Mordovcev,1892,Na Ararat

Koho z nás za šťastné doby zlatého mládí nedojal do hloubi duše velebný obraz potopy světa, jak nám ji s geniální prostotou líčí bible! Fantasie každého vznášela se zároveň s archou Noemovou po vlnách nekonečného oceánu, jenž pokrýval celou zeměkouli, když na pokyn hrozného a trestajícího biblického Boha Sabaotha rozevřela se stavidla nebeská a ustavičný déšť po čtyřicet dní a čtyřicet nocí nemilosrdně bil naši ubohou oběžnici, kterou vrhla do prostoru tvůrčí a trestající ruka Adonaje!
Potom - jak hlásá bible - litoval Tvůrce svého díla; Bůh vzpomněl si na Noema, všechna zvířata, ptáky a hady, kteří nacházeli se s Noem v arše, i dechnul Bůh na zemi a vody se zastavily: zpět vrátily se vody, vycházející z hlubin zemních i stavidel nebeských a způsobem tím vracely se vody zpět po stopadesáte dní. Sedmého měsíce zastavila se archa na hoře Araratu.
Kdož se nepamatuje na další, dojemné i poetické podrobnosti biblického vypravování!
Po potopě ubývalo vody po biblicku do desátého měsíce. Prvního dne tohoto měsíce vystoupily z vod vrcholy hor - to jest hor nižších než Ararat, neboť Ararat dle tehdejšího názoru biblického jmín byl za nejvyšší horu na světě; v době té nebyla ještě známa výška hor Elborusu, Davalagiri, Čumulari a obra Everesta. Bezpochyby neměl o těchto horách ani nejmenšího tušení sám Mojžíš, geniální vůdce národa židovského.
Když se objevily z vody vrcholy hor, po uplynutí čtyřiceti dnů, otevřel Noe okénko v arše a poslal krkavce, aby se podíval, zdali neustoupila voda s tváře zemské. Avšak krkavec se nevrátil. Národní podání praví, že krkavec proto se nevrátil na archu, že vzletěv na volný svět, nalezl množství mrtvol lidských i zvířecích a začal se jimi živiti. Tu poslal Noe holubici, aby se podívala, zdali neustoupila voda od tváře země. Avšak holubice, nenaleznouc suchého místečka, kde by mohla se usaditi, ani stromku, ani kousek suché země, vrátila se do archy, jelikož byla „voda po celé tváři zemské," Holubice posadila se na ruku Noemovi a byla znovu vnesena do archy. Po sedmi dnech vypustil Noe zase holubici z archy. Vrátila se k večeru se zelenou ratolestí olivovou v zobáku a z toho „poznal Noe, že ustoupila voda s tváře země."
Takovými dojemnými slovy líčí bible zázračné zachránění předpotopního člověka od konečné záhuby zároveň se zvířaty, která nyní obývají zemi. Bible udává i místo, kde bylo lidstvo zachráněno před světovou potopou: jest to - Ararat.
Tuto kolébku nynějšího popotopního člověčenstva chtěl jsem spatřiti, uviděv již před tím - r. 1881 - kolébku prvotního člověka; roku 1881 navštívil jsem Palestinu a viděl jsem tu zemi, v které dle biblického podání stvořil Bůh prvního člověka, zemi, po které tento první člověk chodil vlastníma nohama a zaléval ji svým vlastním potem, dobývaje z ní chléb po svém pádu, a do níž potom uložil své kosti; navštívil jsem potom též poetický Egypt - kolébku našich věd, Egypt, jehož vědomosti vychovaly geniálního tvůrce kněh Mojžíšových.
Po Palestině a Egyptě přál jsem si toužebně spatřiti Ararat; vystoupiv na pyramidu Cheopsovu a spatřiv Jerusalem s jeho Golgotou, potokem Cedronským a horou Olivetskou, viděv Jericho, Mrtvé moře, Jordán a jiná posvátná evangelická místa, chtěl jsem spatřiti biblickou svatyni a vstoupiti na její nedostihlou výši, do tajemného kraje, kde obrazotvornost biblického člověka umístila praotce Noema po světové potopě, s jeho archou, krkavcem a holubicí a kde obrazotvornost nynějšího člověka domnívá se nalézti ne-li archu samu, tedy aspoň místo, kde se zastavila.
Rozhodl jsem se, že v létě r. 1882 vypravím se do Malé Asie, abych spatřil Ararat a pokusil se vstoupiti na něj. Viděti Ararat znamenalo spatřiti místo, kde Noe po potopě vystoupiv z archy, přinesl Bohu oběti za své zachránění a kde v upomínku na tuto velikou událost zasadil první vinnou révu. Kromě toho mohl jsem s vrcholu Araratu spatřiti nepřehledné prostranství, jež jest daleko za hranicemi obyčejného, lidskému oku přístupného obzoru a spatřiti najednou, jako v kouzelné panoramě, celý Kavkaz i Zakavkazí, celou severní Persii a maloasijské Turecko a k dovršení všeho - moře Ghvalinské i Černé.
Věděl jsem již ovšem dříve, že vystoupení na Ararat spojeno jest s neslýchanými obtížemi a nebezpečím života, že následkem toho biblickou horu navštívilo jen málo učenců a odvážných lidí, jako byl na př. Spasskij Avtonomov (r. 1834), že jiní vystoupení to zaplatili zdravím i životem, že posléze dle místního podání tamních Kurdů, Peršanů, Tatarů, Arménův i arménských kněží pokus "vystoupiti na biblickou horu považuje se za skutek drzý a Bohu protivný, za skutek, jejž krutě trestá jak křesťanský Bůh, tak i Alláh, kteří mocí větru, mohutným dechem svým, shazují smělce s hory do jakési propasti. To vše znal jsem a věděl také, do jakého nebezpečného podniku se pouštím; věděl jsem, že ruský generál Chodžko v čele výpravy, která r. 1850 vystoupila na Ararat, octl se tam se svými soudruhy uprostřed bouřlivého mraku, jenž představoval elektrickou baterii obrovských rozměrů, kde blesky - jak pravil sám zesnulý Chodžko - v cikcakách celý sáh širokých (blesk sáh široký - toť něco úžasného) za nejděsnějšího rachotu hromu ustavičně prorážely vzduch a drtily celé skály; věděl jsem to a přece jsem se odvážil k tomuto nebezpečnému dílu, nedbaje výstrah soudruhů, kteří se' lekali mého příštího osudu.
Před svým odjezdem pročetl jsem pokud možno všechno, co bylo psáno o Araratu a jmenovitě co psaly o vystoupení na biblickou horu osoby, jimž bylo popřáno tento čin provésti do konce: byli to Parrot, Avtonomov Spasskij, Bóhrens, Abich a Chodžko. Literatura o tomto předmětu jest dosti obšírná, ačkoliv teprv koncem minulého století staly se Evropanům přístupnými končiny, kde se nachází biblický velikán.
Kromě toho obrátil jsem se na p. J. F. Tchorževského v Tiflise, nadaného redaktora předčasně zaniklé „Falangy", jenž podal mně žádaných vysvětlení a slíbil, že bude mne bezpochyby sám na cestě na Ararat doprovázeti a pravil, že v Tiflisu najdou se snad ještě někteří mužové, kteří by chtěli sdíleti se mnou nebezpečí i kouzla této výpravy. Zároveň mně psal, že nejvhodnější doba k vystoupení na vysokou horu jest od 13. do 28. srpna, nikdy však před 28. červencem, kdy vystoupení jest nemožno pro obrovské spousty sněhu na vrcholu hory, časté sněhové vánice, a horské bouře; dále že třeba vystoupení podniknouti s perské strany a že z osady hoře nejbližší, Nových Achur, bude třeba vzíti asi deset průvodčích s platem 2 až 3 ruble za čtyřiadvacet hodin, že vystoupení i sestupování s hory zaujme čtyři dni a že třeba kromě toho v Petrohradě opatřiti se černými brejlemi na ochranu zraku před vražedným působením slunečních paprsků, odrážejících se od horského sněhu, koženým nepromokavým oblekem - kazajkou, kalhotami a pláštěm - a dobrým dalekohledem.
Brzy přiblížil se čas, kdy měl jsem pustiti se na dalekou a jak později se ukázalo, nebezpečnou cestu.
Zmínil jsem se již dříve o mravních pobídkách, které mne táhly k mlčelivému svědku veliké události na zemi: byly to jasné vzpomínky mládí, které ani s léty neumírají.
Než měl jsem k tomu ještě jiné příčiny.
Kdo z myslících lidí nepocítil na sobě těžkého, dusícího tlaku společenského života posledních let? Kdo z vás neztrácel dech v dusivém ovzduší - možno-li se tak vyjádřiti bez narážky - v dusivém ovzduší nové doby? Kdo z vás nechtěl Uprchnouti na čerstvý vzduch z tohoto dusného, plesnivinou zapáchajícího sklepa, když bylo zřejmo, ie tento uhnilý vzduch nelze nijak napraviti? Mnozí skutečně uprchli z tohoto sklepa aspoň na čas, jen aby se nezalkli.
Také Já utíkal jsem za oné těžké doby z ubohé vlasti, utíkal jsem s takovým citem, jako bych chtěl prohnouti před samým sebou. Bylo to skutečné první i druhé: byl to dvojnásobný útěk.
S takovými pocity vypravil jsem se na cestu k Araratu. Ale kdo mohl tušiti, že skončí pro mne tak nešťastně?
Přesvědčil jsem se, že Ararat - není čatyrdag, (nejvyšší hora na Krymu) ani pyramida Cheopsova.

Petrohrad opustil jsem dne 24. července. Pocítili Jsem, že začnu vystupovati na Ararat dne 15. neb 16. srpna a že dne 18. téhož měsíce budu na vrcholi biblické hory.
Má cesta vedla ovšem přes Kavkaz. Tento majestátní a rozkošný koutek naší oběžnice neviděl jsem poprvé. Jízda přes hrozný hřbet po rozkošné gruzínské silnici spůsobila v duši mé pocit hlubokého udivení. Avšak obrazy zde se naskytující nevábily duši mou.
Dne 16. srpna odjížděl jsem již z Tiflisu po erivanské silnici. Tiflis opouštěl jsem s těžkým pocitem osamocenosti. Když jsem odjížděl z Petrohradu na dalekou cestu se smělým cílem dosáhnouti toho, k čemu nemohl se každý odvážiti, byl jsem přesvědčen, že nebudu sám hledati „trosky předpotopní fregaty Noemovy". Počítal jsem v ohledu tom na p. Tchorževského, nejvíce však na p. Lochtina, mladého a nadaného inženýra, jenž vykonal již celou řadu výprav. Lochtin byl by se rád se mnou vypravil na biblickou horu, avšak musil před tím odjeti do Bessarabie za příčinou zahájení paroplavby na Dněstru; žádal mne, abych mu oznámil den mého odjezdu, aby mohl v čas odjeti z Bessarabie a setkati se se mnou v Tiflise. Kromě toho jsem doufal, že budu míti za spolucestovatele báňského inženýra šlechtice Koškula, jenž byl zaměstnán v Tiflisu. Na jeho zkušenost při cestování v horách mohl jsem úplně spoléhati, neboť za svým povoláním navštívil vysoké hory v Evropě, Asii i Americe. Avšak naděje mé selhaly. Ani p. Tchorževský, ani p. Koškul nemohli jeti se mnou, ačkoliv si toho vřele přáli a velmi mně toho záviděli, neboť oba byli v Tiflise nuceni z důležitých příčin zůstati. Lochtin, jenž jezdil v Bessarabii s místa na místo, nedostal v čas můj dopis a proto nemohl se se mnou setkati ani v Tiflise, ani v Erivani.
Toť byly příčiny, proč jsem opouštěl Tiflis s trpkým pocitem opuštěnosti, jenž velmi mne děsil. Podobné opuštěnosti nepocítil jsem ani v Egyptě, ani v Palestině. Z Tiflisu odjížděl jsem toliko s jediným kočím, rodilým Tatarem, který velmi špatně rozuměl rusky, a musil jsem uraziti s povozem 250 verst po místě, jež nebylo zcela bezpečné.O nebezpečí této cesty dověděl jsem se již v Tiflise, kde mne napomínali k opatrnosti. Na stanici, kde jsem ukázal průvodní list, aby mně byli dáni čerství koně, radili mně, abych se nevydával na cestu sám, ale v průvodu aspoň jednoho spolucestujícího; laskavý p. Koškul přímo mne žádal, abych se nikdy nevydával na cestu v noci a abych ani večer nevzdaloval se od stanice.
„Máte-li málo času," doložil, „vyjeďte ze stanice raději koncem noci, ale nejezděte večer, třeba by bylo ještě světlo."
„Proč?" tázal jsem se.
„Protože večer lupiči po vykonaném činu během noci pohodlně zmizí; k ránu však neodváží se žertovati."
„Pěkné žerty!"
„Ano .V místech těch život mnoho se necení."
„Ani jako dvě libry hroznů?"
„Ani tak no."
Díky ochotě kavkazských úřadů mé cestování v kraji tom bylo dostatečně zabezpečeno a s hlubokými díky musím zmíniti se o generál-lieute-nantu Starosělském, náčelníku civilní správy na Kavkaze, inspektoru kazanského školního okresu K. P. Janovském a náčelníku poštovního okresu, plukovníku generálního štábu Tomiči. Pan Staroselský opatřil mne otevřeným dopisem, v němž žádal úřady, aby mně byli při mé vědecké cestě všemožně k ruce a kde třeba, by mne opatřili vojenským průvodem. Podobně učinil také pan Tomič.
Při všem tom opouštěl jsem "Tiflis se znepokojujícím pocitem a když po zdvižení silničního šraňku rozlehl se pronikavý zvuk mého poštovního zvonku, v duši mé nepokojně ozvala se otázka: s jakým pocitem přijedu k tomuto šraňku na zpáteční cestě a zdali vůbec jest mně souzeno vrátiti se z této daleké ciziny?
Kolem mne letěla jiná trojka, vesele zvoníc rolničkami a ještě více zdvihajíc prach na silnici. V trojce té jel jakýsi důstojník v bílé čapce, držící nad sebou slunečník. Bez slunečníku jezditi v tomto pekle, do něhož vstoupíte za Kavkazem, jest nemožno, jelikož jedete v poštovním povoze beze střechy, jenž nepodobá se ani z daleka obstojné kibitce (zakrytá ruská pryčka). Divíte se pouze, jak může snésti toto vedro hlava kočího Tatara, jenž sedí na kozlíku a lenivě pobízí koně. Hlava ta jest všemu tomu zvyklá, a to tím spíše, že skorem vždy ovázána jest kolem čapky šátkem; ještě častěji pokryta jest podivuhodnou koženou, beraní čepicí takového tvaru a velikosti, jako by každý pokavkazský Tatar měl na hlavě kočovnou kalmyckou kibitku nebo jednu z kopulí moskevského kostela sv. Vasilije, jen že shora uříznutou. Všichni ostatní smrtelníci, i nevojáci, nosí tam bílé čepice a proto tam každý Armén odpočívající v „duchanu" (hostinci) a mající bílou čapku na hlavě podobá se kapitánu ve výslužbě. Ano i já, šedobradý poutník, jenž zaměnil petrohradský klobouk za tifliskou čepici, podobal jsem se aspoň trochu vysloužilému plukovníku.
„Zde možno dobře se najíst a napít!" vzpomínám si na štít nad „duchanem" v Tiflise a pouhá tato vzpomínka zahání aspoň na chvilku od hlavy mé pochmurné myšlenky. Bezděky přenáším se v duchu do Cařihradu, kde jsou rovněž tak úzké a lidem naplněné ulice, kterými právě jsem jel, stěží probíraje se k tifliskému silničnímu šraňku. Tak bije všude do očí hluboký východ! Ani v Turecku, ani v Palestině, ani v Egyptě nepozoroval jsem však oněch zbytků dávnověkosti, kdy bývalo možno člověka stlouci tak, jak nemožno nyní bíti nejen lidi, ale ani koně a psy. V Tiflise však zpozoroval jsem tuto dávnověkou starožitnost východu. Jeli jsme bazarem, kde v úzkých uličkách někdy po půl hodiny nemohly dostati se od sebe arby*) s křivorohými buvoly a nemilosrdně jich mlátícími východními vozky, zatarasujíce nám cestu. Tu zrovna jakoby ze země vyrostl policejní strážník s holí v ruce; tu jsem zpozoroval, že v Tiflise jsou policisté mnohem lépe držáni nežli v Moskvě, kteří horlivě louskajíce semena ze slunečnice**), vždy posílají vás do některého krámu, když se tážete, kde se nachází ten či onen dům. Ťiflisští policisté mají však jednu nepěknou vlastnost a sice tradicionelní víru v silu východní hole z dob Cyrů a Kambysů, ku které obracejí se vždy ve styku s dobráckými orientály. Hůl ihned dala se do práce a mlátila ne buvola, ale orientálského vozku, a mlátila ho ukrutně, s plnou vírou v zákonitost mlácení. A co podivno - mlácené individuum neprotestovalo proti holi, neuhýbalo se jí, nemračilo se a přijímalo rány zcela pokorně, jako by toto mlácení bylo dávno zapsáno v knize Alláhově na účet zmláceného Mustafy nebo Achmetky.
Tiflis začíná pomalu se ztráceti brzy v zeleni sadů, brzy za úlomky hor i skal, vroubících kalnou, bouřlivou řeku Kuru.

*) Východní povozy.
**) Národní zvyk ruský. Jedeš-li v Rusku po dráze, spatříš ve vagonech vždy plno slupek ze slunečnic.
Ještě dále k západu i severu šedé špičky kavkazského hřebene vždy více a více zahalují se mlhavou dálí, tak že brzy nelze je rozeznati od oblaků, vznášejících se bez hnutí nad obzorem.
Cesta vede po břehu Kury. Její kalné vody bouří a pění se u břehů, uvádějíce do pohybu veliká kola, podobná povolžským vodním Čerpadlům, kterými se zalévají sady ze studen.
„Co jest to?" tážu se svého kočího Tatara, ukazuje na ona kola; „toť zrovna plovoucí mlýn."
„Jaký mlýn?"
„Na vodě točí se kola a čerpají vodu z Kury."
„Ah! Toť Alláh zalévá vinice."
„Alláh že zalévá vinice?"
„Kura sama otáčí kola a zalévá."
Skutečně, sám Alláh zalévá tyto vinohrady: ohromná kola s čerpadly, podobná k čerpacím strojům k nabírání hlíny, uváděna jsou v pohyb silou proudu Kury a čerpajíce vodu, pouštějí ji do žlabů, po kterých teče přímo do sadů.
Tu a tam na břehu Kury viděti osamocené postavy orientálů, kteří drží v rukou dlouhé pruty, na jichž koncích visí veliké koule z obručí.
„Co to dělají?" tážu se.
„S dlouhým prutem?"
„Ano. Loví ryby?"
„Ryby ... Uh, v Kuře jest mnoho ryb."
V dolejší části koule z obručí připevněna byla síť, do které chytá se důvěřivá rybka.
„Zde možno dobře se najíst a napít", vzpomínám si zase na moudrý nápis nad tifliským hostincem, spatřiv staniční domek, ku kterému přijížděla má trojka. Neznamenalo to, že jsem toužil po tom, abych na stanici něco snědl, kde bezpochyby nebylo k jídlu nic dostati, ale upamatoval jsem se na váženého M. A. Danilova, původce znamenitého projektu na spojení suchozemským průplavem černého moře s Kaspickým, jenž zvěděv o mém smělém úmyslu navštíviti Ararat, poskytl mně některých praktických rad stran spůsobu cestování za Kavkazem.
Abych se neroznemohl neb nezemřel za Kavkazem, kde uhnati si smrtelnou nemoc jest tak snadné, jako u nás rýmu, radil mi, abych vždy před odjezdem ráno důkladně se najedl a napil. Jelikož jsem však odjížděl z Tiflisu při východu slunce a za tak ranní hodiny nemohl jsem dostati žádné jídlo do krku, dal jsem si večer v hotelu upéci dvě kuřata, abych pak jimi ráno cestou mohl vzpomenouti na váženého pana Danilova. Proto při spatření staničního domku upamatoval jsem se na moudrý výrok, že jest záhodno dobře se najíst a napít.
Na stanici dohonil jsem onoho důstojníka, který mne byl u šraňku předejel. Měnili mu koně. Dal jsem si také přepřahnouti a odevzdav silničnímu inspektoru průvodní list. jal jsem se zabývati svými kuřaty.
Při vracení průvodních listů inspektor je spletl; můj dal důstojníkovi, kdežto důstojníkův položil přede mne.
Vidím, že důstojník nějak podezřele si mne prohlíží. Byl to čistý kavkazský gruzínský typ, vzor lidské krásy: měl krásné vlasy, rozkošnou něžnou bradu, ušlechtilé, neobyčejně krásné tahy v dobráckém obličeji a dobré, laskavé oči.
Přistoupil ke mně a podával mně můj průvodní list.
„Odpusťte - jest to váš průvodní list? Dostál jsem ho omylem."
Dívám se a čtu: „Přikazuje se, aby státnímu radovi Mordovcevu na cestě z Tiflisu do Erivaně a zpět dáváno bylo po dvou koních s průvodčím a to bez zadržování."
„Jest váš?"
„Ano, můj ... A ten jest bezpochyby zase váš?"
Rozvírám průvodní list důstojníkův. Vidím, že bylo snadné zaměnění jeho jména s mým, neboť začínalo jako mé s Mor: Mortuladze.
„Odpusťte, jste to vy?" táže se hezký Gruzín.
„Ano."
„Odpusťte Na to nechtěl jsem se vás ptáti. Jest to - vaše jméno?"
„Ano, skutečné jméno," pravím s úsměvem.
Také můj Gruzín se usmívá; má překrásné zuby.
„Nikoliv .. věřím vám . .Myslím něco jiného .. . Toto jméno ..."
„Jest mé vlastní, což mohu dokázati, neboť můj list není padělaný; takový šedý vous, jaký mám já, nenosí lidé, kteří mají se zákony opletačky."
Gruzín dal se do veselého smíchu; jeho zuby leskly se jako perly.
„Nikoliv .. Vaše spisovatelské jméno .. . Vy . . ."
„Oh ano, již jsem se domyslil."
„Ty spisy jsou všechny od vás?"
„Ano, bohužel."
„Aj! I „Veliký rozkol,"
„Všechno, všechno, ano více nežli všechno."
„Těší mne velice, že jsem se mohl s vámi seznámiti."

Hezký Gruzín mnoho četl, mnoho znal a byl velmi dobře obeznámen s celou evropskou vzdělaností. Dle všeho znal dobře nejen ruskou, ale také cizí literatury. A k tomu kde! Za Kavkazem, v horách, kde kočují se svými stany a stády Mongolové, přímí potomci těch, kteří porazili naše předky Rusy na řece Kalce a pak s chánem Batyjem dupali koňskými kopyty kyjevská náměstí, kde naši předkové modlili se k Perunu a Dažbogovi.
„Chcete z provázku sedadlo ?" vyptával se nový kočí Tatar.
„Ovšem - bude to lepší."
„Sedadlo bude pohodlné."
Sedadlo bylo upleteno z provázků, aby se mohlo v poštovním vozíku seděti.
Brzy byli koně zapřaženi, pro bělozubého Gruzína i pro mne. Jelikož Gruzín měl jeti v první trojce, přede mnou a tiflisko-erivanská silnice, jež vystavena byla palčivému slunci Asie a po celé měsíce nebyla skropena deštěm, hrozně prášila, byl všecek zoufalý, že prachem, zdviženým jeho trojkou, mne udusí, prosil mne naléhavě, abych se posadil do jeho povozu a jel zároveň s ním a do mého povozu abych posadil jeho vojenského sluhu. Nechtěl jsem nijak přistoupiti na tento laskavý návrh mého nového známého, ale zároveň také nechtěl jsem se ho sříci: očekávala mne neznámá a nebezpečná cesta a proto jízda o samotě nikoho by nelákala; ostatně musím se také přiznati, že nemohu se pochlubiti chrabrostí praporečníka Ščegoleva, ani statečností poručíka Dubasova.
Proto jsme se rozhodli, že pojedeme společně, jeden za druhým, ale tak, aby první trojka byla vždy v značné vzdálenosti a nemohla dusití prachem nešťastného araratského poutníka.
Dali jsme se znovu na cestu. Nechávajíce na levo břeh Kury, zahnuli jsme na pravo, poněkud do kopce.
Před námi prostírala se hrozná Karajačská step neb údolí, jež mnohem lépe bylo by pojmenováno „údolím smrti." Tak aspoň mně je pojmenoval pan Mortuladze, ukazuje na pahorkovitou rovinu, sluncem vysmahlou, uzavřenou do obrovského rámce dvou horských hřbetů, kavkazského a zakavkazského, mezi nimiž vine se jako nepatrná páska kalná Kura, jejíž břehy pokryty byly popelavou zelení.
„Proč jest to „údolí smrti?" divil jsem se.
„Brzy sám uvidíte; nyní jest osídlena pouze tarantulemi, falangy a škorpiony a všechno ostatní spěchá, aby se skrylo v horách."
„Což ptáci? Vidím jich veliké množství"
„Všimněte si však jací: jsou to ptáci, živící se toliko stěhovavými kobylkami a hady."
Rovina, prostírající se přede mnou na mnoho verst, vypadala skutečně zlověstně.

Avšak o n o h o Kavkazu, který začíná za hřebenem, zvláště za Tiflisem, skoro ani neznáme. A jest to přece celý originální svět, nikým neprozkoumaný a nepopsaný. Při tom nemá nic společného s tím, co jsme zvykli rozuměti jménem Kavkazu. To není Kavkaz - není. Překvapil mne zvláštní život, jejž jsem tam nalezl a o němž neměl jsem ani nejmenšího tušení.
Proto chci čtenáři učiniti aspoň slabé ponětí o tom, co jsem spatřil na cestě z Tiflisu k Araratu, ačkoliv se obávám, že k tomu nestačí mé síly. -
Nebude-li se čtenář nuditi mým vypravováním, poprosím ho, aby mne následoval - nejprve Karajačskou stepí, oním „údolím smrti", pak dlouhou roklinou Deližana podél břehů rozkošné říčky téhož jména, která tak harmonicky zvoní o své kamenné lože a mohla by do jisté míry připomínati Těrek nebo Aragon, kdyby nebyla hezčí a romantičtější než tyto; potom horskou vysočinou, vypínající se více než sedm tisíc stop nad hladinu mořskou a která vyzdvihla sebou do této výše celé moře, Gokču, na výšinu, kde po celé léto, trvající sotva dva měsíce, panuje ustavičné chladno a kde ruští nevolní přistěhovalci - Molokáni - rádi zapomínají na svou vlast - macechu, nehostinnou Rus, která nemilosrdně vyvrhla je ze sebe jedině proto, že smýšlejí jinak; konečně nejrozkošnějším údolím Araksu na úpatí Araratu, kde dle tradice po světové potopě nalezl člověk útočiště a odkudž začalo se potom po potopě rozšiřovati do všech konců zeměkoule lidské pokolení. Před zrakem naším rozkládá se Karajačská step.
Tato pahorkovitá rovina mohla by býti komorou celého Zakavkazska a krmiti jiné krajiny, které mají obilí nedostatek. Větší čásť její jsou vrstvy tučné ornice, která nadarmo čeká na rádlo neb pluh; step nebyla patrně nikdy zorána od té doby, co naše oběžnice nabyla nynější své podoby a povrch její stal se spůsobilým roditi obilí, květy a hrozny. Step ta jest úplně bezvodná. A jelikož deště bývají velmi zřídkým zjevem v tomto místě za takových měsíců, kdy země nejvíce jich potřebuje, step Karajača, ačkoliv by mohla býti úrodnou, zůstává tak pustou jako Sahara. Kamkoliv dohlédne oko do volného prostranství, spatří všude toliko sluncem spálenou dosti hustou trávu, které nedotkla se nikdy kosa nebo srp. Pouze místy viděti jasně zelené kopečky, které při vší mrtvosti stepi mimovolně vzbuzují pozornost a zdají se býti tak podivnými a nemístnými, jako ruměnec na tváři nebožtíkově.
„Hoj, kočí!"
„Co se stalo, pane?"
„Zdá se, že dřímáš?"
„Nikoliv, pane, ale jest horko - uf! Úžasné vedro!"
„Co to za zelené kopečky?"
„Zelené kopečky? Kde?"
„Zde - tato zelená křoví... Co jest to?"
„Nevím, pane, co to za rostlinu."
Jaká to rostlina, která vede tak bujný život na voskově žluté tváři nebožtíkově?
Tázati se neměl jsem koho; pan Mortuladze, obávaje se, aby mně neprášil do očí, odejel vpřed dosti daleko.
Avšak i tyto kopečky na mrtvé stepi zmizely. Po stranách silnice bělají se toliko jako stříbrné krajky pavučiny, kterými pokryta jest země i suchá tráva okolo děr tarantull. Chvílemi slyšeti nad stepí pronikavý, známý křik dravého ptáka, jenž zdá se žalovati na tento mrtvý povrch.
Slunce pálí stále nesnesitelněji. Cítím hroznou žízeň. Láhev s vodou z řeky Kury jest tak ohřátá, jakoby v ní byla voda ze vřelého samovaru, červené víno, které jsem vzal s sebou na cestu, proměnilo se v krvavou pěnu od stálého otřásání se poštovního vozu; ale hltám tuto pěnu, jelikož cítím na rtech i v hrdle takové sucho, jako jest na této mrtvé stepi.
„Ah! Zelená rostlina!" zaradoval se najednou kočí, spatřiv Zase neznámou mně zeleň nedaleko silnice.
„Počkej - zastav na chvíli koně!" Kočí zadržel koně. Vylezl jsem z vozu a přistoupil k jednomu ze šťavnatě zelených kopečků, jež vzbudily mou pozornost. Opravdu - byla to podivná rostlina, která nebyla v nijakém souladu s obklopujícím ji okolím: vůkol bylo mrtvo, sucho a parno - a rostlina ta, jejíž dlouhé, pyšně zelené lodyhy plazí se po zemi jako lodyhy okurek nebo melounů, jest neobyčejně šťavnatá, neobyčejně zelená a krásná; podlouhlé listy jsou tlusté a tučné, jako listy mladého citronu nebo meruňky; také lodyhy jsou neobyčejně tučné. Mimovolně se divíš, odkud rostlina ta při hrozném okolním suchu, při ustavičně vyschlé půdě, při parném, zuřivě palčivém, vše vysušujícím slunci - bére své šťávy? OJkud bére svou šťávu kaktus, obrovský kaktus na neúrodných skalách Kecka, pod palčivým sluncem Egypta, na vedrem vysmáhlých kamenech Palestiny ? Odkud tamtéž bére své šťávy ohromná palma, obrovské aloe?
Stěží utrhl jsem dosti dlouhou větev neznámé mně rostliny, neboť mne bodaly ostny do rukou.
Utrhl jsem takovou větev, na které byly dosud tvrdé pupence; rovněž tak tvrdé a šťavnaté byly též květy, podobající se bíle růžovým nitím s chmýřím a korunkou a posléze plody, podobné malým okurkám neb zeleným, mladým dýním.
„Co to trháte?" volá na mne pan Mortuladze, přikázav zastaviti svou trojku.
„Nevím, co to jest; chtěl jsem se vás na to zeptati, neboť kočí to nezná."
„Ah! Ukažte!"
„Zde jsou květy i plody, podobající se okurkám. "
„Oh! Toť jsou kulomety," usmívá se hezký Gruzín.
„Jaké kulomety?"
„Když tyto okurky uzrajou, můžete se jich pouze dotknouti - a ihned vystřelí semena, tak že se leknete... Co chcete dělati s touto větvičkou?"
„Chci ji uchovati a odvézti do Petrohradu: tam znalci rozhodnou, co to za rostlinu ... Beketov zná ji dojista."
„Také u nás v Tiflise jsou znalci; na příklad Kadde."
„Oh, ano."
Stanice jest na blízku. Vítězoslavně vezu neznámou větvičku, zdvihaje ji do výše, aby svými ostny nezadrhla mi se do obleku. Na stanici hledí na mne Tataři kočové s udivením, jako bych vezl nějaké mizerné býlí, které nezaslouží nejmenší pozornosti.
Naproti nám vystoupil ze staničního domku inspektor. Také on hledí zvědavě na větvičku, kterou držím v rukou, boje se, aby mne nepopíchala.
„Nevím, jak bych ji uchoval," pravím.
„Nač ji chcete?" vyptává se inspektor.
„Nikdo neví, co to za rostlinu."
„Ah! Toť jsou akapersy."
„Co jest to?"
„Akapersy, které se jedí s omáčkou."
„Ah, na mou duši, jsou to kaprlata, des cápres,"*) objasňuje pan Mortuladze.
„Jak? Kaprlata?"
„Ovšem."
Prohlížím větvičku a skutečně vidím, že pupence nerozvitého dosud květu této rostliny jsou - naše kaprlata, bez nichž některé omáčky nelze si ani pomysliti.
„Jak! Tato drahocenná věc nadarmo hyne v mrtvé stepi?" divím se.
„Ano, hyne."
„Avšak tím hyne zároveň bohatství lidu!" „Co dělat! Kdo by je sbíral? Jak vidíte - kolkolem jest mrtvá step."
„Na jiných místech kaprlata sbírají," praví inspektor, „a uchovávají jich na zimu celé košíky."
Za touto druhou stanicí nabývá step ještě drsnějšího rázu, ačkoliv ztrácí poněkud ten charakter zevnějšku, který jest nerozlučný s pojmem stepi v našem evropském slova smyslu. Tato step mohla by býti i romantickou a půvabnou, jako jsou naše stepi - donské, novoruské, saratovské, samařské neb zavolžské: s pravé strany jsou i hory, dosti příkré a fantastické; jsou zde i písčité pahorky a viděti i temnou zeleň nedaleko údolí Kury.
*) Kapara obecná, Capparis spin os a, rostlina keřovitá, až 1 metr vysoká, s větvemi dlouhými, plazivými.

Avšak step ta má cosi zvláštního, co činí ji nepřívětivou, ano i děsnou. Nikde nevidíte příznaků lidských obydlí, za to však najednou spatříte stranou od silnice - rozlehlé hřbitovy! Nejsou to však naše, křesťanské hřbitovy, nejsou to hřbitovy ruské, evropské. Jsou to hřbitovy východu, ale ne poetické východní hřbitovy, kde náhrobní kameny se bělají v stínu rozkošných cypřišů neb v temné zelení myrt, jak to vidíte na poetických hřbitovech v Cařihradě nebo na Krymu. Nejsou to ani egyptské hřbitovy fellahů se zvláštním jich rázem, v sousedství fellažských vesnic. Naopak, hřbitovy ty mluví pouze o smrti, o záhrobním tichu. Okolo nich není ani zeleného křoviska, ani známky života. Vidíte pouze z dálky kolmo stojící předměty, podobné bez hnutí stojícím lidem. Když přistoupíte blíže, shledáte, že jsou to náhrobní kameny, spousta těchto kamenů, které spůsobují tesknotu již svým zevnějškem, zvláště když nevidíte kolem sebe ani lidských obydlí, ani živé duše lidské, nic, kromě mrtvé roviny a předhoří Kavkazu. „Co jest to? Snad hřbitov?“ tážete se mimovolně s udivením. „Ano, hřbitovy." „Či?"
„Toť hřbitovy zdejších Tatarů." „Kde jsou jejich obydlí? Kde jejich osady? Zde kromě náhrobních kamenů není ničeho."
„Obydlí jejich jsou tamto: což nevidíte zemní vyvýšeniny, kopečky?" „Kde? Nic nevidím."
„Jen se podívejte - jsou to podzemní chatrče; zde jsou i otvory do nich - dvéře."
Dívám se upřeně a skutečně rozeznávám kopečky ze země nasypané, podobné letním sklepům v našich vesnicích. Stěží rozeznáš je od obklopující je země a písku; nikde nespatříte ani střípku, nikde smetí nebo slámu! A to jest lidské obydlí! „Kde jsou lidé? Proč neštěká pes, nebučí kráva a kohout nekokrhá?"
„Po lidech není zde ani památky; všichni odešli do hor, kde kočují."
Ano, nebylo zde ani nejmenší známky života!
Viděl jsem rozmanitá obydlí lidská, rozmanité osady, něco podobného dosud však nikdy jsem nespatřil. Viděl jsem romantické chatrče krymských Tatarů, tonoucí v zeleni vinné révy, v stínu rozkošných topolů, ořechů a jiných ovocných stromů. Viděl jsem pochmurné čerkeské auly a jejich kamenné sakly (chatrče), podobné výrůstkům hor, skal a kamení, na nichž jsou přilepeny jako hnízda střížů, v roklinách a rozsedlinách. Viděl jsem obydlí Turků, Řeků, egyptských fellahů a palestinských usedlých Arabů. Všude vidíte, že to - lidské obydlí. Avšak zde - podobno jest obydlí to děrám tarantulí, a to děrám dávno opuštěným.
Díry ty jsou skutečně lidmi opuštěny. Opouštějí je každého léta, jelikož letního času v dolinách po celém Zakavkazsku vládne smrt. Tam v létě odchází vše do hor kočovat, jelikož v údolích, vesnicích a městech žíti nelze; jednak ničí člověka vedro, dosahující 50° R., nemilosrdně a smrtelně koušou tarantule, falangy a štíři; jednak lidé umírají následkem požití vody, která v dolinách zakavkazských jest opravdu smrtonosnou. Před vodou tou všichni mne vystříhali.
„Nepijte tamní vody - toť jed; píti možno pouze vodu z Kury", opakovali mně nejednou v Tiflise i na cestě k Deližanu.
„Proč jest ta voda jedovatá?" tážete se.
„Taková jest její vlastnost. Způsobuje asijskou zimnici, která má v zápětí smrt."
Jisto jest, že letního času kočuje celé Zakavkazí. Překvapila mne okolnost ta, když jsem chtěl zajetí k erivanskému gubernátorovi.
„V Erivani ho nenajdete," říkali mně ještě v Tiflise.
„A kde jest?"
„Kočuje - v Daračičagu."
„Jak to?"
„Letního času odchází zde všechno kočovat do hor, jelikož ani v městech, ani na vsích nelze žíti; také Tataři kočují v horách."
Když jsem potom navštívil erivanského gubernátora generála M. J. Šalikova v jeho kočovném sídle, v horách Daračičagu, ve vzdálenosti 45 verst od Erivaně, shledal jsem, že kočovala tam i správa gubernie, okresní soud i berní úřad.
„Ano i hadi zde letního času se zdržují," pravil vážně erivanský gubernátor, když jsem obědval u něho v Daračičagu.
O tom však promluvím na jiném místě.

Čím více jsme postupovali ku předu, tím více vzdalovali jsme se doliny řeky Kury, zamířivše poněkud na právo.
S pravé strany vždy více a více vystupovaly hory, avšak místo, po kterém jsem jel, mělo posud vzezření stepi nebo roviny, ačkoliv bylo možno pozorovati, že výběžky hor na některých místech začaly již přesekávati cestu k dolině Deližána.
Brzy za těmito výběžky objevila se zeleň lesa: les tento táhl se podél říčky, vycházející z hor a ženoucí své šumné, hlučné proudy směrem ke Kuře.
Byla to říčka Chrám. Jaká to rozkošná říčka S Jest rychlá i bouřlivá, jako i ostatní horské řeky Kavkazu i Zakavkazska; jest však méně hlučná než Těrek neb Aragva, ačkoliv její vody skáčou s kamene na kámen a ženou se neobyčejně rychle.
Dříve než jsme mohli přejeti tuto řeku po mostě, musili jsme se zastaviti u silničního mýta, nacházejícího se nedaleko mostu. Mezitím co jsme čekali na vrácení cestovních listin, pan Mortuladze vstoupil do blízkého duchanu, aby zde koupil něco k jídlu a přinesl odtud vařenou rybu. Ryba ta lišila se úplně od ryb, kterým jsme přivykli na Rusi; byla to ryba zakavkazských řek, kterou pan Mortuladze neuměl pojmenovati.
Brzy dostavil se mýtní hlídač, jenž nám oznámil, ž& inspektor odebral se na několik minut na poštovní stanici, nacházející se právě za mostem a zval nás,%bychom se zatím ukryli před sluncem v malém doftku nebo lépe řečeno kamenné boudě inspektorově.
Zabručevše na nepřítomnost silničního úřadu, vstoupili jsme přece do bytu inspektorova, ne však proto abychom čekali na jeho návrat, ale proto, abychom sami podepsali některé listiny k další jízdě.
Vstoupili jsem do chatrče. Byla těsná jako cesta do ráje. Na zaprášeném stole, vedle úředních zápisních knih ležely jakési známé knihy, které jako známé tváře mihly se mně v zástupu cizích lidí.
„Vidíte?" ukazuje mně můj spolucestovatel na stránku otevřené knihy.
Spatřil jsem staré známé.
Byly to „Otěčestvennyje Zapiski" z roku 1881 za červenec a „Bídníci" Viktora Huga v ruském překladě.
„Kde jsou rozevřeny „Otěčestvennyje Zapiski?"
„Na stati - „Bratří."
Dívám se - knížka jest dosti ošumělá! Po straně vyčnívá znaménko.
Rozevřu ji a vidím, že poznamenány jsou u „dopisů tetičce."
„Kam byla ubohá knížka zanesena!"
„Ano tam, kam vrána ani kosti nezanese."
„A kam ruský sedlák svá teleta nehoní?"
„Honí je; ještě dále zahnal vaše ruské býky."
„Jaké býky?"
„Zítra je spatříte u Gokči."
„Kdo to jest? Snad vypovězenci?"
„Vaši Molokáni." ( Ruská raskolnická sekta.)

„Ach, ano . . . Velmi se o ně zajímám."
Ve dveřích objevila se neznámá postava, mající na sobě jakousi uniformu. Byl to také typ gruzínský. Můj spolucestovatel s udivením rozevřel obě ruce, drže v jedné ruce nedávno v duchanu koupenou rybu, v druhé - kus chleba.
„Jak - tys zde?" volá ustupuje zpět.
„Ano, byl jsem zde, ale nyní tu již nejsem," odpovídá vstoupivší Gruzín.
„Tys tedy silničním inspektorem?"
„Ano."
„Otěčestvennyje Zapiski" a silniční mýto!"
„Co na tom! Jedno druhému nepřekáží!"
„Ovšem ... Dovol, abych tě představil Danijlovi... Odpusťte ..."
„Dobře ... Danijlovi - jen ne v jámě lvové," opravuji svého spolucestovatel.
„Prosím za odpuštění..."
„Těší mne velmi. . . Divíte se, že v této lví jámě nachází se Ščedrin a Hugo?"
„Ani dost málo ..."
„Najdete zde Spencera i Darwina."
„Věřím ... Ne nadarmo praví kdosi ironicky u Gogola, že přijde jednou doba, kdy ruský mužík, jda za rádlem, bude čísti Vergiliovy „Georgika", ačkoliv myslím, že bude raději čísti něco rozumnějšího.
Nový známý byl velmi roztomilý pán. Spatřiv pana Mortuladze s rybou v ruce, náramně se zděsil.
„Rybu jíš, nešťastníce! Roznemůžeš se .. . Zde jsou proklatá místa."
„Jen se neboj."
„Co budeš pít? Po zdejší vodě následuje smrt!"
„Jak! Po takové čisté, průzračné horské vodě?" divím se.
„Ano, po ní; zde jest vzduch vražedný a voda smrtonosná. Vše, vše jest zde hrozné."
„Kde končí tyto hrůzy? Daleko?"
„Potrvají až do Erivaně, k Araratu a tam jest již Persie."
Nový známý pohostil nás dobrým vínem a suchou zákuskou, načež přátelsky jsme se rozešli. Z tohoto pustinnóho koutku, obklopeného hrůzami smrti, odnášel jsem si vřelou vzpomínku.
„Jak rád jel bych s vámi na Ararat, jen kdyby to bylo možno!" pravil mně Mortuladze, když jsme přerazili rozkošnou říčku Chrám s „mrtvou vodou" (zrovna jako v pohádce) a seděli na stanici pod střechou, čekajíce, až budou koně zapraženi.

„Proč nemůžete?"
„Má dovolená končí; spěchám ku svému pluku, do ležení."
„Škoda .. . Byl bych s vámi odvážnější." „Což bojíte se vystoupení na horu?" „Ovšem: vystoupiti na Ararat není tak snadné,
jako přejeti řeku Chrám."
„Nemluvte tak . . . Já v životě jen jednou jsem se polekal a to - při přechodu přes tuto říčku."
„Přes Chrám?"
„Ano, přes Chrám."
„Jak se to stalo?"
„Kdysi byl jsem v horách, když mne překvapila noc. Na zpáteční cestě k domovu musil jsem jeti přes Chrám. Blížím se k řece. Noc jest měsíčná, ale plná oblaků; měsíc brzy vykukuje z oblaků, brzy za ně se skrývá. Měl jsem pod sebou koně dobrého, ostříleného, který se nebál ani hor, ani horských říček. Vidím, že nechce do vody. Bodnu ho ostruhou - on však poděšeně řehtá, vzpírá se a chvěje se celým tělem. Co to za čertovinu! myslím si v duchu. Byl jsem líný slézti s koně a podívati se, co to jest. Zase bodnu koně do slabin a biju ho nahajkou. Řehtal ještě více a vzpínal se znovu. Slezl jsem s koně a přistoupil ku břehu. V tom vynořil se měsíc z oblaků .. . S hrůzou ustoupil jsem zpět; z vody hleděla na mne huňatá tvář .. . Viděl jsem nahé rameno a ruku. Byl to nějaký ďábel a ne člověk, s hroznou lidskou tváří. Obluda hnala se rychle po vodě ke mně; spěchala patrně ku břehu .... Vlasy vstávaly mně pod čapkou jako hřebíky a vyzdvihly ji vzhůru. Snad bych byl na místě zkameněl, kdyby byla hrůza nebyla mnou strčila zpět; bez paměti přiskočil jsem ke koni. Rozumíte mně: byla to skutečná hrůza, jaké jsem dosud nezakusil nikdy v životě, hrůza tupá, blbá, bez všelikého vědomí. V podobném okamžiku stává se člověk pitomým, zrovna jako by se nacházel v mrákotách. Zajisté uznáte, že podobné hrůzy nemůže býti na Araratu."
„Jak to víte? Snad jsou tam věci ještě hroznější."
„Nemyslím . . . Tam možno sřítiti se do propasti, spadnouti se skály, sklouznouti s ledovce a zahynouti."
„Což když stihne vás bouře ve výši 15.000 stop?"
„To všechno nic není."
„A spatříte, že s rachotem valí se na vás sněhová a kamenná lavina, které i z dálky možno často vídati?"
„Toť něco zcela jiného; vidíte to nebezpečí, víte, co to jest; já však viděl ďábla, v kterého nevěřím: nevěděl jsem, co to jest a takový nevědomý strach jest daleko hroznější nežli všechny hrůzy Araratu," pokračoval hezký Gruzín.
„Budiž; co stalo se dále?"
„Dále vše objasnilo se velmi prostě . .. Když jsem se trochu vzpamatoval, pomyslil jsem si, že je-li to nějaká živá bytost, a ne duch, musím s ní změřiti své síly! Vytáhl jsem revolver a vrazil kuli do obludy; ta nevzkřikla, ani nezařičela. Střelím do ní druhou kulí - mlčí. Po třetí rovněž ani hlásku. Tu přistoupil jsem ke břehu, nahnul se blíže a vidím, že obluda kolébá se na vodě, ale rukama nehýbe. Jdu ještě blíž - obluda mlčí a nevrhá se na mne. Konečně dostanu rozum a sehnu se k vodě ... A považte - byl to pouze nebožtík, který byl někým vhozen do vody, něco se zachytil. Již jsem se nebál jako dříve, ale nicméně nebylo mně volno. Odvedl jsem koně stranou a přebrodil se přes řeku Chrám na jiném místě."
„Kdo to byl?"
„Kýmsi zavražděný poutník .. . Když jsem,, druhého dne dostavil se s policejní hlídkou, abych odstranil mrtvolu velice nabubřelou, moji průvodci se divili, spatřivše na tváři nebožtíkově stopy kulí.. . Přiznal jsem se, že jest to mé dílo ... Doufám, že na Araratu něčeho podobného nezažijete."

* * *
Již k večeru začal se ráz krajiny velice měniti. Zahnuli jsme ostře na právo, do hor, k romantické úžlabině Deližana.
Po mrtvé stepi - jaká zde podivuhodná květena! Překvapuje oči na každém kroku! Podobné velikány říše rostlinné, spletené neproniknutelnými liánami jako zelenou sítí, nespatřil jsem nikde, ani v Evropě, ani v Africe. Všichni jsme čtli o liánách v panenských lesích jižní Ameriky, v lesích, naplněných křikem papoušků, vřeštěním opic, lezoucích po liánách se stromu na strom. Ale liány v ruské říši!. . . O takových dosud nikdo neslyšel. A takové jsou přece u nás, ačkoliv liší se od amerických.
Zkrátka řečeno, byl jsem okouzlen, překvapen touto bujnou květenou při vjezdu do rozkošné rokliny Deližanu, vlastně v předsíň tohoto rozkošného horstva, které vede k roklině Deližana. Zvláště překvapovaly mne obrovské ořechy i jiné stromy, jichž jména nedovedl mně nikdo udati. Zde při vjezdu do tohoto předhoří, mezi kukuřičnými, pšeničnými a prosovými polemi naleznete na každém kroku zahrady, neb jak tam se říká, „bostany" s melouny a dýněmi. Zde, v těchto „bostanech" pozorujete, že na těchto místech až po sám Ararat, jsou lidé, trávící noc na vzduchu; spí na zvláště zřízených pryčnách, jimž podobné nacházíme na Malé Rusi; do země zarazí čtyři kůly, sáh i více vysokých; na tyto kůly dají příčné ' trámy, jež pokryjou chrastím neb rákosím, travou | promíchaným. Na těchto vzdušných výšinách tráví
pak noc. Činí tak proto, aby nemohla se k nim dostati dravá zvířata a falangy (tarantule) se škorpiony. „Hleďte na právo!" volá pan Mortuladze, zastaviv se před jednou ze zahrad, aby si koupil meloun nebo dýni. „Viděl jste někde podobnou horu?"
,Jakou?"
„Tento neobyčejný kužel zde."
„Vidím; již dávno byl mně tento tvar podivným."
Jest to skutečně neobyčejná hora. Vystupuje poněkud z celého řetězu hor, jež tvoří jižní hřeben zakavkazského horského pásma a vystupuje neobyčejně jasně v modrém, čistém jižním vzduchu. S počátku nemohl jsem z dálky rozeznati, je-li to
hora nebo neobyčejně veliký stoh sena; tak neobyčejně pravidelný jest kuželovitý tvar tohoto divu přírody. Čím více k hoře se blížíte, s tím větším udivením se přesvědčujete, že to hora, že kdysi podařilo se podzemním silám vyzdvihnouti . tento kdysi obrovský kužel z ňader země za tím účelem, aby pověreční lidé si myslili, že jacísi i Titanové vysoustruhovali ze žuly, mramoru a porfyru takové podivuhodné mausoleum, před kterým mausolea celého světa, ano i nesmrtelná mausolea egyptských faraónů - věčné pyramidy - zdají se býti nepatrnými.
Mezi tím spouštěl se večer na zemi, i bylo třeba pomýšleti na nocleh. Vzpomněl jsem si na výstrahy mých tiflisských známých - před nastoupením noci přerušiti cestování až do rána - a proto rozhodli jsme se, že budeme přenocovati na nejbližší stanici, UzumTaly.
Pokračovati v noci v cestě bylo opravdu nebezpečné. Bylo to možno poznati i dle toho, že zakavkazsko-perské povozy, které po celý den cestou jsme doháněli, chystaly se rovněž k přenocování na dvorech duchanů, nacházejících se pří silnici.
Jest záhodno, abych o těchto zakavkazsko-perských povozech promluvil několik slov.
Mezi Ruskem a Zakavkazskem a přes Zakavkazsko i s Persií vede se dosti silný průvozní obchod. Zde možno pozorovati vozy s nákladem ruského zboží zvláště v době, když byl v hlavních sjých rysech skončen nižegorodský světový trh. čásť zboží, určeného pro Kavkaz, Zakavkazí a Persii, jde z Nižního Novgorodu po Volze a pak přes Chvalinské moře; druhá část jde po železnici do Vladikavkazu a odtud s počátku po vojenské gruzínské silnici do Tiflisu a z Tiflisu - do Erivaně, Nachičevaně, Ordubada, Tavrize atd. Toto poslední zboží vozí se pomocí vozů, jež k horským cestám jsou zvláště upraveny. Vozy ty jsou taženy čtyřmi koňmi a mají vesměs stejnou podobu; jsou neobyčejně masivní a dlouhé; rovněž masivní kola okována jsou tak bohatýrskými ráfy, kterých žádný bohatýr dosud neohnul; opatření to stalo se proto, že kola ta musila se pohybovati po žulových cestách Kavkazu i Zakavkazí. K ochraně před palčivými paprsky znojného slunce jsou povozy ty opatřeny plátěnou střechou, která spočívá na osmi ohromných dřevěných obručích, pomalovaných červenou barvou s bílými a žlutými květy. Při spatření těchto povozů vždy se mně zdálo, že tvar jejich, ozdoba i samé květy uchovaly se nezměněné od dob Cyrových a Kambysových, po jejichž bývalých zemích pohybují se nyní tyto těžké povozy. Jestliže vážený V. A. Stasov dokazuje, že naše perníky s pozlátkem a ozdoby na duhách petrohradských kočárků jsou rovněž takové, jako v nejstarší Indii, kdy skládány byly básně „Ramajana" a „Mahabharata," jestliže frygická čapka dosud zdobí hlavy italských rybářů - potomky Trojana Aeneáše - v tom nezměněném tvaru, jakým byl kdysi v době Homérově na domnělé hlavě Hermově, proč bychom nemohli předpokládati, že poddaní Gyrovi a Kambysovi, jakož i budovatelé visutých zahrad Semiramidiných, sváželi do sídelních měst těchto panovníků bohatství známého tehdáž světa ve vozech, rovněž tak těžkopádných, jaké vzbudily mou pozornost na cestě z Tiflisu k Araratu. V tom právě spočívá půvab rozkoše cestování po Východě, jaké nemůže nám poskytnouti cestování po vzdělaném, učesaném a ulízaném Západu; při tom ovšem nemluvím o historických památkách, jakož i památkách uměleckých. Východ dává tak mnoho potravy obrazotvornosti, má tak mnoho kouzla v sobě, tak mnoho divoké pestrosti při vší své surovosti, že cestování po Východě jest vždy dokonalou rozkoší. Jestliže Angličané, národ vůbec co se cestování týče vy hýčkaný, jestliže oni po všech svých mnohaletých toulkách po evropských vodách, lázních a hernách, po Temži, Wiesbadenu, Kissingách, Hamburku, Karlových Varech, Františkových lázních, po Biarici, Trouvillu, Nizze, Mentoně, Monaku s Monte Carlem, jestliže Angličané po všem tom, nabaživše se toulek po strojeném Západu, končí tím, že jedou k pyramidám, do Palestiny, ku zříceninám Palmyry a Babylonu - zkrátka touží po dalekém Východě - to vše mluví velice v prospěch tohoto. Přiznávám se, že já raději bloudím po okouzlujícím Východu než velkolepém Západu, přes to, že toto toulání po Východě bylo by mne málem stálo život a že uhnav si nyní na Východě skoro smrtelnou nemoc, nucen jsem byl hledati ihned spásu před smrtí zde, na Západě, v této rozkošné, ale mně nesympatické Mentoně.
„Přejete-li si, objednám k večeři „čachochbili," přerušuje mé historické úvahy o Cyrech a Kambysech pan Mortuladze, když jsme se rozložili k odpočinku na stanici UzumTaly, u samého vchodu do rozkošné doliny, či lépe řečeno úžlabiny Deližana.
„Co jest to čachochbili?"
„Velmi chutné jídlo ze slepice; jídlo čistě východní."
„Výborně .. . Jest chutné?"
„Budete si prsty oblizo vat - doslova oblizovat, jelikož čachochbili jí se bez vidliček pouze prsty; vidliček zde vůbec není."
Jídlo bylo skutečně neobyčejně chutné; slepice byla rozkrájena na malé kousky a s jakýmsi kořením upečena jest velmi šťavnatá i aromatická.
„Jaká to božská noc!"
„Jen u nás na jihu bývají takové noci."
„Ano, znám je .. . Do smrti nezapomenu na onu noc, když jsem přenocoval v Jerichu poblíž Mrtvého moře a Jordánu."
„Myslím, že i Noe kochal se podobnými nocemi, když vystoupil z archy."
„Já nemyslím ... Povídá se, že tam takové noci nejsou."
„Vaše petrohradské letní noci jsou rozkošné! Byl jsem jednou v Petrohradě a také nikdy nezapomenu na jeho palčivé letní noci."
A za takové božské noci, u vchodu do Deližana, jaká tu spousta cvrčků Hudba k nepopsání! Venku jest překrásně - ale spáti tam jest nebezpečno.
Naslouchaje tesklivému křiku nočních ptáků, usnul jsem, přemýšleje o Cyrovi a Kambysovi, Semíramidě a Noemovi .. .
„Jest čas k odjezdu - brzy bude ráno ..."

Druhého dne, 17. srpna, vyjeli jsme z UzumTaly velmi záhy, dlouho ještě před východem slunce.
Jitro bylo rozkošné a slibovalo rovněž tak parný den, jako byl předešlý. Vjížděli jsme do samých hor, ačkoliv dosud nesúžily se v úžlabinu a odkrývaly rozkošnou perspektivu rozmanitých záhybů a prohlubin, hustě pokrytých temnou zelení, která chvílemi ustupovala před šedými skalami a věnčícími je žulovými velikány. Z hlubokých, temných roklin tu a tam vylézala mlha a pomalu rozplývala se v ranním vzduchu.
Dýchalo se lehce, z plných plic, jakoby včera nebylo bývalo palčivého vedra a jakoby slunce, které ještě včera tak zuřivě pálilo, za této kouzelné noci a rozkošného jitra samo bylo se osvěžilo.
Po „bostanech", zelenajících se po obou stranách silnice, tu a tam procházely se lidské postavy. Byli to probouzející se zahradníci, majetníci a hlídači bostanů, z nichž jedni, sedíce po orientalském spůsobu na zemi, tiše se kolébali a modlili se k Alláhovi, aby jim dal více velkých dýní a melounů, tak velikých, jako jest veliká milost prorokova, druzí pak chodili po bostanu s ručnicí na rameně, prohlížejíce své poklady a poznamenávajíce ty, které měly býti utrženy.
Čím více v roklině jsme postupovali, tím více a více hory se úžily, přeměňovaly se ve skály skoro kolmé, nechávajíce jen nepatrné místo pro kamenité koryto rozkošné řeky Akstafi a pro obrovské stromy, jež vroubily její břehy. Jak překrásné byly tyto stoleté, možná že i tisícileté stromy!
Kamenitá silnice vine se brzy po břehu řeky, částečně v stínu stromů, částečně pod výběžky skal. Vjíždíme do skutečné, divoké, ač neobyčejně krásné úžlabiny.
„Stůj! Stůj!" volá pan Mortuladze na svého kočího. „Zastavte se také laskavě!" volá na mne.
„Co se stalo?"
„Hned uvidíte!"
Vyskočil z kočáru s revolverem v ruce. Což jsou zde snad lupiči? Ne nadarmo varovali mne před deližanskou úžlabinou . . .
„Co sestálo?" táži se svého kočího.
„Zajíčkové - zajíčkové zde běhají!"
Koukám - a na místě lupičů vidím zajíce. Celá jejich rodina rozložila se na ploché skále nedaleko silnice a bavila se patrně zaječími hrami.
Pan Mortuladze kráčí přímo k nim s nataženou rukou a revolverem.
Zajíčkové - jaká to nevinnost - nevšímají si ho a oddávají se dále zaječím zábavám. Zřejmo, že místo to jest tak pusté, tak vzdálené od úskočné civilisace, která vymyslila pušky a revolvery, že zajícové zde, vzdor své světoznámé moudré opatrnosti, nenaučili se ještě báti se úskočného člověka a ctíti ohněstřelnou zbraň.
Krvežíznivý Gruzín přistoupil ještě blíže a střílí po nevinných zajíčkách a jejich matce.
Chybil! . . . Zajíčkové přestali si hráti, s udivením hledí na kouř ve vzduchu se ztrácející i na nataženou ruku s revolverem ukrutného Gruzína, ale na útěk ani z daleka nemyslí. Svatá prostota!
„Áj, aj! Zajíčkové jsou hrůzou zkamenělí - neutíkají," šeptá můj kočí Tatar.
Zase dým . . . Bum! - a zase chybeno. „Eh, čert to vzal, jaká to ostuda!" „Ano, ostuda!"
„Mne mají za nejlepšího střelce v pluku!" „Tím lépe pro zajíce!" „Proklatý revolver střílí o loket na právo!" „Miřte tedy o loket na levo!" Přemýšlím, jak prospěšným byl by nám reolver, vrhající kulky na loket od cíle, kdybychom kutečně musili chrániti svůj život před lupiči: však na štěstí za tohoto rozkošného rána nesedali jsme se s nimi až do stanice Karavansaraje. Stanice ta nachází se v úžlabině Deližana, neobyčejně romantickém horském průsmyku. Mezitím co zapřahali naše koně a prohlíželi naše istiny, odebrali jsme se na procházku do vsi, erá měla tradicionelní východní jméno Karavansaraj. Vesnice ta má zevnějšek čistě asijský. V něm nic nepřipomíná Rus - ani tvářnost jejích obyvatelů, ani zevnějšek a vnitřek domů, rozkládajících se po obou březích bouřlivé říčky AkStafi, ani asijské krámy s asijským zbožím: ze všeho kouká brzy Persie, brzy Turecko. Cítíš, že se nacházíš v neznámé zemi, a nevěříš, že vše to náleží Rusi, že ruské jméno má zde význam a moc.
Brzy však jsme se přesvědčili, že jméno to drží se zde „čestně a hrozně", jak říkali Moskvané z dob pokoření Novgorodu dědem cara Ivana Hrozného.
Když jsme se procházeli po bazaru čekajíce, až bude zapraženo, rychle k nám přirazily dvě trojky s valdajskými zvonečky a s kočími Tatary. Za jednou z trojek následoval jezdec, podobající se Rinaldu Einaldinimu, ozbrojený od hlavy do paty.
Ve chvíli té přistoupil ke mně staniční inspektor v státní ruské uniformě a podávaje mně můj průvodní list s otevřenými listinami pp. Staroselského a Tomiče, úředním tónem uctivě ohlásil, ukazuje na Rinalda Einaldiniho:
„Ozbrojený jezdec k doprovázení vaší osoby."
S podivením podíval jsem se na hezkého jezdce.
Byl to statečný zdejší Tatar, podobající se řadovému kozáku, ve vojenském východním obleku a s ohromnou beraní čepicí na hlavě. Přes rameno měl přehozenou ručnici v chlupatém pouzdru.. Ostatní jeho výzbroj, počínající šavlí a končící kynžalem a bambitkami, vypadala rovněž úctyhodně. Junák vzpřímil se přede mnou na sedle a čekal patrně na mé rozkazy. Rozkazy udíleti nebyl jsem zvyklý a proto nemohl jsem se hned vpraviti v úlohu otce velitele.
„Jaký chlapík!" Toť bylo vše, co jsem mohl říci a kázal jsem kočímu, aby jel.
„Ejhle, kde to začíná," pomyslil jsem si, slyše za svými zády dupot koně mého průvodčího a řinčení jeho zbraně; „ejhle, kde musím jetí s ozbrojeným průvodcem."
Zřejmo, co jsem rozuměl slovem to.
K mé ochraně komandovaný ozbrojený jezdec znamenal, že jsem se dostal na taková místa, kde, dle slov náčelníka hlavní správy generála Staroselského, k vůli bezpečí mého cestování bylo třeba mně dáti průvod ze zemské stráže. Rozumí se, že průvodce ten přišel mně vhod.
Podobný průvod nazývá se tam „čapar" a jezdec sám - „čaparin". Od místa toho jel jsem s podobným průvodem až k samému Araratu, jakož i zpět až k výjezdu z deližanské úžlabiny.
Jelikož po celou dobu mého cestování nebyl jsem vydán žádnému nebezpečí se strany milovníků cizích věcí a mého života, povinnost za mnou klusajícího ozbrojeného jezdce byla velmi jednoduchá: „čaparin" jel obyčejně za mou poštovskou trojkou, někdy vedle ní a když spatřil v předu povozy nebo nějakou arbu, zvolal hlasitě „avarda" (s cesty) a nahajkou dával znamení, aby se uhnuly s cesty, nebo letěl ku předu a energicky klestil cestu, aby mohla jeti tudy má skromná osoba.
Na stanici dal jsem obyčejně jezdci na čaj a na jeho místo nastoupil jiný „čapar," který mne doprovodil k nejbližší stanici.
Známo jest, jak mnoho bylo psáno o neobyčejné romantice hor Kavkazských a zvláště o krásách vojenské gruzínské silnice, o úžlabině Darjalu s okolím a vzteklým řevem Tereku v době jeho rozvodnění. Kdo nebyl nadšen velebným vzezřením Kazbeku ne tak ze stanice téhož jména, jako se strany stanice Kobi, když zcela neočekávaně vztyčuje svou šedou hlavu za hroznými skalami, které tvoří jaksi jeho přední stráž! Kdo nebyl překvapen čarovnými obrazy s výšin Gudauru, když udivený, nadšený a zároveň poděšený zrak přenáší se s hrozné výše, tvořící nejvyšší body kavkazského hřebenu, k příšerné hloubi rokliny, z níž vytéká Aragva! Hlava se krouží, a srdce se chvěje unášejícím dojmem a hrůzou při pomyšlení, že se nacházíš na takové podnebeské výši, kde za nejparnějšího dne letního cítíš podzimní chlad a v uších šumot od rozvlněného vzduchu.
Tyto překvapující krásy vojenské gruzínské silnice jsou všem známy. Kdo jich neviděl na místě, mohl se s nimi seznámiti na obrazích malíře Meščerského neb uměleckých snímkách lepších fotografií Tiflisu.
Avšak krásy rokliny Deližana jsou málo komu známy: viděl je málo kdo, neboť najde se málo cestovatelů, kteří by jako milovníci nových míst chtěli zakusiti všechny svízele cestování po tak zvaném Malém Kavkazu. Od těch nemnohých, kteří tam byli dříve, slýchal jsem, že Deližanská roklina jest hezčí než úžlabina Tereku i Aragvy.
Abych se přiznal, s počátku jsem tomu nevěřil. Nejednou jsem četl a slýchal od očitých svědků, od jedněch, že na celém světě není krásnější panoramy, než jakou odhaluje našemu udivenému zraku Bospor, když jedete k Cařihradu nebo ku Zlatému rohu, nebo když pozorujete celou tuto panoramu zároveň se Skutarim, Princovými ostrovy a Marmarovým mořem s výšin cařihradského hřbitova; od jiných - že v celé Evropě nenajdete rozkošnější a sympatičtější krajiny nad jižní břeh Krymu a že Alušty, Jalty, Alupky, Oriandy atd. se strany moře nebo s výšin Jajly a Čatyrdaga, kdy před vámi rozkládá se celý Krym s třemi mořemi - Černým, Azovským a Shnilým Sivašem - zrovna jako na emailované míse - že vše to jest k zbláznění pěkné a rozkošné; od třetích posléze, že naše oběžnice nemá nic krásnějšího nad tu část břehů Středozemního moře, kde hledí do něho takové perly této oběžnice jako Cannes, Nizza, Mentona, San Remo a kde po břehu se vinoucí znamenitá silnice Napoleona I., tak zvaná „routě de la Corniche" - jest rozkošná skoro k šílenství. Nyní já sám, jako očitý svědek všeho toho - Bosporu se Zlatým rohem, Skutari i jižního břehu Kryma, i „routě de la Corniche", vojenské gruzínské silnice a posléze rokliny Deližana, mohu směle tvrditi, že porovnávati krásy všech těchto čtyř míst nejkrásnějších na světě bylo by velikou chybou. Krása každého z nich má zvláštní svůj ráz a porovnávati Bospor s Terekem aneb roklinu Darjala s roklinou Deližana bylo by totéž, jako spojovati veličiny, nestejnorodé.
Úžlabina Deližana, celá tato cesta z UzumTaly a Karavansaraje do výšin jezera Gokči i samého Araratu - překvapuje skutečně svou origiální a sympatickou krásou. Cesta tato jest ovšem ěknější než vojenská gruzínská silnice; avšak ato poslední dojímá svou majestátní přísností, usíci velkolepostí; může též omrzeti svou tísnící ednotvárností: všude samé bory a skály, vše to usí svou velikostí. Deližanská úžlabina jest však šlechtilejší, rozmanitější, ačkoliv obstupující ji kály a hory jsou stejně velkolepé, jako skály a ory Darjala, Larsa, Kobi a Gudaura. V obou
místech jest mnoho poesie, avšak poesie prvního jest příliš pochmurná, kdežto Deližan sebou okouzluje.
Čím hlouběji vjíždíte do úžlabiny, tím stává se krásnější. Mnoho krásy dodává jí překrásná květena, která jest tak bohatá, že nelze uvěřiti, že nejsme mezi tropy, na březích Gangy nebo Maraňonu. Tam, od Larsa a Darjala k samotnému Gudauru, do toho místa, kde dle slov básníka začínají doliny Gruzie rozkošné,
vše jest kolem holé a mrtvé; zde, od Uzum-Taly až do Gokči, zvláště k molokánské vesnici Semenovce - vše tone v zeleni. Sluch váš zde se neunavuje, jako tam - jednotvárným řevem Tereka; naopak - zde okouzluje vás sluchu lahodící bublání po kamenech průzračných jako křišfál vod AkStafi. Zde jest mnoho ptáků, kteří neobyčejně oživují celé místo: křik ledňáčků, divokých holubů, hrdliček a zvláště horských sojek*) doprovází vás po celé úžlabině do dálky 50-60 verst.

*) Zakavkazská sojka nemá nic společného se sojkou obyčejnou; jest černá se žlutými a červenými pruhy.

„Hej, starosto Pasko! Vezmi pánům průvodní listiny!"
Objeví se bělovlasý Paska, skoro hoch a volá cosi tatarsky na své kočí. Vozkové odpovídají týmž asijským jazykem.
„Dobře, namaž kola a jeď!" dává rozkaz Paska.
„Hej, pane Pasko!" volá hlasitě můj spolucestovatel.
„Čeho si přejete?"
„Nemožno u vás dostati něco k jídlu?"
„Ničeho nemáme."
„Jak to, pane Pasko?"
„Zhola nic."
„Což vejce?"
„Není vajec - slepice nenesou."
„Což máslo není?" - „Kde ho vzít? Tataři vše odvezli."
Umíněný Paska nedal nám ničeho. Stalo se tak proto, jak jsem pozoroval, že tamní ruští Molokáni chovají se nepřátelsky a vůbec neochotně k Kusům z Ruska, zvláště k „pánům". - „Vyhnali jste nás od sebe jako psy a proto nemáme s vámi co mluvit," možno čísti na jejich tvářích. Ostatně nelze se tomu divit: u nich jest Rusko - cizá země a oni pro ni - odříznutá větev.
Od Tarsačaje vedla cesta k samému Deližanu, městu téhož jména. Stoupání do hor stávalo se pořád patrnějším a rozkošné pohledy v úžlabině střídaly se jako v kouzelném kaleidoskopu.
Zde, mezi Tarsačajem a Deližanem, v rozkošných horských údolích, poprvé spatřil jsem kočující vesnici zákopnickou. Byli to titéž Tataři, jichž obydlí, vlastně podzemní díry, jež na celé léto opustili, a hřbitovy, jež překvapily mne svým vzezřením, viděli jsme nedávno, když jsme jeli Karajačskou stepí.
Kočovníci ti nepodobají se jiným kočovníkům, bydlícím v asijských i afrických stepích a pouštích. Příčinou toho jest horský ráz místa, na němž jsou nuceni kočovati kočovníci kavkazští.
Co poesie jest v tomto opravdu rajském spůobu života! V některém romantickém horském dolí neb úžlabině, na břehu horské říčky nebo ramene, spatříte rozbité stany, nezřídka vynikající pěkným zevnějškem, zvláště pak krásným vnitřkem, s různobarevnými pestrými koberci a pěkně pletenými rohožemi. Stany rozloženy jsou v stínu rozkošných, široce rozvětvených stromů. V stínu těchto stromů spatříte všechno obyvatelstvo kočujícího aulu: mužové, užívajíce svého privilegovaného stavu, nedělají takřka nic a pouze od rána do večera, sedíce se skříženýma nohama, pokuřují z dýmek a po většině mlčí, jako všichni východní solidní lidé, kdežto ženy šijou, pletou, tlukou máslo z ovčího mléka, dělají sýr a krmí děti a darmožrouty muže. Výrostkové a dětí udělali si houpačky na jedné z větví obrovského dubu neb ořechu a zpívají písně od rána do večera. A kdesi na hoře, pod dozorem rozumných psů a dvou nebo tří dětí pasou se obrovská stáda ovec - veškeré jejich bohatství a pramen rajského života.
Tak stěhují se s místa na místo, z jedné romantické krajiny do druhé, romantičtější, od jedněch pramenů a pastvin na druhá, pokud se nedostaví zimní sněhové vánice, které v horách, zdvihajících se do výše 10.000 stop nad hladinou mořskou, i na jihu bývají dosti kruté. Vánice ty zahánějí je do předešlých sídel, k rodným krbům, ku hřbitovům praotců. A odtud na jaře - jdou zase kočovat. Kočování pro ně jest rájem; rodné krby, podzemní díry jsou pouze dočasným jejich útočištěm.
A co zde za rozkošné typy! Jaké hezké muže a ženy rodí tento rajský spůsob života! Přiznávám se, že mimovolně jimi jsem se kochal.
Minuvše několik kočovnických táborů, dorazili jsme o polednách do Deližana, do samého středu deližanské rokliny. Deližan jest dosti veliké město čistě východního rázu a polohu má neobyčejně krásnou.
Zde jsem s panem Mortuladzem poobědval naposled. Zdejší „duchanščík" (hostinský) uhostil nás chutnou „čichirtmou"; byla to jakási masitá omáčka s nezbytným východním „šašlykem" (pečeným ovčím masem).
Zde rozloučil jsem se s příjemným spolucestovatelem, panem Mortuladzem, jenž z Deližana musil jeti do samých hor, kde není již vozové cesty, ale pouze jízdné. Ód tohoto místa musil jsem pokračovati ve své cestě úplně sám, pouze - v průvodu statečného „čaparina".
Nemohu nezmíniti se o tom, jak dojemně se učil se mnou Ilja, přívětivý vojenský sluha pana ortuladze. Byl sice rodilým Tatarem, ale přece ým krajanem, neboť pocházel od Saratova; byl dveden k vojsku z kuzněckého Újezdu v saraovské gubernii, kde se narodil a vyrostl v úplné evědomosti toho, co děje se na světě.
„Buďte s Bohem, vaše vysokoblahorodí," ravil, louče se se mnou; „šťastnou cestu." „Děkuji, Iljo."
„Nemáte zač, vaše vysokoblahorodí... Nyní ojedete odtud k Araratu?" „Ano, chce-li tomu Bůh." „Po železnici?" „Jak to?"
„Přece pojedete k Araratu po železné dráze?" „Proč po železnici? Vždyť tam žádné není." „Jak jest to možné, vaše vysokoblahorodí? "ždyť vede přes celou Rus železná dráha."
Ubožák nemohl se orientovati se svými charnými zeměpisnými vědomostmi, jichž nabyl doma i na vojně. Nevěděl, v které straně leží Bus.
„Nikoliv, Iljo, nepojedu přes Rusko na Ararat; Rus zůstala tamhle."

„Tam?... Já myslil, tam že jest Tiflis." Zmateně ohlédnul se zpět, pochopiv, že i on vzdaluje se od Ruska, které patrně bylo mu dosud drahým.
Dojemný stav! Ubožáka odvedli do takové dálky, že ani neví, v kterou stranu jest jeho rodná země, zdali tam, kde slunce vstává, nebo tam, kde uléhá.
Trojka má se hnula a pro řinčení rolniček nemohl jsem již slyšeti, co mluvil ke mně hezký Gruzín. Zaslechl jsem pouze jeho poslední slova: „Nikdy nezapomenu na toto setkání."

Za Deližanem začínalo poslední stoupání do hor, přesmyk přes hřbet Malého Kavkazu.
S počátku jeli jsme po břehu horské, neobyčejně rychlé a půvabné říčky; jest to vrchoviště téže AkStafi; minuli jsme několik kočovnických tatarských táborů, romanticky rozložených podél rokliny, pod větvemi obrovských stromů, a potom začali jsme stoupati vzhůru.
Byla to takřka kolmá cesta, jaké jsem dosud nikde neviděl. Každému známa jest neobyčejně příkrá cesta od Mljota ke Gudauru na vojenské gruzínské silnici, kde hrozno pohlédnouti dolů, kde i cestujícímu se silnými nervy točí se hlava a srdce se svírá při spatření hrozné sráze, když nejedete po cestě, ale po okraji svahu, jenž děsí svou neobyčejnou výškou, ale deližanský svah jest ještě příkřejší. Není však nikterak hrozný, třeba že vystupujete na něj jako na obrovskou stěnu a když jedete zpět, zdá se vám, že sletíte do bezedné propasti. Deližanský svah zdá se býti proto méně hrozným, že jeho příšerné výšky skoro ani nepozorujete; výšku tu zakrývají stromy, rostoucí po stranách nejpříkřejší části svahu a zakrývající vašim očím propast, po jejíž pokraji jedete. Když sjíždíte od Gudauru k Mljotu, vidíte stále před sebou, na právo i na levo od vozu, v němž sedíte, u nohou vašich hroznou propast a mimovolně vám napadá, že při nejmenší neopatrnosti neb neobratnosti kočího při náhlých záhybech vůz váš sřítí se do této hrozné propasti. Ostatně stačí, aby kůň něčím se polekal neb zjankovatěl, ano stačí i mocnější zavanuti větru z hor - a již vůz neb omnibus letí přes nízké kamenné zábradlí, jež nedovede zadržeti těžký vůz s cestujícími a koňmi, do propasti. Podobné tragické události na osudném svahu gudaursko-mljotském jsou obyčejnými: rozbíjejí se na kousky vozy, omibusy i kočáry a hynou koně i lidé.
Na deližanském svahu jsou podobné hrozné události sotva možnými. Zde nejedou vzhůru těžké poštovní vozy s velikým nákladem ani neohrabané, veliké omnibusy, o něž by horský vítr mohl se opříti; zde jezdí se obyčejně na lehkém vozíku, taženém do kopce třemi a s kopce dvěma koňmi a podobný vůz při rychlém běhu koní velmi snadno se zastaví, zvláště při záhybech četných klikatin svahu. Stane-li se neštěstí a podobný povoz sletí do propasti, nedopadne na dno rokliny, ale zachytí se někde za strom. Zde možno velmi snadno se poraniti, po případě zlomiti nohu nebo žebro, ale ne přijíti o život. Na svahu gudaursko-mljotském každé podobné neštěstí má v zápětí smrt.
Takový jest rozdíl mezi Gudaurem a Deližanem.
Silní koňové během asi dvou hodin vynesli mne na nejvyšší místo zakavkazského horského hřbetu. Výška ta dala se cítiti tím, že ihned po hrozném vedru, jehož jsem zažil dole, v úžlabině Deližana, na vrcholu hřbetu rázem zachvátil mne podzimní chlad, přes to, že jižní slunce svítilo nad hlavou mou stejně jasně jako v údolí, s něhož za několik hodin vystoupil jsem do výše 7 až 8000 stop.
Kam se poděla rozkošná květena! Temněla se kdesi daleko - dole, v roklinách a úžlabinách, jež zůstaly vzadu, a kolem mne bylo vše tak holé a pusté, jako v nějaké tambovské nebo samařské stepi. Podzemní vítr profoukal mne do kostí, tak že jsem byl nucen zahaliti se do téhož plaidu, který na den sv. Petra roku 1879 zahříval mne na vrcholu Čatyrdagu a koncem května 1881 na špičce pyramidy Cheopsovy, při pohledu na pohyblivé písčiny Sahary.*)

*) Na pyramidu Cheopsovu vystoupil jsem před východem slunce; musil jsem se zahaliti proto do plaidu, abych se ubránil před pronikavým větrem. Pozn. spis.

Brzy objevila se vesnice, jejíž zevnějšek byl v úplném souladu s nudnou, takřka severní přírodou, která mne obklopovala. Byla to ruská osada - osada vypovězených Molokánů. Ačkoliv jsem to věděl, přece dal jsem se schválně do řeči o Molokánech s mým kočím, rodilým Tatarem.
„Co to za vesnici?"
„Semenovka - vesnice ruských Molokánů.“
„Jakých Molokánů?"
„Inu Molokánů."
„Proč nežijou na Rusi?"
„Byli z Rusi vyhnáni."
„Kdo je vyhnal?"
„Ruští mullové - popové."
„Proč?"
„Molokáni nechtěli popům dávati peníze a proto je popové zahnali k nám."
„Žijou u vás dobře?"
„Velmi dobře; mají hojně obilí i koní."

Vesnice měla opravdu ruský ráz. Při spatření ruské vesnice najednou se mně zdálo, že srn byl kouzelnou silou přenesen z rozkošné labiny Deližana na surový sever, kamsi do štěpili gubernií. Vůkol nebylo ani stromečku, ani oviska! Bylo viděti toliko role, široké lány ilí, které bylo dosud neuzrálé a nepožaté. Bylo v srpnu, tehdáž, kdy při mém odjezdu z Petrohradu - v prvních dnech srpnových - tam začali žíti obilí v okolí Pavlovská a Carského la, a zde, na jihu, skoro pod samým Araratem, e uzrály již vinné hrozny, zde, v okolí jezera )kči, stojí na polích nepožaté obilí. Surové, opravdu sibiřské místo! Ne nadarmo li sem posláni vypovězení Molokáni, ruští ramalisté. Zde trvá léto pouze dva měsíce, ale ié jest to léto! Jest chladné, surové, s ustavným, do kostí pronikajícím větrem. Jasné slunce e nehřeje, jakoby nebylo jižní, ale laponské, snové. A i točnové slunce, ač ne dlouho, přece létě pálívá. Ano i v Sibiři jest slunce přivedší a léto teplejší než zde. „Ruští mullové" děli, kam měli poslati nešťastné Molokány . .. Zvědavě prohlížel jsem si tuto ruskou vesnici, vrženou do středu Asie, skoro do Persie. Milé, ské obrazy! Vane z nich chlad, ačkoliv jsou nám rodné, raak zde ani to nelze říci, co vyrvalo se z prsou, snulého Někrasova při spatření ruské krajiny:
Jako matka nad synovou mohylou stená čejka nad rovinou unylou; jestliže oráč píseň zapěje, smutná ta píseň srdcem zachvěje; lesy zde tvoří jen osika, sosna, nejsi ty veselá, krajino rodná .. .
A zde není ani sosny, ba ani bídné osiky - ničeho! Kdyby aspoň píseň, třeba smutná, plačící, ale přece ruská zde se ozvala; ani toho není! Okolo vesnice jest toliko hnůj, hromady černého sušeného kravského hnoje*) a pole se zelím a bramborami - toť bylo vše, co zdobilo tuto vesnici vypovězenou a připomínalo vzdálenou Rus. Ženy mají na sobě pestré šátky, sukně z moskevského kartounu, muži pak a děti červené košile; rusé dětské hlavičky uchovaly svou barvu i pod sluncem jihu. Těmto mladým hlavičkám i dospělým mužům jest Rus rovněž tak neznámou, dalekou cizinou, jako Nová Guinea, kam dobrovolně poslal sebe do vyhnanství dobrovolný mučedník vědy Miklucha Maklaj**), nebo nějaká Kaledonie.

*) Na východě, kde jest nedostatek dříví a kamenného uhlí, topí se sušeným kravským hnojem.
**) Miklucha Maklaj, slavný cestovatel ruský po Oceánii, jenž nedávno zemřel v Petrohradě následkem pakostnice, kterou utržil si na cestách. Žil několik roků mezi Papuy v Nové Ghiinei, pročež zhusta nazýván byl „králem Papuů". Z jeho zajímavých cest přinesly ukázku „Květy" roku 1889. Vdova Maklajova, rodilá Angličanka z Austrálie, zná dobře rusky a vychovává syny Maklajovy v duchu ruském.

„Nestýská se vám po Rusi?" tázal jsem se jistého starce na stanici, když mně chystali vůz a zapřahali koně.
„Proč by se nám stýskalo? Nemáme k tomu času," usmál se stařec.
„Nezapomínáte na ni?" „Proč bychom zapomínali ..."
„Jste již dávno zde?"
„Již velmi dávno ... Zapomněli jsme již, kolik roků."
„Odkud jste byli vypovězeni?"
„Byli jsme z gubernie tambovské; ale jsou zde také někteří z gubernie saratovské."
„To jsme tedy krajané."
„Pocházíte ze Saratova?"
„Ano, trochu . . . Žijete zde dobře?"
„Nemůžeme si stěžovati; žijeme a chléb žvýkáme."
„Ale máte tu zimu jako v Sibiři."
„Ovšem - tepla máme poskrovnu: léta dal nám Bůh pouze na dva měsíce a ostatně sám vidíte, jaké to léto. Kam máte nyní zamířeno?"
„Nyní do Erivaně."
„V záležitostech služebných?"
„Nikoliv - jen tak ..."
„Snad k příbuzným?"
„Nikoliv . . . Chci se podívati na Ararat."
„Snad za příčinou slibu? Zdejší lidé jezdí tam na pouť."
„Jdu tam také skoro za týmž účelem."
„Šťastnou cestu."

Staří Molokáni, jak jsem pozoroval, jsou dobromyslnější a hovornější než mladí. Mladí hledí na Rusy trochu skrze prsty. My Rusové jsme jim nejen cizí, ale částečně i nepřátely: vyhnali jsme jejich otce z rodné země, ublížili jsme jim a proto jest zcela přirozené, že cítí trpký pocit k Rusku i Rusům. Starcům zůstává Rus nicméně rodnou zemí: se starou křivdou smířila je doba a proto když spatří Rusa, mimovolně vzpomínají na dalekou svou vlast. My jsme pro ně - „psíkem z rodné země."
Zcela jinaká jest mládež.
„Chtěl bys na Rus?" tázal jsem se ryšavého hocha ve šviháckém kaftaně a s čepicí úplně městského střihu.
„Proč bych chtěl na Rus?" tázal se mne hoch.
„Tak - podívat se."
„Ne, pane, netoužím po ní."
„Proč?"
„Tam našince Molokána dávají do žalářů."
„Nyní se tak již neděje."
„Tomu nevěřím."
„Proč pak?"
„Lidé to povídají - vojáci."
„Ano," pravila na blízku stojící žena, která přinesla mně napit kvasu, „toť již poslední, když jsou lidé k vůli modlitbě zavíráni."
Proti takovému důvodu byl jsem bezmocným. Hle, jaká to žena!
Odjížděje ze Semenovky, úplně jsem zapomněl, že se nacházím v okolí znamenitého jezera Gokči. Vítr dul dále od severovýchodu. Zima pronikla mne tak, že jsem nevěděl, jak bych se ohřál, jelikož kromě plaidu musel jsem obléci kožený oblek s červenou flanelovou podšívkou, jejž jsem si byl opatřil v Petrohradu za příčinou vystoupení na Ararat.
Najednou, zcela neočekávaně, spatřily oči mé překvapující divadlo. Na výšině sedmi neb i více tisíc stop nad hladinou mořskou, uprostřed skalnatých, rozervaných hor, spatřil jsem nové moře! Moře ve výšce, která o dva tisíce stop převyšuje výšku Jajly a Čatyrdaga! Toť zajisté div přírody. Jest to táž nekonečná mořská dál, táž břehů nemající vodní rovina, ztrácející se za obzorem, stejně čarovná modř, kterou spatřuje oko při pohledu na Černé nebo Středozemní moře, - a kde? Na horské vysočině, ve výši 7000 stop. Bylo to - znamenité jezero Gokča. Byl bych málem vzkřikl: vždyť nemůže býti moře v takové A bylo to přece moře: byly zde takové vlny, jako na každém jiném moři, valící se po opálovém povrchu tohoto čarovného jezera a s hukotem rozbíjely se o pobřežní skály a kameny. Rovněž tací, jako nad jiným mořem, vznášeli se rackové, naplňujíce vzduch žalostným křikem; byla zde táž přísná majestátnost, táž obrazotvornost děsící nejistota - co tam dále, za onou duši mrazící vodou ? Šedé, popelavé hory obstupovaly s levé i pravé strany toto moře a zrovna před očima rozkládala se nekonečná dál, nezměrná spousta vody. Minuvši nevelikou tatarskou vesnici s černými pyramidami suchého kravského hnoje, cesta vede po pravém, jihozápadním břehu Gokči. O zevnějšku a rázu této vesnice možno říci totéž, co řekl J. S. Poljakov, jenž cestoval zde na podzim roku 1879 za příčinou archeologického bádání o Novém Bajazetě a jiných tamních osadách. „Když jsem přijížděl k Novému Bajazetu" - píše Poljakov - „nechtěl jsem uvěřiti, že to město: nejprve spatřil jsem pyramidy suchého kravského hnoje. Taková pyramida jest bohatstvím zdejšího obyvatele, jelikož na všech horách po jihozápadním břehu Gokči není ani lesů, ani křovin. Aby mohl
zde někdo žíti, jest nucen věnovati se chovu dobytka, aby měl palivo k vaření pokrmů a topivo. Nedostatek lesů byl také příčinou, že zdejší obyvatelé začali své chatrče stavěti v zemi, vykopávajíce dosti hluboké jámy. Kámen nahrazuje jim ve většině případů dřevo; kamenem vykládají se stěny uvnitř chatrče v jámě a vystaví se zdi, jež sahají nad povrch země. Kámen bére se neotesaný a klade se na sebe obyčejně bez cementu, spůsobem nejprimitivnějším. Pouze střecha dělá se z dřevěných trámů, na něž pak nahází se hlína.
Ohrada okolo domů pro dobytek a stodoly staví se rovněž z neotesaného kamene, lávy. Z ní také dělají se některé nádoby, jako koryta, nádržky a pod. Kdyby nebylo vidět pyramid suchého kravského hnoje, obilních polí okolo osad a dýmu z chatrčí, bylo by těžko rozeznati zdejší auly od přirozených vyvýšenin v zdejších kamenitých horách a pahorcích . . . Když se ubíráš po skalách jihozápadního břehu Gokči, všude setkáváš se s podobnými osadami, částečně moderními, částečně pak starodávnými, dávno opuštěnými. Než nynější pastýřské osady málo se liší od starodávných, opuštěných, tak jako i nynější pastuchové od těch, kteří prosluli v hlubokém dávnověku v západní Asii."
Kdo cestoval na Čatyrdag a spatřil tamní pastýřské Tatary a jejich kamenné chatrče stavby pelasgické, ten již do jisté míry jest obeznámen s tímto obrazem prvotního života jak současných Nimrodů, tak i těch, kteří kdysi byli králi v Asii, prvními historickými králi na zemi.
K následující molokánské vesnici a k stanici Jelenovce vede cesta po kamenitém břehu Gokči. Cesta tato jest tak přitlačena horami ku břehovému svahu, že jízda po ní jest velmi zdlouhavá; každé chvíle se ti zdá, že při neopatrném zahnutí neb rozběhnutí se kol sletíš střemhlav do opálového jezera, pěnícího se pod útesem.
V levo, nedaleko od břehu, jest viděti neveliký skalnatý ostrůvek, s jezera skoro nepřístupný, podobný pevnosti. Viděti na něm šedé zdi starodávných budov i pravých opevnění, nad něž vypínají se jakési starožitné, kuželovité kopule arménského kostela. Toť - starodávný arménský klášter, o němž se zmiňuje S. P. Zelinský ve svém popisu Erivaně. Praví, že v starožitném kostele tohoto kláštera dosud nade dveřmi uchoval se nápis, jenž hlásá, že roku 1557, kdy Turci odňali Peršanům kraj erivaňský, vládl Erivani jakýsi Agupbek.
S tohoto nepřístupného ostrůvku zeje hluboká osamocenost; ostrůvek ten, jakož i sama Gokča, nazývá se po arménsku Sevan. Ticho této samoty ruší pouze jednotvárné nárazy vln a žalostný křik mořských racků.
Skoro až do samé Jelenovky vede cesta po témž skalnatém břehu Gokči. Na jednom místě, kde zimního času frývají často laviny se sousedních hor, zřízena jest nad silnicí kamenná galerie Iv podobě tunelu, s dřevěnými oporami a několika postranními světlíky. Chlad a vlhkost panuje v ní jako v hrobě.
V Jelenovce, dosti veliké vesnici, jsou titíž Molokáni a týž podzimní chlad; avšak zřejmá spokojenost obyvatelů, rozlehlá pole, posetá pšenicí, veliké stohy loňského, starého obilí a zdravé vzezření obyvatelů dostatečně oslazují poněkud sibiřský život vypovězených národních filosofů-racionalistů. Celé okolí, obklopující tyto ruské Bsady, nedovoluje přáti si něco lepšího. Hory,
obkličující amfitheatrálně i jezero Gokču, i celý jihozápadní obzor, dodávají tomuto místu mnoho velkolepé poesie.
Za Jelenovkou, cestou ku stanici Achty, Grokča ztrácí se s očí a místnost začíná se pomalu snižovati až do Erivaně a rozkošného údolí Araksu, které jako bohatý koberec prostírá se u samého úpatí Araratu.
Den začal schylovati se k večeru, já však do noci musil jsem minouti ještě dvě zastávky. První zastávka byla před stanicí Achty, bohatou a rozlehlou tatarskou vesnicí, do polovice osídlenou Molokány, částečně pak Armény.
Druhou zastávku musil jsem učiniti stranou od poštovské silnice, vpravo, do hor, kde v tu dobu meškal na letním bytu jak erivaňský gubernátor, tak i všechny guberniální úřady.
Toto kočovné sídlo - jest starodávná arménská horská vesnice, Daračičag.
Daračičag musil jsem navštíviti z různých příčin. Především musil jsem si opatřitivdoporučení gubernátora, Michajla Jakovleviče Šalikova, kterému měl jsem odevzdati dopis z Petrohradu od mého dobrého přítele, všestranně vzdělaného Nikolaje Dementěviče Novického, nyní náčelníka štábu turkestanského generálního gubernátora, a rovněž dopis od inspektora kavkazského učebného okruhu, mnohováženého Cyrila Petroviče Janovského, zároveň s písemným doporučením a pozdravem od proslulého znalce Kavkazu i Zakavkazska, jenž tak mnoho přispěl k vědeckému prozkoumání toho kraje, generála J. J. Stebnického. Doufal jsem, že obdržím od M. J. Šalikova připiš k místním úřadům, aby mně všemožně přispívaly k provedení mého plánu, nemaje ani nejmenšího tušení, jak draho přijde mně to, po čem jsem toužil.
Za soumraku dne 17. srpna byl jsem v Daračičagu.

Daračičag - letní kočovné sídlo erivaňských úřadů - rozkládá se v horách ve vzdálenosti k verst v prayo od poštovní silnice a 50 verst Bd Erivaně. Šťastná poloha a příjemná, mírná teplota tohoto aristokratického kočovního sídla, Biá dvě vynikající vlastnosti: Daračičag rozkládá se především na horské výšině několik tisíc stop fcad hladinou mořskou, což zbavuje ho tropického hredra Erivaně, kde Réaumur v tu dobu ukazuje skoro F~50° a kde letního času jak vzduch, tak i všechny podmínky života jsou nezbytně smrtonosnými a myriády, prostým okem skoro neviditelných moskytů otravují v noci existenci i těch (snášelivých a všemu přivyklých místních obyvatelů, kteří pro práci neb chudobu jsou odsouzeni zůstati v létě v tomto horoucím pekle; potom má Daračičag takovou šťastnou polohu, že člověk, který se zachránil v této výši před erivaňským peklem, nezakouší v této výšině zároveň podzimního chladu a větrů, které panují po celé léto y okolí jezera Grokči, jelikož od severu chráněn lest vysokými horami, výběžky vynikajícího Alagjozu, které jej obklopují v podobě obrovské pódiový, a od jihu a východu zahřívá ho slunce, které v Erivani jest tak vražedné a zde, ve výši několika tisíc stop, tak příjemné.
Toť příčina, proč se sem v létě stěhují všechny erivanské úřady, jež nuceny jsou i v létě pracovati - psáti protokoly a podpisovati různé listiny. Jsou zde také villy erivanské intelligence.
Celý Daračičag skládá se skoro z jediné ulice, rozložené po horském svahu, po jehož obou stranách bělají se neveliké domky, náležející po většině Molokánům, převládajícímu živlu toho originálního kočovního sídla. V těchto domkách bydlí v létě erivanské úřady. Proto při vjezdu do této vesnické obce velmi jsou nápadný po ulicích se procházející postavy, jež nemají nic selského na sobě: jsou zde elegantní paní a slečny v moderních šatech, pěkně ošacené děti bohatých rodičů s chůvami a vychovatelkami, gubernští lvové a mladí pigeons (holubí), důstojníci a generálové v uniformách, policejní důstojníci i vojáci; zde jsou také Molokáni v kaftanech úplně moskevských a červených košilích, Molokánky v čisťounkých šátkách a bílých náprsenkách, oblečené čistě, švihácky, jako dokonalé chůvy nebo měšťanské slečinky; jsou zde též Arméni, Tatarky v červených kalhotách a s turbany, tytéž kvetoucí a pestré Tatarky, které samy sebou tak romanticky okrašlují své vlastní kočovné tábory se stany a ostatní divoké, ale romantické okolí.
Můj kočí, když vjel do Daračičagu a vyškrabal se do polovice ulice (do slova vyškrabal, neboť ulice jde tak příkře do kopce), zastavil koně.
„Proč jsi zastavil?" tážu se.
„Aby si koně oddechli," zněla odpověď; „ulice jest velmi příkrá, zrovna jako Alagjaz."*)

*) Algjaz neb Algjoz =s Oko Alláhovo. Tataři vyslovují Alagjaz.

„Což jest Alagjaz velmi příkrý?"
„Oh, velmi příkrý I« „A vysoký?"
„Uh! Vysoký!"
„Vyšší než Ararat?"
Můj Tatar podíval se s nedůvěrou na mne.
„Vyšší? Jak vyšší!. .. Ararat jest hora neobyčejně vysoká - uh, jak vysoká, kdežto Alagjaz jest hora zcela malá."
„Možno vystoupiti na Alagjaz?" „Na Alagjaz možno!"
„Což na Ararat?"
„Oh! Na Ararat jest to zhola nemožno."
Zúmyslně vyptával jsem se ho na Ararat. Věděl jsem, že jak u zdejších mohamedánských Tatarů tak i Arménů jest hluboce zakořeněné přesvědčení, že na Ararat nemožno vystoupiti, že zakázáno to lidem i křesťanským Bohem i Alláhem, že ti odvážlivci, kteří osmělí se přestoupiti zákaz Boží a odváží se vystoupiti na posvátnou horu, hynou nejhroznějším spůsobem.
„Proč nemožno vystoupiti na Ararat?"
„Zapověděl to Alláh - Bůh!"
„Bůh leccos zakazuje a lidé to přece dělají." „Ale to jest zhola nemožno . . Byl zde jeden Angličan, který jel na Ararat s „mašinou". Nu - jel, jel a dostal se do polovice hory; ale tam seslal Bůh vítr, tak prudký vítr, že najednou sebral Angličana a odnesl ho neznámo kam. Takovým spůsobem zmizel beze stopy."
„Toť hrozné!"
„Ano ... Byl také jeden Francouz, který si udělal jakýsi kufr a v kufru tom letěl na Ararat... Ale veliký vítr sebral ho i s kufrem a také Francouz zmizel neznámo kde."
Co rozuměl Tatar slovem „kufr", nevím; slýchal však bezpochyby něco o balonu a z toho povstal „kufr" a nešťastná vzduchoplavba Francouzova.
V Daračičagu zastavil jsem se v tak zvaném tamním hostinci. Byla to podivná, poloorientalská místnost, krytá slámou a rovněž takovými „čísly", jimž nemožno dáti žádného jména; byly to maličké komůrky, z nichž jednu uchystali pro mou osobu. Dal jsem si udělati míchaná vejce - na vaření něčeho bylo již pozdě - a jedl jsem chutné jídlo z misky sedě na okně, jelikož na stoličce seděti bylo zhola nemožno.
Požádali na mně průvodní list, jenž odnesen byl k policmistrovi, který musil se také na léto přestěhovati do společného kočovného sídla guberniálních úřadů. Vyhověl jsem požadavku zákona a ráno odebral jsem se sám k náčelníku policie, jenž byl velmi ochotným a úslužným člověkem, načež zároveň s ním odebral jsem se ke gubernátorovi.
Gubernátor přijal mne tak, jak jsem částečně očekával, jelikož již před tím slyšel jsem o něm velmi mnoho pochvalného, nejen jako o gubernátorovi, ale i jako o člověkovi.
Dobré přijetí spůsobily snad také přivezené mnou dopisy, ale i při tom nalezl jsem vněm příjemného, prostého a sympatického muže.
Začali jsme mluviti o cíli mé jízdy. Nejlaskavější generál byl ochoten učiniti pro mne všechno možné, co na něm záviselo jako náčelníku kraje, doporučiti mne místním úřadům u Araratu, aby mně byly pomocnými při mé výpravě, daly mně zkušené průvodce a stráž, aby mi ukázaly staré osadníky, kteří by se snad pamatovali, jak vykonal r. 1850 vystoupení na Ararat generál Chodžko zároveň s Chanykovem, Alexandrovem, Moricem, Uslarem, Šarojanem a se 60 vojáky a kozáky.
„Toť vše, co mohu pro vás vykonati," končil; „podrobná organisace výpravy bude záviseti na vás."
„Ovšem . . . Děkuji vám . .. Ostatně doufám, že u samotného Araratu najdou se lidé, kteří by se mnou chtěli se pokusiti o ono štěstí, jehož dosažení jest ostatně spojeno s nebezpečím."
„Na koho počítáte?"
„Mám ještě dopis od generála Nikolaje Dementěviče Novického k jeho dobrému známému a soudruhu z vojenské akademie, plukovníku Nevěrovskému."
„K veliteli umanského kozáckého pluku, jenž leží nyní v Aralychu?"
„Ano, k němu."
„On však, k vašemu neštěstí, není právě v Aralychu."
„Kde jest?"
„Na dovolené - v lázních v Pjatigorsku na Kavkaze."
„Škoda; skládal jsem v něho veliké naděje." „Ostatně můžete se obrátiti na plukovníka Arakelova, jenž zatímně spravuje pluk na místě Nevěrovského; jest to velmi hodný a ode všech vážený stařec a muž nejvýš ochotný: učiní pro vás všechno možné .. Vyřiďte mu pozdrav ode mne.u
„Děkuji - použiji vaší rady a doufám, že..."
„Ach, ano! . . Málem bych byl na.to zapomněl!" přerušil mne Michajl Jakovlevič; „zde, v Daračičagu, nachází se právě surmalinský okresní náčelník, pan Kokčajev; přijel sem na několik dní, aby navštívil příbuzné. Bude vám nejvýš ku prospěchu: Ararat nachází se v jeho okresu, v jeho rukou, on má všechny prostředky, aby mohl vám býti prospěným . . , Hned pošlu pro něho a pak se domluvíme, jak bychom pomohli vaší věci."
Pro mne byl to šťastný nález, neboť více jsem k mému podniku nepotřeboval.
Generál dal hned k sobě zavolati vítanou mně osobu a za několik minut surmalinský náčelník byl již u nás. Zdál se býti mým dobrým geniem, ačkoliv ani on, ani já nemohli jsme předvídati, co očekává mne v budoucnosti. A v budoucnosti očekávalo mne veliké sklamání a tak nešťastný konec, na nějž do smrti nezapomenu.
Ostatně nesmím předbíhati ve vypravování...
Surmalinský okresní náčelník, Nikolaj Petrovič Kokčajev, jenž dostavil se na zavolání gubernátora, učinil na mne velmi příznivý dojem. Jest to čistokrevný typ jižního muže: hezký, osmahlý, s živým, jasným leskem v černých očích.
Seznav, oč běží, přijal s nadšením návrh gubernátorův. On sám dávno chtěl se pokusiti o vstoupení na biblickou horu, neměl však dosud k tomu příhodné chvíle, a také neměl žádného průvodce,'ačkoliv Ararat hledí stále do okna jeho kabinetu - v Igdyru, u samého úpatí posvátné hory, kde se nachází jeho byt. Slíbil, že zároveň A se mnou podnikne vystoupení na historickou svatyni, vystoupení, které jako utkvělá představa zapustilo hluboce kořeny do mé duše, zavládlo mou obrazotvorností a odňalo mně spánek.
„Já sám, mýma vlastníma rukama postavím Danijla Lukiče na samý vrchol Araratu!" Toť jsou vlastní slova pana Kokčajeva.
Potom dal mně gubernátor vyhotoviti otevřený list, v němž bylo psáno: „Nařizuje se staničním inspektorům zemské stráže na silnici, vedoucí z Daračičagu do různých míst erivaňské gubernie, aby státnímu radovi D. L. Mordovcevu (totiž mně) dáván byl bez otálení na všech stanicích bezpečný průvod z jezdců zemské stráže a aby mu bylo pomáháno všemožně v mezích zákona."
O druhé hodině gubernátor pozval mne i pana Kokčajeva k obědu, abychom se konečně úplně domluvili stran výpravy.
Rozloučiv se na chvíli s roztomilým hospodářem, vyšel jsem si na procházku po Ďaračičagu prohlédnout si zbytky pozoruhodných starožitností tohoto zajímavého městečka, naproti bytu gubernátorovu.
Především padla mně do očí napolo sbořená věž, z které zůstaly pouze části tlustých zdí, dvéře a okna. Vstoupil jsem do dveří - nebyly to již dvéře, ale veliký průlom, jakoby byl spůsobený dělovými kulemi nebo beranem, ačkoliv tímto všerušícím beranem byl bezpochyby toliko čas, jenž vložil svou těžkou ruku na historickou památku kdysi slavné a kvetoucí Arménie, jako nezávislého království, které v onu dobu hrdinsky zápolilo s Peršany a Turky. Stěží vydrápav se přes kameny a rum do těchto dveří, které již dávno byly zbaveny svých masivních žulových veřejí, dlouho prohlížel jsem si smutný vnitřek zbořené budovy; po obou stranách ode dveří zůstaly uchovalé neveliké výklenky ve zdi, obložené tesanou žulou a z výklenků těch udělány byly do zdí jakési otvory, sloužící k neznámým účelům. Napolo sbořená okna ve zdech hledí na nás tak, jakoby to byly černé důlky v suché lebce nebožtíka. Jsou vyklenuta žulou, výborně tesanou, ale silně poškozenou zubem času a nepohodou. Uchovaly se pouze vnitřní, menší dvéře, nacházející se zrovna naproti hlavním, zevnitřním vratům; kam však dvéře ty vedly - zůstává nyní tajemstvím času a zkázy.
Nedaleko od této věže, trochu do kopce, jsou velikolepé rozvaliny kostelů. Budovy ty, ačkoliv jsou hrozně poškozeny zubem času a asi do polovice zříceny, přece do dnešního dne vydávají svědectví o vysokém stupni umění, kterého dosáhla kdysi architektura arménského království. Jaká byla zde čistota, jemnost a vkus při provedení ! Jakou krásu a velebnost bylo zříti ve všem Pouze levý kostel nebo zvonice dostatečně se uchovala ; pouze homolovitá kopule a věžička jsou napolo rozvaleny; avšak při všem tom jest budova velmi krásnou, zvláště úzké průřezy ve zdech na místě oken. Menší - prostřední kostel - představuje také toliko mrtvou kostru, jest však dosud pozoruhodný. Pravá budova, hlavní kostel nebo velechrám, překvapuje svou velebností a krásou při vší své spustlosti. Zvláště majestátnou jest hlavní kopule této budovy, která jest rovněž napolo sbořena.
Dlouho procházel jsem se v hluboké zamyšlenosti kolem těchto rozkošných zbytků starodávné říše, která nyní jest tak politicky mrtva, jako všechny tyto rozvaliny - větrem překocené kříže, propadlé kopule i zdi, napolo rozbité náhrobní desky a povalené ploty. Kolem kostelů, na dvoře, i za ohradou, jsou všude hřbitovy, náhrobní památníky s arménskými vypouklými nápisy, prolezlými jako červotočinou časem, deštěm a sluncem - všemi těmito mohutnými činiteli zkázy i života. Což jiného jest také život, než ustavičná zhouba! A co jest tato zhouba, než sám život, věčný, nekonečný! Život a smrt - jsou blíženci: smrt dává život, ale ne zemřelému, a život jest smrt, pozvolné umírání pro žijícího. Naproti přední straně rozvalin jest celá řada stojatých náhrobních desk se starodávnými arménskými nápisy, časem rovněž porušenými, jakoby tam stáli sami nebožtíci a hlásali o sobě, kdo byli a jak byli kdysi mocnými a šťastnými. Na dvoře jsou rovněž takové náhrobní desky s nápisy a kříži - a vše to připomíná smrt, věčnou zhoubu: mnohá jména nebožtíků se setřela a skutky jejich zapomenuty, jako zapomíná se i upomínka na slavnou kdysi a nezávislou Arménii. . . Vše hyne... A přece nezmizel dosud úplně dosti čerstvý nápis na porfyrové náhrobní desce: „Zde odpočívá prach podplukovníka Ivana Nikitoviče Popidžanova, jenž narodil se roku 1801 a zemřel dne 22. července roku 1875." Dole jest arménský nápis. Na jiném kameni vyryta jsou pouze dvě dojemná slova: „Naší Ninočce." Nina jest oblíbené jméno v celém Zakavkazí.
Kamkoliv noha stoupne neb oko pohlédne - všude smrt a zhouba, avšak jest zde také kypící život: v štěrbinách zdí usadila se svěží zeleň a vykukují odtud květy; celý dvůr a starožitné desky s nápisy zarůstají travou; myriády, doslova myriády ještěrek lezou po deskách, po plotech i hladkých stěnách; vše to žije, vyhřívá se na slunci a
skrývá v zeleni.
Na vrcholku hlavní budovy, kdesi vysoko v kopuli, jest hnízdo sokola, v němž pískají nastávající dravci, hubitelé těchto životu se těšících ještěrek, živých obyvatelek hřbitova.
Sama ohrada kolem kostelů a náhrobních desk skládá se ze zbytků rozbitých kamenných křížů a desk: rozvaliny ty chrání samy sebe, střeží to, co není dosud rozbito v prach, co není rozvlečeno... A po deskách s nápisy mimo ohrady, po polámaných, ze žuly tesaných křížích již drkotají kola arby, jedoucí do hor.
Vůkol jest neobyčejné ticho. Pouze chvílemi horský větřík zašelestí suchou travou - a tráva tato zdá se cosi šeptati, tak že mimovolně ohlédneš se zmateně kolem sebe, není-li zde někoho živého .. . Než není zde nikoho . .. Rozmlouvá to větřík se suchou travou a slunce pohrává na nějaké hladké desce, totéž slunce, které kdysi svítilo nad nezávislou Arménií, totéž slunce, které živí a ve vzrůstu podporuje vše nové a zničuje úplně vše mrtvé jako zbytečné, nikomu nepotřebné ...
Když jsem se vracel od rozvalin do hostince, dostal jsem se do středu hlučného, pestrého zástupu, jenž zatarasil celou ulici Daračičaga a křičel a zpíval, co mu hrdlo stačilo. Jakýsi oriental zpívá tak hlasitě, že slyší ho celá ulice:

Ach, chytejte dni ty zlaté -
těch nemnoho v žití tom ...

Molokánští hoši v červených košilích a černých plyšových kalhotách stojí zde v zástupu a hlasitě vysmívají se jakémusi opilému Rusovi, jenž stojí naproti v postavení gladiatora a spílá jim:
„Proklatí Molokáni! Proklaté obludy! Komu si mám nyní postěžovati?"
Molokáni se chechtají, čímž opilce dráždí ještě více.
„Kš-kš! Jděte do schůze, proklatí cucáci mléka! Do schůze!"
Slyšeti také čistě východní volání: „Alláha! Lja Alláh!"
Uprostřed tohoto hluku slyšeti jasně písklavý hlas Molokánky:
„Vaňko! Vaňko! Nezahnal jsi dosud býka.."
V hostinci nalezl jsem ve svém „čísle" čili komoře černooké dívky Arménky,. příbuzné hostinského Arména. Hrajou v karty a nazývají trumfového krále „trumfovým šachem". „Šach" - jak ozývá se z toho Persie! Dívky učí se v ústavě v Erivani, v pensionátu paní Stasjulevičové, jehož váží si velmi nejen Rusové a Arméni, ale i mohamedáni, kteří s důvěrou svěřují své děti paní Stasjulevičové.
Dívky, jež chtěly se pochlubiti, jak dovedou rusky čísti, přinesly jakousi čítanku a mladší z nich začala směle doklamovati:

Varón *) k varónu letit, varón varónu kričit: Varón, gděb nam poobědať? Kab by nám o tom provědať?
„Varón" (havran) ten velmi se mně zalíbil.

*) Vorón; první bezpřízvučné o zní mezi a a o, což cizinci rusky mluvící obyčejně vyslovují jako čisté a. Tak činí i zde Arménky.

Po obědě u gubernátora vypravil jsem se ihned na další cestu. Avšak z Daračičagu odejel jsem teprv za šera, jelikož v samotném Daračičagu není poštovské stanice i bylo třeba poslati schválně pro koně do Achty.
Srp mladého měsíce vystupoval jasně na světlé obloze zrovna pod večernicí. Hluboce jsem cítil, že kolem mne jest - poetický Východ oškubaný, jasný, třeba v záplatách, rozkošný a sympatičky, ačkoliv děsící svými mory, zimnicemi, cholerami a jinými nemocemi. Kola drnčela po kamenech, zrovna jako po mých nervech. Zřídka spatřil jsem neohrabané arby s neohrabanými buvoly. V temnotě ozval se jasně hlas mého kočího: „avarda!". (Z cesty!).
Na stanici dostal jsem se již za úplné tmy. Ačkoliv měl jsem právo na základě otevřeného listu gubernátorova žádati pro sebe ochranu - ozbrojený průvod, přece rozhodl jsem se přečkati temnotu noční na stanici, abych ráno za svítání viděl lépe cestu, po níž měl jsem se ubírati ke kýženému cíli.
„Ah! Tys jel včera se mnou do Daračičagu," slyším najednou hlas za sebou.
Ohlédnu se do temnoty a spatřím - známou, dobromyslnou tvář. Byl to týž kočí Tatar, jenž mně včera vypravoval, jak jistý Angličan na „mašině" a jeden Francouz v „kufru" jeli na Ararat a jak byli větrem zaneseni neznámo kam, tak že zmizeli beze stopy.
„Ano, ano, jsem to já, příteli!" zaradoval jsem se známému divochu; když bloudíš daleko od rodných míst, potěší tě každá dobrá tvář.
„Ah! Toť buvol!" slyším najednou v temnotě jiné volání.
„Buvol - já buvol," odpovídá klidně můj přítel divoch.
V temnotě rozeznávám na verandě staničního domu černou postavu a pod pláštěm vykukující bílý kabát. Dle výslovnosti poznal jsem Rusa. „Buvole, odnes kufr."
Buvol vzal klidně z vozu kufr a mlčky vlekl ho po schodech.
„Odneste i mé věci, přátelé!" velím já.
„Chceš zde přenocovati, pane?" táže se mne jakýsi bohatýr v čepici, veliké jako kopule velechrámu sv. Jakuba v Petrohradě. „Ano, budu zde přenocovati." „Děkuji, pane! Kůň dosud nejedl." „Budeme tedy přenocovati spolu," ozval se bílý kabát.
„Výborně."
„Kam jedete?"
„Na Erivaň."
„Já jsem z Erivaně, z Igdyra."
Byl to igdyrský poštmistr, jenž přesazen byl v téže hodnosti do Karaklisu.
Do pokoje vstoupil ještě kdosi.
„Ah! Kam pak, kmotře?"
„Do Karaklisu."
Sešli se dva staří známí; příchozí - správce místní anglo-indické neb indo-evropské telegrafní linie a poštmistr, jenž sloužil zde dříve. Dali se do řeči. Začali se i mne vyptávati kam jedu a proč. Byl jsem nucen vše říci.
Hluboké udivení!
„Toť po anglicku!" pravil správce telegrafu; „nedávno jel tudy na Ararat znamenitý anglický cestovatel."
„Jaký?"
„Lord Elchester . . . V květnu jel z Indie přes Tavriz a mně poslal o tom telegrafickou zprávu .. . Jest to mladý ještě muž -patrně velmi bohatý - a jel přímo do Londýna. V červenci jel tudy zpět s jiným lordem, zcela mladičkým, kteří neměl ani vousů .. . Jeli také na Ararat... Že to ty lidi nemrzí se toulat!"
Přátelé brzy odešli a já uložil se k odpočinku. Usnul jsem s myšlénkou na Ararat.. . Vždyť ho spatřím zítra ráno hned za svítání!

Jest noc nebo ráno ? - Nedovedu dáti si odpověď. Zdá se, že jest ráno. Venku nepatrně svítá.
„Kde jsem nyní? ... Ah! již se pamatuji: v Daračičagu. Po celou noc neopouštěla mne neodbytná melodie rozkošného verše, jež se byla uhostila v mém mozku i čivech:
Jich domy vítr rozmetal, jich hroby sryly pruhy, a plamen řezu spohltal jich přilby, jejich toulce . . .
Toť hudba rozvalin Daračičagu - toť melodie smrti.
Ne, nejsem již v Daračičagu. Včera jsem ho opustil a nyní přenocuji v Achtě a ještě dnes spatřím to, po čem dávno toužila mysl má.
„Vůbec náboženská úcta k Araratu jest stejně stará jako historie lidského pokolení. Má svůj základ na tradicích, jež mají neobyčejně hluboký význam, na málo četných zvucích, jež došly k nám od dávno uplynulého života člověčenstva a hovořících nám o ní jako nejasné vzpomínky dětství o počátku naší existence; a proto dotýkati se jich - znamená vyrušovati to, co nazývá člověk svatyní. Podobně považujeme za zbytečné rozbírati má-li, či nemá-li podklad náboženská pověra, panující v Arménii, o nemožnosti vystoupiti na vrchol posvátné hory."
Tak mluví znamenitý učenec Abich, jenž třikráte se pokusil vystoupiti na tuto hroznou horu, ale nemohl dostihnouti jejího vrcholu bud pro řádící tam bouře a hrozné vichry (Alláh posílal tam na drzého smrtelníka svůj bouřlivý dech nebo rozhněvaný Jehova metal blesky a otřásal základy země) nebo následkem toho, že hluboký sníh, usazený nad skalami a propastmi, hrozil zasypati odvážlivce.
Při čtvrtém pokusu, dne 10. srpna 1845, podařilo se mu konečně dosáhnouti toho, co pokládal za nedosažitelné.
Dostihnu-liž já svého cíle?
Jich domy vítr rozmetal, jich hroby zryly pluhy: . .
Čí domy?. . . Čí hroby? - Těch, o kterých tak mnoho přemýšlel jsem za těchto dnů, dvou zahynulých říší, arménské a gruzínské, jichž památkami naplněna jsou tato místa ... K čemu jsou tyto historické vzpomínky! Zbytečně znepokojují spánek a podráždují nervy . . .
Ostatně jest čas k odjezdu; co nejdříve začne svítati.
Vyšel jsem před dům. Jižní noc hledí na mne všema očima - všemi svými hvězdami. Avšak ranní záře začíná se již ukazovati.
V pološeru, na verandě, přišlo mně cosi živého, měkkého pod nohy. Cosi bázlivě zapísklo, kopnuto jsouc mou nohou. Byl to psík, který hlídal můj spánek. - „Ach, psíku, odpusť - neviděl jsem tě." - Lichotí se, neboť zná svou službu; cestující a pán - vše jedno. - „Jsi rozumný - běž a vzbuď vozky." Pes šel, obrátil se na místě a nevěda, co dále dělat, začal se škrabati. -
Zde jsou již vozkové. Cosi přijelo k verandě. Z povozu vystupují zahalené postavy, přistupují ke mně a pozdravují.
Dle výslovnosti poznávám orientaly. Začínají se vyptávati.
„Kam jedete?"
„Do Erivaně."
„Odkud, smím-li se tázati?"
Řekl jsem. Divili se, že z takové dálky jede někdo do Erivaně.
„Z Tiflisu jel jste po železné dráze?" vyptávají se.
„Ne, na poštovním voze."
Nové udiveni! Vysvětluji, že není zde žádné železné dráhy.
„Jak? ... V Poti a Baku jest."
Bylo zřejmo, že oni podobně jako Ilja mohli si stěží představiti, kde leží Busko. Zvědavě se vyptávali, za jakým účelem sem jedu. Nechtěje orientaly ty dlouho mučiti, řekl jsem, že jedu na Ararat. Byli překvapeni.
„Na Ararat nemožno vystoupiti," praví.
„Ale já se o to pokusím."
„Dosud nikdo se tam nedostal."
„Není pravda; na Ararat vystoupili již Parrot, Bohrens, Avtonomov Spasskij a Abich!"
„O těch jsme neslyšeli... O vystoupení na horu pokusili se Engelhardt a Obovjanc, ale oba zmizeli beze stopy."
Koně jsou pohotovu. Provázející mne jezdec jest již také na koni. Loučím se s neznámými orientaly a dávám se na cestu.
Na rozkošné obloze nelze pozorovati ani stínu: jest panensky modrá. Hvězdy pomalu, ale zřejmě uhasínají. Kolem nade mnou klene se jasná, temně opálová obloha a toliko u obzoru jest pás méně modrý; jest to patrně pás zemního ovzduší, jenž nedosahuje dostatečné výšky.
Najednou na temně modrém pásu obzoru zalesklo se cosi jasného, podivného, nepřirozeně bílého. Co jest to?
Jest to on - Ararat!.. . Cosi sevřelo mně srdce.
Ohlédnul jsem se vpravo - a tu vypíná se velikán se zasněženým vrcholkem. Jest to Alagjoz. Proti Araratu jest však nepatrný. Od tohoto nemohu odvrátiti udivený, ba ještě více - zděšený zrak. Jest to něco úžasného. Celá hora, celá spousta sněhu vystupuje před vámi ve vzdálenosti více než sto verst! Tak veliká jest ta spousta země a kamení, vystupující do nebe a pokrytá sněhem! A vy pozorujete tento zjev mysl i duši svírající s výše 6000 stop, jak není ani vysoký Čatyrdag. Nevídaný, skoro nebývalý obraz!
Zde, odkud pozoruji tento obraz, jest dosud šero, zahalující celé okolí a po slunci není dosud ani památky; avšak tam pozlacuje již zasněžený vrchol hory a posílá své první paprsky na ostré, rovněž zasněžené špičky Alagjozu,
„V předu vystupují dvě obrovské hory na obzoru," praví pan Poljakov ve své archeologické zprávě líče, jaký dojem učinilo na něho spatření Araratu, když poprvé spatřil horu tu, s toho místa, odkud jsem já ji poprvé pozoroval. „Úpatí i střední část mají na sobě, podobně jako všechny ostatní hory, žlutošedý odstín; avšak jejich úbočí, stoupající do výše, přijímají modravý nátěr, tak že konečně není možno rozeznati hranice, odkud začíná nebeská modř a kde končí vrcholy hor. Jsou to dva vrcholy - Velkého a Malého Araratu a místní obyvatelé mají mnoho příčin, že umísťují tam ne pozemské, ale nebeské síly. Veliký Ararat, vystupující do výše 16.919 stop nad hladinou mořskou a skoro o 5000 stop převyšující všechny okolní hory, panuje nejen v nejbližším okolí, ale i dále, nad horami, táhnoucími se od něho všemi směry, k severu, jihu i všem ostatním stranám světa. Ararat, sahající k nebesům, možno viděti nejen se svahu při jezeře Gokča, ale i z dálky ještě větší, od břehů Černého moře k dolinám Tigridu a Eufratu. Proto možno pochopiti její úlohu jako posvátné hory u všech historických národů západní Asie. Zvláště jasně vystupuje Ararat s levé strany údolí Araksu. Naproti mnohým nejvyšším horským vrcholům jiných asijských hřebenů Ararat nemá se strany Araksu žádných předhoří; proto možno viděti ho odtud v celé jeho největší velikosti. Má velmi masivní, široký základ a ve výši několika tisíc stop dělí se ve dva vrcholy, z nichž větší pokryt jest věčným sněhem, kdežto nižší letního času ztrácí na nějakou dobu svou sněhovou pokrývku; proto přirovnávají Veliký Ararat velícímu generálu a Malý - jeho adjutantu, jenž aspoň na čas snímá svou sněhovou čapku před svým velitelem.
Na stanici Suchý Fontán viděl jsem velmi originální snídani, již si uchystali na dvoře divocí kočovníci, jež ruská civilisace změnila na kočí a jezdce místní stráže.
Divoši ti sedí kolem po zemi rozházených snopů pšenice, lišící se trochu od evropské pšenice zrnem i slámou, jakož i chutí zrna, které jest kulovatější než u nás. Vidím, jak někteří ze sedících kolem pšenice zapalují slámu z různých stran; pšenice chytá: oheň proběhl všechny snopy, ztrávil slámu skoro do posledního prášku a klasy zuhelnatěly.
Divoši berou do ruky po hrsti zuhelnatělých klasů, trou je mezi dlaněmi, pak foukají na dlaně, aby odstranili plevy (originální to mlácení!) a očištěná zrna vážně dávají do úst a s patrnou rozkoší žvýkají toto nakvap uchystané jídlo.
Posadil jsem se k nim. Jaké mají dlaně tito junáci - skoro jako mlýnské žernovy.
„Nu což, pane, jest snídaně dobrá?" obrací se ke mně kostnatý stařec, jenž svými žernovu podobnými dlaněmi mnul klasy.
„Jest patrně dobrá, když ji jíte... Přeju vám dobré chutnání!"
Všichni dobromyslně cení na mne své jako u psa bílé zuby, mnouce horlivě upečená zrna.
„Tu máš, pane, jez také," praví kostnatý stařec a sype mně ze své žernovu podobné dlaně očištěná zrna na mou dlaň.
Snědl jsem zrna; byla opravdu chutná.
„Tu máš ještě, pane; díky tobě, že jíš s námi."
„Děkuji."
„Jsem starý! Oj, oj! Moc starý!"
„Ale vypadáš jako junák."
„Ano, ano, pane, jsem junák: byl jsem v Moskvě, Kazani, Irkutsku, Kunguru - v celé Sibiři."
„Jakým způsobem?"
„Jeden pán bral mne s sebou ... Uh! Jsem starý!"
„Kolik jest tobě let?"
„Minulo čtyřicet roků, co Paskěvič dobyl Erivaně a tehdáž mně bylo dvě - deset let."
„Dvacet?"
„Ne - deset i dvě." „Dvanáct?"
„Ano, dvanáct..."
„Eh, bratře, tobě není padesát roků, ale hodně přes šedesát!"
„Ano, přes šedesát! Jsem starý!" Také ostatní natáhli ke mně své kostnaté ruce s očištěnými zrny a ochotně mne uhosťovali. Neodřekl jsem, nechtěje uraziti citu východní pohostinnosti a sám tru mezi dlaněmi opálené klasy. „Jsou jako apoštolé!" myslím si, vzpomínaje v duchu, jak dle zprávy evangelia hladoví apoštolově, jdouce kolem pšeničného pole, trhali klasy, třeli je ve svých dlaních podobně jako tito divoši, a jedli pak zrna.
„I stalo se v druhou sobotu, že šel Ježíš skrze obilí; i trhali učedlníci jeho klasy, a rukama je vymínajíce jedli. Tehdy někteří z Farizeů řekli jim; Proč činíte, čehož nesluší činiti v sobotu? I odpověděv Ježíš řekl jim: Což jste ani toho nečtli, co učinil David, když lačněl on i ti, kteříž s ním byli ? Kterak vsel do domu božího, a chleby posvátné vzal a jedl, a dal i těm, kteříž s ním byli; jichž nenáleží jísti, než toliko samým kněžím. I řekl jim: Syn člověka jest pánem také i dne sobotního."
Evangelium sv. Lukáše, VI., 1-5.

Také moji divoši činili totéž ve svátek, při tom veliký; bylo to v den proměnění Krista Pána (19. srpna), kdy jsem Ararat spatřil poprvé.
Jakýsi pověrečný strach zmocnil se duše mé; tohoto dne dle ústního podání byl Kristus na hoře, kde stalo se proměnění. Co však čekalo mne na hoře, ku které jsem se blížil?
Od tohoto okamžiku Ararat neztrácel se již s úchvatného obrazu, jenž přede mnou se rozkládal.

O 11. hodině ranní byl jsem již v Erivani, kam jsem přijel umořen takovým vedrem, jakého jsem nezakusil ani za svého pobytu v Egyptě a Palestině.
„Slovo Erivaň" - praví S. P. Zelinský, výtečný znalec Zakavkazska a neúnavný badatel v tomto kraji - „Annéni vyslovují „erevan", což znamená „ukázati se." Původ tohoto slova spadá dle tradice do doby praotce Noema. Když prý Noe hleděl s vrcholu hory Ararat na okolní krajinu, oči jeho nejdříve si povšimly severních a severovýchodních vyvýšenin Erivaně, které nejdříve vystoupily z vody po potopě světa, pročež pronesl slova: „erevume" t. j. „vidět zemi," jestli totiž Noe mluvil arménsky, což ostatně jest možná ' věc. . .
Dle mého náhledu znamená Erivaň spíše něco jako peklo, pekelné město. Jest to skutečně pekelné město, což mohu také dokázati slovy téhož váženého Štěpána Pavlovice Zelinského.
Město to náleželo kdysi zároveň s jinými městy mocné říši arménské, ale od roku 1441, dle slov téhož autora, stalo se hříčkou v rukou Turků a Peršanů, pokud se nedostalo konečně pod vládu ruskou. Dobytí jeho ruskými vojáky dalo zvučné příjmení jménu jejich vůdce Paskeviče, jenž nazván „Erivaňský."
Peršané o Erivani mají přísloví: „Erivaň - šťastná jáma." Opravdu také s výšin okolních hor zdá se býti město nejrozkošnější jamou, tonoucí v jasné zeleni sadů. Avšak car Mikuláš Pavlovic - praví p. Zelinský - za svého pobytu v Erivani roku 1837 nazval ho „hliněným kotlem" (a při tom v peci ohnivé, dokládám já,); Peršané se mýlili, nazvavše jámu tu šťastnou, avšak car Mikuláš I. pouhými dvěma slovy jasně naznačil zevnějšek Erivaně. Hliněné domy s hliněnými ploskými střechami, hliněné ulice, hliněná náměstí a konečně hliněné okolí - všude jen samá hlína, avšak hlína rozmanitá a ozdobená čarovnou zelení, která přeměňuje tuto hliněnou ohnivou pec v cosi rozkošného, čarokrásného a čistě východního, ale jen - z dálky, s výše, s ptačí perspektivy. Uvnitř - opakuji to ještě jednou - jest to učiněné peklo, vzdor nejčarovnější zeleni a emailovaným, takřka opálovým kopulím mešit.
Střední teplota letního času v této ohnivé peci přirovnává se k teplotě měst St. Louis, Savanny, San Cruzu a Alžíru. Na slunci dosahuje 50° E.; pravé to peklo!
To by však nebylo ještě nejhorší. Před žárem možno se nějak ukrýti. Ale zachrániti se před smrtonosným podnebím, před všemi hrůzami nákazy, která se vznáší ve vzduchu, plave ve vodě, hnízdí v zemi, v samotných rostlinách a rozkošné zeleni - před těmito hrůzami zachrániti se nemožno.
Dle všeobecného mínění - praví týž znalec tohoto pekla, pan Zelinský - podnebí Erivaně má velmi škodlivý vliv na zdraví člověka a mnozí se domnívají, že příčinou toho jest letní vedro; avšak zde není to pouze vedro, jež má škodlivý vliv na zdraví člověka kromě škodlivých příměsků, jež naplňují vzduch. Zde jest letního času vzduch tak horký, jako na jiných místech kavkazského kraje, ale má zvláštní dusivou vlastnost, která povstává následkem jeho zkaženosti, jež má svůj původ v báječné nečistotě Erivaně. Aby bylo možno představiti sobě zlé vlastnosti erivaňského ovzduší, třeba především připomenouti, že erivaňský „starý bazar" přeměněn jest v obrovskou žumpu: na velikém prostranství leží rozvaliny několika set krámů, a v těchto troskách, jakož i na otevřených místech nacházejí se obrovské hromady rumu, bláta, shnilotiny, lidských výmětů, kůže, chlupů, slupek z melounů a dýní, rozmanitých hadrů a kostí nejrozmanitějších zvířat. Těchto organických zbytků jsou na některých místech ohromné pahorky, které mají svůj původ z doby perské vlády a které postupně se zvětšují každým dnem, jako by zde ustavičně pracovala jakási zvláštní síla. Eozumí se, že věci ty stále hnijou a naplňují vzduch takovým hnusným zápachem, jejž bez trestu nedovede snésti ani přivyklý organismus tuzemce. Třeba pouze přiblížiti se ku starému bazaru, aby člověk ucítil dusnotu a točeni hlavy. Přidejte k tomuto hnízdu zápachu staré i nové hřbitovy, množství koníren a zájezdních hostinců s hromadami hnoje, karavanseraje, jichž dvory změněny jsou v konírny a malé pokojíky a cely v záchody, erivaňskou prázdnou pevnost s množstvím rozvalin, jež zůstaly bez dozoru a obráceny byly od poddůstojníků rovněž v záchody, dále špatné meteni ulic, hnijící bláto v kanálech, které jako sít vedou na všechny strany a tvoří bažiny v pravém slova smyslu - pak pochopíte, proč erivaňský vzduch jest pravou otravou zdejších obyvatelů. Podobně zdraví lidskému škodlivé jsou sady uprostřed města, jež slouží k procházkám, dále domy a dvory obyvatelů, jelikož v hořejším sadu hnije voda v nádržce, a v dolejším, „anglickém," jest bahno, které jest pravým semeništěm zimnic.
Co dvorů se týče, mají tyto několik záchodů, jelikož jest zde zvykem nevyvážeti lidské výkaly, ale zakopávati je na místě na dvoře; když stará žumpa byla zakopána, vykope se nová. Připomeneme-li, že tento zvyk panuje zde od nejstarších dob, možno zcela bezpečně předpokládati, že pod půdou Erivaně nachází se obrovská žumpa. Tím dostatečně se vysvětluje, proč zdejší obyvatelé vypadají chorobně a vysíleně a že počet jich se nezvětšuje.
Na tom však není dosti: netoliko ovzduší Erivaně nosí v sobě smrt pro všechno tam žijící, neboť erivaňská voda jest vražednější než vzduch.
První i druhé bylo částečně příčinou, že vstoupiv po pobytu v pekelném Erivani na Ararat, nosil jsem v sobě již nákazu, která na Araratu propukla. Pouze zázrakem ušel jsem smrti a zárodek její dosud nosím v prsou, která od oné chvíle zůstala chorobnými.
Hle, co praví p. Zelinský o nakažlivé erivaňské vodě. V Erivani užívá se vody čtyř druhů: „zanginská" - z řeky Zangy a průplavů z ní vedoucích; „segjutlugská" - z blatitých pramenů; „krchbulagská" - z říčky téhož jména a posléze - pramenitá. Řeka Zanga béře svůj počátek z jezera Gokči a teče více než sto verst po půdě velmi bahnité a proto nachází se v její vodě množství nálevniků a drobounké částečky vodních řas a rozmanitých škodlivých příměsků. Zřejmo, že podobná voda musí otravovati. S otravou tou spojeno jest stálé vymírání obyvatelů oněch čtvrtí města, které pijou tuto vodu. Segjutlugská voda - jest rovněž bahnitá a obsahuje v sobě roztok množství škodlivých solí. Sami zdejší obyvatelé nazývají vodu tu „karasu" (černá voda neb ještě lépe: mrtvá voda); požití jí spůsobuje v žaludku řezání - tak příjemným jest nápojem!
Voda krchbulagská neboli voda „ čtyřiceti pramenů" stéká se v městské nádržce. Ale jaká to nádržka a jaká v ní voda! Jest špinavá a kalná. Stěny nádržky, kam tato voda vtéká, stále pokryty jsou tlustým slojem špinavého slizu a na povrchu plavou řasy, kapky tuku a krev ve vodě praného masa. To vše jest v nádržce, z níž voda se pije . . . Způsobem tím nádržka ta slouží za žumpu a pobyt žab, které koncertují v Erivani zdarma ustavičně.
Z toho všeho jde faktum, že místní obyvatelstvo vymírá následkem nepříznivých podmínek podnebí.
Jaká jest však příčina, že žijou lidé v tomto vražedném podnebí? Ta, že zdejší příroda, zdejší půda poskytuje tolik darů pozemských, co jich člověk potřebuje. Kotlina Erivaně a celé rozlehlé údolí Araksu až do úpatí Araratu - toť pozemský ráj, jehož nedovede si představiti ani nej bujnější fantasie. Mluvím o rostlinném bohatství tohoto málo komu známého koutku Malé Asie, o hojnosti plodů zemských. Pouze vinné révy jest zde tisíc druhů.
Těžko jest vypočítati i nejhlavnější druhy:

chardži, askjar, rišibaba, miskal, kjarimpandi, tabarza, chalil, kišmiš, ičabaš, jezandar, širširasgab, alchakki, šan, šaf, chalač ...
„Chalili" jsou rozkošné, velmi chutné hrozny bez pecek.

V ovocných zahradách nacházíte: meruňky, jablka, hrušky nejrozmanitějších druhů, ajvy (kdoule), různé slívy, višně, třešně, mandle, ořechy, fíky, granátová jablka, broskve atd. Pouze broskví jest zde více než padesát druhů. Podobných ovocných sadů jest toliko v Erivani na sedm set.
V erivaňských hájích jsou neobyčejně vysoké pyramidální topoly a karagač (jilm korkový) dosahuje zde tak obrovských rozměrů, že v stínu kulaté koruny může pohodlně umístiti se asi 60 lidí a schovati se tam před deštěm, neboť listí jeho jest tak husté, že skrz ně nedostane se ani jediná kapka nejprudšího lijáku.
Bohatství melounů a tykví jest překvapující. Jmenovitě tykví jest zvláštní, neobyčejný druh, o němž se musím zmíniti. Tykev ta nazývá se tuťma. Pozoruhodným u ní jest, že neroste na povrchu země, na slunci, ale jako cibule nebo brambor - pod zemí. Když plod „tuťmy" na vzduchu dosáhne velikosti holubího vejce, zakryjou ho shora sehnutým listem téže „tuťmy" a zasýpají ho pak zemí, nechajíce malý otvor pro vzduch. Tuťma roste tak rychle, že někdy třeba ji za čtyřiadvacet hodin dvakráte zasypávati zemí, sice dají se do ní červy. Když pod. zemní pokrývkou tuťma nabude náležité velikosti, začne žloutnout a zároveň přestane jí přibývati objemu; pak ji odkryjou a pod palčivými paprsky jižního slunce dozraje úplně.
Jedl jsem tuto tuťmu, kterou mne uhostil p. S. P. Zelinský, a přesvědčil jsem se, že její chuť i aromatická vůně jest neobyčejná.
V Erivani roste také zvláštní druh bobů - bakla. Od častého požívání těchto podivných bobů lidé prý hloupnou a proto této hrozné bakly ani jsem se nedotekl za svého pobytu v Erivani.
O bakle vypravuje se v Arménii tato pověst. Jednomu z egyptských faraónů, bezpochyby následkem častého požívání bakly, napadlo, aby se povýšil na boha nebo aspoň aby jej lid ctil jako boha. Proto přikázal, aby jeho poddaní po sedm let místo obilí seli toliko baklu a pouze ní Be živili. Egypťané, jak samo se rozumí, vyplnili tento moudrý rozkaz svého krále. Po sedmiletém požívání bakly tak zhloupěli, že na první rozkaz svého rozumného vládce jednohlasně uznali ho za boha. A proč by ho také neuznali? Býk Apis nebyl konečně chytřejší než tento farao a přece považovali ho v Egyptě za boha. Proč neuznati za boha druhého hlupáka, který sice neměl rohů, ale za to bučel jako dokonalý býk?
Tak podivná jest ta bakla. Pan Zelinský, když mluví o ní ve svém popisu Erivaně, podotýká velmi ostrovtipně: „Pozoruhodná jest okolnost, že řepa a bakla, které dříve byly stálou postní stravou u Arménů, nyní vyšly úplně z užívání." Než pokračuji ve svém vypravování. Když jsem přijel do Erivaně a oddechl si v hostinci „Kavkaz", šel jsem ihned po malé zákusce prohlédnout si město, nedbaje úmorného vedra.
Každý, kdo cestoval mnoho po světě, ví, jaká jest rozkoš blouditi poprvé po neznámém městě, choditi po neznámých ulicích, nevěda, kam vede ta či ona ulice nebo ulička a pozorovati zvláštní Život a neznámé tváře. Největší však zábavou pro cestovatele jest podobné potulování se po městech východních: čarovně-hnusný, pestrý až k rozbolení očí, špinavý a zároveň hrubě rozkošný život východních měst rozhodně okouzluje a přenáší nás do říše fantasie, poesie a čehosi báječného.
Tuto okouzlující hnusnost nacházíte také v Erivani.
Když jsem se v městě dosti nachodil a nabloudil po jeho křivých, špinavých a zapáchajících ulicích a bazarech, až mne z toho hlava bolela, odebral jsem se do arménských krámů, abych zde koupil některé věci. Především musil jsem si koupit slunečník, bez něhož pekelný žár pálil mně do slova hlavu a ramena. Měl jsem ovšem slunečník, koupený ještě v Tiflisu pro cestu na poštovních vozech, avšak ten cestou z Tiflisu do Erivaně tak sešel a se rozedral o ostré seno na voze stále se třesoucím, že skrze něj volně pálilo nemilosrdné slunce. Potom musil jsem si koupiti kufr, jelikož můj petrohradský cestovní vak rozbil se na kousky a proto v Erivani jsem ho zahodil. Posléze musil jsem si opatřiti vysoké lovecké boty k vystoupení na Ararat, na jeho věčné sněhy a teplé rukavice za týmž účelem, jehož - bohužel - jsem nedosáhl.
Koupiv tyto věci a vyčkav, až pekelné vedro trochu ulevilo, šel jsem vyhledat pana S. P. Zelinského, k němuž jsem měl dopis od inspektora kavkazského učebného okruhu, K. P. Janovského. Zelinského jsem doma nezastal, avšak dověděv se o mém příchodu, sám rychle s největší ochotou mne navštívil v hostinci a nevýslovně mne potěšil, slibiv mi, že mne bude doprovázeti při mém smělém, ale svůdném podniku. Mně bylo ovšem velmi příjemno, že jsem měl za spolucestovatel tak vynikajícího znalce této krajiny, a tak horlivého cestovatele po Zakavkazsku, že po sklamání v Tiflise na duchu úplně jsem ožil.
Štěpán Pavlovic Zelinský jest profesorem při erivaňském gymnasiu a zastává hodnost ředitele. Vzdor svému polskému nebo maloruskému jménu jest - čistokrevným synem Arménie a tamním "rodákem. K muži tomu hned naponejprv cítíte sympatii. On má hlubokou náklonnost k duševním zájmům své vlasti, zná ji naskrz, projezdiv celé Zakavkazsko na svých ethnografických a archeologických výletech v tomto kraji a má obrovské vědomosti o všem, co týče se zakavkazského kraje.
Od pana Zelinského dověděl jsem se mnoho (zajímavého, o čemž nemožno se dočísti v žádné knize.
Dlouho jsme spolu rozmlouvali. Vystoupiti na Ararat - bylo jeho nejdávnějším přáním a on s takovou vášní, s takou energií choval se k mému nebezpečnému podniku, že byl ochoten podstoupiti všechny možné obtíže a svízele.
„Třebas bych na oné tajemné hoře se roznemohl, zemřel a složil své kosti na nedostižných výšinách, postavím přece svou smělou nohu na zasněženou makovičku velikánovu!" pravil nadšeně. „Chci státi na onom posvátném místě, kde stála kdysi archa Noemova!"
„Ovšem, ovšem . . . Když starý Noe mohl s ní sestoupiti a vyvésti odtud na zem yšechny své strávníky, počínaje kočkou a slepicí a konče lvem a orlem, pak také vy najisto na horu se dostanete."
„Dostanu, děj se cokoliv!"
„A také já!" ozval se ve dveřích mého pokojíku známý hlas.
Byl to N. P. Kokčajev, jenž právě se vrátil Daračičaga.
„Tedy zítra odjedeme?"
„Ovšem.... Také Štěpán Pavlovic půjde námi."
„Výborně! Čím více nás, tím bude cesta přímnější."
Ihned začali jsme přemýšleti o plánu nastávající cesty. Bylo třeba všechno náležitě uvážiti, zejména jaké pokrmy a nápoje třeba vzíti s sebou na cestu a jaká opatření bude třeba učiniti k přenocování na hoře. Bylo umluveno nakoupiti kávy a čaje pokud možno v konservách, neboť na sněhu ve výši 10.000 stop i více nelze vařiti kávu po domácku se vším pohodlím; pak bylo třeba vzíti z lékárny léky pro případ náhlého onemocnění na hoře následkem prostuzení, zatočení hlavy, dusnoty v rozředěném vzduchu a pod. Také musili jsme připraviti cestovní stany, třínožku a kotlík k vaření čaje a kávy. Pan Koškul ještě v Tiflisu mně radil, abych se opatřil najisto provazem asi šedesát sáhů dlouhým aneb ještě lépe, abych si koupil v Aralichu, kde ubytován jest umánský kozácký pluk, provazy na koně, aby, kdyby někdo sletěl s příkré cesty neb octl se v propasti, bylo možno mu přispěti.
Ochotný Koškul opatřil mne za tím účelem dlouhou horskou holí překrásně pracovanou s ocelovým, kopí podobným hrotem k opíráni se o zem a kamení; na hořejší její části byly dvě vidlice, na něž bylo možno zavěsiti dalekohled, binokl, láhve s vodou nebo koňakem. Také bylo možno na ní upevniti signálovou vlajku. Když Bóhrens vystupoval na Ararat, kromě takové hole a dvou provazu vzal s sebou motyku k vysekávání schůdků ve skalách a v ledu a na ruce i nohy apevnil si zvláštní železné háky, aby mohl pohodlněji lézti po kamení.
Při poradě té bylo usneseno, že já s panem Kokčajevem odeberu se zítra ráno do Igdyru, kde bydlel náčelník okresu a že p. Zelinský, učině některá opatření stran gymnasia, bude nás co nejdříve následovati. Této noci jsem skoro ani nespal. Zůstav sám ve svém pokojíku, již večer připravil jsem vše k odjezdu a netrpělivě očekával jsem rána. Velmi rozčilená mysl nedala mi usnouti. Stále jsem měl na mysli: Co bude zítra ? Co přinesou mně příští dnové? Znepokojený duch tušil nezdar a všechny smutné následky, které málem byly by mne připravily do hrobu.
K tomu ozývaly se v noci divoké křiky, zrovna jako by někoho rdousili. Kdo to křičí? Co chtějí? K čemu jest podobné divoké volání?
Později jsem se dověděl, že to byly křiky .nočních hlídačů.
K tomu ke všemu týrají vás hrozní moskytové, kteří mění vaši postel ve skřipec. Nevidíte jich, ba ani neslyšíte, jak lezou k vám pod pokrývku, ale cítíte pouze, že vás cosi nesnesitelně pálí. Báno vidíte, že celé vaše tělo jest jako osypané, jako by bylo pokryto korou a dlouho ještě potom cítíte nesnesitelné svrbění na pokousaných místech.
Sotva že začalo svítati, vystoupil jsem z domu, abych po trapné noci se občerstvil. Temný, nejasný hřmot dokazoval, že město se probouzí.
Brzy vrcholky Araratu i Alagjozu pozlatily se prvními paprsky slunce. Do jaké nesmírné výše dosahují tyto zasněžené vrcholy!

Dne 29. srpna, sotva že se objevilo slunce nad obzorem, v levo od Malého Araratu, odjížděl jsem s p. Kokčajevem z Erivaně, uvelebivše se pohodlně v kočáře pro čtyři osoby, do něhož zapraženi byli čtyři koňové v jedné řadě. Když jsem jel bazarem, na němž byla spousta východních lidí, koní, buvolů, oslů, koz a ovcí a kde se rozléhal pekelný povyk, řev, bučení a bečení, myslil jsem, že od východní té hudby úplně ohluchnu.
Po celé cestě táhnoucí se na 50 až 60 verst, Ararat nezmizel již z obzoru, poutaje stále mou pozornost. Cesta naše vedla údolím Araksu a byla neobyčejně rovná. Cesta ta - od úpatí Alagjozu k úpatí Araratu - přerývána jest kanály čili „aryky" k zavlažování polí a poseta v zeleni tonoucími osadami; proto vypadá velmi romanticky. Zvláště pěkné jsou zde skupiny vysokých pyramidálních topolů, tak že celá část údolí Araksu podobá se ohromnému kvetoucímu sadu.
Čtverospřežení svěžích, vytrvalých zakavkazských koní vezlo nás rychle, vítězoslavně, s jakousi asijskou pompou: koně nevezli obyčejného smrtelníka, ale samého sardara, náčelníka tohoto kraje a s ním nikomu neznámou šedou bradu ve vojenské čapce. Asiat má rád, když úřady jeví se mu ve formě nedostupné, v aureole vítězoslávy, aby před nimi všechno se chvělo a třáslo. Tak jsme také vypadali. Před naším čtyřspřežením i za ním jeli vousatí ďáblové, tvořící dosti četný průvod. Sotva že z dálky ukázala se hliněná strážní věž, podobná těm, které chrání cestu z Jaffy do Jerusalema, již jeden z našich dáblů jako vzteklý skloniv hlavu hnal se ku předu, aby oznámil, kdo jede; z věže vystoupila asijská postava, která oznámila veleváženému Nikolaji Petroviči asijským spůsobem, že na kordoně i na silnici jest vše v pořádku, t. j. že dnes ku podivu nebyl nikdo zavražděn, a že, jestli se tak přece stalo, vrahové prchli za perské hranice. Pan Kokčajev klidně vyslechl asijský raport, klidně dal potřebné rozkazy a my jeli pak dále s touž úctu vzbuzující slávou.
Před námi prostíral se obraz opravdu asijský. Tu a tam bloudila stáda velbloudů - první zvěstové hluboké Asie i Afriky. Při přechodu přes zavlažující průplavy skákaly do vody poděšené želvy, lesknoucí se na slunci svými černými, hlazenými zády. Po březích těchto „aryků" vážně vykračují si čápi a odnášejí vaši fantasii k břehům Nilu, do dalekého, kouzelného Egypta. V jasně modrém vzduchu, neobyčejně vysoko nad rovinou rouží orlové. Ararat máme stále před očima. „Pořád se jím kocháte?" „Ano, Nikolaji Petroviči, stále se jím kochám dávám pozor."
„Nač? Co pozorujete?" „Stále se dívám, neobjeví-li se nad horou obláček . . . Nyní jest jasná a čistá a najednou jest pokryta oblaky, že z nich jde hrůza."
„Ano, jest to pravda... Já sám nespouštím s něho očí; vidím, že starý Masis (místní název Araratu) chová se dosud pěkně a milostivě, neboť není viděti ani nejmenšího obláčku."
„Dejž Bůh!"
„Aj, vidím zcela malinký obláček, podobný bílému kouři."
„Ano, podobá se kapesnímu šátku." „Starý Masis smrká," žertuje pan Kokčajev. Cítím, jak se mně srdce svírá v prsou. Bojím i se dokonce svěřiti panu Kokčajevu své znepokojující myšlénky ... V tom nový kapesní šátek oddělil se od hory a roztál ve vzduchu, v siném etheru. Následoval šátek druhý, třetí ... Dovtípil jsem se, co jest onen obláček podobající se kapesnímu šátku: byly to sněžné laviny, kteró vydávaly ze sebe něco podobného kouři z ručnice.
Výjev ten pozoroval také pan Poljakov, když poprvé přijížděl k Araratu. Potom se přesvědčil, co to jest.
„Před vašima očima - praví Poljakov - odbývají se výjevy, jež jsou stejně hrozné a úchvatné, jako velkolepé. Jsou to sněhové a ledové laviny, řítící se s vysokého araratského ledovce. Doprovázeny jsou hrozným hlukem a celými oblaky bílého prachu, v nějž obyčejně přecházejí spousty padajícího sněhu. Ještě den před tím, když jsem se nacházel na cestě z Aralycha k Achurám ve vzdálenosti aspoň 20 verst od ledovců, byl jsem překvapen neočekávaným objevením se celého oblaku na temeni achurského hřbetu. Výjev ten byl tím více překvapující, jelikož celá spousta Araratu vystupovala zcela jasně v bezoblačném nebeském blankytu. Oblak, jenž se náhle objevil na výšinách, rychle spustil se dolů, kde stejně rychle se rozplynul."
Také před našima očima daly se nyní ony hrozné výjevy. Do duše mé vkradl se postrach .. „Jak by se mně vedlo, kdybych se dostal pod podobnou lavinu!"
Avšak panu Kokčajevu nezmínil jsem se o tom ani slovem.
Minuli jsme také Ečmiadzinský klášter - proslulou svatyni arménskou, sídelní místo vrchního patriarchy, „katolikose" všech Arménů, Kevorka IV. Jest to celé město s arménským kněžským seminářem, se všemi okresními úřady (smírčím soudem a pod.) a celou osadou jednotlivých klášteru, podobných pevnostem, s vysokými hliněnými perskými hradbami a starodávnými věžemi.
Pak následovaly zase vesnice. Jsou to řady a skupiny podivných baráků a nízkých hliněných zdí, podobných rozvalinám, jež nepodobají se v ničem lidskému obydlí, jaké zvyklo vídati oko Evropana, ano i Rusa. K dovršení všeho na zdech baráků viděti podivnou mosaiku z hnoje: jsou to koláče z kravských výmětů, podobné ohromným kotletům, jež jsou přilepeny ke zdem za tím účelem, aby uschly. Jest to neobyčejně originální spůsob sušení kravských výmětů.
Když jedete od vesnice k vesnici, vidíte, jak roste bavlník, rostlina to velmi jižní a sesam, jímž posety jsou celé nivy.
Trápeni jsouce úmorným vedrem, projeli jsme asi 60 verst neměníce koní a hasíce žízeň šťavnatými hrozny výtečného „chalilu". Cestovali jsme dále slavnostním asijským spůsobem. Některé z „aryků" musili jsme přebroditi, jelikož můstky byly zkaženy, a zde jsem spatřil, s jakou pílí Asiaté, z nichž někteří byli úplně nazí, hrabali se v blátě průplavů jako improvisovaní inženýři a stavitelé.
Konečně jsme v Igdyru, kde možno říci, že jest konec světa neb aspoň konec příznaků vzdělanosti. Do Erivaně ještě brzy na pravé, brzy na levé straně cesty vypínaly se telegrafní tyče s dvěma i třema dráty; od Erivaně do Igdyru táhl se pouze jediný drát, jenž v Igdyru skončil; neměl kam dále jíti: v předu vypínal se jediný Ararat s kočovnými Kurdy a perská i turecká hranice s pohraničnými kozáckými hlídkami čili kordony.
Zobraziti zevnějšek Igdyru dovede toliko ruka umělcova, kdežto péro nemůže vylíčiti všechnu jeho divokou originálnost, která ještě více překvapuje oči proto, že všechna tato originální divokost vsazena jest do překrásného rámce z obrovských pyramidálních topolů a jiné bujné zeleni.
Ihned, jakmile jsme přijeli do Igdyru, začali k panu Kokčajevu, jako náčelníku kraje, přicházeti místní stařešinové, rodilí Asiaté.
První z nich, stařec velmi vážného zevnějšku, dle asijského spůsobu zviklal značně mou víru ve vystoupení na Ararat. ' Dověděv se o účelu mé cesty, jakož i o tom, že s povolením gubernátorovým sám místní náčelník chce mne doprovázeti na mém smělém pokusu, způsobem orientalským uctivě, ale velmi skepticky vyslovil se o našem šíleném úmyslu. Hleděl na něj jako na šílenost, na vrtochy člověka, který Bůh ví odkud přijel, aby dosáhl toho, čeho nemohli dosáhnouti ani ti, kteří již po tolik století rodí se a umírají při samém úpatí svatyně, která jest přístupnou leda toliko samotnému Alláhovi.
„Ale vždyť vystoupili na Ararat jiní lidé," pravil jsem.
Stařec kýval toliko hlavou.
„Což nevíte, že v padesátém roce vystoupil na něj generál Chodžko?"
„Vím ... Chtěl vystoupiti na něj, ale nevystoupil."
„Vystoupil tam! Vždyť Simon, jenž byl jeho průvodcem, dostal za to medaili."
„Medaili dostali, ale přece tam nevystoupili."
„Jak! Nemožno!"
„Vyptával jsem se na to samotného Simona jenž mně řekl, že až na samý vrchol se nedostali."„Je dosud živ?"
„Je - v Ali-Kyzylu."
Při všem tom umíněný Asiat hovořil, že již padesát roků hledí stále na Ararat, vídá ho každý den a pokud sahá jeho paměť, že nikdy na vrcholu Masisa nebylo tak málo sněhu jako letos v létě; jestliže možno člověku na něj vystoupiti, možno to učiniti jedině nyní, při takové výhodné pohodě, kdy vrchol jest skoro sněhu prostý.
„Stále jsem přemýšlel, proč nyní nikdo nepřijíždí, aby se pokusil o vystoupení; v tom jste 'přijel vy."
Druhý stařešina, neobyčejně laskavý „mirab" *) Chalfa Kulibekogly, naopak zase velice mne potěšil. Nabídnul se dokonce, že pojede s námi a mluvil humoristicky o tom, že nelze vystoupiti na horu Alláhem začarovanou. V duchu byl ovšem přesvědčen, že nemožno dostati se nahoru, mluvil však ironicky v tom smyslu, „jestliže úřad přikáže, pak že tam vystoupí."

*) „Mirab" neb „dživar" znamená nájemce neb majitele svlažoYacích průplavů. Mirab najímá průplavy neb „aryky" s podmínkou, že uchová je v náležitém pořádku a pronajímá aryky ty obyvatelům po 40 kopejkách za každých 300 čtver. sáhů země, nacházející se u průplavů.

„Sám náčelník půjde a proto chci jíti také."
„Vystoupíme tam?" tázal se pan Zelinský, jenž k večeru byl rovněž v Igdyru.
„Vystoupíme: nad vrchol nepůjdeme a vrchol jest zde!"
Seděli jsme v kabinetu p. Kokčajeva; Ararat hledí mu zrovna do oken. Proto veselý Chalfa Kulibek Doluchan Bekogly ukazoval na blízký vrchol hory: „Zde jest!"
S p. Kokčajevem a p. Zelinským mluvil tatarsky a stále vtipkoval, oni pak překládali mně jeho vtipy. Se mnou hovořil rusky, ale takovým jazykem, že krásu jeho nelze ani postihnouti. Vtipkoval dokonce i nad tím, že na Araratu jest málo sněhu.
„Než dojdete na vrchol, i ten roztaje."
„Kolik dní, dle vašeho náhledu, budeme vystupovati?"
„Nemnoho."
„Kolik?"
„Dříve než se vrátíte, bude bavlna očesána."
Pohovořivše se stařešinami, dověděli jsme se od nich, že by bylo nejlepší vystupovati na horu se strany turecké, od Bajazeta. Na tom místě začal vystupovati roku 1845 Abich. K tomu však bylo třeba, abychom učinili velikou zacházku kolem předhoří; vystupování se strany samého Igdyra a Erivaně bylo zhola nemožné, jelikož s této strany vrchní část Araratu vypadá úplně kolmá. Proto rozhodnuto, že začneme vystupovati se strany osady Ali-Kyzyl, kde žil starý průvodce Simon, a potom postupovati dále od místa, kde spojuje se Veliký Ararat s Malým.
Jelikož tohoto dne, 20. srpna, bylo již pozdě k odjezdu z Igdyra do Ali-Kyzylu, kam jest 60 verst po cestě skoro nadobro neschůdné, ztrávili jsme tuto noc v Igdyru. Hospodář uhostil nás znamenitou večeří, pokrmy velmi originálními, které mně připamatovaly, že se nacházím v území bývalého království Cyra a Kambysa.
Jitro dne 21. srpna bylo božsky krásné. Vstal jsem o 4. hodině ranní, kdy se začalo teprv šeřiti. Vyšel jsem do sadu, vinice to, nacházející se u domu, v němž bydlí pan Kokčajev. Mezi větvičkami révy visely již zralé hrozny.
Mezitím co nám chystali kočár, o jehož historickém tvaru jsem se již dříve zmínil, pili jsme na verandě čaj, jejž jsme zajídali právě natrhanými hrozny.
S východem slunce odjížděli jsme již z Igdyru.
Nyní jeli jsme s východní pompou. Před námi jel místní stařešina, aby prohlédl silnici, která jsouc na některých místech protrhána vodou ze svlažovacích průplavů, činila jízdě těžkého povozu dosti veliké obtíže. Ještě na večer posláni byli do Ali-Kyzylu dva kozáci s jezdeckým koněm p. Kokčajeva, na němž chtěl vystoupiti na horu až k onomu místu, jež přístupno jest koňským silám: kozáci ti spůsobili po celé cestě poplach vypravováním o tom, že jede sám náčelník a s ním ještě dva - jeden starý se šedivou bílou bradou, jenž přijel odkudsi z daleka, kde žije sám ruský šach, a druhý, černý, podobný Arménu. Rozumí se, že obyvatelé si přispíšili se správkou silnice, aby mohl po ní jeti náčelník kraje. Jako dříve, doprovázeli nás též nyní ozbrojení Einaldo Rinaldiniové.
Cesta naše vedla samým úpatím Araratu k onomu kamennému mysu, na němž se rozkládá vesnice Taš-Burun neb Daš-Burun, t. j. kamenný nos - jméno, jež dáno bylo vesnici té proto, že leží na samém konci černého mysu, jenž v ohromném hřebenu jde od Araratu a zabočuje do údolí
Araksu. Kola našeho kočáru drnčela již po černém, takřka opáleném loži samých základů Araratu. V Taš-Buruně veškeré obyvatelstvo vylezlo ze svých kamenných a hliněných baráků, aby se podívalo na nevídané hosty. Brzy také přednesen byl případ, jejž měl rozhodnouti pan Kokčajev: l v noci přepadli kohosi perští Kurdové, kohosi zabili nebo těžce poranili a odehnali dobytek za hranice. Jelikož jsme se odhodlali zde trochu si odpočinouti, jeden z nejbohatších obyvatelů. Taš-Burunu přívětivě pozval nás do svého domu, aby nám dle východního obyčeje zabil beránka a uhostil nás šašlykem a jinými orientalskými pokrmy. Lezeme do tohoto domu, jako za požáru, po přistaveném ke zdi řebříku; se střechy dostali jsme se na kamenný balkon a odtud do komnaty.
Kromě různých orientalských potřeb zpozoroval jsem na stole velmi mnoho starých arménských kněh a na stěnách obrázky z „Nivy" a „Gazety A. Gatcuka" a z nich vyřezané podobizny: nezbytného Bismarcka, perského šacha, hraběte Lorisa Melikova a jiných. Zde také procházela se na řetízku uvázaná hezoučká, černooká kuna, chycená kdesi v skalách Araratu.
Sotva že jsme se poohlédli, objevil se ve dveřích doprovázející nás hezký jezdec, rodilý Tatar, jenž nám oznámil, že si přeje nás vidět velitel tašburunského kordonového obvodu.
Pozvali jsme ho, aby přišel, a do komnaty vstoupil kozáčky důstojník kubánského vojska se zlatým křížem sv. Jiří první třídy na širokých prsou. „Nu," pomyslím si, „tato bohatýrská prsa dosti se napracovala, když dobyla takového řádu, jenž stojí desaterou smrt." Mimovolně upřel jsem zrak na tuto osobu, nemaje ani nejmenšího tušení, že zanechá hluboké stopy v mém životě: netušil jsem, že budu jí zavázán tím, že dosud jsem na živu, že mohu psáti tyto vzpomínky z daleké ciziny. Netušil jsem, že tento neznámý muž se zlatým křížem sv. Jiří na prsou, jenž vstoupil do komnaty, v níž procházela se hezká kuna, ještě dnes zachrání mne od jisté smrti za okolností co nejvíce rozčilujících.
Pravil, že jmenuje se Sivolobov. . .
Sivolobov - čistě ruské, dobře mně známé jméno. . . Vzpomínám na poslední rusko-tureckou válku, na slavné, ale obtížné činy v Malé Asii, obléhání Bajazeta, na jakéhosi neslýchaného odvážlivce, jenž v dešti tureckých kulí v noci vytrhl z Bajazeta do oddělení Tergusakova s osudnou zprávou . ..
Ano - pamatuji se - tím neslýchaným odvážlivcem byl kozák Sivolobov.
„Nejste vy onen Sivolobov, který z Bajazeta ..."
Nedokončil jsem; viděl jsem, jak v očích tohoto muže zaplál a uhásl oheň jakéhosi hlubokého citu, drahé a snad i bolné vzpomínky; citem tím ozářila celá tvář . ..
„Ano, jsem Sivolobov."
„A tento řád - jest za výkon?"
„Ano - za vše, co jsem vytrpěl."
„Řád jest veliký, ale jest to málo za čin, při němž desetkráte jste nasadil svůj život."
„Nestěžuji si. . . Byl jsem vyznamenán: jsem již důstojníkem a ne jako ostatní."
„Váš skutek by jiný neprovedl."
Byl to týž Sivolobov, jehož jméno roku 1877 po několik dnů nevycházelo ze sloupců ruských novin. Jeho jméno bylo: Ivan Fedorovič Sivolobov.
Pan Sivolobov byl tak ochotný, žé mezitím co nám chystali beránka, pozval nás k sobě na čaj do stanu, jenž byl rozbit v stínu stromů při výjezdu z Taš-Burunu. Byl to kordon čili pohraničná stráž. S radostí přijali jsme pozvání pana Sivolobova a za několik minut seděli jsme již se skříženýma nohama dle orientalského spůsobu na koberci na trávě rozloženém v stínu stromů; mladý kordonový kozák, dle příkazu svého velitele, nejochotnějšího Ivana Fedoroviče roznášel nám velmi chutný čínský nápoj ve sklenicích rychle za sebou. Den byl neobyčejně parný a my s chutí pili čaj, mimovolně pozorujíce biblickou horu, která se leskla před námi svým věčným sněhem, tak věčným, že svou nekonečnou věčností bez počátku i konce může zápasiti s věčností zeměkoule, neboť sníh ten jest starý jako naše oběžnice, avšak svou nepřístupností mnohem panenštější než tato.
Mezitím vážení obyvatelé Taš-Burunu přinesli a se známkami nejochotnějšího pohostinství rozložili před námi pečeného beránka, ohromný meloun zvící samého Araratu, rovněž tak velikou tykev a víno. Beránek položen byl na veliký, okrouhlý kovový tác, mající v průměru přes loket a s rozmanitými vyřezávanými ozdobami. Podobné tácky viděl jsem potom v stanech kočujících Kurdů. Nádobí to jest jejich rodinnou pýchou a dědí se z kolena na koleno: na něm hostí Kurd příchozího cizince nebo svého bratra Kurda jako hosta, třeba by byl jeho smrtelným nepřítelem. Na tácu, vedle beránka, leželo něco zavinutého, podobného ubrouskům. Ať si však čtenář nemyslí, že to byly opravdu ubrousky - podobná zbytečnost není na Východě obvyklou: není zde ani ubrousků, ani nožů, ani vidliček, neboť místo vidliček dal nám Alláh prsty, nůž má za pasem každý pořádný oriental a za ubrousky slouží „lavaši". Lávaši jsou ubrousky i chléb. Těžko jest slovy vylíčiti, co jest „lavaš". Jest to něco podobajícího se nevelikému, hrubému šátku, ale udělaného z těsta; jest to tenká placka, někdy značné velikosti, která se svinuje, jako ubrousek nebo šátek: placka ta jí se jako chléb a místo ubrousku utírají se ní ruce a ústa.
Ve chvíli, co jsme hodovali, dostavil se ordonanční kozák, jenž oznámil svému veliteli, panu Sivolobovu, že přijel plukovník Arakelov. Pan Arakelov, jenž v nepřítomnosti plukovníka Nevěrovského velel umanskému pluku, prohlížel svěřené mu pohraničně stráže, z nichž jedna nacházela se i v Taš-Buruně a jejíž velitelem byl, jak jsem již dříve pravil, praporečník Sivolobov. Tento odebral se ihned uvítati váženého plukovníka, aby mu podal zprávu o stavu své hlídky, a pozval ho k naší hostině. Brzy přišel též pan Arakelov. Byl to již skoro stoletý stařec, který však až dosud vykonával s největší přesností všechny své služební povinnosti. Byl to muž neobyčejně přívětivý, sympatický. Již dříve jsem věděl, že zde všichni ho milují a si ho váží a když sám jsem se s ním seznámil, přesvědčil jsem se, že tento vážený stařec jest opravdu hoden všeliké úcty. Nečekaje, až se osobně sejdu s p. Nevěrovským, poprosil jsem p. Arakelova, aby mu odevzdal dopis, který jsem přivezl z Petrohradu od N. D. Novického, a aby mně byl pokud možno prospěšným při vykonání mého úmyslu. Pan Arakelov byl tak ochotný, že nabízel k mým službám vše, co bylo v jeho moci, zejména abych vzal s sebou z hlídky kozáků kolik jich budu chtíti.
Mezitím co jsme rozmlouvali o nastávajícím vystoupení na horu, zpozoroval jsem, že na výrazné tváři Sivolobova mihla se znepokojující myšlenka: patrně cosi ho znepokojovalo a podmílalo jeho přirozenou energii a odvahu. Konečně nedovedl se více přemoci.
„Což kdybych chtěl jíti s vámi na Ararat: vzali byste mne s sebou?" pravil, obrátiv se nerozhodně ke mně.
„Ovšem! Takového znamenitého muže, jako jste vy, vezme každý rád s nohama i rukama."
„Ano? Opravdu?"
„Ovšem! S vámi nebudu se ničeho báti."
„Díky vám, srdečné diky! Co však řekne tomu pan plukovník? Propustí mne z mé hlídky?"
Oznámil jsem plukovníkovi přání Sivolobova.
Dobrácký stařec měl velikou radost, že může mně něčím posloužiti.
„Nejen svoluji, ale dokonce prosím pana Sivolobova, aby vás doprovázel; budu mu za to vděčným."
Rek Bajazeta zářil radostí.
„Víte-li pak, proč chci jeti s vámi?" tázal se mne.
„Pouze proto, že mluví ve vás vrozená vám odvaha."
„Nikoliv."
„Vězte tedy, proč také pojedu: toužím po mocných citech."
„Ovšem. . . Všichni tvrdí, že na Ararat nelze vystoupiti, že na této sněhem pokryté makovici nestál dosud žádný člověk . .. Zkusil jsem mnoho v životě . . . Pamatuji se, co jsem vytrpěl, když jsem odcházel z Bajazeta . . . Říká se, že jest to nemožné, Bože můj ... A já chci vždy vykonati zvláště to, co jest nemožným . . . Chci dokázati všem, že jest všechno možno."
„Jest vám to podobné."
„Půjdu tedy s vámi?"
„S námi! S námi!"
„Děkuji vám ... Ať se stane cokoliv, vystoupím na vrchol: bud zvítězím nebo padnu!"
Přikázav jednomu z kozáků, aby ihned připravil se s ním „na pochod" na několik dní, učinil nejnutnější opatření stran své hlídky a vzal na sebe svou pochodovou uniformu.
Při západu slunce byli jsme již v Ali-Kyzylu, odkudž měla začíti naše nešťastná cesta na horu.

„Nunc veteres, regina, jubes renovare dolores! (Teď, královno, velíš dávných mi zpomínati útrap. Verš z Vergilovy Aeneidy.) mohu nyní zvolati podobně jako Aeneáš, když se chystal vypravovati Didóně své nehody - o sboření Tróje a o svých potulkách po neznámých a bouřlivých mořích.
Pan Kokčajev líčí v časopisu „Kazbek" naše nehody takto: „V Ali-Kyzylu zastavili jsme se v domě tamního občana, jakéhosi Markara. Když se dověděli o našem úmyslu vystoupiti na Ararat, shromáždili se kolem nás četní venkované a s udivením rozmlouvali s mými soudruhy o takovém Bohu protivném úmyslu. V tu chvíli na zavolání mé dostavil se též starý Simon, znamenitý průvodce pana Chodžka. Dle jeho líčení byla cesta jejich doprovázena ohromnými obtížemi a překážkami a při všem tom - pravil - nebylo nám Bohem souzeno, abychom se dostali až na vrchol hory, který jest smrtelníkům nedosažitelným." Simon dle zevnějšku jest velmi stár. Dle jeho slov jest mu sto let bez šesti, to jest 94 roků. Při svém vypravování velmi často se zapomínal a odporoval si, chvílemi pak projevoval dětinské přání vystoupiti ještě nyní s námi na vrchol, avšak ihned dávala se cítiti jeho slabost a bezmocnost. Stařec ten dlouho nám vypravoval o cestách na Ararat, o sopečném výbuchu hory, o záhubě Achur a podobně.
Tento Simon, příjmím Sarkisov, jest skutečným zlomkem hluboké dávnověkosti. Narodil se roku 1788. Roku 1840, v době hrozného zemětřesení, kdy severní část Araratu se sesypala a pohřbila klášter sv. Jakuba a kvetoucí osadu Achury, bylo Simonu Sarkisovu již 52 let. Roku 1845 byl průvodcem akademika Abicha, jenž tehdáž vystoupil na Ararat. Roku 1850 doprovázel tamtéž pana Chodžka s celou jeho družinou.
Ze všeho uchoval se v jeho staré paměti hrozný rok zemětřesení, které nazýval „potopou". Katastrofa ta byla opravdu děsná, část kvetoucího údolí Araksu převrátila se dle slov p. Poljakova v surovou a kamenitou krajinu, sídlo kočovníků, jelikož vše pohřbila pod skalami a kameny, svrženými s výšin Araratu. Ze všech obyvatelů Achur, jichž bylo přes tisíc duší, zůstalo na živu toliko 112 a to jedině proto, že se byli dříve odstranili ze své vesnice. Mezi zachráněnými byl též Simon Sarkisov.
Dle vypravování Šimonova, jež zaznamenal p. Poljakov, byl obraz zemětřesení hrozný. S vrcholu hory řítily se spousty ledu; obrovské balvany letěly s výše s děsnou rychlostí; ve vzduchu vznášel se sirnatý, dusící zápach. Hluk, doprovázející zemětřesení, byl tak silný, že byl slyšán až v Igdyru. Od náramného prachu ve vzduchu nastala noční tma a to v tu chvíli, kdy slunce stálo ještě nad obzorem. Simon, jenž se nacházel ve chvíli té daleko od své vesnice, na louce, spatřiv prach a zaslechnuv na hoře neobyčejný hřmot, běžel k vesnici, avšak dva achurští občané, kteří uprchli s hory a s nimiž cestou se setkal, oznámili mu se strachem, že po vesnici jejich jest veta, že zničena byla „potopou" a že pohřbena jest pod zemí zároveň s obyvatelstvem. Následkem hrůzy a podzemních nárazů Simon upadl a dlouho ležel bez hnutí. Když po skončeném zemětřesení zachránivší se Achurci vykopávali pod ledem a kamením své domy, nacházeli pouze mrtvoly, které však dosud nebyly v rozkladu. Od úpatí hory rozšířil se led daleko po údolí Araksu, dle slov Simonových s rychlostí větru. Ledové balvany byly několik sáhů tlusté a vždy s kameny, jež byly rozptýleny vůkol do dálky šedesáti kroků.
Záhuba vesnice, dle vypravování jiného očitého svědka, jenž ušel „potopě", přišla tak rychle, jako jediné udeření hromu nebo zablesknutí.
„Na okamžik zavřel jsem oči a když jsem je zase otevřel - vesnice byla tatam.“
Od této pod zřícenými skalami pohřbené vesnice měli jsme začíti své vystupování. Slunce mezitím chýlilo se k západu; zatím co nám osedlávali koně a na jiné uvazovali naše břemena, potraviny na cestu a stan k přenocování, již se stmívalo.
Vyjel nás celý houf, neboť bylo nás jedenáct jezdců kromě průvodce. Cesta vedla pořád výše a výše do kopce. Srp měsíce, jenž spouštěl se k západnímu sklonu Araratu, schoval se úplně za obzorem a k osvětlení naší noční cesty zbyly nám toliko slabě se kmitající hvězdy. Noční tma stávala se neproniknutelnější: překrásné údolí Araksu, špičaté vrcholky Alagjozu a jeho sousedů, Erivaň se svou zelení a kamenitými pahorky a sám Ararat - vše skrylo se v temnotě. Jeli jsme po jednom, husím pochodem, kůň za koněm. Já jsem jel hned za Sivolobovem, jako bych byl napřed tušil, že brzy bude mně třeba jeho velikomyslné pomoci. A bylo mně podobné pomoci skutečně třeba. Průvod náš skládal se z výborných jezdců, kteří od mládí byli zvyklí konati odvážné výlety po horách a skalách - jenom já byl jsem špatným jezdcem. K dovršení všech nepříjemností jízdy po horách a k tomu za tmy noční neviděl jsem pod svýma nohama pranic, ani v předu, ani po stranách. Ovšem, že k tomu přispívala má nešťastná krátkozrakost a kromě toho měl jsem na očích černé brejle, které radili mně vzíti při vystupování na Ararat, abych tím chránil své oči před jasnými paprsky slunečními (ovšem že za dne) a zvláště před odrazem jich od sněhu. Opatrnost ta pokládá se vůbec za nezbytnou a jiní dokonce radí, aby cestovatel načernil si kůži pod očima i nad očima. Pokud vím, Bohrens a Spasskij Avtonomov byli by na Araratu málem oslepli.
Zkrátka řečeno, neviděl jsem kolem sebe zhola ničeho; v předu viděl jsem toliko v nejasných obrysech hlavu mého koně. A v takové temnotě měl jsem jeti koňmo na horu! Toť jest tolik, jako jeti v noci na kopuli sv. Izáka v Petrohradě.
Kdo nás nutil, abychom začali své vystupování na horu v noci? Nikdo, pouze naše šílenost - touha, abychom co nejdříve dosáhli toho, co všichni pokládají za nedosažitelné. Zrovna jako bychom nemohli vyčkati noc na úpatí hory, v Ali-Kyzylu ....
Než buď tomu jak buď, jeli jsme v naprosté tmě, bez všeliké známky nějaké cestičky, prošlapané ve skalách třeba horskými kozami. Jediný průvodce věděl, kam nás vede, a i on nejednou ztrácel známou jemu stezku, tak že jsme byli nuceni v temnotě na sebe volati, abychom jeden druhého neztratili a nesřítili se do propasti.
Za těchto těžkých chvil objevila se celá velikomyslná starostlivost o mne mého statečného, odvážného soudruha: Sivolobov nevzdálil se ode mne ani na krok. Volal stále v temnotě na mne, zda-li ho následuji čili nic. Zakázal mně dokonce dotýkati se uzdy, abych nesvedl koně s cesty, aby tento neučinil nucený, možná že i osudný krok. Radil mně, abych svěřil se úplně rozumu nebo pudu koně a jeho obvyklé opatrnosti.
„Za mnou, za mnou - sem!" bylo stále slyšeti v temnotě jeho hlas.
„Jsem zde - za vámi,"
„Pozor - před námi jest propast!"
Nevida rozhodně ničeho a marně se namáhaje něco v temnotě spatřiti, pouze jsem se tím unavoval. Zkuste jíti v temnotě třeba po rovném místě s nebezpečím, že na něco narazíte - a již brzo, za několik okamžiků, ucítíte únavu. A my jeli v temnotě již tři neb čtyři hodiny. Kde pak jeli! Lezli jsme jako kozy.
„Pozdvihněte pravý střemen - dejte pozor na nohu - zde jsou vysoké kameny!" ozval se hlas mého velikomyslného soudruha.
Avšak střemen tře se přece o kámen a tlačí bolestně mou nohu.
„Pozdvihněte levý střemen - na levo jsou kameny!"
Vysýchá mně v hrdle; dech stává se mně obtížným.
„Slezte s koně! Veďte ho opatrněji za uzdu - zde jest příkrá sráz do rokliny."
Ale jak mám svésti koně do rokliny, když nic nevidím - když nevidím ani rokliny, ani koně! Uposlechl jsem. Slezu s koně a vedu ho - ne, nevedu, ale padám - dohře ještě, že ne do rokliny; kameny, mezi kterými za dne, při slunečním světle, mohl bych svobodně projíti a vésti za sebou koně, jsou příčinou, že stále klopýtám a padám. Nevím, čeho bych se zadržel, neboť nevidím zhola ničeho.
„Ne tudy! Více na levo! . . . Sletíte do propasti!" ozývá se ochranný hlas.
Lezu více na levo, na mne však vráží kůň, div že mne k zemi neporazí. Dobře by bylo, kdybych mohl odevzdati koně kozákovi, aby ho vedl zároveň se svým, a sám bych pak přece nějak dostal se přes roklinu; avšak po úzké stezce mezi kamením dva koně vedle sebe nemohou jiti; proto vedu koně sám, vedu ho a padám a zraňuji si do krve ruce i kolena.
A takových roklin jest několik!
„Proč jste se zastavili? Co se stalo?" slyšeti v předu hlasy.
„Ano, přední stojí."
„Hej! Kdo tam? . . . Proč stojíte?"
„Průvodce zbloudil s cesty - ztratil pěšinku I"
„Tak vida!"
„Více na levo, na levo! Cestička jest v levo!ts
Zavál chladný horský větřík. Dech jest snazší; již nebylo čím dýchati.
Ještě roklina! . .. Vždyť nemají žádného konce!. . . Zase slez s koně, zase tluc se o kameny. Toť muka, toť šílenství - v noci vystupovati na Ararat! . . . Již začínají se přede mnou rozevírati propasti a skály; obrazotvornost pracuje chorobně.
Kéž by zde byly již Achury! Tam bude nocleh, odpočinek; se sluncem zmizí všechny tyto přízraky; při světle slunečním nejsou ani propasti hroznými.
Z dálky slyšeti štěkot psa. Jaké štěstí! Buď jest to vesnice Achury nebo „čadry" - kočovné sídlo Kurdů.
„Achury jsou na blízku, pánové - jen se držte statečně!"
Štěkot psů jest zuřivý. V dálce slyšeti jakési volání, ale slov nelze dosud rozeznati.
„Co to za křik?"
„Průvodce s někým rozmlouvá."
„Za mnou, za mnou - nemáme již daleko!"
Zase vede cesta vzhůru. Všichni se zastavují.
„Což jsme již v Achurách?"
„Ano, jsme na místě."
„Kde jest vesnice? Ničeho nevidím."
„Také nic neuvidíte - leda kameny."
Konečně v předu, v temnotě, vzdor štěkotu stávají se hlasy zřetelnějšími. Slyším, jak kdosi volá rusky:
„Kdo tam?"
„Arméni, jedoucí na pouť," odpovídá shora druhý hlas.
Byla to kozácká stráž. V temnotě hlídku konající kozáci považovali nás s počátku za Kurdy lupiče, potom však, zaslechnuvše arménský a ruský hovor mých spolucestujících, myslili si, že jedou Arméni pomodliti se ku zříceninám kláštera sv. Jakuba.
Pan Sivolobov, zaslechnuv hlasy kozáků, zvolal jakožto velitel celého kordonu v těchto místech: „Velitel kordonu volá k sobě velitele hlídky!"
Kozáci poznali hlas Sivolobova. Kdosi shora zvolal: „Zde jsem, vaše blahorodí" Pak nastaly otázky a odpovědi, které přivedly nás všechny v pravé zoufalství. Bylo také proč. Vyšlo na jevo, že zde přenocovati nemůžeme, jelikož Kurdové kočovali o něco výše, na hoře, v kočovnické stanici Teala Sevon, což znamená „pasť milujícího." Byla to opravdu hrozná pasť.
Netoohli jsme se zde proto zastaviti, že nebylo možno dostati zde píci pro naše koně a bez pokrmu ubohá zvířata nebyla by mohla nás nésti výše. Postavení naše bylo hrozné. Bylo třeba k něčemu se odhodlati.
Najednou slyším v temnotě dupot a ržání koní a bolestný výkřik pana Zelinského:
„Oh! Kůň mne zabil!"
Srdce ve mně zaburácelo. Slyším stenání ubohého Štěpána Pavlovice Zelinského, ale nevidím co se děje a kde jest.
„Již to začalo!" pomyslil jsem si v duchu. „První neštěstí; jaké bude druhé?"
Koně se servali a jeden z nich udeřil zadníma nohama p. Zelinského.
„Nezabil vás kůň?"
„Oj! Kopl mne do nohy, bestie!"
„Nepřerazil vám ji?"
„Zdá se, že ne . . . Oj! ohmatávám ji. . . zdá se, že jest celá!"
Bylo však třeba se rozhodnouti - jeti na kočovnickou stanici a hledati Kurdy.
„Můžete se udržeti na koni?" tážou se raněného.
„Zkusím to . . . musíme jeti, neboť zde otáleti nelze."
Z hlídky vzali jsme ještě dva průvodce, Tatara a kozáka a dali se na další cestu, ještě výše do kopce.Než jaká hrozná cesta to byla! ... Do nejdelší smrti nezapomenu na onu hroznou noc!... Později v Roštově, kdy zmítal jsem sebou v chorobném blouznění a v zimničném žáru - tam přivedl mne Ararat! - a pak v Petrohradě, jak nejednou znovu prodělával jsem onu osudnou noc . . . Padal jsem do propasti . . . horský potok odnášel mne do hlubiny . . . umíral jsem pod přibalivšími se na mne ledovci nebo v černém stanu Kurdů, kteří mne obstoupili, nespouštěli se mne očí a smutně kývali hlavami, volajíce: „Jaralane, jaralane (generále), proč jsi sem přijel?"
V čísle 226. časopisu „Kazbek" pan Kokčajev vypravuje toto o naší nešťastné cestě do Achur, zemětřesením zničených, do kočovnického sídla Teala Sevonu: „Ačkoliv jsme byli unaveni, přece, jelikož jsme neměli v Achurách žádného útulku, rozhodli jsme se pokračovati ve své cestě do kočovnického sídla, následkem čehož vzali jsme s sebou ještě dva průvodce, jednoho Tatara a kozáka z nacházející se zde korďonové hlídky; následovali jsme průvodce, spustivše uzdy našich koní, jelikož pro noční tmu nebylo možno je nikterak říditi. Cesta tato zdála se nám nekonečnou a hroznou. Skály, rokliny a hluboké propasti byly na každém kroku. Po celou tu dobu jel jsem ustavičně napřed, používaje jednak smělosti mého koně, jednak i zvyku, neboť nezřídka musil jsem v noční době jezditi po příkrých horských stezkách. S největší obtíží pro mého spolucestovatele, Danijla Lukiče (totiž mne nešťastníka) dostali jsme se konečně do kočovného sídla Teala Sevonu . . . Sotva že jsem vstoupil do stanu, vešel za mnou můj dobrý spolucestovatel Danijl Lukič a obrátil se ke mně s následujícími slovy: „Nikolaji Petroviči, za své zázračné zachránění jsem povinován panu Sivolobovu. Na jednom z přechodů přes rokliny zatočila se mu hlava a on, pozbyv vědomí, spadl bez citu na kraj propasti, kde při nejmenším neopatrném hnutí mohl sletěti do proudu horských potoků."
Ano, na neštěstí bylo tomu tak. Jsa cestou vysílený, zničený a mravně rozechvělý následkem nešťastné události s panem Zelinským, sotva jsem se držel na koni, když od Achur jsme se pustili na další, opravdu hroznou cestu. Ano i můj statečný ochrance a tak obratný jezdec po horách, jakým jest p. Kokčajev, i ti mně potom vypravovali, že mimo volně zakrývali oči, když kopyta jejich koní sklouzala po svazích příšerných propastí. . . Ačkoliv jsem nic neviděl, přece jsem cítil po opatrném a těžkém kroku mého koně, že každé chvíle nacházel jsem se nad propastí, z níž dolétal k nám toliko hukot horských potoků. Já však také cítil, že můj ochrance jest na blízku a že se o mne stará. Kůň můj do slova kladl hlavu na zadek jeho koně . . . „Pro Boha, jen opatrně!... Zde jest nebezpečno . . . držte se pevněji v sedle... Zde jest příkrý svah . .. Zde jsou kameny - zase jde to dolů . . . Přidržte uzdu . . . nedotýkejte se uzdy. .."
Na jednom příkrém výstupu, u samého kraje propasti, sotva že kůň p. Sivolobova vystoupil předníma nohama na kámen, můj kůň, nevida v předu místa, kam by vstoupil, učinil neopatrný krok stranou k propasti a srazil do ní několik kamenů. Ještě okamžik - a byli bychom sletěli do propasti. Avšak Sivolobov neztratil duchapřítomnost.
„Postavte koně na zadní nohy a zahněte vlevo!"
Učinil jsem tak. Kůň Sivolobova překonal překážku a můj následoval jeho příkladu.
„Och! Chvála Bohu - jsme zachráněni . .. Kdyby byl býval váš kůň bázlivý, byl byste zahynul."
Mráz: projel mně tělem, ačkoliv horkem a unaveností nemohl jsem dýchati. Vzduchu bylo I málo. Jazyk můj byl tak vyschlý a zdřevěnělý, že i s těží mohl jsem pronésti slova; hlas mi selhával.
„Sestupte s koně - zde jest to ještě horší - jděte pomocí hmatu."
Slezu ze sedla - a padám na kamení. Vstanu a hledaje oporu, natahuji ruku v právo. „Na levo! Tam propast - stůjte!" Pustil jsem uzdu z rukou. Sivolobov opustil svého koně a běžel ke mně.
.Obejměte mne - mne se držte," praví a slyším, jak chvěje se mu hlas k vůli mně; vidí, že hyne člověk.
Objal jsem ho rukama a on zachytiv mne, vedl mne jako dítě. A ty proklaté kameny! Kdybych je aspoň viděl! Ale já jich nevidím, jenom stále na ně padám!
Poslední síly konečně mne opustily. Ztrácím vědomí. Potom mně vypravovali, že jsem omdlel a nejlaskavější Sivolobov poléval mou hlavu vodou z horského pramene, jenž šuměl na tom místě, kde jsem klesl k zemi. Sám již na nic se nepamatuji. Pamatuji se toliko na hukot tohoto pramene. Mučila mne žízeň. Kdyby zde byl aspoň doušek vody! . . . S pomocí téhož velikomyslného Sivolobova dolezl jsem ku pramenu a nabral hrst vody. Jaké štěstí! Voda byla studená jako led. Jediný doušek této vody a já ucítil, že není to voda, ale studený horský písek, rozředěný vodou. Tak prudký byl potok, jenž drtil na písek kameny, po nichž se hnal.
Na štěstí kočovnické sídlo bylo na blízku. Podporován jsa Sivolobovem a řadovým kozákem, vsedl jsem znovu na koně, na němž jsem vydržel až do Teala Sevonu.
Půl hodiny po půlnoci zaslechli jsme štěkot psů. Byli to hlídací psi Kurdů, tak zlí, že kdyby byli k nám nepřišli na pomoc Kurdové, byli by nás strhli s koňů.
Kočovníci, poplašeni neočekávaným příchodem hostí, mezi nimiž byl sám „náčelník", odstoupili nám nejlepší stan, v němž jsme se rozložili k odpočinku.
Horský chlad pronikal až do kostí, neboť jsme se nacházeli již na výši dosti slušné. Rychle připravený čaj nás sice zahřál a osvěžil naše síly, avšak spánek můj následkem rozčilujících výjevů hrozné noci nebyl již spánkem, ale jakýmsi zimničním blouzněním: přede mnou zely propasti a v uších mi neutuchal hukot horských potoků; blouznil jsem, že tuto hroznou horu více neopustím.

Ačkoliv událostmi hrozné noci byly síly mé podlomeny, přece ráno dne 22. srpna uvítal jsem dosti sebevědomě a bodře. Při světle slunečním, ačkoliv pohled na hroznou horu byl děsný, ačkoliv hrozné byly její propasti a skály, se sněžnou pokrývkou, jež se třpytily jako obrovské brilianty, ačkoliv před našima očima vznášel se nedosažitelný ledový vrchol velikána, přece jsem cítil, že mám dosti sil k zápasu s překážkami, ať jsou jakkoliv mocné a hrozné, jen když spatřím je za světla denního.
Obraz, rozkládající se před mýma očima, když jsem ráno vystoupil ze stanu, byl neobyčejně velkolepý. Jedině k vůli němu bylo možno smířiti se se všemi hrůzami strašné noci.
Mnozí divili se mé odhodlanosti vystoupiti na Ararat. Druzí nemohli pochopiti, proč se odvažuji nebezpečného pokusu. Jaká to rozkoš - pravili - lézti na horu, na které možno zlomiti vaz!
Ano, jest to rozkoš k nepochopení!
Kdo však byl kdysi na vysokých horách, kdo vystoupil aspoň na Čatyrdag, Beštan, Mašuk nebo na Montblanc, ten mne pochopí. Cítiti při každém novém úsilí, že vystupuješ výše a výše, překonáváš překážky a nebezpečí, ohlížeti se na překonanou prostoru, viděti rozšířený obzor a vládnouti duchem nad vším tím, co se rozkládá hluboko i daleko před tebou - toť jedna z nejvelkolepějších a nejmohutnějších rozkoší lidského ducha. Tuto čistou a mohutnou rozkoš jsem hledal, vydávaje život svůj v nebezpečí. Za příčinou téhož rozkošného pocitu cestoval jsem do Egypta, k pyramidám, do Jerusalema, k Mrtvému moři, tak jako jiní hledají je u zeleného stolu v Monte Carlo a zhusta hynou, tak i já byl bych málem zahynul.
Za mého pobytu v Tiflisu navštívil jsem, jak jsem se o tom také zmínil, vynikajícího znalce kavkazského kraje a neúnavného pracovníka J. J. Stebnického, jenž mezi jinými užitečnými pokyny a radami stran mé jízdy opatřil mne, abych se měl při vystupování na Ararat čím říditi, překrásnou situační mapou této hory, jakož i menší mapou části erivaňské gubernie, Turecka a Persie - Makinského chanátu s Araratem a také chromolitografickým obrazem Velikého Araratu, jejž na
kreslil roku 1850 malíř Bajkov; zároveň byla mně udána místa meteorologického tábora výpravy generála Chodžka v srpnu téhož roku.
Ráno dne 22. srpna, sedíce na obrovských černých kamenech před kočovním sídlem Teala Sevon, začali jsme prohlížeti tyto mapy, abychom nabyli jasnějšího názoru o tom místě hory, jehož jsme dosáhli za oné hrozné noci, jakož i další cesty, po níž měli jsme dále vystupovati. Jitro bylo rozkošné. Pohled na Ararat, jenž skoro kolmo vypínal se před našima očima k nebi, představoval obraz majestátnější a hroznější, než jsem očekával; to, co jsem spatřil, nedovedla si před tím zobraziti ani má fantasie.
V tu chvíli, kdy jsme prohlíželi mapy a pozorovali horu, jakož i svah biblického velikána, udalo se najednou něco neobyčejného: zcela nahoře, skoro u samotného vrcholu, rozlehl se hrozný rachot a my spatřili, jak spousta čehosi bílého - sněhu, ledu a kusy skal - kvapem hrnula se s výše a jak v témž okamžiku od spousty, odtrhnuvší se od hory, oddělil se bílý obláček, jenž se potom rozptýlil v nebeské modři. Byla to sněžná lavina a bílý obláček - byl jedním z oněch obláčků, jež jsme patřili předešlého dne nad horou, cestou z Igdyru do Ali-Kyzylu.
Což jestliže se dostaneme pod podobnou lavinu? napadlo mne mimovolně. Avšak neměl jsem toliko já podobné myšlenky.
„Pozorování tohoto obrazu - praví p. Kokčajev ve svém popisu - musilo vzbuditi v nás některé hrůzy."
Prohlížejíce pak dalekohledem ono místo hory, od něhož se utrhla spousta ledu a kamení, zpozorovali jsme, že lavina ta byla obrovských rozměrů. Kdybychom se byli nacházeli výše, v právo od kočovného sídla, mohla lavina zastihnouti též nás a pohřbíti nás zároveň s mapami a dalekohledem, jako pohřbeny byly kdysi Achury a jejich obyvatelé.
„Člověk nikdy neví, kde naň hrob již čeká". . . Vyjedše z Teala Sevonu, zaměřili jsme poněkud více na levo, po severovýchodním svahu Araratu, zbrázděném propastmi a posetém černými skalami za tím účelem, abychom, vyhnouce se jeho nedostupným svahům, dostali se na perské území, kde se spojuje Veliký Ararat s Malým a kde horský svah byl méně příkrý, kdežto se strany ruské vystoupiti na horu bylo zhola nemožno; bylo by to tolik, jako lézti na špičku Petropavlovské pevnosti v Petrohradě. Jdouce touto cestou, musili jsme minouti v právo vzhůru se nacházející rozvaliny kláštera sv. Jakuba, jenž pohřben byl pod kameny v době zemětřesení, podobně jako pramen jeho jména. Rozhodli jsme se, že vystoupíme až k tomuto místu.
Svatý Jakub, biskup nizivický a spisovatel arménský, rodák sv. Řehoře, dle slov starodávné legendy vystoupil na Ararat, aby zde spatřil zbytky archy Noemovy. Klášter ten, dle bádání Muravěva, založen byl v VII. století katolikosem Anastasiem. „Klášter sv. Jakuba - praví p. Poljakov ve svém denníku, - jest hranice, za niž leží ve výši záhada celé spousty výjevů, které kdysi se sběhly a nyní stávají se dole, poblíž údolí Araksu. Cesta od Aralychu vzhůru jest ovšem obtížnou, ale jen proto, že třeba vystupovati na výšiny, jež mají velmi příkrý svah. Za to však každým pohybem vzhůru, s každým obtížným krokem ku předu, odkrývá se očím vždy širší a širší panorama a badatel nachází zde vždy nové a nové věci. Zde ovšem týče se věc samého Araratu, jenž z dálky zdá se býti nedostupným velikánem, který se nedá prozkoumati a působí zdrcujícím spůsobem na obrazotvornost. Zatím však každý krok na jeho výšiny odhaluje celou řadu zjevů ještě více překvapujících a majestátních, jež vzbuzují v nevzdělaném člověku pověrečný strach a badatele vábí do větší ještě výše".
Zakusil jsem totéž, když s každým krokem mého rozumného koně stoupal jsem do výše větší a větší. Zdálo se, jako by nad těmito propastmi a černými hřívami a špičkami skal válo cosi tajemného, nadzemského. Jel jsem vesele a směle, nezůstávaje ani krok pozadu za Sivolobovem. Nebyla to již černá noc s neviditelnými hrůzami, ale rozkošný jižní den, jehož vedro zmírňováno bylo výškou, které jsme dosáhli a která činí slunce bezmocným k roztavení věčného sněhu. Avšak do věčného sněhu bylo ještě daleko. Zde nacházela se ještě tráva a pichlavé křoviny; na jednom svahu utrhl jsem dokonce bledý, jako by nemocný květ divokého hrachu; zdálo se, že sám cítil, že dostal se příliš vysoko, příliš daleko od rodných niv, jako jsem to cítil já sám, když mne zachvátila vzpomínka na daleký sever a jeho roviny.
O jedné hodině byli jsme již u pramene sv. Jakuba. Byl to nepatrný pramen, jenž dokazoval, že sněžný Ararat, jenž mohl by ze svých ledovců vypustiti celé řeky, jest příliš skoupý na tomto místě, jakož i po celém svahu svém: veškerou spoustu vod, kterou tvoří na čáře sněhové stále se roztávající led, pohlcuje sám Ararat. Ano i ty s výšin se řítící potoky, jichž hluk děsil mou obrazotvornost v době nočního pochodu, ano i celé říčky, vrhající se se skal a burácející v hlubokých roklinách - vše to mizí beze stopy v horských štěrbinách a bezedných propastech, aniž by dostihlo úpatí velikána. Jest to snad jediná hora na světě, která pohlcuje všechno množství vody, vyráběné ledovci, celé sněžné její oblasti. Proto jest tak bídný onen nepatrný pramének, jenž se nazývá pramenem sv. Jakuba. Jsou to dvě malinké, v kamenu vytesané vodní nádržky, velikosti méně než polovice čtverečního sáhu, do nichž kapka po kapce teče ze skály čistá, chladná voda, mající teplotu asi 5° Réaumura. K těmto vodním nádržkám vede kamenitá, umělá cesta, na níž se povalují rozmanité pestré hadříky, oharky maličkých voskových svíček, hrubé dřevěné loutky a hůlky na píď dlouhé, otočené hadry v podobě turbanu, jakož i miniaturní, hrubě vysoustruhované dětské kolébky, s ležícími v nich malinkými loutkami, jež představují děti. Nejvíce těchto věcí pověrečných Kurdek a Armének válí se o něco výše, kde dle podání nachází se hrob proroka, sv. Jakuba; s počátku možno se domnívati, že jsou to pohozené hadříky a hrubé dětské hračky, k ničemu se nehodící. Než naopak: každý hadr - praví p. Poljakov - jest symbolem toho přání, jehož vyplnění očekávala Kurdka nebo Arménka od proroka. Dětské loutky jsou horlivé oběti, přinesené bezdětnými divoškami, jež prosily proroka za přímluvu u Alláha, aby na místě loutek dostalo se jim skutečných dětí. Kurdové a Tataři staví zde maličké, dětské dvorečky pro ovce, skot a velbloudy - jak kdo co potřebuje: za podobnou hračku má prorok vymodliti na Alláhovi celá stáda ovec, koz a velbloudů.
Voda ze studánky, z které kdysi pil sv. Jakub, považuje se za posvátnou a zázračnou a nejen Kurdové a Tataři věří v její zázračnou sílu, ale i Arméni, a to ještě více než Kurdové. Pro vodu tu docházejí poutníci z daleka, zrovna jako pro vodu z Jordánu. Když na polích objeví se stěhovavé kobylky, voda ta zachrání obyvatelstvo před kobylkami: třeba pouze přinésti několik kapek této posvátné vody na nivy, sežírané létajícím nepřítelem, když neznámo odkud přiletí najednou obrovská hejna špačků, kteří o závod začnou kobylky požírati. Ve špačky, přivolané zázračnou vodou z Araratu, jak sám osobně jsem se přesvědčil, věří nejen obyčejní Kurdové i Arméni, ale i dosti vysocí úředníci arménského původu. Vody té napil jsem se také já, hříšný, avšak nezachránila mne před tím, co mne očekávalo v budoucnosti.
Od pramene sv. Jakuba pokračovali jsme v obcházení severovýchodního svahu Araratu směrem k Malému Araratu, pořád výše a výše. O páté hodině odpolední zastavili jsme se k odpočinku na samé hranici tří na svahu Araratu scházejících se říší - ruské, perské a turecké. Zde nacházelo se kočovné 'sídlo Kurdů, zvané Gjuinyk.
Osada ta skládá se z deseti stanů džalalinských Kurdů, náležejících k sektě sunitů a jest jaksi zdí, chránící nás od lupičských rot perských Kurdů.
Naše nenadálé objevení se spůsobilo mezi džalalinskými Kurdy veliký poplach. Z dálky bylo slyšeti divoké a výhružné křiky. Kurdové i Kurdky vybíhali ze stanů a mávajíce zoufale rukama, vyvolávali cosi nesrozumitelného. Po nich zahájili psi hrozný štěkot. Čekajíce na dohodnutí se našich průvodců s divochy, byli jsme nuceni se zastaviti. Vše překvapovalo mne zde v krajní míře: jak mohli žíti lidé v takové vzdálenosti od světa, na výšině, kde krev stydne, uprostřed tak surové přírody!
Konečně bylo vyjednávání skončeno a my slavnostně vjeli do středu kočovného sídla za zuřivého štěkotu psů.
Obstoupivší nás divoši překvapovali svým vojenským vzezřením a zároveň jakousi dětskou naivností.
„S těmi nelze žertovati," pravil Sivolobov, ukazuje na divochy.
„Proč ?«
„Jest to chrabrý, statečný lid . . . Nejednou jsme ses ním srazili: neustoupí, kdyby nevím co bylo".
„Kde jste se s nimi srazil?"
„Za poslední války . . . Stávalo se, že jakmile jsme se objevili na otevřeném místě, Turci dali se hned na útěk. Ale tito ďáblové nedali nám ani se vzpamatovati; spíše naši ustoupili před nimi".
Ještě více divil jsem se všemu tomu, co jsem viděl před sebou, když jsem blíže popatřil na život, jejž vedou zde tito divoši. Zdálo se mně, že vidím předpotopní obyvatele zeměkoule, přímé potomky skoro těch legendárních lidí, kteří se zachránili v arše před světovou potopou. Skoro týž dojem učinili roku 1835 i na předchůdce mého při vystoupení na Ararat, Spasského Avtonomova. Spasskij Avtonomov, spatřiv tyto úplně černé stany, utkané z černých chlupů s tenkými bílými pruhy a zcela nepodobné stanům ostatních kočovníků (Kalmyků a Tatarů deližanské úžlabiny), upamatoval se ihned na podobné černé stany, o nichž zmiňuje se Šalomoun v „Písni písní". Tam jeho milenka, hovoříc o své jižní, palestinské kráse, vyslovuje se takto: „ Jsem černá jako stany Cedaru". Mně pak zdá se, že praví Kurdka: „Jsem černá jako stany Gjumyku" - téhož kočovného sídla, v kterém jsme se nyní zastavili k odpočinku. Zřejmo, že stany ty, aspoň jejich barva, přetrvaly tisíciletí. V takovém stanu žila milenka Šalomounova, když s otcem svým a jeho stády nacházela se v kočovném sídle kdesi pod horou Eleonskou nebo v údolí Jordánu. V takových stanech žil patrně i sám praotec Noe, a pak i jeho děti, velevážený Jafet a nihilista Chám. Co by na příklad překáželo Chámovi, aby nerozbil své stany na jednom ze svahů Ararata, v Gjumyku nebo Teala Sevoně a nebyl praotcem oněch černovlasých dětí, které nyní jako vlčata hleděly nám do očí, skřípajíce svými běloskvoucími, jako ledovce Ararata, zuby. Jest to skutečně něco předpotopného !
Kurdské stany nemají okrouhlou nebo sférickou podobu, ale jsou podlouhlé a na stranu nakloněny. Čtvrtá strana stanů jest otevřená. Vnitřek stanu rozdělen jest na tři a někdy i na čtyři oddělení. Jednotlivá oddělení oddělena jsou od sebe pletenými stěnami asi půldruhého lokte vysokými, jež zavěšeny jsou zhusta koberci kurdské práce a upraveny tak, aby bylo možno je zdvihati. Hlavní oporou, držící střechu stanu z chlupů spletenou a jeho kostru, jest dřevěný sloup, na němž rozvěšena jest všechna zbraň Kurdů, jejich rodinné skvosty. Zadní nebo vnitřní oddělení určeno jest pro ženy a děti a různé domácí předměty. Přední oddělení jest úplně otevřené a v něm přijímá a uhosťuje Kurd své sousedy kočovníky a k němu zabloudilého hosta. Krb kouří u levého otevřeného oddělení, jež vede do ženské polovice, odkudž blýskají na vás divošky a jejich děti svýma udivenýma a neobyčejně krásnýma očima. Myslím, že podobné krásy ženské nikdy jsem neviděl. Nelze vůbec pochopiti tajnou sílu přírody, která tvoří podobnou okouzlující krásu za takových poměrů. Možná, že tajemství této tvůrčí síly spočívá v čistém, takřka destilovaném horském vzduchu, v nebeské modři, ve věčném sněhu, jenž v době vražedného vedra nížin a dolin očišťuje a osvěžuje ovzduší, uprostřed níž tvoří se a uzrává tato krása.
Pohostinští „potomci Chámovi" uvedli nás do jednoho ze svých nejlepších stanů, do předsíně, která byla neobyčejně prostorná. Na zemi byl rozestřen koberec a na koberec ten položeny byly čtyři podlouhlé podušky, každému z nás po jedné, na něž jsme se posadili, odloživše před tím ze zdvořilosti boty a skříživše pod sebou po spůsobu východním nohy.
Ihned k našemu stanu dostavili se dva zástupci kočovného sídla a mezi pány Kokčajevem a Zelinským a příchozími rozpředla se živá rozmluva o cíli naší cesty a o vtržení perských Kurdů na ruské území, s nimiž naši pohostinští hospodáři byli bezpochyby potají v nejpřátelštějších stycích. Mezitím za přihrádkou zaplálo několik párů rozkošných očí; krásné pohlaví prohlíželo si příchozí. Malé, hezké děti divošek byly smělejší než jejich matky a přistoupily k nám dosti blízko, ale pokaždé starší mužové odháněli je jako štěňata. Přivábeni leskem čtvrtruble, mladí divoši přiblížili se hodně blízko a dostávše peníz, kvapně uháněli k matkám; za to zasypávaly nás tyto již laskavějšími blesky svých rozkošných očí. Na scéně objevila se ohromná kovová mísa s pečeným skopovým masem a chlebovými ubrousky, na zem postavena byla zvláštní noční lampa a my hodovali, zapíjejíce skopovinu „ajranem" neb „arjanem" - kyselým ovčím mlékem, vodou rozředěným.
Zde nabídli nám své služby ještě dva průvodcové, Kurdové Machmud-Amo-ogly a Baba-Achmed-ogly, kteří chtěli rovněž s námi vystoupiti na horu; první z nich nám oznámil, že již dávno před tím doprovázel na kopec jakéhosi „Inglize" (Angličana).
Naši vojáci upravili pro nás na noc zvláštní stan, jenž přivezen byl z Igdyru a my tři - Kokčajev, Zelinský a já - zabalivše se do plaidů a šatstva, výborně ztrávili jsme v něm noc, ačkoliv pronikavý chlad dával nám cítiti, že nacházíme se:' již na blízku čáry věčného sněhu.
Pan Sivolobov přál si přenocovati v kurdském stanu.

Jitro následujícího, pro mne osudného dne bylo tak rozkošné jako předcházející.
Bylo to dne 23. srpna - třetího dne našeho nešťastného vystupování na horu.
Jelikož za touto kočovnickou stanicí končila již čára rostlinstva a v cestě musili jsme dále pokračovati koňmo, za příčinou krmení koní připojili Kurdové k našemu jezdeckému oddělení ještě dva horské býky s nákladem sena a dva honce.
Sotva že slunce zahřálo poněkud chladný ranní vzduch, vypravili jsme se znovu na cestu. Cesta tato vedla kolem východního a jihovýchodního svahu Ararata směrem k Sardar-Bulagu a Malému Araratu, odkudž již, s perBké strany, měla začíti poslední cesta na vrchol začarované hory.
Tento pochod byl počátkem neštěstí, jež bylo by mne málem připravilo do hrobu.
Již ráno jsem cítil, že síly mne opouštějí. Byl to částečně výsledek utrpení, jehož jsem zakusil za oné hrozné noci, kde byl bych málem sletěl do propasti; noc ta podlomila mé síly, poněkud již otřesené únavnou a dlouhou cestou z Petrohradu do Tiflisu a zvláště odtud do Erivaně v pramizerné poštovní bryčce a pod vražedným sluncem Karajačské stepi a doliny Araksu. Hlavní však příčina toho byla, že jsem nosil již v prsou zárodek nebezpečné nemoci, jimiž Východ i zdravého člověka snadno oblažuje; cítil jsem již první záchvaty kavkazské čili asijské zimnice, jedné z nejprudších a nejnebezpečnějších, po které následovala pak jiná nemoc, ještě prudší a bolestnější, která byla by mne málem přivedla do hrobu a k vůli níž nucen jsem trápiti se pod cizím nebem, daleko od Rusi.
Cestu do Sardar-Bulagu vykonal jsem již nemocný, drže se sotva na sedle. Cítil jsem uvnitř pekelný žár. Vzdor výšce, které jsme dosáhli a kde parno sluneční, následkem značné řídkosti vzduchu, nemohlo býti již tak citelným, nosil jsem toto parno sám v sobě; pálila mne žízeň; zdálo se mně, že místo krve kypí ve mně vřelá rtuť, že od mých rozpálených rukou, zrovna jako od pánve s uhlím, doutná hříva mého koně, které chvílemi jsem se chytal, abych se udržel na sedle na příkrých a nebezpečných místech. Slyšel jsem kdysi, že vojáci na pochodu, když je mučí nesnesitelná žízeň, z nedostatku vody béřou do úst kulku a tím vyvolávají sliny, které svlažují vyschlé ' hrdlo. Pokusil jsem se vzíti do úst hodinky, avšak ty zdály se mně býti horkými a jazyk můj zůstával jako dříve suchý jako jircha. Věčný sníh Ararata, jenž se jiskřil panenskou bělostí, jenž mohl by uhasiti mou žízeň, ulíti můj vnitřní žár, byl dosud pro mne nedosažitelným, což mne přivádělo v zoufalství. Zdálo se mně, že jedině proto urazil jsem několik tisíc verst a že jen proto vystupuji na proklatou horu, abych uhasil toliko svou žízeň věčným sněhem. Začal bych ho polykati jako zuřivý. Proklatí ledovci! Proč netajou? Proč netekou z nich horské potoky, aby mne napojily? Plnýma prsoma hltám vzduch, ale přece nemám čím dýchati; vzduch vysušuje ještě více mé hrdlo, útroby a mozek . . .
Na blízku jest Sardar-Bulag - tam jest pramen výborné vody. Vidím, jak provázející nás Kurd již přiložil prsa ke kamenům a hltavě loká vodu ze spásonosné studánky. Pobodnu svého koně a uháním k tomu místu, kde Kurd pije vodu. t
Hned přiložil jsem vyschlé rty ku chladné studánce, zrovna jako nějaké zvíře. Jaká to rozkoš - pít! Piju, piju bez konce, zapomenuv na všelikou opatrnost, zapomenuv na sama sebe . . . Avšak ani tím neuhasil jsem proklatou žízeň. Vzpamatoval jsem se teprve, když jsem s namáháním odtrhl ústa od vody; pochopil jsem, že tím ničím sama sebe .. .

Bylo však již pozdě; nepolykal jsem vodu, ale smrtelnou nemoc . . .
Sardar-Bula znamená „pramen sardarův" čili místodržitelův. Když erivaňský kraj nacházel se pod vládou perskou, spravovali ho místodržitelové, šachové neb sardarové. Sardar-Bulag, nacházející se v značné výši, zmírňující účinek úpalných paprsků slunečních, býval druhdy letním kočovním sídlem místodržitelů šachových. Také v nynější době pramen sardarův vábí k sobě kočující Kurdy, kteří v létě rozbíjejí okolo něho své stany, pokud stáda jejich nacházejí potravu nedaleko „bulagu." Když ztrávili v těchto místech všechnu píci, Kurdové stěhují se na jiné místo, pokud zimní sníh a vánice neseženou je s Ararata úplně.
Když jsme byli v Sardar-Bulagu, Kurdů jsme tam již nezastali a spatřili jsme pouze stopy jejich kočovného bydliště: ohrady z kamení, označující místa, kde stály jejich černé stany, stopy ohňů, ohlodané a nedokousané jimi i jejich psy kosti, špinavé hadry z jejich obleků a různé jiné odpadky.
Od Sardar-Bulagu byla cesta neobyčejně příkrá a dorazila mé síly úplně. Škrábaje se s kamene na kámen, na těch místech, kde na koni nebylo možno vystupovati a opíraje se o hůl pana Koškulje, cítil jsem, že nohy vypovídají mně službu a dech v prsou stává se vždy kratším a kratším. Vnitřnosti mé pálil dále pekelný žár, jako bych se z pramene sardarova byl ani nenapil.
Konečně dostali jsme se ke krajnímu bodu výšky, kde mohl žíti člověk. Bylo to kočovné sídlo perských Kurdů z plemene „Kyzylbašušagů, ( Kyzylbaš = rezavá hlava - zrzoun) rozbité pod ohromnými černými skalami ve výši 10.000 stop nad hladinou mořskou.
Nemohl jsem se již udržeti na nohou, když jsem vstoupil do stanu Kurdy nám uchystaného a do slova upadl jsem na koberec, na němž odpočívali již moji soudruzi.
„Připravují nám velmi chutného beránka se všemi možnými poctami," povbuzoval mne nejlaskavější Ivan Fedorovič.
„Vidíte - již ho podřízli a za nožky pověsili," žertovali Kokčajev a Zelinský.
„Sami beránka sníme a starci Araratu přineseme „šašlyk," vtipkoval mirab Chalfa-Kuli-bek.
„Také láhev kachetínského vína."
Já však pro jejich žerty neměl jsem již smyslu. Říkal jsem pouze toto: „Chce se mi pít a pít bez konce - hynu žízní - nemohu více povstati."
„Odpočiňte si, posilněte se a bude vám zase lépe."
„Nikoliv, jsem úplně nemocen, ztrácím vědomí . . . ulehnu ..."
„Tedy vás sneseme ..."
„Což jestli budete nuceni nésti mrtvolu?"
Proklatá zimnice! Kdyby jí nebylo, byl bych se snad dostal až na vrchol hory.
„Co máme dělat?"
„Nevím . . . Jak vidíte, nemohu se ani postaviti na nohy ..."
„Ano, změnil jste se velice - máte silnou horečku."
„Jisto jest, že dnes nemohu ani z daleka pomýšleti na vystoupení na horu. . . Zkuste toho sami. . ."
„Což máme vás zde zanechati samotného?"
„Co dělat! Zůstanu zde v stanu až do vašeho návratu."
„Jak? Což jestliže se vám něco stane?"
„Pak mně nepomůžete . . . Nechtě při mně jednoho z dvou kozáků, kteří umějí rusky a sami zkuste svých sil: jestliže tam vystoupíte, snad i já tak učiním, až se zotavím."
Bylo rozhodnuto, že mne nechají u Kurdů, sami pak že ještě téhož dne vystoupí co možná nejvýše, aby zde přenocovali a aby dne 24. srpna pokusili se vystoupiti na vrchol velikána.
Velmi trapné bylo pro mne loučení onoho památného pro mne dne, s mými laskavými soudruhy. Nikdy na něj nezapomenu!
Ležím ve stanu, obrácen jsa tváří k Malému Araratu. Kosé paprsky slunce, sklánějícího se za Velikým Araratem, osvěcujíce černé, obrovsky veliké spousty andesitu, jenž se sřítil s hory za jejích sopečných výbuchů, pozlacují pestré hadry Kurdů a hřívy osedlaných koní, kteří ihned odnesou mé soudruhy. Spatřím-li je zase?
Do očí mých brzy hledí kousek modré, průzračné oblohy s ostrou špičkou Malého Araratu, brzy nějaká soucitná Kurdka, nemohouc pochopiti, proč nechávají u nich tohoto šedovlasého muže.
„S Bohem, Danijle Lukiči! Uzdravte se brzy," slyším takřka ve snu hlasy svých soudruhů.
Ztrácejí se mně s očí, zahnuvše kolem hory, mezi černými balvany andesitu.
„Opuštěný!" mihl se mozkem mým srdce rozdírající obraz, na němž geniální V. V. Vereščagin vyobrazil nemocného vojáka, jejž soudruzi v neobydlené stepi opustili. . . . Leží sám a havrani koukají mu již do očí.

„Opuštěný jsem já - a havrani, kteří hledí mně do očí, jsou zde."
Obstoupili mne Kurdové, kteří shromáždili se u mého stanu z celého kočovného sídla; posadivše se v polokruhu kolem mne a skříživše dle východního zvyku nohy pod sebou, nespouštějí se mne svých loupežnických zraků. A já ležím v hrozném žáru, brzy otvíraje, brzy zavíraje oči. Paměť začala se mně kaliti. Nespím, ale vidím sny - jakési podivné sny z daleké, daleké minulosti. Otevru oči - a přede mnou vypíná se týž holý vrchol Malého Araratu, sedí zde titíž Kurdové, kteří hledí mlčky na mne jako na umírajícího . . . Jest mi těžko; zavírám zase oči a zase hrozné sny trápí můj mozek: ležím v údolí Jordánu, tváří k Mrtvému moři a k pochmurným svahům Moabitských hor a slunce Palestiny nemilosrdně mne pálí; na nebi není ani jediného obláčku . .. Oh, což není mně souzeno vrátiti se více do milé vlasti?
„Jaraljane, jaraljane . . ."*)

*) Tak titulovali mne Kurdové. Jaraljan = generál.

Otevřel jsem oči. Nade mnou sklání se můj hostitel Kurd, u něhož v stanu ležím, a starostlivě hledě na mne svýma laskavýma očima, přikrývá mne plaidem. Všichni ostatní divoši sedí zde mlčky jako dříve a hledí na mne.
„Jaraljane! Jaraljane!" „Co se stalo?"
Kurd uctivě přikládá ruku k srdci a hlavě. „Jaraljane! Můj stan - jest stanem tvým." Znamená to: můj dům jest domem tvým - východní přívětivost.
„Děkuji." Kladu také ruku k srdci a hlavě.
Avšak oči mé zase mimovolně se zavírají; nechci, nemohu vidět onen proklatý Ararat.
Následovaly zase trapné sny a blouznění. . . Bože! Což jest mně souzeno umříti zde, v stanu Kurdů?
„Jaraljane! Jaraljane!" slyšeti znovu týž tichý hlas.
Jest to týž Kurd, jenž opravuje pod hlavou mou podušku.
„Jaraljane! Můj stan - jest tvou konírnou."
Ještě větší orientalská zdvořilost: již přirovnává svůj pohostinský stan k mé konírně.
Vidím, jak přes pletené ohrady, oddělující mé oddělení od ženského, hledí na mne zvědavě a soucitně překrásné oči Kurdek. Vidím, že jest jim mne líto: vždyť - tak mluví tyto milé divoké oči - má také ženu a děti kdesi daleko a nyní zde leží sám: jest mu patrně úzko ...
Ano, jest mně úzko, mé dobré, milé divošky!
Slunce skrylo se již za Araratem. Stín velikánův postupoval výše a výše po Malém Araratu a posléze zakryl ho úplně. Slyšeti štěkot psů a bečení ovcí: stáda Kurdů vracejí se s polí - jaké tam pole! - s holých kamenů andesitu a černých skal, mezi nimiž tu a tam zůstala nepatrná travička.
Smělejší z ovcí podlezly plachtu stanu, očichávají mou hlavu a dýchají mně do tváře. Kurdové je zahánějí a stále hledí na mne.
Nastává noc. Můj žár ustoupil chladu. Starostlivý hospodář přikryl mne několika obleky, které přinesly ze svého oddělení soucitné Kurdky.
„To od mé dcery a to také od mé dcery, jaraljane," praví, dávaje mi rozuměti, že jeho hezké, okaté dcery dávají mně své šaty.
Děkuji tmavolícím krasavicím přiložením ruky k srdci a ony ukazují mně své perleťové zuby.
Sesílená dávka chininu, jejž jsem měl vždy při sobě, úplně mne ohlušila a zmámila a já usnul pravým spánkem, ačkoliv s týmiž mučícími mne vidinami . . . Hle, kde ztrávil jsem noc ze dne 23. na 24. srpna! Nikdy nezapomenu na tuto noc.
Probouzel jsem se často při štěkotu psů a vytí vlků. Chvílemi rozlehl se v nočním tichu výstřel, s hrozným štěkotem vrhli se do tmy psi, pronásledujíce čtyřnohého dravce a zase pohroužilo se vše ve spánek.
Kde spí asi nyní moji soudruzi? Nejsou snad za čarou věčného sněhu? . . . Jak jest jim asi zima!
Chvílemi jsem cítil, jak mne v noci kdosi ohmatával. Hospodář starostlivě opravoval na mně šat.
A to dělal divoch, lupič, zuřivý hrdlořez!
Nastalo jitro dne 24. srpna, rovněž tak jasné a bezoblačné jako všechny předcházející dni. Jaká příznivá doba k vystoupení na Ararat! Jak šťastnými jsou asi moji soudruzi! . . . Nevítají je na vrcholu ani bouře, ani vichřice, ani sněhové vánice. Tak šťastně dosud nikdo nevystoupil na biblickou horu.
Probudil jsem se ještě dlouho před východem slunce.
Za levým svahem Malého Araratu začíná se právě červenati východní okraj obzoru. Kočovníci se probouzejí. Muži dosud spí, ale ženy Kurdky, přehodivše si přes hlavu provazy, na nichž uvázána jsou veliká vědra na vodu, odcházejí kamsi pro vodu. Snad k Sardar-Bulagu ? V Egyptě a Palestině nosí ženy své hliněné džbány na vodu na hlavách, zde však Kurdky na zádech. Rozumí se, že zde, na Araratu, nelze choditi po skalách a propastech se džbánem na hlavě.
Slyším odměřené kolébání a skřípot. Patrně kolébají Kurdky své děti na kolébkách. Skřípot jest velmi pronikavý.
K mému loži přistoupil hospodář Kurd a pozdravuje mne.
„Spal jaraljan lépe?"
„Děkuji, jest mně lépe. Což naši - „náčelník" a kozáci?"
„Uh! Odešli vysoko - není jich více vidět."
Za pomoci hospodáře a jednoho z jezdců u mne zanechaných namáhám se postaviti se na nohy a vystoupiti ze stanu, ale ihned zase padám ...
Kam poděly se mé síly?
Nyní vidím, od čeho pochází toto odměřené, jednotvárné kolébáni. Kurdky kolébají ohromnou hliněnou nádobou, visící na provaze, podobající se velikému doutníku, dlouhému půldruhého lokte. Tlukou máslo z ovčího sýra. Okolo nich prohánějí se polonahé děti. Tělo jejich jest černé jako slupka kaštanová. Dívky přikryty jsou lépe rozmanitými pestrými hadříky. Také hry jejich nepodobají se hrám evropských děti - jest v nich také cosi divokého.
Požil jsem poslední zbytky chininu a prázdnou krabičku vyhodil jsem ze stanu. Byla podívaná, jaký dojem učinila tato prázdná krabička na mladé divochy. S rychlostí honících psů vrhli se na kořist a mezi nimi povstala rvačka. Konečně jednomu z nich podařilo se zmocniti se krabičky i vítězoslavně běží ku stanu, aby pochlubil se svým pokladem. Závistí hoří oči jeho soudruhů a družek, i začínají prosebně hleděti na mne. Já
však nemám již prázdných krabiček i ukazuji jim drobné stříbrné peníze. Lupičsky svítí tyto divoké oči. Mladí divoši nerozhodně přistupují ke mně a chopivše se peněz kvapně utíkají.
„Jsou to moji hoši," praví přívětivě můj hostitel.
„Jsou hezcí. Také dívky jsou tvé?" „Ano ... Má jaraljan také hochy?" „Nikoliv ... já mám jenom dceru." „Aj, aj! . . . Dívka - toť není dobré." Chtějí mně upraviti „šašlyk," já však odmítám, neboť nemám ani nejmenší chuti k jídlu. Pouze o polednách mohl jsem stěží spolknouti několik lžic vařené rýže; maso stalo se mně protivným.
Po poledni za pomoci jezdců vystoupil jsem ze stanu, abych se podíval na horu, na vrchol - zdali se tam nečernají nějaké tam pohybující se tečky; avšak kromě černých a šedých skal, jakož i mlčelivých sněhů, ničeho nevidím.
„Kde jsou nyní „naši"? . . . Jsou na živu?" Kurdové pastýři mně vypravovali, že viděli černé tečky hodně vysoko, u samých sněhů . . . Toť byli oni - šťastní lidé!
Dlouhý den nemá konce! Stín od Malého Ararata, jenž padal na západ, pomalu postupuje k Velikému Araratu, konaje obrat k východu. A já posud ležím, nespouštěje očí s modré oblohy a Malého Ararata. Jak trápí mne svým vzezřením! Kurdové přicházejí jeden po druhém k mému stanu, pozdravují mne rukou, sedí chvíli na zemi, mlčky podívají se na mne a odcházejí pak k ostatním stanům.
„Jaraljane!" pokouší se baviti mne svým hovorem hospodář: „máš svůj dům?"
„Ano."
Nemám sice vlastního domu, ale nemohu mu říci, že bydlím v cizím domě, u Césara Albertoviče Kavosa v Stoljarném v Petrohradě; divoch by nijak nepochopil, jak možno žíti v cizém domě.
„Jest daleko tvůj dům ?"
„Velmi daleko."
„Dále než Erivaň?"
„Dále než Erivaň."
„Dále než Tiflis?"
„Dále než Tiflis."
Za Tiflisem končí pro našeho divocha svět.. . Kde tedy bydlím?
„Má jaraljan ženu?"
„Mám ženu."
Všechny předměty k hovoru byly vyčerpány a divoch mlčí. Podávám mu cigaretu, děkuje mi, jde ke krbu ji zapálit a hází kamenem po psu. Zapáliv cigaretu, zase mně ji vážně posliněnou podává. Nechtěl jsem. Poděkoval a kouřil sám.
Úmorný den zdá se, že nemá konce. Pracovité Kurdky jsou po celý den zaměstnány: brzy sbírají ovčí výměty, brzy rozdělávají oheň na krbu a pekou na něm „lavaši," brzy připravují pokrm, brzy šijou jakési vaky k udržování ohonů příliš tučných ovcí, brzy zase spravují nohy těm, které si je polámaly mezi skalami Ararata.
Kdesi objevil se vlk a výstřely ohlušují horu.
Cítím hroznou tesknotu! . . . Což k vůli tomu vlekl jsem se několik tisíc verst, abych ležel v stanu u divochů ? Trpké, děsné sklamání!
Od Velikého Ararata směrem k Sardar-Bu-lagu položil se stín. Jaký to obrovský stín! Celá kočovnická osada jest již také ve stínu.
Na zemi spouští se noční temnota; oheň na krbtt mdle osvětluje vnitřek stanu a jasným světlem pohrává na osmáhlých tvářích a pestrých oblecích Kurdek, zaměstnaných okolo ohně, ale moji soudruhové - dosud nepřicházejí... Co se s nimi stalo? Kde jsou? Nestalo se jim snad nějaké neštěstí?
Noční temnota zahalila již skoro úplně Malý Ararat. Hvězdy jasněji a jasněji vystupují na tmavomodré obloze . . . Také druhou noc jsem nucen ztráviti v kurdském stanu - čtvrtou noc na Araratu!
Slyšeti zuřivý štěkot psů a Kurdové běží se podívat, co se děje. Slyšeti hovor - známé hlasy...
Toť jsou oni! . .. Srdce mé zabušilo.
Oheň z hranice osvětluje bledé, unavené a jako by mrtvé tváře Kokčajeva a Zelinského. A kde jest Sivolobov ? . . . Jest patrně ještě tam s průvodci.
Kokčajev a Zelinský vstoupili do stanu; při chůzi se potácejí.
„Nu co, pánové?" zvolal jsem poděšeně; „co se vám stalo ?"
„Sláva Bohu - dosud jsme živi, ale málem bychom byli zemřeli."
„Kde pak! Pouze náš rek - Ivan Fedorovič Sivolobov - dostal se až na vrchol, ale podívejte se, jak vypadá!"
„Vystoupili jste na vrchol?"
Oba do slova upadli v stanu na koberec. Kam se poděla krása Kokčajeva!
„Děkujte Bohu, Danijle Lukiči, že jste se roznemohl, sic bych neručil za Váš život. . . Tam jsou - hrůzy!"
Tváře jejich skutečně ukazovaly, že se stalo něco hrozného.
Sestarali za den. Tváře jejich vychrtly. Pod očima měli tmavé jámy. Oba jaksi zčernali. Měli bledé rty jako mrtvoly. Tváře byly zapadlé jako po dlouhé nemoci.
„Och, nohy, nohy!" bědoval ubohý Štěpán Pavlovic; „mé nohy jsou pryč."
„Také mé . . . Byl to hrozný pokus . . . Ještě že jsme se vrátili!" pravil s namáháním Kokčajev.
Kozáci stěží stáhli s nich boty, jelikož nohy jejich byly opuchlé a žíly namáháním naduřelé.
Do stanu vstoupil konečně i můj ochránce - Sivolobov.
„Ivane Fedoroviči! Jste to vy?" mimoyolně vydralo se mně z úst.
A skutečně - nebyl to dřívější Sivolobov, s živým pohledem, s rychlými pohyby, plný energie: byl to nemocný, zničený člověk, sestárlý, zhubenělý, s modrými skvrnami pod očima, s tváří popelavou, s bledými, promodralými rty, sesláblým hlasem.
„Vítám vás! Dovolte, abych vás políbil, ubohý příteli. . . Povězte, co se s vámi stalo?" pravil jsem objímaje ho.
„Popřejte mně oddechu - nemohu mluvit - ztratil jsem hlas ..."
Také s něho stáhl kozák „ičigy" (měkké boty), v nichž byl vystoupil na hroznou horu.
„Zde jsou vaše punčochy - děkuji . . . Jestliže jste nebyl sám, tedy aspoň vaše punčochy byly na Araratu," pravil se slabým úsměvem, podávaje mně je.
Trpká, jizlivá ironie! Mé punčochy byly na Araratu, ale já nikoliv . . .
Včera, když se chystal k poslední části vystoupení na horu, pan Sivolobov vypůjčil si ode mne punčochy, jelikož odjížděje s námi na kvap od svého strážného kordonu, zapomněl si vzíti pár punčoch, jelikož chodil letního času v měkkých „ičigách" na bosou nohu a bosou nohou procházeti se po věčném sněhu Ararata nebylo možno ani reku Bajazeta.
„Zde máte prsť z Araratu, se samého vrcholu - tam jest neveliké místo bez sněhu; odtud vzal jsem tuto prsť; také tento křišťál jest odtamtud."
Podal mně šátek, v němž byla zavázána bílá, narůžovělá vápenitá prsť a v ní dlouhý nerost, podobný hraněnému křišťálu. Tento průhledný kousek daroval jsem potom panu Koškuljovi, vynikajícímu geologovi, pro jeho sbírku nerostů.
„S kým pak jste vystoupil na vrchol, můj nejdražší příteli?" tázal jsem se. „Snad sám?"
„Nikoliv - s Babou a Machmudem . . . Blízko vrcholu klesli na kolena a stále modlili se ku svému bohu - Alláhovi. . . Mne potom prosili, abych nešel dále."
„Kde jsou ti junáci?"
Na zavolání pana Kokčajeva ze zástupu Kurdů, tlačících se u stanu, skromně vystoupili Baba-Áchmed-ogly a Machmud-Amo-ogly. Vypadali také umučeně. Dal jsem každému po pěti rublech. Ubozí divoši vrhli se k mým nohám a líbali je!
„Kde jest mirab?" tázal se Sivolobov.
Tu vystoupil v před vtipkář mirab Chalfa-Kulibek-Doluchan-bek-ogly, drže v rukou můj dalekohled.
„Zde máš tvé oko, pane ... Uh! Tvé oko jest pěkné!"
„Dobře jsi viděl?"
„A jak dobře! . . . Kdyby měla podobné oko má slepá kobyla, i ta by viděla."
„Viděl jsi mne na vrcholu, mírabe?" tázal se ?novu Sivolobov.
„Viděl, pane; tvůj červený kabátec jsem viděl, dva Kurdy jsem viděl a i dým jsem viděl, když jsi tam střílel."
„Nyní věříš, že možno vystoupiti na Ararat?"
„Nyní věřím."
„Dříve jsi nevěřil?"
„Dříve jsem nevěřil."
Když Kokčajev, Sivolobov a Zelinský, po přenocování u věčného sněhu, začali vystupovati výše, zanechali na tomto místě miraba s kozákem Lavrentijem Kulbikovem a dvěma jezdci Tatary, s sebou pak vzali Babu, Machmuda a kozáka Petra Burlakova; kromě toho nechali mirabovi můj dalekohled, aby on, nevěřící Tomáš, mohl osobně pomocí dalekohledu se přesvědčiti, zdali dostanou se odvážlivci na vrchol, čili nic.
„Škoda, Ivane Fedoroviči, že jste s sebou nevzal na vrchol prapor nebo kříž, abyste ho zarazil v upomínku na váš smělý čin: toť skutek historický."
„Ano, sám jsem toho litoval."
„Což láhev s kachetínským vínem?" usmívá se Zelinský, natíraje si opuchlé nohy.
„Pravda .. . Kromě hole a láhve neměl jsem ničeho s sebou a proto vrazil jsem láhev po samé hrdlo do sněhu . . . Možná, že ji tam někdo po nás najde . . . Ale sotva ..."
Nemohl dokončiti; překážela mu krev, která proudem vytryskla mu z nosu.
Byl to nebezpečný příznak: na vrcholu hory krev z něho stále se lila a on zastavoval ji pouze sněhem . . . Avšak odvážlivec netušil, že za několik dní vytryskne mu hrdlem!
Teprv zde, v Mentoně, po těžké nemoci, při níž nacházel jsem se mezi životem a smrtí, dostal jsem z Erivaně a Igdyru dopisy od mých soudruhů nešťastného vystoupení na Ararat, Zelinského a Kokčajeva. První z nich psal mezi jiným o našem nešťastném reku: „Za 14 dní (po vystoupení) přijel ke mně náš velevážený spolucestovatel Sivolobov pro váš lístek. Stěží mohl vystoupiti na balkon (a to po Araratu), neboť byl velmi těžce nemocen: od té doby tekla mu stále z nosu i prsou krev. U nešťastníka vyvinou se bezpochyby souchotiny."
Pan Kokčajev psal mně pak o něm: „Od doby našeho vystoupení na Ararat jeden z našich reků - Sivolobov - těžce se roznemohl: byl zachvácen velmi nebezpečným chrlením krve."
Takové byly výsledky našeho šíleného podniku!
Ale nač předbíhati ve vypravování...

Aby měl čtenář aspoň slabé ponětí o tom, co zakusili moji smělí soudruzi při dalším vystupování na horu, když zanechali mne nemocného v stanu Kyzylbašušagů, dovolím si uvésti slova p. Kokčajeva z časopisu „Kavkaz":
„Zanechavše zde Danijla Lukiče s kozákem, dvěma jezdci a sluhou, vypravili jsme se dále od jihu k severu, vystupujíce stále vzhůru a když jsme dojeli k bodu, od něhož nebylo více možno koňmo jeti, zastavili jsme a rozhodli se, že půjdeme nyní pěšky. Bylo nás všech dohromady deset mužů. Zanechavše zde z nich čtyři, ostatní, totiž: Sivolobov, Zelinský, kozák, dva Kurdové a já šli jsme dále, stále překonávajíce příkré svahy ohromných propastí a spousty zde rozptýlených kamenů. Když jsme minuli asi dvě nebo tři rokliny a několik sněhových stěn, octli jsme se konečně na nevelikém prostranství, vroubeném sněžnou terasou, na které, jelikož začalo se smrákati, jsme se zastavili. Vzadu za námi šli dva perští Kurdové, kteří nesli některé naše potřeby k přenocováni. Ihned po příchodu jich byl rozdělán oheň a připraven čaj. Měli jsme s sebou maličký kotlík asi na dvě nebo tři sklenice vody, a proto naše pití čaje trvalo dosti dlouho: každé chvíle musili jsme kotlík doplňovati. Udělalo se chladno. Teploměr ukazoval 8° Réaumura. Bylo nezbytně třeba, aby byla učiněna opatření proti zimě. Kozák uchystal nám lůžka; mé lůžko skládalo se tentokráte z rohožky, položené na holou zemi a teplého obleku; moji soudruzi ani toho neměli; mezi tím teplota značně klesla. Zahalivše se do teplých kabátů a přikryvše se obleky, my všichni třesouce se čekali jsme na čaj, avšak umíněný kotlík, ačkoliv oheň silně plápolal, při každém novém naplnění vodou dlouho zkoušel naši trpělivost. Konečně byl čaj po řadě vypit do poslední kapky, pravím po řadě, neboť jsme měli s sebou toliko dvě sklenice. Ve vzduchu panovalo ticho a obloha byla tak jasná a průzračná, že zdálo se, jako by všechny hvězdy hořely plamenem. Chvílemi jsem usínal, ale hrozné vidiny mne ihned zase probudily. Vstával jsem z lůžka, protáhl se, naslouchal nočnímu šelestu neznámého mně života a chvěl jsem se někdy od strašného hluku, jejž vzbuzovaly s výšin se řítící kameny. Jest těžká popsati dojmy, jichž jsem za této noci zažil. Pouze myšlénka, že ležím u archy Noemovy, odnášela mne chvílemi do říše oněch čarokrásných tradic, na něž jest tak bohat náš antický svět.
Sotva že začalo svítati, byli jsme již všichni na nohou a pozorovali jsme první světelné paprsky na obzoru objevivší se záře. Teploměr ukazoval 4° R. tepla. Byli jsme již na cestě ke svahu prvního předhoří, když první paprsky vycházejícího slunce ozářily jihovýchodní povrch hory.
Odtud bylo viděti, jaká obrovská cesta nás očekávala, čím více jsme postupovali ku předu, tím pomaleji přibližovali jsme se k cíli, neboť svah byl pořád příkřejší a příkřejší a vrchol sám skrýval se v nebeských výšinách. Lezli jsme po svazích a výstupcích a vzdor energickému namáhání, přes tu chvíli unavením a nedostatkem dechu padali jsme na kameny a odpočívali, stěží lapajíce dech, Ubírali jsme se po cestě sněhu prosté, neobyčejně obtížné, místy skoro úplně kolmé, která chvílemi vedla přes trhliny a hromady sypkého kamení. Na východ od nás prostíral se na příkré terase obrovský povrch ledové kůry, po níž, následkem tání sněhu, hnaly se s rychlostí blesku hromady sypkého kamení. Terasa ta pravým bokem opírala se o kuželovitý mys, zvaný DužikDag, jenž jest pokračováním východního předhoří.
Okolo desáté hodiny stáli jsme na místě, které značně převyšovalo výšku Malého Ararata. Odtud celé údolí zdálo se našim očím rozkládati se v propasti. Okolí zdálo se tonouti v nesmírném prostranství světů a celý povrch roviny pokryt byl mlhou. Pozorovali jsme, jak vrchol začal pravidelně pokrývati se bílým rubášem a bokové svahy vypouštěly šedé oblaky par. Zde ucítili jsme první chladný větřík, i lehl jsem si do štěrbiny ve skále a na sluneční straně vyhrával jsem svá záda, která následkem výparů prostydla. Mezitím jsem cítil, že slabosti stále mně přibývá; před očima začala se mně dělati kola a do hlavy hrnula se mně krev; bylo mně neobyčejně nevolno, ale nezbývalo nic jiného, než pokračovati v cestě, jelikož vrátiti se odtud po překonání takové výšky a obtížné cesty vzhůru, bylo mně hanba před soudruhy i přede mnou samým.
Pokračoval jsem v cestě s neskonalou obtíží. Po strašném namáhání octl jsem se najednou u památníka, nad kterým stál p. Zelinský, vyřezávaje tam své jméno. Byl to kříž bez příčky, jenž byl patrně postaven našimi předchůdci. Vyřezal jsem na kříži také své jméno a upevnil jsem jej. Příčka patrně podlehla vlivu živlů hrozného starce a odtrhnuvši se od kříže, válela se bezpochyby někde v hromadách kamení. Odpočinuvše zde chvíli, vlekli jsme se dále; pravím - vlekli, neboť nešel jsem již, ale vlekl se s kamene na kámen a přeskakoval z jedné rozsedliny do druhé. Ve vzdálenosti sto kroků od nás seděl třetí náš soudruh, Sivolobov, drže v rukou zbytek druhého památníka, jenž byl mnohem větší než první, také bez příčky, která bezpochyby jako první podlehla témuž osudu. Stoupaje výše cítil jsem, jak síly mne opouštějí; učiniv ještě několik kroků, ačkoliv všemožně jsem se namáhal, zastavil jsem se a roztáhl se na kameni, ztrativ všechnu energii. Postavení mé bylo kritické a tu konečně vzal rozum převahu: zastavil jsem se úplně, abych na tomto místě dokončil své vystupování. Síly opustily mne úplně; dech byl zrychlený; prsa svírala se mně od rozředěného vzduchu. Do vrcholu nezbývalo mnoho - pouze jediný svah, vysoký asi jen 900 stop, avšak těchto 900 stop byly pro mne nedosažitelnými. K dokončení činu neměl jsem sil.
Pokloniv se nízko soudruhům a vrhnuv poslední pohled na rozloučenou zrovna mně se posmívající makovici Masisa, obrátil jsem se k němu zády a kráčel jsem zpět. Zde ulehl jsem si trochu k odpočinku a pohroužil se v těžké myšlénky o tom, jak zde pokolení lidské poprvé založilo svou kolébku a jak mnoho posvátného připoutáno jest k tradici o této hoře.
Vzpamatovav se konečně trochu, povstal jsem a zavolal jsem naposled na své soudruhy: „Na shledanou, pánové!"
Když jsem sestoupil s druhého předhoří, najednou spatřil jsem, jak 200 kroků za mnou kráčí pan Zelinský. Zastaviv se a počkav naň, seznal jsem, že se vrátil po mé' stopě, jelikož nemohl pokračovati v další cestě pro točení hlavy a dusnotu.
Asi za čtvrt hodiny rozlehly se dva výstřely z ručnice, které nám oznámily, že Sivolobov a Kurdové jsou na vrcholu. Bylo viděti, jak černé skvrny pohybují se po zasněžené makovici. Byli to naši soudruhové.
Vypravování p. Zelinského o tom, v jakém zoufalém postavení se octl, když skoro u samé zasněžené čapky Ararata ztratil s očí p. Sivolobova a Kurdy a oddělil se od ostatních soudruhů, spůsobilo na mne ještě hlubší dojem. Vystupování po kolmých stěnách tak ho vysílilo, a rozředěný vzduch a ovzduší, naplněné dusivými sirnými parami, tak zmořily jeho plíce, že nemohl dýchati a pozbyl skoro vědomí. Při tom cítil v celém těle nevolnost a bál se, že každým okamžikem dostane chrlení krve. Myslil, že již se nevrátí, jelikož zbloudiv mezi skalami a propastmi, zapomněl, v jakém směru nachází se jeho zpáteční cesta. Byl si pouze toho vědom, že nemůže sebou hnouti. Chtěl padnouti na zem a spáti až do příštího dne, ale polekal se tím, že všude nacházel známky blízkosti medvědů; obé bylo stejně osudné. Jakým spůsobem se mu podařilo konečně sestoupiti s těchto hrozných výšin, ví jedině Bůh. „Již jsem myslil, že musím se rozloučiti s životem, ale bylo mně souzeno jinak; pouze prsa mám bolavá, jako by mně je někdo kladivem zmlátil a ubohé nohy mně opuchly. Jak asi obuju zítra boty?"
Co však vytrpěl ten, jenž byl skutečným hrdinou onoho hrozného vystoupení! Pamatuji se na jeho vypravování, plné hlubokého dramatismu. Bohužel, nedovedu sděliti vše do slova. Mohu toliko uvésti zde výňatek z dopisu ke mně ze dne 10. listopadu, v kterém popisuje dojmy památného pro nás všechny dne 24. srpna 1882. Uvádím jeho vypravování v té podobě, jak napsáno bylo samým autorem, s diplomatickou věrností. Beč celého dopisu dýše hlubokou pravdou a upřímností, v čemž právě spočívá jeho vzácnost, neboť není zde nic vymyšleného, přehnaného, nic vyšperkovaného - ani ozdobných slov ani vychloubání se svým rekovstvím.
„Začnu od toho okamžiku, kdy jsme vás opustili v kurdském stanu a sami pozdě večer dostali se až ke kuželi hory t. j. ku sněžné čáře, kde jsme ztrávili poslední noc. Noc ta pro stále se řítící kameny byla nám hroznou: rachot a ozvěna - opakovalo se jedno za druhým velmi často, což nás velmi poděsilo, zvláště mé spolucestovatele, pány Kokčajeva a Zelinského. Druhého dne, 24. srpna, záhy z rána probudil jsem své soudruhy; pojedli jsme a napili se čaje; při tom jsme se bavili, neboť každý chtěl co nejdříve upokojiti nocí poděšenou mysl. Při všem tom naše udivení a nadšení rostlo ustavičně. Skončili jsme rozhovor a pokračovali na vytknuté cestě. Vzali jsme s sebou kozáka Burlakova a dva Kurdy - Babu a Machmuda a vystupovali jsme na spoustu kamenitých hor, jichž nekonečná perspektiva v dálce končila vápencovým kamenem. Kromě těchto obrazů bylo často viděti utrhávající se ohromné kameny. Soudruhové moji po každém jejich zarachocení zůstávali více a více za mnou; za nimi šel kozák a Kurdové, kteří nesli pokrm a láhev kachetínského vína. Za krátko ztratil jsem se jim s očí a usadiv se pod skalou, čekal jsem na své soudruhy. S velikým namáháním dostali se k místu mého odpočinku a posadili se, aby pojedli. Nohy a ruce jejich silně se chvěly a tváře jejich byly bledé jako bílé plátno, ale všemožně se namáhali skrýti své zděšení a dokazovali, že dosud neztratili naději v další pokračování cesty. Na důkaz možno se dovolávati následujících slov p. Zelinského, jenž se zaklínal: „Nevystoupím-li na vrchol - pak ať prasknou mé útroby" . . . Pojedli, vypili po sklenici vína, vstali a lezli týmže směrem vzhůru. Světlé slunéčko teplými svými paprsky štědře nás zahrávalo, ale západní chladný vítr rychle nás ochlazoval.
Různotvárné, kamenné, do nekonečna se táhnoucí řady spůsobovaly u mých soudruhů strach a zoufalství. Brzy jsem je opustil, ztratil jsem se jim s očí a dostal se ku kolmé, nepřekonatelné skále, a tam, sedě pod visícími kameny, dlouho čekal jsem na své soudruhy a dlouho kochal jsem se v krásách přírody. Unavení a utýraní, nechavše cestou zpět všechny své věci, zejména vrchní oblek, v pouhém spodním šatstvu, zcela bez dechu dolezli ke mně, dlouho seděli a prohlíželi obklopující nás přírodu, jakož i několik památníků z březových kolu, postavených na této kolmé skále ve výši 70 stop.
Zde rozloučil jsem se se svými soudruhy. Já, Zelinský, kozák a Kurdové vydrápali jsme se na tuto skálu, ale p. Kokčajev zůstal ještě na témž místě a dlouho díval se na nás. Já a Kurdové byli jsme již vysoko, kdežto Zelinský a kozák Burlakov byli u křížů. Všichni, visíce na kamenech, hleděli jsme kolmo na p. Kokčajeva. Sňal s hlavy čapku, uklonil se nám, přál nám šťastnou cestu a sám vracel se zpět.
Když jsem si trochu odpočinul, chtěl jsem se něco zeptati p. Zelinského, on však nemohl již mluviti, ale dal mně znamení rukou, abych se ho více na nic netázal. Uplynulo několik minut; já a Kurdové dali jsme se znova na cestu; tu pan Zelinský chytil dech a slabým hlasem pronesl mé jméno: „Ivane Fedoroviči! Odpočinmež si ještě - jsem velmi unaven". Chytil jsem se znovu za druhý kámen a čekal chvíli; vida však, že Zelinský zčernal jako nebožtík, déle jsem neotálel; nechal jsem u něho kozáka a lezl jsem sám vzhůru. Kurdové šli za mnou. Zelinský vylezl ještě jeden nebo dva kroky vzhůru, podíval se na nás a visící kameny - strach zachvátil ho úplně - a dal se na zpáteční cestu.
Zůstal jsem sám, vyjma Babu a Machmuda. Tento měl s sebou ručnici, kdežto Baba nesl láhev s vínem. Když jsme překonali tuto těžkou překážku, vstoupili jsme na kraj vápeníte půdy půl versty výše nad postavenými kříži a tam nalezli jsme stopy uhlí a spráchnivělé slepičí kostičky. Od tohoto místa byla cesta u porovnání s předešlou schůdnější, ale vzduch byl těžší a čím výše jsme vystupovali, tím více překážel vzduch našemu dýchání. Tento vápenitý svak táhne se do dálky půldruhé versty a končí na hořejším kraji pod okrajem červeného kamene, vysokého asi sto stop; jedním koncem přiléhá k jižní straně skály, táhnoucí se v celé délce tohoto svahu, druhým pak - s pravé strany - k věčnému sněhu, táhnoucímu se od našeho noclehu a pokrývajícímu celou severní stranu až k vrcholu Ararata. Vápencový svah podobá se hřebenu, jenž sklání se na levé straně jako nekonečná skála k západu, a na východě končí záhybem téže skály, opírajícím se předkem o severní sníh. Vápenec jest velmi rozměklý a pokrytý vulkanickými dírami, tak že nelze po něm jíti.
Při každé podobné díře leží mnoho křišťálů, jehož ukázku jsem vám přinesl.
Když jsme došli do polovice tohoto svahu, cítili jsme se tak unavenými a udýchanými, že s velikým namáháním mohli jsme bez odpočinku udělati sotva dva nebo tři kroky a při každém zastavení natírali jsme si prsa i hlavu sněhem, jedli jsme ho a dávali do čepic; avšak bušení srdce bylo tak trapné, že každý z nás ztrácel vědomí do té míry, že po nějakou dobu nemohl promluviti ani jediného slova a neměl ani tolik sil, aby mohl nabrati sněhu a tříti jím hlavu a prsa.
Ačkoliv já sám, i moji neznámí soudruzi Baba a Machmud, byli jsme velmi unaveni, přece pomocí sněhu a po něm tekoucí, sluncem roztálé vody postupovali jsme krok za krokem ku předu a spůsobem tím dostihli jsme vrchní terasy, t. j. červeného kamene, kde jsme dvakráte vystřelili z pušky. Od tohoto kamene šli jsme k vyššímu ještě místu po svahu pokrytém věčným sněhem, prostírajícím se do délky půl versty, kam však moji soudruzi pro nějakou příčinu jíti nechtěli, ano i prosili mne, abych zde naši cestu skončil. Nemohl jsem přivoliti, nedosáhnuv svého cíle. Vzývaje Boha o pomoc, kráčel jsem ku předu. Kurdové brzy mne dohonili a šli zároveň se mnou ku předu, zapadajíce po kolena i nad ně do sněhu a často pohlíželi na blížící se k nám bod. Když jsme na toto místo vystoupili, spatřili jsme ještě před sebou na západ ve vzdálenosti čtvrt versty kouli podobnou vyvýšeninu, na niž stoupání není nikterak obtížným. Sníh jak u kamene, tak i výše nad ním se nemění; na severní straně od vrcholu hory jest úplně měkký a na jižní proti slunečním paprskům jsou po kolena napolo roztálé ostré jehly, pod nimi pak zledovatělý sníh; na povrchu udržují se i nejmenší kapky vody. Ve vzdálenosti dvou set kroků na západ vypíná se stejně vysoká vyvýšenina; obě tyto vyvýšeniny jsou mezi sebou spojeny sněhu plnou trhlinou neznámé hloubky a tři čtvrtě lokte širokou. Položiv se na kraj trhliny, tloukl jsem holí po krajích ledu; následek toho byl tlumený hluk, jenž brzy stichl.
Na nejvyšším vrcholu nebylo možno dlouho zůstati pro západní vítr a rozředěný vzduch. Na celém prostranství, jež mohlo prosté oko přehlédnouti, táhly se po obzoru vlnám podobné hory a doliny, po nichž blýštělo se mnoho klikatých, prostému oku sotva znatelných říček; byl to pohled neobyčejně příjemný. Avšak moře Černé a Chvalinské za příčinou letních horkých dnů, pokrytých mlhou, nebylo viděti.
Opouštěje vrchol Ararata, poklekl jsem a poděkoval Bohu. Na vrcholu tom zanechali jsme láhev s kachetínským vínem a kráčeli jsme zase dolů. Čím níže jsme se spouštěli, tím byl vzduch příjemnější a tím více vracely se síly. Konečně dostali jsme se do stanů; ostatní jest vám již známo.
Když jsem se s vámi v Aralichu rozloučil, trpěl jsem velmi mnoho krvácením nosu a deset dní nato krvácení z nosu přestalo, ale dostavilo se chrlení krve z prsou, které bylo tak silné, že za den naplnila se krví veliká nádoba. To opakovalo se do 18. září; chrlení to neopakovalo se každodenně, ale vždy po třech dnech. Nyní, z milosti boží, chrlení krve přestalo a začal jsem se spravovati".
Pozdějších zpráv o stavu p. Sivolobova nemám. Bylo by však nejvýš smutné, aby takový muž zahynul.
Že se zničeným zdravím nebyla v něm dosud zničena energie, možno viděti z téhož mnou uvedeného dopisu, kde obrací se k těm, kteří by pochybovali o pravdivosti jeho slov. „Jestliže kdo," - praví - „bude chtíti se přesvědčiti o pravdivosti toho, co jsem vám napsal, zvu ho na příští léto, a pak půjdeme společně podruhé na Veliký Ararat."
Těžko jest vylíčiti všechnu hloubku dojmů, jichž zakouší člověk v případech, jako jest vystupování na Ararat. Spasskij Avtonomov na příklad praví, že nepocítil radost, ale chladné zoufalství a stísněnost, když před ním šířeji a šířeji rozkládal se obzor, dle toho, jak vystupoval na horu: „Bože můj! myslel jsem si (píše), hledě na nový obraz: jak velkolepě se lesknou tyto ledem pokryté chlumy, jak překrásná jest dolina, zalitá paprsky slunce a hoří nesčíslnými brilianty, abych se divadlem tím mohl pokochati co nejvíce; avšak duše má jest chladná, zoufalá a všechny mé síly jsou zdrceny majestátností přírody." A když se již blížil k samému vrcholu, mimovolně vydralo se mu z prsou zvolání: „Bože můj, což opravdu dosáhnu onoho vrcholu, na nějž dle výroku učeného a výmluvného Tourneforta po Noemovi nevstoupila noha lidská!"
Dostal se až na vrchol. Praví skoro totéž, co píše p. Sivolobov. „Když jsem přišel k trhlině, oddělující dva vrcholy, spatřil jsem zledovatělý sněhový hřbet, jenž k jihu se skláněl a nebyl nikterak hrozný; nevěřil jsem však svým vlastním očím a myslil jsem: „Není to snad nepřekonatelná překážka ? Nejsou zde snad hrozné štěrbiny ? Mezitím kráčel jsem po rozmoklém sněhu a vpředu nepřišel jsem na nic nebezpečného. Sněhový pás nebyl již nebezpečný; chvěje se na celém těle strachem a radostí, rozhodl jsem se jíti přímo přes led. Upevniv svou nohu v dolejší vrstvě ledu, opřel jsem se o kopí a upadl jsem na povrch ledového pásu; byl to poslední stupeň k úpatí ploského severovýchodního vrcholu Ararata. Byl jsem nadšením celý bez sebe! . . . Když jsem chytil dech, vyskočil jsem a skoro tryskem utíkal jsem po ploském svahu až k samému vrcholu a za chvíli stál jsem na něm! . . . Stál jsem nadšeně na samém vrcholku, pozdvihnuv vysoko svůj prapor a ruce a mimovolně v tomto okamžiku stal jsem se křížem v stříbrné koruně hrdého obra přírody." . . .
Vystoupení Spasského Avtonomova na Ararat bylo z nejšťastnějších. Když jsem četl jeho popis, pochyboval jsem s počátku o pravdomluvnosti tohoto cestovatele po biblické hoře; zdálo se mně nemožností, vykonati cestu na Ararat během dvou dnů. Příčina toho byla ta, že Spasskij Avtonomov vystupoval na horu tu ještě roku 1835, tedy před zemětřesením roku 1840 a postupoval přímo od Achur, pohřbených tímto zemětřesením. Nyní chtíti vystupovati na Ararat od Achur bylo by více nežli šílenstvím: nyní jest Ararat s této strany naprosto kolmou stěnou. Zemětřesení změnilo tedy tvar této strany hory, změnivši ji v nedostupnou stěnu, s které kromě toho ustavičně řítí se ledovci a rozdrcené skály. Příznivá povětrnost přispěla také velice ku zdařilému výkonu Spasského.
Zde uvádím, co zakusili Chodžko a jeho spolucestovatelé - Chanykov, Aleksandrov, Moritz, Uslar, Šarojan a 60 kozáků v době vystoupení na Ararat již po zemětřesení, bezpochyby s druhé strany a to za pohody nepříznivé. „Obloha" - praví ve svých zápiskách p. Chanykov - „která byla ráno dosti jasná, začala se pokrývati oblaky a o 12. hodině začal váti silný západní vítr, jenž posypal cestovatele kroupami, které činily zvláště citlivou nízkou teplotu, panující v nepříjemné výšině."
Cestovatelé doufali, že bouře brzy utichne; „avšak očekávání naše - praví Chanykov - bylo marné: spatřivše, že okolo l/23. hodiny více a více se sesiluje a že hustá šedá mlha víc a více žene se k vrcholu, rozhodli jsme se jíti ku předu, abychom aspoň mezi skalami propastí nalezli ochrany před bouří." Avšak k další cestě nedostávalo se jim sil: bouře je srážela k zemi a vítr bil jim do tváře. Byli nuceni se zastaviti a poslati vojáky o něco níže, neboť všichni pod skalami nemohli se schovati. Bylo třeba pomýšleti na nocleh. „Důstojníci oddělení zůstali s dvěma kozáky na nevelikém prostranství, tři kroky dlouhém a půldruhého kroku širokém, na němž mělo se uložiti ku spánku šest lidí za vytí bouře a za stálého krupobití a chumelenice; ačkoliv prostranství to bylo malé, přece stačilo: schoulivše se do chumáče, přikryli jsme se jediným, nevelikým kobercem a koží . Mezitím vítr stále se zesiloval a roztrhávaje chvílemi hustá oblaka, obklopující nás se všech stran, při slabém světle měsíčním ukazoval nám brzy kousek doliny Araksu, brzy Malý Ararat, brzy propasti, černající se pod našima nohama a ohraničující se tří stran naši nepřívětivou ložnici, rozkládající se mnohem výše než Mont Blanc" ... Na tom však nebylo dosti. Nastala bouře, která v takové výši jest hroznou: nešťastníci nacházeli se do slova v bouřlivém oblaku! Vzduch nebyl osvětlován klykyháky blesku, ale širokými ohnivými pásy, které osvětlovaly okolní předměty s oslepující jasností. Bylo to neveselé postavení! K dovršení všeho dusil je, podobně jako Sivolobova a Zelinského, nesnesitelný sirnatý zápach.
Chodžko sám napsal toto o hrozné noci, kterou ztrávil nedaleko od vrcholu Ararata: „V noci ze dne 23. na 24. srpna nacházeli jsme se po tři hodiny uprostřed bouřlivého oblaku, jenž představoval elektrickou baterii obrovských rozměrů; strážemi našimi byly ostré špičky skal, nad nimiž vybráno bylo místo k noclehu. Klikaté blesky, přes sáh široké (jaký to blesk!), doprovázené nejmocnějším rachotem hromu, ustavičně lítaly kolem nevelikého prostranství našeho málo přívětivého útočiště. V 11 hodin poslední udeření hromu urazilo jednu ze špiček skal; bouře trochu se ztišila, ale vánice neustávala; dul silný vítr."
Podotýkám hned, že Sivolobov dostihl vrcholu Ararata dne 24. srpna zrovna o 11. hodině dopoledne. Téhož dne 24. srpna, 32 roků před Sivolobovem, nacházel se na tomto vrcholu generálmajor Josif Ivanovič Chodžko.
Zbytek večera dne 24. srpna, ležíce v stanu, ztrávili jsme při vzájemném sdělování si dojmů, jež jsme si odnesli ze všeho, co jsme prožili a procítili během posledních čtyř dnů, kdy jsme se nacházeli, jak možno směle říci, mimo tento svět. Vzpomínali jsme na Noemovu archu i na onen kousek z ní, jenž dosud, jak se povídá, chová se mezi vzácnostmi Ečmiadzinského kláštera. Klášteru tomu dostal se tímto spůsobem: Sv. Jakub, o kterém mluvili jsme výše, zahořel touhou vstoupiti na Ararat, aby spatřil biblickou svatyni - archu našeho praotce Noema, kteráž dle pověsti zůstávala na hoře neporušená. Avšak pokaždé, když cestou k vrcholu hory Jakub se zastavoval k odpočinku neb na nocleh a usínal, odnesl anděl spícího světce zpět do kláštera, do jeho cely. Svatý Jakub pokoušel se několikráte podobným spůsobem vystoupiti na horu, ale pokaždé probudil se ve své cele. Posléze smiloval se Bůh nad světcem a kázal andělu, aby vzal tříšťku z archy a doručil ji sv. Jakubu. Tříšťka ta dostala se dědictvím Ečmiadzinskému klášteru.
Spasskij Avtonomov praví vážně: „Archy na vrcholu Araratu není; kde jest - zda-li jest roztříštěna a rozebrána pobožnými lidmi nebo roztahána lidmi z nevědomosti za příčinou obyčejných životních potřeb, aneb zdali aspoň v některých částech se zachovala pod spoustami sněhu - kdož to ví!. . . Něco podobného rozhodnouti jest nemožno . . . Kde jest rozkvetší hůl Aronova, kde archa úmluvy, kde chrám Šalomounův?