QUO VADIS, ZEMĚ MOJE?

BEHÇET ÇELIK

My Turci se už léta holedbáme tím, že naše země je mostem mezi Východem a Západem. Mostem nejen v geografickém, ale ještě daleko více v kulturním slova smyslu. V této metafoře, kterou neustále opakujeme, aniž bychom se nad ní hlouběji zamysleli, je skryta skutečnost, že se jednoznačně nepovažujeme ani za ty z Východu, ani ty ze Západu. Domníváme se, že to značí naši přináležitost k oběma stranám a že naše pozice je tím výjimečná.
Zajímavé na tom je, že lze snadno nalézt bezpočet příkladů, které dokazují pravdivost obou tvrzení – žijeme jak na Západě, tak na Východě a současně nežijeme ani na Západě, ani na Východě. Skutečnost, kterou bychom měli přijmout, je přitom jednoduchá: tak jako v Turecku existují generace, které přijaly západní kulturu i způsob života, žijí zde i lidé, pro něž je cestou kultura a životní styl náležející Východu. Na druhou stranu to ale zase tak jednoduché není: převážnou většinu občanů Turecké republiky tvoří ti, kdo v různém poměru přijali zvláštnosti jedné či druhé kultury. Když to zkrátím, nic takového jako typický obyvatel Turecka neexistuje. Vyskytuje se zde nekonečné množství jeho variant.
Samozřejmě se najdou lidé, kteří prohlašují, že existuje „typický“, „národní“ nebo „zdejší“ způsob života Turků. Zastánci tohoto názoru tvrdí, že „zdejší“ způsob života vedou především věřící a konzervativní části obyvatelstva. Nicméně, jak jsem již uvedl, za „zdejší“ se dá považovat mnohé; skutečně typický a místní je pouze způsob života s různým zastoupením Východu a Západu. Ostatně řeč je o zemi, která před dvěma sty lety dala přednost modernizaci a ve 20. století si jako státní zřízení zvolila sekulární republiku.
Tureckou zemi nesymbolizuje žádný most, ale spíše mnohočetnost rozdílů existujících vedle sebe. A nemám na mysli pouze rozpor mezi Západem a Východem nebo islámem a sekularismem, myslím i na Turky a Kurdy či sunnity a alevity, a vlastně i na bohaté a chudé a také na nemuslimy – i oni zde žijí, byť jejich počet je zanedbatelný: Arméni, maloasijští Řekové, Židé, Asyřané. A v posledních sedmi osmi letech se k obyvatelům Turecka přidaly tři miliony syrských uprchlíků.
Avšak my v Turecku tuto rozmanitost nevnímáme jako bohatství, je pro nás spíše zdrojem napětí a střetů. V prvních čtyřiceti padesáti letech republiky se menšiny nebo skupiny obyvatel, které se nepodílely na moci, nemohly ve veřejném životě vůbec projevit. Proto ve společnosti žádné napětí cítit nebylo, dokonce panovalo přesvědčení, že tu žádné velké rozdíly nejsou. To byl základní pilíř republikánské ideologie, výslovně vyjádřený ve skladbě složené na počest desátého výročí založení republiky: „Jsme jednotný lid bez výsad a tříd.“ Ale situace se změnila poté, co odlišné skupiny začaly prezentovat samy sebe a požadovat svá práva.
V dnešním Turecku je už nemožné popírat všechny odlišnosti a rozdíly mezi obyvatelstvem. Dalo by se říct, že nejpalčivější problém Turecka posledních let vězí v hlavách jeho obyvatel. Postupně sílí přesvědčení o tom, že nevraživost mezi různými společenstvími narůstá s rozvojem svobod. Zároveň se mnohem intenzivněji než dříve šíří myšlenka, že omezení těchto svobod by tyto střety eliminovalo. Tento názor si získává čím dál více příznivců.
Na druhou stranu se s tím, jak se v posledních letech stupňuje nátlak ze strany vládnoucích kruhů, stává mnohem diskutovanějším tématem význam a potřeba svobody. Lidé z různých společenských skupin se prakticky naučili, že chtějí-li zachovat vlastní svobody, musí respektovat svobody druhých. Konflikty přetrvávají, ale den ode dne se vyvíjí i schopnost jednat. V některých prostředích, kde docházelo k výrazné marginalizaci druhých, lidé přehodnocují a potlačují své předsudky. Je snadné vypozorovat, že zvláště mladí jsou v tomto směru velmi důslední. To přináší naději do budoucna. Politické názory, způsob života a sociální postoje mladých lidí, kteří se ozvali během protestů v parku Gezi v roce 2013,1) byly velmi různorodé.
Skutečnost, že v Turecku vedle sebe dlouhodobě žijí rozdílné kulturní identity, zapříčinila pozvolný vznik řady předsudků. Naštěstí se zdá, že dnešní mladí lidé jsou vůči takovým stereotypům mnohem více imunní. Sílí názor, podle něhož je možné se předsudkům ubránit, pokud se poměry v Turecku normalizují. Na druhou stranu nelze popřít, že se v posledních letech znovu objevují represivní tendence, které staré předsudky vytahují, a že je obzvláště snadné získat pro takové názory právě mladé lidi. Nicméně už pouhý fakt, že ve světě, do něhož se narodila současná mládež, se ve veřejném prostoru více či méně tvoří různé identity a obhajují se, ukazuje, že otázka uznávání rozdílnosti může mít nadějné řešení. Výraz „uznat“ vlastně není zcela správný, neboť uznávající osoba se nachází v dominantní pozici vůči osobě uznávané. Možná bych to měl formulovat takto: Mladí lidé, kteří nemají taková očekávání jako předchozí generace, si již v raném věku uvědomují, že svět, do něhož se narodili, je rozmanitý – to znamená, že vnější nátlak ve smyslu „musíš být jako já“ nechápou jako dogma hodné následování.
Turecko prošlo nelehkým obdobím a pořád jím prochází. Mluvíme zde o zemi, která se v určitém smyslu nachází ve středu světa, na Blízkém východě (nebo na jeho hranici). Část lidí se vymezuje proti pluralismu a rovnosti různých kultur, nevidí problém v omezování svobod; jejich postoj do značné míry pramení z obavy o vlastní bezpečnost. A jako téměř všude ve světě v 21. století jsou lidé v Turecku, kteří se necítí bezpečně, schopni volit ještě represivnější vládu. Jsou snadno manipulovatelní, protože pociťují absenci bezpečí, obávají se o vlastní kulturní integritu, a proto se k tématu bezpečnosti upínají na prvním místě. V tomto ohledu se Turecko neliší od jiných zemí.
Může se zdát děsivé, že významná část společnosti (kolem padesáti procent) podporuje represivnější formu vlády. Přesto se nedá říct, že máme důvod cítit beznaděj. Především proto, že politické boje v Turecku se v posledních letech vždy vedly ve jménu svobody. Pozoruhodné je, že některé společenské skupiny bojující kdysi za vlastní práva dnes nepovažují omezování práv jiných za nebezpečné, ale navzdory tomu prožíváme období, kdy je míra vědomí svobody v různých částech společnosti nejvyšší v historii moderního tureckého státu.
Popsat současné Turecko a předpovědět jeho budoucí cestu není vůbec snadné. Ani kdyby se o to pokusili všichni, každý za sebe, nestačilo by to. Na otázku, zda by jejich líčení měla něco společného, si s veškerou zdrženlivostí troufám odhadnout odpověď: svoboda. Nesmíme zapomínat, že ctíme řadu hodnot, které nám umožňují nadále v tuto odpověď věřit, a že v současnosti vyvíjíme značné úsilí, abychom ji uchránili. Existuje mnoho důvodů, proč v souvislosti s budoucím vývojem Turecka cítit optimismus, stejně jako je řada důvodů k obavám.
Budoucnost naší země do značné míry závisí na tom, zda se v zájmu bezpečnějšího života přikloníme spíše k omezování, nebo naopak rozšiřování svobod. Důsledek volby mých spoluobčanů navíc přímo ovlivní pozici Turecka ve světě. Bude se o něm na světové úrovni mluvit v souvislosti s postupně sílícím autoritativním režimem, nebo ve spojitosti se zeměmi, které hájí myšlenku, že lidská práva a svobody jsou nade vše, byť by to mělo být pouze verbálně? Toť otázka.
Turecké dobrodružství v podobě dvě stě let trvajících modernizačních snah a sedmdesátileté demokracie by přesto přese všechno mělo povzbudit občany k tomu, aby dali přednost svobodě.

Přeložila Petra Sedmíková.

1) V létě roku 2013 protestovaly proti plánované zástavbě městského parku v centru Istanbulu tisíce lidí ve stylu hnutí Occupy. Protest přerostl v mohutnou vlnu protivládních demonstrací po celém Turecku. BEHÇET ÇELIK (50) Rodák z Adany na jihu Anatolského poloostrova, autor povídek, prozaik, esejista, vystudovaný právník. První povídku publikoval v devatenácti letech v nejstarším dosud vycházejícím tureckém literárním časopise Varlik (Přítomnost). Další povídky, za které získal řadu ocenění, zatím shrnul do osmi knih. V roce 2009 publikoval první román Dünyanin Ugultusu (Hukot světa). Autor žije a pracuje v Istanbulu, námi publikovaný esej napsal přímo pro letošní festival Měsíc autorského čtení.