str. 253 ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^
Druhého dne se král tázal na radu věštců. Jeden z nich, jménem Fu I, otevřel letopisy z dob císaře Čao-wanga z dynastie Čou a začal srovnávat podrobnosti smi s obsahem letopisů. Když byl král seznámen se starými letopisy a když nalezl zprávy z dob Čao-wangových, naplnilo se jeho srdce radostí. Povolal důstojníky Čchaj Jiná a Čchin Tinga, učence Wang Cchuna a patnáct dalších významných mužů a vyslal je na Západ, aby shledávali zprávy o Buddhově učení.
V desátém roce (roku 67 po Kr.) přišel Čchaj Jin a ostatní do střední Indie k velkým Jue-č', setkal se s Kášjapou Mátangou a ču-fa-lanem, opatřil si Buddhovu sochu a knihy v jazyce Fan (tj. sanskrtu) a přivezl je na bílém koni až do města Luo-jang. Kášjapa Mátanga a Cu-fa-lan předstoupili před císaře v rouchu duchovních osob a byli pak ubytováni v Chung-lu-s', kterému se též říkalo Sie-pin-s', to jest Dům hostů.
V jedenáctém roce (roku 68 po Kr.) dal císař postavit klášter Bílý kůň za branou Jang-men, na západ od města Luo-jang. Mátanga tam přeložil Svatou knihu o dvaačtyřiceti článcích. Šest let poté čchin Ting a Gu-fa-lan obrátili taoistu na buddhismus. Když pak se vznášeli k nebesům, pronesli k císaři tyto verše:
Liška není z rodu lvů.
Lampa nemá světlo slunce ani měsíce.
Jezero se nemůže rovnat moři, tak jako pahorky se nemohou rovnat vysokým horám.
Oblak modliteb se šíří po vší zemi, jejich posvěcující rosa svlažuje símě štěstí a božské obřady způsobují všude blahodárné změny; všecky národy se budou ubírat cestou obrody...
Prvé dny, které jsme strávili v Čhökhorthangu, jsme zcela zasvětili překladu Buddhovy knihy, brzy jsme však byli nuceni obětovat spoustu času pastevectví. Povšimli jsme si, že každého večera se naše zvířata vracejí hladová; místo aby tloustla, den ze dne hubla. Bylo to proto, že Sam-dadžemba je vodil na taková místa, kde nebyla žádná pastva. Chvíli je hnal před sebou, pak je někde nechal na vyprahlém svahu a klidně se vyhříval na slunci anebo se šel bavit a popíjet čaj do černých stanů. Marně jsme k němu promlouvali, on si z toho vůbec nic nedělal, jeho lehkomyslná povaha se ani trochu nezměnila. Nenašli jsme jiného prostředku, jak škodu napravit, než se stát sami pastýři. Tak jako tak nebylo možno věnovat se zde výhradně vědám, všecko kolem nás bylo poznamenáno obyčeji pastýřského života. Si-fanové čili Východotibeťané jsou kočovníci jako Mongolové a celý život tráví jen hlídáním stád. Nebydlí však jako mongolské kmeny v jurtách, krytých plstí. Zhotovují si veliké stany z černého plátna; bývají většinou šesti-hranné. Uvnitř není vidět žádný sloup ani trámoví, které by sloužilo jako opora. Šest rohů základny je přidržováno hřeby, ve výšce jsou stany připoutány lany, která se do určité vzdálenosti od stanu táhnou ve vodorovném smíru na vysoká bidla a teprve pak jsou přivázána ke kruhům upevněným l< zemi. Tímto podivuhodným seskupením tyčí a lan se černý stan východotibetských kočovníků příliš neliší od obrovského pavouka, který setrvává bez hnutí na dlouhých, štíhlých nohách a jehož břicho je přitisknuto k zemi. Černé stany nejsou tak dokonalé jako jurty Mongolů, nejsou ani teplejší, ani pevnější než jednoduché cestovní stany. Chlad tam není vzácným hostem a vichřice takový stan snadno může porazit.
V jistém smyslu je však možno říci, že Si-fanové jsou vyspělejší než Mongolové. Zdá se, že mají některé záliby, jež se přibližují obyčejům usedlých národů. Chtějí-li vybudovat tábor, mají ve zvyku postavit si kolem dokola zeď vysokou čtyři až pět stop. Ve stanech mívají kamna, která nepostrádají ani elegance, ani solidnosti. Přes tyto přednosti nejsou nikterak vázáni ke krajině, kde jsou právě usazeni. Tábor zruší třeba jen z vrtochu a při odchodu zničí i to, co postavili z cihel; odnášejí s sebou i základové kameny, které jako by byly částmi jejich zařízení. Stáda Východo-tibeťanů sestávají z ovcí, koz a dlouhosrstého skotu (jaků), nepasou tolik koní jako Mongolové, jejich koně jsou zato silnější a pohlednější; velbloudi, s nimiž je možno se setkat v jejich zemi, patří ponejvíce Mongolům.
Dlouhosrstý skot, čínským jménem čchang-mao-niou, je Tibeťany nazýván jak, Mongolové mu říkají
sarluk, evropští přírodovědci skot chrochtavý. Řev tohoto zvířete se skutečně podobá chrochtání vepře, je však táhlý a hluboký. Jak je zavalitý, silný, avšak je o něco menší než skot domácí. Srst má jemnou, dlouhou a lesklou. Chlupy s břicha mu dosahují až k zemi, nohy má slabé a křivé jako koza, rád šplhá po kopcích a sestupuje do propastí. Když má radost, zvedne ocas a mrská jím na všecky strany; ocas je zakončen chomáčem chlupů, které vypadají jako chochol.
Maso jaků je výtečné, jejich mléko je lahodné a máslo, které se z něho stlouká, je nad všecku chválu. Malte-Brun říká, že mléko jaků je cítit lojem. My se zde o jeho chuť přít nebudeme, domníváme se však, že badatel-zeměpisec neměl tolik příležitosti pít toto mléko v černých stanech a náležitě docenit jeho chuť.
Ve stádech Si-fanů se občas najdou kusy hnědého skotu, který je téhož druhu jako skot ve Francii, je však většinou slabší a nemá tak pěkný vzhled. Telata vzešlá křížením jačice s býkem hnědého plemene se jmenují karby, zřídkakdy bývají životaschopná. Jačice jsou nepokojné a nedají se snadno dojit; mají-li se přimět k tomu, aby klidně stály, musí se jim podstrčit telátko, aby je olizovaly. Bez téhle pomoci by se z nich nevydojila ani kapka mléka.
Jednoho dne za námi přišel jeden láma-pastevec, obličej měl mrzutý a posmutnělý. Oznamoval nám, že se mu v noci otelila jačice a bohužel narodila se karba. Tele během dne pošlo. Lama s něho ihned stáhl kůži a začal ji vycpávat senem. V prvním okamžiku nás to neobyčejně překvapilo, protože onen láma zrovna nevypadal na někoho, kdo by si mohl popřát luxus zřídit si přírodovědecký kabinet. Teprve když bylo dílo u konce, všimli jsme si, že vycpanina nemá ani nohy, ani hlavu. Napadlo nás, že si asi chce pořídit polštář. To však byl omyl; přišli jsme na to až druhý den ráno, když náš milý pastýř šel dojit krávy. Když jsme ho uviděli, jak v jedné ruce nese díži na mléko a pod druhou paží vycpanou loutku, řekli jsme si, že půjdeme za ním.
První jeho starostí bylo, že vycpanou karbu položil krávě k nohám, a teprve pak jí začal mačkat struky. Matka si zprvu s podivem prohlížela své mládě, pomalu k němu sklonila hlavu, očichala je, třikrát nebo čtyřikrát odprskla a posléze je začala s nevýslovnou něhou olizovat. Tato podívaná nám působila až bolest, zdálo se nám, že ten, kdo první vynalezl tuto strašnou parodii proti přírodě, byl přinejmenším zvrhlík. Brzy však vcelku žertovná příhoda poněkud zmírnila naše rozhořčení nad tímto podvodem. Jak tak jednou kráva příliš zmáčkla své „telátko", rozpárala mu břicho. Vyhřezlo z něho seno a kráva, aniž by ji to nějak znepokojilo, začala požírat tuto zcela neočekávanou potravu.
Nomádští Si-fanové se snadno rozpoznají od Mongolů výraznějším obličejem a ráznější povahou. Jejich obličej není tak plochý a v jejich chůzi lze pozorovat určitou nenucenost a čilost, která nápadně kontrastuje s těžkopádností Mongolů. Jejich tábory stále oživují žertovné zábavy, ohnivé písně a výbuchy smíchu, které zahánějí všecek smutek. Kromě těchto vlastností mají Si-fanové bojovnějšího ducha a nezkrotnou povahu. A tak opovrhují čínskou nadvládou, i když jsou na listině poplatných národů, že tvrdošíjně odmítají uznat poddanství vůči císaři a neplatí mu daně. Jsou mezi nimi i takové kmeny, které se živí lupičstvím, které provozují až na pomezí říše, aniž by se mandaríni odvážili s nimi střetnout. Si-fanové jsou dobří jezdci, nejsou však tak obratní jako Mongolové. Péče o stáda jim nebrání provozovat řemeslo. Zužitkovávají srst svých jaků a vlnu z ovcí. Dovedou tkát hrubé látky, z nichž si zhotovují stany a šijí šaty. Když se shromáždí kolem kotle s čajem, baví se právě tak jako Mongolové povídačkami a vyprávěním příhod ze života lámů nebo o loupežnících. V jejich rozpravách bývá spousta anekdot i místních klípků, stačí jim k tomu dát jen popud a ihned se začne rozvíjet nekonečná nit povídek a legend.
Jednoho dne naši velbloudi klidně chroupali pichlavé větvičky hluboko v údolí. Šli jsme se schovat před severákem do maličkého stanu, z něhož se vinul úzký proužek dýmu. Nalezli jsme v něm starce, který skloněn s rukama na kolenou foukal do hromádky argalu. Posadili jsme se na kůži z jaka. Stařec zkřížil nohy a pak k nám vztáhl ruku. Podali jsme mu misky, nalil nám do nich čaj s mlékem a vybídl nás: „Demo še, pijte v pokoji."
Pozoroval nás jednoho po druhém s určitou stísněností. „Acha (bratře)," oslovili jsme ho, „je to poprvé, co jsme si přišli sednout do tvého stanu."
„Jsem už stár," odpověděl nám, „nohy mi už neslouží, jinak bych už sám přišel za vámi do Čhökhorthangu a podal bych vám khatak. Podle toho, co jsem slyšel vyprávět od pastýřů z černých stanů, jste z velice dalekých končin pod západním nebem." „Ano, naše vlast je odtud velice daleko." „Pocházíte z království Samba nebo z království Poba?" „Ani z jednoho, ani z druhého, jsme z království francouzského." „Ach ano! Vy jste Frambové? O těch jsem nikdy neslyšel. Jak je ten Západ veliký! Je tam tolik království! Ale to přece nevadí, vždyť jsme z téže rodiny, nemám pravdu?"
„Ano, zajisté, všichni lidé jsou bratři, ať jsou z kteréhokoliv království." „To co pravíte, není nic než pravda. Všichni lidé jsou bratři. Je však přece známo, že pod nebem jsou tři veliké rodiny, my lidé ze Západu patříme k veliké tibetské rodině. Jen to jsem chtěl připomenout."
„Acha, víš, odkud pocházejí tyto tři veliké rodiny, které žijí pod nebem?"
„Slyšel jsem to vyprávět od lámů, kteří výtečně znali dějiny... Na počátku žil na světě jen jediný člověk. Neměl ani dům, ani stan, protože toho času nebyla zima studená a léto nebylo horké. Vítr nevál silně, nepršelo ani nesněžilo. Čaj se rodil na horách sám od sebe a stáda se nemusila střežit před divokou zvěří. Ten člověk měl tři děti, které po dlouhý čas s ním žily pohromadě. Živili se mlékem a ovocem. Když ten člověk dosáhl vysokého věku, zemřel a jeho tři děti se radily, co si mají s otcovým tělem počít. Nemohly se dohodnout, každé bylo jiného názoru. Jedno je chtělo uzavřít do rakve a pohřbít do země, druhé je chtělo spálit, třetí říkalo, že by se mělo položit na vrchol vysoké hory. Nakonec se rozhodly rozdělit otcovo tělo na tři díly, aby si každé mohlo vzít jednu část a naložit s ní podle svého uvážení.
Prvorozený syn dostal hlavu a paže - stal se praotcem veliké čínské rodiny. Proto se jeho potomci proslavili v umění a v řemeslech a jsou neobyčejně moudří, vychytralí a dovedou vymýšlet válečné lsti. Prostřední syn dostal jako podíl hruď - stal se otcem veliké rodiny tibetské. Proto jsou Tibeťani srdnatí a stateční, neváhají se postavit tváří v tvář smrti a vždycky se mezi nimi najdou nezkrotné kmeny. Třetí syn, od něhož pocházejí mongolské národy, dostal jako dědictví spodní část těla svého otce. Když jste tak dlouho cestovali po východních stepích, musíte přece sami nejlépe vědět, že Mongolové jsou prostoduší a bázliví, nemají hlavu ani srdce, jejich jediným uměním je udržet nohy v třmenech a sedět v sedlech jako přikovaní.
Tak tedy lámové vysvětlují původ tří velikých rodin, které žijí pod nebesy, a jaký je rozdíl v jejich povaze. Proto jsou Mongolové dobří jezdci, Tibeťané znamenití vojáci a Číňané výborní obchodníci." Abychom se starci odvděčili za jeho zajímavou kroniku, začali jsme mu sami vyprávět historii prvního člověka, o potopě, o Noemovi a o jeho třech synech. Nejprve byl velmi spokojen, když v našem vyprávění nalezl zmínku o třech velikých rodinách, nesmírné však bylo jeho překvapení, když uslyšel, že Číňané, Tibeťané i Mongolové jsou všichni potomci Semovi a že mimo ně žijí nespočetné národy, které pocházejí ze dvou dalších rodin, Chámovy a Jafetovy. Pozoroval nás se soustředěním, ústa měl pootevřená, čas od času pokýval hlavou a podle výrazu tváře si pravděpodobně myslil: nikdy bych nevěřil, že svět je tak veliký. Při těchto rozpravách o starodávných událostech nám čas rychle ubíhal. Rozloučili jsme se se starcem, vrátili jsme se ke svým velbloudům a hnali jsme je k našemu domu v Čhökhorthangu. Přivázali jsme je před vraty ke kůlu, zaraženému do země, a šli jsme do kuchyně připravit si večeři. Co se kuchyně týče, měli jsme se v Čhökhorthangu daleko lépe než v Kumbumu. Jednak jsme tu měli mléka, másla, tvarohu a sýru podle libosti, jednak jsme učinili znamenitý objev v osobě místního lovce. Několik dnů po našem příchodu přišel do naší světnice a vytáhl z pytle, který měl přehozený přes záda, nádherného zajíce. Ptal se nás, zda kušo*, kteří pocházejí ze zemí pod západním nebem, jedí maso divokých zvířat.
* Kušo - čestný název lámů, kterým je oslovují Tibeťané.
„Zcela jistě," ubezpečili jsme ho, „zajíc je vynikající věc. Vy to nejíte?"
„My černí lidé někdy ano, někdy ne, lámové však nikdy. Pojídat zvěřinu je jim výslovně zakázáno v knihách modliteb." „Svatý" zákon Hospodinův nám nic takového nezakazuje." „V tom případě si zvíře nechte, a budete-li chtít, přinesu vám každý den, kolik vám bude libo. Po svazích čhökhorthangského údolí je jich všude plno."
Všecko bylo v pořádku, dokud nevstoupil náhodou do naší světnice náš soused láma.
Jakmile u našich nohou spatřil zajíce ještě teplého a celého zakrváceného, vykřikl:
„Congkhapa Congkhapa!" Celý se třásl strachem a oběma rukama si zakrýval oči.
Proklel lovce a pak se nás zeptal, odvážíme-li se jíst tohle černé maso. „Proč ne," odpověděli jsme, „to přece nemůže uškodit ani našemu tělu ani naši duši. Z nebe se nám dostalo poučení o tom, že zvěřina není žádnou překážkou k získání svatosti."
Lovci jásal, když nás takto slyšel mluvit, naproti tomu láma byl ohromením celý bez sebe. Nakonec se spokojil s poznámkou, že jsme-li cizím i a vyznáváme-li náboženství Hospodinovo, nemusí pro nás být zajíc žádným neštěstím. Kdyby se však oni nezdrželi a kdyby se to dověděl veliký láma, znamenalo by to, že by je ihned vyhnali z kláštera. Když jsme tedy svůj názor tak dobře obhájili, dostali jsme znovu od lovce nabídku, že pro nás může zabít tolik zajíců, kolik budeme chtít. Zeptali jsme se ho, mluví-li vážně. Když řekl, že ano, navrhli jsme mu, aby nám každé ráno donesl zajíce, že mu je však zaplatíme. „Tady se zajíci neprodávají. Odmítáte-li si je vzít zadarmo, dejte mi za každého cenu rány z pušky!"
Nakonec jsme se dohodli, že pokaždé, kdykoliv přinese úlovek, mu vyplatíme čtyřicet sapek, to jsou necelé čtyři sou.
Rozhodli jsme se jíst zajíce ze dvou důvodů. Předně abychom ukázali lámům, že se nenecháme ovlivňovat předsudky Buddhových vyznavačů. Za druhé pak z důvodů hospodářských, protože jeden zajíc nás přišel nesrovnatelně laciněji než nechutná ječná mouka.
Jednoho dne nám přinesl náš neúnavný lovec místo zajíce pořádného srnce. Byla to také černá, zakázaná zvěřina. Z obavy, aby nás nikdo nepodezíral, že už se přikláníme k buddhismu, koupili jsme ho za cenu tří set sapek, což bylo asi třicet sou. Po celých osm dnů pak z našeho komína vystupoval kouř a tou dobou byl Samdadžemba příjemně naladěn.
Ze strachu, abychom si příliš nezvykli jen a jen na pojídání masa, pokusili jsme se něco najít pro svou výživu i v rostlinné říši.
V poušti to bylo nesnadné. Díky snaživému pátrání jsme objevili několik druhů divoké
zeleniny, které když se určitým způsobem upravily, ani zdaleka si nezasloužily opovržení. Budiž nám dovolena zmínka o této záležitosti. Mohlo by to zajímat a být na prospěch těm pocestným, kteří třebas budou procházet tibetskými pustinami.
Jakmile se objeví první známky klíčení rostlin, je nutno prohrabávat zem do hloubky jednoho palce. Nalezne se množství rozvětvených kořínků, dlouhých a zelených, jaké má pýřavka.
Tyto kořeny jsou celé obrostlé malými hlízkami, které obsahují hojnost sladké škroboviny. K přípravě chutného pokrmu je třeba pečlivě je umýt. Smaží se pak na másle.
Druhé jídlo, neméně znamenité než ono předcházející, nám poskytla rostlina, která je velmi rozšířena i ve Francii a jíž se dosud nepřikládá náležitý význam - máme na mysli mladé výhonky kapradí. Trhají se, když jsou ještě hodně měkké, dřív než se objeví pápěří a dokud jsou první listy složené a stočené do klubíčka. Stačí je uvařit v čisté vodě. Svou chutí se vyrovnají chřestu. Mohou-li mít naše slova nějakou váhu, pak tuto cennou rostlinu naléhavě doporučujeme zájmu p. ministra zemědělství. Tato rostlina bez užitku bují po všech našich lesích a horách.
Doporučujeme mu i
kopřivu (Urtica urens), která je podle našeho mínění schopna nahradit špenát. Několikrát jsme měli příležitost vykonat s ní šťastný a zdařilý pokus. Kopřivy se musejí sklízet, jakmile vyrazí ze země, dokud mají ještě malé lístky. Rostlina se utrhne celá i s částí kořenů. Na ochranu před ostrou a palčivou šťávou, kterou roní její chloupky, je vhodné obalit si ruku plátnem s hustou vazbou.
Jakmile se kopřiva přelije vařící vodou, stává se bezbrannou. Tato divoká rostlina, tak běžná v přírodě, vyniká lahodnou chutí.
Touto překvapivou rozmanitostí jídel jsme se mohli těšit déle než měsíc. Posléze však naše pýřavky zhouževnatěly a hlízy vyschly, jemné kapradí zdřevnatělo a kopřivy, vyzbrojeny dlouhými, bílými chlupy, poskytovaly jen strašidelný, výhružný pohled. Později pak, ještě po nějaké době, nahradily nám zeleninu voňavé jahody a houby, které rostly po celém údolí. Byli jsme po dlouhý čas nuceni postrádat toto luxusní zboží; v této zemi, kde se mrazy zdržují po velmi dlouhý čas, bývá vývoj rostlinstva mimořádně opožděný. Ještě v měsíci červnu padá sníh a vítr je tak ostrý, že by bylo nerozumné vysvléci se z kožichu. Počátkem července už začíná slunce připalovat a déšť padá ve velikých přívalech. Jakmile se nebe trochu vyjasní, stoupá ze země s překvapivou vydatností horká pára. Nejdříve se povaluje po svazích údolí, potom se sráží. Vznáší se nad zemí a tak zhoustne, že se zatmí i jasný den. Když páry v obrovském množství vystoupí do výšky, takže se mohou vytvořit hustá mračna, zvedne se jižní vítr a opět nastanou mohutné lijáky. Brzy nato se opět vyjasní a opět vystupuje ze země pára. Tyhle zvraty v počasí trvají patnáct dnů, po celý ten čas jako by celá země kvasila. Zvěř zalehne a lidé cítí ve všech údech nepochopitelnou slabost. Si-fanové tomuto období říkají
„doba zemních par".
Jakmile toto kritické období skončí, takřka před očima rozkvetou rostliny po celém údolí. Změní se i tvářnost hor a kopců, jsou celé pokryté zelení a květy. I pro naše velbloudy to bylo jako znovuzrození. Úplně shodili srst, padala z nich ve velikých cárech, podobných starým hadrům. Po několik dnů zůstali zcela nazí, jako by je někdo oholil od temena hlavy až po špičku ocasu. Byla na ně ošklivá podívaná. Třásli se po celém těle a na noc jsme je musili přikrývat velikými plstěnými koberci, abychom je uchránili před prochladnutím. Po čtyřech dnech jim znovu začala narůstat srst. Nejdřív to bylo narůžovělé chmýří, neobyčejně jemné a kudrnaté jako jehněčí rouno. Když byli celí olezlí a nazí, vypadali ohyzdně, v zbrusu novém oblečení bylo na ně radost pohledět. Po patnácti dnech se jim srst úplně vyměnila. To bylo pro ně znamení, aby se tím náruživěji vrhli na pastvu a pro budoucí cestu si nashromáždili dostatečné zásoby.
Abychom jim ještě více povzbudili chuť, koupili jsme jim mořskou sůl. Každého rána, ještě než jsme je vyhnali do údolí, dali jsme jim notnou dávku. Když se pak večer vrátili, dostali stejné množství, aby se jim lépe přežvykovalo to nesmírné množství potravy, kterou si za celý den posbírali a nacpali do žaludku.
Línání velbloudů nás obohatilo o značné množství srsti. Polovinu jsme jí vyměnili za ječnou mouku, zbytek jsme chtěli sami nějak zužitkovat.
Jeden láma, který se projevil jako schopný provazník, nám vnukl výtečnou myšlenku: řekl nám, že za naší dlouhé cesty Tibetem budeme potřebovat hodně provazů, abychom mohli pevně přivazovat zavazadla, a že prý provazy z velbloudí srsti jsou pro svou poddajnost pro tyto studené kraje nejvhodnější. Tato nanejvýš moudrá rada byla ihned přijata. Lama nám zdarma poskytl několik lekcí v provaznictví, a tak jsme se dali do práce. Za krátký čas jsme dovedli sesoukávat dobře rozčesanou vlnu a dát jí tvar, který se už velmi blížil podobě skutečných provazů. Každý den, když jsme zvířata vyháněli na pastvu, vzali jsme si s sebou pod paži pořádný balík velbloudí srsti, a pak jsme sesoukávali jednoduché provazy. Doma jsme pak z nich stáčeli silnější lana. Samdadžemba se spokojil s tím, že nás při práci pozoroval a častokrát se usmíval.
Nechtěl přiložit ruku k dílu, ať už z lenosti, nebo z ješitnosti.
„Moji duchovní otcové," řekl nám jednoho dne, „jak se mohou lidé vaší úrovně snížit až k tomu, že pletou provazy? Což by nebylo lépe je koupit nebo dát je zhotovit řemeslníkům?"
Jeho otázka nám poskytla příležitost, abychom svému velbloudáři mohli vynadat od plic. Nejdřív jsme mu vysvětlili, že nejsme v takovém stavu, abychom ze sebe mohli dělat velké pány, a že tedy musíme šetřit. Pak jsme mu dali za příklad svatého Pavla, který aby nebyl na obtíž svým křesťanům, pracoval jako dělník a nepozbyl přitom na důstojnosti. Jakmile Samdadžemba slyšel, že svatý Pavel byl současně koželuhem i apoštolem, odhodil veškerou ješitnost a s vervou se pustil do zpracovávání velbloudí srsti. Byli jsme jaksepatří překvapeni, když jsme ho pozorovali při práci. Vždyť ten chlapík byl velmi šikovný provazník! Nikdy nám to neřekl. Vybíral nejjemnější srst a pletl uzdy a ohlávky pro koně; vyznal se v tom znamenitě. Bez rozmýšlení jsme mu přiřkli právo stát se hlavou všeho našeho podnikání. Samdadžemba tedy převzal řízení výroby provazů.
Hezké počasí přivábilo do Chokhorthangu množství výletníků z velkého kláštera kumbumského. Přišli se nadýchat svěžího venkovského vzduchu a trochu si odpočinout od každodenního studia. Naše světnice se Itala jakýmsi poutním zastavením, nikdo z výletníků neopomenul vykonal návštěvu u lámů, jejichž vlast byla pod západním nebem. Ty, které jsme už znali a kteří se už vážně začali zajímat o křesťanské učení, lákalo k nám něco jiného než zvědavost. Toužili po poznání příkazů Hospodinových a žádali nás o vysvětlení nejasných a nesrozumitelných věcí.
Oh, srdce nám přetékalo nevýslovnou radostí, když jsme tyto buddhistické duchovni osoby slyšeli s úctou vyslovovat svatá jména Ježíše a Marie a přednášet modlitby, jimž jsme je naučili. Nepochybovali jsme o tom, že dobrý Bůh je nezbaví naděje a pošle natrvalo mezi tyto pobloudilé ovečky dobrého pastýře.
Mezi všemi těmito lamy, kteří si sem na čas přicházeli odpočinout, bylo možno vidět zvláště veliké množství Mongolů.
Stavěli si malé stany v údolí podél potoka a na nejmalebnějších pahrbcích.
Tam pak trávili dny odpočinku zcela pohrouženi do svých zálib, stali se z nich opět svobodní kočovníci.
Na čas úplně zapomněli na nesnáze a stísněnost mnišského života, stačila jim radostná skutečnost, že mohou bydlit v pustinách pod stanem.
Pobíhali a skotačili po stepi jako malé děti, zápasili a provozovali nejrůznější hry, které jim připomínaly jejich otčinu.
Jejich reakce na uvolnění kázně byla tak silná, že jim bylo proti mysli i delší setrvávání na témže místě, přemisťovali stany třikrát až čtyřikrát za den.
Často je i opouštěli; naložili si na ramena kuchyňské nářadí, naplnili vědra vodou a se zpěvem si odcházeli uvařit čaj někam na vrcholek kopce a do stanu se vraceli až pozdě večer.
Do Čhökhorthangu též přicházel jistý druh lámů, který byl neméně zajímavý než oni Mongolové.
Přicházeli sem v početných hloučcích hned po rozednění.
Měli obvykle suknici vykasanou až po kolena, na zádech nesli proutěnou nůši.
Procházeli údolím a po okolních svazích. Nesbírali však ani jahody, ani houby, nýbrž trus, který tu všude po sobě zanechávala sifanská stáda.
Pro tento druh jejich zaměstnání jsme jim přezdívali lamové-chrobáci nebo argalyin-lamové podle mongolského slova argal, což znamená vysušený trus zvířat, jímž se dá topit.
Lámové, kteří se živí tímto způsobem, bývají většinou líní a neukáznění, dávají přednost těmhle potulkám po horách před studiem.
Jsou rozděleni do několika skupin pod vedením náčelníka, který sestavuje plán sběru i konečné vyúčtování.
Každý večer přinesou svou kořist ke sběrnému
skladu, který se obvykle vybuduje někde při úpatí kopce nebo v soutěsce.
Tam se tato surovina pečlivě zpracovává, hněte se a formuje do tvaru koláčů, ty se pak vystaví na slunci a nechají se vysušit.
Posléze se
argal rovnoměrně navrší jeden na druhý do velikých hromad, které je pak nutno přikrýt hnojem, aby je déšť nerozmočil. V zimním období se toto palivo odváží do kláštera v Kumbumu, kde přichází do obchodu.
Výtečné vlastnosti i různorodost paliv, jež jsou k dispozici
civilizovaným národům, zřejmě zabraňují tomu, aby se o různých druzích argalu konaly hlubší studie. Úplně jinak je tomu však u pasteveckých a kočovnických národů. Dlouhodobé zkušenosti je naučily přesně a bezpečně od sebe odlišovat různé
druhy argalu. Rozdělují je na čtyři typy, ani budoucí pokolení k nim už nebudou moci přiřadit žádný další. Je to především argal koz a ovcí. Vazké hmoty v nich tvoří největší podíl a tomuto palivu kupodivu dodávají velice vysokou výhřevnost. Tibeťané a Mongolové jich používají při
zpracování kovů. Jestliže se do ohniště z tohoto argalu vloží železný ingot, vbrzku se rozžhaví do bělavě červenavého žáru. Po spálení ovčího a kozího argalu zůstává sklovitý zbytek; je to hmota plná dutin a je neobyčejně lehká, vypadá jako pemza. Mezi těmito zbytky se nenajde ani stopa po popelu, nebylo-li ovšem palivo smícháno s cizorodými látkami.
Na druhém místě je argal velbloudí; snadno hoří a dává dostatečný plamen. Teplo, které poskytuje, není už tak veliké a tak intenzívní, jako je tomu při spalování argalu předešlého.
Příčinou toho je menší podíl vazkých látek. Třetím druhem je argal skotu. Je-li dobře vysušený, hoří snadno a nevydává téměř žádný kouř. Je to téměř jediný druh paliva, s kterým je možno se setkal po celém Mongolsku a Tibetu.
Na posledním místě je argal koňský a všech ostatních zvířat koním podobných. Tento argal nevznikl, jako všechny předcházející, z potravy, která byla přežvykována, je to vlastně víceméně rozkouskovaná sláma. Při hoření vydává mohutný dým a rychle se spotřebuje. Hodí se proto k podpalování ohně, vykonává tutéž službu jako troud. Napomáhá při podpalování jiného topiva.
(chápeme, že toto krátké a neúplné pojednání o kravincích sotva vzbudí zájem většiny čtenářů. Nechceme však opomenout ničeho, co by mohlo nul nějaký užitek pro ty, kteří by se chtěli pokusit o kočovnický život. Obyvatelé čhökhorthangského údolí žijí v hlubokém míru, jsou však stále zneklidňováni strachem z lupičů, kteří, jak jsme se dověděli, sem čas od času sestupují z hor a odhánějí všecka zvířata, na něž přijdou. Lidi nám vyprávěli, že roku 1842 sem přitrhli ve velikých tlupách a úplně zpustošili celý kraj. Vpadli sem všemi horskými soutěskami a údolími, a to ve chvíli, kdy je nejméně očekávali. Vřítili se do údolí se strašným řevem a ohrožovali lidi puškami. Pastýři byli tímto nenadálým útokem ohromeni, vůbec ani nepomyslili na odpor a ve spěchu a v nepořádku zachraňovali jen sem tam nějaká zavazadla.
Lupiči využili zmatku, zapálili stany a všecka stáda z okolí svedli do ohrady, spletené z provazů.
Dorazili i k malému klášteru lékařské fakulty, lámové však také zmizeli kromě poustevníků, kteří bydlili ve svých skalních hnízdech. Lupiči zpustošili a zničili všecko, na co přišli. Zapálili Buddhovy sochy a zničili náhony, pohánějící čhokhory (modlící válečky). Ještě nyní, tři roky po té příhodě, byly patrné stopy po jejich hrozném pustošení. Buddhistický chrám, který byl postaven na úpatí kopce, nebyl ještě znovu vybudován. V trávě ležely rozvaliny, zčernalé ohněm, i z poloviny spálené zbytky soch. Poustevníci byli toho všeho ušetřeni. Lupiči bezpochyby považovali za zbytečné i nesnadné jít je týrat do tak vysokých a těžko přístupných obydlí. Skutky, jichž se však dopustili na černých stanech i na samotném Buddhově chrámu, dostatečně svědčily o tom, že těmto ubohým poustevníkům nedali pokoj ani z úcty, ani z milosrdenství.
Jakmile se zpráva o vpádu lupičů dostala do Kumbumu, byl celý klášter rázem na nohou. Lámové s křikem běželi shánět zbraně. Chápali se všeho, co jim přišlo do rukou, a v prvním návalu zlosti se v zmateném běhu vydali na cestu ke klášteru v Čhökhorthangu. Přišli však už pozdě, lupiči byli pryč i se stády Si-fanů a v údolí zanechali jen zříceniny, z nichž se dosud kouřilo.
Pastevci, kteří po této události si znovu postavili stany poblíž čhökhorthangského údolí, byli neustále ve střehu; měli strach z nového nájezdu. Čas od času vytvářeli hlídky, vyzbrojili se kopími a puškami a vycházeli na daleké průzkumy. Tato opatření sice ani zdaleka nemohla lupiče zastrašit, přesto však obyvatelstvu dodala pocit určité bezpečnosti. Koncem měsíce srpna, když jsme se s klidem zaměstnávali splétáním provazů, se začaly šířit pochmurné zvěsti. Pomalu však začaly nabývat znaků pravdivých zpráv a už se nepochybovalo o tom, že může dojít k strašnému nájezdu lupičů. Každé ráno se přetřásaly poplašné zprávy. Tam a tam byli prý lidé překvapeni, byly jim zapáleny stany a uloupena stáda. Pověsti už nabyly takového rozsahu, že správa kláštera se rozhodla učinit opatření. Poslala do Čhökhorthangu velikého lámu a dvacet studentů z fakulty modliteb, jimž bylo uloženo ochránit kraj od tragických událostí.
Jakmile přišli, dali svolat stařešiny Si-fanů a oznámili jim, že už se nemusejí ničeho obávat. Druhého dne vystoupili na kopec, který byl nejvyšší v celém okolí, postavili si tam několik cestovních stanů a dali se do předříkávání modliteb za doprovodu hudby. Bydlili tam po celé dva dny; všecek čas vyplnili modlitbami, zaháněním ďáblů a stavbou maličké pyramidy z hlíny, pročištěné teplou vodou. Na jejím vrcholku se třepotala vlaječka s tibetskými modlitbami. Svou stavbu nazvali Pyramidou míru. Po tomto obřadu veliký láma i malí lámové strhli stany, sestoupili z kopce a vrátili se do Kumbumu s upřímným přesvědčením, že postavili proti lupičům neproniknutelnou hráz. Pastýřům se nezdálo, že by je Pyramida míru mohla ochránit, proto jednoho krásného rána všichni naráz strhli tábor a vydali se se svými stády a zavazadly hledat méně nebezpečná místa.
Vybízeli nás, abychom následovali jejich příkladu, my jsme však raději zůstali na místě, poněvadž v pustinách nebývá jedno místo bezpečnější nežli druhé. Nakonec pak útěk pastevců byl pro nás zárukou, že náš klid nebude rušen. Předpokládali jsme, že jakmile se lupiči dovědí, že v čhökhorhangském údolí nic pro ně není, ztratí zájem, aby nás poctili svou návštěvou. I my jsme si ve svém srdci postavili pyramidu míru, to jest opravdovou důvěru v pomoc Boží, a klidně jsme si dál hospodařili ve své domácnosti. Po několik dnů jsme se těšili naprosté samotě. Od té doby, co stáda byla odehnána, přestali sem chodit sběrači argalu, protože by tu neměli nic na práci. Spolu s několika lamy jsme byli pověřeni hlídáním kláštera. Našim zvířatům tato změna šla k duhu, teď jim totiž patřily všecky pastviny, mohla spásat veškerou trávu po celé šířce i délce údolí, aniž by se musila obávat setkání se soupeři.
Po určité době pustina zase ožila.
Počátkem září se do Čhökhorthangu vrátili lámové z
lékařské fakulty, aby se věnovali sběru bylin. Ubytovali se ve všech prázdných domcích, zbytek se pak usídlil pod stany, které si postavili pod košatými klášterními stromy. Každé ráno, jakmile se společně pomodlili, vypili čaj s máslem a pojedli ječné kaše, studenti lékařské fakulty si vykasali suknice a pod vedením profesorů se rozptýlili po kopcích. Všichni byli vybaveni okovanou holí a malou motyčkou, na opasku měli zavěšený pytlíček s moukou na vaření kaše. Někteří nesli na zádech kotlíky, protože všichni studenti fakulty musili celý den strávit v horách. Ještě před západem slunce se unavení lámové, budoucí lékaři, vraceli s mohutným nákladem otýpek větviček, kořenů a bylin všemožných druhů.
Když jsme je tak pozorovali, s jakou námahou sestupují z hor a jak se opírají o okované hole, spíše bychom je považovali za pytláky než za kandidáty lékařství, často jsme musili doprovázet ty lamy, kteří chodili sbírat zvláště vonné rostliny, protože naši velbloudi, zlákáni vůní, je pronásledovali a bez rozpaků by jim sežrali ty prosté vzácnosti, které byly určeny pro zmírnění bolestí.
Zbytek dne věnovali očišťováni rostlin a jejich rozkládání po rohožích.
Žně lékařů trvaly osm dnů. V pěti dalších dnech se všecky tyto rostliny třídily a rozdělovaly.
Čtrnáctého dne doslal pro sebe každý student malé množství, největší část se stala majetkem lékařské fakulty.
Patnáctý den byl pak dnem slavnosti. Uspořádala se veliká hostina, pozůstávající z čaje s mlékem, z vdolečků, smažených na másle, z ječné kale a z několika pečených beranů. Tak tedy skončila botanicko-lékařská výprava a ctihodná fakulta se vesele vydala na zpáteční cestu do velkého kláštera.
Drogy nasbírané v Čhökhorthangu jsou uskladněny v hlavní kumbumské lékárně. Když se dokonale usuší teplem mírného ohně, roztlukou se na prášek, rozdělí se na malé dávky a ty se pak ve vší čistotě zabalí do červeného papíru popsaného tibetským písmem. Poutníci, kteří přicházejí do Kumbumu, kupují tyto léky za přemrštěné ceny. Mongolově se odtud nikdy nevracejí bez úctyhodné zásoby těchto léků, poněvadž mají neomezenou důvěru ve všecko, co z Kumbumu pochází. Ve svých horách a na jiných stepích by zajisté našli tytéž rostliny a totéž koření, jaký je však 10 li mezi nimi a těmi rostlinami, které klíčí, rostou a sklízejí se v kraji samotného Congkhapy!
Tibetští lékaři léčí právě tak podle svých zkušeností jako lékaři z jiných zemí. Rozeznávají v těle čtyři sta čtyřicet chorob, ne více a ne méně. Knihy, které lámové lékařské fakulty musejí prostudovat, popisují těchto čtyři sta čtyřicet nemocí, uvádějí jejich příznaky, prostředky, jimiž je lze rozpoznat, i způsob, jak proti nim bojovat. Tyto knihy jsou sborníkem více méně tajuplných aforismů a souborem speciálních receptů. Lámové nemají tak velký strach z krve jako čínští lékaři, často pouštějí žilou a často sázejí baňky. Pro tuto operaci lehce odřou kůži, potom na tělo nemocného přiloží býčí roh na špičce provrtaný. Vysají vzduch ústy, a když pak získají dostatečné vakuum, ucpou otvor kouskem rozžvýkaného papíru, který už mají v ústech přichystaný. Chtějí-li pouštět žilou, používají pak téže náplasti.
Lamové-lékaři věnují mimořádnou pozornost moči nemocného. Potřebují k tomu vícero vzorků, odebraných v různých denních i nočních hodinách. Pozorují je pak s úzkostlivou péčí a sledují všecky změny, které nastanou ve zbarvení. Několikrát je promíchávají dřevěnou lžičkou, potom přikládají nádobu k uchu, aby slyšeli, jak moč šumí. Říkají, že moč nemocného je bud němá, anebo mluví, záleží prý na druhu nemoci. Aby si láma-lékař vysloužil uznání, že je dokonale obeznámen se svým uměním, musí být schopen posoudit a léčit nemocného, aniž by ho viděl. Prozkoumání moči mu musí stačit, aby mohl stanovit diagnózu a předepsat léčbu.
Jak jsme již dříve naznačili, když jsme vyprávěli o Mongolech, nechali lámové zaplevelit lékařství mnoha pověrami. Přes všecko tohle šarlatánství nelze pochybovat o tom, že mají veliké množství cenných receptů a že jejich vědomosti jsou založeny na dávných zkušenostech. Bylo by pošetilé si myslit, že by se lékařská věda nemohla ničemu přiučit od tibetských a čínských lékařů, protože ti prý neznají stavbu a funkce lidského těla. Mohou ovládat nesmírně důležitá tajemství, která by věda bezpochyby dokázala vysvětlit, k nimž však sama možná ani nedospěje. Aniž by se člověk zabýval vědou, může zde získat cenné vědecké poznatky. V Číně, Mongolsku a v Tibetu se všude připravují léky, nikdo však z těchto národů nedovede vysvětlit jejich chemickou podstatu; mají dobrý recept a to jim stačí, aby dosáhli potřebného výsledku. Ke konci měsíce září nám bylo oznámeno, že tibetské poselstvo dorazilo do Tchang-kchou-er.
Zůstane prý tam několik dnů, aby si opatřilo zásoby na cestu a sestavilo karavanu.
Tak tedy konečně! Po dlouhém a trudném čekání se budeme moci vydat na cestu do hlavního města Tibetu!
Aniž bychom ztráceli čas, hned jsme začali vykonávat všecky nezbytné přípravy. Musili jsme zajít do Kumbumu a zásobit se na čtyři měsíce, protože prý není sebemenší naděje, že by se cestou dala koupit třebas i maličkost. Všecko jsme si náležitě rozpočítali, koupili jsme si pět cihel čaje, dva měchy z ovčí kůže jsme naplnili máslem, koupili jsme dva pytle pšeničné mouky a osm pytlů campy.
Campou se nazývá pražená ječná mouka; tohle nechutné jídlo je obvyklou potravou tibetských národů.
Vezme se půl šálku vroucího čaje a přidá se několik hrstí campy, která se rozmíchá prstem. To se potom jí bez jakékoliv další úpravy. Je to jakési těsto, které není ani syrové, ani vařené, ani studené, ani teplé. Je-li však nutno přejít poušť a chce-li se dojít do Lhasy, je nutno se s campou smířit. I když jsme byli Francouzi, musili jsme si zvyknout na požívání tohoto jídla.
Zkušení a laskaví lidé nám poradili, abychom si pořídili dostatečnou zásobu česneku a abychom ho každý den snědli několik stroužků, ne-chceme-li po cestě zahynout morovými a jedovatými parami, které vystupují z některých hor. Vůbec jsme nepřemýšleli o významu a vhodnosti tohoto hygienického doporučení a jednoznačně jsme je přijali. Pobyt v Čhökhorthangu velice prospěl našim zvířatům, nabyla tak blahobytného vzhledu, že jsme je dosud nikdy tak neviděli. Velbloudům se nadmuly hrby a ztvrdly nadbytkem tuku, který si v nich nashromáždili. Zvedaly se jim hrdě na hřbetech a vypadalo to, jako kdyby velbloudi předem opovrhovali útrapami z cesty pouští. Tři velbloudi však nestačili unést jak nás, tak i naše zavazadla. Rozmnožili jsme tedy svou karavanu o jednoho velblouda a o jednoho koně, což naši peněženku stálo dvacet pět uncí stříbra. Navíc jsme najali mladého lámu z pohoří Raši. Poznali jsme ho v Kumbumu a přijali jsme ho mezi sebe jako pomocného velbloudáře.
Toto jmenování zlepšilo společenské postavení Samdadžembovo a ulevilo mu i v práci plynoucí z jeho povinností. Po všech těchto změnách byla naše malá karavana uspořádána takto: velbloudář Šaradžambal šel pěšky a vedl za sebou čtyři velbloudy tak, že jeden byl přivázán k ocasu druhého. Samdadžemba, hlavní velbloudář, seděl obkročmo na svém černém mezku a jel po boku karavany, kterou pak uzavírali dva misionáři, z nichž každý seděl na bělouši. Když jsme si vyměnili spoustu khataků se svými známými z Kumbumu i z Čhökhorthangu, vykročili jsme na cestu směrem k Modrému jezeru, kde jsme hodlali vyčkat příchodu tibetského poselstva.
Z Čhökhorthangu do Kóke-núru jsme jeli čtyři dny. Při cestě byl malý klášter Dansan, který je položen v opravdu překrásném místě. Skalnaté kopce s věncem keřů a vysokých borovic mu dodávají skvostný rámec, uprostřed jsou pak postaveny příbytky lámů. Kolem kláštera teče potok, vroubený stařičkými vrbami a vysokými lodyhami anděliky, hlučně se prodírá mezi skalisky a pokračuje dál ve své cestě do stepi. Buddhistický klášter Dansan je prý velice bohatý, říká se, že mongolská knížata z Koke-núru ho každoročně obdarují velikými oběťmi. Když jsme opustili klášter Dansan, vstoupili jsme do rozlehlé roviny, kde se na zeleném podkladu pastvin rýsovaly četné mongolské stany a stáda zvířat všeho druhu. Setkali jsme se s dvěma lamy, kteří u těchto bohatých pastýřů prosili o máslo. Přijeli vždy před vchod každého stanu a třikrát zatroubili na mořskou mušli. Hned nato někdo vyšel s malým bochníčkem másla a bez řeči ho vložil do vaku zavěšeného u sedla.
Almužníci takto objížděli stany, aniž by se vlastní nohou dotkli země. Stačilo, že jenom na sebe upozornili zatroubením na mořskou mušli.
Jak jsme tak postupovali dál a dál, byl kraj úrodnější a méně hornatý. Posléze jsme přijeli do nitra rozsáhlých a překrásných pastvin kokenúrských. Rostlinstvo tu bylo tak bujné, že dosahovalo až k břichům našich velbloudů. Záhy jsme v dálce před sebou zpozorovali jakousi stříbřitou stužku, nad níž se vznášel lehký bílý opar, který se pak srážel v malé mráčky na blankytné obloze.
Náš velbloudář prohlásil, že je to Modré jezero, což způsobilo, že jsme se až rozechvěli radostnou nedočkavostí.
Zrychlili jsme pochod. Slunce ještě nezapadalo, když už jsme rozbíjeli stan na sto kroků od jezera.