POZNÁMKA

Tento text není cestopis ani návod na dovolenou. Napsal jsem to jen abych to nezapoměl. Šlo jen o to, že byl čas a příležitost se podívat do míst, která jsou mimo základní trasy a taky si Jana potřebovala odpočinout. A to se povedlo. V dubnu 2018 bylo slunce a teplo.

Někdy se píše KAPPADOKIE, ale já budu používat KAPADOCIE, je to jednodušší na psaní.

KAPADOCIE -TURECKO

celková mapa lokální mapa

Před cestou

Něco za něco. Chtěl jsem se podívat na ty úžasné skalní útvary uprostřed Turecka. Musel jsem tedy akceptovat, že se stanu součástí skupiny důchodců, že absolvuji návštěvu prodejních sálů s koberci, s koženým zbožím a se šperky. Za to mě čekolo nóbl ubytování, nóbl jídlo a doprava systémem dveře - dveře.

Na cestě

Letadlo bylo plné, většinou staří lidé. Celý zájezd, to znamená letenka, ubytování a polopenze byla za méně než 5000 Kč na 8 dnů. No zkus to nekoupit. Je pravda, že za dopravu na památky a průvodce si člověk musel na místě doplatit. Z řečí spolucestujících důchodců jsme zjistili, že někteří sem jedou již po sedmé. Doplňkové služby si nekoupí a sami chodí po okolí ubytovacích lokalit.

Průběh

Doletěli jsme do Antálie. Tam si nás rozebrali do jednotlivých autobusů a odvezli nás do hotelu, dali nám najíst, večer nás nechali vyspat a řekli nám, kdy ráno zase odjíždíme. A tak to bylo od začátku do konce. První zajímavá věc byl přejezd z pobřeží do vnitrozemí cca 600 km. Přejeli jsme hory do města Konya.

Na cestě

Konya - je město s nejdelší historií v celém Turecku, okolí bylo osídleno již 7 000 let před n. l. Ústřední roli hrálo především ve středověku za vlády Seldžuků, kdy bylo sídlem sultanátu Rum, ovládajícího většinu území vnitrozemského Turecka. Z té doby jsou také nejvýznamnější památky města, Aladinova mešita z roku 1221 a především hrobka světce Cellaladina Runiho zvaného Mevlana, zakladatele Řádu tančících dervišů. Tento řád měl také v Konyi sídlo až do roku 1923, kdy byl z území Turecka vyhoštěn. Dodnes zůstává Konya poutním místem nejen pro Turky ale i pro ostatní vyznavače Islámu a spolu se Şanli Urfou se jedná o jedno z nejortodoxnějších měst v Turecku. Za zdejší největší atrakci se považuje tradice dervišských tanců, což je takový tanec, kdy se chlapi oblečení v divných krojích, s roztaženýma rukama točí dokola. Název Konya je odvozen od někdejšího římského jména Iconium.

Derviši

Je několik druhů svátostí, které mohou přivést člověka k Bohu. Meditace, zpěv, sebetrýznění, halucinogeny, anebo také hudba a tanec. Tančící dervišové to znají. Dervišové se dělí na několik bratrstev. Když je chlapci asi osm let, je odveden se souhlasem rodiny do kláštera Muzuimanského bratrstva, což jsou také dervišové, a je zde učen posvátnému tanci, který je pro ně motlitbou. V taktu třtinových píšťal a bubnů pastevců tancují v mešitách nebo na otevřených prostranstvích několikrát do roka. Tímto způsobem získávají božskou jiskru a energii, tzv. Baraku. Pomocí tanečního transu a nasyceni magickým ruchem hudby (často lehkými drogami) se tak vydávají na svou mystickou cestu. Oči tančících dervišů jsou po celou dobu upřeny na jedno místo. Vytvoří tak neviditelnou osu, kolem které se při tanci otáčejí, kterou nazývají alef či omfalos (nebo také pupek světa). Jde o bod, o němž všichni vyznavači mystiky říkají, že je to místo, v němž všechno začíná a končí. Tančící derviši se otáčejí kolem vlastní osy proti směru hodinových ručiček a jejich levá ruka je vždy natočena k nebi, pravá pak k zemi. Jde o určité propojení mezi kosmem a zemí, kdy vesmírná energie prochází skrze člověka na zem. Pro oblečení dervišů platí přesná pravidla. Tanečník má několik dlouhých sukní s barevným vzorem, které při tanci vypadají jako kaleidoskop, nebo péra rajských ptáků. Někdy tančí i několik hodin a v momentě největšího vytržení to opravdu vypadá, že se vznášejí nad zemí.

Proč derviši tančí

Sufismus je mystický směr islámu, jenž má své kořeny již v dávném starověku (uvádí se, že vznikl v 7. století v dnešním Jemenu). Účelem tohoto směru je splynutí s Bohem či Alláhem pomocí hudby, transu, askeze, poezie nebo meditace. Formou sufismu je několik různých řádů, například rifajové, helvetiové či mevlevijové, kteří jsou všeobecně známější jako bratrství tančících dervišů. První turecký prezident Mustafa Kemal zvaný Atatürk, tedy otec Turků, dervišské řády ve dvacátých letech zakázal. Údajně proto, že nevyhovovaly novému politickému uspořádání turecké republiky. Přesto se dnes můžeme s tančícími derviši na území Turecka setkat poměrně často. Hlavní příčiny tkví především v rozvoji a síle cestovního ruchu, který začal otevírat dervišským spolkům cestu zpět do všeobecného povědomí lidí. Tančícím dervišům je tedy dnes pod hlavičkou kulturních asociací více či méně povoleno pořádat ukázky starověkého rituálu zvaného sema. I diskrétní projevy sufismu samého začínají být pomalu tolerovány.

Rumi - Mevlana

Na počátku řádu tančících dervišů stál Celaleddin Rumi, mystik, teolog a básník, zvaný též Mevlana, tj. Náš pán. Rumi se narodil v roce 1207 v Balchu (Afghánistán) a jeho rodinné pouto sahá až k Abú Bakrovi, jenž byl po dlouhá léta společníkem proroka Muhammada. Po pouti do Mekky se Rumiho rodina rozhodla přijmout pozvání sultána Keykubada a zakotvit ve městě Konya ve středním Turecku. Zde Rumi potkal tajemného derviše jménem Šemsi Tebrizi. Seznámení těchto dvou mystiků je také zaznamenáno jako „setkání dvou moří“. Tebrizi měl na Rumiho velký vliv. To se ale nelíbilo Rumiho žákům a stoupencům, kteří později Tebriziho odstranili v naději, že se jejich Mistr začne věnovat jim se stejnou pílí a láskou jako k Tebrizimu. Tímto činem dosáhli však opaku. Rumi se stáhl do sebe, částečně se oddával meditaci a částečně psaní. V tomto úseku jeho života napsal monumentální básnické dílo Mesnevi, jež čítá na 25 tisíc veršů. V psaní pak pokračoval až do své smrti v prosinci 1273. Od tohoto data se také ve městě Konya koná festival, který uctívá jeho památku. V odkazu Rumiho života i díla můžeme nalézt především toleranci, logické myšlení a dobročinnost. Jeho psané dílo pak později částečně ovlivnilo například J. W. Goetheho. Po smrti Rumiho jeho syn, sultán Veled, spojil jeho stoupence do bratrství mevlevijů neboli řádu tančících dervišů.

Z Konyi jsme pokračovali až do večera do města Ürgüp. To bylo naše východisko na památky v okolí. Kousek za městečkem je vyhlídka na "tři dámy" . Jsou to skalní útvary typu "poklička" jaké máme třeba v menším měřítku na Kokořínsku. Výhled na "holubí údolí" byl hezký. Původní lidé tam nejprve vybudovali kolumbária, aby měli hnojivo na svoje políčka.

Göreme

Göreme - 10 km velké kruhové údolí Göreme je plné fantastických tvarů, které voda a vítr vyrobily v měkkém sopečném tufu pocházejícím z nedaleké sopky Erçiyes. Od starověku se staly místní skály příbytkem a úkrytem pro generace místních obyvatel, především křesťanů, kteří se zde ukrývali před nájezdy Turků a Seldžuků. Mezi nejzajímavější místa patří Muzeum pod širým nebem s nejlépe dochovanými malbami ve skalních kostelících, údolí Zelve obydlené až do sesuvu půdy v roce 1953 a skalní hrad Uçhisar s nádherným rozhledem po celém údolí. Jedním z nejnavštěvovanějších je muzeum pod širým nebem, asi kilometr od vesnice. Toto místo je na seznamu Světového dědictví UNESCO. Jde o několik byzantských kostelů, kaplí a klášterů vytesaných do skal. Můžete tu vidět zbytky ženského a mužského kláštera, dále kapli sv. Basilea, kde bývá poměrně velká tma. Jablkový kostel s nádhernými freskami, osmi klenbami a jednou velkou klenbou. Dále je zde Kaple sv. Barbory, Hadí kostel, u něhož blízko můžete shlédnout refektář s dlouhým jídelním stolem a lavicemi z kamene, spižírnu a kuchyň. Nejkrásnějším kostelem je Karanlik Kilise – Temný kostel, který je nejslavnější a je plný nádherných fresek a je restaurován. Své nádherné fresky si zachoval právě proto, že na ně nemohlo světlo, které by je ničilo.

Jen pár kilometrů odtud je "Údolí ženských snů", tak jsem si to pro sebe nazval já. Jinak se to jmenuje "Údolí lásky". Však je tu jistá asociace při pohledu na skalní jehly.

Kapadocie

Geologie a příroda

Ve třetihorách (asi 9 miliónů dávno) byly k Kapadocii sopky, které vytvořily mohutnou vrstvu sopečného popela přikrytou pevnější lávovou slupkou. Sopečný popel relativně rychle eroduje, ale ta horní slupka tam, kde vydržela, erozi brání. Tak jednak vznikají stolové hory, za druhé díky tomu spousta míst erodovala až ve čtvrtohorách, hlavně v dobách ledových. Teď, jak je sucho, jde eroze pomalu. Balvany pevnějších hornin zůstávají na vrcholcích erodovaných kopečků jako pokličky. V měkkých horninách (jak ve svazích tak v osamělých kopečcích) se lidem dobře vysekávaly místnosti a tak tu lidé odnepaměti bydleli ve skalách. Dnes už bydlí v naprosté většině v normálních domech (postavených mimochodem taky ze sopečného tufu). Erozních útvarů a vydlabaných jeskyní je v Kapadokii spousta. Vyskytují se na území desítek čtverečních kilometrů.

Jedním z takových míst je Ortahisar a Uchisar. Kouká se na to hezky. Všude jsou stánky pro turisty a v některých jeskyních (původních obydlích) jsou kavárny. A všude je armáda turistů a parkoviště plná autobusů. Takových míst je tu spousta.

Odsun Řeků

Všude se konalo bezpráví, i tady. Během jednoho týdne roku 1924 byli z Kapadocie vystěhováni všichni Řekové a odsunuti do Řecka. V některých obcích to znamenalo, že se zcela vyprázdnily. Kapadocie byla do té doby značně řecká a křesťanská, proto je ve skalách tolik křesťanských kostelů. Kostely sice pocházejí z byzantského i staršího období, ale dodnes se dochovaly právě kvůli tomu, že byly až do toho roku 1924 opatrovány a používány. Některé skalní domy byly ještě ve 20. století obydleny Turky. V 50. letech byly skalní domy vystěhovány úředním rozhodnutím (byly prý vlhké a nesplňovaly ani tehdejší hygienické normy).

Podzemní města

Na naší planetě snad neexistuje místo, kde by podzemní metropole mohly vznikat snadněji, než je právě Kapadocie. Celá oblast uprostřed turecké Anatolie vznikla díky vulkanickým a seismologickým procesům, je tvořená úzkými kaňony, vysoko vybíhajícími skalnatými útvary i dnes už zvětralými horami. Takřka celá je zformována ze světlého tufu – horniny vzniklé ze sopečného popela. Tufy sice dnes už nemají velký ekonomický význam, ale ve středověku a starověku byly doslova zázračným materiálem. Jejich obrovskou výhodou je, že se velmi snadno opracovávají; není náhodou, že z nich byly postaveny tak významné památky jako třeba některé řecké chrámy nebo na opačné straně zeměkoule na Velikonočním ostrově sochy moai. Ve vrstvách andezitových tufů pocházejících z erupce sopky Erciyas byla vyhloubena i největší podzemní města Kapadocie. Odpověď na první otázku – proč vlastně podzemní města vznikla – je tedy jednoduchá: vznikla, protože vzniknout mohla. Vykopat místnosti v měkkých tufech bylo snadné i poměrně primitivními nástroji. Hornina se snadno opracovává a podle archeologů trvalo vyhloubení místnosti výrazně kratší dobu než stavba stejně velkého domu. Přitom však tuf projevuje vynikající vlastnosti, které ho předurčují jako kvalitní stavební materiál. Pokud se v něm vyseká místnost, vydrží celá staletí; může přitom mít značně vysoké stropy a rozměry, které se vyrovnají „normálně“ budovaným stavbám. Navíc má dobré tepelně izolační vlastnosti, takže se v zimě dají skalní města dobře vytápět. A ještě výhoda, která se projeví zejména v době nebezpečí: tuf pohlcuje dým. Lidé se tak mohou v podzemí ukrývat, aniž by je prozradil kouř pocházející z ohnišť. Velkých podzemních měst je v Kapadocii asi pětadvacet (menších podzemních úkrytů je však nepočítaně) – ale přibývají stále nová. Celá oblast je jimi téměř provrtaná, není tedy divu, že poslední objev, skalní město Gaziemir u města Güzelyurt bylo objeveno teprve roku 2007. Stavba měst měla nejrůznější účel, především ale obranný. Stahovali se do nich lidé z okolních vesnic, když jim hrozilo nebezpečí – a to se v této oblasti stávalo víc než často. Vchod do podzemního města se dal snadno uzavřít pomocí kamenného kola, které se dalo odvalit jen zevnitř. Pokud se potenciální útočník dostal přes ně, což však bylo bez pomoci dobývacích strojů téměř nemožné, ocitl se ve smrtící pasti. Obránci spletitý labyrint chodeb dobře znali a vetřelci měli jen málo šancí se orientovat. Obyvatelé tak mohli nenápadnými komíny nebo úzkými chodbičkami snadno vpadnout nepřátelům do zad, nebo město opustit. Ta největší podzemní města se opravdu zakusují až 60 metrů hluboko do skály. Systém se vine až šesti poschodími – ta při povrchu jsou nejrozsáhlejší, jsou však tvořená nejmenšími místnostmi. Čím dál od povrchu, tím jsou místnosti prostornější, ale současně se celková plocha zmenšuje. Na dně města tak často bývá už jen jediná místnost. Města disponují promyšleným systémem odvětrávání, zejména v horních patrech. Právě v nich se totiž nejčastěji vařilo a spalo a také tam žila hospodářská zvířata. Pokud se museli obyvatelé podzemních měst stáhnout hlouběji, vzduch do těchto částí už přicházel jen jedním velkým komínem. Přímo o životě v podzemních městech se toho ví jen pramálo. Zřejmě byla obývána jen nárazovitě, když hrozilo lidem žijícím v jejich okolí nebezpečí invaze. V dolních částech, kde už panuje úplná tma a chlad, se skladovaly zásoby – mohly tam vydržet v poživatelném stavu velmi dlouhou dobu. První zprávu o podzemních městech přinesl řecký historik Xenofón ve knize Anabasis z doby kolem přelomu letopočtu. Popsal v ní, jak lidé v Anatolii žijí v domech podobných studnám – sestupuje se do nich po žebřících, dají se opevnit a poskytují svým obyvatelům vše, co potřebují k životu.

V podzemním městečku Ozkonak je přístupná část horního podlaží s obrannými kulatými kameny. Ze své strany zavalili celý otvor vstupu a dobyvatel ze své strany neměl možnost kamenem pohnout. Není to rozhodně pro ty, kteří mají náběh ke klaustrofobii. Pozemek patří soukromníkovi, ale stát mu to sebral a on se chudák již mnoho let se státem soudí. Dostal za to kousek přilehlého pozemku a tam si postavil občerstvovnu.

Projeli jsme se ještě po okolní krajině a pak nás čekal zase přesun zpátky na pobřeží a let domů. Jestli budete mít možnost sem zajet, tak to opravdu stojí zato.

A tady je ještě pár fotek