Istanbul
„Güle, Güle …“
„To pusťte z hlavy, na Galatskou věž se s fotoaparátem nedostanete." „Je to strategický bod."
Báječně — a dokonce už šest set let! Od roku 1348, kdy ji dal postavit Anastasios Dikoros, hlídali z ní nejen požáry, ale i lodi, které se objevily v hrdle Bosporu. Její úpatí je ve výšce sta metrů nad hladinou blízkého moře, věž sama je osmašedesát metrů vysoká. Odkud má ostatně člověk získat přehled o městě na Zlatém rohu, když ho nepustí na ochozy těch kamenných tužek, vypínajících se nad slavnými mešitami?
„Nu, dělejte, jak rozumíte..."
Galatská věž stojí na levém břehu Zlatého rohu v novější čtvrti Istanbulu, Beyoglu. Je pozoruhodná i tím, že pod ní vede nejstarší podzemní dráha Evropy. Je sice jen šest set metrů dlouhá, přece však ušetří chůzi do strmého svahu, který se vypíná přímo nad Zlatým rohem. Věž je fortelné středověké dílo - kamenná bastila s úzkou spirálou schodů. Nahoře nás uvítá strážce, na vyklopení hledáčku zrcadlovky odpoví krátkým trhnutím hlavy směrem vzhůru a zřetelným mlasknutím. To v turečtině znamená totéž co „yok", ne! Ale v dlani zašustěl bakšiš, strážce se opatrně rozhlédne po ostatních návštěvnících, usměje se a běží otevřít vysouvací okénka ochozu. Doporučí ještě, odkud se lépe fotografuje.
Nuže vězte, Istanbul je vskutku nádherné město. Aby člověk mohl vyslovit tak bezvýhradný soud, musí vystoupit právě na Galatskou věž, musí získat náležitý odstup od zbytečných detailů, jako jsou špinavé uličky, zatuchlá doupata, baráčky na spadnutí, smetiště hnijících odpadků a jiné věci, jež nepatří do průvodců po městě. Trochu vadí i nejbližší okolí, oprýskané a otlučené fasády starých domů, jež se drápou do galatského kopce a svými střechami připomínají zvědavce v šišatých kloboucích, kteří se podívali k nebi a v té směšné poloze zkameněli. Ale to, co je za okruhem nedbalek, to může směle vejít do finálové skupiny uchazečů o titul nejkrásnějšího města světa. Jsou tu splněny dva základní předpoklady k postupu do závěrečného kola, totiž vertikální plastika a voda.
Vody je málem víc než pevniny. Mihotá se na jižním obzoru žíhanci smaragdu a tyrkysu a malachitu - ovšem, Marmarské moře s mramorovým ostrovem Marmarou. Přídech světové vážnosti však získává teprve tuhle vlevo, mezi výspou Evropy a pruhem vzdálenější pevniny, nesoucí jméno Asie. Začíná tu Bospor, třicetikilometrová vodní strouha, spojující dvě moře a na oplátku rozdělující dva světadíly. Plují po něm námořní obři velebně jako labutě, v řadě za sebou. Vlastně ne: stojí na kotvách, flotila britských válečných lodí, jež včera připluly na zdvořilostní návštěvu a podle mezinárodních konvencí nesmějí dál. To Byzantinci se dovedli jinak zajistit proti nežádoucím návštěvám! Právě tady vespod, vlevo od Galatského mostu, po němž se valí záplava vozidel k mešitě Yeni Çami, byl pod hladinou skryt masivní železný řetěz, dlouhý sedm set metrů, a zahrazoval vstup z Bosporu do Zlatého rohu. Od Manganské věže pod Serailem visel druhý řetěz, dlouhý sedmnáct set metrů, a jeho opačný konec byl až na ostrůvku před Asií, tam, kde stojí maják Kizkulesi. Jak záludná závora přes Bospor!
Vpravo se táhne vodní hladina dál, potečkována bezpočtem člunů a lodic a remorkérů a bárek a plachetnic a nákladních lodí a naftových cisteren a lesklých zámořských obrů, kteří si každého rána počkají, až se mezi pátou a šestou otevře střed dvou mostů a vypustí je na otevřené moře. To Zlatý roh otvírá světu náruč, zve námořníky všech světadílů a nabízí jim svá odvěká lákadla, putyky a herny a uličky lásky. Tady člověk opravdu neví, má-li věřit verzi, podle níž Zlatý roh je skutečně rohem hojnosti, nebo druhé, jež je daleko méně romantická a odvozuje barvu vody od žlutavého bláta, jež do něho vtéká na druhém konci, za osmi kilometry vody. Něco na té druhé verzi přece bude, vždyť oba mosty, Galatský i Atatiirkův, jsou mosty pontonové, nebylo kam je zakotvit, tolik bahna je ve Zlatém rohu, že se na skálu nikdo nedostane...
Uprostřed veškeré té vody se pak vypíná město, jehož půdorys připomíná obrácenou hlavu orla: zobákem je Serail — palác sultánů, bystrým okem honosná mešita Aja Sofia. Postaveno na sedmi pahorcích tak jako starověký Řím a obehnáno koldokola zbytky pevnostních valů, vyhřívá se tu na výsluní své někdejší slávy hrdé město s tradicí víc než dvou a půl tisíce let, jedno z nejstarších žijících měst světa.
Sestupme tedy z výšin Galatská věže, poděkujme strážci, že za bakšiš má porozumění pro fotografickou vášeň reportérů, a podívejme se - počkat, ještě čtvrthodinku! Ke zdvořilosti hosta patří sejít z horního ochozu o patro níž, do hasičské strážnice s hadicemi, vědry vody a štoudvemi písku, a vypít tu podle tureckého obyčeje po sklence zlatého čaje.
Srkáš horký čaj z baňaté sklenky a směješ se na svět spolu s bdělými strážci. Věru, mládenci, máte to hezké město pod sebou, děkujeme za čaj a buďte tu zdrávi.
„Alláhu ismarladik!"*
„Güle, güle..."**
* Turecky: na shledanou (zdraví ten, kdo odchází).
** Turecky: na shledanou (zdraví ten, kdo zůstává).
Victoria regia
Splést si zlato se syrečky, to se člověku tak hned nestane. Ale může se to přihodit v Istanbulu, v Kapali Çarsi. Jde se tam kolem dřevěných chalup na spadnutí, tak nachýlených, že už by se byly dávno poroučely, kdyby nebyly zaklíněny mezi dva zděné domy : horní patro vyšlo do ulice o metr dál než přízemek, dveře i okna se zkřivily do kosodélníků, lámeš si hlavu, jak je dokážou zavřít. Jde se tam vlhkými a křivolakými uličkami plnými koček a dětí, mužů s těžkými krosnami na zádech, lidí prohýbajících se při každém krůčku pod vratkými pyramidami pytlů a beden. Jde se tam kolem kavárniček, kde u zdi podřimují staříci nad kalíškem čaje, kde mlaskají o stůl karty a haraší kostky, kde lidé lelkují, protože čas je to nejlevnější, co je tu k maní, za čas se neplatí.
Kapali Çarsi je turecky Krytý bazar. Zrodil se někdy v sedmnáctém století, sloužil přechodně jako sultánské konírny, pak co chvíli vyhořel, naposled v roce 1955. Kapali Çarsi je město ve městě, zaujímá slušných pár bloků v přímém sousedství Beyazitovy mešity, je v něm na šest tisíc krámů. Některé uličky jsou zastřešeny, je v nich tajuplné pološero a problikují z něho žárovky nastrkané do změti damascenských mečů, perletí vykládaných dýk, tepaných podnosů, kalíšků a pohárů, kindžálů a zakřivených šavlí a bambitek, jejichž hlaveň skrývá zároveň vyklápěcí dýku. Jiné uličky mají arkádová podloubí, vchází se z něho do krámků tak těsných, že se u pultu tři zákazníci nesměstnají. V dolní části bazaru lze nakoupit záhadné lektvary v pytlících, ale také henu, arabskou gumu, kořeny i koření, drogy. V další části jsou obchody seřazeny pěkně podle řemesel, tuhle jsou košíkáři, brašnáři, ševci, kožešníci, za nimi hodináři, nožíři, cizeléři, stříbrotepci, mědikovci. Podívejme se jen, jak ty obrovské kulaté plechy z mosazi poslouchají palec mistra s dlouhým knírem, jak se při každém přiklepnutí posunou o přesně stejný díleček na obvodě, jak už do nich znova ďoblo mistrovo kladívko, jak zanechalo nachlup stejný vrub a jak se pod těmi klepanci neviditelně ohrnuje lem zlatavé desky vzhůru, jak posléze tato zázračná Victoria regia zdvihne celý okraj svého kovového listu, až mistr ťukne naposled, přísným pohledem prohlédne výrobek a hodí jej na hromadu ostatních. Až budeš, turisto, kupovat takový obrovský podnos na památku, můžeš vzít jed na to, že je to práce opravdu rukodílná, že o stroj ani nezavadila.
Ale kde se tu jen mezi mistry kovu berou překupníci s tak nedůstojným artiklem? Do výkladů naskládali kulaté štůsky zlatově se lesknoucích sýrců; aby přilákali koupěchtivé, utvořili ze svých výrobků různotvaré pyramidy a zarámovali je chrómem a leskem žárovek. A už jsi sedl na lep, jako mnoho jiných, kteří poprvé vstoupili do těchto uliček města Kapali Çarsi v městě Istanbulu. To zlatníci, jimž zákony zakazují prodávat surové zlato na váhu, odlili náramky, vyrazili punc a poskládali je do výkladních skříní. Teď právě jde zlato nahoru, neboť se blíží doba žní a sběru bavlny. Mezi patnácti a dvaceti tureckými librami kolísá cena za gram, dnes chtějí zlatníci patnáct šedesát, do žní chybí ještě několik týdnů. Tehdy přijdou sedláci, celou tržbu promění v zlaté náramky a uloží do truhlice.
Neboť zlaté tele je spolehlivé dobytče, daleko spolehlivější než papírové bankovky, které dnes cenu mají, ale zítra mít nemusejí. Za zlaté náramky však v Turecku nakoupíš vždycky a všechno.
„To si dám líbit!"
Kromě toho, že na londýnském „bleším trhu" ve Whitechapelu, na Brick Lané a Rhoda Street, se vedle rezavých hřebíků, starých žiletek, koleček do budíků, ptačího zobu a obnošených šlí dají koupit taky psi, stehlíci a kanáři, není valný rozdíl mezi vetešnickými krámky města na Temži a města na Zlatém rohu.
Přece však: ve Whitechapelu se bleší trh koná jen v neděli dopoledne, kdežto v Bit Çarsi každého dne, od rána do večera. Tam i tady mají vetešníci své jmění na novinovém papíře po zemi, na bednách, na prkně položeném mezi dvě šmaťhavé židličky. Nůžky, z nichž je ke koupi jen polovička, protože druhou kdosi zlomil a vyhodil do smetí. Holicí strojky staré pětadvacet let, porcelánové sošky, rámy k obrazům, prošoupané kanape, plynový ohřívač vody, stolní lampička s kroucenou nohou. A tamhle spí prodavač ve vaně, jež taky čeká na kupce, přikryl se novinami a probudí se ve chvíli, kdy se před ním zastaví kroky...
Vracíme se z minulosti věcí do přítomnosti lidí. Ještě bychom si chtěli udělat obrázek zelináře na nároží Beyazitova náměstí, zelinář však protestuje, popadne koště a žene se po nás. Ale cestu mu zastoupí jeho kolega, tlusťoch s baňatým břichem, sám se nacpe za pult a ukazuje na fotoaparát, jeho že si klidně smíme vyfotografovat. Václav, který nás provází po Kapali Çarsi, nemá objem pasu o mnoho užší, plácne se tedy hrdě do svého bříška, tlusťoch od zeleniny považuje tenhle pohyb za výzvu k soutěži, přiskočí a šťouchne břichem do Václava. Ten nezůstane dlužen - a tak se na Beyazitově náměstí, na samém kraji tajuplného blešího trhu, strhne šťouchanice na břicha. Soupeři pochopili, že při použití rukou by se pískal faul; strkají se po chodníku, prodavači odešli od svých stánků, tlačí se kolem zápasníků, chechtají se a fandí, Turek, který se po nás hnal s koštětem, se teď sám popadá za břicho; to jeho soused spadl z chodníku, byl poražen. Konec představení, nevraživý zelinář si utírá slzy smíchu a táhne nás, to že je jiná, takové turisty si dám líbit, udělejte si obrázek.
Na nedaleký minaret vystoupil muezzin, neboť právě zapadlo slunko, je doba večerní modlitby. Odzpíval druhé Alláhu akbar, čeká teď, ukazováčky na chvíli povytažené z uší, až přeřinčí tramvaj, aby ho nikdo nepřeslechl, až spustí svoje první Ašhadu aná.
Zelináři však o něho nedbají, mají teď na starosti zákazníky.
„Zvítězil jsem i nad tebou, ó Šalamoune!"
Nechtě to být, je v těch minaretech kus elegance! Jsou dílem odvahy a důvtipu. A navíc výrazem čehosi, co daleko převyšuje touhu architektů gotiky oprostit se od hmoty a vypnout se co nejvýš k nebi, tam, kde sídlí bůh a andělé, kde je věčný ráj a vykoupení z pozemských strastí. Dostat se tak do nebeských výšin, nechat za sebou okovy člověčiny, navršit co nejužší válec z bělostného kamene, vyvrtat v něm uzoučkou spirálu a po ní pak posílat hlasatele, který by z křehkého krajkoví ochozu velebil Proroka, svým chvějivým hlasem ukazoval věřícím tam vzhůru, kam se mohou dostat, budou-li za víru ochotni položit třeba i život...
Dějiny jsou svědkem, že takových věřících bylo nepočítaně.
V jihovýchodním rohu Aja Sofie nám na sloupu ukázali podivnou pětiprstou skvrnu, prý otisk ruky sultána Mehmeda II., přemožitele říše byzantské. Jakže jen sultán mohl dosáhnout tak vysoko, rovných šest metrů od podlahy! Vjel sem, do chrámu Boží moudrosti, naplněného mrtvolami vlastních vojáků i poražených Byzantinců, v den dobytí Konstantinopole. Projel se po nakupených mrtvolách, kůň se z té hrůzy splašil a postavil se na zadní. A tady, kde se Mehmed opřel o sloup, aby nespadl, ukazují dnes turistům otisk jeho zkrvavené ruky.
Bezmála sto let předtím, než francký kupec Sámo založil říši západních Slovanů, začal byzantský císař Justinián stavět dílo, jež tehdy omračovalo svět — a udivuje jej podnes. K troskám vyhořelého Konstantinova chrámu pozval věhlasné maloasijské architekty Anthemia Tralleského a Isidora Milétského, s nimi pak tisíce dělníků. Ze všech koutů císařství se sjížděly povozy s nákladem toho, co už kdysi bylo hotovým dílem řeckých a římských sochařů a kameníků, nejkrásnější sloupy, architrávy a hlavice z Efezu, z Atén, z Délu, z Egypta. Osm porfyrových sloupů pochází z chrámu Slunce v Héliopoli, z dnešního Baalbeku. Byla to nejhonosnější byzantská stavba, není tedy divu, že Justinián, když 27. prosince roku 537 otvíral chrám, prohlásil pyšně: „Sláva bohu, který mi dopřál dokončit toto dílo. Zvítězil jsem i nad tebou, ó Šalamoune!"
Devět set šestnáct let zněly jeho prostorami chorály východních křesťanů, než do něho vstoupil Mehmed.
Osmané přeměnili chrám v mešitu; zamalovali jen obrazy křesťanských svatých, vyzdobili ji nádhernými ornamenty, v hlavním průčelí přibyla kibla, označující směr k Mekce, a vpravo od ní minbar, úzké schodiště s kapličkou, odkud imámové po celé půltisíciletí hlásali víru Prorokovu. Slavný turecký kaligraf Biaki Zade Mustafa Qelebi pak namaloval osm obrovských štítů, na každý z nich napsal po jednom jménu chalífů - nástupců Prorokových - a rozvěsil je na sloupy Aja Sofie. Jsou některá z těch překrásných písmen až devět metrů dlouhá!
Symbolika čísel
Když jsme vkročili do slavné Sulejmánije, připadali jsme si rázem jako v polovině šestnáctého století. Tak asi vypadala kolem roku 1556, před svým dokončením, než z jejího vnitřku odstranili podpěrné sloupy a lešení, držící celou klenbu. I dnes je ověšena pavučinou lešení, jež zakrývá ornamenty a jména chalífů i složité růžice spletené z umného arabského písma. V mešitě je temno, dřevěná pavučina zahradila přístup slunečním paprskům, které venku na nádvoří praží do zad dělníkům přitesávajícím kvádry na opravu této vzácné stavby.
Mešita nese jméno nejslavnějšího tureckého sultána, Sulejmana Velkolepého, „Osmanského Šalamouna" nejen podle jména (Sulejman je totéž co Šalamoun), ale i podle činů. Měla být duchovním středem říše, do přilehlých budov se proto nastěhovala střední škola s lékařskou fakultou, dokonce nemocnici a stravovnu pro chudé studenty tu dal Sulejman postavit.
A aby i navenek dodal svému dílu patřičné okázalosti, dal kolem ní vztyčit čtyři minarety. Dva z nich mají po třech ochozech, jejichž schodiště se nikde neprotnou, dva jsou o třetí prstence chudší. Symbolika čísel nebyla nahodilá. Počtem čtyř minaretů chtěl Sulejman vyjádřit, že je čtvrtým vládcem Istanbulu, deset ochozů pak mělo světu hlásat, že je desátým sultánem z osmanské dynastie.
I ty prstence, zašlé věky, je třeba opravit, aby se opět zaskvěly někdejší nádherou. Však už tesaři začínají u úpatí kamenné tužky napínat pavouci síť, aby ke krinolínám ochozů mohli vyšplhat jinou cestou než muezzinovou.
Ahmedovy milenky
Byla to nedoslýchavost nebo vychytralost Ahmedova architekta, jež tolik pobouřila kněžskou hierarchii muslimů a málem způsobila rozkol mezi Mekkou a Istanbulem?
Ať tak či onak, vydělala na tom Mekka, protože sultán Ahmed se musel podrobit výroku muslimského konzilia a musel dát na svůj účet postavit nové dva minarety k posvátné mešitě v Mekce. Důsledky této náboženské zápletky je však možno svést na podobnost dvou tureckých slov, alti a altin.
Když odcházel architekt od Ahmeda, měl příkaz postavit velkolepou mešitu s „altin" minarety, stavbu, jež by předstihla i Aja Sofii. Byl to věru těžký úkol, tak nákladný, že nezbylo na zbudování „zlatých" minaretů. Stavitel tedy vztyčil kolem mešity čtyři minarety a do rohů prostorného nádvoří před mešitou umístil další dva. Dohromady šest, „alti".
Úkol byl splněn, až na to jedno chybějící písmenko - a na to, že klérus spustil křik a obvinil Ahmeda ze svatokrádeže; nejsvětější mešita v Mekce měla minaretů pět, v Istanbulu stála pojednou mešita se šesti.
Jak to dopadlo? Ahmed kapituloval a místo aby dal dva překrásné minarety zbourat, postavil raději jiné dva v Kaabě, šestý a sedmý, takže Mekka měla opět prvenství.
Říká se dnes této šestiminaretové mešitě Sultán Ahmed, ale nejčastěji Modrá a věřte, je nejkrásnější v celém Istanbulu. Nejen pro těch šest vznosných svícnů z kamene, jež se tyčí před někdejším antickým hipodromem, ale pro tu čistotu slohu, pro onu členitost vnitřních prostorů, pro rozlehlost haramu sklenutého kupolí, pod níž může současně klečet pětatřicet tisíc věřících. A pro ten úchvatný azur dlaždic a skel v kupoli, onu modř, jež dala mešitě nejen jméno, ale i výšku a hloubku, lehkost i eleganci, křehkost nesmírnou. Do mihrábu, modlitebního výklenku v průčelí mešity, je zasazen kousíček černého kamene, svatého kamene z Kaaby v Mekce , proto se v Modré mešitě konaly nejslavnější bohoslužby za přítomnosti sultánů, proto se tu povždy slavily narozeniny Proroka i začátek a konec ramadánu. Dvěma sty šedesáti barevnými okny padá do modři duhové světlo a soutěží o slavných svátcích s umělým světlem, vyzařujícím ze skleněných zvonečků po stovkách rozvěšených nad prostorem haramu.
Zápolíme se srovnávacími tabulkami barevných materiálů, s diny a westony a aritmetickým asa, přepočítáváme intenzitu světla, jež padá dvěma sty šedesáti okny na ticho mešity i na poutníky klečící čelem ke kible, jsme šťastni, že jsme s sebou vzali širokoúhlý superangulon, ale nešťastni z toho, že nám přitom vertikály modrých sloupů padají, jako by se mešita měla v příštím okamžiku skácet.
Povedený dědeček, povedený vnouček
Zvláštní: nejen v Aja Sofii, ale i v ostatních mešitách mají pro tabule se jmény chalífů, islámských „papežů", přesný zasedací pořádek. Vždycky je jméno Alláhovo na pravé straně v čele mešity, na levé pak Muhammadovo, Posla božího.
Čtyři nejbližší čestná místa zaujímají první nástupci Prorokovi: vpravo, hned vedle Alláha, první chalífa Abú Bekr, tchán Muhammadův. Vlevo Umar, který byl druhým chalífou zvolen na doporučení Abú Bekra. Další čestné místo, opět vpravo, náleží třetímu chalífovi Utmánovi.* Jaká duchaplnost krasopisce Mustafy Qelebiho vyzařuje z toho překrásného štítu s Utmánovým jménem, který je bezesporu nejdůmyslnější ze všech osmi, jež visí pod klenbou Aja Sofie. Jak elegantním obloukem přechází arabský 'ájn ve čtvrté písmeno abecedy, jak ladně se z něho vykružuje písmeno mim a vysílá vzhůru samohlásku alíf, chvějící se jako vzpřímená indická kobra; s jakou harmonií dovedl Mustafa vsunout do spodní části kruhu ještě závěrné nún, právě jen, aby neporušil rovnováhu a nepřevrhl terč hlavou dolů! Po Utmánově smrti byl systém volby opuštěn ve prospěch Muhammadova synovce Alího, čtvrtého chalífy. Jeho jméno — nikoli obraz, neboť islám vyhnal podoby lidí i zvířat ze svatostánků a nahradil je pouhou ornamentikou — visí v Aja Sofii na levém hlavním sloupu, podpírajícím obrovitou kupoli.
Zbývající dva sloupy, hned u vchodu, jsou pak ozdobeny jmény Muhammadových vnuků, Husejna a Hasana. Který z nich - ptáte se - dostal místo čestnější? Ovšemže Hasan, starší syn nejoblíbenější Muhammadovy dcery Fátimy. Vzal si dobrý příklad ze svého dědečka, Posla božího, který měl rád děvčata, a projevil náklonnost něžnému pohlaví tím, že měl celkem třináct manželek. Vnuk Hasan to dotáhl mnohem dál, uzavřel přes sto manželství, v muslimské historii je znám jako Al-Mitlák, Rozvodník. Rozhazoval peníze plnýma rukama, byl samý dluh; ale i jinak s ním měla rodina trampoty. Po smrti otce Alího se stal podle dědického práva pátým chalífou, jenže za půl roku ho úřad omrzel a vzdal se jej ve prospěch Al-Muáwiše za pouhý pakatel, za odstupné pěti miliónů dirhamů. Vesele pak vedl rozmařilý život dál, až mu jedna z manželek, Ja'da, podala jídlo s jedem.
Nejčestnější místo zaujímá Hasan i v Aja Sofii, přímo proti svému dědečkovi Muhammadu, Poslu božímu.
* Jeho jméno (Uthmán, Utmán, Osman a Otoman) se k nám dostalo přes název mocné otomanské (osmanské) říše a harémových pohovek v podobě otomanu.
Čaj na hrobě
Mohli bychom takhle pokračovat v procházce po istanbulských mešitách celé týdny. Vždyť těch větších, jimž se říká mami, je tu na dvě stě. Těch menších pak, mescit, další čtyři stovky.
Zatouží-li však člověk po troše klidu a intimity, chce-li si odpočinout od divokého ryku ulic, pak musí utéci málem až na konec Zlatého rohu, do půvabné mešity Eyiip. Najde tu mnohem víc než potěšení z křehké ornamentiky a pastelově zelených koberců, jimiž je vystlán kdejaký koutek. V hrobovém tichu zní jen vrkání holubů, kteří našli bezpečné útočiště na římsách a ve výklencích. Nikdo tu na ně nekšíkne, nikdo netleskne, aby je zahnal, když vletí otevřenou bránou z nádvoří. Tuhle na koberci leží holubí vajíčko, vypadlo z hnízda. Nikdo je neodkopne, nikdo z návštěvníků nezašlápne, nepotřísní hebký koberec. Snad až večer, až strážce vyprovodí posledního poutníka a zamkne vchod, šetrně zvedne holubí vejce a vynese před mešitu.
Pod loubím kolem čtvercového haramu mají dostaveníčko jenom ženy. Mužům je vyhrazen střed mešity, hárám, a prostor kolem mihrábu. Postávají, klanějí se po pás, klekají, chvíli sedí na patách a pak položí čelo na hřbet rukou, složených po koberci. Stařec odříkává súry z koránu, jak se jim zpaměti naučil, a dívá se přitom do dlaní rozevřených jako kniha. Neznají tady kněze v ornátech, obklopeného svícemi a vůní kadidla, nestojí tu monopolní a vyvolený prostředník mezi pomyslnou mocí a pokorným lidským červem. Každý si tu povídá s tím svým pánem bohem po chuti a podle svého. Pak zas usedne na bobek, nebo se pohodlně rozloží na koberci, zkříží nohy - a pro změnu rozpráví se sousedem. A je mu dobře, protože spláchl z nohou i z tváře prach parného dne, napil se z chladivého pramene, na měkkém koberci si uvolnil ztuhlou páteř - a teď si spolu s přáteli odpočívá ve vlídném domě Alláhově...
Nádvoří Eyiipovy mešity úlevně dýchá stínem platanů. Před bohatě tepanou mříží tíirbé, slavné svatyně, stojí pokorně žena v černém. Její rty sotva znatelně šeptají slova úzkosti, obav, proseb a nadějí. Neboť za mříží, pokryt koberci a prapory s půlměsícem, se v tajuplném šeru rýsuje sarkofág s tělem Muhammadova praporečníka Eyúpa, který tu roku 670 padl při prvním obléhání Konstantinopole.
Ta mříž je proslulé „okno proseb". Za staletí je olíbáno tak, že u otvoru, kudy lze spatřit vysoký turban praporečníkův, je v mosazné desce prohlubeň. Ještě před mnoha lety nesmělo tato posvátná místa spatřit oko nevěřícího; dnes sem každý pátek přicházejí turisté, aby spatřili mnohatisícové shromáždění věřících, jimž prý se tu splní každičké přání.
Vzhůru od Eyíipovy mešity stoupá úzká cesta do stráně poseté černými smutečními svícemi - osamělými cypřiši. A zase hroby a hroby, jako by jich nebylo dost podél čtrnáctikilometrové pevnostní hradby na západě Istanbulu, jako by jich nebylo dost tady všude na severních i jižních svazích, nad Zlatým rohem, v kolonii dělnických domků, mezi hřišti a zahradami! A pohřbívá se tu dál, hned za železnou mříží u cesty je mramorová deska a mramorový turban, znamení, že tu pohřbili muže. Kdy? Roku 1957. Turbany se střídají s kamennými poupaty a vějíři, jež napovídají, že pod nimi odpočívají ostatky žen. Některé hroby, trčí doslova do vzduchu, deska taktak že nespadne, podkopali ji, protože vzhůru do strání se dere nová doba. Kabel elektrického vedení způsobí, že zanedlouho odnesou olejové kahany na bleší trh a rozsvítí žárovku.
Málo poezie spatříš, návštěvníku, který jsi do těchto míst přišel hledat starou romantiku. Zdola, od přístavních skladišť, sem zaléhá ozvěna italských šlágrů a valčík Johanna Strausse, na betonovém execíráku se stavějí vojáci do řady, řve na ně jakýsi cuksfíra, kope je do pat, aby mu nečouhali ze zákrytu... A přece, myslíš-li, že to patří k romantice: ovečka leze po hrobě, okusuje kopretiny a spokojeně si pobekává. Tamhle čtvrtá a pátá, uprostřed nich pasáček s fujarou. Zastavil se a vyhrává cařihradské pastorále beranovi, který se mu položil k nohám.
Snad právě tak melancholický obraz inspiroval v těchto místech slavného francouzského romantika Pierra Lotiho, jehož oblíbená kavárnička, prosté dřevěné stavení, stojí opodál. Vysedávají před ní lidé u kulatých stolků, zádumčivě se dívají dolů na půldruha miliónové město, na špalíček Galatské věže, na útlé slámky minaretů a komíny lodí, jež zítra za svítání vyplují na širé moře. Hledí na starý goblén utkaný z okru tráckých planin a šedi kamení, z pápeří podvečerní mlhy a z nachových červánků přestěhovaných minarety nad Zlatým rohem...
Z kuchyňky vyběhl pikolík, desetiletý klučina, v ruce se mu na řetízcích houpá miska a na ní tři baňaté skleničky čaje.
Objednali si jej mládenci, kteří se spokojeně rozložili na náhrobní desce.
OD SULTÁNŮ K AMERIČANŮM
„Na tomto lůžku zemřel desátého listopadu devatenáct set třicet osm Mustafa Kemal Atatiirk. Zemřel, ale v srdci čtyřiadvaceti miliónů Turků bude žít věčně. Všimněte si prostého zařízení jeho pracovny. A všimněte si hodin, které ukazují devět nula pět. Zastavily se, právě když Atatiirk zemřel..."
Reportér má plné ruce práce, neví, co dělat dřív, musí si do bloku zapsat devět nula pět, je to jistě důležité, když to průvodce dvakrát opakoval. Musí si dobře prohlédnout sloupkové hodiny, které se zázračně zastavily, chce se však také podívat do tváře tureckým návštěvníkům, aby věděl, jak především na ně působí pohled na tuto historickou místnost. Ale také ho zajímá tmavohnědý psací stůl s kalamářem a jakýmsi rukopisem a ovšemže i nápadně prosté lůžko, na němž Atatiirk naposled vydechl a jež se tolik liší od mramoru a alabastru a perleti, od postelí s vysokými nebesy, které spatřil v předchozích komnatách. Chtěl by tu ještě chvíli postát, ale už musí pádit za průvodem turistů, aby byl v šestnáct nula nula u východu. Bylo by přece na výsost trapné, kdyby ho tu - v prázdném harému -zamkli na noc.
V předchozích a následujících komnatách (je jich celkem čtyři sta, délka chodeb tři čtvrti kilometru) spatřil neslýchané poklady, jež sem turečtí sultáni svezli ze všech koutů říše, z celého světa. Viděl velikánské lustry a kroucené skleněné sloupky schodišť a ochozů, všechno prý české sklo, dále bezpočet hracích hodin, čínský a japonský porcelán, indické plastiky ve stříbře a slonovině. Sáhl si na obrovskou černou vázu vytesanou z jediného kusu nefritu a vážící dvě stě pětasedmdesát kilogramů. Ohromen orientální nádherou došel do trůnního sálu, prý jednoho z největších v Evropě, a prohlédl si čtyřapůl tunový lustr, dar ruského cara Mikuláše. Od perského koberce dlouhého třiadvacet a širokého šestnáct metrů rychle odběhl k baldachýnové posteli, neboť zaslechl připomínku průvodce, že pod těmi historickými nebesy spalo se sultánem půl tuctu císařoven, rozuměj jedna po druhé, každá s jiným. (Přítomné dámy se s porozuměním uculují.) Nato postál u jednoho ze tří vějířovitých oken v prvním patře paláce, odkud si sultánové nepozorováni prohlíželi své milenky v harému. Šel se pak osobně přesvědčit dolů, do harému, zda průvodce nelhal, když tvrdil, že za jemně tepaným mřížovím nemohl nikdo vladaře vidět. Velké potěšení našel i v tom, že ho zavedli do alabastrové komnaty s dvěma vyvýšenými šlápotami a otvorem v mramorové podlaze, kam si Jeho Veličenstvo chodilo sedat na bobek. A posléze si,směl prohlédnout i tajný vchod, jímž sultáni procházeli z koupelny rovnou do harému, aby nemuseli v labyrintu chodeb ztrácet čas.
Nepravý kůň
Palác, do něhož snesli všechnu tu nádheru, se jmenuje Dolmabahge. Znamená to „Zaplněná zahrada", neboť dolmus je turecky plný a bahce je zahrada. Stojí na břehu Bosporu a svým bohatým průčelím se dívá do Asie. Jeho jméno je velice výstižné, což potvrzují nejen vzácné kanadské jedle a libanonské cedry a madagaskarské palmy a americké sekvoje, ale zejména stovky komnat zaplněných předměty nevídané historické i umělecké ceny. Jsou tu rozsáhlá plátna Ivana Konstantinoviče Ajvazovského, ruského mistra vzbouřených moří a námořních bitev. Je tu obraz představující dobytí Istanbulu Turky, osmanští vojáci se hrnou na vyděšené obránce Konstantinopole, na hlavách zkrvavené turbany, z očí jim plane fanatické odhodlání pobít všechny nevěřící psy, nenechat naživu ani jednoho. Ve zvláštní komnatě, poněkud potemnělé, je sbírka obrazů, jež věnovala tureckým sultánům jiná veličenstva. Tuhle visí královna Viktorie, vážná, s poněkud basedowskýma očima, o kousek dál František Josef, císař rakouský, král český a uherský z boží milosti a tak dále, princ Edward Waleský věnoval sám sebe Abdulhamidu Chánovi a dal to na věčnou paměť sepsat na mosaznou tabulku přišroubovanou na rám.
Zvlášť pozoruhodné jsou obrazy císaře Viléma II. Na jednom je jen v poprsí, se všemi řády, na druhém pak ho právě přivezli turečtí veslaři z válečné lodi k paláci Dolmabahge. Vilém vystupuje po schodech a rovnou ze člunu se odebírá na státní návštěvu...
Jaký to dějinný okamžik! Jistě si ani autor obrazu nebyl vědom, jak dalekosáhlou událost tu zachytil. Snad právě tato chvíle se stala osudnou osmanské říši, snad právě ona posunula chod dějin na Bosporu tak prudce dopředu, snad právě ona přiblížila řadě národů hodinu jejich konečného osvobození ze staletého tureckého područí. Teď tu tedy vstupuje do paláce Dolmabahce pruský císař, aby stiskl ruku a nabídl přátelství patologickému despotovi Abdulhamidu II., který se udržel plných třiatřicet let na trůně, nikdy se neukázal svému lidu, obklopil se silnou tělesnou stráží a bál , se vytáhnout paty na inspekční cestu do provincie. Muži, který ve své bezradnosti jednou podepsal smlouvu s Anglií, vzápětí podával spojeneckou ruku carskému Rusku a hned nato obrátil korouhvičku k císařskému Německu. Sotva vytáhl Vilém paty ze sultánského paláce, pospíšil si Abdulhamid s přijetím britského vyslance, aby mu důvěrně sdělil, že „právě byl nepravý kůň na návštěvě v Turecku". Přesto však devět let nato přijal Viléma v Istanbulu podruhé. Připravil tak půdu svému bratru Mehmedu V., který v předvečer světové války podepsal tajnou spojeneckou smlouvu s Německem. Byl to poslední hřebík do rakve „nemocného muže na Bosporu", říše, která se druhdy dotýkala deseti světových moří.
Stopou bosých
„Co vás to, chlapci, napadlo! Kolem Zlatého rohu! Do těch čtvrtí cizinec nevkročí ani za nic. Chcete snad kudlu do zad?"
Ale také:
„Turci, ti obyčejní, jsou moc dobří lidé. Kde je ještě nezkazila kšeftařská horečka, tam se s člověkem rozdělí o poslední."
Dva hlasy. Jeden plný přátelských obav - a také plný strachu z té méně známé půlky Istanbulu. Patří lidem, kteří Turecko nepoznají, ani kdyby tu žili dvacet let.
Ten druhý hlas nemluví o lásce k člověku, a přece je jí plný, ať líčí setkání s tureckou mámou na poli, nebo překládá asyrský epos z klínového zápisu na hliněné destičce.
Prošli jsme slušný kus Istanbulu, ale stále nás vedl pevný plán. Dnes však pošleme k čertu všechny povinnosti, plány a termíny. Pověsíme si na rameno fotografický přístroj, bloček a tužku do kapsy - a pojďme!
Kam?
Nu, do Istanbulu, jen tak. Kam nás nohy ponesou.
„Co tomu říkáš? Zrovna pod Park hotelem! Kousek od nábřeží. Dvacetkrát jsme projeli kolem. Úplná Kasba, jako v Alžíru!"
„Mně se zdá, že ty domy tady stojí víc na sobě než vedle sebe. Schodiště místo ulice, až tamhle nahoru na Beyoglu!" Octli jsme se v jednom z nejpodivnějších zákoutí Istanbulu, charakteristickém pro přerod celého města. Několik století se tu setkalo na jediném místě. Jedno z těch širokých uličních schodišť je vroubeno chalupami z vepřovic, málokterá se zmohla na první patro. A když, tak jen ze dřeva. Kámen a cihlu by ta hliněná přízemí neunesla. Kočky u dveří, kočky na plochých střechách.
Zrovna sousední ulice — samozřejmě-zase schody do nebe —jako by vypadla rovnou ze starých istanbulských mědirytin z poloviny minulého století. Dům vedle domu, dům nad domem, a všechny ze dřeva. Nad přízemkem tři patra sbitá a sešroubovaná z trámů a z prken, okenic, sloupků a arkýřů vystupujících daleko nad uliční schodiště i zalomených hluboko do opršelé fronty domů. Stará čtvrť, ale jako ze škatulky. Okna se lesknou čistotou, na schodištích mezi domy ani smítko.
Za kroucenou okenní mříží sedí strnule půvabné děvče. Hluboké mandlové oči, pleť jako z vosku, prsty se zamyšleně probírají pletencem copu. Tak tu asi sedávala její máma, jenže tu ještě dělíval od světa nezbytný závoj. Hej, děvče, nehleď tak černě na svět! Zasměj se přece trochu!
Prsty na copu se zastavily, hlava se sklonila, jako by se chtěla skrýt. A pak se ruka váhavě zvedá - a mává těm dvěma na ulici. Ano. Tady se píše teprve rok tisíc devět set.
A lidé na ulici se přátelsky usmívají. Vždyť hned za rohem je Istanbul o padesát let mladší. Beton a sklo se derou mezi dřevěné činžáky. Za oknem kanceláře pod chromovaným portálem sedí jiné děvče, snad stejně staré. Jeho prsty nemají čas na hru s copem. Spěchají! Po klávesnici psacího stroje. A pak už poznáváme starý známý Istanbul, právě ten, který nám tolik chyběl na Velkém bazaru a který novodobé příručky pro návštěvníky Turecka tak tajnůstkářsky zamlčují. Ulička bednářů a truhlářů, ulička pláteníků, zastíněná jutovými zástřešky a vyplněná křikem smlouvajících, mňoukáním hladových koček a písní šalmaje. A hned zase ulička ševců. Shrbený pan mistr na verpánku lapá sporé světlo, jež k němu do podzemí stačí proniknout sklepním okénkem... jestlipak to ještě vyjde na snímku? Vtom se do cesty postaví nakadeřený elegán s knírky pod nosem, s nerudným pohledem.
„Hej, mister! No foto! No gut!"
Nu což, tahle ulice není asi pro cizince dost dobrá. Jiří chce fotoaparát schovat, ale elegán už ho drží za ruku. Co ještě chceš, synku, vyhověli jsme ti přece, vidíš!
„Mister, otl šušop, nou foto, rnaj šop gut, pikčr gut!"*
* V „kuchyňské" angličtině:...old shoeshop, no photo, my shop good, picture good -stará ševcárna, nefotografuj, můj obchod dobrý, snímek dobrý!
Ach tak ty na nás! Žádný Istanbulský patriotismus, jen kousek obchodnické pohotovosti. Dědek ve sklepě je konkurence, krámek mu pomluvíš všemi pěti anglickými slovy, které umíš.
MEHMED TITFIK, perakendeci. Jestlipak se Mehmedův pradědeček nejmenoval Tüchtig!
Blitzkrieg z Rumeli Hisari
Už bájeslovné ženy se vyznačovaly tím, že žárlily na své sokyně.
Měla takovou vlastnost i Héra, manželka Diova. Aby se pomstila jeho milence, rozhodla se vyzkoušet své kouzelnické umění, právě když záletná slečna Io plavala od jednoho světadílu k druhému - za božským Diem. Na asijském břehu vstoupila do vody vnadná Io, do Evropy doplavala kráva. Od té doby se ta voda jmenovala
Boosporos - Kravský brod.
Hladový medvěd netancuje
Říkají těm zájezdním hospůdkám lokanty. Jsou všude u silnic, ve velkých i malých městech, oázy stejně důležité jako stanice na tankování benzínu. Turci mají přísloví „Hladový medvěd netancuje". Aby mohl tancovat, zastaví se medvěd v lokantě.
Dostane se v ní nejběžnější turecké jídlo pilav, rýže dušená na tuku s příměsí šafránu, pepře a rajské omáčky. Pak dolma, paprika plněná rýží a nadrobno pokrájeným masem. A zejména šiškebab, sekané kousky jehněčího nebo kůzlečího masa pečeného na rožni nad řeřavým dřevěným uhlím. Majitelé lokant se ani za mák neurazí, když místo čtení jídelního lístku se jdete rovnou podívat do kuchyně; je to totiž národní zvyk, každý host má právo vidět, jak se jeho pokrmy připravují. Může ochutnat to a ono, a teprve pak ukázat, z které pánve mu mají donést na stůl.
Dojídáme v Yeni lokantě šiškebab s baklažánovým salátem, ze zdi se na nás dívá sultán Sulejman s výhružně nakroucenými kníry, s turbanem na hlavě. A vedle, hned v sousedství presidenta Atatiirka, jiný sultán, ještě hrozivější.
Zaplatíme - počkat, zeptáme se ještě, zda nemají nějaký moučník, třeba baklavu, do večera je daleko, bůhvíkdy budeme mít čas na příští posilnění. Robert - vyjednavač - se jde zeptat do kuchyně.
„Baklava bude, chlapci," zvěstuje za chvíli. Uteklo deset minut, čtvrt hodiny, číšník už dvakrát obešel stůl, baklava nikde.
„Baklava var?" ptá se Robert znova, když se číšník objevil nad stolem potřetí.
Dvakrát kývl hlavou směrem vzhůru a tentokrát připojil stručné yok, „není!"
Řidič, který sledoval celé předchozí domlouvání, vstal od sousedního stolu a lámanou angličtinou nám vysvětlil záhady tureckého kývání. Kývnout dolů - to znamená evet, souhlas. Nahoru je yok, ne. A když někdo neví, zda tak či onak, nebo otázce nerozumí, kývá do stran.
Celá lokanta se směje kývacímu školení, takové divadlo tu nemají každý den. Chlapi pak vstanou od stolů a jdou nás doprovodit až na chodník. Inu, šoféři, kolegové.
Dějiny se opakují
Čtyřiatřicet kilometrů za Balikesirem odbočuje silnice vpravo do hor. My si však této silnice nevšimneme, vlastně ne — všimneme, dobře všimneme, ale raději se už vpravo nepodíváme a pojedeme dál. Po té pravé odbočce bychom se dostali do Canakkale. Turistická příručka o ní říká doslova: Oblast Canakkale je vojenské pásmo, vstup se přísně stíhá.
Pod Canakkale začínají totiž Dardanely, strategický klíč k Úžinám. V dubnu 1915 se tu spojenecké armády Angličanů, Francouzů, Australanů, Novozélanďanů a Indů v síle 77 000 mužů pokusily o vylodění, ale musely odtáhnout s nepořízenou. Po první světové válce zůstaly Dardanely demilitarizovány, ne nadlouho. Dnes se tam opět nesmí.
Je to škoda. Ne kvůli těm pevnostem soudobým, ale pro slavnou historii místa, které leží kousek na jih od Canakkale. Střežilo vstup do úžin už před pěti tisíci lety, pak se na staré pevnosti postavily nové, na nich opět další a tak to šlo dál, až se na sobě navršilo celkem devět historických vrstev. Na nejstarší svítilo slunce asi roku 3000 před naším letopočtem, poslední upadla v zapomenutí někdy v šestém století naší éry. uprostřed pak žilo město, jehož půdorys zaujímal 20 000 čtverečních metrů, město, o němž napsal největší básník starověku největší epos starověku. Městu se říkalo Ilion, také Trója, básník se jmenoval Homér, jeho dílo Ilias. Stalo se klenotem starověké kultury a žije už málem tři tisíce let. Ale žil vůbec Homér - a jestliže žil, kdo to byl? Kam zmizela Trója? Je možno věřit Xenofóntovi z Kolofonu, řeckému básníku a filosofovi.
Ve frontě na vodu
Tak abychom začali od Adama. Jsme už třetí den v Asii, je na čase podívat se jí do rodného listu.
Staroasyrsky se východ slunce jmenoval asu. A protože starověcí námořníci, plující od západu, viděli slunce vycházet nad břehy Egejského moře, začali tak říkat celé pevnině za oním proužkem země. Světadíl je to roztodivný, o překot se snaží ukázat nám co nejvíc tváří.
Hned dneska ráno. Probudili jsme se uprostřed nádherného olivového háje, jemuž nebylo včera, za noci, vidět do očí. Olivovníky jsou letité, s bizarně rozkotanými kmeny, některé jsou duté, jiné rozpolcené, z dálky vypadají jako dvounohé pochodující nestvůry, další mají pně zauzlované, zkroucené jako liány. Na pozorování těchhle rarit máme čas jenom proto, že musíme stát trpělivě frontu na vodu. šli jsme spát až po půlnoci, trochu jsme si tedy přispali, a když jsme se zalepenýma očima vylezli z vozů, byli už u pramene velbloudi. Trochu se nad bazénem ošklíbají, asi proto, že jsme se v něm v noci koupali, ale pak se pustí dychtivě do pití. Ovšemže se nesluší ty nenapity předběhnout, byli tu dřív, mají žízeň, kdežto my se chceme jen umýt, vyčistit zuby. Připadáš si jako u benzínové cisterny, k níž přistavili čtyřmotorové letadlo. Zvíře vysouká krk dlouhý jako hadici a pije a pije, až je dno suché. Naštěstí velbloudů je jenom šest, poslední už zamlel hubou nasucho, jako by řekl: „Tak, a teď se můžete chopit těch svých kartáčků na zuby..." Ohlédl se ještě po nás a připojil se ke kývavému rytmu karavany: obě pravé, obě levé, obě pravé.
„Je to divné, že se takové zvíře nepřevrhne, když má obě levé najednou ve vzduchu."
Lazebník Mersinský
„Nač se dřít a rozbíjet další, když klenba stejně nespadne!" řekli si Arabové a nechali ostatní sloupy na pokoji. Zato pečlivě, s důsledností fanatiků, rozryli na nich všechny tváře a vyškrábali jim oči. Svými meči pak ještě rozryli strop i zdi s barevnými freskami, které tu před věky zanechali Byzantinci, zbožní křesťané.
Je to vskutku divný pocit, když si tak prohlížíte kostelní klenbu, které kdosi sebral podpěrný sloup - a ona si klidně drží dál. Právě tam, kde by měl dosedat plnou váhou na podpěru, končí oblouk v prázdnu, na podlaze zbyl po sloupu jen kruhový obrys patky.
Jenomže věc má háček. Celý ten kostel, s výklenky, sloupy, kupolemi i s okny, je vytesán v útrobách pískovcového pahorku, jednoho z desítek a stovek, jaké jsou roztroušeny po Göreme i dalekém okolí. Už před mnoha tisíciletími prý si do nich člověk kutal své jednoduché příbytky. Chetité v nich hledali útočiště před slunečním žárem, křesťané před pronásledovateli. Žil prý v Göreme i svatý Pavel, když prchal před nepřáteli, a založil tu křesťanskou obec.
Nástěnné fresky, které si podržely obdivuhodnou svěžest barev, přece jen chátrají dál. Ani ne tak pod tíhou času jako pod kudlami a dýkami turistů, kteří hnáni neodolatelnou touhou po věčnosti, ryjí do byzantských fresek své podpisy podle osvědčené průpovídky: jména hloupých na všech sloupích.
Na jeden sloup se podepsat nemohou. Sebrali jim ho jejich vandalští předchůdci.
Ementál, kostel a lednička
Byli jsme toho dne jako posedlí, nevěděli jsme, kam dřív skočit, kam dřív namířit objektiv. Ne proto, že tenhle přírodní div uprostřed Kapadocie je světovou raritou, že kdo byl v Turecku a neobtěžoval se zajížďkou do Göreme a Urgiipu, nemůže dost dobře tvrdit, že Turecko viděl.
Ona totiž tahle Kapadocie je vysloveně výtvarná záležitost. Zrovínka tady, v kaňonech pokrytých vinicemi a sady meruněk, si příroda usmyslela vytvořit obrovské bludiště pískovcových homolí a kuželů a věží, promíchat je pitvorně vyhlížejícími hrby, všelijak orašplovanými hříbky a kuželkami a všechno to narafičit tak záludně, že do člověka vjede jakási mánie vyhledávat stále tajuplnější zákoutí, stále rafinovanější seskupení. Naneštěstí -a vlastně ne! - naštěstí jsme v žádné z příruček a cestovních lákadel nenašli zvěst o tom, jak rozsáhlé ono bludiště je, kolik metrů či kilometrů měří, jak se do něho dostat a kudy z něho vylézt. Mapy se spokojí výčtem jmen Göreme, Urgup, Uchisar, Ortahisar, Macan. A dost. Vyber si, hledej...
Deštěm, sluncem, větrem i sněhem jsou ony tufové pahorky opracovány tak, že jsou rozkošně hladké, místy svítí oslnivou bělobou, jinde zas smetanovou žlutí a tamhle okrem. Z dálky vypadají jako procesí Ku-Klux-Klanu, zblízka je to však obrovské skladiště ementálského sýra, hmota plná dutin, otvorů, slují, bublin, komínů, komůrek, kapes a chodbiček. Něco vytvořila příroda, něco člověk. Prohloubil si původní jeskyňku, zvětšil, přikrášlil - a měl pojednou ve skále ložnici, dílnu, skladiště obilí. Nebo kapli. Nebo kostel.
Dokonce záchod jsme našli v tufovém vydání, hned vedle kostela s byzantskými freskami a chybějícím sloupem, v těsném sousedství strážnice, kde sídlil samotář a prodával návštěvníkům vstupenky. A pivo.
Pochopitelně, že i pokladna, kde lístky razítkoval, byla z bílého tufu. Pivo pak bylo uskladněno v tufovém sklípku, a přestože byl den jako rozpálená pec, měli jsme pocit, že hlídač vytáhl láhve rovnou z ledničky.
Meruňky z Trojhradu
Kromě biletáře nežije v Göreme ani duše. Je to mrtvé město.
Zato o dva kilometry dál je obec Macan, rozhozená podél vyschlé říčky. Krajina vyceněná vorvaními zuby tufových kuželů, do nichž člověk nastrkal bílé hranůlky svých novějších obydlí, takže to vypadá, jako by vorvaň chroustal velikánské kostky cukru. V těch zubech pak žijí lidé spolu s osly a koňmi, v některých si vyvrtali točitá schodiště, jimiž stoupají až do jakýchsi hradních hlásek, do bizarního cimbuří, čekali jsme už jenom jedno: v těch vchodech a okenních otvorech měli mít také masivní tufové dveře a okenice na způsob kamenných desek, jakými kdysi Římané zavírali své obytné pevnosti. Dřevěné dveře do toho úbělového tufu dost dobře nezapadají. Vržou vzhledem i materiálem...
Nad Macanem je obec Uchisar. Výslovnost dělá potíže zejména Američanům, protože si nedají práci s rozborem slova. Uchisar je Trojhrad, neboť uc znamená turecky tři a hisar — slovo, jímž oplývají jak mapy, tak turecké dějiny - je hrad. A je to vskutku hrad, ementálský hrad dominující celému dalekému okolí, pohádkový hrad. Až do té chvíle, než se k němu přiblížíte na dostřel fotoaparátu. V intimní blízkosti pojednou ztratí onu pohádkovost, kvůli níž jsme se za ním drali prašnou silnicí a po krkolomných serpentinách, když nás předtím celý den dráždil na obzoru, z každičkého zákoutí goremského bludiště.
Vosková běloba stavení v Trojhradu je pokropena bezpočtem oranžových obdélníků a čtverců. Vpadli jsme totiž do Uchisaru v okamžiku, kdy meruňkové sady vydaly bohatou úrodu, kdy se metráky zlatových plodů odstěhovaly na střechy domů. Sluneční sušárny tu padají kaskádami do hlubokého kaňonu, připomínají jakési bohaté orientální město se střechami ze zlatých plátků. Ale zas jen do okamžiku, kdy máte sušárny na dosah ruky. Hemží se mračny much, které na schnoucí meruňky přilétají z žump a splašků, tekoucích prostředkem ulic.
„To už jsem se vdávala!"
V Urgupu nám řekli, že kus za městem můžeme spatřit tufový mrakodrap. V obci Karain. „Kolik že kilometrů?" vrtěli bezradně hlavou. „Těžko říci. Pět, možná dvacet. Ale poznáte to podle úzké silnice, která za mostem 200 odbočuje doprava. Jiná cesta tam nevede."
Jsme tedy v Karainu, krokem jedeme po hrbolaté návsi. Na turisty tu zřejmě nejsou zvyklí jako v Urgupu nebo v Göreme, lišky tu dávají dobrou noc. Ženy si bázlivě zahalují i jediné oko, jímž si zpod černé roušky prohlížejí svět, koně se plaší, ba i stoičtí osli, kteří se obvykle nedají ničím vyrušit ze své oslí letargie, v Karainu střečkují.
Mrakodrap se nedá v tuhle hodinu fotografovat, čelní stěnu pohltil stín, slunce svítí rovnou do objektivu. Vracíme se nespokojeni k osmsetpětkám.
Kolem vozů je zatím lidí jako much, ze vzrušeného rozhovoru rozumíme jedinému slovu: doktor. A už nám jde vstříc děvče — vidíme dobře? Žádný závoj, žádné baňaté kalhoty. Ani nám nedala čas, abychom se vzpamatovali z překvapení nad městskými střevíčky a vkusnými pracími šaty.
„Kdo z vás je, prosím, lékař?" ptá se slušnou angličtinou.
„Odkud víte, že..."
„V novinách jsem četla, že máte lékaře s sebou... víte, já chodím do školy v Izmiru a tady jsem jenom na prázdninách."
Za chvíli stojíme na prahu vysoko sklenuté, čistě obílené světnice. Závěsy na oknech tlumí žár návsi, je tu chládek a příjemné šero. Na každém žebru klenutí dřevěný věšák, ve výklenku zazděná metrová skříňka, jediný kousek nábytku. Se stěny u dveří splývají zelené řásně voděnky, posázené růžovými kvítky, v rohu u dveří stojí dva hliněné džbány s vodou.
Celá podlaha je vyložena rohožemi; rohože, polštářky a koberce pokrývají i kamenné lůžko pod oknem.
Sotva jsme zuli boty u dveří, už se za námi valí do světnice půl Karainu.
„Kde je nemocná?" vpadá Robert do třiceti tlumených hlasů.
Studentka vyvádí z hloučku ženu zahalenou v černém přehozu jako všechny ostatní. Z mužského kouta to zahučelo jako z úlu. Jsme přece v muslimském světě! Co teď?
„Mirku, prosím tě, vem si tužku, můžeš mi psát? A slečno, prosím vás, ať všichni odejdou..."
Jako když píchne do vosího hnízda, jeden křičí přes druhého, k mužům se přidal babský sněm.
„Říkají, že jsou příbuzní, že u toho musejí být," vysvětluje studentka. Robert mlčí, čeká. Teprve když opadla vlna rozčilení a když je zas ve světnici napjatě ticho, ozval se znovu:
„Chtěl bych vědět, ke komu jste mne volali: k příbuzným nebo k nemocné?"
Pochopili, jeden po druhém se vytrácejí. Dveře zapadly, černý přehoz usedl na lůžko, kostnatá ruka ochotně snímá závoj a odkrývá propadlá, téměř bezzubá ústa, vyhublou tvář, ze které se na nás pokojně dívají oči obkroužené vráskami. Mirek zapisuje.
Jméno: Šerífe Remír. Věk: Dvacet sedm... kolik? Dvacet sedm. Dvacet sedm let. Vdaná. Má dva chlapce, pět a sedm let. Dcerce je třináct...„...to jsem já," dodává studentka. Hádali jsme jí osmnáct.
Z trosky na lůžku se zvedla průsvitná ruka, prst ukázal na děvče: „Když jsem byla takhle stará, to už jsem se vdávala..."
Mirek dopisuje závěr diagnózy: vážná porucha srdeční činnosti. Zúžení a nedomykavost dvojcípé chlopně. Příznaky celkového selhávání krevního oběhu.
Do hlubokého ticha teď šustí po papíru kuličkové péro, nemocná těžce sbírá dech. Lékařský předpis, doporučení do nemocnice, klid, žádná fyzická práce, vyloučit námahu a rozčilení.
„Bylo by to vážné ohrožení života," dodává Robert, a vidíme, jak je mu těžko. Tady nemůže udělat, co by bylo doma samozřejmé: zvednout telefon a zavolat sanitní vůz. Tady jsme na ztracené vartě Kapadocie. A Šerife Remír je muslimská žena. Jenom žena.
V závětří aramejského Tauru
Ještě že se člověk včas doví, že pojmenování Taurus nemá nic společného s latinským býkem. Byl by málem v pokušení podezírat Římany, že popustili uzdu své fantazii, když tak táhli od Solného jezera na jih a najednou se 202 jim postavily do cesty hory.
Cožpak o to, pohoří je to vskutku impozantní, svým obrovitým tělem ovládne celý obzor. Hřbet je vyhrben do nadoblačných výšek, hlava vyzývavě skloněna — pojď do křížku, uvidíme, kdo s koho. Jeden roh trčí z východního obzoru - Demirkasyk vysoký 3910 metrů, druhý pak vyhrožuje z jihu, jmenuje se Mededsiz a je o tři a půl stovky metrů nižší. Ale nic naplat, býka pusťme z hlavy, Taurus je Taurus staroaramejský a znamená Pohoří. Turecky Toros.
Jsme teď v místech, kde je pohoří jakoby rozťato vejpůl. Zůstala jen škvíra, do nebe trčí vysoké stěny a hrozí, že rozdrtí každého smělce, jenž se pokusí vedrat se mezi ně, najít cestu na druhou stranu, k moři. A protože ta škvíra je jediná, stala se klasickou, monopolní cestou, kudy - abychom tak řekli -se ubíraly dějiny. Táhli tudy Chetité, anonymně. Ale kráčely tudy i osobnosti: Xerxes, Dareios v čele svých vojsk, Alexandr Veliký, bagdádský vládce Hárún ar-Rašíd, Gottfried Bouillonský se svými křižáky.
Kromě silnice se do škvíry vešla i železnice, občas jí to nevyjde, a pak se musí jako ponrava zavrtat do černých stěn soutěsky, než ji znova pustí na světlo boží. Je to památka na touhu vilémovského Německa po Středním východě, jedno z chapadel chobotnice, která si vysloužila jméno Drang nach Osten. Hned za Taurem se chapadlo rozdvojí, jedno dosáhne do Damašku, druhé až do Bagdádu, odkud je už jenom skok k Perskému zálivu. A do Indie.
Železnice je jednokolejka. Ale pozor, cizince, který bys ji proto chtěl podceňovat! Nese hrdý název Simplon-Orient-Taurus Expres, spojuje Evropu s Asií a má úctyhodnou délku 6192 kilometrů, měřeno z Paříže do Bagdádu. Před Ciftehanem, v místech, kde se údolí trochu rozšířilo, kde se vyšňořilo několika topoly a dovolilo, aby se ve stráních usadily vinice, má už vláček za sebou 4730 kilometrů, čtyři dny cesty z Paříže. Dvakrát týdně se tudy přežene s cestujícími, kteří se mohou těšit, že za těmi horami konečně spatří Středozemní moře.
Je to v té železné páteři kus romantiky! Kouzlo poklidných dob, kdy měl cestující celých šest dní, aby do sebe poskládal spousty dojmů na tak nezměrně dlouhé cestě.
Nezměrně?
Rozčepýřené chocholy bagdádských datlových palem spolu s lesklou stužkou Tigridu spatří dnešní cestovatel za jedenáct hodin od okamžiku, kdy se pohledem rozloučil s Eiffelkou.
Ani ve vzduchu neví, že existuje zařízení s tak lákavým a slibujícím názvem, jako je Simplon-Orient-Taurus Expres.
Úryvky z cestopisu:
Miroslav Zikmund – Jiří Hanzelka : Obrácený půlměsíc, 1961