Dávno po tom, co jsme jezdili se Sťopíkem a Hadem makat na sušičku obilí u Horšovského Týna, volá Jára Řezáčů, majitel prestižní emailové adresy: rezac@vlada.cz.
Bylo to přesně třiadvacátého října LP 2010 v nekřesťanských 4:11. ... po půlnoci.
Něco mezi hodinou psa a vlka. Reezees, krapátko dost unaveným hlasem: „řekni tady Frantovi co nám podstrčila Diana Baker, hrdinka toho propadáku Letiště, pod polštář, než nám rozestlala v Londýnském domku své kámošky z televize.“
Rozestlala v uvozovkách, neb nohy z pod deky utemované prostěradlem nešly vystrčit, jak je v tom kraji dobrým zvykem.
Že v tom mraveništi najde jednou svůj domov Reezeesova jediná, tehdá ještě nenarozená dcerka Monča, neměl ani tuchy.
Píši toto, co jsem právě dokrájel chleba Reezeesovo dlouhou kudlou s madlem mahagonovým, co si přivezl, z té naší slavné výpravy, od Douglase.
Tím, co mi o mnoho let později vtulila a dala do opatrování pro sichr jeho Vlastička. Říkala, že je moc ostrá pro tak prudérní povahu.
Že ten její profesůrek je čas od času vznětlivý jako papír, jako stoh slámy, ale takového jsem ho já nikdá nezažil.
To vše přihodilo se onehdá onoho památného roku 1978, deset let po Pražském jaru, cestou stopem za prací do Leicesteru, do kraje širokých samohlásek a měkkých souhlásek, s tou chodící, nebo spíše věčně čadící encyklopedií anglikánské literatury.
Do Lancashire, za Jamesem Hiltonem, autorem Ztraceného obzoru a Sbohem pane profesore, Reezeesovou a za pár let i Terčinou biblí.
Říkal mu familiérně Jimmy a byl mu dost hodně podobnej, stejně jako jeho fotřík, taktéž prófa.
Jako jehla od His Master's Voice Phonograph Record Player pomalu ale jistě sklouzával již tehdá do životní drážky ohraného vinilu nebo možná ještě šelaku, staromládeneckého pana profesora.
Už skoro sedmdesát let ležel obrovský loďák jeho mámy, myslím tím lodní kufr Irmy, na skříni v předsíni v Pařížské ulici, té Plzeňské. Prášilo se na něj od té doby, co připlula na palubě RMS Aquitanie, rejdařství Cunard Line ze Států v dvaařicátým.
Už ne s mezipřistáním na Ellis Island, jako když s rodiči deset let předtím utíkali před bídou do Chicaga.
Tehdy roční Irma z lože manželského, jak o tom hovoří její rodný list.
Mladičký pan profesůrek Řezáč ji vyfasoval do své třídy angličtiny a bál se, že bude průser, že bude umět anglicky víc nežli on a neobával se zbytečně, když dalších padesát let zdrhal na růžek do bufáče U mráčku.
Její prvorozený syn Reezees dával rád k dobru historku, jak se jednou polámal zámek u dveří do jejich bejváku a ona sáhla do zmiňovaného kufru a vytáhla druhý, nemlich navlas stejný, taky americký, který tam trpělivě čekal, řádně promazán až na něj přijde řada.
Jejich druhorozený syn Váňa se pak ještě chlubil zápisky z fronty svého dědy pekaře z Tábora.
Odehrálo se to jednu zimu potom, co můj kolega z mého ústavu Akademie běd, filosof Bohouš Janátů, ten co měl maggi v prackách i v názorech, jako náš velký vzor
Magor a podepsal to i za nás za všechny sraby, myslím Chartu 77.
Stejně jako ten co skončil za to na Golgotě zvané hora Kalvárie a po něm nedávno i Honza Palachů.
Píši toto proto, neb nepopsat, co se tehdy odehrávalo, se prostě nedá. Tak tedy v dobách socíku a hlubokého totáče.
Věřte nebo nevěřte. Vím, o čem mluvím, mám to totiž, ke své nemalé lítosti hnedka z ruky prvé.
Jako aktér té nešťastné doby.
„Jak se vede Sandbergovi?"
„Ten to má dobrý, je v Itálii a buduje socialismus."
„A co dělá Lippschitzer?"
„Ten to má taky parádní. Je v Anglii a buduje tam socialismus."
„A co Kohn?"
„Ten je tady v Izraeli.."
„Já vím, 'a buduje tu socialismus'."
„Jsou mešuge? Přece to nebude dělat ve svý vlastní zemi."
Odposlechnuto o několik let později v kafetérii pod Golgotou.
Mohlo být mnohem hůř, spatřit světlo světa třeba v takové Severní Koreji nebo rovnou v satanovo Stalinově říši Zla.
Ale neznamená to apriori kdovíjakou objektivitu.
Uzavírajíce se tou dobou do mikrosvěta, takové ulity, exilu před režimem, který naštěstí neměl o moji maličkost zájem. Musel na svoje udičky chytit několik dělňasů, by mohl lanařit jednoho vysokoškoláka. Exilu do zemičky familiárně zvané famílie, s blízkým nárazníkovým územím několika kamarádů s přehršlí akademických titulů, převážně též v Akademie běd tou dobou přežívajících a živořících.
Nebo chcete-li v exilu rovnou uvnitř vlastní lebky.
Ta frustrace z nerealizované emigrace se asi odventilovala až emigrací na samotu u lesa dlouho po té revoluci, přezdívané Sametová.
Ten náš mikrosvět tehdá opouštělo každým rokem několik kamarádů. Jen namátkou, zubař Pepa Holých, psycholog a řezbář Klíma, co jsem mu pomáhal srolovat diplom do podběhu prožrané kastle jeho Škoďárny, co jen silou vůle se dokodrcala až do Jugošky a nakonec těsně před Sametovou revolucí i Sťopík, to bylo hodně dost nakažlivé. Vůbec bych se nezlobil, kdyby naše děcka zdrhla někam na vandr hodně daleko, nevyčítal bych jim, že nás tu nechají někde v LDNce. Ale ještě, že to nezrealizovali a bylo to hodně na spadnutí, přišli bychom asi o nejhezčí a nejplodnější životní období, to dědovské a babkovské.
Jednou jsme si to s robaty vyzkoušeli nanečisto.
Jeli jsme kolmo, jen s tenkými cyklistickými spacáky a na každé křižovatce demokraticky hlasovali kam dál.
Píši toto v době, kdy ti nejlepší z nejlepších sýčků ze staronového cechu výrobců nepřátel vnějších opět bubnují na poplach.
Lidé nespěte, imperialistická Mandelinka bramborová opět připravena k výsadku.
A študáci musí opět do ulic i když se narodili až po té naší Velvetové revoluci, tahat horké kaštany za nás ostatní z ohně a nezdrhají, jen vyrážejí na vandr a to je dobře.
Hnedka za hranicemi železné opony byly k mání, vedle svobody i první PET lahve, lehké velké a tu musel mít každý trampík i horolezec na expedici na štíty Tatranské.
Prostě kdo neměl ve stěně Petku, nebyl „Cool“ ani „IN“. Proto nezbytno bylo rychle vyrazit za ostnaté dráty, které se už naštěstí namnoze začínaly stříhat, rolovat a na argentinské pampy vyvážet fiškusy českými.
Strýc Vilém trefně ilustroval rozdíl ekonomik, kapitalistické a socialistické... „Ta prvá skočí lačně po každé díře na trhu, nedostatku jakéhokoli zboží, či služby, PANAPREM počínaje po odvoz fekálů. Ta druhá bojuje pořád se zrnem za pomoci třeba študáků chudáků. Nepovedený experiment na lidech.
Měl se nejprve zkoušet na myších. Ale i to by odporovalo etice.“
Scházíme se za rozbřesku na bahnhofu plzeňském.
Já řádně žmoulajíce bankocetli jednodolarovou, tou pro štěstí od fotříka mého na cestu vždy vybaven i pro případ nouze největší.
Jen jednou ji budu musel za pár let směnit s trhovcem za pytel jen trochu nahnilých brambor v Kathmandů.
To nám s Finčou bude už dost kručet v břiše, a ona bude mít ještě v těch krajích nějakou cenu.
Takhle nás s brachusem vybavoval dycinky na putování naše po světě širém.
Jednu mám ještě schovanou ve staré šrajtofli v trezoru.
Marky, ty západní a ostatní nemnohé doláče řádně vloženy v lékovce do trubkové konstrukce mojí krosny a Reezzes je zase zamydlil do rozpůlené kostky mýdla. Duté cestovatelské opasky u nás tehdá ještě nebyly k mání.
Železnou oponu jsme tehdy překročili v přefiknutém Berlíně.
Rok po tom, co se tu P3ka ujaly ženštiny lehké, po tom, co mu zavřela úschovna s báglem.
Všude byl mizera o krok přede mnou.
Jen ve Lhase a Patagonii jsem ho předhonil.
Tak tedy, abych to vzal pěkně popořádku. Nasedli jsme na vlak do východního Berlína.
Tam jsme podle instrukcí od brachuse došli ke stanici Friedrichstrasse, kudy vedla cesta přes zeď. Prosklená budova metra stála na východě, podzemí patřilo k západu. Vstoupili jsem dovnitř, prošli pasovou hraniční kontrolou a nastoupili do metra mířícího do zapovězené západní poloviny města.
Pro Čehůna s výjezdní doložkou to vypadalo jednoduše, pro východní Němce šlo o nepřekročitelnou překážku.
Naši předjezdci, bratři Mašínové, v nesrovnatelně nekomfortnější pozici sem dorazili zašprajcováni nad nápravami možná stejného podvozku vagonu metra, v jakém jsme sem přijeli my dva.
Ale už v třiapadesátém, to jest před čtyřiadvaceti lety.
Do více než dvoumilionového města zhruba o velikosti dnešní Prahy se dnes stahovali nonkonformisté z celého západního Německa, především mladí muži, protože v Západním Berlíně nebyla vymahatelná povinná vojenská služba. Byla to jen zóna, ne stát.
Hospody a hudební kluby, umístěné často do starých továrních hal, neměly pevnou zavírací hodinu – tehdy v Československu něco zcela nevídaného – a hudební produkce běžně začínala až po půlnoci. Západní Berlín měl pověst velmi uvolněného města.
Po překročení hranice jsem vystoupil z metra v Kreuzbergu, čtvrti plné tureckých přistěhovalců a squatů. Zdaleka nejvíc času jsme ale věnoval výletům ke zdi. Znali jsem ji do té doby jen z východní strany, kde se dala z velké dálky okukovat skrz Braniborskou bránu. Ze západu to bylo ovšem úplně jiné kafe. Přístup ke zdi nikdo neomezoval.
Člověk si ji mohl po libosti ošahat, kopat do ní, čmárat na ni, opřít si o ni kolo. U zdi stály vyhlídkové plošiny, na které se dalo vystoupat a morálně povýšeně pozorovat komunistické vojáky, jak patrolují na východní straně.
Na rozloučenou jsme si vytvořili pro potěchu svojí na ni každý svůj kaligrafický skvost. Já, “Fuck all comunist.”
Schnellzug za směšných 167.- vočí nás vysadil až v hanzovním městě Hamburg.
Nocleh v Heidelbergu u Reezeesova strýce, co zdrhnul prozíravě již v osmačtyřicátém a maká ve fabrice na mercedesy.
Vozí nás v jednom takovym zelenym i na hrad se slepejma oknama.
Pak jsme putovali stejnými končinami jako kdysi můj fotřík, skrze zemi nízkých mraků, větrných mlýnů a bramborových hranolků, kterými nás počastoval jeden šofér kamionu.
Napravo sváděly odbočky vinoucí se po březích flander, k písečnému pobřeží mořskému. Flander, po kterých celá tato země je pojmenována.
Durch Niederland a Groningen, ten z rytin pana Meriana nám známý dobře z pochůzek po antikvariátech Pražských.
A přesně tam někde to muselo být, co jsme se najednou ocitli, časem pozpátku, na vlámském plátně s ponurými stíny a magickým světlem.
Za zim šestatřicet, v roce čtrnáctém milénia nového, vyrazili jsme tamtéž ale už z Nedvajzu o kousek blíž ležícího, s parťákem Bogem a jeho velkou dodávkou, pro vraky vozejků invalidních, do země tulipánů.
Hlídka polišů nás převelice slušně probudila hnedka prvé noci k ránu v pangejtu u dálnice lemované fungl novými větrníky na samostatnost energetickou na Putinově ropě.
Všici montéři v tom velkém montážním hangáru u Zwole u větrných mlýnů se chodí jako o procesí kouknout na exoty, kolik vlastně vozejků se jim do té kraksny vtěsná a kroutí nevěřícně hlavami svými pačesatými i těmi holými.
Ty vozejky co se jim nedařilo přivést opět k životu, rozdejchat, nemilosrdně rozšmelcovali a šrotovali do kostek plechu jak tak činívá se s plechovkami od Coca-coly, kteréžto pak putovali do kontejnerů. Matičky a šrouby vypadnuvší při tomto bezbožném počínání jsme řádně sesbírali a odvezli domů jak tak by jistě učinil i děda náš Václav.
Od roku toho stala se nadále výprava tato každoroční tradicí.
Stopem z Doveru už po straně levé.
Nejprve busem hnedka vlevo vedle od šoféra za výkladní skříní předního skla.
To vám bylo na mrtvici.
První nocleh u dramturgyně Sigi a její kámošky Diany Baker, právě přišedší z Hollywoodu.
Druhou u dvou slavných režisérů, samozřejmě čtyřprocentních, downtown v domečku, co měl na každém štoku jen jednu cimru, jako brachus v Praze na hradě.
Kde nocoval toho času i pan otec prófa.
Faux-pax, když jsem svědomitě z domova řádně vycepován uložil máslo v máslence do lednice a ráno nemělo tu správnou konzistenci pro mazání na teplé křupavé rohlíky.
V takových společenských vrstvách přetrvávalo teatrální klišé edwardovských mravů parafrázovaných s oblibou Douglasem.
Hustá mlha, z pana Nelsona na podstavci koukají jen nohy.
Další noc u Douglase v typickém anglikánském řadovém domku z šedivých cihel na kámen vypálených.
Na pozvání které nešlo nepřijmout. „Považujte náš dům za svůj.“ Jeho brachus vypráví dlouho do noci o přejezdu And na kolech. Maminka nás bere následující ráno na dobročinnou charitativní akci, kde se podávají malé koláčky.
Následuje průzkumCambridge a tam přes Matematický most pana Isaaca Newtona se zábradlím ze sedmi tisíc sto sedmdesáti sedmi dřevěných mnohoúhelníků, kdysi prý bez jediného hřebu pospojovaných, kteréžto se protínají v 10 200 99 bodech, na oběd se žebírky pojídanými holýma rukama v indické restauraci.
Pro nás něco neslýchaného.
Noc třetí u zmiňované herečky.
A pak zasejc na stop dále na sever do Leicesteru, kde na nás již čekali sígři bílé, tmavší i úplně černé pleti.
Šéf toho útulku nás nabádá, abychom si u něho v trezóru uložili vše cennější krom kapesníku, co máme po kapsách. Zkusmo si tam ponechám alespoň zapalovač a dávám velkýho majzla, co se bude dít.
Nic jsem nezaznamenal, ale vydržel tam asi tak dvě minuty. Taková to byla dobrá společnost.
Ale na druhý den už jsme byli největší kámoši, zapalovač sami přinesli a chtěli nás vycepovat a obrátit na víru svojí zvanou basket.
Po té příjemné faše naplánován zasloužilý odpočinek na břehu některého z jezer Lake distriktu. Cosi se zvrtlo a nikdo nám celý den nezastavil a tak otočka na pětníku nebo čtvrťáku, jak libo, a nazpět. Do Stratfordu nad Avonou jsme mistře Jene W. z Velhartic, jako na potvoru přibyli taktéž o svátku nedělním a stejný neoblomný kustod hřbitovní, snad potomek jeho, nás odmítl připustit k hrobce všech mistrů škrabálků vzoru, Vašeho i našeho miláčka.
Žádné ponižování ani škemrání pana profesůrka Reeseese nezabralo. „Nikdy v neděli, pane!“
A bylo definitivně vymalováno. Přenocovati do dne všedního nám nebylo, jinak dost tolerantním itinerářem naším, dovoleno.
Takže další pytel do naší bohaté sbírky, na někdy příště, ne jen přes kamennou zídku, nashledanou.
Z nasbíraných zkušeností v playgroundu postavím svým vnoučatům dvojčatům na fous přesně za čtyřicet zim némlich stejný playground v Nedvajzu, ale to hodně dost předbíhám.
Po té faše ještě neúspěšný pokus o stop do jezerní oblasti, kdy nás úplně přestala brát auta.
To se někdy tak semele, že proběhne novinami nějaký nešťastný odstrašující článek a ani si neštrejchnete.
A tak návrat domů s přespání opět u Douglase s návštěvou jeho svářečské dílny, v Downing Street No.10 a doků na Temži.
Sedíme v kavárne na nějakém nároží a vybavujeme si cernobílé fotografie z casopisu "študácká léta".
Pro chladné dny na skalách špendlíruje a po nás posílá její veličenstvo Kytce jako prezent triko H.M. PRISON STANDARD ISSUE z pravé teplákoviny.
Z matroše tak fortelného, že nošeno je ještě po jednačtyřicet zim dalších.
Namouvěru, neb jsem si jej právě vypůjčil a píši řádky tyto a stále hřeje.
Od svých třech pánů kumpánů ze CT jsem vyfasoval, chvilku po Sametové revoluci, tuším, že to bylo v třiadevadesátém, nelehký úkol. Zajet svojí fungl novou ředitelskou modrou Mazdou do Londýna.
Vyjednat a podepsat obchodní smlouvu na dodávky minipočítačů Elonex s tamním žiďákem ředitelským.
A hnedka rok na to, už s Daliborem, protože chtěl být všude, stejně modrou Mazdou až do nového škotského Silicon Valley dohlédnout na to, jak nám ty Elonexy montují roboti a nakonec skotské ženy pěkně kontrolují.
Dále až k jezeru Loch Ness, skotskou gaelštinou Loch Nis zvané.
Dalibor nedal jinak, než že musíme zaskočit do unikátní atomové elektrárny, která byla stejně při cestě, chlazené severní mořskou vodou, jako ta v Japonské Fukušimě.
Hnedka při vstupu mě vyhmátl Geigerův-Müllerův detektor, k oveselení obsluhy reaktoru, fosforeskující rafičky PRIMek Sport, neb zářily víc než celá ta jejich elektrárna.
Nazpět se zastávkou v Londýně u Douglase, v jeho svářečské dílně, a nezbytnou odbočkou přes Salisburskou pláň s profláknutými Stoneheng, megalitickými menhiry.
Pak do Kingsbridge, kde jsme složili svoje utrmácené kosti, jako na potvoru v B&B, hnedka za zdí, o pár let později nějakým pisálkem řádně krásně profláknuté katedrály, v jeho „The Pillars of the Earth“.
A dne následného z nedalekého Plymouthu trajektem nazpět na kontinent.
2005 Výzvědná cesta do spřátelených evropských Holidáčů nás toho roku přivedla do Londýna nad Temží. Při návratu z Royal Greenwich Observatory, odkud jsem byl vyveden pro nepřiměřený zájem o staré astroláby s fotoaparátem špatně schovávaným pod sakem, za zády Zdeňkovými.
Prchajíce skokem přes nultý poledník dolů z kopce, objeven oproti knajpě u Číňana, kde jsme dávali pauzu v čase poledním, u starožitníka, mosazný cestovní astroláb pro budoucí vnoučata, který ani nahoře na observatoři neměli. Postrádající jedno tmavé sklíčko, které vás nechá zaměřit na slunce střed. Toto vyřízl z průzoru svářečské přilby a řádně diamantovou houbičkou zabrousil brusič v Semilech, u mostu přes Olešku sídlící. Nepřijal za tu hodinovou precizní prácičku nijakého obolusu a ještě dlouho o tom praštěným staříkovi svým kunčaftům vyprávěl.
Doneslo se nám to z úplně jiné strany až od železáře Erbaníka z Košťálova.
2006 Zdenda Nováků markýruje, jako že někam telefonuje.
Načež u šíši s příchutí jablečnou špekulujeme spolu v nedaleké čajovně o tom, co s těmihle červenými skvostnými artefakty starého Londýna a vlastně celé Anglie bude, když už má alespoň jeden mobilní artefakt dnes každý, třeba ten s bílým nakousnutým jablkem. Šli by možná přeměnit na samoobslužné internetové mini kavárny. Ale to by bylo zase jen na chvíli, než ten inet bude mít každý v tom svým jablku a kafe v termosce.
To bude soumrak té staré Anglie Jimmyho, profesora Chipse.
Potom ještě domluvena vizitace v továrně na Jaguáry.
Coby kamenem dohodil od profláknuté odvážné stavby obchoďáku Selfridges ve slohu Blobitecture, našeho rodáka pana architekta Kaplického.
Tak jak jseš na tom jogíne, ani můj spy v Praze nic neví. Už máš hotové šachy?
...přemlouvám Hada abychom zas zaskočili nach Paris, odjel ale sám, má tam asi nějakou babu, co nám ji nechce ukázat.
P.S. Šachy dávno v cajku a v očekávání prvních hráčů.
Jen šachovnice je den ode dne těžší, má už určitě metrák a nejde s ní hnout.
Kdy zaskočíš na partičku?
Jaro 2013 ... Při takovém sparťanském živobytí tady v Nedvajzu, se vstáváním za kuropění ranního, nezbývá jednomu dost moc času na dekadentní myšLénky o zbytečnosti žití vezdejšího, ve kterých se utápíš Ty.
19.12.2013 Právě jsem se vrátil z Krchleb od brachuse a mohu Ti říct, že tvoje fotky persón z Krchlebského léta jsou považovány za vynikající. S přáním všeho nejlepšího REEZEES
Dík, včera jsme sami s Hadíkem a jeho šedesátkou seděli U staré pošty a vzpomínali na Tebe. Čiko
19.7.2019 Ahoj Váňo, dovolil jsem si tvé ořechové, geniálně jednoduché prkénko na servírování, to od Černého Vola, doplnit magnetem z harddisku.
Čímž jsem tu jednoduchost krapet zgayloval.
Promiň. Kdy přijedete? Jirka
Na podzim 2014 ...
V noci na dnešek, čtvrtého dne před tím Štědrým, Léta Páně dvoutisícího čtrnáctého, se zastavily u nás doma pendlovky, ty empírové tříměsíční.
Odešel můjspolucestovatel nejenom do země Albionské, ale i po Křemelné, do Země Svaté a mnoha dalších koutů světa.
Stonehenge
Karel Čapek: Anglické listy
Ken Follett: The Pillars of the Earth, 1989
Ken Follett: Na věky věků
Ken Follett: Ohnivý sloup
námořník Douglas Cann
