Daliborův memoriál

Na začátek jedna vzpomínka, která nás přivedla k nápadu pojmenovat to každoroční plahočení na počest i Dalibora juniora, se zavazujícím přízviskem memoriál.

U nás v cíli má totiž svoji lavičku. To kdyby se mu čirou náhodou zachtělo zaskočit. Takovou krapet svéráznou, jako celé jeho živobytí. Upravena ze starého vysloužilého javorového šimla na štípání šindelů ze dřeva osik ostrým pořízem. Stojí pod tou kosodřevinou ze šišky nesené z tundry z poza Sněžky, hnedka vedle zaručeně pravého černého meteoritu z Olešky dovaleného. Dílka to stone balancingu. Kamenické školy vyžadující notnou porci pokory, neb s obřím egem na zádech se prý těžko balancuje.
U staré studny, co předloni ztratila chudák vodu. Té kopané místními horníky. Úplně dole má těmi permoníky vykutanou obrovitou kavernu, jako nějaký posvátný chrám v solných děrách v polské Věličce. Ta suchá studna z pod té kosodřeviny vykukující, vyspravována placáky z potoka Nadvězského i ze vzdálené Olešky je, by ani kouska betónu skruže její nevyčuhovalo. Je náramná škoda, že jen tak nadarmo nasucho zahálí. Jednou z ní bude snad pozorovatelna hvězd za bílého dne. Nenajde-li lepšího uplatnění, i jako jímka vratné vody tepelného čerpadla by se šikla.
Od nepaměti lidské bylo posezení u studny, krom zimy u kamen, tím nejrozumnějším počinem co si lidstvo, pro potěchu svojí ráčilo vymyslet. Ten neuvěřitelně skromný človíček tam naposledy sedával vloni po ránu a mudroval si se svými modrookými moudrými dcerkami. Posed ten jej přitahoval asi, že miloval všechny podobné inštrumenty a vymyšlenosti, co posunují svět o fous dopředu. Sám toho za svůj, na první pohled nesmyslně krátký pozemský život stihl neuvěřitelně mnoho. Cesty za poznáním po zeměkouli celičké a následně přednášky na vážených univerzitách a symposiích, ale hlavně ty dva krásné potomky.
Nad tím poutnickým sitzem je čerstvě zavěšena via ferrata. To proto, že on měl obtížné cesty rád. Řetězem opásala Květíno fungl novou Krakonošovo zahrádku plnou bylinek na skorem všechny lidské neduhy, soužení a stesky, jen na tenhle náš tam prý neroste žádná.
místu tomu se dostanete snadno, nemůžete zabloudit. Od modré turistické značky na javoru nad budoucí studánkou pro poutníky odbočíte vlevo kolem naší hraniční bílé magnolie chráněné prvním menhirem před radlicí sněhového pluhu, v době kdy naše slepá asfaltka zapadne vrchovatou nadílkou sněhové peřiny. Kolem ořešáku vlašského, klenbou korun jabloní schýlených nad cestou. Koncem léta tak těžkých úrodou jejich, že automobily již dál nepustí kolem dalších menhirů až k vrátkům ve stínu bráchovy sakury. Od ostružinové branky s vrátky, kde se každý chca nechca pokloní těm ostnům a o babím létě i černým plodům božím, za což je může v čase tom na sklonku léta uškubnout a po libosti okoštovat. Ona ta vrátka jen pro parádu jsou, nikdo je nikdá nezavírá, neb v zimě je u nich taková závěj, že bychom je ani vyhrabat nemohli, nejen ale proto vždy všem poutníkům otevřená jsou. Dále rovnou za nosem kolem pěti mužiků z viklavých balvanů, podobných těm na té jeho Vydře, jen tak na viklavo na sebe postavených, držících pospolu jen silou vůle. Vyprávěl tam onehdá těm svým ratolestem, jak v dolních patrech té kosodřeviny roste čarovné kapradí a to dobrému člověku splní jedno jediné přání, ale jen pro dobro jeho. Ten takové ale vlastně ani nepotřebuje a tak to kapradí pořád zahálí. Ani Dalibor si tam tehdá pro sebe ničeho nepřál, a klidně mohl, neb se všem co jej znali, náramně povedl. To se pozná snadno podle toho, že se od takového človíčka máte čemu přiučit, byť jste dvakráte či třikráte starší. Stejně lehko se bylo před ním i zastydět a to zas je to nelepší vysvědčení pro rodičové jeho. Pedagogický úspěch největší jest to, za který by se nemusel stydět ani starý pán Ján Amos, a to byl nějakej učitelskej.

Na tom jeho meteotitu přistály o rok později ještě dva další, z nemlich stejného matroše i naleziště v Olešce. Jeden s fazónou misky a v této taktéž černé viklavé vejce, coby hlavička dalšího strážného pajduláka, co stráží jen tohle posvátné místo. Tohle mělké napajedlo si hnedka zamilovaly vodonošky od našich včelek neb tam měly po kolena vody teplé od toho černého meteoritího šutráku.

V čase předjarním, kdy taje sníh utvoří dycinky na trávě jen kolem tohohle černého vesmírného pajduláka-cesťáka bílou obruč, ne nepodobnou svatozáři. Být to u sousedů Pšonků nebo o nějaký ten rok dříve i u nás, valí se sem procesí kvůlivá zázraku z těch nejvyšších míst pošitému.

Za těmi nezavíratelnými vrátky pokračuje naše čtyřproudá cyklistická stezka až k rozcestí kde se připojí k modré turistické. Tahle megalomanská dálnice se koncem měsíce srpence pomalu mění v tunel, vahou uklánějících se haluzí plných úrody kožených jablek pod tíhou jejich, i pláňat na protější hraně východní. Pně těch jabloní se sklánějí z horní hrany, až tunel úplně uzavrou i pro náš velký automobil KIA Picanto. Prvním upozorněním je brnknutí antény o cvrnkající jablka. Dva jabloňové kmeny rostou úplně vodorovně, to jak ujíždějí ze svahu západního. Uklánějí se níže a níže až se k nám dostanou jen pěšáci. Ty nutí k slušné úkloně, ty s kloboukem navíc ke smeknutí a bicyklisty k sesednutí.

I kdyby to neměl být klobrďón jeho, co visí na věšáku ve včelíně, ale určitě je, to mi nikdo nevyvrátí, neb jej tu zapomenul při poslední svojí návštěvě a já ho v něm pořád vidím. Tak ten nikomu nevrátím, neb krásně hřeje na plešku při každodenní ranní obchůzce našich fčel s Tondou v patách.

I když tu zrovna není tak nás pořád nějak dává a žene do chumlu. Sajdíkovu Soňičku s naším Tomášem, neb jí již v nemocnici u Boromejek dal knížku Růže pro Algernon. Podle které byla sepsána stejnojmená hra v divadle v Celetné, na kterou museli ti dva spolu jít.

Stále ještě doufám, že se snad už konečně stane zázrak a jeho ikonka na Skype zezelená abychom to všechno pěkně proprali.


Říkáme mu Dalibor, neb on jej dotáhl až z Afriky černé. A já se s ním teďkonc dicinky vždy před spaním radím a probírám každičké nadcházející rozhodnutí při klání se světem okolním a on dobře radí. Vysoké čelo barvy dřeva namibijského, které vyleštěno bylo pískem a solí tam v tom kraji kde pozoroval tehdy nejhlubší kořeny vesmíru, nahlížejíce na tamním čistém nebi bez elektronického a světelného smogu, za hranice dosud známého všehomíra. Dal bych krk nato, že tam něco viděl. V kraji tom kde kmeny leadwoodu kdysi pokácet kázali prapředci žáků jeho z univerzity Heidelberské. On Vám je u nás doma pro sichr přikurtován k tomu nejvrchnějšímu fochu skříně z Hrádecké hospody, za kožený pásek umně protažený škvírou skříně až ven, kde jej drží malá prsatá černoška, aby nesbuchnul z té výšky a neotřískl si nos, vousiska a bujnou kštici, kterážto stejně jako v poprsí přechází, ponechána jistojistě umělcem černým v neopracovaný kmen převalovaný a sušený v písku pouštním po drahnou řádku let. Zatím dicinky dokázal, že ty naše rádoby světobolné problémy jsou odtamtud shora docela směšný.
Často se s ním radím. „Myslíš, že jsem to napsal dobře. Nemám to raději celé přepsat? Nic se mi to nelíbí.“ On mi totiž vidí na prsty, co ťukám na hřbetu tý potvory U2 do klávesnice, nic neříká, ale dycinky dobře poradí. Vedle toho hlasu poradního pod bradkou svojí čas hlídá. Jest tudíž také naším domácím strážcem časomíry.



Nezadržitelně nás to s Kytkou žene a tlačí do období včelařského. Zřejmě pomalu ale jistě dozrál čas. Léta letí, nejvyšší čas podlehnouti. Tak trochu za to může P3k, neb vyklízel police a pozice Tatobitské usedlosti svojí a s ní i dědův včelín. Tak krásně zelenkavě měděný medomet nelze ponechat bez medu. Ale hlavně to vše má na triku Sajdík, za vydatné podpory Dalibora a Jarky. Ti všichni dohromady to na nás upekli. Zvědové nám donesli, že za čtrnácte dnů, na tohoročního Bramborového muže, přivezou dvé včelstev se dvěma kuklama, to abychom si s našima včelkama mohli oba dva s Kytkou společně na návštěvě poklábosit. Hnedka vedle svých nových brlohů budou míti vlastní vodní hodiny odměřující ne hodiny, ale dny jejich krátkého ale o to plodnějšího živobytí, řízené délkou dírkované hadice odměřující závlahu okurkám, chili papričkám a kedlubnům v Květíno skleníku. Škoda jen, že jsme se minuli s naší prabábrlinkou Kateřinou, co zplodila Emu, mámu mé mámy. Bylo to jen o fous, ale, jak točit klikou toho svýho medometu nám už, bráchovi a mně nestihla odprezentovat.

Jen tak na okraj pro objasnění. Včelař je takový archetypální bodrý muž či žena věku spíše pokročilého.

Indiánští zvědi nelhali, startovaly holky včelky s námi. Vlastně jen se Sajdíkem a malou Elizabeth, s náskokem jedné noci, protože jim všem v Praze bylo moc horko a těsno. Nikdo jiný by se s nimi také té cesty v jednom kokpitu neodvážil. Je na bíledni, že to ale samozřejmě všechno spunktoval Dalibor, aby se nám tady s Toníkem náhodou žíly nekrátily. Krapet dost za to může ale i moje Kytka, neb mi k Jezusu špenlírovala „Ilustrované včelařství“ od toho žabožrouta Yvese Gustina, nepostradatelnou rodinnou příručku pro odvážné včelaře. Ani jazyk Franků na závadu nebyl, neb v ní vše názorně nakresleno bylo. A nebylo již také dosti sil, conquistadory z řad včelařů nejbližších, od našeho prahu i zápraží odháněti.
Na volbu fleku pro nový domov včelek přesídlivších k nám již brzy až odněkud ze Šumavy jsme si s Tondou špendlírovali obzvláště brzké přivstání a řádně kůly pro fundament včelnice zarazily, jako zlatokopové kolem záboru na Yukonu Pepíka Holejch. Přesně tam kam slunko prvně v rozumné vzdálenosti od našeho obydlí, na svahu východním ráčilo dopadnout a naopak brzo flek ten do stínu ponořilo, by celému včelstvu zašly choutky, tj. myš Lenka na příliš časté rojení se nevnucovala. Dále bylo nutné ještě ověřit, zda je flek ten vyzitýrovatelný kukrem z našeho zápraží.
Jarce při přepravě včelstev na start netěsnil rojáček a bylať nucena opustit své Dukáto uprostřed natřískané křižovatky Krčské a lezly ony z toho provizorního úlu rovnou prdelkama napřed mezi vyděšené přítomné motoristy. Dalibor je za toho parného tropického dne odmítl vpustit do svého chladného sklepení a tak jim nezbylo nic jiného nežli se usalašit na Ivanině růži.
Do dvou dnů u nás stihly se rozkoukat, startujíce ještě z rojáčků a na objevných cestách svých narazily na prvé květy na naší lípě a tam to hnedka započalo hučet jak v trafostanici Temelínské. Té lípě, co prý krade med včelařům, neb i ta největší nedá více nektaru než na slabá tři kilča medu. A včelky, co jí zmerčí, minou cestou nevšímavě třeba mnohem vydatnější řepku ale za ten hukot to stojí. Proto se dělají z lipových loučků rámky na plástve, protože tenhle strom prostě milují.
Před seminářem o medumetání u souseda co se kamarádí s Číňany, zajdeme s Tondou nejdříve na svítící pařezy, co dobře dýmají, do toho starého dýmadla od P3k.
Třetího července, jinak hodně smutného Léta Páně dvoutisícího dvanáctého, kterému mayské sudičky dali do vínku předzvěst konce celé naší civilizace, obdrženo od včeliček první pígo-bígo, neb jsme je s Honzou za časného rána rušili dlážděním náměstí za jejich úly dlažbou zvící kočičích hlav ze šutráků dovezených za tímto bohulibým účelem ze stráně protější. Honzík tlače kárku zvanou kortouč a já zapřažen v postroji z horolezeckého lana z Dolomit, jako jeden z nevolníků slavného oleje pana Jefimoviče Repina, „Burlaki na Volge“. A od těch časů už napořád u nás v pohotovosti na kuchyňském stole vartovala cibul, vejpůl rozkrojená na ta píga. I slovník se krapet obohatil. „Dnes půjdu matko do včel, uklohni mi medotěsto, rozkroj cibuli a připrav frťana morušovice pro případ, kdyby ty mršky čirou náhodou chtěli očkovat příliš protilátek, posilujíce tak náš imunitní systém nad rozumně únosnou laťku.“ V chalupě započalo hnedka vše vonět po medu a krásně lepit propolisem. Při telefonování nám uvolňuje ruce, hanhsfree můžeme klidně zahodit, neb sluchátko samo u ucha drží. A od té doby rojáček stále při ruce a v pohotovosti připraven je. To ale před náma ještě hodně dlouhá štreka je nežli si troufnouti můžeme sundat roj jen v trenýrkách. A k rodovým přikázáním o tom stromu co má chlap zasadit a o synáčkovi co má zplodit přibude posléze pro všechny generace následné další jedno o včelím domu co má vlastníma hnátama zrobit.
Tak jako celá naše chalupa uplacírována je na fleku kterýžto časně vstávačům lahodí a posouvá jim celý boží den k slunce východu, tak fčelky naše šíbují celý rok k jaru a květen světí jako jeho středobod.
Přešly tři zimy a Dalibor si odváží v Sajdíkovo rojáčku druhý z toho ročních rojů, z toho Prášilského vrhu nazpět na Šumavu.

„Když poprvé otevřeme úl po prošlé zimě, pociťujeme pohnutí, jaké máme, když násilně vnikáme do předmětu, jejž neznáme a který je snad pln hrozných překvapení - jako například do hrobu...“ …nobelista Maurice Maeterlinck: Život včel (1901).

Při té horní cestě nad úly směrem k sousedovi Karlíkovi rostou už jen kadlátka zvaná též karlata, co přitáhl ze země žabožroutů jeho jmenovec v pořadí IV. po matce prý Přemyslovec, vyfasovavše tam je společně s tou svojí fungl novou ženskou z Valois, Matyášem z Arrasu a révou bratry Premonstráty zušlechtěnou v otužilosti i pro naše krapet krušnější póčo.
Na švestkový koláč tak vše přichystáno jako ve vyšůrované ordinaci na ostrově Vancouverském, kde čeká s otevřenou hubou vždy v řadě nejméně jeden předem řádně mladou asistentkou rozpracovaný a připravený pacoš, by Pepa přistoupiv, provedl zásah odborný na chrupu indiánském a byl ctěn coby šaman jejich. Tak u nás na kuchyňské desce z fošen Petříkova ořešáku čeká mísa řádně vypeckovaných kadlátek, drobenka a nakynuté těsto, kteréžto nutno jen odborně mokrými prsty vytáhnout do krajů na plechu vymaštěném olejem olivovým a naklást švestky. Vše posypat drobenkou a zavřít do vyhřáté trouby K-trojek, chrastím na vyšší teplotu rozpálených aby kůrka jejich předem žloutkem potřená řádně zezlatověla. Tahle kadlátka na Květíno vyhlášené koláče a knedle z těsta tvarohového, dozrávají v polovině září na těch mladých švestkách plných pícháčů, jak již zmíněno, nečekaně ve hvozdech rozprostírajících se mezi vždy vyfiknutými latifundiemi Karlovými a těmi našimi zaplevelenými objeveny byly L. P. dvoutisícího dvanáctého při megalomanské stavbě profesůrkově razící se mačetami jako v mlžných pralesích. Jediné pozitivum tohoto z našeho pohledu zcela zbytečně kontroverzního díla bylo obohacení banky placáků vyoraných mladinkou krásnou bagristkou a jejím šlachovitým fotříkem. Necitlivý zásah tento do přítmí pralesní stezky obklopené našimi křovinami Macchie opěvovanými již Leonardem Cohenem na Korsice. Ta mlaďounká bagristka, to by byla dobrá partie pro našeho Toma, neb je moc šikovná a má i školy truhlářské. Z našich zahrad dozajista vzešli by záhy nové visuté, jako ty Semiramidiny. Čerstvě jim tam, to jako včelkám, ještě vysadíme oblepichu, dobrou do toho jejich medu, tu co jsme s P3kem dotáhli zase my dva až od jezera Issyk-kul. A při kopání děr na ten rakytník, na borůvky Kamčatské i Kanadské kolem schodů stoupajících k úlům pokaždé narazíme přibližně v hlouby půl sáhu na uhlí mladé, jako Eskymáci na ostrovech kolem Úžiny Beringovy.
Stetson z lýka a vláken kokosových, co přivezen byl fotříkovi od domorodců z ostrovů Hawaiiských padl zřejmě těm poletuchám hnedka do oka, neb pod něj moc nebodají. V nedalekém Rovensku pod Troskami je kromě světově profláknuté atrakce v podobě obrácených zvonů ještě kvelb pro včelaře. Tam co mám vstup přísně zapovězen, neb jsem naposledy odtamtud přinesl sněhobílou kombinézu s dalším kloboukem a síťkou na zip, na kterýžto poslední model padla téměř celá podpora v nezaměstnanosti a do konce měsíce budeme s Tondou pojídati tvrdých rohlíků uschovaných Kytkou na strouhanku. A to nás do budoucna čeká ještě stavba včelína...
Dovolím si krapet cestovat v čase. Prvého září L.P.2016. Uveleben s Terčino dvojčaty v hamace Srí Lanské, pruhované červeným kouskem červánků spectaculum. Pod okny včelína právě zasazenými do coulových prken, tam dole u potoka se tetelí listoví osik pradávnou zradou Jidášovou rozechvělé...
To vyprávím jim tu krásně poučnou pohádku o putování toho z Nazaretu. A také o tom jak uklohnit bramborové placky se švestkami, že na škodu není šetřil svými sliby a že doma je tam, kde si jeden může pověsit na kvedlačku svůj včelařský klobouk. Pro nezasvěcené. U nás ve včelíně se na místo věšáků šroubovaly do futer staré kvedlačky.

Schnellzug nabral hnedka na Hlaváku díky našim kolům jednadvaceti minutové zpoždění, jednadvacet tohoročních účastníků, jedno štěně, našeho Tondu a pět stanů. Při vykládání bicyklů v Jesenném u bratrance Tomáše, jsme omylem vyložili jednomu starouškovi i ten jeho kostitřas. Moc to chudák nebral jako podařený fórek.
Pelotonu našemu přihlíželi domorodci všeci. Na místo závěrečného běhu byl fotbalový a golfový turnaj skončivší totálním fiaskem až v tůni Olešky u pstruhů. Pohostinní místňáci na nás pokřikovali "drnožrouti" pro těch pár uříznutých řízků. Vítěz mohl si zakomandýrovat, co by kaprál při vztyčování jednoho ze tří tunových menhirů, majíc k ruce všechny poražené za soumary. Jako soumaři, za trest bez odpoledního viržínka až z Virginie vezeného. Odměnou vytrvavším pak bylo pole lusek, vyzitýrung mlýnice, Ivanovy fungl nové bioelektrárny, dřevosochání, tkaní a Květíno skla malování a broušení. V noci pak ale už nebyl morál na slibovaný šachový turnaj a venku nocujícím lezli po ksichtících vlezlí plži španělští. Potom co odjel poslední bicykl, zůstali jsme tu s Tondou a včelkami sami.
Při každé následné ranní relaci Terkulka prvně vyzvídá. „A co včely?“ A v její, potažmo i Honzíkově šišce pomalu líhne se zlomový projekt navlečených fošnových polic napajcovaných a vypulírovaných voskem včelím, na včelí trám z Petříkova staletého včelína Tatobitského, na trámovou přestavbu bejváku v Jesenijce.
Vlastně skorem každý se na ně poptává, možná s vidinou sklenice medu, kterou si za rok odnese. Zavděčiti se chtějíc novinkami z Výzkumného ústavu včelařského v Dole.

- Podle barvy květenství poznají prý včely, zdali je už toto opyleno, a nektar jejich za odměnu již vytěžen, důkaz to, že nejsou barvoslepé, jak zlý jazykové občas tvrdívají.

- Žigulem na daču, tam bastlit. To druhé zbylo do dnešních dnů snad už jen včelařům. Každá další generace zdokonaluje nápady svých učitelů guru. Napíná jinak dráty v rámech, ne cikcak ale tzatzik podle známé Helénské včelařské školy a jiné další geniální vychytávky pro svoje schovankyně.

- Dosti slaná polévka, coby Vinturouxův rezistor postačí při zatavování voskových mezistěn a tu jedině správnou teplotu drátku vpletenému do rámečků ze dřeva lipového dává přímo šťávou ze zásuvky ve zdi, žádné novoty jako trafo nepotřebujíce. Po takovém drátem vypletení každého jednoho rámečku nutno ještě pro sichr brnknout zda je tento řádně napnut. Zazní-li jako akord na harfě.

- Objeveny protilátky po aplikaci žihadlech jejich na imunitu při pobodání vodáků od moskytů. Ti z řad včelařů mohou se odvážit na lodích i do totálně zamořených finských lovišť.

- Strážkyně česna útočí prvně na oko grizzlyho. Ověřeno již při tréninku na Peloponésu v roce nultém toho nového milénia, poté co Petr rozkatil tamní bohyni včel. Jedno žihadlo pod oko od strážkyně česna. Útočila jako na medvěda, přesně na oko, nedalo se zdrhnouti. Sekal jsem příliš blízko a zpocen, nelze se jí divit. Zaplatila to chudák jako kamikadze životem.


Oproti matičce Praze je to tady v tomhlectom slzavym údolí poněkud šokézní, dech beroucí a flustrující. Jako Duch Llana Estacada. Zrovna buší sousedovic malá vnučka s talířem lívanců. „Pane Tonda babička se nechá ptát, zda máte svoji marmeládu, jinak Vám je skočím ještě namazat." Dráža z toho profláknutého železářství s golfovou předzahrádkou, tam zezakopce volá, že dnes budou brambory na loupačku, „určitě se stav a abych nezapoměla sehnali jsme ti ten medomet za odvoz“. Karel včelař posílá boží pečená vepřová žebírka podle svého tajného recepisu. Jindy zase stejně nedostižný sulc. A onehdá celá mužská část famílie včetně malého Karlíka harmoniky přišla přerovnat a proložit Terčin jasan a naši třešeň neb taková sedmdesát cm široká fošna je jedněma starejma rukama nepohnutelná.
Hnedka po prvé zmínce, že jako by nebylo od věci postavit včelín, Bogo hnedka přivezl na traktoru celou kůlnu od Pšonků co mu malé tornádko zvedlo a odneslo až do potoka a nad hlavou přinesl ještě fungl nové těžké borové dveře v zámku se svazkem klíčů i s přívěskem slona. Prostě tam potkáváte takový lidičky, posedlý všelijakým dobra činěním. Mohou-li helfnout, oči se jim rozzáří. A je to prý snad nemoc hezky nakažlivá. Šíří ji takový nezvykle hodný virus, asi jediný z těch co známe. Na zimu nutí přihotovit sobě přehnanou zásobu dřeva, jak Šošoni činívají, by k jaru mohlo těm slabším i línějším jak vandráci, vypomoci býti. Čímž nepřímo podkopávána vývojová teorie pana Darwina. Ta o přežití silnějších jedinců. V tom všem má ale určitě drápy náš Tonda, neb se s každým hnedka bratříčkuje vrtichvostěním svým.

Takový pocit moci pomoci se stává leitmotivem nejen podzimku života.

.

.

A ještě krapet hištórie.

.

.

.