Evariste-Régis HUC,Joseph Gabet CESTOPIS OTCE ÉTIENNA
J akmile bohaplodný kvas víry Kristovy byl pronikl národy evropské, nemohla si církev nevšímati duševních potřeb tak veliké země jako Čína. I přišel jsem do Kytaje i já, blahozvěst otec Étienne původem z Mét, a sice z Cařihradu, po pevné zemi. Nyní dlím uprostřed Číňanův, obcuji s podivným tímto národem, jenž co den nové, přezajímavé stránky přede mnou rozvíjí a s jehož povahou sblížil jsem se a srostl zponenáhla tak, že jsem sám považován za pravého Číňana. Spis můj má posloužiti po výtce k povyjasnění a důkladnějšímu poznání současných poměrův v říši nebes a k vyvrácení mnohých mylných, anobrž i směšných náhledův o říši této:
    Když v XVI. věku katoličtí věrověstové přibyli do Číny, uzřeli věci, jež vzbudily jich svrchovaný obdiv. Za našich dnů náhledy missionářův jsou zcela opáčné. Francouzská missie prospívala zdárně za panování prvních císařův mandžurské dynastie. Avšak poměry změnily se, když tak zvaní touristé, potulníci, kteří povýtce jen ze zvědavosti, pro vyražení aneb v zájmech obchodních zahlédli do Číny. Chtíce zabezpečiti se proti možnému přepadení, uchýlili jsme se pod ochranu britské koncese, jež stala se naším útočištěm. V našem díle můžeme se opříti o pomoc původem italského kupce Luigi Lugiana, jenž meškal v Číně po boku anglického vyslanectva. Jedva překročili jsme velikou zeď tisíců li, dílo podniknuté k rozkazu císaře Čin-ši-hoang-ti, jež Číňané jmenují Vang-li-čang-čing, objevil se ihned velitel, žádaje průvodní listy. Doložil, že každý z nás povinen buď vykázati se takovým listem, anebo zaplatiti 500 stříbrných mincí. "Kterak?" - namítali jsme - "ty žádáš buď průvodní listy nebo peníze? Co velitel stanoviště měl bys věděti, že lamové nepotřebují průvodních listův". Po těchto slovech velitel ochabl a pravil polohlasně: "Snad že udělil vám císař zvláštní výsadu. Nepovězte ale těmto Mongolům, že propouštím vás bez platu." Nedali jsme se obelstíti a vyměnili s velitelem franky za několik šňůr měďákův.
    Na druhý den k večeru, přibyli jsme do města, jež slyne čilým ruchem obchodním; jinak nevyniká ničím.
    V hospodě jsme uvedli hovada do stáje. Hostinský Paj Jan, ryzý to Číňan, byl velmi úslužný, ale zároveň nemalý posměváček. Ptal se nás, nejsme-li Ing-kie-lané, dokládaje, že rozumí tím "mořské ďábly". "Nikoli, nejsme Angličany a vůbec ani mořskými, ani zemními ďábly". Jakýsi host vmísil se v rozmluvu a namítl hostinskému: "Což jsi zapomněl, kterak vypadají lidé? Jak jen se můžeš domnívati, že tito jsou Yang-kuei-dze!" Onen host jmenuje se I Žouej. V jeho tváři jevila se největší dobromyslnosť a stal se naším přítelem.
    Hostinský byl hodný člověk, ale v jeho podniku šíří se neřesti: odvážné hry, pijáctví a výstupky pohlavní. Číňané neštítí se práce a jsou vůbec dobrými hospodáři. Ale nenasytná jich lakotnost a úplná zaprodanost všelikým obmyslům a lichvaření svádí je snadno ku karbanu, zvláště ty, kdož kupčí. Hrají o poslední kus oděvu, při čemž bývají výjevy zajisté v celém světě nevídané. Mnozí marniví a lehkovážní lidé nižších tříd, nemajíce peněz, hrají o prsty u rukou. Soudruzi, kteří je obehráli, smějí se jim a hrají klidně dále. Neméně záhubně řádí mezi lidem pijáctví. Kořalka přehání se několikráte a je tudíž velmi silná, ale přesto má vždy chuť odpornou. Číňané náruživými jsouce kořalečníky pijí pálenku vždy teplou, anobrž vřelou. Častokráte jsme slyšeli o ochlastech, kteří shořeli za živa: pouhé zapálení dýmky prý stačilo, aby se líhovina uvnitř vzňala, plamen šlehal jim z úst a tak bídně zahynuli. Hodnověrní lidé ujišťovali nás, že stává se tak dosti zhusta. Rasoviny té spotřebuje se úžasně mnoho. Vinopal dává celý rok na dluh, pijákům otevřeno tudíž zřídlo nevyčerpatelné. Ale na sklonku roku musí býti zaplacen stůj co stůj celý řad a to s nemalými úroky. Místním lichvářem, proslulým v celém kraji, jest mandarin Taj Vej. Třetím rakem jsou výstupky pohlavní. Neočekávej nikdo, že líčiti budeme podrobněji mrzkosť onu! Slova nemravná, hanebná, vtírají se v řeč a v obecné mluvě ujímají se vždy více výrazy užívané v hampejzích. Pajův podnik měl stěny pokryty malbami, představujícími hanebnosti všeliké ve vší nahotě. A takové nestoudné obrazy nazýval "květinami"!
    Guvernérem provincie jest zhýralý Ma San-li. Zdá se, jakoby jeho hlavní ne-li jediná péče byla, kterak vydříti z občanů co nejvíce peněz. V celé říši rozmohlo se sobectví mandarinů a zároveň jejich lhostejnost k blahobytu svěřených obcí. I rozhodl se císař vyslati inspektora Lu Khaj-šiho, jenž obstaral by všeliké správní záležitosti a vyplenil pijavice z císařských jámenů.
    Obyčejný lid přebývá v chýžicích po dvou až čtyřech duších. Když slunce pálí nejvíce, lijí do sebe vřelý čaj a horké víno. Těmito lze arci nevalně uhasiti trapnou žízeň. My však s chutí pijeme nápoj jiný, chladící. Stačí míti vody i octa a přidavše trochu cukru, lze píti občerstvující tu lemonádu z velikého cu-no-dzea. Veliká káď tohoto nápoje jest umístěna před jámenem, aby každý se svým pohárem mohl sám sobě načerpati dosytosti.
    Dílo mé jest prosté všelikých předsudkův a věrno nebeskému úkolu stále pracuje o vyplnění zaslíbení božského Mistra svého, že "bude jeden ovčinec a jeden pastýř."

Napsáno a z veliké míry citováno jest dle knížky vydané nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého v Praze roku 1887
Cesty missionářské, které Mongolskem, Tibetem a říší Čínskou vykonali Huc a Gabet, kněží kongregace sv. Lazara v Paříži, jíž zčeštil Karel Jindřich. Budiž mu sláva na věky věkův!

v DJVU formátu, nebo export 20 str. do PDF


Cesta do Lhasy, kterou se svým druhem P. Josephem Gabetem, v letech 1844 až 1846 vykonal a podle vzpomínek vypsal P. Evariste Régis HUC, někdejší misionář v říši Čínské, překlad Václav Durych.
   

    Kapitola I.

    Francouzská misie v Pekingu vzkvétala v dobách prvních císařů tatarsko-mandžuské dynastie, upadala však a byla téměř rozvrácena neustálým pronásledováním za Tia-čchinga. Misionáři byli buď vypovídáni, nebo popravováni. V ten čas se v Evropě dělalo všecko možné pro záchranu těchto vzdálených křesťanů, kteří už tak dlouhou dobu žili bez pomoci. Když se pak francouzští lazaristé znovu objevili v Pe­kingu, našli ze všeho jenom trosky. Mnozí křesťané překročili Velkou zeď, aby se vyhnuli pronásledování čínskou státní mocí. Odešli hledat klid a svobodu do mongolských pustin. Žili roztroušeně na několika místech, kde jim Mongolové dovolili obdělávat půdu. S velkou péčí shromáždili misionáři rozptýlené křesťany, usadili se mezi nimi a ujali se řízení starobylé pekingské misie, kterou však svěřili přímo do rukou několika čínských lazaristů. Francouzští misionáři se bez rizika nemohli usadit v hlavním městě císařství. Jejich přítomnost by vydala všanc celou misii, která vznikala s takovými obtížemi.
    Při návštěvách čínských křesťanů v Mongolsku jsme často měli příležitost udělat si výlet do Čchao-ti, což je Země trávy (tímto názvem se označuje v Číně neobdělávaná země), a přitom jsme si zašli na besedu do mongolských stanů. Jakmile jsme blíže poznali tento kočovný lid, zamilovali jsme si ho a pocítili jsme velikou touhu seznámit ho se zákony evangelia. Od té doby jsme zasvětili všechen svůj volný čas studiu mongolských jazyků. Roku 1842 Svatá stolice konečně splnila naše největší přání a zřídila v Mongolsku apoštolský vikariát. Na počátku roku 1844 přišli poslové ze Si-wanu, malé čínské křesťanské obce, kde si apoštolský vikář Mongolska zřídil biskupské sídlo. Prelát nám dal příkazy k veliké cestě, kterou jsme měli podniknout proto, abychom probádali povahu i mravy Mongolů, a pokud by to bylo možné, i rozlohu a hranice diecéze. Cesta, o níž jsme tak dlouho uvažovali, byla konečně dojednána. Poslali jsme mladého lámu, nedávno pokřtěného, aby nám přivedl několik velbloudů, které jsme měli na pastvinách v knížectví Najman.
    Už jsme měli připraveny modlitební a jiné náboženské knížky, avšak náš mladý láma se neukazoval. Myslili jsme si, že se někde zdržel, a proto jsme opustili údolí Černých vod (Chej-šuej) a rozhodli jsme se na něho čekat v Pej-lej-kou. K přípravám na cestu se nám zdálo toto stanoviště vhodnější. Dny ubíhaly, a my jsme čekali marně. Podzimní počasí se ochlazovalo a brzy jsme dostali strach, že zahájíme svou mongolskou pouť uprostřed zimy a mrazů. Usmyslili jsme si někoho vyslat, kdo by vyhledal velbloudy i lámu. Na cestu se vydal jeden z našich mladých žáků, výtečný chodec. Vrátil se ve stanovený den, jeho pátrání však bylo bezúspěšné. Dozvěděl se jen od jakéhosi Mongola, že náš láma i s vel­bloudy odešel už před několika dny. Posel byl neobyčejně udiven, že tedy dosud nepřišel.
    „Jak je možné, že mám lepší nohy než velbloud? Odešli z Najmanu přede mnou a já jsem přišel před nimi. Duchovní otcové, mějte ještě jeden den strpení, ručím vám za to, že láma i velbloudi tu zítra bu­dou!"
    Dnů uplynulo několik a nic se nezměnilo. Vyslali jsme tedy na průzkum dalšího posla a doporučili jsme mu, aby došel až na pastviny, odkud měli být velbloudi přivedeni, aby všecko viděl na vlastní oči a nemusil věřit všelijakým zprávám.
    Zůstali jsme dále v Pej-lej-kou, v mongolském kraji, který příslušel ke knížectví Oniut. Obyvatelé nám vyprávěli, že za starých časů byla tato země osídlena korejskými kmeny. Ty pak odtud byly vyhnány válkami a uprchly na poloostrov mezi mořem Žlutým a Japonským, kde sídlí dodnes. Hojně se v této části Mongolska najdou zříceniny velikých měst i zbytky pevností, které se velmi podobají středověkým pevnostem v Ev­ropě. Při kopání v troskách se často najdou kopí, hroty šípů, zbytky rol­nického nářadí i nádoby plné korejských peněz. V polovici XVII. století začali Číňané osidlovat tuto zemi, která ještě v ten čas byla překrásná. Horstva byla ověnčena nádhernými lesy, v hlubokých údolích uprostřed vydatných pastvin byly roztroušeny mongolské stany. Za nepatrnou cenu získávali Číňané povolení rozorávat ladem ležící půdu. Vzdělávání půdy se dělo velmi pomalu, avšak přesto byli Mongolové nuceni se vystěhovat a stáda odehnat na jiná místa. Od té doby začala krajina měnit vzhled. Všecky stromy byly vykáceny, z horských výšin zmizely lesy, stepi byly vypáleny a noví osídlenci spěchali, aby zemi co nejdříve vyčerpali.
    Teď jsou tyto kraje téměř úplně zaplaveny Číňany. Způsob, jakým pustoší krajinu, má zřejmě za následek zřetelnou změnu podnebí a cel­kovou zkázu nešťastné země. Téměř každým rokem vysušují větry půdu a sucha tu jsou stálým hostem. Obloha nabývá zlověstné podoby, vydě­šení lidé očekávají strašnou pohromu. Prudkost větru se zmnohonásobí, ve vzduchu létá zvířený prach, obloha se zachmuří a ztemní a často i v pravé poledne obklopí lidi šero či spíše hustá tma, která se dá nahmatat a je tisíckrát hroznější než nejčernější noc. Po takových vichřicích nene­chá na sebe dlouho čekat déšť. Lidé se ho však spíše děsí, než by si ho přáli. Zpravidla padá déšť se vší zuřivostí rozběsněných živlů. Roztrhnou se mraky, celá obloha jako by se naráz otevřela, a tu padá všecka v mra­cích nashromážděná voda jako v obrovském vodopádu. Ve chvíli zmizí pole i s úrodou v blátivém moři, jehož obrovské vlny omývají svahy údolí a pohltí všecky překážky. Voda odtéká rychle a za několik hodin se znovu objeví země. Avšak úroda je pryč, ani půda nezůstala. Zbudou jen hluboké rokle plné štěrku. Zde už ani nezbývá naděje, že by se tu někdy dalo orat.
    Často bývá tento nešťastný kraj postižen krupobitím mimořádné síly. Viděli jsme tu kroupy až dvanáct liber těžké. Stačí jen chvíle a kroupy pobijí celá stáda. Roku 1843 jsme za velké bouře nad sebou uslyšeli cosi jako hukot děsivého větru a za chvíli spadl blízko nás kus ledu veliký jako mlýnský kámen. Ačkoliv se rozbil a bylo velmi teplé počasí, trvalo tři dny, než se led úplně rozpustili
    Sucha a záplavy způsobuji hladomory. Roku 1832, ve dvanáctém roce panováni císaře Tao-kuanga, řádil nejhroznější hladomor, o kterém jsme kdy slyšeli. Číňané tvrdili, že byl předpovězen proroctvím, které si nikdo nedovedl vyložiti V zimě roku 1831 se rozšířila nepochopitelná výstraha „Příštího roku nebude ani chudých, ani bohatých, krev zalije pohoří, kosti zaplní údolí !" Tato slova znali všichni lidé a ve svých hrách si je opakovaly i děli. Od počátku roku 1832 žili všichni lidé v hrůze z tohoto nepochopitelného proroctví. Na jaře a v létě ani nesprchlo, na podzim přišly náhlé mrazy, i když žně ani zdaleka nebyly ukončeny. Všecko bylo mrazem sežehnuto, skoro nic se z polí nesklidilo. Obyvatelstvo se naráz ocitlo ve Strašné nouzi, všecko se vyměňovalo za obilí - domy, pole i zvířata. Za obilí se platilo zlatem. Když se lidé chtěli zachránit před smrtí hladem, musili vyhrabávat ze země kořínky, protože trávu z hor snědli už předtím. Strašné proroctví, které si lidé neustále připomínali, se vyplnilo do důsledků. Mnoho lidí našlo smrt v horách při vyhrabávání kořínků. Mrtvoly pokrývaly cesty, i domy byly plné mrtvol a široko daleko vyhynuly až do posledního obyvatele celé vesnice. Nezůstali na živu ani chudí, ani bohatí, strašný hlad vyrovnal rozdíly mezi všemi lidmi.
    To všecko se stalo v tomto smutném kraji, kde jsme netrpělivě čekali na příchod posla z území Najman. Nadešel den, který jsme mu určili k návratu. Ještě další dny uplynuly, avšak nepřicházeli ani velbloudi, ani láma, a co nás zvláště udivovalo, ani náš posel. To nás zahnalo do úzkých, nešlo už dále žít tak v nepříjemném a neužitečném vyčkávání. Začali jsme uvažovat o jiných prostředcích, když nám unikly ty, které jsme měli na dosah ruky. Stanovili jsme den neodvolatelného odjezdu. Rozhodli jsme se pro toto: jistý křesťan nás doveze na káře až do Dolón-núru, vrátí se a my pak budeme pokračovat v cestě sami. Tento záměr vzbudil mezi zdejšími křesťany údiv, nedovedli totiž pochopit, jak by samotní dva Evropané mohli podniknout tak dlouhou cestu v neznámé a nepřátelské zemi. My jsme však trvali na svém rozhodnutí, nechtěli jsme, aby nás doprovázeli Číňané. Musili jsme nutně přetrhat pouta, která nás s nimi svazovala. Jejich nadměrná péče o nás i jejich bázlivost se do mongolských podmínek nehodily. Byli by pro nás jen zbytečnou přítěží.
    V neděli, v předvečer odjezdu, už bylo všecko připraveno. Obě dvě své truhly jsme svázali řetězy a křesťané se s námi už přicházeli loučit. A tu náhle k velikému překvapení, když se už slunce chýlilo k západu, dorazil posel. Hned jak se objevil, dalo se na jeho smutném a sklíčeném obličeji vyčíst, že přináší neradostné zprávy.
    „Duchovní otcové, je zle, všecko je ztraceno, není nač čekat. V knížectví Najman už Svatá církev žádné velbloudy nemá. Láma byl bez pochyby zabit. Zdá se mi, že to všecko nastrojil ďábel."
    Pochybnosti a nejistota způsobují více utrpení než samo neštěstí. Zprávy byly nepříjemné, avšak tím spíše nás utvrdily v našem rozhodnutí, a na svém plánu jsme tedy nemusili nic měnit. Ještě jsme byli nuceni vyslech­nout nářky svých křesťanů a pak už jsme si šli konečně lehnout. Pocho­pili jsme, že tato noc je poslední před naším budoucím kočovnickým způsobem života.
    Noc už daleko pokročila, když jsme náhle zvenčí zaslechli hlasy. Kdosi začal bušit do dveří našeho domu. Vyskočili jsme rovnýma nohama. Už jsou tady!! Náš mladý láma i velbloudi!
    To byl zvrat! Samozřejmě že pořádek dne se jaksepatří změnil. V pon­dělí neodcestujeme, nýbrž až v úterý, nepojedeme s károu, nýbrž s vel­bloudy, všecko se bude dít po mongolském způsobu. Šli jsme si znovu lehnout, teď už s radostí, avšak nechtělo se nám spát. Noční hodiny ubíhaly a každý na svém lůžku přemýšlel o nejlepším a nejrychlejším způsobu vybavení karavany.
    Druhého dne, zatímco jsme konali přípravy k odjezdu, nám mladý láma vysvětloval, proč se tak nepochopitelně zdržel. Nejprve vážně onemocněl, potom dlouho hledal velbloudy, kteří se mu zaběhli daleko do pouště. Pak ještě musil jít k soudu, žádal navrácení ukradeného mez­ka. Soudní proces, choroba a zatoulaná zvířata - to jistě byly velmi závažné důvody jeho opoždění. Jediný, kdo se neúčastnil všeobecného veselí, byl náš neúspěšný posel.
    Celé pondělí jsme strávili vypravováním karavany. Všichni připravovali zásoby. Někteří nám chystali cestovní příbytek, to jest, spravovali stěny modrého stanu, zatímco druzí nám vydatně pomáhali přípravou dřevě­ných stanových kolíků, pletením provazů a při upevňování sedel. Krejčí, tesaři, kotláři, provazníci, sedláři, lidé všeho druhu a všech řemesel nám svou péčí přispívali k vybavení příbytku. Malí i velcí, všichni křesťané se snažili, aby se jejich duchovní otcové na cestu vydali co nejlépe vy­baveni.
    V úterý ráno už zbývalo jen propíchnout velbloudům nozdry a otvorem provléci dřevěný kolíček. Tím se pak velbloud ovládá. Tuto práci jsme přenechali našemu mladému lámovi. Zuřivý a bolestný řev, kterým naši ubozí velbloudi odpovídali na tuhle operaci, přilákal ve chvíli všechny křesťany z obce. Mladý láma se stal hrdinou dne, hned se kolem něho shromáždil dav. Každý chtěl vidět, jak si dovede podřídit velbloudy pomalým zarážením kolíků do nozder. Pro Číňany to bylo něco nového a nezvyklého, a se zájmem sledovali, jak náš láma upevňuje velbloudům na záda zavazadla dvou cestujících misionářů.
    Když bylo všecko hotovo, vypili jsme šálek čaje a zašli jsme do kaple. Křesťané nám zazpívali píseň na rozloučenou, poplakali si a my jsme se konečně vydali na cestu. Samdadžemba (tak znělo jméno našeho průvodce) seděl rozšafně na černém mezku a vedl dva velbloudy s našimi za­vazadly, za ním pak následovali dva misionáři, otec Gabet a otec Huc. První seděl na velkém velbloudu, druhý na bílém koni. Vydali jsme se na cestu s pevným odhodláním, že se zbavíme starých zvyklostí a že ze sebe uděláme Mongoly. Nešlo to najednou, čínské mravy jsme musili měnit postupně. Po určitou vzdálenost nás totiž na znamení úcty doprovázelo několik čínských křesťanů, někteří pěšky, jiní na koni, a tak jsme první noc musili strávit v hostinci. Z počátku nebyl postup naší karavany nejúspěšnější. Byli jsme nováčkové a nevyznali jsme se ani v sedlání velbloudů, ani v jejich vedení. Co chvíli jsme musili zastavovat, abychom urovnali buď špatně upevněná zava­zadla, nebo dřevo, které zvířata zraňovalo na hřbetech. Přes všechna tato zdržení jsme postupovali, i když nevýslovně pomalu. Když jsme urazili třicet li, končila už oblast obdělávaných polí a vstoupili jsme do Země trávy. Pochod se ustálil, velbloudi byli v prostředí pustin jako doma a jejich chůze zrychlila. Stoupali jsme do vysokých kopců, velbloudi se však mohli za námahu odškodnit tím, že po obou stranách spásali útlé výhonky černého bezu, nebo sem tam i nějaký lísteček z divokých růžových keřů. Výkřiky, který­mi jsme musili povzbuzovat tato flegmatická zvířata, vyplašily z nor lišky a ty pak nestačily prchat z naší blízkosti.
    Když jsme vystoupili na vrcholek strmého kopce, objevil se pod námi hluboko v údolí hostinec Jen-pa-er. Zamířili jsme k němu; cestou nás provázely svěží bystřiny, které stékaly ze svahů a na úpatí kopce se spojily ve veliký potok, který pak tekl kolem hostince. Přijal nás hostinský neboli po čínském způsobu správce pokladny. V blízkosti čínských hranic se v Mongolsku dosti často nacházejí hostince uprostřed pustin. Bývá to zpravidla veliká čtverhranná ohrada z kůlů, zaražených v křovinách. Uprostřed této ohrady stojí hliněný dům, ne vyšší než deset stop. Až na několik maličkých prostých komůrek vlevo i vpravo vyplňuje veškerý prostor domu veliká místnost, která slouží jako kuchyně, jídelna i ložnice. Hosté vcházejí přímo do této velké síně, kde je plno pachu a kouře. Jsou vyzváni, aby vstoupili na kchang. To je pec, která zaujímá více než tři čtvrtiny místnosti, je čtyři stopy vysoká a plochá. Na kchangu bývá rohož z rákosu. Bohaté osoby si prostírají přes tuto rohož plstěné koberce nebo kožešiny. Vpředu jsou tři mohutné obezděné kotle, které slouží k přípravě pokrmů pro hosty. Obrovské kotle jsou ohřívány z vnitřku kchangu. I za krutých mrazů se všude udržuje vysoká teplota. Jakmile přijdou hosté, správce pokladny je vyzve, aby vystoupili na kchang. Tam se mohou po krejčovském způ­sobu usadit se zkříženýma nohama kolem velikého stolu, vysokého pět až šest palců. Přízemní část veliké místnosti je vyhrazena pro hostinské služebnictvo, které tu stále přechází a stará se o pohodlí hostů; přikládá, vaří čaj a hněte těsto z pohankové mouky. Kchang je v těchto mongolsko-čínských hostincích nejživějším a nejsměšnějším divadlem, jaké si jen člověk může představit. Na kchangu se jí, pije, kouří, hraje, křičí a někdy se tu lidé i perou. Když pak přijde večer, kchang, který do té chvíle sloužil k účelům restauračním, se náhle přemění v ložnici. Hosté si rozprostřou pokrývky, pokud je ovšem vlastní, nebo si lehnou na rozlo­žených šatech nohama proti sobě. Je-li hostů mnoho, lehnou si ve dvou řadách, ale vždycky tak, aby leželi nohama proti sobě. I když všichni leží, nestává se, že by všichni spali. Zatímco někteří hlučně chrápou, jiní kouří, pijí čaj nebo se hlasitě baví vyprávěním nejrůznějších příhod. Tahle fantastická postel jen zpola osvětlená malou čadící lampičkou naplňuje duši pocitem strachu a všemožných obav. Lampa v těchto hotelích si vskutku nezaslouží pozornosti pro svou eleganci, většinou je to nakřáplý šálek s dlouhým knotem, ponořeným do odporně páchnou­cího oleje. Tenhle porcelánový střep je buď zastrčen ve skulině ve zdi, nebo ho dají mezi dva kusy dřeva jako do podstavce. Správce pokladny nám nabídl svoji malou soukromou komůrku. Nave­čeřeli jsme se v ní, ale nechtěli jsme tam spát. Byli jsme přece mongolskými poutníky a vlastnili jsme dobrý, krásný stan. Rozhodli jsme se, že v něm přenocujeme. Toto naše přání nikoho neurazilo, pochopili, že tak nedě­láme proto, že bychom si ošklivili hostinec, nýbrž proto, že jsme si oblíbili kočovný způsob života. Když jsme konečně postavili stan a na zem jsme rozložili kozí kůže, rozdělali jsme veliký oheň z roští, abychom se trochu ohřáli. Noci už byly velice chladné.
    Sotva jsme ulehli, ponocný čili správce temnot začal tlouci do kotle na způsob gongu. Chvějící se zvučný hlas tohoto nástroje se rozléhal po údolích a plašil tygry a vlky, kteří se potulovali v těchto pustinách. Ještě se ani nerozednilo a už jsme byli na nohou. Před odchodem jsme totiž musili provést ještě něco nesmírně důležitého - změnit svůj šat. Misionáři v Číně nosí bez výjimky čínský oděv, ničím se neliší od svět­ských osob, například od obchodníků. Svým zevnějškem nijak neprozrazují duchovní stav. Je zarmucující, že jsou nuceni nosit světský oděv, má to velkou nevýhodu při hlásání evangelia, černý člověk*, který by se dal do hovoru o náboženství, by vzbudil u Mongolů jen posměch a opovržení.

    * Mongolové nazývají světské osoby „černými lidmi" (chara-chumún).

Černý člověk se může zabývat jen světskými věcmi, náboženství ho nemá zajímat, to přísluší výhradně lámům. Způsob světského odívání, který je běžný u čínských misionářů, nám nevyhovoval, proto jsme od něho upustili. Řekli jsme si, že konečně přišel čas, abychom si dopřáli vzezření duchovních osob i jejich důstojenství. V tomto smyslu jsme ještě před odchodem dostali písemné instrukce od apoštolského vikáře. Rozhodli jsme se obléci světský oděv tibetských lámů. Říkám: světský oděv, poněvadž lámové mají i speciální náboženský oděv, který si oblé­kají při kázání v pagodách nebo tehdy, když mají asistovat při modlo-služebných úkonech. Pro oblek tibetských lámů jsme se rozhodli přede­vším proto, že podobný šat nosil mladý Samdadžemba. Oznámili jsme v hostinci všem křesťanům, že už se nadále nebudeme strojit jako čínští kupci, že se dáme ostříhat a hlavu si dáme oholit. Tahle novinka mocně pobouřila jejich city, byli mezi nimi i takoví, jimž vyhrkly slzy. Někteří se nás snažili přemluvit, avšak patetická slova jen klouzala po povrchu našich srdcí. Argumentům odpověděly nůžky, které jsme si donesli v malém balíčku a které jsme teď svěřili do Samda-džembových rukou. A už padaly na zem dlouhé prameny vlasů, které jsme si nechali po odjezdu z Francie narůst. Oblékli jsme si volné žluté šaty, které se zapínaly z pravé strany pěti pozlacenými knoflíky a na okraji byly lemovány černými pruhy. Přes ně jsme oblékli červenou vestu, zakončenou nahoře úzkým fialovým límcem; nové oblečení dopl­ňovala žlutá čepice s červeným třapcem.
    Po tomto závažném činu jsme se pustili do snídaně. Byli jsme zasmušilí a mlčeli jsme. Když nám správce pokladny přinesl skleničky a nádoby s horkým čínským vínem, z nichž se kouřilo, prohlásili jsme, že když už jsme změnili oděv, musíme změnit i způsob života.
    „Odnes to víno i ohřívadlo," řekli jsme mu, „ode dneška se zříkáme vína i dýmky. Vždyť víš," smáli jsme se, „že dobrý láma se zříká kouření i pití vína!"
    Čínským křesťanům shromážděným kolem nás do smíchu nebylo, mlčky nás pozorovali, avšak cítili jsme, že nás litují. V hloubi srdce byli pře­svědčeni, že v mongolských pustinách ode všech opuštěni bídně zahy­neme.
    Snídaně skončila. Zatímco lidé z hostince nám skládali stan, sedlali velbloudy a připravovali všecko k odjezdu, vzali jsme si několik kousků chleba a šli jsme si do pouště nasbírat trochu divokého angreštu, který rostl podél blízkého potoka. Netrvalo dlouho a přišli nám oznámit, že je všecko hotovo. Vystoupili jsme do sedel a vydali jsme se na cestu do Dolón-núru. Doprovázel nás pouze náš Samdadžemba. Sami, bez průvodce, jsme se vrhli do nového prostředí. Od nynějška již nepůjdeme ve stopách starých misionářů, vždyť nyní jdeme krajem, kde ještě nikdo nehlásal pravdy evangelia. Už nebudeme mít po boku křesťany, kteří nám s takovým nadšením sloužili a kteří se snažili s tako­vým zaujetím vytvářet kolem nás zdání domova. Teď jsme byli odkázáni sami na sebe, v nepřátelské zemi, nuceni vyřizovat si své záležitosti bez cizí pomoci, bez jakékoliv naděje, že někde na cestě uslyšíme hlas bratra či přítele. Co nám však zbývalo? V srdci jsme cítili statečnost a odvahu a kráčeli jsme posilováni Tím, kdož pravil: „Jděte a učte všecky národy; hle, já jsem s vámi až do skonání věků." Jak jsem již řekl, Samdadžemba byl naším jediným průvodcem. Tento mladý člověk nebyl ani Číňan, ani Mongol, ani Tibeťan. Přesto bylo na něm možno na prvý pohled rozpoznat znaky mongolské rasy. Nos měl rozpláclý, ústa široce vykrojená, rty tlusté a odulé a pleť měla ná­padný bronzový nádech. Všecko dodávalo jeho fyziognomii divoký a vzpupný vzhled. Když se tak díval malýma očima zpod víček bez brv, když vás pozoroval a vraštil přitom kůži na čele, vzbuzoval mnohdy pocit strachu a nedůvěry. Na téhle tváři nebylo nic jasného a zřetelného. Neměl ani vychytralý výraz Číňana, ani přímost a prostotu Mongola, ani odhodlanost a energii Tibeťana. V jeho tváři byl od všeho kousek. Samdadžemba byl původem Dahur. Brzy budu mít příležitost zmínit se o některých vlastnostech, jimiž zvláště vyniká otčina našeho mladého velbloudáře.
    V jedenácti letech uprchl Samdadžemba z kláštera, aby unikl ranám svého učitele. Vyprávěl, že jeho příkazy pokládal za příliš kruté. Značnou část mládí strávil blouděním po čínských městech i po mongolských pustinách. Je zřejmé, že takový nezávislý život ještě zvýraznil přirozenou tvrdost jeho povahy. Ve vzdělání byl zanedbán, naproti tomu byla obdi­vuhodná jeho svalová vyspělost. Této přednosti právem důvěřoval a rád se jí chlubil. Když pak ho otec Gabet vyučil a pokřtil, zatoužil vstoupit do služeb misionářů. Cesta, na kterou jsme se vydali, byla v naprostém souladu s jeho toulavou dobrodružnou povahou. Tento mladý člověk nám však vůbec nebyl platný jako průvodce mongolský­mi pustinami, krajina mu nebyla o nic známější než nám. Jako jediného vůdce jsme měli buzolu a vynikající mapu Čínské říše od G. G. Andri-veaua-Goujona.
    Po odchodu z hostince Jen-pa-er jsme přecházeli nízké pohoří. Nezdržo­vali jsme se a náš pochod nebyl ničím rušen, odmyslíme-li si nepříjem­nost s čínskými kupci, které jsme potkali. Jakmile jejich mezci, zapraženi do těžkých kár, zpozorovali našeho velbloudáře, začali se vzpínat. Chtěli utéci kamkoliv, vlevo či vpravo, vnesli do karavany zmatek a převrhli i několik kár. Jejich průvodci nás doprovázeli tisícerými klet­bami, a to jednak kvůli našim velbloudům, jednak kvůli žluté barvě našeho šatu.
    Pohoří, na něž jsme vystupovali, se nazývá Sajn-úla, což znamená Dobré pohoří. Je však pravým opakem tohoto jména, má v kraji nejhorší pověst. Je proslulé smrtelnými příhodami a všemožnými tragickými událostmi. Vystupovali jsme hrbolatou příkrou stezkou, plnou ka­mení.
    Uprostřed pohoří je malá modloslužebná svatyně, zasvěcená bohyni hor Sajn-emegen (Dobrá stařena). Bydlí tu mnich, jehož povinností je čas od času poopravit stezku, kterou by jinak voda zničila do té míry, že by se jí brzy nedalo používat. Za tuto prospěšnou činnost má právo poža­dovat od povozů, které míjejí jeho příbytek, nepatrnou odměnu. Ta mu pak docela stačí k obživě.
    Na nejvyšší místa pohoří jsme stoupali tři hodiny, až jsme přišli na obrovskou náhorní plošinu, k jejímuž přechodu od východu k západu by bylo třeba celého dne; ve směru od severu k jihu se vzdálenost vůbec nedala odhadnout. Z této náhorní plošiny se nám otevřel pohled do rovin na stany Mongolů. Byly postaveny vždy kolem dokola pahorků a podobaly se včelím úlům. Na úbočí pramení mnoho řek, z nichž je nejpozoruhodnější Žlutá řeka*, jejíž tok lze odtud sledovat daleko do knížectví Chešigten. Zavlažuje knížectví Chešigten a Najman, kolovou hradbou vtéká do Mandžuska a od severu k jihu směřuje k moři. Poblíž ústí se jmenuje Liao-che.

* Žlutou řeku Sara-muren nelze zaměňovat s Žlutou řekou Chuang-che.

Dobré pohoří nabylo smutné pověsti pro mrazivé počasí v zimním období. Není tu jediné zimy, aby nepomrzlo mnoho pocestných. Koli­krát tu zmrzly celé výpravy, lidé i zvířata! Nepřijde-li karavana ve stanovený den na stanovené místo, jistě zůstala v horách, avšak v náručí smrti. S nebezpečím mrazů je tu spojeno i nebezpečí loupeží a lítých šelem. Je možno říci, že tu lupiči mají stálá sídla a číhají na pocestné, kteří jdou k Dolón-núru nebo se odtud vracejí. Běda člověku, který těmto loupežníkům padne do rukou. Těm nestačí, když uloupí peníze a zvířata, i šaty servou s těla a opustí ubožáka v takovém stavu, že už ho pak ne­čeká nic jiného než smrt hladem či mrazem.
    Tito lupiči dovedou své řemeslo provozovat se vší slušností a zdvořilostí. Neužívají toho zlozvyku, že by vám podstrčili pistoli pod krk a zakřičeli vám do uší: peníze nebo život! Skromně se vám představí a začnou asi takto:
    „Můj starší bratře! Onemocněl jsem a musím jít pěšky. Půjč mi svého koně! Jsem bez peněz; poskytni mi svůj měšec! Dnes je velice chladno, půjč mi laskavě svůj kabát!"
    Když je starší bratr ochoten všecko toto zapůjčit, řeknou mu: „Děkuji ti, můj bratře." Jestliže ne, pak ho ničema ztýrá a zbije. Když pak ani to nestačí, může se změnit v mrtvolu.
    Slunce už zapadalo a dosud jsme nesestoupili z planiny. Pomýšleli jsme na odpočinek. Přáli jsme si v těchto pustinách najít vhodné místo, kde by se vyskytovalo palivo, voda i pastva, tři nezbytné podmínky k táboření, a protože jsme stále měli na mysli špatnou pověst Dobrého pohoří, chtěli jsme najít místo bezpečné a skryté. Dosud jsme se nestačili otrkat a v ko­čovném způsobu života jsme byli úplnými zelenáči. Protože nás neustále pronásledovaly obavy před loupežníky, měli jsme strach utábořit se v dohledu cesty. Kdyby na nás přišli v noci, mohli by nás snadno pře­moci a zmocnit se našich zvířat. Usadili jsme se v rokli kolem dokola obklopené vysokými stromy. Když jsme uvázali velbloudy, pustili jsme se do stavby stanu. K tomu jsme vybrali vhodné místo na okraji císařské obory v blízkosti malého vodopádu pod korunou stoletého smrku. Stavba našeho příbytku byla namáhavá a působila nám nemalé potíže: nejprve to nešlo vůbec, pak trochu lépe, a potom nám už nic nechybělo. Nakonec jsme vykázali místo svému strážci. Zapomněl jsem se zmínit, že se naší výpravy účastnil i hlídací pes. Až po hlavu jsme zatloukli do země veliký železný hřeb, na němž byl navle­čen řetěz, který pak na druhém konci přidržoval za obojek našeho věr­ného Arsalana**. Jeho chvályhodným zvykem bylo hlučné ohlašování příchodu cizinců. Když jsme si takto zajistili ostrahu vyvoleného místa, vydali jsme se hledat argal***. Nasbírali jsme i několik otýpek suchého dříví.

    ** Arsalan znamená v mongolštině lva.
    *** Argalem nazývají Mongolové zvířecí trus v suchém stavu; používá se jako palivo.

Pustili jsme se do vaření. Když začala vřít voda v kotlíku, vhodili jsme do ní několik svazečků kua-mien, což jsou předem připravené vlasové nudle, podobné našim nudlím. Místo koření jsme přidali několik hezky silných proužků slaniny, kterou nám darovali křesťané z Jen-pa-eru. Vařili jsme to na způsob ragú. Každý si nabral do dřevěné misky. Ve­čeře byla hnusná, vůbec se nedala jíst. Výrobci kua-mien nešetří solí, aby se nudle udržely vláčné a daly se dlouho skladovat. Ty, které jsme koupili my, byly příšerně přesolené. Pozorovali jsme se navzájem a musili jsme se smát, i když jsme byli v hloubi srdce poněkud stísněni. Měli jsme právě tak stísněné myšlenky, jako byly naše útroby sevřeny hladem. Rozhodli jsme se vařit znovu, svůj výtvor jsme dali Arsalanovi, ale ten ho také odmítl. Důkladně jsme vymyli nádobí a pokus jsme opakovali. Ani po druhé nebyl výsledek šťastnější. Jídlo bylo stále neuvěřitelně slané, a tak jsme se raději vzdali další námahy. Samdadžemba se měl k jídlu statečně, jeho žaludek zřejmě přivykl ledasjakým kuchyním. My jsme se musili spokojit, jak říkají Číňané, se suchým a studeným. Vzali jsme si pár malých kousků chleba a vyšli jsme si na procházku k císařské oboře, abychom příjemně strávili zbytek večera.
    Naše první kočovnická večeře neskončila tak smutně, jak už se zdálo. Při procházce lesem jsme našli velmi chutné ovoce ao-li-er a šan-li-chung. Ao-li-er vypadají jako plané třešně, chuť však mají velmi příjemnou. Ovoce roste na malých keřích, ne vyšších než čtyři nebo pět stop. Šan-li-chung je docela malé jablíčko nakyslé chuti, lze z něho připravit výtečný kompot. Strom šan-li-chung bývá nízký, je však hodně košatý. Císařský les se táhne od severu k jihu v délce sto mil, ve směru od vý­chodu k západu má téměř osmdesát mil. Císař Kchang-si si ho vyvolil při jedné ze svých cest do Mongolska jako svůj honební revír. Toto místo by se dalo považovat za čínské Versailles. Vracel se sem po všechna léta a právě tak činili i ostatní císaři, kteří po něm následovali, až po Tia-čchinga. Tohoto císaře zabil při honu poblíž Že-che blesk. Je tomu právě 27 let. Od té doby už se tu hony nekonaly. Tao-kuang, syn a ná­stupce Tia-čchinga, se už honů vzdal navždy, pronásledován neustálými obavami ze smrti. Od té doby, co nastoupil na trůn, nikdy Že-che ne­navštívil. Nezískal však na tom ani les, ani zvířata. I když byla vyhlášena výstraha, že kdokoliv bude v lese přistižen se zbraní v ruce, bude po­trestán věčným vyhnanstvím, pytláci a zloději dřeva les neustále dran­cují. V určitých vzdálenostech jsou zde usazeni hajní, zdá se však, jako by tu byli jenom proto, aby se prodej dřeva a zvěře soustředil do jejich rukou. Veškerou svou mocí podporují krádeže, ovšem za těch podmínek, že jim připadne větší díl výtěžku. Pytláků je tady spousta, hlavně od dubna do července. V té době vyrážejí jelenům z paroží nové výhonky, které obsahují jakousi polosraženou krev. Ta se v kraji nazývá lu-žung. Nové výhonky jeleního paroží hrají v čínském lékařství důležitou úlohu a jsou také neobyčejně ceněné. Jeden kus lu-žungu se prodává až za sto padesát uncí stříbra.
    V této obrovské oboře se prohánějí jeleni a srnci v nesčetných stádech. Stejně hojní jsou tu i tygři, divoká prasata, medvědi, pardáli a vlci. Zle to dopadne s pytláky nebo s lovci, kteří se bud sami, nebo jen v malém hloučku vypraví do tohoto lesního bludiště. Ztratí se beze stopy, jako by se po nich země slehla.
    Obávali jsme se, abychom nenarazili na některou z těchto divokých šelem, a proto jsme procházku příliš neprodlužovali. Tak jako tak už začínala noc a my jsme se vydali na zpáteční cestu ke stanu. První nocleh v pustině byl poměrně klidný. Probudili jsme se až za svítání. K snídani nám posloužila hrst ovesné mouky, nasypaná do vroucího čaje; naložili jsme velbloudy a vydali jsme se na pochod. Stále jsme ještě byli na planině Dobrého pohoří.
    Brzy jsme dospěli k Velikému Obó, u něhož Mongolové vzývají Ducha hor. Tento pomník není nic jiného než obrovská hromada kamení bez ladu a skladu. U paty stojí velká žulová nádoba, v níž se pálí kadidlo. Vrchol hromady je poházen kostmi a korouhvičkami s mongolskými a tibetskými modlitbami. Prosebníci, kteří přicházejí k Obó, neobětují pouze svou námahu a kadidlo, ale házejí na hromadu kamení dokonce i stříbro. Číňané, kteří touto cestou putují, rovněž neopomenou zastavit se před Obó. Když si však odbudou několik zbožných úklon, postarají se, aby z hromady odebrali obětní dary, které tam s nejušlechtilejšími úmysly položili Mongolové.
    Na všech mongolských cestách jsou tyto obrovské pomníky běžné, všech­na pohoří jsou jimi korunována a Mongolové k nim často chodí na pouť. Tato obó připomínají ona vyvýšená místa, o nichž se zmiňuje bible: proti vůli proroků sem Židé rádi přinášeli oběti.
    Bylo už poledne, když se cesta začala svažovat, a to nás upozornilo, že se blížíme konci náhorní plošiny. Rychlým pochodem jsme sestoupili do hlubokého údolí, kde jsme našli malou mongolskou osadu. Nezastavili jsme se, pokračovali jsme v cestě a postavili jsme stan až na břehu malého jezírka. Přišli jsme do knížectví Chešigten, do pahorkatiny zavlažované množstvím bystřin, s hojnými pastvinami i lesy.
    Tyto nešťastné kraje však ustavičně obtěžují lupiči. Obyvatel Chešigtenu značí totéž co člověk nemající smysl pro právo, který se neštítí žádného násilí a nezastaví se před žádným zločinem. Říká se, že tento kraj upadá jako práva lidí. Jak jsme jím procházeli, zdál se nám čím dál smutnější, sušší a písčitější. Nedalo se tu pěstovat nic jiného než oves, kterým se obyvatelé musí živit. V kraji je jediné tržiště, kterému Mongolové ří­kají Altan-sume, což znamená Zlatý chrám. Dříve to byl klášter, kde bydlilo dva tisíce lámů. Pozvolna se tu začali usazovat Číňané, aby mohli obchodovat s Mongoly. Měli jsme roku 1843 příležitost navštívit toto místo, vyrostlo do velikosti města. Veliká cesta směřuje z Altan-súme k severu. Prochází územím Chalcha, přes řeku Kerulen, pohořím Ting-an a vede až do Něrčinska, města na Sibiři.
    Zapadalo slunce. Vařili jsme si ve stanu čaj, když nás Arsalan upozornil na příchod cizince. Vzápětí jsme uslyšeli dusot koně a před vchodem stanul jezdec.
    „Mendu," pozdravil Mongol a položil na čelo sepjaté ruce. Pozvali jsme ho na šálek čaje. Přivázal koně ke stanovému kolíku a přisedl k ohni.
    „Páni lámové," pravil, jakmile se usadil, „pod kterou částí nebe jste se narodili?" „Narodili jsme se pod západním nebem. A kde je tvoje vlast?" „Moje chudá jurta je na severu, daleko v tomto údolí po mé pravici." „Tvůj kraj Chešigten je pěkný."
    Mongol smutně sklonil hlavu a neodpověděl.
    „Bratře," řekli jsme mu po chvíli mlčení, „v knížectví Chešigten je dosud mnoho rozlehlých stepí. Nebylo by lépe je osít? Co chcete dělat s těmito neobdělanými pozemky? Což byste nedali rádi přednost krás­ným žním před těmihle travinami?" Odpověděl nám s opravdovým pohnutím:
    „Mongolové jsou stvořeni k tomu, aby žili pod stanem a pásli svá stáda. Dokud v našem chešigtenském knížectví byly tyto mravy dodržovány, byli jsme šťastní a bohatí. Nyní Mongolové zchudli od té doby, co začali obdělávat půdu a stavět domy. Khitatové zaplavili zemi. Stáda, země, domy - všecko jim padlo do rukou. Ještě nám zůstal zbytek stepi a tam teď žijí Mongolové, kteří odolali bídě a neodstěhovali se jinam." „Když vám Číňané tolik ubližují, proč jste je nechali mezi sebe proniknout?"
    „Máte pravdu, ale což, páni lámové, nevíte, jak jsou Mongolové prostí a že mají dobré srdce? Bylo nám líto těch ubohých Khitatů, když nás s pláčem přišli prosit o almužnu. Z útrpnosti jsme jim dovolili obdělat několik pozemků. Mongolové je začali napodobovat a zanechali paste­vectví. Pili jejich víno a kouřili jejich tabák na dluh; když pak nastal čas vyrovnání účtů, žádalo se od nich čtyřicet i padesát ze sta navíc. Khita­tové užili násilí a Mongolové musili vydat všecko: dům, zemi i stáda." „Což nemůžete o svá práva žádat soud?"
    „Právo od soudu! Oh! To nejde! Khitatové dovedou mluvit a lhát! Není možné, aby Mongol vyhrál při proti Khitanovi. - Páni lámové, s kní­žectvím Chešigten je konec."
    Po těchto slovech se Mongol zvedl, uklonil se nám, sedl na koně a ztratil se v poušti.
    Ještě dva dny jsme cestovali krajem Chešigten a všude jsme byli svědky bídy a utrpení jeho obyvatel. A přece jsou tyto kraje nesmírně bohaté, především tu jsou zlaté a stříbrné doly. Avšak právě tyto poklady byly často příčinou neštěstí. Ačkoliv platí přísný zákaz kutání v dolech, při­cházejí sem v početných tlupách Číňané a se zbraněmi v rukou se zmoc­ňují hor. Jsou lidé obdaření pozoruhodnými schopnostmi najít zlato podle tvaru krajiny i podle rostlin, které rostou v jeho blízkosti. Stačí pak jediný člověk, který má tohle děsivé nadání, a do rozlehlých končin přichází zhouba. Hrnou se tam lidé bez jakýchkoliv zásad a označené místo se stává dějištěm nejodpornějších zločinů. Zatímco jedni dolují, druzí v širokém okolí loupí. Nešetří ani majetky, ani lidský život, a jejich zločiny předstihují nejhrůznější představy. Řádění těch lidí trvá zpravidla tak dlouho, pokud se jejich bujnost neobrátí proti některému mandarínu dost statečnému a dost mocnému. Teprve ten pak s nimi zúčtuje. Neštěstí tohoto druhu neustále trýznilo Chešigten, to však nelze ani srovnat s tím, co se udalo roku 1841 v knížectví Oniutů. Tehdy jakýsi Číňan, hledač zlata, objevil v jedné hoře zlato. Svolal krajany, ti se seběhli ze všech stran i s bandity a tuláky a bylo jich ke dvanácti tisícům. Tato odporná armáda si nejrůznějšími prostředky podmanila široké okolí a bez překážek provozovala lupičství po dva roky. Skoro v celé hoře se dalo kutat, bylo tu takové množství zlata, že v Číně klesla jeho hodnota o polovinu. Obyvatelé tohoto kraje si marně stěžovali u čínských mandarínu. Ti v tom žádný zisk neviděli, kdyby se vložili do věci, a proto odmítli vypravit se proti lupičům. Ani vládce Oniutů se neodvážil za­kročit, a tak počet lupičů neustále vzrůstal.
    Jednoho dne se kněžna vracela od hrobů svých předků a musila projíždět údolím, kde se zdržovala armáda zlatokopů. Její povoz byl obklíčen, byla násilím donucena vystoupit a jenom svatostí svých očí dosáhla toho, že směla pokračovat v jízdě. Když se vrátila domů, poukázala na svou pohanu a obvinila knížete ze zbabělosti:
    „Jaká je to hanba," říkala, „ve vašem knížectví ani vaše manželka ne­může bezpečně cestovat."
    Knížete Oniutů její řeč rozdráždila. Svolal muže do dvou pluků a vytáhl odhodlaně proti armádě zlatokopů. Ti se dlouho bránili, protože výtečně znali krajinu a bylo jich mnoho. Nakonec byli zatlačeni mongolskou jízdou a krvavě potřeni. Mnoho jich hledalo záchranu v dolech, Mongo­lové je tam však objevili a zavalili vchod obrovskými balvany. Řadu dní bylo ještě slyšet bědování těch nešťastníků; nikdo s nimi neměl slitování a všichni tam pomřeli, nikdo se nezachránil. Ty, které zajali živé, od­vedli ke knížeti, ten jim dal vyloupat oči a teprve potom je propustil. Opustili jsme knížectví Ghešigten a vstoupili jsme do Čacharu. Narazili jsme na vojenský tábor, odkud čínští vojáci měli střežit veřejnou bez­pečnost. Avšak přítomnost vojáků nás nikterak neuklidnila, naopak zvýšila naše obavy; dozvěděli jsme se, že právě mezi nimi jsou nejhorší zločinci. Přiblížila se doba, kdy už bylo nutno se utábořit, a proto jsme se uchýlili mezi dva skalnaté srázy, kde jsme nalezli vhodné místo. Už jsme začali stavět stan, a tu v dálce na úbočí hor, které nás obklopovaly, se objevilo velké množství jezdců. Podle jejich rychlé jízdy se zdálo, že pronásledují nějakou kořist. Dva jezdci nás zpozorovali, oddělili se od tlupy a rychle k nám přicválali. Seskočili a u vchodu do stanu padli na kolena. Byli to Mongolové.
    „Svatí mužové," volali s pohnutím, „přišli jsme vás poprosit o věštbu. Někdo nám dnes ukradl dva koně a už je to dlouho, co v pustinách hle­dáme stopy zlodějů. Vaše možnosti i vědomosti jsou nepochybné, označte nám místo, kde máme koně hledat!"
    „Bratři," řekli jsme jim, „nejsme lámové Buddhovi, nevěříme na věštby. Nemůžeme vám říci, kde máte hledat, slyšeli byste od nás jenom klam a lež."
    Ubozí Mongolové znásobili své prosby, jakmile však pochopili, že jsme neoblomní, vsedli na koně a vraceli se do hor. Samdadžemba po celou tu dobu mlčel a zdálo se, že příhodě nevěnuje pozornost. Seděl u ohně, aniž odlepil rty od šálku s čajem, který držel oběma rukama. Náhle stáhl obočí, vyskočil a od vchodu do stanu začal hlasitě křičet a mávat rukama. Jezdci už byli daleko, avšak nyní se domnívali, že jsme se roz­hodli pronést věštbu. Neváhali a ihned se vrátili. Jakmile přijeli před stan, řekl jim Samdadžemba:
    „Moji mongolští bratři, buďte po návratu moudřejší a stáda si lépe hlídejte. Pak vás nikdo neokrade. Pamatujte si dobře tato slova, protože mají větší cenu než všechny věštby na světě!" Po tomto proslovu se vrátil těžkým krokem do stanu, sedl si k ohni a dál popíjel čaj. Zprvu se nám tenhle výstup nikterak nezamlouval, když jsme však viděli, že to jezdce nerozhněvalo, musili jsme se smát. „Kdo že je podivín?" bručel Samdadžemba. „Tihle Mongolové se nestarají o svá zvířata a potom, když jim je někdo ukradne, uběhali by si nohy, aby jim někdo dal věštbu. Nikdo jim tak upřímně neřekl pravdu jako my. Lámové je udržují v pověře, vždyť z toho také mají pěkný výdělek. A tak nezbývá nic jiného než jednat podobně. Když jim řeknete, že neumíte věštit, nebudou vám věřit. Když se jich chcete co nejrychleji zbavit, musíte jim odpovědět, co vám přinese slina na jazyk." A Samdadžemba se po těch slovech dal do smíchu a smál se tolik, že mu ani nebyla vidět malá očka. „Jestlipak jsi také ty někdy náhodou někomu nevěštil?" ptali jsme se ho.
    „Byl jsem velice mlád, bylo mi asi patnáct let. Zavolalo si mě několik Mongolů, abych s nimi šel do stanu. Tam mě prosili, abych jim dal věštbu, kam že se poděl vůl, který se jim ztratil před třemi dny. Odbyl jsem je, že neumím věštit, protože jsem se dosud nenaučil číst. "Klameš nás," hrozili mi, "ty jsi Dahur a my víme, že lámové, kteří přicházejí od západu, vždycky dovedou věštit." Nemohl jsem se jich zbavit jinak, než že jim budu věštit tak, jak jsem kdysi za podobných okolností viděl věštit lamy. Poslal jsem je pro dvanáct ovčích kostí, nejsušších, jaké mohli najít. Okamžitě mě obsloužili. Sedl jsem si, kosti jsem spočítal a roztřídil, znovu jsem je spočítal a nechal jsem je skutálet dolů. Nakonec jsem řekl netrpělivě čekajícím Mongolům tuto věštbu: „Chcete-li najít svého vola, jděte ho hledat na sever.“ Jakmile jsem pronesl tato slova, ihned osedlali čtyři koně a tryskem se rozjeli pouští na sever. Vola našli nejspíš pouhou náhodou, mne však oslavovali osm dnů, a když jsem odcházel, odměnili se mi ještě máslem a čajovými listy. Nyní, když přísluším k Svaté církvi, vím, že tyto věci jsou špatné a zakázané. Jinak bych těm dvěma jezdcům také sestavil věštbu, která by nám jistě vynesla k večeři máslo a dobrý čaj."
    Krádež dvou koní jen potvrdila špatnou pověst kraje, v němž jsme tá­bořili. Uvědomili jsme si, že musíme učinit ještě přísnější opatření než v minulých dnech. Než nastala noc, přivázali jsme mezka a koně ke dvěma stanovým kolíkům hned u vchodu. Velbloudy jsme seskupili tak, že k nám uzavírali přístup. Po těchto opatřeních se k nám nikdo nemohl dostat, aniž by nás velbloudi upozornili. Ti ani nemusí být příliš vyděšeni a hned vydávají takový řev, že se člověk probudí i z hlubokého spánku. Na jeden ze stanových kůlů jsme zavěsili cestovní lucernu a nechali jsme ji svítit celou noc. Pokoušeli jsme se trochu si odpočinout. Té noci jsme dlouho nemohli usnout, protože Dahur, kterého nikdy nic netrápilo, chrápal z plných plic až do rozednění.
    Ráno jsme se připravovali k odchodu z této zlopověstné krajiny. Vydali jsme se na cestu do Dolón-núru, od něhož jsme byli vzdáleni jen několik mil cesty.
    Předzvěstí toho, že se blížíme k velkému městu Dolón-núr, bylo množství mongolských i čínských pocestných, které jsme potkávali. Už z dálky nás oslňovala záře slunečních paprsků, odrážejících se od pozlacených věží velikých klášterů na sever od města. Po dlouhou dobu jsme prochá­zeli podél hrobů, vždyť všude na světě mají lidé ve své blízkosti náhrob­ky svých zemřelých. Když jsme viděli, jak veliké množství obyvatel je pohřbeno v kostnicích a pod náhrobními kameny, řekli jsme si, že život je vskutku obklíčen smrtí. Na tomto obrovském hřbitově, který jako by ze všech stran obklopoval město, jsme tu a tam zahlédli malé zahrádky, kde se s velkým úsilím pěstovala ubohá zelenina: pór, špenát a tvrdý a trpký salát. Hlávkové zelí, které sem před několika léty přivezli z Ruska, se na severu Číny výborně aklimatizovalo.
    Kromě zeleniny se v okolí Dolón-núru nepěstuje zhola nic. Půda je suchá a písčitá. Voda se vyskytuje zřídka, pouze na některých místech je ně­kolik vydatnějších pramenů, a ty ještě v období sucha mizí.
   


    Kapitola II.

Do DOLÓN-NÚRU jsme přišli unaveni a plni zmatku, ani jsme netušili, kam se obrátit. Bloudili jsme úzkými klikatými uličkami jako v labyrintu, naši velbloudi si jen stěží vyhledá­vali průchod mezi davy lidstva a spoustou všelijakého haraburdí. Nakonec jsme přišli do hostince, kde nám odstrojili velbloudy a odnesli zavazadla do malé světničky, kterou nám pro­najali. Šli jsme na trh koupit trávu a dali jsme ji zvířatům. To všecko jsme musili udělat ihned, ani jsme si nestačili odpočinout. Přišel hostinský, podle zvyklostí nám předal klíč, a když jsme pak světničku zamkli, mohli jsme se konečně jít naobědvat do města. Už jsme byli vyhladovělí. Dlouho jsme hledali dům s trojúhelníkovým praporkem, označujícím jídelnu. Konečně jsme jeden našli. Dlouhá chodba nás dovedla do jídelního sálu, kde bylo v pořádku a souměrně rozestavěno poměrně velké množství stolků. Usedli jsme, před každého z nás hned postavili čajník; to je předehra před každým jídlem. Je třeba vypít hodně horkého čaje a to dřív, než se cokoliv sní. Zatímco jsme popíjeli čaj, poctil nás návštěvou „dozorce stolu". Bývá to zpravidla osoba uhlazeného chování, výřečná, zná do­podrobna okolí i všecky možné příhody. Po dlouhém úvodu nakonec požádá o příkazy. Zpěvným hlasem opakuje názvy jídel, která si host objedná, a posléze je hlásí „správci kuchyně". Obsluha je neobyčejně rychlá, ale dřív než se začne jíst, přikazuje slušnost, aby host povstal a pozval všecky okolo sedící hosty:
    „Pojďte, pojďte všichni," volá a kyne rukama, „pojďte se mnou vypít skleničku vína a sníst trochu rýže!"
    „Děkuji, děkuji," odpovídají ostatní jeden přes druhého, „pojď raději ty si přesednout k mému stolu, já tě zvu!"
    Teprve po tomto obřadu, jímž se prokázala úcta, je možno se najíst. Když jsme chtěli odejít, objevil se „dozorce stolu", a jak procházel sálem, prozpěvoval si názvy objednaných jídel. Skončil tím, že nám ozná­mil celkový účet vysokým a jasně slyšitelným hlasem. Pak jsme šli do kanceláře a položili jsme na pokladní stolek požadovanou částku. Celkem vzato jsou čínští hostinští právě tak schopní jako hostinští v Evropě, do­vedou povzbudit hosty k hýření i zvyšovat jejich útratu. Měli jsme dva důvody k tomu, že jsme nejprve zamířili do Dolón-núru. Předně jsme chtěli nakoupit nějaké věci, potřebné pro další cestu. Za druhé jsme se chtěli setkat s místními lámy a získat od nich zprávy o mongolských posvátných místech.
    Při nákupech jsme měli příležitost projít různými částmi města. Do­lón-núr je Číňany nazýván La-ma miao, tj. Klášter lámů. Mandžuové ho nazývají Nadan-omo a Tibeťané Cchodún. Tato jména nejsou ničím jiným než překladem jména Dolón-núr, což znamená Sedm jezer. Na Andriveauově-Goujonově mapě má toto město mongolský název Džún-najman-súme, což znamená Sto osm klášterů. Bezvýsledně jsme pátrali po tom, kde se vzalo tohle jméno, které tu nikdo široko daleko nezná. Dolón-núr není výstavné město, je to jen změť nevzhledných a špatně postavených baráků. V prostředku úzkých klikatých uliček není nic než bahno a stoky. Zatímco chodci musí chodit po obou stranách po uzouč­kých chodníčcích jeden za druhým, káry a karavany velbloudů a mezků se brodí v hlubokém, černém a páchnoucím bahně, často se stává, že se povoz převrhne; je nesnadné vylíčit ten zmatek, který se pak v těchhle ubo­hých uličkách odehrává. Zvířata se málem topí v blátě, zboží se zničí nebo padne do rukou ničemů, kteří se ihned srocují kolem místa nehody.
    I když Dolón-núr neoplývá půvaby, i když leží v pustinách, v zimě jsou tu kruté mrazy a v létě vedra, přesto počet obyvatel je veliký a obchoduje se tu s úspěchem. Ruští obchodníci sem přicházejí cestou z Kjachty, Mongolové tudy stále přehánějí stáda skotu, velbloudů a koní; při návra­tu odtud odvážejí tabák, sukno a cihlový čaj. Tento neustálý cizinecký ruch dodává městu živou tvář. Všude pobíhají pouliční prodavači a na­bízejí chodcům drobné zboží. Zevnitř krámů vybízejí obchodníci zá­kazníky lichotivými a zdvořilými slovy, lámové oblečení do žlutě a čer­veně zářících šatů se snaží připoutat pozornost rychlou jízdou po špat­ných cestách na divokých, nezkrocených koních.
    V městě Dolón-núr je spousta obchodníků z provincie Šan-si, avšak jen hrstka se jich tu usídlila natrvalo. Po čase, když se jim pokladnice do­statečně naplní, vracejí se nazpět domů. V tomto velikém obchodním středisku jsou Číňané vždycky úspěšní, Mongolové tu však přicházejí o všecko. Dolón-núr připomíná obrovskou vývěvu, která dovede úplně vysát mongolský měšec.
    Obrovské sochy ze železa i zvonoviny, pocházející z dolónnúrských dílen, jsou proslulé nejen po celém Mongolsku, ale i v dalekých oblastech tibetských. Veliké dílny vyvážejí do všech buddhistických zemí sochy, zvony i různé nádoby pro náboženské obřady. Menší sošky jsou z jednoho kusu, velké jsou slity z jednotlivých dílců, které se potom dohromady spájejí. Právě v té době, kdy jsme byli v Dolón-núru, se vypravovala do Tibetu vskutku podivuhodná karavana: jediná socha Buddhy byla roz­dělena na dílce, které se naložily na hřbet osmdesáti čtyřem velbloudům. Jakýsi kníže z udžumčinského knížectví, putující do Lhasy, ji chtěl věnovat dalajlámovi.
    Také proto jsme se zastavili v Dolón-núru, abychom si tu dali zhotovit odlitek Kristova těla podle modelu z Francie. Práce se jim tak povedla, že bylo velmi nesnadné rozpoznat kopii od modelu. Čínští řemeslníci pracují pohotově, lacino a také s nápadnou úslužností. Ani zdaleka nejsou tak svéhlaví jako někteří umělci v Evropě. Vždycky vyhoví zákazníko­vým zálibám a předmět náboženské úcty zhotoví podle jeho vlastního pojetí. Nejdříve vytvoří dílo z těsta; nevyhovuje-li zákazníkovým před­stavám, pokračují v pokusech tak dlouho, až jim zákazník dovolí zhotovit konečnou formu.
    Za svého pobytu v Dolón-núru jsme měli mnoho příležitostí navštívit kláštery a hovořit s buddhistickými duchovními. Lámové nám připadali málo vzdělaní. Jejich symbolika není ve skutečnosti nic než lidová po­věra. Jejich učení postrádá pevných základů, je rozkolísané. Je to spíš prázdný pantheismus, kterému ani sami nerozumějí. Když jsme od nich žádali jednoznačnou odpověď, upadli do krajních rozpaků a obraceli se jeden na druhého. Žáci nám říkali, že jejich učitelé znají všecko, učitelé se dovolávali hlubokých vědomostí svých velkých lámů, velcí lámové nás přesvědčovali, že jsou jen nevzdělanci oproti světcům z některých po­věstných klášterů. Všichni - žáci i učitelé, malí i velcí lámové - se shodovali v tom, že jejich učení pochází ze Západu, v tomto bodě nebylo u nich rozporu. Říkali nám: čím dále půjdete k západu, tím čistší a jasnější učení poznáte. Když jsme jim vykládali křesťanské pravdy, nikdy se nehádali. Spokojili se s klidným tvrzením: „Tyto modlitby neznáme. Lámové ze Západu vám všecko vyloží. My věříme všemu učení, které přichází ze Západu."
    Tyto řeči jen potvrdily skutečnost, kterou lze pozorovat v celém Mon­golsku. Není jediného kláštera ani malého, ani velkého, aby nejvyšší láma či představený nepocházel z Tibetu. Kterýkoliv láma, jenž vykoná pouť do Lhasy, získá po svém návratu důvěru všech Mongolů. Je pokládán za člověka vyššího řádu, jeho oči přece odkryly tajemství minulých i budou­cích věků, vždyť poznal tajemství Pána věčnosti, Božího místa. (Lhasa znamená Boží místo; v mongolské řeči se nazývá Móngche-džú, tj. Pán věčnosti.)
    Když jsme zvážili všecky zprávy, jichž se nám dostalo od lámů, rozhodli jsme se obrátit se k západu. Prvního října jsme opustili Dolón-núr. To se však nestalo jen tak snadno. Nemohli jsme se vyhnout průchodu tímto ubohým městem. Naši velbloudi klopýtali, musili přeskakovat a přechá­zet ze strany na stranu, až jsme se třásli strachem, že naše zvířata ztratí rovnováhu a svalí se do bláta. Byli jsme šťastni, když jsme našli trochu sušší místo, kde jsme mohli znovu seřadit velbloudy a srovnat na nich zavazadla. Samdadžemba zuřil, šel mlčky, spokojil se jen tím, že se vztekle kousal do rtu.
    Když jsme došli k západnímu okraji města, nemusili jsme už přeskakovat bláto, avšak objevily se nové potíže. Před námi už nebyla žádná cesta, ani sebeužší stezka, jenom nekonečná řada nevysokých pahorků z jemného pohyblivého písku. Postup byl nesmírně namáhavý a únavný a uprostřed písčin jsme byli překvapeni úmorným vedrem. Z našich zvířat, obtíže­ných zavazadly, se pot jenom řinul, nás pak trápila krutá žízeň. Potře­bovali jsme k osvěžení aspoň pár kapek vody, avšak hledali jsme zby­tečně.
    Bylo už pozdě, a ani jsme nevěřili, že by se nám podařilo najít vhodné místo k postavení stanu. Poznenáhlu se však půda upevňovala, a dokonce jsme našli i stopy rostlinstva. Písčiny se ztrácely, země se zazelenala a hned se zdála utěšenější. V malé vzdálenosti po pravici jsme spatřili vchod do jeskyně. Otec Gabet pobídl velblouda a odklusal toto místo pro­zkoumat. Za chvíli se objevil na vrcholu kopečku, volal a mával na nás. Zamířili jsme k němu, náhodou přišel na výborné tábořiště. Místo se nám po všech stránkách líbilo, bylo tu malé bahnité jezírko, jehož hladina byla téměř zarostlá sítím, na březích rostly křoviny. Měli jsme žízeň a byli jsme vyhladovělí, nemohli jsme si přát nic lepšího. Jakmile vel­bloudi ulehli, popadli jsme dřevěné misky a běželi jsme do sítí a rákosí nabrat si trochu vody. Voda měla osvěžující chuť, avšak silně čpěla po síře. Vzpomněl jsem si, že podobnou vodu jsem pil v pyrenejských lázních Ax a že jsem ji viděl prodávat ve francouzských lékárnách, kde láhev stála nejméně patnáct sou, tak byla ceněná a hledaná. Když jsme se dostatečně občerstvili, začaly se nám navracet síly. Nej­prve jsme postavili stan a pak se každý z nás pustil do své práce. Otec Ga­bet šel nasbírat pár otýpek klestí, Samdadžemba sbíral argal, otec Huc pak usedl před stan a zkoušel své kuchařské umění. Kuchal slepici, na niž Arsalan vrhal žádostivé a toužebné pohledy. Aspoň jedenkrát na po­chodu pustinami jsme si chtěli popřát přepychovou hostinu a z vlaste­neckých důvodů jsme chtěli Dahura pohostit jídlem francouzské ku­chyně...
    Slepice byla náležitě rozkrájena na kousky a složena na dno našeho velikého hrnce. Jako přísad jsme použili několika kořenů hořčice, uvařených ve slané vodě, cibule, česneku a červené papriky. Brzy se všech­no vařilo klokotem, protože toho dne nám palivo nechybělo. Nakonec Samdadžemba sáhl do hrnce, vytáhl kus slepice, prohlédl si ho a prohlásil, že chvíle hostiny nadešla. Hrnec jsme postavili do trávy a posadili jsme se kolem něho tak, že jsme se ho dotýkali koleny. V rukou jsme drželi dvě tyčky a jimi jsme se pokoušeli vylovit kousky masa z vroucí teku­tiny.
    Když jsme dojedli, poděkovali jsme Bohu, že nám v poušti poskytl ta­kovou hostinu. Samdadžemba šel vymýt hrnec na břeh jezírka, a abychom dovršili slavnostní ráz večeře, postavili jsme na mongolský čaj. Mongolové vaří čaj úplně jinak než Číňané, kteří jak známo používají k jeho přípravě drobných zelených lístků, takže nápoj má žlutou barvu. Větší čajové listy, mezi nimiž jsou i ulomené větvičky, se lisují do tvaru cihel, právě takových, jaké známe ze staveb. Takovéto zboží se prodává pod názvem mongolský čaj, poněvadž ho téměř výhradně používá mongolský lid, nepočítají-li se Rusové, kteří ho též spotřebují úctyhodné množství. Když si chtějí Mongolové uvařit čaj, useknou kus této cihly, roztlukou ji na prášek a nechají ji v hrnci vařit tak dlouho, až je voda načervenalá. Přidají špetku soli a znovu povaří. Když je tekutina téměř čer­ná, přidá se k ní podle chuti mléko a sleje se do velké nádoby. To je pro Mongola nejchutnější nápoj; i Samdadžemba jím byl nadšen, my jsme to pili jen proto, že jsme neměli nic lepšího.
    Když jsme druhého dne opouštěli toto pohostinné místo, rozhodli jsme se, že tam zanecháme památku. Na témže místě, kde jsme měli ohniště, jsme vztyčili malý dřevěný kříž. Tento zvyk jsme pak dodržovali na všech tábořištích.
    Jeli jsme déle než hodinu, když jsme za sebou uslyšeli řehtání velikého počtu koní a mnoho lidských hlasů. Ohlédli jsme se a v dálce jsme spatřili početnou karavanu. Brzy nás dohonili tři jezdci, z nichž jeden nám svým oděvem připomínal mongolského mandarína.

   „Páni lámové, kde je vaše vlast?"
   „Naše vlast je pod západním sluncem."
   „Kam padal naposledy váš požehnaný stín?"
   „Přicházíme z města Dolón-núru."
   „Doprovázel vaši cestu mír?"
   „Až sem jsme jeli šťastně. Je i s vámi pokoj? Kde je vaše vlast?"
   „My jsme Chalchové z knížectví mergen-wanga."
   „Měli jste vydatné deště a jsou vaše stáda v pořádku?"
   „Na všech pastvinách je klid."
   „Kam míří vaše karavana?"
   „Chceme sklonit svá čela před Pěti věžemi."

    Za této rychlé rozmluvy dorazil zbytek karavany. Stáli jsme blízko říčky, jejíž břehy byly zarostlé křovím. Vůdce karavany přikázal zastavit . Ve chvíli velbloudi utvořili veliký kruh; v jeho středu stál čtyřkolový vůz.
    „Sok, sok!" křičeli velbloudáři a velbloudi naráz klesli na kolena, jako kdyby je něco v jediném okamžiku srazilo k zemi. Jako mávnutím kou­zelného proutku se podél říčky objevilo množství stanů. Dva mandaríni s modrými knoflíky přistoupili k povozu a otevřeli dvířka. Z povozu vy­stoupila mongolská žena v dlouhých zelených hedvábných šatech. Byla to žena vládce chalchaské země, vydala se na pouť do proslulého kláštera Pět věží v provincii Šan-si. Když nás spatřila, pozdravila nás zvednutím rukou:
    „Páni lámové, budeme tady tábořit, je to šťastné místo?" „Poutnice z knížectví mergen-wanga," odpověděli jsme jí, „zde můžeš dát v klidu rozdělat oheň. My však musíme pokračovat v cestě. Když jsme dnes skládali stan, slunce už stálo vysoko na nebi." Po těch slovech jsme se rozloučili s celou karavanou mergen-wangových Mongolů. Tisíce myšlenek nám vířilo hlavou. Vždyť jsme byli svědky toho, jak kněžna se svým početným průvodem prochází pustinami, nedbá ani únavy, ani nebezpečí, ani jiných obtíží při cestě. Tito dobří Mon­golové mají totiž citlivou a velice zbožnou duši, neustále je zaměstnává myšlenka na posmrtný život, věci tohoto světa jako by pro ně nic ne­znamenaly. Na tomto světě žijí tak, jako kdyby ho ani nebylo. Neobdělávají půdu, nestavějí si domy; považují se za cizince, kteří tudy jen pro­cházejí. Je pozoruhodné, že tuhle touhu po dalekých poutích měly všecky zbožné národy. Několikrát do roka vedla náboženská úcta Židy do Jeruzaléma. Ve starověku chodili zbožní lidé do Egypta, aby se sezná­mili s nejrůznějšími tajemstvími a od Osirisových kněží si vyprošovali lekce moudrosti. Turci, dokud ještě byli zbožní, vydávali se do Mekky ve velikých karavanách. Až do dnešních dnů je možno potkat ve střední Asii početné výpravy poutníků, které vede pouze hluboký náboženský cit. Je zřejmé, že počet poutí se v Evropě zmenšil od vzniku racionalismu, od těch dob, co se začalo diskutovat o náboženských pravdách. Čím byl život jednodušší, tím spíše se pouti těšily všeobecnému zájmu. Je to asi tím, že snad jednoduchost života souvisí s hlubším náboženským cítěním. Katolická církev zařadila do liturgie procesí jako památku na daleké pouti; má to lidu připomenout, že tato země je vlastně jen pustina, po níž od narození putujeme k věčnému životu.
    Mergen-wangovi poutníci už zůstali daleko za námi, a tu jsme začali litovat, že jsme se s nimi neutábořili na březích rozkošného jezírka upro­střed zelených pastvin. V našich srdcích začal vzrůstat strach, protože jsme si všimli, jak nad obzor vystupují těžké černé mraky, roztahují se po obloze a dokonce ji i zakrývají. S úzkostí jsme hledali místo, kde bychom se mohli zastavit, ale nikde jsme nenarazili na vodu. V tom zmatku nás pojednou upozornilo několik velkých dešťových kapek, že nemáme času nazbyt.
    „Zastavme, musíme se rychle utábořit," zvolal naléhavě Samdadžemba, „není třeba hledat vodu. Rozložme stan, než se mraky roztrhnou!" „Nu dobře, to se ti snadno řekne, ale jak napojíme zvířata? Ty sám vypiješ každý večer kotlík čaje; kde vezmeš vodu?" „Vodu? Moji otcové, hned jí spadne víc, než budeme potřebovat. Hlavně se musíme utábořit, nemějte strach! Dnes určitě nikdo neumře žízní. Uděláme rychle jámy a napijeme se dešťové vody. A ani to není třeba, ani jámy nemusíme dělat. Vidíte stan toho pastýře a to stádo? Jsem si jist, že tam také bude voda."
    Zpozorovali jsme člověka, který před sebou hnal stádo ovcí. Hned jsme opustili cestu a o překot jsme se hnali tím směrem. Rychlost našeho běhu ještě zvýšil déšť, který se na nás spustil z mračen. Naneštěstí se jednomu velbloudu sesmekl náklad mezi hrby a sklouzl rnu pod břicho. Musili jsme zastavit a znovu zavazadlo upevnit velbloudovi na hřbet. Když jsme přišli k malému jezírku, jehož hladinu bičoval liják, byly už naše šaty skrz naskrz promoklé. Toho večera jsme se nemusili rozhodovat, kde postavíme stan, neměli jsme na vybranou, země byla všude rozmá­čená do veliké hloubky.
    Déšť poněkud ochabl, zato však zesílil vítr. Měli jsme veliké potíže s rozložením nešťastného stanu. Podobal se spíše hromadě prádla ve škopku. Ještě hůř bylo, když jsme ho chtěli postavit; nebýt mimořádné síly Samdadžembovy, nikdy bychom to nesvedli. Konečně jsme měli útočiště proti větru i drobnému ledově studenému dešti, který ne a ne ustát. Samdadžemba nás utěšoval:
    „Moji duchovní otcové, předpověděl jsem vám, že dnes neumřeme žízní, nezemřeme-li však hladem, to vám říci nedovedu."
    Nedokázali jsme totiž rozdělat oheň. V těchhle místech se nedala najít ani větvička, ani kořínek. Bylo zbytečné hledat argal, toto jediné pouštní palivo změnil déšť v bahno.
    Musili jsme se smířit se svým postavením a chtěli jsme si připravit jídlo z trochy mouky a studené vody. Tu jsme viděli přicházet dva Mongoly, kteří vedli velbloudí mládě. Po obvyklých pozdravech nám jeden z nich řekl:
    „Páni lámové, dnes se protrhly mraky, zřejmě nemůžete rozdělat oheň."
    „Jak bychom mohli rozdělat oheň, když nemáme argal?" „Všichni lidé jsou bratři a mají si pomáhat a černí lidé mají ctít duchovní a sloužit jim. Proto jsme vám přišli rozdělat oheň."
    Tito dobří lidé nás pozorovali, když jsme hledali místo k utáboření, předpokládali naše potíže a rozhodli se nám darovat dva balíky argalu. Poděkovali jsme Prozřetelnosti za tuto nečekanou pomoc a Dahur se hned pustil do přípravy večeře. Dávku mouky jsme poněkud zvýšili, abychom mohli uctít oba hosty.
    Během skromné hostiny jsme si všimli, že jeden Mongol je nápadně uctivý ke svému druhu. Zeptali jsme se, jakou vojenskou hodnost zaujímá v Modré korouhvi. „Když korouhve z Čacharu pochodovaly proti vzbouřencům z jihu*, je tomu již dva roky, měl jsem hodnost čuan-ta."

* Angličané, kteří v té době válčili proti Číně, byli všeobecně Mongoly nazýváni „vzbouřenci z jihu".

   
    „Ty ses také účastnil oné proslulé války na jihu? Jak to, že vy, pastýři, jste našli tu odvahu stát se vojáky? Jste přece zvyklí na mírumilovný život a v tom strašném vojenském stavu si musíte připadat divně - zabíjet druhé, nebo se nechat zabít."
    „Ano, jsme pastýři, to je pravda, nikdy však nezapomínáme, že jsme i vojáky a že Osm korouhví tvoří záložní armádu Velikého mistra (cí­saře). Znáte přece císařův zákon: jakmile se blíží nepřítel, povolají se nejdříve čínští vojáci. Na druhém místě se dají do pohybu korouhve z knížectví Solon. Když ani tehdy válka neskončí, dostanou pokyn korouhve z Čacharu; jejich síla už jistě stačí k tomu, aby odbojníci byli pokořeni."
    „Za této války na jihu byly povolány všecky čacharské korouhve?" „Ano, všecky. Zpočátku se mělo za to, že je to maličkost, každý říkal, že na Cachary nedojde. Čínská vojska byla povolána první, avšak ničeho nepořídila. I solonská vojska přišla, nesnesla však jižní vedra. A proto k nám císař poslal svatého posla. Hned si každý šel vybrat nejlepšího koně ze svého stáda, utřel prach z luků a toulců, z kopí odstranil rez. V každém stanu hned zabíjeli ovce, aby se mohla uspořádat hostina na rozloučenou. Děti a ženy plakaly, my jsme však říkali rozumná slova: Pohleďte, už po šest pokolení se těšíme dobrodiní císaře a nikdy od nás nic nežádal. Dnes, když nás potřebuje, nemůžeme přece odřeknout. Daroval nám krásnou zemi Čachar, abychom měli kde pást stáda a abychom byli hradbou proti Chalchům. Nyní se vzbouřenci blíží od jihu, musíme se tedy vydat na jih. Což, páni lámové, není v těchto slovech pravda? Ano, musili jsme se vydat na pochod... Svatý posel se objevil za východu slunce a už v poledne se bojovníci shromažďovali kolem svých čuan-ta. Čuan-ta se připojili k mu-er-čcha-jin a všichni se pak spojili s wu-ku-er-ta. Téhož dne jsme vytáhli k Pekingu; od Pekingu jsme byli odveleni do Tin-čchin-wej, kde jsme pak zůstali po tři měsíce." „Bojovali jste? Viděli jste nepřítele?" zeptal se Samdadžemba. „Ne, neodvážil se ani ukázat. Číňané nám stále tvrdili, že jdeme na jistou a zbytečnou smrt. Říkali nám: co svedete proti mořským obludám? Žijí ve vodě jako ryby. Když to budete nejméně čekat, náhle se objeví a budou po vás metat ohnivé si-kua. (Si-kua se říká západní tykvi či vodnímu melounu. Si-kua pao se v Číně nazývají evropské bomby.)
    Jakmile napnete luky, abyste na ně vyslali šípy, ponoří se do vody jako žáby. Chtěli nás takhle postrašit, avšak my, vojáci Osmi korouhví, jsme se nebáli. Ještě před naším odcho­dem otevřel velký láma knihu posvátných tajemství a ujistil nás, že celá věc šťastně skončí. Císař přidělil každému čuan-ta lámu vyškoleného v lékařství a ovládajícího posvátná kouzla, aby nás ochránil od nemocí způsobených podnebím a aby nás ochránil před kouzly mořských oblud. Proč bychom se tedy měli bát? Jakmile vzbouřenci uslyšeli, že se blíží ne­přátelská vojska z Čacharu, ulekli se a prosili o mír. Svatý otec ve svém velikém milosrdenství jim ho přislíbil, a tak jsme se mohli vrátit do stepí hlídat stáda."
    Vyprávění o téhle slavné vojenské výpravě nás velice zajímalo. Na chvíli jsme zapomněli na ubohost svého postavení uprostřed pustin. Byli by­chom se rádi dozvěděli další podrobnosti o anglické výpravě proti Číně, ale tma už začala houstnout a Mongolové se vydali na zpáteční cestu ke svým jurtám.
    Když jsme osaměli, začalo nám být smutno a úzko. Jak jen si trochu odpočinout? Vnitřek stanu byl jako bahnisko. Oheň, který jsme rozdě­lali před dlouhou dobou, nemohl vysušit naše šaty, stačil jen k tomu, aby část nasáklé vody změnil v páru. Kožešina, kterou jsme rozložili na zem, vypadala jako srst vykoupaného zvířete. V této smutné chvíli jsme si vzpomněli na utěšující myšlenku plnou sladké melancholie. V hloubi srdce jsme si opakovali, že jsme žáky Toho, který pravil: „Lišky mají doupata, ptáci nebeští mají hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil..."
    Byli jsme nesmírně unaveni. Probděli jsme většinu noci, a teprve když už nás opouštěly poslední zbytky sil, přemohl nás spánek. Seděli jsme kolem popelu a se založenýma rukama a s hlavou opřenou o kolena jsme si na chvíli zdřímli. Konečně svítalo. Měli jsme velikou radost, že už tahle dlouhá a bezútěšná noc spěje ke konci. Jitřní nebe bylo úplně modré a nebylo na něm ani mráčku; pěkné počasí nám tedy vynahradí noční trápení. Jasné a zářící slunce dávalo naději, že se nám cestou dosuší dosud vlhké šaty. Rychle jsme se připravili k odjezdu a karavana se brzy dala do pohybu. Počasí bylo skvostné. Stepní květiny pomalu zvedaly hlavičky, které déšť předtím sehnul až k zemi, půda vysychala. S rozkoší jsme se oddávali sladkému teplu slunečních paprsků. Nakonec se ještě více rozveselilo naše srdce, když jsme vstoupili do nádherných rovin Červené korouhve, nejkrásnější části Čacharu.
    Čachar znamená v mongolském jazyce pohraniční území. Tato země sousedí na východě s knížectvím chešigtenským, na západě s Tůmetem, na severu se Sunitem a na jihu s Velkou zdí. Území je dlouhé sto padesát mil a sto mil široké. Všichni čacharští obyvatelé jsou císařovými vojáky a dostávají pravidelně žold podle svých hodností. Pěšáci dostávají dva­náct, jezdci dvacet čtyři unce stříbra ročně.
    Čachar se dělí na osm korouhví (čínsky pa-čchi), které se rozlišují barvou. Je tedy korouhev bílá, modrá, červená, žlutá, bělavá, světle modrá, světle červená a nažloutlá. Každá korouhev má své vlastní území, které spravuje tribunál zvaný mu-er-čcha-jin. Je určen k tomu, aby řídil a řešil záležitosti korouhve. V každé z osmi korouhví má tento tribunál svého náčelníka wu-ku-er-ta a posléze z těchto osmi wu-ku-er-ta se volí jeden, který zastává úřad generálního guvernéra osmi korouhví. Všechny tyto hodnostáře nastoluje a vyplácí čínský císař. V podstatě je Čachar obrovský tábor záložní armády. Právě proto je těmto Mongolům přísně zakázáno obdělávat půdu, aby armáda byla kdykoliv a na první pokyn schopna dát se na pochod. Čacharové jsou povinni žít pouze z žoldu a z výnosu stád. Veškerá půda osmi korouhví je nezcizitelná. Už se několikrát stalo, že z ní byl kus prodán Číňanům, avšak úřady vždycky takový prodej prohlásily za neplatný.
    Na čacharských pastvinách jsou obrovská, nespočetná stáda císařova: stáda velbloudů, koní, skotu i ovcí. Je tu asi tři sta šedesát stád koní, z nichž každé má tisíc dvě stě kusů. Už z tohoto počtu se dá odhadnout, jak obrovské množství zvířat je v císařově vlastnictví. K hlídání každého stáda je určen Mongol, jenž bývá označen čepicí s bílým knoflíkem. Vždy po určité době přicházejí generální inspektoři; je-li zjištěn úbytek v počtu kusů, jsou pastýři povinni stádo doplnit na svůj náklad. I když jsou takto kontrolováni, dokáží se na bohatství Svatého otce přiživit, dovedou znamenitě podvádět... Mají-li Číňané špatného koně nebo hubené dobytče, odvedou je k císařským pastýřům, ti pak za mírný úplatek je nechají vybrat si jiné ze stáda. Tak zůstává počet zvířat beze změny a pastýři mohou klidně podvádět dál.
    Projížděli jsme za nádherného počasí překrásnou krajinou. Poušť bývá často ohyzdná a děsivá, mnohdy však má i ona své půvaby, které jsou o to milejší, čím jsou vzácnější, a které by se marně hledaly v obydlených krajinách. Mongolsko má zcela zvláštní vzhled, této krajině se nepodobá nic na světě. V civilizovaných zemích se všude setkáváme s lidnatými městy, s bohatou a rozmanitou kulturou, s tisíci uměleckých děl, s díl­nami a s čilým obchodem. Tam se člověk cítí jakoby unášen nekonečným vírem; naproti tomu v zemích, kde ještě civilizace nenabyla vrchu, jsou zase mohutné hvozdy se vší nádherou překypující vegetace; tam je duše uchvácena velkolepostí a vznešeností přírody. V Mongolsku nic takového není. Nejsou tu města, nejsou tu budovy, není zde umění, řemesla ni kultura, nejsou tu lesy - všude jenom step, tu a tam přerušená obrovský­mi jezery, majestátně tekoucími řekami, strmými a mohutnými horstvy. Nejčastěji tu jsou úplně pusté, nezměrné roviny, a přijde-li člověk do prostřed těchto zelených pustin, jejichž konec se ztrácí kdesi daleko za obzorem, připadá si, jako by se octl uprostřed oceánu. Pohled na mon­golské stepi nepůsobí ani radost, ani žal, nejčastěji směs obojího; vzbu­zuje melancholické i zbožné pocity, které nenásilně povznášejí duši, aniž by ji zbavovaly styku s věcmi pozemskými. Jsou to pocity, které směřují spíše k nebi než k zemi, splývají však s přírodou. V Mongolsku se občas najdou planiny hustěji obydlené než obvykle, a to tehdy, když voda a pastviny postačí velkému počtu obyvatel. Kam oko dohlédne, jsou vidět stany všech velikostí; podobají se balónům připra­veným vznést se do vzduchu. Děti s košíky pobíhají sem tam, hledají argal a kupí jej kolem stanů. Matky pasou mladý dobytek, vaří pod širým nebem čaj nebo připravují pokrmy z mléka. Muži na divokých koních, ozbrojeni dlouhým kopím, projíždějí rychle všemi směry a pře­hánějí stáda z pastviny na pastvinu. Z dálky se ten pohyb stád podobá vlnám na moři. Najednou však tento živý obraz zmizí a nezůstane z něho zhola nic. Zdá se, jako by v mžiku zmizeli lidé, stany i stáda. Na poušti zbudou jen hromádky popele, vypálená místa a pár kostí, o něž se rvou pouštní dravci. Jen tyto znaky svědčí o tom, že zde tábořili Mongolové. Příčina tohoto bleskového stěhování se nedá vysvětlit jinak, než že zvířata spásla všecku trávu, vůdce dal rozkaz k odchodu, všichni pastevci strhli stany a odešli do rozlehlé stepi hledat nové, bohatší pastviny. Celý den jsme putovali po bohatých pastvinách na území Červené korouhve. Nakonec jsme se utábořili v údolí, které se nám zdálo poměrně hustě osídlené. Sotva jsme zastavili, shromáždili se kolem nás Mongolové a nabídli nám své služby. Pomohli nám odstrojit velbloudy, postavili náš příbytek z modrého hedvábí a požádali nás, abychom k nim zašli vypít čaj. Protože už bylo pozdě, zůstali jsme doma a návštěvu jsme přislíbili na příští den. Pozvání nás přimělo k tomu, že jsme tu pak setrvali celý den; využili jsme pěkného počasí i místa, abychom opravili poškozená místa na stanu.
    Jakmile jsme druhého dne zařídili všecko potřebné pro domácnost a po­modlili jsme se breviář, vydali jsme se na návštěvu do mongolských stanů. Samdadžemba zůstal doma a hlídal stan. Musili jsme si dávat velký pozor na nohy, protože se na nás se štěkotem vrhaly smečky obrovských psů. Naštěstí nás ochránila malá hůl. Když jsme však přišli ke vchodu do stanu, musili jsme svou zbraň odložit; tak to vyžadují mongolské mravy. Vstoupit do stanu s holí nebo bičem by byla nejkrutější urážka vůči rodině, bylo by to totéž, jako kdybychom řekli: Vy všichni jste psi. Představování je u Mongolů srdečné, jednoduché a vůbec se nepodobá přehnaným formalitám běžným v čínských městech. Při vstupu do stanu se všem popřeje mír slovem „amar" nebo „mendu", potom host usedne po pravici hospodářově; ten sedí vždy proti vchodu. Všichni vytáhnou tabatěrku, zdvořile ji nabídnou a zeptají se na vydatnost vašich pastvin, v jakém stavu jsou vaše stáda, jak se daří vašim koním a jaká byla vaše cesta. Po těchto zdvořilostech, které jsou pronášeny se vší úctou a váž­ností, vztáhne hospodyně k hostu ruce, aniž by cokoliv řekla. Host jí podá svou dřevěnou misku, která ostatně je pro Mongoly nepostradatel­ná, a hospodyně do ní nalije čaj nebo mléko. V zámožnějších rodinách před hosta postaví stolek s občerstvením: máslem, sýrem, ovesnou moukou a praženým prosem; všecko je zvlášť rozděleno do misek z lakovaného dřeva. Každý si vybere podle chuti některou z těchto mongolských po­choutek, k nimž se popíjí čaj. Ti, kteří chtějí pohostinství vyjádřit ještě honosněji a vznešeněji, nabídnou hostu hliněnou nádobku s mongolským vínem, ohřátým v horkém popelu. Toto víno není nic jiného než mléko, které bylo několik dní ponecháno alkoholovému kvašení a pak přepáleno v zařízení, které připomíná destilační aparát. Víno je nevýrazné chuti a páchne.
    Od země do poloviční výšky člověka má mongolský stan tvar válce. Nad touto podsadou o průměru 8 až 10 stop se vypíná střecha v podobě ko­molého kužele, asi jako stínítko lampy. Stanová kostra se ve spodní části skládá z dřevěného mřížoví, jež se dá roztahovat a stahovat jako síť, v kuželovité části se tyčky sbíhají jako výztuhy v deštníku. Kostra je potažena hrubě tkaným plátnem, a to buď jednoduše, nebo i několika­násobně. Dveře do stanu jsou úzké, přesto však mají dvě křídla. Dřevěná příčka, umístěná jako práh, nutí při vstupu zvednout nohu a sklonit hlavu. Druhý otvor je ve vrcholu kužele; tudy vychází kouř. Podle potřeby ho může zakrývat plstěný příklop; od něho je spuštěn provázek, který dosahuje až ke dveřím.
    Vnitřek stanu je rozdělen na dvě části. Levá strana je vyhrazena mužům, tam také musí vejít cizinec. Host, který by vstoupil do pravé části, by se dopustil veliké neslušnosti, tento prostor je určen ženám. Zde jsou také uloženy kuchyňské potřeby, velký, do země zapuštěný džber se zásobou vody a všelijaké dřevěné nádoby. Uprostřed stanu stojí trojnožka, na niž se dá postavit či zavěsit kotel. Kotel bývá železný a má podobu zvonu. Za ohništěm naproti dveřím bývá jakási pohovka - nejpodivnější kus nábytku, jaký se dá u Mongolů vidět. Po obou stranách má opěradla, ozdobená měděnými tepanými deskami. Není jediného stanu, kde by se nenašlo podobné lehátko, zdá se, že bez něho se nelze obejít. Přesto je to věc zcela nevysvětlitelná. Nikdy jsme neviděli jedinou pohovku, která by byla zhotovena v nedávné době. Měli jsme příležitost navštívit mon­golské rodiny urozené i bohaté, vždycky jsme se však setkali s pohovkou, která vypadala nanejvýš starobyle. I když tento kus nábytku má potah roztrhaný na cáry, přesto se dědí z generace na generaci. S tímto druhem nábytku, s novým ani starým, jsme se vůbec nesetkali v městech, kde Mongolové obchodují, kde jsou starožitnictví i zastavárny. Vedle pohovky směrem k mužskému oddělení zpravidla stojí vykládaná skříň. Sem se ukládají spousty tretek, které zdobí šaty těchhle prostomyslných a dětinských lidí. Tato skříň slouží i jako oltář s malou soškou Buddhy. Soška bývá ze dřeva či z pozlacené mědi; Buddha sedí se zkříže­nýma nohama a až ke krku je zahalen do starého žlutého hedvábí. Před Buddhou je pravidelně rozestaveno devět hrnečků velkých jako naše likérové skleničky. V těchto měděných nádobkách přinášejí Mongolové každý den oběti vody, mléka, másla a mouky. Několik tibetských knih, zabalených do žlutého hedvábí, patří k vybavení této malé pagody. Posvátných knížek se mohou dotýkat jen ti, kdo mají oholenou hlavu a žijí v celibátu. Kdyby se „černý člověk" pokusil na ně vložit své ne­čisté, světské ruce, dopustil by se svatokrádeže.
    Řada beraních rohů, rozvěšených po stěnách stanu, nahrazuje mongolské­mu obyvatelstvu ostatní nábytek. Na ně se věší kusy hovězího a skopového masa, měchýře s máslem, luky, šípy a střelné zbraně.
    Pachy, které je nutno v mongolských stanech vdechovat, jsou protivné a vzduch je téměř nedýchatelný pro každého, kdo na to není zvyklý. Strašný zápach, kterým by se člověk málem zalkl, pochází od žluklého másla, jímž jsou nasáklé šaty a všecky předměty, které Mongolové po­užívají. Pro tuhle nečistotu je Číňané nazývají cao ta-c', tj. špinavými Tatary, i když oni sami o čistotu nikterak zvlášť nedbají. Péče o rodinu a jídlo spočívá u Mongolů výhradně na ženách. Žena dojí krávy a vyrábí máslo, nosí vodu, často i z velké dálky, sbírá argal, suší jej a u stanu z něho dělá kupky. Je jí přenecháno šití šatů, vydělávání koží i tkaní plátna. V jejích nejrůznějších povinnostech jí pomáhají pouze děti, a to jen ty nejmenší.
    Zaměstnání mužů je velmi prosté: převádějí jen stáda z pastviny na pastvinu. Tahle povinnost je však pro tyto lidi, zvyklé od dětství jezdit na koni, spíše zábavou než prací. Zaběhnou-li se jim zvířata, hledají je neúnavně, pustí se jim po stopě, spíš letí, než jedou přes vrcholky hor a hluboká údolí. Dřív neustanou, dokud zaběhlé zvíře nenajdou a nepři­vedou nazpět, často se vydávají i na lov, přitom však mají na mysli spíše užitek než zábavu. Ozbrojí se puškou nebo i lukem a vydávají se na lov jelenů, srnců i bažantů, úlovek však nejčastěji darují svým náčelníkům. Lišky nestřílejí, nechtějí ničit jejich kožešinu, které si velice váží. Vysmí­vají se Číňanům, kteří v noci chytají lišky do želez. „My chytáme lišky jinak," řekl nám jeden lovec v Červené korouhvi, „jak uvidíme lišku, skočíme na koně, pustíme se za ní a chytneme ji."
    Mimo jízdu na koni tráví Mongolové život v hluboké zahálce. Po většinu dne spí ve stanu, pijí čaj s mlékem či pokuřují dýmku. Právě tak jako Pařížan, i Mongol se rád povyrazí, dělá to však docela jinak. Nepotřebuje k tomu ani hůlku, ani lorňon. Když ho napadne, že by se měl podívat, co je ve světě nového, popadne bič, zavěšený nad vchodem u stanu, vyskočí na koně, který je vždy osedlán a bývá u stanu uvázán, a pustí se do širé stepi, lhostejno kterým směrem. Spatří-li v dálce jezdce, zamíří k němu, uvidí-li, že někde nad stanem stoupá k nebi kouř, jede v tu stranu. Nezná jiné potěšení než si s někým poklábosit.
    Dva dny, které jsme prožili v překrásných čacharských planinách, ne­uběhly pro nás bez užitku. Usušili jsme si a dali si do pořádku šaty i za­vazadla. Zvlášť velkou radost jsme měli z toho, že jsme měli příležitost zblízka studovat Mongoly a že jsme trochu pronikli do obyčejů kočovné­ho národa.
    Když jsme se začali připravovat k odjezdu, přišli nám mongolští sousedé pomoci složit stan a nakládat velbloudy.
    „Páni lámové," říkali nám, „dnes budete tábořit u Tří jezer, tam jsou dobré a vydatné pastviny. Pojedete-li správně, budete tam dřív, než slunce zapadne. Na všecky strany od Tří jezer je voda hodně daleko. Přejeme vám, páni lámové, šťastnou cestu!" „Žijte všichni v pokoji," poděkovali jsme jim.
    Karavanu vedl Samdadžemba na černém mezku. Opustili jsme toto ležení bez zvláštní lítosti, asi tak jako jsme odcházeli z předchozích tá­bořišť, jen s tím rozdílem, že jsme na místě, kde stál stan, zanechali více popelu a že tráva byla více sešlapaná než obvykle.
    Zrána bylo krásné počasí, i když bylo trochu chladno. Odpoledne se však v neobyčejné síle zvedl severák a brzy byl tak ledový, že jsme jen litovali, proč jsme uložili beranice do zavazadel. Pokračovali jsme v cestě a včas jsme nezastavili. Věřili jsme, že uvidíme jezera, na něž jsme byli upozorněni, otáčeli jsme se vpravo i vlevo, avšak vždy nadarmo. Bylo už pozdě. Podle toho, co nám Mongolové pověděli, jsme začínali tušit, že jsme tábořiště minuli. Tu jsme zahlédli jezdce, který pomalu vyjížděl z hluboké rokle. Byl od nás velice daleko, avšak nemohli jsme se obejít bez jeho rady. Otec Gabet se tedy za ním rozjel na svém rychlonohém zvířeti. Jezdec zaslechl řev velblouda, otočil se, a když uviděl, že k němu otec Gabet jede, rozjel se mu naproti. Jakmile se k němu při­blížil na doslech, volal:
    „Svatý otče, nevidělo tvé oko žluté kozy? Ztratil jsem jejich stopy." „Neviděl jsem žluté kozy, hledám vodu a nemohu ji najít, je odtud daleko?"
    „Odkud jsi? Odkud jdeš?"
    „Jsem z té malé karavany, kterou vidíš tam dole. Řekli nám, že ještě dnes najdeme cestou jezera, kde prý se můžeme utábořit. Až dosud jsme nic neviděli."
    „Jak se to mohlo stát? Vždyť jste jeli jen kousek od vody. Pane lamo, dovol, abych kráčel v tvém stínu, ukážu ti Tři jezera," a hned pobídl koně třemi ranami bičem, aby stačil dlouhým velbloudím krokům. Za chvilku dostihli naši malou karavanu, která už na ně čekala. „Mužové modlitby," pravil lovec, „zašli jste příliš daleko, musím vám ukázat správnou cestu. Podívejte se tamhle!"
    Ukázal nám na cestu vinoucí se v oblouku. „Vidíte ty čápy, jak se pro­cházejí po trávě? Tam jsou Tři jezera."
    „Děkujeme ti, bratře," řekli jsme mu, „je nám líto, že ti nemůžeme ukázat tvé žluté kozy, jako ty jsi nám ukázal Tři jezera."
    Mongolský lovec nás pozdravil zvednutím sepjatých rukou k čelu. S důvěrou jsme se obrátili směrem, kam nám ukázal, a brzy jsme zpo­zorovali známky blízkého jezera. Rostliny ztrácely zeleň a bylo jich čím dál méně; pod nohama zvířat chrastily jako uschlé větvičky. Stále zře­telněji se objevovaly solné výkvěty. A už jsme stáli u jezera, viděli jsme i ta dvě další, byla odtud nedaleko. Bez meškání jsme seskočili na zem a pokoušeli jsme se postavit stan. Poněvadž byl mimořádně silný vítr, dalo to hodně trpělivé práce.
    Zatímco Samdadžemba vařil čaj, odpočívali jsme po únavném dni a bavili jsme se pozorováním velbloudů, kteří lačně olizovali sůl. Okolí jí bylo jakoby celé napudrované. Měli jsme z toho potěšení, jak se vel­bloudi naklánějí nad břehem jezera a dlouhými doušky pijí hořkoslanou vodu. Stoupala jim vzhůru dlouhými krky jako v pumpě. Dlouho jsme se bavili touhle směšnou podívanou, náhle jsme však za sebou uslyšeli zvuk, jaký vydávají lodní plachty při plavbě proti prudkému větru. Upro­střed toho lomozu jsme záhy rozpoznali Samdadžembův křik. Bě­želi jsme, co nám nohy stačily, a naštěstí jsme přiběhli ještě o chvi­ličku dřív, než nám vichřice stačila odnést „palác". Sotva jsme při­běhli, vítr ještě více zesílil a změnil směr. Začal vát přímo v tu stranu, kde byl vchod do stanu. Měli jsme strach z požáru, protože vítr rozfou­kával hořící argal na všecky strany. Nakonec se nám podařilo stan za­bezpečit a ze všeho zla zbyla jen troška strachu a únavy. Kvůli tomu ne­příjemnému povětří se zachmuřil zvláště Samdadžemba; po celý večer byl pak rozmrzelý, protože vítr zhášel oheň a příprava čaje se po­zdržela.
    Jak pokročil večer, začal se vítr tišit. Počasí bylo nakonec překrásné: obloha se vyčistila, měsíc byl nádherný, hvězdy se třpytily. Byli jsme nyní v úplné pustině. Pozorovali jsme podivuhodné útvary hor, které se na obzoru jevily jako obrovité příšery. Nebylo slyšet nic než hlasy tisíců vodních ptáků, kteří si povídali nad jezerní hladinou v sítinách a mezi širokými listy stulíku.
    Samdadžemba nepatřil mezi ty, kdo vychutnávají půvaby klidu a samo­ty. Staral se jen o oheň a o vaření čaje. Nechali jsme ho dřepět nad ohništěm; rozhodli jsme se pomodlit se růženec a přitom obejít jezero, které v obvodu měřilo asi půl míle.
    Už jsme ušli asi polovinu cesty kolem jezera, když jsme bezděky ztichli a napnuli jsme uši. Neodvažovali jsme se ani promluvit a snažili jsme se i zatajit dech. Konečně jsme si v rozechvění pošeptali příčinu svého tajemného strachu:
    „Že jsi tady docela blízko slyšel lidské hlasy?" „Ano, bylo to několik hlasů, tajně se o něčem domlouvaly." „Vždyť jsme tu úplně sami, to přece není možné..." Opět jsme se odmlčeli a napjatě jsme poslouchali. Už jsme však nic neslyšeli, zřejmě jsme podlehli klamu. Znovu jsme vykročili a začali jsme se modlit, avšak udělali jsme jen pár kroků a znovu jsme se zastavili. Zřetelně jsme uslyšeli tytéž zvuky, nejasné a nesrozumitelné mumlání několika osob. Mluvily tlumeně.
    Vystoupili jsme na malý kopeček a díky měsíčnímu svitu jsme nedaleko od sebe uviděli míhat se ve vysoké trávě lidské postavy. Slyšeli jsme jasně jejich hlasy, ne však tak zřetelně, abychom poznali, mluví-li čínsky nebo mongolsky. Rychle jsme se vrátili ke svému stanu. Kráčeli jsme zlehka, snažili jsme se neztropit ani sebemenší hluk. Byli jsme přesvědčeni, že je to tlupa lupičů, kteří objevili náš stan a kteří se teď radí, jak by nás vy­drancovali.
    „Nejsme tu v bezpečí," řekli jsme Samdadžembovi. „Objevili jsme tu docela blízko hlouček lidí, slyšeli jsme jejich hlasy. Běž, rychle sežeň zvířata a přiveď je ke stanu!"
    „Ale co budeme dělat, když lupiči přijdou?" otázal se Samdadžemba se svraštělým obočím. „Smíme se bít? Můžeme je zabít? Dovoluje to Svatá církev?"
    „Nejdřív běž sehnat zvířata a pak ti řekneme, co je třeba učinit!" Když zvířata dorazila a když jsme je uvázali ke stanu, vybídli jsme ne­ohroženého Dahura, aby si klidně popíjel svůj čaj, a znovu jsme se vydali na místa, kde jsme viděli a slyšeli ty tajuplné osoby. Pátrali jsme co nej­pozorněji, ale nic jsme neslyšeli ani nezpozorovali. Pouze několik kroků od jezera jsme spatřili hojně používanou stezku. Shodli jsme se v názoru, že ti, kteří nás vyděsili, byli pravděpodobně úplně neškodní pocestní, kteří užili této cestičky, skryté ve vysoké trávě. V pokoji jsme se tedy vrátili do stanu, kde jsme zastihli našeho statečného Samdadžembu, jak si brousí o podrážku mohutný ruský tesák. Koupil si jej v Dolón-núru.
    „No tak," řekl nám s hněvivým přízvukem, „kde jsou ti lupiči?" Přitom zkoušel palcem ostří své zbraně.
    „Nebyli to lupiči, roztáhni kožešiny, trochu si odpočineme." „To je škoda, protože tahle zbraň se mi zdá dost ostrá i špičatá." „No dobrá, dobrá, Samdadžembo, jsi statečný, protože víš, že tu žádní lupiči nejsou."
    „O, moji duchovní otcové, to není pravda, vždycky je třeba mluvit upřímně. Nezapírám, že mám velmi špatnou paměť a že jsem si nikdy nemohl zapamatovat mnoho modliteb, pokud však jde o statečnost, mohu se pochlubit, že jí mám víc než ostatní."
    Musili jsme se dát do smíchu, když jsme slyšeli tak ojedinělé a zvláštní přirovnání.
    „Vy se mi smějete, moji otcové, ó, to je tím, že neznáte Dahury. Na Zá­padě je oblast Tří údolí (San-čchuan) pověstná. Moji krajané si života příliš neváží, stále chodí ozbrojeni velikou šavlí a puškou. Pro jediné slovo, pro jediný pohled se dají do boje a zabíjení. Člověk, který v životě nikoho nezabil, nemá právo chodit s vysoko zdviženým čelem; nemůže se o něm říci, že je statečný."
    „To je divné! Říkal jsi nám, že jsi statečný. Kolik jsi tedy zabil lidí v zemi Tří údolí?"
    Zdálo se, že je Samdadžemba touto otázkou poněkud zaražen. Vrtěl hlavou a nuceně se smál. Konečně, aby zakryl rozpaky, ponořil misku do kotlíku a nabral si čaj.
    „Tak uvidíme," řekli jsme mu, „rychle si vypij čaj a pak nám něco vypravuj o svých dobrodružstvích!"
    Samdadžemba vytřel misku cípem pláště, uložil ji a pravil: „Moji duchovní otcové, dřív než uslyšíte vyprávění o mně, povím vám jeden příběh. Jde o veliký hřích, kterého jsem se dopustil. Myslím však, že mi ho Bůh odpustil, když jsem se stal členem církve. Byl jsem malé děcko, všeho všudy mi bylo sedm let. Pásl jsem na polích, která sousedila s domem mého otce, starou oslici. Bylo to jediné zvíře, které jsme měli. Přišel si se mnou hrát jeden z mých kamarádů, sousedův chlapec, přibližně stejně starý. Brzy jsme se začali hádat, nadávky se změnily v rány. Kořenem stromu, který jsem popadl do ruky, jsem mu dal tak silnou ránu do hlavy, že mi padl k nohám a už se ani nepohnul. Jakmile jsem uviděl svého kamaráda ležet na zemi, strnul jsem a nevěděl jsem, co mám dělat; dostal jsem strach. Myslil jsem si, že mě chytnou a zabijí. Nejprve jsem se rozhlížel kolem dokola, nenajdu-li někde nějakou díru, kde bych mohl svého kamaráda schovat, avšak marně. Několik kroků od našeho domu byla veliká hromada větví na topení. Udělal jsem si mezi nimi prostor, kam bych mohl zalézt. Měl už jsem úplně do krve odřené ruce i obličej, když se mi podařilo vlézt do své jeskyňky. Byl jsem pevně rozhodnut, že odtud nikdy nevyjdu.
    Když se zešeřilo, slyšel jsem, jak mě hledají, slyšel jsem, jak mě matka volá s velkým nářkem, já však jsem si dával pozor, abych se neprozradil. Byl jsem opatrný, abych nepohnul větvemi, měl jsem strach, aby nenašli můj úkryt a pak mě nezabili. Nejvíc mě trápilo, že jsem všecky slyšel volat a mluvit.
    Uplynula noc a hned zrána jsem pocítil hryzavý hlad. Dal jsem se do pláče, avšak neodvážil jsem se plakat hlasitě. Stále jsem měl strach, aby mě někdo neslyšel, kdyby šel okolo. Dosud jsem nezměnil rozhodnutí nikdy odtud neodejít." „Což jsi neměl strach, že umřeš hladem?"
    „Ta myšlenka mě nikdy nenapadla; měl jsem hlad a to bylo všecko. Neschoval jsem se proto, abych umřel. Myslil jsem si, když mě nenajdou, nebudou mě moci zabít."
    „Dobrá, řekni nám ještě, kolik času jsi v těch větvích strávil?" „Slyšel jsem, že se dlouho bez jídla nedá vydržet, říká se to, a přitom to nikdo nezkusil. Slyšel jsem, že sedmileté dítě může žít nejvýš tři dny a čtyři noci, aniž cokoliv pojedlo. Po čtvrté noci mě také hned zrána objevili. Když jsem poznal, že mě chtějí chytit, ztratil jsem odvahu, pokusil jsem se utéci. Když mě otec vzal do náručí, dal jsem se do pláče. Naříkal jsem: Já jsem to nebyl, nezabil jsem Nasanbajana... Odnesli mě domů, poněvadž jsem nechtěl jít. Plakal jsem zoufale, ostatní se mi však smáli. Nakonec mi řekli, že nemusím mít strach, že Nasanbajan není mrtev. Za chvíli přiběhl on sám, životem jen kypěl. Jenom na čele měl široký šrám, rána, kterou jsem mu zasadil, ho na štěstí jen omráčila."
    Dahur skončil. Díval se z jednoho na druhého a stále si opakoval, že člověk vydrží tři dny bez jídla.
    „Samdadžembo," řekli jsme mu, „to je hezký začátek. Ale dosud jsi nám nepověděl, kolik lidí jsi zabil."
    „Nezabil jsem nikoho, a to jenom proto, jak si aspoň myslím, že jsem v zemi Tří údolí dlouho nepobyl. Když mi bylo deset let, dali mě do velikého kláštera. Tam jsem měl za učitele starého a surového lámu. Každý den mě bil, protože jsem neuměl opakovat modlitby, které mi předříkával. Bil mě s chutí, nemělo to však žádný účinek, nikdy jsem si nic nezapamatoval. Přestal mě tedy učit a potom mě posílali pro vodu a pro argal. Ale ani tehdy jsem nebyl ušetřen bití, a proto se mi stal život nesnesitelným. Jednoho dne jsem se vzchopil a utekl jsem do Mongolska. Šel jsem několik dnů nazdařbůh, nevěděl jsem, kam jdu, až jsem potkal jakéhosi vysokého lámu, který se právě vracel z Pekingu. Přidal jsem se k jeho početné karavaně; využili mě k tomu, abych hnal stádo ovcí, které mělo sloužit karavaně k obživě. Neměli pro mne pod stanem místo, musil jsem spát pod širým nebem. Jednou večer jsem si šel lehnout do skal, abych byl v závětří; druhého dne jsem se probudil trochu později a na tábořišti jsem už nikoho nenašel; karavana odešla a já jsem zůstal na poušti docela sám.
    V tu dobu jsem ještě nedovedl rozeznávat čtyři světové strany. Dlouho jsem bloudil, než jsem narazil na mongolskou osadu. Tak jsem žil asi po tři roky, chodil jsem z místa na místo, vykonával jsem lehčí služby u těch, kteří mi poskytli přístřeší. Posléze jsem se dostal do Pekingu. Přišel jsem do velikého kláštera Chuang-s', kde žili pouze dahurští a tibetští lámové. Byl jsem vlídně přijat, krajané se na mne složili, koupili mi červenou stuhu a žlutou čepici, zúčastnil jsem se s nimi na kůru předříkávání modliteb, a tak jsem se také podílel na přídělu potravin a na almuž­nách."
    Při zmínce o předříkávání modliteb jsme se Samdadžemby zeptali, co vlastně dělal na kůru, když přece neuměl ani číst, ani se neuměl modlit. „Bylo to docela dobře možné. Jeden z mých přátel mi půjčil svou knihu.
    Měl jsem ji položenou na kolenou, pohyboval jsem rty a napodoboval jsem zvuky, které vydávali moji sousedé. Když ostatní obrátili list, i já jsem tak učinil. Sbormistr tedy tak snadno nemohl objevit můj podvod. Později jsem měl kvůli tomu velikou nepříjemnost a málem mě vyhnali z kláštera. Jeden zlý láma se dovtípil, jak přednáším modlitby, posmíval se mi proto a bavil ostatní na můj účet. Když zemřela císařova matka, pozvali nás všechny do Žlutého paláce, abychom se tam modlili. Ještě než začal obřad, byl jsem zcela klidný, seděl jsem na svém místě a měl jsem knihu na kolenou. Náhle se za mnou objevil zlý láma, naklonil se mi přes rameno, jako by chtěl číst; nebo spíše aby mne pletl. Napodobo­val mě, jak přednáším.
    Stoupla mi zkrátka krev do hlavy a dal jsem mu pěstí tak prudkou ránu do obličeje, že padl naznak několik stop ode mne.
    Ve Žlutém paláci z toho povstal veliký rozruch. Dozvěděli se to před­stavení a podle přísných řádů tibetské disciplíny jsem měl být po tři dny bičován černým karabáčem, pak s okovy na rukou i na nohou jsem měl být zavřen v klášterní věži po dobu jednoho roku. Jeden představený, který mě dobře znal a zajímal se o mě, šel za mě prosit. Navštívil lamy kárného tribunálu a pověděl jim, což také bylo blízko pravdě, že druh, kterého jsem udeřil, se rád posmívá všem. Mluvil tak pěkně v můj prospěch, že se to skončilo jenom udělením důtky. Musil jsem se omlu­vit. To jsem pak učinil ihned, jakmile jsem potkal lámu, kterého jsem napadl.
    ,Milý bratře,' řekl jsem mu, což abychom dnes spolu vypili šálek čaje?'
    „Pojďme," odpověděl mi, „proč bych se nenapil čaje?" Odešli jsme do sousední ulice a vešli jsme do nejbližší čajovny. Když jsme pak usedli za stolem, nabídl jsem mu tabatěrku se slovy: ,Starší bratře, onehdy jsme spolu měli nepříjemnost; to není dobré. Musíš uznat, že i ty jsi měl vinu. Já přiznávám, že má ruka byla poněkud pádná. Je už to stejně stará záležitost, tak už na ni nemysleme.' - Po těch slovech jsme se dali do pití čaje a přátelsky jsme si popovídali." Dahur nás svým vyprávěním zabavil dlouho do noci. Velbloudi se už probudili a šli si na břeh jezera hledat snídani. Na odpočinek nám mnoho času nezbylo.
    „Já si už nelehnu," řekl Samdadžemba, „budu dávat pozor na velblou­dy. Stejně se už brzy rozední, rozdělám oheň a připravím pchan-tchang."
    Samdadžemba vskutku brzy volal, že už je nebe světlé a že pchan-tchang je připraven. Okamžitě jsme vstali, a když jsme snědli misku pchan-tchan-gu, což je jídlo z ovesné mouky zavařené do vody, zasadili jsme do země kříž a pokračovali jsme v cestě.
    Bylo už skoro k polednímu, když jsme dorazili ke třem studnám, vyko­paným nedaleko od sebe. Ačkoliv byl ještě jasný den, bez odkladu jsme se utábořili. Až k obzoru se před námi rozkládala pustá planina, na níž nebylo vidět žádné obydlí. Usoudili jsme, že je bez vody, když tu Mon­golové vykopali tři studny. Postavili jsme stan, avšak brzy jsme poznali, že jsme si nevybrali vhodné tábořiště. Voda byla slaná a trpká a nemohli jsme rozdělat oheň. Dlouho jsme marně hledali argal. Teprve Samda­džemba svým vynikajícím zrakem objevil v dálce rozlehlou ohradu, kde, jak tvrdil, musí být stáda dobytka. Odjel tam na velbloudu s nadějí, že najde palivo. Když se vrátil, měl plný vak velkých kusů argalu. Nane­štěstí však nebyly dost suché, nebylo možné je zapálit. Náš Dahur se po­kusil postavit pec. Vyhloubil v zemi jámu, přikryl ji kusem drnu a udělal i komín. Tato malá pícka byla velmi hezká na pohled, avšak příliš kou­řila, a tak zůstala zcela bez užitku. Samdadžemba se snažil, seč mohl, a i když se namáhal, že sotva popadal dech, nebylo to k ničemu a čas ubíhal. Byl tu jen dým, vydatný dým, byli jsme jím ze všech stran obklo­peni, oheň se však nerozhořel. Voda v kotli stále zachovávala beznadějný klid. Snažili jsme se uvařit si čaj a připravit jídlo z mouky. Proto jsme aspoň trochu musili ohřát vodu, už přinejmenším proto, abychom aspoň částečně zakryli její hořkou chuť a nesnesitelný zápach. Nakonec jsme použili tohoto prostředku:
    Na mongolských pláních žije druh veverky s šedivou srstí. Žije v děrách podobně jako myši. Tato zvířátka si stavějí nad vchodem do nory jakousi miniaturní klenbu z dovedně spletené trávy, čímž se chrání proti dešťovým přívalům a jiné nepřízni počasí. Tyto malé kopečky ze sluncem vysušené trávy mají tvar i velikost krtčích hromádek. V okolí místa, kde jsme postavili stan, žily spousty těchto šedivých veverek. Žízeň nás přinutila ke krutosti: začali jsme bourat domácnosti těch ubohých zvířá­tek. Ta nestačila prchat, hleděla se zachránit v děrách v domnění, že je chceme připravit o život. Díky tomuto vandalství jsme si rozdělali dost velký oheň, abychom přivedli vodu k varu.
    I když jsme častokrát nemohli rozdělat oheň, čímž jsme ušetřili, přesto se naše zásoby tenčily. Zůstalo nám jen trochu mouky a praženého prosa. Od mongolského jezdce, kterého jsme potkali, jsme se dověděli, že jsme jen kousek cesty od obchodní stanice Šabartaj. Toto místo nás poněkud odchýlilo od vytyčeného směru cesty, musili jsme se však zásobit dřív, než přijedeme do Modrého města, od něhož jsme byli vzdáleni asi sto mil. Uhnuli jsme tedy oproti obvyklému směru cesty více doleva a brzy jsme dorazili do Šabartaje.


...................................... str.66

... pochováno kvetoucí město Herkulaneum, je pravda, že se už nenajde víc než nesmírná mrtvota; historické záznamy ji však mohou oživit. Avšak zde o těchto starých, opuštěných mongolských městech není za­chována sebemenší připomínka, jsou to náhrobky bez nápisů a kolem panuje jenom nekonečné ticho a samota. Často se tu na okamžik zastaví Mongolové při svých bludných poutích a pasou tu svá stáda, většinou tu bývá svěží, vydatná pastva.
    I když se nedá nic bezpečného zjistit o původu těchto velikých měst, jejichž zbytky je ještě možno najít v mongolských pouštích, lze předpoklá­dat, že jejich vznik nesahá dále než do 13. století. Ví se, že v této době byli Mongolové pány Čínského císařství a že jejich vláda trvala déle než jedno století. Podle zpráv čínských dějepisců vznikala tehdy v sever­ním Mongolsku bohatá kvetoucí města. V polovině 14. století byla Čí­ňany mongolská dynastie svržena. Císař Jung-luo chtěl Mongoly úplně vyhladit, zpustošil jejich zemi a vypálil jim města. Třikrát za sebou se vy­pravil hledat je daleko do pouště, až na dvě stě mil za Velkou zeď.
   Staré město zůstalo za námi.
   Došli jsme k široké silnici, vedoucí od jihu k severu. Křižovala cestu, po níž jsme šli, od východu k západu. Je to cesta, po níž putují ruští vyslanci do Pekingu. Mongolové ji nazývají Chán uchiny džam, tj. Cesta císařovy dcery, poněvadž tato silnice byla vybudována kvůli jakési princezně, kterou císař provdal za chalchaského krále. Silnice prochází Čacharem a Západním Sunitem, knížectvím mergen-wanga a vstupuje do Chalchaska. Odtud směřuje k velké poušti Gobi, od jihu k severu překračuje řeku Túlu, probíhá napříč Velikým Churénem (Dnešní Ulánbátar, hlavní město Mongolské republiky) a posléze končí u ruských faktorií v Kjachtě. Roku 1689 byla uzavřena mírová smlouva mezi císařem Kchang-si a Bílým Chánem, králem Oiosů, tj. ruským carem. Byly přesně stanoveny hranice obou států. Kjachta se stala jejich společným obchodním stře­diskem. Toto město je rozděleno na dvě části. Na severu jsou ruské faktorie, na jihu je mongolsko-čínská stanice. Dá se říci, že prostřední území nepatří žádné z obou mocností, je vyhrazeno obchodnímu podni­kání. Rusům je zakázáno přecházet na mongolské území a opačně poddaní čínského císaře nemají právo přecházet na ruskou stranu. Obchod v Kjachtě je dost značný a zdá se, že je oboustranně výhodný. Rusové vyvážejí látky, sukna, mýdlo a nejrůznější železné zboží. Vý­měnou dostávají cihlový čaj, kterého mnoho spotřebují. Poněvadž jsou ruské výrobky placeny zpravidla cihlovým čajem, je samozřejmé, že se v Číně látky prodávají za nižší ceny než v Evropě. Tyto rusko-čínské ob­chodní styky způsobují, že mnozí spekulanti nemohou najít odbytiště pro zboží dovezené do Kantonu.
    Mimořádným vyslancem ruské vlády knížetem Vladislavičem a ministry pekingského dvora byla 21. října 1727 podepsána nová dohoda. Od těch dob mají Rusové v hlavním městě Nebeské říše klášter a školu, kde se tlumočníci učí čínskému, mongolskému a mandžuskému jazyku. Každých deset let se v obou ústavech vyměňuje osazenstvo a z Petrohradu jsou vysíláni noví duchovní i studenti. Výpravu doprovází ruský důstoj­ník. Dovede ji do Číny a usadí ji v Pekingu, na zpáteční cestě odvádí do vlasti kněze, kterým vypršela lhůta pobytu, a žáky, kteří ukončili studium.
    Z Kjachty do Pekingu cestují Rusové na náklady čínské vlády a od stanice k stanici je doprovázejí mongolské oddíly.
    Roku 1820 byl určen k doprovodu takovéto výpravy do Pekingu J. F. Timkovskij. Ve svém cestopise se zmiňuje o tom, že nikdy nepochopí, proč je průvodci vedli úplně jinou cestou než tou, kterou se ubíraly předchozí výpravy. K tomu nám Mongolové podali vysvětlení. Bylo prý to z politické opatrnosti čínské vlády, že Rusové byli převáděni cestou nepřímou a klikatou, aby samotni netrefili. Tahle opatrnost je však směšná, jistě by ruskému samovládci stěží zabránila najít si cestu do Pekingu, kdyby se mu zachtělo vyzvat na souboj Syna nebes. Silnice do Kjachty, na niž jsme narazili v mongolských pustinách, v nás vzbudila hluboké pohnutí. Říkali jsme si: Hle, zde je cesta vedoucí do Evropy. A ihned se nás zmocnily vzpomínky na vlast. Roztesknili jsme se a pocítili jsme nutnost hovořit o Francii. Tahle rozmluva měla pro nás takový půvab a tolik nás zaměstnala, že nám cesta nepozorovaně uběhla. Pohled na několik mongolských stanů, které se náhle zjevily na jednom svahu, rázně přerušil naše vzpomínky a připomněl nám kočovnický život. Zaslechli jsme volání a v dálce jsme spatřili Mongola, jak prudce mává rukama. Protože jsme nemohli zřetelně rozeznat, komu jsou jeho znamení určena, pokračovali jsme v cestě. Tu jsme spatřili, že Mongol vyskočil na osedlaného koně, který stál u vchodu do jeho stanu, a pádil tryskem k nám. Jakmile nás dostihl, seskočil s koně a padl na kolena: „Páni lámové," křičel a zvedal ruce k nebi, „smilujte se nade mnou, pojďte mi zachránit matku. Umírá. Vím, že vaše moc je nekonečná, pojďte mi zachránit matku svými modlitbami!"
    Kmitl nám hlavou příběh o milosrdném Samaritánu a pocítili jsme, že milosrdenství nám zbraňuje pokračovat v cestě. Odbočili jsme a utábořili jsme se u příbytku toho Mongola.
    Zatímco Samdadžemba rozkládal stan, neztráceli jsme čas a šli jsme navštívit nemocnou. Opravdu byla téměř v beznadějném stavu. „Obyvatelé pouště," obrátili jsme se k osobám, které nás obklopily, „nejsme znalí podstaty lidského těla a nedovedeme sledovat běh krve v tepnách; můžeme však prosit Boha za tuto nemocnou. Vy jste dosud neslyšeli mluvit o tomto všemohoucím Bohu, ani vaši lámové ho nezna­jí. Mějte důvěru, Bůh je otcem života i smrti."
    Okolnosti nedovolily, abychom s těmi ubohými lidmi vedli dlouhé roz­pravy. Pohrouženi do své bolesti a plně zaměstnáni nemocnou, věnovali jen malou pozornost našim slovům. Vrátili jsme se do svého stanu, abychom se modlili. Otec rodiny nás doprovázel. Když uviděl naše breviáře, zeptal se:

„To jsou ty mocné modlitby k Bohu, o nichž jste mluvili?" „Ano," odpověděli jsme, „to jsou jediné účinné modlitby, které mohou pomoci." Každému z nás se poklonil až k zemi, potom vzal breviář do rukou a dotkl se jím hlavy na znamení úcty. Zatímco jsme se modlili, seděl Mongol u vchodu do stanu a setrval v hlubokém zbožném mlčení. Když jsme skončili, znovu se nám poklonil.
    „Svatí mužové," řekl nám, „jak mám projevit uznání za nesmírné do­brodiní, které jste mi prokázali? Jsem chudý, nemohu vám dát ani koně ani berana."


....................................str.77

Dá se těžko říci, ke kterému známému stavebnímu slohu se mohou přiřadit mongolské buddhistické chrámy na zbytečně masivních základech. Vždy to bývá prapodivná směs obřích kleneb na způsob baldachýnů, sloupořadí a nesčíslných schodů. Proti hlavnímu vchodu bývá postaven v podobě obrácené homole jakýsi oltář ze dřeva či z kamene a na něm modly. Jen zřídka jsou zobrazeny vstoje, nejčastěji sedí se zkříženýma nohama. Modly bývají obrovské velikosti, mají krásné a pravidelné obličeje. Nepřihlížíme-li k nadměrné délce uší, podobají se svým výrazem kavkazské rase, nemají nic z nestvůrné, ďábelské tvářnosti čínských bohů pchu-sa.
    Před touto velikou modlou stojí na stejné úrovni s oltářem pozlacené křeslo, kde sedává živý Buddha, veliký láma kláštera. Po celém chrámo­vém obvodu, vpravo i vlevo od křesla velikého lamy, stojí dlouhé nízké stolce, sloužící jako lavice. Tato sedadla jsou pokryta koberci, mezi obě­ma řadami je volná ulička, aby tu lámové mohli volně procházet. Když nastane hodina modliteb, postaví se před hlavní chrámový vchod láma, který má na starosti svolávat shromáždění. Z plných plic duje do mořské mušle a otáčí se přitom na všecky světové strany. Silný zvuk tohoto nástroje je slyšet na vzdálenost jedné míle. Všem lámům se tak oznamuje, že nadešla povinnost zúčastnit se modlení. Každý si vezme plášť a obřadní klobouk a odebere se na shromáždění do velkého vnitřní­ho nádvoří. V určité chvíli zazní třikrát hlas mořské ulity a živý Buddha vstoupí do chrámu. Jakmile usedne do křesla, všichni lámové odloží v předsíni svou rudou obuv a kráčejí bosi a mlčky. Když pak vstoupí do­vnitř, třikrát se pokloní živému Buddhovi, potom se posadí v pořadí podle svých hodností. Sedí se zkříženýma nohama v řadách čelem proti sobě.
    Jakmile obřadník dá zvonečkem znamení, každý si tiše mumlá příprav­nou modlitbu, pak si rozloží na kolenou modlitební knihu a vyhledá modlitby předepsané pro tento den. Po krátkém přednesu modliteb následuje okamžik hlubokého ticha. Znovu se pak rozezní zvonek, a tu oba sbory začnou zpívat vážné, melodické žalmy. Tibetské modlitby jsou zpravidla veršované, v metrickém rytmu, a proto i libozvučné. Ně­kolikrát, v přesně stanovených přestávkách, zahrají lámové na svých hudebních nástrojích. Tato hudba se však velmi málo podobá vážným melodiím žalmů. Bývá to zmatený, ohlušující rámus zvonků, cimbálů, bubínků, mořských mušlí, trumpet, píšťalek a tak podobně. Každý hudebník hraje na svůj nástroj se vší vervou, aby způsobil co největší hluk a hřmot.
    Vnitřek chrámů bývá obyčejně přeplněn ozdobami, soškami a obrazy, které znázorňují život Buddhy a různá převtělení nejslavnějších lámů. Před božstvy je na stupních rozmístěno značné množství mosazných nádob, které se lesknou, jako by byly ze zlata. Velikostí a tvarem připo­mínají šálky na čaj. Do těchto nádob se dávají obětní dary: mléko, máslo, mongolské víno a proso. Na konci každé řady stupňů jsou kadidelnice, v nichž nepřetržitě doutnají vonné rostliny z posvátných tibet­ských hor. Nad hlavami soch jsou zavěšeny drahocenné hedvábné látky, ozdobené všemožnými cetkami a zlatými výšivkami. Na ně se zavěšují korouhvičky a lampióny z průsvitného papíru či z rohoviny. Lámové jsou jedinými umělci, kteří se podílejí na chrámové výzdobě.
    Maleb je všude hojnost, podle evropských měřítek však nejsou příliš vkusné. Převládá v nich bizarnost a směšnost, všecky osoby vyjma Buddhu mají příšerné, ďábelské vzezření. Zdá se, jako by oděvy nebyly ušity pro osoby, které v nich jsou oděny, vypadá to, jako by pod záhyby šatů byly skryty přelámané a vykloubené údy.
    Mezi lámaistickými malbami se často vyskytnou obrazy, kterým nelze upřít krásu. Kdysi jsme navštívili v chešigtenském knížectví Zlatý klášter (Altan-sůme) a tam jsme si všimli velikého obrazu, který nás přivedl v úžas. Uprostřed byl zobrazen Buddha, sedící na drahocenném koberci. Kolem této postavy v přirozené velikosti byly seskupeny jako aureola miniatury, které měly představovat tisíc ctností Buddhových. Nemohli jsme se od toho obrazu odtrhnout, obdivovali jsme nejen čisté provedení a vznešenost kresby, nýbrž i věrnost ve výrazu tváří a bohat­ství barev. Dalo by se říci, že všecky ty tváře vypadaly jako živé. Žádali jsme starého lamu, který nás doprovázel, aby nám k tomuto podivuhod­nému obrazu podal nějaké vysvětlení.
    „Tento obraz je starobylý poklad," řekl a přiložil si obě ruce k čelu, „obsahuje veškeré Buddhovo učení. Není to obraz mongolský, pochází z Tibetu, namaloval ho jistý světec z Božího místa (Lhasy)." Krajinomalby bývají lépe provedeny než dramatické náměty. Květiny, ptáci, stromy, mytologická zvířata - to vše je vyjádřeno pravdivě a takovým způsobem, jaký se lidem líbí. Barvy mají obdivuhodnou živost a svěžest. Je však pravda, že venkovští malíři neznají perspektivu a stínování.
    Lámové jsou mnohem lepší sochaři než malíři, proto také v jejich chrá­mech nikdy nechybějí sochy. Bývají tam často nastavěny v přílišném množství, což sice svědčí o pracovitosti dlát umělců, méně však už o jejich dobrém vkusu. A ještě kolem dokola chrámu jsou ze žulových balvanů vytesáni tygři, lvi a sloni. Mohutná kamenná zábradlí po stra­nách schodiště, vedoucího ke hlavnímu vchodu, jsou téměř vždy ciselovaná a jsou vyzdobena tisíci podivných figur, jež mají představovat ptáky, plazy a všelijaká bájná zvířata. Uvnitř chrámu je plno reliéfů buď ze dřeva, nebo z kamene, vždy jsou vytesány neobyčejně směle a výstižně.
    I když nelze srovnávat mongolské kláštery s kláštery tibetskými ani co do velikosti, ani co do bohatství, jsou mezi nimi i velmi slavné kláštery, kterých si Buddhovi stoupenci obzvláště cení. Nejproslulejší ze všech je Veliký Churén v chalchaské zemi. Poněvadž jsme měli příležitost navští­vit ho cestou do severního Mongolska, zmíníme se tu o některých po­drobnostech.
    Klášter Veliký Churén je postaven na březích řeky Túly. Je to v těch místech, kde začíná obrovský les, táhnoucí se pak na sever po sedm dnů cesty až k ruským hranicím, na východ sahá až k zemi Solonů do Mandžuska. Do Velikého Churénu je nutno cestovat přes nesmírné a neúrodné roviny, podobné písečnému moři. Tato obrovská poušť Gobi má stále melancholický, smutný vzhled. Nikde potok ani pramínek, nikde ani strom, který by přerušil její jednotvárnost. Když se pak přijde na hřeben pohoří Ku-gu-er, které ze západu ohraničuje panství Džibdzundamby, změní příroda podstatně svůj vzhled. Na všecky strany se táhnou ma­lebná a zalidněná údolí, terasovitě seskupené hory jsou kolem vrcholů ověnčeny lesem tak starým, jako je sám svět. Na dně jednoho hlubokého údolí je řečiště Túly, pramenící v horách Bars. Řeka teče pomalu od východu k západu, zavlažuje rozlehlé pastviny, kde se pasou klášterní stáda, a potom se otáčí k severu.
    Klášter stojí na sever od řeky na rozlehlém úbočí. Svatyně, v nichž sídlí Džibdzundamba a jiní velicí lámové, jsou pozoruhodné svou výškou i zlacenými taškami na střeše. V tomto obrovském klášteře a v okolních staveních žije na třicet tisíc lámů. Na úpatí pohoří jsou planiny neustále zaplněny stany všech velikostí. Zde jsou ubytováni poutníci až do té doby, dokud jejich zbožnost není uspokojena. Shromažďují se zde Buddhovi vyznavači, kteří sem přicházejí i z velmi vzdálených zemí. Jú-pchi ta-c' čili Tataři v rybích kožich zde stavějí své stany po boku Torgutů, kteří sestoupili z výšin svatých hor Bogdo-úla. Bhútiové a Tibeťané z himálajských hor přicházejí pomalu s karavanami yaků čili dlouhosrstých býků, setkávají se zde s Mandžuy od břehů Sungari a Amuru, kteří zase přijíždějí na saních. Stále se tu něco děje se stany; jedni je stavějí, druzí je skládají, stále přichází i odchází veliké množství poutníků na vel­bloudech, volech, na yacích, na vozech či na saních, pěšky i na koni či na všelijakých kárách.
    Při pohledu z dálky se bílé cely lámů, postavené na svahu hory nad sebou ve vodorovných řadách, podobají stupňům obrovského oltáře; svato­stánkem je pak svatyně Džibdzundambova. Zevnitř tohoto svatostánku, zářícího na všecky strany zlatem a barvami, přijímá král lámů hold od davů věřících, kteří se mu neustále chodí klanět. V zemi je nazýván Nejvyšším svatým a není jediného chalchaského Mongola, který by se nechlubil tím, že jest jeho žákem. Když potkáte obyvatele Velikého Chúrénu a zeptáte se ho, odkud pochází, pyšně odpoví: Chúré bogdo-yin šabi - jsem žákem Svatého z Chúrénu.
    Nedaleko břehů řeky Túly, asi půl míle od kláštera, je veliká stanice čínských obchodníků. Jejich domy ze dřeva či z hlíny jsou vesměs obe­hnány palisádami, aby byly chráněny před zloději. Poutníci přes veškerou svou zbožnost jsou schopni kohokoliv okrást. Naší bezvýhradnou důvěrou k učedníkům Nejvyššího svatého právě otřásla krádež hodinek a několika stříbrných prutů ze stanu otce Gabeta.
    Obchod ve Velikém Chúrénu velmi vzkvétá, vedou ho hlavně ruští a čínští kupci, při obchodních transakcích se platí výhradně cihlovým čajem. Ať se prodá kůň, velbloud nebo dům, ať se uzavře jakýkoliv obchod, pokaždé se vysadí cena v čaji. Pět cihel čaje představuje hodnotu jedné unce stříbra. Peněžní systém, který tolik odporoval myšlenkám Franklinovým, nenachází mezi severními Mongoly uplatnění. Čínský dvůr zastupuje ve Velikém Chúrénu několik mandarínů. Naoko tu střeží pořádek mezi Číňany, kteří se v tomto kraji usídlili. Ve skuteč­nosti jsou tu proto, aby dávali pozor na Džibdzundambu, jehož vlivu se čínský císař nepřestává obávat. Pekingská vláda nezapomněla, že slavný Čingischán pocházel z chalchaského kmene a že z paměti bojovného lidu dosud nevymizela vzpomínka na jeho výboje. Ať se ve Velikém Chúrénu přihodí cokoliv, vždy to na císařském dvoře způsobí poplach. Roku 1839 se Džibdzundamba vydal na cestu do Pekingu na návštěvu císaře Tao-kuanga. Jakmile se v Číně doslechli o jeho úmyslech, zmocnila se dvora hrůza a císař ve svém paláci bledl strachem před jménem ...

... Láma není jen kazatel, je to i malíř, sochař, stavitel, lékař: je srdcem i hlavou i věštcem svého lidu.
    Výchova mladých Mongolů, kteří nevstoupí do kláštera, sestává z cvičení ve střelbě lukem a z pušky, a nejvíce je zaměstnává jízda na koni. Sotva je chlapec odkojen a jeho síly se dostatečně rozvinou, je cvičen v jízdě na koni. Nejdříve pojíždí krokem, pak pokračuje cvičení v klusu, přičemž se mladičký jezdec drží oběma rukama za učitelovy šaty. Mongolové si tak od malička zvykají na pohyby koně, takže se nakonec zdá, jako by se zvířetem úplně splynuli.
    Není více vzrušující podívané než pozorovat mongolské jezdce, když chytají divokého koně. Jsou vyzbrojeni dlouhou tyčí, na jejímž konci je upevněn provaz se smyčkou. Pádí, letí tryskem za pronásledovaným koněm, je lhostejné, zda po stepních rovinách, v poušti či přes kopce a hory. Pronásledují ho tak dlouho, dokud se k němu těsně nepřiblíží. Pak vezmou uzdu do zubů, oběma rukama uchopí tyč, nahnou se kupředu a nastrčí koni smyčku okolo krku. Při tom si počínají neobyčejně srdnatě a zároveň obratně a dovedou zkrotit sebedivočejšího koně. Často se stane, že tyč nebo smyčka praskne; nikdy jsme však neviděli, že by jezdec spadl.
    Mongol je tak zvyklý jízdě na koni, že je úplně vyveden z rovnováhy a zdá se, jako by byl vyšinutý, když má chodit po vlastních nohách. Jeho chůze je těžká a kolébavá. Mongol má křivé nohy, hrudí je stále nakloněn vpřed, pohledem neustále těká kolem sebe; to všecko prozrazuje jezdce, člověka, který většinu svého života tráví na koni či na velbloudu. Když Mongola na cestě zastihne noc, stává se často, že vůbec neseskočí s koně, aby se vyspal. Když jsme se ptali poutníků, které jsme potkávali cestou, kde strávili noc, mnohdy nám odpovídali melancholickým hla­sem: temén dére, tj. na velbloudu.
    Je to jedinečný pohled, když se karavana zastaví na zelené pastvině. Velbloudi se rozptýlí na všecky strany, spásají stepní rostliny, Mongolové pak sedí obkročmo mezi hrby zvířat a spí právě tak hlubokým spánkem, jako kdyby odpočívali v pohodlné posteli.
    Toto nepřetržité těkání a cestování z místa na místo Mongoly velice otužilo a umožnilo jim snášet strašné mrazy, takže se ani nezdá, že by jim nějak zvlášť vadily. V mongolských stepích, zejména v zemi Chalchů, jsou tak kruté mrazy, že po větší část zimy nemůže teploměr ukazovat; rtuť zamrzá. Často bývá celá země pokryta sněhem, a začne-li vát severo­západní vítr, podobá se krajina rozbouřenému moři. Vítr zvedá sníh v mohutných vlnách a žene ho před sebou v obrovských návějích. Přesto se Mongolové statečně vydávají na pomoc svým stádům. Jezdí z místa na místo, svolávají zvířata a zahánějí je na závětrná místa v podhůří. Mnohdy tito neohrožení pastevci stojí bez hnutí uprostřed vichřice, jako by se vysmívali běsnícím živlům.
    Výchova mongolských žen není o nic jemnější než výchova mužů. Ženy se neučí zacházet s lukem a s puškou, jízda na koni jim však není věcí neznámou. Sedají na koně právě s takovým uměním a s právě takovou odvahou jako muži. Avšak děje se tak jen výjimečně, při cestách nebo tehdy, kdy je nutno hledat zaběhlá zvířata. Zeny se zpravidla nezabývají hlídáním stád, jsou zaměstnány uvnitř stanu a musí vařit. Mongolské ženy jsou pověstné svou dovedností v šití. Šijí boty, kabáty i ostatní součásti mongolského oblečení. Boty, které zhotovují z kůže, nemají příliš elegantní tvar, jsou však neuvěřitelně trvanlivé. Těžko lze uvěřit, že mohou tak jednoduchými prostředky, které mají po ruce, vytvořit téměř nezničitelné výrobky. Tráví tedy svůj čas účelně, i když pracují pomalu. Vynikají ve vyšívání, vzbuzují obdiv jemností, vkusem a roz­manitostí vzorů. Jsme přesvědčeni, že nikde po celé Paříži bychom nenalezli tak krásné a dokonalé výšivky, jaké jsme viděli u Mongolů. V Mongolsku se šije jinak než v Číně. Když šijí Číňané, píchají jehlou zdola nahoru. Mongolové naopak shora dolů. Ve Francii nešijí tak ani onak, pokud mi ještě slouží paměť, zdá se mi, že Francouzi píchají jehlou ve vodorovném směru zprava doleva. Nesluší se nám rozhodovat, který z těchto způsobů je nejlepší, tuhle otázku ponechme krejčím, lidem povolaným.
    Ráno sedmnáctého dne osmého měsíce jsme se odebrali do čínské stanice Šabartaj, abychom si tam opatřili zásoby mouky. Šabartaj značí v mongolštině bažinu. Domy jsou tu vystavěny z hlíny a jsou obklopeny velmi vysokými ohradami. Uličky jsou nepravidelné, úzké a křivolaké. Toto malé městečko má pochmurný, nepřívětivý vzhled. Číňané, kteří je obývají, jsou ještě vychytralejší než všude jinde. Na prodej se tu najdou věci, které Mongolové potřebují: ovesná mouka, pražené proso, bavlněné zboží i cihlový čaj. Mongolové sem přinášejí plody pouště: sůl, jedlé hou­by a kožešiny.
    Jakmile jsme se vrátili ze stanice, ihned jsme se začali připravovat na cestu. Dávali jsme do pořádku nářadí a zavazadla, Samdadžemba šel shánět po okolí naše zvířata. Vrátil se za chvíli a hnal před sebou tři velbloudy.
    „Tady jsou velbloudi," křičel na nás, „ale kde je mezek a kůň? Před chviličkou je bylo ještě vidět, svázal jsem jim nohy, aby se nezatoulali, povídám vám, musili být ukradeni. Nikdy není dobré tábořit v blízkosti Číňanů. Cožpak nevíte, že Číňané, kteří žijí v Mongolsku, jsou samí zloději koní?"
    Tato slova na nás zapůsobila jako blesk, bylo třeba neprodleně stíhat zloděje. Všichni jsme nasedli na velbloudy a rozjeli jsme se hledat zvířata do všech stran. Stan jsme zanechali Arsalanově ochraně. Když však naše pátrání nemělo úspěch, rozhodli jsme se navštívit stany Mongolů a oznámit jim, že se nám ztratili koně v blízkosti jejich obydlí. Ztratí-li se zvířata z karavany, která se utábořila v jejich sousedství, jsou Mongolové podle svých zákonů povinni účastnit se jejich hledání a dokonce i darovat jiná zvířata místo těch, která se ztratila. Tento zákon se bude zdát velmi zvláštní a nemá obdobu v evropském právu. Utáboří-li se cizinec v sou­sedství Mongola i bez jeho vědomí, potom, aniž by ho znal a byl nějak upozorněn, přebírá Mongol odpovědnost za jeho zvířata, zavazadla i lidi. Ztratí-li se nějaká věc, zákon předpokládá, že on je zlodějem nebo přinejmenším spoluviníkem. Tento zákon zřejmě velmi přispěl k tomu, že Mongolové jsou tak obratní v umění stopovat zaběhlá zvířata. Jen podle lehkých, nepatrných stop, které zvíře zanechá na porostu, dovedou říci, kdy tudy běželo a zda na něm seděl člověk. Vydají-li se po stopě, vytrvale ji sledují, a ač je to nepochopitelné, neztratí ji. Jakmile jsme svým mongolským sousedům přednesli žádost, ujal se slova jejich vůdce: Nenechte vstoupit hněv do svých srdcí. Vaše zvířata se nemohla ztratit."

str.64 ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^


Otec Huc si kabát založil v bedrech pomocí opasku a otec Gabet se rozhodl, že nebude skrývat před pohledem obe­censtva část svých nohou. Mělo to jedinou nepříjemnou stránku: ukazo­vali jsme totiž bližním, že není vždycky možné oblékat se přesně podle rozměrů své postavy.
    Jakmile jsme si pořídili kabáty s beraní kožešinou, požádali jsme vetešní­ka, aby nám předložil svou sbírku zimních klobouků. Vyzkoušeli jsme si jich několik, a nakonec jsme si vybrali dvě čepice z liščí kožešiny, jejichž elegantní tvar nám připomínal sapérské čáky. Tak jsme skončili nákupy, každý jsme popadl svůj balík a vrátili jsme se do hotelu U tří dokonalostí. Ještě dva dny jsme pobyli v Chuche-choto; musili jsme si trochu odpo­činout, chtěli jsme si také prohlédnout toto veliké město a seznámit se s některými zdejšími slavnými kláštery.
    Modré město má značný obchodní význam, zajišťují mu ho právě kláštery. Jejich sláva a pověst sem přivádí Mongoly i z nejvzdálenějších končin, takže je zde obchod vesměs v mongolských rukou. Mongolové sem přihánějí veliká stáda krav, koní, velbloudů a ovcí, dovážejí sem kožešiny, houby a sůl, jediné produkty ze svých pouští. Odvážejí si cihlový čaj, plátno, sedla na koně, vonné tyčinky, které pak pálí před svými modlami, ovesnou mouku, proso a všelijaké kuchyňské nádobí. Zvlášť proslulé je Modré město velbloudími trhy. Všichni velbloudi určení k prodeji se shromažďují na velkém náměstí, kde se sbíhají hlavní městské ulice. Toto tržiště se podobá poli, na němž byly vyorány hluboké brázdy, protože přes celou délku náměstí se táhnou náspy. Velbloudi jsou svázáni a seřazeni jeden vedle druhého tak, že předníma nohama stojí na tomto náspu. Takovýto postoj ovšem ještě nápadněji zvyšuje jejich beztak již mohutnou postavu. Nelze snadno nazvat pravým jmé­nem všecku tu hlučnou směsici hlasů a všecek ten zmatek, který vládne na tržišti. S křikem prodávajících i kupujících, kteří se dohadují a hašteří víc, než kdyby vypuklo povstání, se mísí táhlý řev velbloudů, kterým kupci mačkají nozdry, aby se vyzkoušela jejich poslušnost kleknout si a opět se zvedat na nohy.
    K posouzení síly velbloudů a k odhadnutí váhy břemene, kterou jsou schopni unést, se na ně postupně nakládají další a další zátěže. Může-li velbloud s takovým břemenem povstat, předpokládá se, že je schopen unést je i při pochodu. Používá se i takovéhoto pokusu: ležícímu vel­bloudu se člověk postaví na paty a oběma rukama se ho drží za srst na zadním hrbu; dokáže-li velbloud vstát, je ohodnocen jako znamenitý silák.
    Velbloudy se obchoduje výhradně pomocí dohazovačů, prodávající a kupující nikdy nejednají tváří v tvář. Vyhledávají se k tomu cizí lidé, ti pak zboží odhadnou a stanoví i konečnou cenu; jedni hájí zájmy ku­pujícího, druzí prodávajícího. Tito obchodní vyjednávači nemají jiné zaměstnání, chodí od trhu k trhu, a jak o sobě sami říkají, uzavírají obchody. V posuzování zvířat se většinou vyznají výborně, dovedou obratně mluvit a v samotném obchodování jsou neobyčejně prohnaní. Hovoří s veškerou výmluvností a chytráctvím jak o chybách, tak o před­nostech zvířete, jakmile se však dojednává cena, přestane pracovat jazyk a mluví se už jen posunky: uchopí se vzájemně za ruce a nejvyšší i nej­nižší cena se vyjadřuje prsty, ukrytými v dlouhých a širokých rukávech ...

str.99 ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^


Říká se, že politika mandžuské dynastie směřuje k tomu, aby se počet lámů v Mongolsku ještě zvýšil. Ujišťovali nás o tom i čínští mandaríni. Celá věc je víc než pravděpodobná. Je jisté, že pekingská vláda ponechá­vá v bídě a v opovržení čínské buddhistické kněze, zatímco lamaismus odměňuje a mimořádně podporuje. Jak se říká, je skrytým záměrem vlády zvyšovat počet lámů a zastavit tak vzestup mongolské populace. Neustále je znepokojují připomínky dřívější mohutnosti Mongolská; ze strachu z nových vpádů se snaží Mongoly oslabit všemožnými pro­středky. I když je Mongolsko jen nepatrně zalidněno (s přihlédnutím k jeho obrovským rozlohám), může hned v prvních dnech postavit ne­smírnou vojenskou sílu. Stačí, aby veliký Láma, například Džibdzun-damba, udělal jediné gesto, a všichni Mongolové, od sibiřských hranic až po nejzazší Tibet, by povstali jako jeden muž a přiřítili by se všude tam, kam by je povolal světcův rozkaz. Zdálo by se, že hluboký mír, který zachovávají už po dvě století, jen vybičovává jejich bojovnou povahu. Je zřejmé, že dosud neztratili chuť na válečná dobrodružství. Obrovské tažení velikého chána Čingise, který je vedl k dobytí celého světa, se Mongolům dosud nevytratilo z paměti. Ve volných chvílích, jichž mají ve svém kočovném životě dost a dost, rádi si o něm povídají a živí svou obrazotvornost nejasnými představami nájezdů. Po dobu našeho pobytu v Modrém městě jsme často hovořili s lamy nejslavnějších klášterů. Toužili jsme po tom dovědět se co nejvíce o buddhismu v Mongolsku a v Tibetu. Všecko, co nám bylo řečeno, nám jen potvrdilo to, co jsme slyšeli už dříve. Právě tak v Modrém městě jako i v Dolón-núru všichni zdůrazňovali, že čím dále budeme postupo­vat na západ, tím se nám učení bude jevit vznešenějším a jasnějším. Podle toho, co vyprávěli lámové, kteří navštívili Tibet, se Lhasa jevila jako ohnisko světla, jehož paprsky slábnou, čím víc se od středu vzda­lují.
    Jednou se nám naskytla možnost hovořit chvíli s tibetským lámou, jehož náboženské názory nás neobyčejně překvapily. Nezdálo se, že by byl příliš udiven naším výkladem křesťanství, naopak tvrdil, že naše názory se v mnohém shodují s vírou velikých lámů v Tibetu. „Náboženské pravdy se nesmějí zaměňovat s četnými pověrami, kterým věří nevzdělanci. Mongolové jsou prostí, klanějí se všemu, co se jim namane, všecko je v jejich očích burchan. Lámové, modlitební knížky, chrámy, klášterní domky, ojedinělé kameny, kosti navršené na horách - všecko má u nich stejnou cenu. Téměř na každém kroku se vrhají na kolena, zvedají sepjaté ruce k čelu a volají: Burchan, burchan!!" „Což však také lámové nevěří v nesčetné burchany?" „To je třeba vysvětlit," bránil se s úsměvem. „Je pouze jediný Pán, který stvořil všecky věci a který je bez počátku a bez konce. V Džagaru (Indii) má jméno Buddha, v Tibetu Sangjá-mikhjappa, v Džanagu (Číně) ho nazývají Fo a v Sogjulu (Mongolsku) mu říkají Burchan." „Ty říkáš, že Buddha je samojediný, v tom případě co je dalajláma ve Lhase, pančhen v Tašilhumpo, Congkhapa ze Si-fanu, Galdan z Dolón--núru, Džibdzundamba z Velikého Churénu, chubilgan z Modrého města, chutuchtu z Pekingu a všichni ti šabrungové, kteří žijí v mongol­ských a v tibetských klášterech?" „Všichni jsou stejně buddhové."

str. 103 ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^



„Zvláštní způsob cestování s tím, kdo ještě nevstal!" „O jé, ó jé, vy máte velbloudy, s těmi pojedete rychle, brzy mě doženete. Přijedeme společně do Čagan-chúrénu (Bílý Klášter)." Odjel a my jsme odpočívali až do východu slunce.
    Tento den byl neblahý: oplakali jsme ztrátu jednoho z nás. Po několika hodinách pochodu jsme si všimli, že Arsalan není v naší karavaně. Za­stavili jsme a Samdadžemba nasedl na svého černého mezka a jel ho shánět. Projel všemi vesnicemi, které byly při naší cestě, hledání však nemělo úspěch, Arsalan se ztratil.
    „Byl to čínský pes," řekl Samdadžemba, „nebyl zvyklý na potulný život, byl už asi unaven běháním po poušti, a tak se asi usadil někde v hospodářství."
    „Co tedy máme dělat? Máme ještě čekat?"
    „Ne, pojďme, je už pozdě a Bílý Klášter je odtud ještě daleko. Když není pes, nu což, nebude, cožpak nemůžeme cestovat bez psa?" A po těchto Samdadžembových slovech jsme se znovu vydali na pochod. Náhlá ztráta Arsalana nás trochu rmoutila, zvykli jsme si na něho, jak pobíhá po stepi, jak si hraje ve vysoké trávě, běhá za veverkami a jaké zděšení dovedl vyvolat mezi orly, kteří usedli na zem. Jeho neustálá aktivita jako by rozrušovala jednotvárnost krajiny, jíž jsme procházeli, krátil nám prostě cestu. Jako hlídač byl ovšem hodný politování. Když opadlo naše první pohnutí a lítost, začali jsme o tom uvažovat, a tu jsme pochopili, že naše ztráta není ani zdaleka tak veliká, jak jsme si zprvu myslili. Vzhledem k tomu, že už jsme byli zběhlí v nomádském způsobu života, zmenšily se naše obavy před zloději. Arsalan byl špatný hlídač. Každodenní pochod a stálé honičky mu vždycky přivodily tak tvrdý spánek, že se ani nedal probudit. Šlo to až tak daleko, že každého rána, když už jsme skládali stan a sedlali jsme velbloudy, byl Arsalan schován někde v trávě a spal olověným spánkem. Musili jsme do něho bušit, abychom ho vyrozuměli, že se už karavana vydává na cestu. Jed­nou v noci vnikl bez jakéhokoliv odporu do našeho stanu toulavý pes a měl dost času nám sežrat ovesnou kaši a svíčku, z níž jsme našli před stanem jenom knot a několik zbytků. A tak tedy hospodářská úvaha utišila posléze náš smutek; vždyť každého dne připadala na Arsalana nejméně tak veliká dávka mouky jako na každého z nás. Nebyli jsme natolik bohatí, aby u našeho stolu mohl trvale vysedávat host s výbornou chutí, jehož služby však ani zdaleka nemohly vyvážit náklady, které nám způsoboval.
    Podle pokynů, jichž se nám dostalo, jsme měli ještě téhož dne dojít k Bí­lému Klášteru. Slunce už zapadalo, viděli jsme jasně do dálky, avšak na obzoru jsme nespatřili ani jediný bod, který by nám v něčem připo­mínal město. V dálce jsme zahlédli jakýsi prachový mrak, který postu­poval směrem k nám. Za chvíli jsme už začali rozeznávat obrysy vel­bloudů a mohamedánských obchodníků. Vezli do Pekingu zboží ze zá­padních provincií. Pohled na naši maličkou karavanu proti tomuto ne­konečnému průvodu velbloudů, obložených bednami zabalenými do buvolích koží, musil být asi hodně ubohý. Zeptali jsme se velbloudáře, který šel v karavaně jako první, jak daleko jsme od Čagan-chúrénu. „Zde vidíte," řekl s lišáckým úsměvem, „jeden konec naší karavany, druhý konec ještě nevyšel z města."

str.108 ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^


V celém Čagan-chúrénu jsme nenašli jediný čínský hostinec, který by nás chtěl přijmout."
    Tu si Mongol zhluboka povzdechl a smutně svěsil hlavu. Rozhovor nebyl dlouhý. Otec rodiny zpozoroval únavu, která se nás zmocnila, rozvinul proto v koutě místnosti široký plstěný koberec, na nějž jsme se ihned uložili s rukou pod hlavou místo polštáře. Rázem jsme usnuli hlubokým spánkem. Pravděpodobně bychom tak vydrželi až do rána druhého dne, kdyby nás Samdadžemba nepřišel vzbudit. Oznamoval nám, že večeře je připravena. Šli jsme si sednout do kouta ke krbu; byly tu dva veliké hrnce mléka, chleby pečené v popelu a několik smažených skopových kotlet. Všechno bylo položeno na stoličce, která sloužila jako stůl. Bylo to úžasné! S velkou chutí jsme se hbitě navečeřeli, vyměnili jsme si s rodinou po šňupci tabáku a odebrali jsme se pokračovat ve snech tam, kde jsme je opustili.
    Když jsme se probudili, den už značně pokročil. Neměli jsme ani čas, ani sílu hovořit o svých cestách, rychle jsme Mongolovi vyložili cíl své pouti a poprosili jsme ho o radu. Když jsme mu řekli, že máme v úmyslu překročit Žlutou řeku a pak pokračovat v cestě zemí Ordos, ozvaly se ze všech stran výkřiky.
    „Tato cesta je nemožná," pravil starý Mongol, „už osm dnů je Žlutá řeka hrozivě rozvodněná, vody se ještě nestáhly do koryta, zaplavují celou rovinu..."
    Tahle novinka nám vyvolala mrazení v zádech, ani zdaleka jsme nebyli připraveni na to, že v Čagan-chúrénu narazíme na tak vážnou překážku. Věděli jsme, že budeme musit překročit Žlutou řeku pravděpodobně v nějaké špatné bárce a že to bude spojeno s velikými obtížemi hlavně kvůli našim velbloudům. Nikdy jsme si však nepomyslili, že se setkáme s Chuang-che v době jedné z největších záplav. Doba dešťů již dávno minula a mimoto bylo toho roku všeobecné sucho. Proto bylo skoro nemožné nadít se podobného vzedmutí vody. Tahle událost však pře­kvapila i domorodce, každoroční záplavy se totiž odbývají v červnu a červenci.
    Jakmile jsme se dověděli tuhle nepříjemnou zvěst, ihned jsme se vypravili z města, abychom si sami ověřili, nejsou-li údaje, které jsme slyšeli, nějak přehnané. Záhy jsme se však přesvědčili, že nám byla řečena holá pravda. Ze Žluté řeky se stala rozlehlým mořem, jehož hranice nebyly k dohléd­nutí. Jen v dálce bylo vidět nějaký ostrůvek zeleně, domky a vesničky se zdály vznášet se nad vodou. Vyptávali jsme se mnoha lidí, co máme dělat v této žalostné situaci. Jejich názory však zdaleka nebyly jednotné. Jedni říkali, že je zbytečné pomýšlet na další cestu, že v okolí, odkud se stáhla voda, je bahno tak hluboké a kluzké, že by se velbloudi ne­dostali ani o krok kupředu; že bychom se zvláště měli obávat dosud zaplavených rovin, kde jsou skoro na každém kroku propadliny. Jiní nás tak neděsili, ujišťovali nás, že po dobu tří dnů budeme po určitých úsecích nacházet loďky, těmi přepravíme lidi i zavazadla, a co se zvířat týče, ta se mohou brodit ve vodě až k velké bárce, která nás přepraví přes řečiště.
    Když byla věc takhle vyložena, nezbývalo nám než se rozhodnout. Vrátit se, to se nám zdálo morálně nemožné. Slíbili jsme si, že s pomocí boží dojdeme až do Lhasy a že překonáme všecky potíže...

str. 111 ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^



KAPITOLA VII.

Jakmile jsme se na tom místě usadili, vy­kopali jsme kolem stanu příkop, aby v případě deště mohla voda odtékat do vedlejšího jezírka. Všecky hrboly jsme zarovnali zemí a z přikrý­vek a koží, které sloužily jako velbloudí sedla, jsme si připravili měkké a široké lože. Chtěli jsme si zařídit takové pohodlí, jaké jen může poskytnout pustina ubohému kočovníku. Když jsme skončili se všemi přípravami, postarali jsme se o to, abychom tak, jako jsme dali do pořádku stan, upravili také sami sebe.
    Bylo už tomu víc než půl druhého měsíce, co jsme byli na cestě, a stále jsme měli na sobě tytéž šaty, které jsme si oblékli v den svého odchodu. Hrozné svěděni, kterým jsme byli bez ustání sužováni, nám jasně doka­zovalo, že jsou naše šaty osídleny hmyzem, na který si Číňani a Mongolo­vé zvykli, který však je pro Evropany stálým zdrojem odporu a strachu. Vši znamenaly největší utrpení, které jsme během dlouhé pouti musili podstoupit. Bojovali jsme proti hladu a proti žízni, proti strašné zimě a hrozným vichrům, po celá dvě léta nedokázali přivolat smrt na naše hlavy ani divoké šelmy, ani lupiči, ani sněhové závěje, ani horské propasti. Všechna ta protivenství nebyla ničím ve srovnání s tímto hmyzem, pro nějž jsme byli snadnou kořistí.
    Než jsme odešli z Čagan-churénu, koupili jsme si v drogerii za pár sapek rtuť. Z ní jsme si potom nadělali mast, která výborně zabírá proti vším. Předpis na ni se nám dostal do rukou, když jsme ještě bydlili mezi Čí­ňany. Protože by mohl být leckomu užitečný, uvádíme jej zde. Vezme se půl unce rtuti, míchá se se starými čajovými lístky, předem rozetřenými na kaši, a aby hmota byla vláčnější, smíchá se se slinami (voda by neměla týž účinek). Potom je třeba třít a míchat tak dlouho, až se rtuť rozptýlí na tak malé kuličky, že se spíše podobají prachu. Touto rtuťovou mastí se napustí šňůrka, volně spletená z hedvábných nití. Jakmile se tento léčivý provázek usuší, zavěsí se volně kolem krku. Vši nabubří, zrůžoví a okamžitě zhynou.
    V těchhle špinavých končinách se nelze jinak hmyzu ubránit. V čínském domě nebo v mongolském stanu se nedá posedět ani chviličku, aniž by si s sebou člověk neodnesl spoustu tohoto hnusného hmyzu. Mongolové tenhle účinný a levný prostředek ochrany proti vším dobře znají, nechtějí ho však používat. Od dětství jsou zvyklí žít uprostřed hmyzu, už mu skoro ani nevěnují žádnou pozornost. Pouze když se tito dotěrní hosté rozmnoží tak, že už příliš útočí na jejich kůži, postarají se o to, aby poněkud snížili jejich početní stav. Vysvléknou se ze šatů a uspořádají společný hon na tuhle drobnou zvěř. Takové zaměstnání je pro ně odpočinkem a jakousi společenskou, milou zábavou. Cizinci či přátelé, kteří jsou ve stanu na návštěvě, si bez ostychu odloží část svých svršků a ze všech sil napomáhají této domácí prohlídce. Lámové přítomní ve společnosti se úzkostlivě střeží napodobovat nemi­losrdné barbarství černých lidí zabíjet vši; spokojí se tím, že je odhazují daleko od sebe, aniž by jim ublížili. Podle učení o převtělování je zabití jakékoliv živé bytosti vraždou. I když je tento názor všeobecně při­jímán, přece jen jsme potkali lamy, jejichž víra byla ještě vytříbenější. Připouštěli, že mužové patřící k duchovnímu stavu musí se zdržet zabíjení živých bytostí, nikoliv však proto, že by se musili strachovat, že spáchali vraždu a že přinesli smrt člověku převtělenému do zvířete, nýbrž proto, že se takováto věc musí hnusit jemné povaze muže modlitby, který je v neustálém styku s božstvem.
    Jsou lámové, kteří v tomto směru svou jemnost přehánějí až k dětinství. Po cestách jsou vždy samá starost: uvidí-li na silnici nějaký hmyz, okamžitě zastaví koně a jedou jiným směrem. I tak říkají, že sebesvatější člověk způsobuje svou nepozorností smrt velikému množství živých bytostí. Jen proto, aby pak vykoupili tyhle nechtěné vraždy, drží posty a pokání, odříkávají zvláštní modlitby a dokonce se trýzní úplnými hladovkami.
    My, kteří jsme neměli podobných předsudků a kteří jsme věděli o stěho­vání duší něco úplně jiného, jsme si raději vyrobili rtuťovou šňůrku. Zdvojnásobili jsme dávku rtuti, jen abychom se úplně zbavili všeho hmyzu, který nás mučil ve dne v noci.
    Pobít všecky vši, abychom jim zabránili znovu se rozmnožit, to bylo ještě to nejmenší. Bylo však nutno vyprat prádlo. Nešlo je odnést jednoduše do prádelny. Po téměř celé dva měsíce, co jsme byli na cestě, nikdo o nás nepečoval, byli jsme odkázáni jen na to, co jsme si sami udělali, s nikým jiným jsme nemohli počítat. Tato nezbytnost nás pozvolna do­nutila lámat si hlavu a naučit se něčemu od každého řemesla. Pokaždé, když naše šaty či naše boty vyžadovaly naléhavou opravu, musili jsme se stát krejčími či ševci. I řemeslo pradlen nám bylo vnuceno kočovným životem.
    Nejprve jsme svařili popel a do výluhu jsme namočili prádlo. Pak jsme je šli prát na břeh jezírka, které sousedilo s naším stanem. Jedinými nástroji, jichž se dalo k praní použít, byly dva kameny. Na jeden jsme prádlo položili a druhým jsme do něho bušili. Stojatá sanytrová voda jezírka byla pro praní velmi vhodná. Nakonec jsme z toho měli velikán­skou radost, že máme prádlo zase čisté; usušili jsme je na vysoké trávě. Když jsme si je skládali, znamenalo to pro nás opravdové potěšení. Mír a klid, který jsme na tomhle tábořišti plně vychutnávali, nás zbavil únavy, kterou jsme trpěli v bažinách. Počasí bylo skvělé, mohli jsme si blahopřát. Příjemně mírné teplo, noc s jasným nezkaleným nebem, dostatek paliva, čerstvá a vydatná pastva, výkvěty ledku a mírně slaná voda, což byla pravá pochoutka pro naše velbloudy - to všecko rozveselilo naše srdce tak trochu zkormoucená únavou a nebezpečím vesty.
    Osvojili jsme si takový způsob života, který by se mnohému mohl zdát podivný a který příliš nebyl v souladu s těmi řády, jež platí v klášterech. Nicméně vyhovoval potřebám našeho malého společenství. Probouzeli jsme se každého rána, sotva začala obloha blednout a dříve než se první sluneční paprsky dotkly střechy našeho stanu. Nikdo nás nemusil vzbouzet, ani zvony nám nemusily vyzvánět. Jakmile jsme byli hotovi s krátkou toaletou, svinuli jsme kozí kůže do kouta, umyli jsme sem tam nějaké nádobí a posléze jsme zametli. Chtěli jsme, aby u nás panoval pořádek a čistota, pokud to ovšem bude záležet jenom na nás. Na tomto světě je všechno relativní: vnitřek našeho stanu by vyvolal u Evropanů výsměch, u Mongolů, kteří nás navštěvovali, však vzbuzo­val obdiv. Pěkně urovnané otýpky dříví, dobře vycíděné nádobí, naše šaty, které ještě nebyly nasáklé tukem - to všechno bylo v protikladu s nepořádkem, zmatkem a špínou mongolských obydlí. Když jsme si ve stanu uklidili, společně jsme se pomodlili, a pak jsme se rozešli, každý na jinou stranu pustiny, a zaměstnávali jsme se rozjímáním o posvátných věcech. Ach, uprostřed toho hlubokého ticha, v těch rozlehlých samotách, tam nebylo třeba, aby nám kniha napovídala, co se máme modlit. Nedokonalost a marnost pozemských věcí, boží veleb­nost, nevyčerpatelné poklady jeho prozřetelnosti, krátkost života, dů­ležitost práce pro budoucnost - a tisíce jiných blahodárných námětů přicházely samy od sebe a bez veškeré námahy zlehka naplňovaly všecko naše myšlení. Jako by se zde v poušti lidské srdce osvobodilo, nic mu nečinilo násilí. Na hony byly od nás vzdáleny všecky vykonstruované a plané myšlenky, všecky utopie o imaginárním štěstí, které je už jakoby na dosah ruky a zase uniká, i nevyčerpatelná spojení sobectví a osobních zájmů - stručně řečeno: všecky ty palčivé vášně, které se v Evropě roz­něcují a vzájemně na sebe narážejí, které jitří všecky hlavy a ovládají všecka dychtivá srdce. V našich tichých stepích nás nic nerozptylovalo a nic nás neodvádělo od spravedlivého hodnocení malicherností tohoto světa a od poznání pravé ceny věcí božích i samé věčnosti. Nutno přiznat, že cvičení, které pak následovalo po rozjímání, nebylo duchovního rázu. Přesto však bylo velmi důležité a mělo také svůj půvab. Každý jsme si vzal na záda pytel a šli jsme různými směry hledat argal. Ti, kteří nikdy nezažili kočovný život, stěží pochopí, že tento druh za­městnání je do jisté míry radostnou zábavou. Stane-li se člověku, že najde v trávě argal, který je dostatečně veliký a je náležitě vyschlý, zachvěje se mu srdce radostí, zmocní se ho okamžitý, i když pomíjivý pocit, který nám dává štěstí. Radost, která provází nález pěkného argalu, je táž jako ta, kterou má lovec, objeví-li stopu pronásledované zvěře, jakou má dítě, když pozoruje hnízdo pěnice očima rozdychtěnýma ra­dostí, či jakou má rybář, když zpozoruje, že se mu na udici třepotá pěkná ryba. Kdyby se směly srovnávat malé věci s velkými, dala by se radost z takového nálezu přirovnat k nadšení Leverrierovu, když svými výpočty objevil planetu.
    Když jsme nasbírali plný pytel argalu, šli jsme ho s velkou radostí vysypat ke vchodu do stanu. Roztloukli jsme cihlu čaje, rozdělali jsme oheň, a zatímco se vařil v hrnci čaj, uhnětli jsme těsto a dali jsme do popela péci pár koláčů. Jak vidět, naše jídlo bylo střídmé a prosté, mělo však vždycky vzácnou chuť, a to hlavně proto, že jsme si je dělali sami, a také proto, že nám je kořenila sama naše zdravá chuť. Po snídani, zatímco Samdadžemba sháněl zvířata, která se zaběhla za dobrou pastvou daleko od stanu, modlili jsme se breviář. V poledne jsme si dovolili trochu odpočinku, pár chvilek sladkého spánku, hluboké­ho a nerušeného zlými a nepříjemnými sny. Odpočinek nám byl nezbyt­ný, protože každého večera jsme bděli dlouho do noci. Nemohli jsme si odepřít překrásné procházky po březích jezera za jasného svitu měsíce. Za dne bylo všecko kolem nás tiché a mlčenlivé, jakmile se však noční stíny začaly šířit pouští, scéna ožila a začalo být hlučno. V nezměrných hejnech se objevovali vodní ptáci, rozptýlili se po okolních jezerech a zakrátko tisíce chrčivých a pronikavých hlasů naplnily vzduch divokou harmonií tónů. Když jsme poslouchali všecky ty tažné ptáky, jak se hádají o chomáč vodní trávy, s jakým hněvem štěbetají a s jakou zlostí křičí, řekli bychom, že tu početný národ táhne do občanské války, přičemž všichni pobíhají ve zmatku a v nepořádku. Jako by se domnívali, že silou křiku a prudkostí získají trochu lepší postavení pro tenhle život, který, běda, je právě tak pomíjivý jako tahle noc.
    Mongolsko je hojně obydleno tažným ptactvem. Bez ustání létají ptáci vysoko po obloze v početných hejnech, za letu vytvářejí nejrůznější obrazce, které se však v mžiku mění, sotvaže vznikly. Ach, jak jsou tito ptáci symboličtí právě zde v mongolských stepích, kde samotní lidé nesetrvávají na týchž místech a neustále se stěhují sem tam. Jak rádi jsme naslouchali zmatenému křiku těch toulavých tvorů, kteří se oddávali cestování právě tak jako my. Přemýšleli jsme o jejich dalekých poutích, snili jsme o tom množství zemí, kterými už proletěli, a tu nás začaly pronásledovat vzpomínky na vlast, ustavičně se nám před očima vybavoval obraz naší Francie.
    „Kdo ví," povzdychli jsme si, „mezi těmi miliardami tažných ptáků jsou zajisté i takoví, kteří kroužili pod překrásným francouzským nebem.
    Kolikrát snad i hledali potravu na languedockých pláních či na jur­ských horách! Navštívili naši vlast, potom možná zamířili do severní Evropy a teď přiletěli za námi přes sibiřský sníh a mongolské hory. Ach, ach," vzdychali jsme, „kdyby nás tak ptáci slyšeli a kdybychom tak rozuměli jejich řeči, jak rádi bychom se jich na všecko vyptali!" Běda, v tu dobu jsme dosud netušili, že ještě více než dva roky budeme odloučeni od veškerého spojení se svou vlastí.
    Všichni ti nesčetní ptáci, kteří neustále prolétávají Mongolském, jsou dobře známí i v Evropě. Jsou to husy a divoké kachny, čírky, čápi, dropi a celá řada ostatních z rodiny brodivých ptáků. Jiian-jang je druh vodní­ho ptáka, který se nachází všude, kde jsou jezera a bažiny. Velikostí a tvarem se podobá huse, má však zobák kulatý, nikoliv zploštělý, hlavu má zrzavou, zdobenou malými bílými tečkami. Má černý ocas, ostatní peří je krásně purpurové. V jeho křiku je smutek a melancholie, není to zpěv, spíše jasný táhlý vzdech, který se podobá hlasu trpícího člověka. Tito ptáci žijí vždycky v páru, ve zvláštní oblibě mají opuštěné vodnaté končiny. Často jsou vidět, jak laškují nad hladinou, aniž by se dvojice kdykoli od sebe odloučila. Jakmile se dá jeden z nich v let, ihned ho druhý následuje, a který z nich první zahyne, nikdy dlouho neponechá svého druha ve vdovství, protože ten se vždycky vbrzku utrápí žalem a opuště­ností. Jüan je jméno samečka, jang je jméno samičky, jüan-jang je jejich společné jméno.
    V Mongolsku jsme pozorovali i jiný druh tažných ptáků, kteří jsou nanejvýš podivní a jsou asi přírodovědcům neznámí. Jsou asi tak velcí jako křepelky, jejich lesklé černé oči jsou ohraničeny překrásnou aureo­lou, blankytnou jako samo nebe, celé ostatní tělo je popelavé barvy a je poseto černými skvrnkami. Mají zvláštní peří, spíše jakýsi druh dlouhé hrubé srsti, velmi podobné srsti kabarů. Jejich nohy se vůbec nepodobají nohám ostatních ptáků, spíše nohám ještěrek jsou kryty šupi­nami tak tvrdými, že odolají i nejostřejšímu noži. Tato prapodivná by­tost má v sobě něco z ptáka, čtvernožce i plaza; Číňané ji nazývají dračí noha (lung-ťiao).
    Tito ptáci přilétají pravidelně ve velikých hejnech ze severních zemí, a to zejména tehdy, napadlo-li hodně sněhu. Létají neobyčejně rychle a pohyby jejich křídel vydávají silný přerušovaný šum, podobný krupo­bití. Když jsme v severním Mongolsku v údolí Černých vod spravovali malou křesťanskou obec, přinesl nám jeden z našich věřících, povoláním lovec, dva tyto ptáky. Byli živí a zdraví. Byli mimořádně divoké povahy, jakmile se k nim přiblížila ruka, aby je pohladila, naježila se jim na no­hou srst, a když pak ještě měl člověk odvahu se s nimi laskat, dostal prudkou a silnou ránu zobákem. Nemohli jsme tyhle dračí nohy dlouho chovat, byly příliš divoké, nedotkly se žádného zrní, které jsme jim na­bídli. Viděli jsme, že by brzy pošly hladem, a tak jsme se rozhodli je sníst. Jejich maso mělo chuť zvěřiny, bylo lahodné, avšak neobyčejně tuhé.
    Pro Mongoly by bylo velmi jednoduché pořádat hony na všecky tyto tažné ptáky, zvláště pak na husy a na kachny, kterých je úžasná spousta. Chytají se snadno, aniž by bylo nutno použít střelného prachu; stačí položit na březích jezera oka. Jinak se též chytají v noci mezi vodními rostlinami. Jak jsme se však už zmínili, maso divokých zvířat není Mongolům příliš po chuti. Neznamená pro ně nic ve srovnání s kusem pěkně tučného skopového, napůl uvařeného.
    Stejně tak málo se věnují rybolovu. Jezera i rybníky, s nimiž se tak často v Mongolsku setkáváme, přecházejí nejrůznějším způsobem do čínského vlastnictví. Zchytralí čínští spekulanti začali od mongolských knížat kupovat povolení k rybaření na jejich území a poznenáhlu si z této mon­golské ochoty učinili právní stav. Na březích Baga-golu (Malé řeky), od níž jsme byli vzdáleni kousek cesty, stojí chatrče čínských rybářů. Baga-gol (či spíše toto „veliké jezero") vzniká spojením dvou řek, které pramení na protějších svazích téhož pahorku a tekou každá obráceným směrem. Jedna teče k severu a vlévá se do Žluté řeky. Druhá teče k jihu, vlévá se do jiné řeky, která pak také ústí v Chuang-che. V období velkých záplav obě řeky právě tak jako pahorek, který odděluje jejich řečiště, zmizí. Rozvodněná Žlutá řeka spojí obě řeky a není pak vidět nic než obrovskou vodní plochu o šířce víc než půl míle. Zdá se, že v době povodní se ryby ze Žluté řeky stahují v obrovských hejnech do tohoto jezera, protože voda tu zůstává až do počátku zimy. Na podzim je toto malé moře jakoby sešněrováno loďkami čínských rybářů. Ti si tu na břehu nastavěli skromné chatrče, v nichž v době rybolovu přebývají. První noc, kterou jsme strávili v tomto tábořišti, jsme byli neustále vy­rušováni ze spánku neznámým hlukem. Bylo ho každou chvíli slyšet jakoby z velké dálky, vypadalo to jako hrčení vozu, přerušované bubno­váním. Lomoz neustával ani za dne, přestávky však byly delší a hluk nebyl tak silný; zdálo se nám, že přichází od řeky.
    Šli jsme k řece a jakýsi rybář, který si právě vařil čaj v malém hrnečku, postaveném mezi třemi kameny, nám podal vysvětlení. V noci totiž všichni rybáři nasednou do svých loděk, projíždějí jezero křížem krá­žem a přitom tlukou do dřevěných bedniček. Plaší tak ryby a ženou je na místa, kde jsou rozhozené sítě. Rybář, s nímž jsme mluvili, strávil touhle úmornou prací celou noc. Měl zarudlé nateklé oči a únava v jeho tváři zřetelně dokazovala, že se už delší dobu pořádně nevyspal. „V těchto dnech se musíme činit, jestliže si chceme něco vydělat. Doba lovu je velmi krátká, trvá všeho všudy tři měsíce, ještě několik dnů a budeme se musit vrátit domů. Baga-gol zamrzne a nebudeme už mít možnost lovit ryby. Vidíte, páni lámové, není času nazbyt. Celou noc jsem strávil nadháněním ryb, až vypiju čaj a sním nějakou tu misku ovesné kaše, znovu nasednu do loďky a půjdu prohlížet sítě, které jsem nastražil při západu slunce. Potom uložím všecky nachytané ryby do sádky z vrbového proutí, která, jak sami vidíte, tamhle plave. Prohlédnu všecky sítě, poopravím potrhaná oka, pak si chviličku odpočinu, a jak­mile slunce zapadne, půjdu znovu rozhodit sítě. Zase pak budu jezdit po jezeru z jedné strany na druhou a dvěma dřevěnými paličkami budu bez ustání tlouci do dřevěné bedničky."
    Zajímaly nás všecky podrobnosti, a protože jsme nebyli zaneprázdněni žádným naléhavým zaměstnáním, požádali jsme rybáře, zda by nám nedovolil doprovázet ho při vytahování sítí.
    „Jestliže osoby, jako jste vy, se neostýchají vstoupit do mé lodičky a býti při lovu, který je těžkopádný a na pohled nepříjemný," odpověděl nám, „přijímám tu laskavost, kterou mi právě prokazujete." Sedli jsme si v jeho venkovském bydlišti do koutku a čekali jsme, až se nají. Rybářova snídaně byla právě tak krátká, jak krátké byly veškeré přípravy. Když se uvařil čaj, nalil ho do misky, pak přidal hrst ovesné mouky a směs částečně uhnětl a zamíchal ukazovákem. Pak ji trochu pomačkal a hnětl v ruce a spolkl ji, aniž by těstu dával ještě nějaký jiný tvar. Třikrát až čtyřikrát zopakoval totéž a byl po snídani. Podobné věci už nijak nemohly vzbudit naši pozornost. Od té chvíle, kdy jsme na­stoupili kočovný způsob života, to byla pro nás docela všední záležitost. Nastoupili jsme tedy do lodičky a jeli jsme se potěšit rybářským vzruše­ním. Po nějaký čas jsme vychutnávali radost z čerstvé jízdy po klidné vodě, hladké jak zrcadlo. Projížděli jsme mezi hejny divokých hus a kormoránů, kteří rejdili po hladině, buď poletovali, nebo plavali po vodě, nám však vždy ponechali volný průchod, a tak jsme dorazili do míst, kde byly rozhozeny sítě. V určitých vzdálenostech od sebe plavaly na hladině kousky dřeva a na nich byly připevněny sítě, takže visely do hlubin. Když je rybář začal vytahovat, viděli jsme každou chvíli, jak se v oku třepetá chycená ryba. Byly to znamenité kousky, rybář však uschovával opravdu jen ty největší; ty, které vážily méně než půl libry, házel zpět do vody.
    Když tak prohlédl už několik sítí, zastavil se na okamžik, aby se přesvědčil o vydatnosti lovu. Obě koryta po obou stranách loďky byla už skoro plná. "Páni lámové," obrátil se na nás, „jíte rybí maso? Prodám vám ryby, chcete-li si je koupit."
    Při téhle řeči se na sebe dva chudí francouzští misionáři beze slova po­dívali. Z jejich pohledu se dalo vyčíst, že by zajisté nebyli vzdáleni pomyšlení ochutnat ryby ze Žluté řeky, že si však netroufali, zdržoval je totiž velmi pádný důvod. „Zač bys nám prodal ryby?" „Ne draho, osmdesát sapek za libru."
    „Osmdesát sapek! Ale to je přece víc než za skopové maso!" „To je svatá pravda, co však je skopové maso ve srovnání s rybou ze Žluté řeky?"
    „Ne, to nemůžeme, to je nám příliš drahé. Máme ještě před sebou dale­kou cestu a naše jmění není veliké; musíme šetřit." Rybář už neřekl ani slovo, vzal veslo a poháněl loďku do míst, kde ještě nebyly sítě vytažené. Zeptali jsme se ho: „Proč zahazuješ tolik ryb? Jsou tak špatné?"
    „Ne všecky ryby ze Žluté řeky jsou vhodné; jsou příliš malé, to je všecko."
    „Aha, tak je to, příštího roku budou větší. Počítáš, že napřesrok budeš mít větší zisk?" Rybář se dal do smíchu:
    „To není ono. Nepředpokládáme, že bychom rybu znovu chytili. Každý rok se jezero naplní novými rybami, které jsou sem zaneseny vodami rozlitými z Chuang-che. Přicházejí sem velké ryby i malé ryby, bereme jenom ty první a ty druhé házíme zpět, poněvadž se špatně pro­dávají. Tady je rybolov velmi vydatný, můžeme si vybrat, co se nám spíš hodí... Páni lámové, jestli se vám tyto malé rybky zamlouvají, já je nebudu pouštět!"
    Přijali jsme jeho návrh. Menší ryby, které vylovil, ukládal do malého vědra.
    Když se lov skončil, stali jsme se majiteli malého podílu pěkných ryb. Než jsme vystoupili z loďky, čistě jsme vyprali šátek a uložili jsme do něho kořist; s velkou vítězoslávou jsme se s ní vydali ke stanu. „Kde jste byli, moji duchovní otcové?" volal na nás Samdadžemba, jakmile nás viděl už zdaleka přicházet. „Čaj se už vařil a pak vychladl, dal jsem ho tedy znovu vařit a zase vychladl."
    „Vylij čaj," přikázali jsme mu, „dnes nebudeme jíst ovesnou kaši, neseme čerstvé ryby. Dej upéci pár chlebů pod popel!" Naše dlouhá nepřítomnost vzbudila v Samdadžembovi špatnou náladu. Na čele měl jako obvykle vrásky a malá černá očka se mu leskla zlostí. Jakmile však uviděl v šátku ryby, jak se ještě mrskají, tvář se mu jen rozzářila. S úsměvem otevřel pytlík pšenice, který rozvazoval jen ve výjimečných případech. Zatímco se se vší horlivostí zaměstnával pří­pravou chlebů, vzali jsme ryby a poodešli jsme ke břehům jezírka na pár kroků od stanu. Sotva jsme tam přišli, přiběhl za námi Samdadžemba s náramným spěchem. Rychle rozložil čtyři cípy šátku, v němž jsme měli zabalené ryby.
    „Co jdete dělat?" tázal se zaujatě. „Chceme vyvrhnout a oškrabat ty ryby."
    „Ach, moji duchovní otcové, to není správné. Počkejte chvíli, nehřešte!" „Co tím chceš říci? Kdo tu chce hřešit?"
    „Podívejte se na ty ryby, některé se dosud hýbou, nechtě je jen klidně zemřít a pak je teprve vyvrhněte. Cožpak není hřích zabíjet to, co je živé?"
    „Jdi si péci chleba a nás nech na pokoji! Stále myslíš na převtělování? Což ještě věříš, že se lidé proměňují ve zvířata a zvířata v lidi?" Na rtech našeho Dahura se objevil protáhlý úsměv.
    „Ó jé, ó jé," zvolal a tloukl se do čela, „jakou to mám tvrdou hlavu, víc už na to nebudu myslit, zapomněl jsem, co o tom říká víra." Odvrátil se a byl trochu sklíčen, že nám dával tak směšné ponaučení. Ryby jsme usmažili na skopovém loji a shledali jsme, že jsou chuti zna­menité.
    V Mongolsku a v severní Číně rybolov netrvá déle než do počátku zimy, do té chvíle, dokud jezera a řeky nezamrznou. Ryby, které se přechová­vají v sádkách, se v noci vyberou na vzduch, nechají se zmrznout, a tak mohou být bez nebezpečí skladovány; jsou také tak i přepravovány do obchodu. V severní části říše si za dlouhých zim mohou tímto způsobem bohatí Číňané kdykoliv opatřit čerstvé ryby, musí si však dát dobrý pozor, aby se rybami nezásobili přespříliš, ryby je třeba spotřebovat ještě v době silných mrazů. Při první oblevě začnou ryby hnít. Když jsme už odpočívali několik dnů, začali jsme uvažovat o způsobu přepravy přes řeku Baga-gol. Jedna čínská rodina obdržela od ordoského knížete převoznické výsady, musili jsme se tedy obrátit na majitele pramice. Dohodli jsme se sice na tom, že nás přepraví na druhou stranu, nedohodli jsme se však na ceně převozu, žádal totiž víc než tisíc sapek. Cena se nám zdála přemrštěná. Vyčkávali jsme.
    Třetího dne našeho odpočinku jsme si všimli, že se k našemu stanu sotva vleče rybář a opírá se o dlouhou tyč. Jeho dlouhý, neobyčejně vyzáblý obličej prozrazoval, že tu jde o člověka, který velice trpí. Konečně se dovlekl k našemu obydlí.
    „Bratře," oslovili jsme ho, „zdá se, že trávíš dny, které nejsou příliš šťastné."
    „Ach, mé neštěstí nemá obdoby," stěžoval si. „Co však mohu dělat?
    Je nutno se podrobit neodvolatelným zákonům nebes. Je tomu patnáct dnů, šel jsem navštívit jeden mongolský stan a pokousal mě na noze zlý pes. Udělal mi hlubokou ránu, ta se pak ještě rozšířila a je to čím dál horší. Řekli mi, že pocházíte ze zemí pod západním nebem, tak jsem přišel za vámi. Jak říkají mongolští lámové, mají lidé ze západních zemí neomezené možnosti, jedním slovem mohou vyléčit i nejtěžší nemoci."
    „Oklamali tě, když ti řekli, že máme tak velikou moc."
    Chopili jsme se příležitosti a hned jsme tomu člověku začali vyprávět o velikých pravdách naší víry. Byl to však Číňan a lidé jeho národnosti se o náboženství příliš nestarají. Naše slova mu jen sklouzla po srdci, zranění zaujalo všecky jeho myšlenky. Rozhodli jsme se ho léčit ku-kuo neboli boby svatého Ignáce. Jsou to plody hnědé či popelavě šedé barvy a podobají se rohovině. Jsou neobyčejně tvrdé a nesnesitelně hořké; jejich vlastí jsou Filipíny. Způsob použití ku-kuo spočívá v tom, že se roztlukou a vymáčejí ve studené vodě; do ní odevzdají svou hořkost. Voda vnitřně užívaná mírní horečky a záněty vnitřností, skvěle hojí záněty. Tyto plody hrají významnou úlohu v čínském lékařství, dostanou se ve všech lékárnách. I zvěrolékaři je s úspěchem používají při léčbě vnitřních chorob dobytka a koní. V severní Čině jsme často byli svědky léčivých účinků ku-kuo. Rozpustili jsme ve studené vodě jeden tento plod roztlučený na prášek. Vymyli jsme ubožákovi ránu a přiložili na ni kousek čistého plátna místo špinavých, nechutných hadrů, které mu sloužily za obvaz. Když jsme pro toho trpícího člověka udělali všecko, co jsme udělat mohli, všimli jsme si, že se rázem octl ve velikých rozpacích. Obličej mu zrudl, sklopil oči a chtěl ze sebe něco vykoktat.
    „Bratře," řekli jsme mu, „máš něco na srdci?"
    „Svatí mužové, vidíte, jak jsem chudý. Obvázali jste mi ránu, připravili jste pro mě plnou nádobku léčivé vody, nevím, co vám za to mohu dát."
    „Jestliže to je příčina tvého smutku," řekli jsme mu přátelsky, „můžeš klidně nechat vstoupit do svého srdce mír. Když jsme ošetřovali tvou nohu, plnili jsme jen povinnost, kterou nám ukládá naše náboženství. Léky, které jsme tu připravili, ti darujeme."
    Naše slova ho zbavila rozpaků. Vrhl se na kolena a třikrát udeřil čelem o zem na znamení díků. Než odešel, zeptal se nás, máme-li v úmyslu tady ještě několik dnů tábořit. Řekli jsme mu, že bychom už rádi odešli zítra, že jsme se však ještě nedohodli o ceně za převoz.
    „Mám loďku," prozradil nám rybář, „a když tedy vy jste mi ošetřili ránu, oplatím vám to tak, že vás zítra převezu přes jezero. Kdyby mi loďka patřila celá, dal bych vám slovo ještě v tuto hodinu, mám však dva společníky a je třeba se s nimi nejdříve dohodnout. Musíme se vyptat na cestu, my rybáři totiž nevíme, jak je voda na všech místech hluboká. V jezeře jsou nebezpečná místa, je třeba je znát, abychom se nedostali do neštěstí. Zatím se nechoďte znova dohadovat o své cestě s lidmi od přívozu, vrátím se večer ještě před setměním a všecko spolu uvážíme." Tato slova v nás vzbudila naději, že budeme moci pokračovat v cestě, aniž bychom musili vynaložit tak veliký obnos. Jak slíbil, přišel pozdě večer rybář k našemu stanu. „Mí společníci tu práci nechtějí," oznamoval nám, „protože by to zna­menalo ztrátu jednoho dne z rybolovu. Slíbil jsem jim, že dáte čtyři sta sapek, a věc byla hotová. Zítra se půjdeme vyptat na cestu, kterou bude­me musit vykonat. Pozítří ještě před východem slunce strhněte stan, připravte velbloudy a jděte na břeh. Potkáte-li lidi z přívozu, neříkejte jim, že jste nám dali čtyři sta sapek. Oni jediní mají totiž převozní právo a ty, kteří by za peníze převáželi pocestné, mohou pohnat před soud." Když tedy uplynul ještě jeden den, nastoupili jsme velmi časně ráno na rybářovu loďku. V okamžení byla naložena všecka zavazadla, i dva misionáři tam nastoupili společně s rybářem, jemuž ošetřili nohu. Bylo dohodnuto, že jeden mladý muž se posadí na koně a potáhne za sebou mezka. Samdadžemba půjde s třemi velbloudy. Když se všecko nalodilo, vydali jsme se na cestu. Plavci zvlášť a jezdci také zvlášť; nemohli jsme totiž jet všichni touž cestou, zvířata musila vykonat dlouhou objížďku, aby se vyhnula hlubinám a nebezpečným místům. Přeprava byla z počátku velmi příjemná, plavili jsme se docela pohodlně po tomhle moři v malé loďce, kterou jediný člověk mohl řídit podle své vůle. Pohyboval jí vpravo i vlevo dvěma vesly, jejichž rukojeti měl zkří­žené před hrudí. Bohužel požitek z této projížďky po vodě uprostřed mongolských stepí netrval dlouho. Její poezie brzy skončila a dostali jsme se do vážného, až nebezpečného postavení. Jak jsme tak lehce klouzali po jezerní hladině a naslouchali jsme příjemným zvukům vesel, která rovnoměrně tloukla do vody, zaslechli jsme náhle zděšené výkřiky, k nimž navíc přibyl táhlý nářek našich velbloudů. Ihned jsme zastavili a otočili jsme hlavu. Spatřili jsme karavanu, jak se zmítá uprostřed vod, avšak nepostupuje ani kousek dopředu. V tom zmatku jsme rozeznávali Dahu-ra, jak rozčileně rozkládá rukama, jako by nám dával najevo, že potřebu­je naši pomoc. Rybář jeho znamení nebral na vědomí; znamenalo by to opustit příznivou cestu, kterou, jak říkal, měl to štěstí nalézt. Na naše naléhání přece jen zastavil, a i když nerad, přece jen vesloval směrem ke karavaně, která se dostala do úzkých.
    Samdadžemba byl rudý hněvem. Hned jak jsme se přiblížili, pustil se do rybáře:
    „Tys měl v úmyslu všecky nás tu nechat utopit. Dal jsi mi průvodce, který vůbec nezná cestu. Podívej se, je to tu samý vír a ani neznáme hloubku!"
    V té chvíli se zvířata nechtěla ani vrátit, ani jít dál, zůstala tu stát, nepohnuly jimi ani rány. Rybář zahrnul společníka řadou strašných nadávek.
    „Když jsi neznal cestu, proč jsi to neřekl? Teď se nedá nic jiného dělat, než vrátit se k chalupě a požádat bratrance, aby sedl na koně. Ten bude lepším průvodcem, než jsi ty!"
    Dojít na břeh pro druhého průvodce bylo opravdu nejjistější, ale nedalo se to snadno provést. Nebylo možné zvířata přinutit k dalšímu pochodu, tak byla vyděšená tím nezměrným množstvím vody. Mladý průvodce nevěděl, co dělat, marně poplácával koně, popotahoval udidlem, kůň se vzpínal, čeřil kolem sebe vodu, ale to také bylo všecko; neudělal ani krok. Nakonec ten mladý muž, který nebyl o nic lepším jezdcem než průvodcem, dopadl tak, že ztratil rovnováhu a spadl s koně do jezera. Na chvilku se docela ztratil a zanechal nás v děsném ohromení. Konečně se vynořil, voda mu sahala až k ramenům.
    Samdadžemba pozoroval všecek ten zmatek a rudnul zlostí víc a víc. Posléze už se nedokázal ovládnout. Aniž sestoupil s velblouda, svlékl si všecky šaty, hodil je do loďky a sklouzl se zvířete do vody. „Toho muže si vezmi do loďky," obrátil se na rybáře, „já už ho nechci, půjdu sám na břeh a najdu někoho, kdo zná cestu..." Domluvil a vydal se na cestu. Kráčel vodou, která mu mnohdy dosaho­vala až po krk, vedl za sebou zvířata a ta šla za ním s důvěrou, když sama viděla, že jde první.
    Měli jsme srdce plné dojetí, když jsme viděli obětavost a odvahu toho nedávno pokřtěného mladíka. Vždyť se nerozmýšlel vrhnout se v našem zájmu do vody, která už v této době byla ledově chladná. Sledovali jsme ho očima plnýma úzkosti až do té chvíle, kdy už jsme viděli, že dosáhl země.
    „Ted už můžeme být klidní," oddychl si rybář, „v naší chýši najde muže, který ho doprovodí a který ho už nezavede na nebezpečná místa." Znovu jsme se vydali na cestu, ale plavba už nešla tak dobře. Rybář nemohl znovu najít tu dobrou cestu, kterou jsme pluli dříve a kterou jsme musili opustit, abychom pomohli karavaně. Loďka se zapletla mezi vodní rostliny a prodírala se vpřed jen velmi nesnadno. Točili jsme se napravo, nalevo, několikrát jsme se vrátili, cesta však byla všude ne-splavná a voda byla tak mělká, že loďka se odírala o dno. Musili jsme si pomáhat všelijakým manévrováním, rybář nakonec skočil do vody a ová­zal si kolem boků provaz, přivázaný k přídi loďky. Zatímco se namáhal potahováním, my jsme veslovali ze všech sil, námaha však nepřinesla ovoce. Rybář znovu nastoupil na loďku a oddal se beznaději. „Když to dál nejde," řekl, „počkáme, až pojede převozník se svými pra­micemi, a pak pojedeme za ním." A tak jsme tedy čekali.
    Rybář byl smutný a celý skleslý. Hlasitě bědoval nad tím, že se vydal na takovou nešťastnou výpravu. Co se týkalo nás, také jsme si trochu vyčítali, že jsme chtěli ušetřit pár sapek a nejeli jsme s převozníkem na pramici. Byli bychom se pokusili jít vodou, avšak kromě toho, že by bylo obtížné přenášet zavazadla, bylo by to i spojeno s krajním nebezpečím. Dno bylo strašně nepravidelné, někde byla veliká hloubka, někde bylo zase tak mělko, že by tudy nemohla plout ani nejlehčí loďka. Bylo už poledne, když jsme spatřili, jak se blíží tři pramice. Patřily rodině, která měla převozní právo. Když jsme se náležitě zapotili úsilím, abychom vybředli z bahna, pustili jsme se za nimi, oni však zpomalili jízdu a čekali na nás. Za chvíli jsme už poznali majitele, s nímž jsme se dohadovali o ceně převozu, a on sám už nás také poznal. O jeho zlosti svědčily kosé a vzteklé pohledy, které na nás metal. Divoce cloumal bidlem:
    „Ty želví vejce," křičel na rybáře, s nímž jsme jeli, „kolik ti dali ti lidé ze Západu za to, že je převážíš? To ti musili slíbit pěknou šňůrku sapek, že ses odvážil porušit má práva; jen počkej, ještě si spolu promluvíme!" „Vy neodpovídejte!" napomenul nás šeptem rybář, a pak hned zesílil hlas:
    „Hola, převozníku, tvá slova nemají smysl, místo abys mluvil rozumně, zbytečně se rozčiluješ a vymýšlíš si lži. Tito lámové mi nedali ani jedinou špeku, vyléčili mi nohu lékem, který pochází ze západních zemí. Cožpak je nesmím převézt na druhou stranu Baga-golu z vděčnosti za dobrodiní takového skutku? Což se jim nesmím odvděčit tím, že jim půjčím loďku, s níž by přepluli vodu? A tak je tedy můj čin svatý a neodporuje zvyk­lostem."
    Majitel pramic se spokojil tím, že cosi zabručel pod vousy. Předstíral, že věří tomu, co právě slyšel.
    Po hádce nastalo ticho, mlčelo se na obou stranách. Zatímco flotila pokojně plula ve slabém proudu širokém jen potud, aby jím mohla plout jen jedna loď, všimli jsme si, jak se k nám tryskem blíží jezdec. Voda stříkala na všecky strany. Když už nám byl na doslech, zasta­vil se.
    „Rychle, rychle," křičel, „neztrácejte čas, veslujte ze všech sil, ve stepi čeká první ministr Ordoska s průvodem. Ceká na vás, rychle veslujte!" Jezdec nebyl nikdo jiný než mongolský mandarín. Odznakem jeho hod­nosti byla modrá bambulka na kožešinové čepici. Jakmile vydal rozkaz, několikrát udeřil bičem koně, obrátil se a odjel tryskem toutéž cestou, kterou přijel. Jakmile zmizel, ozvalo se ze všech stran reptání, kterého se nikdo neodvážil v jeho přítomnosti.
    „To budeme mít dnes dřinu! To je pěkné nadělení, takový mongolský tusalagči (knížecí ministr). Budeme musit veslovat celý den a nedostane­me za to ani jedinou sapeku. A to by ještě nebylo to nejhorší, že nedosta­neme sapeky, budeme rádi, když nám za to ještě ten mongolský smraďoch čchou-ta-c' nedá nabít. Nuž, veslujme, poťme se a čiňme se! Dnes budeme mít tu čest, že na naši loď nastoupí tusalagči..." Všecky tyhle výroky byly provázeny výbuchy smíchu a prudkými klet­bami na mongolskou vrchnost. Náš rybář byl slušnější než ostatní, mírným hlasem si nám stěžoval na své nesnáze:
    „Tento den je pro mě velice nešťastný. Jsme povinni doprovázet tusa­lagči třeba až do čagan-chůrénu. Jsem sám, jsem nemocný a navíc dnes večer potřebujeme loďku, abychom mohli rozhodit sítě." Tahle věc nás velmi sklíčila, nemohli jsme se zbavit pocitu, že jsme bez­děčnou příčinou všech nehod, které se na rybáře nahrnuly. Věděli jsme, že poskytovat službu mongolskému nebo čínskému úředníku není žádná maličkost, je třeba, aby se všecko vykonalo co nejlépe, co nejrychleji a ochotně; je nutné snášet nepohodu i únavu, je nutné, aby se mandarínovi dostalo všeho, co si přeje. Byli jsme přesvědčeni, že tahle nepředví­daná robota způsobí další nesnáze, a hledali jsme možnosti, jak od ní toho nemocného chudáka osvobodit.
    „Bratře," řekli jsme mu, „buď klidný, mandarín, který čeká na tyto lodi, je Mongol, je to ministr vládce téhle země. Buď klidný, pokusíme se tu věc nějak zařídit. Jeďme co nejpomaleji, několikrát se i zastavme. Do­kud budeme na tvé loďce, neopováží se ti nic říci ani průvodci, ani mandaríni, ani sám tusalagči."
    Na chvíli jsme přerušili plavbu, a jak jsme tak odpočívali, tři pramice, které jely před námi, dopluly už na místo, kde čekala mongolská vrch­nost. Za chvíli k nám přicválali na koních plným tryskem dva mandaríni s modrými bambulkami.
    „Co tu děláš," křičeli na rybáře, „jak to, že nepokračuješ v cestě?" Ujali jsme se slova:
    „Mongolští bratři," oslovili jsme oba jezdce, „požádejte svého pána, aby použil tří pramic, které už jsou tam připraveny... Tento muž je nemocný, už dlouho vesluje; bylo by kruté nedopřát mu ani chvilku odpočinku." „Nechť se stane podle vašich slov, páni lámové," odpověděli nám oba jezdci a na ta slova se spěšně obrátili směrem k tusalagči. Znovu jsme pokračovali v plavbě, avšak postupovali jsme vpřed co nej­pomaleji. Chtěli jsme získat čas, aby se nalodění odbylo ještě před na­ším příjezdem. Za chvíli jsme už viděli, jak se tři pramice vracejí, viděli jsme, že jsou obsazeny mandaríny a průvodci. Jejich koně šli ve stádu jiným směrem, doprovázel je jeden z převozníkových lidí. Čím víc se flotila blížila, tím větší strach se zmocňoval rybáře, který nás vezl. Ani se neodvažoval zvednout oči a sotva dýchal. Posléze se musily lodi křižovat.
    „Páni lámové," volal na nás jakýsi hlas, „žijete v míru?" Podle červené bambulky, jež zdobila čepici toho, kdo na nás tak zdvořile volal, a podle bohatě vyšívaného šatu jsme rozpoznali prvního ministra království.
    „Tusalagči Ordosů, naše plavba je pomalá, je však šťastná, ať mír pro­vází i tvou cestu!"
    Po několika dalších zdvořilostech, které si vynucovaly mongolské obyčeje, pokračovali jsme klidně dál v plavbě po proudu. Když už nás od mandarínů dělila veliká vzdálenost, srdce našeho rybáře pookřálo ze strachu. Ve skutečnosti jsme ho zbavili velikých strastí. Tusalagči nehodlal pro­jíždět napříč bažinami a do Cagan-chürénu se nechal vézt po Žluté řece, což znamenalo pro převozníky nejméně dva až tři dny pořádné dřiny.
    Po dlouhé plavbě, trudné a nebezpečné, jsme posléze dorazili na druhou stranu velikého jezera. Samdadžemba tu už byl dlouho před námi a čekal na nás v bahně, které obklopovalo řeku. Nebyl ještě oblečený, jeho nahota však byla zahalena přiléhavým kabátcem z bláta, což mu dodávalo hrozivý vzhled.
    Protože tu byla jen nepatrná hloubka, loďka nemohla dorazit až k zemi, zastavila se na třicet kroků od břehu. Převozníci, kteří nás předešli, musili mandaríny a mongolské průvodce přenášet na ramenou, my jsme takové služby použít nechtěli; měli jsme však zvířata, a tak jsme jich také použili i pro své vylodění. Samdadžemba je přivedl až těsně k loďce, otec Gabet si vyskočil na koně a otec Huc na mezka. Dosáhli jsme ze­mě, aniž bychom musili vylézat někomu na záda.
    Slunce už zapadalo. Velmi rádi bychom se hned utábořili, protože jsme byli vysíleni hladem a únavou. Nebylo to však možné, řekli nám, že musíme ještě urazit deset li, než se zbavíme bláta a bažin. Vylezli jsme tedy na velbloudy a pokračovali jsme ve strastech a utrpeních nešťastného dne.
    Byla už temná noc, když jsme si mohli rozložit stan. Neměli jsme dosta­tek sil, abychom si ještě připravili obvyklou večeři; studená voda a pár hrstí praženého prosa bylo naším jediným jídlem. Krátce jsme se po­modlili, a sotva jsme dolehli na kozí kůže, ihned jsme usnuli hlubokým spánkem.

str. 133 ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^


KAPITOLA VIII.


Když jsme se probudili, stálo už slunce vysoko na nebi. Jak jsme vycházeli ze stanu, rozhlíželi jsme se kolem sebe, abychom se seznámili s novým krajem. Zatím nám ho za­bránila prozkoumat noční temnota. Kraj se nám zdál být suchý a smutný, měli jsme však radost, že už nevidíme ani bažiny ani močály. Žlutá řeka se všemi svými rozvodněnými pří­toky už byla za námi, vstoupili jsme do písči­tých stepí země Ordos. Ordos se člení na sedm korouhví, od západu k východu měří sto mil, od jihu k severu sedmdesát mil. Z východu, severu a západu jej obtéká Žlutá řeka, na jihu jej ohraničuje Velká zeď. Tyto kraje byly za všech dob pod přímým vlivem revolucí, které otřásaly Čínským císařstvím. Země se několikrát zmocnili jak čínští, tak i mongolští dobyvatelé, a tak bývala často dějištěm krvavých střetnutí. V 10., 11. a ve 12. století vládli zemi králové Sia, kteří se nazývali Tatary Tchuo-pa ze země Si-fan. Hlavní město království Sia leželo na úpatí pohoří Alašan mezi Chuang-che a Velkou zdí. Toto město Čou se nyní nazývá Ning-sia a patří k pro­vincii Kan-su. Roku 1227 bylo království Sia a tím i Ordos dobyto vítězným Čingischánem, zakladatelem mongolské dynastie Juan. Po vypuzení Mongolů Mingy se stalo Ordosko kořistí čacharského chána. Ten se podřídil mandžuským dobyvatelům, jeho příkladu pak roku 1635 následovalo Ordosko a stalo se poplatným císařství. Císař Kchang-si za své výpravy proti Ólotům strávil roku 1696 nějakou dobu v Ordosku. Poslechněme si, co říká o tomto národě v dopise, který adresuje svému synu-princi do Pekingu:
    „Až do nynějška jsem ani netušil, jací vlastně jsou Ordosané; je to národ velmi spořádaný, který dosud nic neztratil z mongolských obyčejů. Všecka jeho knížata žijí mezi sebou v naprosté shodě a vůbec neznají rozdílu mezi mým a tvým. Je neslýcháno, že by se mezi nimi našel zloděj, ačkoliv vůbec nedbají o ostrahu velbloudů a koní. Jestliže náho­dou některé zvíře zabloudí, pak ten, kdo je nalezne, stará se o ně tak dlouho, dokud nenajde majitele. Pak mu je vrátí, aniž by za to žádal náhradu...
    Ordosané se vyznají v chovu dobytka, jejich koně jsou zvířata krotká a poslušná. Říká se, že Čachaři, žijící na sever od Ordosanů, mají velké úspěchy v chovu koní; jsem nyní přesvědčen, že Ordosané je v tomhle směru ještě předčí. Přes všecky tyto přednosti nejsou tak bohatí jako ostatní Mongolové.“
    Tento citát, který jsme převzali od abbé Grosiera, je ve všem shodný s tím, co jsme sami mohli u Ordosanů pozorovat. Zdá se, jako by se od časů císaře Kchang-si tento národ ani trochu nezměnil.
    Vzhled kraje, kterým jsme procházeli prvního dne svého pochodu, připomínal v mnohém sousedství čínských rybářů, kteří sídlili na březích Žluté řeky. Leckde jsme se setkávali s lány obdělávané půdy; nic však nebylo smutnějšího a nic nevypadalo hůře než tyhle kultury, pomineme-li ovšem samotné rolníky. Tito ubozí zemědělci jsou něco jako míšenci, půl Číňané, půl Mongolové, nemají však ani píli prvních, ani upřímnost a prostotu druhých. Bydlí v chatrčích či spíše v bídných boudách, spletených z větví a hrubě ohozených blátem a kravinci. Žízeň nás donutila vstoupit do jednoho takového příbytku, abychom poprosili o misku vody. Mohli jsme se přesvědčit, že vnitřek není o nic lepší než všecka ta ubohost, jež se projevuje z vnějšku. Lidé i zvířata žijí společně mezi smetím a odpadky; tato obydlí jsou hodně daleko za mongolskými stany, kde aspoň vzduch není znečišťován pachem krav a ovcí.
    Písečná půda, kterou obdělávají tihle ubožáci, rodí jen pohanku, proso a také konopí, které je však znamenité jakosti. Když jsme tudy procházeli, ačkoliv už bylo po sklizni, všimli jsme si statných stonků, které zůstaly sem tam na polích. Ordoští rolníci nevytrhávají konopí, když dozrálo, tak jako se to dělá v Číně. Řežou je těsně při zemi, takže u země zůstane část stonku o průměru jednoho palce. Když jsme přecházeli tato hrozná pole, naši velbloudi velice trpěli, strniště je stále nutkalo k podivnému tanci, který by nás zajisté obveselil, kdybychom neměli strach, že se nám při každém kroku mohou poranit. To, co však tolik znesnadňovalo chůzi velbloudů, stalo se nám pravým požehnáním, když jsme si postavili stan: zbytky konopí nám poskytly hojné a vydatné palivo.

str. 135 ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^


... ráčil sestoupit ze svatých hor tibetských, nyní je mu sedm let. V jed­nom ze svých dřívějších životů byl nejvyšším lámou, žil ve velikém klášteře v tomto údolí. Jak říkají staré modlitební knihy, byl klášter zničen za válečných dob Čingisových. Když se Svatý objevil před několika lety, vystavěli jsme mu malý klášter. Pojďte, bratři, náš Svatý vám položí pravici na hlavu a štěstí bude provázet vaše kroky!" „Lidé, kteří znají svaté učení ze Západu, nevěří na všecka ta převtělování šabrungů. Božskou poctu vzdáváme jedině Stvořiteli nebes a země, jeho jméno je Hospodin Bůh všemohoucí. Dítě, které jste tak povýšili ve svém klášteře, nemá žádnou moc, lidé v ně nemohou ani doufat ani se ho nemusí bát."
    Když láma uslyšel tato slova, která jistě neočekával, zůstal ohromen úžasem. Pomalu však jeho tvář nabývala života a nakonec přijala výraz hněvu a zloby. Několikrát na nás upřeně pohlédl, potom přitáhl uzdu koni a obrátil se k nám zády. Rychle se vzdálil a mumlal si něco, čemu jsme už nemohli rozumět, sotva to však bylo požehnání. Mongolové věří pevně a bezvýhradně v převtělování, nikdy si nepřipouštějí sebemenší pochybnosti o skutečné existenci šabrungů. Těchto živých buddhů je velice mnoho a stojí vždy v čele největších klášterů. Často začínají svou životní pouť ve vší skromnosti, v malém klášteře, a obklopují se jenom několika žáky. Poznenáhlu se jejich pověst začne šířit po okolí a vbrzku se malý klášter stane poutním místem a odbývají se tu slavné pobožnosti. Lámové ze sousedství spekulují, že by tím získali na pověsti, začnou si tam tedy stavět cely, klášter rok od roku vzrůstá a v dalekém kraji nabývá vážnosti.
    Výběr a nastolení živého buddhy se děje tak zvláštním způsobem, že si zaslouží, abychom o něm podali zprávu.
    Když veliký láma odejde, to jest, když zemře, nikdo v klášteře nedrží smutek. Nikdo nenaříká, nikdo nepláče, protože každý ví, že se opět šabrung brzy objeví. Tato zdánlivá smrt není nic jiného než počátek nové existence, nic víc než nový článek, připojený k tomuto nekonečnému a nepřerušenému řetězu životů po sobě následujících, je to prostě znovu­zrození. Zatímco tvář Svatého ztuhla polibkem smrti, jeho žáci prožívají nejvyšší úzkost, protože jejich nejsvětější povinností je nyní odhalit místo, kam se odešel jejich učitel převtělit a kde bude pokračovat v novém životě.
    Objeví-li se na obloze duha, pokládají ji za znamení, které jim dává jejich bývalý představený, aby jim usnadnil hledání: všichni se tedy oddají modlitbám. Mezitím co klášter opuštěný buddhou zdvojnásobuje půst i modlitby, vydá se na cestu vybraná skupina lámů, aby se poradila s šiditü, o němž je známo, že zná věci skryté prostým lidem. Řeknou mu, že toho a toho dne, v tom a tom měsíci se ukázala na nebi šabrungova duha. Posuzují tento jev z mnoha hledisek, zda byla duha méně či více jasná i po jakou dobu se dala pozorovat, zmizela pak za těch a těch okolností. Když šiditü obdrží všecky potřebné informace, přednese ně­kolik modliteb, otevře své prorocké knihy a posléze vyřkne věštbu. Mon­golové, kteří se s ním přišli poradit, naslouchají jeho slovům na kolenou, pohříženi do nejhlubšího rozjímání.
    „Váš veliký láma," řekne jim, „se vrátil do Tibetu, je tak a tak daleko od vašeho kláštera. Najdete ho v té a v té rodině."
    Jakmile nebozí Mongolové uslyší tuto věštbu, vrátí se zpět, aby s velikou radostí oznámili v klášteře radostnou zvěst.
    Často se stává, že žáci velikého mrtvého se nemusí trápit hledáním kolébky svého velikého lamy. Může to být i on sám, kdo jim oznámí tajemství svého převtělení. Prozradí se sám po narození ve věku, kdy děti zpravidla nedovedou vyslovit ani jediné slovo. „To jsem já," řekne rozhodně, "to jsem já, veliký láma, živý buddha toho a toho kláštera, nechť mě doprovodí tam, kde jsem dřív žil, do kláštera, jehož jsem nesmrtelný představený."
    Když dítě pronese takovouto věštbu, jdou spěšní poslové uvědomit lamy označeného kláštera a vyzvou je, aby si pro ně přišli. Ať si Mongolové objeví sídlo svého velikého lamy jakkoliv, ať už se ukáže duha, nebo ať už se zjeví samotný šabrung, zmocní se jich nejupřímnější radost. Naráz to ve všech stanech jenom vře a s nadšením se provádějí tisíce příprav na dlouhou cestu. Většinou se totiž musí odebrat do Tibetu, tam musí přivítat svého živého buddhu, který jen zřídkakdy je ušetří při svém převtělování nepříjemné cesty do vzdálených a těžko přístupných končin. Všichni chtějí přispět na tuto svatou výpravu tím nejlepším. Nepostaví-li se v čelo karavany sám pán země, pošle vlastního syna nebo aspoň nejurozenější členy knížecí rodiny. Velcí mandarínové nebo knížecí ministři pokládají za svou povinnost, aby se též vydali na cestu. Je to věcí jejich cti. Je-li už posléze všecko uchystáno, vybere se šťastný den a karavana se vydá na pouť.
    Gasto ti ubozí Mongolové po neuvěřitelných útrapách ve strašných pouštích nakonec upadnou do rukou lupičů od Modrého jezera (Köke-núr) a ti je okradou od hlavy k patě. Nezahynou-li pak v těchhle strašných pustinách hladem a zimou a vrátí se až na místo, odkud vyšli, pokračují v přípravách na novou cestu, nic je nedokáže odradit. Nakonec když pak díky svému nadšení a vytrvalosti dorazí do místa Pána věčnosti, mohou se poklonit dítěti, které pro ně bylo zrozeno. Mladému šabrungovi není vzdána pocta a není prohlášen za velikého lámu dřív, dokud nesloží zkoušku.
    Svolá se slavnostní shromáždění, kde je živý buddha zkoušen přede všemi s velikou úzkostlivostí. Ptají se ho na jméno kláštera, kde má být velikým lámou, jak je to daleko, kolik tam bydlí lámů. Ptají se ho na zvyky a obyčeje zemřelého velikého lamy a na hlavní okolnosti, které dopro­vázely jeho smrt. Po všech těch otázkách před ním postaví všelijaké modlitební knihy, různý nábytek, konvice na čaj, šálky a podobně. Mezi všemi těmi předměty musí označit ty, které mu v jeho předchozím životě náležely.
    Nejčastěji toto dítě, staré všeho všudy pět nebo šest let, vyjde ze všech zkoušek vítězně. Na všecky otázky, které mu byly položeny, odpovídá přesně a bez rozpaků si vybírá součásti svého dřívějšího zařízení. „To jsou knihy, které jsem měl ve zvyku používat... To je malovaný šálek, ze kterého jsem popíjel čaj." A tak to pokračuje dál. Nepochybně jsou Mongolové při výběru často šizeni těmi, kteří mají zájem na tom, aby se z kloučka stal veliký láma. Jsme však přesvědčeni, že tak či onak tu hraje důležitou úlohu prostoduchost i slepá víra. Podle sdělení, kterých se nám dostalo od vážných a nanejvýš důvěry­hodných osob, zdá se téměř jisté, že se všechno, co se říká o šabrungovi, nesmí řadit mezi přeludy a lži. Čistě lidská filosofie bezpochyby ne­připustí podobné věci nebo je bez váhání zařadí mezi mnišská šibalství. Jaký máme názor my, katoličtí misionáři? Jsme přesvědčeni, že Velký lhář, který kdysi oklamal naše prarodiče v ráji, neustále pronásleduje svět soustavou lží. Ten, kdož měl moc udržet ve vzduchu Šimona kou­zelníka, jistě může ještě dnes hovořit k lidem jazykem dítěte, aby udržel víru svých vyznavačů.
    Když pak tedy je dokázána pravost živého buddhy, doprovází slavnostní průvod dítě až do kláštera, v němž se stane velikým lámou. Podél cesty, kterou se ubírá, je všechno v pohybu, všechno jen kypí. Mongolové při­cházejí v obrovských zástupech, aby se mu mohli poklonit a nabídnout mu své dary. Jakmile dorazí do kláštera, posadí je na trůn. Kníže, tajdži, mandaríni, lámové, všichni Mongolové od nejbohatších po nejchudší přicházejí sklonit čelo před dítětem, které našli za tak velikou cenu na tibetském území a jehož démonická moc vzbuzuje obdiv a všeobecné nadšení.
    Není v Mongolsku knížectví, kde by aspoň v jednom z jeho největších klášterů nesídlil živý buddha. Mimo tohoto nejvyššího je tu vždy ještě jeden velký láma, který se vybírá mezi členy knížecí rodiny. Tibetský láma žije v klášteře jako živá modla, každý den se mu zbožňovatelé klanějí, za což jim pak splácí požehnáním. Všechny modlitby i liturgické obřady se provádějí pod jeho přímým dohledem. Velký mongolský láma je zase představitelem státní správy, pořádku a klášterní stráže; řídí vše, zatímco jeho kolega se spokojí jen s něčím, co se trochu podobá vládě. Známé pravidlo: král vládne, avšak neřídí, není tedy v politice velkým objevem. Lidé se snaží najít nějaký nový systém a ve skutečnosti nedělají nic jiného, než že přebírají starobylá zřízení mongolských klášterů. Těmto dvěma vládcům je podřízeno několik úředníků, kteří se starají o drobné správní věci, o příjmy, o prodej a nákup a o kázeň. Písaři jsou určeni k tomu, aby vedli záznamy, stylizovali předpisy a nařízení, která veliký láma vládce veřejně vyhlašuje, aby v klášteře panovaly dobré mravy a řád. Tito písaři jsou většinou velmi zběhlí v jazyku mongolském, tibetském, často i v čínském a mandžuském. Než jsou připuštěni k vý­konu tohoto zaměstnání, musí se podrobit velice přísným zkouškám za přítomnosti všech lámů a předních světských hodnostářů knížectví. Kromě malého počtu těchto vyšších a nižších úředníků se dělí obyvatelé kláštera na lamy mistry a lamy žáky neboli šabi. Každý láma má pod svým vedením jednoho či více šabi, kteří s ním přebývají v jeho domku a posluhují mu ve všech domácích pracích. Vlastní-li mistr zvířata, jsou povinni se o ně starat; musí dojit krávy, sbírat smetanu, stloukat máslo. Za tyto služby učí mistr své žáky modlitbám a zasvěcuje je do liturgie. Každé ráno musí být šabi na nohou dřív než mistr. Má na starosti zamést světnici, rozdělat oheň a uvařit čaj. Potom vezme svou modlitební knihu, s úctou ji podá svému učiteli a beze slov se třikrát před ním pokloní tak hluboko, že se čelem dotkne země. Tímto projevem úcty ho žádá, aby mu určil úlohu, které se pak bude po celý den učit. Učitel otevře knihu, přečte z ní několik stránek, podle toho, jak je jeho žák chápavý. Ten se znovu třikrát pokloní na znamení díků a vrátí se do své cely. Šabi může studovat, kdy se mu zachce, nemá pro to pevné stanovené hodiny. Může trávit čas ve snění nebo dovádět s ostatními mladými žáky.
    O to se mistr nezajímá. Když však nastane chvíle, kdy se chodí spát, musí žák s jistotou přednést učiteli úkol, který mu byl ráno uložen. Je-li přednes dobrý, znamená to, že byl úkol splněn a mlčení mistra je jedinou pochvalou, které se mu dostane. Když se však obstojně se svou úlohou nevyrovná, bývá za to co nejpřísněji potrestán. Často se za takových okolností stává, že mistr odkládá svou vážnost, rozzuří se na žáka, zahrne ho ranami a současně i hroznými nadávkami. Žáci, s kterými se velmi špatně nakládá, někdy uprchnou a začnou vyhledávat dobrodružství daleko od svého kláštera. Většinou však trpělivě snášejí tresty, které na ně dopadají, dokonce i tak přísné, že v zimě musí přečkat noc bez oděvu pod širým nebem.
    Měli jsme často příležitost hovořit s šabi. Ptali jsme se jich, zda by se kromě bití nenašel jiný prostředek, jak se naučit modlitbám. Odpověděli nám upřímně a s důrazem, který svědčil o jejich přesvědčení, že bez bití by to nešlo. Modlitby, které znají nejlépe, jsou prý právě ty, za které do­stali nejvíce ran. Lámové, kteří se nedovedou modlit, kteří nedovedou rozpoznat a léčit nemoci či předvídat budoucnost, nebyli od svých mistrů dost biti.
    Kromě domácího studia, na něž učitel bezprostředně dohlíží, mohou se žáci v klášteře účastnit veřejných přednášek, na nichž se studují knihy o svatém učení a o medicíně. Přednášky jsou však mělké, nedostatečné, a nejsou tedy zdrojem lamaistické učenosti. Je málo těch, kteří by dovedli podat přesný výklad toho, co nastudovali z knih. Aby v tomto ohledu zakryli svou nedbalost, vymlouvají se na to, jak hluboké je jejich učení. Většina lámů se omezuje na pohotové odříkávání modliteb. Činí tak úplně mechanicky, aniž by chápali myšlenky, které přednášejí. Až bude­me mluvit o klášterech v Tibetu, kde je učení dokonalejší než v Mongolsku, uvedeme několik podrobností o mnišském studiu. Kanonické jsou jedině tibetské knihy a jedině ty jsou tedy připuštěny k buddhistickým pobožnostem. Celý život tráví lámové studiem cizího jazyka, aniž by je vůbec zneklidňoval jejich mateřský jazyk. Najde se mezi nimi dost takových, kteří jsou velmi vzdělaní v tibetské literatuře a kteří neznají dokonce ani mongolské písmo. Přesto je několik klášterů, kde se mimo jiné pěstuje i studium mongolské řeči, často se tam předná­šejí i mongolské modlitby, jsou to však vždycky jenom překlady z tibetské literatury. Lama, který umí číst tibetský i mongolsky, je považován za vědce; je však už považován za cosi vyššího než lidskou bytost, má-li ně­jaké znalosti z čínské a mandžuské literatury. Čím hlouběji jsme pronikali do země ordoské, tím byla krajina smutnější a pustší. K dovršení všeho neštěstí zakončila ukrutná bouře podzimní období a přinesla s sebou mrazy.
    Jednoho dne jsme si namáhavě razili cestu písečnou, suchou pustinou, pot se nám řinul z čela, poněvadž bylo dusno a vedro. Zdálo se nám, že nás váha vzduchu rozdrtí, velbloudi měli krk natažený a tlamu pootevře­nou, marně hledali ze vzduchu trochu osvěžení. V poledne se začala na obzoru objevovat temná mračna. Obávali jsme se, že nás po cestě pře­padne bouře, a tak jsme začali myslit na to, že bychom si měli postavit stan. Kam se však uchýlit? Hledali jsme ve všech směrech, vylézali jsme na vrcholy kopečků a s úzkostí jsme se kolem sebe rozhlíželi, neobjevíme-li nějaké mongolské obydlí, kde bychom se mohli schovat. Marně, před námi byla jen smutná poušť. Jen tu a tam jsme spatřili lišku, jak se vrací do svého doupěte, či stádo žlutých koz, jak se utíká schovat do soutěsek ve skalách.
    Zatím mraky houstly a začal se zvedat vítr v nepravidelných nárazech, takže se jednou zdálo, že přihání bouři k nám, brzy zas že ji zahání. Zatímco jsme se takto zmítali mezi nadějí a strachem, začaly nás oslepovat blesky, křižující celou oblohu, a ohlušovalo nás dunění hromu. Ne­zbylo nám tedy než se zcela poručit do rukou božích. Ihned nato začal s obrovskou silou vát ledový severák, a tak jsme se obrátili k soutěsce, kterou jsme viděli před sebou. Než jsme tam mohli dorazit, bouře se rozběsnila. Spustil se liják, potom krupobití a nakonec začal padat mokrý sníh. Ve chvíli jsme byli promočeni až na kůži, cítili jsme, jak nám tuhnou údy. Doufali jsme, že se trochu zahřejeme chůzí, jakmile jsme však spustili nohy na zem a udělali jsme pár kroků po rozmočeném písku, zabořili jsme se jako do malty, nepostoupili jsme ani o krok. Snažili jsme se krýt těly velbloudů, skrčili jsme se vedle nich a přitiskli jsme si ruce k bokům, jen abychom se aspoň trochu zahřáli. Zatímco bouře nabývala na zuřivosti, čekali jsme odevzdaně, jak Bůh rozhodne o našem osudu. Postavit stan bylo nemožné, musili bychom mít nadlidskou sílu dokázat napnout promoklé dílce, které díky severáku téměř zledovatěly. Bylo i nemožné najít vhodné místo, protože ze všech stran proudila voda. V této hrozné situaci jsme na sebe jen smutně a mlč­ky pohlíželi, cítili jsme, jak se nám přirozené tělesné teplo stále ztrácí a jak nám počíná chladnout krev. Odevzdali jsme v modlitbách život Bohu, přesvědčeni, že v noci zmrzneme.
    Jeden z nás však sebral všechnu sílu a všechno své odhodlání, vyšplhal se na výšinu, která se tyčila nad blízkou soutěskou, a tu objevil klikatou stezku, vedoucí dolů, na dno rozlehlého údolí. Vydal se tedy po ní a sestoupil jen několik kroků, když tu náhle ve svahu skály objevil veliké díry, podobné dveřím. Hned se mu vrátila odvaha i síla, hbitě vyběhl nahoru, aby svým přátelům oznámil radostnou zprávu. „Jsme zachráněni," křičel, „v soutěsce jsou jeskyně, rychle se pojďte schovat!"
    Ta slova vzpružila naši malou karavanu, jak se patří, zvířata jsme nechali zatím na výšině a rychle jsme šli probádat rokli. Stezka nás přivedla až k těm otvorům; nakoukli jsme tam a objevili jsme nikoliv jeskyně vytvo­řené přírodou, nýbrž pěkné a rozsáhlé obydlí, vytesané lidskýma rukama. První naše slova byla díkůvzdáním za boží dobrotivost. Vybrali jsme si největší a nejčistší jeskyni, která tu byla, a v tom okamžiku jsme se pozvedli z největší bídy až k vrcholům štěstí. Bylo to jako náhlý a ne­nadálý přechod od smrti k životu.
    Když jsme si prohlédli tahle podzemní obydlí, která byla vytvořena s takovým vkusem a s takovou důkladností, pomyslili jsme si, že asi ně­jaké čínské rodiny přišly do tohoto kraje a pokoušely se ho obdělat. Potom se však vzdaly svých záměrů nepochybně zklamány neúrodností půdy. Naše domněnky potvrzovaly tu a tam objevené stopy určité kultury.
    Když se na některých místech v Mongolsku usadí Číňané a nenajdou než horské oblasti, kde země je tvrdá a nepoddajná, vytesají si tam jeskyně. Tyto příbytky jsou úspornější než domy a nejsou tolik vystaveny ne­přízni ročních období. Bývají velmi dobře umístěny, po obou stranách vstupního otvoru jsou dvě okna, která dovnitř propouštějí dostatek světla. Stěny, klenba, kamna, kchang, všecko uvnitř je natřeno sádrou tak dobře a tak hladce, že bychom si málem myslili, že je to štuka. Jeskyně mají tu přednost, že jsou teplé v zimě a velmi osvěžující v létě, nedostatečné proudění vzduchu v nich však někdy může ohrozit zdraví. Podobné pří­bytky pro nás nebyly novinkou, v naší misii v Siwanu jich byla spousta, avšak nikde nebyly tak pěkné jako zde v Ordosku.
    Usadili jsme se tedy v jednom z těch bytů a jali jsme se rozdělávat v kamnech oheň. Měli jsme po ruce mnoho otýpek konopných stonků, které naštěstí byly v jedné jeskyni. Nikdy po cestě jsme dosud neměli tak dobré palivo. Za chvíli nám šaty docela uschly. Byli jsme tak šťastni, že dlíme v tomto krásném hostinci Prozřetelnosti, že jsme strávili největší část noci vychutnáváním sladkého tepla. Samdadžemba si neodpustil usmažit pár vdolečků na skopovém loji. Nálada byla vskutku sváteční, přičinila se o to trochu i naše pšeničná mouka.
    Zvířata nebyla o nic méně spokojená než my. Našli jsme jim ve skále stáje a navíc i znamenité krmení. Jeskyně byla plná snopků prosné a ovesné slámy. Bez té strašlivé bouře, která mohla způsobit i naši smrt, by nikdy naše zvířata nezažila takové hody.
    Jakmile jsme se nabažili rozkoší, které nám poskytovala tato obdivu­hodná situace, zmocnila se nás touha po spánku. Lehli jsme si na pro­hřátý kchang, což nám dalo zapomenout na ukrutný chlad, který jsme musili za bouře vydržet.
    Druhého dne Samdadžemba zužitkoval ještě zbývající otýpky konopí a usušil zavazadla. Zatím jsme šli prozkoumat podzemní bludiště. Sotvaže jsme učinili pár kroků, jaké bylo naše překvapení, když jsme spatřili vycházet ze dveří a z oken sousední jeskyně oblaka dýmu. Domnívali jsme se, že jsme v poušti sami, pohled na ten kouř nás uvedl v překvapení a úděs. Zamířili jsme ke vchodu do jeskyně, a sotva jsme překročili práh, spatřili jsme veliký oheň z konopných stonků, plameny dosahovaly až do stropu. Vypadalo to, jako by se roztápěla pec. Když jsme se dívali pozorně, všimli jsme si jakési lidské postavy, která se pohybovala v mracích kouře. Záhy jsme uslyšeli mongolský pozdrav: „Mendu," volal na nás mohutný a zvučný hlas, „pojďte se posadit k ohni!"
    Báli jsme se vstoupit. Kakusova jeskyně, lidský hlas - to všecko bylo příliš fantastické. Zůstali jsme stát bez hnutí a neřekli jsme ani slova. Tajemný obyvatel přistoupil ke dveřím, nebyl to ani ďábel, ani strašidlo, byl to prostě Mongol. Náhodou se tu zachránil před bouří, ukryl se v jeskyni a strávil tu noc. Když jsme si pohovořili o dešti, vichřici a krupo­bití, pozvali jsme ho, aby s námi šel posnídat. Dovedli jsme ho do svého příbytku, a zatímco Samdadžemba s pomocí hosta vařil čaj, opět jsme vyšli ven a pokračovali jsme v průzkumu.
    Procházeli jsme opuštěnými a ztichlými příbytky. Byli jsme zvědavi a zároveň jsme měli i strach. Všecko kolem nás bylo vytvořeno jakoby podle téhož vzoru, všecko se zachovalo v neporušeném stavu. Čínské nápisy, vyryté do zdí, a úlomky porcelánového nádobí nás utvrzovaly v názoru, že v jeskyních ještě nedávno bydlili Číňané. Pár starých ženských střevíců, které jsme objevili kdesi v koutě, nás už pak nenechal na pochybách. Nemohli jsme se zbavit pocitu smutku a melancholie při pomyšlení na ty početné rodiny, které tu tak dlouho přebývaly pod záštitou obrovitých skal a pak se odtud vydaly jinam, hledat si pohostin­nější zemi.
    Při vstupu do jeskyň jsme vyrušili hejna vrabců, kteří dosud neopustili bývalá lidská sídla, naopak, jednoduše si přivlastnili tahle obrovská hnízda. Prosné a ovesné zrní, které tu bylo všude kolem rozplýtváno, je tu zatím, drželo. Také na vás dojde, říkali jsme si, až už nenajdete žádné zrní a až se nedočkáte návratu těch, kteří tu dříve bydlili, i vy odletíte a najdete si útulek pod střechami domů.
    Vrabec je pták, který žije ve všech zemích světa. Setkali jsme se s nimi všude, kde žili lidé, a vždycky byli téže živé povahy, divocí a hádaví, odevšad bylo slyšet, jak zlostně a hlučně cvrlikají.
    Dá se říci, že v Mongolsku, v Číně a v Tibetu jsou zřejmě drzejší než v Evropě. Je to proto, že je tu nikdo nepronásleduje, že se tu hájí jejich hnízda i mláďata. Proto je bývá vidět, jak bezostyšně vlétají až do domů, tam žijí docela po domácku a živí se zbytky jídel. Číňané je nazývají ťia-niao-er, což znamená rodinný pták.
    Když jsme prošli asi třiceti jeskyněmi a když už jsme nenašli nic pozoru­hodného, vrátili jsme se „domů". Při snídani se rozhovor samozřejmě stočil na Číňany, kteří vytesali tato obydlí. Ptali jsme se Mongola, jestli je náhodou někdy neviděl.
    „Zdaž jsem neviděl Khitaty, kteří bydlili v těchhle jeskyních? Vždyť jsem je všechny znal, jsou tomu asi dva roky, co odešli z kraje. Nu což," dodal, „neměli ani právo tady bydlit, protože to byli nepoctivci, stalo se jim po právu, že odtud byli vyhnáni."
    „Nepoctivci, říkáš? Ale jaké zlo mohli páchat v tomhle ubohém údolí?" „Oh! Khitati jsou vychytralí a jsou to podvodníci. Nejdřív se zdálo, že jsou to poctiví lidé, avšak to netrvalo dlouho. Je to už víc než dvacet let, co nás několik rodin přišlo požádat o pohostinství. Poněvadž byli chudí, dovolili jsme jim v okolí obdělávat půdu pod podmínkou, že každý rok po sklizni dají trochu ovesné mouky šlechticům této země. Nepozorova­telně přicházely další a další rodiny, které si také vytesaly jeskyně, obydlily je a vbrzku jich tu bylo plné údolí. Zpočátku byli tito Khitati vlídní a mírní, žili jsme s nimi vespolek jako bratři. Řekněte mi, páni lámové, což to není správné žít jako bratři? Což nejsou všichni lidé vespolek bratři?"
    „Ano, to je pravda, říkáš to správně. Proč však odtud Khitati odešli?" „Klid netrval dlouho. Stali se z nich ničemové a podvodníci. Místo aby se spokojili s tím, co jim bylo pronajato, rozšiřovali si pole, jak sami uznali, a aniž nám cokoliv řekli, zabírali nám spoustu půdy. Když pak zbohatli, nechtěli nám platit ovesnou moukou, jak bylo dohodnuto. Každý rok, když jsme šli vymáhat nájem z půdy, zahrnuli nás nadávkami a kletbami. Ještě hroznější bylo, že se tihle ničemní Khitati stali zloději, odháněli nám všecky kozy a ovce, které se náhodou zatoulaly do roklí v údolí. Jednoho dne jistý velice odvážný a chytrý tajdži svolal všecky Mongoly z okolí a řekl jim: „Khitati se zmocňují naší země, kradou nám zvířata a zlořečí nám. Protože nemluví a nejednají jako bratři, je třeba je vyhnat!“
    Všichni byli spokojeni, kdo slyšeli slova starého tajdži. Bylo rozhodnuto, že přední muži půjdou navštívit knížete a poprosí ho, aby vydal rozkaz, kterým by Khitaty odsoudil k vyhnání. Sám jsem se účastnil poselství. Kníže nám vyčetl, že jsme dovolili cizincům obdělávat půdu; poklonili jsme se mu a setrvali jsme v hlubokém mlčení. Potom náš kníže, který vždycky jednal spravedlivě, dal napsat nařízení, na něž přivěsil červenou pečeť. V nařízení se pravilo, že kníže už nedovoluje, aby Khitati dál bydlili v kraji, musí ho opustit do prvního dne osmého měsíce. Tři tajdži vsedli na koně a jeli doručit nařízení Khitatům. Nic těm třem vyslancům neodpověděli, spokojili se tím, že si navzájem říkali: „Kníže chce, abychom odešli; nu, tak dobrá!“
    Později jsme se dověděli, že svolali shromáždění a že se rozhodli neupo­slechnout nařízení knížete a že tedy zůstanou v kraji proti jeho vůli. Když nadešel první den osmého měsíce, zůstali klidně dál ve svých příbytcích a nijak se k odchodu neměli. Druhého dne před rozedněním nasedli všichni Mongolové na koně, ozbrojili se kopími a všecka stáda zahnali do polí, která Khitatové obdělávali. Žně ještě nezačaly; když se objevilo slunce, nezbylo už na polích nic. Všecko zvířata buď spásla, nebo roz­dupala.
    Khitati křičeli a spílali Mongolům, avšak to už nebylo nic platné, jak­mile pochopili, že jejich věc už nemá žádnou naději, shromáždili ještě téhož dne nábytek a nářadí a odešli osídlit východní část Ordoska, nedaleko Žluté řeky, docela blízko od Baga-golu. Když jste šli přes Čagan-chúrén, musili jste se při cestě východně od Baga-golu setkat s Khitaty, obdělávají tam několik klínů země. Tak to tedy byli ti, kteří vytesali a obývali tyhle jeskyně."
    Když Mongol skončil své vyprávění, odešel na chvíli a přinesl si malé zavazadlo, které měl v jeskyni, kde byl přes noc.
    „Páni lámové," oslovil nás při návratu, „teď musím už odejít. Nechtěli byste si na pár dnů odpočinout u mne doma? Můj stan odtud není da­leko, je za pískovcovou skálou, kterou je vidět na severu, všeho všudy třicet li pochodu."
    „Děkujeme ti, pohostinnost Mongolů z Ordoska je všude dobře známá, my však máme ještě před sebou dalekou cestu, nesmíme se zdržovat." „Co znamená na dlouhé cestě přijít někam o pár dnů dřív nebo později! Vaše zvířata také nemohou stále pochodovat a vy sami přece musíte nejvíc trpět nepohodou, která teď nastala. Pojďte se mnou a všecko bude dobré. Za čtyři dny budeme mít slavnost, bude se mi ženit syn. Pojďte na synovu svatbu, vaše přítomnost mu přinese štěstí!" Když Mongol viděl, že jsme ve svém rozhodnutí neoblomní, vyskočil na koně, vyjel vzhůru po úzké stezce, která vedla k jeskyním, a rozjel se napříč vřesovištěm a písečnou pouští.
    Za všech jiných okolností bychom s radostí přijali pozvání, které nám učinil. V Ordosku jsme se však chtěli zdržet co nejkratší dobu, byli jsme celí netrpěliví, aby už ta smutná země byla za námi. Naše zvířata tu strádala a my sami jsme tu vytrpěli tolik nepříjemností! Nakonec ani pro nás nebyla mongolská svatba žádnou novinkou. Od svého příchodu do Mongolska jsme už nejednou byli svědky tohoto obřadu. Mongolové se žení velice mladí a vždycky jen podle neodvolatelného rozhodnutí rodičů. Tato tak vážná a důležitá věc začíná, projednává se a končí bez jakékoliv účasti obou osob, kterých se nejvíc týká. Zasnoubení se koná už v jejich dětství nebo v jinošství; svatební smlouvu vždycky uzavírají rodiče, aniž by o tom třebas jen v nejmenším hovořili s dětmi. Oba budoucí manželé se vzájemně neznají, pravděpodobně se nikdy ani neviděli. Až po svatbě se tedy mohou dovědět, zda si budou či nebudou sympatičtí.
    Dcera nikdy do manželství nepřináší věno, to musí přinést mladý muž v podobě darů rodině budoucí manželky. Stanovení hodnoty darů bývá zřídkakdy ponecháno šlechetné úvaze budoucích příbuzných. Všecko se řídí dohodou, všecko se veřejně zaznamenává, a to i s nejtitěrnějšími podrobnostmi. V podstatě to ani nejsou svatební dary, nýbrž cenné předměty, které se jednou stranou prodávají a druhou kupují. Celou tu­hle záležitost dokonce velmi jasně vyjadřuje jejich jazyk; říkají: Koupil jsem svému synu dceru toho a toho... Prodali jsme dceru té a té rodině... a tak podobně.
    Manželská smlouva je navlas podobná smlouvě o prodeji. Vystupují tu i dohazovači a začne se smlouvat; stanoví se nejvyšší a nejnižší cena, až se konečně obě strany dohodnou. Když se určí, kolik koní, krav, ovcí, kolik kusů plátna, kolik liber másla, kolik pálenky nebo pšeničné mouky dostane rodina nevěsty, sepíše se před svědky smlouva a dcera se stane vlastnictvím nabyvatele. Bydlí zatím stále ve své rodině, a to až do dne svatebního obřadu.
    Když dohazovači dojednají sňatek, přinese o tom zprávu do nevěstiny rodiny ženichův otec, doprovázený nejbližšími příbuznými. Když vstoupí do stanu, pokloní se před malým domácím oltářem a obětuje Buddhově sošce vařenou ovčí hlavu, mléko a šerpu z bílého hedvábí. Potom je hostina, kterou pořádá ženichův otec. Během jídla dostanou všichni nevěstini příbuzní minci, kterou pak vhodí do nádoby s vínem ze zkvašeného mléka. Nevěstin otec vypije víno a ponechá si peníze. Tento obřad se jmenuje tachil tabichu, což znamená uzavření smlouvy. Když nadejde den svatby, který lámové označili jako šťastný, vyšle že­nich časně ráno poselstvo, aby mu přivedlo zaslíbené či spíše koupené děvče. Ženichovi vyslanci přijdou ke vchodu, přátelé a příbuzní nevěsty se tísní v kruhu kolem dveří, jako by chtěli zabránit odchodu nevěsty. Vypukne předstíraná pranice, která vždycky skončí tak, že nevěsta je odvedena. Posadí ji na koně, nechají ji třikrát objet rodný stan a v trysku ji doprovodí do stanu, který jí byl postaven v blízkosti stanu tchánova. Nato se vydají na cestu všichni Mongolové z okolí, příbuzní a přátelé obou rodin. Slaví se svatební veselí a předávají se dárky novomanželům. Jsou to hlavně zvířata a potraviny; dary bývají projevem velkodušnosti pozvaných. Většinou je pak dostane ženichův otec, takže tím jsou zpra­vidla vyváženy výdaje, které musil učinit, aby svému synovi obstaral nevěstu.
    Při svatbách bohatých Mongolů jsou mezi dary i stáda krav, koní a ovcí. Pozvaní hosté se zpravidla projevují štědře, jsou přesvědčeni, že jim bude za podobných okolností oplaceno.
    Když se nevěsta upraví, předvedou ji k tchánovi. Lámové sborově před­nášejí modlitby, které předpisuje svatební obřad. Nevěsta se hluboce pokloní před Buddhovou soškou, pak před ohništěm, nakonec pak před otcem, matkou a ostatními blízkými příbuznými nastávajícího chotě. Ten zase vykoná obdobné obřady u rodiny své snoubenky, která je uby­tovaná v sousedním stanu.
    Pak začne hostina, která mnohdy trvá sedm až osm dnů. Značné množ­ství tučného masa, spousta tabáku a veliké džbány pálenky doplňují slavnostní náladu a velkolepost této události. Často přitom hraje i hudba. Bývají zváni i túliči neboli mongolští potulní pěvci, aby slavnosti dodali obzvláštní lesk.
    U Mongolů se připouští mnohoženství. Není to v rozporu s občan­skými zákony ani s náboženstvím ani s krajovými obyčeji. První man­želka je vždycky paní domu a je v rodině nejvíc vážena. Druhé ženy se nazývají malé manželky (baga-eme) a musí poslouchat a mít ve vážnosti první manželku.
    Evangeliem zakázané mnohoženství je tady rodině na prospěch, v mon­golských podmínkách je nutno je chápat jako dobrodiní. Vzhledem k současnému stavu jejich společenských vztahů je to hráz proti prosto­pášnostem a mravní zkáze. Vždyť lámům je uložen celibát, a těch, kteří si holí hlavu a odcházejí do klášterů, je veliké množství; nebýt té mož­nosti, že se dcery rozmístí po rodinách jako malé manželky, snadno by došlo ke zmatkům z toho množství mladých žen, které by žily bez pod­pory a byly by odkázány jen samy na sebe.
    Rozvody bývají mezi Mongoly častou věcí, provádějí se bez jakékoliv účasti občanské či církevní vrchnosti. Manžel, který zapuzuje ženu, nepotřebuje žádnou záminku, aby se ospravedlnil. Bez jakýchkoliv formalit ji odvede k jejím rodičům a prostě jim oznámí, že už ji nechce. Tyto způsoby odpovídají mongolským zvykům a nikdo se nad nimi ne­pozastavuje. Manžel musí oželet krávy, ovce a koně, které byl nucen dát jako svatební dar. Rodiče zapuzené ženy se tomu nijak nebrání, že jim byla dcera vrácena. Vezmou si ji zpět do rodiny a zůstane u nich tak dlouho, dokud ji zase někdo jiný nepožádá o ruku. V tom případě se často i těší na další zisk, jehož se jim dostane. Totéž zboží mohou totiž prodat dvakrát.
    Ženy vedou v Mongolsku poměrně nezávislý život. Zdaleka nejsou tak utlačované a zotročované jako ženy ostatních asijských národů. Mohou vycházet a přicházet podle své vlastní vůle, jezdit na koni a vzájemně se navštěvovat. Místo měkké a unylé povahy, jakou je možno pozorovat u Číňanek, má mongolská žena ve své povaze cosi siláckého a divokého, co je ovšem v souladu s jejím činorodým životem i s kočovnictvím. Ženský oděv ještě zdůrazňuje mužný a hrdý výraz, který čiší z celé její postavy. Nosí vysoké kožené boty a dlouhé zelené či fialové šaty, stažené v bocích černým nebo modrým opaskem. To je celá její toaleta. Často mívá přes šaty přehozený lehký oděv, který se tvarem podobá naší vestě, s tím rozdílem, že je velmi dlouhý a dosahuje téměř až ke kyčlím. Vlasy mongolských žen jsou zapleteny do dvou copů, chrání si je tafto­vými obaly. Splývají jim na prsa.
    Veškerý ženský přepych tedy spočívá v tom, že si zdobí opasek a vlasy zlatými a stříbrnými cetkami, perlami, korály a spoustou všelijakých tretek, u nichž nám bylo nesnadno stanovit tvar i hodnotu. Neměli jsme ani příležitost, ani chuť, ani trpělivost všímat si takových malicher­ností.

str. 149 ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^


KAPITOLA IX

Když se s námi loučil, řekl nám, že blízko jeskyně nalezneme malé údolí, kde jsou nejkrásnější pastviny v celém Ordosku. Rozhodli jsme se, že tam půjdeme. Bylo už téměř poledne, když jsme se vydali na pochod. Slunce bylo jasné a nebe jen zářilo, teplota však byla nízká. Zavinila to bouře pře­dešlého dne, vzduch byl mrazivý a jaksepatří ostrý. Šli jsme skoro dvě hodiny po písčité půdě, vymleté do hloubky přívaly lijáku, a tu jsme přišli do údolí, jehož úsměvný a žírný vzhled kontrastoval se vším, co jsme kdy v Ordosku viděli. Uprostřed tekl vydatný potok, jehož pra­meny byly skryty kdesi v písčinách. Z obou stran se terasovitě zvedaly pahorky, bylo na nich dost pastvy i křovin.
I když k tomu ještě nebyl čas, rozhodli jsme se, že dál už nepůjdeme. Místo bylo příliš výhodné, než abychom je minuli a pokračovali v po­chodu. Kromě toho se zvedl severák a nesnesitelně se ochladilo. Postavili jsme si stan přímo v údolí, z obou stran jsme byli chráněni pahorky.
Do údolí se otvíral pohled i zevnitř stanu, takže jsme mohli pozorovat svá zvířata, aniž bychom musili ze stanu vycházet.
Když slunce zapadlo, vítr zesílil a ještě citelněji se ochladilo. Proto jsme učinili veškerá opatřeni, abychom si zajistili bezpečnost. Samdadžemba přivalil několik balvanů a zatěžkal jimi okraje stanu. My jsme prošli po okolních návrších a přinesli jsme slušnou zásobu palivového dřeva. Když jsme vypili čaj a snědli svou každodenní polévku, šli jsme si lehnout. Dlouho jsme však nespali. Byla nám tak krutá zima, že jsme se znovu probudili.
„Tak nemůžeme zůstat," řekl Dahur, „nechceme-li všichni pomřít zi­mou i se svými kozími kožemi, vstaňme a rozdělejme si oheň!" To byla rozumná řeč. Snažit se usnout v takovém nečase by nemělo smysl. Proto jsme okamžitě vstali a přes šaty jsme si oblékli kabáty s beraní kožešinou, ty, které jsme koupili v Modrém městě. Oheň živený kořeny a zelenými větvičkami se sotva rozhořel a už nás pálily oči. Stan byl plný štiplavého kouře, tak tak že jsme se nezadusili. Rozhodli jsme se pootevřít dveře, avšak otvorem vběhl dovnitř vítr a kouř tak jako tak nemohl uniknout. A tak jsme zase hned musili dveře zavřít.
Samdadžembu ten dusivý kouř příliš neznepokojoval, nás však dráždil ke kašli. Oči se nám zalily slzami. Samdadžemba se nám bezostyšně vysmíval, jak jsme tak seděli u ohně s hlavou skloněnou ke kolenům a s tváří skrytou ve dlaních.
„Ach, moji duchovní otcové," říkal nám, „vaše oči jsou veliké a plné jasu, nesnesou však ani trochu kouře. Já mám oči malé a ošklivé, ale co naplat, dobře mi slouží..."
Velbloudářovy žerty nás příliš nerozveselily, trpěli jsme velice. Mezi strastmi jsme však přece jen shledávali, že máme veliké štěstí. Vzpomínali jsme vděčně na Boží prozřetelnost, která nám do cesty postavila jeskyně. Až teprve teď jsme si uvědomovali jejich pravou cenu. Kdybychom si tam nebyli mohli usušit šaty a kdybychom byli překvapeni mrazivou vichřicí v holé pustině, už bychom jistě nebyli na živu. Zmrzli bychom i se svými šaty tak, že by z nás nezůstalo nic než ledový střechýl.
Ani jsme si nemyslili, že by bylo obzvlášť moudré vydat se na další cestu za tak hrozné zimy a opustit tábořiště, kde se zvířata mohla pást na vydatné trávě a kde se dalo sehnat dost paliva. V poledne se zima trochu zmírnila, a tak jsme se vydali do strání nařezat si trochu dříví k to­pení.
Cestou jsme si povšimli, že se zvířata nepasou, ale že se shromáždila na břehu potoka. Domyslili jsme se, že je trápí žízeň, a protože byl potok zamrzlý, nemohla ji uhasit. Šli jsme tedy k nim a uviděli jsme, jak vel­bloudi lačně olizují led, zatímco kůň a mezek tloukli do zamrzlého potoka kopyty. Měli jsme s sebou sekyru, abychom si mohli nasekat klestí do otýpek, a ta nám teď posloužila k prosekání ledu. Zřídili jsme malé napajedlo a zvířata se konečně mohla dosyta napít.
Večer, když opět začalo silně mrznout, jsme přišli na řešení, které by nám umožnilo spát trochu lépe než předešlé noci. Rozdělili jsme čas až do rána na tři hlídky; každý, kdo ji bude držet, bude musit udržovat oheň a ostatní budou moci spát. A tak už nás tolik zima netrápila, mohli jsme si odpočinout v klidu a také beze strachu, že si podpálíme plátěný příbytek.
Po dvou dnech kruté zimy se vítr znatelně ztišil. Opět jsme začali uva­žovat, zda máme vyrazit na další cestu. Složit stan nebylo jednoduché. Když jsme se pokoušeli vytáhnout první kolík, roztříštil se pod úderem kladiva, jako kdyby byl skleněný. Provlhlá písčina, na níž jsme tábořili, byla tak promrzlá, že hřebíky v ní držely tak, jako by byly zarostlé do kamene. Aby se daly vytáhnout, musili jsme je několikrát polít vařící vodou.
Ve chvíli, kdy jsme odcházeli, bylo tak příjemné teplo, že jsme se mohli vysvléci ze svých kožichů a nechat je zabalené až do té doby, až bychom je znovu potřebovali.
V Mongolsku nic není tak časté jako náhlé kolísání teploty. Právě tak snadno nastane krásné počasí jako krutá nepohoda. Stačí, aby začal padat sníh a zafoukal severák. Není-li člověk otužilý vůči takovým vrtochům přírody a není-li vybaven dobrým kožichem, může se stát i obětí takového nečasu. Ponejvíc v severním Mongolsku není žádnou vzácností najít v poušti zmrzlé pocestné.
Patnáctého dne devátého měsíce jsme se setkali s několika karavanami, které se ubíraly týmž směrem jako my, z východu na západ. Cestovalo mnoho mužů a také žen s dětmi; ty seděly buď na velbloudech, nebo na volech. Všichni ti lidé nám říkali, že jdou do kláštera Rašiceren. Tázali se nás, má-li naše cesta tentýž cíl, a zdáli se být udiveni, když jsme jim dávali zápornou odpověď. Množství poutníků i jejich překvapení, že nejdeme do Rašicerenu, to vše vzbuzovalo naši zvědavost. V zákrutu cesty mezi skalami jsme potkali stařičkého lamu, vlekoucího na ramenou těžké břemeno. Bylo zřejmé, s jakou námahou kráčí. „Bratře," oslovili jsme ho, „tvůj věk už pokročil a černých vlasů nemáš tolik co bílých, bezpochyby jsi velice unavený. Dej si zavazadla na našeho velblouda, půjde se ti lépe."
Když stařec uslyšel tato slova, hluboce se nám poklonil na znamení vděčnosti. Přivedli jsme jednoho velblouda a Samdadžemba připoutal k našim zavazadlům ještě zavazadlo cestujícího lamy. Jakmile se poutník zbavil té tíže, která mu spočívala na ramenou, hned se mu kráčelo pohodlněji a po obličeji se mu rozzářil výraz spokojenosti. „Bratře, my jsme ze západních zemí a záležitosti tvé země nám nejsou zcela zřejmé. Jsme překvapeni, že tady v poušti nacházíme tolik pout­níků!"
„Jdeme všichni do Rašicerenu," odpověděl nám s nápadnou zbožností.
„Zřejmě vás do kláštera přivolává nějaká veliká slavnost?" „Ano, zítra bude veliký den. Lama bogdo ukáže svou moc, zabije se, aniž by zemřel..."
Ihned jsme pochopili, co je to za slavnost, která uvedla do takového varu ordoské Mongoly. Jeden z lámů si rozpáře břicho, vezme vnitřnosti do rukou a položí je před sebe, potom je zase vrátí na původní místo. Toto poněkud drsné a nechutné divadlo je nicméně běžné v mongolských klášterech. Bogdo, který má dokázat svou moc, se na tento děsný čin připravuje po dlouhý čas postem a modlitbami. Po tu dobu je mu za­kázán veškerý styk s lidmi a je mu uloženo nejpřísnější mlčení.
str. 152 ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^

Hleděl do dálky a v malém údolíčku uviděl dvě zví­řata; jak se zdálo, jedno bylo bílé, druhé černé. Běžel tam a za chvíli poznal koně a mezka; pásli se na chudičké, zaprášené trávě. Blízko nich byla studna se sladkou vodou. Odvedl je ke stanu.
Slunce už téměř vycházelo a Samdadžemba dosud tvrdě spal stále v téže poloze, kterou zaujal, když ulehl.
„Samdadžembo," budil ho otec Huc, "ty dnes ráno nebudeš pít čaj?" Na slova o čaji velbloudář ihned vyskočil, jako by ho něco prudce ude­řilo, těkal kolem sebe pátravým pohledem, ještě spánkem zakaleným. „Nemluvil duchovní otec o čaji? Kde je čaj? Cožpak se mi to jen zdálo, že jdu pít čaj?"
„Nevím, zda jsi měl takový sen, chceš-li se však napít čaje, tam v tom údolíčku je studna se sladkou vodou. V těch místech jsem znovu našel našeho koně a mezka. Běž rychle nabrat vodu, já zatím rozdělám oheň!" Samdadžemba přijal návrh bez váhání. Vzal na ramena obě dřevěná vědra a šel hbitě pro vodu, kam mu bylo ukázáno.
Jakmile se uvařil čaj, byl Samdadžemba úplně spokojen. Nemyslil na nic než na svůj čaj a zdálo se, že docela zapomněl na to, že se karavana rozpadla. Bylo mu to třeba připomenout a poslat ho hledat velblouda, který se utrhl.
Uběhla polovina dne, aniž se objevil někdo z karavany. Jen čas od času bylo vidět mongolské jezdce nebo poutníky, kteří se vraceli ze slavnosti v Rašicerenu. Otec Huc se jich ptal, zda neviděli při cestě v okolí kláštera lámu oblečeného do žlutých šatů a červené vesty, sedícího na zrzavém velbloudu.
„Ten láma," dodával, „je velmi vysoké postavy, má mohutný šedivý vous, dlouhý a ostrý nos a je červený v obličeji." Na ten popis dávali všichni zápornou odpověď.
„Kdybychom potkali osobu takové podoby, jistě bychom si jí dobře všimli."
A nakonec se otec Gabet přece jen objevil na svahu pahorku... Když spatřil náš modrý stan, postavený v soutěsce, přinutil velblouda k nejrychlejšímu běhu. Po chvíli živého rozhovoru, kdy každý jen vedl svou a na otázky neodpovídal, musili jsme se nad tím dobrodružstvím srdečně rozesmát.
Karavana se tedy znovu začala seskupovat, a ještě než slunce zapadlo, byla už úplná. Samdadžemba po dlouhém a namáhavém běhání našel velblouda, přivázaného u rohu jedné jurty. Jakýsi Mongol, když viděl uprchlého velblouda, ihned ho chytil. Počítal s tím, že ho někdo půjde hledat.
I když už den velice pokročil, rozhodli jsme se, že zbouráme stan, neboť okolí místa, kde jsme tábořili, bylo horší nad všecko pomyšlení. Ani stéblo trávy tu nebylo a voda tak daleko, že k jejímu načerpání bylo nutno podniknout opravdovou výpravu.
„Ostatně už to by byla veliká výhoda, kdybychom aspoň před setměním našli pravou cestu," říkali jsme.
Byl tedy stanoven odchod. Ještě jsme si sedli, abychom se napili čaje. Nemohli jsme mluvit o ničem jiném než o smutném dobrodružství, které nám přivodilo tolik starostí a tak velikou únavu. Za našeho putování byla nejednou nepřívětivá a tvrdohlavá povaha Samdadžembova příčinou toho, že jsme sešli z cesty a šli jsme jenom nazdařbůh. Jak jsme už řekli, jel v čele karavany, seděl na mezku a táhl za sebou zvířata s nákladem. Pod záminkou, že se vyzná ve všech čtyřech světových stranách a že hodně cestoval po mongolských pouštích, nikdy se neměl k tomu, aby se zeptal kolemjdoucích na cestu, a často jsme se tak stali oběťmi jeho domýšlivosti. Abychom aspoň v něčem využili nehody, která nás potkala, dali jsme mu takovouto výstrahu: „Samdadžembo, i když jsi v mládí hodně cestoval po Mongolsku, ne­znamená to, že znáš výtečně všecky cesty, a proto se trochu ptej Mongolů, které potkáváme. Kdyby ses například včera zeptal na cestu a nevzal sis do hlavy, že se budeš řídit během slunce, neměli bychom takové tram­poty."
Samdadžemba na to neřekl jediné slovo.
Ihned jsme vstali, abychom se připravili k odjezdu. Když jsme dali do pořádku věci, které byly ve stanu nastrkány jedna přes druhou, všimli jsme si, že Dahur se nezabývá, tak jako obvykle, sedláním velbloudů. Šli jsme se podívat, co kde dělá, a neobyčejně nás udivilo, když jsme ho spatřili klidně sedět na velikém balvanu za stanem.
„Nu což," řekli jsme mu, "neřekli jsme si snad, že dnes budeme tábořit jinde? Co tam děláš? Proč sedíš na tom kameni?" Samdadžemba neodpověděl, ani nezvedl oči, měl je stále upřené k zemi. „Samdadžembo, co je ti, proč nesedláš velbloudy?" „Ghcete-li odejít," odpověděl stroze, „jednejte podle vlastního uvážení, já nepůjdu, nemohu vás už doprovázet. Jsem člověk zlý a hloupý, jaký byste ze mne měli prospěch?"
Velice nás to překvapilo, když jsme slyšeli taková slova z úst našeho novokřtěnce, který, jak se zdálo, nám byl tak oddán. Nechtěli jsme ho nutit, aby nás doprovázel, měli jsme strach, aby se v jeho povaze nevzbu­dila přirozená vznětlivost. Nechtěli jsme, aby naše cesta byla ještě sví­zelnější a nesnesitelnější. Dali jsme se tedy do práce a pokoušeli jsme se to všecko stihnout sami.
Už jsme strhli stan a začali jsme sedlat velblouda; všecko jsme dělali, mlčky. Samdadžemba dál seděl na kameni, obličej měl schovaný ve' dlaních, či spíše nás pozoroval mezi prsty, jak se pachtíme s prací, kterou byl zvyklý dělat sám. Když viděl, že všecko má hladký průběh, aniž by co řekl, vstal a přistrojil druhého velblouda, potom osedlal mezka, sedl si na něho a vydal se na pochod, jak to dělal po všechen čas. Spokojili jsme se tím, že jsme se na sebe usmívali, avšak dávali jsme si dobrý pozor, abychom mu něco neřekli. Nechtěli jsme rozdráždit po­vahu, s kterou bylo nutno jednat opatrně a ohleduplně. Usadili jsme se na místě blízko stezky; nebylo to místo zvlášť výhodné, přesto však mnohem lepší než pustá rokle, kde jsme zakusili tolik utrpení.
Teď jsme byli aspoň všichni pohromadě. Nikdy bychom nemohli spravedlivě ocenit náš nynější pocit úžasné radosti uprostřed pouště, kdy­bychom předtím nevytrpěli bolest odloučení. Oslavili jsme svou záchranu velkolepou hostinou, obětovali jsme na to pšeničnou mouku a beraní játra. Takový přepych v jídle zahladil poslední vrásky na Samdadžembově čele, dal se s nadšením do práce a připravil nám večeři o několika chodech.
Druhého dne jsme se vydali na cestu ještě před rozbřeskem a záhy jsme si v dálce všimli, jak se na úpatí žluté písčité hory rýsuje několik velikých budov, obklopených spoustou bílých domků. Byl to klášter Rašiceren. Zdálo se nám, že je překrásný a dobře udržovaný. Mezi budovami se tyčily tři buddhistické chrámy, byly to vkusné a velkolepé stavby. Nad vchodem hlavního chrámu stála za povšimnutí věž obrovských rozměrů, v jejíchž čtyřech rozích byli ze žuly vytesaní draci. Prošli jsme klášterem po hlavních ulicích z jednoho konce na druhý. Všude panovalo zbožné a slavnostní ticho, čas od času jsme potkali pouze lamy, ovinuté červe­nými šerpami, kteří nám hlubokým hlasem přáli šťastnou cestu a roz­vážným krokem se ubírali dál.
U západního vchodu do kláštera se nám náhle splašil mezek, na němž seděl Samdadžemba. Dal se do běhu a strhl za sebou v divokém úprku oba velbloudy se zavazadly. Stejně neklidná byla zvířata, na nichž jsme seděli. Všechen ten zmatek byl způsoben mladým lámou, který ležel jak dlouhý tak široký uprostřed cesty. Prováděl úkon zcela běžný v buddhistickém náboženství: spočívá v tom, že se chodí kolem kláštera a při každém kroku se padne na zem. Počet prosebníků, kteří konají tuto hroznou pouť, bývá často velice značný; jdou v kruhu jeden za druhým kolem všech klášterních budov. Není dovoleno se ani trochu uchýlit od předepsaného směru, jinak by tato pobožnost pozbyla veškeré účinnosti a nepřinesla by žádné ovoce. Když mají kláštery obzvlášť velikou rozlohu, pak sotva stačí jeden den k jejich obejití. Na každém kroku se přitom musí padnout na zem, jak to předepisují pravidla. Poutníci, kteří mají chuť podstoupit tuto námahu, vydají se na pouť, sotva se rozední, a často se vracejí, až už nastane noc. Není přípustné konat tuto trudnou pouť na několikrát, dokonce není dovoleno ani na okamžik se zastavit a přijmout potravu. Jakmile se jednou začne, musí se bez přerušení skončit, jinak úkon nemá žádnou cenu, nezíská se žádná zásluha a nelze očekávat žádný prospěch.
Padnutí na tvář musí být dokonalé, tělo je nataženo po celé délce a čelo se musí dotýkat země. Ruce musí být natažené dopředu a sepjaté. Než vstane, musí poutník opsat kruh dvěma kozlími rohy, které drží v ru­kou.
Nelze se ubránit upřímnému soucitu, když vidíme tyhle ubožáky s odě­vem i obličejem úplně pokrytým prachem a mnohdy i blátem. Ani nej­hroznější počasí jim nemůže zabránit v té odvážné pobožnosti, před pády na zem je neodradí ani déšť, ani sníh, ani nejkrutější zima. Je více způsobů, jak vykonat pouť kolem kláštera. Jsou i takové, kdy se na zem nepadá. Při jednom z nich jsou záda zatížena ohromnými balíky knih, které jim tam lámové naloží. Často lze potkat starce, ženy i děti, které se jen stěží vlekou pod svými břemeny. Když pak pouť skončí, jsou poutníci považováni za rovnocenné těm, kteří by přečetli všecky modlitby v jejich zavazadlech. Někteří se spokojí tím, že jdou po vytčené cestě a mezi prsty propouštějí zrnka dlouhého růžence anebo točí malým modlitebním válečkem, který drží v pravé ruce. Váleček se točí bez ustání a neuvěřitelně rychle; nazývá se tibetský čhökhor, což znamená točící se modlitba.
Veliké množství čhökhorů se nachází podél potoků, kde jsou uváděny v pohyb proudem vody. Modlí se ve dne v noci za blaho těch, kdo je postavili. Mongolové je zavěšují i nad svá ohniště; tyto válečky se pak točí za mír a prospěch celé rodiny. Do pohybu jsou uváděny proudem studeného vzduchu, který do stanu vniká dveřmi.
Buddhisté mají ještě jeden pozoruhodný způsob, jak zjednodušit poutníkům jejich pobožnosti. Ve velkých klášterech jsou postavené v určitých vzdálenostech od sebe veliké modely válečků, které se točí kolem osy. Tyto modely jsou z tvrdé lepenky, která byla zhotovena z velikého množství na sebe nalepených listů papíru. Na každém z nich jsou tibetským písmem napsané známé a nejoblíbenější modlitby v celém kraji. Ti, kteří nemají ani chuť, ani trpělivost, ani sílu naložit si na ramena veliký balík knih, padat při každém kroku na zem do prachu a do bláta nebo běhat kolem kláštera v zimních mrazech či v letních vedrech, mohou se obrátit k jednoduchému prostředku - modlitebnímu válečku. Jen naponejprv se uvede do chodu, pak už se točí sám, lehce a dlouho. Prosebníci se mohou jít najíst nebo se mohou i vyspat, zatímco se za ně modlí stroj.
Jednoho dne, když jsme šli okolo takového buddhistického válečku, uviděli jsme dva lamy, jak se divoce hádají. Došli už tak daleko, že by se začali bít, a to všecko jen kvůli své horlivosti a píli v modlení. Jeden z nich, když uvedl do chodu modlící stroj, odcházel klidně do své cely. Ještě se ohlédl, aby se pokochal podívanou na tolik krásných modliteb, které byly uvedeny do chodu, a tu zpozoroval jednoho ze svých spolubratři, jak bez rozpaků zastavil váleček a znovu ho uvedl v chod pro sebe. Dotčen takovým podvodem, ihned se vrátil a zastavil modlitby svého soka. A tak jeden i druhý, oba dlouho zastavovali a roz­táčeli váleček, aniž si řekli jediné slovo. Pak jim však došla trpělivost, začali se urážet, urážky se změnily v nadávky a jistě by to bylo skončilo pořádnou rvačkou, kdyby jeden starý láma, přilákaný jejich křikem, jim neřekl smířlivá slova a sám neuvedl váleček v pohyb, a to ve prospěch obou stran.
Kromě poutníků, kteří vykonávají pobožnost uvnitř či v okolí klášterů, se často potkají i takoví, kteří se vydali na pouť z nesmírných dálek a po celou cestu se vrhají tváří na zem při každém kroku. Je to velice smutný a žalostný pohled na ty ubohé oběti omylu, jak se zcela zbytečně týrají. Srdce se nám svíralo hlubokým žalem a nemohli jsme se ubránit toužebnému přání, aby už nastaly ty časy, kdy i tito ubozí Mongolové zasvětí službě pravému Bohu všecko to náboženské nadšení, které vydávají a promrhávají každého dne v prázdném a lživém modlo-služebnictví. Doufali jsme, že budeme moci využít slavnosti v Rašicerenu k tomu, abychom zvěstovali pravou víru lidu ordoskému, boží vůle však byla jiná, jestliže dopustila, abychom zabloudili právě v ten den, který se pro náš úmysl zdál být nejvýhodnější.
Prošli jsme tedy klášterem Rašiceren, aniž bychom se tam zastavili. Spěchali jsme ke zdroji těchto nesmírných pověr, z nichž jsme kolem sebe pozorovali jenom několik tenkých praménků.
V malé vzdálenosti od kláštera Rašiceren jsme přišli na silnici dobře udržovanou a oživovanou množstvím cestujících. K cestě je nepřivedla pobožnost tak jako ty, které jsme potkávali na opačné straně od kláštera. Vedly je obchodní zájmy, pocestní mířili do Dabusun-núru čili k Solné­mu jezeru, slavnému solnému ložisku v západním Mongolsku, které nejenže zásobuje solí všecky sousední mongolské kraje, nýbrž i několik provincií Čínského císařství.
Už celý den pochodu před příchodem do Dabusun-núru se změnila tvářnost země. Ztratila žlutavou barvu a znatelně zbělela, jako by na ni napadl lehký sněhový poprašek. Na všech možných místech se ze země vydouvaly nespočetné malé kopečky, podobné kuželům tak dokonale pravidelným, že by se dalo předpokládat, že byly zhotoveny lidskýma rukama. Někdy se nahromadí do poschodí nad sebou jedny přes druhé a podobají se obrovským hruškám, nakupeným na nějaké míse. Jsou nejrůznější velikosti, některé jsou nové, zdá se, jako by se právě zrodily, jiné jsou už staré, vysušené a ze všech stran se rozpadají jako zřícenina. Na těch místech, kde se tyhle nádory začínají objevovat, dá se i pozorovat, jak ze země vyrůstá plazivé trní s dlouhými ostny. Nejsou na něm ani květy, ani listy, proplétá se, vine se a pokrývá tyhle bubliny jako pletená čepice. Toto trní se nenachází nikde jinde než na kopečcích, o nichž je právě řeč. Někdy se zdá být statné a divoké, vyrážejí na něm i dost dlouhé výhonky. Na starých kopečcích bývá vysušené, obalené ledkem, je lámavé a rozpadá se tak říkajíc na cucky. Když jsme tak pozorovali při povrchu země to ohromné množství bublin, obtížených silným výkvětem ledku, dalo se snadno uhodnout, že v jejich vnitřku i hluboko pod nimi probíhají chemické děje. Pramenů vody, kterých bylo v Ordosu tak málo, se tu zdál být dostatek, většinou však byly velmi slané. Často se v samé blízkosti slaných jezírek objevuje sladká voda, čerstvá a chutná. Pro poutníky se označuje vyso­kými tyčemi, na jejichž koncích se třepotají malé praporky. To, co se nazývá Dabusun-núr, je spíše obrovské ložisko soli kamenné smíchané s výkvěty ledku než jezero. Ledek je matně bílý a drobí se mezi prsty; snadno se tak rozezná od soli, která má nádech poněkud do šeda a na lomu je lesklá a krystalická.
Dabusun-núr měří v obvodu dvacet li; po okolí jsou roztroušeny jurty obývané Mongoly, kteří se v tom obrovském solném dole zabývají těžbou. Vždycky se tu najdou jako společníci Číňané, protože tento národ se zřejmě musí míchat do všeho, co má spojení s obchodem nebo s ře­mesly. Způsob dobývání, kterému se tato slaná hmota musí podrobit, nevyžaduje ani příliš mnoho práce, ani mnoho vědomostí. Nashromáždí se v nádržích a pak se veliké hromady pokryjí slabou vrstvou jílovité země. Sůl se tak sama pročistí a Mongolové ji pak dopravují do nej­bližších čínských obchodů, kde ji vyměňují za čaj, tabák, kořalku nebo za jiné zboží, které právě potřebují. Na místech výskytu je sůl úplně bez­cenná, na každém kroku se nacházejí obrovské kusy vynikající čistoty. Naplnili jsme jí pytle jednak pro svou vlastní potřebu, jednak pro vel­bloudy, kteří jsou jí velmi žádostiví.
Přešli jsme Dabusun-núr po celé jeho délce od východu k západu a mu­sili jsme přitom dbát veliké opatrnosti. Země, po níž jsme šli, neustále mokvala a byla takřka v pohybu. Mongolové nám doporučovali, aby­chom velmi pozorně používali pouze vyšlapaných stezek a abychom se vždycky vzdálili od míst, kde uvidíme vytékat nebo prýštit vodu. Ujišťo­vali nás, že tu jsou jámy, které se už několikrát přeměřovaly, nikdy se však nenašlo dno. Všecko nasvědčovalo tomu, že núr neboli jezero tu skutečně existuje, ale až v podzemí. Na jeho hladině je cosi jako přikrývka, pevná klenba, vytvořená ze solné a ledkové hmoty, která tu vznikla stálým odpařováním podzemních vod. Cizorodý materiál, který sem stále splachuje déšť a přihání vítr, vytvoří za čas natolik silnou kůru, že unese karavany, které neustále procházejí Dabusun-núrem. Tento veliký solný důl zasahuje pravděpodobně svým vlivem do všech ordoských krajů. Voda je všude poloslaná, půda je suchá a jakoby poprá­šená solí. Nedostatek travnatých pastvin a potoků nepříznivě působí na chov zvířat, a tak u ordoských Mongolů zdomácněl především velbloud, jehož odolnost mu umožňuje, že se dovede přizpůsobit životu i v pustých pohořích.
Toto zvíře je pravý poklad v poušti. Může zůstat patnáct dní nebo i měsíc bez pití a potravy. Ať je krajina sebechudší, vždycky si najde něco k pastvě, zvlášť když je půda prosycená solí nebo ledkem. Stačí mu k životu i nejpustší krajina, za potravu mu poslouží i tráva, které se ostatní zvířata ani nedotknou, nebo i vyschlé a dřevnaté křoviny. I když velbloud potřebuje tak málo k výživě, poskytuje veliký užitek, který se může ocenit právě v těch zemích, kde mu Prozřetelnost dala vzniknout a množit se. Nakládá se na něho sedm až osm centů a s tako­vým nákladem může urazit deset mil za den. Velbloudi, jichž se používá k dopravování zpráv, uběhnou až dvacet čtyři míle, nesou však pouze jezdce. V mnoha mongolských krajích se zapřahají do knížecích vozů. Často nesou i nosítka, jedině však v rovinách. Velbloudi mají masité nohy a to jim nedovoluje stoupat do kopce, jestliže mají ještě za sebou táhnout vůz nebo nosítka.
Výchova mladého velblouda vyžaduje hodně péče a pozornosti. Prvních osm dnů se neudrží na nohou, ani sát nemůže bez pomoci lidských rukou. Má dlouhý a velmi ohebný krk, avšak tak slabý, že by se mu ohnul k zemi, kdyby mu nepodpírali hlavu, když hledá struky velbloudice. Velbloud, narozený pro otrockou práci, jako by od prvního dne cítil tíži jha, které ponese po celý život. Velbloudí mláďata si nikdy nehrají a neskotačí jako hříbata, telata nebo jiná mladá zvířata. Velbloudí mládě je neustále vážné, melancholické, kráčí pomalu a nezrychlí krok, pokud k tomu není přinuceno svým vychovatelem. Po celou noc a často i ve dne smutně a žalostně naříká, jako když pláče dítě. Jako by předví­dalo, že pro ně neplatí žádná radost, žádné rozptýlení, protože veškerá jeho budoucnost spočívá pouze v dřině a v dlouhých postech až do konce života.
Velbloudí mládě roste pomalu. Nemůže pracovat dřív než v třetím roce života, a to unese pouze jezdce. Veliké síly nabývá až v osmém roce.; Začínají se mu nakládat těžší a těžší náklady. Může-li se svým nákladem povstat, je to důkaz, že bude mít dost síly po celou cestu. Je-li cesta kratší, nakládá se na něho často přes míru. Pomáhají mu pak při vstávání tyčemi a pákami a velbloud se vydává na cestu se zavazadlem, jehož váha daleko převyšuje jeho možnosti. Velbloud zůstává při síle hodně dlouhou dobu. Když se nechá v určitých obdobích roku vydatně napást, může konat dobré služby nejméně padesát let.
Příroda nedala velbloudovi žádnou ochranu proti ostatním zvířatům, leda pronikavý, táhlý řev a také hrozivé, nestvůrné obrysy jeho těla, které z dálky vypadá jako hromada sutin. Zřídkakdy kopne, a když už se mimořádně pustí do kopání, skoro nikdy z toho nevzejde vážná nehoda. Jeho měkké a masité nohy nemohou způsobit ani ránu, ani velkou bolest. Vůbec nemůže nepřítele kousnout. Jediným prostředkem obrany proti zvířatům i lidem je jakési kýchání, přičemž na toho, koho chce zastrašit, vrhá tlamou i nosem chuchvalce nečistoty. Všichni velbloudi jsou divocí ve dvanáctém měsíci, v době říje. Oči jim zrudnou, z hlavy jim stéká jakýsi olejovitý páchnoucí výpotek, u tlamy se jim stále tvoří pěna, vůbec nic nežerou ani nepijí. V té době, kdy jsou vzrušeni, vrhají se na všechno, co potkají, a to s takovou rychlostí, že se jim není možno vyhnout. Jakmile dostihnou pronásledovaného tvora, vrhnou se na něho a jsou schopni ho rozmačkat vahou svého těla. Když mine toto období, znovu se jim navrací jemnost a znovu trpně přijímají běh života a dřiny.
Velbloudice rodí mláďata až v šesti nebo sedmi letech; nosí je čtrnáct měsíců. Většinu velbloudích samců Mongolové vykleští; ti pak po tomto zákroku nabudou větší síly a tloušťky. Hlas jim zeslábne a změkne, někteří ho ztratí úplně. Maji většinou kratší srst, a ne tak drsnou jako ostatní velbloudi.
Nedostatečné půvaby velbloudů, neobyčejně nepříjemný pach jejich dechu, nemotornost a těžkopádnost pohybů, přečnívající pysky, roz­polcené jako zaječí pysk, mozoly, které vyčnívají na některých místech těla, to všecko jim dodává odpuzující vzhled. Zato však úžasná střídmost, učenlivost a pracovitost, kterou slouží člověku, z nich dělají nanejvýš uži­tečné tvory, kterým lze s lehkým srdcem odpustit nespornou ošklivost. Přesto, že má nohy tak měkké, může velbloud chodit i po nejhrbolatěj­ších cestách, ostrých kamenech, po trní a po kořenech stromů, aniž by se poranil. Když je však nucen k dlouhým pochodům a neposkytne se mu na pár dnů odpočinek, chodidlo se mu opotřebuje, rozedře se do masa a krvácí. V takových mrzutých případech mu Mongolové dávají jakési střevíce z ovčí kůže. Jestliže však cesta trvá dál, je to všecko zbytečné, velbloud si lehne a je nutno ho opustit.
Nejhůř snáší velbloud vlhký a bažinatý terén. Když stoupne do bahna, uklouzne, chvíli se potácí jako opilý člověk a nakonec padne na bok. K odpočinku si lehá tak, že zpravidla složí všecky čtyři nohy pod tělo a krk má natažený na zemi. V této poloze by se dal považovat za obrov­ského hlemýždě.
Každoročně počátkem jara velbloud pelichá. Úplně ztrácí srst až do posledního chlupu. Po dvacet dnů zůstává nahý, jako by byl pečlivě oholen od temene hlavy až ke konci ocasu. V tu dobu je choulostivý i vůči nejmenšímu chladu a nejslabšímu dešti. Schoulí se do klubka a třese se na všech údech, jako člověk bez šatů vystavený mrazivému chladu. Pozvolna se mu srst obnovuje. Zpočátku je to lehké chmýří, kudrnaté, jemné a velice krásné, nakonec, když už srst doroste a zhoustne, snese velbloud i nejkrutější mrazy.
Působí mu rozkoš kráčet proti severáku nebo stát nehnutě na vrcholu kopce, nechat se bičovat údery vichřice a vdechovat studený vzduch. Někteří přírodovědci tvrdí, že velbloudi nemohou žít v chladnějších kon­činách. Domníváme se, že nemohli mít na mysli mongolské velbloudy, které přílišné vedro unavuje, a podnebí Arábie by zřejmě nesnesli. Srst z jednoho velblouda může vážit až 10 liber. Často mívá i jemnost hedvábí a vždy je delší než ovčí vlna. Srst, kterou mají velbloudi pod krkem a na nohou, je drsná, chundelatá a bývá černě zbarvená. Zbytek je zpravidla červenohnědý, někdy i šedavý nebo bílý. Mongolové ji ne­chávají bez povšimnutí, nemají z ní žádný užitek. V krajích, kde žijí veliká stáda velbloudů, se jí nacházejí obrovské chomáče podobné starým hadrům. Žene je před sebou vítr a shromažďuje je v závětří na úpatích kopců. Jen v malém množství se sbírají na splétání provazů a tkaní hrubé látky, z níž se pak zase vyrábějí pytle a koberce. Mléko velbloudů je vynikající. Dělá se z něho máslo a sýr. Velbloudi maso je tuhé, nemá dobrou chuť a Mongolové si ho příliš necení. Za velice chutný kus považují velbloudí hrb; rozřezávají ho na kousky a dá­vají si je do čaje místo másla. Je známo, že si Heliogabal při slavnostech dával předkládat velbloudí maso a že si velmi cenil masa z noh. Ne­můžeme nic říci o tomto jídle, o němž s chloubou říkal římský císař, že jest jeho objevitelem, můžeme však dosvědčit, že to první, totiž hrb v čaji, je něco příšerného.

str. 165 ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^


V okolí Dabusun-núru jsou veliká stáda koz a ovcí. Tato zvířata ráda požírají vřes i pichlavé křoviny, což jest jediné rostlinstvo v těchto pus­tých stepích. Obzvláště si pochutnávají na vý­květech ledku, kterého je všude hojnost, a tak se ho mohou nasytit podle libosti. Zdá se, že jim tento kraj, byť i sebechudší, náramně pro­spívá.
Mongolové spotřebují velmi mnoho kozího a skopového masa. Tato zvířata jsou také velice lev­ná, koupí-li se na místě. Vypočítali jsme si, že nás libra masa bude stát méně než libra mouky, a proto jsme se z úsporných důvodů rozhodli ke koupi berana.
Najít příležitost nebylo těžké, ale protože jsme musili zastavit pochod aspoň na jeden den, chtěli jsme se utábořit v krajině, která by nebyla příliš pustá a kde by se naše zvířata mohla trochu napást. Dva dny po přechodu Dabusun-núru jsme vešli do úzkého údolí, kde tábořilo několik mongolských rodin. Země byla pokryta hustým porostem travin, které se vzhledem a aromatickou vůní podobaly tymiánu. Naše zvířata, aniž by se zastavila, si uškubávala napravo i nalevo a zdálo se, že jsou této nové potravy velmi žádostiva. A tak nás napadlo, že bychom právě tady mohli zastavit. Poblíž jednoho stanu seděl na malém vršíčku láma a zabýval se splétáním provazů z velbloudí srsti. „Bratře," oslovili jsme ho, když jsme k němu došli, „stádo, které je na tomto vršku, patří nepochybně tobě. Mohl bys nám prodat berana?" „Velmi rád," odpověděl nám, „dám vám znamenitého berana, a co se ceny týče, jistě se dohodneme. My lidé modlitby nejsme jako obchod­níci."
Ukázal nám místo nedaleko od svého stanu, abychom si tam přivedli zvířata. Vzápětí lidé z lámovy rodiny, jakmile uslyšeli řev velbloudů, rychle se k nám seběhli, aby nám pomohli se utábořit. Nebylo nám do­voleno přiložit ruku k dílu, protože každý si pokládal za čest být nám užitečný ať už v odstrojování zvířat, v stavění stanu či v umístění a srovnání našich zavazadel vevnitř stanu. Když mladý láma, který nás přivítal s takovou laskavostí, odstrojoval koně a mezka, všiml si, že zvířata jsou trochu odřená na zádech. „Bratři," upozornil nás, „to je špatné, vydali jste se na dalekou cestu, je třeba hned učinit nápravu, jinak byste svou cestu nemohli dokončit." Hned vytáhl dlouhý nůž, který měl zastrčený za pasem, hbitě ho nabrousil na ohrnutém okraji svých kožených bot, rozebral naše sedla, hledal, kde ze dřeva vyčnívají hrbolky, a všude je ořezal. Pak zase pečlivě spojil všecky části sedel, odevzdal nám je a řekl: „Teď už je to zase dobré, můžete cestovat v pokoji." Provedl tu práci rychle a bezvadně. Hned se chtěl vydat pro berana, protože však už bylo pozdě, zastavili jsme ho a řekli jsme mu, že se na jeden den utáboříme v jejich údolí.
Druhého dne, ještě jsme leželi, pootevřely se dveře našeho stanu. Mladý láma se dal do takového smíchu, že nás docela vzbudil: „Ach," smál se, „vidím, že se dnes opravdu nechcete vydat na cestu. Slunce už vystoupilo vysoko nad hlavu, a vy ještě spíte!" Ihned jsme vstali, a jakmile jsme se oblékli, láma začal hovořit o be­ranu:
„Pojďte ke stádu a vyberte si, který se vám bude líbit!" „Ne, jdi sám a přines berana, jakého budeš sám chtít, my jsme teď za­neprázdněni. My lámové ze Západu se musíme modlit hned poté, co se probudíme."
„Jak krásné!" zvolal láma. „O, svaté pravdy Západu!" Obdiv ho však nezdržel od práce. Skočil na koně a ujížděl ke stádu ovcí, které se vlnilo na svahu jednoho kopce.
Ještě jsme ani neskončili s modlitbami a už jsme slyšeli, jak tryskem při­jíždí jezdec. Vzadu za sedlem měl přivázaného berana. Jakmile dorazil ke vchodu do našeho stanu, seskočil s koně a v okamžení postavil na nohy nešťastného berana, který byl ještě celý vyplašený z právě vykonané jízdy. „Tady je beran! Je pěkný? Líbí se vám?" otázal se nás láma. „Je překrásný. Kolik za něj chceš? „Stačí mi jedna unce."
Vzhledem k velikosti zvířete se nám tato cena zdála být přiměřenou. „Stačí-li ti jedna unce, máme tady přesnou váhu. Sedni si na chvíli, přineseme vážky a na nich si můžeš ověřit, váží-li ten kousek stříbra opravdu celou unci." Na ta slova láma o krok ustoupil a napřáhl proti nám ruce. „Nahoře je nebe, pod námi země a Buddha je otec všech věcí. Chce, aby se všichni lidé k sobě navzájem chovali jako bratři. Vy jste ze Západu, já jsem z Východu. Je snad nějaký důvod pro to, aby náš obchod nebyl upřímný a spravedlivý? Vy jste v ceně za berana nesmlouvali, já si zase vezmu vaše stříbro a nebudu je převažovat."
„To je opravdu nádherný způsob, jak s námi jednáš," pochválili jsme ho, „a protože nechceš po nás převažovat stříbro, sedni si na chvíli, vypijeme misku čaje a pohovoříme si ještě o jedné maličkosti." „Rozumím vám, vím, co chcete říci. Ani já ani vy nemůžete zařídit převtělení této živé bytosti, musíme nalézt černého muže, který by uměl zabít berana, že je tomu tak?" Aniž by vyčkal naší odpovědi, dodal:
„A je tu ještě jiná věc: vidím na vás, že asi nebudete umět berana vyvrhnout a rozčtvrtit."
„Uhodl jsi to naprosto správně," řekli jsme mu a musili jsme se zasmát. „Přivažte dobře berana u stanu a ve všem ostatním spolehněte na mne. Vrátím se za chviličku."
Vyšvihl se na koně, dal se do prudkého cvalu údolím a zmizel v dáli. Jak slíbil, dlouho se nezdržel a hned se zase objevil. Běžel přímo ke svému stanu, přivázal koně ke kůlu, sňal s něho sedlo, odebral mu uzdu a otěže a prudce ho udeřil bičem, aby ho odehnal na pastvu. Vstoupil do svého stanu a za chvíli opět vyšel se všemi členy rodiny, to jest se starou matkou a dvěma mladšími bratry. Zamířili k nám volným krokem, jejich výstroj pak byla opravdu směšná. Dalo by se říci, že ze stanu stěhovali veškeré zařízení. Lama měl na hlavě hrnec jako obrovský klobouk. Jeho matka nesla na zádech nůši plnou argalu. Následovali oba mladí Mongolové s trojnožkou, železným kotlíkem a ještě s jiným nádobím, potřebným k vaření. Při téhle podívané Samdadžemba radostí až zatleskal, poznal totiž, že pro něho nadešla chvíle plná poezie.
Když rozestavěli na volném prostranství všecko to kuchyňské zařízení, láma nás zdvořile vybídl, abychom si klidně šli odpočinout do stanu. Tvrdil, že nemůžeme být přítomni při takové řezničině, aniž by nás to rozrušilo.
Taková výzva se nám však nelíbila. Požádali jsme o dovolení, pokud by to nebylo v rozporu se zvyklostmi, sednout si na trávník v dostatečně velké vzdálenosti. Zároveň jsme slíbili, že se ničeho nebudeme dotýkat. Po jistých námitkách souhlasili a ještě nám poděkovali, že dodržujeme etiketu.
Zdálo se nám, že láma je hluboce zamyšlen. Neklidným pohledem těkal: po severní straně údolí, jako kdyby někoho vyhlížel. „Ach," vydechl si s úlevou, „konečně je tady, už přichází!" „Kdo přichází? O kom to mluvíš?"
„Ach tak, zapomněl jsem vám říci, že jsem byl tam dole a pozval jsem černého muže, který dovede zabíjet berany. A teď už přichází." Vstali jsme a vskutku jsme viděli, že se kdesi v dálce v údolí mezi vřesem.
cosi pohybuje. Nemohli jsme hned rozpoznat, co to je, poněvadž i když se ten předmět pohyboval velmi rychle, nikterak se nezdálo, že by se nějak zvětšoval. Konečně se nám v plné kráse zjevila jedinečná bytost, něco podobného jsme dosud v životě neviděli.
Musili jsme se násilím ovládat, abychom nepodlehli záchvatu smíchu, který se už už o nás pokoušel. Ten černý muž vypadal na padesátníka, jeho postava však nebyla vyšší než tři stopy! Z temene hlavy, která vy­padala jako homole cukru, vyrůstal chomáč neupravených vlasů. Z brady mu v nepořádku splýval šedivý řídký vous. A ještě k tomu dva hrby - jeden na zádech, jeden na prsou - dodávaly tomuhle maličkému řezní­kovi skvělou podobu s Ezopovými figurkami, s nimiž se mnohdy setká­váme i v leckterých vydáních La Fontainových bajek. Silný, zvučný hlas tohoto černého muže jedinečně kontrastoval s ne­patrnými rozměry jeho těla, hubeného a zakrnělého. Neplýtval časem, aby rozdával poklony celé společnosti. Podíval se svýma černýma očima na berana, který stál uvázaný ke kůlu našeho stanu. „To je to zvíře, které chcete dát do pořádku?"
Ohmatal mu ocas, aby se přesvědčil, jak je tlustý, podrazil mu nohy a neobyčejně zručně ho povalil na zem. Pak mu svázal všecky čtyři nohy dohromady. Uvolnil si pravou ruku tím, že si vyhrnul pravý rukáv ko­žichu. Zeptal se nás, chceme-li, aby to udělal ve stanu, nebo venku. „Venku," odpověděli jsme mu. „Tak dobrá, tedy venku!"
Jak vyslovil tato slova, vytáhl z koženého pouzdra, které mu viselo za pasem, nůž se širokým jílcem, jemuž však častým používáním zbyla jenom úzká a tenká čepel. Přezkoušel palcem ostří a pak už ho naráz vrazil beranovi do boku. Když ho vytáhl, byl nůž celý rudý. Zvíře bylo mrtvé v jediném okamžiku, nestačilo udělat jediný pohyb, z rány mu nevytryskla ani kapka krve. To nás velice překvapilo, a tak jsme se černého muže otázali, jak to dokázal, že berana zabil tak hbitě, že byl tak rychle mrtvý.
„My Mongolové," řekl nám, „nezabíjíme stejným způsobem jako Khita-ti. Ti podřezávají krk, my vedeme přesnou ránu přímo do srdce. Při našem způsobu zvíře méně trpí a všecka krev zůstane uvnitř těla." Když bylo přestěhování duše ukončeno, všichni jako by si oddechli. Náš Dahur i mongolský láma si hned vyhrnuli rukávy, aby pomohli řezníkovi. S obdivuhodnou rychlostí bylo zvíře staženo. Mezitím dala stará Mongolka ohřát plné dva hrnce vody. Sebrala vnitřnosti, trochu je omyla, smíchala s ovesnou moukou krev, kterou vybrala velikou dřevěnou naběračkou z beraních útrob, a nadělala jelita. „Páni lámové," ptal se nás maličký černý muž, „budete si přát berana vykostit?"
Když jsme mu řekli ano, přivázal berana na kůl u stanu, protože nebyl takové postavy, aby výkon mohl provést sám, a postavil se na veliký kámen. Hbitě objížděl nožem kosti a odřezal maso tak, že nechal na kůlu viset úplně holou kostru.
Zatímco ten malý človíček, jak to sám řekl, dával do pořádku berana, zbytek společnosti nám připravoval hostinu podle mongolských zvyklostí. Pořadatelem slavnosti byl mladý láma. „Všichni se sesedněte do kruhu, vyprázdníme veliký hrnec!"
Hned jsme se všichni posadili do trávy. Stará Mongolka ponořila obě ruce do hrnce, v němž se to opodál vařilo klokotem, a vytáhla z něho uvařené vnitřnosti. Játra srdce, plíce, slezinu a také střeva, nacpaná krví s ovesnou moukou. Na té gastronomické události bylo nejpozoruhodnější to, že všecky vnitřnosti byly uchovány v takové celistvosti, jak jsou vidět v břichu zvířete.
Stařena nás obsluhovala, či spíše házela to znamenité jídlo mezi nás na trávník, který se tím pádem náhle změnil zároveň v stůl, židli, mísu i utěr­ku. Je zbytečné dodávat, že jako vidlička nám sloužily pouze prsty. Každý uchopil do rukou kus vnitřností, ukroutil ho od ostatních a shltl ho jen tak, aniž by si ho okořenil nebo osolil.
Oba francouzští misionáři přes veškerou, dobrou vůli nemohli vzdát poctu tomuto mongolskému ragú. Nejprve jsme si spálili prsty, když jsme se chtěli dotknout vnitřností, které byly tak vařící, že se z nich jen kouřilo. Spolustolovníci nás marně upozorňovali, že není dobře nechat to vychladnout; chvíli jsme čekali ze strachu, abychom si nespálili ústa. Pak jsme ochutnali jelita, zhotovená ze skopové krve a z ovesné mouky; po několika soustech jsme však už toho byli naprosto syti. Můžeme říci, že jsme nikdy nejedli nic tak nechutného a jalového. Samdadžemba předvídal, že to tak dopadne, vzal kus jater a plic a před­ložil nám je s trochou soli, kterou rozdrtil mezi dvěma kameny. Jen tak jsme mohli zůstat u společnosti, která s náramnou chutí shltala celý ten obrovský soubor vnitřností.
Když bylo všechno snědeno, stařena přinesla další jídlo: postavila mezi nás veliký hrnec, v němž se vařila jelita. Hned si všichni účastníci vzá­jemně popřáli dobrou chuť, každý pak vytáhl ze záňadří dřevěnou mis­ku a nabral si špinavé tekutiny, z níž se kouřilo a která se pyšnila vzne­šeným názvem „omáčka". Abychom nevypadali výstředně a také aby si nemyslili, že pohrdáme mongolskou kuchyní, dělali jsme všecko jako ostatní, a vnořili jsme svou misku do hrnce.
Že se nám podařilo spolykat tu zelenavou omáčku, která byla cítit jako napolovic rozžvýkaná tráva, to všecko bylo spojeno s nesmírným vypětím sil. Naproti tomu Mongolové to shledávali velmi chutným a bez obtíží setrvali až do konce té příšerné hostiny. Neustali dřív, dokud nezbyla ani kapka omáčky, ani kousíček jelita.
Když byla hostina u konce, malý černý muž nás pozdravil a jako mzdu si vzal čtyři beraní nohy. K této odměně, která byla ustanovena staroby­lými mongolskými obyčeji, jsme mu ještě přidali hrst čajových listů, protože jsme si přáli, aby na nás dlouho vzpomínal a mluvil před svými krajany o laskavosti lámů ze západních zemí.
Když jsme se všichni dosyta najedli, sousedé si posbírali kuchyňské ná­řadí a vrátili se domů, ale mladý láma nás nechtěl zanechat o samotě. Srovnával západní země s východními a přitom sundal kostru, která stále ještě visela u vchodu do našeho stanu. Začal nás bavit tím, že nám zpěvným hlasem vyjmenovával jednotlivé kosti, velké i malé, z nichž se beraní kostra skládá. Ukázalo se, že naše znalosti v tomto oboru jsou velice omezené, a zdálo se nám, že láma je tím velice překvapen. Musili jsme vynaložit mnoho námahy k tomu, abychom mu vysvětlili, že při studiu bohosloví se v naší zemi zabýváme věcmi mnohem vážnějšími a důležitějšími, než je počet a jména beraních kostí.
Všichni Mongolové přesně vědí, kolik je kostí ve zvířecí kostře, jak se jmenují a kde jsou umístěny. Když pak porcují býka nebo berana, nikdy přitom nezlomí ani kostičku. Špičkou svého nože naráz oddělí kosti v kloubech s obdivuhodnou rychlostí a zručností. Tyhle časté pitvy a především každodenní život uprostřed stád učinily Mongoly velmi zkušenými v rozpoznávání zvířecích nemocí i v způsobech jejich léčení. Léky, jichž používají vnitřně, jsou vždycky velice jednoduché a nejčastěji byly posbírány ve stepi. Zvířatům se z nich dává pít odvar. Pro tyto účely slouží veliký býčí roh: jakmile se jim podaří vtisknout do tlamy zvířete špičku rohu, nalijí lék rozšířeným koncem jako nálevkou. Když se zvíře zdráhá otevřít tlamu, vlévá se do něho tekutina nozdrami. Často Mongolové používají k léčení zvířat i klystýru, jejich nástroje jsou však úplně primitivní. Býčí roh slouží jako trubice stříkačky, nádrž stříkačky tvoří veliký močový měchýř, který se vyprázdní smáčknutím. Léky užívané vnitřně nejsou příliš v oblibě. Mongolové častěji užívají vpichů a naříznutí v rozličných částech těla. Často provádějí tyto operace skutečně směšným způsobem.
Jednou jsme si rozložili stan v blízkosti mongolského obydlí. Jakýsi Mongol přivedl k hlavě rodiny krávu, která, jak říkal, už vůbec nežere, a zdálo se, že nejspíš zdechne. Hlava rodiny zvíře prohlédla, otevřela mu tlamu a začala mu nehtem oškrabávat přední zuby. „Hlupáku," řekl tomu, kdo se s ním přišel poradit, „proč jsi tak dlouho otálel s příchodem? Tvá kráva je na zdechnutí, má před sebou všehovšudy den života. Přesto však zbývá ještě jeden prostředek, já se o něj pokusím. Jestliže ta kráva zdechne, řekneš, že se to stalo tvou vinou, uzdraví-li se, řekneš, že se tak stalo dobrodiním Churmusty a díky mým znalostem!" Zavolal několik svých služebníků a poručil jim, aby zvíře pevně přidr­želi, zatímco on sám provede operaci. Vrátil se do stanu a brzy potom z něho vyšel ven ozbrojen železným hřebem a velikým kladivem. S ne­trpělivostí jsme pozorovali tuto jedinečnou chirurgickou operaci, která bude provedena pomocí hřebíku a kladiva. Zatímco několik Mongolů pevně drželo krávu, aby neutekla, operatér jí přiložil hřebík pod břicho a silnou ranou kladiva ho zarazil až po hlavu. Potom popadl oběma rukama krávu za ocas a poručil pomocníkům, aby ji pustili. Kráva, operovaná tak podivuhodným způsobem, se ihned dala do běhu a táhla za sebou mongolského zvěrolékaře, který se stále nepouštěl jejího ocasu. Tím způsobem přeběhl skoro celé li cesty. Mongol nakonec oběť pustil a klidně se k nám vrátil.
Byli jsme úplně vyvedeni z rovnováhy, co je to za nový způsob léčení krav. Řekl nám, že zvířeti už nehrozí žádné nebezpečí. Na tuhém ocasu krávy prý poznal, že železná medicína, kterou jí předepsal, měla správný účinek.
Mongolští zvěrolékaři často provádějí operace na břichu, jak jsme toho byli právě svědky, častěji se však zákroky vykonávají na hlavě: na uších, na spáncích, na horním pysku a kolem očí. Tato poslední operace se většinou používá u nemoci, kterou Mongolové nazývají „slepičí trus" a která postihuje především muly. Když se tato nemoc objeví, zvířata přestanou žrát, jsou neobyčejně slabá a v koutcích očí se jim objeví masité výrůstky, které se velice podobají slepičímu trusu. Bývají zakryty víčky. Jestliže se včas tyto výrůstky odtrhnou, je mula zachráněna, pozvolna znovu nabývá síly; jestliže se tam ponechají, zeslábne mula ještě více a po několika dnech zcela určitě zahyne.
I když ve zvěrolékařství Mongolové často provádějí vpichy a pouštění žilou, nesmíme si myslet, že mají ty krásné a drahé soupravy nástrojů, jaké mají k dispozici evropští chirurgové. Nejčastěji nemívají víc než obyčejný nůž a malé železné sídlo, které mají vždy pověšené za pasem a kterého každý den používají k čištění dýmek a k opravě sedel a kože­ných bot.
Mladý láma, který nám prodal berana, strávil většinu dne tím, že nám vyprávěl anekdoty více či méně pikantní a neotřelé, zejména z oboru zvěrolékařství, v němž se zdál být zběhlý. Také nám dal důležité pokyny k cestě, kterou jsme měli před sebou; stanovil nám úseky, které musíme urazit, místa, kde se máme zastavit, abychom nezahynuli žízní. Ordoskou zemí budeme musit putovat ještě patnáct dnů, za tu dobu nenarazíme ani na řeku, ani na pramen, ani na cisternu, jen tu a tam na mimořádně hluboké studny. Mnohdy prý jsou vzdálené jedna od druhé na dva dny cesty; proto bude nezbytné nosit s sebou po cestě dostatečnou zásobu vody.
Druhého dne jsme se rozloučili s touto mongolskou rodinou, která nám prokázala tolik laskavosti, a vydali jsme se na další cestu. Navečer, v době, kdy se staví stan, jsme v dálce před sebou spatřili veliké shromáždění stád všeho druhu. Napadlo nás, že by tam mohla být studna, o níž nám bylo řečeno, a proto jsme tam hned zamířili. Brzy jsme poznali, že jsme sku­tečně dorazili k vodě. Ze všech stran se tam scházela zvířata a čekala, až budou napojena.
Zastavili jsme se a připravovali jsme se k táboření. Když jsme pozorovali ta shromážděná stáda a studnu, přikrytou širokým kamenem, s radostí jsme si připomněli úryvek z Genese, kde se vypráví o cestě Jákobově k Labanovi, synu Bathuela Syrského v Mezopotámii:


  • Odšed tedy Jákob do země východní.

  • I uzřel studnici na poli, též tři stáda ovcí ležící podle ní: nebo z ní napájen býval dobytek a svršek její velikým kamenem se zavíral.
  • A byl obyčej, že když se všecky ovce shromáždily, odvalovali kámen: a když se napojila stáda, opět na vrch studnice kladli.

  • Dřevěné žlaby kolem studny nám připomněly jinou událost, kde se hovoří o setkání Rebeky s Abrahámovým služebníkem:

  • A když se on napil, přidala: Pí, Pane můj. A rychle složila věderce na loket svůj, a dala mu píti.
  • A vylivši z věderce do koryt, zase přiběhla k studnici, aby vážila vodu: a naváživši všechněm velbloudům dala.
Nelze cestovat Mongolském, mezi tímto národem pastýřů a kočovníků, aniž by mysl mimoděk nezabíhala do časů našich prvních praotců, jejichž pastýřské živobytí mělo tolik společného s mravy a zvyky, které dodnes můžeme pozorovat mezi mongolskými kmeny. Jak se však tato přirovnání zdají být smutná a trudná, když si pomyslíme, že tento nešťastný národ ještě dodnes nezná Boha Abrahámova, Izákova a Jáko­bova.
Sotvaže jsme postavili stan i svou skromnou kuchyni, spatřili jsme, jak k nám tryskem uhánějí mongolští jezdci. Přišli načerpat vodu a napojit ta veliká stáda, která už tu dlouho čekala. Zvířata se držela stranou, jakmile však uviděla své pastýře, přiřítila se tryskem, ihned obklopila studnu a čekala, až budou napojena.
Obrovské shromáždění takového množství zvířat nejrůznějšího druhu způsobilo zmatek a hluk, jemuž jsme už v tichých samotách pouště odvykli. Snad právě proto, že bylo tak neobvyklé, mělo pro nás tohle neuspořádané dění veliký půvab. Líbilo se nám, jak se nezkrotní koně ženou, aby se mohli první napít, a pak místo aby se v klidu napojili, kousají se, strkají do sebe a dokonce i opouštějí napajedlo a honí se po planině. Byla to zábavná a malebná scénka, když přišel k studni obrovský velbloud; vzbudil u ní zděšení a ostatní zvířata zapudil jen svou prostou přítomností, jako nějaký despota.
Mongolští pastýři byli čtyři; zatímco dva z nich běhali sem tam s dlouhou tyčí a snažili se uvést stáda do pořádku, druzí dva čerpali vodu způsobem, který u nás vyvolal překvapení.
Nejprve tedy nástroj, jehož se používalo namísto vědra, se nám zdál nanejvýš pozoruhodný. Byla to celá kozlí kůže, důkladně svázaná za všecky čtyři nohy, která měla otvor jen na místě krku. Velký kruh sloužil k tomu, aby se otvor neuzavřel. K dřevěné příčce, která kruh přetínala v průměru, byl přivázán dlouhý a silný provaz z velbloudí srsti. Druhým koncem byl provaz přivázán k sedlu koně, na němž seděl Mongol. Jakmile byl tento podivný měch naplněn vodou, jezdec pobídl koně a vytáhl měch až k okraji studny. Druhý muž vyléval vodu do žlabů. Studna byla úžasně hluboká, provaz, jehož se používalo k vytahování vědra, se nám zdál být delší než 200 stop. Místo aby klouzal po kladce, byl vlečen přes veliký kámen, v němž si třením vyhloubil širokou rýhu. I když se tato práce vykonávala s velikou horlivostí, trvalo skoro až do noci, než byla všecka zvířata napojena. Šli jsme si pro svých pět zvířat, aby se také ona účastnila společné hostiny. Mongolové projevili ochotu nám načerpat vodu, je však pravděpodobné, že bez jejich pomoci by­chom vody nedosáhli a že bychom byli zahynuli žízní u okraje velice vydatné studny.
Tito Mongolové se nám nezdáli být tak spokojeni jako ti, které jsme potkávali v jiných mongolských krajích. Bylo zřejmé, že velice trpí tím, že musí trávit život v tak nehostinné zemi, kde pastvin je málo a vody ještě méně. Vyprávěli nám o mongolských krajích, kterými jsme už prošli, kde bylo snadné, ba příjemné živit zvířata.
„Oh, jak jsou lidé v těch zemích šťastní," stěžovali si nám, „jak bychom i my byli šťastní, kdybychom mohli žít na takových zelených pastvi­nách!"
Ještě než se Mongolové vydali na cestu ke svým domovům, které byly až za vysokým kopcem, upozornili nás, že zítra musíme odejít velmi časně zrána; nenalezneme prý vodu dřív než u Sta studní, od kterých jsme teď byli vzdáleni sto padesát li.
Slunce ještě nevyšlo, když už jsme se vydali na cestu. Krajina byla stále tak jako dosud písčitá, pustá a smutná na pohled.

str. 173 ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^


... říkají, že jsou „pod západním nebem". Vyprávěl nám, že každé tři roky navštěvuje pekingského císaře veliký počet našich krajanů, kteří přicházejí z různých západních zemí.
Je zbytečné podotýkat, že Mongolové všeobecně nezacházejí daleko při svých studiích zeměpisu. Západ je pro ně jednoduše Tibet a několik okolních zemí, o nichž slyšeli vyprávět lamy vracející se z poutí do Lhasy. Pevně věří tomu, že za Tibetem už není vůbec nic. „Tam končí svět," říkají, „dále už není nic než moře bez břehů." Když jsme červené bambulce zodpověděli všecky otázky, začali jsme se sami vyptávat na alašanskou zemi a na cestu do Pekingu. „Je zvykem," vysvětloval nám, „že se ve svátky Nového roku dostavují do Pekingu všichni panovníci z celého světa. Ti, co jsou nejblíže, musí tam chodit každým rokem, ti, kteří jsou ze vzdálenějších zemí, chodí tam každé dva nebo tři roky, podle toho, jak velkou vzdálenost musí pře­konat." „Jaký to má účel, že jedete každým rokem do Pekingu?" „My všichni tam jedeme proto, že doprovázíme svého knížete. Knížata sama mají to štěstí padnout na kolena před Synem nebes (císařem)." Nato se všemi podrobnostmi vylíčil obřady, které se odehrávají prvního dne roku, a vyprávěl o stycích čínského císaře s poddanými knížaty. Cizí panovníci, kteří jsou závislí na vládci čínské říše, chodí do Pekingu předně proto, aby prokázali poslušnost a poddanství. Za druhé pak, aby císaři zaplatili určitý poplatek, který se sice odevzdává na způsob daru, ve skutečnosti je to však daň. Žádný mongolský kníže se neodváží ji neplatit. Jako poplatky se odevzdávají velbloudi a koně, kteří bývají velice krásní. Ti pak rozmnožují císařská stáda v Čacharsku. Každý mongolský kníže je mimoto povinen přinést něco ze vzácných plodů své země: jelení, medvědí či srnčí maso, aromatické rostliny, bažanty, houby, ryby a tak dále. Na cestu do Pekingu se vydávají už za mrazů, všecky tyto potraviny proto bývají zmrzlé a mohou podstoupit dlouhou cestu; zůstanou ucho­vány až na místo svého určení.
Jedna z čacharských korouhví má zvláštní určení: každým rokem musí do Pekingu přivézt nesmírné množství bažantích vajec. Zeptali jsme se alašanského knížecího ministra, mají-li bažantí vejce tak zvláštní chuť, že jsou u dvora tak oblíbená.
„Nejsou určena k jídlu," odpověděl nám, „Syn nebes jich používá k jinému účelu." „Když se tedy nejedí, k čemu se používají?"
Zdálo se, že jsme Mongola uvedli do rozpaků. Trochu se zarděl, než nám odpověděl. Nakonec nám prozradil, že bažantí vejce slouží k výrobě laku na vlasy pro ženy, které patří do císařova harému. Vlasům prý dodávají lesk a skvělou zář.
Někdo by řekl, že pomáda z bažantích vajec, tak neobyčejně ceněná u čínského dvora, by se mohla Evropanům zdát jako nečistá a nechutná. Každý však ví, že krása a ošklivost, čistota a nečistota jsou věci velmi relativní. Národy, jež obývají Zemi, mají ještě příliš daleko ke shodě názorů v tomto oboru.
Tyto každoroční návštěvy u čínského císaře jsou velice nákladné a nanejvýš trudné pro prosté mongolské obyvatelstvo.

str. 177 ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^

... šli jsme spíše k jihu. V poledne jsme pochod přerušili a na chvíli jsme si odpočinuli ve stínu skály. Tak jako obvykle jsme měli k obědu chléb a vodu. Jaký však to byl chléb a jaká voda! Chléb byl upečený jen napolovic a voda zapáchala. Načerpali jsme si ji v potu tváře a musili jsme ji vláčet s sebou.
Ke konci poledního odpočinku, právě když jsme si cpali dýmky tabákem, místo desertu, spatřili jsme, jak k nám přijíždí Mongol na velbloudu. Usadil se vedle nás. Popřáli jsme si vzájemně mír a nabídli jsme mu tabatěrku. Dali jsme mu i chléb, pečený v popelu. V mžiku schroupal chléb a tabák si vzal třikrát.
Zeptali jsme se ho na cestu. Řekl nám, že musíme jít stále týmž směrem a do dvou dnů prý dorazíme k břehům Žluté řeky; pak už vstoupíme na čínské území. Tyto údaje nám byly milé, protože se přesně shodovaly s mapou. Ptali jsme se ho též, je-li daleko pitná voda. „Ano, studny jsou velice daleko," odpověděl nám. „Budete-li se chtít dnes zastavit, najdete studnu, vody je tam však málo a je velmi špatná. Kdysi to bývala znamenitá studna, dnes už o ni nikdo nestojí, protože čitgur (ďábel) v ní vodu pokazil."
Po těchto zprávách jsme se zvedli. Neměli jsme času nazbyt, jestliže jsme tam chtěli dojít před setměním. Mongol nasedl na velblouda, který se hned rozeběhl do pouště, naše maličká karavana pomalu pokračovala v jednotvárném pochodu.
Do západu slunce jsme dorazili k studni, o níž byla řeč. Protože jsme nemohli předpokládat, že někde najdeme lepší vodu, postavili jsme si u ní stan. Domnívali jsme se, že studna nebude tak ďábelská, jak nám Mongol tvrdil.
Rozdělali jsme oheň a Dahur šel načerpat vodu. Za chvíli byl zpátky. Říkal, že se voda opravdu nedá použít, je to prý skutečný jed. Přinesl nám jí misku a musili jsme dát jeho slovům za pravdu. Zápach z téhle špinavé bahnité vody byl vskutku nesnesitelný, na povrchu té ohavné tekutiny plavaly navíc ještě jakési olejovité skvrny, které ještě umocnily náš odpor. Neměli jsme odvahu k ní přiložit rty a ochutnat ji, stačilo nám tu vodu vidět a zejména si k ní přičichnout.
A přesto jsme ji musili pít, jestliže jsme nechtěli zemřít žízní. Pokusili jsme se vyčistit nejlepší část téhle ďáblovy studnice, jak ji nazývají Mongolové. Šli jsme nasbírat kořínky, kterých tu byla v okolí hojnost; z poloviny byly zarostlé v písku. Nedalo příliš mnoho práce a za chvíli jsme jich měli pěknou zásobu. Nadělali jsme z nich uhlí, potom jsme naplnili náš veliký hrnec tou páchnoucí, bahnitou vodou a postavili jsme ji na oheň. Když se voda ohřála, nasypali jsme do ní značné množ­ství rozmělněného uhlí.
Zatímco jsme se zabývali touto chemickou operací, Samdadžemba na­hlížel do hrnce a stále se nás vyptával, jakou že to chceme uvařit polévku, používáme-li tak strašných přísad. Přednesli jsme mu podrobné vědecké pojednání o odbarvovacích a desinfekčních vlastnostech uhlí. Trpělivě vyslechl náš učený výklad, nezdálo se však, že bychom ho nějak pře­svědčili. Oběma očima neustále sledoval hrnec a podle skeptického vý­razu na jeho obličeji jsme mohli usoudit, že vůbec nepočítá s tím, že by se zapáchající voda v hrnci mohla změnit ve vodu čistou a průzračnou.
Konečně jsme svou tekutinu slili a přefiltrovali přes plátěný pytlík. Po pravdě řečeno nebyla takto získaná voda právě lahodná, dala se však pít, nebyla už špinavá a nezapáchala. Nejednou jsme po cestě pili mno­hem horší vodu než tuto.
Samdadžembu opojilo nadšení. Kdyby už nebyl křesťanem, jistě by nás pokládal za živé buddhy.
„Lámové tvrdí, že se všecko dá najít v jejich modlitebních knihách," řekl, „jsem si však jistý tím, že by všichni zahynuli žízní nebo by se otrá­vili, kdyby si musili vařit čaj z vody, kterou dává tato studna. Nikdy by nepřišli na kloub tajemství, jak tuto vodu vyčistit." Samdadžemba nás zahrnul nejpodivnějšími otázkami na věci přírody. Protože se nám podařilo vyčistit vodu, zeptal se nás, zda by se také jeho obličej dal vyčistit natolik, že by pak byl tak bílý, jako jsou naše tváře. Když se pak podíval na své ruce, ještě celé začerněné od rozmačkávání uhlí, dal se do hlasitého smíchu.
Právě jsme dokončili přečišťování vody a už se začalo stmívat, čaje jsme měli dost, a tak jsme večer strávili popíjením. Úplně nám stačilo, že jsme nasypali pár hrstí ovesné mouky do svého nápoje, protože palčivá žízeň, která nás dosud trápila, nám vzala všecku chuť k jídlu. Když jsme si řádně naplnili vnitřnosti vysušené dlouhým denním pochodem, šli jsme si odpočinout.
Sotva jsme si lehli, překvapily nás neočekávané a podivné zvuky. Bylo to žalostné skučení, tlumené a táhlé, a zdálo se, jako by se přibližovalo k našemu stanu. Slýchali jsme již vytí vlků, řev tygrů, avšak to, co právě teď doléhalo k našim uším, se nedalo k ničemu přirovnat. Bylo to cosi jako bučení býka, znělo to však tak cize a nepochopitelně, že se nám úzkostí až sevřelo srdce. Překvapilo nás to tím spíše, že nás všichni ujišťo­vali, že v celém Ordosku není ani jediná divoká šelma. Byli jsme opravdu vyvedeni z rovnováhy, začali jsme mít strach o zvířata, která byla připoutána u stanu, a ovšem i o sebe. Když se řev neztišil a naopak se zdálo, že čím dál tím víc se k nám blíží, vstali jsme. Neučinili jsme tak proto, abychom si zblízka prohlédli zvíře, které nám zkazilo spánek, nýbrž proto, abychom se je pokusili zahnat. Všichni tři jsme za­čali naráz halekat, co nám jen plíce stačily. Chvilku bylo ticho, pak se však řev ozval znovu, i když z větší dálky. Dokázali jsme nahnat zvířeti strach a to nás poněkud uklidnilo.
Aby se už ten řev znovu neopakoval, zapálili jsme poblíž stanu hromadu kořenů. Avšak místo toho, aby mohutný oheň to záhadné zvíře odehnal, zdálo se, jako by je zval blíž, aby k nám opět přišlo. Oheň se rozhořel obrovskými plameny. V jejich záři jsme konečně rozpoznali jakéhosi čtvernožce narudlé barvy. Nezdálo se nám, že by jeho vzhled byl tak divoký jako jeho řev. Dodali jsme si odvahu a šli jsme mu naproti. Jak jsme se však k němu blížili, on couval. Samdadžemba se svým bystrým zrakem navyklým poušti tvrdil, že to může být pes nebo zatoulaná kráva. Vypadalo to, že naše zvířata jsou právě tak zaměstnaná jako my. Kůň s mezkem stavěli uši dopředu a bili kopyty o zem. Velbloudi s nataženým krkem a s vytřeštěnýma očima ani na chvíli neustali pozorovat místa, odkud se ozýval ten řev. Abychom se už doopravdy přesvědčili, s kým máme tu čest, ...

str. 183 ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^

KNIHA II.


    Kapitola I.

   
Uplynuly už dva měsíce od toho dne, kdy jsme odešli z údolí Černých vod. Po celou tu dobu jsme v pustinách zakoušeli neustálou únavu a strádání všeho druhu. Je pravda, že naše zdraví nebylo nijak zle postiženo, cítili jsme však, že nám ubývá sil, a pochopili jsme, že je nám zapotřebí pozměnit na několik dnů drsný způsob života. V tomto ohledu nám kraj obývaný Číňany mohl poskytnout takové po­hodlí, jaké jsme si jen mohli přát. Když jsme překročili Chuang-che, vstoupili jsme do malého pohraničního města Š'-cuej-c', které dělila od řeky jen písčitá hráz. Ubytovali jsme se v hostinci U spravedlnosti a milosrdenství (Žen-i-tien). Dům byl veliký a nedávno postavený. Základy měl z šedivých cihel, na nich spočívala dřevěná konstrukce. Hostinský nás přijal úslužně a zdvořile, jako když chce založit dobrou pověst nově vzniklému podniku. Tento člověk neměl nijak příjemný vzhled. Úslužností a roztomilostí chtěl zřejmě svůj nepříjemný vzhled nějak zahladit. Hrozně šilhal, oči se mu stáčely vždy na opačnou stranu než tam, kam se měly dívat. Jestliže mu však zrak sloužil jen s jistými obtížemi, jazyk se mu pohyboval neobyčejně hbitě. Byl to starý dráb, hodně už viděl, hodně slyšel a zvlášť si všecko dobře pamatoval. Znal všecky kraje a měl styky s všemožnými lidmi. Jeho výřečnost nás však nikterak neobtěžovala. Podal nám doko­nalý popis krajin, kterými budeme procházet směrem na Koke-núr. Tato část Mongolska mu byla dobře známá, protože za své vojenské služby se účastnil války proti Si-fanu. Druhého dne po našem příchodu nám hned časně zrána přinesl dlouhý list papíru, na němž byla po pořádku napsána jména měst, vesnic, samot a městeček, kterými musíme v pro­vincii Kan-su projít. Dal se do vyprávění s takovým zápalem, s takovými gesty a mluvil tak hlasitě, že se nám až točila hlava. Pokud jsme nespotřebovali všechen čas rozpravami s hostinským, ať už to byly hovory vynucené nebo dobrovolné, věnovali jsme se prohlídce města.
    Š'-cuej-c' je vystavěno v kotlině, která je z jedné strany sevřena alašanskými horami, z druhé strany je ohraničena Žlutou řekou. Z východní strany je Chuang-che vroubena načernalými pahorky, kde se nacházejí vydatná ložiska uhlí. Uhlí je obyvatelstvem pilně dobýváno a stalo se také základním zdrojem jejich bohatství. Na předměstí jsou veliké hrnčíř­ské dílny. Je tu možno vidět obrovské kádě, které slouží rodinám jako zásobníky vody na vaření, obrovské hrnce roztodivných tvarů i rozmanité nádoby všelijakých tvarů a velikostí. Do provincie Kan-su se dováží ve­liké množství zboží z těchto hrnčířských dílen.
    V Š'-cuej-c' se vaří jídla vydatná, pestrá a neobyčejně levná, zdá se, že by se nikde jinde nedalo tak lacino žít. V každou denní i noční hodinu rozvážejí pojízdné hostince do domácností jídla všech možných druhů: polévky, skopové i hovězí ragú, zeleninu, jemné pečivo, rýži, nudle atd. Jsou to jídla pro všechny chutě a pro všechny peněženky, od znameni­tých hostin pro boháče až po prosté polévky pro žebráky. Tyto pojízdné restaurace projíždějí sem tam a střídají se v nepřetržité službě. Patří zpravidla muslimům; modrá čepička je jejich jediným znakem, kterým se liší od Číňanů.
    Když jsme se po dvou dnech odpočinku v hostinci U spravedlnosti a mi­losrdenství náležitě zotavili, vydali jsme se opět na pochod. Okolí Š'-cuej-c' není obdělávané, všude kolem je vidět jenom jemný písek a štěrk, který sem rok co rok přináší rozvodněná Žlutá řeka. Čím výše jsme postupovali, tím nápadněji se půda vylepšovala. Ve vzdálenosti jedné míle od města jsme překročili Velkou zed, či spíše několik zřícenin, které ještě označovaly starou čínskou silnici. Záhy se nám zdálo, že krajina zkrásněla, nestačili jsme se obdivovat zemědělským schopnos­tem čínského národa. Tato část Kan-su, jíž jsme právě procházeli, je po­zoruhodná mohutnými a důmyslnými zařízeními pro rozvádění vody do polí.
    Odvodňovacími kanály podél břehů Žluté řeky se voda rozlévá do ji­ných umělých kanálů. Z těch pak jsou zásobovány strouhy rozmanitých šířek a z nich se voda vede do příkopů podél všech polí. K tomu účelu, aby voda stoupala a mohla se rozvádět po všech nerovnostech terénu, jsou vybudována velká i malá zdymadla, která nás udivila neobyčejnou jednoduchostí. Při rozdělování vody všude panuje příkladná kázeň.
    Každý majitel pozemku si své pole zavlažuje sám, neodvážil by se však otevřít zdymadlo, dokud na něho nedojde řada.
    Je tu málo vesnic, všude kolem jsou však vidět menší i větší statky, které od sebe oddělují pole. Pro potěchu očí se tu však nenajde ani háječek, ani zahrada. Až na několik velikých stromů poblíž domů je veškerá půda věno­vána pěstování obilovin, neponechává se dokonce ani píď země pro uložení snopů po žních. Snopy se vždy nakupí na plochých střechách domů. V době velkých záplav se v této krajině naskýtá tentýž obraz, jaký lze vidět při pověstných záplavách Nilu - tento obraz je už dnes klasický. Obyvatelé se po svých polích pohybují na lodičkách nebo na lehkých kárách s obrovskými koly, které většinou táhnou buvoli. Zavlažování je příčinou toho, proč půda je tak úrodná, pro pocestné je to však pravý postrach. Cesty bývají zaplaveny vodou a zaneseny bahnem, takže se nedají používat, lidé musí chodit po vyvýšených me­zích, které tvoří hranice mezi některými poli. Když se tudy vedou vel­bloudi, je to velmi nesnadné.
    Neučinili jsme ani krok beze strachu, že budeme svědky toho, jak se naše zavazadla noří do bahna; taková příhoda, jakou jsme už nejednou zažili, nás vždycky uvedla do krajních nesnází. Ze se taková nehoda příliš často neopakovala, je nutno přičíst obratnosti velbloudů, kteří se už naučili klouzat po bahně. Této obratnosti nabyli při procházení ordoskými bažinami.
    Večer prvního dne jsme přišli do malého městečka, které se jmenovalo Wang-che-pao. Myslili jsme si, že tam budeme žít právě tak snadno jako v Š'-cuej-c', avšak to byl omyl. Nevládly tam tytéž obyčeje, neviděli jsme tam příjemné hostinské s pojízdnými hospůdkami a s připravenými jídly. Jediní obchodníci, kteří nám přišli nabídnout své služby, byli obchodníci krmivem. Dali jsme tedy nažrat zvířatům a vydali jsme se do města sehnat si něco k večeři. Byli jsme tam sice v hostinci, ale musili jsme si sami uvařit, majitel nám totiž nabídl pouze vodu, hrnec na vaření a uhlí.
    Zatímco jsme se zabývali přípravou jídla, využívajíce přitom veškerého kuchařského umění, shromáždil se na dvoře hostince veliký dav lidí a zvířat. Byla to karavana velbloudů, vedená několika čínskými obchod­níky, kteří mířili do města Ning-sia. Poněvadž jsme měli v úmyslu jít stejnou cestou jako oni, brzy jsme se domluvili. Řekli nám, že pro cestu do Ning-sia jsou stezky po mezích nevhodné, a i když naši velbloudi do­vedou chodit v blátě, jistě by se po nich jen velmi nesnadno pohybovali. Dodali, že znají kratší a bezpečnější cestu, a nabídli nám, abychom šli s nimi.
    Protože jsme se musili vydat na cestu ještě za noci, zavolali jsme majitele hostince, že chceme vyrovnat účet. Pokud se jedná o sapeky, pak podle čínských zvyklostí jedna strana požaduje mnoho, druhá zase nabízí příliš málo. Po oboustranných ústupcích se strany dohodnou. Jestliže byl někdo přesvědčen, že jsme Mongolové, pokládal za zcela přirozené žádat od nás třikrát více, než bylo zvykem. Z toho ovšem vyplývalo, že i náš odpor musil být několikanásobný. Dohadovali jsme se na ceně velmi zprudka: nejprve za lidi, potom za zvířata, za světnici, za stáj, za nádobí, za uhlí i za lampu. Skončilo se to tím, že hostinský uznal cenu obvyklou mezi slušnými lidmi. Nešťastný mongolský vzhled, který jsme měli, nám mnohokrát poskytl příležitost pocvičit se v podobných rozhovorech. Nebylo ani jediného dne, který jsme strávili v provincii Kan-su, aby­chom se nemusili hašteřit s hostinskými. Tyto hádky však neměly žádné zlé následky, jakmile skončily, stali jsme se opět nejlepšími přáteli. Nebylo víc než kolem půlnoci, když čínští velbloudáři už byli na nohou a hlučně se připravovali k odjezdu. Hned nás to probudilo. Musili jsme si pospíšit s osedláním velbloudů, naši společníci byli však hotovi mno­hem dřív. Vydali se tedy napřed, ale slíbili nám, že dokud je nedohoníme, půjdou pomalu.
    Jakmile jsme byli s osedláním velbloudů hotovi, také jsme vyrazili, aby­chom neztratili zbytečně ani chviličku. Noc byla temná a společníky nikde nebylo vidět. Malou lucerničkou jsme hledali jejich stopy, avšak štěstí nám nepřálo. Musili jsme se spolehnout na náhodu uprostřed zavodněných rovin, které jsme vůbec neznali. Zaplavená země nás tak zmátla, že už dál jsme se neodvážili, zastavili jsme se na mezi a čekali jsme, až se rozední.
    Hned jak začalo vycházet slunce, vzali jsme zvířata za uzdu a tisíci oklikami jsme zamířili k většímu městu, obehnanému zdí. Viděli jsme je už z dálky, bylo to Pching-luo-sien, město třetího řádu. Ve městě způsobil náš příchod náramný zmatek. Tato krajina vyniká tím, že se tu chová množství krásných mezků; mohli jsme to posoudit zvláště podle toho, že téměř před každým domem stál za uzdu přivázaný mezek. Bylo tomu tak po celé dlouhé ulici, kterou jsme procházeli od severu k jihu. Jak jsme se jí tak ubírali, všecka tato zvířata, vyděšená pohledem na naše velbloudy, se vzpínala a zuřivě se snažila schovat se v domě. Některá dokonce přetrhla uzdu, jež jim bránila v útěku, dala se do trysku a převracela stánky drobných kramářů. Lidé se shlukovali, křičeli, proklínali smrduté Mongoly, nadávali velbloudům, a místo aby se snažili zmatek urovnat, ještě ho stupňovali.
    Hluboce nás zarmoutilo, když jsme si uvědomili, že náš příchod do města má tak smutné důsledky, co jsme však mohli dělat? Nebylo v na­šich silách učinit, aby se mezci tolik nebáli, ani velbloudům jsme nedo­vedli přikázat, že nesmějí vypadat tak příšerně. Jeden z nás se rozhodl běžet před karavanou, aby včas upozornil, že přicházejí velbloudi. Toto opatření trochu zmírnilo zmatek, který však skončil teprve tehdy, až jsme překročili městské hradby.
    Měli jsme v úmyslu v Pching-luo-sienu posnídat, nezískali jsme však dostatek sympatií u jeho obyvatel, a tak jsme se tu ani nepokoušeli za­stavit. Přesto jsme sebrali tolik odvahy, že jsme si koupili něco k jídlu; musili jsme za to zaplatit hrozně draho, nebyla vhodná chvíle pro smlou­vání. V určité vzdálenosti od města jsme došli k strážnímu domu; zasta­vili jsme se tu, abychom si trochu odpočinuli.
    Těchto strážních domů je v Číně velmi mnoho. Podle zákona musí být postaveny při silnicích, na každou polovinu míle jeden. Jsou to podivu­hodné stavby, vybudované podle čínského slohu. Sestávají z malé dřevěné nebo hliněné budovy, která bývá vždycky natřená vápnem. Je tu i jakási kůlna, úplně holá, zepředu otevřená. Je určena pro nešťastné poutníky, kteří by za noci či za špatného počasí už nemohli dojít do hostince. Po obou stranách jsou dvě malé místnosti se dveřmi a okny. Jediným zaří­zením bývá dřevěná, černě natřená lavice.
Z vnějšku je strážní budova vyzdobena velkolepými malbami, které zobrazují bohy války, různé jezdce a pohádková zvířata. Na zdech kůlny jsou zase namalovány všecky zbraně, kterých se v Číně užívá: pušky s doutnákem, luky, šípy, oštěpy, štíty a šavle všech tvarů. V jisté vzdále¬nosti od strážního domu bývá čtverhranná vížka, nalevo od ní pět patní¬ků, zasazených do země v řadě za sebou. Představují pět li, což jest vzdá¬lenost jedné strážnice od druhé. Mezi dvěma žerděmi bývá upevněn veliký nápis, který cestujícím sděluje jméno nejbližšího města při silnici. Nápis, který jsme si právě ted mohli přečíst, byl tento:
— Z Pching-luo-sienu do Ning-sia je padesát li.
— Na sever až k Pching-luo-sienu je pět li.
— Na jih až k Ning-sia je čtyřicet pět li.
V dobách válek slouží za noci hranaté věže k předávání znamení. Děje se tak pomocí ohně podle stanovených pravidel.
Číňané vypravují, že jeden císař (Jou-wang, třináctý císař dynastie Čou, r. 780 př. Kr.) se podvolil rozmarům manželky a nařídil za noci vyhlášení poplachu. Císařovna se chtěla pobavit na účet vojska a současně si chtěla ověřit, zda jsou tyto ohně schopné povolat posilu na pomoc hlavnímu městu. Jakmile znamení došlo do provincií, guvernéři ihned vyslali vo¬jenské mandaríny do hlavního města. Když tam dorazili a zjistili, že poplach byl vyhlášen jenom pro zábavu, že to byl obyčejný ženský vrtoch, rozhořčeně se vrátili domů. Za krátkou dobu nato vpadli do říše barbaři a rychle postupovali k hlavnímu městu. Tentokrát kázal císař zapálit ohně z nutnosti, bylo mu naléhavě třeba pomoci. Z provincií se však nikdo ani nepohnul, předpokládalo se, že se císařovna opět chce jenom rozptýlit. Říká se, že barbaři obsadili hlavní město a císařská rodina byla vyvražděna. Hluboký mír, jemuž se Čína těší tak dlouhou dobu, velice omezil dů¬ležitost těchto strážních domů. Pomalu se mění v zříceniny, a pak už zřídkakdy jsou opravovány. Lidé především odnesou dveře a okna. Nikdo tu dnes nebydlí. Jen na některých velmi živých silnicích se se značnou trpělivostí obnovují nápisy a patero patníků. Strážní dům, kde jsme se zastavili, byl také opuštěný. Přivázali jsme zví¬řata ke sloupu, vešli jsme do jedné světnice a klidně jsme si tam připravo¬vali oběd. Kolemjdoucí si nás všímali jen povrchně, zdálo se, že jsou poněkud překvapeni, když viděli, kterak jsme si strážní dům přeměnili v hostinec. Nějací šviháci se nám posmívali, když spatřili tři tak necivi¬lizované Mongoly.
Naše zastávka netrvala dlouho. Nápis nám úředně oznamoval, že máme před sebou čtyřicet pět li pochodu, než dojdeme do Ning-sia. Cesta byla obtížná a velbloudi šli pomalu, nemohli jsme proto plýtvat časem. Šli jsme podél mohutného kanálu, který byl určen pro závlahu polí. Naše malá karavana postupovala jen velmi zvolna po rozbahněném, kluzkém terénu. Proti sobě jsme spatřili přijíždět početný houf jezdců. Jak tato skupina projížděla podél kanálu, nesčetní dělníci, kteří opravo¬vali jeho břehy, padali na zem a volali: „Štěstí a zdraví našemu otci a matce!" Pochopili jsme, že to je vysoce postavený mandarín.


str. 192 ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^


   
… ohrožováni nájezdy lupičů. Co mohlo být jejich cílem? Jaký prospěch jim takové podivné postavení mohlo přinést? Snažili jsme se tyto příčiny vypátrat a vysvětlit, avšak nepodařilo se nám to, záhada zůstala nerozřešena.
    Při první noční hlídce jsme se dali do hovoru s hostinským, zdálo se nám, že je to muž poctivého charakteru. Vyprávěl nám mnoho příběhů o lu­pičích, byly to jen samé boje, vraždy a žhářství. „Tak proč tenhle kraj neopustíte?"
    „Ach," povzdechl si, „my přece nejsme svobodní. Všichni, kdo bydlíme v Kao-tao-c', jsme odsouzeni do vyhnanství. Nemusili jsme jít až do I-li jen pod tou podmínkou, že zůstaneme tady na cestě, abychom zásobovali vodou mandaríny a vojáky, kteří doprovázejí odsouzence. Jsme povinni dát zdarma vodu i všem vládním úředníkům, kteří tudy procházejí." Jakmile jsme se dověděli, že jsme mezi vyhnanci, trochu jsme se uklidnili. Nabyli jsme přesvědčení, že obyvatelé města nejsou ve spojení s lupiči i z toho důvodu, že mezi nimi žije i jakýsi malý mandarín, jehož úkolem je vykonávat zde dozor. Dokonce jsme se na okamžik oddali nadějím, že tu v Kao-tao-c' nalezneme i křesťany, hostinský nás však ujistil, že tu mezi nimi žádný křesťan není, že všichni, kdož byli odsouzeni k vyh­nanství pro náboženství Páně, odešli do I-li.
    Když jsme uvážili, co nám hostinský řekl, už jsme se nebáli pomýšlet na odpočinek. Šli jsme si lehnout a usnuli jsme hlubokým spánkem; lupiči nás bohudík nepřišli navštívit.
    Po většinu druhého dne jsme putovali cestou, která směřovala k I-li. Kráčeli jsme po ní s úctou a ve zbožném rozjímání, vždyť to byla cesta do vyhnanství, kterou tolikrát posvětili vyznavači víry. Vyprávěli jsme si o těch statečných křesťanech, o těch silných duších, které než by se zřekly náboženství, raději opustily rodinu a vlast a odhodlaly se umřít v neznámých končinách. Doufali jsme, že Prozřetelnost posilní misionáře, aby mohli svým bratrům ve vyhnanství přinést útěchu víry. Cesta do I-li nás přivedla až k Velké zdi, kterou jsme snadno překročili. Toto dílo čínského národa si zaslouží, abychom o něm pověděli několik slov. Mnoho se už o něm napovídalo, a přitom je však málokdo dokonale poznal.
    Je známo, že myšlenka stavět obranné zdi proti útokům nepřátel ne­vznikla jenom v Číně. Mnoho příkladů takových obranných zařízení nám poskytuje starověk. Podobné zdi si stavěli Asyřané, Egypťané i Mé­dové, v Evropě v severní části Velké Británie byla postavena zeď na příkaz císaře Septima Severa. Zatím však žádný národ nevytvořil nic velko­lepějšího, než je tato Velká zeď, kterou dal zbudovat Čchin Š'-chuang-ti roku 214 př. Kr. Číňané ji nazývají Wan-li čchang-čcheng (Veliká zeď desíti tisíc li). Na stavbě byl zaměstnán nesmírný počet dělníků a práce na tomto obrovském díle trvaly desítky let. Velká zeď se táhne od nej­západnějších končin Kan-su až k Východnímu moři. Rozsah tohoto gigantického díla byl různě posuzován každým, kdo o či­ně psal: jedni jeho velikost přeháněli, druzí se je naopak snažili zesměšnit. Rozdílnost názorů pochází patrně od toho, že každý posuzoval celé dílo jen podle malé ukázky, kterou viděl na vlastní oči.
    Pan Barrow, který roku 1793 přišel do Číny v hodnosti historiografa vyslanectví spolu s lordem Macartneym, uvažoval asi takto: předpokládal, že v Anglii a ve Skotsku je 1 800 000 domů. Dá-li se odhadnout zdivo každého domu na 2000 čtverečních stop, pak tam dohromady není tolik stavebního materiálu, kolik je ho v Čínské zdi. Z toho by se podle něho mohla postavit zeď, která by stačila dvakrát obepnout celou zeměkouli. Za základ svých výpočtů vzal pan Barrow zeď takovou, jakou ji mohl vidět na sever od Pekingu; tam byla vybudována vskutku ve vší kráse a velkoleposti. Je však nutno smířit se s tím, že Velká zeď, postavená do cesty barbarským nájezdům, není na všech místech stejně široká a vysoká a ani stejně masivní.
    Za své cesty jsme ji překročili na různých místech více než patnáctkrát a více než jednou jsme podle ní pochodovali po celý den, aniž bychom ji spustili z očí. Místo dvojité zubaté zdi, která existuje v okolí Pekingu, jsme často nacházeli jenom jednoduchou zeď a mnohdy jen docela nízký hliněný násep. Tato pověstná zeď byla někde dokonce zjednodušena do té míry, že to byla jen hromada nakupených balvanů. Pokud pak jde o její základy, o nichž pan Barrow prohlašuje, že jsou vybudovány z velikých kamenných bloků stmelených maltou, můžeme potvrdit, že jsme po nich nenašli ani stopu.
    Je možné mít za to, že Wan-li čchang-čcheng musila být nejpevnější právě v okolí hlavního města císařství, to znamená v těch místech, kam se ponejvíc soustřeďovaly útoky barbarských hord. Je však možné věřit i tomu, že mandaríni, kteří byli k řízení stavby ustanoveni císařem Cchin Š'-chuang-ti, dozírali pečlivě na uskutečňování jeho plánů jen v těch místech, která císař měl doslova před očima. V končinách velmi vzdálených, kde ostatně nebylo třeba se obávat barbarských nájezdů, jako například na hranicích Ordosu a v alašanských horách, spokojili se s tím, že místo zdi tam postavili jen jakýsi její náznak. Pověst o veliké přísnosti vůči Mongolům, kteří chtěli vstoupit na území císařství, si vydobyla strážnice v San-jen-ťing; je vzdálena jen pár kroků od Zdi. Ve vsi je jediný hostinec, který patří veliteli stráže. Když jsme sem vešli, všimli jsme si, že na dvoře stojí několik skupin velbloudů. Byla to veliká mongolská karavana, která sem dorazila chvíli před námi.
    I tak tu ještě byla možnost ubytování, podnik byl velice rozsáhlý. Sotvaže jsme se usadili ve světnici, byli jsme dotazováni na pasy. Přišel si je od nás úředně vyžádat sám velitel stráže.
    „Nemáme pas," řekli jsme mu.
    Velitelův obličej se rozzářil spokojeností. Prohlásil, že nemůžeme dříve pokračovat v cestě, dokud mu nezaplatíme veliký peněžní obnos.
    „Jakže? Pas nebo peníze? Věz, že jsme prošli celou Čínou z jednoho konce na druhý, že jsme byli v Pekingu, projeli jsme celým Mongolskem, neměli jsme s sebou pas a nemusili jsme zaplatit jedinou sapeku. Což jako velitel stráže dosud nevíš, že lámové smějí cestovat všude a bez povolení?"
    „Co mi to říkáte? Je tu karavana, která přišla před vámi, a jsou v ní dva lámové, kteří předložili cestovní povolení jako všichni ostatní."
    „Jestliže je pravda, co říkáš, pak je nutno shodnout se na tom, že jsou lámové, kteří mají cestovní povolení, a pak jsou i jiní lámové, kteří je nemají."

str. 201 ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^

… sami jsme si vařili. Ráno i večer jsme se zvířaty vyjížděli dost daleko od hostince.
    Majitel hostince patřil mezi ty znamenité povahy, které jsou vždy ochot­né posloužit, ale v podstatě jsou na obtíž přílišnou dotěrností, která se jim dá prominout jen proto, že je to z dobré vůle. Tento laskavý hostinský přicházel co chvíli do naší světnice a dával nám rady, jak máme hospo­dařit. Přenášel předměty z místa na místo, všecko aranžoval podle vlastního vkusu. Přicházel i k naší pícce, odkrýval z hrnce poklici, prstem ochutnával guláš, jednou přidal sůl, podruhé opět zázvor - k velkému rozhořčení otce Huca, který byl oficiálně určen jako kuchař. Jindy nás zase poučoval, jako kdybychom dosud nic nevěděli o ohni, jak se má zacházet s uhlím, jakým způsobem je třeba seřídit tah. Potom vzal do rukou kleště na uhlí a hrabal se v ohništi, a to zase k nespokoje­nosti otce Gabeta, který zastával úřad topiče. Zvlášť večer si myslil, že je nepostradatelný: jednou prodlužoval, jindy zase zkracoval knot v lampě, aby prý svítila co možná nejlépe. Často to vypadalo, jako by se až divil, že jsme bez něho mohli žít jeden do dvaatřiceti, druhý do sedma­třiceti let. Mezi všemi těmito dotěrnostmi, jimiž nás každou chvíli obla­žoval, byla jedna, kterou jsme rádi snášeli. Ohříval nám lože, a to tak zajímavým způsobem, že už nikdy potom jsme něco podobného nezažili. Zde to však byla zcela běžná věc.
    Kchang čili zvláštní druh velké pece, na níž se spí, není v Kan-su stavěn celý z cihlového zdiva jako v severní Číně. Nahoře je přikryt prkny, která jsou vedle sebe položena tak, že mezi nimi nejsou štěrbiny. Když se má kchang roztopit, prkna se nadzvednou a v peci se rozprostře koňský hnůj, zpráchnivělý a dokonale suchý. Na toto palivo se nahází pár kusů žhavého uhlí a prkna se opět položí na své místo. Oheň zvolna prohořívá hnojem, který jakmile je jednou zapálen, nemůže uhasnout. Teplo a kouř nemohou přímo vycházet ven, pomalu zahřívají prkna, jak se hnůj pozvolna spaluje, a po celou noc je trvale zajištěno příjemné teplo Umění topiče kchangu spočívá ve správném rozložení hnoje, aby ho nebylo ani příliš mnoho, ani příliš málo. Uhlí se musí rozložit tak, aby se hnůj současně zapálil na několika místech a prkna se mohla stejno­měrně zahřát.
    Styděli jsme se, že si necháváme vyhřívat lože jako malé děti, a tak jsme si jednoho dne tuto službu chtěli poskytnout sami. Výsledek však nebyl nikterak šťastný, stalo se, že jeden z nás se hřál nadmíru, zatímco se druhý po celou noc třásl zimou. Na jedné straně dosahoval oheň až k prknům, na druhé straně se hnůj ani nezapálil. Majitel hostince U mírného podnebí s tím vůbec nebyl spokojen, měl také proč. Aby se podobný nešvar nemohl opakovat, zavřel kůlničku s hnojem na zámek a vyhradil si tak právo, že přijde večer sám připravit naše lože. Mnohonásobná péče o domácnost i modlení breviáře nám bránilo, abychom se v Che-ťiao-i nudili, čas velmi rychle utíkal, a jak bylo do­hodnuto, osmého dne se objevil Samdadžemba. Nebyl však sám, dopro­vázel ho malý mládenec, v němž jsme podle rysů obličeje snadno po­znali jeho bratra. Okamžitě nám také jako takový byl představen. Toto první naše setkání trvalo jen chviličku, oba Dahurové se vzdálili a vešli do bytu hostinského. Zprvu jsme si myslili, že chtějí prokázat majiteli hostince zdvořilost, avšak v tom jsme se mýlili. Znovu se před námi objevili, a to s větší obřadností než prve. Samdadžemba vstoupil jako první. „Baldžo," oslovil bratra, „padni na zem před mými pány a odevzdej jim dary naší chudé rodiny!"
    Mladý Dahur nás po východním způsobu třikrát pozdravil a položil před nás dvě veliké mísy. Jedna byla plná krásných ořechů, v druhé byly tři veliké chleby, které se tvarem podobaly chlebům francouzským. Abychom Samdadžembovi prokázali, jak si jeho pozornosti vážíme, ihned jsme rozkrojili jeden chléb a jedli jsme ho spolu s ořechy. Byl velice chutný, od našeho odjezdu z Francie jsme nejedli chléb tak výtečný.
    Za chvíli jsme zpozorovali, že Samdadžembův oděv byl neobyčejně zjednodušen. Překvapilo nás, že ho vidíme v zchátralých šatech, když od nás odešel dobře oblečený. Chtěli jsme po něm vysvětlení. Vyprávěl nám tedy o své rodině, že ji nalezl v hrozné bídě. Jeho otec byl již dávno mrtev, stará matka byla slepá a neměla už to štěstí ho vidět. Měl dva bratry: jeden byl ještě malý a druhý byl ten, kterého jsme měli před sebou. Tento mladý muž byl jedinou oporou rodiny. Zaměstnával se tím, že se jednak staral o malé políčko, jednak hlídal jiným lidem stáda. Po takovém sdělení nám nebylo zatěžko uhodnout, co Samdadžemba udělal se svými šaty: všecko nechal své ubohé matce, včetně přikrývky na cestu. Napadlo nás, že mu navrhneme, aby zůstal doma a všechnu péči věnoval své chudé rodině.
    „Jak bych mohl být tak krutý," ohradil se, „udělat takovou věc? Což bych jim směl ujídat z pole, které jim ještě zbylo? Sotva mohou žít sami. Jak by mohli uživit ještě mne? Neznám žádné řemeslo, neumím pracovat na poli, jakým bych jim byl pomocníkem?"
    Toto rozhodnutí jsme neshledávali ani vznešeným, ani ušlechtilým, pro­tože jsme však dobře znali Samdadžembovu povahu, nepřekvapilo nás to. Netrvali jsme na tom, aby tu zůstal, protože jsme teď byli ještě spíše přesvědčeni, že by rodina od něho nemohla nic očekávat, nebyl by jí příliš platný.
    Co se nás týče, vykonali jsme všecko, co bylo v našich silách, abychom těm ubožákům ulehčili. Dali jsme Samdadžembovu bratru velikou almužnu, a potom jsme se začali připravovat na další cestu. Za těch osm dnů odpočinku se stav našich zvířat podstatně zlepšil, takže jsme se mohli odvážit podniknout tu zlou cestu, která byla před námi.
    Druhého dne po našem odchodu z Che-ťiao-i jsme začali stoupat na vysokou horu Pching-kou. Na jejích stezkách bylo tolik hrbolů a děr, že to byla pro naše velbloudy téměř nepřekonatelná překážka. Cestou jsme musili stále mohutně křičet, abychom upozornili mezkaře, kteří by mohli jít touž cestou, tak úzkou a tak nebezpečnou, že se dvě zvířata na ní nevyhnou. A tak jsme křikem varovali každého, kdo šel proti naší karavaně, aby včas odvedl mezky stranou. Jinak by totiž ris­koval, že se mezci při pohledu na naše velbloudy splaší a zřítí se do propasti.
    Od úpatí hory jsme vyrazili před rozedněním a teprve kolem poledne jsme dosáhli vrcholu. Nalezli jsme tam malý hostinec, kde se místo čaje podával odvar z pražených bobů. Na chvíli jsme se tu zastavili, abychom se najedli, měli jsme už veliký hlad. Snědli jsme několik ořechů a skývu dahurského chleba, s nímž jsme zacházeli jako s velikou vzácností. Těšili jsme se, že slavnostní hostinu zakončíme šálkem studené vody; musili bychom se však spokojit jen s tekutinou, která nesnesitelně za­páchala. Raději jsme si tedy poručili odvar z pražených bobů, což je tekutina bezvýrazné chuti, a zde se navíc prodávala velmi draze. Nebylo tu zdaleka tak chladno, jak jsme se obávali podle ročního období i podle výšky hory. Přes poledne bylo počasí velmi příjemné, pak se nebe zatáhlo a začal padat sníh. Musili jsme z této hory sestupovat pěšky a za chvíli nám z toho bylo až horko. Bylo třeba si dávat veliký pozor, abychom neuklouzli po svažující se cestě. Jeden náš velbloud udělal hned dva kotrmelce za sebou, naštěstí se však zastavil o balvany, kterých všude bylo plno až k úpatí hory.
    Když jsme zdolali tu hroznou Pching-kou, šli jsme si hledat nocleh do Města staré kachny (Lao-ja-pao). Zde se systém topení jen málo lišil od Che-ťiao-i. Kchangy tu nejsou vytápěny koňským hnojem, ale uhelným prachem, který se rozmočí na jakési těsto a pak se zformuje do tvaru cihel. Používá se i rašeliny.
    Vždycky jsme si myslili, že pletení je v Číně věcí neznámou. Říkali to aspoň sami Číňané. Město staré kachny však tento předsudek vyvrátilo. Ve všech ulicích jsme si všimli mnoha nikoliv pletařek, ale pletařů. Byli to vskutku samí muži, kteří se tímto řemeslem zabývali. Jejich výrobky jsou bezvýrazné a postrádají veškeré jemnosti. Pletou jenom z hrubé vlněné příze, a to nejčastěji neforemné punčochy, které se podobají spíše pytlům, a rukavice palčáky. Používají k tomu jehlic z bambusu. Byla to pro nás vskutku vzácná podívaná, tato shromáždění mužů s kníry, jak vysedávají před dveřmi domů, jak předou, pletou a ovšem i tlachají jako klepny. Vypadalo to jako parodie na mravy naší vlasti. Z Lao-ja-pao jsme měli pět dnů pochodu do Si-ning-fu. Druhého dne jsme přišli do Nien-paj-sienu, města třetího řádu.
    Když jsme prošli západní branou, zastavili jsme v hostinci, abychom tam posvačili. Ve veliké kuchyni bylo shromážděno mnoho pocestných; seděli na lavicích, postavených okolo zdí. Uprostřed sálu byla veliká kamna, kde se připravovala objednaná jídla. Zaměstnán byl přitom hostinský, jeho žena, děti i několik sluhů. Hosté už většinou jedli. A tu se náhle ozval děsný výkřik. Vydala ho ze sebe hostinská, zakřičela tak bolestí. Bolest pak pocházela od silné rány lopatkou, kterou jí zasadil její muž hostinský přímo do hlavy. Na tento výkřik všichni pocestní pozvedli zrak, žena se zatím zachránila útěkem a s nadávkami se scho­vala v koutku kuchyně. Hostinský se jal vysvětlovat společnosti, že takto musí napravovat drzou a neposlušnou ženu, která nevěnuje vaření veškerou péči a ohrožuje tak prosperitu hostince. Ještě než skončil svůj výklad, začala mu žena z koutku, kam se schovala, odsekávat. Žalovala všem přítomným, že manžel je lenoch, a zatímco se ona stará o obsluhu pocestných, on sám tráví čas kouřením a pitím. Výdělek za celý měsíc práce prý utratí v několika dnech za tabák a kořalku. Po celé to představení zůstalo obecenstvo klidné, jako by je nic nedoká­zalo vyrušit. Nepřiklánělo se ani na tu, ani na onu stranu. Žena posléze opustila svůj úkryt a všelijak začala manžela dráždit. „Jestliže já jsem špatná žena," říkala mu, „musíš mě zabít… Nu tak, zab mě!" a přitom se směle postavila před hostinského.
    Ten ji ovšem nezabil, ale dal jí takový políček, že opět uprchlá do kouta. Zmohla se jenom na nadávky.
    Po tomhle políčku to už v obecenstvu zaburácelo smíchem, protože vý­stup začal být zábavný. Záhy však nabyl vážného rázu. Z jedné strany padaly hrozné urážky, z druhé opět zuřivé vyhrožování. Nakonec si hostinský utáhl bedra opaskem a cůpek vlasů si obtočil kolem hlavy: to už bylo znamení velikého boje.
    „Když tedy chceš, abych tě zabil," řekl své ženě, „dobrá, hned tě zabiju."
    Nato popadl od pece veliké železné kleště a zběsile se vyřítil proti své ženě. Všichni hned vyskočili z místa, začali křičet, sbíhali se sousedé a sna­žili se roztrhnout oba soupeře. Podařilo se to až tehdy, když už hostinská měla obličej celý zakrvácený a vlasy rozcuchané. Jakýsi starší muž, který se podle všeho těšil v domě veliké vážnosti, dodal k tomu pár slov, která vypadala jako epilog:
    „Proč to všecko? Což to může být? Manžel a manželka..., v přítomnosti dětí..., v přítomnosti tolika pocestných..."
    Musil tato slova opakovat aspoň třikrát nebo čtyřikrát. Říkal je s nevolí, avšak se vší rozhodností. Mělo to úspěch. Hosté zase pokračovali v jídle, hostinská začala smažit vdolky a hostinský klidně pokuřoval z dýmky. Když jsme se chystali k odchodu, hostinský nám spočítal útratu a při­početl si padesát sapek za zvířata, která, zatímco jsme svačili, byla při­vázána na dvoře. Zřejmě nás chtěl ošidit tak jako Mongoly. Samdadžemba se neudržel a s rozhořčením na něho vyjel:
    „Tak ty si myslíš, že my Dahurové nevíme, co se sluší a patří v hostin­cích? Kdo to kde viděl, aby se platilo za to, že zvířata byla přivázána k dřevěnému kolíku? Řekni mi také, hostinský, kolik sapek požaduješ za tu komedii, kterou jsi nám tady sehrál se svou ženou!" Byla to velmi drsná urážka. Diváci však dali za pravdu Samdadžembovi, a tak jsme odešli s tím, že jsme zaplatili přiměřenou částku. Silnice, která vede do Si-ning-fu, je celkem pěkná a je slušně udržovaná. Táhne se napříč úrodnou krajinou, která je znamenitě vzdělávána, je malebně zvlněná, jsou tu košaté stromy, pahorky a množství potoků. Hlavní plodinou je tu tabák.
    Po cestě jsme si všimli několika mlýnů na vodní pohon. Byly úžasně jednoduché, tak jako skoro všechna zařízení u Číňanů. V těchto mlýnech se horní mlýnský kámen nepohybuje, otáčí se spodní kámen pomocí jediného kola, které uvádí do pohybu spád vody. Aby tyto mlýny, které mají mnohdy značné rozměry, mohly pracovat, nechává se na mlýnské kolo dopadat voda jako z vodopádu, aspoň z výšky dvaceti stop. Proto k pohonu těchto mlýnů stačí i malé množství vody. Den před příchodem do Si-ning-fu jsme zažili velice nebezpečnou cestu, neustále jsme se musili dovolávat boží prozřetelnosti. Šli jsme mezi vysokými skalami podél hluboké bystřiny, jejíž voda se s hukotem valila pod našima nohama. Kolem nás byly samé propasti, stačil by jediný chybný krok, abychom se do některé z nich zřítili. Zvlášť jsme měli strach o vel­bloudy, kteří jsou neohrabaní a těžkopádní, mají-li pochodovat po hrbolaté cestě.
   

str. 211 ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^

… aby svým velikým počtem udrželi na uzdě drzost mandarínů. Obzvláště dnes, kdy vstoupily v platnost nové císařské dekrety, které jsou pro křesťa­ny příznivé, kdyby po celé říši křesťané v zájmu víry povstali a energicky vystoupili na ochranu svých práv, kdyby přitom dali najevo své vyznání a kdyby beze strachu a veřejně konali náboženské obřady, pak by se nikdo bez pochyby neodvážil je omezovat na svobodě. V Číně je to právě tak jako všude jinde: člověk je svobodný jen tehdy, když o to pevně stojí. A tato vůle vyplývá jen z ducha soudržnosti. Schylovalo se už k prvnímu dni čínského roku. Všude se konaly přípra­vy na červený papír, jímž se zdobí průčelí domů, se psala novoroční přání, krámy byly plné zákazníků, ve všech čtvrtích města panoval mnohem čilejší ruch než dosud. Děti, které všude tak rády předbíhají slavnostem a radovánkám, zapalovaly prskavky, jakmile se setmělo. Dzandara nás upozornil, že nemůže novoroční svátky trávit v Tchang-kchou-er, musí prý se vrátit do kláštera, má tam jakési povinnosti vůči svým učitelům a představeným. Ujistil nás, že se za tři dny po Novém roce vrátí nazpět a bude nám dále sloužit. Mluvil s námi neobyčejně zdvořile, jako by nás chtěl odškodnit za všecky hrubosti, jimiž nás den co den zahrnoval. My jsme ho k návratu nenutili, i když nám bylo příjemné, že on sám na návrat myslí. Nenaléhali jsme na něho ze strachu, abychom u něho neposílili domněnku, že je pro nás nepostradatelný. Řekli jsme mu, že když ho na Nový rok volají do kláštera povinnosti, tak jen ať se tam vrátí. Dali jsme mu tři šňůrky sapek, a jak to přikazuje obyčej, řekli jsme mu, že je to proto, aby se svými přáteli mohl pít čaj pěkně zbarvený. Po několik minut dělal, jako by nechtěl peníze přijmout. Musili jsme učinit nátlak na jeho jemnocit, a tak si je nakonec vzal a uložil si je do vaku. Půjčili jsme mu Samdadžembova mezka a Dzan­dara odešel.
    Poslední dny roku jsou pro všecky Číňany obdobím velikého rozčilování. V této době každý provádí účtování. Útočí se na dlužníky, aby se od nich něco vymohlo. Všichni Číňané jsou zároveň dlužníky i věřiteli, a tak se stává, že se všichni navzájem hledají a navzájem se pronásledují. Člověk, který jde k svému sousedu ztropit křik, že mu dosud nezaplatil pohledávky, vrátí se domů a najde svůj vlastní dům naruby obrácený svými věřiteli. Všude si lidé nadávají, proklínají se, bijí se. Posledního dne v roce dostupují zmatky vrcholu, je třeba něco prodat, aby se získalo trochu peněz. Ulice, kde jsou zastavárny, jsou přeplněné. Odnáší se sem šatstvo, ložní přikrývky, nádobí i nábytek všeho druhu. Ti, kdo už vyprázdnili dům, jdou škemrat o pomoc, běží k rodičům nebo k přátelům, vypůjčují si jejich věci, že prý jim je ihned vrátí. Hned se s tím však utíká do tang-pchu. Tohle trvá až do půlnoci. Pak se naráz všecko utiší, nikomu už není dovoleno vymáhat dluhy, nikdo si nesmí dovolit udělat na to sebemenší narážku. Mluví se jen slovy mírnými a zdvořilými, všichni jsou si navzájem bratry. Ti, kdož před chvílí byli schopni se navzájem probodnout, se nyní překonávají ve zdvořilosti a srdečnosti. Nový rok se v Číně slaví podobně jako v Evropě. Lidé si obléknou nej­lepší šaty, chodí se navštěvovat podle veškerých pravidel etikety. Posílají si navzájem dárky, účastní se her a všelijakých slavností, chodí do divadla a na vystoupení kejklířů a kouzelníků. Všechen čas plyne v radovánkách; velkou úlohu přitom hrají prskavky a bengálské ohně.
    Po několika dnech se znovu otevrou krámy a všecko zase poznenáhlu dostává svůj všední ráz. Vyhlašují se úpadky; Číňané tomu říkají, že dotyčný nechal dveře otevřené.
    Chuej-chuej neslaví Nový rok v téže době jako Číňané. Řídí se vlastním kalendářem podle Mohamedovy hidžry. Tato okolnost nám umožnila, že jsme ty dny plné zmatku mohli strávit v naprostém klidu. Období vyhrazené pro vymáhání dluhů bylo předznamenáno jen několika hád­kami, ale hned potom se všecko vrátilo do hlubokého míru. Dům odpo­činku nebyl obšťastňován výbuchy prskavek. Využili jsme klidu i Dzandarovy nepřítomnosti k zopakování všech svých lekcí tibetštiny. Obě rozmluvy, které jsme už dobře znali, jsme dále rozebírali, rozkládali a podrobovali všemu možnému bádání a zkoumání. Trochu času nám zabíraly starosti o stravování, a tak jsme studium musili dohánět v noci, což se příliš nehodilo do rozpočtu majiteli našeho domu. Jakmile se ukázalo, že jsme mu způsobili příliš značné výdaje za osvětlení, odnesl nám nádobu s olejem. Prokázal, že je pravý Turek, a počítal nám denně útratu i za světlo. Protože jsme nechtěli být před půlnocí odsouzeni k temnotám, musili jsme si koupit balíček svíček, z velikého hřebíku a z půlky řepy jsme si zhotovili svícen, který nebyl ani krásný, ani elegantní, který však proto nekonal menší službu. Když jsme úplně spotřebovali Turkův olej, zapálili jsme si svíčku, a tak jsme mohli dát volný průběh svým hlubokým zájmům o tibetštinu. Mnohdy jsme si řekli, že na chvíli přerušíme práci, že si odpočineme a budeme se bavit o Francii. Když jsme v myšlenkách po delší dobu bloudili po své drahé vlasti, jen s potížemi jsme se vraceli do skutečného světa. Zdálo se nám, že to není možné, že tu jsme tak sami v mlčenlivé noci, skloněni nad tibetským písmem kdesi uprostřed cizí země až na konci světa.
    Třetího dne po Novém roce se vrátil Dzandara Vousáč. Za jeho nepří­tomnosti jsme se těšili tak sladkému a příjemnému odpočinku, že už jen pohled na něho na nás působil hrozným dojmem. Byli jsme jako žáčci, kteří se nemohou zbavit pocitu hrůzy z pohledu na svého učitele. Dzan­dara byl však roztomilý a nad všecko pomyšlení příjemný. Popřáli jsme si Nový rok a s největší roztomilostí jsme se vzájemně počastovali přá­telskými a uctivými frázemi. Pak nám obšírně vykládal o mezkovi, kterého jsme mu půjčili. Nejprve prý ho cestou dvanáctkrát shodil na zem, což ho donutilo jít pěšky. To malé zvíře však bylo tak žertovné, že ho cestou bavilo všelijakými roztodivnostmi, že ani neměl čas se cestou unavit.
    Když se dost vypovídal o malichernostech, přistoupil k vážným věcem. Protože jsme se rozhodli počkat na tibetské poselstvo, zve nás do kláštera Kumbum, kde bychom se mohli ubytovat. Pak nám se svou obvyklou výmluvností líčil všecky výhody, které klášter může poskytnout nám, mužům vědy a modlitby. Taková nabídka mohla nejvyšší měrou splnit všecky naše tužby, nechtěli jsme však projevit nadšení. Odpověděli jsme Dzandarovi docela chladně: „Uvidíme, snad."
    Druhý den byl ve znamení příprav k odjezdu. Protože jsme u sebe neměli velbloudy, najmuli jsme si káru, abychom mohli přepravit zavazadla. Když jsme oznámili majiteli domu odpočinku, že odcházíme, požádali jsme ho, aby nám vrátil náš cestovní stan. Půjčil si ho od nás před dvanácti dny, že prý by chtěl vykonat se svými přáteli zábavnou cestu do Země trávy. Slíbil, že nám ho okamžitě přinese, že prý si ho uložil u jednoho ze svých přátel. Čekali jsme marně. Už byl večer, ale stan dosud nikde. Posléze nám řekl, že přítel není doma, že se vrátí za dva dny a že nám za dva dny stan pošle.
    Dzandara se k té věci nevyjádřil, když však nadešla noc a viděl, že není nic připraveno, nemohl už přemoci netrpělivost:
    „Je vidět," pravil „že jste lidé z jiného světa. Což nechápete, že máte stan v zastavárně?" „V zastavárně? To není možné!"
    „Je to víc než pravděpodobné. Chuej-chuej potřeboval peníze, aby na konci dvanáctého měsíce mohl poplatit dluhy. Byl rád, že vás má u sebe. Vypůjčil si stan, ale na žádnou zábavnou cestu se nevydal, můžete si být jisti, že ho odnesl do tang-pchu. Nyní nemá peníze, aby ho vyplatil... Podívejte, zavolejte ho sem, já ho sám vyslechnu a pak uvidíme." Požádali jsme pána domu, aby k nám zašel. Jakmile přišel do naší svět­nice, Dzandara Vousáč se ujal slova s obdivuhodnou obřadností. „Poslechni," pravil, „tento večer ti musím říci několik slov. Ty jsi Turek, já jsem láma. Zákony pravdy platí pro všecky. Ty jsi vzal náš stan a od­nesl jsi ho do zastavárny. Jestliže jsi byl v nesnázích, pak jsi dobře udělal, nikdo ti to nevyčítá. Zítra však odcházíme a náš stan tu ještě není. Kdo tudíž má pravdu? Zdaž my, kteří požadujeme navrácení svého majetku, nebo ty, který ho zadržuješ? Neříkej, že stan je u někoho z tvých přátel. Já ti říkám, je v zastavárně. Jestliže dřív než dopijeme tenhle šálek čaje, nebudeme mít svůj stan tady, sám o něj půjdu žádat k soudu a pak se uvidí, zda se dahurský láma nechá ošidit Turkem!" Aby podtrhl závěr svého proslovu, Dzandara dal takovou ránu pěstí do stolu, na němž jsme měli postavený čaj, že všecky tři šálky nadskočily do vzduchu. Turek na to nemohl říci ani slovo, a tím se přiznal, že stan je vskutku v zastavárně. Ujistil nás, že ho tu hned budeme mít, a jako majitel domu odpočinku nás žádal, abychom tuhle věc nešířili, mohlo by to prý jeho podniku ublížit.
    Sotva odešel, strhl se na dvoře veliký lomoz: všude se sbíraly předměty, které by se mohly odnést do zastavárny, koňská sedla, přikrývky, svícny, kuchyňské nářadí. Ještě než jsme si šli lehnout, už ležel stan pěkně vyčištěný na káře, s kterou jsme měli odjet nazítří do kláštera. Druhého dne za východu slunce jsme se vydali na cestu. Země, kterou jsme procházeli, je obydlena jednak národem Si-fan, který žije kočovnicky a zabývá se pěstováním dobytka, jednak Číňany, kteří podobně jako ve východním Mongolsku pronikají zvolna do pustin, stavějí si tu domy a sem tam obdělají kousek půdy v Zemi trávy. Za krátké cesty jsme ne­narazili na nic pozoruhodného, kromě toho, že když jsme přejížděli zamrzlý potok, kára se převrhla a rozbila se na kusy. Kdyby se to stalo ve Francii, musil by se k opravě rozbitého vozu povolat kolář i kovář. Bohudík náš Faethón byl Číňan, to znamená, že to byl člověk, který se nikdy neoctne v rozpacích; dovedl si poradit: použil kousků dřeva, pro­vazů a kamenů. Mohli jsme jen naříkat nad tím, že jsme ztratili chvilku času. Ve vzdálenosti jednoho li od kláštera jsme potkali čtyři lamy. Byli to Dzandarovi přátelé. Dzandara šel před námi. Jejich duchovní šat, rudá šerpa, kterou byli ovinuti, žluté čepice ve tvaru mitry, skromné vystupo­vání i vážná slova, která pronášeli tichým hlasem, to všecko na nás za­působilo hlubokým dojmem. Zdálo se nám, jako bychom ucítili vůni duchovního a klášterního života.
    Bylo už víc jak devět hodin večer, když jsme dorazili k prvním klášterním obydlím. Abychom nerušili hluboké ticho, které všude panovalo, lámové na chvíli zastavili káru a slámou vycpali vnitřek zvonečků, které měli koně zavěšené na krku. Beze slova jsme zvolna procházeli ztichlými a opuštěnými ulicemi velikého lamaistického města. Měsíc už vyšel, nebe bylo čisté a hvězdy zářily tak jasně, že jsme mohli snadno rozpoznat domky lámů. Bylo jich mnoho a byly rozmístěny na svazích kopce. Ze tmy vystupovaly velkolepé a podivuhodné stíny buddhistických chrámů jako obrovská strašidla. Co však na nás nejvíc působilo, bylo vznešené, slavnostní ticho. Panovalo po celém klášteře a jen tu a tam bylo přeru­šeno vyštěknutím psa, který se budil ze spaní, a troubením hlídky na mořskou mušli. Znělo to jako hlas mořského orla.
    Konečně jsme došli do domku, kde bydlil Dzandara. Protože už bylo příliš pozdě, abychom si šli hledat vhodnější ubytování, náš učitel nám postoupil svou vlastní prostornou celu a pro sebe si šel najít nocleh do sousedství. Lámové, kteří nás doprovázeli, neodešli, dokud nám ještě neuvařili čaj s mlékem. Dali nám veliký kus skopového masa, čerstvé máslo a několik výtečných malých chlebů. Jedli jsme s náramnou chutí, jednak jsme byli unaveni, nadto jsme pak v hloubi duše zakoušeli spo­kojenost, jejíž příčinu jsme si nedovedli vysvětlit.
    V noci jsme se marně pokoušeli usnout, spánek nepřicházel. Byli jsme jakoby vyvedeni z rovnováhy postavením, do něhož jsme se dostali a které nám připadalo stále neuvěřitelnější a nepochopitelnější. Všechno se nám honilo hlavou jako nejasný sen, zahalený mlhavým oparem. Jsme přece v zemi Amdo, která je v Evropě zcela neznámá, ve velikém klášteře Kumbum, který je tak slavný a vyhlášený po celém buddhistickém světě, a teď bydlíme v lámově cele... Strávili jsme noc spřádáním plánů.
    Jakmile se začalo rozednívat, už jsme byli na nohou. Kolem nás ještě bylo hluboké ticho. Pomodlili jsme se ranní modlitbu se srdcem plným pocitů, jaké jsme dosud nepoznali. Byla to směsice štěstí a hrdosti nad tím, že nám byla dána možnost vzývat pravého Boha z tohoto slavného kláštera, který byl zasvěcen vylhanému náboženství a modloslužebnictví. Připadali jsme si, jako bychom přišli obrátit na víru Ježíše Krista všechen buddhismus.
    Brzy se objevil Dzandara. Přinesl nám čaj s mlékem, hrozinky a vdolečky smažené na másle. Zatímco jsme snídali, otevřel malou skříňku, vyňal z ní lakovaný dřevěný podnos - na červeném podkladě byly zlacené orna­menty a květy. Dobře ho očistil cípem šerpy, položil na něj list růžového papíru a na papír pravidelně rozmístil čtyři hrušky, které koupil ještě v Tchang-kchou-er. Všecko to přikryl hedvábným šátečkem podlouhlého tvaru, jemuž se říká Khatak.
    „Tady s tímto," obrátil se na nás, „si půjdeme pronajmout byt." Khatak neboli stuha štěstí hraje tak důležitou úlohu v tibetských oby­čejích, že je třeba se o ní zmínit. Je to kus hedvábí tak jemného, že se spíše podobá flóru. Je bílé barvy, trochu do blankytného odstínu. Délka je přibližně trojnásobkem šířky, oba konce jsou zpravidla zakončeny třásněmi. Khataky mají nejrůznější velikost a jsou i různě drahé. Je to však předmět, který nesmí chybět boháčům ani chuďasům. Nikdo se nevydá na delší cestu, aniž by si jich s sebou nenesl celou zásobu. Když jdou Tibeťané vykonat společenskou návštěvu, když jdou někoho po­žádat o službu nebo když jdou někomu poděkovat, vždycky začnou rozprostřením khataku. Vezmou jej do obou rukou a podají jej osobě, kterou je třeba uctít. Potkají-li se náhodou dva přátelé, kteří se už dlouho neviděli, jest jejich první starostí vyměnit si khatak. Dělá se to tak úslužně a tak hbitě, jako když se v Evropě podává ruka. I když se píše dopis, bývá dobrým zvykem vložit do něho maličký khatak. Těžko se dá uvěřit, kolik důležitosti khataku přikládají Tibeťané, Si-fanové, Čchang-mao-er a všecky národy, které sídlí na západ od Modrého jezera. Pro ně to znamená vyjádření těch nejčistších a nejupřímnějších citů. Nejkrásnější slova a nejcennější dárky neznamenají nic, nepřidá-li se khatak. S ním naopak nejobyčejnější předměty získají nejvyšší cenu. Když vás někdo přijde požádat o pomoc s khatakem v ruce, je nemožné ho odmítnout, aniž by se tím neurazily posvátné zvyklosti. Tento tibetský zvyk se velice rozšířil mezi Mongoly zvláště v klášterech. Khataky jsou význačnou složkou čínského obchodu v Tchang-kchou-er. Tibetští vyslanci se nikdy nevydají na cestu, aniž by si jich neopatřili dostatečné množství. Když jsme ukončili skromnou snídani, vyšli jsme, abychom si vypůjčili příbytek. Dzandara Vousáč kráčel před námi a v obou rukou nesl vážně onen důležitý podnos se čtyřmi hruškami. Tahle cesta byla pro nás tak zvláštní, že jsme se až styděli. Zdálo se nám, že na nás všichni upínají zrak. Vůbec to však nebyla pravda: hunové, které jsme potkali, kráčeli tiše dál, ani neotočili hlavu, aby si nás prohlédli. Malí šabiové, lehko­myslní a dovádiví, tak jako jsou všichni žáci, byli jediní, kteří se našimi osobami zaměstnávali.
    Konečně jsme vstoupili do jednoho domu. Jeho majitel byl na dvoře a zabýval se rozprostíráním hnoje na slunci. Jakmile nás spatřil, ihned se ovázal šerpou a vstoupil do své cely. Šli jsme za ním. Dzandara mu přinesl podnos s hruškami zároveň se slavnostním proslovem ve východo-tibetském jazyku, Nerozuměli jsme mu ani slova.
    Po celou lu dobu jsme se chovali skromně a tiše, připadali jsme si jako ubožáci, kteří ani za sebe nedovedou prosit. Lama nám pokynul, aby­chom se posadili na koberec, nabídl nám šálek mléka s čajem a řekl nám mongolsky, že je šťasten, že za ním přišli z tak dalekých zemí cizinci, že hunové ze západních zemí se odhodlali pohlédnout na jeho nuzný příbytek...
    Kdyby rozuměl francouzsky, řekli bychom mu: „Pane, není zač nám děkovat."
    Poněvadž se tu však hovořilo mongolsky, musili jsme mu říci, že i když jsme z lakové dálky, že i tady nacházíme domov, jestliže jsme měli pří­ležitost setkat se s takovou pohostinností, jako je jeho. Když jsme popili čaj a popovídali si o Francii, Římu, papeži a o kardiná­lech, šli jsme si prohlédnout příbytek, který byl pro nás určen. Pro chudé kočovníky, jakými jsme byli, byl přímo velkolepý. Dal nám velikou svět­nici s mohutným kchangem, oddělenou kuchyní s pecí, hrnci a nějakými potřebami a také stáj pro koně a mezka. Bylo opravdu proč se radovat.
    Velice jsme litovali, že s sebou nemáme další khatak, abychom lámovi projevili svou vděčnost.
    Jak mohutný vliv má náboženství na lidské srdce! I tehdy, když je to náboženství chybné a nezná svůj pravý cíl! Jaký je rozdíl mezi těmito laskavými, pohostinnými a bratrskými lamy a Číňany, tím národem obchodníků, kteří mají srdce vyprahlá a chtivá, kteří by pocestným pro­dali i sklenici studené vody! Když jsme se zamyslili nad přijetím, jehož se nám dostalo zde v Kumbumu, přenesly se bezděčně naše vzpomínky do klášterů, které byly proslavené pohostinností našich duchovních předků. Pocestní a chudí tam vždycky našli pro tělo odpočinek a pro ducha útěchu.
    Ještě téhož dne jsme se tedy přestěhovali do nového příbytku. Lámové, kteří sousedili s Dzandarou, nám velmi horlivě pomáhali. Bylo vidět, že mají skutečnou radost, když nám mohou na ramenou přenést některé zavazadlo. Zametli, zatopili nám v kchangu a připravili i chlév, aby­chom tam mohli zavést svá zvířata. Když bylo všecko hotovo, musil po­dle obyčeje pán domu sám připravit pohoštění. Soudí se totiž, že při stěhování člověk nemá čas na to, aby se zabýval vařením. Domníváme se, že se čtenář nebude hněvat, když tu najde stručný popis našeho domova a seznámí se s jeho obyvateli. Bezprostředně proti vra­tům byl podlouhlý dvůr, kolem dokola byly prostorné chlévy. Vlevo od dveří do chlévů vedl úzký průchod na druhý dvůr, který měl čtvercový tvar. Všecky jeho čtyři strany byly zastavěny celami lámů. Strana proti průchodu byla příbytkem pána domu, říkalo se mu Acha-jie, to jest starý bratr. Bylo mu přes šedesát, byl vysoké, štíhlé postavy, suchý až vyzáblý. Byla to vlastně jen kostra, pokrytá suchou a vrásčitou koží. Když nebyl úplně zahalen do svého šatu a vystavil tmavé paže paprskům slunce, dalo by se říci, že to jsou dva staré vinné kmeny. I když se ještě dobře držel na nohou, při chůzi klopýtal. Vypadalo to, jako by jím pohyboval nějaký mechanismus a každý krok byl výsledkem pohybu pístu.
    Acha-jie byl po osmatřicet let správcem kláštera. Shromáždil poměrně značný majetek, všechno však věnoval na dobročinnost a na půjčky, které mu nikdy nebyly splaceny. Dostal se tak do veliké nouze, neměl už nic než tento dům, který dal vystavět v době svého blahobytu. Nepodařilo se mu ho prodat, pronajmout ho nesměl, bylo by to proti zvyklostem kláštera, kde se nepřipouštělo nic kromě prodeje nebo zapůjčení domu zdarma. K dovršení všeho neštěstí nemohl starý Acha-jie využitkovat ani mimořádných darů, které byly rozdělovány mezi lamy; každý láma totiž musil dosáhnout jistého stupně v hierarchii. Acha-jie se celý život nezabýval ničím jiným než světskými záležitostmi, nemohl studovat, byl úplně nevzdělaný, a neuměl dokonce ani číst a psát. Nic mu však nebylo na překážku, aby se nemodlil od rána do večera, neodkládal z ru­kou růženec a stále bylo slyšet, jak si šeptá nějaké kratičké modlitby. Ten člověk měl zlaté srdce, nezdálo se však, že by si ho příliš vážili; byl starý a zchudlý.
    Vpravo od příbytku starého Acha-jie na druhé straně dvora bydlil láma čínského původu, říkali mu Khitan-lama (čínský láma). I když mu bylo sedmdesát let, vypadal lépe než ubohý Achajie. Záda se mu už začínala hrbit, přesto však byl stále ještě prostřední postavy a byl hodně tělnatý, živý obličej měl ozdoben krásným bílým vousem, který byl při okraji trochu zažloutlý, čínský láma měl obdivuhodné vědomosti. Mluvil a psal výborně čínsky, mongolsky a tibetský. Za svého dosti dlouhého pobytu v Tibetu a v několika mongolských knížectvích nashromáždil veliké jmění, říkalo se, že má ve své cele několik beden plných stříbrných prutů. Byl to lakomec a špína, jedl střídmě a chodil nuzně oblečen; neustále otáčel hlavou z jedné strany na druhou, jako to dělá člověk, který má strach, aby ho nikdo neokradl. V Mongolsku byl pokládán za velikého lamu, zde však, v Kumbumu, kde žili tak proslulí lámové, se ztrácel v davu. čínský láma měl u sebe mladičkého, jedenáctiletého šabi. Toto dítě bylo čiperné, čtverácké, v podstatě velice dobré. Každý večer jsme slyšeli, jak rozmlouvá se svým učitelem, který mu neustále vyčítal, že spotřeboval příliš mnoho másla, že uvařil příliš tmavý čaj a že nalil do lampy příliš mnoho oleje.
    Proti obydlí čínského lamy měli svůj byt dva francouzští misionáři. Hned vedle jejich místnosti byla maličká cela, kde bydlil skromný stu­dent druhého ročníku lékařského studia. Mladý, čtyřiadvacetiletý stu­dent měl velice statnou postavu, trochu těžkopádnou a neohrabanou, která prozrazovala, že spotřebuje velmi mnoho másla. Kdykoli jsme ho viděli, jak vystrkuje z cely nos, musili jsme si vzpomenout na La Fontainovu krysu, která se ze zbožnosti dostala do holandského sýra. Ten mladý muž tak koktal, že když začal mluvit, často ztratil dech. Pro tuto vadu se stal bázlivým, zdrženlivým a jeho povaha nabyla na dobráctví a na ochotě. Na nejvyšší míru se obával přítomnosti malého šabi, který se mu pro vadu v řeči zlomyslně posmíval.
    Část dvora proti příbytku starého Acha-jie tvořily malé, od sebe vzá­jemně oddělené kuchyňky. Každý měl svou vlastní: správce, koktavý láma i misionáři. Jak se tu říkalo, žili jsme v domě čtyř „rodin". I když bydlilo v jednom domě více „rodin", vždycky tu panoval klid a pořádek.
    Návštěvy se konaly zřídka a každý se staral o své, vůbec se nevměšoval do cizích záležitostí. V domě, kde jsme bydlili my, jsme se vzájemně vůbec ani nevídali, leda když bylo zvlášť pěkné počasí. Jakmile slunce vysvitlo na dvůr, vyšly čtyři rodiny ze svých cel a posadily se na veliký plstěný koberec.
    Čínský láma měl ještě zdravé oči, zabýval se záplatováním zchátralých šatů nějakými Starými hadry. Acha-jie si mumlal modlitby a přitom si olupoval suchou kůži z rukou. Zpěvně a bez koktání si opakoval student lékařství lekci z terapeutiky. Nebylo snadné se vůči svému okolí uzavřít; rádi bychom se věnovali svým studiím tibetštiny, naše oči však byly příliš poutány těmi třemi „rodinami", které se vyhřívaly na slunci. Klášter Kumbum má něco přes čtyři tisíce lámů. Jeho poloha skýtá oku vskutku kouzelný pohled. Leží mezi vrchy, oddělenými od sebe širokým Údolím. Rostou tu vysoké stromy a na nich přebývají havrani, straky a vrány se žlutými zobáky. Po obou stranách údolí, na obou svazích jsou jako v amfiteátru rozloženy bílé domky lámů; jsou různě veliké a jsou obehnány zdí; nad nimi ční malé pavilónky. Nad těmito skromný­mi obydlími, jejichž jediným bohatstvím je bělostná čistota, se na mnoha místech vypínají buddhistické chrámy se zlacenými střechami. Chrámy se třpytí tisícerými barvami a jsou zdobeny elegantním sloupořadím.
    Domy nejvyšších klášterních představených se poznají podle praporků, které se třepotají na šestihranných věžičkách. Všude, kam oko dohlédne, jsou vidět nápisy mystického významu, psané velikými tibetskými písme­ny, červenými a černými. Nápisy jsou nad všemi dveřmi, na zdech, na skalách, na hedvábných stuhách vlajících ze stožárů, které se tyčí nad střechami domů. Skoro na každém kroku se narazí na výklenky v po­době bochníku chleba. V nich se pálí kadidlo, voňavé dřevo a cypřišové jehličí.
    Nejvíc překvapuje to, že v klášterních ulicích se dá potkat skoro celý národ lámů. Jsou oblečeni do rudého šatu, na hlavě mají žlutou mitru. Krok mají rozvážný. Nemají sice předepsáno mlčení, přesto však hovoří málo, a to velmi tichým hlasem. Mimo hodiny stanovené pro příchod a odchod ze školy a z hlavních modliteb se tu však mnoho lidí nepotká. Po většinu dne jsou lámové věrni svým celám. Jen někteří z nich sestu­pují po křivolakých stezkách až na dno údolí, pak zase vystupují nahoru a nesou na zádech podlouhlý soudek, do něhož si načerpali vodu pro domácnost. Také tu lze ovšem potkat cizince, kteří se sem jednak při­cházejí modlit, jednak chodí navštěvovat své známé lamy. Klášter Kumbum se těší takové pověsti, že se sem Buddhovi vyznavači vydávají v celých procesích ze všech končin Mongolská i z Tibetu. Neuplyne den, aby sem buď nepřišla, nebo odtud neodešla skupinka poutníků. V období zvláště slavných svátků bývá příliv cizinců nesmírný. V roce jsou čtyři základní svátky, nejslavnější je však patnáctého dne prvního měsíce, kterému se říká Svátek „květin". Svátek se nikde neslaví s takovou slávou a okázalostí jako v Kumbumu. Slavnosti, které se po­řádají v Mongolsku, Tibetu a dokonce i v samotné Lhase, se prý se zdejší oslavou nemohou srovnávat.
    Přišli jsme do Kumbumu šestého dne prvního měsíce a už jsme často vídali přicházet veliké karavany poutníků. Scházeli se ke klášteru odevšad a jediným jejich zájmem byl právě Svátek „květin". „Květiny" prý jsou opět velice krásné. Umělecká rada, která je posuzovala, prohlašova­la, že letos jsou krásnější než po všechna minulá léta. Když jsme pořád jen slyšeli mluvit o těch „nádherných květinách", není divu, že jsme o těchto slavnostech chtěli něco vypátrat, zatím jsme o nich nevěděli zhola nic.
    Zde tedy jsou podrobnosti, které jsme zjistili a jimž jsme sami naslou­chali nikoliv bez překvapení:
    Svátek „květin" patnáctého dne prvního měsíce má dvojí ráz, duchovní a světský. Světské oslavy spočívají ve zpodobení všeho lidu Asie podle jeho vlastního charakteru a v krojích. Figurky i s oblečením, krajiny, ornamenty - všecko je vytvořeno z čerstvého másla! Po tři měsíce je dvacet lámů zaměstnáno přípravami této jedinečné po­dívané. Jsou vybráni z nejvýznamnějších umělců v klášteře. Den co den se zabývají zpracováváním másla, přitom neustále mají ruce ve studené vodě, aby teplo prstů nepoškodilo dílo. Protože se tyto práce konají v zi­mě, v době nejkrutějších mrazů, tito umělci hodně zkusí. Nejprve před vlastním modelováním hnětou máslo ve vodě. Když je hmota náležitě připravena, každý se zabývá modelováním určitých částí, které mu byly svěřeny. Všichni výtvarníci pracují pod vedením nadří­zeného, který udělal návrh Svátku „květin" a řídí i jeho provedení. Když pak tito umělci dokončí svou práci, vystřídají je jiní. Ti dílo vybarvují, stále pod vedením téhož nadřízeného. Muzeum z másla je vskutku veliká zvláštnost, takže jsme se nemohli dočkat patnáctého dne v měsíci.
    Už před svátečním dnem proudily do kláštera veliké zástupy cizinců. Kumbum už nebyl tichým a mlčenlivým klášterem, kde to všecko dý­chalo ponurou vážností duchovního života, změnil se v moderní město kypící pohybem a shonem. Odevšad byl slyšet pokřik velbloudářů a hla­sité bučení dlouhosrstého skotu, který sem dopravoval poutníky. Na různých místech návrší, které se tyčí nad klášterem, se objevily stany, v nichž bydlili všichni, pro něž už nebylo místo v domcích lámů. V prů­běhu celého čtrnáctého dne dorazilo do kláštera nesmírné množství poutníků.
    Bylo to pro nás podivné, nezvyklé divadlo, tyhle obrovské zástupy pa­dající při každém kroku na zem a šeptem si přeříkávající modlitby. Mezi těmito horlivými Buddhovými vyznavači bylo i velice mnoho Mongolů, kteří přicházeli z hodně vzdálených míst. Dali se rozpoznat pro svou těžkopádnou chůzi a zvláště podle toho, že přesně dodržovali pravidla téhle pobožnosti. Čchang-mao-er čili Dlouhovlasí tu byli také a nebyli o nic líp upraveni než v Tchang-kchou-er; jejich vášnivé náboženské vytržení bylo v protikladu s mysticismem Mongolů. Kráčeli hrdě s hla­vou vzhůru, pravou ruku měli vystrčenou z rukávu šatů či pláště, vždycky s sebou měli obrovskou šavli nebo pušku. Ze všech poutníků bylo nejvíc Si-fanů ze země Amdo. Výraz jejich tváře se nepodobal ani zuřivým Dlouhovlasým, ani Mongolům s jejich čistou vírou. Prováděli nábožen­ské úkony se vší mrštností a nenucené, jako by říkali, „vždyť jsme z téhle farnosti, to my už všecko dobře známe"!
    Příjemně nás překvapily účesy amdoských žen: měly na hlavách malé kloboučky z černé nebo šedivé plsti. Tvar byl týž jako u kloboučků, které kdysi byly v módě ve Francii. Jediný rozdíl byl v tom, že stužka, která sloužila k udržení tvaru, nebyla černá, nýbrž červená nebo žlutá. Ženy z Amdo nechávaly vlasy splývat na ramena, měly je rozdělené do mnoha malých vrkočů, zdobených červenými korálky a perleťovými cetkami. Ostatní oblečení se nelišilo od šatu mongolských žen. Tíha jejich kožichu byla však aspoň vylehčena tímhle malým kloboučkem, který jim dodával nenucený výraz.
    Byli jsme překvapeni, že jsme v tom množství poutníků nalezli i několik Číňanů s růžencem v ruce, kteří také podle obyčeje padali tváří k zemi. Dzandara Vousáč nám vysvětlil, že to jsou obchodníci s khataky. Nevěří v Buddhu, zbožnost prý jen předstírají, aby tím lépe mohli prodat své zboží. Nedovedeme posoudit, zda tato Dzandarova slova byla pravdivá, či zda to byla pomluva. Pokud však víme, vystihovala by vpravdě čínské vlastnosti.
    Patnáctého dne chodilo kolem kláštera ještě mnoho poutníků, bylo jich však už méně než v předcházejících dnech. Už je to hnalo spíše k místům, kde se konaly přípravy k Svátku „květin".
    Jakmile se setmělo, přišel pro nás Dzandara, abychom se šli podívat na nejlepší díla vytvořená z másla. Už jsme o nich slyšeli tolik chvály! Odešli jsme v doprovodu koktavého lamy, čínského lamy a jeho šabi. Dům hlídal jen starý Acha-jie.
    „Květiny" byly vystaveny před některými buddhistickými chrámy kláštera. Byly osvětleny zářivým světlem. Na lehoučkém podstavci, který byl ozdoben fantastickými ornamenty, stály obrovské vázy z mědi a mosazi ve tvaru kalichů. Všecky tyhle nádoby nejrůznějších velikostí byly naplněny máslem, z něhož vyčníval veliký bavlněný knot. Osvětlení bylo nadmíru vkusné. Mohlo by být ozdobou Paříže ve dnech veřejných radovánek.
    „Květiny" samotné nás přiměly k úžasu. Nikdy bychom si nepomyslili, že uprostřed těchto pouští a mezi polodivokými národy je možno najít tak vynikající umělec. Všecky obrazy a sochy, které jsme viděli v různých klášterech, byly naprosto nedokonalé proti tomu, co nám tu bylo před­vedeno z másla.
    Byly to vypouklé reliéfy velikých rozměrů. Představovaly různé náměty z dějin buddhistického náboženství. Všecky figury měly tak opravdový výraz, že jsme nevycházeli z údivu. Obličeje byly jako živé a oduševnělé, postoj přirozený, oblečení bylo znázorněno se vším půvabem a nenuceností. Na první pohled se dal rozpoznat jak původ, tak i kvalita látek. Zvlášť obdivuhodné bylo znázornění kožešin. Kožešiny z ovcí, tygrů, lišek, vlků a různých jiných zvířat byly tak krásně napodobeny, že člověk byl až v pokušení dotknout se jich, aby se mohl přesvědčit, nejsou-li pravé.
    Na všech reliéfech se dal snadno poznat Buddha. Jeho vznešený a ma­jestátný obličej byl kavkazského typu - bylo to podle buddhistických tradic, že Buddha pocházel ze západních zemí. Měl obličej světlý, lehce narůžovělý, oči do široka otevřené, nos velký, vlasy dlouhé, kučeravé a měkké. Všechny ostatní figurky byly výhradně mongolské rasy s ně­kterými rysy tibetskými, čínskými, mongolskými a si-fanskými. Již podle tvarů obličeje, aniž by se přihlédlo k oblečení, se snadno dali rozpoznat jedni od druhých. Všimli jsme si několika skvěle vystižených hlaviček Indů a černochů. Ti vzbuzovali obzvláštní pozornost diváků. Všecky tyto velkolepé reliéfy byly kolem dokola ozdobeny zvířaty, ptáky a květinami. To všecko bylo také z másla, i zde obdivuhodně vynikala jemnost tvarů a barev.
    Při cestách mezi chrámy byly v malých vzdálenostech od sebe umístěny menší reliéfy, na nichž po způsobu miniatur byly znázorněny bitvy, výjevy z lovu, scény z kočovnického života a nejslavnější tibetské a mon­golské kláštery. Konečně pak před vchodem do hlavního chrámu bylo postaveno úplné divadelní jeviště; jak figury, tak i kulisy byly opět z másla. Figury nepřevyšovaly jednu stopu; představovaly shromáždění lámů, ubírajících se k modlitbám. Nejprve byla scéna v klidu, když však zaznělo zatroubení z mořské mušle, začaly ze dvou postranních dveří vycházet figury lámů, nejdříve nižších hodností, po nich pak přicházeli i nejvyšší představení kláštera, oblečení v obřadní roucha. Chvíli zůstali stát na jevišti, pak zmizeli v kulisách a tím bylo představení skončeno. Tato podívaná vzbuzovala u všeho lidu nesmírné nadšení, my už jsme však viděli jiná divadla s mechanismem; figury se nám zdály nevýrazné, nepohybovaly údy a stejně strnule se pohybovaly. Stačilo nám toto jediné představení a šli jsme si dál prohlížet reliéfy.
    Jak jsme se tak dívali na skupinku směšných čertíků, zaslechli jsme náramný hluk. Vycházel od velikého počtu trub a mořských mušlí. Bylo nám řečeno, že ze své svatyně vychází veliký láma a jde si prohlédnout „květiny". Nic lepšího jsme si ani nemohli přát, veliký láma z Kumbumu byl pro nás vzácnou podívanou. Záhy se již blížil k místům, kde jsme na něho čekali. Byl doprovázen družinou lámů, kteří kráčeli před ním a rozháněli davy velikými černými karabáči.
    Šel pěšky, kolem něho byli shromážděni nejvyšší představitelé kláštera. Živý buddha se nám nezdál starší čtyřiceti let, byl prostřední postavy, obličej měl všední a nevýrazný, pleť neobyčejně snědou. Aniž se cestou zastavoval, prohlížel si reliéfy spíše nevrlým pohledem. Jak se tak díval na překrásná vyobrazení Buddhy, jistě si pomyslil, že proti svému pů­vodnímu vzezření zřejmě při převtělování degeneroval. Osobnost veli­kého lamy na nás příliš nezapůsobila, zato však nás zaujalo jeho ošace­ní, které bylo přesně takové, jaké nosí biskupové. Na hlavě měl žlutou mitru, v pravé ruce držel dlouhou hůl na způsob biskupské berly, přes ramena měl přehozený fialový taftový plášť na prsou sepjatý sponou, který se ve všem podobal plášťům našich církevních hodnostářů. I u jeho družiny jsme si povšimli mnoha podrobností mezi katolickým a buddhistickým ceremoniálem.
    Zdálo se, že se diváci příliš nestarají o živého Buddhu. Mnohem více je zajímali buddhové z másla, kteří také byli daleko půvabnější. Pouze Mongolové mu projevovali úctu, spínali ruce, skláněli hlavu a zdáli se být zarmouceni, že jim tlačenice nedovoluje, aby padli na zem jak dlouzí tak širocí.
    Když veliký láma ukončil prohlídku, vrátil se zase do své svatyně. To platilo jako pokyn všemu lidu, že nastala vhodná chvíle vrhnout se do divokých radovánek. Lidé zpívali, až chraptěli, tančili jakousi farandolu, pak do sebe začali strkat, povalovali se na zem a křičeli tolik, že se hluk rozléhal daleko v pustinách. Vypadalo to, jako by všichni upadli do deliria. V tom hrozném zmatku by se lehce mohlo přihodit, že by se převrhlo jak osvětlení, tak i výtvory z másla; proto se lámové, ozbrojení mohutnými pochodněmi, snažili utišit ty nesmírné davy, které se zmítaly jako rozbouřené moře.
    Nemohli jsme už snést ten strašlivý lomoz. Když náš čínský láma viděl, v jaké jsme se octli tlačenici, navrhl nám, abychom se vrátili domů. Souhlasili jsme s radostí, poněvadž noc už velmi pokročila a už jsme si potřebovali odpočinout.
    Druhého dne, když vyšlo slunce, nezůstala po Svátku „květin" ani stopa. Všecko zmizelo; reliéfy byly zničeny a všecko to nesmírné množství másla bylo naházeno do strží, aby sloužilo za potravu krkavcům. Obrov­ská práce, jíž bylo věnováno tolik péče a možno říci i tolik umění, ne­sloužila víc než jako podívaná pro jednu noc. Každým rokem se „květiny" zhotovují znovu podle jiného rozvrhu.
    Zároveň s „květinami" zmizeli i poutníci. Od rána je bylo vidět, jak pomalu vystupují nahoru po klikatých stezkách, jak se vracejí do svých divokých zemí. Šli tiše a se skloněnými hlavami. Vždyť srdce člověka unese tak málo radosti tohoto světa, že už druhý den po bouřlivé slav­nosti je plné hořkosti a smutku.

str. 233 ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^

I kůra kmene a větví, která je podobná kůře platanu, je právě tak ozdobena písmeny. Když pak se odloupne kousek staré kůry, je vidět nově se tvořící písmena, a což je velice podivné, často se lišící od těch, která jsou na povrchu. Všude jsme hledali nějaké stopy podvodu, bylo to však marné a zbytečné, až nám pot vystupoval na čele. Jistěže by schopnější lidé než my mohli o tomto pozoruhodném stromu podat přijatelné vysvětlení, my však o tom jen podáváme zprávu. Bez­pochyby se budete usmívat nad naší nevzdělaností; nikdo však nás ne­podezírej z neupřímnosti!
Strom „sta tisíců obrazů" se nám zdál velmi starý. Jeho kmen, který by stěží mohli obejmout tři muži, není vyšší osmi stop, větve se nepnou do výšky, ale rozprostírají se jako chochol a jsou neobyčejně husté. Některé usychají a opadávají stářím. Listy zůstávají stále zelené. Růžové dřevo vydává zvláštní vůni podobnou vůni skořice. Lámové nám říkali, že v létě, kolem osmého měsíce, rozkvétá velikými červenými květy mimo­řádné krásy. Také nás ujistili, že nikde jinde neroste strom tohoto druhu. V mnoha mongolských a tibetských klášterech se ho už pokoušeli roz­množit jak semeny, tak i odnožemi, žádný pokus se však nezdařil. Když císař Kchang-si přišel jako poutník do Kumbumu, dal nad stro­mem „sta tisíců obrazů" vybudovat na svůj náklad stříbrnou klenbu, navíc daroval velikému lámovi překrásného vraníka, který prý dokázal za den urazit tisíc li, dále pak sedlo vykládané drahokamy. Kůň už zdechl, sedlo je však dosud vidět v jednom buddhistickém chrámu a je předmětem obzvláštního uctívání. Ještě než opustil klášter, založil Kchang-si roční důchod na vydržování tří set padesáti lámů. Pověst Kumbumu, založená zprvu na slávě Congkhapově, se nyní zaklá­dá na vynikající kázni a na věhlasu tamějších studií. Lámové jsou tu po celý život pokládáni za studenty, poněvadž teologie tu platí za nevy­čerpatelnou. Studující jsou rozděleni do čtyř oborů čili do čtyř fakult, podle toho, jakým studiem se chtějí zabývat.
První je fakulta mystiky, kde se studují pravidla rozjímání a příklady ze života buddhistických světců.
Druhá je fakulta liturgická, kde se studují náboženské obřady, a vysvětluje se vše, co patří k lamaistickému kultu.
Třetí je fakulta lékařská, jejímiž předměty je čtyři sta čtyřicet nemocí lidského těla, lékařská botanika a předpisy o přípravě léků. Posléze čtvrtou fakultou je fakulta modliteb. Ta se těší největší vážnosti, je nejvíce podporována a má také nejvíc studentů.
Objemná díla, která slouží jako základ vyučování modlitbám, jsou roz­členěna do třinácti stupňů, které jsou podobny stupňům v hierarchii. Místo, které student zaujímá ve škole i ve sboru, je určeno počtem teolo­gických spisů, které již prostudoval. Mezi tímto množstvím lámů lze mnohdy pozorovat i starce, jak se v posledních řadách sklánějí nad knihami. Dá se to přičíst ať už jejich lenosti, nebo neschopnosti, zatímco mladí lidé často dosahují vrcholného stupně v hierarchii. K dosažení určitého stupně na fakultě modliteb se vyžaduje pouze to, aby student bezvadně přednášel texty předepsaných knih. Když se student domnívá, že je dostatečně připraven, podá o tom zprávu veli­kému lámovi, přičemž mu podá krásný khatak, mísu s rozinkami, ně­kolik uncí stříbra v prutech, a to podle důležitosti stupně, kterého chce dosáhnout. Dávají se dárky i zkoušejícím lámům. I když se tvrdí, že rozhodnutí nelze ovlivnit podplacením, i v Kumbumu, tak jako všude jinde, vládne přesvědčení, že nějaká ta oběť pro Akademii není zbytečná, chce-li kdo při zkoušce dobře obstát. Lidé jsou všude stejní! Před hlavním chrámem kláštera je rozlehlé čtvercové nádvoří, vydláždě­né velikými dlaždicemi. Kolem jsou vinuté sloupy s kolorovanými socha­mi. Na tomto nádvoří se shromažďují lámové z fakulty modliteb ke svým lekcím, jež jsou jim připomínány zatroubením na mořskou mušli. Všichni usedají podle hodností na holých dlaždicích a setrvávají tam jak v zimě, ve sněhu, mrazu a větru, tak v létě, v dešti a v slunečním úpalu. Pouze profesoři jsou ve stínu, sedí na zastřešeném stupínku. Je to zvláštní podívaná na takto shromážděné lamy s červenými plášti a s velikou žlutou mitrou na hlavě. Jsou tak namačkáni jeden na druhého, že ani nejsou vidět dlaždice, na kterých sedí. Když několik studentů přednese podle rozvrhu svou stanovenou úlohu, profesoři podávají vysvětlení. Ta jsou ovšem právě tak nejasná a nesrozumitelná jako text. Nikdo však nemá proti tomu námitky a všichni, jeden jako druhý, se tím spokojí. Jsou tak jako tak přesvědčeni, že vznešenost učení je přímo uměrná jeho tajuplnosti a nepochopitelnosti.
Lekce bývají zpravidla zakončeny disputací, kterou vede předem určený student. Každý má právo dotazovat se ho na cokoliv, co jen ho může napadnout. Není nic tak obludného jako tyto disputace, které připomínají pověstné diskuse středověkých scholastiků, kdy se zuřivě argumentovalo „de omni re scibili" (ovšem, co lze znát). V Kumbumu je pravidlem, že vítěz se posadí na ramena poraženého a musí být triumfálně nesen kolem zdí školy.
Jednoho dne se vrátil Dzandara Vousáč z lekce. Obličej mu zářil radostí mnohem více než obvykle. V zápětí jsme se dověděli, že se stal hrdinou disputace. Porazil svého soka v důležité otázce, proč slepice a ostatní ptáci provádějí jedním úkonem totéž, co jiná zvířata musí provést dvě­ma úkony (že totiž musí zvlášť močit). Připomínáme tuto hloupost pro­to, že se tak nejlépe může posoudit úroveň a vznešenost lamaistického učení.
Několikrát v roce přichází osobně sám živý buddha, nejvyšší představený kláštera, s velikým doprovodem a sám podává oficiální vysvětlení ke svatým knihám. Ačkoliv nejsou o nic vědečtější ani srozumitelnější než vysvětlení profesorů, přesto se těší veliké vážnosti. Na všech školách je přípustný pouze tibetský jazyk.
Kázeň v klášteře je přísná a řádně se dodržuje. Na fakultách při vyučo­vání a ve sboru při zpívání modliteb stojí lámové pověření dozorem opřeni o železnou tyčku a udržují mezi posluchači náležitý pořádek a klid. Sebemenší porušení řádů bývá trestáno hned na místě; nejprve domluvou, a je-li toho zapotřebí, i ranou železnou tyčkou. Tohoto hrozného napomenutí nebývají ušetřeni ani mladí šabi ani starci. Lamy hlídá klášterní policie; je oblečena stejně jako ostatní lámové s tím rozdílem, že její šaty jsou šedivé a že nosí červenou čepici. Ve dne v noci prochází ulicemi klášterního města ozbrojena mohutnými karabáči a obnovuje pořádek všude tam, kde je toho zapotřebí. Záležitosti, které se vymykají pravomoci lamů-dozorců, vyřizují tři soudy, kde opět zasedají lamové-soudci. Lámové, kteří by se dopustili i nepatrné krádeže, jsou vyhnáni z kláštera; předtím je jim však žhavým železem vypáleno na čele a na obou tvářích znamení hanby.
Buddhistické kláštery, i když jsou v mnohém ohledu podobné klášterům křesťanským, přece jen se od nich odlišují. Je pravda, že lámové jsou podřízeni týmž pravidlům a téže kázni, nelze však říci, že by žili v ně­jaké pospolitosti. Dají se mezi nimi pozorovat všecky stupně bohatství a chudoby, tak jak je tomu v moderních městech. V Kumbumu jsme často vídali lamy oblečené v hadrech, jak chodili žebrat ke dveřím svých bohatých spolubratři o pár hrstí ječné mouky. Každé tři měsíce rozdě­luje správa kláštera mouku všem lámům, kteří ke klášteru příslušejí. Je jí však příliš málo. Velmi pomáhají milodary poutníků, ale kromě toho, že jsou to oběti velmi nejisté, děje se jejich rozdílení podle hierarchických stupňů; stále bývá dost takových lámů, na které nezbude skoro nic. Rozlišují se dva druhy milodarů: v čaji a v stříbru. První vypadají asi takto:
Poutník, který chce pohostit lamy, vyhledá představené kláštera, dá jim khatak a oznámí jim, že má v úmyslu pozvat lamy na čaj, a to buď všecky, nebo jen některé. Čaj pro všecky se podává všem lámům bez rozdílu, čaj pro některé se podává vždy jen pro jednu fakultu, a to podle přání poutníka.
V den, kdy má být obětován čaj pro všecky, dá ihned po společné ranní modlitbě předsedající láma znamení, kterým upozorní celé shromáždění, aby setrvalo na svých místech. Nato se čtyřicet mladých šabi, určených k tomu losem, vydá do hlavní kuchyně a za chvíli již přinášejí veliké nádoby čaje s mlékem a procházejí s nimi mezi řadami. Jak postupují, lámové vytahují ze záňadří dřevěné misky a naplňují si je až po okraj. Každý pak popíjí tiše a zakrývá misku cípem své šerpy, jako by chtěl zahladit nepříznivý dojem z tohoto čistě materiálního počinu, který není v souladu s posvátností místa. Zpravidla bývá čaj připraven v dosti značném množství, aby se nalévání mohlo dvakrát opakovat, aby na každého lámu vybyly dvě misky čaje. Čaj bývá buď více, nebo méně zbarvený, což záleží na poutníkově štědrosti.
Jsou i takoví dárci, kteří každému lámovi dají k čaji kousek čerstvého másla. Ti, kdož se chtějí ukázat, přidají ještě buchtičku z pšeničné mouky.
Když je slavnost u konce, předsedající láma slavnostně vyhlásí jméno zbožného poutníka, který si získal nesmírnou zásluhu tím, že počastoval svatou rodinu lámů. Nato pak poutník, který se zpravidla obřadu účastní, padne tváří k zemi. Lámové zazpívají na jeho počest několik modliteb a všichni v zástupu obejdou svého dobrodince. Ten nepovstane ze země, dokud všichni neodejdou.
Obětní dary tohoto druhu neznamenají ve skutečnosti pro jednotlivé lamy příliš mnoho, jestliže se však uváží, že se najednou sejde víc než čtyři tisíce pijáků čaje, dá se snadno pochopit, že náklad na tuto věc musí dosahovat vysokých částek. V klášteře Kumbum stojí jednoduchý čaj pro všecky, to jest bez másla a buchtiček, padesát uncí stříbra, což odpovídá téměř pěti stům franků.
Peněžní dary přijdou mnohem dráže, poněvadž přitom ještě všichni lámové pijí čaj. Peníze se nerozdělují ve shromáždění. Po společné mod­litbě předsedající láma oznámí, že ten a ten poutník z toho a toho kraje obětoval tolik a tolik uncí stříbra pro svatou rodinu lámů, že suma byla přesně rozpočítána a že každý obdrží svůj podíl. Ještě v ten den se lámové odeberou do kanceláře obětních darů, kde jim přesně vyplatí to, co jim náleží.
Pro oběti nejsou určena zvláštní období ani zvláštní dny. Jsou vždy vítány; při čtyřech hlavních svátcích jsou však častější vzhledem k veli­kému přílivu poutníků. Po Svátku „květin" oniutský kníže, který se tu ještě zdržoval před návratem do Mongolska, obětoval šest set uncí stříbra a čaj pro všecky s přídavkem másla a buchtičkami po celých osm dnů; náklad jistě mohl dostoupit patnácti tisíc franků.
Když obětuje nějaká význačná osobnost, bývá zvykem, že se obřadu účastní živý buddha. Zpravidla se mu předloží v košíčku, zdobeném květinami a stužkami, stříbrný prut o váze padesáti uncí, kus žlutého nebo červeného hedvábí, pár bot a mitra. Všecko je přikryto nádherným khatakem. Poutník padne k zemi na stupeň oltáře, kde trůní živý buddha, a položí mu košíček k nohám. Převezme ho jeden šabi a na oplátku odevzdá poutníkovi khatak jménem živého buddhy. Živý buddha se přitom nesmí ani pohnout a nesmí projevit změnu v chování, což přísluší jeho božství.
Kromě obětních darů mají kumbumští lámové ještě několik prostředků k zajištění živobytí. Někteří pěstují krávy a prodávají svým spolubratřím mléko a máslo. To pak slouží k zpestření stravy, která sestává výhradně z čaje a z ječné mouky. Jiní opět se sdružují ve společnosti a vaří čaj, který poutníci obětují osazenstvu kláštera. Ostatní pracují jako krejčí, barvíři, obuvníci, kloboučníci a zhotovují všecko, co náleží k lamaistické-mu oblečení. Posléze jsou v Kumbumu i krámy, kde se s velikým ziskem prodává zboží z Tchang-kchou-er nebo ze Si-ning-fu. Mezi lamy řemeslníky je ještě určitý počet těch, kteří nacházejí uplatnění v činnosti bližší duchovnímu životu. Zabývají se tím, že tisknou nebo opisují lamaistické knihy.
Jak známo tibetské písmo se píše vodorovně zleva doprava. I když se písmo lámů dá sestavit do abecedního pořádku podobně jako v evrop­ských jazycích, vůbec se nepoužívá pohyblivých písmen. Tiskne se výhradně stereotypií pomocí dřevěných desek. Tibetské knihy se pak podobají veliké karetní hře, listy jsou volné a potištěné po obou stranách. Poněvadž nejsou svázané ani sešité, vkládají se do dřevěných desek, které se svazují žlutými stuhami.
Vydání knih, které se tisknou v Kumbumu, jsou nedbalá, písmo je v nich rozmazané, postrádá jemnosti i zřetelnosti. Jsou po všech stránkách mnohem horší než knihy, které vycházejí z císařských tiskáren v Pekingu. Rukopisná vydání jsou naopak velkolepá, vyzdobená fantastickými orna­menty, písmena jsou nejvýš elegantní a zřetelná. Lámové nepíší štětci jako Číňané, píší bambusovými třískami, které naříznou jako pero. Jejich kalamář je podobný měděné tabatěrce, je vycpán bavlnou na­sáklou inkoustem. Lámové klíží papír, aby se písmo nerozplývalo, ne­používají však jako Číňané roztoku kamence, nýbrž napouštějí papír vodou s přídavkem jedné desetiny mléka. Je to jednoduché, výsledky jsou však postačující.
Dzandara Vousáč nepatřil k žádnému řemeslnickému cechu, které jsme právě vyjmenovali, byl to zvláštní druh člověka.

str. 242 ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^

To, co mě rmoutí a co mě dojímá, je pomyšlení, že když jsi před čtrnácti lety odcházel, abys navštívil zemi svatých, byl jsi oblečen do posvátného roucha lámů, a dnes tě tu vidím jako černého muže a kejklíře...'
Ta slova mě znepokojila. Chvíli jsem mlčel, pak jsem povstal a řekl jsem rozhodně:
„Svaté učení říká, že je třeba více si vážit otce a matky než sloužit du­chům nebe a země. A proto mi, matko, povězte, co mám dělat. Váš syn se s úctou podřídí.“
„Odhoď svůj světský šat,“ poručila mi matka, „nech padnout na zem ten cop vlasů a navrať se do rodiny svatých!“
Nevěděl jsem, co na to odpovědět. Třikrát jsem se poklonil až k zemi na znamení, že se podřizuji. Když matka poroučí, je nutno uposlechnout, vždyť synovská oddanost je základem všech správných učení. Když jsem vám překládal deset velkých přikázání Hospodinových, všiml jsem si, že čtvrté praví: Cti otce svého i matku svou.
Druhého dne jsem si oblékl mnišské roucho a za několik dnů nato jsem se vydal na cestu do Kumbumu, kde se snažím stát se svatým..." Tato poslední Dzandarova slova si právem zasloužila, abychom je do­provodili výbuchem smíchu. Musili jsme se ovládat a stisknout zuby. Vždyť už jsme se dostatečně přesvědčili, že přes svůj chvályhodný záměr stát se svatým nedospěl k příliš znamenitým výsledkům v trpělivosti a skromnosti.
Když jsme vyslechli Dzandarovy příhody, ihned jsme pochopili, čím to je, proč při nejrůznějších příležitostech má tak blízko k Číňanům a k čín­ským zvyklostem. Pravidla zavedená Congkhapou zakazují lámům poží­vání česneku a kořalky a kouření tabáku. Česnek se zakazuje proto, že se nesluší předstoupit před obraz Buddhy s ohavným, páchnoucím dechem, který je schopen překrýt i vůni kadidla. Kořalku zakázal proto, že tato tekutina zatemňuje rozum a rozněcuje vášně srdce. Tabák je pak zakázán proto, že povzbuzuje lenost a zabírá drahocenný čas, který je třeba zasvětit studiu a modlitbám. Přes tyto velmi dobře zdůvodněné zásady mnozí, kteří by se rádi stali svatými, tak jako Dzandara, nezříkají se kouření ani pití, ani přidávání česneku do kaše. To všecko se děje tajně a bez vědomí klášterní stráže. V kumbumském klášteře byl Dzan­dara patronem a jednatelem čínských kupců, kteří sem pašovali zaká­zané zboží. Za malou provizi se ochotně staral o jeho odbyt. Několik dnů po Svátku „květin" jsme se znovu pustili do studia tibetšti­ny. Každé ráno Dzandara přicházel s námi pracovat. Zabývali jsme se sepisováním zkrácené biblické dějepravy od vzniku světa až po vystou­pení apoštolů. Dali jsme té práci formu dialogu. Dvě spolu rozprávějící osoby byli láma Hospodinův a láma Buddhův. Dzandara byl svou úlohou zaujat jako skutečně prodejný člověk. Všecko, co prováděl v Tchang-kchou-er, například jeho znamenání se křížem, zájem o křesťanskou věrouku, to všecko nebylo nic než obyčejná komedie. Náboženské myšlenky vůbec neměly žádný vliv na jeho chamtivé srdce, které všemi hodnotami pohrdalo. Za svého dlouhého pobytu mezi Číňany nabyl reptavé pochybovačnosti a tu pak dával až příliš často najevo. Celé náboženství neznamenalo v jeho očích nic než prostředek, který chytří lidé vynalezli pro vykořisťování hlupáků.

str. 246 ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^

K přestěhování z Kumbumu do Čho-khorthangu nám skutečně stačila pouhá půl­hodinka. Šli jsme chvíli po svahu strmého kopce, pak jsme sestoupili do údolí. Uprostřed tekl potůček, jehož břehy byly ještě zamrzlé. Zdálo se nám, že v téhle krajině jsou vydatné pastviny, vzhledem k drsnému podnebí tu však ještě bylo rostlinstvo nizoučké, opožďovalo se v růstu. I když už byla polovina května, klíčící rostliny dodávaly celému údolí jen nažloutlý nádech. Přišel nám naproti láma s ruměnými tvářemi a pěkně kulaťoučký. Dovedl nás k obydlí, které nám dal správce kláštera přichystat. Ubytovali nás ve veliké světnici, která ještě do rána sloužila jako teletník. Zvířata byla ještě příliš malá a slabá, aby se mohla se svými matkami vydat na cestu do hor. Stálo to spoustu námahy, aby byl příbytek vyčištěn, tu a tam se však přesto daly rozpoznat stopy po bývalých obyvatelích. Lama nás ujistil, že to je to nejlepší, co v klášteře mají. Jak jsme se už zmínili, je Čhokhorthang venkovským sídlem lékařské fakulty; je na něj prazvláštní pohled, zejména v létě. Obydlí lámů jsou postavena na svahu vysokého kopce, jsou stíněna věkovitými stromy, jejichž košaté koruny slouží za útočiště luňákům a havranům. Několik kroků pod domky teče vydatný potok, přerušovaný množstvím hrází. Ty si tam postavili lámové, aby se jim mohli točit čhokhory neboli modlící válečky (asi omyl, čhokhor - kolo života). V dálce v údolí a na protějších svazích byly vidět černé stany Si-fanů, stáda koz a jaků. Skalnatá hora, o niž se opírá klášter, je osídlena pěti lamy, kteří si do ní buď přímo vytesali cely, nebo bydlí v celách z větví, tak jako v obrovských vlaštovčích hnízdech. Jako scho­diště jim slouží jen několik dřevěných trámků, zapuštěných do skály. Jeden z těchto výstředních buddhistů se úplně zřekl světa a dobrovolně se vzdal styku se svými bližními. K dopravě almužen od lámů a od pastýřů z kraje mu sloužil jen pytlík zavěšený na dlouhém provaze. Dost často jsme se setkávali s těmito lamy-poustevníky, nemohli jsme se však dovědět, o čem rozjímají ve svých hnízdech ve výšinách. Ani oni sami nebyli schopni se přesně vyjádřit. Říkali nám, že zvolili tento způsob života, protože prý se dočetli v knihách, že nejzbožnější lámové žili takovýmto způsobem. Vcelku to byli velice hodní lidé, byli prosto­duší, trpěliví a nikterak divocí. Trávili čas v modlitbách, odpočívali a pospávali.
Kromě těchto pěti, kteří neustále žili vysoko ve skalách, bydlilo v údolí několik lámů, kterým byla svěřena péče o opuštěné klášterní domy. Ti se nestarali o duchovní hodnoty a o mystiku jako ti první, naopak, za­bývali se zcela skutečnými a hmotnými záležitostmi tohoto světa: byli to pastevci. Ve velkém dvoře, kde jsme bydlili, žili dva zavalití lámové, kteří měli na starosti dvacet krav, starali se o telátka, dojili krávy, stlou­kali máslo a lisovali sýr. To bylo jejich každodenní zaměstnání. Nezdálo se, že by se nějak zabývali rozjímáním a modlením. Tu a tam je bylo slyšet, jak vzývají Congkhapu, to však bylo vždycky jen a jen kvůli zvířa­tům: když se jim splašily krávy, když jim nechtěly stát při dojení anebo když se jim telátka zatoulala někde v údolí.
Když jsme mezi ně přišli, znamenalo to rozptýlení v jejich jednotvárném životě pastýřů. Často k nám chodili na návštěvu a prohlíželi si naši malou cestovní knihovničku s bázní a ostychem, tak jako se prostí lidé ostýchají před výplody ducha. Když nás zastihli při psaní, na dlouho zapomínali na svá stáda a na hospodářství, celé hodiny zůstávali bez pohnutí s očima upřenýma na naše havraní brky, které pobíhaly po papíru a zanechávaly na něm stopy, jejichž jemnost a nezvyklost je uváděla ve vytržení.
Maličký klášter Čhokhorthang splnil všecky naše naděje. Ani jednou jsme nelitovali, že už nejsme v Kumbumu, tak jako zajatec nezeli ztráty svého vězení, dostane-li se mu svobody. Už nad námi nevládl Dzandara Vousáč, tvrdý a nesmiřitelný krutovládce, který tím, že nám dával hodiny tibetštiny, nás vychovával k trpělivosti a odevzdanosti. Jen proto, že jsme si tolik přáli něčemu se naučit, dokázali jsme snášet všecky jeho rozmary. Odchod z Kumbumu byl pro nás šťastnou a vítanou příleži­tostí zbavit se té příšerné pijavice, která se na nás přiživovala po dobu pěti měsíců. Úspěchy, jichž jsme ve studiu Tibetčiny dosáhli, nám už konečně dovolovaly, že nám za zády nemusil stát učitel. Mohli jsme už ve studiu pokračovat sami, už jsme nepotřebovali ničí pomoci.

str. 253 ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^

Druhého dne se král tázal na radu věštců. Jeden z nich, jménem Fu I, otevřel letopisy z dob císaře Čao-wanga z dynastie Čou a začal srovnávat podrobnosti smi s obsahem letopisů. Když byl král seznámen se starými letopisy a když nalezl zprávy z dob Čao-wangových, naplnilo se jeho srdce radostí. Povolal důstojníky Čchaj Jiná a Čchin Tinga, učence Wang Cchuna a patnáct dalších významných mužů a vyslal je na Západ, aby shledávali zprávy o Buddhově učení.
V desátém roce (roku 67 po Kr.) přišel Čchaj Jin a ostatní do střední Indie k velkým Jue-č', setkal se s Kášjapou Mátangou a ču-fa-lanem, opatřil si Buddhovu sochu a knihy v jazyce Fan (tj. sanskrtu) a přivezl je na bílém koni až do města Luo-jang. Kášjapa Mátanga a Cu-fa-lan předstoupili před císaře v rouchu duchovních osob a byli pak ubytováni v Chung-lu-s', kterému se též říkalo Sie-pin-s', to jest Dům hostů.
V jedenáctém roce (roku 68 po Kr.) dal císař postavit klášter Bílý kůň za branou Jang-men, na západ od města Luo-jang. Mátanga tam přeložil Svatou knihu o dvaačtyřiceti článcích. Šest let poté čchin Ting a Gu-fa-lan obrátili taoistu na buddhismus. Když pak se vznášeli k ne­besům, pronesli k císaři tyto verše:

Liška není z rodu lvů.
Lampa nemá světlo slunce ani měsíce.
Jezero se nemůže rovnat moři, tak jako pahorky se nemohou rovnat vysokým horám.
Oblak modliteb se šíří po vší zemi, jejich posvěcující rosa svlažuje símě štěstí a božské obřady způsobují všude blahodárné změny; všecky národy se budou ubírat cestou obrody...

Prvé dny, které jsme strávili v Čhökhorthangu, jsme zcela zasvětili překladu Buddhovy knihy, brzy jsme však byli nuceni obětovat spoustu času pastevectví. Povšimli jsme si, že každého večera se naše zvířata vracejí hladová; místo aby tloustla, den ze dne hubla. Bylo to proto, že Sam-dadžemba je vodil na taková místa, kde nebyla žádná pastva. Chvíli je hnal před sebou, pak je někde nechal na vyprahlém svahu a klidně se vyhříval na slunci anebo se šel bavit a popíjet čaj do černých stanů. Marně jsme k němu promlouvali, on si z toho vůbec nic nedělal, jeho lehkomyslná povaha se ani trochu nezměnila. Nenašli jsme jiného pro­středku, jak škodu napravit, než se stát sami pastýři. Tak jako tak nebylo možno věnovat se zde výhradně vědám, všecko kolem nás bylo poznamenáno obyčeji pastýřského života. Si-fanové čili Východotibeťané jsou kočovníci jako Mongolové a celý život tráví jen hlídáním stád. Nebydlí však jako mongolské kmeny v jurtách, krytých plstí. Zhotovují si veliké stany z černého plátna; bývají většinou šesti-hranné. Uvnitř není vidět žádný sloup ani trámoví, které by sloužilo jako opora. Šest rohů základny je přidržováno hřeby, ve výšce jsou stany připoutány lany, která se do určité vzdálenosti od stanu táhnou ve vodo­rovném smíru na vysoká bidla a teprve pak jsou přivázána ke kruhům upevněným l< zemi. Tímto podivuhodným seskupením tyčí a lan se černý stan východotibetských kočovníků příliš neliší od obrovského pavou­ka, který setrvává bez hnutí na dlouhých, štíhlých nohách a jehož břicho je přitisknuto k zemi. Černé stany nejsou tak dokonalé jako jurty Mongolů, nejsou ani teplejší, ani pevnější než jednoduché cestovní stany. Chlad tam není vzácným hostem a vichřice takový stan snadno může porazit.
V jistém smyslu je však možno říci, že Si-fanové jsou vyspělejší než Mon­golové. Zdá se, že mají některé záliby, jež se přibližují obyčejům usedlých národů. Chtějí-li vybudovat tábor, mají ve zvyku postavit si kolem do­kola zeď vysokou čtyři až pět stop. Ve stanech mívají kamna, která ne­postrádají ani elegance, ani solidnosti. Přes tyto přednosti nejsou nikterak vázáni ke krajině, kde jsou právě usazeni. Tábor zruší třeba jen z vrtochu a při odchodu zničí i to, co postavili z cihel; odnášejí s sebou i zákla­dové kameny, které jako by byly částmi jejich zařízení. Stáda Východo-tibeťanů sestávají z ovcí, koz a dlouhosrstého skotu (jaků), nepasou tolik koní jako Mongolové, jejich koně jsou zato silnější a pohlednější; velbloudi, s nimiž je možno se setkat v jejich zemi, patří ponejvíce Mon­golům.
Dlouhosrstý skot, čínským jménem čchang-mao-niou, je Tibeťany na­zýván jak, Mongolové mu říkají sarluk, evropští přírodovědci skot chrochtavý. Řev tohoto zvířete se skutečně podobá chrochtání vepře, je však táhlý a hluboký. Jak je zavalitý, silný, avšak je o něco menší než skot domácí. Srst má jemnou, dlouhou a lesklou. Chlupy s břicha mu dosahují až k zemi, nohy má slabé a křivé jako koza, rád šplhá po kop­cích a sestupuje do propastí. Když má radost, zvedne ocas a mrská jím na všecky strany; ocas je zakončen chomáčem chlupů, které vypadají jako chochol.
Maso jaků je výtečné, jejich mléko je lahodné a máslo, které se z něho stlouká, je nad všecku chválu. Malte-Brun říká, že mléko jaků je cítit lojem. My se zde o jeho chuť přít nebudeme, domníváme se však, že badatel-zeměpisec neměl tolik příležitosti pít toto mléko v černých sta­nech a náležitě docenit jeho chuť.
Ve stádech Si-fanů se občas najdou kusy hnědého skotu, který je téhož druhu jako skot ve Francii, je však většinou slabší a nemá tak pěkný vzhled. Telata vzešlá křížením jačice s býkem hnědého plemene se jmenují karby, zřídkakdy bývají životaschopná. Jačice jsou nepokojné a nedají se snadno dojit; mají-li se přimět k tomu, aby klidně stály, musí se jim podstrčit telátko, aby je olizovaly. Bez téhle pomoci by se z nich nevydojila ani kapka mléka.
Jednoho dne za námi přišel jeden láma-pastevec, obličej měl mrzutý a posmutnělý. Oznamoval nám, že se mu v noci otelila jačice a bohužel narodila se karba. Tele během dne pošlo. Lama s něho ihned stáhl kůži a začal ji vycpávat senem. V prvním okamžiku nás to neobyčejně pře­kvapilo, protože onen láma zrovna nevypadal na někoho, kdo by si mohl popřát luxus zřídit si přírodovědecký kabinet. Teprve když bylo dílo u konce, všimli jsme si, že vycpanina nemá ani nohy, ani hlavu. Napadlo nás, že si asi chce pořídit polštář. To však byl omyl; přišli jsme na to až druhý den ráno, když náš milý pastýř šel dojit krávy. Když jsme ho uviděli, jak v jedné ruce nese díži na mléko a pod druhou paží vycpa­nou loutku, řekli jsme si, že půjdeme za ním.
První jeho starostí bylo, že vycpanou karbu položil krávě k nohám, a teprve pak jí začal mačkat struky. Matka si zprvu s podivem prohlížela své mládě, pomalu k němu sklonila hlavu, očichala je, třikrát nebo čtyři­krát odprskla a posléze je začala s nevýslovnou něhou olizovat. Tato po­dívaná nám působila až bolest, zdálo se nám, že ten, kdo první vynalezl tuto strašnou parodii proti přírodě, byl přinejmenším zvrhlík. Brzy však vcelku žertovná příhoda poněkud zmírnila naše rozhořčení nad tímto podvodem. Jak tak jednou kráva příliš zmáčkla své „telátko", rozpárala mu břicho. Vyhřezlo z něho seno a kráva, aniž by ji to nějak znepokojilo, začala požírat tuto zcela neočekávanou potravu.
Nomádští Si-fanové se snadno rozpoznají od Mongolů výraznějším obličejem a ráznější povahou. Jejich obličej není tak plochý a v jejich chůzi lze pozorovat určitou nenucenost a čilost, která nápadně kontrastu­je s těžkopádností Mongolů. Jejich tábory stále oživují žertovné zábavy, ohnivé písně a výbuchy smíchu, které zahánějí všecek smutek. Kromě těchto vlastností mají Si-fanové bojovnějšího ducha a nezkrotnou povahu. A tak opovrhují čínskou nadvládou, i když jsou na listině poplatných národů, že tvrdošíjně odmítají uznat poddanství vůči císaři a neplatí mu daně. Jsou mezi nimi i takové kmeny, které se živí lupičstvím, které provozují až na pomezí říše, aniž by se mandaríni odvážili s nimi střet­nout. Si-fanové jsou dobří jezdci, nejsou však tak obratní jako Mongolo­vé. Péče o stáda jim nebrání provozovat řemeslo. Zužitkovávají srst svých jaků a vlnu z ovcí. Dovedou tkát hrubé látky, z nichž si zhotovují stany a šijí šaty. Když se shromáždí kolem kotle s čajem, baví se právě tak jako Mongolové povídačkami a vyprávěním příhod ze života lámů nebo o loupežnících. V jejich rozpravách bývá spousta anekdot i místních klípků, stačí jim k tomu dát jen popud a ihned se začne rozvíjet nekoneč­ná nit povídek a legend.
Jednoho dne naši velbloudi klidně chroupali pichlavé větvičky hluboko v údolí. Šli jsme se schovat před severákem do maličkého stanu, z něhož se vinul úzký proužek dýmu. Nalezli jsme v něm starce, který skloněn s rukama na kolenou foukal do hromádky argalu. Posadili jsme se na kůži z jaka. Stařec zkřížil nohy a pak k nám vztáhl ruku. Podali jsme mu misky, nalil nám do nich čaj s mlékem a vybídl nás: „Demo še, pijte v pokoji."
Pozoroval nás jednoho po druhém s určitou stísněností. „Acha (bratře)," oslovili jsme ho, „je to poprvé, co jsme si přišli sednout do tvého stanu."
„Jsem už stár," odpověděl nám, „nohy mi už neslouží, jinak bych už sám přišel za vámi do Čhökhorthangu a podal bych vám khatak. Podle toho, co jsem slyšel vyprávět od pastýřů z černých stanů, jste z velice dalekých končin pod západním nebem." „Ano, naše vlast je odtud velice daleko." „Pocházíte z království Samba nebo z království Poba?" „Ani z jednoho, ani z druhého, jsme z království francouzského." „Ach ano! Vy jste Frambové? O těch jsem nikdy neslyšel. Jak je ten Západ veliký! Je tam tolik království! Ale to přece nevadí, vždyť jsme z téže rodiny, nemám pravdu?"
„Ano, zajisté, všichni lidé jsou bratři, ať jsou z kteréhokoliv království." „To co pravíte, není nic než pravda. Všichni lidé jsou bratři. Je však přece známo, že pod nebem jsou tři veliké rodiny, my lidé ze Západu patříme k veliké tibetské rodině. Jen to jsem chtěl připomenout."
„Acha, víš, odkud pocházejí tyto tři veliké rodiny, které žijí pod ne­bem?"
„Slyšel jsem to vyprávět od lámů, kteří výtečně znali dějiny... Na počát­ku žil na světě jen jediný člověk. Neměl ani dům, ani stan, protože toho času nebyla zima studená a léto nebylo horké. Vítr nevál silně, nepršelo ani nesněžilo. Čaj se rodil na horách sám od sebe a stáda se nemusila střežit před divokou zvěří. Ten člověk měl tři děti, které po dlouhý čas s ním žily pohromadě. Živili se mlékem a ovocem. Když ten člověk dosáhl vysokého věku, zemřel a jeho tři děti se radily, co si mají s otcovým tělem počít. Nemohly se dohodnout, každé bylo jiného názoru. Jedno je chtělo uzavřít do rakve a pohřbít do země, druhé je chtělo spálit, třetí říkalo, že by se mělo položit na vrchol vysoké hory. Nakonec se roz­hodly rozdělit otcovo tělo na tři díly, aby si každé mohlo vzít jednu část a naložit s ní podle svého uvážení.
Prvorozený syn dostal hlavu a paže - stal se praotcem veliké čínské ro­diny. Proto se jeho potomci proslavili v umění a v řemeslech a jsou ne­obyčejně moudří, vychytralí a dovedou vymýšlet válečné lsti. Prostřední syn dostal jako podíl hruď - stal se otcem veliké rodiny tibetské. Proto jsou Tibeťani srdnatí a stateční, neváhají se postavit tváří v tvář smrti a vždycky se mezi nimi najdou nezkrotné kmeny. Třetí syn, od něhož pocházejí mongolské národy, dostal jako dědictví spodní část těla svého otce. Když jste tak dlouho cestovali po východních stepích, musíte přece sami nejlépe vědět, že Mongolové jsou prostoduší a bázliví, nemají hlavu ani srdce, jejich jediným uměním je udržet nohy v třmenech a sedět v sedlech jako přikovaní.
Tak tedy lámové vysvětlují původ tří velikých rodin, které žijí pod ne­besy, a jaký je rozdíl v jejich povaze. Proto jsou Mongolové dobří jezdci, Tibeťané znamenití vojáci a Číňané výborní obchodníci." Abychom se starci odvděčili za jeho zajímavou kroniku, začali jsme mu sami vyprávět historii prvního člověka, o potopě, o Noemovi a o jeho třech synech. Nejprve byl velmi spokojen, když v našem vyprávění na­lezl zmínku o třech velikých rodinách, nesmírné však bylo jeho překvapení, když uslyšel, že Číňané, Tibeťané i Mongolové jsou všichni potomci Semovi a že mimo ně žijí nespočetné národy, které pocházejí ze dvou dalších rodin, Chámovy a Jafetovy. Pozoroval nás se soustředěním, ústa měl pootevřená, čas od času pokýval hlavou a podle výrazu tváře si pravděpodobně myslil: nikdy bych nevěřil, že svět je tak veliký. Při těchto rozpravách o starodávných událostech nám čas rychle ubíhal. Rozloučili jsme se se starcem, vrátili jsme se ke svým velbloudům a hnali jsme je k našemu domu v Čhökhorthangu. Přivázali jsme je před vraty ke kůlu, zaraženému do země, a šli jsme do kuchyně připravit si večeři. Co se kuchyně týče, měli jsme se v Čhökhorthangu daleko lépe než v Kumbumu. Jednak jsme tu měli mléka, másla, tvarohu a sýru podle libosti, jednak jsme učinili znamenitý objev v osobě místního lovce. Několik dnů po našem příchodu přišel do naší světnice a vytáhl z pytle, který měl přehozený přes záda, nádherného zajíce. Ptal se nás, zda kušo*, kteří pocházejí ze zemí pod západním nebem, jedí maso divokých zvířat.


* Kušo - čestný název lámů, kterým je oslovují Tibeťané.

„Zcela jistě," ubezpečili jsme ho, „zajíc je vynikající věc. Vy to nejíte?"
„My černí lidé někdy ano, někdy ne, lámové však nikdy. Pojídat zvěřinu je jim výslovně zakázáno v knihách modliteb." „Svatý" zákon Hospodinův nám nic takového nezakazuje." „V tom případě si zvíře nechte, a budete-li chtít, přinesu vám každý den, kolik vám bude libo. Po svazích čhökhorthangského údolí je jich všude plno."
Všecko bylo v pořádku, dokud nevstoupil náhodou do naší světnice náš soused láma. Jakmile u našich nohou spatřil zajíce ještě teplého a celého zakrváceného, vykřikl:
„Congkhapa Congkhapa!" Celý se třásl strachem a oběma rukama si zakrýval oči.
Proklel lovce a pak se nás zeptal, odvážíme-li se jíst tohle černé maso. „Proč ne," odpověděli jsme, „to přece nemůže uškodit ani našemu tělu ani naši duši. Z nebe se nám dostalo poučení o tom, že zvěřina není žád­nou překážkou k získání svatosti."
Lovci jásal, když nás takto slyšel mluvit, naproti tomu láma byl ohro­mením celý bez sebe. Nakonec se spokojil s poznámkou, že jsme-li ci­zím i a vyznáváme-li náboženství Hospodinovo, nemusí pro nás být zajíc žádným neštěstím. Kdyby se však oni nezdrželi a kdyby se to dověděl veliký láma, znamenalo by to, že by je ihned vyhnali z kláštera. Když jsme tedy svůj názor tak dobře obhájili, dostali jsme znovu od lovce nabídku, že pro nás může zabít tolik zajíců, kolik budeme chtít. Zeptali jsme se ho, mluví-li vážně. Když řekl, že ano, navrhli jsme mu, aby nám každé ráno donesl zajíce, že mu je však zaplatíme. „Tady se zajíci neprodávají. Odmítáte-li si je vzít zadarmo, dejte mi za každého cenu rány z pušky!"
Nakonec jsme se dohodli, že pokaždé, kdykoliv přinese úlovek, mu vy­platíme čtyřicet sapek, to jsou necelé čtyři sou.
Rozhodli jsme se jíst zajíce ze dvou důvodů. Předně abychom ukázali lámům, že se nenecháme ovlivňovat předsudky Buddhových vyznavačů. Za druhé pak z důvodů hospodářských, protože jeden zajíc nás přišel nesrovnatelně laciněji než nechutná ječná mouka.
Jednoho dne nám přinesl náš neúnavný lovec místo zajíce pořádného srnce. Byla to také černá, zakázaná zvěřina. Z obavy, aby nás nikdo ne­podezíral, že už se přikláníme k buddhismu, koupili jsme ho za cenu tří set sapek, což bylo asi třicet sou. Po celých osm dnů pak z našeho komína vystupoval kouř a tou dobou byl Samdadžemba příjemně naladěn.
Ze strachu, abychom si příliš nezvykli jen a jen na pojídání masa, pokusili jsme se něco najít pro svou výživu i v rostlinné říši. V poušti to bylo nesnadné. Díky snaživému pátrání jsme objevili několik druhů divoké zeleniny, které když se určitým způsobem upravily, ani zdaleka si ne­zasloužily opovržení. Budiž nám dovolena zmínka o této záležitosti. Mohlo by to zajímat a být na prospěch těm pocestným, kteří třebas budou procházet tibetskými pustinami.
Jakmile se objeví první známky klíčení rostlin, je nutno prohrabávat zem do hloubky jednoho palce. Nalezne se množství rozvětvených kořínků, dlouhých a zelených, jaké má pýřavka. Tyto kořeny jsou celé obrostlé malými hlízkami, které obsahují hojnost sladké škroboviny. K přípravě chutného pokrmu je třeba pečlivě je umýt. Smaží se pak na másle.
Druhé jídlo, neméně znamenité než ono předcházející, nám poskytla rostlina, která je velmi rozšířena i ve Francii a jíž se dosud nepřikládá náležitý význam - máme na mysli mladé výhonky kapradí. Trhají se, když jsou ještě hodně měkké, dřív než se objeví pápěří a dokud jsou první listy složené a stočené do klubíčka. Stačí je uvařit v čisté vodě. Svou chutí se vyrovnají chřestu. Mohou-li mít naše slova nějakou váhu, pak tuto cennou rostlinu naléhavě doporučujeme zájmu p. ministra zemědělství. Tato rostlina bez užitku bují po všech našich lesích a horách. Doporučujeme mu i kopřivu (Urtica urens), která je podle našeho mínění schopna nahradit špenát. Několikrát jsme měli příležitost vykonat s ní šťastný a zdařilý pokus. Kopřivy se musejí sklízet, jakmile vyrazí ze země, dokud mají ještě malé lístky. Rostlina se utrhne celá i s částí kořenů. Na ochranu před ostrou a palčivou šťávou, kterou roní její chloupky, je vhodné obalit si ruku plátnem s hustou vazbou. Jakmile se kopřiva přelije vařící vodou, stává se bezbrannou. Tato divoká rostlina, tak běžná v přírodě, vyniká lahodnou chutí.
Touto překvapivou rozmanitostí jídel jsme se mohli těšit déle než měsíc. Posléze však naše pýřavky zhouževnatěly a hlízy vyschly, jemné kapradí zdřevnatělo a kopřivy, vyzbrojeny dlouhými, bílými chlupy, poskytovaly jen strašidelný, výhružný pohled. Později pak, ještě po nějaké době, nahradily nám zeleninu voňavé jahody a houby, které rostly po celém údolí. Byli jsme po dlouhý čas nuceni postrádat toto luxusní zboží; v této zemi, kde se mrazy zdržují po velmi dlouhý čas, bývá vývoj rostlinstva mimořádně opožděný. Ještě v měsíci červnu padá sníh a vítr je tak ostrý, že by bylo nerozumné vysvléci se z kožichu. Počátkem července už začíná slunce připalovat a déšť padá ve velikých přívalech. Jakmile se nebe trochu vyjasní, stoupá ze země s překvapivou vydatností horká pára. Nejdříve se povaluje po svazích údolí, potom se sráží. Vznáší se nad zemí a tak zhoustne, že se zatmí i jasný den. Když páry v obrovském množství vystoupí do výšky, takže se mohou vytvořit hustá mračna, zvedne se jižní vítr a opět nastanou mohutné lijáky. Brzy nato se opět vyjasní a opět vystupuje ze země pára. Tyhle zvraty v počasí trvají patnáct dnů, po celý ten čas jako by celá země kvasila. Zvěř zalehne a lidé cítí ve všech údech nepochopitelnou slabost. Si-fanové tomuto období říkají „doba zemních par".
Jakmile toto kritické období skončí, takřka před očima rozkvetou rostliny po celém údolí. Změní se i tvářnost hor a kopců, jsou celé pokryté zelení a květy. I pro naše velbloudy to bylo jako znovuzrození. Úplně shodili srst, padala z nich ve velikých cárech, podobných starým hadrům. Po několik dnů zůstali zcela nazí, jako by je někdo oholil od temena hlavy až po špičku ocasu. Byla na ně ošklivá podívaná. Třásli se po celém těle a na noc jsme je musili přikrývat velikými plstěnými koberci, abychom je uchránili před prochladnutím. Po čtyřech dnech jim znovu začala narůstat srst. Nejdřív to bylo narůžovělé chmýří, neobyčejně jemné a kudrnaté jako jehněčí rouno. Když byli celí olezlí a nazí, vypadali ohyzdně, v zbrusu novém oblečení bylo na ně radost pohledět. Po patnác­ti dnech se jim srst úplně vyměnila. To bylo pro ně znamení, aby se tím náruživěji vrhli na pastvu a pro budoucí cestu si nashromáždili dostatečné zásoby. Abychom jim ještě více povzbudili chuť, koupili jsme jim mořskou sůl. Každého rána, ještě než jsme je vyhnali do údolí, dali jsme jim notnou dávku. Když se pak večer vrátili, dostali stejné množství, aby se jim lépe přežvykovalo to nesmírné množství potravy, kterou si za celý den posbírali a nacpali do žaludku.
Línání velbloudů nás obohatilo o značné množství srsti. Polovinu jsme jí vyměnili za ječnou mouku, zbytek jsme chtěli sami nějak zužitkovat. Jeden láma, který se projevil jako schopný provazník, nám vnukl výtečnou myšlenku: řekl nám, že za naší dlouhé cesty Tibetem budeme potře­bovat hodně provazů, abychom mohli pevně přivazovat zavazadla, a že prý provazy z velbloudí srsti jsou pro svou poddajnost pro tyto studené kraje nejvhodnější. Tato nanejvýš moudrá rada byla ihned přijata. Lama nám zdarma poskytl několik lekcí v provaznictví, a tak jsme se dali do práce. Za krátký čas jsme dovedli sesoukávat dobře rozčesanou vlnu a dát jí tvar, který se už velmi blížil podobě skutečných provazů. Každý den, když jsme zvířata vyháněli na pastvu, vzali jsme si s sebou pod paži pořádný balík velbloudí srsti, a pak jsme sesoukávali jednoduché provazy. Doma jsme pak z nich stáčeli silnější lana. Samdadžemba se spokojil s tím, že nás při práci pozoroval a častokrát se usmíval. Nechtěl přiložit ruku k dílu, ať už z lenosti, nebo z ješitnosti.
„Moji duchovní otcové," řekl nám jednoho dne, „jak se mohou lidé vaší úrovně snížit až k tomu, že pletou provazy? Což by nebylo lépe je koupit nebo dát je zhotovit řemeslníkům?"
Jeho otázka nám poskytla příležitost, abychom svému velbloudáři mohli vynadat od plic. Nejdřív jsme mu vysvětlili, že nejsme v takovém stavu, abychom ze sebe mohli dělat velké pány, a že tedy musíme šetřit. Pak jsme mu dali za příklad svatého Pavla, který aby nebyl na obtíž svým křesťanům, pracoval jako dělník a nepozbyl přitom na důstojnosti. Jakmile Samdadžemba slyšel, že svatý Pavel byl současně koželuhem i apoštolem, odhodil veškerou ješitnost a s vervou se pustil do zpracová­vání velbloudí srsti. Byli jsme jaksepatří překvapeni, když jsme ho pozorovali při práci. Vždyť ten chlapík byl velmi šikovný provazník! Nikdy nám to neřekl. Vybíral nejjemnější srst a pletl uzdy a ohlávky pro koně; vyznal se v tom znamenitě. Bez rozmýšlení jsme mu přiřkli právo stát se hlavou všeho našeho podnikání. Samdadžemba tedy převzal řízení výroby provazů.
Hezké počasí přivábilo do Chokhorthangu množství výletníků z velkého kláštera kumbumského. Přišli se nadýchat svěžího venkovského vzduchu a trochu si odpočinout od každodenního studia. Naše světnice se Itala jakýmsi poutním zastavením, nikdo z výletníků neopomenul vykonal návštěvu u lámů, jejichž vlast byla pod západním nebem. Ty, které jsme už znali a kteří se už vážně začali zajímat o křesťanské učení, lákalo k nám něco jiného než zvědavost. Toužili po poznání příkazů Hospodinových a žádali nás o vysvětlení nejasných a nesrozumitelných věcí.
Oh, srdce nám přetékalo nevýslovnou radostí, když jsme tyto buddhistické duchovni osoby slyšeli s úctou vyslovovat svatá jména Ježíše a Marie a přednášet modlitby, jimž jsme je naučili. Nepochybovali jsme o tom, že dobrý Bůh je nezbaví naděje a pošle natrvalo mezi tyto pobloudilé ovečky dobrého pastýře.
Mezi všemi těmito lamy, kteří si sem na čas přicházeli odpočinout, bylo možno vidět zvláště veliké množství Mongolů. Stavěli si malé stany v údolí podél potoka a na nejmalebnějších pahrbcích. Tam pak trávili dny odpočinku zcela pohrouženi do svých zálib, stali se z nich opět svobodní kočovníci. Na čas úplně zapomněli na nesnáze a stísněnost mnišského života, stačila jim radostná skutečnost, že mohou bydlit v pustinách pod stanem. Pobíhali a skotačili po stepi jako malé děti, zápasili a provozovali nejrůznější hry, které jim připomínaly jejich otčinu. Jejich reakce na uvolnění kázně byla tak silná, že jim bylo proti mysli i delší setrvávání na témže místě, přemisťovali stany třikrát až čtyřikrát za den. Často je i opouštěli; naložili si na ramena kuchyňské nářadí, naplnili vědra vodou a se zpěvem si odcházeli uvařit čaj někam na vrcholek kopce a do stanu se vraceli až pozdě večer. Do Čhökhorthangu též přicházel jistý druh lámů, který byl neméně za­jímavý než oni Mongolové. Přicházeli sem v početných hloučcích hned po rozednění. Měli obvykle suknici vykasanou až po kolena, na zádech nesli proutěnou nůši. Procházeli údolím a po okolních svazích. Nesbírali však ani jahody, ani houby, nýbrž trus, který tu všude po sobě zanechávala sifanská stáda. Pro tento druh jejich zaměstnání jsme jim přezdívali lamové-chrobáci nebo argalyin-lamové podle mongolského slova argal, což znamená vysušený trus zvířat, jímž se dá topit. Lámové, kteří se živí tímto způsobem, bývají většinou líní a neukáznění, dávají přednost těmhle potulkám po horách před studiem. Jsou rozděleni do několika skupin pod vedením náčelníka, který sestavuje plán sběru i konečné vyúčtování. Každý večer přinesou svou kořist ke sběrnému skladu, který se obvykle vybuduje někde při úpatí kopce nebo v soutěsce. Tam se tato surovina pečlivě zpracovává, hněte se a formuje do tvaru koláčů, ty se pak vystaví na slunci a nechají se vysušit. Posléze se argal rovnoměrně navrší jeden na druhý do velikých hromad, které je pak nutno přikrýt hnojem, aby je déšť nerozmočil. V zimním období se toto palivo odváží do kláštera v Kumbumu, kde přichází do obchodu.
Výtečné vlastnosti i různorodost paliv, jež jsou k dispozici civilizovaným národům, zřejmě zabraňují tomu, aby se o různých druzích argalu konaly hlubší studie. Úplně jinak je tomu však u pasteveckých a kočovnických národů. Dlouhodobé zkušenosti je naučily přesně a bezpečně od sebe odlišovat různé druhy argalu. Rozdělují je na čtyři typy, ani budoucí pokolení k nim už nebudou moci přiřadit žádný další. Je to především argal koz a ovcí. Vazké hmoty v nich tvoří největší podíl a tomuto palivu kupodivu dodávají velice vysokou výhřevnost. Tibeťané a Mongolové jich používají při zpracování kovů. Jestliže se do ohniště z tohoto argalu vloží železný ingot, vbrzku se rozžhaví do bělavě červenavého žáru. Po spálení ovčího a kozího argalu zůstává sklovitý zbytek; je to hmota plná dutin a je neobyčejně lehká, vypadá jako pemza. Mezi těmito zbytky se nenajde ani stopa po popelu, nebylo-li ovšem palivo smícháno s cizorodými látkami. Na druhém místě je argal velbloudí; snadno hoří a dává dostatečný plamen. Teplo, které poskytuje, není už tak veliké a tak intenzívní, jako je tomu při spalování argalu předešlého. Příčinou toho je menší podíl vazkých látek. Třetím druhem je argal skotu. Je-li dobře vysušený, hoří snadno a nevydává téměř žádný kouř. Je to téměř jediný druh paliva, s kterým je možno se setkal po celém Mongolsku a Tibetu.
Na posledním místě je argal koňský a všech ostatních zvířat koním podobných. Tento argal nevznikl, jako všechny předcházející, z potravy, která byla přežvykována, je to vlastně víceméně rozkouskovaná sláma. Při hoření vydává mohutný dým a rychle se spotřebuje. Hodí se proto k podpalování ohně, vykonává tutéž službu jako troud. Napomáhá při podpalování jiného topiva.
(chápeme, že toto krátké a neúplné pojednání o kravincích sotva vzbudí zájem většiny čtenářů. Nechceme však opomenout ničeho, co by mohlo nul nějaký užitek pro ty, kteří by se chtěli pokusit o kočovnický život. Obyvatelé čhökhorthangského údolí žijí v hlubokém míru, jsou však stále zneklidňováni strachem z lupičů, kteří, jak jsme se dověděli, sem čas od času sestupují z hor a odhánějí všecka zvířata, na něž přijdou. Lidi nám vyprávěli, že roku 1842 sem přitrhli ve velikých tlupách a úplně zpustošili celý kraj. Vpadli sem všemi horskými soutěskami a údolími, a to ve chvíli, kdy je nejméně očekávali. Vřítili se do údolí se strašným řevem a ohrožovali lidi puškami. Pastýři byli tímto nenadálým útokem ohromeni, vůbec ani nepomyslili na odpor a ve spěchu a v ne­pořádku zachraňovali jen sem tam nějaká zavazadla. Lupiči využili zmatku, zapálili stany a všecka stáda z okolí svedli do ohrady, spletené z provazů. Dorazili i k malému klášteru lékařské fakulty, lámové však také zmizeli kromě poustevníků, kteří bydlili ve svých skalních hnízdech. Lupiči zpustošili a zničili všecko, na co přišli. Zapálili Buddhovy sochy a zničili náhony, pohánějící čhokhory (modlící válečky). Ještě nyní, tři roky po té příhodě, byly patrné stopy po jejich hrozném pustošení. Buddhistický chrám, který byl postaven na úpatí kopce, nebyl ještě znovu vybudován. V trávě ležely rozvaliny, zčernalé ohněm, i z poloviny spálené zbytky soch. Poustevníci byli toho všeho ušetřeni. Lupiči bezpo­chyby považovali za zbytečné i nesnadné jít je týrat do tak vysokých a těžko přístupných obydlí. Skutky, jichž se však dopustili na černých stanech i na samotném Buddhově chrámu, dostatečně svědčily o tom, že těmto ubohým poustevníkům nedali pokoj ani z úcty, ani z milosrdenství. Jakmile se zpráva o vpádu lupičů dostala do Kumbumu, byl celý klášter rázem na nohou. Lámové s křikem běželi shánět zbraně. Chápali se všeho, co jim přišlo do rukou, a v prvním návalu zlosti se v zmateném běhu vydali na cestu ke klášteru v Čhökhorthangu. Přišli však už pozdě, lupiči byli pryč i se stády Si-fanů a v údolí zanechali jen zříceniny, z nichž se dosud kouřilo.
Pastevci, kteří po této události si znovu postavili stany poblíž čhökhorthangského údolí, byli neustále ve střehu; měli strach z nového nájezdu. Čas od času vytvářeli hlídky, vyzbrojili se kopími a puškami a vycházeli na daleké průzkumy. Tato opatření sice ani zdaleka nemohla lupiče zastrašit, přesto však obyvatelstvu dodala pocit určité bezpečnosti. Koncem měsíce srpna, když jsme se s klidem zaměstnávali splétáním provazů, se začaly šířit pochmurné zvěsti. Pomalu však začaly nabývat znaků pravdivých zpráv a už se nepochybovalo o tom, že může dojít k strašnému nájezdu lupičů. Každé ráno se přetřásaly poplašné zprávy. Tam a tam byli prý lidé překvapeni, byly jim zapáleny stany a uloupena stáda. Pověsti už nabyly takového rozsahu, že správa kláštera se rozhodla učinit opatření. Poslala do Čhökhorthangu velikého lámu a dvacet studentů z fakulty modliteb, jimž bylo uloženo ochránit kraj od tragic­kých událostí. Jakmile přišli, dali svolat stařešiny Si-fanů a oznámili jim, že už se nemusejí ničeho obávat. Druhého dne vystoupili na kopec, který byl nejvyšší v celém okolí, postavili si tam několik cestovních stanů a dali se do předříkávání modliteb za doprovodu hudby. Bydlili tam po celé dva dny; všecek čas vyplnili modlitbami, zaháněním ďáblů a stavbou maličké pyramidy z hlíny, pročištěné teplou vodou. Na jejím vrcholku se třepotala vlaječka s tibetskými modlitbami. Svou stavbu nazvali Pyramidou míru. Po tomto obřadu veliký láma i malí lámové strhli stany, sestoupili z kopce a vrátili se do Kumbumu s upřímným přesvěd­čením, že postavili proti lupičům neproniknutelnou hráz. Pastýřům se nezdálo, že by je Pyramida míru mohla ochránit, proto jednoho krásného rána všichni naráz strhli tábor a vydali se se svými stády a zavazadly hledat méně nebezpečná místa. Vybízeli nás, abychom následovali jejich příkladu, my jsme však raději zůstali na místě, poně­vadž v pustinách nebývá jedno místo bezpečnější nežli druhé. Nakonec pak útěk pastevců byl pro nás zárukou, že náš klid nebude rušen. Před­pokládali jsme, že jakmile se lupiči dovědí, že v čhökhorhangském údolí nic pro ně není, ztratí zájem, aby nás poctili svou návštěvou. I my jsme si ve svém srdci postavili pyramidu míru, to jest opravdovou důvěru v pomoc Boží, a klidně jsme si dál hospodařili ve své domácnosti. Po několik dnů jsme se těšili naprosté samotě. Od té doby, co stáda byla odehnána, přestali sem chodit sběrači argalu, protože by tu neměli nic na práci. Spolu s několika lamy jsme byli pověřeni hlídáním kláštera. Našim zvířatům tato změna šla k duhu, teď jim totiž patřily všecky pastviny, mohla spásat veškerou trávu po celé šířce i délce údolí, aniž by se musila obávat setkání se soupeři.
Po určité době pustina zase ožila. Počátkem září se do Čhökhorthangu vrátili lámové z lékařské fakulty, aby se věnovali sběru bylin. Ubytovali se ve všech prázdných domcích, zbytek se pak usídlil pod stany, které si postavili pod košatými klášterními stromy. Každé ráno, jakmile se spo­lečně pomodlili, vypili čaj s máslem a pojedli ječné kaše, studenti lé­kařské fakulty si vykasali suknice a pod vedením profesorů se rozptýlili po kopcích. Všichni byli vybaveni okovanou holí a malou motyčkou, na opasku měli zavěšený pytlíček s moukou na vaření kaše. Někteří nesli na zádech kotlíky, protože všichni studenti fakulty musili celý den strávit v horách. Ještě před západem slunce se unavení lámové, budoucí lékaři, vraceli s mohutným nákladem otýpek větviček, kořenů a bylin všemožných druhů. Když jsme je tak pozorovali, s jakou námahou sestupují z hor a jak se opírají o okované hole, spíše bychom je považovali za pytláky než za kandidáty lékařství, často jsme musili doprovázet ty lamy, kteří chodili sbírat zvláště vonné rostliny, protože naši velbloudi, zlákáni vůní, je pronásledovali a bez rozpaků by jim sežrali ty prosté vzácnosti, které byly určeny pro zmírnění bolestí. Zbytek dne věnovali očišťováni rostlin a jejich rozkládání po rohožích. Žně lékařů trvaly osm dnů. V pěti dalších dnech se všecky tyto rostliny třídily a rozdělovaly. Čtrnáctého dne doslal pro sebe každý student malé množství, největší část se stala majetkem lékařské fakulty.
Patnáctý den byl pak dnem slavnosti. Uspořádala se veliká hostina, pozůstávající z čaje s mlékem, z vdolečků, smažených na másle, z ječné kale a z několika pečených beranů. Tak tedy skončila botanicko-lékařská výprava a ctihodná fakulta se vesele vydala na zpáteční cestu do velkého kláštera.
Drogy nasbírané v Čhökhorthangu jsou uskladněny v hlavní kumbumské lékárně. Když se dokonale usuší teplem mírného ohně, roztlukou se na prášek, rozdělí se na malé dávky a ty se pak ve vší čistotě zabalí do červe­ného papíru popsaného tibetským písmem. Poutníci, kteří přicházejí do Kumbumu, kupují tyto léky za přemrštěné ceny. Mongolově se odtud nikdy nevracejí bez úctyhodné zásoby těchto léků, poněvadž mají neomezenou důvěru ve všecko, co z Kumbumu pochází. Ve svých horách a na jiných stepích by zajisté našli tytéž rostliny a totéž koření, jaký je však 10 li mezi nimi a těmi rostlinami, které klíčí, rostou a sklízejí se v kraji samotného Congkhapy!
Tibetští lékaři léčí právě tak podle svých zkušeností jako lékaři z jiných zemí. Rozeznávají v těle čtyři sta čtyřicet chorob, ne více a ne méně. Knihy, které lámové lékařské fakulty musejí prostudovat, popisují těchto čtyři sta čtyřicet nemocí, uvádějí jejich příznaky, prostředky, jimiž je lze rozpoznat, i způsob, jak proti nim bojovat. Tyto knihy jsou sborníkem více méně tajuplných aforismů a souborem speciálních receptů. Lámové nemají tak velký strach z krve jako čínští lékaři, často pouštějí žilou a často sázejí baňky. Pro tuto operaci lehce odřou kůži, potom na tělo nemocného přiloží býčí roh na špičce provrtaný. Vysají vzduch ústy, a když pak získají dostatečné vakuum, ucpou otvor kouskem roz­žvýkaného papíru, který už mají v ústech přichystaný. Chtějí-li pouštět žilou, používají pak téže náplasti.
Lamové-lékaři věnují mimořádnou pozornost moči nemocného. Potře­bují k tomu vícero vzorků, odebraných v různých denních i nočních hodinách. Pozorují je pak s úzkostlivou péčí a sledují všecky změny, které nastanou ve zbarvení. Několikrát je promíchávají dřevěnou lžičkou, potom přikládají nádobu k uchu, aby slyšeli, jak moč šumí. Říkají, že moč nemocného je bud němá, anebo mluví, záleží prý na druhu nemoci. Aby si láma-lékař vysloužil uznání, že je dokonale obeznámen se svým uměním, musí být schopen posoudit a léčit nemocného, aniž by ho viděl. Prozkoumání moči mu musí stačit, aby mohl stanovit diagnózu a pře­depsat léčbu.
Jak jsme již dříve naznačili, když jsme vyprávěli o Mongolech, nechali lámové zaplevelit lékařství mnoha pověrami. Přes všecko tohle šarlatánství nelze pochybovat o tom, že mají veliké množství cenných receptů a že jejich vědomosti jsou založeny na dávných zkušenostech. Bylo by pošetilé si myslit, že by se lékařská věda nemohla ničemu přiučit od tibetských a čínských lékařů, protože ti prý neznají stavbu a funkce lid­ského těla. Mohou ovládat nesmírně důležitá tajemství, která by věda bezpochyby dokázala vysvětlit, k nimž však sama možná ani nedospěje. Aniž by se člověk zabýval vědou, může zde získat cenné vědecké poznatky. V Číně, Mongolsku a v Tibetu se všude připravují léky, nikdo však z těchto národů nedovede vysvětlit jejich chemickou podstatu; mají dobrý recept a to jim stačí, aby dosáhli potřebného výsledku. Ke konci měsíce září nám bylo oznámeno, že tibetské poselstvo dorazilo do Tchang-kchou-er. Zůstane prý tam několik dnů, aby si opatřilo zásoby na cestu a sestavilo karavanu.
Tak tedy konečně! Po dlouhém a trudném čekání se budeme moci vydat na cestu do hlavního města Tibetu! Aniž bychom ztráceli čas, hned jsme začali vykonávat všecky nezbytné přípravy. Musili jsme zajít do Kumbumu a zásobit se na čtyři měsíce, protože prý není sebemenší naděje, že by se cestou dala koupit třebas i maličkost. Všecko jsme si náležitě rozpočítali, koupili jsme si pět cihel čaje, dva měchy z ovčí kůže jsme naplnili máslem, koupili jsme dva pytle pšeničné mouky a osm pytlů campy. Campou se nazývá pražená ječná mouka; tohle nechutné jídlo je obvyklou potravou tibetských národů.
Vezme se půl šálku vroucího čaje a přidá se několik hrstí campy, která se rozmíchá prstem. To se potom jí bez jakékoliv další úpravy. Je to jakési těsto, které není ani syrové, ani vařené, ani studené, ani teplé. Je-li však nutno přejít poušť a chce-li se dojít do Lhasy, je nutno se s campou smířit. I když jsme byli Francouzi, musili jsme si zvyknout na požívání tohoto jídla.
Zkušení a laskaví lidé nám poradili, abychom si pořídili dostatečnou zásobu česneku a abychom ho každý den snědli několik stroužků, ne-chceme-li po cestě zahynout morovými a jedovatými parami, které vystupují z některých hor. Vůbec jsme nepřemýšleli o významu a vhod­nosti tohoto hygienického doporučení a jednoznačně jsme je přijali. Pobyt v Čhökhorthangu velice prospěl našim zvířatům, nabyla tak blahobytného vzhledu, že jsme je dosud nikdy tak neviděli. Velbloudům se nadmuly hrby a ztvrdly nadbytkem tuku, který si v nich nashromáždili. Zvedaly se jim hrdě na hřbetech a vypadalo to, jako kdyby velbloudi předem opovrhovali útrapami z cesty pouští. Tři velbloudi však nestačili unést jak nás, tak i naše zavazadla. Rozmnožili jsme tedy svou karavanu o jednoho velblouda a o jednoho koně, což naši peněženku stálo dvacet pět uncí stříbra. Navíc jsme najali mladého lámu z pohoří Raši. Poznali jsme ho v Kumbumu a přijali jsme ho mezi sebe jako pomocného velbloudáře. Toto jmenování zlepšilo společenské postavení Samdadžembovo a ulevilo mu i v práci plynoucí z jeho povinností. Po všech těchto změnách byla naše malá karavana uspořádána takto: velbloudář Šaradžambal šel pěšky a vedl za sebou čtyři velbloudy tak, že jeden byl přivázán k ocasu druhého. Samdadžemba, hlavní velbloudář, seděl obkročmo na svém černém mezku a jel po boku karavany, kterou pak uzavírali dva misionáři, z nichž každý seděl na bělouši. Když jsme si vyměnili spoustu khataků se svými známými z Kumbumu i z Čhökhorthangu, vykročili jsme na cestu směrem k Modrému jezeru, kde jsme hodlali vyčkat příchodu tibetského poselstva.
Z Čhökhorthangu do Kóke-núru jsme jeli čtyři dny. Při cestě byl malý klášter Dansan, který je položen v opravdu překrásném místě. Skalnaté kopce s věncem keřů a vysokých borovic mu dodávají skvostný rámec, uprostřed jsou pak postaveny příbytky lámů. Kolem kláštera teče potok, vroubený stařičkými vrbami a vysokými lodyhami anděliky, hlučně se prodírá mezi skalisky a pokračuje dál ve své cestě do stepi. Buddhistický klášter Dansan je prý velice bohatý, říká se, že mongolská knížata z Koke-núru ho každoročně obdarují velikými oběťmi. Když jsme opustili klášter Dansan, vstoupili jsme do rozlehlé roviny, kde se na zeleném podkladu pastvin rýsovaly četné mongolské stany a stáda zvířat všeho druhu. Setkali jsme se s dvěma lamy, kteří u těchto bohatých pastýřů prosili o máslo. Přijeli vždy před vchod každého stanu a třikrát zatroubili na mořskou mušli. Hned nato někdo vyšel s malým bochníčkem másla a bez řeči ho vložil do vaku zavěšeného u sedla. Almužníci takto objížděli stany, aniž by se vlastní nohou dotkli země. Stačilo, že jenom na sebe upozornili zatroubením na mořskou mušli.
Jak jsme tak postupovali dál a dál, byl kraj úrodnější a méně hornatý. Posléze jsme přijeli do nitra rozsáhlých a překrásných pastvin kokenúrských. Rostlinstvo tu bylo tak bujné, že dosahovalo až k břichům našich velbloudů. Záhy jsme v dálce před sebou zpozorovali jakousi stříbřitou stužku, nad níž se vznášel lehký bílý opar, který se pak srážel v malé mráčky na blankytné obloze. Náš velbloudář prohlásil, že je to Modré jezero, což způsobilo, že jsme se až rozechvěli radostnou nedočkavostí. Zrychlili jsme pochod. Slunce ještě nezapadalo, když už jsme rozbíjeli stan na sto kroků od jezera.

str.269 ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^


Kapitola V.


Modré jezero, mongolsky KÖKE-NÚR, tibetsky Čcho-ngönpo, má starobylý čínský název Si-chaj (Západní moře). Dnes mu Číňané říkají čching-chaj (Modré moře). Je to obrovská vodní nádrž, která má v obvodu přes sto mil. Zaslouží si spíše název moře než jezero. Kromě toho, že je velice rozlehlé, jsou jeho vody hořkoslané jako vody oceánu a právě tak pod­léhají přílivu a odlivu. Mořskou vůni, kterou vydávají, je cítit daleko ve stepi. V západní části Modrého jezera je malý, skalnatý a neobdělávaný ostrůvek, který obývá dvacet lámů-poustevníků. Vystavěli si tam buddhistický chrám a pár domků, v nichž tráví v klidu a samotě své dny, daleko od všech zábav a zmatků světa. Není možno je navštívit, protože po ce­lém pobřeží není ani jediné loďky, aspoň žádnou jsme neviděli, a Mongo­lové nás ujišťovali, že nikdo z jejich kmenů se nezabývá plavectvím. V zimním období za velikých mrazů vody zamrznou v pevný krunýř, takže poutníci z okolí se mohou vydat na pouť do kláštera. Nosí lámům skrovné almužny, bývá to máslo, čaj a campa. Dostávají za to od nich požehnání, aby se dobře dařilo jejich pastvinám i stádům. Kmeny kökenúrské jsou rozčleněny do dvaceti devíti korouhví, kterým velí tři ťün-wangové, dva bejle, dva bejse, čtyři kungové a osmnáct tajdži. Všichni tito šlechtici jsou poplatní čínskému císaři. Každé dva roky se vydávají na cestu do Pekingu, kde jako daň odvádějí kožešiny a zlatý prach. Rozsáhlé roviny, které obklopují Modré jezero, jsou velice úrodné a krásné, i když tu skoro vůbec nerostou stromy. Tráva tu dosa­huje úctyhodné výšky a četné řeky, které zavlažují půdu stepí, umožňují i obrovským stádům napást se do sytosti. I ostatní Mongolové si rádi stavějí stany uprostřed těchto znamenitých pastvin. Zůstávají zde, i když jsou bez ustání znepokojováni lupičskými bandami. Brání se tím, že často mění svá stanoviště, aby zmátli své nepřátele a zbavili se jejich pronásledování. Když pak se jim už nemohou vyhnout, přijmou boj statečně. Jsou neustále nuceni hájit svůj majetek a životy proti nájezdům Si-fanů; tato skutečnost je náležitě zocelila a vychovala je ke statečnosti.
    V každou denní i noční hodinu jsou připraveni k střetnutí, při hlídání stád vždycky bdí, v ruce stále drží kopí, na řemeni mají pušku a na opasku jim visí dlouhá šavle. Jaký to rozdíl mezi těmito divokými pastevci a nyjícími pastýři Vergilovými, kteří se stále jen zabývali hrou na flétnu nebo si zdobili své krásné slaměné klobouky stužkami a květinami! Lupiči, kteří neustále udržují v pohotovosti mongolské kmeny od Köke-núru, jsou Si-fanové čili Východotibeťané. Žijí v blízkosti pohoří Bajan-chara, v okolí pramenů Žluté řeky. V kraji se těmto kmenům říká Ngolokové. Jejich obydlí jsou prý skryta v horských jeskyních, kam prý nelze proniknout bez průvodce, poněvadž všecky cesty jsou zataraseny nepřekročitelnými bystřinami a hlubokými propastmi. Ngolokové odtud vycházejí jenom proto, aby pročesávali poušť a loupili. Jsou to buddhisté, mají však svou zvláštní modlu, jíž říkají božstvo lupičství a jíž věnují zcela zvláštní náboženské obřady. Jejich lámové se modlí a vykonávají pobožnosti za zdar jejich výprav. O těchto lupičích se říká, mají strašlivý zvyk pojídat srdce svých zajatců, aby posílili svou odvahu. Mongolové z Köke-núru jim přičítají na vrub veškeré zběsilosti, které lze vůbec vykonat.
    Ngolokové jsou rozčleněni do několika kmenů, z nichž každý má své vlastní jméno. V této souvislosti jsme slýchali hovořit o Kalmycích. To, čemu se říká Kalmycko, patří do říše snů, i když jak v našich zeměpisných dílech, tak i v Asii se přikládá Kalmykům veliká důležitost. Musili jsme usilovně pátrat, abychom se s tímto jménem aspoň setkali.
    V samotném „Kalmycku" nikdo o Kalmycích nikdy nic neslyšel. Měli jsme radost, když jsme se posléze setkali s lámou, který hodně cestoval po východním Tibetu a který nám vyprávěl, že mezi Ngoloky se nachází malý kmen, který si říká Ngolok-Kalmyci. Je možné, že Kalmyci kdysi měli veliký vliv a žili na rozsáhlém území, je však také možné, že cesto­vatelé 13. století byli svedeni na falešnou stopu a udělali z nich významný národ.
    Köke-núr si nezaslouží tak velikou pozornost, jakou mu zeměpis věnuje; na mapách zaujímá mnohem větší rozlohu, než má ve skutečnosti. Ačkoliv se člení na dvacet devět korouhví, jsou jeho hranice velmi těsné. Na severu je Köke-núr ohraničen Čchi-lien-šanem, na jihu Žlutou řekou, na východě provincií Kan-su a na západě řekou Čchajdam. Zde začíná jiná mongolská země, kterou obývají jiní obyvatelé, Mongolové z Čchajdamu.
    Podle lidových pověstí nebylo vždy kökenúrské Modré jezero na týchž místech jako dnes. Tohle obrovské množství vody se prý nacházelo na místech, kde dnes stojí město Lhasa. Kteréhosi dne se tato obrovská nádrž zcela vyprázdnila a podzemním proudem odtekla až v ta místa, kde je dosud. Zde předkládáme to, co jsme o tom slyšeli: Za starých časů chtěli Tibeťané z království Ü vybudovat chrám upro­střed rozlehlé nížiny, kterou obývali. Po dlouhou dobu sháněli k tomu účelu nejlepší stavební materiál. Stavba rychle rostla, krátce před do­končením se však náhle zřítila. Nenašel se důvod tohoto neštěstí. V pří­štím roce se opět začaly konat přípravy a na stavbě chrámu se pracovalo s týmž nadšením. Chrám se zřítil podruhé. Byl učiněn ještě třetí pokus, skončil zase katastrofou. Všichni propadli beznaději a proslýchalo se, že se už nic stavět nebude.
    Král vznesl dotaz k proslulému věštci své země; ten mu odpověděl, že sám sice neví, jaké překážky stojí v cestě stavbě chrámu, že však prý ví, že jakýsi velmi zbožný muž z Východu toto tajemství zná, a kdyby prý se toto tajemství prozradilo, nic by už nestálo v cestě stavbě chrá­mu. Nemohl podat přesnější údaje o tomto světci, ani o místech, kde sídlí.
    Po dlouhých úvahách byl vyslán na průzkum neobyčejně moudrý a sta­tečný láma. Procestoval všecky země ležící na východ od království U, navštívil všecky mongolské kmeny, zastavoval se všude, kde slyšel hovořit o nějakém muži, který nabyl proslulosti ve vědění a ve svatosti. Všecko jeho pátrání bylo bezvýsledné, i když se všude vyptával a všude hovořil o rovinách království Ü a o chrámu, který tam měli v úmyslu postavit. Nikdo to nemohl pochopit. Vracel se smutný, k dalšímu pátrání už ztratil všecku odvahu. Když přecházel velikou rovinu, která oddělovala Tibet od Číny, utrhla se mu podpěnka u sedla a on spadl s koně. Všiml si, že nedaleko odtud na břehu malého jezírka stojí chudý, chatrný stan. Obrátil se tedy na tu stranu, aby si tam opravil sedlo. Přivázal koně ke kůlu zaraženému u vchodu do stanu, vstoupil dovnitř a spatřil starce pohrouženého v modlitbu.
    „Bratře," oslovil ho pocestný, „kéž vládne mír ve tvém příbytku!" „Bratře," odpověděl mu stařec, aniž se pohnul z místa, „usedni u mého krbu!"
    Tibetský láma si všiml, že stařec je slepý. „S žalem pozoruji," řekl mu, „že jsi byl zbaven zraku." „Ano, je tomu už hodně let, co jsem byl zbaven toho dobra vidět slunce a naše krásné zelené stepi. Velikou úlevu v mém neštěstí mi však přináší modlitba." Po chvíli odmlčení dodal:
    „Bratře, zdá se mi, že tvá řeč nemá cizí přízvuk. Jsi zajisté člověk z na­šeho národa."
    „Ano, jsem chudý láma z Východu. Chtěl jsem navštívit všecky chrámy, které kdy byly v Mongolsku postaveny, chtěl jsem padnout na tvář před všemi svatými lidmi, které cestou potkám. Praskla mi však podpěnka u sedla, a tak jsem přišel do tvého stanu, abych si ji opravil." „Jsem slepý," řekl mu stařec, „sám ti nemohu posloužit, podívej se však do kouta stanu, najdeš tam řemeny. Vezmi si takový, který se ti k opravě sedla bude nejlépe hodit."
    Zatímco cizinec hledal dobrý řemen, aby si mohl zhotovit podpěnku, obrátil se na něho stařec s těmito slovy:
    „Ó lamo ze zemí východních! Buď šťasten, že jsi navštívil naše posvátná místa. Nejkrásnější chrámy jsou v mongolských zemích; Bopa (Tibeťané) je nikdy nebudou moci napodobit. Je zbytečné, že se snaží si je postavit ve svých krásných rovinách. Kdykoliv tam položí základy, vždycky jim je podemelou vlny podzemního jezera. Nic o něm ani netuší." Stařec chvíli mlčel a pak dodal:
    „Říkám ti tato slova, poněvadž jsi mongolský láma, musíš si je uchovat ve svém srdci a nikomu je nesmíš prozradit. Potkáš-li na cestě lámu z království Ü, dávej si dobrý pozor na jazyk, poněvadž prozrazení mého tajemství by mělo za následek zkázu naší země. Jakmile se láma z krá­lovství Ü doví, že v jejich rovině se nachází podzemní jezero, vody ihned uniknou a zaplaví naše stepi." Sotva to dopověděl, cizinec vyskočil a zvolal:
    „Nešťastný starče, zachraň se, zachraň se a neváhej! Vody se brzy při­valí, protože já jsem láma z království Ü!" Po těchto slovech ihned skočil na koně a zmizel ve stepi. Na ubohého starce to zapůsobilo jako hromová rána. Překvapením byl zcela bez sebe a oddával se hlubokému žalu. Pak se ale dal do křiku a bědování. V tomto stavu ho nalezl jeho syn, který přiváděl z pastvy stádečko jaků.
    „Můj synu," zvolal na něho stařec, „okamžitě osedlej koně, vezmi si šavli a jeď k západu, jak nejrychleji můžeš. Potkáš cizího lamu; musíš ho zabít, protože mi ukradl podpěnku."
    „Cože!" vykřikl s úžasem mladý muž, „vždyť to, co mi nařizuješ, není nic než vražda! Můj otče, náš národ mluví s obdivem o tvé zbožnosti a ty mi nařizuješ, abych zabil ubohého pocestného, jen pro podpěnku, kterou bezpochyby nutně potřebuje."
    „Jdi rychle, můj synu, zapřísahám tě," opakoval stařec s pláčem, „odejdi rychle a zab toho cizince, nechceš-li, abychom byli všichni pohlceni vlnami!"
    Mladík se domníval, že stařec zešílel, a nechtěl mu proto odporovat, měl strach, aby se otec nerozčilil až k smrti. Nasedl na koně a cválal po sto­pách lamy z království Ü. Dostihl ho ještě před setměním. „Svatá osobo," oslovil ho zdvořile, „promiň, že tě zastavuji na cestě. Tys dnes odpočíval v našem stanu, a když jsi odcházel, vzal sis podpěnku. Můj otec ji nyní vyžaduje nazpět s velkým nářkem. Rozčilil se tak, že mi dokonce přikázal, abych tě zabil. Není však přece možno podřídit se roz­kazům starce, který má rozum mdlý jako malé dítě. Vrať mi podpěnku a já poběžím otce uklidnit."
    Láma z království Ü seskočil z koně, odepjal podpěnku od sedla, vrátil ji mladému muži a řekl mu:
    „Tvůj otec mi tuto podpěnku daroval. Jestliže však toho nyní lituje, odnes mu ji zpět. Starci jsou pošetilí, je třeba jim vyhovět a je nutno se vystříhat toho, aby se ještě více jitřil jejich hněv."
    Láma odepjal svůj opasek, udělal si z něho podpěnku a pokračoval v cestě; mladý muž se tryskem vracel domů.
    Dorazil zpět až za noci. Kolem jejich stanu bylo shromážděno mnoho pastýřů. Stáli kolem a naslouchali nářkům svého světce, ničemu však nerozuměli. S úzkostí očekávali jeho návrat.
    „Otče, otče!" volal mladý muž a seskakoval s koně, „tady je tvá pod-pěnka, přivážím ji s sebou!"
    „A co cizinec?" ptal se stařec, „poslal jsi ho na onen svět?" „Nechal jsem ho v míru odejít do jeho země. Cožpak jsem mohl spáchat zločin? Mohl jsem zabít lamu, který ti nijak neublížil? Zde je ta podpěn-ka, kterou ti ukradl." Jakmile to dopověděl, odevzdal ji do otcových rukou. Stařec se zachvěl po celém těle. Poznal, že jeho syn promarnil poslední příležitost. Pro podpěnku a tajemství je totiž v mongolské řeči tentýž výraz. Stařec chtěl po svém synovi, aby zabil cizince, který mu ukradl tajemství. Když však pochopil, že syn mu přinesl podpěnku, vykřikl: „Západ vítězí! Je to vůle nebes!"
    Vyzval hned všecky pastýře, aby odtud rychle prchli i se svými stády, nechtějí-li být pohlceni vodou. On sám si pak lehl ve stanu na zem a ode­vzdaně čekal na smrt.
    Sotva se začalo rozednívat, bylo pod zemí slyšet temné, mohutné dunění, podobné hukotu vody, valící se přes horská skaliska. Hluk sílil s překva­pivou rychlostí a bylo vidět, jak se dmou vody v malém jezírku, na jehož březích si stařec postavil stan. Záhy se začala země otřásat, s velikou silou vystupovaly podzemní vody na povrch a rozlévaly se v obrovské moře. Mnoho zvířat zahynulo na těch širých pláních, i několik rodin, jimž nezbyl čas k záchraně. Stařec se utopil ve vlnách jako první. Láma, který si s sebou odnášel tajemství téhle strašné katastrofy, dorazil konečně do království Ü. Jeho krajané byli zděšením celí bez sebe. Slyšeli ve svém údolí strašný hluk a nikdo si nedovedl vysvětlit jeho příčinu. Vyprávěl tedy příběh o slepém starci, a tu všichni naráz pochopili, že dunění, které bylo slyšet, pocházelo od podzemního moře, když se začalo přelévat k východu. S nadšením obnovili přerušenou práci na stavbě a postavili velkolepý chrám, který tam stojí dosud. V okolí chrámu se usídlil veliký počet rodin a tak se postupně vytvořilo velké město, které bylo pojmenováno Lhasa (Místo boží).
    Tuto podivuhodnou historku o původu Modrého jezera nám ponejprv vyprávěli v Köke-núru. Slyšeli jsme ji pak ještě jednou i ve Lhase téměř s týmiž podrobnostmi. Nemohli jsme přijít na to, na jakou to asi skuteč­nou událost tato podivná legenda narážela.
    V Köke-núru jsme zůstali skoro celý měsíc. Neustále se šířící povésti o spoustách lupičů nás přiměly k tomu, že jsme snad asi pětkrát nebo šestkrát změnili místo táboření. Následovali jsme tak příkladu mongol­ských kmenů, které při sebemenším rozruchu měnily stanoviště, aniž se však příliš vzdalovaly od výtečných pastvin, které byly v okolí Modrého jezera.
    Na konci měsíce října dorazilo tibetské poselstvo. Měli jsme radost z toho obrovského davu, který se cestou ještě rozšiřoval o mnohé další mongolské karavany, které právě tak jako my využívaly skvělé příleži­tosti k cestování do Lhasy.
    Tibetská vláda dříve posílala poselstvo do Pekingu každým rokem. Roku 1840 bylo přepadeno nesmírným množstvím Ngoloků, bitva trvala celý den. Tibeťané měli štěstí, zahnali lupiče na útěk. V noci se vydali na další cestu. Za dne však zpozorovali, že v karavaně chybí gjanak-khämpo* čili veliký láma akreditovaný k pekingskému dvoru jako dalajlámův velvyslanec.

(* Gjanak je tibetský název pro Čínu, khämpo znamená kněze - tedy „čínský vele­kněz").

Pátrali po něm několik dnů, aniž ho nalezli. Došli k závěru, že v bitevní vřavě mohl být snadno zajat Ngoloky a od­veden jako rukojmí. Poselstvo však pokračovalo v cestě a přišlo do Pe­kingu bez oficiální osobnosti. Císař byl touto událostí nesmírně za­rmoucen.
    Roku 1841 byla svedena další bitva s lupiči a zase se stalo neštěstí. Tentokrát gjanak-khámpo nebyl Ngoloky unesen, utržil však hlubokou ránu šavlí do břicha a po několika dnech jí podlehl. Když pak se císař dověděl o tomto novém neštěstí, nedal prý se utěšit. Poslal dalajlámovi nótu, v níž ho vyzval, aby vzhledem k obtížnosti a nebezpečím cesty vysílal poselstvo jen jednou za tři roky. Podle těchto nových směrnic z roku 1841 se od té doby nevydalo na cestu žádné jiné poselstvo než to, s nímž jsme se měli setkat. Odešlo ze Lhasy roku 1844. Cestou je provázelo štěstí, s lupiči se nesetkalo a gjanak-khämpo nebyl ani unesen ani zabit.
    Druhého dne po našem odchodu z Köke-núru jsme se zařadili do čela karavany. Potom jsme se zastavili, abychom si prohlédli všechno to nesmírné množství a abychom se také obeznámili se svými novými spo­lečníky na cestě. Lidí a zvířat v celé karavaně byl asi tento počet: 15 000 jaků, 1200 koní, právě tolik velbloudů, 2000 mužů, a to buď Tibeťanů nebo Mongolů. Jedni šli pěšky, druzí seděli na jacích, nejvíc jich jelo na koních či na velbloudech. Všichni jezdci byli ozbrojeni kopími, šavlemi, šípy a puškami. Pěší, jimž se říkalo „lakto", byli určeni k tomu, aby vedli velbloudy za uzdy nebo aby usměrňovali neuspořádaný pohyb jaků, kteří si šli, jak chtěli. Gjanak-khämpo si hověl ve velikých nosítkách, nesených dvěma mezky. Za tímto davem, který měl skončit cestu až ve Lhase, šlo jako doprovod tři sta čínských vojáků, vyprave­ných z provincie Kan-su, a dvě stě statečných Mongolů, které vyslala knížata Kökenúrská, aby doprovodili svatého vyslance dalajlámy až k hranicím Tibetu.
    Vojáci z provincie Kan-su plnili své povinnosti jako praví Číňané. Z obav před nějakým nepříjemným střetnutím se opatrně drželi až na samém konci karavany, tam si zpívali, kouřili a bavili se podle svých zálib, aniž by se starali o lupiče. Měli pozoruhodný zvyk, že se žádného dne nevydali na cestu dříve, dokud celá karavana nepřešla. Potom ob­cházeli všecka tábořiště a posbírali všechno, co tam bylo zapomenuto. Když pak šli jako poslední, měli ještě znamenitou příležitost sebrat si všecko, co jiným upadlo. Mongolští průvodci jednali zcela odlišně; bylo je neustále vidět vpředu, vystupovali na pahorky a jako první vstupovali do údolí, aby se přesvědčili, nejsou-li lupiči skryti v záloze. Pochod i všecky ostatní pohyby karavany se daly uspořádaně a s náleži­tou přesností, zvláště na začátku cesty. Každého dne se pravidelně vy­cházelo dvě až tři hodiny před východem slunce, aby v poledne zbyl čas k odpočinku a aby se zvířatům poskytla za dne možnost pastvy. Budíček se oznamoval výstřelem z kanónu, hned všichni vstali, ve všech stanech se zažehl oheň, a zatímco jedni nakládali zvířata, druzí dávali vařit vodu na čaj s máslem. Ve spěchu se ho vypilo několik šálků, pak se do něho vhodilo pár hrstí campy a hned nato se stan složil. Druhá rána z kanónu byla znamením k odchodu. Několik zkušených jezdců, urče­ných k vedení karavany, se postavilo v čelo, za nimi následovaly dlouhé řady velbloudů, potom jaci, kteří šli ve skupinách po dvou či až po třech stech. Vedli je laktové. Pro jezdce nebylo určeno místo, popojížděli sem tam podle libosti. Žalostný řev velbloudů, bučení jaků, řehtání koní, křik a zpěv pocestných, pískání laktů, kteří takto pobízeli soumary, a navíc ještě to nesmírné množství zvonců, zavěšených na krku jaků, splývalo v nekonečný a nepopsatelný koncert, který však neunavoval, naopak všem dodával odvahu a energii.
    Karavana se takto ubírala napříč stepí v zástupech a proudech, každého dne se zastavovala na rovinách, v údolích, na horských úbočích a množ­stvím stanů nejrůznějších tvarů a barev vytvářela dojem vesnice či města, které se však již druhého dne postavilo jinde a podle zcela jiného plánu. Jak musily tyto široké a tiché stepi žasnout, když jsme tudy všichni na­jednou procházeli v tak početném a hlučném davu! Když jsme tak pozorovali všecky ty cestovní stany, početná stáda a vše­chen ten pastýřský a vojenský lid, nemohli jsme se ubránit tomu, abychom si stále nepřipomínali pochod Izraelitů, kteří při hledání zaslíbené země procházeli pustinami Madianskými.
    Když jsme opustili pobřeží Modrého jezera, zamířili jsme k západu, uklánějíce se poněkud k jihu. První dny pochodu nebyly ničím jiným než poezií, všecko se dálo podle našich přání, počasí bylo znamenité, cesta krásná a snadná, voda čirá, pastviny stále zelené a vydatné. Co se lupičů týkalo, nikdo si na ně ani nevzpomněl. V noci se už sice citelně připomínal chlad, tato nepříjemnost se však dala odstranit tím, že jsme si oblékli kožichy. Pochvalovali jsme si, jak je tato pověstná cesta do Tibetu krásná. Zdálo se nám, že snad ani není možno cestovat lépe a pohodlněji. Avšak běda! Tohle kouzlo nemělo dlouhé trvání.
    Šest dnů po našem odchodu bylo nutno překročit Buchayin-gol, řeku, která pramení na svazích pohoří Nan-šan a jejíž tok směřuje k Modrému jezeru. Její vody nejsou příliš hluboké, jsou však rozvětveny do dvanácti řečišť, která jsou velmi blízko u sebe. Zaujímají úhrnnou šířku o něco víc než jednu míli. Měli jsme tu smůlu, že jsme k prvnímu rameni Buchayin-golu přišli dlouho před rozedněním. Voda byla pokryta ledem, ne však tak silným, aby nám posloužil jako most. Jako první přišli koně. Vyděsili se a neodvažovali se pokračovat v cestě; zastavili se na břehu a poskytli čas jakům, aby je dohonili. Brzy se celá karavana shromáždila na jednom místě; nelze ani vyjádřit ten zmatek, nepořádek a hluk, v němž jsme se naráz ocitli uprostřed hluboké noci. Konečně několik jezdců pobídlo koně a ti pak na několika místech prorazili led. Karavana vstoupila do řeky ve zmatku, zvířata do sebe vrážela a rozstřikovala vodu do všech stran, led praskal, lidé křičeli, byl to strašný zmatek. Když se přešlo jedno rameno, musil se celý manévr opakovat, pak potřetí a tak dále. Když se rozednívalo, bylo svaté poselstvo ještě ve vodě. Náležitě jsme vymrzli, unavili se duševně i fyzicky, mohli jsme si však blahopřát, že všech dvanáct ramen Buchayin-golu zůstalo za námi a že už jsme byli v suchu. Veškeré naše poetické myšlenky se však naráz rozplynuly a v tu chvíli jsme tento způsob cestování začali považovat za nejvýš ohavný.
    Přesto se však zdálo, jako by se všichni radovali. Přechod přes Buchayin-gol se prý uskutečnil obdivuhodně hladce. Jen jeden člověk si zlomil nohu a neutopilo se víc než dva jaci. Co se týče předmětů, které se ztratily nebo byly za tohoto dlouhodobého zmatku ukradeny, ty nikdo ne­počítal.
    Když karavana obnovila svůj obvyklý způsob pochodu, byl na ni vskutku směšný pohled. Lidé i zvířata byli více či méně pokryti rampouchy. Koně šli smutně. Zdálo se, že jsou sklíčeni hlavně pro své ocasy, které jim visely jako nehybná část těla nikoliv z žíní, ale z olova. Velbloudům visely s dlouhých chlupů na nohou tenké rampouchy, které při chůzi na sebe rytmicky narážely. Bylo zřejmé, že jim tato krásná ozdoba není po chuti, poněvadž se čas od času pokoušeli je setřást, a to tím způsobem, že silně bušili nohama do země. Dokonalými karikaturami se stali jaci, nebylo si už možno představit něco komičtějšího; kráčeli s roztaženýma nohama a nesli na sobě celou sbírku krápníků, jež jim visely s břicha až na zem. Tahle ubohá zvířata změnila natolik svůj tvar a byla pokryta takovým množstvím rampouchů, že vypadala, jako by je někdo ponořil do kandovaného cukru.
    V prvních dnech pochodu jsme si připadali poněkud osamoceni a izolo­váni od toho obrovského davu. Neměli jsme přátel ani známých. Za­toužili jsme získat si přátele, vždyť pro vytvoření pout mezi lidmi není nic příhodnějšího než společná cesta. Brzy jsme našli i my společníky v ces­tování, každý den jsme si vedle nich stavěli stan. Nebyli to obchodníci ani poutníci, ani průvodci vyslance, ani prostí cestovatelé jako my, byli to čtyři společně cestující lámové. Dva z nich pocházeli ze Lhasy, jeden byl z těchto končin Tibetu, čtvrtý pocházel z knížectví Torgut. Cestou nám vyprávěli svou dlouhou, podivuhodnou historii, kterou tu nyní v krátkosti podáme.
    Tři tibetší lámové byli žáky velikého lamy jménem Aldar, který se rozhodl vystavět v blízkosti Lhasy buddhistický chrám, jenž by svou velikostí a nádherou předčil všecky ostatní. Jednoho dne oznámil svým třem žákům, že plány jsou hotové a že je proto třeba uspořádat velikou sbírku, aby se uhradily nesmírné náklady spojené s posvátnou stavbou. Vyšli tedy všichni čtyři se srdcem naplněným zbožností a oddaností k svaté věci a zamířili nejprve k severu. Prošli celou Střední Asií a došli až do knížectví Torgut docela blízko k ruským hranicím. Cestou se za­stavovali ve všech klášterech, na něž narazili, i ve všech domech tibet­ských a mongolských knížat. Všude dostávali veliké milodary, protože dílo samo vzbudilo všude velmi živý zájem. Láma Aldar měl doporučující dopisy dalajlámovy, pančhen-rimpočhe a od všech představených z nej­známějších tibetských klášterů. V Torgutsku tito almužníci dojali svou zbožností jednoho bohatého mongolského lamu, ten jim jako milodar nabídl všecka svá stáda a zapřísahal lámu Aldara, aby mu dovolil prosit společně s ním o almužnu v mongolských zemích. Láma Aldar byl dojat jeho horoucím nadšením a nezištností, přijal jeho oběť a přijal i jeho mezi své žáky. Počet lámů sbírajících milodary vzrostl na pět. Z Torgutska se obrátili k východu. Chodili od kmene ke kmenu a cestou jim narůstala stáda koní, krav, ovcí a velbloudů. Přišli až do Chalchaska a dlouho tam pobývali v klášteře Velký Chürén, protože milodary mon­golských panovníků se tam jen hrnuly. Odtamtud sestoupili na jih až k Pekingu, kde směnili svá nesčetná zvířata, sehnaná ze všech koutů země, za zlato a stříbro. Po delším pobytu v hlavním městě čínského císařství se vraceli zpět přes mongolské stepi; nepřestávali prosit o milo­dary, stále dostávali almužny a došli až do Kumbumu. V tomto slavném a svatém klášteře byly náležitě oceněny zásluhy dobrých lámů. Horlivost a zanícení těchto proslulých almužníků si zde zajistily uznání, stali se předmětem veřejného uctívání a učitelé je dávali svým žákům za pří­klad.
    Po třech letech záslužné cesty láma Aldar velice zatoužil po návratu do Lhasy, aby mohl věnovat stavbě svého chrámu bohatství, které se mu podařilo získat na milodarech. Měl velikou radost, když se dověděl novi­nu o příchodu tibetského vyslance. Rozhodl se, že té příležitosti využije a že tak bez nebezpečí bude moci přepravit své zlato a stříbro přes ne­bezpečné území Ngoloků. Ještě než poselstvo dorazilo, dal se do příprav k této daleké cestě.
    Avšak běda! Lidské plány se často zhatí v okamžiku, kdy se zdají být na vrcholku slávy. Jednoho krásného dne přišel do Si-ning-fu mimořádný zmocněnec císařův s depeší, v níž se přikazovalo velkému mandarínovi města, aby se spojil s hlavním představeným kumbumského kláštera a aby zatkl lámu Aldara, který byl obžalován, že se po tři léta zabýval podvody všeho druhu, a to na podkladě jakýchsi doporučujících dopisů, které vydával za dalajlámovy. Bylo tak nařízeno Jeho císařskou Výsostí. Pro ubohého lámu Aldara to pochopitelně znamenalo omračující úder, a zvláště pak pro jeho čtyři žáky, kteří v této záležitosti měli naprosto čisté ruce. Vyslanec, s jehož záštitou se tolik počítalo, přikázal jménem tibetské vlády zadržet velkého sběrače milodarů. Zprávy o jeho mimo­řádných úspěších se donesly od indiskrétních poutníků do Lhasy. Láma Aldar byl neprodleně zatčen. Pod eskortou byl bezprostředně dopraven do Lhasy. Musil jít provincií S'-čchuan cestou, kudy chodili císařští kurýři. Po příchodu do hlavního města Tibetu měla být jeho záležitost přezkoumána civilním soudem. Jeho obrovské příjmy byly zabaveny v dalajlámův prospěch, neboť bylo spravedlivé, aby se zlato a stříbro dostalo do rukou toho, jehož zvučné jméno přispělo k jejich shromáždění. Bylo stanoveno, aby čtyři žáci velikého sběrače almužen se připojili ke karavaně tibetského poselstva. Vedli s sebou padesát osm nádherných velbloudů, s nimiž po příchodu do Lhasy naloží podle vlastního uvážení tibetská vláda.
    Právě tito čtyři nešťastní žáci se stali našimi cestovními druhy. Bylo to štěstí, že jsme se s nimi setkali. Bez ustání je pronásledovaly vzpomínky na jejich učitele, avšak pocity, které tyto vzpomínky v nich vzbuzovaly, nebyly vždycky stejné. Jednou svého učitele posuzovali jako světce, jednou jako zloděje. Jeden den vyslovovali jeho jméno ve vší zbožnosti a přikládali si k čelu sepjaté ruce, jindy zase mu spílali a plivali do vzdu­chu na znamení, jak jím opovrhují. Zvláště pak lámou z Torgutska zmítal hněv při každé vzpomínce na tuto záležitost. Často si vyčítal, že všecka svá stáda obětoval člověku, který teď v jeho očích nabýval zřetelných rysů darebáka. Snadno se však zase ve svém pohoršení dal utěšit, protože mu byla aspoň poskytnuta příležitost projít svět a poznat nejslavnější kláštery. V podstatě byli tito čtyři lámové skvělí mladí lidé a výteční společníci na cestě. Každého dne nám vyprávěli nějakou příhodu ze svého dlouhého dobrodružství a jejich vyprávění nám nejednou aspoň na okamžik dalo zapomenout na únavu a na útrapy cesty. Trvalou příčinou běd, které jsme musili cestou vytrpět, byl beze sporu náš velbloudář Šaradžambal. Zpočátku nám tenhle mladý láma připadal jako malý světec, postupně jsme však seznávali, že jsme s sebou vzali malého ďábla v lidské podobě. Začali jsme už tušit, co si s ním vytrpíme. Oči nám pak otevřela tato příhoda:
    Druhého dne po překročení Buchayin-golu, poté, co jsme část pochodu urazili za noc, zpozorovali jsme na jednom z našich velbloudů dva objem­né, pečlivě zabalené balíky. Dosud jsme je nikdy neviděli. Myslili jsme si, že asi některý z pocestných je nemohl prostě přivázat na svém soumaru a že tedy poprosil Šaradžambala, aby mu je na den přivázal na některého z našich velbloudů. Klidně jsme tedy pokračovali v cestě a už jsme na to ani nemyslili. Když jsme však dorazili k tábořišti, zastavili jsme a začali jsme snímat zavazadla, s překvapením jsme pozorovali našeho lámu z pohoří Rasi, kterak vzal oba balíky, zabalil je do plstěné pokrývky tak, aby to nikdo neviděl, a šel je schovat do stanu. Takové počínání si samo­zřejmě žádalo vysvětlení. Zeptali jsme se Šaradžambala, co to má ve stanu za nové zavazadlo. Naklonil se k nám a šeptem nám odpověděl, jako by se bál, že ho někdo uslyší, že prý ho v noci Buddha obdařil milostí a nechal ho najít na cestě pěknou věc. Dodal s potměšilým úsměvem, že se ve Lhase dá tato pěkná věc dobře prodat za deset uncí stříbra. Po takovémto vysvětlení jsme se zamračili a požadovali jsme, aby nám tu pěknou věc ukázal. Šaradžambal nejprve pečlivě uzavřel vchod do stanu a potom teprve rozbalil svůj „nález". Byly to dva veliké měchy s jistým druhem kořalky, která se pálí v provincii Kan-su a prodává se hodně draho. Na každém měchu byl tibetský nápis, který označoval jméno velmi známého majitele. Byli jsme natolik shovívaví, že jsme odmítli myšlenku, že Šaradžambal tyto měchy v noci docela jednoduše ukradl, raději jsme předpokládali, že je sebral na cestě. Náš velbloudář byl však velkodušný; tvrdil, že mu tyto měchy patří, že mu je daroval Buddha, a že je tedy musí starostlivě ukrývat, aby je majitel neviděl. Bylo by marné pokoušet se na takového darebáka působit morálně a vzbuzovat v něm spravedlivé pohnutí, bylo by to jen plýtvání časem. Prohlásili jsme rozhodně, že když tyto měchy nejsou ani naše, ani jeho, že je nebudeme přechovávat ve svém stanu a že je ani nepovezeme na svých velbloudech a že nechceme přijet do Lhasy s pověstí zlodějů. Všecky tyto naše vývody odmítl, a tak jsme ho ujistili, že neodnese-li ihned měchy ze stanu, půjdeme na to upozornit jejich majitele. Tahle výhrůžka jím poněkud otřásla. Abychom ho nakonec přiměli vrátit ná­lez, poradili jsme mu, aby ho odnesl vyslanci a požádal ho, aby on sám vrátil měchy jejich majiteli. Gjanak-khámpo bude určitě dojat takovouto poctivostí, snad mu dá nějakou odměnu nebo si na něho vzpomene ve Lhase; snad mu to bude k užitku. Po dlouhém a prudkém dohadování tohle řešení přijal. Odešel ke gjanak-khämpovi a ten mu řekl toto: „Jsi dobrý láma! Láma, který má spravedlivé srdce, má i dobrou duši." Šaradžambal se vrátil a zuřil. Vyčítal nám, že jsme ho donutili provést hloupost, že gjanak-khämpo mu nedal víc než pár jalových slov. Od té doby k nám choval nesmiřitelnou nenávist. Odbýval práci, která mu byla přikázána, začal plýtvat zásobami jídla, denně nás zahrnoval urážkami a nadávkami. Jeho zběsilost se často obracela proti zvířatům, surově je mlátil přes hlavu, takže vyvstalo vážné nebezpečí, že je zabije. Z těchhle pustin jsme už toho nešťastníka nemohli poslat nazpátek. Musili jsme se ozbrojit trpělivostí a resignací, stále jsme však musili být ve střehu, abychom tuto drsnou a divokou povahu nerozzuřili. Po pěti dnech pochodu od překročení Buchayin-golu jsme dorazili k Túlayin-golu, široké, avšak mělké říčce, kterou jsme překročili bez nesnází. Karavana se zastavila poblíž kláštera, který, jak se zdálo, kdysi vzkvétal, dnes však byl zcela opuštěný. Chrámy i cely lámů se už všude přeměnily v trosky, v nichž si zřídili obydlí netopýři a obrovské krysy. Dověděli jsme se, že toto obydlí buddhistických mnichů obléhali po tři dny lupiči, nakonec se ho zmocnili, pobili většinu obyvatel a přenechali je zkáze a zániku. Od těch časů se zde už žádný láma neodvážil usadit. Krajina nebyla tak docela pustá, jak jsme až doposud předpokládali. Když jsme přecházeli skalnaté vyvýšeniny v blízkosti kláštera, objevili jsme několik stád koz a tři chudé stany, které byly ukryty v úžlabině mezi pahorky. Vybíhali z nich ubozí pastýři a prosili nás o almužnu, o nějaký lístek čaje a o špetku campy. Měli plachý pohled, obličej bledý a vyhublý. Nevědí prý, kam se uchýlit, aby mohli žít v míru. Strach z lupičů je ovládal natolik, že ani neměli odvahu utéci. Druhého dne se karavana vypravila na další pochod, čínský doprovod však zůstal utábořen u břehů říčky; jeho úkol byl skončen. Po několika dnech odpočinku se vydá na zpáteční cestu a vrátí se do svých ubytoven. Tibetští obchodníci si pochvalovali, že už jsou čínští vojáci pryč. Při­nejmenším se budou moci klidně vyspat, aniž by se musili v noci obávat zlodějů.
    Patnáctého listopadu jsme opustili rozlehlé roviny kokenúrské a dospěli jsme k Čchajdamským Mongolům. Jakmile jsme překročili stejnojmennou řeku, krajina vzápětí změnila svůj vzhled. Příroda je tu smutná a divoká, půda suchá a kamenitá. Zdá se, že tu neroste nic než sem tam nějaké suché křoviny, země je prosáklá ledkem. Mrzutý a melancholický ráz téhle smutné krajiny ovlivňoval i povahu jejích obyvatel, kteří jako by byli omrzelí životem. Mluvili velmi málo, jejich řeč je tak drsná a hrdelní, že cizí Mongolové se musí hodně namáhat, aby jim porozuměli. Suchá půda obsahuje značné množství kamenné soli a boraxu, nejsou tu téměř žádné pastviny. Vykopávají se tu jámy dvě až tři stopy hluboké, sůl se v nich sama shromažďuje a krystalizuje a sama se čistí, aniž by se tím musili zaměstnávat lidé. Borax se uskladňuje v malých nádržích, které jsou jím zcela naplněny. Tibeťané si ho odvážejí do své vlasti, prodávají ho zlatníkům. Ti ho používají k snazšímu tavení kovů. V Čchajdamu jsme se zdrželi celkem dva dny. Pojídali jsme campu a kozí maso, které nám pastýři vyměnili za čaj v cihlách. Jaci a velbloudi mlsali ledek a sůl, která tu všude vykvétala ze země. Celá karavana sbírala co nejvíce sil, aby překročila Burchan-budu, pověstnou horu, která je prý trvale zahalena v jedovaté páry. Vydali jsme se na pochod ve tři hodiny ráno a po mnoha oklikách a zákrutech této hornaté krajiny jsme v devět hodin dorazili k úpatí Burchan-budy. Karavana se na chvíli zastavila, jako by chtěla zvážit své síly. Posuzovaly se strmé a vymleté stezky, které nás měly převést přes toto vysoké horstvo. Lidé si s úzkostí ukazovali na lehký opar, který nazývali morovými plyny, a všichni vypadali, jako by se již předem vzdávali a jako by ztratili veškerou odvahu. Když bylo provedeno hygienické opatření, které stanovily tradice a jež spočívalo v rozžvýkání dvou či tří stroužků česneku, začalo se konečně s výstupem po svazích hory. Brzy se začali vzpínat koně a nechtěli nést jezdce, každý tedy šel pěšky a jen drobnými krůčky. Poznenáhlu nám začaly blednout tváře, pociťovali jsme únavu srdce, nohy nám přestávaly sloužit. Lidé si lehali na zem, pak vstali, udělali několik"kroků a znovu si lehali. Takovýmto úmorným způsobem se tedy vystupovalo na pověstnou Burchan-budu. Ach Bože, jaká to byla bída! Cítili jsme, že nám ubývá sil, točila se nám hlava, všecky údy jako by se chtěly rozlomit, zakoušeli jsme tutéž nevolnost jako při mořské nemoci. Bylo však nutno setrvat při silách, a to nejen abychom se pohybovali sami dopředu, nýbrž abychom dvojnásobně silnými ranami pobízeli zvířata, která si lehala na každém kroku a nechtěla jít dál. Část karavany se zastavila uprostřed cesty v kotlině, kde prý jedovaté páry nejsou tak husté. Ostatní musili vybičovat veškeré zbylé síly, aby dorazili na vrchol, jestliže nechtěli zahynout udušením těmito uhličitými výpary. My jsme náleželi k těm, kteří na Burchan-budu vystoupili naráz. Jakmile jsme dospěli na vrchol, plíce se nám ihned rozšířily tak, jak bylo zapotřebí. Sestup z hory byla pak pouhá zábava, takže jsme si nakonec mohli po­stavit stan daleko od toho dusivého ovzduší, které zůstalo za námi na opačné straně.
    Hora Burchan-budá je pozoruhodná tím, že plyn se objevuje pouze na straně východní a severní, na ostatních stranách je vzduch čistý a snadno dýchatelný. Zdá se, že tyto jedovaté výpary nejsou nic jiného než kysličník uhličitý. Lidé z vyslancova doprovodu nám vyprávěli, že když fouká vítr, nejsou páry cítit, že však hrozí nebezpečí, je-li počasí klidné a jasné. Jak známo, kysličník uhličitý je těžší než atmosférický vzduch, soustřeďuje se při povrchu země a tam zůstává v nehybnosti, dokud ho vítr nezvíří, nerozptýlí v ovzduší a neoslabí tak jeho účinky. Když jsme přecházeli Burchan-budu, bylo počasí velmi klidné. Všimli jsme si, že když jsme si lehli na zem, dýchali jsme velmi těžce, jestliže jsme však naopak nasedli na koně, byl účinek plynu sotva znatelný. Přítomnost kysličníku uhliči­tého byla příčinou toho, že jen s velikými nesnázemi bylo možno za­žehnout oheň, argal doutnal, nevzplanul, pouze vydával hustý dým. Nemůžeme říci, jak se tento plyn tvoří a odkud pochází. Připomínáme jenom těm, kteří rádi hledají vysvětlení v samotném názvu, že Burchan--budá znamená Burchanovo jídlo. Burchan jak známo je totéž co Buddha.
    V tu noc, kterou jsme trávili na opačné straně hory, napadlo nesmírné množství sněhu. Ti, kteří včera ztratili odvahu pokračovat ve výstupu, se k nám ráno připojili; říkali nám, že měli snadný výstup, všecky jedo­vaté páry se ve sněhu rozplynuly.
    Přechod Burchan-budy nebyl ničím jiným než pouhým cvičením. Všecku naši sílu a odvahu mělo podrobit zkoušce několik dnů nato pohoří Šuguj. Přechod prý bude zdlouhavý a namáhavý; ránu z děla, která už se stala naším pravidelným signálem, bylo slyšet jednu hodinu po půlnoci. Z rozpuštěného sněhu se uvařil čaj, připravili jsme si chutnou kaši z campy, protože jsme ji okořenili stroužkem česneku, a vydali jsme se na cestu. Když se celá obrovská karavana dala do pohybu, bylo nebe čisté a jasný měsíc ozařoval bělostný sněhový koberec, jímž byla pokryta celá krajina. Z té strany, odkud jsme vystupovali, bylo pohoří Suguj jen mírně rozeklané. Dorazili jsme na hřeben v ten okamžik, když se začalo rozednívat. Záhy se obloha zahalila mraky a začal silně vát vítr. Jeho síla neustále vzrůstala. Opačný svah hory byl tak zasněžený, že zvířata se do sněhu bořila až po břicho, postupovala vpřed trhavými, krátkými poskoky a často se zřítila do propasti. Odtamtud se už nedala vyprostit, takže jich tu hodně zahynulo. Kráčeli jsme proti tak silnému a ledovému větru, že se nám až zastavoval dech, a přestože jsme měli dobré kožichy, měli jsme strach, že nás každou chvíli může mráz zahubit. Abychom se uchránili před vířením sněhu, který nám vichřice neustále metala do obličeje, následovali jsme příkladu mnoha cestujících, kteří si sedli na koně obráceně a nechali je jít podle vlastního pudu. Když jsme dorazili k úpatí pohoří a mohli jsme se kolem sebe porozhlédnout, protože teď už jsme konečně měli oči chráněné před větrem, spatřili jsme mnoho omrzlých obličejů. Otci Gabetovi málem umrzl nos a uši. Každý měl kůži více či méně rozpraskanou a spálenou mrazem. Na úpatí pohoří Suguj se karavana zastavila a každý šel hledat závětří do labyrintu nesmírného počtu úžlabin. Byli jsme vysíleni hladem a pro­mrzlí do morku kostí. Abychom opět nabyli sil, byli bychom potřebovali dobře vytopený hotel, prostřený stůl a teple vyhřáté postele! Suguj však mělo ke komfortu Alp příliš daleko, zbožné buddhisty ještě ne­napadlo usadit se tu, aby mohli poskytnout pomoc ubohým poutníkům. Tak jsme musili postavit stan na sněhu a jít hledat argal. Byla to vskutku podívaná hodná vší útrpnosti, ty davy lidí bloudících všemi směry, jak zoufale přehrabují sníh v naději, že pod ním najdou trochu starých kravinců. Po dlouhém a úmorném hledání jsme našli vše, co jsme potře­bovali k tomu, abychom rozpustili tři kusy ledu, které jsme musili vysekat sekyrou z blízkého jezírka. Náš oheň nebyl natolik žhavý, aby vodu při­vedl k varu, a tak jsme se musili spokojit tím, že jsme rozpustili campu ve vlažné vodě a že pak jsme ji hltali ve spěchu a se strachem, aby nám ne-přimrzla k prstům. To bylo veškeré jídlo, které jsme si mohli popřát po tomto hrozném dnu. Hned nato jsme se zabalili do kozích koží a do po­krývek a schouleni v koutku jsme čekali na ránu z děla, která nás znovu uvede do víru cestovních dojmů.
    V tomto malebném a kouzelném táboře nás opustili mongolští vojáci, kteří nás doprovázeli od našeho odchodu z Köke-núru. Nemohli nám dále poskytovat ochranu, protože toho dne jsme opouštěli Mongolsko a vstoupili jsme do Předního Tibetu. Když tedy odešli čínští i mongolští vojáci, poselstvo už nemohlo počítat s ničí pomocí. Jak jsme se už zmínili, tento veliký šik dvou tisíc mužů byl po zuby ozbrojen a až na několik výjimek se v případě potřeby všichni mohli změnit v dobré vojáky. Je však třeba říci, že postup karavany, donedávna tak smělý a bojovný, se po přechodu Burchan-budy nápadně změnil. Už se nezpívalo, nikdo se nesmál, nepopojíždělo se na koních sem tam. Všichni jsme byli smutní a zamlklí. Všecka ústa, tak mnohomluvná při odchodu, byla nyní na nejvýš skromně skryta v beraních kožešinách, jimiž si teď každý starostli­vě chránil obličej až po oči. Všichni tihle stateční vojáci si nadělali ze svých kopí, pušek, šavlí a toulců balíky a naložili je na hřbety svých soumarů. Teď už nikdo ani nepomyslil na lupiče, každý měl jen strach před zmrznutím.
    Pohořím Suguj začala celá řada neštěstí. Sníh, vítr a mráz se na nás vrhaly se zběsilostí, která vzrůstala den po dnu. Tibetské pouště jsou beze sporu nejhroznějším místem na zemi. Nic horšího si už ani nelze představit. Terén se neustále zvyšoval, vegetace bylo stále méně a méně a mráz nabýval strašlivé krutosti. Od té doby se nad ubohou karavanou stále vznášel přízrak smrti. Nedostatek vody a pastvy deptal síly zvířat. Každého dne jsme musili na cestě zanechat mezky, kteří už se nemohli vléci dále. Na lidi pak přišla řada o něco později. Charakter cesty nám prorokoval chmurnou budoucnost. Několik dnů jsme šli jakoby obrovským rozkopaným hřbitovem. Na každém kroku jsme nacházeli kostry lidí i zvířat. Dokazovaly nám, že na této cestě smrti uprostřed divoké přírody neměly předešlé karavany o nic lepší osud než my. K dovršení všeho neštěstí se roznemohl páter Gabet. Jeho zdravotní stav se začal zhoršovat ve chvíli, kdy hrozné nesnáze cesty vyžadovaly zdvojnásobení energie a statečnosti. Kruté mrazy, které trvaly od přechodu pohoří Šuguj, úplně vyčerpaly jeho síly. Aby se mu vrátil původní elán, bylo by třeba, aby si odpočinul, aby pil povzbuzující nápoje a jedl vý­živnou a silnou stravu. Nemohli jsme mu však poskytnout víc než ječnou kaši a čaj ze sněhu. Kromě toho, přes hrozné vyčerpání musil každý den vsednout na koně a bojovat s krutým podnebím... A měli jsme cestovat ještě dva měsíce v mnohem horších podmínkách. Oh, jak temná byla naše budoucnost!
    V prvních prosincových dnech jsme se dostali do blízkosti Bajan-chara, známého pohoří, které se táhne od jihovýchodu na severozápad mezi Ghuang-che a Tin-ša-ťiangem. Tyto dvě mohutné řeky plynou nejprve rovnoběžně po obou stranách Bajan-chara, náhle se však od sebe odklá­nějí a tekou v opačném směru, jedna k severu, druhá k jihu. Po tisícerých zákrutech v Mongolsku a v Tibetu vstupují obě dvě do Čínské říše, zavlažují ji od západu k východu, rozšiřují se tím více, čím blíže jsou svému ústí, a vtékají do Žlutého moře v poměrně blízké vzdálenosti od sebe.
    Místo, kde jsme překročili Bajan-chara, není příliš daleko od pramenů Žluté řeky; zůstaly nám po pravici a nebylo by třeba ani dvou dnů po­chodu, abychom je mohli navštívit. Nyní však zdaleka nebyla vhodná doba ke konání výletů. Ani ve snu jsme nepomyslili na to udělat si turistickou výpravu k pramenům Žluté řeky. V této chvíli nás plně zaměstnával přechod Bajan-chara.
    Od úpatí k vrcholům bylo pohoří pokryto silnou sněhovou vrstvou. Před výstupem uspořádali vůdci karavany poradu. Neradili se o tom, zda mají či nemají pohoří překročit; jestliže chtěli dojít do Lhasy, bylo nutno tudy jít na každý pád. Nepřetřásala se ani otázka, zda sníh roztaje nebo neroztaje, mluvilo se o tom, co by bylo nejvhodnější, zdali výstup usku­tečnit ještě dnes, nebo ho odložit na druhý den. Na všech ležel stín strachu z lavin, každý chtěl mít záruku, že nebude vanout silný vítr. Po příkladu všech porad na světě se i vůdci karavany tibetského poselstva rozdělili na dva tábory. Jedni chtěli vyrazit ještě téhož dne, druzí navrhovali zdržet se do zítřka. Aby zabránili roztržce, zavolali na pomoc lamy, kteří nabyli jisté pověsti v umění věšteckém. Avšak ani toto vý­chodisko z nouze nesplnilo naděje na sjednocení. Mezi věštci byli mnozí, kteří prorokovali, že tento den bude klidný a že druhého dne se strhne hrozný vichr, byli však i takoví, kteří ubezpečovali o pravém opaku. A tak se tedy karavana rozdělila na dva tábory: na ty, kteří byli pro další postup, a na ty, kteří chtěli vyčkat - jinými slovy na progresivní a na zdrženlivé. Rozumí se samo sebou, že vzhledem ke své francouzské povaze jsme se instinktivně přiřadili k progresivním, to jest k těm, kteří užuž chtěli být na cestě a chtěli mít to ohavné pohoří za sebou. Zdálo se, že logika je na naší straně. V tu chvíli bylo totiž počasí klidné; nemohli jsme tušit, co přinese zítřek. Vydali jsme se tedy vzhůru do zasněžených hor, chvíli na koni, chvíli pěšky. V tomto případě jsme musili jít za svými zvířaty a držet se jich za ocas. Tento způsob při výstupu je bezesporu nejméně únavný. Otec Gabet nesmírně trpěl, nakonec nám však dal Bůh ve své nekonečné dobrotě tolik sil a statečnosti, že jsme dostoupili až k vrcholům. Počasí bylo nadále klidné a žádná lavina nás nezasypala. Druhého dne zrána se vydala na pochod i druhá část karavany. I ona přešla pohoří úspěšně a připojila se k nám, protože jsme na ni čekali. Společně jsme pak vešli do údolí, jehož teplota nebyla tak krutě mrazivá. Vydatné pastviny zaujaly celou karavanu natolik, že tam strávila den odpočinku. Hluboké jezero, v němž jsme prosekali díry do ledu, nás dostatečně zásobilo vodou. Nechybělo nám ani palivo, poněvadž poselstva a všichni poutníci měli ve zvyku se po přechodu Bajan-chara v údolí pozdržet. Bylo tedy jisté, že se tam vždycky najde spousta argalu. Veliké ohně nevyhasly ani na okamžik. Spálili jsme všecko bez ohledů a beze strachu, že bychom mohli způsobit nesnáze těm, kteří přijdou po nás. Našich patnáct tisíc jaků snadno nahradí úbytek. Opustili jsme rozlehlé údolí pod Bajan-chara a postavili jsme si stany na březích řeky Mürcn-usu, což znamená „Křivolaká řeka". Níže se nazývá Tin-ša-ťiang („Řeka se zlatým pískem"), když pak se dostane do provincie S'-čchuan, stává se z ní slavná Jang-c'-ťiang neboli Modrá řeka. Ve chvíli, kdy jsme přecházeli zamrzlou Múren-usu, naskytla se našim zrakům obzvláštní podívaná. Už z dálky, ještě když jsme tábořili, jsme si povšimli nejasných tmavých předmětů v řadě za sebou. Byly roz­místěny napříč po celé šířce řeky. Vypadaly jako nějaké fantastické ostrůvky, jejich tvar se však nedal přesně určit. Teprve když jsme přišli docela blízko, viděli jsme, že je to víc než padesát kusů divokého skotu, které zamrzly v ledu. Zvířata chtěla nepochybně přeplavat řeku právě v tom okamžiku, kdy vody zamrzaly, byla však zajata ledem a nedostávalo se jim už tolik sil, aby se z něho vyprostila a pokračovala v cestě. Jejich pěkná hlava, korunovaná velikými rohy, byla ve vzduchu, zbytek těla byl zamrzlý v ledovém krunýři řeky. Led byl tak průhledný, že se snadno dala rozpoznat poloha těchto neopatrných zvířat. Vypadalo to, jako by ještě plavala. Supi a krkavci jim už vyklovali oči. V pustinách Předního Tibetu se často potkává divoký skot. Bývá vždy seskupen do velikých stád a s oblibou mešká na vrcholech hor. V létě sestupuje do údolí, aby uhasil žízeň v řekách a v jezerech. Za dlouhého zimního období však setrvává na výšinách a spokojuje se požíráním sněhu a rostlin, které jsou neobyčejně tuhé. Tato zvířata jsou nápadně veliká, mají dlouhou černou srst a vynikají i nádherným tvarem rohů. Když se někde objeví osamocená zvířata, která se oddělila od stáda, je na ně možno vystřelit, je však třeba, aby lovců byl dostatečný počet a aby to byli dobří střelci. Jestliže lovec býka na místě neskolí, hrozí nebezpečí, že se zvíře na něj vrhne a rozdupe ho na kusy. Kteréhosi dne jsme spatřili v malém údolíčku, sevřeném skalami, jedno toto zvíře, jak se zaměstnává lízáním ledku. Od karavany se ihned oddě­lilo osm mužů ozbrojených puškami. Naráz vyšlo z pušek osm ran. Býk zvedl hlavu, s planoucím zrakem pátral, odkud vyšly rány, potom se dal na útěk a řítil se tryskem a s hrozným řevem do širých rovin. Předpoklá­dali jsme, že je raněn, byl však překvapen pohledem na naši karavanu, a neodvážil se proto vyřítit proti lovcům. V Předním Tibetu jsou rovněž velice hojní divocí osli. Když jsme překročili Múren-usu, setkávali jsme se s nimi téměř každého dne. Toto zvíře, které přírodovědci nazvali kůň-hemion (Equus hemionus - kulan), neboli kůň-poloosel, je veliké jako obyčejný mezek, má však ztepilejší postavu, držení těla je graciézní a má lehčí pohyby. Srst na hřbetě má rezavou barvu, směrem k břichu zbarvení bledne. Břicho je skoro bílé. Poloosli mají hlavu ne­foremnou, nevzhlednou, naprosto není v souladu s elegancí jejich těla. Chodí s hlavou vysoko vztyčenou, dlouhé uši mají vzpřímené. Běží-li, otáčejí hlavu po větru a zvedají ocas, který se dokonale podobá ocasu mezků. Hýkání, které vydávají, je třaslavé, zvučné a pronikavé. Jsou velice rychlí, ani mongolští nebo tibetští jezdci je nemohou v běhu do­stihnout. Kdo se jich chce zmocnit, musí se schovat do zálohy poblíž cest, které vedou k potokům, kam se chodí napájet; lovci je střílejí puškou nebo šípy. Jejich maso je vynikající chuti, kůže slouží k zhotovování obuvi. Koně-poloosli jsou velmi plodní, dobře se rozmnožují, nikdy se však nepodařilo je zdomácnit. Slyšeli jsme, že je někde chytili jako docela maličké a pokoušeli se je vychovat společně se hříbaty, že však bylo zcela nemožné na ně nasednout či navyknout je k nošení zavazadel. Ponechají-li se na svobodě, uprchnou a opět zdivočí. My jsme však nepozorovali, že by měli zvlášť divokou povahu, několikrát jsme je viděli pobíhat mezi koňmi z karavany, kteří se popásali v blízkosti tábora. Vždycky se však dají na útěk, jakmile se přiblíží člověk, toho zpozorují a ucítí už z daleka. V Předním Tibetu je i mnoho rysů, kamzíků, sobů a kozorožců.
    Několik dnů po překročení Múren-usu se karavana začala rozpadávat. Ti, kteří měli velbloudy, chtěli být vpředu, měli obavy, aby nebyli příliš zdržováni pomalou chůzí jaků. Ani přírodní charakter této krajiny nedo­voloval, aby tak nesmírné množství lidí a zvířat tábořilo na jednom místě. Pastva byla tak vzácná a tak chudá, že se zvířata nemohla ponechat pospolu; byly tu vážné obavy, aby nezahynula hladem. Připojili jsme se k těm, kteří vlastnili velbloudy, jaký jsme nechali za sebou. I v budoucnu se ještě naše skupina dále drolila; jakmile se doko­nalá jednota rozbila, objevila se celá spousta vůdců, kteří se vždy ne­sjednotili na názoru, kde by se měl rozbít tábor nebo kdy by se mělo odejít.
    Pozvolna jsme přicházeli k nejvyšším místům asijských velehor. Krutý severák vál už po celých patnáct dnů. Způsobil hrozné snížení teploty a tím i neobyčejné potíže. Počasí bylo stále jasné, zima však byla tak krutá, že ani v poledne sluneční paprsky nehřály. Značné úsilí se musilo věnovat vyhledávání závětří, takže po všechen zbytek dne a zvláště za noci jsme byli neustále zmítáni obavami, že zmrzneme. Brzy jsme všichni měli omrzlé ruce i obličeje. Abychom aspoň částečně poskytli představu o tomto mraze, jehož krutost nemůže pochopit nikdo, kdo ho nepocítil sám na vlastní kůži, popíšeme jednu zajímavost, která je velmi výstižná pro ony poměry.
    Protože campa nebyla jídlem natolik chutným, abychom se jím ráno dostatečně zasytili na celý denní pochod, uhnětli jsme si z ní a z čaje po třech nebo čtyřech plackách jako zásobu na zbytek dne. Placky jsme zabalili do teplé látky a uložili jsme si je za ňadra. Na nich pak spočíval veškerý náš oděv, to jest: hrubý beraní kožich, vesta z beránčí kůže, liščí kožešina a ještě vlněný plášť. A stejně v těchto patnácti dnech nám vždycky placky zmrzly. Kdykoliv jsme je vytáhli z úkrytu, nebylo to nic jiného než ledový tmel, který bylo třeba rozžvýkat, i kdybychom si na něm měli vylámat zuby. Jinak bychom zahynuli hladem. Zvířata přemožená únavou a strádáním přečkávala tak kruté mrazy jen velmi těžko. Mezci a koně jsou méně otužilí než velbloudi a jaci, vyža­dovali proto mimořádnou péči. Musili jsme je přikrývat plstěnými po­krývkami, které jsme jim uvazovali kolem celého těla, hlavu jsme jim balili do velbloudí srsti. Za jistých okolností by jistě toto oblečení vzbu­zovalo jen veselí, byli jsme však příliš smutní, než aby nám bylo do smíchu. Přes všecka tato opatření smrt stále kosila zvířata naší karavany. Nesčetné řeky, které jsme musili přecházet po ledovém příkrovu, nám působily další nepříjemnosti, únavu a utrpení. Velbloudi jsou tak ne­obratní a jejich chůze je tak těžkopádná a neohrabaná, že jsme jim musili vyznačovat cestu, abychom jim usnadnili přechod. Sypali jsme na za­mrzlou řeku písek nebo prach nebo jsme sekyrami vysekávali povrchovou vrstvu ledu. Potom jsme musili po této cestě převádět velbloudy jednoho po druhém; když měl některý tu smůlu, že udělal chybný krok a uklouzl, bylo zle: těžce dopadl na led. Bylo pak třeba nesmírného úsilí všech lidí, aby se znovu postavil na nohy. Nejdřív se musila sejmout zava­zadla a velbloud byl pak vlečen po boku až k břehu řeky, nebo se na ledě rozprostřely pokrývky. Často neměla všecka tato opatření kýžený účinek. Velbloudi se nechali tlouci, žádné pobízení na ně neplatilo; ani trochu se nesnažili postavit se na nohy. V takovém případě jsme je musili opustit, protože v téhle strašlivé zemi se nedalo čekat, až se vel­bloud uráčí zvednout.
    Nadměrné utrpení ubohých pocestných vyústilo ve skleslost, která už se podobala naprostému zoufalství. K hynutí zvířat se připojilo umírání lidí, které zabíjel mráz. Byli ponecháváni po cestě ještě živí. Jednoho dne, když nás naši vysílení mezci přinutili k zpomalení pochodu, takže jsme zůstali pozadu za svou skupinou, spatřili jsme jednoho poutníka, jak sedí na kameni; hlavu měl schýlenou na prsa, paže při­tisknuté k bokům a setrvával v nehybnosti jako socha. Několikrát jsme na něho zavolali, on nám však neodpověděl. Ani sebemenším pohybem nenaznačil, že by slyšel naše hlasy. „Co je to za bláznovství," říkali jsme si, „zastavit se na cestě za takového nečasu. Ten ubožák jistě zmrzl..."
    Ještě jednou jsme na něho zavolali, on však nadále setrval bez pohnutí. Seskočili jsme s koně a přistoupili jsme k němu. Poznali jsme v něm mladého mongolského lamu, který několikrát přišel na návštěvu do našeho stanu. Jeho tvář byla jako z vosku, pootevřené oči měly skelný výraz, z nosu a z koutků úst mu visely rampouchy. Mluvili jsme na něho, odpověď jsme však z něho nedostali. Už jsme si myslili, že je mrtev. Náhle však otevřel oči a vytřeštil je na nás s hrozným, tupým výrazem. Ubožák byl zmrzlý; pochopili jsme, že ho jeho společníci opustili. Připadalo nám strašné nechat takto zemřít člověka, aniž bychom se mu nepokusili za­chránit život. Nerozmýšleli jsme se a rozhodli jsme se vzít ho s sebou. Zvedli jsme ho z toho příšerného náhrobního kamene, kam ho jeho kamarádi poslali umřít, a naložili jsme ho na Samdadžembova mezka. Zabalili jsme ho do houní a tak jsme ho dopravili až do tábora. Jakmile jsme si postavili stan, šli jsme navštívit druhy tohoto nešťastného mladíka. Když se doslechli, co jsme udělali, padli před námi na zem a děkovali nám. Řekli nám, že máme láskyplné srdce, že jsme však nadarmo vy­naložili velikou námahu: nemocný je prý nadobro ztracen... „Je zmrzlý," řekli nám, „a k milosrdenství je příliš veliká zima." Nechtěli jsme se spokojit s beznadějí těchto poutníků. Vraceli jsme se zpět do svého stanu, jeden z nich nás provázel, aby se přesvědčil, zda stav nemocného skýtá ještě aspoň nějakou naději. Když jsme však přišli domů, mladý láma už byl mrtev.
    Více než čtyřicet mužů z karavany bylo v poušti opuštěno ještě za živa, aniž by se jim mohla poskytnout sebemenší úleva. Pouze tehdy, když ještě měli jakousi naději, nechali je sedět na koni či na velbloudu. Když však nemohli ani jíst, ani mluvit, ani se udržet v sedle, vysadili je a ne­chali je při cestě. Karavana se nemohla zastavit, aby se o ně starala v pustinách, kde vládl strach ze šelem, z lupičů a především z opuště­nosti. Ach, jaký to byl hrozný pohled na ty umírající, opuštěné muže podél cesty! Jako poslední projev soucitu se vedle nich postavila dřevěná miska a pytlíček ječné mouky; hned nato pak karavana smutně pokra­čovala v cestě. Jakmile lidé odešli, hned se na ty ubožáky vrhli krkavci a supi, kteří neustále kroužili na obloze. Umírající měli v sobě jistě ještě tolik života, aby mohli pocítit, jak jsou jejich těla rvána dravými ptáky. Severák zhoršil nemoc pátera Gabeta. Den ode dne se stával jeho stav kritičtějším. Byl tak sláb, že nemohl jít pěšky, nemohl si popřát ani trochu tělesného cvičení, aby se trochu zahřál. Nohy, ruce i obličej měl omrzlé, rty mu zmodraly a oči mu téměř vyhasly, záhy pak už neměl ani tolik síly, aby se udržel na koni. Nenalezli jsme jiného prostředku, než ho zabalit do přikrývek, přivázat ho na velblouda a odevzdat se s důvěrou v boží Prozřetelnost a dobrotu.
    Jednoho dne, když jsme procházeli klikatým údolím se stísněným srdcem a s ponurými myšlenkami, spatřili jsme náhle na vrcholu jednoho blízkého kopce dva jezdce. V té chvíli jsme kráčeli ve společnosti malé skupinky tibetských kupců, kteří právě tak jako my nechávali jít hlavní část karavany vpředu, aby příliš rychlým pochodem neunavili velbloudy. „Congkhapa!" zvolali Tibeťané, „tam nahoře jsou jezdci! Vždyť jsme v poušti, to přece nemohou být pastýři!"
    Sotva to dořekli, všimli jsme si, že i na jiných místech se objevuje spousta jezdců. Nemohli jsme se ubránit hrůze, když jsme pozorovali, jak se společně řítí z kopců a s jakou zběsilostí nám běží naproti. Co dělají tihle jezdci v neobydleném kraji? Co po nás chtějí?
    Ani na okamžik jsme už nepochybovali, že jsme upadli do rukou lupičů. Konec konců ani jejich vzhled nás příliš nemohl upokojit. Na řemeni jim visela puška, v dlouhých vrkočích jim splývaly na ramena černé vlasy. Po obou bocích jim visela z opasku dlouhá šavle; měli planoucí oči a na hlavě vlčí kožešinu jako nějakou čepici. To byl tedy vzhled osob, které nás obklopily. Bylo jich dvacet sedm, nás pak jen osmnáct většinou prav­děpodobně nepříliš zkušených bojovníků. Na jedné i na druhé straně se sesedlo s koní a jakýsi statečný Tibeťan z naší skupiny vystoupil, aby promluvil s náčelníkem lupičů. Dal se rozpoznat podle dvou červených praporků, které se třepotaly na sedle jeho koně. Po dlouhém a živém rozhovoru ukázal náčelník Ngoloků na otce Gabeta, který jako jediný nesestoupil na zem, protože byl přivázán k velbloudu, a otázal se: „Kdo jest tento muž?"
    „Je to velký láma ze země pod západním nebem," odpověděl mu tibet­ský kupec. „Moc jeho modlitby je nekonečná."
    Ngolok pozvedl sepjaté ruce k čelu a pozdravil otce Gabeta, který se svým omrzlým obličejem a podivuhodným zahalením do houní nemálo podobal těm příšerným modlám, které se často nacházejí v pohanských chrámech. Lupič chvíli pozoroval slavného lámu ze zemí pod západním nebem, pak cosi řekl hlubokým hlasem tibetskému kupci, dal znamení svým společníkům a nato všichni vsedli na koně, tryskem odjeli a zmizeli za kopci.
    „Nechoďme příliš daleko," vybídl nás tibetský obchodník, „postavme si stany na tomto místě. Ngolokové jsou sice lupiči, mají však veliké a ušlech­tilé srdce. Když uvidí, že beze strachu zůstáváme v jejich rukou, ne­napadnou nás. Předpokládám ostatně," dodal, „že se hodně obávají moci lamy ze země pod západním nebem."
    Na kupcův pokyn se všichni pustili do budování tábora. Sotva byly stany postaveny, Ngolokové se znovu objevili na hřebeni kopců. Znovu k nám pádili velikou rychlostí, tak jak měli ve zvyku. Náčelník vjel do ležení sám, ostatní vyčkávali opodál. Ngolok se obrátil na Tibeťana, který s ním před chvílí hovořil:
    „Přicházím tě požádat o vysvětlení jedné věci, jíž nerozumím. Víte přece, že táboříme za tímto kopcem, a přece se odvažujete postavit si stany na tomto místě, docela blízko nás. Kolik lidí je ve vašem houfci?" „Není nás o nic víc než osmnáct. Jestliže se nemýlím, vás je dvacet sedm, stateční lidé však nikdy neutíkají." „Cožpak se chcete bít?"
    „Kdybychom neměli v karavaně tolik nemocných, odpověděl bych ano - poněvadž už mám s Ngoloky zkušenosti." „Ty ses bil s Ngoloky? Kdy? Jak se jmenuješ?"
    „Je tomu už pět let, kdy se udala ta příhoda s gjanak-khámpo, zde je ještě památka..." a hned nato odhalil pravé rameno, poznamenané širokou jizvou od rány šavlí.
    Lupič se dal do smíchu a znovu se ho ptal na jméno. „Jmenuji se Raladžamba," odpověděl kupec, „znáš toto jméno?" „Ano, všichni Ngolokové je dobře znají, je (o jméno udatného bojovní­ka!" Hned pak seskočil s koně, odepjal jednu ze svých šavlí od opasku a podal ji Tibeťanovi.
    „Pohleď," řekl mu, „vezmi si tuto šavli, je to ta nejlepší, kterou mám. Dosud jsme spolu bojovali, v budoucnu však, pokud se setkáme, buďme navzájem bratry!"
    Tibeťan tedy byl obdarován náčelníkem lupičů. Na oplátku mu věnoval luk a skvostný toulec, který si koupil v Pekingu.
    Ngolokové, kteří prodlévali v blízkosti tábora, si všimli, jak se jejich náčelník sbratřil s náčelníkem karavany. Seskočili proto s koní, přivázali je k sobě po dvou za uzdy a šli přátelsky popít čaje s ubohými poutníky, kteří konečně začínali doufal, že celá záležitost dobře dopadne. Všichni ti lupiči byli nanejvýš roztomilí, zvláště je zajímali zprávy o chalchaských Mongolech, které pak napjatě vyslechli. Vysvětlovali nám, že tito Chalchové jim loňského roku zabili tři muže, je proto třeba se jim za to pomstít. Lupiči však také trochu chytračili. Stále nás ujišťovali, že jsou dobrými přáteli dalajlámovými, zato však nesmiřitelnými nepřáteli čínského císaře. Z toho důvodu prý vždycky napadají poselstvo, které se ubírá do Pekingu, poněvadž císař není hoden přijímat dary od da­lajlámy. Zato prý nechávají poselstvo na pokoji při návratu, protože tehdy je naopak velmi vhodné, že císař posílá dary dalajlámovi. Když si lupiči pochutnali na našem čaji a campě, popřáli nám šťastnou cestu a vydali se na zpáteční cestu do svého tábora. Všechny tyto projevy přátelství nám nikterak nebránily v tom, abychom nespali s jedním okem otevřeným. Nenastaly však už žádné nesnáze a druhého dne jsme se v pokoji mohli vydat na další cestu. Mezi mnoha poutníky, kteří kdy konali cestu do Lhasy, bylo jen velmi málo takových, kteří by se mohli chlubit, že viděli lupiče tak zblízka, aniž se jim pak přihodilo něco zlého.
    Unikli jsme tedy velikému nebezpečí, chystalo se však na nás jiné, daleko hroznější, i když zcela jiného druhu. Začali jsme vystupovat po rozleh­lých stupních pohoří Thanglha. Podle názoru našich společníků musí na těchto horách zemřít všichni nemocní, protože i zdraví lidé tu vytrpí těžkou krizi. Otec Gabet byl tedy našimi druhy neodvolatelně odsouzen k smrti. Po šesti dnech svízelného výstupu po svazích hor, které se tyčily terasovitě jedny nad druhými, jsme konečně dorazili na tuto pověstnou náhorní plošinu: je to snad nejvyšší místo na světě. Zdálo se, že sníh je tam prostoupen solemi, a byl tvrdý jako skála. Praskal sice pod našima nohama, zůstávaly však v něm jen lehké stopy. Veškeré rostlinstvo bylo zastoupeno jen tu a tam trsem nízké trávy, ostré, rovné a tvrdé jako železo, nikterak však křehké. Daly by se z ní dělat jehlice jako z kovu. Zvířata byla tak vyhladovělá, že se vrhala i na tuto ostrou pastvu. Bylo slyšet, jak jim tráva praská mezi zuby; musila ji dlouho žvýkat, až jim krvácely tlamy.
    Na okrajích této velkolepé planiny jsme pod sebou viděli štíty a vrcholky mnoha nesmírných horstev, jejichž poslední výběžky se ztrácely až kdesi na obzoru. Nikdy jsme neviděli něco podobného, co by se dalo srovnat s touto velkolepou a nesmírnou podívanou. Po celých dvanáct dnů, kdy jsme cestovali po výšinách Thanglhy, jsme nezažili špatné počasí. Ovzduší bylo klidné, a každého dne nám Bůh popřál blahodárné, teplé sluneční paprsky, takže se poněkud zmírnil chlad ovzduší. Mimořádně zředěný vzduch byl velmi oživený. Obrovští supi sledovali velikou ka­ravanu, která jim každého dne zanechala určitý počet mrtvol. Bylo předurčeno, že i maličká karavana francouzských misionářů musí odvést svou daň smrti. Spokojila se naším černým mezkem. Musili jsme ho opustit s lítostí a s resignací. Truchlivé předpovědi, které byly vyřčeny o páteru Gabetovi, se ukázaly neopodstatněnými. Tyto strašné hory mu naopak velice prospěly, pozvolna se mu navracelo zdraví i jeho dřívější síly. Toto téměř neočekávané boží dobrodiní nám dalo zapomenout na všechna dosud přestálá protivenství. Nabyli jsme nové odvahy a pevně jsme doufali, že nám Bůh dovolí dospět k vytčenému cíli naší cesty. Sestup z Thanglhy byl zdlouhavý, příkrý a srázný. Po celé čtyři dny jsme šli jakoby po nějakém gigantickém schodišti, jehož každý stupeň byl tvořen jednou horou.
    Když jsme sestoupili dolů, nalezli jsme prameny termálních vod. Byly neobyčejně vydatné. Mezi obrovskými skal­ními stěnami se daly pozorovat spousty nádrží, které vyhloubila sama příroda, voda se tu vařila jako v obrovských hrncích, které byly postaveny na přehřátá kamna. Často voda vyrazila ze skalních průrev a rozstřikovala se na všechny strany ve spoustu malých pramínků, které pů­sobily podivuhodným a překrásným dojmem. Mnohdy byl výron v ně­které z nádrží tak silný, že veliké proudy vod přerušovaně vystupovaly a klesaly, jako by byly poháněny obrovskou pumpou. Ve vzduchu nad prameny se neustále zvedaly husté páry a srážely se v bílý opar. Všecky tyto vody obsahovaly síru. Jak tak narážely do všech stran velikých žu­lových nádrží, prorazily nakonec skálu, která jako by je chtěla pozdržet v zajetí, a vytékaly do úzkého údolí, kde se spojily v široký potok. Vroucí voda si však dlouho neudržela tekuté skupenství. Krutým mrazem tuhla tak rychle, že už půl míle od pramenů byl potok téměř úplně zamrzlý.
    V tibetských horách se na mnoha místech nacházejí prameny termálních vod. Lámové zabývající se lékařstvím znají dobře jejich význačnou léčivou sílu, a proto je s oblibou předpisují pro léčbu různých nemocí, a to jak ke koupelím, tak i k pití.
    Bylo znát, že od pohoří Thanglha až ke Lhase se terén neustále svažuje. Zároveň se sestupem klesala i síla mrazů, objevovaly se porosty statněj­šího a rozmanitějšího rostlinstva. Jednoho dne jsme se utábořili na rozlehlé pláni, kde byly vydatné pastviny. Protože naše zvířata trpěla už po dlouhý čas hrozným hladem, bylo rozhodnuto využít příležitosti a zastavit se tu na dva dny.
    Nazítří ráno, právě když jsme si ve stanu pokojně vařili čaj, spatřili jsme v dálce houf jezdců, jak se k nám ženou úprkem. Při tom pohledu jsme cítili, jak nám krev tuhne v žilách, byli jsme jako zkamenělí. Když jsme pak překonali první okamžik hrůzy, vyběhli jsme ven a utíkali jsme k Raladžambovu stanu.
    „Ngolokové! Ngolokové!" křičeli jsme, „podívej se, přijíždí veliký houf Ngoloků!"
    Tibetští obchodníci se právě zabývali popíjením čaje a pečením placek z campy. Dali se do smíchu a vyzvali nás, abychom usedli. „Vezměte si čaj s námi," pravili, „teď už se Ngoloků bát nemusíte. Jezdci, kteří právě přijíždějí, jsou přátelé. Teď už jsme přišli do obydlených krajin, za tímhle pahorkem vpravo je spousta černých stanů. A tihle jezdci, které považujete za Ngoloky, jsou pastýři ze sousedství." Tato slova nás uklidnila a klid nám vrátil i chuť k jídlu. Rádi jsme se posadili a účastnili jsme se snídaně tibetských kupců. Sotvaže nám stačili nabídnout misku čaje s máslem, byli už jezdci před vchodem do stanu. Měli daleko k tomu, aby se zabývali lupičstvím, byli to hodní lidé, přišli nám prodat máslo a čerstvé maso. Jejich sedla se podobala řeznickým krámům, byla ověšena celými čtvrtěmi beranů a koz, které visely podél boků koní. Koupili jsme si osm skopových kýt. Daly se snadno přepravovat, protože byly zmrzlé na kost. Od nás si zase oni koupili staré boty z Pekingu, křesadlo z Pekingu a sedlo našeho mezka, které také na štěstí pocházelo z Pekingu. Všecky předměty, které pocházejí z Pekingu, jsou Tibeťany velmi ceněny, zvláště pak těmi, kteří žijí jako pastýři a ko­čovníci. Taktéž i obchodníci, provázející poselstvo, velmi dbají na to, aby všecka svá zavazadla opatřili výrazným nápisem „Zboží z Pe­kingu".
    Nadmíru vyhledávaným zbožím je u Tibeťanů šňupavý tabák. Všichni tito patýři se nás ptali, nemáme-li šňupavý tabák z Pekingu. Páter Huc, který jediný z naší skupiny šňupal, ho kdysi vlastnil, teď už však po osm dnů neplnil svou tabatěrku ničím jiným než ohavnou směsí popelu a hlíny. Ti, kteří jsou po dlouhou dobu navyklí na tabák, zajisté mohou pochopit, jak smutné a žalostné je podobné postavení. Po dva měsíce jsme byli odkázáni živit se pouze ječnou moukou rozmí­chanou v čaji, a tak nám jen pouhý pohled na čtvrtě beranů posiloval žaludek a vracel sílu do zesláblých údů. Po celý zbytek dne jsme se zabývali kuchařením. Chtěli jsme si udělat polévku nebo omáčku, neměli jsme však jinou přísadu než česnek, a ten byl ještě tak zmrzlý a vyschlý, že z něho nezbývalo skoro nic než slupka. Přebrali jsme tedy všecko, co nám ještě zbylo, a nastrkali jsme to do dvou kýt, které jsme dali vařit do velkého kotlíku. Na téhle příjemné planině jsme našli i množství argalu, který nám umožnil rozdmychat takový oheň, že jsme si pak na něm mohli uvařit drahocennou polévku.
    Slunce už zapadalo. Samdadžemba šel prozkoumat kýtu nehtem palce a právě nám slavnostně oznamoval, že beran je už uvařený, když jsme odevšad zaslechli zmatené výkřiky: „Mejong! Me jong! Oheň! Oheň!" Vyskočili jsme ze stanu rovnýma nohama. Požár už přeskočil do tábora, zapálil suchou trávu a nebezpečně ohrožoval naše plátěné příbytky. Plameny se začaly šířit na všechny strany s děsivou rychlostí. Všichni pocestní, vyzbrojeni plstěnými houněmi, se snažili oheň udusit nebo aspoň zachránit stany. Na štěstí byly zachráněny všechny. Šíření ohně se bránilo na všech stranách, našel si proto jinou cestu a obrátil se smě­rem do stepi. Plameny byly poháněny větrem, šířily se po pastvinách a zcela je ničily.
    Domnívali jsme se, že teď už se nemusíme ničeho obávat, avšak výkřiky „Zachraňte velbloudy! Zachraňte velbloudy!" nám připomněly, jak nepatrné máme zkušenosti se stepními požáry. Brzy jsme si všimli, že velbloudi ohni jen tupě přihlížejí, místo aby prchli jako koně nebo jako krávy. Běželi jsme tedy na pomoc našim velbloudům, kteří byli od ohně ještě daleko. Oheň tam byl však skoro dřív než my sami. Netrvalo dlouho a byli jsme obklopeni plameny. Nadarmo jsme ty tupé velbloudy pobízeli a tloukli, abychom je přinutili k útěku. Ani se nepohnuli, jen otáčeli hlavu a flegmaticky nás pozorovali, jako by se nás ptali, jakým právem jsme je přišli vyhnat z pastvy. Měli jsme chuť je na místě zabít. Oheň spaloval trávu tak rychle, že vbrzku dostihl i velbloudy. Dlouhá hustá srst se jim vzňala, a tak jsme na ně musili hodit plstěné houně, abychom na nich udusili oheň. Začal se jim už šířit po celém těle. Doká­zali jsme zachránit jen tři, ti měli opálené jen konce chlupů. Čtvrtý však byl v hrozném stavu, na těle mu nezůstal ani jediný chlup, všecka srst byla sežehnuta až na kůži, a i ta byla hrozně popálená. Spálené pastviny mohly přibližně zaujímat plochu půl míle délky a čtvrt míle šířky. Tibeťané si blahopřáli, že měli to štěstí a podařilo se jim za­bránit požáru v dalším postupu. Když jsme pochopili celou šíři neštěstí, které jsme mohli způsobit, ochotně jsme se podíleli na jejich radosti. Řekli nám, že kdyby ještě nějakou dobu požár postupoval, dostihl by černé stany, a pak by se na nás pastýři vrhli a nemilosrdně by nás po­vraždili. Pro tyto obyvatele pustin není nic hroznějšího, než když se ať už nešťastnou náhodou nebo neopatrností zapálí pastviny. Vždyť právě pastviny jsou jejich jedinou obživou. Znamenalo by to skoro totéž, jako kdyby jim byla pobita stáda.
    Když jsme se znovu dávali na pochod, byl popálený velbloud ještě na živu, vůbec však nebyl k potřebě. Tři ostatní byli naštěstí v dobrém stavu; každému se mohla naložit na hřbet část zavazadel, která před­tím nesl jejich nešťastný druh. Všechna naše zavazadla se ostatně od našeho odchodu z Koke-núru podstatně ztenčila. Pytle s moukou byly skoro prázdné, od té chvíle, co jsme sestoupili z pohoří Thangíha, jsme se musili spokojit s dávkou dvou misek campy denně. Před svým odcho­dem jsme si všecko dobře rozvrhli, nepočítali jsme však s marnotratností, s níž budou naši velbloudáři plýtvat se zásobami: první z hlouposti a nedbalosti, druhý ze zlomyslnosti. Na štěstí jsme už byli blízko velké tibetské stanice, kde jsme si mohli opatřit další zásoby. Po několik dnů jsme procházeli řadou údolí, v nichž jsme se setkávali s černými stany a kde se pásla veliká stáda jaků. Nakonec jsme se utábořili v blízkosti veliké tibetské stanice. Leží na březích stejnojmenné řeky Nakčhu, označené na mapě Andriveaua-Goujona mongolským jménem Chara-usu. Oba názvy znamenají totéž: Černé vody. Nakčhu je první významnou tibetskou stanicí na cestě do Lhasy. Městečko sestává z hli­něných domků a z černých stanů. Obyvatelé neobdělávají půdu, i když jsou usazeni na jediném místě. Jsou to pastýři jako všecky okolní kočovné kmeny a zabývají se jen a jen svými stády.
    Vyprávěli nám, že kdysi dávno jeden kníže z Koke-núru za války s Ti­betem si tento lid podmanil a kraj při Nakčhu daroval vojákům, které s sebou přivedl. I když se Mongolové promísili s tibetskými kmeny, je možno dosud najít mezi černými stany i značný počet mongolských jurt. Tato událost by také mohla vysvětlit původ mnoha mongolských výrazů, jichž se v tomto kraji užívá a které v tibetštině zdomácněly. Karavany, které se vracejí do Lhasy, se musí na několik dnů v Nakčhu zastavit, aby mohly přeorganizovat způsob dopravy. Obtížné, kamenité cesty už totiž nedovolují velbloudům pokračovat v cestě. První naší starostí bylo tedy prodat velbloudy. Byli tak ubozí a vychrtlí, že je nikdo nechtěl. Nakonec přišel jakýsi zvěrolékař, který pravděpodobně vlastnil nějaký návod, jak zvířata vyvést z toho hrozného stavu, v němž se nacházela. Prodali jsme mu tři velbloudy za patnáct uncí stříbra, což právě byla částka, kterou jsme potřebovali na vypůjčení šesti jaků. Ti pak měli naše zavazadla dopravit až do Lhasy. Popáleného velblouda jsme mu přidali zadarmo.
    Druhou starostí bylo poslat zpátky lámu z hor Raši. štědře jsme s ním zúčtovali a vysvětlili jsme mu, že kdyby měl zájem pokračovat v cestě do Lhasy, musil by si najít jiné společníky; že se může považovat za zproště­na všech závazků, které k nám měl. A tak jsme propustili ze svých služeb toho nešťastníka, který nám svou zlomyslností jen znásoboval protiven­ství a útrapy, které jsme musili cestou vytrpět.
    Vlastní zkušenosti nám ukládají za povinnost upozornit každého, koho by okolnosti přivedly do Nakčhu, že se tam totiž musí dávat dobrý pozor na zloděje. Obyvatelé tohoto tibetského městečka jsou znamenití taškáři, zneužívají mongolských i jiných karavan vskutku nedůstojným způso­bem. V noci obratně vstupují do stanů a odnášejí z nich všechno, co jim padne do rukou. Své řemeslo provozují dokonce i za bílého dne s takovou zručností a drzostí, že by před nimi zbledli závistí i nejšikovnější šejdíři z Paříže.
    Když jsme si opatřili zásobu másla, campy a také několik čtvrtí berana, vydali jsme se směrem na Lhasu, od níž jsme nebyli vzdáleni více než patnáct dnů pochodu. Našimi společníky byli Mongolové z knížectví Charčin, kteří se vydali na pouť k Pánu věčnosti (Mongolové nazývají Lhasu Móngche-džú, to jest „Pán věčnosti"). Měli s sebou svého velikého šabrunga, to jest živého buddhu, který také byl představeným jejich kláštera. Sabrung byl osmnáctiletý mladík, měl příjemné a slušné vystupování. Upřímný a prostý výraz jeho tváře podivně kontrastoval s úlohou, kterou ho nechali hrát. Ve věku pěti let byl prohlášen za buddhu a za velikého lámu buddhistů v Charčinu. Nyní právě odcházel strávit několik let ve velkých klášterech ve Lhase, aby se věnoval studiu modliteb a vůbec nabyl vhodných vědomostí pro svou hodnost. Bylo stanoveno, že jeho společníky budou bratr charčinského knížete a několik význačných lámů. Ti mu také měli cestou sloužit. Titul živý buddha byl zřejmě pro tohoto ubohého mladíka opravdovou přítěží. Bylo na něm vidět, že by se chtěl raději smát a pobíhat sem tam, podle toho, co by ho skutečně bavilo. Cestou by mu bylo mnohem příjemnější, kdyby se směl na svém koni projíždět sem tam, zatím však musil důstojně kráčet mezi dvěma váženými šlechtici, kteří se od něho nehnuli ani na krok. Když pak se došlo do ležení, jistě by se raději vydal do stepi nebo se zabýval pracemi všedního života. Nic takového mu nebylo dovoleno, místo toho musil zůstat sedět na polštářích rozložených na podlaze stanu a napodobovat tak klášterní modlu. Jeho zaměstnání spočívalo v tom, že představoval Buddhu, vůbec se nesměl starat o věci, které jsou vyhrazeny prostým smrtelníkům.
    Mladý šabrung se aspoň těšil tomu, že čas od času si mohl zajít na kus řeči do našeho stanu. Když byl v naší společnosti, mohl aspoň na chvíli odložit své oficiální božství a náležet k lidskému druhu. Byl velmi zvědav na vyprávění o lidech a věcech z Evropy. Velmi dětinsky se nás vyptával na naše náboženství, shledával je velmi pěkným. Když jsme se ho zeptali, zda by se raději nechtěl stát vyznavačem Hospodinovým, než být šabrungem, odpověděl, že neví. Neměl například rád, když se od něho vyžadovaly údaje o jeho životě a o jeho neustálých převtělováních. Na všechny tyto otázky se červenal a přiznával, že mu působíme obtíže, když o těchto věcech hovoříme. Ve skutečnosti se to nebohé dítě cítilo jako v nějakém náboženském bludišti, v němž se vůbec nevyznalo. Cesta, která vede z Nakčhu do Lhasy, je velmi kamenitá a nesmírně únavná. Zvláště pak tehdy, když jsme došli ke svahům pohoří Chojron, se stala obzvlášť náročnou. Přesto jsme zároveň s dalším postupem cítili, jak nám srdce pookřívá radostí, že už teď procházíme krajem stále víc a více obydleným. Černé stany, už z dálky viditelné, poutníci vracející se ze Lhasy, nesčetné nápisy vryté do kamenů podél cesty, malé karavany jaků, které jsme potkávali po určitých vzdálenostech, to všecko nám ulehčovalo namáhavou cestu.
    Když jsme byli od Lhasy vzdáleni jen několik denních pochodů, začal se kočovnický způsob života Tibeťanů výrazně měnit. Ve stepích již byla vidět obdělávaná pole, černé stany začaly být zaměňovány za domky. Posléze pastevci úplně zmizeli, a to už jsme byli mezi zemědělci. Patnáctého dne po odchodu z Nakčhu jsme přišli do Phumdo, které pro svou blízkost od Lhasy je považováno za předměstí Svatého města. Phumdo je krásná rovina, zavlažovaná širokou řekou, jejíž voda napáje­jící četné kanály zvyšuje úrodnost polí. Není to město v pravém smyslu slova, všude bylo vidět veliké statky s plochou střechou a zpravidla velmi pěkně obílené. Byly vždycky obklopeny vysokými stromy, nad nimi se pak tyčila malá věžička podobná holubníku. Vlály z ní různobarevné praporky s tibetskými nápisy.
    Po více než třech měsících cesty, po projití těmi hroznými pustinami, kde nebylo možno potkat nic než divoká zvířata nebo lupiče, se nám zdála planina Phumdo nejkrásnějším místem na světě. Dlouhá, svízelná cesta z nás udělala takové divochy, že jsme nyní byli jako u vytržení nad vším, co jen trochu připomínalo civilizaci. Domy, hospodářské náčiní i obyčejné brázdy na polích nás dokázaly zaujmout. Nejvíc nás však v těchto obdělávaných končinách potěšilo podstatné zvýšení teploty. Ačkoliv byl teprve konec ledna, řeka a kanály byly pokryty pouze tenkou vrstvič­kou ledu a nesetkali jsme se téměř s nikým, kdo by byl oblečen v ko­žešiny.
    V Phumdo se naše karavana musila ještě jednou přeorganizovat. Jaci už nemohli jít dál; byli nahrazeni maličkými osly, kteří jsou však silní a zvyklí nosit těžká zavazadla. Bylo nesnadné sehnat dostatečné množství oslů pro zavazadla charčinských lámů i pro naše zavazadla vlastní. To nás přinutilo setrvat v Phumdo po dva dny. Využili jsme toho času k tomu, abychom aspoň částečně uvedli do pořádku svůj zevnějšek. Vlasy a vousy jsme měli rozcuchané, obličej zčernalý kouřem z ohně, který jsme si musili rozdělávat uvnitř stanu, navíc rozpraskaný mrazem, hubený a vrásčitý. Musili jsme se sami litovat, jakmile jsme se na sebe podívali do zrcadla. Pokud se oděvu týče, byl dokonale přizpůsoben našemu stavu.
    Obyvatelé Phumdo žijí velmi nenuceným životem, jsou stále veselí a bezstarostní. Každý večer se shromažďují před statky a za doprovodu zpěvu poskakují do taktu muži, ženy i děti. Když pak tento venkovský tanec skončí, majitel statku všecky pohostí jakýmsi nakyslým nápojem, připraveným z kvašeného ječmene. Je to vlastně pivo, ve kterém chybí jenom chmel.
    Po dvou dnech doprošování po všech statcích na planině jsme konečně shromáždili oslí karavanu a mohli jsme se vydat na cestu. Od Lhasy nás již dělilo jen jediné pohoří, bylo však bezpochyby nejstrmější a nejroze­klanější, jaké jsme cestou viděli. Tibeťané a Mongolové na ně vystupo­vali neobyčejně zbožně, věřili, že všichni, kdo mají to štěstí dojít až nahoru, dosáhnou úplného odpuštění všech hříchů. Je jisté, že i když není v moci tohoto pohoří odpouštět hříchy, pak při nejmenším ukládá všem, kdo je zdolávají, velmi tvrdé pokání. Vyšli jsme v jednu hodinu v noci a až v deset hodin dopoledne jsme dosáhli vrcholu. Skoro celou tu dobu jsme musili jít pěšky, tak těžké bylo udržet se na koni na těchto kame­nitých a vymletých stezkách.
    Slunce již zapadalo, když jsme ukončili sestup po mnoha serpentinách pohoří. Vstoupili jsme do širokého údolí a po své pravici jsme spatřili Lhasu, to slavné město buddhistického světa. Spousta prastarých stromů, které obklopují město jako věnec z listí, veliké bílé domy s terasami a vě­žičkami. Kopec Potála, na němž se vypíná palác dalajlámův - to všechno dodává Lhase vznešený, slavnostní vzhled.
    Před vchodem do města nás uvítali Mongolové, které jsme cestou poznali a kteří nás před několika dny předešli. Vybídli nás, abychom sesedli a při­jali pohostinství, které nám připravili.
    Stalo se to dne 29. ledna 1846. Před osmnácti měsíci jsme odešli z Údolí Černých Vod.

Kapitola VI.

Po osmnácti měsících zápolení s vše­možným protivenstvím a strádáním jsme ko­nečně došli cíle své cesty, nikoliv však konce všech strastí. Je pravda, že jsme se už nemusili bát smrti hladem či mrazem v neobydlených zemích. Nyní však musíme podstoupit jiné zkoušky, budou nás trápit jiná protivenství mezi nevěřícím obyvatelstvem, k němuž jsme přišli hovořit o Ježíši, který zemřel na kříži pro blaho lidstva. Po utrpeních tělesných budou násle­dovat muka duševní. 1 pro tyto další boje jsme však počítali s nekonečnou dobrotou Páně. Doufali jsme, že ten, který nám pomáhal v pustinách proti nepřízni počasí, nám ochotně poskytne další božskou pomoc, a to zejména proti lidské nenávisti v hlavním městě buddhismu. Druhého dne po příchodu do Lhasy jsme si najali průvodce a prošli jsme několika městskými čtvrtěmi, abychom si pronajali byt. Domy ve Lhase jsou vesměs veliké, mají několik poschodí a mají rovnou střechu, která se lehce svažuje, aby dešťová voda lépe odtékala. Z vnějšku jsou nabíleny vápnem s výjimkou několika obrub, zárubní dveří a oken­ních rámů, ty bývají většinou natřeny červeně nebo žlutě. Reformovaní buddhisté mají obzvláštní zálibu v těchto dvou barvách, dalo by se říci, že jsou v jejich očích posvátné, jsou nazývány lamaistickými barvami. Obyvatelé Lhasy mají ve zvyku své domy každoročně obílit. Domy jsou obdivuhodně čisté a zdá se, jako by byly právě dostavěny. Vnitřky domů však zdaleka netvoří soulad s krásným vnějším vzhledem. Místnosti jsou špinavé, zakouřené, páchnou, jsou přeplněny nábytkem a nářadím, roz­házeným všude bez ladu a skladu. Tibetská obydlí nejsou nic jiného než veliké obílené náhrobky... Je to jakoby pravý obraz buddhismu a všech pokřivených náboženství, která vždy dbají o to, aby několika dogmaty a morálními principy zakryla zkaženost a nepravdu. Po dlouhém pátrání jsme konečně najali malý byt, který byl nepatrnou součástí velikého domu. Bylo v něm ubytováno na padesát nájemníků. Náš ubohý byteček byl ve vyšším poschodí, vystupovalo se k němu po šestadvaceti dřevěných schodech bez zábradlí. Schody byly tak příkré a tak uzoučké, že bylo nejmoudřejší pomáhat si rukama i nohama, pakli­že jsme si nechtěli srazit vaz. Náš příbytek sestával z velké čtvercové světnice a z malé chodby, kterou jsme pojmenovali kabinetem. Světnice byla od severovýchodu osvětlena úzkým oknem, opatřeným třemi silnými dřevěnými příčkami, shora pak kulatým vikýřem ve střeše. Tento otvor sloužil několika účelům: především propouštěl světlo, vítr, déší a sníh, za druhé jím odcházel kouř z ohniště. Před mrazem se v zimě Tibeťané chrání tak, že v prostředku svých světnic postaví malou nádrž z pálené hlíny a nechají v ní hořet argal. Tohle palivo však vydává mnohem víc kouře než tepla. Jestliže už se však jednou použije k topení, lze snadno pochopit výhodu otvoru nad hlavou. Tahle neocenitelná díra nám do­volila popřát si trochu ohně, aniž bychom se musili obávat, že se zadusí­me kouřem. Bylo to ovšem spojeno s malou nepříjemností, že nám čas od času pokropil záda déšť nebo sníh. Když však člověk žije kočovnickým životem, ani se nad takovou malicherností nepozastaví. Veškerým zařízením světnice byly dvě kozlí kůže, rozprostřené po obou stranách ohniště, dále pak dvě sedla na koně, náš cestovní stan, několik párů starých bot, dva rozbité cestovní vaky, tři roztrhané pláště, pově­šené na hřebících, přikrývky na noc, sbalené jedna do druhé; v jednom koutě pak byla nakupena veliká zásoba suchých kravinců. Jak je tedy na první pohled vidno, žili jsme zcela na úrovni tibetské civilizace. Kabinet, v němž stála mohutná zděná kamna, nám sloužil jako kuchyně i jako komora. Tam jsme ubytovali Samdadžembu, který jakmile za­nechal velbloudářského povolání, nabyl funkce kuchaře, hostinského i čeledína. Naši dva bílí koně byli ustájeni v koutě na dvoře, zotavovali se ze strašného, zato však slavného polního tažení a čekali na příležitost dostat se do služeb nových pánů. Ubohá zvířata byla tak zesláblá, že jsme je nemohli přivést na trh, dokud se jim mezi kostmi a koží neusadí také trochu masa.
    Zároveň s úpravou bytu jsme se zabývali tím, že jsme podrobně prozkou­mávali tibetské hlavní město a seznamovali jsme se s jeho četnými oby­vateli.
Lhasa není veliké město, je dlouhé jen asi dvě míle, není kolem dokola obehnáno hradbami tak jako čínská města. Prý je kdysi měla, byly však zcela zničeny ve válce, kterou Tibeťané vedli proti Indům z Bhútánu; dnes už se po nich nenajdou ani sebemenší stopy. Z vnější strany na předměstích je mnoho zahrad, osázených vysokými stromy, které tak kolem města vytvářejí velkolepý rámec zeleně. Hlavní ulice ve Lhase jsou velmi široké, pěkné, rovné a čisté, když však neprší, nejsou již tak čisté. Na předměstích je zato tolik nečistoty, že to až pobuřuje. Jak už jsme se jednou zmínili, jsou domy zpravidla veliké, jsou vystavěny jednak z kamene, jednak z cihel, některé pouze z hlíny. Vždycky jsou však natřeny tak pečlivě, že se zdá, jako by byly všechny z téhož materiá­lu. Na předměstí je jedna čtvrť, jejíž domy jsou od základů vystavěny z býčích a beraních rohů. Tyto podivuhodné stavby jsou úžasně solidní a na pohled jsou velice pěkné. Býčí rohy jsou hladké a bílé, naproti tomu beraní rohy jsou černé a vroubkované; takovýto různorodý materiál je vhodný k množství kombinací a ve zdech tvoří nanejvýš rozmanité kresby. Mezery mezi rohy jsou vyplněny maltou; tyto domy jsou jediné, které se nemusí bílit. Tibeťané mají dobrý vkus, že je ponechávají v při­rozených barvách a neodvažují se cokoliv přidat k jejich divokému, fantastickému půvabu. Bylo by zbytečno připomínat, že obyvatelé Lhasy spotřebují značné množství býků a beranů; domy z rohů jsou toho nezvratným svědectvím.
Buddhistické chrámy jsou nejpozoruhodnějšími stavbami ve Lhase. Ne­budeme je zde popisovat, poněvadž se ve všem podobají těm, o nichž jsme už měli příležitost mluvit. Je ovšem nápadné, že jsou větší, bohatší a že jsou až nadbytečně pozlaceny.
Severně od města, asi čtvrt hodiny cesty, je nízký, kamenitý kopec kuželovitého tvaru. Zvedá se uprostřed tohoto širokého údolí jako osamělý ostrůvek nad velikým jezerem. Tento kopec se jmenuje Potála. Na tomto mohutném přírodním podstavci vystavěli ctitelé dalajlámovi velkolepé sídlo, v němž žije ztělesněný živý bůh. Je to skupina chrámů rozmanité velikosti a půvabu; uprostřed stojí palác o čtyřech poschodích a vypíná se nad ostatními stavbami. Je zakončen kopulí krytou zlatým plechem, kolem dokola je sloupoví. Sloupy jsou rovněž zlacené. Zde tedy má dalaj­láma své sídlo. Z výšin své svatyně může ve svátečních dnech snadno přehlédnout nesčetné zbožňovatele, kteří jsou shromážděni na rovině a u paty svaté hory padají k zemi. Ostatní paláce, postavené kolem velkého chrámu, slouží jako příbytky lámům všech hodností. Jejich stálým zaměstnáním je sloužit a klanět se živému buddhovi. Ze Lhasy k Potále vedou dvě krásné ulice vroubené mohutnými stromy; na ulicích bylo neustále nesmírné množství cizích poutníků, ustavičně přebírajících mezi prsty zrnka dlouhého buddhistického růžence, i lamy od dvora, oděné v nádherná roucha, jedoucí na koních bohatě vyšper­kovaných. Kolem Potály je stále čilý ruch, více méně tu však vládne vážnost a velebné ticho, zdá se, že zbožné rozjímání naplňuje mysl všech lidí.
Chování obyvatelstva ve městě skýtá zcela jiný obraz. Každý křičí, hádá se, mačká se a vášnivě obchoduje. Obchod a náboženská úcta neustále lákají do Lhasy veliké množství cizinců a činí z tohoto města jakési do­staveníčko všech asijských národů. Ulice jsou stále přeplněny poutníky i obchodníky, mezi nimiž lze pozorovat nesmírnou různorodost tváří, oblečení i řečí. Povětšině tyhle obrovské davy lidí přicházejí a opět odcházejí, každého dne jsou to jiní lidé. Obyvatelstvo usazené ve Lhase sestává z Tibeťanů, Bhútiů, Khačhů a z Číňanů.
Tibeťané patří k veliké rodině, kterou máme ve zvyku označovat názvem mongolská rasa. Mají černé vlasy, nepříliš hustý vous, malé oči, vysedlé lícní kosti, krátký nos, ústa široce vykrojená a úzké rty. Pleť mají mírně osmahlou. Mezi vyššími vrstvami se naleznou i tváře tak bílé jako v Evro­pě. Tibeťané jsou prostřední postavy, k mrštnosti a pružnosti Číňanů u nich přistupuje síla a statnost Mongolů. S oblibou pěstují gymnastické cviky a zejména tanec. Chůzi proto mají rytmickou a velmi lehkou. Jdou-li po ulici, je slyšet, jak si stále prozpěvují ať už modlitby nebo lidové písně. Povahu mají šlechetnou a přímou, jsou stateční ve válce a dovedou se tváří v tvář postavit smrti. Jsou také zbožní, ne však lehko­věrní jako Mongolové. Čistotu příliš nemilují, což však jim nikterak ne­brání v tom, aby si nepotrpěli na přepych a nádherné oblečení. Tibeťané si neholí hlavu, vlasy nechávají splývat na ramena, jen tu a tam je zkracují nůžkami. Lhaští elegáni přijali před několika léty módu copánků po čínském způsobu. Do copů si připínají zlaté šperky, zdobené drahými kameny a zrnky korálů. Běžnou pokrývkou hlavy bývá modrá čepice s širokou obrubou z černého veluru. Nahoře má červenou bambul­ku. Ve svátečních dnech nosí široký červený klobouk, tvarem se hodně podobá baskickému baretu, je však širší a na okrajích je zdoben dlouhými, hustými třásněmi. Široký plášť mají sepnutý čtyřmi sponami, k bokům si ho přitahují širokým červeným pasem. Boty mají z červeného nebo fialového plátna. Tibetské oblečení je tedy vcelku dosti jednoduché, a při­tom velmi elegantní. K pasu si zavěšují pytlík ze žlutého plátna, kam si i ukládají nepostradatelnou dřevěnou misku, dále pak dva malé oválné měšce, bohatě vyšívané, v kterých nenosí nic, slouží jen jako ozdoba. Oblečení tibetských žen se poněkud podobá mužskému oděvu; přes šaty si oblékají různobarevnou, hodně strakatou tuniku. Vlasy si rozčesávají do dvou copů, které nechávají splývat na ramena. Zeny z nižších vrstev nosí na hlavě žlutý čepeček, který se hodně podobá čapce svobody, jaká se nosila za francouzské revoluce. Vznešené dámy používají jako výhradní ozdobu hlavy vkusné, graciézní korunky, které jsou zhotoveny z drobných perliček. Tibetské ženy zachovávají neuvěřitelný zvyk, či spíše pravidlo, jež je na celém světě beze sporu ojedinělé: dříve než odejdou z domu, přetřou si obličej jakousi černou, lesklou mastí, po­dobnou hroznové zavařenině.* Jako kdyby měly v úmyslu stát se oškli­vými a budit odpor: rozetřou si po obličeji tuhle hroznou mast, takže se ani nepodobají lidským bytostem.

* Zdá se, že tento zvyk je prastarý, poněvadž mnich Rubruk, kterého roku 1252 vyslal sv. Ludvík k velikému tatarskému chánu, praví o ženách velehorské Asie:
Deturpant se turpiter pingendo facies suas (Ohavně se zošklivují potírajíce si tváře). (Recueil de voyages et de mémoires - vyd. Société de géographie r. 1852)


O původu tohoto příšerného obyčeje nám bylo řečeno toto: Je tomu něco přes dvě stě let, co vládl v Předním Tibetu jistý nomun-chán, to jest láma-král. Byl to muž strohý a potrpěl si na přísné mravy. V té době Tibeťanky, tak jako ženy všude jinde na světě, neměly ve zvyku se zo-havovat, naopak, bezuzdně si libovaly v přepychu a ve špercích. Z toho pak vzcházela nemravnost a bezmezné prostopášnosti. I svatá rodina lámů se nakazila těmito nešvary, buddhistické kláštery polevily v staré, přísné kázni a mravy zle upadaly. Bylo by to skončilo všeobecným roz­kladem. Aby učinil přítrž dalšímu šíření prostopášností, které se už staly obecným jevem, nomun-chán vydal nařízení, podle něhož bylo ženám zakázáno objevovat se na veřej'ných místech, aniž by si obličej' nenatřely tak, jak už jsme se o tom zmínili. Tento neobvyklý zákon byl tedy moti­vován nejvyššími mravními a náboženskými zájmy. Vyhrožovalo se velmi přísnými tresty, zvláště pak hněvem a nemilostí samého Buddhy. Je jisté, že k vydání takového zákona bylo zapotřebí nesmírné odvahy, mnohem překvapivější je však skutečnost, že se mu ženy podřídily a že ho zachovávaly. Tato pověst se ani letmo nezmiňuje o sebemenší vzpouře, o žádném odboji. V souladu se zákonem se tedy ženy černily do krajnosti, takže až vzbuzovaly hrůzu; tento zvyk je dodržován až do dnešních dnů. Zdá se, že je zachováván jako prvek dogmatu, jako článek víry. Ženy, které se malují nejohavněji, se považují za nejzbožnější. Na venkově je zákon dodržován se vší přísností, takže žádný dozorce by ne-vyslídil nic, proti čemu by mohl mít námitky. Ve Lhase však není žádnou vzácností potkat na ulicích ženy, které se v rozporu se zákonem odvažují veřejně ukazovat obličej nenatřený, to jest takový, jakým je obdařila příroda. Ty, které si však dovolují tuto výjimku, mají velmi špatnou pověst a musí se vždycky ukrýt, spatří-li nějakého strážníka. Nomun-chánův zákon prý velice prospěl veřejné morálce. Nemáme žádného důvodu k tomu, abychom tvrdili opak, můžeme však prohlásit, že Tibeťanky jsou na hony vzdáleny toho, aby poskytovaly příklad do­brých mravů. Je mezi nimi mnoho neřestných žen, takže jsme nakloněni věřit tomu, že sebečernější a sebeohavnější nátěr není schopen přivést žádný národ na cestu k mravnosti. Jedině křesťanství je schopné uchránit pohanské národy před hanebnostmi, v nichž se utápějí. Co by však mohlo podpořit domněnku, že v Tibetu se nedaří necudno-stcm tolik jako v ostatních pohanských zemích, je veliká svoboda, jíž ženy užívají. Neživoří jako vězni ve svých domech, naopak, vedou pra­covitý činorodý život. Mimo starost o jídlo soustřeďují ve svých rukou veškerý drobný obchod. Rozvážejí zboží, vystavují je na ulicích a v je­jich vlastnictví jsou téměř všechny krámy. Na venkově mají velký podíl na zemědělských pracích.
I když muži jsou méně pracovití a méně aktivní než ženy, nelze zdaleka říci, že by svůj život prozaháleli. Zabývají se především předením a tka­ním látek. Látky jimi vyrobené se nazývají puruk a jsou velmi dokonalé a pevné a bývají rozmanité jakosti. Jejich dílny opouštějí tkaniny hrubé a chlupaté, také však nejkrásnější a nejjemnější merino, jaké jen si možno představit. Podle předpisů reformovaného buddhismu se musí všichni lámové oblékat do červeného puruku. V Tibetu se ho tedy spotřebuje velmi mnoho a karavany ho ve velikém množství odvážejí do severní Číny a Mongolská. Hrubý puruk se prodává levně, nejjemnější je však velice drahý.
Důležitým obchodním zbožím jsou pro Tibeťany voňavé tyčinky, známé v Číně pod jménem cang-siang (tibetská voňavka). Vyrábějí se z jemných pilin různých vonných dřev, do nichž se přimíchává směs pižma se zla­tým prachem. Ze směsi se zhotoví těsto nafialovělé barvy, které se pak uhněte do tenkých válcovitých tyčinek, dlouhých tři až čtyři stopy.
Tyčinky se spalují především v klášterech, v domácnostech se jimi uctí­vají modly. Když se tyčinka zapálí, pomalu doutná, aniž by uhasla, a do daleka vydává přesladkou vůni. Tibetští obchodníci, kteří každým rokem doprovázejí poselstvo do Pekingu, jich vyvážejí veliké množství a prodávají je za vysoké ceny. Číňané ze severu tyčinky falšují a také je dodávají na trh pod jménem cang-siang, zdaleka se však nemohou srovnat s tyčinkami z Tibetu.
Tibeťané nemají porcelán, nicméně vyrábějí hliněné nádobí všeho druhu s vzácnou dovedností. Jak už jsme si povšimli, veškeré jejich osobní nádobí pozůstává z jednoduché dřevěné misky, kterou si každý nosí za ňadry nebo ji má zavěšenou na pasu ve skvostném měšci. Tyto misky se vyrábějí z kořenů jistých vzácných stromů, které rostou na tibetských horách. Misky mívají půvabný tvar, jsou však jednoduché a bez veške­rých ozdob. Natírají se pouze slabou vrstvou laku, pod nímž zůstává vidět jejich původní barva i kresba letokruhů dřeva. V celém Tibetu všichni jedí z dřevěných misek, ať už je to nejchudší žebrák nebo sám dalajláma. Je pravda, že Tibeťané si mezi sebou nikdy misky nezaměňují, tak jako to děláme my, Evropani, je však také třeba vědět, že není miska jako miska. Některé se prodávají za pár mincí, jsou však i takové, jejichž cena dosahuje sto uncí stříbra, to jest téměř tisíc franků. Kdyby se nás někdo zeptal, zda jsme si povšimli, jaký je rozdíl v kvalitě dřevěných misek, museli bychom odpovědět se vší zodpovědností, že nám všecky připadaly stejné. Při nejlepší vůli jsme nemohli pochopit, jc-li mezi nimi nějaký závažný rozdíl. Tibeťané říkají, že misky prvotřídní jakosti mají schopnost zneškodňovat jedy.
Několik dnů po příchodu do Lhasy jsme se rozhodli koupit si nové misky, protože ty, které nám doposud sloužily, byly už staré a zchátralé. Vešli jsme tedy do krámu s miskami, u pultu stála Tibeťanka s obličejem bo­hatě načerněným. Podle našich zvláštních či až exotických tváří tato dáma usoudila, že jsme asi vysoce postavené osobnosti. Otevřela zásuvku a vyňala z ní dvě malá pouzdra umělecky vyřezávaná. V každém z nich byla miska zabalená do tří hedvábných papírů. Prohlédli jsme si nabídnuté zboží a s určitou úzkostí jsme se zeptali na cenu. „Čik-la khacchö re? Kolik stojí kus?" „Excelence, padesát uncí stříbra za kus."
Jakmile jsme uslyšeli tuto ohromující odpověď, začalo nám hučet v uších a zdálo se nám, jako by se v krámě začalo všecko točit. Za všecko své jmění bychom mohli koupit nejvýš čtyři dřevěné misky. Když jsme se poněkud vzpamatovali z úžasu, vrátili jsme uctivě obě drahocenné misky do jejich nádherných schránek a začali jsme si prohlížet rozsáhlou sbírku misek uložených na poličkách po celém krámu. „A kolik stojí tyhle?" „Jeden pár za unci stříbra."
Ihned jsme zaplatili unci stříbra a odnášeli jsme obě misky v triumfu a s radostí, protože se nám zdály být navlas podobné těm, které stály pět set franků. Když jsme se vrátili do bytu, řekl nám náš domácí, kterému jsme se pochlubili se svým nákupem, že za unci stříbra bychom mohli dostat nejméně čtyři misky tohoto tvaru.
Puruk, voňavé tyčinky a dřevěné misky jsou tři základní druhy zboží, které Tibeťané vyrábějí úspěšně. Všecko ostatní dělají špatně nebo prostředně a o většině výrobků jejich umělců či řemeslníků není zapotřebí se ani zmiňovat.
Zemědělství rovněž tak neskýtá nic pozoruhodného. Skoro celý Tibet je hornatý, je protkán divokými bystřinami a svým obyvatelům posky­tuje příliš málo půdy vhodné k obdělávání. Pouze údolí je možno osévat s jakousi nadějí na sklizeň. Tibeťané pěstují velmi málo pšenice a ještě méně rýže. Základní jejich plodinou je čching-kche neboli černý ječmen, z něhož se dělá campa. To je také základ výživy všeho tibetského oby­vatelstva, boháčů i chudiny. Město Lhasa je dostatečně zásobeno sko-povým, koňským a jačím masem. Prodávají se tu také lahodné čerstvé ryby a chuťově vynikající vepřové maso. Toto všecko však bývá příliš drahé, přesahuje to možnosti chudého lidu. Celkem vzato žijí Tibeťané velice skromně. Jejich strava sestává zpravidla z čaje s máslem a z campy, která se jí rukama. I boháči zachovávají tento skromný režim v jídle, takže je to skutečně někdy k politování, že jedí tak ubohé jídlo z misky, která mnohdy stojí až sto uncí stříbra. Je neuvěřitelné, že Tibeťané jedí maso jako vedlejší jídlo, pokud je jim vůbec dostupné, a to skoro tak jako když se u nás jedí ovocné pochoutky či nějaké lehké zákusky. Větši­nou se předkládají dvě mísy, jedna se syrovým, druhá s vařeným ma­sem. Obojí pojídají Tibeťané se stejnou chutí, nepotřebují k tomu žádné koření.
Tibeťané mají chvályhodný zvyk jídlo hojně zapíjet. Používají k tomu jiné misky, do níž si nalévají nakyslý nápoj, připravený ze zkvašeného ječmene; je to dost chutné.
Tibet je velmi chudý na zemědělské plodiny i na veškeré zboží řemeslné výroby, zato je však nepředstavitelně bohatý na kovy. Velmi snadno se zde těží zlato i stříbro, že i prostí pastýři sami dovedou tyto drahé kovy čistit. Často jsme je viděli shromážděné kolem ohně z kozího argalu, jak se pilně zabývají tavením zlata v tyglících. Posbírali je v údolích či na horách při pasení stád. Z tohoto velikého bohatství drahých kovů vyplývá, že jejich cena je nízká, zatímco potraviny jsou drahé. Tibetská měna je založena pouze na stříbrných mincích. Jsou trochu větší, ne však tak silné jako naše franky. Z jedné strany jsou opatřeny nápisem v tibetském, perském nebo indickém písmu, z druhé strany je vyražen věnec z osmi kulatých kvítků. K usnadnění obchodu se mince rozlamují tak, že počet kvítků, které zůstanou na úlomku, určuje jeho cenu. Celá mince se jmenuje tamka, čepčhe je polovina tamky a má čtyři kvítky, šogang jich má pět a kagang má tři kvítky. Ve velkoobchodu se užívá stříbrných prutů, které se váží na římské váze podle desetinného systému.
Tibeťané počítají nejčastěji na svých růžencích, někteří však, zvláště obchodníci, počítají na čínském suan-pchanu, učenci pak užívají číslic, jimž říkáme arabské. Zdá se, že už se v Tibetu používají od pradávných dob. Viděli jsme mnoho lamaistických rukopisů s tabulkami a astrono­mickými vzorci napsanými arabskými číslicemi. Týmiž číslicemi je značeno i stránkování knih. Některé číslice se poněkud liší od těch, které používáme v Evropě.
Podrobně jsme vyjmenovali tibetské výrobky; závěrem je možno říci, že tato země je na celém světě zároveň nejbohatší i nejchudší. Oplývá zlatem a stříbrem, ale nedostává se jí všeho, čeho je zapotřebí pro blaho lidu. Zlato a stříbro, nashromážděné celým národem, se dostává do ru­kou šlechticů, především pak klášterů. Ty jsou držiteli obrovských majetků, které se k nim hrnou všemi proudy z rozsáhlých území. Lá­mové jsou vlastníky většiny majetku, který pochází z almužen věřících, a lichvaří s ním tak ohavným způsobem, že by jím mohli být pohoršeni i lichváři čínští. Získané almužny používají jako udice; její pomocí se zmocní celé peněženky. Stříbro se tak shromažďuje v truhlicích privile­govaných vrstev, na druhé straně nelze si opatřit pro život nezbytné věci, leč za přemrštěnou cenu. Z tohoto základního rozporu pak vyplývá, že většina obyvatelstva se stále topí ve strašlivé bídě. Ve Lhase je neuvě­řitelné množství žebráků. Chodí po domech a u každých dveří dostávají hrst campy. O almužnu prosí tak, že ukazují sevřenou pěst s palcem vzhůru. K prospěchu Tibeťanů musíme doznat, že většinou mají laskavé srdce, zřídkakdy vyženou chudáka s prázdnou.
Z cizinců, kteří tvoří obyvatelstvo Lhasy, jsou nejpočetnější Bhútiové. Jsou to Indové, kteří pocházejí z Bhútánu, z druhé strany himalájských hor. Jsou malí, statní a čilí, mají kulatější obličej než Tibeťané, pleť mají silně osmahlou, oči mají malé, černé a je v nich zlomyslný výraz. Na čele mají namalovanou červenou tečku, kterou si každé ráno opět obno­vují. Oblečeni jsou vždycky ve fialový šat z puruku, na hlavě nosí plstěnou čepičku téže barvy, ale trochu tmavší. Když vycházejí ven z domu, do­plňují své oblečení dlouhým rudým šálem, dvakrát ovinutým kolem krku; vypadá to jako veliký límec, jehož oba konce jsou přehozeny přes ramena.
Bhútiové jsou jedinými lhaskými řemeslníky, kteří dovedou zpracovávat kovy. V jejich čtvrti se najdou kováři, kotláři, klempíři, cínaři, slévači, zlatníci, klenotníci, zámečníci, a dokonce i fyzikové a chemici. Dílny a laboratoře mívají zčásti v podzemí. Vstupuje se tam nízkým, úzkým vchodem a je třeba vždy sestoupit po třech nebo po čtyřech schodech. Na dveřích jejich domů bývá kresba znázorňující červenou kouli a nad ní bílý půlměsíc, je to zřejmě slunce a měsíc. Zapomněli jsme se zeptal, jaký to má význam.
Mezi Bhútii se najdou znamenití kovotepci. Vyrábějí zlaté a stříbrné nádoby pro potřebu klášterů, rovněž pak i šperky, nad nimiž by se ne­museli hanbit ani evropští umělci. Pokrývají buddhistické chrámy zlace­nými střechami, které snadno odolávají nepřízni počasí a neustále si zachovávají svěžest a skvostný lesk. V tomto řemesle jsou tak zruční, že pro ně posílají z vnitřního Mongolská, aby jim vyzdobili větší kláštery. Lhaští Bhútiové jsou i výteční barvíři, mají živé a trvanlivé barvy. Jejich látky se opotřebují, nikdy však nevyblednou. Smějí barvit pouze puruk. Látky dovezené z cizích zemí se musí prodávat tak, jak jsou, vláda se rozhodně a bez výhrad staví za to, aby barvení látek prováděli jenom ti, kdo je sami vyrábějí. Je pravděpodobné, že toto omezení má za účel pozvednout odbyt látek vyráběných ve Lhase.
Bhútiové jsou neobyčejně dětinští a srdeční, odpočívají-li, stále se jen smějí a laškují, při práci si vždycky prozpěvují. Vyznávají indický buddhismus. I když neuznávají Congkhapovy reformy, k lamaistickým obyčejům a obřadům se chovají nejvýš uctivě. O velkých svátcích nikdy neopomenou padnout na zem před Potálou a poklonit se dalajlámovi. Kromě Bhútiů je možno se ve Lhase setkat s národem Khačhe neboli
s muslimy z Kašmíru. Od nejnižších vrstev obyvatelstva, mezi nímž žijí, se odlišují turbanem, dlouhým vousem, vážnou a rozšafnou chůzí, inteligentním vzezřením, vznešeným chováním, čistotou a nádherou oděvu. Mají ve Lhase svého guvernéra, jehož bez výhrad poslouchají a jehož autorita je plně uznávána tibetskou vládou. Guvernér je sou­časně i muslimským duchovním představeným. Uznávají ho v této cizí zemi jako svého velkého pašu i jako muftího.
Je tomu už několik století, co se Khačhové ve Lhase usadili. Tehdy se vystěhovali ze své vlasti, aby se zbavili tyranie jistého kašmírského paši, jehož krutovláda byla nesnesitelná. Od té doby se potomci těchto emigrantů trvale ve Lhase zabydleli a nikterak netouží po návratu do své vlasti. Mají sice styky s Kašmírem, avšak zvěsti, které k nim dochá­zejí, jim berou chuť k tomu, aby se zřekli svého nynějšího domova. Guvernér Khačhů, s nímž jsme navázali velmi důvěrné styky, nám sdělil, že skutečnými vládci Kašmíru jsou Čhilingové (Angličani) z Kalkaty. „Čhilingové," stěžoval si, „jsou nejvychytralejší lidé na světě. Pozne­náhlu se zmocňují všech zemí v Indii, vždycky to však bývá spíše lstí než otevřeným bojem. Místo aby podrývali autoritu vládců, využívají jich jako společníků a zaplétají je do svých zájmů. Proto se v Kašmíru říká: Svět patří Alláhovi, země pašovi, vládne však Společnost (anglická)." Khačhové jsou nejbohatšími lhaskými obchodníky, v jejich rukách je soustředěn obchod prádlem a všemi prostředky toalety a přepychu. Mi­moto se zabývají i směnárnictvím a směňují zlato a stříbro. Tím se dá vysvětlit, že na tibetských mincích jsou téměř vždycky i perské nápisy. Každého roku se někteří Khačhové vydávají na cestu do Kalkaty za obchodem. Khačhové jsou jediní, komu je dovoleno přecházet hranice anglických držav, na cestu jsou vybaveni dalajlámovým průvodním listem a tibetským doprovodem, který s nimi putuje až k úpatí Himaláje. Z Kalkaty přivážejí jen velmi málo zboží, jsou to převážně stužky, prým-ky, nože, nůžky, několik jiných druhů železářského zboží a pár druhů bavlněných látek. Hedvábí a plátno, které bývá vjejich skladech a jde ve Lhase velmi na odbyt, jim přivážejí karavany z Pekingu. Sukno je ruského původu a kupují je lacinčji než v Kalkatě.
Khačhové mají ve Lhase mešitu a přísně dodržují zákon Mohamedův. Okázale opovrhují všemi pověrami a obyčeji buddhistů. Ti, kteří přišli jako první do Lhasy, si vzali za manželky tibetské ženy. Ty se pak musily zříci svého náboženství a obrátit se na mohamedánství. Nyní už jsou vázáni zákonem uzavírat manželství pouze mezi sebou. Tak se neznatelně v srdci Tibetu vytvořil jakýsi malý národ, který se od domorodců liší oděvem, mravy, jazykem i vírou. Poněvadž tito lidé nepadají na tvář před dalajlámou a nemodlí se v klášterech, jsou všeobecně považováni za bezbožníky. Jsou však bohatí a mocní, na ulicích jim lidé uvolňují cestu a na znamení úcty na ně vyplazují jazyk. Jestliže chce totiž někdo v Tibetu někoho pozdravit, smekne čepici, vyplázne jazyk a poškrábe se za pravým uchem; všechny tyto tři úkony se provádějí najednou. Číňané žijící ve Lhase jsou většinou vojáci či soudní úředníci. Je jen velmi málo těch, kteří v tomto městě bydlí trvale. Skoro ve všech dobách mívali Číňané s Tibeťany rozsáhlé styky, často spolu vedli války a navzá­jem si zasahovali do svých práv. Mongolsko-mandžuská dynastie, tak jak už jsme konečně mohli pozorovat, pochopila hned v počátcích svého vzestupu, jak je pro ni důležité ucházet se o přátelství dalajlámy, protože jeho vliv na mongolské národy je vskutku obrovský. Nikdy také neopo­menula jmenovat k lhaskému dvoru dva velké mandaríny, jež poctila titulem čchin-čchaj, to jest vyslanec či mimořádný zástupce. Za určitých okolností jsou tyto osobnosti povinny prokazovat dalajlámovi hold jako čínskému císaři a musí mu poskytnout pomoc v nesnázích, k nimž by mohlo dojít s jeho sousedy. To je ovšem jen zdánlivý smysl tohoto trvalého vyslanectví; ve skutečnosti jde o to, aby čínský císař zalichotil náboženskému nadšení Mongolů, aby je ujistil, že pekingská vláda chová v náležité úctě božskou podstatu Potály. Jiným posláním tohoto vyslanectví je skutečnost, že tito dva čchin-čchajové mohou snadno sledovat hnutí v různých národech, které sousedí s čínským císařstvím, a mohou pak o nich zpravit svou vládu.
V patnáctém roce vlády Cchien-lunga (1750) měl pekingský dvůr ve Lhase dva čchin-čchaje neboli vyslance. Jeden se jmenoval La, druhý Fu. Bylo zvykem je označovat spojeným jménem čchin-čchaj La-Fu. Slovo laphu má v tibetštině hanlivý význam (řepa) a lid ve Lhase, který se nikdy nesmířil s přítomností Číňanů v zemi, rád tohoto pojmenování používal. Po určité době oba mandaríni začali budit v Tibeťanech po­dezření, stále víc a víc se vměšovali do záležitostí vlády a nepokrytě zasahovali do dalajlámových práv. K dovršení své zpupnosti povolali do Tibetu početné čínské vojenské sbory pod záminkou, že chtějí dalajlámu ochránit před jistými nepálskými kmeny, které ho zneklidňovaly. Dalo se snadno pochopit, že se Čína snaží rozšířit své panství až do Tibetu. Odpor Tibeťanů byl prý velmi vážný a nomun-chán musil užít veškeré autority, aby se mohl postavit do cesty rozpínavosti obou čchin-čchajů. Jednoho dne, když byl na cestě do paláce čínských vyslanců, jakýsi mladý láma mu vhodil do nosítek lísteček s těmito slovy: Laphu ma sa! To znamená: nejez řepu, vyhýbej se řepě! Nomun-chán ihned pochopil, že mu láma chtěl dát touto slovní hříčkou výstrahu před vyslanci La a Fu. Protože však upozornění postrádalo přesnosti a srozumitelnosti, pokračoval dál v cestě. Zatímco se účastnil tajné porady s oběma vyslanci pekingského dvora, vtrhli do místnosti dva čínští žoldnéři, nomun-chána probodli dýkou a usekli mu hlavu. V sousední místnosti byl tibetský kuchař, jakmile zaslechl křik oběti, vnikl dovnitř, zmocnil se zkrvavělé hlavy, nabodl ji na špici kopí, vyběhl do lhaských ulic a křičel: „Pomsta a smrt Číňanům!"
Celé město okamžitě povstalo, všude se lidé chápali zbraní a řítili se k paláci. Oba čchin-čehajové byli rozsekáni na kousky. Hněv lidu byl tak veliký, že pronásledování se nevyhnul ani jediný Číňan; nadháněli je jako divokou zvěř, a to nejen ve Lhase, nýbrž i po celém ostatním území Tibetu, kdekoliv byla umístěna čínská posádka. Bylo to strašlivé krve-prolití. Tibeťané prý neodložili zbraň dříve, dokud nedostihli a nepovraž-dili všechny Číňany až k hranicím S'-čchuanu a Jün-nanu. Když zpráva o tomto hrozném masakru došla k pekingskému dvoru, císař Čchien-lung nařídil po celé říši okamžitou mobilizaci všeho vojska a vydal rozkaz k pochodu na Tibet. Číňané byli poraženi jako téměř ve všech válkách, které kdy vedli, aby si podmanili sousedy, zvítězili však při vyjednávání. Všecko se začalo vracet do původních kolejí a od té doby mír mezi oběma vládami už nikdy nebyl vážněji narušen.
Vojenské síly, které Číňané v Tibetu udržují, jsou zanedbatelné. Od S'-čchuanu až po Lhasu jsou po určitých úsecích umístěny slabé posádky, které jsou určeny ku pomoci císařským kurýrům. V samotném městě Lhase se posádka skládá z několika set vojáků, jejich přítomnost zajišťuje a povznáší postavení vyslanců. Ze Lhasy na jih k Bhútánu je ještě jedna řada vojenských posádek dosti špatně udržovaných. Na hranicích střeží spolu s tibetskými oddíly vysoké horské hřebeny, které dělí Tibet od předsunutých anglických hlídek. V ostatních částech Tibetu se Číňané nevyskytují, vstup je jim tam přísně zakázán.
Vojáci a čínští mandaríni usídlení v Tibetu jsou vydržováni pekingskou vládou. Zůstávají v zemi zpravidla po tři roky, když jim tato lhůta vy­prší, vyšle se za ně náhrada a pak se mohou vrátit do svých domovských provincií. Přesto se najde určitý počet těch, kteří po skončení služby dostanou povolení usadit se ve Lhase nebo na místech při cestě do S'-čchuanu. Číňanů je ve Lhase poměrně málo, je těžko říci, jakému zaměstnání se věnují, aby dosáhli nějakého majetku. Znají vždy kousek od každého řemesla a vždycky si najdou tisíc prostředků, aby si k nim tamky z tibetských měšců nalezly cestu. Jsou mezi nimi mnozí, kteří si berou za manželky domorodé ženy, manželská pouta však nejsou schopna udržet je po celý život v jejich novém domově. Po několika letech, když usoudí, že si vydatně nahospodařili, vracejí se zpět do Číny a zanechávají tu jak ženy, tak i děti s výjimkou chlapců, které je jim líto opustit. Tibeťané se Číňanů bojí, Khačhové jimi opovrhují a Bhútiové se jim posmívají.
Nás nebylo možno přiřadit k žádnému druhu z toho obrovského množ­ství cizinců, kteří ve Lhase žili nebo jí jen procházeli. Nepodobali jsme se nikomu. Hned v prvních dnech po našem příchodu jsme si všimli, že nezvyklost našich tváří vzbuzuje všeobecnou pozornost. Když jsme cho­dili po ulicích, pozorovali nás lidé s úžasem a šeptem si navzájem sdělo­vali domněnky o naší národnosti. Buď nás považovali za nové muftí z Kašmíru, nebo za bráhmany z Indie. Někteří se domnívali, že jsme lámové ze severního Mongolská, jiní zase myslili, že jsme obchodníci z Pekingu a že jsme se přestrojili, abychom mohli putovat s tibetským poselstvem. Všechny tyto domněnky se však brzy rozptýlily, když jsme jasně řekli Khačhům, že nejsme ani muftí, ani Kašmířané, Bhútiům jsme řekli, že nejsme ani Indové, ani bráhmani, Mongolům jsme vy­světlili, že nejsme ani lámové, ani Mongolové, a Číňanům, že nejsme obchodníci z říše Středu. Když se tedy lidé smířili s tím, že nepatříme k žádné z těchto kategorií, začali nás nazývat bílými Azary. Toto pojme­nování bylo velice hezké a líbilo se nám, přesto jsme se s ním nechtěli smířit, dokud bychom se o tomto národu nedověděli něco bližšího. Ptali jsme se, kdo to jsou bílí Azaři, a bylo nám řečeno, že Azaři jsou nejvášnivější ctitelé Buddhovi, že tvoří veliký indický kmen a že z přemíry zbožnosti často konají pouti do Lhasy. Když prý nejsme ani Tibeťané, ani Khačhové, ani Bhútiové, ani Mongolové, ani Číňané, musíme být určitě Azaři. Byl v tom pouze jeden háček, Azaři, kteří byli před námi ve Lhase, měli tmavý obličej. A proto nás nazvali, aby vy­světlili tuto nesrovnalost, bílými Azary. Prohlásili jsme tedy po pravdě, že nejsme Azaři ani černí, ani bílí. Všechny tyto dohady o našem původu byly z počátku dosti zábavné, brzy však bylo třeba je brát vážně. Z nesprávně pochopených náznaků se lidé začali domýšlet, že nemůžeme být nic jiného než Rusové či Angličané, a nakonec se pak vytvořil obecný závěr, že patříme k posled­nímu druhu. Aniž by se příliš rozmýšleli, začali rozhlašovat, že jsme Chilingové z Kalkaty, že jsme přišli vypátrat, jakou má Tibet sílu, že jsme přišli kreslit mapy a hledat prostředky, jak uchvátit zemi. Všecky tyto domněnky o naší národnosti nám byly krajně nepříjemné, vždyť nás považovali za poddané Jejího britského Veličenstva! Takové do­hady by nás mohly učinit nanejvýš neoblíbenými a asi by to skončilo tak, že by nás rozčtvrtili. Nevíme ani dobře proč, ale Tibeťané si vzali do hlavy, že Angličané jsou národem uchvatitelů a že se jim nesmí dů­věřovat.
Abychom rázně učinili přítrž všem tlachům, které se šířily na náš účet, rozhodli jsme se uposlechnout nařízení platného ve Lhase, zavazujícího všechny cizince, kteří by chtěli pobýt ve městě nějaký čas, aby se šli ohlásit úřadům. Vyhledali jsme tedy náčelníka policie a řekli jsme mu, že pocházíme ze země pod západním nebem, z velkého království zvané­ho Francie, a že jsme přišli do Tibetu proto, abychom zde hlásali křesťan­ství, jehož jsme kněžími. Osoba, jíž jsme učinili toto prohlášení, byla suchopárná a studená jako pravý byrokrat. Uchopil flegmaticky bam-busové pero, které měl zastrčené za uchem, a dal se do psaní, aniž by ho naše slova nějak vzrušila. Jen dvakrát nebo třikrát zamumlal slova Fran­cie a křesťanství, tak jako člověk, který neví, o čem je řeč. Když dokončil psaní, otřel pero od inkoustu o vlasy, zastrčil ho znovu za ucho a řekl nám: „Jakpo re. Demo šu! (To je dobře. Buď v pokoji!)" Zdvořile jsme mu poděkovali, a když jsme na nebo vyplázli jazyk, odešli jsme plni nadšení, že jsme se tak snadno srovnali s policií. Od té doby jsme procházeli lhaskými ulicemi s pocitem větší jistoty a bezpečnosti a nikterak už jsme nedbali pověstí, které doléhaly k našim uším. Nabyli jsme zde zákonného postavení, což nás pozvedlo i ve vlastních očích a posílilo naši odvahu. Jak jsme byli šťastni, že jsme se konečně dostali do pohostinné země a že jsme se směli volně nadechnout vzduchu vonícího svobodou! Vždyť jsme žili tak dlouhou dobu v Číně v neustálé tísni, neustále mimo zákon a neustále jsme si museli vymýšlet prostředky, jak se ukrýt před mocí vlády Jeho císařské Výsosti.
Netečnost, s níž tibetská vrchnost přijala naše prohlášení, nás nikterak nepřekvapila. Už dříve se nám dostalo zpráv o tom, jak se ve Lhase jedná s cizinci, a tak jsme byli přesvědčeni, že nám nebudou činěny žádné potíže. Tibeťané se k ostatním cizincům nechovají tak jako k Číňanům, všichni mají do Lhasy přístup. Kdokoliv může přijít, obchodovat a pra­covat jako řemeslník, aniž by ho někdo sebeméně omezoval na svobodě. Jestliže je vstup do Tibetu zakázán Číňanům, je třeba tento zákaz přičíst pekingské vládě, která ve shodě se svou úzkoprsou a podezíravou poli­tikou sama zakazuje svým občanům cestovat do sousedních zemí. Je pravděpodobné, že by Angličané nebyli odháněni od tibetských hranic, kdyby jejich násilný vpád do Indie nevyvolal oprávněný dalajlámův strach.
Zmínili jsme se už o mnoha překvapujících podobnostech, které existují mezi lamaistickým a katolickým kultem. Řím a papež, Lhasa a dalajláma*, to vše by se dalo zajímavým způsobem srovnávat.

* Dalajláma je nepřesná, leč u nás již vžitá transkripce; správně by se mělo psát tálálama. Mongolské slovo dalaj znamená „moře" a bylo dáno velkému lámovi Tibetu, protože jeho osobnost se přirovnává k moři moudrosti a síly.


Tibetská čistě lamaistická vláda jako by v mnoha okolnostech napodobovala církevní vládu v papežském státu. Dalajláma je politický i náboženský vládce celého Tibetu, v jeho rukou je shromážděna všecka zákonodárná, výkon­ná i administrativní moc. Zvykové právo a některá ustanovení Congkha-pova slouží k tomu, aby mu napomáhala při výkonu jeho nesmírné moci. Když dalajláma umře, či lépe abychom hovořili jazykem buddhistů, transmigruje, je vybráno dítě, jež musí pokračovat v nezničitelném zosob­nění živého buddhy. Tento výběr se provádí na velkém shromáždění chutuchtu-lamů, jejichž církevní hodnost není nižší než dalajlámova. Později si řekneme podrobněji o způsobech a pravidlech této zvláštní volby.
Protože dalajláma není pouze politickým a duchovním představitelem, nýbrž také viditelným bohem, lze pochopit, že nemůže sestoupit z výšin svého svatostánku a vměšovat se do lidských záležitostí, aniž by se ne­bezpečně nezkompromitovalo jeho božství. Zabývá se tedy jen nanejvýš důležitými záležitostmi a spokojí se tím, že hodně vládne, avšak velmi málo řídí. Svou moc vykonává pouze podle chuti a podle vlastní vůle. Není tu žádné ústavy nebo sněmu, jenž by se mohl postavit do cesty jeho moci.
Po dalajlámovi, jehož Tibeťané také nazývají Kjabgön-rimpočhe (Ve­lectěný ochránce), následuje nomun-chán čili duchovní vládce. Číňané mu říkají Cang-wang, král Tibetu. Tato osobnost je jmenována dalajlá­mou a musí být vždycky vybrána z vrstvy lamů-šabrungů. Tuto hodnost si pak zachovává po celý život a nemůže být svržen, leč státním převra­tem. Všecky záležitosti vlády spočívají na nomun-chánovi a na čtyřech ministrech, jimž se říká kalönové. Tito kalönové jsou rovněž stanoveni dalajlámou podle kandidátní listiny, kterou sestavuje nomun-chán. Nejsou to osoby stavu duchovního a mohou se ženit. Trvání jejich moci není ničím obmezeno. Když se zdá, že se zpronevěřili své hodnosti, nomun-chán pošle hlášení dalajlámovi, který je zprostí funkce, pakliže uzná žalobu za opodstatněnou. Nižší hodnostáři jsou vybíráni kalóny; bývají to nejčastěji lámové.
Provincie se dělí na několik okresů, které jsou spravovány chutuchtu-la-my. Tito nižší církevní hodnostáři jsou dosazováni dalajlámou. Uznávají jeho naprostou svrchovanost. Jsou dobře známi svými válečnickými choutkami, a tak se tedy mezi sousedy svádějí šarvátky, provázené dran­cováním a žhářstvím.
Nejmocnějším z těchto vládnoucích lámů je pančhen-rimpočhe; sídlí v Tašilhůmpo (Hora požehnání), hlavním městě Zadního Tibetu. Toto město je vzdáleno osm denních pochodů na jihozápad od Lhasy. V současné době je pančhenova sláva nesmírná, jeho přívrženci prohlašují, že jeho duchovní moc je právě tak veliká jako moc dalajlámova a že svatyně Tašilhůmpo je stejně uctívána jako Potála. Přesto se všeobecně uznává, že světská moc dalajlámova je větší než moc pančhen-rimpočhe. Dříve nebo později asi dojde mezi Lhasou a Tašilhumpo k velkému soupeření, které Tibeťany uvrhne do tragických rozporů.
Nynějšíma pančhen-rimpočhe je šedesát let, má prý krásnou a vznešenou postavu a na svůj vysoký věk překvapivou svěžest. Tato jedinečná osobnost je prý indického původu; je tomu už několik tisíc let, co se v slavné zemi Azarů odbylo jeho první převtělení. Ti, kdož nás od samého našeho příchodu do Lhasy považovali za bílé Azary, nás naléhavě vy­bízeli, abychom vykonali pouť do Tašilhumpo. Ujišťovali nás, že nám naše krajanství s pančhen-rimpočhe zajistí vlídné přijetí. Vzdělaní lámo­vé, kteří se zabývali buddhistickou genealogií, vysvětlují, že pančhen--rimpočhe po mnoha skvělých převtěleních v Indii se posléze objevil v jižním Tibetu a za své sídlo ustanovil Tašilhumpo. Ať už je jeho živo­topis, jemuž jsme příliš nevěřili, jakýkoliv, je jisté, že tento schopný láma si vydobyl všeobecnou a úžasnou oblibu. Tibeťané, Mongolové a všichni ostatní buddhisté ho vždycky nazývají jménem Veliký svatý, při jehož vyslovení spínají ruce a obracejí oči k nebi. Prohlašují, že je vševědoucí, umí prý hovořit všemi jazyky, aniž je kdy studoval, a může tedy hovořit s poutníky ze všech částí světa. Mongolové mají tak nesmírnou důvěru v jeho moc, že ho ustavičně vzývají. V nebezpečí, v zármutku, ve všech těžkých a nebezpečných záležitostech, vždy vyslovují kouzelné jméno bogdo (svatý).
Poutníci, kteří přijdou do Tibetu, nikdy neopomenou navštívit Taši­lhumpo, padnout na tvář před znamenitým světcem a obětovat mu. Nelze si ani představit ty nesmírné částky peněz, které mu každým ro­kem přinášejí mongolské karavany. Za zlaté a stříbrné pruty, které si zavírá do pokladnice, rozdává pančhen svým ctitelům kousky svého starého šatstva, proužky papíru, na nichž jsou vytištěny mongolské či tibetské posvátné formule, sošky z pálené hlíny nebo červené pilulky, které mají schopnost vyléčit všecky nemoci. Poutníci všecky tyto nicotnosti přijímají se zbožnou úctou a nábožně si je ukládají do měšce, který mají stále zavěšený na krku.
Ti, kteří konají pouť do Tašilhumpo, ať už světské osoby nebo lámové, muži nebo ženy, všichni se stávají členy bratrstva gelongů, jež zřídil pančhen-rimpočhe. Téměř všichni buddhisté touží po tom štěstí, aby i oni se mohli stát členy společnosti, která by docela snadno mohla vyvolat závažné události po celé velehorské Asii. Mysl všech lidí totiž znepoko­juje nesmírná katastrofa, která se má stát v budoucnosti a kterou všichni tuší. Toto je jedno z podivuhodných proroctví, které koluje po celé zemi:
Až Svatý z Tašilhumpo, to jest pančhen-rimpočhe, zemře, nepřestěhuje se jeho duše tak jako dříve do jižního Tibetu. Nové jeho převtělení se odehraje severně od Lhasy ve stepích, které obývají Uriangchajové, v kraji zvaném Tchien-šan pej-lu, mezi tibetskými horami a hřbety Altaje. Zatímco tam bude ve skrytu pobývat po několik let a bude se připravovat modlitbami a dobrými skutky na veliké události budoucích časů, Buddhovo náboženství bude hynout ve všech lidských srdcích, bude žít jen v bratrstvu gelongů. V těch nešťastných dnech Číňané vtrhnou do Tibetu, zaplaví hory i údolí a budou se snažit zmocnit se vlády nad dalajlámovou zemí. To však nebude trvat dlouho. Dojde k všeobecnému povstání, Tibeťané se chopí zbraně a v jediném dnu pobijí všechny Číňany, mladé i staré, aniž by jedinému z nich dovolili prchnout přes hranice.
Za rok po tomto krvavém dnu postaví čínský císař obrovské vojsko a na­řídí mu pochodovat proti Tibeťanům. Bude to strašné, krev poteče potokem, všechny řeky budou krví zbarveny do červena, nakonec se Číňané zmocní Tibetu; jejich vítězství však nebude mít dlouhé trvání. Pančhen-rimpočhe totiž prokáže svou moc a obrátí se na všechny gelongy svatého sdružení. Ti, kteří už budou mrtví, vrátí se mezi živé, všichni pak se shromáždí na rozlehlé planině Tchien-šan pej-lu. Tam pančhen rozdá svým lidem luky a pušky a vytvoří z těchto zástupů nesmírnou armádu, nad níž sám převezme velení. Bratrstvo gelongů se ihned s tímto znamenitým světcem vydá na pochod, vrhne se na Číňany a rozseká je na kusy. Bude dobyto Tibetu, pak Číny, Mongolska a posléze i obrovské říše Orosů (Rusů). Pančhen bude prohlášen svrchovaným vládcem a pod jeho posvátným vlivem záhy zase rozkvete lamaismus. Všude se budou stavět obrovské kláštery a po celém světě bude uznána nekonečná moc buddhistických modliteb.
Toto proroctví, které jsme tu vylíčili jen ve stručnosti, se všude vypravuje s největšími podrobnostmi. Je však velmi překvapující, že o událostech, které toto proroctví popisuje, nikdo nepochybuje, každý o nich hovoří jako o skutečných a nepochybných věcech. Zdálo se nám, že i Číňané žijící ve Lhase přikládají tomuto proroctví víru, ale příliš se jím netrápí, skrytě doufají, že toto neštěstí přijde až v daleké budoucnosti, že už ne­budou na živu, nebo přinejmenším budou mít čas katastrofu předvídat. Co se pančhen-rimpočhe týče, horlivě se prý připravuje na tuto velikou revoluci, jejíž duší se má stát. Ačkoliv je už značně pokročilého stáří, stále se zabývá vojenským výcvikem. Všechny volné chvíle, které nevě­nuje vznešeným povinnostem živého buddhy, využívá k seznamování se s budoucím svým povoláním generalissima gelongů. Umí prý velmi dobře střílet lukem, zručně vrhá kopí a dovede zacházet s puškou. Chová veliká stáda koní pro své budoucí jezdectvo a má i smečku obrovských psů nesmírné síly a veliké inteligence; ti prý sehrají ve veliké armádě gelongů důležitou úlohu.
Tyto hloupé, výstřední myšlenky se šíří mezi lidem a zvláště pak mezi těmi, kdož jsou členy bratrstva gelongů. Jednoho dne by opravdu mohly způsobit v Tibetu revoluci; tu nikdy nelze vyloučit, jestliže se nějaký národ takovýmto způsobem zajímá o svou budoucnost. Kdyby se totiž po smrti velikého lamy v Tašilhumpo objevil v Tchien-šan pej-lu nějaký odvážný dobrodruh, kdyby se směle prohlásil za pančhen-rimpočhe a kdyby pak vydal výzvu ke svým gelongům..., pravděpodobně by tyto fanatiky lehce svedl k povstání.
Aktuálním, bezprostředním smyslem tohoto bratrstva gelongů je po­vznesení významu pančhen-rimpočhe, takže jak se zdá, může pozvolna zastínit svrchovanost dalajlámovu. Tenhle závěr je možno podpořit i tím, že nejvyšším pánem ve Lhase je devítileté dítě a že jeho tři před­chůdci zahynuli násilnou smrtí dříve, než dosáhli dospělosti, stanovené zákonem na dvacet, let. Pančhen-rimpočhe, který se zdál být mužem schopným a ctižádostivým, jistě neváhal využít tohoto období vlády čtyř nezletilců a získal si na svou stranu část duchovní i světské vrchnosti ve Lhase.
Násilná smrt tří dalajlámů, bezprostředních předchůdců toho, který panuje dnes, zapříčinila roku 1844 takové pozdvižení, že otřáslo nejen celým Tibetem, nýbrž i samotnou Čínou. Tyto události byly tak důležité, že si právem zasluhují, abychom o nich řekli něco bližšího. Neslýchaná smrt tří dalajlámů v rozkvětu života uvedla lhaské obyva­telstvo v nesmírné zděšení. Znenáhla se začaly šířit ponuré zvěsti a brzy nato se už veřejně mluvilo o zločinu a o vraždách. Věc dospěla tak dale­ko, že už i na městských ulicích a v klášterech se hovořilo o všech po­drobnostech těchhle hrozných činů. První dalajláma prý byl zardoušen, druhého rozdrtil strop jeho ložnice a třetí byl otráven i s mnoha svými příbuznými, kteří se usadili ve Lhase. Téže smrti podlehl i nejvyšší láma velikého kláštera Gandänu, který byl dalajlámovi velice oddán. Všeobec­ně se za původce všech těchto atentátů označoval nomun-chán. Čtyři ministři o tom už vůbec nepochybovali a znali celou pravdu; byli však bezmocní, nemohli pomstít smrt svých panovníků a bojovat proti nomun-chánovi, který využíval podpory mnoha vlivných přátel. Tento nomun-chán pocházel ze Si-fanu, z knížectví Jang tchu-s' v pro­vincii Kan-su. Nejvyšší hodnost tchu-s' byla v jeho rodu dědičná a značný počet jeho příbuzných, usazených ve Lhase, již po mnoho generací znatelně ovlivňoval tibetské záležitosti. Nomun-chán z Jang tchu-s' byl ještě velmi mlád, když už byl obdařen autoritou, která nebyla příliš mnoho vzdálena od autority dalajlámovy. Už několik let před svým vyzdvižením k moci projevil prý ctižádost a zběsilou touhu po vládě. Použil svého obrovského bohatství i vlivu příbuzných a obklopil se pří­vrženci, kteří mu byli oddáni na život a na smrt. Obzvláště se soustředil na to, aby si získal přívržence mezi lamy. Z toho důvodu vzal pod svou bezprostřední ochranu slavný klášter Sera, který je vzdálen půl míle od Lhasy a v němž žije na patnáct tisíc lámů. Zahrnul ho veškerou přízní, přiznal mu všemožné výsady a obrovské důchody, v různých úřadech pak umístil značný počet svých lidí. Lámové ze Sera se pro nomun-chána nadchli, považovali ho za prvořadého světce a jeho vlastnosti ozdobili vznosnými příkrasami, jaké se dávají jenom nejdokonalejším vlastnostem Buddhovým.
Takto se nomun-chán opíral o mocné lidi, s nimiž mohl zacházet podle libosti, a své vladařské plány už pak ničím neohraničoval. Proto tedy museli postupně zahynout tři mladí dalajlámové, aby udržel ve svých ru­kou regentskou moc... Takový tedy byl nomun-chán z Jang tchu-s', či spíše tak nám byl vylíčen za našeho pobytu ve Lhase. Jak je vidět, nebylo nijak snadné svrhnout osobnost, jejíž moc měla tak význačnou oporu. Když ministři-kalónové nemohli proti nomun-chá­novi otevřeně vystoupit, aniž mohli doufat, že v boji nepodlehnou, za­čali připravovat pikle a pracovat tajně na zkáze toho ohavného člověka. Shromáždění chutuchtu-lamů zvolilo nového dalajlámu, či spíše vybralo děcko, do jehož těla vešla duše živého buddhy. Bylo uvedeno do svato­stánku na Potále. Nomun-chán, tak jako všichni hodnostáři, šel také padnout k zemi před jeho nohama a měl se k němu nanejvýš uctivě. Nepochybně se však obíral úmyslem nechat ho převtělit počtvrté, a to kdykoliv to sám uzná za vhodné.
Kalönové učinili tajná opatření, aby se předešlo nové katastrofě. Domlu­vili se s pančhen-rimpočhe v Tašilhiimpo. Ten byl srozuměn se vším, co by se mohlo postavit do cesty hrozným spádům nomun-chánovým. Bylo nutné, aby se proti němu postavila obrovská moc čínského císaře. Byla sepsána žádost, kterou podepsal jak pančhen, tak i čtyři kalönové, a roku 1844 byla poselstvem tajně doručena do Pekingu.
Pekingská vláda nemohla ze tří důvodů odříci Tibeťanům pomoc, jestliže o ni žádali v tak vážné chvíli. Předně se mandžusko-mongolská dynastie slavnostně prohlásila za dalajlámova ochránce, za druhé nomun-chán, pocházející z Jang tchu-s' v provincii Kan-su, podléhal v jistém smyslu pravomoci čínského císaře, a konečně politicky řečeno byla to pro pekingský dvůr znamenitá příležitost upevnit svůj vliv v Ti­betu a uskutečňovat tam své uchvatitelské plány.
Žádost, kterou pančhen a čtyři kalönové poslali do Pekingu, byla tedy přijata s náležitou přízní. Ihned se uvažovalo o tom, aby do Lhasy od­cestoval vyslanec energický a natolik obezřelý, aby se mu hladce zdařilo zvrátit nomun-chánovu moc. Císař k tomu vyhlédl mandarína Cchi Šana a pověřil ho tímto nesnadným úkolem.
Dříve než budeme pokračovat, nebude nikterak zbytečné seznámit se blíže s tímto Cchi Šanem, proslavenou čínskou osobností, která sehrála velmi význačnou úlohu v anglo-čínském sporu v Kantonu. Vyslanec Cchi Šan byl původem Mandžu, svou kariéru začal jako písař u jednoho ze šesti pekingských ministerstev. Záhy se u něho projevily mimořádné schopnosti, a ačkoliv byl ještě velmi mlád, stoupal rychle po žebříčku úřednické kariéry. Ve věku dvaceti dvou let se stal guvernérem pro­vincie Che-nan, ve dvaceti pěti letech se stal místokrálem. Z této funkce byl však sesazen, protože nedovedl předpovědět a zamezit rozvodnění Žluté řeky, které pak nesmírně zpustošilo jemu svěřenou provincii. Nezůstal však v nemilosti dlouhou dobu, byl znovu povolán do dřívější funkce a byl vyslán jako místokrál postupně do provincie Šan-tung, S'-čchuan a Pej-č'-li. Zdobila ho červená bambulka, páví péro, žlutá tunika a titul chou-jie (císařský princ). Posléze byl jmenován čung--tchangem, což byla nejvyšší hodnost, jíž kdy mohl mandarín v říši dosáhnout. Je pouze osm čung-tchangů: čtyři Mandžuové a čtyři Čí­ňané; vytvářejí tajnou císařskou radu a mají právo s císařem si přímo dopisovat.
Koncem roku 1839 byl Cchi Šan vyslán do Kantonu v hodnosti místo-krále provincie a s titulem císařského komisaře. Byl vybaven plnou mocí jednat jménem vlády s Angličany a obnovit mír, který byl porušen nesmyslnými a násilnými zásahy jeho předchůdce Lina. K nejvyšší cti a chvále Cchi Šanových schopností patří zajisté ta skutečnost, že ihned po příchodu do Kantonu pochopil nesmírnou převahu Evropanů nad Číňany a že poznal nesmyslnost dalšího válčení. Začal tedy jednat s an­glickým zplnomocněncem Elliotem a uzavřel s ním mír za odstoupení malého ostrůvku Hong-Kongu. Aby se zpečetila nastávající dobrá shoda mezi císařem Tao-kuangem a královnou Viktorií, uspořádal Cchi Šan pro anglické představitele velkolepou hostinu, jíž měl být přítomen i pan de Rosamel, velitel korvety La Danaide, jež před několika dny dorazila do přístavu v Macau. Všichni byli okouzleni dobrou vůlí a příjemným vystupováním císařského komisaře.
Sotvaže uplynulo několik dnů, podařilo se intrikám, které v Pekingu vedl bývalý císařský komisař Lin, donutit císaře, aby zrušil smlouvu v Kantonu právě uzavřenou, Čchi Šan byl obžalován, že se nechal podplatit anglickým zlatem a že prodal mořským ďáblům území Ne­beského císařství. Císař mu poslal zdrcující list, v němž ho označil za hodna smrti, a rozkázal mu, aby se okamžitě vrátil do Pekingu. Ubohému císařskému komisaři neusekli hlavu, jak to všichni očekávali, císař mu ve své otcovské mírnosti daroval život a spokojil se jen tím, že mu odebral všecky hodnosti a zabavil všecko jmění. Dal mu rozbořit dům, prodal jeho ženy v dražbě a poslal ho do vyhnanství na území Mongolská. Čchi Šan měl u dvora mnoho vlivných přátel; neopustili ho v neštěstí. Odvážně a vytrvale bojovali za to, aby ho císař znovu poctil přízní. Roku 1844 byl Čchi Šan konečně povolán nazpět a byl poslán do Lhasy v hodnosti mimořádného vyslance. Měl vyřešit onu záležitost s nomun--chánem. Odešel tam ozdoben modrou bambulkou namísto červené, kterou nosil před svým pádem. Vrátili mu i paví péro, nosit žlutou tuniku mu však bylo zakázáno. Jeho přátelé se složili a na své náklady mu dali vystavět velkolepý dům. Hodnost čchin-čchaje v tibetských horách byla sice ještě považována za vyhnanství, byla to však už cesta k úplné reha­bilitaci.
Hned po příchodu do Lhasy se Cchi Šan spojil s pančhen-rimpočhe a se čtyřmi kalöny a dal zatknout nomun-chána. Dal ihned vyslechnout všechny osoby, které byly ve službách obžalovaného, a aby je přinutil vypovídat pravdu, dal jim pod nehty vrážet dlouhé bambusové třísky. Jak říkají Číňané, byla tímto prostředkem oddělena pravda od lži a zločin nomun-chána byl dokázán. Ten nešťastník se sám přiznal ke svým zločinům, aniž by ho bylo třeba podrobit výslechu; doznal, že přerval tři dalajlámovy životy a že ho nechal převtělovat násilím: poprvé uškrcením, podruhé udušením a potřetí otrávením. Trestní řízení bylo vedeno v čínštině, mongolštině a v tibetštině. Nález podepsal nomun-chán i jeho spojenci. Pančhen-rimpočhe, čtyři kalönové a čínský vyslanec k tomu připojili pečeť a dokument byl poslán do Pekingu zvláštním poslem. Všecko se to dělo za zavřenými dveřmi a v největší tajnosti.
Tři měsíce nato bylo hlavní město Tibetu zachváceno horečným shonem. Na hlavním vchodu nomun-chánova paláce a na všech hlavních ulicích byl vyvěšen císařský výnos ve třech jazycích. Byl napsán na žlutém papíru, lemovaném okřídlenými draky. Výnos začínal vzletnými úvaha­mi o povinnostech králů a panovníků malých i velkých, dále pak vy­zýval panovníky, krále, knížata, úřady a lid mezi čtyřmi moři, aby krá­čeli cestou spravedlnosti, jinak že se vystaví hněvu nebes' a nepřízni velikého chána. Poté císař vypočítával nomun-chánovy zločiny a při­kazoval ho za to do trvalého vyhnanství na březích řeky Sachalin-úla na území mandžuském. Nakonec byl výnos uzavřen obvyklou formulí: - Nechť se všichni třesou a uposlechnou!
Obyvatelé Lhasy se vzrušeně sbíhali k neobvyklým plakátům, nebyli zvyklí je vídat na zdech svého města. Zpráva o odsouzení nomun-chána se rozlétla mezi davem. Tvořily se veliké hloučky, ohnivě se diskutovalo, zatím pouze šeptem. Obličeje lidí nabývaly hněvivého výrazu a všude bylo slyšet tiché, avšak zřetelné reptání. Více než zaslouženým pádem nomun-chánovým byl tibetský lid pobouřen zásahem čínské vlády, jímž se všichni cítili být uraženi a poníženi.
V klášteře Sera se to projevilo docela odlišným způsobem: energickým protestem. Jakmile se tam dověděli o císařově výnosu, došlo k spontánní­mu a všeobecnému povstání. Patnáct tisíc lámů zcela oddaných nomun--chánovi se ozbrojilo kopími, puškami, tyčemi a vším, na co přišli, a vyrazili na Lhasu, od níž nebyli dál než na půl míle cesty. Husté mraky prachu, které se zvedly nad neuspořádaným davem, a zběsilý řev zvěsto­valy obyvatelům Lhasy jejich příchod.
„Lámové ze Sera! Jsou tu lámové ze Sera!" křičelo se po celém městě a všechny lidi pojala úzkost. Lámové se hnali jako lavina k sídlu čínského vyslance, roztříštili bránu a křičeli z plna hrdla: „Smrt Čchi Šanovi! Smrt Číňanům!!"
Nenašli však nikoho, kdo by mohl okusit jejich hněv. Vyslanec se včas dověděl o jejich příchodu a utekl se k jednomu z kaloňů. Lidé z jeho doprovodu se rozptýlili po městě. Dav lámů se tedy rozčlenil do několika skupin: jedni se vydali k paláci nomun-chána, druzí napadli sídlo kalöna a žádali ho s velkým řevem, aby jim vydal čínského vyslance. Kvůli němu se pak strhla krutá a dlouhá bitva, v níž jeden tibetský ministr byl roztrhán na kusy a ostatní utrpěli těžší či lehčí zranění. Zatímco jedna skupina bojovala u kalönů, aby se zmocnila Čchi Šana, nejpočetnější skupina lámů vyvrátila vrata vězení, kde byl uvězněn nomun-chán, a chtěli ho triumfálně odnést do kláštera Sera. Nonum-chán se však rozhodně postavil proti tomuto záměru a všeho svého vlivu použil k uklidnění vzbouřených lámů. Řekl jim, že jejich neuvážené povstání mu ztížilo postavení, místo aby je zlepšilo.
„Jsem obětí spiknutí," řekl jim, „půjdu do Pekingu, všecko císaři vy­světlím a sám se v triumfu vrátím mezi vás. Nyní nemůžeme učinit nic jiného než uposlechnout císařova rozkazu. Odejdu tam, kam mi bylo poručeno. Vy ostatní se pak vraťte do svého kláštera!" Jeho slova však rozhodnutí lámů nezvrátila. Když nastala noc, vrátili se s hlukem do Sera a slíbili si, že si dobře promyslí plán na příští den. Když se rozednilo, znovu to začalo v obrovském klášteře vřít a lámové se opět připravovali na to, že vtrhnou do Lhasy. K velikému úžasu však na rovině před klášterem spatřili spoustu stanů a množství tibetského a čínského vojska po zuby ozbrojeného, které jim zabránilo v pochodu. Při tomto pohledu se všechna jejich odvaha naráz rozplynula. Zaznělo zatroubení na mořskou mušli, a tu všichni tito bezděční vojáci odhodili zbraně a klidně se vrátili do svých sborů, aby podle obyčeje odříkávali ranní modlitby.
Několik dnů nato nastoupil nomun-chán v doprovodu silné eskorty cestu do S'-čchuanu a jako ovce šel do vyhnanství, jež mu bylo přikázáno. Nikdy ve Lhase nepochopili, proč tento člověk, který se nerozpakoval zavraždit tři dalajlámy, nevyužil povstání lámů ze Sera. Je jisté, že jediné jeho slovo mohlo způsobit vyvraždění všech Číňanů, kteří byli ve Lhase, a mohlo celý Tibet uvrhnout do válečného požáru. Nomun-chán však nebyl připraven na tuto roli, byl zbabělý: měl odvahu k zločinu, ne však k vedení povstání.
Čchi Šan, opojen svým úspěchem, chtěl dát pocítit svou moc tibetským spoluviníkům nomun-chánovým. Tento záměr však nebyl kalönům po chuti. Oznámili mu rozhodně, že jim samotným přísluší soudit lidi, kteří nikterak nepodléhají Číně a nad nimiž tedy císař nemá žádnou pravomoc. Čchi Šan nenaléhal; aby se však neřeklo, že ustupuje tibetským úřadům, oficiálně jim oznámil, že jim ponechává tyto sprosté zločince, protože se vůbec nehodí, aby představitel velikého císaře si s takovými záležitostmi špinil ruce.
Na místo vyhnaného nomun-chána byl nastolen nový. Pro tuto vysokou hodnost vybrali šabrunga z kláštera Radeng. Byl to mladý, osmnáctiletý jinoch. Když jsme přišli do Lhasy, byli v té době dalajláma i nový nomun-chán nedospělí a regentství bylo svěřeno prvnímu kalönovi. Všecko regentovo snažení směřovalo proti vměšování a nátlaku čínského vyslance, který se opět všemi prostředky snažil využít slabosti, v níž se právě nacházela tibetská vláda.

Tibeťané mají z neštovic nepředstavitelný strach. S hrůzou o nich mluví jako o nejstrašnější metle, která kdy může postihnout lidské pokolení. Není téměř roku, aby ve Lhase neřádila tato choroba. Jediný lék, kterého vláda používá k ochraně obyvatelstva před touto hroznou epidemickou nemocí, je vypovězení nešťastné postižené rodiny. Jakmile se zjistí, že v nějakém domě propukly neštovice, musí se všichni jeho obyvatelé bez ohledu na svůj stav vystěhovat daleko od města někam do vysokých hor nebo na poušť. Nikdo se s těmi ubožáky nesmí stýkat. Ti pak brzy bídně umírají hladem nebo se stávají kořistí divokých zvířat. Bez prodlení jsme regenta obšírně seznámili s metodou, jíž užívají evrop­ské národy k ochraně před neštovicemi. Jeden z motivů, který nám získal regentovu podporu a sympatie, byla právě naděje, že bychom jednou mohli zavést v Tibetu očkovací látky. Misionář, který by měl to štěstí dát Tibeťanům tento skvělý dárek, získal by tak obrovský vliv, že by snadno mohl soupeřit se samotným dalajlámou. Kdyby do Tibetu přivezli očkovací látky misionáři, byl by to začátek konce lamaismu a nastolení křesťanství mezi těmito pohany.
Ve Lhase je velmi běžný i svrab a malomocenství. Tyto kožní choroby jsou způsobeny především nečistotou, která je rozšířena zvláště mezi nižšími vrstvami obyvatelstva. Není žádnou vzácností najít mezi Tibeťa­ny i případy vztekliny. Jen se divíme, že tato strašlivá nemoc nenadělá ještě větší spousty, vezme-li se v úvahu to nesmírné množství hladových psů, kteří stále pobíhají po lhaských ulicích. Těchto zvířat je tu tolik, že Číňané mluví o Lhase s posměchem: nejdůležitějšími znaky hlavního města Tibetu jsou prý lámové, ženy a psi (la-ma, ja-tchou a kou). Tohle obrovské množství psů se však u Tibeťanů těší veliké úctě zejména proto, že je jich zapotřebí pro pohřbívání mrtvých.
V Tibetu jsou čtyři různé způsoby pohřbívání. Především je to spalování, za druhé vhození mrtvoly do řeky nebo do jezera, za třetí se mrtví odná­šejí na vrcholy hor, čtvrtý způsob spočívá v rozsekání mrtvoly na kousky, jež pak sežerou psi. Tento poslední způsob je nejběžnější. Pouliční psi zastávají prostě úlohu hřbitova chudých. Osoby vznešenější si potrpí na určitou formu: existují kláštery, kde se chovají posvátní psi, těmi se ne­chávají pohřbívat bohatí Tibeťané*.

* Strabó uvádí ve své poznámce o zvycích nomádských Skythů, jež se dochovaly u Sogdijců a Eaktrijců: V hlavním městě Baktrijců se chovají psi, jimž se dává zvláštní jméno; toto jméno, přeloženo do našeho jazyka, znamená „hrobník". Tito psi jsou "určeni k tomu, aby sežrali každého, kdo už zeslábl stářím nebo nemocí. Odtud plyne, že v okolí hlavního města nejsou žádné hroby, zato však uvnitř jeho zdí je plno kostí. Alexander Makedonský prý tento zvyk zrušil.
Cicero se zmiňuje o podobném zvyku u Hyrkanů. Praví: - In Hyrcania plebs publicos alit canes, optimates, domesticos. Nobile autem genus canum illud scimus esse. Sed pro sua quisque facultate parat, a quibus lanietur: eamque optimam illi esse censent sepulturam. (Quaest. Tuscul. lib. I. § 45).
(V Hyrcanii chová lid psy obecní, šlechta domácí. Víme, že mají ušlechtilý druh psů. Avšak každý si podle možnosti opatří psy, aby jej (po smrti) roztrhali: tito lidé se dom­nívají, že to je nejlepší pohřeb.)
Justin vypráví o Parthech: Sepultura vulgo aut avium aut canum laniatus est. Nuda demum ossa terra obruunt.
(Pohřeb se obvykle koná tak, že mrtvý se dá roztrhat ptákům nebo psům. Holé kosti se pak zasypou hlínou.)

str. 340 ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^

Čchi Šan vzal štětec a napsal na okraji papíru: dvacátý rok Tao-kuanga.
„V kterém měsíci?" „Ve druhém."
Jakmile Čchi Šan zaslechl zmínku o druhém měsíci, odložil štětec a upře­ně se na nás zadíval.
„Ano, přišel jsem do Čínské říše ve dvacátém roce Tao-kuanga, ve druhém měsíci. Přišel jsem do kantonské provincie, kde ty jsi byl právě místokrálem... Proč to nenapíšeš? Zdaž není třeba císaři říci celou pravdu?"
Čchi Šanův obličej se protáhl.
„Chápeš nyní, proč jsem s tebou chtěl mluvit v tajnosti?" „Ano, vím, že křesťané nejsou zlomyslní... Ví o tom zde ještě někdo?" „Ne, nikdo."
čchi Šan popadl zprávu, roztrhal ji a napsal jinou, zcela odlišnou. Data našeho příchodu v ní nebyla přesně uvedena; byl to chvalozpěv na naši moudrost a svatost. Ten ubožák se ve své prostoduchosti domníval, že při­kládáme nějaký význam tomu, zda o nás bude mít císař dobré mínění. Podle čchi Šanova rozkazu jsme se museli vydat na cestu po svátcích tibetského Nového roku. Nebyly tomu ještě ani dva měsíce, co jsme přišli do Lhasy, a už jsme tam strávili dvakrát Nový rok: nejprve evropský, potom čínský. Nyní nás tedy ještě očekával Nový rok tibetský. I když se ve Lhase dělí roky jako v Číně podle měsíčního systému, přesto se kalen­dáře obou zemí neshodují. Lhaský kalendář je vždy o měsíc pozadu za kalendářem pekingským. Jak známo Číňané, Mongolové a většina ostat­ních národů východní Asie používá při svých chronologických výpočtech šedesátiletého cyklu, který sestává z deseti znamení zvaných „kmeny" a z dvanácti zvaných „větve", Mongolové a Tibeťané vyjadřují desítiletý cyklus dvakrát opakovanými názvy pěti živlů nebo názvy pěti barev. Dvanáctiletý cyklus označují jmény dvanácti zvířat.

Desítiletý cyklus:

Mongolsky:
Tibetský:
1. Modo Šing Dřevo
2. Modo Šing Dřevo
3. Gal Me Oheň
4. Gal Me Oheň
5. Široj Sa Země
6. Široj Sa Země
7. Temur Čak Železo
8. Temur Čak Železo
9. Usu Čhu Voda
10. Usu Čhu Voda
Dvanáctiletý cyklus:

Mongolsky:
Tibetský:
1. Chulugana Čhiwa Myš
2. Ücher Lang Vůl
3. Bar Tak Tygr
4. Taulaj Jö Zajíc
5. Luu Duk Drak
6. Mogaj Dul Had
7. Mori Ta Kůň
8. Choni Luk Skopec
9. Bečin Teu Opice
10. Tachija Čha Slepice
11. Nochaj Khji Pes
12. Gachaj Phak Prase
K vytvoření šedesátiletého cyklu se musí tyto dva cykly propojit

Mongolsky:

1. Modon chulugana Dřevěná myš
2. Modon ücher Dřevěný vůl
3. Gal bar Ohnivý tygr
4. Gal taulaj Ohnivý zajíc
5. Široj luu Hliněný drak
6. široj mogaj Hliněný had
7. Temur mori Železný kůň
8. Temur choni Železný skopec
9. Usun bečin Vodní opice
10. Usun tachija Vodní slepice
11. Modon nochaj Dřevěný pes
12. Modon gachaj Dřevěné prase
13. Gal chulugana Ohnivá myš
14. Gal ücher Ohnivý vůl
15. Široj bar Hliněný tygr
16. široj taulaj Hliněný zajíc
17. Temur luu Železný drak
18. Temur mogaj Železný had
19. Usun mori Vodní kůň
20. Usun choni Vodní skopec
21. Modon bečin Dřevěná opice
22. Modon tachija Dřevěná slepice
23. Gal nochaj Ohnivý pes
24. Gal gachaj Ohnivé prase
25. Široj chulugana Hliněná myš
26. Siroj ücher Hliněný vůl
27. Temur bar Železný tygr
28. Temur taulaj Železný zajíc
29. Usun luu Vodní drak
30. Usun mogaj Vodní had
31. Modon mori Dřevěný kůň
32. Modon choni Dřevěný skopec
33. Gal bečin Ohnivá opice
34. Gal tachija Ohnivá slepice
35. široj nochaj Hliněný pes
36. Široj gachaj Hliněné prase
37. Temur chulugana Železná myš
38. Temur ücher Železný vůl
39. Usun bar Vodní tygr
40. Usun taulaj Vodní zajíc
41. Modon luu Dřevěný drak
42. Modon mogaj Dřevěný had
43. Gal mori Ohnivý kůň
44. Gal choni Ohnivý skopec
45. Široj bečin Hliněná opice
46. Široj tachija Hliněná slepice
47. Temur nochaj Železný pes
48. Temur gachaj Železné prase
49. Usun chulugana Vodní myš
50. Usun ücher Vodní vůl
51. Modon bar Dřevěný tygr
52. Modon taulaj Dřevěný zajíc
53. Gal luu Ohnivý drak
54. Gal mogaj Ohnivý had
55. Široj mori Hliněný kůň
56. Široj choni Hliněný skopec
57. Temur bečin Železná opice
58. Temur tachija Železná slepice
59. Usun nochaj Vodní pes
60. Usun gachaj Vodní prase

Tento cyklus se vždy po šedesáti letech opakuje. Je pochopitelné, že by při stanovení letopočtu mohlo dojít k omylům, kdyby nebylo spolehlivého návodu k stanovení minulých šedesátiletých cyklů. Aby se totiž takové nehodě předešlo, označují panovníci léta své vlády zvláštním jménem. Tímto způsobem jsou cykly tak jasně určeny, že nemůže dojít k záměně.
Mongolové tedy říkají: v dvacátém osmém roce Tao-kuanga, který jest rokem hliněné opice (1848).
V Číně se započal nynější šedesátiletý cyklus rokem 1804, letopočet podle vlády Tao-kuangovy začal rokem 1821, to jest v době, kdy nyní vlád­noucí císař nastoupil na trůn. Názvy Šun-č', Kchang-si, Jüng-čeng, Čchien-lung, Tia-čching a Tao-kuang nejsou však vlastními jmény prvních šesti císařů mandžuské dynastie, jsou to zvláštní pojmenování, jimiž jsou označována léta jejich vlády.
Tibeťané zavedli cyklus desítiletý a dvanáctiletý, vytvořili však z nich více kombinací než Mongolové. Jejich cyklus trvá dvě stě padesát dva roky.
Prvních dvanáct let je označeno jmény zvířat, potom tatáž jména jsou kombinována s názvy pěti živlů, dvakrát opakovanými až do dvaasedm­desátého roku cyklu. Potom se k těmto kombinacím připojí slovo pho (samec); tímto spojením se dospěje k stodvaatřicátému roku. Dále se k těmto kombinacím připojí slovo mo (samice), čímž se dospěje až k roku sto devadesát dva. Posléze se připojí pho i mo, a tak se uzavře dvěstědvaapadesátiletý cyklus.
Taková chronologická soustava je ovšem pro všeobecné používání velmi nesnadná. Je proto odkázána do klášterů, kde se jí zabývají nejvzdělaněj­ší lámové. Lid si klidně žije ze dne na den, aniž by vůbec něco o existenci této kombinace cyklů tušil. Mimo regenta jsme se ve Lhase nesetkali s nikým, kdo by nám dovedl říci, jaký je letos rok. Zdálo se nám, že se všeobecně nepřikládá žádná důležitost ani označování data ani pojme­nování roku určitým jménem. Jeden z nejvyšších lhaských hodnostářů, velmi učený láma, nám jednou řekl, že čínský způsob letopočtu je velmi obtížný a že postrádá tibetské jednoduchosti; shledával přirozenějším, datuje-li se zcela obyčejně asi takto: tohoto roku, loňského roku, je tomu dvacet let, je tomu sto let atd... Řekli jsme mu, že tento způsob není dobrý leč k tomu, aby se v historii nadělal nepopsatelný zmatek. „Proč by to bylo třeba znát? Důležité je vědět, že se to stalo za dávných časů. K čemu je dobré znát přesné datum událostí? Jaký by z toho byl užitek?"
Tato nevážnost chronologie, nebo při nejmenším tento všeobecný nezá­jem o chronologii lze najít ve většině lamaistické literatury. Lamaistická díla neznají pořadí, nejsou datována a tak čtenáři neskýtají víc než snůšku příběhů, nakupených jeden přes druhý. Není v nich řečeno nic přesného ani o osobách, ani o událostech. Naštěstí jsou tibetské dě­jiny propojeny s dějinami Číny a Mongolská, takže pomocí literatury těchto dvou národů lze tibetskou chronologii upřesnit a dát jí přesný řád.
Za svého pobytu ve Lhase jsme si všimli, že Tibeťané jsou netoliko špatnými počtáři let, nýbrž i dnů v měsíci. Jejich kalendář je vskutku zmatený. Tato soustava je ovlivněna scestným názorem buddhistů o šťastných a nešťastných dnech. Všecky dny, které jsou v měsíci poklá­dány za nešťastné, se jednoduše zruší a nepočítají se. Je-li například patnáctý den v měsíci dnem nešťastným, počítá se dvakrát den čtrnáctý a přejde se bezprostředně na den šestnáctý. Často se vyskytne několik nešťastných dnů za sebou, to však Tibeťany nikterak neuvede do roz­paků, jednoduše všechny tyto dny vypustí a přejdou až ke dni šťastnému. V tomto způsobu neshledávají nic nepohodlného.
Nový rok je pro Tibeťany, tak jako pro všechny národy, obdobím svátků a radovánek. Poslední dny dvanáctého měsíce jsou poznamenány koná­ním příprav: lidé se zásobují čajem, máslem, campou, ječným vínem, hovězím a skopovým masem. Ze skříní se vytahují sváteční šaty, utírá se prach, kterým je pokryt všechen nábytek, všude se leští, utírá, mete, krátce obyvatelé se snaží vnést do domu trochu čistoty a pořádku. Protože je to jenom jednou za rok, všechny domy nabývají svěžího vzhledu. Předmětem mimořádné péče jsou obzvláště domácí oltáře: natírají se sošky, z čerstvého másla se hnětou pyramidy, květiny a všelijaké ozdoby, aby se jaksepatří vyzdobil příbytek rodinného buddhy. První losar neboli sváteční obřad začíná o půlnoci. Všichni lidé jsou vzhůru a s netrpělivostí čekají na tuto tajemnou, slavnostní hodinu, která uzavírá starý rok a otvírá rok nový. Protože jsme na tento okamžik mezi dvěma roky nebyli nijak zvědaví, šli jsme si v obvyklou hodinu lehnout. Spali jsme už hlubokým spánkem, když nás náhle probudily radostné výkřiky. Zaznívaly ze všech stran, ze všech čtvrtí města. Bylo slyšet zvony, cimbály, mořské mušle, tamburíny a všechny ostatní tibet­ské hudební nástroje. Vzešel z toho tak hrozný hřmot, jaký si ani nelze představit, dalo by se říci, že se Nový rok začíná kočičím koncertem. Už jsme měli chuť vstát, abychom lhaskému obyvatelstvu popřáli blaho a štěstí, zima však byla tak lezavá, že po všech úvahách a zralém rozmýšlení jsme se rozhodli, že bude nejlépe, když zůstaneme pod svými silnými vlněnými přikrývkami a když se jen v srdci sjednotíme s vše­obecným veselím... Ozvalo se však mohutné bušení do dveří našeho domu a právě tak silný křik. To nás přimělo vzdát se svého velkolepého záměru. Po nejrůznějších vytáčkách jsme nakonec museli vstát ze svého teplého lože, museli jsme se obléci, a jakmile jsme otevřeli dveře, vtrhlo do naší světnice několik známých Tibeťanů a zvali nás k novoroční hostině. Všichni s sebou nesli hliněný hrníček na vaření, v němž v horké vodě plavaly kuličky z medu a ječné mouky. Jeden z návštěvníků nám podal dlouhou stříbrnou jehlici zakončenou háčkem a vybídl nás, aby­chom zalovili v jeho nádobě. Nejdříve jsme se chtěli vymluvit, že není naším zvykem jíst v noci, byli jsme však tak mile pobízeni, vyplazovali na nás jazyk s takovou roztomilostí, že jsme se museli vzdát na milost a nemilost losaru. Každý jsme napíchl jednu kuličku a chvíli jsme ji podrželi mezi zuby, abychom zjistili, jakou má chuť. Podívali jsme se na sebe a ušklíbli jsme se, museli jsme však zachovat společenské ohledy a zdvořilost. Kéž by se to odbylo jen tímto prvním aktem, vyjadřujícím oddanost! Avšak běda! Losar byl neúprosný, téměř bez ustání se u nás střídali četní přátelé, kterých jsme ve Lhase nabyli. Museli jsme být vzhů­ru a až do nového dne chřoupat tibetské cukroví.
Druhý losar opět spočívá ve vykonávání návštěv, avšak s jiným ceremo­niálem. Jakmile se objevilo slunce, Tibeťané probíhali ulicemi města, v jedné ruce drželi kotlík s čajem a máslem, v druhé ruce měli velkou, zlatem zdobenou mísu s kaší z campy. Kaše byla navršena do pyramidy a navrchu byla zakončena třemi klasy ječmene. Toho dne nikdo nesmí přijít na návštěvu, aniž by s sebou nenesl campu a čaj s máslem. Jakmile se vstoupí do domu toho člověka, jemuž se jde popřát šťastný nový rok, je třeba třikrát za sebou padnout k zemi před domácím oltářem, který je slavnostně osvětlen a skvostně vyzdoben. V pánvi se zapálí cedrové jehličí nebo jiné vonné listí a všem přítomným se nabídne šálek čaje a podá se jim mísa, z níž si každý vezme kousek campové kaše. Domácí lidé proka­zují návštěvníku tutéž zdvořilost. Obyvatelé Lhasy říkají: Tibeťané oslavují Nový rok campou a čajem s máslem, Číňané červeným papírem a prskavkami, Khačhové výtečným jídlem a tabákem, Bhútiové zpěvem a poskakováním.
I když se tato lidová průpovídka zcela zakládá na pravdě, nejsou Bhútio­vé se svým způsobem radovánek osamoceni. Tibeťané také dovedou svou oslavu Nového roku oživit divokým veselím, při němž hraje důležitou úlohu zpěv a tanec. Ulicemi pobíhají houfy dětí, oblečených do zelených šatů s množstvím rolniček. Navštěvují dům po domu a pořádají koncerty, které nejsou nikterak nepříjemné. Obvykle unylý a melancholický nápěv bývá náhle přerušen ohnivým refrénem. Při nápěvu se tito malí zpěváčci chovají klidně, rozvážně a pravidelně pokyvují tělem. Podobají se ky­vadlům na hodinách. Jakmile však přijde refrén, začnou mocně a rytmic­ky dupat. Cinkání rolniček a zvuk jejich okovaných bot tomu dodává divoký doprovod, který velmi lahodí sluchu, zvláště tehdy, když je slyšet z povzdálí. Když pak ti malí koledníčci ukončí koncert, dostávají od lidí, kterým zpívali, vdolečky smažené na ořechovém oleji a nějakou tu hrud­ku másla. Na veřejných prostranstvích a před budovami úřadů hrají od rána do večera komediantské společnosti. Předvádějí obecenstvu zábavná před­stavení. Tibetské divadelní kusy nejsou tak jako v Číně členěny najedná­ní, všichni herci jsou po celou dobu společně na jevišti. Zpívají a tančí, předvádějí silácké kousky a kejkle. Zdálo se nám, že tibetský balet má vynikající úroveň. Tančí, vyskakují, předvádějí piruety s neobyčejnou mrštností. Mají na sobě baret s dlouhými bažantími péry, černou škra­bošku zdobenou bílým, neobyčejně dlouhým vousem, široké bílé kalhoty a zelenou halenu, která jim sahá až ke kolenům a je na bedrech stažena žlutým pásem. Na této haleně jsou přišity dlouhé stuhy, z nichž vlají chomáče bílé vlny. Jakmile se herec začne rytmicky pohybovat, všecky tyto přívěsky půvabně doprovázejí pohyby jeho těla. Když začne kroužit, roztočí se do vodorovné polohy, takže kolem něho vytvářejí kruh a zdá se, jako by jeho piruetu ještě více zrychlily.
Ve Lhase je ještě možno vidět provazolezeckou akrobacii, jíž se říká Tanec duchů. Dlouhé lano, pevně spletené z kožených řemínků, se upevní na vrcholu Potály, druhý jeho konec se zachytí na úpatí hory. Tanečníci přecházejí po tomhle lanu s takovou mrštností, jaká se dá vidět jenom u koček a opic. Mnohdy, když vystoupí až k vrcholu, rozpřáhnou paže, jako by chtěli plavat, a sjedou po laně dolů rychlostí vystřeleného šípu. V této akrobacii vynikají zvláště obyvatelé provincie Gang. Ze všeho, co jsme ve Lhase při oslavách Nového roku viděli, se nám zdála nejpodivuhodnější slavnost, jíž Tibeťané říkají Lhasa-Meru. Je to ve skutečnosti vpád nesmírného množství lámu do města. Lhasa-Meru začí­ná třetího dne v prvním měsíci. Početnému osazenstvu všech buddhistických klášterů v provincii Ü se otevrou brány, a tu je vidět, jak v obrov­ských zástupech přicházejí lámové všemi cestami do Lhasy. Jdou buď pěšky, nebo jedou na koních, na mezcích nebo na vacích. Nesou si s sebou modlitební knihy i kuchyňské nádobí. Město je brzy přeplněno zástupy lámů, které se neustále valí z okolních hor. Lámové, kteří se nemohou ubytovat v soukromých domech nebo ve veřejných budovách, budují si ležení na náměstích a na ulicích, nebo si stavějí malé cestovní stany v okolí města. Lhasa-Meru trvá celých šest dnů; v té době jsou uzavřeny soudy, takže řádný běh spravedlnosti je pozastaven, ministři a veřejní činitelé ztrácejí do jisté míry autoritu a všechno řízení je ponecháno této hrozné armádě duchovních osob. A tak ve městě panuje nepořádek a ne-vyjádřitelný zmatek. Lámové pobíhají po ulicích v dezorganizovaných tlupách, strašně řvou, zpívají modlitby, hádají se, nadávají si, vrážejí do sebe a často se mezi nimi strhne rvačka, při níž teče krev. I když se lámové o těchto svátcích neprojevují příliš skromně a pokorně, není třeba je podezírat, že přicházejí do Lhasy proto, aby se oddávali světským radovánkám, které se příliš neslučují s jejich duchovním sta­vem. Naopak, rozhodující pohnutkou této pouti je právě zbožnost. Jejich cílem je dosáhnout dalajlámova požehnání a vykonat pouť do slavného buddhistického kláštera Meru ve středu města. Odtud pochází jméno Lhasa-Meru, jež bylo dáno těmto šesti svátečním dnům. Klášter Meru je pozoruhodný přepychem a bohatstvím svých chrámů. Stále tu vládne pořádek a čistota a to z něho vytváří vzor pro všechny ostatní kláštery v provincii. Na západ od hlavního chrámu je zahrada, ohraničená sloupovím. Tam také jsou dílny tiskařů. Ke klášternímu osazenstvu náleží i mnoho dělníků, kteří se denně zabývají rytím do desek a tisknutím buddhistických knih. Protože způsob, jakým to dělají, je týž jako v Číně, nebudeme se tím zabývat; je to všeobecně známo. Lámové, kteří každým rokem navštěvují Lhasa-Meru, pořizují si přitom nákupy knih.
V samotném obvodu Lhasy je více než třicet velikých buddhistických klášterů. Nejslavnějšími kláštery s největším počtem osazenstva jsou Gandän, Däpung a Sera. V každém z nich žije přibližně patnáct tisíc lámů.
Gandän, což znamená v tibetštině „Nebeskou blaženost", je jméno hory čtyři míle na východ od Lhasy. Na vrcholu hory se zvedá klášter Gandän. Podle zpráv z lamaistických knih byl klášter založen roku 1409 naší éry slavným Congkhapou, reformátorem buddhismu a zakladatelem sekty Žlutých čepic. Congkhapa (člověk z kraje divoké cibule) se tam usídlil a také tam zanechal svou tělesnou schránku, když se jeho duše spojila s universální Prabytostí. Tibeťané tvrdí, že je tam dosud vidět jeho zachované, neporušené a svěží tělo, vznáší prý se neustále ve vzduchu, aniž by bylo čímkoliv podepřeno, a občas promlouvá k věřícím...
Klášter Däpung („Hromada rýže") je na západ od Lhasy, stojí na svahu vysoké hory. Uprostřed kláštera se vypíná jakýsi stánek bohatě zdobený zlatem a malbou. Je vyhrazen pro dalajlámu, který sem vždy jednou do roka zavítá, aby duchovním vykládal posvátné knihy. Mongolští lámové, kteří přicházejí do Tibetu zdokonalit se ve znalostech modliteb, aby mohli vystoupit na vyšší příčku lamaistické hierarchie, usazují se obvykle v Däpungu. Proto je tento klášter nazýván klášterem Mongolů. Sera je na sever od Lhasy sotva půl míle cesty. Buddhistické chrámy a domky lámů jsou postaveny na svahu hory, osázeném cesmínami a cypřiši. Prochází jím cesta, po níž přicházejí poutníci z Mongolska. Všechny tyto stavby jsou seskupeny nad sebou jako v amfiteátru a zřetelně se odrážejí od zeleného pozadí hory. Už zdaleka je na ně vábný a pěkný pohled. Na mnoha místech v nerovnostech hory, hodně vysoko nad klášterním městem je několik cel lámů poustevníků. Lze se tam dostat jen s velikými obtížemi. Klášter Sera vyniká třemi několikapatrovými chrámy, jejichž všechny síně jsou vyzdobeny zlatem. V oltáři jednoho z těchto chrámů je s nesmírnou úctou přechováváno pověstné dordže čili posvěcující nástroj, který, jak věří buddhisté, přiletěl vzduchem z Indie a spadl v tomto klášteře. Je to bronzový nástroj, tvarem poněkud připomíná paličku od hmoždíře. Prostředek, za který se drží, je hladký a válcovitý, oba konce jsou silnější, jsou vejčitého tvaru a jsou ozdobeny symbolickými figurami. Všichni lámové musí mít vlastní malé dordže, přesně zhotovené podle modelu, který zázračně přišel z Indie. Nástroj je pro lámy nepostradatelný, a to jak při přednášení modliteb, tak i při různých jiných náboženských obřadech. Jednou ho musí vzít do rukou, jednou si ho musí položit na kolena, pak ho znovu musí uchopit a točit jím podle pravidel přesně určených obřadními knihami. Dordže ze Sery je předmětem hluboké úcty. Poutníci nikdy neopomenou padnout na zem před oltářem, v němž je uloženo.

str. 355 ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^

Byly nám přistaveny dvě pramice, aby se na nich převezli jezdci i koně. Ti klidně nastoupili a seřadili se vedle sebe; bylo zřejmé, že to není po­prvé, co se takto nalodili. Potom nastoupili lidé kromě depy, Li Kuo-ana a nás dvou. Pochopili jsme, že se přes řeku přepravíme vznešenějším způsobem. Pozorně jsme se rozhlíželi do všech stran, nikde jsme však žádný přívoz neviděli. „A jak se přepravíme my?" „Podívejte se, už se loďka blíží!"
Pohlédli jsme směrem, kam nám bylo ukázáno, skutečně jsme spatřili loďku a muže jdoucího přes pole. Nebylo to však tak, jak se to obyčejně děje; loďka nenesla muže, ale muž nesl loďku. Byl na toho převozníka vskutku podivný pohled, jak běží s velkou loďkou na zádech. Když došel ke břehu, klidně složil břemeno a položil je na vodu, aniž ho to stálo sebemenší námahu. To tedy nebyl všední úkaz: buď ten člověk měl obrovskou sílu, nebo loďka byla neobyčejně lehká. Přistoupili jsme tedy k tomu plavidlu, abychom je náležitě prozkoumali. Dotkli jsme se ho a otázka nám byla ihned zodpovězena. Poměrně veliká loďka byla zhotovena z hovězí kůže, důkladně sešité. Vnitřek byl vyztužen několika bambusovými tyčkami, které jí také dodávaly patřičný tvar. Podali jsme si ruku s kašmírským guvernérem a vstoupili jsme do loďky. Málem jsme ji však protrhli hned prvním krokem, který jsme udělali. Zapomněli nás upozornit, že se může šlápnout jen na bambusové tyčky. Když jsme se pak konečně nalodili, převozník odstrčil loď dlouhou tyčí a za chvíli jsme už byli na druhém břehu řeky. Vyskočili jsme na břeh, majitel si opět naložil loďku na záda a ztratil se kdesi v polích. Tyto kožené loďky nesmějí zůstat dlouho ve vodě, jinak by shnily. Použijí-li se, musí se položit na břeh a nechat vyschnout, kdyby se však natřely dobrým lakem, odolaly by účinkům vody a daly by se použít i pro delší plavbu.
Když jsme tedy stáli na suché zemi, podívali jsme se naposledy na Lhasu, kterou bylo ještě v dálce vidět. Povzdychli jsme si z hloubi srdce: „Ó Bože, staň se vůle tvá!" Jeli jsme mlčky s karavanou. Bylo 15. března roku 1846.

str. 362 ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^

Kapitola IX.


Po odchodu ze Lhasy jsme putovali ně­kolik dnů prostředkem rozlehlého, dobře obdě­lávaného údolí. Všude bylo vidět tibetské usedlosti, kolem nichž rostly vysoké stromy. Polní práce ještě nezačaly, protože tibetské zimy jsou vždycky dlouhé a kruté. Stáda koz a jaků bloudila smutně po prašných polích a čas od času okusovala tvrdé, tuhé listy čching-kche. Je to jakýsi druh ječmene, který je hlavní plodinou této chudé země. Celé údolí je poseto množstvím malých políček, která od sebe oddělují nízké, široké zídky z velikých kamenů. Zúrodnění téhle kamenité krajiny si jistě vyžádalo od prvních rolníků hodně dřiny a trpělivosti. Ty obrovské kameny se musily namáhavě vybírat ze země jeden po druhém a pak srovnávat na mezích.
V té době, kdy jsme tudy procházeli, měla krajina smutný a melancho­lický ráz. Přitom však bylo údolí neustále oživováno karavanami lámů, kteří se se zpěvem a dováděním odebírali na slavnost Lhasa-Meru. Co chvíli se ozývaly veselé výkřiky a výbuchy smíchu ze všech statků, kolem kterých jsme projížděli, což dosvědčovalo, že novoroční slavnosti ještě zdaleka nejsou u konce.
První úsek naší cesty nebyl dlouhý. Krátce před západem slunce jsme se zastavili v Dečhenu. Byla to vesnice vzdálená od Lhasy asi šest mil (60 li). K odpočinku karavany byl přichystán prostorný dům. Jakmile jsme seskočili na zem, uvedl nás starosta vesnice do světnice. V nádobě z pálené hlíny hořel veliký oheň z argalu. Vybídl nás, abychom se posadili na tlusté polštáře ze zeleného puruku, a hned nato nám přinesli čaj s máslem. Byli jsme obklopeni takovou péčí a zahrnuti takovou laskavostí, že nám srdce pookřálo. Takové cestování nám ovšem připadalo jako sen. Jak se lišilo od drsného, bídného života, který jsme vedli v pustinách, kde každá zastávka znamenala řetěz utrpení! Jak se nám teď cestovalo! Nemusili jsme si stavět stan a starat se o zvířata, nemusili jsme se starat ani o teplo ani o jídlo. Všecko se nám to zdálo jako naplnění překrásného snu: vždyť jsme jen seskočili s koně, a už tu pro nás byla připravena teplá světnice a velký hrnec čaje s máslem. Byl to pro nás skutečný přepych. Za chvíli po našem příchodu k nám přišla oficiální návštěva. Byl to veliký láma, kterého regent pověřil, aby nás doprovázel až k čínským hra­nicím. Dosud jsme si s ním nevyměnili ani slovo kromě několika zdvoři­lostních frází při přechodu řeky. Tato osobnost se jmenovala Džamdžang, tj. „Muzikant". Byl to asi padesátiletý, zavalitý muž. Dříve zastával úřednické funkce v několika tibetských krajích, než byl povolán do Lhasy, zastával místo generálního depy v okrese nedaleko Ladaku. V jeho širokém, poněkud vrásčitém obličeji se prostíralo úžasné dobráctví. Byl prostomyslný a upřímný jako malé děcko. Sdělil nám, že regent vydal rozkaz, aby se naše cesta dála bez nesnází; on sám se musí starat o to, aby nám nic nechybělo po celou tu dobu, po kterou budeme v zemi podřízené dalajlámovi. Nakonec nám s dlouhým a nadneseným vy­chvalováním představil dva mladé Tibeťany.
„Tito dva muži jsou zvlášť určeni k tomu, aby vám cestou sloužili. Ať jim poručíte cokoliv, musí vás na slovo poslechnout. Pokud jde o jídlo," dodal, „bylo dohodnuto, že budete jíst s čínským mandarínem, protože jste si ještě nezvykli na tibetskou kuchyni."
Chvíli jsme rozmlouvali s lámou Džamdžangem a pak nám byla proká­zána čest povečeřet ve společnosti „Mírotvorce království" Li, který byd­lil v sousední místnosti. Li Kuo-an byl neobyčejně milý, řekl nám mnoho podrobností o cestě, kterou právě konáme a kterou on sám šel už osmkrát. Abychom si každý den mohli psát přesné záznamy o krajinách, jimiž budeme procházet, půjčil nám čínskou knížku, která popisovala cestu z Čcheng-tu-fu, hlavního města provincie S'-čchuan, do Lhasy. Toto dílo se jmenovalo Wej-cang tchu-š', což znamená Popis Tibetu, provázený mapami. Byla to kompilace z několika čínských popisů Tibetu a byla sepsána mandarínem Lu Chua-ču, který v 51. roku panování císaře Čchieng-lunga (1786) byl pověřen zásobováním čínské armády. Otec Jakinf Bičurin, ruský archimandrita v Pekingu, uveřejnil překlad tohoto zeměpisného díla o Tibetu. Henri Julius Klaproth pak přeložil, opravil a opatřil poznámkami tuto práci ruského překladatele a vydal ji v Nouveau Journal asiatique v Paříži. (Nouveau Journal asiatique, 2. série, svazek IV. 1829 a VI. 1830).
Část tohoto čínského díla, v níž je popisována cesta ze Lhasy až k hrani­cím provincie S'-čchuan, vyniká neobyčejnou přesností; měli jsme ji stále před očima. Je to však cestopis suchopárný a lakonický. Vzbudil by zájem jenom těch lidí, kteří se speciálně zabývají zeměpisem, anebo těch, kteří by těmito místy procházeli. Je to jen suchý výpočet míst při cestě, úsek po úseku. Abychom o něm udělali představu, ocitujeme odstavec, který zahrnuje cestu prvního dne našeho pochodu.


  • Z Dečhenu (Te-čching) k zastávce Cchaj-li.
  • Ze Cchaj-li k noclehu ve Lhase.
  • V Dečhenu je dostatek hostinců, v nichž se pocestní na čas zastavují.
  • Blízko cesty je strážní dům, odtud je 40 li do kláštera Cchaj-li -- 40 li.
  • V Cchaj-li je depa, který zásobí pocestné dřevem a senem.
  • Tento okres je oddělen od lhaského okresu řekou.
  • Toto město lze dosáhnout po 20 li pochodu. Je tam vojenský velitel ------ 20 li.

Z Dečhenu jsme vyšli ještě před rozedněním, protože před námi byla dlouhá cesta. Jeli jsme týmž údolím, do něhož jsme vstoupili při odchodu ze Lhasy. Avšak čím dále jsme postupovali, hory, které obklopovaly údolí, se stále víc a víc zvedaly nad obzor a zdálo se, jako by se k nám při­bližovaly. Údolí se znatelně zužovalo, půda začala být kamenitá, statků ubývalo a obyvatelstvo pomalu pozbývalo elegantního a civilizovaného zevnějšku, jaký obvykle mívá v okolí větších měst. Po osmdesáti li rychlého a nerušeného pochodu jsme se zastavili, abychom si odpočinuli a pojedli ve velikém buddhistickém klášteře, který však byl napolo rozbořený a kde teď sídlilo jen několik uboze oblečených lámů. Chudoba, jež je postihla, jim nedovolila nabídnout hlavním osobám karavany víc než čaj s mlékem, hrnec piva a hrudku másla. Měli jsme v zásobě placky a skopovou kýtu, kterou nám Li Kuo-anův kuchař připravil minulého dne, takže nám nic nechybělo.
Když jsme se najedli, vrátila se nám do údů čilost. Poděkovali jsme těm chudým buddhistickým mnichům, darovali jsme jim khatak a znovu jsme vsedli na koně. Bylo už dost pozdě a před námi bylo ještě čtyřicet li, než dospějeme ke stanici. Do Medokongkaru jsme dorazili za úplné tmy. Naší první starostí bylo svolat tibetské čeledíny a požádat je, aby nám co nejdříve opatřili nocleh. Protože jsme po celý ten dlouhý den jeli na špatných koních, řekli jsme si, že nás to osvobozuje od společenských ohledů. Snědli jsme jen lehkou večeři, pomodlili jsme se, popřáli jsme dobrou noc „Mírotvorci království" a lámovi „Muzikantovi" a skryli jsme se pod pokrývkami.
Druhého dne, když jsme vykoukli z postelí, zářilo už slunce. Na dvoře hostince se nic nehýbalo, nebylo slyšet ani chrochtání jaků ani řehtání koní. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se konaly přípravy k odjezdu karavany. Vstali jsme, a když jsme si prsty promnuli oči, otevřeli jsme dveře naší světnice, abychom se dověděli, co se to vlastně děje. Spatřili jsme Li Kuo-ana a lámu Džamdžanga, jak sedí na dvoře a klidně se vyhřívají na slunci. Jakmile nás uviděli, přišli k nám a s velikými oklikami nám vysvětlovali, že se tu budeme musit jeden den zdržet, poněvadž vyvstaly obtíže s obstaráváním koní a jaků. „Je to špatná zpráva," naříkali, „taková ztráta času je nepříjemná, nemůžeme však proti tomu nic dělat. Příčinou tohoto zpoždění jsou no­voroční slavnosti."
„Naopak," utěšovali jsme je, „to je znamenitá zpráva. Nás přece nic nenutí, abychom spěchali. Můžeme jít docela pomalu, proč pak bychom si cestou neodpočinuli, vždyť se nic nestane."
Tato slova zbavila oba náčelníky naší eskorty nemalých rozpaků. Ti dobří lidé se totiž domnívali, že jsme se s nimi přišli pohádat za to, že je napadlo na den si odpočinout. Velice se zmýlili. Jestliže při našich před­chozích cestách bylo každé zdržení tak bolestné, bylo to proto, že jsme před sebou měli cíl a že jsme ho chtěli co nejdříve dosáhnout. Teď už to však nebylo totéž, přáli jsme si, pokud to bude možné, cestovat tak trochu jako turisti. Konečně jsme ani nepovažovali za logické, abychom tolik pospíchali z míst, odkud nás vyháněli.
Medokongkar je místo, kde se mění ulak, to znamená koně, soumaři a lidé, kteří je doprovázejí. Tento druh roboty je organizován tibetskou vládou po celé cestě ze Lhasy až k čínským hranicím. Jedině čínští a tibetští veřejní činitelé s oficiálním posláním mají právo cestou použít této služby. Vláda ve Lhase jim vystaví k tomu účelu průkaz, na němž je jasně vyznačen počet mužů a zvířat, které musí obstarat obce povinné ulakem.
čínský popis Tibetu líčí tento druh roboty takto:
Místní službou zvanou ulak jsou povinni všichni, kdož vlastní nějaký majetek, muži i ženy. Ani ti, kteří pocházejí z nejvzdálenějších zemí, obývají však celý dům, ne­mohou být od ní osvobozeni. Podle majetkových poměrů se stanoví počet mužů, jež je nutno pro tuto službu obstarat. Všecko si řídí obecní starší a depové; podle velikosti domů určují počet mužů, jež je nutno poskyt­nout jako ulak. Jeden dům dává tři, čtyři, až i deset mužů. Málo početné rodiny si najímají jako náhradníky chuďasy, nebo za každý den zaplatí půl unce stříbra. Ti, kdož překročili šedesátý rok věku, jsou z veškeré služby vyňati. Vyžadují-li to veřejné zájmy, musí bohatší domy zapůjčit i jaký a koně, osly i mezky. Chudí se spojují a ze tří nebo ze čtyř domů se půjčuje jedno zvíře.
Čínští mandaríni, kteří se na všem snaží získat peníze, si našli prostředek, jak vydělat na tomto ulaku, který jim zdarma poskytuje tibetská vláda. Před odchodem ze Lhasy všemožně intrikují, aby se jim do cestovních pasů zapsal nejvýše možný počet zvířat. Cestou jich však vyžadují jen tolik, kolik jich nezbytně potřebují, a za zbytek obdrží kompenzaci ve stříbře. To bohatí Tibeťané dávají raději, než by svá zvířata vystavili nástrahám cesty. Jsou i takoví, kteří vyžadují ulak úplný a využívají ho k přepravě zboží do Číny. Li Kuo-an, kterého jsme viděli tak energicky protestovat, že se stydí přijmout císařskou odměnu, kterou mu nabízel Čchi Šan, prokázal city mnohem méně ušlechtilé, jednalo-li se o ulak. V ten den, kdy jsme meškali v Medokongkaru, dostal se nám náhodou do rukou jeho cestovní pas a neobyčejně nás překvapilo, že jen nám dvěma byli propůjčeni dva koně a dvanáct jaků. Všechna naše zavazadla sestá­vala pouze ze dvou truhlic a několika ložních přikrývek. „K čemu je nám tolik jaků?" žádali jsme o vysvětlení „Mírotvorce království". „Proč je tam napsáno dvanáct jaků k nesení našich zava­zadel?"
„Ach, to je omyl," odpověděl nám, „písař se asi zmýlil." Abychom se nedopustili nezdvořilosti, musili jsme se spokojit s takovýmto vysvětlením.
Stává se velmi často, že se Číňané dočkají velkého zklamání při svých spekulacích s ulakem. Při cestě se vyskytují odbojné tibetské kmeny, které ani zdaleka nejsou ochotny podvolit se takovým kontribucím. Těmto divokým a hrdým horalům se mohou ukazovat jakékoliv listiny s dalajlámovou pečetí či s podpisem čínského vyslance, nijak se jich to ani nedotkne. Na všechny řeči, které se s nimi vedou, na všechna napo­mínání, aby se podřídili zákonům, mají jen jedinou odpověď. Za jednoho průvodce dáš tolik a tolik, za jednoho koně tolik a tolik, za jednoho jaká tolik a tolik... Všecka čínská diplomacie je ta tam a ulak se musí za­platit.
Obyvatelé Medokongkaru se k nám chovali velmi zdvořile a okázale, starosta obce nás dokonce obdařil mimořádnou pozorností, že pro nás vyjednal vystoupení kejklířů, kteří přišli do tohoto kraje k novoročním slavnostem. Rozsáhlý dvůr hostince, kde jsme byli ubytováni, sloužil jako divadlo. Nejprve maskovaní a podivně oblečení herci dlouho provozovali jakousi hřmotnou a divokou hudbu, aby k představení přilákali obe­censtvo. Když se lidé sešli a sesedli se kolem scény, přišel za námi medokongkarský depa a slavnostně předal jak nám, tak i našim dvěma prů­vodcům stuhu štěstí (khatak). Pozval nás, abychom se rozsadili na čtyřech polštářích, které dal položit u kmene vysokého stromu v koutu dvora. Jakmile jsme se usadili, celá skupina kejklířů se dala do pohybu. Za do­provodu hudby tančila ďábelský tanec, jehož rychlost nám působila závrať. Potom následovaly skoky do dálky, do výšky, piruety, silácké výkony a souboje s dřevěnými šavlemi. Všechno to bylo doprovázeno zpěvem, dialogy, hudbou či řevem, který napodoboval hlas divokých zvířat. V této komediantské společnosti byl jeden zvláště podivně masko­vaný herec, jehož úkolem bylo dělat šaška. Měl vyhrazeno právo na žerty a směšné kousky. Stále jsme ještě dokonale neovládali tibetštinu, abychom přesně rozuměli smyslu jeho vtipů; jestliže jsme je však po­suzovali podle dupotu a podle výbuchů smíchu obecenstva, pak se zdálo, že se své úlohy vtipného muže zhostil přímo skvěle. Vcelku bylo toto divadelní představení velice zábavné. Tibeťané jím byli přímo okouzleni. Když se po více než dvě hodiny kejklíři dostatečně vytancovali, vyská­kali a vykřičeli, sňali masky, vyplázli na nás jazyk a přitom se nám hlu­boce poklonili. Každý z nás daroval principálovi stuhu štěstí... a opona spadla.
Odpoledne jsme pozvali Li Kuo-ana na krátkou procházku. I když jeho nohy nebyly příliš pohyblivé, přijal ochotně náš návrh, a tak jsme si šli společně prohlédnout obec. Městečko Medokongkar je hojně zalidněné, nic však nenasvědčuje tomu, že by jeho obyvatelé žili v blahobytu. Domy jsou postaveny povětšině z kamenů, hrubě stmelených jílem. Je tu i mnoho domů napůl zřícených, které slouží jako útočiště obrovským hejnům krys. Několik malých buddhistických chrámů je pečlivě obíleno vápnem, takže nápadně kontrastují s šedavým, zakouřeným rázem měs­tečka. V Medokongkaru je útvar čínské stráže, skládá se ze čtyř vojínů a jed­noho poddůstojníka. Tito lidé se starají o několik koní a jsou tu proto, aby si zde kurýři, nesoucí čínské úřední depeše, mohli vyměnit koně.
Když jsme se vrátili do hostince, spatřili jsme na dvoře, který ráno sloužil jako divadlo, spoustu lidí a zvířat. Zařizoval se tu pro nás ulak, který obnášel osmadvacet koní, sedmdesát jaků a dvanáct průvodců. Večer nám přišel depa oznámit, že podle svatého nařízení dalajlámova je všechno připraveno a že druhého dne se budeme moci vydat na cestu. Záleží na nás, budeme-li chtít odejít dřív nebo později. Jakmile se rozednilo, nasedli jsme na koně a dali jsme Medokongkaru sbohem. Po několika hodinách pochodu jsme opustili dlouhé údolí, kterým jsme jeli od Lhasy a které se teď zúžilo jako vývod nálevky. Vešli jsme do pusté a divoké krajiny. Po celých pět dnů jsme cestovali jakoby bludištěm. Jednou jsme musili zahnout vpravo, podruhé vlevo, několikrát jsme se musili vracet zpět, abychom se vyhnuli propastem nebo abychom obešli nepřístupnou horu. Jeli jsme hlubokými údolími podél břehů říček a mezi kamenitými jámami, koně spíš poskakovali, než kráčeli. Kdyby tato statná zvířata nebyla zvyklá na rozervaný terén, těžko by odolala únavám takové cesty. Pouze půl dne jsme cestovali příjemně a bezpečně. Znovu jsme se setkali s řekou, kterou jsme překročili po odchodu ze Lhasy; klidně protékala zvolna se svažujícím údolím a její široké břehy skýtaly pocestným poměrně snadnou a rovnou cestu. V téhle divoké krajině se k přenocování nenajde nic než studené a vlhké rozvaliny, v nichž se prohání vítr. Přicházeli jsme však k nim vždy tak unaveni, že jsme ihned usnuli hlubokým spánkem.
Před příchodem do města Gjamda jsme přecházeli pohoří Lumari. „Toto pohoří," říká čínský průvodce, „je vysoké, ne však příliš příkré, je dlouhé čtyřicet li. Proti sněhu, ledovcům a příkrým srázům hor, které pocestní potkají cestou, než přijdou k tomuto pohoří, a které tísní srdce a děsí zrak, lze tohle pohoří pokládat za rovinu, která se dá snadno přejít. Vrcholy pohoří Lumari, i když jsou hodně vysoko, jsou totiž snadno pří­stupné."
Vystoupili jsme na ně po mírném svahu, aniž bychom musili třebas jen jednou sestoupit s koně. Je to neobyčejně podivná zvláštnost, pokud jde o tibetské hory. Na druhé straně jsme se však setkali s velkými nesnázemi, začal totiž vydatně padat sníh. Zvířata stále klouzala, často se jejich zadní nohy zarazily o přední; nijak se však nepotloukla. Pro jezdce to znamenalo neustálé balancování, kterému jsme si pomalu začali při­vykat.
„Mírotvorce království" chtěl s pohoří sestupovat pěšky, aby se trochu zahřál, po několika vratkých krocích mu však nemocné nohy zakolísaly, Li Kuo-an udělal kotrmelec a vyryl do sněhu širokou a hlubokou rýhu. Zvedl se hněvem celý bez sebe, běžel k vojáku, který mu byl nejblíž, a zahrnul ho nadávkami a ranami bičíkem, protože neseskočil s koně a nepodepřel ho. Všichni čínští vojáci ihned seskočili s koní, vrhli se k zemi před svého plukovníka a odprošovali ho. Všichni ve skutečnosti porušili svou povinnost. Čínská zdvořilost vyžaduje, aby všichni podří­zení sestoupili s koně, sestoupí-li jejich nadřízený.
Když jsme došli k úpatí pohoří Lumari, vedla nás cesta podél malé říčky, která se vinula v tak hustém jedlovém lese, že denní světlo sem jen stěží proniklo. Sníh ležel v tlusté vrstvě na větvích stromů a vítr ho setřásal na karavanu v obrovských kusech. Tyto malé laviny padaly tu a tam na jezdce; ti se nestačili zlobit a překvapením vykřikovali. Zvířata už zřejmě tímto lesem procházela za podobné nepohody vícekrát, takže je to nikte­rak nevzrušovalo. Šla stále svým pravidelným krokem, jen tu a tam leda­byle zastříhala ušima, když se na ně sesypal sníh.
Sotvaže jsme vystoupili z lesa, musili jsme seskočit na zem a po celou hodinu jsme se prodírali mezi skalami. Když jsme dospěli k jejich vrcho­lům, svázali jsme koním uzdy za krkem a nechali jsme je, aby se při sestupu řídili vlastním instinktem. Lidé sestupovali buď pozpátku jako po žebříku, nebo klouzali vsedě po sněhu. Nikdo se nedopustil chybného kroku, a tak jsme sešli dolů, aniž si kdokoliv zlomil ruku nebo nohu. Jeli jsme pak ještě pět li úzkým údolím a posléze jsme spatřili na úpatí vysoké hory veliké seskupení domů, mezi nimiž se zvedaly dva vysoké buddhistické chrámy. Byla to stanice Gjamda. Kousek před vstupem do města jsme při cestě potkali útvar osmnácti vojáků, kterým stáli v čele dva nižší mandaríni, ozdobení bílou kuličkou. Mandaríni i vojíni měli tasenou šavli, na řemeni jim visel luk. Byla to posádka Gjamdy, která se zbraní v ruce a v slavnostní uniformě očekávala „Mírotvorce království" Li, aby mu vzdala vojenskou poctu. Když se k nim karavana přiblížila, osmnáct vojínů a dva mandaríni padli na kolena, sklonili k zemi špičky šavlí a společně zvolali:
,,Tu-s' Li Kuo-an, bídná posádka Gjamdy ti přeje blaho a prospěch!" Po těch slovech Li Kuo-an a vojáci jeho doprovodu ihned zastavili koně, seskočili na zem, běželi k posádce a vyzvali ji, aby povstala. Obě strany se sobě navzájem nekonečně dlouho klaněly, my jsme se však nezastavo­vali a pokračovali jsme dál v cestě. Při vstupu do města nás čekalo malé oficiální přivítání. Dva Tibeťané ve slavnostním hávu uchopili naše koně za uzdy, aby nám prokázali poctu, a dovedli nás až k domu, který byl pro nás přichystán. V domě nás očekával depa neboli první úředník okresu, podal nám stuhu štěstí a uvedl nás do světnice. Tam už byl stůl obložen čajem a mlékem, máslem, koláčky a sušeným ovocem. Ve všech těchto projevech laskavosti a pozornosti jsme však spatřovali nařízení, které jim poslal regent.
Zatímco jsme si pochutnávali na této skromné hostině, přišli nám říci, že se budeme musit v Gjamdě zdržet dva dny. Depa okresu dostal zprávu o našem příchodu až dnes ráno, a nestačil tudíž poslat pro zvířata, která se pásla daleko od města. Tato zpráva nás potěšila, narazila však na nelibost Li Kuo-ana a lamy Džamdžanga. Pokoušeli jsme se je uklidnit. Řekli jsme jim, že pokud člověk nemůže řídit spád událostí, musí je přijmout klidně a rezignovaně. Oba dva naši průvodci shledali naši doktrínu jako velkolepou v teorii, v praxi jim však nebyla příliš po chuti. Brzy však byli nuceni přiznat, že se jim toto zdržení vyplatilo, neboť po celé dva dny, co jsme setrvávali v Gjamdě, bylo nebe temné, severák dul tak silně a sníh padal tak hustě, že podle názoru místních obyvatel bychom se v tak strašné nepohodě nemohli bez nebezpečí vydat na další cestu. Podle toho, co se dalo v údolí, se dalo snadno usoudit, jak tenhle hrozný vichr musil asi řádit na horách.
Druhého dne po příchodu do Gjamdy nás přišli navštívit dva čínští důstojníci, sídlící ve městě. Jeden měl hodnost pa-cung, druhý pak waj-wej. Pa-cung byl hezký statný muž, měl zvučný hlas a rázné pohyby. Široká jizva, jež mu brázdila obličej, a dlouhé černé kníry mu dodávaly velkolepé vojenské vzezření. Po dobu čtyř let se účastnil vojenského tažení v Kašgaru jako prostý vojín, odtamtud se vrátil s hodností pa-cung, jako označení nosil paví péro. Waj-wej byl dvaadvacetiletý mladík taktéž urostlé postavy, jeho ochablý, změkčilý zevnějšek však nápadně kon­trastoval s mužným vzezřením jeho druha. Měl bílý, měkký a neobyčejně jemný obličej, oči měl stále vlhké a lesklé. Zeptali jsme se ho, není-li nemocen.
„Ne, jsem naprosto zdráv," odpověděl nám téměř skomírajícím hlasem. Přitom se mu zbarvily tváře lehkým ruměncem.
Pochopili jsme, že naše otázka byla indiskrétní, a rychle jsme začali mluvit o něčem jiném. Ten ubohý muž byl totiž náruživý kuřák opia. Když oba odešli, Li Kuo-an nám vysvětloval:
„Pa-cung je člověk, který se narodil v příznivém seskupení hvězd, rychle stoupal v hodnostech, až se stal vojenským mandarínem; waj-wej se však narodil pod špatným souhvězdím. Jakmile podlehl evropskému kouření, nebe ho opustilo. Ještě než uplyne rok, svět pro něj přestane být světem."
Déšť, který hustě padal skoro bez přestání po celou dobu našeho pobytu v Gjamdě, nám nedovolil podrobně si prohlédnout toto lidnaté obchodní město. Potkávali jsme tu mnoho Bhútiů neboli Indů z Bhútánu, kteří právě tak jako ve Lhase se zabývají uměním a řemeslem. Zemědělská výroba v kraji není téměř žádná. V údolích se pěstuje černý ječmen, který stěží stačí potřebě obyvatel. Bohatství tohoto kraje spočívá na vlně a na kozích chlupech, z nichž se zhotovují látky. Zdá se, že v těchto divokých horách jsou skvostné pastviny, kde Tibeťané mohou pást obrovská stáda dobytka. Důležitým obchodním zbožím, které se odváží do Lhasy, do provincií S'-čchuan a Jün-nan, je azurit, jelení paroží a reveň. Na horách v okolí Gjamdy se prý daří nejchutnější reveni. Tento okres oplývá i vše­možnou zvěří. V lese, kterým jsme procházeli, když jsme sestupovali z pohoří Lumari, byla spousta koroptví, bažantů a jiných druhů divoké drůbeže. Z této zvěřiny, kterou tak milují evropští labužníci, nemají Tibeťané žádný užitek. Jedí ji vařenou, bez jakékoliv přísady koření. Číňané, tak jako ve všem ostatním, jsou i v tomto směru daleko pokroči­lejší než jejich sousedi. Li Kuo-anův kuchař nám zvěřinu připravil tak skvěle, že jsme si nemohli přát nic lepšího.
V den stanovený k odchodu byl již časně ráno připraven ulak. Vítr úplně ustal a přestalo dokonce i pršet. Počasí se však nezdálo příznivé, údolím se válela hustá, studená mlha a zakryla našemu zraku okolní hory. Přesto jsme se však musili vydat na cestu, protože zdejší lidé se shodovali v názoru, že vzhledem k ročnímu období je počasí lepší, než si vůbec můžeme přát.
„Pokud pojedete údolím," utěšovali nás, „neuvidíte příliš jasně, jakmile však přijedete nahoru, šero zmizí. To už je pravidlo, že je-li v údolí mlha, padá na horách sníh."
Tato slova nás příliš nerozradostnila, musili jsme se však poddat a vy­zbrojit se proti sněhu, protože všichni nás ujišťovali, že od Gjamdy až k hranicím Číny nebude ani jednoho dne, kdy si sdostatek neužijeme sněhu.
Ve chvíli, kdy jsme nasedali na koně, daroval nám gjamdský depa dvoje brýle, které měly posloužit k zastínění očí před oslňujícím leskem sněhu. Sotva jsme se ubránili smíchu při pohledu na tyto „optické" přístroje vskutku ojedinělého vzhledu. Místo čoček, které jsou v řádných brýlích, byly spletené koňské žíně. Brýle inspirované zřejmě dlouhými a hustými brvami tibetských žen a mezků. Vypadalo to jako veliké ořechové skořápky. Aby se tyto dvě klapky udržely na očích, byly po obou stranách dlouhé šňůrky, které se táhly přes uši a zavazovaly se pod bradou. Poděkovali jsme laskavému depovi, protože v stávajících podmínkách to byl vskutku neocenitelný dar. Už když jsme přecházeli Lumari, naše oči velice trpěly odrazem světla od sněhu.
Právě tak jako jsme se setkali s vojenskou posádkou při vstupu do města, potkali jsme ji, když jsme z města odcházeli. Čekala opět na Li Kuo-ana, aby mu vzdala vojenskou poctu. Muži stáli v řadě s tasenou šavlí, která se v šeru tak leskla, že to vypadalo až přízračně a skoro všichni koně z ka­ravany se plašili. Takovéto vojenské pocty se opakovaly po cestě všude, kdekoliv byla posádka čínských vojáků. Li Kuo-an tím nebyl nikterak nadšen. Protože se svýma nemocnýma nohama mohl sestupovat a vy­stupovat na koně jen s největšími potížemi, staly se pro něho tyto obřady opravdovým utrpením. Marně vysílal napřed jednoho ze svých vojáků, aby všude upozorňoval, že si nepřeje žádné uvítání. Tehdy mu však prokazovali ještě větší pocty v domnění, že ho k vyhýbání se poctám, kterými jsou mu povinni, vede jen a jen skromnost. Čtyři li od Gjamdy jsme přecházeli širokou a hrozivě vyhlížející bystřinu po mostě sestaveném ze šesti obrovských neotesaných jedlových kmenů. Klády byly tak nedbale spojeny, že se otáčely pod nohama. Neodvažovali jsme se most přejíždět koňmo, což bylo štěstím pro jednoho našeho vojá­ka; na kluzkém a roztřeseném mostě mu kůň uklouzl, přední noha se mu až po hruď sesmekla mezi dvě klády a zůstal mezi nimi chycený jako ve svěráku. Kdyby v tu chvíli na něm seděl jezdec, jistě by se zřítil do bystřiny a roztříštil by se někde na skalách. Po dlouhých namáhavých pokusech se podařilo vyprostit ubohé zvíře z té ukrutné pasti. K velikému našemu úžasu z toho kůň vyvázl tak lehce, že si nejen nezlomil nohu, ale ani si ji nikterak nepohmoždil.
Od tohoto vratkého mostu jsme putovali mezi zasněženými horami a propastmi. Po celé čtyři dny jsme v této divoké krajině nepotkali ani jediného tibetského venkovana. Každou noc jsme spali v čínských strážnicích, kolem nichž si pastýři nastavěli chatrče z kůry. V těch čtyřech dnech jsme přesto po třikrát měnili ulak, aniž bychom se zdrželi. Rozkazy přišly vždycky včas, a tak jsme už na stanici pokaždé našli všecko připra­vené pro další pochod. Kdybychom nevěděli, že v těchto beznadějných pustinách nebydlí spousta pastýřů v černých stanech, těžko bychom si asi vysvětlili tak pohotové zajištění ulaku. Vždycky jen ve větších městech byly služby karavaně znesnadňovány a zpožďovány. Čtvrtého dne po našem odjezdu z Gjamdy jsme po ledě přešli veliké jezero a zastavili jsme se ve stanici A-ca, jejíž obyvatelé obdělávají sem tam nějaký kousek půdy v uzoučkém údolí, sevřeném vysokými horami. Na jejich svazích rostou cesmíny a borovice.
O jezeru, po němž jsme přecházeli před příchodem do A-ca, praví čínský průvodce toto:
V sousedství jezera, dlouhého čtyřicet li, se vyskytuje jednorožec, neobyčejně vzácné zvíře. V Tibetu skutečné žije jednorožec, zvíře, jež bylo dlouho považováno za pohádkovou bytost. Často je ho možno vidět na rytinách a kresbách v buddhistických chrámech. V samotné Číně, zejména v severních pro­vinciích, bývá často malován na obrazech, jimiž jsou vyzdobeny hostince*.


* Po dlouhý čas byl v našem vlastnictví malý mongolský přírodopis pro děti. Na jedné rytině, jimiž bylo dílo ilustrováno, byl zobrazen jednorožec.


Obyvatelé A-ca hodně o tomto zvířeti mluvili, aniž by mu přikládali větší význam než ostatním druhům antilop žijícím v jejich horách. Za našeho pobytu v asijských velehorách jsme neměli to štěstí s jednorožcem se setkat. Všecko, co nám o něm bylo řečeno, potvrzuje podrobnosti, jež v tomto oboru uveřejnil Henri Julius Klaproth v Nouveau Journal asiatique. Domníváme se, že není na škodu ocitovat jednu zajímavost, kterou tento nesmírně vzdělaný orientalista připojil k překladu Lu Chua-čuova itineráře.

- Tibetský jednorožec se v domorodém jazyku nazývá seru, v mongolštině kere a v čínštině tu-ťiao-šou (zvíře s jedním rohem), anebo ťiao-tuan (přímý roh). Mongolové někdy zaměňují jednorožce s nosorožcem (kterému se v mandžuštině říká bodo-gurbu nebo také kere a v sanskrtu khadga).
O jednorožci se poprvé zmiňují Číňané v díle, které popisuje dějiny prvních dvou století naší éry. Říká se tam, že divoký kůň, argali a ťiao-tuan (jednorožec) se v Číně nevyskytují, že však žijí v Mongolsku a že rohu jednorožců se používá k zhotovování luků.
čínští, arabští a mongolští dějepisci uvádějí svorně příhodu, která se udála roku 1224, když se Čingischán připravoval k vpádu do Hindustánu.
- Když si tento dobyvatel podmanil Tibet - vypráví mongolská histo­rie - vydal se na další pochod, aby dobyl Enetchek (Indii). Když vystupoval na horu Džadanaring, všiml si, jak proti němu přichází zvíře zvané seru, mající na temeni hlavy jediný roh. Toto zvíře třikrát za sebou pokleklo před panovníkem, jako by mu chtělo prokázat poctu.
Všichni tím zjevem byli překvapeni a Čingischán zvolal:
Je zřejmé, že Indická říše je zemí, kde se zrodili vznešení buddhové a bódhisattvové, právě tak jako mocní bogdové čili knížata starých věků. Co to má znamenat, že němé zvíře mě zdraví jako člověk?' Po těch slovech se vrátil do své vlasti. -
I když tato příhoda je pouhou legendou, přesto svědčí o existenci zví­řete s jedním rohem, které žije ve vysokých horách tibetských. V této zemi je rovněž mnoho míst, která jsou po tomto zvířeti pojmenována, vždyť se tu vyskytuje ve velikých stádech. Je to například okres Seru-dzong, což znamená Pevnost jednorožců; nalézá se ve východní části provincie Kham, poblíž čínských hranic.
Major Lattre měl možnost studovat tibetský rukopis, v němž je jednoro­žec nazýván copo s jedním rohem. Jeden takový roh byl odeslán do Kal-katy; byl dlouhý 50 cm a v obvodu měřil 11 cm, od kořene se zužoval a na konci byl zašpičatělý. Byl téměř rovný, černý a z obou stran byl poněkud zploštělý. Bylo na něm patnáct kruhů, které však nápadněji vyvstávaly pouze na jedné straně.
Anglický vyslanec v Nepálu Hodgson získal exemplář jednorožce. Pro­hlásil, že existence tohoto druhu antilopy, zvané čiru, žijící v jižním Tibetu v blízkosti Nepálu, je naprosto nepochybná, čiru je totožné se jménem seru, rozdíl spočívá pouze ve výslovnosti severních a jižních nářečí.*


* Jednorohá antilopa z Tibetu je pravděpodobně totožná se starověkou Oryx capra. Nachází se dosud v pustinách vysokohorské Núbie, kde se jí říká ariel. Jednorožec, hebrejsky nim t řecky monoceros, tak jak je představován v bibli i přírodovědcem Plinlem, nemůže být ztotožňován s Oryx capra. Jednorožec z posvátných knih je symbo­lem sily a nezkrotné divokosti. Podle zpráv cestovatelů se vyskytuje i ve střední Africe si Arabové mu říkají abukarn,

Kůže a roh, který poslal Hodgson do Kalkaty, patřily jednorožci, který uhynul ve zvěřinci nepálského rádži. Nepálskému knížeti ho daroval láma z Šikace, který ho měl velmi rád. Lidé, kteří zvíře doprovázeli do Nepálu, informovali Hodgsona, že čiru se vyskytuje v překrásném údolí Dingri, ležícím ve střední části tibetské provincie Gang. Je zavlažováno řekou Arun. Z Nepálu se musí jít do tohoto údolí přes Kuti nebo Ňalam. Nepálci toto údolí Arunu nazývají Dingri-mejdan podle města Dingri, ležícího na levém břehu řeky. Jsou v něm solná ložiska, kolem nichž se jednorožci shromažďují v celých stádech. Zvíře je líčeno jako neobyčejně plaché, je-li na svobodě. Nenechá k sobě nikoho přiblížit a při nejmenším šramotu ihned prchne. Je-li však napadeno, chová se statečně. Samec i samice vypadají stejně.
Tak jako u všech ostatních antilop je vzezření čiru půvabné; jako všecka tato zvířata má nádherné oči. Má hřbet narudlý jako kolouch, břicho má bílé. Význačným jeho znakem je především dlouhý, černý a na konci zašpičatělý roh; je třikrát lehce zakřivený; u kořene rohu jsou patrné tři prstence, jež zepředu vyčnívají nápadněji než zezadu. Po obou stranách nozder má chomáče chlupů, dlouhá srst je i kolem tlamy, což zvířeti dodává těžkopádný výraz. Srst čiru je tvrdá, tak jako u všech zvířat, která žijí na sever od Himaláje a jež měl možnost Hodgson prozkoumat. Chlupy jsou přibližně pět centimetrů dlouhé; srst je tak hustá, že při dotyku se jeví jako kompaktní hmota. Pod touto srstí je tělo čiru kryto jemným, měkkým chmýřím, tak jako u všech čtyřnožců žijících ve vyso­kohorské himálajské oblasti, zvláště jako u tzv. kašmírských koz. Dr. Abel zařadil čiru do systému pod jménem Antilopa Hodgsonii podle tohoto vědce, který všecky pochybnosti o existenci tohoto zvířete roz­ptýlil.
V A-ca jsme vyměnili ulak, i když jsme ke stanici Lhari neměli dál než padesát li cesty. Potřebovali jsme čerstvá zvířata, která by byla přivyklá na tak hroznou cestu, která ležela před námi. Od Lhari nás dělilo jediné pohoří, řekli nám však, chceme-li prý tam dojít do večera, musíme vyjít časně zrána. Nahlédli jsme do cestopisu a našli jsme překrásný popis: - Dále se přechází vysoké pohoří, jehož vrcholy přecházejí ve štíty. Ledovce a sníh tam netají v žádném ze čtyř ročních období. Propasti tohoto pohoří se podobají mořem vyhlodaným břehům, vítr je však neustále zanáší sněhem, cesty jsou tu téměř nepouživatelné; sestup je kluzký a rychlý... -
Jak je vidět, toto stručné, zato však nesmlouvavé sdělení nám pro příští den neslibovalo nic příjemného. Oh, jak rádi bychom svá místa postoupili těm neohroženým turistům, které rok co rok vede láska do skal a propastí v Alpách, které však nejsou ničím jiným než pouhou miniatu­rou Tibetu.
Byla tu ještě i jiná okolnost, která nám brala odvahu, že totiž i domorodí lidé, doprovázející karavanu, se zdáli být zneklidnění a vystrašení. Ptali jsme se, zda sníh, který hustě padal po celých pět dnů a který dosud nemohl slehnout, neznepřístupnil pohoří. Ptali jsme se, nemusíme-li mít strach před pádem do propasti, či zda nebudeme zasypáni lavinami. Zda by snad nebylo rozumnější vyčkat několik dnů a doufat, že sníh bude sfoukán větrem či aspoň částečně rozpuštěn sluncem anebo ztužen mrazem. Na všecky tyto otázky jsme dostávali rozpačité odpovědi. A tak dříve než jsme se vydali do temné nejistoty a strachu, sezvali jsme ještě před spaním poradu, k níž jsme povolali i staré domorodé horaly. Po dlouhém rozvažování jsme se usnesli, že bude-li zítra klidné a jasné po­časí, budeme se moci vydat na cestu bez obav; v tom případě jaci se zavazadly, vedení lidmi z tohoto kraje, půjdou před jezdci, aby jim ve sněhu vyšlapali cestu. Když jsme se takto dohodli, pokusili jsme se trochu si zdřímnout. Doufali jsme, že se nám podaří plán uskutečnit, především jsme pak spoléhali na boží ochranu.
Když jsme vstávali, ještě se na nebi třpytily hvězdy a bojovaly proti prvním slunečním paprskům. Počasí bylo nepředstavitelně krásné. Hned jsme se připravili k odjezdu, a jakmile se rozptýlily poslední stíny noci, začali jsme vystupovat na strašnou Horu duchů (Lhari). Tyčila se před námi jako obrovský blok sněhu, na němž nebylo vidět jediného stromu, jediného stébla, ani jediného tmavého bodu, který by se nějak odrážel od téhle zářivé bělosti. A tak tedy jak bylo domluveno, šli nejprve jaci, za nimi pak jejich honci. Šli v řadě za sebou, jezdci pak husím pochodem postupovali v jejich stopách. Dlouhá karavana se tak podobala obrovské­mu hadu, rozvíjela se do obrovské spirály po úbočí hory. Zpočátku nebyl svah příliš příkrý, setkali jsme se však s tak obrovskými spoustami sněhu, že jsme si myslili, že jím každou chvíli musíme být zavaleni. Viděli jsme, jak býci v čele karavany postupují dopředu skoky, jak se rozhlížejí na­pravo nalevo a hledají méně nebezpečná místa, jak kolikrát docela zmizí v závěji a jak v těch spoustách sněhu se pohybují jako delfíni ve vlnách oceánu. Jezdci na konci průvodu už shledávali terén pevnějším. Krok za krokem jsme postupovali v hluboké brázdě mezi dvěma sněhovými stěnami; zvedaly se až do výše našich prsou. Jaci temně chrochtali, koně hlasitě řehtali a muži, aby povzbudili statečnost karavany, pokřikovali jako lodníci u vratidla. Pozvolna se stala cesta tak strmou, že se až zdálo, jako by karavana byla nějakým způsobem zavěšena na hoře. Nebylo už možno zůstat na koni, všichni jsme sestoupili, a přidržujíce se koňských ocasů, vydali jsme se s novým zápalem na pochod. Slunce zářilo plným jasem, zasahovalo svými paprsky ty obrovské spousty sněhu, který se začal lesknout tak oslňujícím třpytem, že nám úplně oslňoval oči. Naštěstí jsme měli oči zacloněné neocenitelnými brýlemi, které nám věnoval gjamdský depa.
Po nekonečné a nevýslovné námaze jsme vystoupili na vrchol pohoří. Bylo to dřív, než jsme předpokládali, bylo však už po poledni. Zastavili jsme se na chvíli, jednak abychom si upevnili sedla a upravili zavazadla, jednak abychom odstranili z podrážek neúnosné množství sněhu, který se nám na ně nalepil a přimrzl k nim v podobě obrácených jehlanců.
Všichni jsme měli náramnou radost, byli jsme zachváceni pýchou, že jsme vystoupili tak vysoko a že teď už jsme nahoře, na tomto gigantickém podstavci. Shlíželi jsme na hlubokou točitou brázdu, kterou jsme vyryli ve sněhu a jejíž stín se teď rýsoval na jinak neposkvrněné, bělostné po­krývce hory.
Sestup byl strmější než výstup, byl však mnohem kratší a nevyžadoval takové námahy, jakou jsme musili vynaložit na opačném svahu hory. Naopak právě přílišná příkrost usnadnila sestup, stačilo totiž jenom sjet dolů. Jediné nebezpečí spočívalo v tom, že kdyby člověk vyjel ze stopy, navždy by skončil na dně některé z propastí. V tomto kraji nejsou po­dobná neštěstí řídkým jevem. Sjížděli jsme vstoje, vsedě, vleže - bez nehody. Tato dlouhá skluzavka vyvolala spíše veselost než strach ces­tujících.
Ještě dřív než jsme dorazili k úpatí pohoří, zastavila se karavana na malé plošince, kde se tyčilo obó neboli buddhistický pomníček, postavený z kamení a na vrcholu zdobený stužkami a kameny s tibetskými modlit­bami. Kolem obó rostlo několik obrovitých, vznešených jedlí, které ho skrývaly pod svou zelenou střechou jako velkolepá katedrála. „Nyní jsme přišli k ledovci Hory duchů," oznamoval nám Li Kuo-an, „teď se zasmějeme."
Obrátili jsme se směrem, kam nám ukazoval. Stáli jsme při okraji plo­šiny a pod sebou jsme viděli obrovský ledovec, mohutně klenutý a po obou stranách vroubený strašnými stržemi. Pod lehkou sněhovou pokrýv­kou bylo vidět nazelenalý led. Vzali jsme kámen z buddhistického po­mníčku a hodili jsme ho na ledovec. Bylo slyšet zvučný úder a kámen sjel rychlostí blesku, ve sněhu za sebou zanechal jen nazelenalou rýhu. Nebylo tedy pochyb, byl to ledovec. Pochopili jsme jednu část Li Kuo-anovy poznámky, neshledávali jsme však zhola nic směšného na tom, že pocestní musí užít takovéto cesty. Li Kuo-an však míval pravdu, a také jsme se o tom záhy mohli přesvědčit.
Zvířata se připravila jako první, nejdříve jaci, potom koně. Sestup zahájil nádherný býk. Vážně přikročil k okraji plošiny, natáhl krk, chvíli očichával led, vyrazil ze širokých nozder husté oblaky páry, odvážně postavil obě přední nohy na ledovec a v tom okamžiku ujížděl, jako by ho pohánělo péro. Sjel s roztaženýma nohama, avšak tak napjatýma a tak nehybnýma, jako kdyby je měl z mramoru. Když dojel ke konci ledovce, udělal kotrmelec a zarazil se s mocným chrochtáním a s poskaková­ním ve sněhové závěji. Všecka zvířata, jedno po druhém, nám poskytla tutéž podívanou, která vskutku nepostrádala vzrušení. Koně učinili totéž co jaci, bylo zřejmé, že jaci i koně jsou náležitě uvyklí těmto prosto­cvikům.
Nyní nastoupili muži se stejnou neohrožeností a s týmž úspěchem jako zvířata, i když poněkud odlišným způsobem. Na okraji ledovce jsme si sedli na bobek, přitiskli jsme k sobě podpatky, násady bičíku jsme užili jako kormidla a sjeli jsme po té zmrzlé vodě rychlostí lokomotivy. Ná­mořník by řekl, že jsme jistě jeli rychlostí dvanácti uzlů. Při našich čet­ných dlouhých cestách jsme se dosud nikdy nesetkali s tak pohodlným, rychlým a osvěžujícím dopravním prostředkem.
Na úpatí ledovce se každý ujal svého koně a pokračovali jsme v cestě všedním způsobem. Pomalu jsme sestupovali a za chvíli už byla Hora duchů daleko za námi. Vstoupili jsme do údolí, kde ještě zůstávaly pruhy sněhu, slunce je dosud nestačilo rozehřát. Po nějakou dobu jsme putovali podél břehů zamrzlého potoka a konečně jsme dorazili do stanice Lhari. U městských bran, právě tak jako v Gjamdě, nás čekalo vojenské přivítání. Depa města nám přišel nabídnout služby, a pak jsme se šli ubytovat do čínské pagody Kuan-ti-miao* čili chrámu boha války. Ze Lhasy do Lhari je tisíc deset li. Bylo to už patnáct dnů, co jsme byli na cestě.

* Kuan-ti, slavný generál, který žil ve třetím století. Po mnoha slavných vítězstvích byl poslán na smrt i se svým synem. Číňané říkají, že není doopravdy mrtev, že vstoupil do nebe a zaujal místo mezi bohy. Mandžuové, kteří nyní vládnou v čině, ho pojme­novali Kuan-ti, Ochranný duch dynastie. Postavili mu veliké množství chrámů. Obvykle ho zobrazují vsedě, po jeho levici stojí jeho syn Pching, po pravici pak má svého podkoního, jehož obličej je hnědý, téměř do černa.

Jakmile jsme se usadili ve svém příbytku, jednomyslně jsme se dohodli s Li Kuo-anem a s lámou Džamdžangem, že si jeden den ve Lhari odpo­čineme. I když byl ulak připraven, usoudili jsme, že je nám třeba krátké zastávky. Za ten den načerpáme nových sil, potřebných k překonání ještě jednoho hrozného pohoří, které nám stálo v cestě.
Velká vesnice Lhari je rozložena v údolí ohraničeném holými a pustými horami. V tomto okrese nejsou žádné možnosti pro obdělávání půdy, mouka se musí mlít z čching-kche. Téměř všichni obyvatelé jsou pastevci; pasou veliká stáda ovcí, jaků, především pak koz, jejichž měkká jemná vlna se hodí k výrobě prvotřídního puruku a ke tkaní překrásných látek, které se podobají známým kašmírským šátkům. Tibeťané ze Lhari jsou mnohem zaostalejší než obyvatelé Lhasy. V jejich vyřazuje něco drsného a divokého. Nenosí čisté šaty, jejich domy jsou vlastně jen beztvaré hro­mady nakupených kamenů, slepených hlínou. Kousek nad městem na svazích hor stojí buddhistický klášter s dosti pěkným chrámem. Khámpo je představený tohoto kláštera a zároveň i světský správce okresu. Většina lámů ze Lhari tráví lenošivý, opovrženíhodný život. Ve všech denních hodinách jsme je viděli všude po městě, jak se buď povalují, nebo si na slunci vyhřívají údy, jen z poloviny zahalené v červené a žluté hadry. Byla na ně nechutná podívaná.
Čínská vláda tu zřídila sklad potravin, který spravuje učený mandarín, jemuž se říká liang-tchaj (zásobovač); odznakem jeho hodnosti je křišťálová kulička. Liang-tchaj vyplácí žold posádkám a strážím rozmís­těným po cestě. Na cestě z Lhasy do Číny je šest zásobovacích stanic. První a nejdůležitější je ve Lhase. Zdejší liang-tchaj má dohled na pět ostatních, má za to roční příjem sedmdesát uncí stříbra, zatímco jeho kolegové jen šedesát. Vydržování lhaského skladiště stojí ročně čínskou vládu čtyřicet tisíc uncí stříbra, vydržování skladiště ve Lhari jen osm tisíc uncí. Posádka tohoto města má sto třicet vojáků, kterým stojí v čele jeden čchien-cung, jeden pa-cung a jeden waj-wej.
Druhého dne po našem příchodu do Lhari liang-tchaj neboli zásobovač namísto toho, aby přišel oficiálně pozdravit náčelníky karavany, poslal jen jakousi vizitku z červeného papíru, na níž byly napsány znaky jeho jména. Posel dodával, že liang-tchaj je těžce nemocen a že je připoután na lůžko. Li Kuo-an nám zašeptal s potutelným úsměvem: „Liang-tchaj se ihned uzdraví, jakmile odjedeme." Jakmile jsme osaměli, zvolal:
„Ach, toho já dobře znám!... Vždycky když tu prochází karavana, je liang-tchaj Süe (jméno mandarína) v agónii. To všichni dobře vědí. Podle všech pravidel by nám dnes měl připravit prvotřídní hostinu, a proto předstírá nemoc. Liang-tchaj Süe je největší lakomec, jakého je možno si jen představit. Obléká se stále jako nosič palankinu, jí campu jako tibetský barbar, nekouří, nehraje, nepije víno, večer je v jeho domě tma, do postele ulehá tak, že tápe kolem sebe rukama, a vstává vždycky pozdě, protože má strach, že by byl příliš brzy obtěžován hladem. Oh, taková bytost jako on, to není člověk, to je želví vejce. Čínský vyslanec Čchi Šan ho chce sesadit, a udělá jen dobře; jestlipak také vy máte ve své zemi takové liang-tchaje?"
„Jaká to otázka! Zásobovači ve Francouzském království nikdy nechodí spát bez svíce, a přijde-li k nim ulak, nikdy neopomenou připravit dobrý oběd."
„Ach, tak je to správné! Tak to má být! Ale tenhle Süe Mu-ču..." Jakmile vyslovil tato slova, nemohli jsme se zdržet halasného smíchu. „A víte vůbec, proč se liang-tchajovi říká Süe Mu-ču?" „Tohle jméno se nám zdá hodně sprosté."
„Ano, máte pravdu, je sprosté, ale názorně dotvrzuje jedinečnou pří­hodu. Liang-tchaj Süe ještě předtím, než byl povolán do Lhari, byl mandarínem v malém okresu provincie Tiang-si. Jednoho dne se dva prostí lidé dostavili před jeho soud a prosili ho, aby je rozsoudil. Ne­mohou prý se dohodnout, komu z nich patří svině. Soudce Süe vynesl ten­to rozsudek:
„Oddělil jsem pravdu od lži, vidím jasně, že svině nepatří nikomu z vás. Prohlašuji proto, že svině patří mně; nechť je uposlechnuto tohoto roz­hodnutí.“
Soudní sluhové přivedli svini a soudce ji dal prodat na nejbližším trhu. Od té doby se mandarínovi Süe neustále říká Süe Mu-ču (mu-ču zna­mená svini)."
Když jsme se tedy dověděli tuto příhodu, ani jsme příliš nelitovali, že se musíme vydat na cestu, aniž bychom spatřili tvář téhle zajímavé osoby. Opustili jsme město za rozmarného počasí; první den pochodu neobnášel víc než šedesát li a nepřinesl nic zajímavého kromě jezera osm li širokého a deset li dlouhého. Bylo zamrzlé a mohli jsme po něm snadno přejít díky tomu, že bylo pokryto lehkým sněhovým popraškem. Přenocovali jsme v malé, chudobné vísce Dzačhukha. Nedaleko vyvěrají termální prameny. Tibeťané se do nich chodí koupat a připisují jim zázračné vlastnosti.
Druhý den nato jsme zažili mnoho strastí a únavy. Přecházeli jsme po­hoří Šarkula, které jak svou výškou, tak i příkrými svahy může soupeřit se Lhari. Začali jsme na ně vystupovat s úzkostí v srdci, protože temně šedivá obloha, která visela nad námi, předpovídala vichřici nebo sněho­vou vánici. Milosrdenství boží nás však uchránilo od toho i onoho. V poledne se zvedl slabý severní vítr, jehož mrazivý, bodavý dech způ­sobil, že nám rozpraskala kůže na obličeji, nebyl však natolik silný, aby rozvířil silnou sněhovou vrstvu, jíž bylo pohoří pokryto. Když jsme dospěli k vrcholům, na chvíli jsme si odpočinuli pod velikým kamenným obó a vykouřili jsme dýmku. Během tohoto skrovného odpočinku nám mandarín Li Kuo-an vyprávěl, že v době války Čchien-lunga proti Tibetu se čínské oddíly vyčerpané únavou a nedostatkem vzbouřily právě při přechodu Šarkuly.
„Zrovna na této plošině," pravil, „se vojáci vrhli na své velitele, svázali je a hrozili jim, že je shodí do propasti, neslíbí-li jim zvýšení žoldu. Gene­rálové slíbili, že požadavkům armády vyhoví. Povstání se uklidnilo, mandaríni byli propuštěni na svobodu a pak se klidně pokračovalo v cestě až do Lhari. Když přišli do města, generálové dodrželi slib a vojákům zvýšili žold, současně však každého desátého nemilosrdně popravili." „A co vojáci?" ptali jsme se Li Kuo-ana.
„Ti, na něž právě nepadl los, se ještě tomu smáli a své velitele shledali velmi schopnými."
Když jsme opustili vrcholy Šarkuly, jeli jsme po mírně se svažující cestě. Po několik dnů jsme cestovali po hřebeni nesmírného horského masívu. Hřeben byl rozvětven v četné výběžky, z nichž vystupovaly ostré štíty s rozbrázděnými úbočími. Od Lhasy až do provincie S'-čchuan, po celou tu dlouhou cestu není vidět nic než pusté horské hřbety, vodopády, hlu­boké strže a soutěsky. Hory jsou namačkány jedna na druhou a skýtají tak kouzelnou, bizarní podívanou. Jindy jsou seřazeny za sebou tak pravidelně jako zuby na pile. Krajina každou chvíli mění tvářnost, takže zrakům cestovatele se naskýtají nejrozmanitější pohledy. Přesto však uprostřed této nevýslovné proměnlivosti dodává neustálý pohled na hory celé té cestě určitou jednotvárnost, která brzy začne unavovat. Podrobná zpráva o putování Tibetem by ztratila na zajímavosti, kdy­bychom se opakovali v líčení hor. Popíšeme jen ty nejproslulejší, které, jak říkají Číňané, si vyžadují daň lidské krve. Takový způsob popisu se ostatně bude plně shodovat s názory obyvatel těchto hornatých krajin; ti totiž nazývají planinou všecko, co se neztrácí v oblacích, a cestou, co snad přímo není strž nebo skalní labyrint.
Vysokohorský masív, po němž jsme šli po přechodu Šarkuly, je v kraji považován za rovinu.
„Odtud až do Alanda nejsou žádné hory," ujišťovali nás Tibeťané z na­šeho doprovodu, „cesta je všude takhle rovná..." a přitom ukazovali dlaně. „Tu a tam se zažijí nějaké nesnáze," dodávali, „protože stezky bývají často úzké a kluzké."
Posuďme tedy, jak vypadá cesta rovná jako dlaň. Sotvaže jsme opustili vrcholy Šarkuly, setkávali jsme se s řadou hrozných strží, které byly po obou stranách vroubené rozeklanými skalisky, jež se kolem nás tyčila jako zdi. Pocestní musí putovat podél těchto strží ve veliké výšce a po tak úzké stezce, že koně sotva najdou místo, kam by položili nohu. Když jsme viděli, jak jaci z naší karavany kráčejí po téhle stezce, a když jsme slyšeli temný hukot vody, kterak se k nám vznáší ode dna propasti, vyděsili jsme se a sestoupili jsme s koní. Všichni hned na nás začali křičet, aby­chom znovu nasedli. Řekli nám, že koně jsou na takové cesty zvyklí a že mají jistější nohy než my; že je máme nechat jít, jak je jim libo, abychom se jenom pevně drželi třmenů a vystříhali se rozhlížet se kolem sebe. Poručili jsme tedy duši Bohu a jeli jsme dál s karavanou. Přesvědčili jsme se, že bychom skutečně nemohli dlouho udržet rovnováhu na tom­hle kluzkém a srázném terénu. Stále se nám zdálo, jako by nás nějaká nepřekonatelná síla lákala k těmto propastem, jejichž dno se nedalo dohlédnout. Ze strachu, abychom nebyli postiženi závratí, obraceli jsme se obličejem ke svahu hory, která byla mnohdy seříznuta tak rovně a kolmo, že ani koně neměli kam stoupnout. Musili jsme jet po kmenech, položených na kůlech, jež byly vodorovně zaraženy do skály. Při pouhém pohledu na tyto příšerné mosty se nám z celého těla řinul pot. Stále jsme však musili jít dopředu, protože vrátit se nebo sestoupit s koně bylo věcí zhola nemožnou.
Po dva dny jsme takto neustále viseli mezi životem a smrtí; pak teprve jsme opustili nejnebezpečnější a nejhroznější cestu, jakou si jen možno představit, a dorazili jsme do Alanda. Všichni jsme byli radostí celí bez sebe, byli jsme šťastni, že jsme se nezřítili do propasti. Každý s horečným rozčilením popisoval prožitou hrůzu, když přecházel tato nebezpečná místa. Když se depa z Alanda dověděl, že žádný člověk nezahynul, pro­hlásil, že karavana měla mimořádné štěstí. Tři jaci se zavazadly se sice zřítili, to však nikomu nestálo ani za řeč. Li Kuo-an se nám přiznal, že nikdy nepřišel do Alanda, aniž by nebyl svědkem nějakého hrozného neštěstí. Při jeho předešlé cestě se zřítili čtyři vojáci i s koňmi, na nichž seděli. Každý teď o překot vyprávěl o neštěstích, při nichž vstávaly vlasy na hlavě. Nechtěli prý nám o tom vyprávět předem, měli strach, že bychom nechtěli jít dále. A skutečně, kdybychom už ve Lhase věděli o těch příšerných srázech u Alanda, stěží by nás vyslanec Čchi Šan přiměl k tomu, abychom takovou cestu podstoupili.
Z Alanda, kde jsme vyměnili ulak, jsme projížděli hustým jedlovým lesem a po čtyřiadvaceti li pochodu jsme se zastavili ve vesnici Lang-ťi-eung. Je to jedno z nejpěknějších a nejmalebnějších míst, s nimiž jsme se po cestě setkali. Leží uprostřed planiny, ze všech stran věnčené ne­příliš vysokými horami, jejichž svahy jsou porostlé vysokými lesy. Země je tu dost úrodná a zdejší Tibeťané obdělávají půdu s opravdovou péčí. Pole jsou zavlažována vydatnou říčkou, v jejímž písku se nachází množ­ství zlatých zrnek. Proto Číňané toto údolí nazývají Tin-kou, to jest Zlaté údolí.
Domy v Lang-ťi-cungu vynikají obdivuhodnou konstrukcí. Jediným stavebním materiálem jsou kmeny zbavené kůry a na obou koncích odříznuté tak, aby po celé délce měly přibližně stejnou tloušťku. Nej­dříve se hluboko do země zarážejí silné kůly; ta část, která vyčnívá nad zem, má výšku pouhých dvou stop. Na tyto kůly se vodorovně vedle sebe kladou otesané jedlové kmeny. Tím jsou postaveny základy domu i po­dlaha. Podobné kmeny se pak kladou na sebe a slouží tak k vybudování stěn pozoruhodné tloušťky a pevnosti. Střecha je rovněž tak zbudována z kmenů. Na nich se pak připevňují široké pruhy kůry, které mají tutéž úlohu jako břidlice. Tyto domy se podobají obrovským klecím s těsně přiléhajícími příčkami. Zůstane-li ještě mezi nimi nějaká mezera, ucpe se kravinci. Týmž způsobem se stavějí i veliké budovy o několika poscho­dích; jsou to domy velmi teplé a jsou dostatečně chráněny před vlhkem. Mají jen tu nevýhodu, že mají velmi nerovnou podlahu, což nikterak není příjemné. Kdyby si jednou obyvatelé Lang-ťi-cungu zamanuli pořádat domácí plesy, musili by poněkud pozměnit konstrukci svých domů. Zatímco jsme trpělivě a tiše čekali ve své veliké světnici, až nám někdo přinese jídlo, přišel depa Lang-ťi-cungu v doprovodu čínské stráže a zvě­stoval nám, že s námi musí vyřídit jakousi záležitost.
„Jakou záležitost?" vyjel na něho Li Kuo-an zlostně, „jakou záleži­tost?!... Ach tak, rozumím, nemáte připravený ulak!" „Nikoliv," bránil se depa, „nikdo nikdy v Lang-ťi-cungu nemusil na ulak čekat. Chcete-li, můžete ho mít ještě dnes večer, musím vás však upozornit, že přes pohoří Tan-ta nepřejdete. Za posledních osm dnů napadlo tolik sněhu, že cesty jsou úplně zaváté."
„Přešli jsme šťastně Šarkulu, proč bychom právě tak neměli přejít Tan-ta?"
„Co je Šarkula proti Tan-ta! Tyto hory se s tamtěmi nemohou ani měřit! Včera tři lidé z okresu Tan-ta chtěli přejít hory a dva byli navždy pohřbe­ni ve sněhu; třetí sem dorazil ráno, byl sám, přišel pěšky, protože i jeho kůň byl zavalen sněhem... Konec konců, nebojíte-li se potíží a chcete-li odejít, můžete kdykoliv, ulak je připraven k vašemu rozkazu, ale budete musit zaplatit jaký a koně, kteří cestou zahynou."
Když tento tibetský diplomat vyjádřil takto svůj neodvolatelný názor, vyplázl na nás jazyk, poškrábal se za uchem a odešel. Zatímco „Mírotvorce království", láma Džamdžang a ještě několik zkušenějších členů karavany dali hlavy dohromady a zkoumali mož­nosti odchodu, vzali jsme do rukou čínský cestopis a četli jsme tento odstavec:
- Pohoří Tan-ta je velice příkré a výstup na ně je velmi nesnadný. Protéká jím potok v uzoučké úžlabině. V létě je jeho koryto bahnité, v zimě je potok zamrzlý a je zasypán sněhem. Pocestní musí být vyzbro­jeni okovanými holemi a musí postupovat v řadě za sebou jako hejno ryb. Je to nejobtížnější úsek cesty do Lhasy. -
Jakmile jsme dočetli tuto poslední větu, vypadla nám kniha z rukou... Chvíli jsme byli úžasem zcela bez sebe, pak jsme se znovu chopili knihy, abychom se ubezpečili, zda jsme četli správně. Nemýlili jsme se. Stálo tam doslova: Je to nejobtížnější úsek cesty do Lhasy. Perspektiva, že na nás čeká ještě obtížnější cesta než ta, kterou jsme přišli do Alanda, nám zmrazila krev v žilách. Říkali jsme si, že vyslanec Čchi Šan je bezpochyby podlý vrah. Když se nás neodvážil zabít ve Lhase, poslal nás zemřít do sněhu. Tato chvíle beznaděje trvala jen okamžik, Bůh nám ve své dobrotě vrátil naši energii. Vstali jsme, abychom se účastnili rozhovoru, který se zatím kolem nás rozvinul. Dohodli jsme se, že několik mužů z karavany vyjde před svítáním, prozkoumá množ­ství sněhu a na vlastní oči se přesvědčí o pravém stavu věcí. Kolem poledne se průzkumníci vrátili a oznámili nám, že Tan-ta se skutečně nedá přejít. Tato zpráva nás všecky zarmoutila. I když jsme obvykle nespěchali, nyní jsme to přece jen nelibě nesli. Počasí bylo pře­krásné a tak jsme se právem obávali, jestliže ho nevyužijeme, že napadne později nový sníh a že pak budeme odchod do nekonečna oddalovat. Zatímco jsme se usilovně snažili najít nějaké východisko, přišel za námi depa a rázem nás zbavil rozpaků. Navrhl nám, že vyšle stádo jaků, kteří by nám do dvou dnů prošlapali cestu přes pohoří.
„Jestliže se počasí udrží takové, jaké je," dodal, „pak věřím, že se budete moci vydat bez obav na cestu."
Depův návrh jsme všichni přijali s nadšením a s povděkem. Cekali jsme tedy, až nám jaci prošlapou cestu, a tak jsme mohli v Lang-ťi-cungu vychutnávat po několik dnů příjemný a osvěžující odpočinek. Tibeťané žijící v tomto údolí jsou civilizovanější a mají uhlazenější mravy než ti, s nimiž jsme se setkávali cestou ze Lhari. Ráno i večer vydatně zásobo­vali všemožnými potravinami naši kuchyni. Nosili nám bažanty, srnčí maso, čerstvé máslo a jakýsi druh sladkých hlíz, které sbírali na horách. Tyto dny čekání jsme trávili příjemně v modlitbách, procházkách a ve hře v šachy.
šachovou hru nám daroval lhaský regent; figurky byly ze slonoviny a velice jemně znázorňovaly různá zvířata. Jak známo Číňané velmi rádi hrají šachy, jejich pravidla se však poněkud liší od naší hry. Mongolové a Tibeťané znají také šachy a je pozoruhodné, že jejich způsob hry se úplně shoduje s naším. Jejich figurky, třebaže jsou jiného tvaru, mají tutéž hodnotu a táhne se jimi stejně; jejich pravidla jsou ve všem shodná s našimi pravidly. Ještě překvapivější je ta okolnost, že tyto národy říkají šik, dávají-li šach, a mat, je-li hra skončena. Tyto výrazy nejsou ani mongolského, ani tibetského původu, používají je prostě všichni. Nikdo nám nedovedl vysvětlit jejich původ a skutečný význam. Tibeťané i Mon­golové byli nemálo překvapeni, když jsme jim řekli, že i v naší zemi se říká échec a mat. Bylo by velmi zajímavé provést historický výzkum šachové hry, najít její původ, jak se dostala k různým národům, jak se dostala i do vysokohorské Asie s týmiž pravidly a s touž technikou, jak ji známe v Evropě. Tahle práce po právu přísluší francouzské šachové revui Palamede. Mezi Mongoly jsme se setkali s prvotřídními šachisty; hrají rychle a jednodušeji než Evropané, jejich tahy však nejsou o nic méně nebezpečné.
Po třech dnech odpočinku nám langťicungský depa přišel oznámit, že jaci už dostatečně prošlapali horské stezky, a tak jsme se vypravili na cestu. Obloha byla temná a vítr burácel. Když jsme došli k úpatí Tan-ta, spatřili jsme dlouhý tmavý pruh, který se jako obrovský had vinul po příkrých svazích pohoří. Průvodci z Lang-Ci-cungu nám vysvětlovali, že to je průvod lámů, kteří se vracejí z pouti Lhasa-Meru a v noci tábořili v údolí. Pohled na toto množství poutníků posílil naši odvahu a s chutí jsme se pustili do výstupu. Ještě než jsme dostoupili k vrcholům pohoří, rozzuřila se vichřice a začala zvedat sníh. Vypadalo to, jako by se celá hora začala rozpadávat, výstup byl tak příkrý, že ani lidé ani zvířata už neměli dostatek sil k dalšímu výstupu. Koně se propadali do závějí téměř při každém kroku, kdyby však těch závějí nebylo, jistě by nejednou sklouzli až do údolí Lang-ťi-cung.
Otec Gabet se dosud zcela nezotavil z nemoci, kterou mu způsobila cesta do Lhasy, a byl v takovém stavu, že už nemohl k vrcholům Tan-ta dojít. Neměl už ani sílu držet se ocasu svého koně, upadl vyčerpán a zůstal ležet úplně zasypán sněhem. Muži z tibetské eskorty mu přispě­chali na pomoc a s největším úsilím se jim podařilo dovléci ho k vrcho­lům. Dospěl tam tedy spíše mrtvý než živý, měl zsinalé tváře a z hrudi se mu ozývalo chroptění, jaké vydávají umírající.
Na horské plošince jsme se setkali s lamy poutníky. Všichni leželi ve sněhu, vedle sebe měli položené okované hole. Několik oslů se zavazadly se choulilo k sobě, třásli se zimou a dlouhé uši jim zplihle visely. Když jsme si všichni vydechli, vydali jsme se na další pouť. Sestup byl téměř svislý, stačilo si lehnout a spolehnout se na vlastní váhu. Pak jsme si mohli být jisti, že cestování bude rychlé. Sníh nám při tom spíše napomáhal, než aby nám škodil. Všechny nerovnosti terénu přikrýval jako tlustý koberec, a tak jsme mohli sjíždět bez obav. Nemusili jsme oplakat víc než jednoho osla; chtěl jít mermomocí jinou cestou a zřítil se do propasti. Jakmile jsme přišli do Tan-ta, mandarín Li Kuo-an se sebe setřásl sníh, nasadil si na hlavu svůj obřadní klobouk a odebral se v doprovodu všech svých vojáků do malé čínské pagody, která stála při vchodu do vesnice. Za časů války čchien-lunga proti Tibeťanům přecházel prý v zimě jakýsi liang-tchaj, pověřený zásobováním čínské armády, pohoří Tan-ta. Chtěl se dostat do Lhari. Šel po okraji propasti, zaváté sněhem, a tu jeho jak shodil se sebe truhlici s penězi. Jakmile si toho liang-tchaj všiml, seskočil s koně, vrhl se za pokladnou a statečně se s ní skoulel do propasti. Tradice dodává, že na jaře, když sníh roztál, nalezli liang-tchaje i s pokladnicí v náručí. Císař Čchien-lung uctil sebeobětování tohoto zásobovatele, jenž se nechtěl odloučit od svěřených peněz, a jmenoval ho duchem hory Tan-ta. V městečku mu dal postavit pagodu. Mandaríni, kteří cestují do Lhasy, vždycky tento chrámek navštěvují a před modlou zásobovatele třikrát padnou k zemi. Čínští císaři takto povyšují na bohy kterékoli civilní či vojenské úředníky, kteří se za svého života proslavili nějakým zvlášť vynikajícím skutkem. V jejich uctívání spočívá oficiální mandarínské náboženství.
Když jsme opustili vesnici Tan-ta, jeli jsme šedesát li po planině Pien-pa, která dle čínského cestopisu je nejrozsáhlejší v celém Tibetu. Je-li toto tvrzení pravdivé, pak je Tibet skutečně ohavná země. Předně je tato rovina neustále přerušována pahorky a roklemi, za druhé je tak úzká, že i když se cestuje uprostřed, lze snadno rozeznat člověka při úpatí hor, jež planinu obklopují. Za rovinou Pien-pa se v délce padesáti li vine mezi horami říčka, a pak se přijde do Lhace, kde se mění ulak. Ze Lhace do stanice Barilang je sto li pochodu, dvě třetiny z toho zabírá přechod pověstného pohoří Džakla. Toto pohoří se řadí k těm, jež jsou životu nebezpečná. Číňané jim říkají jao-ming-ti šan, tj. hory, jež si vyžadují životy. Výstup i sestup jsme vykonali bez nehody. Dokonce jsme ani necítili únavu, zřejmě jsme si už zvykli na každodenní horské túry.
Z Barilangu jsme jeli po snadné cestě, z níž jsme mohli vidět, jak leckde stoupá kouř z chudičkých tibetských chalup, postavených mezi horami. Spatřili jsme i několik černých stanů a obrovská stáda jaků. Po stu li cesty jsme dorazili do Šobanda.
Šobando je malé městečko, kde jsou domy i kláštery natřeny červeným okrem, z dálky je na ně pěkný, vskutku malebný pohled. Město je při­lepeno k svahům hor, zepředu je ohraničeno úzkou, ale hlubokou říčkou. Přechází se po dřevěném mostě, který se chvěje či spíše třese pod nohama pocestných, a zdá se, jako by už se měl každou chvíli zbortit. Šobando má největší vojenskou posádku po Lhari, jež se skládá z pětadvaceti vojínů a jednoho důstojníka, jenž má hodnost čchien-cunga. Tento vo­jenský mandarín byl důvěrným přítelem „Mírotvorce království", slou­žili spolu několik let na hranicích Gurkhů. Čchien-cung nás pozval k ve­čeři. Dokázal nám v téhle hornaté divočině připravit skvostnou hostinu, nechyběla ani jediná z čínských lahůdek. Při večeři se oba bratři ve zbrani rozhovořili se zadostiučiněním o svých dávných dobrodružstvích. Ve chvíli, kdy jsme šli spát, dorazili na hostinský dvůr dva jezdci s opasky ověšenými rolničkami. Na několik minut se zastavili a opět s velikým spěchem odjeli. Bylo nám řečeno, že to byl mimořádný kurýr, který nesl Čchi Šanovu depeši do Pekingu. Ze Lhasy odejel teprve před šesti dny a za tu dobu urazil více než dva tisíce li (dvě stě mil). K doručení depeše ze Lhasy do Pekingu není zpravidla třeba víc než třicet dnů. Taková rychlost by se nemusila zdát ničím neobvyklým, zvláště ve srovnání s rychlostí kurýrů evropských. Máme-li však na zřeteli mimořádně obtíž­nou cestu, pak je to rychlost úžasná. Spěšní kurýři, kteří v Tibetu vy­konávají tuto službu, cestují ve dne v noci; jsou vždycky dva: čínský voják a tibetský průvodce. Každých sto li jsou jim připraveni koně k vý­měně, lidé se však vyměňují mnohem méně. Tito kurýři se přivazují k sedlům širokými popruhy. Mají ve zvyku den před nastoupením cesty hladovět, cestou pak, kdykoliv dorazí na stanici, snědí dvě vejce, vařená na měkko. Muži, kteří mají toto hrozné povolání, se málokdy dočkají pokročilejšího věku. Hodně se jich zřítí do propastí nebo je zavalí sníh. Ti, kdož uniknou nástrahám cesty, umírají na nemoci, jež si v těchto smrtících končinách uženou. Nikdy jsme nedokázali pochopit, jak tito kurýři mohou cestovat v noci po tibetských horách, kde jim téměř na každém kroku hrozí pád do propasti.
V Šobandu jsou dva buddhistické kláštery, kde žije mnoho lámů sekty žlutých čepic. V jednom z těchto klášterů je veliká tiskárna, kde se tisknou posvátné knihy pro kláštery provincie Kham. Z Šobanda jsme přišli po mnoha dnech svízelného pochodu přes hory a hluboké borové a cesmínové lesy do Tia-jů-čchiao. Tato vesnice stojí na březích řeky Sukčhu. Řeka se prodírá mezi dvěma pohořími, je široká, hluboká a prudká. Když jsme vcházeli do Tia-jů-čchiao, všimli jsme si, že jeho obyvatelé jsou neobyčejně rozrušeni. Nedávno se totiž zřítil do řeky dřevěný most. V okamžiku jeho pádu přecházeli přes něj dva muži a tři jaci, všichni se utopili. Ještě byly vidět trosky tohoto mostu, posta­veného z kmenů vysokých stromů. Úplně shnilé dřevo nasvědčovalo to­mu, že most vzal za své stářím. Při pohledu na ty žalostné trosky jsme děkovali Bohu, že nás tři dny zdržel před pohořím Tan-ta. Kdybychom přišli do Tia-jů-čchiao před zřícením mostu, jistě by spadl pod tíhou karavany.
Proti všemu očekávání nezpůsobila tahle nehoda žádné zdržení v naší cestě. Místní depa dal rychle zhotovit vor a druhého dne ihned po rozednění jsme mohli pokračovat v cestě. Muži, zavazadla a sedla byli přes řeku přepraveni na voru, zvířata ji přeplavala. Třicet li za Tia-jů-čchiao jsme narazili na dřevěný most, zavěšený nad příšernou propastí. Měli jsme stále ještě na mysli neštěstí z Tia-jů-čchiao, a tak při pohledu na ten nebezpečný přechod jsme cítili, jak nám běhá mráz po zádech i po všech údech. Z opatrnosti jsme nechali nejprve přejít jedno zvíře po druhém; most se chvěl, tancoval pod nohama, ale vydržel. Lidé šli nakonec. Šli jsme zlehka jen tak po špičkách a nadnášeli jsme se, jak jen to bylo možné. Všichni přešli bez nehody a karavana zase putova­la v obvyklém pořádku. Vystoupili jsme na horu nepříliš vysokou, zato kamenitou a příkrou. Při jejím úpatí se se svahu řinula divoká bystřina. Ubytovali jsme se ve stanici Wa-che-čaj, kde byl vojenský útvar, malý čínský chrám a tři nebo čtyři tibetské chalupy. Sotva jsme sem došli, začaly padat veliké sněhové vločky. Takové počasí je vždycky nepříjemné, ve Wa-che-čaj jsme je považovali přímo za ne­štěstí. Vždyť jsme druhého dne měli urazit úsek dlouhý sto padesát li, a to po náhorní plošině, která byla neblaze proslulá po celém Tibetu. Cestopis nám podal o tomto úseku tyto podrobnosti: - Na hoře Wa-che se nachází jezero. Aby cestující nezbloudili v husté mlze, která je tu častým jevem, jsou na výšinách zaraženy dřevěné tyčky. Když je hora silně zasněžená, chodí se podle těchto značek. Je však třeba vystříhat se jakéhokoliv hluku. Ti, kdož tudy procházejí, musí se vyva­rovat toho, aby vyřkli třebas jen jediné slovo, jinak se v úžasné rychlosti zřítí led a sníh v obrovském množství. Na celé této hoře se nenajdou ani čtvernožci, ani ptáci, mrzne tu po všechna čtyři roční období. Na sto li kolem není ani jediné lidské obydlí. Mnoho čínských vojáků i Tibeťanů už tady zmrzlo... -
Když vojáci z posádky ve Wa-che-čaj viděli, že nepřestane sněžit, otevřeli malou pagodu a zapálili spoustu malých červených svíček před odpornou modlou, která v jedné ruce držela meč a v druhé luk se svazkem šípů. Přitom tloukli do malých bubnů a hráli na tamburíny. Li Kuo-an se oděl v úřední šat a šel se poklonit modle. Když se vrátil, zeptali jsme se ho, k čí poctě byla tato pagoda vystavena. „Vždyť to je přece pagoda ťiang-ťúna Mao Linga!"* „A co učinil tento ťiang-ťün, že je takto uctíván?"
„Oh, vidím, že neznáte tuto prastarou událost..., budu vám ji vyprávět: Za dob vlády Kchang-si byla čínská říše ve válečném stavu s Tibetem. Mao Ling jako generalissimus byl vyslán proti povstalcům. Když se chystal přejít horu Wa-che s vojskem čítajícím čtyři tisíce mužů, upo­zorňovali ho domorodí průvodci, že při přechodu musí všichni zachová­vat mlčení, jinak že budou zavaleni sněhem. Tiang-ťün o tom ihned vydal rozkaz své armádě, vojsko se vydalo na pochod v naprostém mlčení. Poněvadž však byla náhorní plošina příliš rozlehlá, aby ji vojáci se za­vazadly mohli přejít v jednom dnu, musili se tu utábořit. Podle zákona, vydaného pro velká města říše a pro velké tábory za války, musila být zrána vystřelena rána z děla. Mao Ling se neodvážil porušit toto pra­vidlo vojenské kázně. Sotvaže kanón zazněl, zřítily se s hor obrovské sněhové laviny. Ťiang-ťún se všemi vojáky byl zavalen sněhem, aniž se kdy podařilo najít jejich mrtvoly. Zachránil se jen kuchař a tři Mao Lin-govi sluhové, kteří šli napřed a dorazili už ráno do těch míst, kde teď právě jsme. Císař Kchang-si prohlásil ťiang-ťúna Mao Linga za strážné­ho ducha hory Wa-che a dal mu postavit tuto pagodu, která by pocestné ochránila před sněhovými lavinami."
Když Li Kuo-an skončil svůj příběh, požádali jsme ho, aby nám vysvětlil, co je to za mocnou bytost, která sesílá tak strašné množství zmrzlého sněhu a ledu na toho, kdo při přechodu hory Wa-che ztropí nějaký hluk.
„To je docela jednoduché," odpověděl nám. „To nemůže být nikdo jiný než duch hory Sia-ma čeng-šen, ropucha, která se stala božstvem."
*Ťiang-ťünové jsou nejvyššími hodnostáři čínské vojenské hierarchie, jsou označeni červenou bambulkou. V každé provincii je jeden ťiang-ťún, který je zde nejvyšším vojen­ským velitelem, a jeden cung-tu neboli místokrál, který je nejvyšším civilním mandarínem.
„Ropucha se stala bohem?"
„Ale ovšemže ano, což nevíte, že na vrcholu Wa-che je jezero?" „Ano, víme, četli jsme to v cestopise."
„Výborně! Tak tedy na březích tohoto jezera žije veliká ropucha. Nikdy se nedá spatřit, je ji však často slyšet, jak naříká, třeba až na vzdálenost sto li. Ta ropucha bydlí na břehu jezera od dob existence nebe a země. Protože se nikdy nevzdálila z těchto opuštěných míst, stala se bohem a duchem této hory. Když lidé hlučí a ruší klid jejího úkrytu, rozhněvá se na ně a ztrestá je tak, že na ně sešle sníh a led."
„Zdá se nám skutečně, že mluvíš vážně. Což však můžeš věřit, že ropucha se stala bohem a duchem?"
„Pročpak ne? Což se snad každé noci neuctívá Velký Medvěd?" Jakmile se Li Kuo-an pustil do svých jedinečných výkladů o Velkém Medvědu, nešlo už s ním dál mluvit. A tak nám nezbývalo než mlčet a po­zorovat ho s úsměvem.
„Nu dobrá, vy se mi smějete," bránil se, „když hovořím o sedmi hvěz­dách. Když nevěříte v jejich moc, je zbytečné, abych o nich dál mluvil. Spokojte se tedy tím, když vám řeknu, že ropucha z Wa-che se stala bo­hem proto, že stále žila sama na divoké, lidem nepřístupné hoře. Cožpak snad lidské vášně nezkazí všechna stvoření a nebrání jim v zdokonalení? Cožpak se jednou všecka zvířata nestanou duchy, když nemusí vdechovat vzduch otrávený přítomností lidí?"
Tato úvaha se nám zdála být poněkud filosofičtější než první a musili jsme jí přiznat jistou váhu. Li Kuo-an nikterak nezměnil svou úctu k Velkému Medvědu, nakonec však přiznal, že má jisté pochybnosti o božské moci ropuchy i ťiang-ťúna Mao Linga. V tu chvíli, kdy jsme se odebírali k ve­černím modlitbám, nás Li Kuo-an poprosil:
„Ať už jsou ropucha a ťiang-ťun kdokoliv, je jisté, že zítřejší cesta bude únavná a nebezpečná. Vy jste lámové Pána nebes, proste ho, aby chránil karavanu!"
„To činíme každý den," ubezpečili jsme ho, „avšak zvlášť vroucně ho budeme prosit, aby zítřejší cesta dopadla dobře."
Uplynuly všeho všudy dvě hodiny, co jsme šli spát, když jeden z vojáků našeho doprovodu vešel rázně do naší světnice, pověsil na hák ve stěně velkou červenou lucernu a upozornil nás, že už kohout kokrhal. Musili jsme tedy vstát a připravit se k odchodu, protože před námi bylo sto padesát li pochodu, než dorazíme k nejbližší stanici. Na nebi nebylo ani mráčku, večer však padal sníh tak vydatně, že v krát­kosti navršil na starou přikrývku přikrývku novou, jednu stopu silnou. Ta nám tedy měla sloužit jako koberec a měla nám usnadnit přechod přes Wa-che. Tato hora byla stále pokryta zmrzlým sněhem, kluzkým jako samotný led.
Karavana se vydala na cestu dlouho před svítáním; jelo se pomalu po klikatých horských stezkách dostatečně osvětlených třpytícím: se sněhem a jasem hvězd. Když jsme dorazili na plošinu, začal obzor růžovět první­mi slunečními paprsky. Strach z Velké ropuchy se zároveň s odchodem noci začal rozptylovat, takže jsme přestali zachovávat vynucené mlčení. Nejprve honci jaků začali hlasitě povzbuzovat zvířata, pomalu kráčející po stezce. Brzy nato začali cestující reagovat na sladké teplo i na to, že cesta je tak neočekávaně snadná. Nakonec se celá karavana zbavila strachu z Ropuchy, všude bylo slyšet povídání, křik a zpěv, aniž by se kdokoliv obával, že bude zavalen sněhem a ledem. Nikdy asi karavana nebyla tak hlučná jako toho dne.
Vzhled planiny Wa-che je nanejvýš ponurý a melancholický. Kam oko dohlédne, nikde není nic než sníh, ani jeden strom, ani jediná stopa di­vokého zvířete, která by jednotvárnost planiny porušila. Pouze po urči­tých vzdálenostech jsme nacházeli dlouhé tyčky, které mají označovat směr pochodu karavany. Na této rozlehlé náhorní plošině nenajdou cestující ani jediné místo, kde by si mohli uvařit čaj a něco pojíst. Ti, kdož neměli dost sil strávit dvanáct hodin bez jídla a pití, ulamovali si cestou sníh a rozmíchávali ho s hrstkou campy.
Po celý den byla obloha nepřetržitě jasná a bezmračná, aniž by třeba jen na okamžik zaclonil slunce nějaký obláček. Toto výjimečně krásné počasí se pro nás stalo zdrojem nevýslovného utrpení, lesk sněhu byl tak ostrý a oslňující, že ani žíněné brýle nám nedokázaly uchránit oči před oslněním.
Ve chvíli, kdy se na plošině začaly prostírat první stíny, docházeli jsme už k jejímu konci. Sestupovali jsme po úzké, příkré cestě a po tisíci zá­krutech jsme sešli do hlubokého údolí ke stanici En-ta-čaj. Všichni strávili noc v nesnesitelných bolestech. Naříkali a bědovali, jako by jim někdo rval oči z důlků. Druhého dne se nedalo pokračovat v cestě. Lama Džamdžang, který byl tak trochu i lékárníkem, vyrobil a všem rozdal znamenitou mast. Všichni pak přečkávali den se zavázanýma očima. Díky lámovu léku jsme mohli příštího dne otevřít oči a pokračovat v cestě. Do Čhamda nám zbývaly tři úseky, byly hrozné a plné vzrušení, pro­tože jsme musili přecházet po spoustě strašných dřevěných mostů, zavě­šených odvážně nad propastmi, stržemi a řekami. Vzpomínka na nedáv­nou katastrofu v Tia-jü-čchiao nás neustále pronásledovala. Dvacet li jsme jeli po uzoučké stezce podél břehu veliké řeky Ngamčhu a posléze jsme dospěli do Čhamda. Bylo tomu už třicet šest dnů, co jsme opustili Lhasu. Podle čínského cestopisu jsme měli za sebou asi dva tisíce pět set li (dvě stě padesát mil).


Kapitola X.


V Čhamdu umístila Čínská vláda sklad potravin, jehož správu svěřila liang-tcha-jovi. Vojenská posádka má asi tři sta mužů a čtyři důstojníky. Je to jeden jou-ťi, jeden čchien-cung a dva pa-cungové. Vydržování této vojenské stanice spolu s posádkou stojí ročně deset tisíc uncí stříbra. Čhamdo, hlavní město provincie Kham, je postaveno v údolí věnčeném vysokými horami. Kdysi bylo obehnáno hliněnými valy, které jsou dnes všude rozbořeny a denně si z nich lidé odnášejí zbytky k stavění základů domů. čhamdo však ani nemá zapotřebí umělého opevnění, je dostatečně chráněno dvěma řekami, Dzačhu a Ngamčhu. Jedna teče na východ, druhá na západ od města, a spojují se na jihu v řeku Lan-cchang-ťiang (Mekong); ta pak od severu k jihu protéká provincií Jün-nan a Kočinčínou a ústí do Jihočínského moře. Dva veliké mosty, jeden přes řeku Dzačhu, druhý přes Ngamčhu, napravo i nalevo od města, vedou ke dvěma rovnoběžným silnicím. První vede do S'-čchuanu, druhá do Jün-nanu. Silnice do Jün-nanu bývá zpravidla pustá. Tu a tam po ní přejde několik čínských kupců, kteří si od mandarínů svých pro­vincií zakoupili právo obchodu s Tibetem.
    Vojenské stanice, které pekingský dvůr umístil v dalajlámově státu, byly kdysi obsazovány a spravovány vrchnostmi ze S'-čchuanu i z Jün-nanu. Tato rozdvojenost trvala dlouhou dobu a působila velkou řevni­vost mezi mandaríny obou provincií. Vláda proto podřídila vojenské posádky i všechny Číňany žijící v Tibetu pravomoci místokrále s'-čchuanského.
    Čhamdo je starobylé, upadající město. Velké domy jsou stavěny nepra­videlně, jsou roztroušeny po rozsáhlé plošině, všude kolem nich jsou volná prostranství nebo sutiny. Až na několik novějších staveb nese větší část města známky velkého stáří. Početné obyvatelstvo všech městských čtvrtí je špinavé, rozcuchané a tráví čas v nečinnosti. Nebylo snadné uhodnout, čím se obyvatelstvo Čhamda živí. Nezabývají se uměním ani řemeslem, ba ani ne zemědělstvím. Okolí města není nic než rozsáhlé pískoviště, které se nehodí k pěstování obilovin. Přesto se tu sklízí trochu šedého ječmene, který však určitě nestačí k výživě celého kraje. Je zcela možné, že si obyvatelstvo opatřuje živobytí obchodem, jehož předmětem je pižmo, kůže divokého skotu, reveň, modrý tyrkys a zlatý písek.
    I když Čhamdo není místem přepychu a elegance, obdiv zde zaslouží velkolepý klášter, který stojí na západním konci města a celému městu dominuje. Je osídlen asi dvěma tisíci lámů, kteří namísto toho, aby měli své vlastní domky, tak jako to bývá zvykem v ostatních buddhistických klášterech, bydlí společně v rozsáhlých budovách, jimiž je hlavní chrám obestavěn. Nádherné chrámové ozdoby skýtají jednu z nejbohatších a nejskvostnějších podívaných v celém Tibetu. Církevním představeným kláštera Čhamdo je láma-chutuchtu, který je současně i nejvyšším pánem celé provincie Kham.
    Pět set li od čhamda směrem k čínským hranicím je město ča-ja, které je se svým okolím podřízeno velikému lámovi; ten pak má titul čakčuby. Tato mnišská hodnost je o něco nižší než hodnost chutuchtu. Právě v tom čase, kdy jsme prodlévali v Tibetu, došlo mezi chutuchtu v Čham-du a čakčubou v Ča-ja ke sporu. Tento mladý, odvážný a podnikavý láma se prohlásil za chutuchtu, odvolávaje se přitom na jakousi starodávnou výsadu, kterou mu za dob jednoho z jeho minulých životů udělil dalaj­láma. V důsledku toho začal tato svá práva uplatňovat, vyžadoval stolec v Čhamdu a spolu s ním i vládu nad provincií Kham. Chutuchtu z Čhamda, stařičký láma, se nechtěl vzdát své moci a obhajoval pravost svého titulu, kterou mu potvrdil pekingský dvůr i dalajláma ze Lhasy. Všechen lid a všechny kláštery byly do toho sporu zavlečeny, jedni stranili mladému, druzí starému chutuchtu. Po dlouhém, marném vy­jednávání, ať už písemném či ústním, se začalo válčit. Celý rok vedl tento divoký a fanatický národ krvavé boje. Celé vesnice byly zničeny a oby­vatelé masakrováni. S ukrutnou zuřivostí přinášeli tito divocí bojovníci zkázu, kam jen oko dohlédlo: v pustinách pronásledovali s puškami a luky v ruce stáda koz a jaků a při ničivých nájezdech nikdy neopome­nuli zapálit les všude, kam přišli. Když jsme přišli do čhamda, válka na několik dnů ustala, bylo vyhlášeno příměří a byla tu jakási naděje, že se obě strany usmíří. Dostavili se tibetští a čínští vyjednávači, vyslaní jak dalajlámou, tak i vyslancem Čchi Šanem. Na mírové jednání byl pozván i mladý chutuchtu z Ča-ja; protože se obával uskoků, dostavil se s doprovodem svých nejstatečněj­ších, po zuby ozbrojených bojovníků. Uskutečnilo se několik schůzek, aniž se dospělo k nějakému výsledku. Ani jeden, ani druhý z nápadníků trůnu nechtěl ustoupit ze svých požadavků, žádná strana se nechtěla smířit a už všecko nasvědčovalo tomu, že válka znovu vypukne s ještě větší zuřivostí. Zdálo se nám, že strana mladého chutuchtu má všecky předpoklady k vítězství, byla více nacionální, a proto také byla populár­nější a oblíbenější. Nebylo to proto, že by hodnost mladého chutuchtu byla prokazatelnější a že by měla větší váhu než hodnost jeho protivníka; bylo zřejmé, že starý chutuchtu z Čhamda urazil hrdost svého národa tím, že se dožadoval rozhodnutí Číny a že spoléhal na pomoc pekingské vlády.
    Náš pobyt v čhamdu tímto rozhořčením a hněvem netrpěl, i když jím byli zachváceni všichni lidé kolem nás. Byli jsme obslouženi s touž pozorností a ochotou, s níž jsme se setkávali po celé cestě ze Lhasy. Oba, starý i mladý chutuchtu, nám poslali stuhu štěstí a navíc i pěknou výsluž­ku másla a skopového masa.
    V Čhamdu jsme se zdrželi tři dny, poněvadž náš průvodce, „Mírotvorce království", si musil nutně odpočinout. Únava této hrozné cesty citelně zhoršila jeho zdravotní stav. Měl tak oteklé nohy, že nemohl ani nased­nout ani sestoupit s koně bez pomoci několika osob. Čhamdoští lékaři a kouzelníci, s nimiž se radil, mu dali odpověď, jejímž smyslem bylo asi toto: zlepší-li se tvá nemoc, bude to už pak jednoduchá záležitost, zhorší-li se však, může to být vážné. Nejrozvážnější lidé doporučovali Li Kuo-anovi, aby pokračoval v cestě na nosítkách. Jeden místní mandarín mu chtěl prodat svá vlastní nosítka a dát mu i nosiče; bylo to velice moudré, Li Kuo-anovo lakomství se však postavilo proti tomu: nemocný protestoval, unavil by se prý v nosítkách ještě víc než na koni.
    K Li Kuo-anově nemoci přistoupil ještě další důvod, který nás zdržel. Do Čhamda přišla s námi téhož večera čínská karavana, která odešla ze Lhasy několik dnů po nás. Karavanu tvořil jeden liang-tchaj čili zásobovatel, jeho syn, osmnáctiletý mladík, a početný doprovod vojska a slu­žebnictva. Chtěli jsme je nechat jít napřed; kdybychom totiž cestovali společně, musili bychom mít obavy, že nenajdeme ubytování a postaču­jící ulak pro tak veliké množství lidí. Liang-tchaj i jeho syn byli neseni v nosítkách; přes všechno pohodlí tohoto dopravního prostředku byli oba vznešení pocestní vyčerpáni únavou a ztratili všecku odvahu, a tak se všeobecně pochybovalo o tom, zda ještě v sobě seberou trochu síly a energie, aby došli do Číny. Vzdělaní mandaríni jsou zvyklí na přepy­chový a pohodlný život, takže zpravidla nesnášejí strasti tibetských cest. Z těch, kteří zastávali místa zásobovatelů, bylo jen velmi málo takových, kteří se ještě dožili štěstí spatřit svou vlast.
    V den našeho odjezdu nám starý chutuchtu z čhamda poskytl čtyři tibetské jezdce, aby nás chránili při pochodu až k Čakčubovi do ča-ja.
    Při odchodu z města jsme přejížděli přes velkolepý most, sroubený z mohutných jedlových kmenů, a putovali jsme po s'-čchuanské silnici.
    Cesta se vinula po úbočí vysoké hory, při jejímž úpatí se rychle valila řeka Dzačhu. Po dvaceti li jsme se v jednom zákrutu setkali s malou skupinkou cestujících. Pohled na ně - to byl obrázek plný poezie. Průvod zahajo­vala mladá Tibeťanka, sedící obkročmo na velikém oslu, na zádech měla přivázané maličké dítě. Na dlouhé uzdě vlekla za sebou osedlaného koně, obtíženého dvěma podlouhlými truhlicemi, které mu symetricky spo­čívaly na obou bocích. Tyto dvě truhlice sloužily jako příbytek dvěma dětem, jejichž veselé obličeje se na nás usmívaly z maličkých okének. Rozdíl věku obou dětí se nezdál být velký, nebyly však stejně těžké, a tak aby se dosáhlo rovnováhy, byl k jedné truhlici přivázán velký kámen. Za koněm s truhlicemi a dětmi jel rozvážně jezdec. Podle šatu se v něm dal snadno rozpoznat vysloužilý čínský voják. Za ním seděl asi dvanácti­letý chlapec. Jedinečnou karavanu uzavíral zrzavý pes s kosým pohledem, z jehož celého vzezření bylo vidět špatnou náladu. Karavana se k nám připojila a využila naší společnosti až do provincie S'-čchuan. Tento Číňan byl bývalý voják z posádky v Čhamdu. Když si odsloužil tři roky, stanovené zákonem, dostal privilegium pobytu v Tibetu a věno­val se obchodu. Oženil se zde, a když si nastřádal malé jmění, vracel se do vlasti s celou rodinou. Nemohli jsme se ubránit obdivu nad tím, jakou odvahu, energii i oddanost chová ve svém srdci tento statečný Číňan, který se tolik lišil od svých sobeckých krajanů. Ti si nedělají nejmenší vý­čitky, jestliže v cizí zemi opustí ženu a děti. Musil bojovat nejen s ne­bezpečím a únavou dlouhé cesty, nýbrž i proti posměškům těch, kteří nemají takové srdce, aby následovali jeho příkladu. Vojáci z našeho do­provodu se mu posmívali:
    „Ten muž má plesnivý mozek. Přinášet z cizích zemí stříbro a zboží, to je rozumné, vozit však do Říše středu ženu s velkýma nohama a všecky tyhle malé barbary, to už je proti všem zvykům. Možná že ten muž chce na nich vydělávat peníze, že je bude ukazovat jako tibetskou zvěř..." Nejednou nás tím podráždili a rozhněvali. Cítili jsme povinnost zastat se toho statečného otce rodiny, chválit jeho postoj a hlasitě odsoudit barbarství a nemorálnost čínských obyčejů.
    Zakrátko poté, co k naší karavaně přibyla tahle zajímavá skupinka z Čhamda, zanechali jsme po pravici řeku Dzačhu a jali jsme se přechá­zet pohoří, porostlé vysokými stromy a pokryté obrovskými balvany s lišejníkem. Potom jsme opět dorazili k řece a po kamenité stezce jsme po několika li dojeli do Meng-pu. Urazili jsme sotva osm mil a už jsme byli vyčerpáni. Po třech dnech pobytu v Čhamdu jsme poněkud odvykli jízdě na koni a se značnými obtížemi jsme znovu vkládali nohy do třme­nů. Meng-pu je seskupení sedmi či osmi chalup, postavených z hrubě otesaných kamenů. Leží v širokém a hlubokém údolí. Druhého dne jsme cestovali po hřebeni vysokého horstva. Musili jsme stále vystupovat a sestupovat, jak jsme zlézali jeden pahorek za druhým, často jsme přecházeli propasti po dřevěných mostech, které podle čínské­ho cestopisu jsou „zavěšeny v krajině mraků". Po šedesáti li pochodu jsme dorazili do Pao-tunu, kde jsme vyměnili ulak a kde jsme se setkali s Tibeťany méně pokornými a méně povolnými než na opačné straně od Čhamda. V jejich pohledu bylo více hrdosti, chovali se rozhodněji, na­opak Číňané z naší karavany začali být skromnější. Nevyžadovali toho pro sebe tolik a rozhodně pak nehovořili v rozkazovacím způsobu. Cestou z Pao-tunu do Pa-kungu jsme neviděli nic než vápencové hory, zcela holé a pusté. Nerostly tu ani stromy, ani květiny, ba ani mech. V hlubokých úžlabinách jsme viděli několik lomikámenů, v nichž však bylo plno životní síly a které jako by žalovaly na tuto ubohou pustinu. Jedné z těchto hor Číňané říkají Kchu-lung-šan, to jest Děravá hora. Je na ni neobyčejně zvláštní pohled. Je tu veliké množství děr a jeskyň ne­obyčejně rozmanitých tvarů a velikostí. Některé se podobají obrovským portálům, nejmenší vypadají jako zvonce nebo zase kulaté či oválné vikýře. Protože je hora rozčleněna v útesy, nemohli jsme se do jeskyň podívat. Přiblížili jsme se však k nim natolik, abychom se mohli pře­svědčit, že jsou hluboké. Toto množství jeskyň je zřejmě vulkanického původu, Číňané to přisuzují kuejům čili zlým duchům. Naproti tomu Tibeťané tvrdí, že je vyhloubili strážní duchové země. Že v pradávných dobách si v nich velmi svatí lámové zřídili svá sídla, že se pak proměnili v buddhy a že v některých ročních obdobích je odtud slyšet mumlání lamaistických modliteb.
    Na cestách po Tibetu jsme se vždycky setkávali pouze se žulovými ma­sívy, které bývaly vždy pozoruhodné obrovskými hromadami kamenů nakupených na sebe. Původně byly většinou čtverhranné, byly však zaobleny neustálou činností větru a deště. Proto tedy veliké vápencové masívy, s nimiž jsme se setkávali cestou do Pa-kungu, nemohly neupoutat naši pozornost. Krajina úplně změnila vzezření. Po více než patnáct dnů jsme neviděli nic než vápencové skály a sněhobílý mramor neobyčejně jemného a hladkého zrna. Horalé z tohoto kraje z nich vytesávají veliké desky, do nichž vrývají Buddhův obraz nebo formuli Óm, mani päme, húm. Stavějí je pak při okrajích cest. Rytiny zůstávají neporušeny po řadu let; tento mramor obsahuje totiž kromě uhličitanu vápenatého i křemen, čímž dosahuje mimořádné tvrdosti. Před příchodem do Pa-kungu vroubila naši cestu v délce čtyř až pěti li nepřetržitá řada těchto buddhistických nápisů. Viděli jsme dokonce i několik lámů, kteří se zaměstnávali rytím „mani" do mramorových desek. Do malého městečka Pa-kung jsme dojeli krátce před půlnocí. Zastavili jsme se u čínské strážnice, která sestávala z několika domků, postavených z překrásných bílých mramorových kvádrů. Byly však stmeleny blátem a kravskými lejny.
    Jakmile jsme seskočili s koní, byla nám oznámena smrt liang-tchaje Pcheje, s nímž jsme se setkali v Čhamdu. Jeho karavana dorazila do Pa-kungu před dvěma dny. Když přišla ke strážnici, mandarínovi nosiči složili nosítka, odhrnuli závěsy a podle obyčeje vybídli Jeho Excelenci, aby vstoupila do přichystaného bytu. V nosítkách však už byla jenom mrtvola.
    Podle čínských zvyklostí nesměl syn zemřelého zanechat otcovo tělo v cizí zemi, musil je dopravit ke své rodině a pohřbít v hrobce předků. Byli jsme však dosud v srdci Tibetu a mandarínova rodina bydlila v pro­vincii Če-ťiang, právě na opačném konci Číny. Jak je zřejmo, cesta byla obtížná a dlouhá, nedalo se však ani zaváhat, synovská úcta musila pře­konat veškeré obtíže. Na strážnici se náhodou nalezla hotová rakev. Mandarínův syn ji od vojáků koupil za drahé peníze, uložil do ní pozů­statky svého otce, nosítka se změnila v máry, a tak nosiči nesli - za náležitý příplatek - k čínským hranicím mrtvolu namísto živého člověka. Karavana opustila Pa-kung den před naším příchodem.
    Zpráva o této smrti se dotkla nás všech, zejména však Li Kuo-ana; beztak už neklidný, se vyděsil. Strachem mu ani nechutnalo jíst. Večer však jedna událost rozptýlila jeho smutné myšlenky na smrt. Náčelník tibetského městečka oznámil stráži, aby uvědomila cestující, kteří se tu zastaví, že od nynějška se už ulak neposkytne zdarma. Že za jednoho koně se musí zaplatit unce stříbra, za jednoho jaká půl unce. Karavana, která odtud včera odešla, musila se s tím smířit. Aby prokázal, že toto rozhodnutí je nezvratné, vyplázl na nás rázně jazyk a odešel. Tak jednoznačně srozumitelné prohlášení zapůsobilo na „Mírotvorce království" jako hromová rána. Začal se tak usilovně zaobírat katastro­fou, jež se valila na jeho měšec, že zcela zapomněl na smutnou smrt nešťastného liang-tchaje. Měli jsme s jeho bolestí soucit a pokoušeli jsme se svá slova co nejlépe přizpůsobit jeho ponurým myšlenkám. V podstatě nám však na tom nezáleželo. Kdyby nám odmítli poskytnout prostředky k pokračování v cestě, nemohli bychom dělat nic jiného, než že bychom zůstali v Tibetu. To by pro nás nebylo žádné obtížné rozhodování. Když jsme tedy vyslechli všecky nářky, šli jsme si lehnout a nechali jsme lidi ze své eskorty, aby se dále zabývali politikou a sociální ekonomií. Když jsme se druhého dne probudili, nebyli na dvoře strážnice ani koně ani jaci. Li Kuo-an byl zachvácen hlubokým žalem. „Dostaneme ulak? Budeme moci dnes odjet?" ptali jsme se ho. „Tihle divoši neuposlechnou hlasu rozumu," odpověděl nám, „nepochopí výhody poslušnosti. Obrátil jsem se na Dül-Tänpu, už jsem k němu vyslal posla. Znám ho už delší čas a doufám, že nám ulak poskytne." Tento Dül-Tänpa byla význačná osobnost, už jsme o něm hodně slyšeli. Stál v čele hnutí mladého čakčuby z Ča-ja a byl zjevným nepřítelem čínského vlivu. Byl prý tak vzdělaný jako nejučenější lhaští lámové. Nikdo se mu nevyrovnal ve statečnosti, v bojích nikdy neutrpěl porážku. A tak samo jeho jméno mělo veliký vliv na všechen lid v provincii Kham, působilo jako talisman nadějí národa. Dül-Tänpa byl jakýmsi Abdulká-direm těchto drsných horalů.
    Obydlí Dül-Tänpy nebylo od Pa-kungu vzdáleno víc než pět nebo šest li. Deputace, kterou jsme tam vyslali, se brzy vrátila a oznámila nám, že veliký náčelník se dostaví osobně. Tato neočekávaná zpráva uvedla veške­ré obyvatelstvo tibetského městečka, jakož i osazenstvo čínské strážnice do vytržení. Nadšeně se pokřikovalo: „Veliký náčelník přijde, uvidíme velikého náčelníka!" Li Kuo-an si spěšně oblékl nejkrásnější šaty, obul si hedvábné pantofle a na hlavu si posadil obřadní klobouk. I čínští vojáci udělali, co mohli, pro své oblečení. Zatímco Tibeťané běželi naproti svému náčelníku, Li Kuo-an vyhledal ve svých zavazadlech skvostný khatak čili stuhu štěstí a usadil se na prahu, aby přivítal slavného Dül-Tänpu. Pokud šlo o nás, nám nejlépe za těchto okolností vyhovovalo klidně si prohlížet obličeje, jež nás obklopovaly. Nepochybně nejzajímavější byl výraz „Mírotvorce království". Bylo zvláštní vidět tohoto čínského mandarína, který byl vždycky v přítomnosti Tibeťanů tak pyšný a který pro ně neměl nic než pohrdání, jak se náhle stal poníženým a skromným a jak se třásl v oče­kávání příchodu člověka, o němž dobře věděl, jak je silný a mocný. Konečně se objevil veliký náčelník. Přijel na koni spolu s čestným do­provodem čtyř jezdců. Když všichni seskočili na zem, přistoupil „Mírotvorce království", hluboce se poklonil a podal khatak Dül-Tänpovi. Ten pokynul jednomu ze svých mužů, aby dar přijal, a aniž cokoliv řekl, rychle přešel dvůr a šel vpravo do světnice, která byla připravena pro přijetí návštěvy. Čekali jsme tam my s lámou Džamdžangem. Dül-Tänpa se nám zlehka uklonil a posadil se na čestném místě na velikém koberci z šedivého plyše. Li Kuo-an si mu sedl po pravici, Džamdžang po levici a my vpředu. Byla mezi námi tak úctyhodná vzdálenost, že jsme vytvářeli jakýsi velký kruh. Čínští vojáci a zástup Tibeťanů stál opodál. Nastal okamžik hlubokého mlčení. Veliký náčelník Dül-Tänpa byl stár všeho všudy čtyřicet let, byl prostřední postavy, oblečen byl v dlouhý plášť ze zeleného hedvábí, podšitý krásnou liščí kožešinou, na bedrech ho zdobila rudá šerpa. Jeho oblečení doplňovaly vysoké boty z fialové kůže, ohromná čepice z liščí kožešiny a dlouhá šavle, zastrčená vodorovně za pasem. Dlouhé, ebenově černé vlasy, splývající mu na ramena, dodá­valy jeho bledému, hubenému obličeji výraz značné energie. Obzvláště oči byly nadmíru pozoruhodné ve zjevu tohoto muže. Byly veliké, třpytily se a vyzařovaly odvahu a nezkrotnou hrdost. Celým svým chováním prozrazoval Dül-Tänpa muže vskutku vynikajícího a zrozeného pro vlá­du nad svými bližními. Za chvíli, když si nás jednoho po druhém pozorně prohlédl, drže přitom sepjaté ruce na rukojeti šavle, vytáhl z kapsy svazeček khataků a přikázal svým mužům, aby je mezi nás rozdělili. Posléze se obrátil na Li Kuo-ana:
    „Ach, tak ty už jsi zase tady!" řekl mu hlasem, který zněl jako zvon. „Kdyby mi ráno neřekli, že to jsi ty, ani bych tě nepoznal. Jak jsi zestárl od své poslední cesty přes Pa-kung!"
    „Nu, máš pravdu," odpověděl „Mírotvorce království" lichotivým hla­sem a poposedl přitom na plstěném koberci, aby byl blíže k osobě, jež s ním rozmlouvala, „máš pravdu, mám hodně chatrné zdraví, zato však ty jsi zdatnější než kdykoliv jindy!"
    „Žijeme v takových dobách, kdy je nutno být zdatný. Není už míru v našich horách."
    „To je pravda, slyšel jsem tam dole, že jste tu měli mezi sebou nějaké malé rozmíšky."
    „Už je to déle než rok, co khamské kmeny vedou spolu zuřivou válku, a ty to nazýváš malými rozmíškami! Stačí mít po cestě otevřené oči a všude, kam dohlédneš, uvidíš vesnice v sutinách a vypálené lesy. Za několik dnů budeme musit znovu přiložit ruku k dílu, poněvadž o míru nikdo nechce ani slyšet. Tahle válka by se asi rozhodla několika bitkami, avšak od té doby, co se vy, Číňané, pletete do našich záležitostí, se už obě strany neusmíří... Oh, vy čínští mandaríni jste dobří jenom k tomu, abyste do naší země vnášeli nepořádek a zmatek. Tak už to nemůže jít dál. Nechali vás dlouho dělat, co vám bylo libo, a teď už vaše drzost nezná mezí... Nemohu si vzpomenout na tu záležitost s nomun-chánem, aniž bych se netřásl po celém těle. Říká se, že se nomun-chán dopustil velikých zločinů. To však není pravda. Tyhle veliké zločiny jste si vy­myslili sami. Nomun-chán je svatý, je to živý buddha. Kdo to kdy slyšel, aby živý buddha byl souzen a poslán do vyhnanství Čchi Šanem, Čí­ňanem, černým mužem?!"
    „Rozkázal tak veliký císař," odpověděl Li Kuo-an tichým, rozechvělým hlasem.
    „Tvůj veliký císař," zvolal Dül-Tänpa a vrhl zlostný pohled na Li Kuo-ana, který mu skočil do řeči, „tvůj veliký císař není také nic víc než černý muž. Co znamená tvůj císař ve srovnání s velikým lámou, živým Buddhou?"
    Veliký khamský náčelník dlouho spílal čínské nadvládě nad Tibetem. Nadával císaři, místokráli provincie S'-čchuan i vyslanci ve Lhase. Při všech těchto prudkých, ostrých výpadech připomínal událost s nomun-chánem. Bylo zřejmé, jak mu leží na srdci osud velikého lamy, jehož považoval za obětního beránka pekingského dvora. „Mírotvorce krá­lovství" se úzkostlivě vystříhal všech námitek, zdálo se až, jako by sdílel Dül-Tänpovy city a se všemi jeho slovy vyjadřoval souhlas pokyvováním hlavy. Posléze se odvážil několika zdvořilými slovy požádat o volný odchod a o ulak.
    „Ulak!" zvolal Dül-Tänpa. „Napříště ho už Číňanům dávat nebudeme, pokud ho přiměřeně nezaplatí. Stačí už to, že vůbec necháváme Číňany potulovat se po naší zemi. Nebudeme tak hloupí, abychom jim zadarmo poskytovali ulak... Jenom proto, že tě znám tak dlouho, udělám pro tvou karavanu výjimku. Také pak proto, že doprovázíš dva lamy ze západních zemí, kteří mi byli doporučeni prvním kaloněm ze Lhasy, a proto mají právo na mé služby... Kde je pakungský depa? Ať předstoupí!" Osoba, která ráno po našem příchodu prohlásila, že bez peněz žádný ulak nedá, přiběhla, poklekla na zem před velikým náčelníkem a vyplázla na něho uctivě jazyk.
    „Nechť je ulak okamžitě připraven!"- zaburácel na něho Dül-Tänpa, „a nechť všichni splní svou povinnost!"
    Všichni Tibeťané, shromáždění na dvoře strážnice s hlučným jásotem souhlasili a běželi do městečka. Dül-Tänpa povstal, pozval nás, abychom přišli vypít čaj do jeho domu, který je prý při naší cestě, vyskočil na koně a tryskem odjel. Vzápětí tu byl ulak a karavana se v mžiku, jakoby zázra­kem, celá zorganizovala.
    Po půl hodině pochodu jsme došli k domu velikého náčelníka. Byl to vysoký dům, prostorný a velmi se podobal hradu z feudálních dob. Kolem něho byl vodní příkop, vroubený vysokými stromy. Před námi se sklopil padací most, přešli jsme ho a vstoupili jsme velikou branou do prostorného nádvoří, kde nás očekával pán domu. Naši koně byli při­vázáni ke kůlům uprostřed dvora, nás pak uvedli do prostorného sálu, který byl zřejmě domácím chrámem. Obrovská břevna podpírající strop byla celá pozlacená. Zdi byly ověšeny množstvím pestrobarevných stuh s tibetskými nápisy. V pozadí sálu stály tři veliké sochy Buddhy, před nimiž byly postaveny obrovské lampy s máslem a kadidelnice. V koutě chrámu stál nízký stůl se čtyřmi poduškami, potaženými červe­ným purukem. Dül-Tänpa nás laskavě vyzval, abychom se posadili. Jakmile jsme tak učinili, objevila se hradní paní ve velké toaletě, to jest obličej měla strašidelně začerněný, četné copánky měla protkané zlatými plíšky, zrnky červených korálků a malými perleťovými kotoučky. Pravou rukou držela za ucho úctyhodný džbán s čajem, břicho džbánu podpírala levou rukou. Všichni jsme nastavili misky a hned jsme je měli naplněné pořádnou porcí čaje. Na jeho povrchu plavala silná vrstva másla; byl to čaj prvotřídní jakosti. Zatímco jsme si malými doušky pochutnávali na této skvělé tekutině, hradní paní se objevila znovu. Přinášela dvě pozlacené mísy, na jedné byly rozinky, na druhé ořechy. „To jsou plody naší země," řekl Dül-Tänpa, „rostou v nedalekém údolí. Je v západních zemích také takové ovoce?"
    „Ano, je ho tam dost. Oh, ani nevíš, jakou laskavost nám prokazuješ, když nám předkládáš tohle ovoce. Připomíná nám totiž naši vlast..." Při těchto slovech jsme si z pozlacené mísy nabrali hrst rozinek. Bohužel však nebyly pozoruhodné ničím jiným, než že měly suchou a tvrdou slupku a mimoto spoustu zrníček, která skřípala mezi zuby jako písek. Obrátili jsme tedy svou pozornost k ořechům nebývalé velikosti, avšak znovu jsme byli zklamáni. Jádro bylo tak důkladně ukryto v tvrdých skořápkách, že nic na světě nebylo těžšího než je odtud vytáhnout. Špičkami nehtů jsme vybírali jen nepatrné kousíčky jader. Vrátili jsme se tedy opět k rozinkám, pak zase k ořechům, probírali jsme se tou i onou mísou, neustále a marně hledajíce cokoliv, čím bychom ukojili kručení našich žaludků. Začínali jsme už nabývat přesvědčení, že paní Dül-Tán-pová s námi chtěla sehrát špatnou komedii, když tu se objevili dva statní Tibeťané, kteří přinášeli další podnos. Bylo na něm celé kůzle a mohutná jelení kýta. Toto neočekávané zjevení nás až rozechvělo a bezděčný úsměv dokázal našemu hostiteli, jak příznivě jsme přijali jeho poctu. Rozinky i ořechy byly odneseny, čaj s máslem byl vystřídán tibetským pivem, a tak jsme se pustili do díla s energií, jíž se nemohlo nic vyrovnat. Když jsme zvítězili nad tímto homérským pokrmem, obdarovali jsme velkého vůdce stuhou štěstí a vsedli jsme na koně. Nedaleko feudálního hradu slavného Dül-Tänpy jsme u cesty spatřili vápencovou horu, v níž byl u vrcholu veliký otvor a na jejíchž příkrých svazích byly obrovskými znaky vyryty četné buddhistické průpovídky. Všichni Tibeťané z naší karavany seskočili s koní a třikrát se sklonili obličejem k zemi. Tato hora sloužila za obydlí lámovi poustevníkovi, k němuž všichni obyvatelé provincie Kham chovali hlubokou úctu. Podle vyprávění domorodců se zdržoval tento svatý láma již dvaadvacet let v jedné z jeskyň této hory. Setrval tu po celou tu dobu, aniž své stanoviště třebas jen jedenkrát opustil. Trávil zde čas v modlitbách a v rozjímání nad deseti tisíci doko­nalostí Buddhových. Nikomu nebylo dovoleno ho navštěvovat. Jen jed­nou za tři roky poskytoval velkou osmidenní audienci; v ten čas mohli poutníci volně vstupovat do jeho cely, aby se s ním poradili o věcech minulých, přítomných i budoucích. Dostával odevšad spoustu darů; svatý láma si však nic nenechával pro sebe, všecko rozdělil mezi chudáky, žijící v tomto kraji. K čemu by také potřeboval bohatství a statky tohoto světa? Jeho cela, vytesaná v přírodní skále, nepotřebovala nikdy sebe­menší opravu, žlutý šat podšitý beraní kožešinou se mu hodil za každého ročního období. Pouze každého šestého dne snědl jediné jídlo, které pozůstávalo z trošky čaje a ječné mouky, kterou mu dobročinné osoby z tohoto kraje dodávaly pomocí dlouhého provazu. Provaz byl spuštěn z velké výšky, kde se nalézá cela, a dosahoval až k úpatí hory. Příkladu tohoto svatého muže následovalo několik lámů. Bydlili v jesky­ních v blízkosti cely svého učitele. Nejproslulejším z těchto učedníků byl otec velikého Dül-Tanpy. Dříve byl on sám slavným náčelníkem a vždy stál v čele hnutí lidu tohoto kraje. Když dosáhl pokročilého věku a když poznal, že jeho syn je schopen kráčet v jeho šlépějích, odevzdal mu titul Velikého náčelníka. Sám si pak oholil hlavu, oblékl si posvátné roucho lámů a setrvával v odloučenosti od světa. Přenechal dokončení boje, který se zatím rozvinul mezi oběma chutuchtu provincie Kham, statnější ruce.
    Slunce ještě nezapadlo, když jsme dojeli do stanice Wang-kcha, vzdálené od Pakungu padesát li. Wang-kcha je malá vesnička při úpatí pahorku s černou půdou, porostlého skupinami cesmín a cypřišů. Chalupy, posta­vené z téhle černé hlíny, dodávají obci neobyčejně temný a pochmurný vzhled. Ve Wang-kcha jsme už také zpozorovali stopy občanské války, která tuto krajinu pustošila. Čínská strážnice, postavená z mohutných jedlových trámů, byla úplně vypálená. Leckde jsme se ještě setkávali s doutnajícími spáleništi a po celý večer jsme mohli pozorovat ohně. Jakmile jsme se druhého dne vydali na cestu, zpozorovali jsme, že se s karavanou udála podivuhodná změna. Byli v ní titíž koně a jaci, které jsme dostali v Pa-kungu, zmizeli však všichni tibetští honáci, nezůstal tu ani jediný; na jejich místa nastoupily ženy z Wang-kcha. Žádali jsme, aby nám někdo vysvětlil důvody této nové, překvapivé organizace. „Dnes musíme dojít do Gaja," odpověděl nám láma Džamdžang, „to je nepřátelská vesnice. Kdyby tam přišli muži, nedalo by se zabránit tomu, aby se nestrhla bitka a aby gajští obyvatelé neukořistili zvířata karavany. Když je ulak doprovázen ženami, není třeba se ničeho obávat. Muži, kteří by byli tak zbabělí a bili by se se ženami a vzali jim zvířata, svěřená do jejich péče, by se pak octli ve všeobecném opovržení. Takové jsou zvyky v této zemi."
    Nemálo nás překvapilo, že jsme se v divokých tibetských horách setkali s obyčeji a smýšlením tak podobným jako ve své vlasti. Vždyť tohle přece bylo pravé francouzské kavalírství! Byli jsme netrpěliví, nakolik zdvořile a galantně se gajští muži zachovají k ženám z Wang-kcha. Když jsme překročili vysoké pohoří s velikými skalnatými plochami, napůl zasypanými starým sněhem, vešli jsme do údolí, které bylo do posledního kousku země využito pro zemědělství. Podnebí tu bylo velmi mírné. Seskupení gajských domů už bylo vidět z velké dálky. Domy byly vysoké, měly pozorovatelny a vůbec se velmi podobaly pevnostem. Jak­mile jsme dojeli k této vesnici na pár set metrů, vyjela odtamtud skupina jezdců a v ostrém trysku se řítila proti naší karavaně. Zdálo se, jako by všichni tito jezdci, ozbrojení puškami na řemeni a dlouhými kopími, se hotovili k útoku. Jejich bojovná nálada se však brzy rozplynula, jakmile si všimli, že karavana je doprovázena ženami. Spokojili se tím, že se hla­sitým chechtáním vysmívali zbabělosti svých nepřátel. Jakmile jsme vešli do Gaja, začali pobíhat sem tam muži, ženy i děti. Odevšad se ozývaly výkřiky, v kterých nebylo nic, co by prozrazovalo sympatie. Přesto však nedošlo k žádnému konfliktu. Sesedli jsme s koní na dvoře velikého domu o třech poschodích, a jakmile jsme odstrojili koně a jaký, obdržely dámy z Wang-kcha mohutnou nádobu čaje s más­lem. Navzájem si ji podávaly mezi sebou a hned nato se vracely nazpátek domů se svým ulakem.
    V Gaja nás přepychově ubytovali, nevěděli jsme však, jak odtud odjede­me. Důležitá otázka, jak to bude s ulakem, zaměstnávala všecky, nikdo však zatím v sobě nenalezl tolik odvahy, aby se na to někoho zeptal. Šlo se tedy spát a všechny vážné záležitosti se odložily na příští den.
    Sotvaže se rozednilo, naplnil se dvůr domu, kde jsme bydlili, davem Tibeťanů, kteří, jak už to bývá, se přišli podívat na naši karavanu. Z výše balkónu ve druhém poschodí jsme se mohli bavit jedinečnou podívanou, kterou nám poskytovalo toto shromáždění ke všemu odhodlaných lidí. V tomhle početném zástupu lidí nebylo nikoho, kdo by se nepovažoval za řečníka, a tak mluvil jeden přes druhého. Podle divokého křiku a zuři­vých posunků se dalo předpokládat, že se tu pronášejí znamenité proslovy. Řečníci si vylézali na haraburdí, nakupené na dvoře, a používali je jako řečnické tribuny, aby převýšili shromážděný dav. Kolikrát se zdálo, že výmluvnost nedokáže přesvědčit. Došlo tedy na rány, lidé se začali rvát za vlasy a mlátili se zběsile až do té chvíle, dokud jakýsi vlivný tribun nepřipomněl svým spolubratrům, jak se mají k sobě navzájem chovat. Klid však neměl dlouhé trvání, znovu se ozval řev a zmatek vůčihledě rostl. Tahle záležitost byla už tak vážná, že jsme nabyli přesvědčení, že tito lidé se už spolu nikdy nedohodnou a že jejich pře skončí tím, že vytáhnou šavle z pouzder a vzájemně se pobijí. Tak jsme si to předsta­vovali my, byl to však naprostý omyl. Když se celé to shromáždění bě­hem jedné hodiny dostatečně vyhádalo a vykřičelo, když si každý jakse­patří zagestikuloval a rozdal sem tam nějaký štulec, rozezněly se z čista jasna salvy smíchu, schůze skončila a rozhostil se naprostý klid. Dva muži ihned nato vystoupili do druhého poschodí, kde bydlil velitel karavany Li Kuo-an. Oznámili mu, že gajští náčelníci rozvažovali, jak by se měl zorganizovat ulak, a že bylo dohodnuto, že poskytnou ulak zdar­ma dvěma lámům ze západních zemí a Tibeťanům ze Lhasy. Číňané však budou musit zaplatit půl unce za každého koně a čtvrt unce za každého jaká.
    Po téhle zprávě musil v sobě Li Kuo-an sebrat všecku sílu a jal se energicky proklínat takové diktátorství a bezpráví. Čínští vojáci z karavany, kteří byli při tom, začali ječet a vyhrožovat delegátům gajského lidového shromáždění. Ti však zachovali pozoruhodnou rozvahu a důstojnost. Jeden z nich postoupil o krok vpřed a důstojně, přitom však pádně položil pravici na Li Kuo-anovo rameno, upřel na něho velké černé oči, kolem nichž mu pohrával úsměv, a oslovil ho:
    „Muži z Číny, poslyš, domníváš se, že by gajští obyvatelé dělali rozdíl v uříznutí hlavy Číňanovi nebo ovci?... Řekni už konečně svým vojákům, aby přestali se svými úšklebky a zanechali velkých slov. Cožpak to kdo slyšel, aby liška zastrašila divokého horského jaká? Ulak tu bude hned, nepřijmete-li ho dnes, zítra bude stát dvojnásobek." Číňané si uvědomili, že násilí by mohlo vést jen k smutným koncům, utekli se tedy k lichotkám a lstím, nebylo to však nic platné. Li Kuo-an nemohl učinit nic jiného, aby tuhle věc skončil, než otevřít svou truhlici a zaplatit požadovanou částku. Ulak skutečně přišel ihned a všichni se pilně zabývali organizováním karavany. Měli jsme co nejrychleji opustit tuto vesnici Gaja, kterou Číňané shledávali barbarskou a neobyvatelnou; nám se však jevila jako nejvýš malebná.
    Z Gaja do Ang-ti, kde se měl měnit ulak, nebylo daleko, jen asi třicet li. Číňané byli nešťastni, že musili zaplatit za tak krátkou cestu tolik peněz. Jejich utrpení však zdaleka neskončilo, protože jsme se ještě měli setkat s lidmi, kteří byli mnohem nepřívětivější než v Gaja. Sníh, od něhož jsme si už odpočinuli od té chvíle, co jsme opustili Čhamdo, nás začal znovu sužovat, sotvaže jsme dorazili do Ang-ti.
    V noci a následujícího dne padal tak vydatně, že jsme se nemohli vzdálit ze svých příbytků, aniž bychom do něho nezapadli po kolena. K dovršení neštěstí jsme musili po odchodu z Ang-ti přejet nejstrmější a nejnebez­pečnější hory, s jakými jsme se po cestě setkali. Čínský cestopis o tom píše takto:
    - Cestou do Ang-ti se přecházejí vysoké zasněžené hory, cesta je velmi strmá, nashromážděný sníh se podobá stříbrné páře. Mlha, kterou hory vydechují, proniká až do kostí a přináší Číňanům nemoci. - Podle místních lidových tradic zavalila kdysi lavina náčelníka kmene z Ang-ti, právě když přecházel tyto hory. Byl to slavný válečník, jehož se obávali všichni sousedé. Všecko úsilí, jež bylo vynaloženo k tomu, aby se nalezlo jeho tělo, bylo marné. Jeden svatý láma z oné doby prohlásil náčelníka za strážného ducha hor, a byl mu postaven chrám, který tu stojí dodnes. Dříve než se cestující vydají na další pochod, nikdy tu neopome­nou zapálit voňavé tyčinky. V bouřlivých dnech, když burácí zběsilá vichřice, zjevuje se vždy duch pohoří Ang-ti. V kraji nežije nikdo, kdo by ho několikrát neviděl. Sedí prý vždy na rudém koni, má na sobě dlou­hou bílou řízu a projíždí se klidně po vrcholcích hor. Spatří-li nějakého pocestného, uchvátí ho do náručí a v trysku s ním zmizí. Rudý kůň je tak lehký, že za sebou nenechává stopu ani ve sněhu. Až do dnešních dnů dosud nikdo neviděl stopy „bílého jezdce", jak mu v tomto kraji říkají. My jsme se jen velmi málo obírali myšlenkou, že potkáme bílého jezdce na rudém koni. Co se nám však nelíbilo, bylo pohoří samotné. Nemohli jsme se ubránit rozechvění při pohledu na toto nesmírné množství právě napadlého sněhu. Právě pro tento sníh byla cesta nadmíru nebezpečná. Musili jsme vyčkat, až znovu nastane pěkné počasí, a jak už jsme to dělali za podobných okolností, musili jsme před sebou poslat stádo jaků, kteří by prošlapali sníh a vytvořili nám tak schůdnou cestu přes pohoří.
    V Ang-ti jsme pobyli pět dnů; Li Kuo-an té přestávky využil k tomu, aby ošetřoval své nemocné nohy, jejichž stav nabýval stále znepokoji­vějšího rázu.
    Otázka ulaku se probírala na mnoha shromážděních, bylo vždy rozhod­nuto týmž způsobem jako v Gaja, takže Číňané už začínali zuřit a hlasitě reptat.
    Depa, který byl zároveň náčelníkem celého kmene, byl bezesporu nejza­jímavějším člověkem v celém Ang-ti. Tahle osoba, jež se jmenovala Bomba, nebyla o moc vyšší než tři stopy, šavle, kterou měl Bomba zavě­šenou v pase, byla pomalu dvakrát tak dlouhá jako on sám. Přesto měl tento muž mohutnou hruď a široký, energický a pěkně pravidelný obli­čej. Jeho tělesný nedostatek pocházel od zmrzačených nohou, aniž by je však měl nějak znetvořené. I když mu tedy nohy téměř chyběly, nevadilo náčelníkovi kmene, aby neprojevoval překvapující aktivitu. Pobíhal stále sem a tam, a to s takovou mrštností, jaké jsou schopni jen nejčilejší lidé. Nemohl samozřejmě dělat velké kroky, nahrazoval je však hbitými pohyby. Dokázal se kutálet napravo nalevo, poskakoval sem tam a nikdy mezi ostatními nechyběl. Byl prý to nejlepší jezdec a nejneohroženější válečník celého kmene. Jakmile ho jednou vysadili na koně, na němž zároveň seděl i stál, byl prý nepřemožitelný. V lidových shromážděních, která horalé těchto krajin často pořádají pod širým nebem a na nichž se projednávají všechny důležité otázky veřejného i soukromého rázu, bývá prý náčelník Bomba vždycky středem zájmu, a to jak pro svou výmluvnost, tak i pro svůj dobrý charakter. Když se v Ang-ti projednával poplatek za ulak, nebylo vidět a slyšet nic jiného než řečnické vystoupení skvělého Bomby. Seděl na ramenou statnému horalovi, jako obr pro­cházel mezi shromážděnými lidmi a spíše než svým „vysokým postave­ním" ovládal dav slovy a gesty.
    Náčelník z Ang-ti nevynechal ani jednu příležitost, aby nám neprojevil sympatie a neprokázal nám nějakou laskavost. Jednoho dne nás k sobě pozval na oběd. Toto pozvání mělo dvojí důvod: jednak nám chtěl pro­kázat pohostinnost, jednak chtěl vzbudit žárlivost Číňanů, jimiž opovr­hoval a jež nenáviděl z hloubi duše. Po jídle, na němž nebylo nic pozoru­hodného mimo vařenou a pečenou zvěřinu a čaj s bohatou dávkou másla, nás pozval, abychom si šli prohlédnout jeho salón, kde byla spousta obrazů a všemožné válečné výzbroje. Obrazy, které tu visely po zdech, byly sytě vybarvené portréty nejslavnějších předků rodu Bombova; bylo mezi nimi i mnoho lámů různého stáří i hodností a dále pak portréty několika válečníků v plné zbroji. Zbraní tu bylo velmi mnoho a byly nejrůznějšího druhu; kopí, luky, dvojsečné meče, meče se spirálovitou i zubatou čepelí, trojzubce, dlouhé žerdě s železnými kruhy i předovky se závěry prapodivných tvarů. Z obranných zbraní tu byly kulaté štíty z kůže divokých jaků, pobité měděnými hřeby, měděné nárameníky i celá brnění a drátěné košile ze železných kroužků, které si přesto za­chovávaly dostatečnou pružnost.
    Náčelník Bomba nás poučil, že tato výstroj a výzbroj pochází z dávných dob, že je to tu všecko uschováno od toho času, co se ve zdejším kraji začalo všeobecně používat střelných zbraní.
    Jak už jsme řekli, Tibeťané nejsou příliš obeznámeni s chronologií, aby mohli přesně určit, kdy se začalo užívat střelných zbraní. Dá se však předpokládat, že střelný prach znají už od 13. století z dob Čingischánových, který, jak známo, měl ve své armádě dělostřelectvo. Je velmi pozoruhodné, že jak mezi tibetskými horaly, tak v celé Čínské říši, ba i v mongolských stepích není nikoho, kdo by neuměl vyrábět střelný prach. Každá rodina si ho připravuje pro svou potřebu. Když jsme pro­cházeli provincií Kham, často jsme si všimli, jak ženy i děti se usilovně zaměstnávají roztíráním síry, uhlí a ledku. Střelný prach těchto ná­rodů nemá přirozeně tutéž jakost jako prach evropský. Nacpe-li se však do děla či do pušky společně s kulí, má tento prach postačující sílu, aby kuli vyrazil z hlavně a aby zabil jelena při lovu i muže ve válce. Po pěti dnech odpočinku jsme se znovu vydali na cestu. Hned jak jsme vyšli, začala naše karavana vystupovat po vysokých svazích pohoří Ang-ti. Nesetkali jsme se ani s rudým koněm, ani s bílým jezdcem, žádný duch nás neuchvátil do náruče a nikam nás také neodnesl. Nikde jsme neviděli nic než sníh, zato ho však bylo tolik, že ani v nejpověstnějších horách jsme ho nikdy takové množství neviděli, často se nám průvodci, jedoucí na jacích, úplně ztratili v obrovských jamách, odkud jsme je musili s ve­likou námahou vyprošťovat.
    Maličká čínsko-tibetská karavana, která se k nám připojila v Čhamdu a která nás od té doby ani na chvíli neopustila, poskytovala nám podí­vanou hodnou nejvyššího soucitu. Na čas jsme vždycky zapomínali na vlastní utrpení, jakmile jsme pozorovali ty ubohé tvory, jak skoro při každém kroku zapadají do sněhu a kteří už ani nestačili křičet a naříkat. Obdivovali jsme statečnost a energii tibetské matky, která jako by se zmnohonásobila: vždycky stačila přispět svým dětem na pomoc; ve své mateřské lásce čerpala nadlidskou sílu.
    Pohoří Ang-ti je tak vysoké a tak strmé, že výstup a sestup nám trval celý den. Slunce už zapadlo, když jsme dospěli k úpatí. Na několik minut jsme se zastavili u černých stanů, které obývali nomádští pastevci. Snědli jsme pár hrstí campy, rozmíchané ve slaném čaji, a znovu jsme se vydali na cestu, tentokrát kamenitým údolím, kde už sníh úplně roztál. Po dvě hodiny jsme putovali naprostou tmou podél strmých břehů řeky. Její vodu jsme slyšeli, vidět jsme ji však nemohli. Měli jsme pořád strach, abychom se tam nezřítili, avšak zvířata, která byla už na tuto cestu zvyklá a na jejichž instinkt jsme se musili spolehnout, nás dovezla bez ne­hody až do Ča-ja.
    Náš příchod uprostřed noci uvedl celé město do varu. Psi zuřivě štěkali, a tak nastal poplach. Hned se začala otvírat vrata domů a obyvatelé města se vyhrnuli do ulic se svítilnami, pochodněmi a se zbraněmi všeho druhu. Všichni se domnívali, že došlo k nepřátelskému vpádu. Když však viděli, že vypadáme mírumilovně a že se dokonce karavana sama třese strachem, vzrušení opadlo a každý se zase vrátil domů. Bylo už po půl­noci, když jsme konečně rozbalili přikrývky. Ještě dřív než jsme ulehli, dohodli jsme se, že si jeden den v Ča-ja odpočineme. Nebylo to příliš mnoho vzhledem k tomu, že jsme překročili pověstné pohoří Ang-ti. Jak už jsme se zmínili, Ča-ja je sídelním městem mladého chutuchtu-lamy, který v současnosti vedl válku s chutuchtu čhamdoským. Město, položené v krásném údolí, je velmi rozlehlé, ale v době, kdy jsme jím procházeli, leželo z poloviny v troskách. Bylo tomu něco přes dvacet dnů, kdy bylo napadeno stoupenci velikého chutuchtu. Obě strany se prý pustily do strašné řeže a tak se i stalo, že na obou stranách byla spousta obětí. Když jsme procházeli městem, viděli jsme čtvrti úplně zničené ohněm, zůstaly tu jen veliké hromady očouzených kamenů a zuhelnatělé zbytky trámů. Stromy v celém údolí byly podřezány a kopyta koní zpustošila většinu obdělávaných polí. Slavný klášter Ča-ja byl opuštěný. Cely lámů i zdi více než jednoho sta domků, jež stály kolem kláštera, byly rozbořeny a zbyly z nich jen příšerné hromady rumu. Byly ušetřeny pouze hlavní Buddhovy chrámy.
    Čínská vláda udržuje v Ča-ja malou posádku o dvaceti mužích, jimž velí jeden čchien-cung a jeden pa-cung. Všichni tihle vojáci neměli příliš spokojený výraz, zdálo se, že se jim příliš nelíbí v tomto kraji vydaném na pospas občanské válce. Bojovná povaha zdejších horalů jim nedopřá­vala odpočinek ve dne ani v noci. Vojáci se marně snažili zachovat neutralitu nebo vzbudit dojem, že patří k oběma stranám. Tak či onak se octli mezi dvěma ohni. Zdálo se, že v žádných dobách tu Číňanům nebyla dána možnost snadného a příjemného života. Čínská nadvláda se vždy u těchto hrdých horalů setkávala s nepřekonatelným odporem. Čínský průvodce, který jsme měli k dispozici a který byl sepsán za vlády císaře Čchien-lunga, popisoval tento kraj takto:
    - Tibeťané obývající kanton Ča-ja jsou povahy hrdé a nezkrotné, jsou velmi divocí, je to v jejich přirozenosti. -
    To, co čínský spisovatel nazývá nezkrotnou povahou, je v podstatě ho­roucí vlastenectví a oprávněná nenávist vůči jakékoliv cizí nadvládě. Jeden den odpočinku postačil, abychom opět nabyli sil a mohli z Ča-ja odejít. Je třeba dodat, že Číňané byli nuceni hotově platit za poskytnutí ulaku. Zdejší Tibeťané byli příliš „nezkrotní", než aby nám zadarmo půjčovali koně a jaky. Po další dva dny jsme cestovali krajinami níže položenými, často jsme se setkávali s malými vesničkami a s černými sta­ny, postavenými až na dně údolí. Často jsme musili přecházet přes dře­věné mosty, abychom se dostali na druhý břeh klidných, mírných po­toků a někdy i divokých bystřin, jejichž proud byl neobyčejně silný. Nedaleko od stanice A-cu-tchang jsme dohonili karavanu doprovázející rakev liang-tchaje, který zemřel v Pa-kungu. I jeho syn zemřel v jednom černém stanu po mnoha hodinách strašného zápasu se smrtí. Karavana tím ztratila vůdce a byla nyní zcela dezorganizovaná. Většina vojáků z liang-tchajova doprovodu vydrancovala zavazadla svého mandarína a rozutekla se po kraji. Jenom tři z nich zůstali na svém místě a starali se o to, jak by uskutečnili přepravu obou mrtvol až do Číny. Nedoufali už, že by v tak malém počtu mohli vůbec pokračovat v cestě, a tak pří­chod naší karavany je vytrhl z nemalých rozpaků. Pohřební průvod otce byl jaksepatří sestaven v Pa-kungu, zbývalo sestavit pohřební průvod synovi. Nosiči ho nechtěli nést v palankinech, protože předpokládali, že nebude dost peněz k tomu, aby dostali řádně zaplaceno. Nahradit jejich služby jakem nebylo možné, protože nikdo z tibetských honců nechtěl připustit, aby některé z jeho zvířat neslo mrtvolu, natož pak mrtvolu Číňana. Proto vojáky napadlo použít lsti. Tělo druhého mrtvého rozřezali na čtyři kusy, ukryli je v truhlici bez označení a tu pak zařadili mezi ostatní zavazadla. Tibeťanům namluvili, že synovo tělo uložili do téže rakve, ve které už bylo tělo otcovo, aby se tím prokázala liang-tcha-jovi synovská úcta.
    Tyto dvě mrtvoly, které jsme po cestě přijali za společníky, dodaly karavaně pochmurný, smuteční vzhled, který především působil na obrazotvornost Číňanů. „Mírotvorce království" Li, jemuž den ode dne ubývalo sil, byl tím obzvlášť sklíčen, rád by se té podívané zbavil, nemohl si však dovolit, aby byl obžalován, že zanechal mrtvoly dvou mandarínů v cizí zemi.
    Po A-cu-tchangu jsme odpočívali a vyměňovali ulak v malé vesničce v údolí Š'-pan-kou (Údolí břidlic). Podle tvrzení čínského průvodce jsou obyvatelé tohoto údolí neobyčejně hrubí, nepovolní a lstiví, což ve skutečnosti znamená, že nemají strach z Číňanů a že mají ve zvyku dát si od nich dobře zaplatit za půjčení koní a jaků.
    údolí Š'-pan-kou, jak už praví název, je mnoho břidlice. Zdejší Tibe­ťané vybírají úhledné břidlicové tabulky a pokrývají jimi rovné střechy svých domů. Rovněž vybírají silnější desky a na ně pak vyrývají Buddho-vu podobu zároveň s formulí Óm, mani päme, húm. Tato břidlice má velice jemné zrno. Obsahuje nepatrné částečky slídy a mastku, což jí do­dává zářivý, jakoby hedvábný lesk.
    říčce, valící se v prostředku údolí, bylo množství zlatého písku. Oby­vatelé tohoto kraje ho sbírají a čistí. Když jsme jeli podél této říčky, nalezli jsme několik zlomků tyglíků, na jejichž stěnách bylo přilepené zlato. Ukázali jsme je „Mírotvorci království" a hned se nám zdálo, jako by tenhle pohled v něm probudil jeho energii a utužil pouta, která ho vázala k životu. Tváře se mu rozhořely a téměř vyhaslé oči se mu roz­jasnily nebývalým ohněm. Zdálo se, jako by mu pohled na trochu zlata dal úplně zapomenout na vlastní chorobu i na obě mrtvoly, které ho doprovázely.
    V břidlicovém údolí žilo veliké množství daňků pižmových. (Kabar pižmový -Moschus moschiferus L.) I když je možno setkat se s těmito zvířaty téměř na všech tibetských horách, nikde jsme jich neviděli tolik jako v okolí Š'-pan-kou. Tato zvířata sem byla zřejmě přilákána mohutnými porosty borovic, cedrů, cesmín a cypřišů, protože ráda požírají kořeny těchto stromů se silně aromatickou vůní. Daněk pižmový je vysoký jako srnec, má malou hlavu se špičatým čeni­chem, zdobeným dlouhým bělavým vousem. Nohy má tenké, zadek široký a tlustý. Dvou dlouhých zahnutých zubů, které mu vyčnívají z horní čelisti, používá k vyrývání vonných kořínků ze země. Ty jsou také jeho hlavní potravou. Srst má dlouhou dva až tři palce, zkadeřenou tak jako všechna zvířata žijící na sever od himálajských hor. Vespodu je černá, uprostřed bílá a na povrchu šedavá. Na břiše pod pupkem má v měchýřku uloženo drahocenné pižmo.
    Obyvatelé břidlicového údolí loví velmi mnoho pižmových daňků; ve všech domech jsou po stěnách na kolících rozvěšeny jejich kůže. Používají srsti k zhotovování tlustých polštářů, na nichž sedají ve dne, a žíněnek, které jim pak slouží jako lože. Pižmo je neobyčejně důležité a drahocenné obchodní zboží, prodávají je Číňanům.
    Druhého dne po příchodu do Š'-pan-kou jsme se s obyvateli údolí roz­loučili a vypravili jsme se na další cestu. Ve třech stanicích za sebou se musilo za ulak platit. Číňané z karavany už byli rozmrzelí z chování těchto divokých horalů, kteří, podle jejich názoru, nezachovávají žádné zvyklosti a nerozeznávají spravedlnost od nespravedlnosti. My jsme na­opak pociťovali k těmto lidem drsného temperamentu a dostatečně pevné povahy značné sympatie. Je sice pravda, že jejich jednání nebylo nikterak diplomatické, zato však měli velkorysou a upřímnou povahu. Konečně jsme přišli do Tiang-kcha, kde si už Číňané mohli oddechnout, tento kraj už nebyl tak nepřátelský. Tiang-kcha je velmi úrodné údolí, jehož obyvatelé zřejmě žijí v nadbytku. Kromě vojáků ze strážnice bylo mezi nimi mnoho Číňanů z provincie S'-čchuan a Jün-nan, kteří tu měli pár krámků a zaměstnávali se zde uměním a nejdůležitějšími řemesly. Stačí jim prý jen několik let, aby zde nabyli slušného majetku. Oba vojenští mandaríni v Tiang-kcha, bývali spolubojovníci Li Kuo-anovi, byli překvapeni hrozným stavem svého druha a radili mu, aby pokračo­val v cestě na nosítkách. Podpořili jsme je a zaznamenali jsme úspěch, zvítězili jsme nad lakotou „Mírotvorce království". Zdálo se, že konečně pochopil, že mrtvý nepotřebuje peníze a že je nutno učinit všecko pro záchranu holého života. Jako by syn mandarína Pcheje zemřel právě včas, aby odevzdal Li Kuo-anovi svá nosítka i svých osm čínských nosičů, všecko bylo v Tiang-kcha po ruce. Zastavili jsme se tu na jeden den, aby se nosítka poopravila a aby nosiči získali čas ke správce svých cestovních sandálů.
    Krajina, jíž jsme procházeli na jih od Tiang-kcha, se nám zdála méně chladná a ne už tolik pustá jako místa, kudy jsme dosud jeli. Terén se nápadně měnil, stále jsme sice byli obklopeni horami, ty však ponenáhlu ztrácely pochmurný a divoký vzhled a už jsme ani neviděli ona děsivá seskupení obrovských žulových balvanů. Všude bylo bohaté rostlinstvo a lesy, i zvěř byla hojnější; všecko to naznačovalo, že jedeme krajem, kde je teplejší podnebí, i když na samých vrcholcích hor byl ještě sníh a led. Čtyři dny po našem odjezdu z Tiang-kcha jsme dospěli k břehům Tin-ša-ťiangu (Řeky se zlatým pískem).
    Tato řeka se u svých pramenů nazývá mongolsky Muren-usu. Úsek, který prochází Čínou až k ústí do moře, se jmenuje Jang-c'-ťiang.
    Už dvakrát jsme ji překročili po ledu společně s tibetským poselstvem, když jsme putovali do Lhasy.
    V krásných čínských rovinách plynou její modravé vody impozantně a vznešeně, v tibetských horách se však řeka neustále vzpíná a obrovské množství jejích vod se divoce řítí soutěskami a údolími, vydávajíc přitom strašný jek. V těch místech, kde jsme se s řekou setkali, byla sevřena dvěma horami, jejichž strmé svahy se stále nořily do vody, takže jí vytvářely úzké, zato však velmi hluboké koryto. Voda se hnala velikou rychlostí a z jejího ohlušujícího hluku jsme už byli smutní. Každou chvíli jsme viděli obrovské ledové kry, jak se proplétají říčními zákruty a jak se tříští o skalnaté výběžky břehů.
    Jeli jsme po pravém břehu Tin-ša-ťiangu půl dne. K poledni jsme dora­zili do malé obce, kde nám bylo poskytnuto vše potřebné k překročení řeky. Karavana byla rozdělena na čtyři veliké ploché prámy a za chvíli jsme už byli na opačném břehu. Nedaleko odtud, při vstupu do širokého údolí, byla stanice Ču-pa-lung. Její depa nás pohostil výtečnými čerstvý­mi rybami a k přespání nám nabídl světnici dokonale krytou před vší nepohodou, s matracemi vycpanými srstí pižmových daňků. Druhého dne jsme putovali podél úzké říčky, jež ústila do „Reky se zla­tým pískem". Naše srdce byla plná očekávání, protože nám bylo řečeno, že příštího dne dorazíme do kouzelné krajiny. Rozhlíželi jsme se po cestě na všechny strany s rostoucí zvědavostí; zvedali jsme se v třmenech, abychom dál dohlédli, krajina však nikterak nenabývala na poezii. Po levici jsme stále měli výše uvedenou řeku, která se celkem prozaicky proplétala mezi obrovskými skalisky, po pravici jsme měli mohutné, narudlé, holé a smutné pohoří, které bylo všude, kam se dalo dohlédnout, rozerváno hlubokými roklemi. Ostrý vítr poháněl před sebou spoustu bílých oblaků, jež klouzaly po svazích hor a zamlžovaly nám obzor.
    V poledne se karavana zastavila u jakéhosi zbořeniště; vypili jsme misku čaje a snědli jsme hrst campy. Začali jsme vystupovat k hřebenům na­rudlých hor a pak teprve s výšin téhle nebetyčné rozhledny jsme mohli vpravo od sebe obdivovat úžasnou, velkolepou rovinu Bathang. Byli jsme okouzleni a unešeni krajinou, která přímo před našima očima hýřila takovým bohatstvím rozmanitého rostlinstva. Takový kontrast nás úplně vyvedl z míry. Z jedné strany byl divoký, ponurý, hornatý a opuštěný kraj, z druhé strany opět úsměvná, úrodná rovina, na níž se to lidmi jen hemžilo, byli totiž zaměstnáni polními pracemi. Čínský průvodce praví toto:
    - Okres Bathang je půvabná rovina, dlouhá tisíc li, je hojně zavlažována prameny a potoky, obloha je tu jasná, podnebí příznivé; všecko tu těší lidské oko i srdce. -
    Rychle jsme sestoupili k úpatí pohoří a pokračovali jsme v cestě oprav­dovou zahradou mezi kvetoucími stromy a zelenými rýžovými poli. Va­nul lahodný, teplý vítr, který nám prohříval údy, takže jsme brzy pocítili tíhu svých kožichů. Bylo tomu už víc než dva roky, co jsme se nedokázali zpotit, teď se nám zdálo divné, že je nám teplo, aniž bychom se musili ohřívat u pořádného ohně.
    Před městem Bathangem stáli opět seřazení vojáci, aby vzdali poctu „Mírotvorci království". Ten ležel zabalen ve svých nosítkách a míjel vojenský šik způsobem ne příliš válečnickým. Všecko přihlížející tibetské obyvatelstvo doprovázelo karavanu až k nádherné čínské pagodě, která nám měla posloužit k ubytování. Téhož večera k nám přišli na návštěvu mandaríni čínské posádky i vysocí lámové města. Přinesli nám jací a skopové maso, máslo, mouku, lojové svíčky, slaninu, rýži, ořechy, rozinky, broskve a lecjaké jiné dary této země.
    V Bathangu je sklad potravin, čtvrtý po Lhase. Tak jako ostatní sklady je i tento spravován vzdělaným mandarínem, jenž nese titul liang-tchaj.
    Čínské posádce o třech stech mužích velí jeden šou-pej, dva čchien-cungové a jeden pa-cung. Vydržování této posádky stojí ročně devět tisíc uncí stříbra, aniž by v to byly zahrnuty náklady za rýži a campu.
    Mezi obyvatelstvem Bathangu je mnoho Číňanů, zabývají se uměním a řemeslem, mnoho se jich věnuje zemědělství a zvelebují tibetská hospodářství. Tato rovina, kterou jako by tu někdo uprostřed tibetských hor vyčaroval, je neobyčejně úrodná, sklizeň tu bývá dvakrát do roka.
    Hlavními plodinami je tu rýže, kukuřice, šedý ječmen, pšenice, hrách, zelí, vodnice, cibule a další druhy zeleniny. Z ovoce jsme si tu všimli hroznového vína, granátových jablek, broskví, meruněk a melounů.
    Rovněž je tu hojnost medu. Posléze jsou zde doly na rumělku (sirník rtuťnatý), z níž se zde vyrábí množství rtuti. Tibeťané ji dovedou výtečně čistit, a to buď pražením, nebo pomocí vápna.
    Město Bathang je veliké a je hustě zalidněné. Jeho obyvatelstvo tu žije v blahobytu. Je tu mnoho lámů, tak jako ve všech tibetských městech. Hlavní klášter, kterému se říká Ba, má za představeného khámpo. Tuto církevní hodnost uděluje lhaský dalajláma.
    V Bathangu končí světská moc dalajlámova. Tibetské hranice byly stanoveny roku 1726 po veliké válce, kterou Tibeťané vedli s Číňany.
    Dva dny cesty od Bathangu stojí na vrcholu hory Ning-ťing kamenný pomník, na němž je zaznamenáno ujednání mezi lhaskou a pekingskou vládou, týkající se hranic. V současnosti je tedy země ležící na východ od Bathangu nezávislá na Lhase, pokud jde o světské záležitosti. Je spravována tchu-s', jakýmsi feudálním knížetem, kterého ustanovil čínský císař a který dodnes uznává císařovu svrchovanost. Tito malí vládcové jsou povinni jednou za tři roky odejít do Pekingu a tam císaři odevzdat poplatky...
    Když jsme se rozloučili s bathangskou posádkou, musili jsme se zase po delší době opět obrátit k severu, abychom pak mohli pokračovat v cestě na východ. Od odjezdu z Čhamda jsme totiž po dvacet dnů neustále postupovali k jihu. Karavany si musí zacházet takovým podivným způ­sobem, aby dospěly k místům, kde se dá bezpečně překročit řeka Tin-ša-ťiang.
    První den našeho pochodu poté, co jsme opustili Bathang, byl plný půvabů. Cestovali jsme za teplého počasí, krajina byla utěšená a nikterak jednotvárná. Jeli jsme širokou stezkou, vroubenou vrbami a marhaníky granátovými i kvetoucími meruňkami.
    Následující den jsme se opět octli ve strašné a nebezpečné krajině, jakou jsme již předtím cestovali. Musili jsme se vyšplhat na neobyčejně vysokou horu, kde nás opět začal sužovat sníh a severák, takže to bylo až k ne­uvěření. Byla to nepříjemná reakce na rozkoš, jíž jsme užívali cestou po klidné a rozkvetlé bathangské rovině. Na úpatí hory byl sníh vystřídán ledovým deštěm, který nám pronikal až do morku kostí. Na neštěstí jsme byli nuceni strávit noc v domě, jehož střecha byla na mnoha místech proděravělá, takže dávala volný průchod nejen dešti, nýbrž i větru. Byli jsme tak unaveni a vyčerpáni, že nám to nijak nevadilo v spánku. Příštího dne jsme se probudili v blátě, naše přikrývky byly úplně promo­čené a údy jsme měli zkřehlé chladem. Musili jsme se silně třít kousíčky ledu, aby se nám obnovil krevní oběh. Tato příšerná samota, jež nám poskytla tak hrozné pohostinství, se jmenovala Ta-šuo. Když jsme poblíž Ta-šuo vyšli z údolí, stoupali jsme vzhůru úzkou úžlabinou na planinu, která byla celá zasněžená. Odtud jsme vkročili do obrovských lesů, nejkrásnějších, jaké jsme kdy v Tibetu viděli. Borovice, cedry a cesmíny byly vzájemně propojeny větvemi, takže tvořily zelený dóm, jímž slunce nemohlo proniknout. Zde jsme se cítili bezpečnější před deštěm a sněhem než v Ta-šuo. Větve i kmeny těchto obrovských stromů byly porostlé hustým mechem, který z nich dlouze splýval jako neobyčejně jemná záclona. Je-li tento mech čerstvý, je pěkně zelený, ve stáří zčerná a připomíná dlouhé pletence špinavých a neučesaných, vlasů. Nic není tak strašidelného a přízračného jako tyhle staré borovice, kterým z větví splývá tak obrovské množství dlouhých vlasů. Pozoruhod­ná je i velikost cesmín rostoucích v tibetských horách. V Evropě nejsou nikdy vyšší než obyčejné křoví, tady se však tyčí do výše vzrostlých stro­mů. Soupeří-li s borovicemi výškou, pak určitě je předčí mohutností kme­ne a bohatstvím listů.
    Tento den cesty byl nekonečně dlouhý a únavný. Byla už temná noc, když jsme dorazili do stanice San-pa, kde nám měl být vyměněn ulak. Už jsme chtěli jít spát, když jsme si všimli, že tu není jeden Tibeťan z našeho doprovodu. Byl to právě jeden z těch, kteří nám byli určeni jako osobní sluhové. Poctivě, avšak marně jsme ho hledali po všech koutech vesnice, clo níž jsme přišli. Došli jsme k závěru, že zabloudil v lese. První naší myšlenkou bylo ho hned jít hledat, avšak což to bylo možné v tak temné noci, která už nastala? Hledat ho v tak velikém a hustém lese? Vydali jsme se s malou skupinkou lidí na blízký pahorek, křičeli jsme a rozdělali jsme veliký oheň. Okolo půlnoci se objevil zblou­dilý poutník, polomrtvý únavou. Na zádech nesl sedlo ze svého koně. Ten totiž zřejmě považoval cestu za příliš dlouhou, rozhodl se lehnout si uprostřed lesa a už ho nešlo zvednout. Návrat toho nešťastného mladíka nás všecky rozradostnil a pak jsme se šli teprve na chvíli prospat. Druhého dne se vstávalo pozdě. Zatímco obyvatelé San-pa sháněli koně a soumary, aby sestavili karavanu, šli jsme se trochu projít. Chtěli jsme se za dne podívat na krajinu, do níž jsme přišli už za tmy. Vesnice San-pa sestává asi z třiceti pěkných domků, vystavěných z velikých kamenů, stmelených kravinci nebo blátem. Vesnice měla smutné vzezření, zato však její okolí bylo velice půvabné. Přitéká sem jeden potok od východu, druhý od jihu, oba se pak spojují poblíž vesnice a dávají tak vznik říčce, jejíž čisté vody protékají rozlehlou stepí. Dřevěný, červeně natřený můstek, stáda koz a jaků, pobíhajících po pastvinách, čápi a divoké kachny, obstarávající si snídani na březích říčky, několik roztroušených cypřišů - to všechno dodávalo téhle rovině neobyčejný půvab a živost, právě tak jako samotný kouř, který stoupal nad tibetskými domky a který vítr zlehka rozháněl po okolních pahorcích. Obloha byla čistá a jasná. I slunce, které už urazilo část své pouti nad obzorem, nám slibo­valo, že bude hezký den a že bude teplo.
    Pomalu jsme se vraceli z procházky k místu, kde jsme byli ubytováni. Karavana už byla připravena na cestu. Zvířata měla na sobě naložená zavazadla, jezdci s rozepjatými kabátci a s bičíky v rukou byli připraveni vsednout na koně.
    „Opozdili jsme se," řekli jsme si, „musíme si pospíšit," a rozběhli jsme se a za chvíli jsme už byli na místě.
    „Proč tak pospícháte?" ptal se nás jeden čínský voják, „Li Kuo-an ještě není připraven. Dosud ani neotevřel dveře světnice." „Dnes nemáme před sebou žádné velké hory," řekli jsme mu, „počasí je krásné a tak se nic nestane, když vyjdeme později. Jdi zatím upozornit mandarína, že karavana je už připravená!"
    Voják otevřel dveře a vešel do Li Kuo-anovy světnice, v mžiku však vy­běhl ven, celý bledý, s očima vytřeštěnýma. „Li Kuo-an je mrtev!" křičel na nás.
    Vběhli jsme do světnice a spatřili jsme ubohého mandarína, jak leží v posteli, ústa pootevřená, zuby vyceněné a oči obrácené v sloup. Položili jsme mu ruku na srdce, a tu se jeho hruď zvolna podzdvihla. Měl v ní ještě jiskřičku života, všecka naděje však byla ta tam. Byl v agónii, už nic nevnímal, jen ještě několikrát vykřikl a pak vydechl naposledy. Tekutina, jež mu otravovala nohy, se mu vylila do prsou a zadusila ho. Smrt našeho průvodce se dala čekat, nebylo v ní zhola nic, co by nás mohlo překvapit, přesto se však udála tak smutně, že všechny pojala lítost. My sami jsme tím byli zarmouceni nad všecko pomyšlení. Mrzelo nás, že nám nebylo dopřáno být s tímto ubožákem v jeho poslední hodin­ce. Tolik jsme si přáli, aby opustil temnoty pohanství a aby ho ozářilo světlo víry. Oh, jak nevyzpytatelné jsou úmysly boží!... Jediná naděje ještě probleskovala našimi starostmi a obavami. Jeho ubohé duši byly už dostatečně známy křesťanské pravdy a mohli jsme tedy doufat, že Bůh mu ve svém nekonečném milosrdenství dopřál v posledním okamžiku života křest vůle.
    Toho dne se karavana nevydala na další pochod, zvířata se odsedlala a poslala se na pastvu. Vojáci z doprovodu učinili dle čínských obřadů všecko potřebné, aby Li Kuo-anovo tělo mohlo být přepraveno k rodině zesnulého. Nebudeme se zabývat všemi těmito podrobnostmi. Podotýká­me jen, že mrtvola byla zabalena do velikého prostěradla, které Li Kuo-anovi daroval živý Buddha v Tašilhíimpo. Toto původně bílé pro­stěradlo bylo zcela potisknuto tibetskými průpovídkami a obrazy Buddhovými. Tibeťané a ostatní buddhisté pevně věří v moc potisknutých pláten, jež rozdává dalajláma a pančhen-rimpočhe. Jsou přesvědčeni, že ten, kdo má to štěstí být do něho po smrti zabalen, dočká se šťastného převtělení své duše.
    Li Kuo-anovou smrtí se octla karavana bez vůdce a my jsme přišli o prů­vodce. Byl tu sice láma Džamdžang, na něhož mohla přejít všecka Li Kuo-anova práva i zákonné nástupnictví. Čínští vojáci však neměli nejmenší chuť uznat jeho autoritu, a tak jsme přešli od monarchistického zřízení k formě demokratické republiky.
    Tento stav trval déle než půl dne. Přesvědčili jsme se, že všichni lidé z karavany, ať už Tibeťané nebo Číňané, nejsou ještě zralí k tak dokonalé vládě. Viděli jsme, že všude bují anarchie a že by to nakonec vedlo k úplnému rozkladu. Měli jsme na zřeteli obecný zájem, chtěli jsme přispět k blahu karavany, a jen proto jsme se sami ujali diktatury. Ihned jsme vydali strohá nařízení, aby všechno bylo připraveno k zítřejší cestě. Potřeba nadvlády byla tak silná, že se nikdo nezmohl na odpor a každý nás na slovo uposlechl.
    Ve stanovenou hodinu jsme opustili San-pa. Karavana měla melancho­lický, truchlivý ráz. S třemi mrtvolami to byl opravdový pohřební prů­vod. Po třech dnech pochodu přes hory, na nichž jsme se stále setkávali se sněhem, větrem a mrazem, dospěli jsme do stanice Lithang.( Lithang znamená Měděnou planinu.)
    Čínská vláda tu zřídila sklad potravin a vojenskou posádku o síle jednoho sta mužů. Vojenskými mandaríny v Lithangu byli jeden liang-tchaj, jeden šou-pej a dva pa-cungové. Za několik minut po našem příchodu nás tito pánové přišli navštívit. Především se dlouho hovořilo o nemoci a smrti našeho průvodce. Nakonec jsme musili říci, co jsme zač a z jakého dů­vodu cestujeme společně s karavanou. Místo všeho vysvětlování jsme předložili obsáhlý průvodní list, opatřený podpisem a pečetí vyslance Čchi Šana, jímž byl Li Kuo-an instruován o tom, jak má s námi jednat. „To je dobře! Tak je to v pořádku," řekly nám ty osobnosti, „Li Kuo-anova smrt nesmí nic změnit na vašem postavení, budete dobře přijati všude, kudy budete procházet. Až do dnešního dne jste žili v míru se všemi lidmi v karavaně, dobrý soulad bude mezi vámi trvat jistě až do konce."
    My jsme také tak doufali. Avšak lidská přirozenost je křehká. Po cestě mohlo dojít k neshodám, obzvláště pak mezi čínskými vojáky, a proto jsme si přáli, abychom s sebou měli odpovědného mandarína. Požádali jsme tedy o něho, bylo nám však řečeno, že ze čtyř mandarínů, přítom­ných v Lithangu, se nikdo nemůže vzdálit, aby nás doprovázel. Můžeme prý v míru jít se svým tibetským a čínským doprovodem až k hranicím. Tam prý pak snadno najdeme mandarína, který by nás doprovodil až do hlavního města S'-čchuanu.
    „Dobrá," odpověděli jsme, „když nám nemůžete dát mandarína, pak budeme cestovat podle svého, půjdeme však tam, kam se nám zlíbí. Neručíme za to, že dokonce nastoupíme zpáteční cestu do Lhasy. Vidíte, že jednáme otevřeně, rozvažte to tedy."
    Všichni čtyři úředníci povstali a oznámili nám, že budou o téhle důležité záležitosti přemýšlet a že nám dají večer odpověď.
    Když jsme večeřeli, dostavil se jeden pa-cung, to jest jeden ze čtyř mandarínů. Po obvyklých zdvořilostech nám oznámil, že byl určen, aby naši eskortu doprovázel až k hranicím, že se mu nikdy ani nesnilo, že by se mu dostalo takové cti, aby mohl doprovázet tak znamenité lidi. Hned prvního dne nás však musí požádat o laskavost, abychom si dva dny odpočinuli v Lithangu, abychom prý načerpali nových sil, že přece mu­síme být vyčerpáni tak dlouhou a namáhavou cestou... Pochopili jsme, že náš muž potřebuje dva dny, aby mohl urovnat nějaké obchodní záležitosti a aby se mohl připravit k cestě, kterou nepředvídal. „Jakou péčí o nás je naplněno tvé srdce již nyní!" odpověděli jsme mu. „Odpočineme si tedy dva dny, jestliže se domníváš, že to tak bude lepší."
    Vláda tedy byla znovu ustanovena, naše diktatura skončila. Pozorovali jsme však, že se to našim lidem příliš nelíbilo. Raději se nechali řídit námi než mandarínem.
    Město Lithang stojí na svazích pahorku, tyčícího se uprostřed rozlehlé, zato však téměř pusté roviny. Roste tu jen trochu šedého ječmene a sem tam nějaké skrovné rostlinstvo, jež slouží za potravu stádům koz a jaků. Při pohledu z dálky vypadá město pěkně: dva veliké kláštery bohatě zdobené a zlacené stojí až na vrcholu pahorku a dodávají městu velko­lepý vzhled. Prochází-li se však městem, není tu k vidění nic než ohyzdné, špinavé, úzké a tak strmé uličky, že nohy musí být znamenitě uzpůsobeny cestování po horách, aby při každém kroku neztrácely rovnováhu. Na druhém břehu „Řeky se zlatým pískem" jsme mohli pozorovat na lidech velké změny, a to jak v obyčejích a oblečení, tak i v samé řeči. Bylo patr­né, že už nejsme ve vlastním Tibetu. Čím více jsme se blížili k čínským hranicím, tím méně hrdosti a drsnosti měli zdejší obyvatelé v povaze.
    Začínali být chamtiví, jejich náboženské přesvědčení nebylo ani živé, ani upřímné. Co se jejich jazyka týče, nebyla to už čistá tibetština, jakou se mluví ve Lhase nebo v provincii Kham, bylo to nářečí, v němž bylo mnoho výrazů z řeči národa Si-fan a právě tak se v něm dalo pozorovat množství čínských slov. Tibeťany z našeho doprovodu stálo mnoho ná­mahy, aby zdejším lidem porozuměli a aby jim samotným tito lidé roz­uměli. Oděv se v podstatě lišil jen pokrývkou hlavy. Muži nosí šedé či hnědé plstěné klobouky, které velmi připomínají naše plstěné klobouky, když vycházejí z valchovny a ještě nejsou slisovány do náležitého tvaru. Ženy si splétají z vlasů spoustu copánků, jež jim splývají na ramena. Na hlavu si nasazují velikou stříbrnou destičku, která se podobá talíři. Nejelegantnější ženy si dávají na hlavu destičky dvě, takže se jim jejich okraje dotýkají nad hlavou. Pro ženy v Lithangu už neplatí nařízení barvit si obličej na černo. Tento způsob toalety je zaveden jen v těch krajích, které jsou podřízeny dalajlámovi ve světských věcech. Největší klášter v Lithangu má vlastní velikou tiskárnu, kde se tisknou buddhistické knihy. Sem také přicházejí nakupovat knihy lámové ze sousedních krajů. V Lithangu kvete rozsáhlý obchod zlatým pískem, růženci s černými zrny a miskami, jež se zhotovují z kořenů vinné révy či zimostrázu.
    Ve chvíli, kdy jsme odjížděli z Lithangu, stála už čínská posádka při cestě v plné zbroji, aby vzdala vojenskou poctu Li Kuo-anovi. Nebyla to pocta ani větší nebo menší, byla právě taková, jako by byl naživu. Jak­mile je rakev míjela, všichni vojáci poklekli a zvolali: ,,Tu-s' Li Kuo-an, ubohá posádka z Lithangu ti přeje blaho a pro­spěch!"
    Malý mandarín s bílou bambulkou, jenž nás doprovázel, odpověděl posád­ce na pozdrav jménem zemřelého. Tento nový vůdce karavany byl Číňan muslimského původu. V jeho osobě však nebylo zhola nic, co by dokazo­valo přináležitost ke vznešenosti jeho předků. Měl droboučké, zakrnělé tělo, obličej měl ostře řezaný s ironickým výrazem, měl slabý hlas a zdál se být poněkud ztřeštěný. Tyto vlastnosti by spíše nasvědčovaly, že je to obchodní příručí, a nikoliv vojenský mandarín. První den nás hodně bavil, netrvalo to však dlouho a začal nám být obtížný. Domníval se, že jako muslim je povinen hovořit při každé příležitosti o Arábii, o tamějších koních, které se vyvažují zlatem, o Mohamedovi a o jeho pověstné šavli, která řeže kov, o Mekce a o jejích hradbách z bronzu. Z Lithangu až do Ta-ťien-lu, čínského pohraničního města, není dál než šest set li. Tato cesta se dělí na osm úseků. Konec téhle hrozné cesty Tibetem jsme shledávali podobným jak se začátkem, tak i s prostředkem cesty. Sotva jsme přešli hory, hned tu byla další pohoří před námi. Měla stále týž hrozivý vzhled, neustále byla pokryta sněhem a všude jen samá strž a rokle. Ani teplota nevykazovala citelnější změnu. Zdálo se nám, jako bychom po odchodu z Lhasy stále jen chodili v jakémsi bludném kruhu.
    Jak jsme však postupovali dál, nacházeli jsme stále víc a více vesnic. Ty zatím neztrácely nic ze svého tibetského rázu. Největší z nich byla Ma-ťien-cung, kde několik čínských obchodníků vlastnilo obchody pro zásobování karavan. Den cesty za Ma-ťien-cungem jsme se lodí pře­pravili přes Ja-lung-ťiang, velmi širokou a prudkou řeku. Pramení při úpatí pohoří Bajan-chara, nedaleko od pramenů Žluté řeky. V provincií S'-čchuan se vlévá do Tin-ša-íiangu. Podle místních tradic je pobřeží řeky Ja-lung-ťiang kolébkou tibetského národa.
    Zatímco my jsme přeplouvali Ja-lung-ťiang na prámu, jakýsi horal se přes tutéž řeku přepravoval po mostě, který sestával z jediného lana, spleteného z kůže jaků a silně napnutého mezi oběma břehy. Po laně pojížděla kladka, na níž byl zavěšen pevný řemen. Pastýř se pověsil na lano, nohy vsunul do třmenu a oběma rukama se posouval po lanu. Váha těla uvedla kladku do pohybu a tak se pastýř vbrzku ocitl na druhém břehu.

(Mnoho mostů toho druhu je v departementu Hérault, zejména pak je uváděn most u Saint Guilhemu.1852)

Tyto mosty jsou v Tibetu velmi rozšířené, jsou vhodné pro přecházení bystřin a propastí, je však třeba si na ně zvyknout. Nikdy jsme se neod­vážili tohoto dobrodružství. Také se hojně používá řetězových mostů, obzvláště v provinciích Ü a Gang. Upínají se na obou březích řeky že­leznými skobami, řetězy se napnou, pak se na ně položí prkna a ta se ještě pokryjí vrstvou země. Protože jsou tyhle mosty nadmíru elastické, musí být opatřeny zábradlím.
    Konečně jsme ve zdraví dospěli k hranicím Číny, kde nám ještě tibetské podnebí připravilo studené rozloučení. Když jsme přicházeli k městu Ta-ťien-lu, musili jsme přejít pohoří, kde nás téměř zasypal sníh. Padalo ho nepředstavitelné množství. Sníh nás doprovázel až do údolí, kde stálo čínské město. To nás opět uvítalo vydatným lijákem. Stalo se to v prvních dnech měsíce června roku 1846. Byly tomu už skoro tři měsíce, co jsme opustili Lhasu. Podle údajů čínského průvodce jsme urazili pět tisíc padesát li.
    Ta-ťien-lu znamená Kovárnu šípů. Toto jméno bylo dáno městu roku 234 naší éry, kdy generál Wu-chou, vedoucí armádu proti jižním zemím, poslal sem jednoho ze svých poručíků, aby tu zřídil kovárnu na šípy. Tento kraj patřil jednou Tibeťanům, jednou Číňanům; před sto léty byl prohlášen za nedílnou součást císařství.
    - Zdi a opevnění Ta-ťien-lu - praví čínský průvodce - jsou postaveny z kvádrů. Číňané tu bydlí společně s Tibeťany. Odtud vycházejí do Tibetu důstojníci i oddíly vojska, vyslané z Číny. Prochází tudy velké množství čaje, pocházejícího z Číny, jenž je určen pro spotřebu v tibet­ských provinciích. Právě v Ta-ťien-lu se pořádají veliké trhy na čaj... Obyvatelé tohoto okresu jsou velmi oddáni víře v Buddhu; přestože hledají skrovné zisky, jsou přímí a spravedliví, oddaní a poslušní, ani smrt nemůže změnit nic na jejich dobré povaze. Poněvadž jsou už dlouhý čas uvyklí čínské nadvládě, bez výhrad ji uznávají. - V Ta-ťien-lu jsme tři dny odpočívali. Za ten čas jsme se několikrát pohá­dali s prvním mandarínem města, protože nechtěl dát souhlas k tomu, abychom další cestu vykonávali na nosítkách. Musil se však s tím smířit, protože už jsme nemohli snést ani pomyšlení na to, že bychom ještě měli jet dále na koni. Naše nohy byly už nadmíru usouzeny koňmi všeho věku, všech velikostí, všech barev i všech vlastností. Měly už zkrátka koní dost, v každém pádě chtěly v míru spočinout na nosítkách. Posléze jim to bylo přislíbeno, díky našim energickým a vytrvalým požadavkům.
    Tibetský doprovod, který nás tak věrně provázel po celé té dlouhé a stras­tiplné cestě, konal přípravy k návratu do Lhasy. Předali jsme lámovi Džamdžangovi dopis pro regenta, v němž jsme mu děkovali za to, že nám dal tak věrný doprovod, který nám byl cestou každého dne k služ­bám. Poděkovali jsme mu i za všechnu laskavost, kterou nás zahrnoval ve Lhase. Když jsme se loučili s těmi dobrými Tibeťany, nemohli jsme se ubránit slzám. Jak hanebné bylo přetržení pout, jimiž jsme byli s nimi svázáni!
    Lama Džamdžang nám potají sdělil, že byl pověřen připomenout nám slib, který jsme dali regentovi ve chvíli rozloučení. Zeptal se nás, zda je možno počítat s tím, že nás opět uvidí ve Lhase. Odpověděli jsme, že ano, protože tou dobou jsme nemohli předvídat, jaké potíže se postaví do cesty našemu návratu do Tibetu.
    Druhého dne za východu slunce jsme nastoupili do nosítek a na náklady státní pokladny jsme byli neseni do hlavního města provincie S'-čchuan, kde na základě císařova rozkazu jsme měli být postaveni před mimořádný soud velkých mandarínů Nebeské říše.


V záňadří miska z kořene zimostrázu nebo vinné révy.

Almužna - Dali jsme jim trochu čaje, trochu ovesné mouky, praženého prosa a skopového loje. Běda, byli bychom jim rádi dali víc, avšak musili jsme šetřit, sami jsme měli velice málo. I misionáři jsou chuďasové, kteří žijí jen z milodarů.

V anglickém překladu na Google.com

O Prvních misionářích v Tibetu více pan Josef Kolmaš a na www.tibinfo.cz

Mapy:

Münster 1571
Mercator mapa sever, jih
Chinae
Jan Jansson 1653, detail
Sinarvm Imperii 1658
Frederick de Wit 1680, Mongolis
Frederick de Wit 1682
H.Moll 1712
Edward Wells 1714 Tartary a detail, detail Mongol
Tibet Petit Delisle Covens Mortier 1730
Rigobert Bonne Mongolsko
Victor Levasseur 1850
Peking okolí 1875

Rejstřík:

argal, klasifikace
bedecker Lonely planet
boby sv. Ignáce
boty
brýle sluneční
buddhistický chrám
carrefour na Ulambatar
čaj
campa
čičtění vody uhlím
Číňané ve Lhase
Däpung, klášter
deštný prales
dlužníci a Nový rok
dordže
fakulty
fakulta lékařská
hostinec
hostinský
hostinský v Číně
jednorožec
jeskyně
jezero Köke-Núr, Modré
jurta
kchang
kchang s prkny
kchang na uhelný prach
knihy
kopřivy
lakomec
lamaismus v Číně
ledek
loďka z yačí kůže
lupiči kmene Si-fanů u Modrého jezera
merino
modlitební mlýnky
most
mlýn na potoce
obo
osel
pes
píďalka
populace regulovaná
puruk
ptáci
provazníci
převtělování
rybáři
Sera, klášter
střelný prach
sůl
svatba
šachy
termální prameny
velbloudi
velbloudí trhy
Velká Čínská zeď
vši
zbraně
zelenina
zvěrolékař
Žlutá řeka, pramen

Literatura:

Tajné dějiny Jezuitů, kapitola 16.

Obsah:

KNIHA I.

kapitola I.
kapitola II.

kapitola VII.
kapitola VIII.

kapitola IX.

KNIHA II.

kapitola I.

kapitola V.
kapitola VI.

kapitola IX. cesta Lhasa S'-čchuan
kapitola X. cesta Lhasa S'-čchuan pokračování