Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce

Bylo to vskutku dobrodružství, které se hned zpočátku ohlásilo dramatickou předehrou: po krátké klidné plavbě — jak utěšené dojmy pro suchozemce, který se poprvé svěřil mořským dálkám! — vystoupila na obzoru mračna a vzápětí se rozpoutala bouře, která začala hnát loď před sebou jako lehkou skořápku.

„Všecko počne nad námi fičeti a pod námi se voda střihati a stříkati. .. dívám se, jak to s námi prudce jde, ne bez libosti sic, však také ne bez strachu. Nebo vyšel-li jsem ven dívati se, závrať mne podjímala; vlezl-li jsem na dno, strach od šustící násilně okolo stěn vody obstupoval mne. A tu mi na mysl jíti počalo, není-li to přece těžká opovážlivost tak vzteklým živlům, vodě a větru, život svůj svěřiti a tak zúmyslně smrti v hrdlo lézti, od níž tu nic dále nejsme než na dva prsty; jak totiž tlusté prkno to mezi mnou a strašlivou propastí." ...

„Rozmáhalo se zajisté to vání tak násilně, že nejen námi, ale i těmi pod námi hlubinami zmítáno bylo, až hrůza k srdci šla. Nebo moře vlnami takovými odevšad se válelo, že jsme jako po vysokých horách a hlubokých údolích jednak vzhůru, jednak dolů chodili. Někdy námi vzhůru střelilo, že jsme sobě měsíce dosáhnouti moci zdáli; z toho zase zstupovali jsme jako do propasti. Tu se zdálo, že na nás proti nám jdoucí nebo poboční vlna přikvačí a hned na místě potopí; ona pak podnesla vždycky, toliko že náš ten prkenný koráb sem tam odrážen, a od jedné vlny druhé podáván jsa, jednak na ten, jednak na druhý bok dopadal, jednak předkem kolmo vzhůru, jednak dolů strměl. Odkudž nejen vodou vždycky na nás a přes nás do povětří stříkáno, ale my ani státi, ani ležeti nemohouce, z boku na bok jsme přemítáni, jednak na nohy, jednak na hlavu stavěni. Z čeho závrať a všehovšudy s námi se podvracení pocházelo. Co když dnem a nocí trvalo, každému souditi snadno, jakých se tu hrůz a strachů pocítiti muselo ... Vtom se bouře zesílí a proti nám vichr strašlivý strhne. Tu se teprv moře vlnami až k nebi bouřiti začne, tu nás sobě vlny jako míče podávají, tu se hlubiny otvírají a nás jednak sehltiti pohrožují, jednak tak námi hází, až praštělo všecko, jako by se na statisíce kusů roztříštiti mělo. Tu já zmrtvěl všecek, nic již před sebou nevida než zahynutí. Onino násilí již odolati nemohouce a na skály neb mělčiny vehnáni se bojíce, křídla (plachty) strhovali a háky jakési železné veliké na přetlustých provazcích vyhazovali; tak se na místě zdržeti, až by bouře pominula, troufajíce. Ale nadarmo. Někteří zajisté z oněch po provazích lezoucích prudkostí větru jako housenky zházeni a do moře vmetáni; těmto týmž násilím kotvy se zutrhovaly a v hlubinách ztonuly. A tu teprve loď naše s námi již beze vší obrany, jako na proudě řeky tříšťka, zmítati se počala ..."

Teprve po dvou týdnech, kdy byla loď — bez plachet a kormidla — hnána mořskými proudy, její plavba skončila. A skončila tam, odkud byla vyplula.
V gdaňském přístavu.

Příště něco o Komenského medicině.