u rybářů, co jako Burlaci na Volze za jeden provaz tahají

Šrí Lanka

    Tak trochu ve šlépějích pánů Hanzelky&Zikmunda a jejich předjezdce, váženého pana prof. Pertolda.

   To, že se čirou náhodou nepohybujete v souběžném dílku fotografky košťat s příběhem a mé životní souputnice, chaotickém jako autorka jeho sama, prozradí Vám hnedka, v nirváně na vankúši dlící Buddha z Polonnaruwy na kterém je naškrábáno toto nebo též podle barvy žabince inkoustu jejího. Brkem husím dobře seříznutým, máčeným rovnou v lotosovém jezírku a později z kalamáře laguny poblíž Kirindy nabíraným. Přesněji do kterých byl brk tento husí namáčen. Takovým inkoustem barvy naděje psal i Ricardo Eliezer Neftalí Reyes Basoalto, co si nechal říkat Pablo Neruda, po tom našem Malostranském. Velký kámoš toho idealisty Allendeho. Ten velký proutník, co jsme ho o fous minuli v Santiagu i tady na Cejlonu, kde krátce působil coby konzul utíkaje před svojí životní láskou, co jej sem pronásledovala až z Rangúnu z Barmy. Tuhle barvu jí neschvaluje snad jen Hrubyán Jirka, neb si jí spojuje se službou vojenskou.
    Ne tím profláknutým modrým, spíše fialovým, tím z duběnek našeho dubu a z modrých klíčků brambor v litináči Plzeňském a nebo krapet exotičtějším barvy černé co s ním píši já, tím co rády vypouští Zemanovy sépie.
    Ta vyprávění a vzpomínky naše do sebe zapadají jako puzzlíky nebo jako kameny porostlé korálem, té terasy Baalbecké z pod hladiny moře u bahamského ostrova Andros, kolem kterého coby kadet kroužil Douglas na cvičném trojstěžníku pod vlajkou Britské admirality. Pro sichr byly ale oba deníky po návratu sesypány do jednoho jediného vankúše. 

   

„Vonnou tyčinku ze dřeva santalového nesfoukneš, jak sfouknout lze lehce plamen života lidského. Musíš ji chtě nechtě nechat dovonět. “

postesk mordýřův
 

    Nejprve něco málo o tom mém zeleně píšícím spolupísmákovi
    Za svého čerstvě porevolučního působení v klasickém, právě dávaném staronovém ale stále ještě neohraném kusu euforického spektáklu s přízviskem sametový, zvaném UNICEF, hrála hodně dlouho hauptku. Jen tak spatra, bez nápovědy. Ladně a suveréně s neuvěřitelnou lehkostí, pohybujíce se na akademické i diplomatické půdě s nonšalancí sobě vlastní a vrozenou, jako by mezi tou sebrankou velvyslanckou a i jinou celkem inteligentní honorací a verbeží od malička rostla. A i později v angažmá na Hrádečku i na Hradě toho s ustřiženýma kalhotama, v S.O.S. vesničkách, jsem nikdá nevěděl, volaje jí přes den, kde telefon její zazvoní. Zda v Kodani, Bruselu, Helsinkách, Oslu, New Yorku, Sarajevu, Marrákeši nebo někde úplně jinde. Tak příjemně nějak mě to vždy někde uvnitř zašimralo. Svět se po té naší sametové revoluci skokem neuvěřitelně a hezky scvrknul, nějak se nám zmenšil. Zmizely ostnaté dráty za našimi humny, co pohyb po něm krapet dost komplikovaly. I když ta devastace morálky, ostnatých drátů v našich lébách, tak snadno odstranit a napravit nejde. To potrvá možná celou jednu generaci. Snad jenom jednu. Hodně dost vysoká cena za jeden Polpotovský nebo Maovský, jak je libo, experiment. 
    Dycinky hnedka jak jí někde skončila valná hromada, paní ředitelka vstala. Páni bankéři se při jednání upejpali a nekoštovali ty chlebíčky, co špendýroval jeden z nich z repre fondu, tak ty všechny do jednoho hezky naskládala pěkně prokládané šunkou co byla na netknutých mísách do krabice aby se navzájem neumazaly, ty kaviárové od lososových, šunkových a vajíčkových. A stejně jak s oblibou činíval i rozevlátý pan Kemr, ten Ivánkův parťák z Národního, je hnedka za čerstva vezla bezdomovcům na Hlavák. Ti páni bankéři byli dost smutní ale nemohli ničehož namítati. Těšili se, jak po tom vyčerpávajícím schůzovacím maratónu ještě chvíli posedí, zůstanou v tom luxusním hotelovým salónku a všechno to zblajznou, ale nemohli ani špitnout. Stejně jako jeho Excelence velvyslanec na jeho výsostné půdě v paláci Schönbornském, kde mu nejprve spatra vystřihla poděkování v jeho rodném jazyce za velkorysý šek. A to na mou duši viděl jsem na vlastní oči. 
    Pak Kytka vyfoukla svým několika konkurentů flek verbířky na NY a později ještě na další universitě, chytajíce platící rekruty lačné studia.
    Při častých návštěvách rodné Plzně dodnes pravidelně kupuje na tamním nádraží od inkarnovaného bezdomovce, spolužáka z gymplu občasník Patron, nebo tak nějak se ten plátek tehdá jmenoval. Vychvalovaný stejně monotónním hlasem jako měl jeden žebravý láma onehdá ve Lhase.
    Stejně jako kdyby ráno, cestou parkem na Willsoňák, už z dálky nebylo slyšel „Kupte si Nový Prostor“, den ten by stál za pendrek. Na třetí lavičce leží nedotknutelná brašna shrbeného pracovitého bezdomovce. V zimě, v létě, v přísně střežené i hájené zóně feťáků, kde Vám klidně ukradnou kapesník rovnou od nosu. Potkat toho zpívajícího kamelota před Hlavákem, je jako si šáhnout na vyleštěného bronzového svatého zpovědníka na Karlovo mostě. Na Ošahánka na kované mříži katedrály sv. Bartoloměje v rodné Plzni, na kterého si prý prvně sáhnul ženich právě v zastoupení uvnitř oddávaný, kat plzeňský. A dvě trhovkyně spatřivše toto, hnedka si také šáhnout musely. Nebo na stejně vypulérovaný palec pravé nohy Krištůvka Kolumbů tam dole u protinožců v Punta Arenas.
    Kytka má navíc vedle tohohle svého spolužáka bezdomovce z plzeňského hlaváku i svého Ramona (hrdinu románu Petra Šabacha). Přibyl hnedka prvním letadlem po sametové revoluci z Beverly Hills, kde redigoval scénáře Hollywoodských filmů. Přestávalo to tam být asi dost IN. V Praze plynule přešel na Květíno anglické prezentace a konverzační lekce. Vzorový to projekt asimilace přistěhovalců, včetně sponzoringu. Zatoulal se do naší matičky Prahy a skejsnul tu střídavě u své staré bytné a v Bohnické protialkoholické léčebně u pana profesora kterému na oplátku za jeho nezištnou péči korigoval také anglické referáty stejně jako Kytce, kterou miloval hned vedle Joan Baezové, ač sám čtyřprocentní. Za oběd a tramvajné zasvěcoval dítka naše do záludností američtiny, až do doby kdy ho Americká ambasáda poslala štandopéde za Arnoldem Aloisem Schwarzeneggerem zpět do rodné Californie. Bylo to nesmírně inteligentní jednovaječné dvojče skřeta z Pána prstenů. Přesně po dvaceti letech se po něm slehla zem. Zmizel stejně záhadně, jako se objevil. Skřet z Pána prstenů, Amík z Hollywoodu, Don.
    A dnes měla moje Kytka velký den. „Probe tag“ a také trochu si vyrazila pro know how do vyhlášené Lestkovské cukrárny.
    Jak bylo?
    Vyndávání dortíků z vitríny. Prvý pařížan z těžkého, ale i nadýchaného krému servírovaný na terakotové dlaždici přímo na podlaze k nohám zákazníkovým. Pletení malých houstiček z mouky kukuřičné nabyvších rozměrů housky křupavé dospělé až po nakynutí v troubě po patřičném postříkání vodou pro zlatavou kůrčičku. Takových miniatur housky dospělé. Nejde jí prý plnění trubiček. Ještě se přiučí kávu umlít na šedesát otočení. Počítat si otočky jako nějaký Messner kroky pod vrcholem. Cesta domů po cyklostezce ale pěšmo skrz Tatobity kolem Dědinova ateliéru – chalupy plné lahviček čehosi malířského, kde maloval Trosky a my tam onehdá s Havlujovic nocovali a pak ještě kolem té prodané P3kovy, s nekrásnějším sklepením v suchém pískovci tesaném.
    A co dál je ve hvězdách?
    Brusel, brousit, plést housky nebo šlehat pěnu na caffe latte v literární kavárně na rynku v Semilech, po vzoru kavárníka z „Dalajlámovy kočky“?
    Odpověď na tohle dilema je tedy napsána kdesi ve hvězdách a přečíst ji prý snad umějí jen Tamilští tygři. A proto nutno rychle vyrazit.


    Vše co Vám tu chceme vyprávět se odehrálo roku toho, co se k nám ráčil nastěhovat srnec samec Vašek co si ustlal a přebývá v kompostu u včel, kam ukládáme posekanou trávu nemajíce dosud králíků, mlsných koz ni skromných nevybíravých ovcí. A každý večer ale i ráno na místo kohouta ne kokrhá ale štěká by namíchnul Tondu a nás budil. On také rád tancuje po květíno jahodách a pochutnává si na lýčí větví josty. Toník vždy když na něho přinatrefí, započne s pronásledováním ale jen tak na oko, skončí to vždy u třetího skoku. Je to taková hra na policajta a zloděje. Více našňupnout Tondu dokáže až statný divočák Vašek II. co se k nám nakvartýruje o pár zim později. A abych nezapomněl přibyl k nám též BERNARD, ten s tou žlutou dlouhou haubnou. Neb on znelíbil se otrokáři svému a nás ten jím ráčil obdarovati k nemalé radosti naší i žalu famílie celé jeho. Pozvolna vychytávány budou jemu neduhy zanedbatelné jako to, že pro přidání i ubrání plynu nutno vyskočit, oběhnout haubnu, povytáhnout drát sytiče, nebo jej krapet zastrčit a za jízdy a naskočit, jak činíval s oblibou kouzelník Arnoštek v „Rozmarném létu“ Vančurově, z vozu svého. Prostě kteréžto drobné prkotiny a vrtochy stařecké bude možná v budoucnu radno ještě vytunit. Podobných neduhů mělť povícero, neb měl jak vidno jako traktor již na nějaké takové nárok ve věku svém kmetském, dovezen ze země žabožroutů před lety devíti a tam již makal na vinicích páně roků jedenácte. Jeho pýchou byla a dosud je jedna z prvních spojek hydrodynamických, ještě dnes chlouba těch nejluxusnějších modelů. Kteroužto si ráčil špendýrovat v dobách dřevních, kdy soudruzi jeho (oslovení z časů, kdy nemělo ještě silně pejorativní nádech) i ti nejmovitější jezdily a pálily s oblibou spojky řemenové i lamelové. V roce minulém mu vykoukl jeden píst o velikosti pěstičky dětské z bloku litinového a motoru fungl novému dvouválcovému, ještě silnějšímu s koníky šestnácti pod kapotou starou ukrytým, je krapet těsno. Prostě další naše malá epizoda na věčné téma vůně benzínu.

    K téhle výpravě do země ebenu, manga, kokosu, čaje, kamenů drahých a psisek toulavých, nás už dávno sváděl nějaký P3k, největší z žijících světoběžníků, pročež, ale jen tak z frajeřiny krapet i kulhající. On se tam dobelhal hledati matroš, co na Václavově korunovačních klenotech najdete. Jako kdysi pradávno dodavatelé toho Svatého. Protože je prostě šutrama posedlej a doma u něho šlapete po vltavínech barvy skla flaškového. Dosti razantně přimlouvala se i naše Terkule, neb tam pobývali oba již po dvakráte a v neposlední řadě Bogo, co tam se svojí Aničkou a děcky vždy na dobu Nedvězských zimních plískanic odsune se. Ponechávajíce doma jen chudáka Fátimu, z čistokrevné ráce achilovkářské a indické běžce na španěláky dobré ba přímo nedostižné. Přesunul nám tam předem i Kite, co jsme dostali od Jezuse prostřednictvím robat našich a to s příslibem, že nás s něm létat naučí v příboji a slovo své dodržel. 

   

kite pro SríLanku  kveta@paichl.cz & jiri@paichl.cz 

    Jako každá předchozí, musela být i expedice tato spunktována a řádně nalajnována již na zápraží v Nedvajzu. Toho času dosti mrazivém. Hnedka potom byla tamtéž zastřihnuta vousiska i leb holicím strojkem nastaveným na jednu, tu nejnižší výšku strniště by ustřižena nebyla ostuda u domorodců a lidojedů ke kterým namířeno máme. Na tom zápraží oprášeno vždy pravidelně jednou za rok Uherský umění frizérské. Vítr bral něžně hnedka šediny někam do kosodřeviny. Ten vítr, co umí pohladit po čerstvě holé tváři, stejně jako muzika Sukova k Radúzovi a Mahuleně hladila dycinky při psaní po duši mého tátu.
    Nejprve nutno bylo uplacírovat černého Tondu a křiklouna Honzu. Když je famílie přinucena okolnostmi k adopci jednoho takového vyfiňtěného opeřence, měla by pamatovat na dědice svoje, zda jim to dědictví příliš neokoření, neb takový papouch je dozajista přežije. Potomstvu Vašemu pak nepomohou ani ledabyle, jakoby náhodou nastevřená dvířka klece jeho, neb je to strašpytel a do velkého světa za okny se nehrne. Všechny Honzíkovy pokusy okusit a okoštovat svět tam venku dojely na přebytek obezřetnosti a končily pravidelně návratem do dicinky otevřených vrátek klece, notabene děravé a jemu prostupné ostrým zobanem kdekoliv by se mu zlíbilo. Proto ta dlouhověkost křiklouna tohoto adrenalinu mořeplavců neznalého. Všichni předchůdci jeho, dali přednost svobodě v zobanu nějakého dravce. Alespoň na chvilku chtějíce přičichnout ku svobodě. Jen Honza nás drží se, jak ... košile již sedmnácte zim. Při každé větší výpravě nutno hledat jemu opatrovníka, či opatrovnici. Teďkon padl los na bábrlinku Květku. Jednak má u ní jednu rezervní klec a ke stěhování postačí ta cestovní krabice od pohorek řádně ve víku děrovaná by cestou nenatáhl náhodou brka svoje. To on vždy vyfasuje do výbavy baťoh semínek a jednu sépiovou kost na broušení zobáku v bejváku svém. Stejně notně se vždy rozčiluje a stěžuje na úděl ten cestovatelský náš a potažmo i jeho. 
    Kytka přípravu ani za mák nepodceňovala a zahrabala se do stohu knih Buddhistických o dharmě, vršících se na stole jejím od krále žabožroutů přivezeným, všemi škvírami svými krásně hřejícím, by pochopila filosofii většiny obyvatelstva tamního, která prý je jedna z nejtolerantnějších. Uvidíme. 
    Předstartovní trénink letos zasejc smrsknul se jen na návštěvy a následné koštování nemnoha žižkovských vývařoven orientálních, by teřichy naše přivykly sobě krmi kořeněné. A abych nezapomněl, bicepsy i další cepsy nově posilovány krásně zdlouhavým ranním mletím kávy na tom novym kolovrátku z blešáku z Tuháně. Mletím toho času čerstvě znovuobjevené zrnkové arabiky Tonkinské, té nejlepší z Kočinčiny kam dovezena francouzskými mnichy z Réunionu a v pražské Libuši ve vietnamské čtvrti kousek za Sajdíkovo autoopravnou námi kupované. 

    7.1.2014 - úterý - den prvý

    Odstartuje to machiato ve Starbaxu jako dycinky. Rozverný stařík v naší A777 se celou pětihodinovou cestu proti času až do Dubaje, domovského přístavu našich Emirates Airline, chechtá jako ten pytlík z Tuzexu. Nad Golfem, kde ještě nedávno zuřila válka spojenců byla už tma tmoucí a hluboko pod námi svítilo přehršel lodí. V dálce pohoří Zágros se Štětinovo Studnou v Mandoně. Ozářený Katar. Po chvilce nejvyšší profláknutá plachetnice a ještě vyšší věž, co v ní prší, neb tam kondenzují mraky. Nekonečný had oranžových hovnocuců - cisteren čekajících na svoji denní dávku splašků, neb ty monumentální mrakodrapy neznají kanalizace. To vše bylo prý vidět na levoboku přeplněného Boeingu 777, půlkou půlky jedné tisícovky kaštanů u těch správných oken. Poletuchy zapůjčovaly na přání své červené minikloboučky a ještě takto vyštafírované kaštany navrch zvěčňovali na věčný Polaroid. Takový klobouk drží na speciálním poutku za takový minidrdol, pročež jsem jej vyzkoušet nemohl a Kytce to bylo žinantní.  

    Odpoutali jsme se od letiště Václava Havla v boeingu 777. Mám místo u okna, ale nad křídlem. Stejně mi ho zasedl Jirka.

    0:32 (po posunu času o 3 hodiny) Vozit domorodcům do Dubaje propisovačky byl zřejmě úlet, neb větší a krámky napěchovanější aeroport jsme ještě neviděli. U gate 20 opět první a tudíž bez nesnází vybojována místa A, B, strategicky opět u okna. 

    8.1.2014 - středa - den druhý

    2:30 pokračujeme dalším B 777. Místa opět nad křídlem. Vedle mě sedí asi osmiletá srilanská slečna. Letí sama. Spala mě na klíně. Letadlo v Dubaji má při odletu 2 hodiny zpoždění. V Colombu nás vyzvedl Bogo. Anička podává výborný oběd - srílanský, jen ty sušené rybičky příště vynechám. Bydlíme u Boga v Aluthgamě, v muslimské části. Pláž v Induruwě, je zlatý pruh písku, s velkými vlnami a stále přítomnými psy. Zpátky jdeme pěšky, trochu se ztrácíme, ale Bogo nás nachází a odváží bílým vehiklem. Bentota je rekreační oblast, kde je hodně tzv. "German Ladies", procházejících se s mladými domorodci. Večeři nakupujeme v místním bistru - fried rice, malú (ryba).

    10:20 Osm stupňů nad rovníkem nás čeká Bogo s Hašanem Ančem v příletové hale. Dodávkou po fungl nové dálnici, kvůli kteréžto zvednuty byly daně, do Bentoty.  Na levoboku kaučukovníky se zářezy - lizynami do písmene „V“ obepínaly kmen jen do poloviny by lýčí stromu toho zcela neodumřelo.

    Dojmologie, při prvém přiblížení. Práce s časem, jemně řečeno, poněkud nezviklá jevit jednomu se zde může. Stejně tak i vnímání pravdy je tu nějak relativnější. Vyčkejme ale se soudy ukvapenými až do času letu zpátečního.

    12:00 Anička chystá na oběd špičkové kuře na právě nastrouhaném kokosu, bazmekem struhadlovým, jakým Egypťané hloubí svoje vyhlášené opálové misky pro kuchyni faraonovu a jaké přiveze náš Tom o dva roky později pro tu naši, ze své surfařské expedice. 

    15:00 Ťukťukem Bogovým na jih po pobřeží až na konec Bentoty. Kite skončí nejprve v bodláčí a pak pro jistotu ještě v příboji. Chce to přečkat prvých 200 pádů jako kdysi na surfu. Pěšky až do tmy tmoucí po čáře přílivu, kde je písek nejtvrdší, ke skalám při západu slunce, jako vystřiženého z obrazů starých mistrů nebo z reklamy na zlaté oplatky Opavia.
    Krapet jsme zakufrovali a Bogo pro nás musí zajet. Ještě ťukťukem pro večeři do domorodé vývařovny na hlavní ulici. Na zahradě varani asi metr a půl dlouzí. Jeden bydlící pod velkým terakotovým květináčem, ten co prý spořádal psa, druhý v díře u plotu za kterým je laguna plná bojácných, to říká Bogo, krokodýlů a hadů. Kytka piluje slovník Sinhálštiny pro smlouvání. „Ojage pisuda“ – „Ty jsi se zbláznil.“ 

    9.1.2014 - čtvrtek - den třetí - Bentota a kokosové palmy v deníku Otakara Pertolda a dvou českých malířů

    Od čtyř hodin ráno zpívají mniši a bodají komáři. Před těmito bestiemi (komářími) jsme chráněni růžovou moskytiérou a olejíčkem pangiritel z voňavé trávy citronella (andropogon nardus). Chránícím potažmo i před malárií.
    K snídani opět fried rice, ale také šálek dobré kávy. Vyrážíme na výlet od Bogova domu, který má výhled na krásnou lagunu ústící do řeky Bentota Ganga. Obědváme v indické restauraci - czrnu, plody moře, kuře, vše dost pálivé, lime juice a zázvorové pivo. Bogovy děti kromě houpání na lustru stihly vše. Po odpolední kávě výlet na Sri padu, takovou malou, bez turistů, ale s neodbytnými mnichy, žádající 4násobný dar, Anička je lehce zpacifikovala neb hovoří sinhálsky. Cestou tam i zpět překračujeme řeku s krásnými fialovými lekníny s téměř samoobslužným přívozem. Večer ještě návštěva buddhistického chrámu s kolejemi pro novice. Buddhističtí studenti se oddávají modlidbám, nad nimi se tyčí obrovitá socha Buddhova. Do svatyně přinášejí věřící pochutiny a květy. Jsme trochu uondáni. Buddha je osvětlený, slonovi svítí ve tmě jen kly.

    6:30 Bohatá snídaně. Ťukťukem za rybáři. Burlaci Ilji Jefimoviče Repina tahají 800 metrové sítě z Indického oceánu namísto lodí po Volze z oleje v Treťjakovské galerii visícího. Ať mi nikdo netvrdí, že tu nebyl a vše viděl doma na Něvě.
    Úlovek se dělí rovným dílem mezi majitele sítě a rybáře zúčastněné na lovu. Na dotaz jaký dnes bude? Jen rozpačité pokrčení ramen a výmluvné gesto směrem nahoru. Rybářský přístav kousek od majáku. Lekce jak na kokos

    12:00 K obědu mořské plody a zázvorové pivo plus dalších pět chodů pro šest hladovců za 2600.- Rupek 

    13:30 Nazpět do haciendy k Bogům na čerstvou ananasovou šťávu, kávu a domácí zmrzlinu. 

    15:50 Směrem na malý Adam´s Peak ctící pojmenování kláštera tohoto po šlápotě jeho prý prvé na Zemi hnedka po vyhnání z ráje. Jako na téměř všech insigniích tady všude soupeřících s vysvětlením, že to ne Adamova ale šlápota odrazová Buddhova je pro skok směrem opačným, na nebesa. Podobně jako ve Skalním chrámu Jeruzalémském. Bůh ví jak to bylo?
    Šílená Bogova jízda zapůjčeným Ťukťukem s jedním trajektem tahaným za lano převozníkem. Banda vřískajících a do kalné řeky skákajících výrostků z kocábky na levoboku. Aničkou usmlouváno donation 200.- Rupek do malé stúpy s otiskem Buddhovy nohy ve velkém šutráku. Výhled, za BTS anténou, až na ten pravý vysokánský Adam´s Peak. Policejní kontrola na zpáteční cestě prošla bez újmy na šrajtofli i jiného šrámu. 

    18:00 Již za tmy za slonem robotujícím pro Buddhistickou školu oranžových hábitů. Noční přípravy na denní rituály. 

    19:30 Bogo nedotáhl očistný proces, nedobral antibiotika. Ještě jedna jobovka pro Kytku. Ručně šité Kristusky nebudou. A ještě ten budíček na nekřesťanských 5:30 neb nám jede v 7:05 vlak do neznáma. 

    10.1.2014 - pátek - den čtvrtý

    Ráno jsme posnídali pečivo od pojízdného pekaře. Srílančané mají rádi nepříliš dietní pečivo a celý den neustále něco uždibují. V sedm nula pět odjíždíme dost přeplněným vlakem podél pobřeží do Colomba. Jsme lehce pocákaní mořskou pěnou. Čím více se blížíme hlavnímu městu, tím více lidí přistupuje. Stojím na jedné noze, vlastní, prohnutá do luku. Před Anuradhapurou se chceme ještě zastavit v Yapahuwě, což znamená, že musíme vystoupit v Mahó. Konzultujeme cestu s nádražními úředníky (dále nádražáci), jsou celí v bílém. Nádražáci tráví několik desítek minut (asi 1,5 desítky) hledáním spoje ve třech sešitech. Nemáme jízdenky, které se v Colombu kontrolují až po příjezdu. Jeden z přívětivých nádražáků nám jízdenky kupuje obevše kontrolující nádražáky. Vlak do Mahó je příjemný, sedíme, míjíme rýžová políčka, palmové háje, mokřady; to už jsem někde četla. V Mahó výsadek a ťukťukem do Yapahuwy (200 rupek). Lonely planet nelhal, skalní chrám je velkolepý i lepý, přes strmé schodiště, rozpálené, po kterém jdete bosi, jak velí pravidla, toulavá psiska (chudáčci malí i velcí) a houfy opic (plaché). Mniši jsou milí, jen mě nenechají sednout do svých křesílek ve stínu. Vstup je 1000 rupek pro cizince, místní mají vstup zdarma. Jsme v malém templu s ležícím Buddhou, sedícím Buddhou, Buddhou s kresbami na dlaních, nohou. Z Yapawahu jedeme stopem dodávkou s muslimským řidičem, Jirka má z korby pěkný rozhled. V Mahó první rice&curry za pouhých 390 rupek. Vlak do Anuradhapury má zpoždění 1,5 hoďky. Je poněkud nevábný a my jsme poněkud ulepení. Hned u vlaku nás odchytává ťukťukář. Jsme ve French Garden Guesthousu. Na večeři jdeme do příjemného bistra hned naproti autobusovému nádraží - steam rice, milk fish.

    5:30 Prvý nezdařený pokus Květíno budíku. Znělka pekaře na motorce vezoucího nám vaječnou omeletu v rohlíku. Cukr v noci sežrali malinkatý mravenci a tak káva byla krásně hořká. 

    6:50 Na nádraží ťukťukem k vlaku co přijel o 15 min dříve a tudíž bez lístků. 

    8:20 Colombo, ale to dost předbíhám. 

    Na každé další zastávce se neuvěřitelné stalo skutkem a vtěsnali se další pasanti. Ty vagóny musely být na tuty nafukovací. Ale míra trpělivosti jejich přetekla. Od následné stanice už ne na své vlastní noze stojící Kytka statečně vykřikuje něco v tom smyslu. „Neustoupíme ani o píď!” V tom mumraji vlakoví prodavači s pestrými pletenými čepicemi z Jamajky kliďánko nabízejí všelico možné i nemožné. Vařenou kukuřici, co nejde ze zubů, skrojky manga a kokosů co jej známe i od nás ale i těch žlutých s mlékem pitelným brčkem skrze useknutou špic, dále kornouty z novin s buráky, smotky okořeněného betelu, banány, nekřesťansky drahá jablka po čtvrtkách, smažené kuličky čehosi nám neznámého a mnoho dalšího. Hrozen cestujících zavěšen na stupátku nad rozbouřeným příbojem mořským. Pěna a tříšť mořská příjemně osvěžuje. Napříště nechci jezdit jinými než takovými šnelcuky.

    8:30 Za třemi přednosty stanice zezadu přímo z perónu pro radu jak dále k památným místům a starým městům. Radili se dlouze a pak nám do kasy na druhém konci jejich přednostenské ratejny, zašli pro dva lupeny za celých 120.- rupek Srílaských až do Maho. Což nebyl pro ně zas tak velký flák, neb byli všichni vlastně za šaltem. Kancl jako měl jistě i můj děd Václav. Ti páni přednostové také říkali, ať se pro sichr ještě optáme ve vlaku cestujících, zda to tam opravdu jede a jestli to neodjede do 9 hod. tak se k nim máme vrátit a oni něco vymyslí. Kytku moc nebrali, i když jim stále podávala ruku a já jim zas moc nerozuměl. Kytka taky na mě furt somruje propisku, neb svoji ráno půjčila Majdalénce, co ji hnedka dala sežrat tlustému varanovi, co žije v díře u plotu.

    11:05 Kurunegala a dlouhé uši velkého bílého Buddhy na kopci.

    11:10 Na levoboku půlkilometrová černá žulová oblá skála a na ní stejně kulaťoučká stúpa, zde na Srí Lance dágoba zovoucí se. Ospalou náladu nakopnul až žvanec betelu od žebráka bez nohou, jen tak na prkénku. Prvý palmový les na pravoboku. Courák se opět změnil v šnelcuk. Hodinky na zápěstí okolostojících, vesměs zlaté, ukazovaly plus, mínus deset minut.

    12:10 Přesedáme na ťukťuk z Maho ke skalnímu chrámu střeženého jedním mnichem. Prvý Buddha v jeskyni dlící a vyhnání z křesílek jen pro odpočinek mnichů přichystaných. Pak bylo nutno zacálovat výstup na žulovou chrámovou horu s jedním zubem pana Buddhy. Foto prvních opic, strážkyň chrámu a na korbě stopem nazpět k nádraží v Maho. Oběd o pěti pálivých chodech s ginger beer a lístky na vlak za dvakráte 120. - rupek do dnešního nocoviště. Návěstní štít rozhoupaný velkým havranem.

    17:33 Z jiného nástupiště než nejprv avizovaného, pohoštěni nejprve pálivými sušenými kuličkami neznámého původu s praženými chilli papričkami a cibulí, s tušením okamžiků příštích. Toto pohoštění nešlo odmítnout a později se ukázalo jako krapet nešťastné pro náš dosud dostatečně neadaptovaný žaludek.

    18:15 Šváb na podlaze a následný Květíno taneček na podlaze vagónu sklízí po zásluze úspěch. Poznání, že většina frajerů tu nosí špičaté botky jako náš soused Fabík. Ťukťukem za osm pětek rupek z nádraží. Druhá večeře s rybou v mléce s rýží v páře v domorodé vývařovně a procházka po nočním tržišti před spaním.

    21:00 Padáme do postele pod moskytieru ve French Garden s krásně bzučícím ventilátorem zavěšeným pod stropem.

    11.1.2014 - sobota - den pátý, Terka, P3k, J.V. Daneš 

    Ráno snídaně v 7:30, "kontinentální": vajíčka, papájový džus, párek, káva, tousty, papájová marmeláda. Obsluhující velmi úslužní, ale stále nás pozorují, zda nám chutná. Sinhálsky děkuji "stutti" trochu otevírá jejich sinha srdce. Nasedáme na kola a vyrážíme do svatého města Anuradhapury. Nejprve Mahavihára, spirituální centrum Anaradhapury s kouzelným Buddhovým stromem - Sri Maha Bodhi. Je sobota a Buddhův strom a celé svaté město je plné bíle oblečených Srílančanů. Všude se chodí bosky, ale nevadí to, cesty jsou umetené nebo chodíme po trávníku. Dojdeme k velké stúpě, krásná bílá dagoba se stovkami slonů, kteří nesou tíhu stavby za krkem. Srílančané přinášejí spoustu květin, několik Liz Doolittle vybírá z lehce použitých další k prodeji. Zbylou rýži obětinu dávají opicím, kterých je tady opravdu docela hodně; tyto opičky mají černé držtičky. Opouštíme velkou stúpu a míjíme skupinu zřejmě velmi bohatých Srílančanů, s bubeníky a nosiči krásných zlatě zdobených žlutých slunečníků. Před vchodem do svatého města je řada Srílančanů s vyholenými hlavami a ve stejném oblečení. Vypadají, že hrají baseball. Ale nikoli, je to řada frajerů Luke, kteří sekají trávu nástroji jako před drahnými lety. Zpátky do pedálů a jsme u další dagoby, která je celá z cihel nebo alespoň tak vypadá. A to prý i uvnitř ne jako třeba ty na Barmě co jsou duté. Svůj pravzor mají ale všechny údajně kdesi v Nepálu. Jemné nuance mezi architekturou dagob, pagod, čhörtenů, thúp a stúp bude nutno po návratu řádně naštudovat, tj. nezbytno bude řádně progooglovat tyto. Odvěké pravidlo No.1. Optej se strejdy Gůůgla. Tady v tom mají krapet dost velký maglajz.
    Projíždíme po pěšinkách. Bohužel mně ušlo přední kolo a nepomohlo ani dvojí nafouknutí. Vracíme se zpět pro náhradní. Na autobusáku poobědváme další rice&curry opět pod dohledem obsluhy; od stálého úsměvu nám už tuhnou ústa. Ještě káva a milk tea a vzhůru do sedel, směr Citadela. Kolem starobylých památek se pasou Haraka doprovázené volavkami. Obávám se, že jsme neviděli palác Ratnaprasáda z 8. století, kam jsme chtěli vniknout bez placení. Vracíme se zpět do města, stmívá se, poměrně dost brzy. Ještě obrovský sedící Buddha, dar 100 rupek a 18 obrazů ze života Buddhy, včetně jeho narození. Maminka Buddhy se při porodu drží za větev kdesi na hranicích Nepálu a Indie s pohledem směrem na Východ. Za pět rupek jsem se podívala do LED ráje, skrytého za oponou. Občas se mě zmocňuje pocit dojetí a radosti. Je úplná tma tmoucí, do guesthousu se dostáváme, ani nevíme jak. S jednou čelovkou. Večeříme asi 10 banánů a velkou papáju. Někteří většinou pupkatí Srílančané střílejí po opičkách prakem, žerou jim úrodu. Pozn. Lonely Planet a popis svatého města mě připadá poněkud zmatečný.

    6:20 Muezzin, ale asi ten od konkurence, Buddhův ne Mohamedův, opět nezaspal a těsně před rozedněním, netolerujíce ani našince, tolerantní bezvěrce, započne svolávat k modlitbám. Nezbývá než zapůjčit si po SIM kartě do každého z našich telefonů, bychom se neztratili navzájem mezi modlícími. To byl bohulibý počin, ale stále otravují SMSky s nerozluštitelnými výzvami pro zapojení snad do her nebo sociálních sítí, nebo s reklamním obsahem o neznámých produktech.

    7:30 „Snídani kontinentální nebo domorodou?“ Druhou kteroužto naštěstí bylo nutno nahlásit dne předešlého. Poprvé musím dělat Kytce tlumočníka z místní angličtiny a odvážně tu druhou objednávám na zítřek. Oba bicykly po dvou stovkách rupek mají po předním koši na bágl se svačinou a lahví pro picí režim. Poslední kontrola dostatku vzduchu v pneumatikách a vyrážíme zasejc do fachy. Přehazovačku tu naštěstí neznají a tak veškerou pozornost možno věnovat, spíše ji sebere jízda při levém pangejtu, jako ve staré dobré koloniální Anglii. U prvního obřího Buddhy s tajuplným úsměvem ani nepřibrzdíme. Bude ponechán až na večer. Ty jejich úsměvy. Důvod je možná prostý. Vědí, co my nevíme. Možná to, že právě přichází harašení jara.
    Pak jedna dágoba za druhou. Taková dágoba slouží i jako kompas, zajde-li náhodou slunce, nebo se hvězdy schovají. Měsíční kameny pod čtyřmi schodišti střídají na vnějším orbitu: Lvy na straně severní, slony na východní, koně na západní a kachny na jižní.
    Věčné plaménky za zemřelé, kahánky z pálené hlíny plněné kokosovým olejem co zůstává tuhý ještě při šestadvaceti stupních pana Celsia a proto dobře drží knot jako náš včelí vosk. Foto sekáčů, možná nezaměstnaných na nucených pracích. Později zjištěno, že to je předimenzované vojsko. Po potlačení protivládního povstání Tamilských tygrů nutno zaměstnat bylo, by roupy nemělo na nějaký ten vojenský převrat z chvíle dlouhé. Připomínají z dáli hráče golu. Takové dokonalejší eco strunové sekačky od Erbaníků. Vyběračky květů pro další použití a obětin, jako je rýže pro opice. Ušlá duše a dva pokusy o dohuštění jen za poděkování a návrat do hotelu pro kolo nové.

    13:30 oběd na autobusovém nádraží a následná káva a přeslazený čaj v pekárně. Návrat do svatého města. Posvátné krávy v královském paláci z XI. stol. Citadela u Buddhova zubu. Za soumraku pět nezdařených pokusů o průnik do poslední Zlaté dágoby, podle nás, neznajíce ještě natolik poměry místní, za předražené vstupné pro chudáky cizince. Někdy příště. Noční přesun po krajnicích s jednou červeně blikající čelovkou kolem jezera k rannímu Buddhovi. 25 rupek vhozených do kasičky stálo za to. Uslyšeli jsme poprvé a asi naposled v životě rajskou hudbu. S ještě větším strachem okořeněný návrat do ubytovacího zařízení. I za té hrozné noční jízdy na nás pokřikovali. „Odkud jste?“ My neviděli ani tazatele a tak jsme vyškoleni Honzou odpovídali. „Ze Severní Koreje a jsme tu už dvacet let.“ To jako aby nedošlo na další dotaz. Kdosi nad námi ale držel ochrannou ruku. To asi, že ty jeho dágoby obcházíme poctivě naboso a ve směru hodinových rafiček. K večeři na pokoji dvanáct malých citronových banánků a papája pokapaná limetkou opět pod bzučícím ventilátorem, co jich máme pět doma v Nedvajzu z americké ambasády.

    12.1.2014 - nedělě, ATM 

    Snídaně v 7:15. Zaplatíme účet a zapomene upozornit na vrácení zálohy. Ale hezky se na nás v French Garden Guesthousu usmívají. Bágly si necháváme v guesthousu a spěcháme na autobus do Mihintale. Máme čas do odjezdu. Je neděle, čas trhů. Oblečení na trhu jako všechno za 39. Ovocný, zeleninový trh pestrý, ale jedna mandarinka za 20 rupek je oproti kilu banánů za 80 poněkud dražší. Sušené ryby, skořice, cizrna, nářadí. Autobus staví na mnoha zastávkách, Buddha nad řidičem se rozsvěcuje v rytmu dost hlasité hudby. V Mihinatele se nás snaží odchytit ťukťukový lapač se směšným argumentem, že netrefíme. Jirka dagobu viděl již z autobusu. Jdeme přes park plný opic. Po schodech nahoru k prvnímu odpočívadlu, kde platíme vstupenky a rozhlížíme se po mnišském refektáři, jídelna mnichů s obrovským žlabem, který plnili normální poddaní buddhisté rýží a dalšími pochutinami. Dvě mihintálské desky, kde jsou sepsána pravidla kláštera i povinnosti mnichů nižšího řádu, kdo vaří, kdo připravuje dříví, vyšší mniši, vyšší na společenském žebříčku řešili správu majetku. Rozdělení rolí je patrné i v chování dnešních Srílančanů. Řidič autobusu řídí, štíplístek vybírá peníze, prodává lístky a připravuje betel šoférovi. Dagoba Ambhastala je bělostná s úžasným výhledem i na skupinu mladistvých upravujících prostor před bělostným sedícím Buddhou. Vyholení v mundůru s nápisem training. Není zde liduprázdno, ale nevadí. Památky zapadají do života i přírody. Na cestě zpět jdeme k dagobě Kantaka Cetyia. Půvabná z cihel, zdobená skulpturami slonů, trpaslíků, hus, hadů. Světové strany dagoby mají svá zvířata; Východ slona, Západ koně, Sever lva a Jih býka. 70 meditačních míst za dagobou. Tvarohově bílá dvojice - ona šortky a babičkovské turistické boty (velmi pohodlné), on podobně vyhastrošen se stejně hnusnýma botama. Nejsou vpuštěni, nemají správný dress code. Autobus zpět do Anuradhapury je dost přeplněný, přesto se do něj vmáčknou prodavači oříšků, kukuřice a dalších pochutin. Loučíme se s majordomy penziónu, fotíme se, usmíváme se. O zálohu napíšeme, a pokud nedostaneme, dostanou černý puntík, bububu. Zpátky na autobusové nádraží, proti němu několik opravdu dobrých bister. Přeplněný autobus do Polonnaruwy. Po třech hodinách na místě, ťukťukem do Leesha penziónu. Prší, v pokoji ještěrka. Odevzdáváme fotenu od Terezky, která koluje po "lokálu". Co opravdu nemusím, jsou toulavá štěňata, vyhublá a zmatená. A také jsem viděla dalšího slona, spíše slůně. Alija, alija vykřikuje jedno malé děcko a já. Jedl u silnice slupky od kukuřice.

    6:50 Musíme vzbudit personál. Vzpomínám, jak jsme takové hosty milovali u nás v Holidáči. Takové až odněkud z Českého ráje, co toho za jeden den chtějí a musí stihnout, co by si zasloužilo týden. Naštěstí nepohodlné sesle pod zadkem u snídaně nepřipouští další rozmazlené objednávky. Pan řídící Filip by je hnal. Na spěchu se podepíšou i zrádní komáři. Vůbec si nepískají a hnedka bodnou. Jako Guth Jarkovský vychovávajíce k dobrým mravům při stolničení. Ruka pod stolem, povel k ataku.

    9:25 Vyrážíme pěšmo do tržnice na fotosafari. Prvý atak od nadháněčů ťukťukářů. „Kdy pojedete do Mihintale?“ Dřevařské potřeby, pak ještě pila s hranoly teak až oči slzí nad tou krásou.

    13:00 Návrat do hotelu pro bágly.

    13:45 U domorodého busu do další štace. Busový prodavač burisonů ležérně uškubne jedem igelitový pytlík i se zabláceným obsahem. Stejně jako ten kornout podzemnice olejné na trhu zakoupené, samá hlína, nepražené, k snědku nepřihotovené. Buráky též zvané. Proč se o tohle bláto válka Burská vedla, hlava moc nebere. 

    14:15 Avizovaný odjezd za deset minut. Asi za trest, ale za co, zelené banány na cestu. Čí to byla rada? V prachu pod okénky každého busu červené chrchle betelových slin. Dvojsic před námi obsadili Ohmovi. A znáte ten fór, jak se dva předvádějí, kdo umí sehnat lepší a značkovější botky? „Já zajdu k tomu Vašemu Baťovi. To je záruka kvality. To já si zas počkám pod tímhle schodištěm k tomu hornímu svatostánku s bílým Buddhou, vyčkám až dorazí a zují se tu nějací růžoví kaštani z nějakých těch jejich North Face nebo něčeho ještě značkovějšího.“
    Široké schodiště lemují Temple tree s bílými květy s pěti okvětními lístky.

    15:30 Začal slejvák a vydržel nám až do Polonnuaruwy. Cestou nejprve hory napravo, pak dvě jezera a jedno slůně. Po čtyřiceti km odbočka vlevo do pralesního obranného komplexu Ritigala. Moc leje. Pralesní útočiště před nájezdníky z pevniny, na tuhle slzu skanuvší z Indického kontinentu. Kamenné kruhové bazény - cvičiště bojovníků Buddhových pro nácvik boje zblízka, s nemožností úniku. Šlapky tureckých záchodů. Dnes vše krásně pohlceno a propleteno kořeny stromů. Necháme si to na příště, jako další dobrou záminku pro návrat.
    Cestu lemují chajdy s bambusovou kostrou krytou listy banánovníku. Téměř před každou prodávají vařenou kukuřici a kokosy na zapití.

    17:15 Ťukťukem do hotelu za pajcku, ale měl být asi v ceně ubytování. H&Z by to šacovali spíš na resthouse a měli by zase pravdu. Hnedka po příjezdu se přišel optat kulhající plongeur, po našem plonžér, co si jako budeme řát k večeři. Byl bez knírku, to aby se odlišil od vyšší kasty kuchtíků, takový típek jak si představuji Orwellova Borise nebo samotného Georgika Orwellů v Paříži počátku XX.stol, jen snad krapet snědší. Na šestou tedy objednána večeře a předáno foto pokrmů od Terky. Pan hoteliér Leesha obchází všechny stoly chlubíce se, co dostal a na revanš přinese dvojnásobné porce i když i ty normální jsou tak velké, že je nelze spocívat. Přisedne a řeckou anabázi v EU, kterou právě propíráme okomentuje indickým mudroslovím: „Na tygru se dá dobře jezdit, ale jen těžko se z něho sesedá.“

    13.1.2014 - pondělí, Terka 

    8:00 vyrážíme do Polonnaruwy - svaté město. Já kolo bez košíku. U silnice leží mrtvý pes. V muzeu kupujeme lístky do celého areálu. K snídani boží placky gódamba a placky s omeletou. Snídáme u jezera. Přichází opičí pár vrtící ocasy, smějí se. Dělíme se s nimi spravedlivě. Muzeum je plné krásných modelů starých paláců, vlysů - ornamenty zvířat. Proč je zobrazována husa, rozezná dobro a zlo, slon nese tíhu staveb. Kolmo, tzn. na kolech vzhůru za památkami. Citadela a první nabízeči ebenových sošek, stříbrných náramků, sloních skládaček z plastu, bronzových pidisošek Jsou dost neodbytní. Jsme totiž morning business. Je ale již po desáté. Trochu jsme neodolali. Rozhodnu se s nimi skoncovat po nepálsku - naha, stutti - ne, děkuji. Jsou překvapení, snaží se mě přesvědčit, že naha je nos. Hari, hari odvětím, asi mám špatnou výslovnost. Památky jsou opravdu skvostné; obrovské sochy Buddhy se stlačeným polštářem pod jeho hlavou, když dosáhl nirvány; a dagoby, dagoby, dagoby. Malý hinduistický chrámek, kde se stále odehrávají hinduslužby, nezesměšňuji. Ruiny, ruiny, ruiny, ale překrásné. Další nabízeči, bohužel neví skutečnost, že Jirka je králem smlouvání na burze v Kolbence, Držkově a nesmím zapomenout na Tuháňku. Skutečnost tato jim byla zatajena. Přešlo několik přepršek, odjíždíme od chrámu 3 x ohnutého Buddhy s rozpustilými trpaslíky vytesanými na zdech. A chytíme pravý subtropický lijavec, před kterým utíkají i varani. Jednoho jsme zahlédli, než zmizel v džungli, stejně jako padesátinožku. Stojíme, asi tak hodinu, s koly pod deštníky, voda prší i ze zdola, s nohama od červeného bahna. Zastavuje polísmen, zda máme průvodce a že jsme poslední tam, kde je už jen džungle. Teče mu do polobotek, do helmy i na modrou košili, když si svléká pršiplášť, aby ukázal policejní hvězdu. Sklapneme deštníky a vracíme se zpět. Jirka si, nevím jak, zablokoval zadní kolo. Vracím se, když dlouho nejede, když tu se vynoří v proudech deště. Sedí za polísmenem, kolo napříč motorky. Najednou se kola roztočí. Stutti dobrý polísmene. Voda se hrne skrz ruiny, vytéká z dagob, červeným bahnem zaplavuje schodiště, cesty. Na nás není jediná niť suchá. Chrliče chrlí červenou dešťovou vodu. Zkrátka Buddhovo dopuštění. V městě si dáváme kávu, mají plastové židle, nenamočíme je. V Leesha si neprozřetelně dáváme večeři po jogurtu, papáje a banánech. Asi praskneme. Ale opět výborný milk tea.

    6:50 budík. Bez snídaně rychle na železné oře. Kytka čapne toho bez košíku na nosiči, tak i její báglík se sveze na mých řídítkách. Jsou ne nepodobné těm v chutangu, staré již definitivně zmizelé čtvrti v Beijingu alias Peking zvaného. Ty tamní se honosily zlatou značkou Pelikán a malou SPZtkou. Prý takové značení nebo zámky s řetězem jsou tady bezpředmětné a můžeme je bez strachování opřít o jakoukoli dágobu. To by nám ale stud a posvátný respekt nedovolil. Cestou pro lupeny do Svatého města nákup vody, banánů, placek s vaječnou omeletou a na zakousnutí jako příloha po placce bez omelety. Flaška neměla štempl na uzávěru tak uvidíme, co to s námi udělá, opět v očekávání věcí příštích. Chutnala jako pravá pramenitá z kohoutku. Ti zhýčkaní Evropané. Snídaně řádně podělena s psiskem jakýmsi a drzou opicí na břehu jezera, kde posnídala i Terka s Honzou. Museum tajně zdokumentováno pro inspiraci, k čemuž by mělo každé sloužiti. Břeh jezera obehnán širokou, pro chůzi vhodnou zdí porostlou mechem, původně asi proti krokodýlům sloužící. Dále trochu do kopce opět na kolech do druhého mnohem rozsáhlejšího okrsku klášterního vysvobozeného ze spárů pralesa před sedmi sty lety. Svaté město toto prý opuštěno kvůlivá útokům moskytos. Desítky dágob a chrámových komplexů z cihel pokrytých mechem ze kterých vykukují bílé kamenné chrliče. Kdo tam nebyl neuvěří !!!
    Polední zastávka na kokos s useknutou šešulkou a krásně přeslazený čaj. Co tady dělají, tak to pořádné jest. Kořeněním krmě naší počínaje.
    14:30 Dva Němčouři White socks přezdívaní, kůže barvy sýra řeckého, nesundali ponožek svých bílých před vstupem do svatyně Buddhovy, čímž tohoto řádně dožrali a on ráčil seslati svatý slejvák na celé své svaté město a my s Kytkou jsme to s nimi nebo nedej bože za ně schytali. Prozkoumávajíce právě nejodlehlejší kout s lotosovým jezírkem, nebeská vodní opona se zavřela. Toho dne již třetí ale nejvydatnější teplý lijavec. Tři čtvrtě hodiny pod fíkovníkem s vykasanými nohavicemi v neustále stoupající červené vodě, spíše bahýnku jako v lázních Piešťanských. Ústupové cesty se pozvolna měnily v potoky.
    Na kraula, možná, že to ale je spíš styl čubička, profičí kolem nás, ten nejčernější varan vzrůstu telete, se stejně černými myšlenkami, s jedovatými stoličkami, tlamou plnou jedovatých slin a jazykem metrovým rozeklaným. Má naštěstí svých starostí dost a zřejmě již po pozdním obědě je. Tak nás sklí jako slotu okolní. O těch jedovatých slinách se mi bude ještě týden zdát, jak mě pomalu omračují ale jen tak, že se nemohu ani hnout, jen pozoruji, jak mi pomalu porcuje mordou plnou zoubků malých. Fuj, až se dycinky probudím zborcený potem studeným. Každý ten polorozpadlý svatostánek má jednoho takového, co hlídá, zda se turisté ráčejí řádně zouvati na kamenech měsíčních, ze čtyř světových stran k tomuto účelu tam staviteli chrámů přichystaných, ze sandálů svých, před vstupem na půdu jejich svatou.
    Přijíždí strážník v zeleném erárním pršiplášti, na něčem, co po bližším průzkumu připomíná, pod nánosem bahna vzdáleně motocykl. A hnedka že jsme v téhle nebezpečné džungli plné hadů poslední a on nás musí vysvobodit. Očividně přeháněl a spěchal jen za tou svou maminou. Sundá hnedka pláštěnku, aby vykoukla nablýskaná hvězda ochráncova, v domnění, že se ho bojíme. Již stejně na nit a kost promočena vyrazila moje Kytka hrdinně vpřed, neohlížejíc se, ponechá mě, s blátem zablokovaným zadním kolem a vystrašeným policistou v džungli, náš Boubínský prales připomínající. Nakládám bicykl napříč na motorku za šoféra, držíc se ramen jeho, sedíce až na nosiči.
    Musela to být povedená podívaná, ale žádný opičák ani varan to nevyfotografoval. Po kilometru jízdy spíše brodem, nežli cestou nám jede Kytka v ústrety. Zachránce můj ztratil cestou půl erární sedačky a právě když se pneumatiky motorky jeho clintonovské konečně dotknou kamenité dlažby, můj ocelový oř se jako zázrakem rozjede řekou sám z kopce kolem ranních řezbářů Buddhů a Bráhmanů, co už dávno zbaběle opustili chatrče svoje. Ze schodů dágob se stávají červené peřeje.

   

Polonnaruwa

    Z chrličů karmínové vod pády. Ruce na řídítkách vylouhované, svraštělé jako ručky novorozeněte. Další peřeje na ústupové cestě dosáhly již řetězů a nábojů kol. Takto tak trochu promočeni, zapadneme do prvé pekárny na kávu opět sladkou jako cecek. Mokré pasy zkroucené do ruličky, vysoušíme zatěžkáné nohama stolu a bankovky na stole na ubrouscích z nastřihaných starých novin. Nejrychleji ale schnou, ebenové slůně, dvě masky Bráhmanů ze dřeva pryskoně zelenodřevé (Chlore-xylon Swietenia), dva kusy polínek ebenových (Diospyros quaesita), na řezbu v Nedvajzu. Kus jednoho padne na gumičkovník, Květíno to převratný vynález. Je to vlastně jen špalík na uchovávání gumiček. Nejgeniálnější vynálezy jsou prostě jednoduché.
    Ještě jeden dosud neosvícený Buddha z neznámého těžkého dřeva pro madlo na otočce schodiště do podkroví. Místní trhovci uronili nejednu slzu, že robata jejich nebudou mít pod palmou žádných dárků. Tak jsme je prý oškubali. O to důkladněji, majíce průpravu z blešáků v Tuháňce, u nás doma ze za kopce Nedvězského. Jediné co nám po návratu do noclehárny zbylo suché, byly jedny gatě od pijama.
    Po takovejch vydatnejch teplejch lijavcích si džungle rychle a hlavně hravě vezme nazpět nejedno celý svatý město, jako mávnutím kouzelného proutku. Liány a kořeny obtočí nejdříve kameny schodů a vyrvou je lehce ze schodiště nad měsíčními kameny.
    Již zrána k večeři ryba z posvátného jezera objednána byla. A tak po zasloužené horké sprše přišel konečně gáblík jako obvykle o pěti chodech s praženou rybou se sýrem, Koththu Roti z hlučně rozsekané chlebové placky, moučníkem zakončen byl. Před spaním Kytka ještě pěkně popořadě pohladila všechny čerstvě adoptované Buddhy, nezazlívajíce ji vůbec tu dnešní koupel.
    Druhého dne jsme potkali dva Dány, co vyprávěli celé knajpě o dvou bláznech na bicyklech projíždějících za toho největšího slejváku Polonnaruwou jen tak bez pršiplášťů.

    14.1.2014 - úterý 

    Všude je nasáklo a také všude sušíme mokré věci, na moskytiéře, na lampičkách. Větrák běží na plné pecky, aby oblečení lépe proschlo. Zatím se moc nedaří. Trochu jsme si pospali. K snídani zbytky od včerejší večeře, papája, banány a poněkud rozmajzlý zbytek chleba.
   
Majordómus penzionu nás nabádá: „Kdybyste se odpoledne v pralese ztratili, porozhlédněte se, jako v té vaší pohádce Jeníček s Mařenkou, z nějakého vrcholu po hvězdici koruny palmy kokosové. Pod ní by měla být obydlená chatrč, protože ta, i podle vyprávění pana profesora Pertolda bez lidského hnojiva nepřežívá.“
    Před cestou ještě konvice kávy with milk a suger a druhá with milk a without suger. Káva výborná. Opět do sedel směr muzeum s cílem koupit babičce Květě stříbrného slona na řetízku. Kupuji 3 placky pro psiska. Někteří prodavači jsou opravdu vykukové. Do toho krámku už nevkročím. Jeden den je voda za 50 rupek, druhý den za 120 a nakonec za 70. Cenu ukazuje prodavač napsanou na etiketě, čemuž nevěřím, ale bez brýlí neověřím. Jedna placka je pro fenečku, která krmí svá mláďata. Druhou začínám půlit a třetí mám připravenou pro naše psí kamarády ze včerejška. Opice jsou přidrzlé, jak se o nich říká. Jedna mě vytrhne pytlík i s plackami. Leknu se, až přepadnu přes kolo. Míjející průvodce vysvětluje svým klientům, aby si na své věci dávali pozor. Jirka moudře přikyvuje a náhle zaznamenává, že si jedna z opiček prohlíží brašnu na foťák a jeho vzácný baťoh. Projíždíme okolo památek, krásných ruin, královské lázně, zasedací síň s královským trůnem ve tvaru lva panovníka Nissanky Malla. Postavil mnoho staveb, ale bohužel zapomněl, že výdaje převážily příjmy. To všechno u jezera, kousek od muzea. Jirka si nepřibalil vhodné oblečení do Lonely Beach Resortu. V krámku kupujeme košili, strakamakaté bermundy zřejmě natáhnu na Jirku jen přes jeho mrtvolu. Skromě si kupuji dvě indické tuniky, nechci slevu zadarmo.
    Dnes je svátek hindu. Jsou trhy. Stánky zeleniny mezi blátivými uličkami, ve kterých si Jirka přilepený do bláta utrhne pásky obou žabek z Hudáče. Velkoryse mu dávám, či spíše půjčuji žabky northfejsky. Sama si kupuji za 200 rupek žabky či spíše španělské boty. Nedá se v nich chodit. Buráky s bahnem za 50 rupek.
    Je 13:30. Cílem je národní park Kaudulla, 4000 rupek per person. Landrover obsazují ještě 3 slovenští bratia, psycholog Silvesterm docela sympoš, chemička sympoška, překladatel s bolavými zády a asi tak 100 - 150 kg živé váhy. Upozorňuje, že nemá rád hrbolaté cesty. V parku jsou po dešti pěkné kaluže a opravdu si připadáme jako na surfu, občas zapadlí v blátě. Krajina je krásná, obrovská jezera s kmeny stromů bez listí. První dva sloni jsou, jak říká chemička, zamilovaný pár, který si vyznával lásku kdesi v křovinách. Pak stádo snad 30ti slonů se slůňaty, vytrhávájí trsy trávy, které otřepávají o nohy, aby je zbavili nánosů bláta. Náš průvodce-řidič pravil, že někteří samci sloni mají kly a jiní ne. Tak nevím. Asijští sloni jsou menší než afričtí a mají jinou lebku. Haraka, stádo divokých krav. Hejna ptáků, divoký kohout - jeden - ekka, pávice - jedna - ekka (stejně jako většina ptačích žen popelka bez zdobných per. V muzeu malé slůně v lihu, negativní prostředí, pryč odsud. Na toaletách si fotím umyvadlo jako Terinka, Jirka zase ebenový strom, vlastně stromeček. Foto zapadajícího slunce nad jezerem, nákup kukuřice neb se jí zachtělo nesympošovi, je třeba zacouvat ke krámku. V hotelu, restauraci, krámku buchta pro psisko venku a pro nás večeře - kottu roti. V Leesha nás čeká Srílančan s 6 kg ebenovým špalkem, zítra přijde s menším kouskem - odřezkem, kterým prý normálně topí. Jiřík opět smlouvá o cenu, no já to tahat nebudu. Oblečení je stále vlhké, pravděpodobně, spíše určitě na nás nedoschne. Psiska jsou přátelská, milá stvoření, alespoň ti, které jsme potkali. Kromě jednoho, který mě honil kolem domku u templu Anuradhapuře, ale ten byl domácí a hlídal.

    Pozdní ranní káva a zasejc do těch tvrdých sedel. Mokré prádlo rozvěšeno na noc po moskytos pavučině nedoschlo ani ve větru vrtule na plné koule rozfofrované "na čtyři muže".

...vzorky podivných člunů, jichž zde užívají jsou velmi dlouhé a úzké, mají ohromný souběžný trámec a velikou plachtu, a je-li vlnobití velmi prudké, skoro všecko mužstvo po jednom vylézá a usedá na trámec, aby jej udrželo ve vodě. Odtud jest také singalský způsob mluvení o větru „na jednoho na dva, na čtyři muže"... Anna Brasseyová: Kolem světa. Výlet po lodi Sunbeamu, 1883

Čerstvými buráky a plackami nakrmena kojící psí mutter. Opice vybrala z košíku na řídítkách pytel placek na snídani u jezera a protestující Kytku porazila i s bicyklem. Kobře zapískal fakír za devadesát z požadovaných sto dvaceti rupek, neb neměl Kytkou striktně vymáhané licence a zdravotního atestu jedu hadova, neodváděje dozajista daně na novou prezidentovu dálnici. Velký varan ve sněmovní síni s ještě větším kamenným lvím trůnem, toho co rozfofroval státní kasu chtěje se vyrovnat svému otci velkému budovateli, tehdá někdy v době kdy Krista ještě neukřižovali. Každý ze sněmujících ministrů měl svůj čtverhranný sloup, o který se mohl po libosti opříti za dlouhého rokování převážně o financích. Na přetřes jistojistě přišla i úplně čerstvě dovezená inspirace z ne příliš dalekého Efesu, kterážto se tam za nedlouho dopeče. Vybraný stavitel se musel upsati k obstavení veškerého rodinného majetku, propadnuvšího, jestliže náklady na nový chrám překročí rozpočet o jednu čtvrtinu. Inspirace i pro dnešní pražské radní nejen v cause tunelu Blanka.
    Dál po zeleně mechové zdi kolem jezera chránící proti dangerous elefantům, opásané navrch třemi dráty na izolátorech nevěštících ničeho dobrého jako ohradníky u nás doma. Netestováno neb sloni mají hroší kůži. Již z Prahy avizovaný nákup plavek pro mne skončil naštěstí jen dvojím sárí pro Kytku. Opět fotosafari v tržnici s fotogenickým červeným blátíčkem po ranním dešti. Botky ač z Hudáče postě nevydržely. Následný nákup nových větnamek ze staré pneumatiky pro Kytku, neb mi dala dobračisko moje, svoje velké North Face. Botky Kristusky prostě do červeného bláta tržnice nepatřičné, lapeny a hnedka pásky jejich vytrženy byly. Klučina jakýsi chtěl hnedka pomoci a s nimi k ševci odkvačit, času ale nazbyt nebylo.

    15.1.2014 - středa, Terka 

    Nežli se Kytka uráčila navrátit z průzkumné obhlídky zákulisí, stačil mi usměvavý Leesha odlehčit o deset táců.
    Pak si to přihasil s obrovskou vzácností ten obchodníček ze včera, špalíkama ze dřeva ebenovýho, které sebral mámě, právě prý zatápivší pod plackami na snídani. A bylo vymalováno, já už měl před očima ten heft na žabikuch damascénskej, na který už drahnou řádku let suším ocel v šupleti v Nedvajzu. Tvar bude mít jako ten, co jsme onehdy s dětmi zmerčili u jednoho rybáře, poflakujíce se před branami Le Mont-Saint-Michel v zemi žabožroutů. S tělem baculaté velryby a rytinou gejzíru, co radostně vyfukuje do slunce. Škoda jen, že se nám jich tam do baťohu nevtěsnalo víc, hlavně ten velkej pařez. Toho budu želeti do smrti smrťoucí.
    A tak vedle Svatováclavských korunovačních klenotů bude i tento kusem z matroše cejlonského.

    Snídaně v Leesha, ovoce, toasty a konvice dobré kávy. V noci se k nám přidaly dvě kočky, matka s dcerou, dekka puzza, vlezly oknem a půvabně usnuly u našich hlav. A to všichni tady tvrdí, že všecky doškové střechy příbytků jsou plné krys, a v každém domě chová se had na místo kočky, který je chytá a žere.
    Ještě krátká konverzace s panem Upali alias Leeshou; jaký je průměrný plat, kolik dávat spropitného. Pan Upali nám slevil z ceny pokoje 300 rupek. Pan Upali je velmi sympatický, maká od rána do večera. Dávám se do řeči s Dánkou, která projížděla po východním prostředí, navštěvovala školy. Tamilové tam jsou velmi chudí, oběti tsunami, děti jsou vyhublé. Často žijí v utečeneckých táborech, o které se stará církev, nikoli stát. Tamilové jsou hinduisté a Sinhálci buddhisté. Sinhálci na východ drží Tamily v chudobě.
   
Za zmínku tady stojí. Společné kořeny jazyka našich Rómů i místních Tamilů lze hledat v sanskrtu a netřeba jim tudíž tlumočníka. I když prý existuje nepřeberně barevná škála dialektů cikánských, byl jeden soused v Nedvajzu svědkem komunikačního zázraku, kdy v sámošce tamtéž nakupující Róm pomohl cizinci, ze kterého se posléze vyklubal Tamil ze SríLanky.
    Prší jako z konve, pro toto období prý neobvyklé. Ťukťukem na autobusové nádraží směr Dambulla do Guesthousu Blue Sky. Pan bytný není přítomen, odjíždíme ťukťukem do Sigiriye, vstup je pro cizince 2x vyšší, než pro místní - 3900 rupek pro jednoho. Ale stojí to za to, vodní zahrady, kamenné zahrady, kamenná kobra. Výstup na lví skálu hlídají dvě lví tlapy, lemují fresky víl či konkubín. Z vrcholu nádherný pohled v mlze, která se chvílemi zvedá. Buddhistická krajina. Cestou zpět nás ťukťukář nabídne návštěvu řezbářské dílny a obchodu. To neměl dělat. Vyřezaný Jesus Christ dovezený z buddhistické Sri Lanky to nemá chybu, miska, která voní skořicí, je ze skořice. Jirka smlouvá, až se potí. Usmlouvá dost, až se potí. Jesus je trochu poškozený, miska snad také. Nádavkem dostávám ještě přívěsek na krk jako pozornost. Jen jsem si postěžovala, že jsem už nakoupila dost a že více už nemohu, protože můj muž je tak trochu lakotný. Přestává pršet. Jsme v Dambulle a jdeme do sklaních chrámů. Jakoby si nekupujeme vstupenky a já prohrávám kámen, nůžky, papír a od check pointu se pro ně vracím. Náhle mě předbíhá vytřeštěný Jirka. Nemá foťák; jsem snad okraden; jen si foťák zapomněl v Guesthousu. Znovu nahoru, ale je to nádhera, Buddha, Buddha, Buddha, stojící, meditující, ležící, když dosáhl nirvánu. Vyfotografovat tady Buddhu a neotočit se přitom zády k dalším z mnoha se ukazuje jako přikázání fakticky nerealizovatelné.
    Nádherné fresky, fialové lotosové květy. Ještě poslední malá svatyně. Jsem zvána dovnitř, dostávám bílou šňůrku s modlidbou na ochranu, ač nejsem buddhista, na což na férovku upozorňuji. Bílé šňůrce se říká Lucky band. Je poja, úplněk, slavnost. My však jdeme na večeři do ťukťukářské bistra, hned za rohem našeho guesthousu. Lokál opravdu lokální, na prostředí trochu drahý. Obsluhující žena a hosté čučí na telku na bolywoodskou romanci. Jsme černě tečkovaní od plachty ťukťuku, stejně jako já od barvy kovových držadel jeeppu v národním parku. Proč je já, i ostatní se drží, nevím. Jirka vyrazil elektřinu po Dambulle, zrovna při oslavě poja. Děláme, že jako nejsme. Dvojí ceny do památek vlastně chápu; při platu 30 000 rupek je to pochopitelné. A někteří jsou ještě chudobnější. Pokladna do skalních chrámů je pod zlatým Buddhou dost zastrčená. Místňáci neplatí nic. Jirkova komunikace se Srílančany je krapet ošemetná, dokonce si dovolil vyplivnout pálivou kuličku v Mahó od sympatické paní, která měla o 4 zuby méně než Jiří. To ani nemluvím o hrsti cibule, které mu nasypala do ruky a pálivé papričky, které vysypala do ruky druhé. Ještě spiklenecky mrkl; es schmeckt gut. Jirka zapomněl v ťukťuku deštník, který mu milý ťukťukář přivezl rychlostí blesku do guest housu Blue Sky. Jízda autobusem je docela adrenalin. Řidiči vyplivují z okénka rudé sliny, pustí hudbu na plné pecky a jedou jako zběsilí, až psi (balla) nestačí uskakovat, stejně jako krávy - haraka. Buddhista nesmí žádné zvíře jen tak zabít. Blue Sky guest house je dvoupokojový, pan bytný je milý, a hlavně je jen 300 metrů od skalních chrámů. Pokud zbude čas, je možné navštívit Spice gardens, kterých je po cestě do Kandy docela hafo. Ještě jedno důležité upozornění, nesmí se fotit Buddha a být přitom zády k jinému Buddhovi, což je při koncentraci Buddhů, poněkud neřešitelné.

    16.1.2014 - čtvrtek, P3K, Výlet po lodi Sunbeamu z roku 1883, Dvojím rájem, deník Hanzelky&Zikmunda 

    V Blue Sky penzionu (guest house) jsme si dali kávu a čaj. Ťukťukem na autobusové nádraží směr Kandy. Autobus je dost plný, spíše přeplněný. Spolucestující příjemní, zvláště když prohodíte několik sinhali slov. 30ti minutová zastávka u stromu, ze kterého padají manga, která cestující hbitě sbírají, aby předběhli opice. Autobus se prodírá Kandy; je tu pěkný mumraj. Z autobusového nádraží jdeme na nádraží železniční. Vlak do Hattonu jede v 17:00. Máme téměř 3,5 hodiny času. Jedeme do botanické zahrady. Začíná trochu mrholit, ale naštěstí déšť utichá. Chtěli jsme slevu na vstupném pro Jirku, jako že je ten senior. Slečna za překážkou, ač jsem řekla (2) dekka tickets, což jí potěšilo, Jirkovi zalichotila, že je naopak tak akorát. Bágly nám uschovali milí polísmeni. Na obrovském trávníku jsou skupiny Hindu dětí, tamilských. Nevím, kde se tam vzala maminka s blonďatou baby bledulí. Všichni Hindu si začali tu blonďatou bleduli fotit. Lehce jsem tu bleduli odstrčila i s kočárkem, fotili jsme ty krásné tamilské malé slečny a malé muže. Jirka přecházel svýma čapíma nohama po botanické zahradě, hledaje ebenové stromy. Alej aukárií jak v jezerní oblasti Chile, královská palmová alej a stromy se stovkami zavěšených netopýrů kaloňů, kteří přelétávají jako "batmani" z jednoho stromu na druhý. Tleskající plodožrouti kaloni používají pro echolokaci plácání křídel, naslouchajíce jejich ozvěně hledají za noci zralé mango, největší lahůdku svého jídelníčku, pohlcující tento zvuk. Oproti netopýrům jsou prý jejich echolokátory ještě v plenkách. Nevím, neměli jsme dosti času tvrzení toto prověřit.
    Proslýchá se, že do štoly nad chalupou v Nedvajzu se prý také mají vbrzku nastěhovat ty jejich spřízněné dlouhověké myši s letovou zručností rogal. Dostaly od eráru bejvák - zimoviště, jako onehdy v sedmapadesátém děda Přemýk. Srdeční frekvence jim v chladu klesá až na 1 - 2 tepy za min (500 - 800 za letu) a tím šetří svoji tělesnu schránku a dožívají se desetkrát delšího věku, než rejsci ze kterých se před šedesáti miliony let prý vyvinuli.
    Protože jsme se zdrželi u Jirkových ebenových stromů, neviděla jsem zahradu unikátních orchidejí, někdy příště. Do Kandy jsme se vrátili autobusem. Opět mumraj, prší, vlak do Hattonu odjíždí v 17:05. Economy class není úplně nejpohodlnější, je dost plný. Čekáte, kdy se stojící vrhnou na sedící. U okna sedí tamilská maminka s překrásným synem, s velkýma smutnýma očima a aristokratickým profilem. Vystoupili dříve, než jsem jim řekla vanakkam (Tamilsky nashledanou a někdy také dobrý den). V Hattonu jsme vystoupili po 20:00. Stmívá se asi v půl sedmé, z vláčku jsme bohužel neviděli v Lonely Planet avizovaná panoramata. U vlaku nás vyzvedl ťukťukář, kterého objednal Minal z White house v Dalhousii, který neustále volal, zda a kdy přijedeme. Cesta ťukťukem trvala asi 1 hodinu. Kromě divokého prasete, které vyběhlo z čajové plantáže, se nic nestalo. Ťukťukář nám nabídl celodenní výlet za 4 táci rupek, nakonec jsme se rozhodli, že ne (epa) a výlet si podnikneme sami. Psiska ve White housu jsou normální, trochu vybíravá, nežerou chleba a sdílí s vámi verandu. Jdeme si na chvíli schrupnout, jsme navlhlí a unavení.

    Kandy - Chrám Buddhova zubu, kde je uložena vzácná relikvie - deset centimetrů velký zub zřejmě prehistorickému krokodýlovi patřící. Sinhálci věříce v kouzelnou moc jeho, vzdali se Anglánům až poté, co padl tento do rukou nepřítele. Uprostřed kopců on jest, nedaleko Mléčného jezera Kiri Muhuda, hráz kterého nechal navršit poslední král Kandy, Wickramy Rajasinhy, co uplacíroval na ostrově svůj harém, kterýžto navštěvoval na loďce.

    Jistý Kořenský Josef si roku 1893 po návštěvě druhého Buddhova zubu v Kandy postěžoval: „Samotný zub nebyl nám ukázán. Ukazuje se jen za drahé peníze nebo hodnostářům nad jiné povýšeným. Zkušení znalci poznali v ostatku kus slonoviny barvy kaštanové. V Kolombském museu možno spatřiti darmo alespoň věrný model Buddhova zubu. Dle všeho měl svátý Buddha chrup jako aligátor nebo krokodil, protože věrný model zubu měří v délce asi 5 cm…“

    U nás doma na Pecáčích druhů dřevin počítáno na desítky a chlubí se tím celá Praha, tady v Kandy na tisíce. Jen ebenovitých jsme v Královské botanické napočítali ke čtyřicítce. Korpulentní až obtloustlé kmeny palem královských v královské aleji. Třicetimetrová Asana se dřevem tří barev nahuštěným pod tlakem mízou pod ohnivzdornou krokodýlí kůrou svojí, která dala dřevu tomuto jméno. Ještě koncem roku tohoto Tomem z Bali dovezeným. Kmeny stromů mahagonu přecházely jako plandající lalůčky ušisek sloních v kořeny pod zem, jako bílé kmeny stromu kanárového s tabulovými kořeny též sloním plachtám podobným. Také se tu potuloval a dokonce sázel stromky ku nehynoucí slávě Buddhově jako my v Nedvajzu, nějaký d'Este dávno před tím nežli posloužil jako záminka k rozpoutání války té prvé Světové a splnil tak svoji smutnou dějinnou povinnost.

    17.1.2014 - pátek - něco mezi ránem a snem. Terka, "Výlet po lodi Sunbeamu" z roku 1883, "Ráj bez andělů" z roku 1969 

    Los při volbě trasy, byl z časových důvodů zfixlován a padl na klasickou cestu poutníků. Lákavá trapinka otce Jaromíra Štětiny by nám zabrala moc času a ke všemu bychom nepředali ve White housu pozdravy od Terky. Tu cestu poradil Miroslavu Zikmundovi tehdejší náš velvyslanec na Cejlonu Jaromír Štětina, otec dnešního senátora a autora několika bez nadsázky kultovních knížek, co nás s Kytkou asi hodně inspirovaly. Miroslav zdrhnul tehdy oslavit padesátku na Cejlon, velvyslanec to prokouknul a dal mu spolu Jirkou Hanzelkou hobla na náhorní planině World´s End mezi čajovými plantážemi.

    Der Berg der Berge

    Květíno mrňous na pelesti příšerně vyřvává:

    2:15, „Je čas vstávat!"
    2:16, „Je čas vstávat!"
    2:17, „Je čas vstávat!"

    Nejlepším buditelem, na kterého je ale dycinky spoleh, je ale pořád ten tak taky trochu náš stařičký Tycho de Brahe. Notně mu helflo a poděkování patří i tomu včerejšímu zázvorovému pivku na dobrou noc. Žádný tyhle mluvící vymoženosti od jinak docela šikovných šikmookých Japončíků nebo Korejčíků na nás neplatí. Ten astronom a alchymista to byl, co ho nedávno u nás doma na prosbu pánů Dánů vyhrabali, aby se zjistilo, zda byl opravdu otráven na pokyn krále dánského Kristiána IV. rtutí českou, kterážto přivodila selhání ledvin jeho, což proslavilo jej více, nežli pozorování hvězdné noční oblohy. Jinak on to byl krapet dost strašpytel s tou svojí kompromisní kosmologickou teorii, podle níž je Země uprostřed vesmíru podle pana Ptolemaia a kolem ní obíhá jen Slunce a Měsíc. Vědecký vlk se nažral a koza v kléru zůstala celá. To ten pšonk Mikuláš Koperníků se svojí teorií heliocentrickou byl jiný fík.
    S hlavou plnou takových a jiných myšlenek vyrážíme na Srí Padu, kde zanechal dávno předtím stopu Adam, Buddha a kam létají zemřít motýli. U prvního stánku trocha čaje a Jirka k tomu ještě suchou placku. Zdržení 20 minut. Spolu s námi jen jeden kouřící byvší hippie, s očima plnýma očekávání a s bindi uprostřed čela. Vypadá jako Reezees, náš kamarád z Plzně. A potom schody po stovkách. Jirka tvrdil: „já teda na Tebe čekat nebudu", je nyní kdesi vzadu, doufajíc, že mám stý schod, kde trochu zpomalím. Na vrcholu Srí Pady, se světelným hadem jak z jedné strany vánočního stromku, je sezona, jsme před šestou. Někteří zmrzlí souputníci jsou na místě již několik hodin (1). Třesou se zimou jako osika. Pomalu vychází slunce, okolo se z mlhy vynořují vrcholy kopců, stromů, svatyně vrhá stín do údolí. Prostě mirákl. Okolo svatyně prochází průvod věřících, vedený duchovním, který předzpěvuje modlitby. A také průvod VIP duchovních s bubeníky a zlatými deštníky doprovázeným polísmeny. Dávám se do řeči s dalším byvším hippie a jeho suitou, všichni mají nohy zkrvavené od pijavic, nevím, kudy šli. Žije se Sinhálkou a na Sri Pade je po 24x. Vracíme se zpět, ruce mám zmrzlé, že se nemohu dostat do tenisek. Jirka mě nakonec obuje. Schod, schod dolů, očista u řeky, trochu se mě třepou kolena, ale jen chvíli. Jsme ve White housu. Dva Francouzi, žena a muž, před sebou notebook s notami a texty písní. Na kytaru hrají opravdu krásně. Jdeme čajovými plantážemi k továrně čajové, která není dnes v provozu. Manažer, jak ze socíku přináší 3 misky černého čaje, docela drahého. V tamilské vesnici je mnoho krásných malých slečen a mužů. Chtějí se fotografovat, těhotná žena a žena se zlatýma ozdobama v nose a dvěma zuby. Vanakkam. Fotky pošleme. Procházka čajovými plantážemi je překrásná a uklidňující. Přebrodíme řeku ke školce čajovníků, chráněných nějakým lupením. Jirka se ztratil, fotí divoké včely. Čekáme na večeři, ze zadu na mě mrká LEDdiodový páv. Jirkovi slunce ožehlo pleš a straší svojí strupovitou hlavou děti.

    „Už bije druhá, vstávat! Za slabé čtyři hoďky odlepí se ten pusgéř od protějšího hřebenu a promítne homoli hory Adamovy na lajntuch spíchnutý z mlh a mraků. Proslýchá se, že prý nečeká.“ Chodidla zašustila a vklouzla sama po paměti do žabek vietnamských žen. Na vedlejším zápraží něčí dlaně a čelo již na zemi jsou, neomylný směr ku Kible berou dle kompasu ukrytého kdesi hluboko na dně v srdci mohamedánském. Srolován bude hnedka džánamáz, ten až odněkud z pod Araratu vezený a předběhnou nás, aby navlékli na nit co se vine jako had až na vrchol, jeden další svítící korál, světlušku vedle těch dalších světýlek co vzývají Buddhu nebo Shivu, modlí se k tomu z Nazaretu ale i čelovky bezvěrců co chtějí být taky u toho. Pěkně pokorně poklonit se té šlápotě chodidla pravého, co podle jedněch zanechal Adam na skále, jako svoji prvou na čersvě stvořené Zemi, právě vyhnán z ráje. A to svorně podle křesťanů i muslimů. Nebo to byla stopa těch druhých v protisměru, po odlepivší se právě haxně od matičky země k výšinám nebeským. Sinhálci to přisuzují Buddhovi a podobná storka letí i o Šivovi z tábora Tamilů. Takový heliport s otiskem nohy odrazové i doskokové. Otisk přímo ve skále je proto tak solidně hluboký, že i samotný skok z, nebo na nebeské výšiny není špatným výkonem. Ale to není vlastně ani tak podstatné. Těch pět a půl tisíce kamenných schodů k vrcholu svorně je hlazeno bosými chodidly všech bez rozdílu, často zkrvavených od pijavic. Nýbrž a proto, že toto je hora hor a horou je všech.
    Tak nějak si představuji toleranci ve víře i pro nevíru. Neperou se mezi sebou, čí prorok má zářivější svatozář, jako ti rytíři kříže s Mohamedány ve válkách svých svatých, na svazích pahorků Jeruzalémských. Náboženské věrouky soudím, jen tak zvenčí, nemaje k tomu žádný puvoár, hlavně podle tolerance k vírám ostatních, skromnosti cesty, kterou ukazují, jdouce příkladem. Bulvární pravdy; „Jezus byl vlastně Žid.“ „Mohamedáni mají letopočet o stovky let mladší, procházejí tudíž právě dobou pálení čarodějnic, jen používají modernější nástroje, kalašnikov a semtex.“ Taková „moudra" na obou stranách ukazují cestu jen k intoleranci, tj. do pekel věčných. To mě fakt dokáže jak málo co nadzdvihnout ze židle. A naopak vidina takové tolerance napříč vším tím hadrkováním umí jednoho krásně pohladit po duši.
    Až za notnou chvíli zakokrhá první kohout.

    „I na yačí lejno občas usedne motýl.“ Štěstí ale spíše přeje připraveným a někdy není na škodu jít mu i flák cesty naproti. Proto se jdeme rychle zapsat do startovní listiny a zazvonit třikráte na ten velký zvon na úpatí hory a po necelých třech hodinách bez dopingu i na ten cílový až na samém vrcholku hnedka vedle té šlápoty vztyčený. Stejně jako Terkule naše, před lety dvěma a Tom za dva roky po nás. Stala se z toho taková malá rodinná tradice.

    Divoké včely Srílanské na stromech žijí, na rozdíl od těch Nepálských skalních. Takové vysoké umístění má své nesporné výhody hlavně v samo ozdravném slova smyslu. Nemocné včely nemají již dost sil vylétnout tak vysoko a nakazit své družky.
    Obyvatelé zdejší provozují v našich končinách kdysi rozšířené brtnictví jak tak činívali s oblibou u nás v Nedvajzu i medvědi brtníci. Neznající ještě úly dlabáky, kláty a košnice ani Etiopské tuby. A to zlý jazykové od Colomba tvrdí, že k usmrcení člověka nenavyklého na jed jejich, jak včelaři ale často bývají, jako třeba Sajdík, takového normálního smrtelníka bez protilátek postačí hravě žihadel deset.

    Rojení... pokud jsou včely moc vysoko, přiláká je pravidelným ťukáním dvou kovových tyček o sebe. „Když začnu, vydá se mým směrem několik pátraček na průzkum a zanedlouho se celý roj zvedne a přiletí do připravené hliněné vázy upevněné horizontálně do rozsochy větví. Po několika dnech se pro ni vrátím, zavřu ji, odnesu domů a opatrně rozbiji.“ Vítězslav Křížek: "Jak se včelaří na Srí Lance" časopis Včelařství, 4/2015 str.130

    18.1.2014 - sobota, P3K 

    Kontinentální snídaně. Káva tentokrát nebyla dostatečně silná, obsluhující malého vzrůstu mě kávu přisílil. Krásné štěně jménem Erika, hrubě zvedl jakýsi muž v sarongu. Musela jsem rázně zakročit. Lekl se, až mu štěně málem vypadlo z rukou. Přebrodíme říčku následováni asi roční psí slečnou. Schováváme se jí za hroby, za strom, ale vždy nás najde. Aby nezabloudila, vedu ji zpět do White housu. Kromě malého tamilského chlapce se srpem mě zastavuje ťukťukář s nabídkou výletu, rázně odmítnu (epa stutti). Psí slečna se mě za záchranu od zbloudění odvděčí kousnutím do lýtka a povyskočí si, aby mě kousla do hýždí. Potom roztomile kouše čísi boty, je zachráněna. Jirka také odmítne nabídku ťukťukáře. Nakonec nabídku využijeme. Ťukťukář mluví docela plynně anglicky. Jazyková vybavenost místních, zejména Sinhálců je velmi dobrá, ale on byl Tamil. Projíždíme čajové plantáže. Nejnižší plat trhaček čaje je 250 rupek za den, jestliže je trhačka pilná, může si za den vydělat až 450 rupek. Průměrný měsíční plat pro trhačku čaje 12 000 rupek. Muži většinou rozdělují práci, ošetřují jednotlivé čajové keře, kontrolují a mají sexistické návrhy. Tamilské rodiny, které pracují na plantážích, mají ve vesnicích zdarma ubytování a odběr vody. Chtěli jsme si zajít na čaj ke známému ťukťukáře, ale zatím to není zvykem. Čaj je pro místní dost drahý. Ťukťukáři jsme poradila, aby pití čaje zahrnul do ceny jízdného. Jdeme k vodopádu, nádherná voda, trochu studená. Ťukťukář říká, že mu občas cestovatelky nabízí sex. Vracíme se, jeden tamilský tygr nás jistí vzadu a někde v džungli několik dalších tygrů. S ťukťukářem se rozloučíme vanakkam. Řeknu si o kontakt pro další cestovatelky. Tužku na zapsání kontaktu přináší malý Tamil, dostane 20 rupek za práci. Kontakt je 072 62 873 873 nebo 076 72 873 73, osm set rupek za výlet Dalhousie, vodopády, Dalhousie se zastávkami. Trhačky si říkají za fotografování o peníze, ale nemyslí to úplně vážně. O přestávce jdou ve skupinách, vypadají jako z Bizetovy Carmen. Stoupáme stále výš, až k vyhlídkové chatě z bambusu, rozhlížíme se po nádherné buddhistické krajině, vlastně hindu, záleží, s kým hovoříte, Tamil nebo Sinhálec. Cestu zpět nám zkrátí náklaďák plný žoků čaje, dvou Tamilců a jednoho sinhálského řidiče, protože většinou Sinhálci jsou ti, kteří řídí, ale možná se pletu. Jdeme si nakoupit chléb, ananas a meloun. Na terase Holidáče si dáváme čaj. Je předražený, mladá sinhálská šéfová s gelovými nehty šikanuje tamilský personál. Manažer White housu je velmi příjemný a stěžuje si, že mnoho hostů ruší ubytování, aniž by férově zavolali a neberou ani telefon. Večeře skvělá, zatím nejlepší. Jirka zaskočil obsluhující personál pochvalou kuchyně; "In my opinion it is the best chicken I improved". Kuře přitom vůbec nebylo. Od sluníčka mám červený nos jako hostinský Palivec, chráním si nos lístkem čajovníku.

    19.1.2014 - neděle 

    Ráno nás budí příjemná hudba buddha-hindu a vraní krákání. Roční psí slečna mě na rozloučenou z rozvernosti kousne do lýtka. Obsluhující nám pouští Boba Dylana a Boba Marleye. Na silnici chytáme autobus do Hattonu, dokonce chvíli i sedíme. Na cestě nás Srí pada ještě dlouho provází, její vrcholek se objevuje při každé další zatáčce. Přistupují ženy v sárí s krásnými malými dětmi. Pouštím je sednout a Jirka drží nádhernou okatou Hindu na klíně. V Hattonu moje oko padne na zelené zkroucené lístečky - green tea. 100 gramů za 90 rupek. Máme ještě čas, vracím se pro dalších 200 gramů. Ještě trocha chleba psím hubeňourům, zbytek pro vrány, vrabce a holuby. Kupujeme lístky do 2. třídy do Haputale. Nádražní Officer (nádražák), řadí na peronu cestující podle zakoupené třídy. Vrháme se na vagón 2. třídy, ale má zamčené dveře, jedná se o rezervaci. Nastupujeme do normální 2. třídy. Nejdříve stojíme, ale potom projde polísmen a najednou jsou místa volná. Jestliže sedíte v jiné třídě, třeba místo zaplacené 3. třídy jste ve 2., platíte pokutu. Nastoupil tamilský pár se strašně malými dvojčaty a jedním malým synkem. Vypadají velmi nuzně, maminka nakojila jedno dvojče. Přišli dva polísmeni, kteří je vykázali do 3. třídy, která je zoufale plná. Smutné. Jirka nabídl, že jim lístek doplatí, ale nebylo to možné. Pokuta je opravdu vysoká. Myslím, že lístek do 3. třídy je o polovinu levnější. Cesta modrým vláčkem je, pokud necestujete ve 3. třídě, romanticky-kouzelná, stoupáme hodně vysoko. V Haputale nás odchytává ťukťuk driver a za 100 rupek nás odváží do AWINCO rest, kde nás již očekává šéf se svojí paní. AWINCO nám doporučil Nimal z White housu od Srí pady. Ťukťukem jedeme do benediktýnského kláštera Addisham, kde nabízejí výborný jahodový džus. Zpátky jdeme pěšky. Upozorňuji Jirku na sedmdesátinožku, bohužel jí přejede auto. A nemuselo, kdyby se mnou Jirka stále nestrkal sem a tam. Pokoj v AWINCO je moc pěkný, s krásným výhledem do údolí. Má jedinou chybu, že toaleta není příliš oddělená od lože. K večeří jsem měla výbornou polévku a lemmon juice a Jirka rice&curry a pivo Lion. U stolu nás seděla pěkná směsice, slečna Američanka, které skončil job ve Švýcarsku a má nový v San Francisku, židovský učitel hudební kompozice, který prošel prvním kolem konkurzu v Singapure, Yale University a cyklista, Němec žijící v Itálii, mající půjčovnu kol. 8 měsíců pracuje 12 hodin a poté 4 měsíce cestování. Jsme dost ucaprtáni, je osm, loučíme se. Skladatel musí složit ještě nějakou skladbičku má totiž "deadline".

    Trať se cestou na „Konec světa“ jednou zkroutí do závitu tunelu smyčky by nabrala rychle potřebnou výšku, neb není úzkokolejná. Ta by se točila lépe. To alespoň tvrdí soused Karel z Nedvajzu. Po těch jejích kolejích se ale častěji naboso štráduje, než-li jezdí. Proslýchá se, že až někam sem donesly nohy nevěřícího Tomáše po té rozlučkové pařbě. Po té, co se tohle Matoušovo zvídavé dvojče osmělilo optat: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“ Načež tento odvětil tím profláknutým často citovaným bonmotem: „Já jsem ta cesta, pravda i život“ (Jan 14,6). Tomáš přislíbil, že bude pravdu svého chlebodárce šířit i v těch nejvzdálenějších zemích, vykročiv na východ, došel až sem.

    20.1.2014 - pondělí 

    Rozhodli jsme se strávit ještě další noc v Haputale, odkud máme základnu k "fakultativnímu" výletu do Elly. Snídaně kontišrílanská. Ale poněkud už nám stávkují naše žaludky, i ostatní vnitřnosti; začínáme dávat přednost fádnímu ovoci s chutí nedozrálé hrušky. Ťukťukem jedeme na Lipton Seat, vysoko, vysoko. Sir Lipton měl spoustu seats, ale ten pravý je opravdu vysoko, skoro u oblak. Sir Lipton tam pořádal pro svoje VIP partnery party a dostával se tam pravděpodobně koňmo, zatímco na VIP zaměstnanci s občerstvením šli pěšky. Nyní ja Na Lipton seat malá čajovna s třemi obsluhujícími Tamily. K čaji podávají spice cookies, nikoli s THC, ale s chilli a dosti sladké kostičky. Neochutnala jsem, ale tušila. Na check pointu asi 3 km před Lipton seatu zaplatíte 150 rupek. Čajovna je malá betonová chajda, ale venku jsou příjemné bambusové lavičky. S písničkou jako ptáček se vydáváme pěšmo s kopce zpět do Haputale - 14km. Míjíme čajové plantáže, vanakkam (1000x), nandri (999x) a fotíme. Podél cesty jsou na zdi všelijaká moudra o floře i fauně a přístupu člověka k přírodě. Celá oblast je kultivovaná. Čajová společnost (Dambetenne Tea Factory) má pro svoje zaměstnance sociální, vzdělávací, ale i environmentální programy, včetně prevence proti AIDS. Vesnice jsou výstavnější, se zahrádkami zeleniny. Všude spousta dětí, pen, pen. Ženy si pročesávají své dlouhé vlasy. Motorkářský gang tamilských playboys předvádí své motorkářské kousky; cosi jim však chybí, že by kalašnikov. To je samozřejmě vtip. Ve škole je přestávka, děti stojí na hřišti okolo učitele. Dovnitř jsme si zatím netroufli. Je pravdou, že ač stále na co koukat, už si s písničkou tolik nenotujeme, spíše se trochu vlečeme. A další škola a před ní malí nezbedníci a nezbednice. Jdu do třídy fotit košťátka s příběhem. Jeden malý nezbeda mě zatahá za vlasy, druhý se mě snaží ve třídě zamknout. Třetí zvonění - konec přestávky. Jsem zachráněna. Jdeme do továrny na čaj samého Sira Liptona z Glasgow - Dambetenne Tea Factory. Proces výroby čaje - v deníku. Před továrnou parkovací místa - také v deníku. V továrně se nás ujímá mladý manager assistant. Trpělivě nám vysvětluje proces výroby čaje, kromě svinování. Je totiž pondělí a po neděli nemají nasušeno. Došli jsme až do místnosti balení, kde v rožku seděl balič a balil balíček po balíčku. Každou středu probíhá v Colombu čajová burza, kde se žoky čaje prodávají dál. Náš manager assistant na burze byl. Těšíme se na ochutnávku čaje; bude BOP, či snad BOPF nebo že by DUST 1. Nikoli nebude nic. Jen nám manager assistant ukazuje bílý čaj, který Jirka za podle mě nekřesťanský peníz kupuje, stejně jakoby tajně (manager assistant řekl:" strč to rychle do rychle do batohu a hlavně mimo kameru" dva otlučené hrnky. General manager s handicapem, neumí anglicky. V případě anglického dotazu, okamžitě přikládá mobil k uchu a důležitě někomu, spíše nikomu telefonuje. Během naší exkurze se nechává hlasitě ofénovávat od čajového prachu. Jdeme do našeho milého AWINCO sice dolů, ale již ne jako ptáček s písničkou. Zbaběle si zastavujeme autobus, asi 3 km od Haputale. Jsou 4 odpoledne, ještě koupit chléb pro psiska a dovlékáme se "domů"; jupí. Pan domácí se ptá, zda si madam ráčí kávu. Ano, ovšem, hned jak sestoupím z pokoje. Nicméně madam se složí jako šraňky, svalí se do postel a probudí se v 5 hodin ráno.

    6:30 Rovnou z postele k breku úchvatný výhled na mraky tam hluboko dole pod námi v kotlině.

    Přesně o osmé by měla dole čekat snídaně a půl hodiny na to ťukťuk na protější krajnici právě plné školaček v uniformách taktéž tamtéž kráčejících. My dva směr čajové plantáže. Pouze tam, nazpět nekompromisně po svých. Neb musíme být na sebe tvrdí. Kytka stále někam telefonuje anebo jí prozvání nějaký bytný nebo bytná na další naší trase, kteroužto neustále mění jen pro potěchu svojí, prostě si to užívá a svádí jí to jako moje u ramene natržená košile k dotržení, ta moje nejzamilovanější lněná hnědá dokonale sluncem i potem vyšisovaná. Prostě požitek srovnatelný snad jen s tím neodolatelným ale dosud nenaplněným nutkáním utrhnout jako krejčí na první zkoušce u Adama ten rukáv úplně. Zatím úspěšně uhýbám a páni hospodští a mamá z těch nejmenších ubytoven často o dvou špeluňkách si nás takhle předávají jako štafetový kolík.

    8:45 Připraveni na výsadek. Útočné vaky jsou den ode dne mokřejší a tudíž těžší, místo toho aby hubnuly.

    9:45 Po čtrnácti kilometrech jízdy kostitřasem konečně na vrcholu v osmnácti stech metrech nad hladinou mořskou přehlížíme latifundie starého sira Liptona. 360 dg. view. Dostaveníčko milenců, jako v té Královské botanické v Kandy, plné ebenu a kaloňů. Takových vyhlídek odkud přehlížíme latifundie, máme u nás doma v Nedvajzu několikero, jen ty čajové plantáže tam nějak scházejí.
    Šálek čaje na vrcholu a pomalu dolů. Samé zatáčky a česačky čaje. Návštěva Tea Factory Dambatenne produkující černý fermentovaný čaj B.O.P (Broken Orange Pekoe) té nejvyšší kvality. Neplésti si jako já s peacock – pávem. Mosazné nože řezaček a nýtované šneky podavačů svinovaček čajových lístků. Hezké holky v zelených mundůrech se síťkami na vlasech čistily síta a celou balírnu, neb bylo pondělí a po neděli ničehož k balení a nakonec i pana ředitele ofukovali fénem, neb se kvůli nám brodil v polobotkách závějemi čajového prachu No.1. Ale nesměli jsme si je vyfotit, neb to bylo tovární tajemství, stejně jako fakt, že Sir Thomas Johnstone Lipton byl Skot a ne Holanďan jak se nám snažili nakukat. Asi proto, že právě přišel jeden Anglán, dožadující se vehementně slevy, neb prý je dozajista potomkem samotného pana Liptona. Pan řídící, co po anglikánsku moc nevládl a kamufloval tento fakt důležitým telefonátem, na jehož druhém konci jisto jistě nikdo nebyl. Přehravše tu delikátní situaci k řešení na svého mladého junior clarka, který ještě nenapsal žádné sci fi, neb se psal s „C“ malým. Pro nás usušili na slunci i pár těch nejvrchnějších, ještě nerozvinutých lístků zvaných Flowery Orange Pekoe. Kilo čaje bílého prodáváno zde za 25 až 35 tisíc rupek, padesátkrát dráž než čaj černý. Ještě vyškemrán jeden boží ochutnávací porculánový set na čajové aukce. „Vanakam.“ „Zavřete rychle baťoh, ať to šéf nezmerčí!“

   

z Terčina deníku, Tea Factory v Ella

    Sklizeň čerstvě natrhaných listů čajovníkových dopravuje se do továren, načež se po zvážení rozestrou na bavlněné rohože anebo bambusové ošatky, aby poněkud zvadly a tím pozbyly své tuhosti. Za 12—24 hodin (dle povětrnosti a poměrů tepelných) jsou již listy dostatečně změklé a ohebné, i nasypávají se pak do zvláštních strojů sbalovačů, které se ženou parou a v nichž poddajné listy sbalují se v době asi půl hodiny v tenké rourky. Silným tlakem vytlačila se z nich většina šťávy, nicméně zbývá jí ještě dostatek pro následující proces kvašení. Sbalené listy kladou se totiž opět na bambusové ošatky anebo rohože, kdež nechávají se kvasiti, při čemž se vyvinuje charakteristické aroma čaje. Doba kvašení jest velmi důležitou, a jest třeba značné zkušenosti, aby se poznalo, kdy kvašení třeba přerušiti. Dle teploty, vlhkosti vzduchu a množství šťávy v listech kolísá tato doba mezi 2 až 6 hodinami. Potom sypou se listy do strojů vysušovacích, v nichž odejme se jim veškerá šťáva, a tím se ukončí proces kvašení. Vysušení listů jest hotovo za půl až jednu hodinu, a zbývá pak již jen roztříditi listy sbalené v rourky dle velikosti. Nejmenší svitky z právě se rozvíjejících pupenů listových mají nejlepší aroma ... Schmidt: O Ceylonu, kolem roku 1900

    Náš hostitel nechce jen přiznat barvu, kolik dřeva z okolních kopců padne na to sušení. Ale faktem je, že kolem ještě nějaké stromy zbyly a stejné technologické postupy se praktikují již od dob Anglánů. Jednoho uchlácholí, že palivo si asi stačí v těchto zeměpisných šířkách dorůstat dostatečně rychle.

    Cestou domů hraje Kytka na honěnou v jedné škole při cestě patřící jako vše k čajovým Estate. Posledních tři kilásky to už nevydržíme a raději vlajeme jako prapory na žrďce autobusu svážejícího česáče.

    Kdesi daleko vzadu v našich šlépějích se za chvíli započne sesouvat půda, v pasu Thorung La spadnou laviny, je asi nejvyšší čas zachránit lidstvo a zůstat už konečně dřepět na zadku v Nedvajzu.

    21.1.2014 - úterý, "Výlet po lodi Sunbeamu" z roku 1883 

    Je pět ráno. Jsme docela přespalí. Snídaně v 8:00; placky, ovoce, tousty, kontinentální. Jogurt mají pouze jeden a ten je pro obézního synka pana domácího. No, musí se dnes bez něho obejít. Čekáme s panem bytným na autobus do Dhowa, směr Ella. Je dost frišno a podle délky čekání, to vypadá, že je snad stávka. Již jsme v buse a opět adrenalinově visíme a vlajeme na tyči všemi směry. Míjíme kasárna s vojandami a mrtvé psisko, kterého klovou vrány. V Dhowa, krátká zastávka u prodavače kukuřice, krásně štípá dříví a zase adresa pro zaslání fotek. Přivádí i své vnouče, jehož usmrkaný nos utírá do závěsu okolo stánku. Adresu píše jeho dcera. Skalní templ je trochu mimo zájem turistů. Stoupáme, ale jen lehce k do skály vytesanému obrovskému Buddhovi, více než 2000 let stará socha. A už nás čeká klíčník se zlatým klíčem a pouští nás do templu. A opět mirákl. Krásné, nesmírně krásné malby ze života Buddhy, démoni, peklo, Buddha s kobrou, fauna, flora, horoskop. Ležící, sedící Buddha s čakrami i bez čaker. Fotím košťátko s příběhem a nešetrně opřu koště o Šivu. Správce templu je lehce pohoršen. Omlouvám se jemu i Šivovi. Nedodržela jsem pravidla úcty. Správci vysypu mince - donation.
    Ella je turistické město, plné greenhornů. Oddávám se masáži horní části těla - záda. Mladý Tamilec je velmi cudný a má zlaté ruce. A já stále cudně přikrytá odkrývajíc jen k masáži potřebné části těla. Jirka mezitím sedí v čajovně okusován hmyzem. Ještě krátký screening Ella Craft Centre. Hezká batikovaná sukně. To krásné triko s batikovanou kočkou jsem si nekoupila. Opět adresa pro odeslání fotek pro dvě fermosy z obchůdků.
    Ťukťukem do továrny na čaj, tentokrát zelený. Jirka má od nadšení zaprášené zuby, jak se blaženě směje. Návleky na nohy a síťka na hlavu. Pro Jirku je síťka ekologická zátěž pro přírodu. Jeho holá leb ji ani nepotřebuje. V tea factory se bohužel nesmí fotit, škoda. Po vyznačených dlaždičkách se vydáváme na exkurzi. Proces trochu odlišný a čaj putuje přímo k prodeji. Žádná burza, brand je zárukou kvality. Kupujeme pohlednice v centru, mají i krásného slona a batikované obrázky. Konečně se dovídáme, kdo je ten muž, jehož dvě masky vezeme, že by Brahakmana? Oběd je už dietní, alespoň pro mě; plain rotti a salát. Jirka má rybu, přípravu si fotografuje přímo v kuchyni. Na nádraží nám sdělí, že vlak zpět do Haputale odjíždí až v 19:00. Jsou čtyři hodiny odpoledne, máme dost času. Cestu k meditačnímu centru nám zhatí smečka nazlobených psisek. Jdeme jejich teritoriem, skládkou s volavkami.
    Zpátky tedy busem, stačí jen mávnout a jeden zastaví. Bandarawela. Hodně živé město s velkou mešitou, plnou koloniálních staveb. Tomu levhartovi z mosazi se prostě nedalo odolat, zvlášť když nám sehraná dvojice obchodníků sehrála docela vtipnou scénku: My chceme cenu 700 rupek, samolepka nesla cenu 900 rupek, jeden, chachacha 2400 rupek, druhý "O jage pisuda," nezbláznil si se, podívej na samolepku. Za 800 rupek je náš, obě strany jsou spokojené, oni asi více. Začíná se stmívat. Čekáme v houfu čekajících na bus do Haputale. Za 40 minut jsme "doma", dokonce sedíme a nevlajeme ze dveří. V Haputale ještě několik snímků nočního života, včetně zastrčeného kiosku s alkoholem. Je zima, ušanka není zbytečná, zima se nestydí. K večeři brambory s tvarohem. Paní bytná nám přeci jen přistrčí misku s pepřem, kdyby náhodou. Pan bytný má čepici. Sprchovat se nebudu. Očistná lázeň je stejně příjemná asi jako v Nedvajzu v zimě. Po silném čaji (ochutnávka v továrně čaje) nemůžeme zabrat. V Ella vám neopomenou ukázat Hotel 98, pokoj za 18 000 rupek. A my nesmíme opomenout koupit špalík žlutého koření, je totiž na hlavu.

    Ella - horská zastávka vlaku na okraji monumentální rokle, kterou vede silnice na jižní pobřeží ostrova.

    V Neueře-Ellii jest oblíbenou zábavou výletníků jíti hledat drahokamy, a nejednou již našli při řekách nebo na blízku opuštěných jam velké granáty, amethysty, drobné diamanty, aquamariny, turmalíny, rubíny a safíry... z deníku Anny Brasseyové, 1883

    Hortonovy pláně - horská pahorkatina u vesnice Ohiya, zakončená strmým sedmisetmetrovým srázem, zvaným Konec světa.

    Na takovou správnou čumkartu jsou kladeny ty nejpřísnější estetické nároky. Za prvé musí mít co nejvíce těch nejexotičtějších známek. Malůvky po okrajích nejsou na závadu a to nejdůležitější, nutno osobně dohlédnout, zda paní na poště ji oštempluje štempilkou přímo před Vámi. Jen proboha nevhazovat do neznámých, ač červených popelnic s nějakou zkomoleninou POST. To svádí některý z článků poštovního molocha k použití páry pro odloupnutí známek pro opětovný prodej a Váš vypiplaný pohled skončí v kamnech již v poštovním ofisu. Nemůžete ale ochránit vypiplanou čumkartu před jednou z nejošemetnějších profesních kombinací, poštovní doručovatel filatelista. A pročež v zemi této, kde pošťák vydělává na známku do Čech celý den, bylo pro sichr dobré dohlédnout na řádné oštemplování, jak tak činívali i Hanzelka se Zikmundem, zdůvodňujíce počínání svoje filatelistickým zájmem, by se nedotknuli křehkých citů úředníků poštovních.

    22.1.2014 - středa 

    Dnes den přesunu do Kirindy- Přímý spoj jede až ve 14:20. Snídani máme objednanou na desátou. Doháníme resty, dopisujeme deníky a píšeme pohledy. Ještě trochu bumeln po Haputalé. Pod tratí je denní zelenino-ovocný trh. Banány, manga a zvláštní plod plný pecek. Docela osvěžující. Jen slupka nemusela být tak oválená. Křesťanský kostel se hřbitovem, kde odpočívají Britové či Skoti narození okolo roku 1890. Na hřbitově probíhají restaurační práce. Další atrakce. Pan Gavoini, majordomus a celá rodina i cvalík syn jsou nesmírně milí. Haputalé může být startovací místo do hor a potom dál na sever nebo východ. Pan Gavoini zajistí pravý spoj; doporučí další guesthouse. Zaplaceno. Stojíme na silnici a čekáme na náš bus do Tissy. Autobus je prázdný, sedíme vedle řidiče a máme krásný výhled. Pan Gavoini se s námi loučí, úsměv na tváři. Možná, že je i rád, že konečně odjíždíme. Bude mít konečně klid od našich všetečných dotazů. Loučíme se s čajovými plantážemi, překrásnou krajinou.

    Cestou dolů z hor míjíme Petříkovu slavnou odbočku na Buduruwagalu

    Kolem nás, vlastně proti nám procesí za sochou Buddhy; malí mniši, malé i velké slečny, slavnostně oblečení dospělí. Zastavujeme u 171 metrů vysokého vodopádu - Diyaluma - 3. největší na Srí Lance. Není čas vystoupat na vrchol k jezírkům. Řidič autobusu je opravdu good driver. Jede s citem. Máme 10 minut pauzu. Doufáme, že koupený žlutý klacík má opravdu kouzelnou léčebnou moc. Jirkovi se okamžitě lepší vše, hlavně paměť. Dost Srílančanů zřejmě chodí do fitka, aby mohli vystavovat svá vysvalovaná, vytuněná těla u pumpy přímo u silnice. Myjí se opravdu dlouho. V Tissa na nás čeká doporučené ubytko, Tissa resort, 8 km od Kirindy. Trocha zklamání. Malá procházka s čelovkami. Jirka dopíjí Lyona a ulamuje kousky chleba. Tak jak to jako arbiter elegance a dobrého chování umí. Pozdě si všimne velkého množství pidi broučků v něm. Uvidíme, zda in a poté out. Nejde klimatizace a větrák hlučně vrní. Krajina z Haputalé se měnila se sestupujícími metry, čajové plantáže vystřídala rýžová políčka, stromy vysoko na vrchovině kaučukovníky a palmy. Jen psiska jsou všude stejná.

    Večeře s tisícovkou pidi spolustolovníků.

    23.1.2014 - čtvrtek, P3K 

    Snídaně v 7:30, kontinentosrílanská. Ťukťukem směr Kirinda; 600 rupek. U dagoby zase jedna nešťastná. Ale já myslím šťastná "lasanaj", stejně jako družičky a družbové. Okolo dagoby je jezírko plné leknínů, možná i lotosových květů. Ťukťukář je milý rozverný driver. Nechce za dalších 400 rupek čekat v Kirindě déle než 2 hodiny. Buddha na skále s čakrami na rukou. Na skále je několik svatyní. V jedné nám starý strážce svatyně ukáže jedno božstvo schované za barvotiskovým obrázkem, zároveň nám předá modlitbu, červeným hadříkem namočeným v oleji, nám udelá ťopku na čele.

   
Rychle k moři, ale to zklamání, loviště perlorodek totálně vybrakováno. Ani nebylo nutno takovej flák, přes půlku světa sebou tahat ty nový plavky.

    Pobřeží v Kirindě je bouřlivé, a liduprázdné. Možná proto, že není bezpečné plavat ve velkých vlnách. Jdeme po pláži, slunce nad hlavou. Líbí se nám tady. A ejhle Kirinda Beach Resort. Vypadá skvěle i se servisem Aujarvédské medicíny, masáží a swimming poolem na střeše. Cana po slevě 11 tisíc rupek se nám zdála poněkud přepálená. Dvě parcely dále dosti trnitá zahrada s pávy. V bungalovu pokojíček, až nám oči přecházejí, bez moskytiéry a větráku. Cena je 2 500 rupek. Paní nám dává klíč, ač přijedeme až zítra. Ještě nesmím zapomenout na drobnou příhodu. Většinou kolem templů, posvátných míst rostou stromy jakoby bez listí s bílými květy. Kněz v kukani říká, že je to temple flower - aralyia. Vracíme se na autobusák, odkud bychom měli jet zpátky, jak nám poradil snědý zavalitý muž nad talířem rice&cury, který jedl rukama.
    Na zastávce jsou stánky postavené pro malé obchodníky po tsunami, jsou ale prázdné. Jsou otevřené o svátcích. Malí obchodníci mají své stánkochatrče a jsou spokojeni. Od Kirindy není daleko do Kataragamy. Místo, kde se setkávají náboženství Hindu, Buddhy, Mohameda. Prodavačky před chrámem rozbalují poupata lotosů do krásných tvarů. Není poja, ani sobota a neděle. Svaté město je ztichlé, jen pár návštěvníků, psi, opice s černými držtičkami; do černé barvy se pomalu a jistě barví i moje držtička. Proč má Buddha nad hlavou kobru a někdy i tři. Když se měl stát bohem, stále meditoval a před prudkým deštěm jej ochránila kobří kápě. Glassshop nabízí mosazné figurky. Uvnitř zjišťujeme, že to není jen glassshop, ale také hardwareshop. Majitelé jsou poněkud zaskočeni a krapet překvapeni naším nákupem - mosazné zarážky do oken, zástrčky, kroužky a ještě vlastní řezák na sklo pana majitele.
Tak kování bychom teda měli. Po návratu je jen nutno všechnu tu mosaz naložit do slepičinců od Anči, té dolní, má jich prý na rozdávání, aby krapet zpatinovalo do krásně zelenkavé, než je namontujeme na všechny špehýrky a skříně.
    Nabízenou směs v zeleném listě, asi "karapinča" - curry listy s čímsi. Majitel spiklenecky mrkl, asi betel? Jirka raději odmítl. Mě nenabídl nic, prostě mužská záležitost, ale ukázal mě, jak mám s řezákem řezat gently. Tak výborný milk tea, co nabídla jeho paní, která všechno řídí a vtipně vytahuje další marketingově půvabné věci, jsem už dlouho nepila. Do Tissy jsme dorazili za tmy na jiné místo, než odkud jsme vyjížděli. Trochu se motáme, ale alespoň jsme nakoupili v sámošce. Nakonec nás zachraňuje náš hoteliér, který si nás vyzvedne u veselého staříka, sekuriťáka, svým autem s černými skly. V Kataragamě jsme si dali rice&curry formou bufetu. Čočka - bat ohnivá a ostrá jako šavle. Opět sledováni personálem. Píšu deník. Pod stolem spirála, ale ty potvory stejně koušou.

    24.1.2014 - pátek 

    Snídaně ještě v Tissa. Jsem trochu stísněná z bungalovu v Kirindě, takže jsem poněkud nervní. Muzeum u dagoby v Tissa je otevřené. Hned se nás ujímá mladý průvodce, doprovázeným starým, průvodcem. Odbočka: cestou kolem běží dívčí maratón, sadisticky podporovaný zřejmě bratry, kteří dívky polévají vodou. Mateřská škola, do které vlečou uplakaného klučíka, jehož matka zrádně utekla. V muzeu je bidet starý 2000 let, to je kuriozita. Poté dvouhodinový výklad o dalších bozích, kromě Buddhy. Bóthisattva, na rozdíl od Buddhy je zdoben šperky. Muragala, kamenný strážce, sedm kruhů na dabogě. Kataragama, Bůh s šesti tvářemi a 12ti pažemi, ke kterému se modlí Buddhisté, Hindu, muslimové. Muzeum je malé, ale výklad u každého významného kamene trvá 10 až 20 minut. U zarostlého jezera, kde se pasou bůvoli, jsou volavky a zase stromy ověšené kaloňy. Jeden strom stojí uprostřed dvou proudů silnice, což je velmi citlivé k přírodě. Muži se brodí jezerem a trhají lekníny na prodej pro poutníky. Dvě ženy kopají hrnčířskou hlínu, kterou nakládá muž na vozík. Ještě do samoobsluhy pro pastelky a blok pro dcerky naší paní bytné. Zpátky do Tissa Resort, abychom si zasloužili oušn, hezky se sluncem nad hlavou. Kirinda. První koupačka, vlny jsou opravdu obrovské a stahují kromě plavek, pryč od břehu, písek podjíždí pod nohama. Jdeme k rybářské vesnici, kde se opalují tři bílá těla. Překračujeme řeku, která je uprostřed kluzká, takže zapadneme až nad hlavu. Zpátky se chytře držím místních žen, které jsou oblečené a suché. Spadnu mezi kameny a ty milé dvě ženy a strhnu sebou. Ale už si zase vykračujeme. Před námi utíkají malí i větší kraby. Pilně sbírám mušličky, či jejich střepy, spíše. Večeře skromná, sojové maso, myslela jsem si, že je to pražená cizrna. Občas se vyplácí mít při nákupu brýle. Jirka chroustá keksy, které jsem koupila psiskům. Malá večerní procházka k osvětlené dagobě. Bohužel skrz smečku psů, kteří podle hesla "v jednotě je síla" na nás dost nevraživě vrčí. Objevujeme Temple Flower Guesthouse, bude lobster. Náš bytný je trochu neodbytný společník, neustále konverzuje.

    A najednou jsme s úžasem zjistili, že odhrnujeme cíp opony za kterou schovávala civilizace starých Védů kolem Anuradhapuray splachovací bidet, již v době, kdy u nás v kotlině České ještě běžně mlátilo se pazourkovým sekeromlatem po šišce. Nadšený mladičký kustod jednoho z nejmenších ale, zato nejnadupanějšího muzejíčka, který se u každého svého exponátu s námi zastavil na půl hodiny a už jsme z něho rostli, tak ten tvrdil, že ten jeho hajzlík je ještě starší nežli ten mramorový splachovací v Efesu nebo splachovací mramorové latríny a lázně s parou ohřívanými podlahami i zdmi, co obdivoval při své prvé cestě Hanzelka se svým kámošem v Tripolitánii, Tripolsku, trojměstí z doby největší slávy impéria Římského. Krom jiného nám prozradil, že Bodisathvu poznáme podle šperků, jako je třeba věnec perel. Na rozdíl od střídmého neozdobeného Buddhy a Muragaly.
    Zachraňovat kamennou paměť takového ostrova není vůbec špatenka, míněno tím špatné poslání. Tuhle posedlost měl a ještě doufám pořád má jeden můj spoluškolák ze ZDŠky v Houškovce. Má takové ušlechtilé šlechtické jméno, Rožmberský Petr. Na další vzdělání co já vím se vyabstrahoval nebo spíše vykašlal. Jen pořád někde kutá. Podle leteckých snímků si už tehdá vytipoval, kde má obilí trochu jiný odstín a hnedka tam běžel s krumpáčem, lopatou a štětečkem. Dodnes snad pracuje v Plzeňském museu nebo na katedře archeologie, pracovní zařazení dělník se stovkou publikací. Pro tu svoji práci se klidně vykašlal i na slet spolužáků po pětačtyřiceti letech protože by se s nimi neměl asi o čem bavit. Jel jsem tam před Vánočními svátky takovej flák cesty, poprvé, jen kvůlivá němu a on na to kliďánko hodí bobek. Proboha, pro něco tak malichernýho, co by jej mělo i když jen na jeden večer vytrhnout z jeho bádání.

    25.1.2014 - sobota, P3K 

    Beach Bungalow - Je pravda, že Jirka od desetileté Chalani má další hezké obrázky, ale to jsem vymyslela já. Vstáváme v 5 hodin ráno, abychom stihli rybáře na konci pláže. Ale jejich loďky jsou osamělé na břehu. Rybaří, osamělí rybáři, házejí do oušnu, většinou ze skály dlouhou kovovou niť, na které mají asi háčky. Jdeme se podívat na rybí trh, už s naší Andulkou, fenečka s bílou špičkou na ocase. U stánku nebo i přípravny, suší rybář ryby a další připravuje. Andulka je začíná očichávat, trochu jí odháním, za což rybář poděkuje. Je však dost překvapen, když mu vykroutím z ruky kámen. Tak jsme tři. Jirka, já a Andulka. Ještě koupačka, ale slunce začíná neúprosně pálit. Ananas s chlebem a poté siesta. Jiří spí v přístřešku u pláže. Já se věnuji drobným domácím pracem - praní. Andulka dostala sojové maso, kňourající kotě kuličky z chleba. Tak jsme čtyři. A já začala číst Prsatého muže. Kotě zmizelo. Andulku jsme nevzali na odpolední procházku. Prozkoumáváme další guesthouse. Geusthouse je plný pávů, je sice vzhlednější, než ten náš, ale hrozně tady žerou mouchy a komáři. Mají dobré ryby, salát i steam rýži. Ale nějak jim to všechno trvá. Já ožraná od hmyzu, začínám šílet. Nesnáším komáry, kteří zrádně koušou bez bzučení. Andulka před bungalowem nebyla. Snad ji potkáme zítra. Jsme za ni tak trochu odpovědní, jako Malý princ za lišku. Máme sousedy. Mladí motorkáři z Maďarska. Do naší konverzace o druhém důchodovém pilíři se zapojuje Jirka, jen v košili a kšiltovce; "harom kiloš". Maďaři na něj hledí jakoby spadl z nebe. Cimmerman a průvodčí z Vraždy v salónním kupé, by mu rozuměli. Večerní oušn je překrásný, na skále osvětlená dagoba. Jirka se šel koupat. Je tma, nad námi létají netopýři, kolem spousta mrňavým mušek a mravenců, grrr.

    Před deseti lety při tsunami se sedmnáctimetrová vlna jako zázrakem rozestoupila kolem skalního chrámu. Na prostranství pod stromy nepadla ani kapka. Vodní masa byla usměrněna a odkloněna velkými okrovými balvany mimo chrám. Nesmírná prozíravost stavitelů jeho nebo zkušenost s tou minulou tsunami z počátku našeho věku. Ne toliko v Bibli zmiňované. Spojitosti tyto ostatně byly předmětem nekonečných nočních disputací již pod Araratem.
    Prozíravost lze ale hledat i u jiných tvorů božích. Několik dní před příchodem tsunami odešli sloni z vedlejší rezervace do vnitrozemí. Možná by stálo za hřích využít tu jejich intuici. Dát dohromady stádo včasného varování z řad těch nejcitlivějších jedinců.

   

rodinka hostitele v Kirindě

    Po tom co jsem potvrdil přátelství na Facebooku pro Helenčina Ra Kajola, toho času pobývajícího v Belgii, ozvalo se několik Ishrat, Shipu, Shukla, Fareha a přehršel dalších Bangladéšanek, ale Kytce to prý vůbec nevadí, přestože všechny vypadají jako břišní tanečnice. Protože dobře ví, že přeplavat tenhle Bengálský záliv plný pirátů a třímetrových vln je zhola nemožné. Ani Tomáš se Soničkou na těch jejich prknech by to asi stěží nezmákli.

    Náš bunkr betonový včetně postelí, do vysokého lesku hlazených, slepý bez oken byl. S jedinou výzdobou, velkým větrníkem zavěšeným pod vysokým stropem. Vedly k němu tři rozpačité schody, jediné ze dřeva na tom architektonickém skvostu ale hnedka řádně prožrané termity byly, co se pročež ráčily každou chvíli poroučet. U jejich paty hlídán byl jedním psiskem, varanem a pávem s pávicí. Stejně útulné betonové stánky na rynku pro trhovce postavené z peněžních darů po tsunami, od té doby prázdnotou zejí. Původně asi měly sloužit i jako obydlí pro celé famílie přišedší tehdá o střechu nad hlavou.
    Thomas Alva Edison na něčem podobném pohořel, neukočíroval takový projekt. Doba tehdy ještě nedozrála a když nepočítáme domky obránců hranic v naší obrané linii před druhou světovou válkou, tak tady je to dnes úplná normálka. Světlo jeho jiného, krapet úspěšnějšího vynálezu, dá v budoucnu nalézt i pod stůl upadlému hodinovému kolečku, či šteftu a to hnedka potom, co vypadnou z ruky nešikovné. Nebude, v budoucnu nutno posečkat na ranní sluneční paprsky, až milostivě nakouknou pod stůl hodinářův. Nic proti Tomáši Alvovi ale jeden jeho současník se nechá slyšet: ”Tam kde by mělo být svědomí, má vzduchoprázdno. Takové vakuum co plní i do těch svých žárovek. Je však pilný a vytrvalý.”
    Náš Thomas bude takový beton za necelé tři roky propagovat ve své nové firmě včetně nábytku i šperků. Jedny betonové náušnice koupí své ségře k pětatřicetinám.
    Ventilátor a jedna žárovka u stropu, bez oken, jako bunkr nepoužitelný neb bez jediné střílny, na přespání v té horůčavě dobrý a nějaká ta tsunami po jeho betonových bocích hladce sklouzne, přelétne. Jen by bylo asi nutno vyhrabat jej z písku a zamést nějakým Květíno koštětem s příběhem, terasu jeho.
    Mezi ohlazenými skalisky se stejnou kresbou jako měl odpočívající Buddha v Anuradhapuře a s nápisy „land for sale“, tak tam všude v příboji hafo mořských řas co Anička Bogo ordinuje u nás v Nedvajzu přikládáním na bodné, řezné a sečné rány při podzimku a počátkem zimy nezřídka utržené. Takové, co se množí s přibývajícím chladem při hamounění dřeva na otop. Skrze řezance Nepálskou Kumií umně vyvedené při štípání třísek na podpal. V ten čas až na kost, často zjevuje se pravda. Stejně tak i při kuchání krůt, kaprů i jiných šupináčů. Řasa neulpívá jako gáza, ztvrdne jako krunýř v tuhou dlahu a ke všemu se lépe strhává, stačí jí opět navlhčit. A navrch má prý hojivé účinky vody téhle mořské. Vedle jitrocelu to nejlepší na rány.

    „Před jitrocelem smekni, před mořskou řasou rovnou klekni!“

    A brachus můj by dodal. Na bolavé zuby a dásně zas nedoceněný je jeden hřebíček mezi raťafáky skousnutý, co pravlast svou má na ostrovech Moluckých.

    26.1.2014 - neděle 

    Ráno jsme vstávali dříve než kohouti. Na východ slunce. Jdeme k dágobě, abychom východ slunce naservírovaný nám samotným pánem Bohem, stihli. Krámky na tržišti jsou prázdné. Nad námi hejna vran a v patách gangy psů. Východ slunce trvá krátce. Do rybářského přístavu najíždí jedna loď za druhou. Je to opravdový trh, kde nakupují místní gueshousisté i majitelé malých stánků. Někteří rybáři polévají ryby vodou, někteří zasypávají tříští ledu od místního ledaře. Jirka si přendává objektiv a jde na lov tváří. Ryby jsou různobarevné. Jednu mřenku dostávám grátis. To malé štěně potřebuje vitamin D. Druhou pro psa seniora. Fotím si rybáře s červenou rybou. On: "Money, money". Já: "Epa, epa", jak mě to naučil pan Leesha. Všichni se smějí, až se za sárongy popadají. Neskonale super koupačka v obrovských vlnách. Prsatý muž je oblíbenou četbou nás obou. Čekáme na lobster plate. Pomalu se loučíme s rájem na Kirindě. I s Andulkou, milými hostiteli a jejich dvěma dcerami. Lobster k večeři byl ftipně celý přikryt červenou řepou, je malý. Andulka spala na rohožce před vchodem.

    Na talíři každého z nás, z brambor červených od řepy vykukovala dvě klepeta a jeden krunýř.

    27.1.2014 - pondělí 

    Tak konečně vysněný den. Jedeme do Terčina vybásněného Lonely Beach Resortu. Měl to být vlastně odpočinkový den. Nepřijel ťukťuk, ale vlastně jsme to měli jen kousek, ač bágly se stávají stále těžšími, nakoupeným dřevem, železářskými potřebami a párem mých skromných maličkostí. Cesta do Tangally trvá 3 hodiny. Nejprve jsme odnesli fotografii do Guesthousu King Fisher, hlavně kvůli Rashidovi, se kterým se setkala Terezka s Honzou. Majitelka King Fischer je velmi emancipovaná srílanská žena, sinha. Její manžel Germán, King Fisher před 30ti lety postavil. Rozvedli se. Druhý manžel, také Germán, přežil tsunami a odešel do džungle, najít klid. Nějak jsem úplně nepochopila, proč si vzala třetího manžela, také Germána. Se všemi svými muži vychází dobře. Sňatky cizinců se Srilančany jsou dobré kvůli daním. 3 měsíce odděleně, manžel v džungli, poté rozluka. Emancipovaná majitelka Andy žije v Německu, ale přijíždí kontrolovat, zda je vše v pořádku, protože když je nepřítomná, tak myši mají pré. Teď hledá partnera - business partnera, ne Srílančana, ale cizince. Jejího manžela - 1,2,3, Srílančan zapřel, když si na něj kvůli daním koupil Guesthouse a on nyní bohatý, a jim zbyly oči pro pláč a soudní spor.

    Připomíná to krapet životní peripetie holek i žen zralých u nás v podhůří Kérkonošském. Jejich Love Story s Holanďany. Poznámka J.

    Lonely Beach resort je dosti vzdálený od Tangally. Jdeme se jen tak projít. Rybáři látají sítě na druhý den. Rybářský přístav je u Sea Road, kde je plno pubs. Tři muži u Araku v modrém pub se bodře rozesmějí, když Jirka žádá čaj. Všude spousta vojáků. V přístavu malá pláž. Rest house pro jakési VIP. Je párty, ženy v sárích, muži skelné oči. Jeden nadsamec se nás tak trochu ujal, že jsme mohli pojíst. Fried rice je chutná, káva silná stejně jako čaj. Tržiště je potemnělé, vezu látky na sárí na letní šaty. Psiskům svítí oči, i harakám. Motáme se po pláži, před námi utíkají a zase se vracejí čelovkami zmatení krabi. Lonely Beach Resort je spoře osvětlen. Ginger bear a Lime juice jsou výtečnou odměnou, protože jsme již dost ucaprtaní. Také mám asi vykloubené rameno, když mě vlna surově odhodila na břeh. Nesmím také zapomenout na nákup dalších kliček, pantů v WH shopu se sebejistým managerem, který se udiveně tvářil; "tak Jirko, to tedy ne. Už sis toho nahamounil dost, ty jeden kutile."

    28.1.2014 - úterý 

    Dnes opět ranní vstávání. Je pod mrakem. Kolem nás pobíhají dvě vzrostlá štěňata, nevím, zda jejich otec byl ten, kterého fotila Terka. Odpočíváme tak, jak jsme snad na žádné dovolené nezaháleli. A klademe si otázku, zda jsme toho hodni.
    Do malého obchůdku pro batikovanou látku. Čtení společenských časopisů. Jirka mi zabral Prsatého muže a odnesl si ho do hamaky, do které mi už nepustil. Procházka liduprázdnou a nekonečnou pláží. Je sedm hodin večer. Po pláži se probíhají krabi. Těm větším koukají z oušnu tykadla jako periskopy z malých ponorek. Oušn se barví do mnoha odstínů modře. Velká pokora k přírodě i k tomu, kdo tento spektákl připravil a také velký smutek, jak jsou zážitky pomíjivé. Každá další vteřina činí z té předchozí minulou. Na pláži jsme potkali prodavače náramků. 3 dny mu trvá, než najde ty pravé mušle s dírkou uprostřed na výrobu náramku, který přináší štěstí. Duben, květen, červen sbírá materiál, aby mohl prodávat v sezoně. Dnes přijel majitel Lonely Beach Resortu. Diskuze o ekonomickém růstu, drahotě, dvojím zdanění pro cizince, kteří si chtějí koupit zem. Je těžké najít dobrého místního agenta, když jste cizinec. Ubytovává pouze cizince a ne místní. První tsunami postihlo tuto zemi před 2000 lety. Ale lidé nenaslouchají starým příběhům a jsou nepoučitelní. Možná se tsunami shoduje s velkou potopou, pro kterou Noe stavěl svoji archu. Vedle u stolu sedí ne už mladý muž a hraje na elektrickou kytaru, gently.

    Po setmění na dosud vyhřátém písku mezi zvědavými krábky zmatenými kuželem světla čelovky a jen tak si vegetit.

    29.1.2014 - středa 

    Dnes jsme vstali opět na východ slunce. V noci pršelo a oušn i nebe předvedly další mirákl. Duha se klene nad oušnem, slunce si hraje na schovávanou mezi mraky. Mlha padá kolmo na přístav jako prachové peří. Každé ráno přichází místňáci ve svých saronzích ke břehu pozdravit slunce. Rozhodli jsme se setrvat ještě jednu noc, jsme přestěhováni do prvního patra. Ale moc jsme si nadstandardu neužili neb ve mě uzrál pošetilý nápad jet na otočku do Galle. Cesta tam a zpátky trvá bratru pět hodin. Ne, že není nezajímavá, to nemohu říci, surfaři v Mirrise, rybáři na kůlech. Galle je město pulsující životem, hlavně okolo autobusáku. Pevnost je půvabná. Nechali jsme se zbankat k návštěvě Marine Muzea. Žádná úcta k seniorům, opět žádná sleva. Další muzeum, zřejmě závislého sběratele; talíře, misky, hodinky, bankovky, staré přístroje a také lahvička s tsunami pískem. V nejméně sto let starém atriu, které navštívil již náš předjezdec Pertold roku 1922, řemeslníci brousí drahé kameny na brusech poháněných lučíkem, takovým smyčcem od Stradivárek. Ty větší rovnou v prstech, malé přitmelené pečetním voskem na hrotech bambusových tmelek, jako u nás doma v Nedvajzu brousíme české granáty. Z ušlechtilých kovů vytváří prsteny a brože k jejich osazení. Srílanská krajkářka s nemlich stejnými špulkami fortely a grify jako mají babky u nás na horách. Na náušnice z perliček jsme dostali slevu, protože perlička na jedné byla špatně přilepená. Fotíme designy jako inspiraci. Ale co to, jakýsi krámek kamenný v semináři pro mladé buddhisty. Jirka je ve svém živlu. Má tři masky. Ke smlouvačce trocha toho divadélka, epa, epa, epa, pisuda; ne, ne, ne ty blázne. Prodavači drží s Jirkou, it is really a good. Jedem zpět do Tangally přes Mátaru. Štíplístek si řekne o 300 rupek, což je velká nehoráznost. Je to takový hajzlík. Ať mu zcepení zdroj jeho potěšení.

    V okamžiku se slunko přestalo koupat a utrhlo se od zelených vln, změnilo barvu z purpuru na zlato. Na chvilku zmizelo a objevilo se hnedka kousek výše čtverhranné zarámované vrstvami mračen, v takové černé ďuzně naruby, co o ní tak rád pan Grygar vypráví. Na tenhle spektákl chodíme doma v Nedvajzu každičkého rána s Tondou ke dvou lipám u toho zbořeniště nad naší barabiznou, na nemlich stejný východ slunce nad naší Sněžkou. 

    30.1.2014 - čtvrtek, SMS

    Ještě jeden východ slunce, necháváme se laskat vlnami. Rozloučení se psy, havrany i vránami. Rybáři přinášejí našemu hoteliérovi úlovek, lobstry. Vracíme se do Bentoty, míjíme Mirissu, Hikkaduwu. Jsem nadšená z naší cesty, z krásné země a krásných laskavých lidí. Povznesená, nabitá energii. Srí Lanka je pohlazení po duši.

    Dnes to vítání slunce bylo nějak odfláknutý. Ten sešlápnutej pomeranč vykoukl z mraků, až už byl hodně vysoko nad horizontem. A to tu nevítáme sami ale s námi zasejc pár toulavých psisek a pánů hoteliérů v dlouhých důstojných saronzích. Aby nedošlo k mýlce, z takových těch nóbl hotelů o dvou až třech sednicích.
    Do domorodého autobusu, který nás odvážel nazpět k Bentotě vtrhl jako velká voda jeden bubínek. Posléze nastoupil a přidal se i zpěvák překrásně nemelodických písní. Dávajíce nám velkoryse oba prostor k velkorysosti naopak naší. Velká škoda jen, že jsme slovům jejich nerozuměli a žinantní nám bylo na překlad se ptáti abychom nerušili další koncertování jejich. 

    31.1.2014 - pátek

    Jirka se už zase ztratil, šel si jistě poklábosit s nějakým řezbářem do jeho krcálku.

    Na protějším břehu laguny oproti Bogově haciendě se procházejí stromy na chůdách v pralese mangrovníků, neboli kořenovníků s posolenými listy. Dále po proudu při ústí Bentota River do oceánu Indického byly zas krásně bludné písky co Vás po chvilce započaly lehce vtahovat do dna, ale po nějaké chvilce to už nebyla zas taková sranda, jako kdysi v bahýnku na Tříjezerní slati doma na Šumavě. A na rozdíl od toho bahna tyhle tekuté písky Vám prvně lehce polehounku stáhnou botky. Mít nějaké.

    Pozdní návštěva v dílně řezbářově až na konci Bentoty poblíž výpadovky ve směru na Colombo. Když se panu mistrovi pokouším zavděčit vyprávěním, prokládaje svoji řezbářskou storku neverbálními gesty a vsuvkami až se mi podaří masku Ganeši shodit a ulomit chobot jeho, mávne jen rukou a chechtá se, až se za břich svůj nemnohý popadá. Tomu vyprávění o tom jak byla ponejprv pička balzové africké schránky pro novorozeně ve tvaru požehnaného mateřského torza s obnaženým lůnem na rozkaz shůry rašplí vyhlazena a po sžíravé kritice mého přímluvce Tondy Kratochvíla opět zdárně zrekonstruována k obrazu svému dláty ze Sheffieldu, by i v budoucnu plniti mohla šamanské poslání svoje. U toho skvostu v Marocké Sahaře řádně ale již bez novorozence v zavinovačce vyhandlovaném. Lůna s kouzelným outěžkem zvědavě na svět vykukujícím. Toho času spokojeně ukolébávajícím se na metrovém pendlu věžního stroje na kuchyňském kredenci v Nedvajzu.
    Na oplátku předvedl palice řezbářské ze dřeva ebenového mozoly fotříka jeho ohlazené i storku o stejně dobře leštitelné dřevině skořicovníku, pro nenahlášení jehož výskytu na své zahradě poblíž Galle holandské vrchnosti koloniální, byl jeho prapraděd o hlavu zkrácen touto. A to vše proto, že oni:

    „Skořici potřebují w lékařstwí a kuchyních. Listy dáwají do kaupelí posilujících. Květy vydáwají wůni na mnoho mil, a zadělávají se do cukru. Z plodů dobýwají silici podobnau jalowcowé, a wařením mastnotu, wosk skořicowý, z něhož králowé wýchodoindičtí dáwají dělati swíce wonné, též přicházejí do mastí a flastrůw.“ J.Sv.Presl: Všeobecný rostlinopis. A dnes nawrch i na woňavé skořicowé mísy.

    „Můj táta říkal, správný dřevo nesmí ani po pěti letech sušení plavat. Proto dělal nejraději z ebenu, co ho tu kolem tolik roste. Po tom pradědkovi, dědkovi a tátovi mě zvostalo jen pár fint z řezbařiny, o které se s Tebou rád podělím, jako to pulérování pravym anglikánskym vaxem, dvé prý krapet fortelných hnát a tyhle dva ebenové tlouky. Chápeš, že Ti je nemohu dát ani prodat, i kdybych neměl co do huby.“

    Želví farma Amarasena Fernanda v Bentotě vykupuje od rybářů želví vejce a malé vylíhlé želvičky vypouští do moře pro záchranu těchto. Bohulibá to činnost.

    Benzín došel, Bogův Ťuk-ťuk škytnul a samospádem sjel z asfaltu na zaprášený dvorek před indickou knajpou, kde dáme večeři na rozloučenou. Zrovna před pizzerií české majitelky, co ze zhrzené lásky o tři roky později píše na německou ambasádu a všem známým Hašana Anče, co nás na samém počátku této expedice vezl z letiště, aby v žádném případě neposkytovali azyl a svoji velkorysou náklonnost tomuto zvrhlíkovi, usmyslivšímu si zdrhnout a studovat v Germánii.

    Na rozdíl od nás dvou s Kytkou, Bogo své rozčarování s obyvateli této vesnice a možná i celého ostrova sdílel s malířem Jaroslavem Hněvkovským, který taktéž delší dobu pobýval před mnoha lety v Bentotě.

    1.2.2014 - sobota 

    Stejně jako nedaleko ležící přecpaná Addis Abeba, řeší místňáci přeplněnost ulic Colomba stoprocentním dovozním clem na automobily, motocykly i vehikly s koly třemi.
    Zběsilý noční úprk s ŤukŤukářem se sebevražednými sklony, z Colomba na letiště v Negombu kolem vodního kanálu kopírujícího západní pobřeží, vyhloubený Holanďany pro přepravu koření, dávno před vybudováním železnice Brity.

    Hanzelka si poznamenal do svého deníku: Negombo, někdejší britská vojenská základna a nevelký přístav. Podle jedné verze pochází jméno od slov Naga-bough, Území vyznavačů hada. Podle druhé od jakéhosi portugalského guvernéra. V povoze taženém volským spřežením byl zrovna na inspekční cestě, když se za ním v jedné vesnici rozběhl pes a zuřivě dorážel na káru. „Jak se jmenuje tahle vesnice?“ ptal se rozhněvaně prvního člověka, kterého potkali. Samozřejmě portugalsky. „Nic, štěká,“ odpověděl Sinhálec v domnění, že se ptá na psa. „Nikan, bo.“ Ze služebního notesu komisního guvernéra se jméno vesnice — s nějakým tím šrámem — octlo i na mapách.

    2.2.2014 - neděle 

   

   

    ...

    Útržek hovoru přivátý teplým Dubajským vánkem od lavice v našich zádech, asi od té na prvý pohled zazobané dvojky nakrátko oštěchtaných golfistů se zlatými řetězy na osmahlých hrdlech svých. „Bylo to nemlich to samý jako vloni s mojí starou, na tom nejluxusnějším parníku co se plaví po středozemním moři. Vyfešákovanel livrej ti ráno vsune decentně pod dvéře, co jako se bude toho dne dít ale po anglikánsku. My se vohodíme do smokingu a velké róby a ostatní napochodujou na palubu v ležérním tenkém flanelu a jde se na výstup v tom největším vedru na nějakou tu jejich Akropolis. Další den všichni ve velké večerní a my na tom banketu v adidaskách se třema lampasama a to jen proto, že neumim ani kváknout tou jejich hatlamatilkou. To mi může čert vzít a koukat mi můžou prachy ze všech kapes i z nohavic gatí a je to stejně k prdu a na ...“
    Zcenzurováno hlášením: „Business class letu EK 349 do Prahy společnosti Emirates se připraví u gate F26.“ Ti dva se nejistě rozhlížejí, co na ně zas přistane.

    Tam doma se už určitě z teplých krajů pomalu vracejí skřivani, špačci a čejky a prý ubylo příspěvků na rovnátka. Bylo už načase.

    Financům na fungl nově přejmenovaném letišti Vašíka Havlů proklouzlo dvé Brahakmánů. Masek to bráhmanských tváří mouder vousatých. Brahman je podle Wikipedie, neměnná, nekonečná a neprojevená realita božské podstaty bytí, hmoty, energie, času a prostoru v tomto vesmíru. Ve Rgvédě dává brahman vzniknout prvotnímu bytí (hiranjagarbha), které splývá s bohem stvoření Brahmou. Brahmasútra, upanišady a Bhagavadgíta jsou prvním ztělesněním hiranjagarbhy. Žreci, kteří komponovali upanišady, si uvědomili, že átma a brahma jsou jedno a totéž:

    jatínám brahma bhavati sárathih - „všechno to, co je, je brahma“.

    Masky, ty jež byly přes mnohé bludné kořeny vezeny. Co pod drdolem z kobry za čelem svým vrásčitým jeden střeží 16GB fotříkovy Ságy včetně rodinného webu, na bílém kredenci v Nedvajzu visíce. Při každém nasoukávání se na vyhřívanou lavici pod oknem do úzké škvíry za ten stůl temperovaný teplovodními trubkami v rohoži, prostě při tom prostocviku jednomu svědí krapet dost dlaně. Svádí k takovým těm morbidním choutkám. Zatlačit mu již dost lišácky prohnaně moudře přimhouřené oči jeho, pohlazením dlaní, jako nebožtíkovi. Směrem od té kobry v drdólu až po vousiska jeho, jak to k shlédnutí ve starých celuloidových filmech o době obrození bývá. Třeba v nějakém tom F.L.Věkovi. Tahle menší maska s okem levým jen přimhouřeným a pravým slepým asi vypíchnutým, nemohouce vševědoucně pošilhávat po naší světnici a hlavně po kované vývrtce po pravici jeho zavěšené, na božské Beaujolais, co je ukryto ve sklepení u domácí vodárny. Víčka oka tohoto byla umně pevně zdrátována stříbrnými sponami stejně jako u té stařeny s vráskamy barvy ebenu, co jsme s naším Tomem onehdy uhlídali na Sahaře marocké, by neděsila bázlivé poutníky, jako jsme my dva byli. Nebo jako u tsantsy od lovců lebek, Šuárů z Amazonského pralesu Ekvádoru, co zašívali víčka vycpaného vysušeného skalpu bojovníka nepřátelského by duše jeho nešmírovala.
    Tam nahoře v Polonnaruwě byla maska vedle masky, něco před námi evidentně maskujíce!!! Co se přihodilo tomu bráhmanovi ničehož nevěděli ani domorodci a dokonce ani vševědoucí Google a o očních epizodách vladyky Žižky toho má přehršel, seznam o několikero stranách.
    Zpráva z tisku z nedaleké horní Indie. Z tamního Blesku šířícího fašounů propagandu o nadřazenosti na základě původu a rasy, importovanou portugalskými kolonisty ve století XVI. na místo různotvárnosti společnosti založené na duchovním vývoji podle Bhagavadgíty ve století XV. před Kristem již žijícím.
    „Bráhman byl omilostněn za zbavení života nedotknutelného, který si dovolil šlápnout na stín jeho." Dozajista, jistojistě jen pomluvy a historka to boulevární jes. Ten náš ani Terčin v tom natuty nejedou. Nebyl to ten náš ani ten druhý s vousiskem ještě delším, tudíž ještě moudřejší, který se prý usalaší na Terčino včelím trámu z P3kovo dědova včelínu, co na něm jsou navléknuty fošny javorové, na ten osmý div světa, který shlédnout chodí procesí z dalekého širokého Žižkova. Originalitou, dokonalostí a lehkostí řezby předčí snad jej jen kostroun, co dotáhly onehdá Terka s Kytkou z Bornea. Ten Malajec z Kučingu „města koček“. Malajčan je dosud bez konkurence provedením i invencí. Pak následují tři ebenové špalky z Afrických rolníků po hlavách si kliďánko lezoucích, kteří možná kdysi fragment sloupu rohové podpěry nebes nějakého královského lože nesly, nebo hlavu totemu. A ještě jedna ebenová postavička dlouhonohého afrického mudrce s velkou holou hlavou. Bez těla, z prdelky rovnou vyrůstající.

    Proklouzla i jedna řádně těžká, později voskem včelím a propolisem na místo pomády při každém gruntování napajcovaná a mozoly našimi leštěná hlava Buddhova, prý z takového toho dřeva teakového, ale spíše je z posvátného fíkovníku, Buddhovi zasvěceného, zvaného ve Východní Indii "pee-pul" nebo „bo" stejně jako země Tibet. Od handlířů z Polonnaruwy od nohou toho velkého na kamenném vankúši odpočívacího. Řádně vyhandlována, ještě před tím velkým slejvákem. Solidně těžká neb určitě nosí pod čelem svým myšlénky velké, co se líhnou jistě jen na vankúši takovém. Před lety sedmadvaceti jsme nejednou uondané šišky své, tehdá ještě ne šedivé, skládali na štucl, vankúš takový, jaký měl dycinky po ruce i tenhle Buddha jejich. Ze srolované vlněné kacabajky na bambusovou rohož na hlínou dlážděné udusané podlaze u kamen v jedné cimře s domorodci pěkně vedle sebe skládané. Stejně srolované jako ta bettrolle, deka kanonýrů Napoleonových. A protože každý kus má předem předurčen flek, kde bude už navěky přebývat, hlavu tuto už vidím na otočce zábradlí prožraného schodiště do podkroví v Nedvajzu, hnedka oproti dveřím do Tomova kumbálu a ruka každého stoupajícího ji jen tak po hmatu i potmě pro radost pohladí po drdólu a to při výstupu pravačkou a při sestupu rukou levou, přidržujíce se jí tak trochu, neb byl stvořen řezbářem, by se na něho šahalo. Žádná netýkavka. Za takovou stovku let bude vyleštěn jako sv. Jan Křtitel na mostě Karlově. Tenhle Buddha nedošel ještě nirvány a nemá tudíž plamének osvícení ve vlasech. To hlazení mu snad k nirváně dopomůže a na revanš on pohlazení přímo po dušičce vaší dávat bude a v případě poroučení se některé ze schodnic broukem prožraných, možno se bude jeho zachytit. Tam shora z té zákruty veledůležitě dohlížet bude aby někdo haxny sobě na těch schodech nezrakvil, klopýtnuvše na těchto. Prostě od jisté doby s námi již přebývat bude napořád, řekl bych ku spokojenosti oboustranné. A již brzy to bude i hlava pomazaná, pro nějakou tu korunovaci zralá. Přesně za měsíc se totiž nahoru chystá malá Zdenička od Janatů a bude mít ruce tlustě pomazány máslem, neb se předtím v lese k smolné sosně přitulí a máslo smolu snad rozpouští.
    Prostě čučeti vševědoucně bude, sedě si to na ohbí zábradlí jako na obrtlíku nebo jak babiččino kropenaté slípky na hřadle. Teplo mu tam bude, ne tedy jako tady, snad ale nad nulou by mohl mít neb podkroví nám pomohli parťáci, kluci lesácký zateplit a ještě přitáhli čerstvou zprávu, prozradili něco o česneku medvědím. Výskyt česneku medvědího všude kolem nás je, nejblíže v údolí Jizery u Poniklé a prozrazuje on stará sídliště slovanská. Dovlečen z jejich pravlasti až odněkud ze svahů Kavkazských. A tak dnes narukoval do služeb archeologů.
    Tihle lesáci naši sedávají pravidelně na druhém schodu toho schodiště, zouvajíce si bagančata a škrpály svoje. Při tomto bohulibém počínání jim pohled jejich klouže po hřbetech inkunábulí v bílé knihovně suplující levé madlo schodiště, by se oko jejich mělo čeho chytit. Stojny té knihovny skáčou po schodnicích jako jarní bistřina po šutrech.
    Připadne-li na Vás náhodou čirou ten šťastný los a vyfasujete na noc kumbál Tomášův, nezoufejte. V černočerné tmě cestou na noční procházku budete šmátrat po prkenných zdech, neb tam má jen těžko naleznutelné, dobře utajené vypínače. Nastevřete opatrně dveře a než Vás stačí zmerčit oko PIR, nejúspornější z úsporek, zašmátráte naposledy do neznáma nad nejhornější schodnicí krkolomného schodiště. Načež Vás v posledním zlomku vteřiny zachrání bezpečně čupřina Buddhova, čekající dycinky neomylně na té serpentině zábradlí našeho.
    Ač nezřídka mnohými pasován On spíše na filosofa nežli na božstvo, s bohorovným klidem kliďánko shlíží z výšin na schodiště u svých nohou úmyslně nezhmotněných řezbářem, neb je jen hlava, vyřezaná ale z toho nejtvrdšího dřeva srílanského. Ten Buddha z ohbí schodiště dosud bez toho plaménku nad drdůlkem svým, značícího klid na nirvánu, jak řečeno již bylo. Sfouknout by mu jej totiž mohl šrumec a průvan kolem pádících nezbedů našich, dosud nenarozených. Bude muset pořad dávat bacha a vartovat, aby nedošli úhony a zda se přidržují řádně lana horolezeckého do schodiště vpleteného.

    Na zápěstích našich propašovány dva exempláře posvěcené šňůrky „Lucky band“ ze Šrí Pády, v Nepálu Janai zvané. Již teďkon s obavami, jak to panu Buddhovi vysvětlím až se při ranním mytí ten můj předrbne. Nitka tato praskla vetchostí až za neuvěřitelné na fous tři měsíce. Toho dne jsme se oba obávali. A už je to tady, téměř ve stejný okamžik ruply při ranní očistě obě ty naše nitě. Jako nejvzácnější relikvie v relikviáři v té hlavě na zábradlí později pěkně srolované, cenností svojí srovnatelné snad jen s těmi třiačtyřiceti zuby, co se jemu podařilo po celém světě roztrousit. Množství toto nejednomu zubaři nejde na rozum. Nepočítaje v to zuby mléčné. To prostě hlava jejich nebere.
    Taková niť je něco jako ošoupaný řemínek letecké strojovny Omega nebo Zenith s nezvykle dlouhou korunkou oblýskanou od palčáků válečných pilotů. Prostě není k zahození mít na zápěstí něco, co v kontaktu s duší Vaší jen skrz tenkou kůži uklidňuje i provokuje zároveň faktem, že taková věcička létala nad kanálem chráněna před kulkami a šrapnely zpočátku jen impregnovaným plátnem a nedá se to srovnat s takovejma píčovinama jako magnetický náramek čisticí prý protékající krev. Bez pragmatického rácia působí jen a jen na Vaše psyché, kde jistojistě všechny neduhy i duhy sídlí a mají svoje kořeny. Jako nevýznamný bonus Vám pomáhají s orientaci v časoprostoru a ke všemu ještě krásně tikají. Rajská uklidňující to hudba linoucí se z jediného tolerovatelného pánského šperku.
    Nezřídka musela, dobře skryta, taková strojovna odměřovat nekonečně vlekoucí se dny v německých zajateckých lágrech a po vytouženém osvobození další nekonečné roky visela doma v kuchyni na hřebíku trhacího kalendáře, majíce za sebou roky čekání a každodenního rituálu natahování rukou drahé polovice, čekajíce na zvonek zvěstující vytoužený návrat pro změnu z krimu komunistického, od krumpáče z podzemí uranových šachet.

    Vyndavací plamének z čupřiny ebenové, toho dalšího, osvíceného, v nirváně již dlícího, opatrně demontován a uschován pro sichr v neseseru u kartáčků na zuby, by jej neztratil na předlouhé cestě k Tomovi, k těm jeho samurajským katanám. Vše ze dřeva známého Singhalcům jako „kaluwara" a Tamilům jako „karunkali". Pod tím plaménkem přímo v šišce jeho později schovávačku nalezne micro paměťová karta s rodinnými písemnostmi včetně tohoto dílka cestopisného.
    Hnedka po návratu nějakým vyšším zásahem na prvém tohoročním blešáku v Tuháni vyhrabány budou jakoby náhodou šachové hodiny ze dvou budíků zbastlené. Na přeskáčku kolébkou nepokoj jednoho či druhého zastavující. Čas každého z hráčů tak kontrolujíce. V kabátu z notně ohmatané překližky a dubových lajsen, s dřevěnými stavěcími čudly, pamatujícími tisíce tahů rošád, proher, remíz a výher. Po řádném promazání jejich a oprášení zbylých šachových figurín v kufru papírovém pod kanapem dlouho již dlících a spících, uspořádán může býti, na solidně těžké šachovnici z kostek dubových a březových, prvý Velikonoční turnaj, neb přibyl tenhle poslední osvícený pión, vždy od Toma k tomuto účelu zapůjčený. Ponechány za nočního ticha po tom nekonečném turnaji až do ranního kuropění, jen napůl v matové mezipoloze krapet namáčknuty, tj. nezastavené, tikoty jejich se pořád navzájem předhánějí a se zpěvem ptactva ranního se míchajíce, spáti uondaným hráčům nedají. A to ráno bude nutno barvení kraslic vývarem nejen ze slupek cibule ale i z pysku kozího započít. Malý Karlík mě naučí novou koledu. „Bum, bum, bum, dejte vejce nebo rum!“ Sám bude vybaven nějakou podobnou o slivovici, pro mne moc dlouhou na pamatováka. Dva abstinenti takto vyzbrojení obejdeme tolik chalup Nedvajzských, že košík s koledou už sám neunese. V každé další se optat musí, kde dále při cestě naší mají nějaké holky. Pak nám Kytka z té převážně slepičí nadílky vytvoří vajíčkovou pomazánku s česnekem medvědím a ze slitých frťanů vaječňák pro sousedky.

    Jeden vydlabaný sloup pětice hlav démonů zubících se jeden nad druhým, zastřešených deštníkem kobry. Taková čorka inspirace, okoukáno od zobrazitelů Buddhy dospěvšímu právě k nirváně. Počet, jako těch pět věnčících čelo masky Dharmapáli, Mahakala Bharaib z království Mustang, ochranitele to Tibetských Buddhistů. (V barvách: žluté – duchovna, červené – radosti nebo modré – věčnosti.) Démonické tváře s pěticí lebek nad čelem jeho, symbolů to zla, kteréžto lépe míti pěkně na očích, než skrytých v zátylku. Hlavičky inspirované prý, v horkém písku vysušenými, némlich stejně zubícími se, trofejemi Nágů, lovců lebek z nedaleké Indie severovýchodní.

    Naopak bekuje-li jednomu záda Ten z Nazaretu, syn tesaře, může klidně usednout a rozjímat v takto střeženém sitzu oproti našim litináčům z Říše středu dovezených. Krista řádně vyškemraného a vyhandlovaného za malý bakšiš, v dílně řezbářově, cestou ťukťukem ze Sigiriye. Tamní řezbář jej tam pro inspiraci schovával a nechtěl se s ním loučit. Starší desková řezba poprsí z profilu, v mahagonu, z ostění nebo mobiliáře nějakého ošáleného misionáře, ač ne moc šťastně, s posuvem slepena po rozlomení o leb něčí barbarem neznabožným, bude šířit slávu Boží, pro změnu u nás doma. I když zrovínka v kraji tomto na uváženou, kdo neznabohem zove se. Ale dost už toho tmářského bezbožného rouhání. Dvojčatům zanedlouho poslouží při objasňování záhady, kdo jim dárečky na večer štědrovečerní přináší.

    Maska ptačího muže z lehkého dřeva balsového „kadur“ zvaného, na tmavo fládrovaného. A jako každá maska měla i tato jasno ke komu a kam jednou poputuje. Tato na rám fungl nového střešního podkrovního okna v truhlářské dílně v Nedvajzu a do všech jejích prohlubní a škvír budou zastrkávány tužky, brýle, metry a další nezbytnosti, co se jich tam jen vejde. A spokojená dozajista ona bude, jako každý, že poslouží dobré věci a nebude se na ni jen prášit.

    Ještě jedna ještěrka, co poleze po našem šatníku a ještě jeden v mahagonu řezaný reliéf podle nástěnné malby ze Sigiriye určený pro tentýž veškosn.
    Je to necelý měsíc, co se povedl ten velký lup, až úplně vzadu v nejzastrčenějším koutě Kolbenky na straně půlnoční. Čtyři mosazné ještěrky. Víc jich na prostěradle chudák neměl. A dnes ráno hrábnu do té krabky, co jsem je v ní přitáhl a vytáhnu prsty ušpiněné od toho jejich prachu a sajrajtu vůbec, co po nich zvostal u dna. To byl teda fofr. Spotřeba ještěrek se nám nějak vymkla z ruky. A to jich už několik přivezeno bylo letos zjara odsud ze Srí Lanky, další loni Terkou z Kathmandů a dokonce i dvě z Prahy ze SANU BABU. Poptávka dost převyšuje nabídku a ceny závratně letí a šroubují se vzhůru. Od šesti pětek za ty Nepálské až po šest kilo v SANU BABU. A to nemluvím o cenách v těch orientálních kšeftech pro zazobané cizáky na Karlíkově královské cestě, kde se šplhají do tisíců.
    Ty ještěřice lezou po všem. Po šuplatech, po dvířkách skříní i skříněk, nebo jen tak pro radost coby madla na které je dobré hmátnout. Jedna z nich byla uplacírována na Tomášově závěsu pro dvě katany. Zakázce to od Jezuse. Jedna otvírá Terčinu dubovou kisnu, dobře řezanou již před takovým třemi sty lety, tu od pendlovek, co někdo čornul, možná do sběru. A teďkon čeká na mě, až schrastím někde novou, tedy dosti starou strojovnu, za kterou by se nemusela stydět. Tedy my oba.

    Pohár řezbou slona troubícího zdobený, plný dlát řezbářských mistra Bentotského od laguny, na břehu které stála Bogovic hacienda. Tenhle dojemný prezent od kolegy tamního bude zanedlouho v Nedvajzu taktéž plný dlát ale těch po dědovi po děděných, těch Sheffieldských. Na ponku pod tím novým střešním oknem, co mi tam prořízli parťáci ze střech, neboť tam je dost světla pro staré oči i řezbu. Neb nástroje ty i futrály jejich by měly sloužit nejenom řemeslu ale lahodit i oku řemeslníkovu. Optati jsem se při loučení ještě ráčil, ze kteréhože dřeva je řezaný a ukázal on jen oknem na listnáč u silnice vedoucí k Bogovic haciendě.

    Další trofeje, jedna mahagonová mrkající kolozubá maska s posledními dvěma raťafáky, nad čímsi hmouřící oko levé, druhá též tvrdá navíc kolorována se rty červenými, snad klaunovi patřící. Klauna ze žlutého dřeva kdoule, žmoulajícího MontBlanc na dolním rtu jako čvaňhák našeho dědy Jaroslava. Tím co stráží zasejc v Biskupcovce navrch flešku s celou fotříkovo ságou a rodinným webem pod svraštělým čelem svým. Nad čelem tím, později propolisem od našich včelek, přiheftována bude mu ještě kamenná čupřina z aluviálního zavinutce z planiny modliteb vezeného. Pro osamocený trám zvaný mnich do Biskupcovky obě určeny. Jako oběšenci na tomhle trámu cti, svorně líc vedle líce bude se na ně prášit, ale ten prach už bude pražský. A maska soudce Ti s dlouhým nosem řádně opršelá, bude viset vedle zrcadla v předsíni tamtéž. Ten nos coby věšák šál tam daleko doma poslouží.

    Barevné masky 18.ti démonů Raksha, Kolam a Sanni, taktéž ze dřeva „kadur“, vysušeným před řezbou vypálením a po vyřezání pajcovaným směsí teplé smoly v oleji palmovém. Ta poslední Sanni využívána při léčení nemocí formou exorcismu - tovil.

    Mnozí se po našem návratu těch trofejí hrozí, přičítajíce jim sílu heretickou i magickou. My oba jsme však strachu prosti a Kytka dokonce anděly strážné do oken Nedvězských s podobnými kouzly ze skla sama vytváří.

    Bronzy od kočovných kmenů - Drávidů, prapůvodních kmenů Indie, mistrů černého řemesla slévárenského.

    Tyhle sklony k hamounění trofejí se dají pochopit z pohledu genetického. Taková úchylka je natuty původu dědičného. Všichni předci byli nimrodi, tedy přesněji pytláci. Z holínek jim koukala sláma a pažby flint s upilovanými hlavněmi. Příkladně na Hrádecké v umívárce domeček zvané, viselo paroží dvanácteráka na kterémžto houpala se jedna taková flinta.
    Ten trofejní osamocený trám uprostřed ratejny, „mnich“ zvaný je už plný a všechny ty voyerské oči šamanské nás furt pozorují, ať se hneme kamkoli. Takže dost už bylo masek, těch moudrých, šklebících se ksichtů a uhrančivě ironických pohledů jejich. Jeden nemá ani chvilku soukromí, stále pod dohledem. Na nějakou zdravou lumpárnu nebo nepravost ani pomyšlení pod vše chápajícím pohledem učeného bráhmana. Neprůstřelným úsměvem Buddhovým podobným snad jen tomu na tváři Mona Lisy z toho jejich Louvru, stejně neprůhledným, krapet vyčítavým jako u toho ebenového Aztéka. „Proboha, proč jste mi sem toho Hernando Fernando Cortése posílali?“

    Na takové výpravě nasyslena sobě ale hlavně přehršel vzpomínek a o to jde dycinky především.

    Paradoxně největší úlovek ukořistila ale Kytka, jen v papučích vyšedší si k popelnicím, v naší ulici Biskupcovce stojících. Tím nejtěžším kalibrem, dosud nepřekonaným je řezba v ebenu, vyškemraná na sousedce z přízemí, co právě mířila s touto k těmže nádobám odpadovým s fragmentem stromu života UJAMAA, vyjadřujícím vzájemnou soudržnost africké rodiny. Jednotlivé figury vyřezány jsou po obvodu ebenového kmene, vzájemně se dotýkají nebo jsou propleteny mezi sebou. V těchto stromech života často můžeme číst jako v knize, která vypráví nějaký příběh z často velmi pohnuté historie etnika Makonde z Chikundi v jižní Tanzanii.

    10.5.2014 - sobota

    Podle zaručené zprávy od Anče, při nákupu hodin digitálních, strčilo neposedné sinhálské robě vycepované jistojistě školkou Montessori k poslušnosti, nezbedné ručky svoje do vystaveného tamtéž ventilátoru. Zlý muslimský keťas zapnul tento, neb mu zřejmě lezlo na nervy a spouštěč etnických nepokojů byl na světě. Přihodilo se v muslimské enklávě Dharga za Alutgamou u Bentoty, kam jsme zajeli ťuk-ťukem s Aničkou na nákup zeleniny na rozlučkový raut a pro pletené ošatky z rákosu na sušení bylin na litináčích v Nedvajzu, ty co zůstaly na sesli před gatem jednadvacet na aeroportu v Emirátech. Tak tam vypukly nepokoje a oblast neprodyšně uzavřena byla policií a armádou. Pod etnicky sopečným povrchem to stále bublá a vře a páni generálové alespoň mohou zdůvodnit svoji existenci jak tomu bývá asi všude na světě. 

    18.5.2014 - neděle

    Ještě toho roku, hnedka po návratu jsme se už definitivně stihli zbláznit a hnedka jak se udělalo krapet hezky, tak pak na prknech dubových nad žabincem naší malé vodní přehrady začínali každičký den nový uvítáním slunce jogínů Nedvajzských, po vzoru jogínů Nepálských. Stejně jako se asi onehdy zbláznil stařičký „Kohán“, jak překřtil Stáník Franků největšího z největších mistrů slova zpívaného, zpívajícího poetu Leonarda Cohena. V našem případě za to může Anička Bogo neb potřebovala figuranty pro svoje jogínské pedagogické pokusy. A jak se záhy ukázalo učitelka to je dobrá a tak to pokračovalo kreslením osmičky ležaté - jogínského nekonečna vlastním nosem se zavřenýma očima pro protažení páteře krční.

   
Tematická fotodokumentace pro inspiraci:

    čaj
    pokrmy
    včely a historie
    znaky v kameni
    vzory
    kování
    dřevo, u konkurence, v Mustangu, u Roučků
   

   

   

   

    Další ze série naivních deníků autorových i věrné spolupoutnice jeho. Deníků plných čorek cizích osudů a storek. S kapkou sebekritiky nutno bez mučení přiznati, že tyto stále ukecanější jsou a zasloužily by si citlivější práci gumou.

    SMS
    Skype s předjezdci

    .

Stutty Terko a P3ku

Mapy:

1477
1618
1625
1632
1692
1700
1733
1775
1964
2008
automapa

Literatura:

    Viděl jsem všechnu krásu země jak vyšla z rukou božích. Nekonečnou rozmanitost, která je odrazem a odleskem nevýslovnosti a nesmírnosti Boží a také všechnu bídu země jak je údělem vyhnaných z ráje. Prožil jsem největší dobrodružství jaké může prožít člověk a nyní stojím na prahu větší plavby, ta nemine žádného z živých. ... Odorico z Pordenone - Oldřich Čech z Furlánska, co vystoupil na břeh ostrova Mobar - Cejlonu cestou do říše Velkého chána kolem roku 1317, jako první Čech.

Anna Brasseyová: Kolem světa. Výlet po lodi Sunbeamu, 1883, pracovní síla pro plantáže

J.V. Daneš, Karel Domin: Dvojím rájem, díl druhý. Cesta po Austrálii a na Ceylon, J. Otto v Praze 1925, str. 651

Otakar Pertold: Perla Indického oceánu. Vzpomínky z dvou cest na Ceylon (1910 a 1922). Praha 1926.

Konstantin Biebl (1898-1951): Cesta na Jávu, cestopisné fejetony a básnická sbírka S lodí jež dováží čaj a kávu, 1926

Miroslav Zikmund - Jiří Hanzelka: Ráj bez andělůsnů, samizdat (samo-vydáváno, rusky ????????) 1970, 1991

Bohuslav Šnajder: Tulákem po všech polednících, ORBIS Praha 1977

Jaromír Štětina: Studna pro Mandon, PANORAMA Praha 1984

Formánek Josef: Prsatý muž a zloděj příběhů, Smart Press Praha 2003

Formánek Josef: Syn větru a Prsatý muž, Smart Press Praha 2013

Petr Vopěnka: Hádání v hospodě, 27 filosofických disputací, Práh, 2013. Od toho co má rozsáhlejší heslo na anglické, nežli české Wikipedii.

Bill Bryson: Dům, domov, domácnost, dějiny architektury, 2010, PRAGMA 2013



    Dle klasifikace naší rodinné, výprava tato poměrně krátká byla neb po návratu pendlovky se strojovnou měsíční, ty nad Květíno stolem psacím na místě těch dřívějších týdenních v kysně lipové dlející s růžemi řezanými, dnes visící, měly závaží svoje jediné, v plášti mosaznym, přistiženo dříve ještě nežli přistát stihlo na závitu černého zavinutce alluviálního, saligram zvaného, vyštrachaného v korytu stejně černého, ba možná nejčernějšího převtělení bohyně Párvatí, dcery Himaláje až z planiny modliteb monzunovými přívaly dovaleného jako černé rolling stones. A ještě též nestačilo přišlápnout pazouru neb šlápnout málem na oko kuří té potvoře jeskynní Patagónské. Později černouškovi bez těla, co mu nohy rostou rovnou z krku. Na tloušťku jednoho listu papíru nade dnem kysny své třešňové. A pendl jejich ještě stále pendloval. Bylo to ale fakt jen o fous a byla by tato klasifikována fotříkem naším již jako delší. Spotřebujíce jeden centimetr a pět deka olova na den jeden ze závaží osmiliberního. Z pohledu té strojovny, délka žití našeho úsměvná jeviti se může. Ciferník její s malými ústy pro kličku natahovací s madlem ze zapovězené slonoviny, na nás s vrchu shlíží jako na jepice, tak nějak směšní jim se býti jistě zdáme s tou profláknutou jepičí délkou života bytí našeho.
    Spěch ten ale namístě nebyl. Empírovky, jak záhy ukázati se mělo, trojměsíční byly, posunuvše tak hranice cest dlouhých na kvartál celý. Jen krapet závaží jejich méně vytaženo v tom chvatu předodjezdovém. Čerstvě doma, nestihly ještě prověřeny řádně býti. Ne nebylo jim prostě dáno dosud času by došly, co se nám dostaly nazpět do pazour rodinných a ústně dochovaná pranostika rodinná hovořila jen o strojovně měsíční. To jest na jeden nátah a jeden zátah tikají po celé roční období jedno a nadále postačí, když natahovány stařešinou rodu budou po dvakráte do roka na den rovnodennosti a dvakráte o slunovratu. To vše na starosti má právě úřadující doyen clannu našeho. Á propos to slovo se dvěma „n“ vzešlo zřejmě od Terčino Irů a je ze skotské gaelštiny. Kteréžto pro pojmenování kořenů famílie slouží. Stejně tak pro Ku-klux-klan.
    A vůbec se kolem té strojovny našlapovat musí dosti obezřetně, by se nenaštvala a nepřestala pendlovat a tak ji asi i ty naše cesty jdou k duhu, že ji nikdo neruší z toho jejího zimního spánku medvědího. Ona tyhle naše cesty přímo miluje a děsí se s námi chvíle, kdy na ně již nebude sil. To vše ale už bylo propráno jinde, i o tom jak navrch umí měřit nejen čas, délku expedic ale taktéž hluchotu potažmo i ticho, tj. když je slyšet jejich tichounký tikot a zastavíte je, pak ticho je absolutní. Stejně to může na svědomí mít i nečekaně razantně nebo po špičkách přikvačivší hluchota.
    Je to až neuvěřitelné ale ta jejich stroze střídmá elegance empírová každého hnedka odzbrojí. Tak jako se gotice a jejím stavitelům povedl oblouk, tak majstrštykem empíru je tahle šlank kysna hodin pendlových. Hubenoučká jak jen o fous mladší República de Chile. A protože se od roku 2017 často zastavovat budou, vehementně dožadujíce se restaurace. Zůstane jim už pouze funkce uklidňující a uspávající. Ne ta původní, časoměrná. A to až do plánované rekonstrukce, která bude ale v té době radosti z dvojčat daleko v nedohlednu kdesi za obzorem. Proto dvakrát za den leholince pendl jejich nutno bude pošťouchnout.
    Málokdy se přihodí, že nějaké dílo osloví tolik lidiček s rozdílným vkusem, co k nám přijít ráčí. A to napříč spektrem všech našich návštěv, od sedláků a lesáků od nás z podhůří, až po jednoho Japončíka, co u nás onehdy nocoval. Vlastně ani moc nenocoval neb celou noc nás origami skládat učil. Zůstaneme-li na chvilku u toho lidského vkusu, tak to na něm právě to krásné je, že je tak rozličný, formován výchovou, rodiči a obecně vzory a prostředím, ve kterém se formuje.
    Zdenda Thomů alias Tyčka, kdysi spolucestovatel P3kův, ten z Nohybu tvrdí, že řádná aklimatizace přichází až po třetím měsíci mezi domorodci. A tyhle kvartálky jsou tudíž pro měření její asi vůbec ten nejlepší forichtung na celém světě širém. Svojí rozvážností krom toho mají a ujímají se dnes spíše funkce zklidňující a uspávající jako ukolébavka, nežli té původní časoměrné, kterážto je tak krapet upozaděna.

    Dávám k uvážení potomstvu ctěnému, zda by nestálo za hřích podumat, neb od takových je jen krůček ke konstrukci a zbastlení celoživotních. Postačí jen schrastit věž dost vysokou, ještě lépe se sklepením hlubokým neb rovnou studnou v základech a s jedním přichystaným krumpáčem a lopatou, pro případ nepřiměřené dlouhověkosti. Pak nutno rychle kopat, kdyby se závaží nebezpečně blížilo hlíně. Popřípadě doplnit vrtem čerstvým, jako je ten v Nedvajzu Kavkazany vykutaný po vyschnutí studny staré. Ve dně kysny jejich dvé dírek pro saturnu ráčiti vyvrtat. Háček to má jen v bubnu navijáku, zda pojme tolik vlasce neboli saturny, neb střívka žádného živočicha nejsou dosti dlouhá a provazy lněné zpuchřeti by mohly. A ještě jeden psychologický zádrhel. Strach ze zadrhnutí závaží a předčasného odchodu ze světa tohoto stres by navoditi mohl, když jsou tyto empírovky spřaženy s životem jednoho vezdejším. Naopak můžou ony věk takový i natáhnout při zdravém pohybu při kopání té ďuzny pro závaží, kterážto se posléze pro uložené kostí starých šiknouti může a té s kosou ještě ukazovati. „Vždyť ještě nedošly!“
    A pořád jen kopat a kopat až k magmatu pro nesmrtelnost.
    Taková fantazmagorie by mohla směle konkurovat i Ladyho skleněné vaně na skleněné podlaze v prvním štoku a daleko by předčil i tu strojovu věžních hodiny na našem bílém kuchyňském kredenci. Onehdá špacíroval se po napjatém lanku jejich myšák. Přeručkoval až do hodinového soukolí. Zjistivše, že tam ničehož ku snědku není obrátil a jako provazochodec Arnoštek z Rozmarného léta balancoval nazpět k ošatce s právě sušícími se šípky, nad propastí druhé ošatky s rohlíky před ním neumně ukrytých ve výši, na tyči nad kamny.

    Nebylo tudíž nutno ni tak spěchat od kolenatých záškoláků v Lipton Ecstasy, z čajoven a plantáží čajových od Tamilek, od hrnčířek na břehu jezera v Tisse, ani od mistrů řemesla rybářského i řezbářského, těch od laguny v Bentotě. Leč pozdě bycha honiti. A to to byla možná poslední spanilá jízda, naše cestovatelská labutí píseň, co ale jednomu dobila baterky na pěkných pár měsíců, nebo taky natáhla hodiny jeho, ty uvnitř v té jeho vlastní šišce, ty empírové, minimálně tříměsíční.

Rejstříky:

rejstřík H&Z

Naši následovníci.

Kubík v roce 2017