Na polích se sklízí rýže. Ženy podtínají srpem žluté klasy a suší je v pravidelných řadách. Jinde stavějí velké panáky už dosušené rýže. Jsou to spíš kulaté domečky o průměru asi pěti metrů s kuželovitou střechou ozdobenou na špičce květinami. Strniště s vysoko useknutými pahýly svítí v šikmém protisvětle a ukazuje, jak přesně a pravidelně byly před časem rýžové sazenice do vodou zapla­veného pole zasazeny. Ani se nechce věřit, že tudy neprojel sázecí stroj.
O kus dál můžeme pozorovat přípravu plochy k mlácení rýže. Malou motyčkou s krátkou násadou, která často slouží k hlubokému kypření půdy jako ruční pluh, se vykopou kořínky rýže na ploše velké asi deset krát deset metrů. Pole se čistě zamete a pak se kropí vodou. Rolník leze po kolenou a rozvážně hladí a uplácává hlínu holýma rukama. Když slunce plochu vysuší, vznikne tvrdý mlat, který se ještě jednou důkladně zamete. Mlácení je jednoduché. Snopem se buší o větší kámen či podepřené prkno. Zrna ze správně usušeného klasu mají lehce vypadnout. Ženy je smetají na hromádku a na jiném kousku mlatu čistí od plev. Jedna nabere rýži na plochou ošatku a vyhodí ji do vzduchu. Další dvě máchají ošat-kami o velkém průměru a dělají vítr. Pohyby žen jsou účelné a přitom graciézní, a to se ještě stačí chichotat a štěbetat. Při sklizni vládne dobrá nálada a vesničané si vzájemně pomáhají. Svalnatí muži rýži pytlují, pomáhají si ji naložit na záda a odnášejí domů. To však ještě není ta krásná bílá rýže, jakou známe u nás z obchodů. Nepálci ji zbavují slupky těsně před použitím v kamenném mlýnku anebo v dřevěném hmoždíři.
Stejně jako obilí, i rýže existuje mnoho druhů. Může být s krátkými či polodlouhými zrnky, baculatá s vyšším obsahem škrobu či útlá - odborníci rozezná­vají na sto druhů. Nepálská rýže slyne dobrou kvalitou a v poslední době jsou obyvatelé Nepálu v jejím pěstování soběstační. Když je dobrá úroda, může se i exportovat do Indie.

Thoma Zdeněk: Země bohů a démonů, Panorama, Praha 1984