ESKYMO WELZL: Paměti českého polárního lovce a zlatokopa.

JMENUJI SE JAN WELZL. Narodil jsem se 15. srpna 1868 ve městě Zábřehu nad Moravou. Často jsem vzpomínal na své rodiště, kde jsem ztrávil velkou část svého mládí. Toužil jsem již jako hoch do cizích krajů, pokoušel jsem se odvyknouti si těm odvážným myšlenkám, na konec však jsem neodolal, přemohly mne. Ve věku, kdy jiní počínají býti usedlými lidmi, opustil jsem v roce 1895 svůj domov. Co mne k tomu pohnulo a co bylo příčinou mého odchodu, nebudu vykládati, protože po tom nikomu ničeho není, povím jenom tolik, že můj duch byl tak neklidný. Uposlechl jsem jeho hlasu a šel jsem. Myslím, že jsem do dnešní doby nikoho v Zábřehu nezanechal. Odcestoval jsem do Janova. Tam v italském přístavu uviděl jsem po prvé moře. Tam počal můj život námořníka na cizozemských lodích. Představoval jsem si jej hodně jinak. Nebylo všecko tak, jak si člověk za mlada kreslí a maluje. Jan Welzl byl tedy přihazovačem uhlí na anglické lodi. Byla první a nebyla poslední, kterou poznal. Plula do Baltimore v Severní Americe. Pohodlně jsem necestoval, zkusil jsem víc než dosti a těšil jsem se na oddech na pevné zemi. Nasytil jsem se ho v baltimorském přístavu brzy. Když tam loď vyložila náklad, zamířila ku pobřeží Texasu a zakotvila v Galwestonu. Rozhodl jsem se, že s ní popluji ještě dále do světa a bylo mi vhod, že přijala nový náklad zboží pro Vladivostok. O panamském průplavu se tehdy jen mluvilo a psalo a řada let uplynula, než jím projížděly první lodi z Atlantického do Tichého oceánu. Doufal jsem, že uvidím i Jižní Ameriku a že vykonám cestu, kterou podnikli velcí objevovatelé španělští a portugalští, ale loď měla zboží také pro africké přístavy a tak jsem začal svou cestu kolem světa obráceným směrem. Plavba kolem Afriky a mysu Dobré Naděje se zastávkou v Kapském Městě trvala 72 dní. Když jsme ve Vladivostoku třiasedmdesátého dne zakotvili, opustil jsem hned druhého dne loď navždycky. Choval jsem naději, že dostanu ve Vladivostoku jiné zaměstnání, které by se mně lépe hodilo, vyneslo mi více peněz a umožnilo mi provésti plány, kterými jsem se už dlouhou dobu obíral. Přemýšlel jsem o nich důkladně, zbohatnouti jsem nechtěl, peněz jsem potřeboval jen ku provedení toho, co jsem si uložil.

Našel jsem opravdu práci brzy, a to v carském arsenálu, kde jsem byl přijat za zámečníka. Pracoval jsem tam ve spokojenosti tak dlouho, dokud mne potřebovali. Po nějakém čase se mi naskytlo zaměstnání, které mi bylo k uskutečnění mých plánů mnohem víc vítáno. U jezera Bajkalského budovala se tenkrát transsibiřská dráha, doplňovala se místy trať a stavěla se také druhá kolej. To se mi hodilo. Stavěl jsem celé měsíce železniční mosty. Vydělával jsem dost peněz a pozorně jsem si šetřil, abych si mohl opatřiti věci, kterých jsem později potřeboval.

Když byla stavba železnice dokončena na hlavní trati, byl jsem transportován do Uluchan-Vrjusku a tam jsem sestavoval nosníky železného mostu. Práce ta se také zvolna blížila ke konci a já se tím horlivěji zanášel myšlenkou, která mne v ty kraje Asie vedla, znovu jsem promyslil plán procestovati Sibiř až k severnímu Ledovému moři. Penězi jsem byl již dostatečně zaopatřen, zbývalo mi jen opatřiti si věci, bez kterých jsem se na té obrovské cestě obejíti nemohl a tak jsem odešel do Irkutsku, abych si v tom městě všechno nakoupil. V Irkutsku jsem se dlouho nezdržoval. Koupil jsem si koně a malý vozík s dvěma koly, koupil jsem si živobytí, střelivo a pušky a pustil jsem se na život a na smrt do strašlivých pustin a tmavých lesů sibiřských. Hodlal jsem dostihnouti oblasti střední řeky Lény.

Nejdříve jsem musel projíti krajem bez lidí a cest, pustinou Ust Uda, kde se křižuje tisíce všelijakých stezek, kde se končí všecko a kde má člověk dojem, jako by odcházel na onen svět. Ani památky tam nebylo, která by ukázala, kam která stezka vede, zablouditi tam na věky bylo by hračkou. Vlasy mně stávaly na hlavě hrůzou, když jsem přicházel místy k hromadám kostí. Byly to pozůstatky vlků ubitých různými cestovateli, kteří si tudy probíjeli cestu. Dnes jistě tam není o mnoho lépe; v době, kdy jsem já svou cestu podnikl, byl ten kus Sibiře úplnou divočinou. Viděl jsem, jak divokost šelem a přírody přemáhala slabost lidskou. Ubývalo kostí vlčích a přibývalo na hromadách kostí koňských, pak se na mne dívaly lidské lebky, houstly a na konec jsem docházel k rozbitým, zetlelým vozům a saním. Léta ležely ty trosky bez pohnutí na místě, kde lidé padli do pastí dravců a už z nich neunikli.

Byl to hrozný kus mé cesty, i ve vzpomínkách je až dosud hrozný, ale ještě nebyl nejhroznější. Kdybych si byl dovedl představiti, jaké to bude pak, snad bych se byl přece vrátil mezi vzdělané lidi. Ale já se vracet neumím a vracím se nerad.

Slunce mi ukazovalo směr. Tak jsem se tomu naučil na moři a v pustině řídil jsem se jeho východem a západem, jako bych se skutečně po moři pla­vil. Putoval jsem tou pustinou 47 dní, než jsem se z ní zas šťastně vyprostil. Šetřil jsem se strachem svých zásob a živil se většinou zvěří, kterou jsem si zastřelil. Bylo jí nadbytek. Za pustinou ustudskou přišel jsem znovu mezi lidi. Byli to divocí ještě domorodci. Mířil jsem k osadě Kačuga, abych si tam doplnil zásoby. Rozhodl jsem se pokračovati ve své cestě podle řeky Lény, kudy se tehdejší dobou ubíraly hojné obchodní karavany. Řeka mne ohro­mila svou mohutností. Jakuti, kteří ji také Lenou nazývají, zejména jejich starověrci, pohlíželi na ni také jako na něco božského. Je z největších řek sibiřských a je opravdovou cestou, která je člověku domorodému nápomocna ve styku s ostatní zemí.

V těch časech, kdy se sibiřská železnice stavěla, dopravovalo se zboží karavanami. V Irkutsku se překládalo a vozilo se v létě po lodích k severozápadu. Důležitou obchodní stanicí v těch krajích byl Chomustok. Tam se opět zboží rozváželo rozličnými směry přes Vitimsk a Vercholensk. Tam je také nejsibiřštější Sibiř, protože se nikde na světě nezaznamenaly takové ukrutné mrazy jako právě ve Vercholensku. V Chomustoku bylo pod carskou vládou mnoho politických trestanců. Podobných trestaneckých stanic vedle sibiřských řek bylo velice mnoho a politickým vypovězencům bylo uloženo vykonávati práce při transportu zboží. Po řekách se plavily lodi, které patřily společnostem, jež těžily zlato a jiné nerosty. I v dolech pracovali trestanci a to byl nejhorší trest, nejlehčí byla nucená práce ve stanicích městských, prostřední po opuštěných stanicích daleko od ostatního světa.

Mnoho z nich našlo si tam ve vyhnanství ženy mezi domácími mongolskými obyvateli, přivykli si a přizpůsobili se, pozbyli národnosti a povědomosti o vzdělaných krajinách, z kterých přišli, a jejich potomci jsou vlastní nynější Sibirjaci.

Mezi kočovným národem, který přebývá podle řeky Lény, neměl jsem se zle. Jmenovali samy sebe Nomani a mezi tímto lidem nomanským nalezl jsem mnoho lidí dobrých, kteří mne laskavě přivítali a ochotně přijali. Jen to jediné špatné bylo, že jsem se s nimi nemohl domluvit jak bych si byl přál, jejich jazyk je mongolský a místy je mezi nimi mnoho chudoby. Viděl a za­žil jsem na své dlouhé cestě tolik, že jsem to pro ono v krátkém čase zapo­mněl. Připomínám si, že jsem obešel pustinu Ust Kutskaja, osady a města Kirensk, Vitimsk, Olekninsk, Sigalava.

Za řekou Lenou přišel jsem mezi Jakuty. Jakut je divný člověk, někdy bych byl skoro řekl, že ani není člověkem. Na něm je pozorovati, co z lidu svobodného, uvyklého žíti jak příroda dovoluje, učiní zkažená civilisace, potlačování a zotročování, v kterém byl sibiřský kozák mistrem. Jakut nemá uznání a citu s bližním, ukradne, co má člověk u sebe, na všem se zhlídne, ale strachu před ním není. Pušky se bojí jako zajíc. Pleť má temnou, znaky plemene mongolského. Cesty územím jakutským vedou zase většinou pu­stými lesy, nocleh lze dostati někdy na stanicích kozáckých. Nakažlivé ne­moci jsou mezi Jakuty domovem v jejich bídných jurtách, zvlášť tam řádí malomocenství, a lid tento, jako jiné národy sibiřské, počínajíc Samojedy a Osťaky a končíc Kamčadaly, byl již tehdy na vymření.

V těch krajích v položení nejkrásnějším, kterému jsem se podivoval, bylo okolí města Jakutsku. Když jsem se k němu přibližoval, prohlížel jsem si zda­leka dřevěná opevnění, kterými byl Jakutsk obehnán. Vystavěli je první ruští kolonisté, aby se lépe ubránili častým útokům domorodců. Zastavil jsem se u pomníku, na kterém je zaznamenán letopočet 1632, kdy byl Jakutsk založen.

Za Jakutskem počínají se již objevovati věčná pole sněhová, přibývá jich a pak se táhnou nepřetržitě k ledovým skalám, které vroubí polární moře.

Znovu jsem vcházel do lesních pustin a putoval jsem kupředu, jsa podoben broďagu, který uprchl z trestaneckého oddílu. Kol kolem na všechny strany prostíraly se hory a lesy plné zvěře, jejíž řev mnohou noc nedal mi pokojně spáti. Vytí vlků mne doprovázelo, když mne zvětřili, na míle daleko. Cest ubývá, potom se vyskytují už jen chodníky téměř nesjízdné a těžko schůdné. Namáhavě dopravuje se tudy pošta letního času, v zimě jezdívá přímo po zamrzlé řece Léně na Verchojansk a Vercholensk, odkud je zase spád do oblasti řeky Kolymy.

NESPOKOJENÍ DOMORODCI.
ZBLOUDILÍ INDIÁNI. VÝLET DO AMERIKY.
AMUNDSEN. AMERIČTÍ HVĚZDÁŘI.

Domorodí lidé, kteří se mnou žili v přátelství od mého příchodu na ostrovy, jevili najednou nespokojenost a tvářili se nepřátelsky. Příčinou toho byl nedostatek lovu, protože se zvěř vyplašená střelbou z té krajiny rozutíkala. Domorodci se hrozivě shromažďovali a bouřili, že nebudou míti co jísti a konečně žádali rozhorleně, aby se ve střelbě ustalo. Američtí podnikatelé jim nehodlali vyhověti a pro mne vypadala vzpoura hodně zle, vždyť nespokojenci snadno mohli žalovati úřadům a následky by mne byly sotva potěšily.
Příštího roku, jakmile dovolovalo počasí, obnovila se těžba ve skalách a pobouření také. Na štěstí končila platinová žíla načisto. Platinový důl bývá ještě klamnější než zlatý. Místy běží žíla celou skálou, místy se jenom ukáže a hned se ztratí. Platina, jak známo, má velkou cenu, avšak i dobývání bylo drahé. Havíři na ostrovech vydělali denně 150 dolarů a stravu. Sotva tedy žíla selhala, podnikatelé práci zastavili, odvezli své dělníky tam, kde zase prospektořj hledali, a já znovu zůstal sám. Poměry moje se tím nezlepšily, nejen že výdělek mi ubyl, nýbrž ani důvěry domorodců jsem nezískal. Zakusil jsem to hned příštího roku.
Přijeli Indiáni z polárního kruhu na Novosibirské ostrovy. Plavili se plachetní lodí na Aljašku a cestou byli zachyceni prudkým severovýchodním větrem, který je přihnal až k nám. Teď jim nezbývalo než prodat kožišiny, aby nakoupili potravin a střeliva. Skoupil jsem kůže a zahájil tak obchod, který jsem potom léta provozoval. Když však Eskymáci viděli, jak mnoho drahých a vzácných kůží prodali Indiáni, začali býti zase nespokojeni. Abych je utišil, přislíbil jsem jim, že pojedeme s Indiány lovit lišky a jinou zvěř a že i oni pak hodně vydělají. Indiáni proti tomu neměli ničeho, vybral jsem tedy osvědčené lovce, naložil jsem zboží na svou loď a pluli jsme k ostrovu
Herschellovu a zůstali jsme 72 mil od ústí řeky Mackensie. Eskymáci složili zboží do saní, loď jsem poslal zpátky a pustil jsem se do hor na lov.
Počasí bylo příznivé, Eskymáci a Indiáni, kteří se k nám přidružili, rozložili pasti na chytání zvěře. Indiáni prokazovali při tom více obratnosti. Ustanovil jsem svým lidem pohlavára, vzal jsem si do rance dostatek živobytí a vydal jsem se sám do hor, abych hledal minerály. Našel jsem všelijaké vzácné kamení, místa jsem si poznamenal a dobře jsem je zaměřil na stupně i minuty. Na zpáteční cestě jsem složil dva řádné sinamonské medvědy. Eskymáci mně přijeli naproti a mou kořist odvezli. Zanechal jsem je v tom kraji, cestoval jsem po saních za lodí a vrátil jsem se na sibiřské ostrovy.
Eskymáci přijeli za mnou až potom zase v létě a přivezli velkou hromadu kůží. Ta vynesla krásný majetek. Potom vydali se na rybolov a já opět odjel se sibiřským kapitánem chytat velryby. Tentokrát jsme se plavili na severozápad, a to tak daleko, že jsme byli na blízku míst, kde se klade ledový pól.
Kapitán tehdy však nepomýšlel tolik na lov, nýbrž měl plán dostati se k ostrovním Eskymákům a nakupovat od nich kožišiny mořských tchořů. Vyptával jsem se ho, jak máme ještě daleko k ledovému pólu, a on mi říkal, že asi padesát anglických mil. Poznal jsem, že mi nepovídá bratrskou pravdu, ale měl jsem, co jsem chtěl.
Chtělo se mi vykonati ten mistrovský kus světových cestovatelů. Vydal jsem se do světa až tam, kde je konec jeho obyvatelů. Nikdy jsem se nesetkal na svých cestách v oněch vysokých šířkách se žádným krajanem, ani jsem si toho obzvláštně nepřál. S Evropany jsem se tam potkal zřídka. Můj život byl často v těch zemích polárních náramně smutný, poněvadž čas byl někdy velice dlouhý, mnoho jsem vytrpěl, než jsem si navykl na eskymácký způsob stravy, a nejstrašnější byl zimní čas, kdy jsem býval pod zemí jako poustevník. Co se děje jinde ve světě, jsem se málokdy dověděl, a když zuřila vojna, byl jsem za polárním kruhem a jako jindy hleděl jsem si lovu a hledání nerostů. Znám kapitána Roalda Amundsena, jeho poručíka Hansena a jeho sedm mužů matrosů. Roku 1905 přicestoval po severovýchodní cestě z Norska přes Grónsko kolem Cap Columbia. Jel jízdně na Cap Peary a na ostrov Herschell. Přezimoval na ostrově Herschellově, v zimě jel pro potraviny do Circle City a zkoumal cesty v centrální Aljašce na 1200 mil. Na jaře přijel přes Eagle do Nome. O Amundsenovi jsem měl také zprávy od ruského četnického úředníka, Poláka usedlého v Nižním Kolymsku. Co jsem opustil carské země, nežil jsem nikdy pod žádnou vládou, žil jsem svobodně tak dlouho, dokud jsem nebyl zvolen za vůdce eskymáckého a vedl jsem vládu pravé polární svobody.
Poznal jsem za svého pobytu na severu mnohé cesty, které prošel Rasmussen, jehož výzkumy znám podle jeho popisu. Jeho cesta je stará stezka Eskymáků a polárníci už tam cestovali před sty roky. Je to jediná cesta dolinami ledových skal.
Eskymáci se tam dobře vyznají a cestovati mezi Grónskem a ostatním polárem je velice nebezpečno, protože se místy otvírá volná voda. Nejhorší část cesty je asi 80 kilometrů široká. Zmínil jsem se o badatelích, protože bych byl rád vykonal také takový úkol, ale poznal jsem, že se do oněch krajin musí s lepšími, moderními prostředky cestovními.
V roce 1908 přijeli američtí astronomové do Koujukuku v severní Aljašce. Byl jsem tam zrovna zase za obchodem se svými Eskymáky. Velitel výpravy mne prosil, zdali bych mu nevypomohl eskymáckým jazykem, aby si mohl opatřit sáně a psy, s kterými by si dovezl potraviny a nástroje na sever. Slíbil jsem, že mu pošlu na pomoc slatenské domorodce a že ho dovezou, kam si bude přáti. Za krátkou dobu, když jsem se vrátil s kožišinami, přivedl jsem Indiány a přes Kobuk vydali jsme se všichni do Rocky Mountains. Tam se založil tábor, rozestavily přístroje a očekávalo se zatmění slunce.
Vlasy mi vstávaly na hlavě, když jsem uviděl celé stvoření, jak pramen ohňový se ve slunečním kruhu vyléval. Vypadalo to, jako by se had otáčel v ohni. Nejstrašnější bylo zatmění slunce v měsíci červnu, každý týden se slunce zatmívalo a jeden z těch astronomů kreslil ohnivou zář. Eskymáci a Indiáni dostali krásnou odměnu, zbytky potravin, s kterými by byli stačili na rok, já byl odměněn malou motorovou lodí. Nemine rok, aby se tam v severní Aljašce nějaká výprava nepotkala, ale málo jich pronikne nad pobřeží. Každý se bojí pustinou, kterou domácí lid nazývá Ďáblovou. Arktický region je zlý duch pro člověka, který je tam cizí a pustin nezná. Třeba jen jeden kilometr je led nerovný (nahromaděný) a člověk je ztracen na věky, obzvláště v té čertové pustině mezi tmavými dírami uprostřed ledových skal.
Snad je zajímavé, kterak si polárníci cesty znamenají. Nechávají odpadky kůží zabitých zvířat, ale tak, že je polejí na chlupaté straně vodou, přiloží na ledovou skálu a to znamení tam na léta přimrzne. Eskymáci mají v různých krajinách různý způsob života. U počátků řeky Sv. Vavřince žijí skoro jako bílí lidé, mívají své domky pod skalami, loví ryby, ukládají si je, suší i udí. Na podzim za tahu zvěře chodívají na lov, chovají si také domácí zvířata a v zimě provozují řemesla. ©ijí si šaty z kožišin, boty z kůže maklaků. Pořádek mají skoro jako bílí, umývají se a čistí své příbytky. I potravu si upravují jako běloši, vaří v čistých nádobách, mají dobré zbraně a dobře se vyznají ve střelbě. V anadyrském kraji jsou Eskymáci majetníky dolů a kupeckých korábů. Mnozí znají anglicky a někteří rusky.
U moře Beringova žijí Eskymáci také dobře a podobně bílým lidem, ale při strojení jídla mají ošklivý zvyk; uvaří dobře, ale do všeho míchají rybí olej. Chleba neznají, mouku si dovážejí a jako lahůdku smaží si pleskance na oleji. Stavějí si také dosti velké kožené lodi, žebra člunů jsou z kostí, jak to bývalo od pradávna, ale poslední dobou se pomódili a dávají si do těch lehkých lodí benzinové motory. To také udělala civilisace. Čluny jsou tak lehké, že se ponořují asi na čtyři centimetry, když jsou prázdné, s nákladem ponořují se na 16 centimetrů, málokdy víc. S těmi lehoučkými loďmi se vydávají i na otevřený arktický oceán. Eskymáci novosibiřských ostrovů žijí místy ve slujích a pod zemí, kdežto ti dále na východ a na sever bytují v děrách sněhových, které si narychlo budují a zase opouštějí, když se jim hodí jiné loviště, nebo když se starý příbytek kazí teplem uvnitř. Život nejvzdálenějších polárníků je pln nečistoty a bídy. Vaří a smaží všechno ve špinavém tuku. Naučil jsem je vařiti kávu i čaj, ale bílý člověk u nich píti nemůže, protože všechno načichne u nich nečistým, zkaženým tukem rybím. Nádobí nemají, všechno dělají na zemi, místy si topí mechem a dřevem, které zanáší proud od břehu Sibiře a Japonska, místy zase pálí jen rybí olej a v tom zápachu věčně žijí. Na ostrovech a březích, kde jsem nejvíc prožil, dělají se zbraně, šípy a harpuny z kosti slonové, která pochází z mamutů. Těch kostí se najde někdy velké množství ve skalách. Náboženství nemají a věří, co jim zrovna napadne.
Polární Eskymáci jsou smícháni z Ochotů, Korjaků, Indiánů a jiných plemen. Také žijí ve skalách, ve sněhu a v pískovci. Mnohé jejich mravy připomínají zvířata a je smutné, že jinak ani žíti nemohou. Rodina pozůstává z jedné krve, otec žení se s dcerou, matka vdává se za syna. Příbytky jsou malé, rodina nemá v nich místa a všecko od narození se tam dělá otevřeně jak u dobytka. V příbytku se čistí v jednom koutě ryby a zvěř, střeva se hodí, aby si je psi odnesli, jestli jich lidé totiž sami nejedí, pod kožišinou leží nedělka, za její hlavou v jiném koutě je záchod rodiny, protože pro mráz se nemůže ven. O umývání není ani ponětí. Čas jídla ani spaní neznají, zápachem a dýmem se kazí zrak, mnozí slepnou, a když vyjdou na ryby, tu se vidí, jak nepatrná je jejich síla, vždyť tři muži tahají rybu padesát liber těžkou. Ženy odřezují rybám hlavy, vyvrhují střeva a dávají to psům. Maso se zakopává u příbytků, aby mrazem a ležením změklo, a také se udí. Sítí rybářských nemají, loví se harpunou, a když je tah ryb, příliv jich tolik vynese na povrch, že se jen mohou vytahovat. Mimo příbytek potřebuje polární Eskymák člun, v kterém je také doma. Říká mu kojuk, robí si jej z kůže, dává mu čtyřhrannou formu, nahoře nechává otvor, v kterém člověk sedí. Vzácné šaty se vyrábějí z medvědin, pláště z písečných krys, oblek na vodu a boty se dělají z měchýřů a žaludků velkých ryb.
Polární Eskymáci jsou pohani a pobožnosti konají u hrobů svých předků. Hrob se vyhrabe ve sněhu a mrtvý je posazen tváří k severu. Dlouhému životu se většina z nich netěší, průměrný věk bývá třicet let.

ESKYMÁCKÉ SVÁTKY. POHŘBY A SLAVNOSTI. MOJE MILÁ, INDIÁNKA.

Právě tak jako člověk bílý má své dni slavnostní, tak světí svátky také Eskymák. Polární Eskymáci jsou pohané, kteří nepřijmou nového náboženství. Tím liší se od svých soukmenovců na americké pevnině, kteří přijali křesťanství a mezi kterými působí zejména misionáři francouzští. Stará víra, zděděná po praotcích, přikazuje Eskymákovi konat dvakrát do roka sváteční obřady. První svátky se slavívají počátkem polárního jara v měsíci květnu. V tu dobu dávají eskymáčtí hejtmané rozhlašovati velký tah ryb a slavnosti se ustanovují na dni, kdy se začíná lov lososů. Slavnosti konají se vesměs venku pod širou oblohou.
Každý Eskymák s veškerou svou rodinou se na svátky pečlivě připravuje. Je tenkrát doba nadbytku jako u nás po žních a proto chystají se horlivě nejlepší pokrmy. Počátek slavnosti je příjezd hejtmanův. Eskymáci vyčkávají ho na saních, ve kterých jsou zapraženi psi, a to celé smečky. Pohlavár přijede a oznámí, že se započíná nový lov a doba hojnosti. Tu naskáčí ženy do saní a Eskymáci se s nimi projíždějí. Vpředu jede pohlavár sám, za ním následují sáně vždy po páru. S větrem o závod ujíždí se na místo vybrané ke svěcení svátků. Domorodci ctí modly a obec modlu přiváží průvodem na místo obřadní. Tam postaví ji uprostřed sněhu a obrátí ji tak, aby hleděla k severu. Je podivno, že Eskymáci jsou si vědomi důležitosti pólu a že tomuto místu prokazují náboženskou úctu. Pohlavár přistupuje k modle a káže, aby slavnost byla zahájena. Vysvětluje krátkou řečí, že ryby táhnou k pobřeží a že velká matka posílá lidem jídlo, aby se nasytili po zimních dnech starostí. Kmen, ženy i muži sedí na saních a naslouchají.
Když skončil pohlavár, přistupují muži v maskách a nesou v rukou harpuny, oštěpy a bodáky, mají provazy a nože. Rozestoupnou se a čekají na příchod hudby. Hudba je velice jednoduchá a nyní míchají se k dávným nástrojům, jako jsou bubny a píšťalky z rozličných kostic, i harmoniky, tamburiny a nestačí-li všechny tyto hlučné nástroje, doplňují se zvuky jejich společným křikem. Většinu muzikálních nástrojů zhotovují si Eskymáci sami, harmoniky aj. nástroje získávají výměnou v kupeckých krámech. Co člověka napoprvé překvapí, je to, že na harmoniky hrají ženské. Někdy také tlukou na bubny. Leckdo by jistě za tu muziku poděkoval, protože trhá uši. Jakmile hudba spustí, ukazují ozbrojení muži svou dovednost. Hrají si se zbraněmi, metají harpuny a oštěpy atato hra má svůj smysl. Eskymáci si přejí přivolati takto hojnou kořist. Potom zase muži v maskách ukazují svou zručnost v řemeslech.
Po ukončení her započíná pobožnost kolem modly. Staří i mladí muži se chopí za ruce a utvoří kolem ní velké kolo, ženy a děti vstoupí dovnitř a utvoří stejným způsobem kolo vnitřní. Muzika spustí jinou a všichni poskakují v divokém tanci, který zobrazuje rybolov a práce při něm. Jedno kolo otáčí se vpravo, druhé vlevo. Každý v kole řve, div mu hrdlo nepraskne. Hejtman stojí bez hnutí u modly. Tato modla bývá až šest metrů vysoká a je zhotovena ponejvíce z kostí mořských zvířat. Nahoře je hlava dračí a to je eskymácký pánbůh. Po tanci následuje obřad, který bývá dosti pěkný a mně se vždycky líbíval. Vykládal jsem si smysl jeho takto: Blíží se mladé, nevinné děvče - není jich při způsobu života domorodců nadbytek - a to je princezna nebo víla severu. Obyčejně to bývá dcera hejtmanova nebo jejich kapitána, který je vůdcem loveckého loďstva. Na jedné ruce drží děvče nůž, na druhé kruh. Přivedou k ní mladého medvěda, na jehož hřbet se položí kožišina stříbrné lišky. V tom okamžiku každý ustrnule vyčkává okamžiku, kdy děvče medvěda bodne svým nožem. Než se to stane, předstoupí Eskymák, který má na obli­čeji černou škrabošku z kůže a hrozí děvčeti posunky, že ji zabije, jestli medvěda píchne. Děvče hodí po něm kruhem a označí ho za zlého ducha, jenž překáží lovu. On padne na zem, jakoby se ho dotklo kouzlo kruhu, a v tom okamžiku děvče bodne medvěda. Jakmile medvěd padne, přiskočí přemožený zlý duch a stáhne zvíře. Maso se rozřeže a hejtman je dělí. Každý se třese na ten svatý podárek a každá obec byla by neštastná, kdyby si zavčas medvěda k tomu obřadu nezaopatřila.
Slavnostní hostina by se mnohému člověku z našich zemí zprotivila. Eskymáci syrové maso olizují a cumlají, tváří se spokojeně a vykládají, jako by hleděli do ráje. Muzika hraje opět a kmen táhne ještě ke hrobům, aby navštívil zemřelé a společně s nimi obřad dokonal. Pobožnost je celkem opakováním obřadů, které se konaly kolem modly, pouze zabíjení medvěda nyní odpadá a nahrazuje se jiným, prostším obřadem. Každá rodina tančí a křičí u hrobu svého příslušníka nebo kolem místa, kde hrob ten byl, pak nakapou na kousek medvědího masa pár kapek oleje a pohltí jej. Takto Eskymáci dávají najevo, jestliže jim nastávají dobré časy, že se chtí i s mrtvými podělit.
Po návštěvě hrobů navrací se kmen hromadně k modle a opět se začne hráti. Hudba i lidé vřeští. Předstoupí zase muži a ukazují svou zručnost. Obdivuhodná je zručnost, s kterou metají své harpuny. Člověk, jenž vidí hru jejich po prvé, jistě žasne. Obratnost necivilisovaného lidu neustává vy­volávati nadšení a úžas. Házejí na vejce ptačí tak, že je zasáhnou harpunou, prorazí je, ale nerozbijí. Jiný hodí oštěpem po svém sousedu, oštěp uvízne v srsti jeho kožišinového šatu, aniž člověka poraní. Jiný zase hodí po psu lasem a strhne ho k zemi, aniž zvíře poškodí.
Nato dojde na ženy. Ženské vrhají kouli z mamutí kosti na černý terč. Podivné je, že ženy házívají vždycky levou rukou. Terč je vzdálen asi 25 kroků a byla by to nesmytelná hanba, kdyby netrefila některá z Eskymaček. Ženy produkují se i tělocvikem. Posadí se některá na bednu, kterou schovávají od nákupu zboží, a točí se pak rychle podle taktu hudby na zadku tak šikovně, že se člověk nepostačí dívat. Tělo její se při tom však nesmí vůbec pohnouti.
Po těchto hrách končí se svátky a nazítří jde kmen na lov. Rybolov trvá dlouhý čas, blahobyt se vzmáhá, ústa mají, čeho sobě ráčí, žaludky se přecpávají čerstvým, syrovým masem rybím. Po zdařilém rybolovu slaví se druhé svátky, s obřady až na malé podrobnosti stejnými. Eskymáci tedy vlastně vítají jaro pobožností a prosí o dobré léto, potom děkují na podzim svým bohům, že jim dali šťastný rok a rybolov. Na znamení vděčnosti na podzim však medvěda nezabíjejí, aby nepřestal lov ani v zimě, kdyby zásoby byly snědeny a bylo potřebí sháněti nové potraviny. Neděle a jiných svátků vůbec neznají, snad proto, že celý rok je jen jeden dlouhý den a jen jedna dlouhá noc.
Musím se přiznati, že jsem v polárních krajinách nežil stále bez ženy. Našel jsem si tam holku šikovnou a zpronevěřila se mi. Dovedou to stejně provádět po celém světě. Je ustáleným zvykem polárníků, že v létě mívají děvčata, aby jim krom jiného čistila ryby. Ta práce není příjemná a ženské ruce se v ní lépe vyznají. Vybírají si obyčejně holky Eskymačky nebo z aljašských Indiánek. Tak jsem se zařídil i já. Spatně jsem si však vybral, protože jsem dbal, aby byla hezká. Vyvolil jsem si jednu devatenáctiletou a byla z Indiánů yukonských. Ona mi vařila, ryby čistila, ale život s ní byl těžký. Neznala ani slovíčka anglického, ruského nebo eskymáckého a mluvila jenom jazykem indiánským, v kterém já zase byl tenkrát neobratný. Nebylo možné s ní se správně dorozumět.
Když už byla u mne třetí měsíc, myslil jsem, že se jí musím nějak zavděčit. Dal jsem jí ušít pěkné kožišinové šaty u Eskymáků, kteří jsou v tom díle mistři. Pěkné to byly šaty, i mně se líbily a ta holka se tolik radovala, že chtěla u mne zůstat napořád. Tenkrát jsem tomu zase nebyl nakloněn jednoduše z té příčiny, že jsem holce nevěřil. A měl jsem pravdu. Brzy jsem se o tom přesvědčil. Sotva si počala myslet, že na ní visím, začala obcházet Eskymáky, s kterými jsem obchodoval, nakupovala kůže na můj účet a scho­vávala šije. Já toho zatím nepozoroval, jen jsem se divil, že se ke mně změ­nila a že jsme se mohli srozumět lépe než před tím.
Najednou přišli ti Eskymáci a požádali, abych jim dal potraviny výměnou za odvedené kůže. Já všecek zbledl, jak jsem tu novinu uslyšel, a účet Esky­máků byl velký, protože si holka nejvzácnější kůže vybírala. Když se holka, jako by nic, vrátila domů, zeptal jsem se jí, kde ty kůže jsou. Ona nepřišla do úzkých a hezky mi odpověděla, jaké že to kůže a že žádných nemá. Dokazovala mi, že se Eskymáci mýlí snad s jinou ženou polárnickou. Zavolal jsem tedy Eskymáky, kteří přišli upomínat, a oni rovnou na ni prstem ukázali. Holka spustila, že mně zrak přecházel. Sebrala nůž a chtěla si krk podřezat. Skoda, že jsem ji nenechal, abych viděl její upřímnost. Zachytil jsem ji, nůž jsem odstranil, ustrnul se nad ní, ale za tři dni přijela velrybářská lod a vzala milou holku s sebou do Nome na Aljašce. Politoval jsem ji, ale ne dlouho trvala má lítost. Ukázalo se, že v té době, co velrybářská loď blízko nás kotvila, holka potajmu všechny kožišiny moje posbírala a na tu loď zanesla. Zatím jsem byl u vody a vozil jsem domů ulovené ryby, proto jsem ničeho nepo­zoroval, že mně utekla i se zbožím. Teprve za měsíc jsem vypozoroval, kolik mne ta holka Indiánka stála.
Přepočítal jsem kůže, srovnal jsem, co požadovali Eskymáci a viděl jsem, že mi má milá udělala škodu 9000 dolarů. To byla pěkná škoda na ten čas. Naštěstí jsem si z toho ničeho nedělal, prací se dá všecko vynahradit a já přece něco při té příhodě získal. Zasmál jsem se nakonec a po vídal jsem si, že je to naposled, co jsem si udělal známost, že už holku nechci, ani rudou, ani žlutou. Však jsem i se žlutou na Kamčatce zlou měl zkušenost.
Poučil i se na dlouhou dobu, co je to Indián. Poznal jsem, jak jsou rafinovaní muži i ženy. Píše se o nich jako o smutných divoších, o nešťastných lidech, ale pravdy na tom není pomalu ani zbla. Indián aljašský je pocvičenější v ledačems než bílý člověk a zkažený je zrovna tak jako ten bílý. Je majetníkem obchodů a šidí dvakrát víc než běloch, těží ze zlatých dolů a nejraději jako slepý tygr na cizím, je zchytralý a prohnaný a moji přátelé mi dokazovali, že by se hodil i do parlamentu.
Tuze pozdě přišlo mi na rozum, že jsem při svých,námluvách důkladně chybil. Ukázal jsem děvčeti přívětivou lidskou tvář a ona to považovala za hloupost a slabost. Muž v arktických krajích jde na ženu skoro jak na psa s bičem. I když jí zrovna nebije, dává jí najevo, že si jí mnoho neváží. Žena je v četných rodinách jako domácím zvířetem, které přijde cenou hned za psem. Dělá nejtěžší práci doma, když muž je na lovu. Eskymák, je-li doma, prohání ji, aby nezahálela ani vteřinu. Nevrací-li se dlouhý čas, i žena musí na lov nejblíže bydliště, chce-li ona a děti jísti. Jestliže přijde čas hladovění, lepší část zbytků z odměřeného jídla dostane pes a zbytky po psech žena. Vždyť pes pomáhá lovit a nesmí zdechnouti.
Pěkný obraz eskymáckého poměru k ženě podává nám ostatně již průběh námluv a vyznání lásky. U některých kmenů mladý muž nenabízí dívce svou ruku, jak to říkáváme my, nýbrž svou nohu. Chce-li totiž děvčeti projeviti náklonnost, vejde do obydlí dívčina a nastaví vyvolené svého srdce nohu, aby mu zula obuv. Hodlá-li dívka přijmouti toto vyznání lásky, poklekne poslušně a obuv zuje. To je první kousek peprné práce manželské už před svatbou. Musí se povážiti, že eskymácký švihák nenosí ponožek ani polobotek, nýbrž obouvá si čtvery nebo patery boty, některé srstí dovnitř, jiné srstí navrh. Obuv chrání nohu před mrazem i před otlačením na ostrých hranách ledu.
Ku podivu dívka poctěná nabídnutím nohy a sňatku se blaženě usmívá a zardívá se, pokud to její snědá pleť dovoluje. Položí se na znak na zemi jako některá mláďátka, když ssají, vezme do zubů opatek obuvi ženichovy a zuby ji stáhne.
Byl jsem přece bílý (kabeluna), choval jsem se po kabelunsku a nebyl bych se odhodlal ucházeti se o eskymácké děvče. Když jsem to zkusil s jinou, chytla mne, ne za opatek, ale za kapsu. Takto však končívá milování zhusta na celém světě.

Kde se rozkládají ledová horstva, tam ihned započíná lov. Hledá se mladá zvěř, která má ve skalách doupata. Kůže z mláďat má největší cenu, poněvadž má jemnou srst a jde hojně na odbyt; není-li srst dobře vyvinuta, upravuje se z takových kožišin měkký spodní šat. Kůže vydělává se jednoduše, suší se na slunci; jakmile uschne, bere si ji eskymácký lovec na nahé tělo syrovou stranou do lůžka, dokud kůže nezvláční; pak ji znovu rozvěšují, mnou a vyškrabují. Když se prádlo šije z vydělaných koží, připravují si eskymácké ženy střih, ale nekreslí jej, poněvadž nemají čím, nýbrž vykusují ho svými zuby. Eskymačka vykonává vůbec rozličné práce svými ústy a huba její je tedy užitečnější nástroj než u ženských v Evropě. Ona hubou oplachuje nádoby, olizuje malé děti místo umývání, čistí jazykem boty manželovy, když přijde z lovu, pomáhá jím zpracovávat ulovené kůže. To se rozumí, že hubička takových úst by nebyla nijak milá a hezká. Z toho důvodu asi vznikl známý způsob eskymáckého líbání. Tam si zamilovaní a příbuzní projevují lásku tím, že si o sebe otírají nosy.
Jaro je čas výprav a hledání štěstí. Říká se, kdo leží na jaře, že by si mohl lehnout do hrobu. To znamená, jestli si nenaloví na jaře, že bude mřít v zimě hladem...

...Jednou jsem byl na ostrově Tadeuszu odevzdávat spravované pasti. Tam právě měli smutný den, zemřel tu nějaký starý polárník, zrovna ho odnášeli do skal, aby ho tam zahrabali do věčného sněhu. Jeho sousedé mi řekli, že ten člověk neměl nikoho na světě, že to byl dobrý polárník, dobrý kamarád, taky po něm zůstaly saně, postroje zbraně, munice a teplé boty. Já jsem nováček, probíjím se těžko a poctivě. Prostě a zkrátka, abych si to všechno vzal, jistě mi jeho věci přinesou štěstí...

... str.186

Majitelé losích farem dojí losí krávy a z namodralého mléka dělají sýry, smrad, který dělají tyto výrobky, je strašlivý, ale jídélko je to chutné a zdravé, protože losi jsou krmeni nejlepší stravou a mechem. Když zvíře žere jenom mech, tak je mléko špatné a sýr taky. Jednou jsem si udělal z losího mléka kávu a břicho to odstonalo. Na losí mléko mne podruhé nikdo neužil... Za ohromnými stády králíků a zajíců přicházejí zpravidla velké vlčí smečky. To už jsme bývali opatrní. Jednou se však stalo, že jsme museli všichni zčerstva na stromy, protože nenadále se objevila smečka asi padesáti vlků těsně za námi. V tom případě to bylo ovšem víc z opatrnosti, protože vlka ani nenapadne pustit se do člověka, má-li před sebou takovou spoustu lepšího masa. Mnohem horší než vlk je rosomák; před ním si není lovec nikdy jist na Mackenzie, na Koboku, na Kuyukuku, v Rocky Mountains a ani zde; jsou všude stejní...

... str.188

Mezi dvě oka, umístěné za sebou, jsme kladli do sněhu zaječí hlavu. Smyčka bývala ve výši čtrnácti palců pro rysy a pro zajíce jenom osm palců od země. Lidé žijící v Evropských městech se mohou smát takovým podrobnostem; ale kdyby věděli, čeho všeho bylo potřeba, aby se získala taková zkušenost, kolik životů padlo, kolik lidí v nezdaru propadlo zoufalství...

... str.235.

Maličký Dawson Tom byl povoláním cowboy. Pochybuji, že by byl kdo uměl lépe házet lasem než on. Stejně vynikal v umění střeleckém, v něm zastiňoval kdekoho, třebas na severu špatných živých střelců skorem není...

... str.267.

Ačkoli byla nejsevernější Kanada hodně z ruky a ačkoli to byly pustiny opravdu strašlivé, byl to přece jenom opravdový ráj pro opravdového lovce, a abych řekl pravdu, právě sem jsem zajížděl nejraději, taky snad už proto, že jsem vlastně nebezpečí a trampoty - miloval. Zde se totiž mohl uplatnit jenom opravdový muž a opravdový znalec severu i loveckého povolání.
My z ostrovů Novosibiřských jsme vyráželi do severní Kanady v zimě podle řeky Mackenzie do Skalnatých hor, kde mívala zvěř kožišinu nejlepší. Měli jsme tu čtyři hlavní rozsáhlá loviště, která jsme střídali rok po roku tak, že páté zimy jsme zase táhli na loviště, kde jsme byli poprvé. Tam se totiž zatím zvěř, prořídlá prvním lovem, zase řádně rozmnožila.
Nejčastěji jsme se sjížděli z Novosibiřských ostrovů koncem září lodí nebo v říjnu, kdy už je moře zamrzlé, saněmi po ledě. Konečný sraz býval na Figurinu, nejsever­nějším ostrově našeho souostroví, pokud bylo tehdy obyd­lené, odtud pak jsme se vydali přímo na ostrov Herschlův, v ústí řeky Mackenzie. Jedeme-li lodí, objíždí napřed parník hned začátkem září všechny ostrovy od ostrovů Medvědích až k Figurinu. Na takové benzínové lodi bývá deset až patnáct loveckých výprav, u každé výpravy pak je sedm až třicet, ba někdy i sto lovců.
Každý lovec má jedny saně se psy, na saních pak velké zásoby všeho, čeho je třeba pro život v zasněžených pralesích přes celou zimu: benzínová nebo petrolejová kamna, lampu a petrolej do ní, kotlík na vaření, stanové plachty a tyče, kožišinové pokrývky, plachty pro psy, rozličná nářadí, součásti pro postavení dřevěné chýše, hlavně dveře, okenní rámy a tabulky silného skla, šest až deset pušek, mezi nimi dvouhlavňovou kulovnici pro střely dum-dum na medvědy, velkou brokovnici na vlky a rosomáky, revolvery, nože, desítky až sta pastí, zásoby jedu a jedovatých mastí, zásobní prádlo a oděv, konečně zásoby živobytí, sůl, pepř, čaj, fazole, tabák - nu, to by bylo pomalu asi všechno. Na sobě má každý lovec pevné a teplé medvědí kalhoty, vůbec celý je obalen kožišinami od hlavy do paty, na nohou má maklaky, na rukou troj­násobné rukavice, hedvábné, krysí a sobí, vždy v severní Kanadě ukazuje zima také co umí, a člověk, zvláště lovec, musí být proti ní řádně vyzbrojen.
Na lovy do severní Kanady musíme v zimě, protože v té době má zvěř nejlepší kožišinu. Nechodíval jsem tam ovšem každého roku, jindy se hodila obchodní nebo povoznická cesta na Aljašku, tu zase jsem byl vyřáděn, protože jsem měl příliš dobrý lov minule, nebo konečně jsem seděl doma ve své jeskyni, to hlavně tenkrát, strávil-li jsem léto šťastným lovem v Ledovém moři.
Ale rok po nešťastné výpravě za zlatem, když to tak špatně dopadlo, rád jsem se přihlásil do velké výpravy na Kanadu, už také proto, že jelo tolik mých dobrých přátel. Byl tu MacDonald, Oerrel, NaAnko a jeho druhové, mno­ho Eskymáků i bílých polárníků z okolních ostrovů. -
Polárníci, odsouzení často trávit měsíce a měsíce o samotě, jsou ve společnosti tím hovornější. Cestou na lodi se jí, spí, kouří a vykládá, protože o psy a jiné nutné práce se starají Eskymáci. Všichni vypravují, co se přihodilo v uply­nulém létě, nebo, ještě častěji, v uplynulém desítiletí. Tak člověk slyší každého dne třeba po desáté nebo po padesáté historku, kterou už dávno zná bezmála zpaměti, ale kterou si přesto znovu rád poslechne, zvláště když vyprávěč si vzpomene na nějakou neznámou zajímavou podrobnost. Já sám jsem vykládal o svých dobrodružstvích, hlavně o své cestě Sibiří, každého roku znovu a znovu, a všichni rádi poslouchali. Nováčci se cestou už předem zasvěcují, na ty pak, kteří tu byli loni a kteří tu letos nejsou proto, že zatím někde složili kosti, se příliš nevzpomíná. Přátelství jde u nás na severu právě jenom až ke hrobu. Za hrob ne. Kdo umřel, umřel, toho není, a není potřeba na něho myslet a vzpomínat. Nám je třeba žít a myslet jenom na to, abychom dostali co nejvíce kožišin a vyměnili je co nej­výhodněji za živobytí na celý příští rok.
Jeli jsme samí muži. Bývá to tak skoro vždycky. Jenom tu a tam si někdo dovolí vzít s sebou ženy; bývají to ob­vykle ženské z kmenů žijících v oblasti Beringova moře. Ty ženy kladou na lovištích železa a prohlížejí je každý den, sekají dříví nebo stahují kůže, čistí je a vydělávají hned na místě. Většinou jsou to míšenky, protože čisto­krevné ženy severních kmenů, které neznají čistotu, bě­lošskému nosu příliš páchnou. Ostatně ani tyto ženy ne­pustí lovci třebas k vaření, tuto práci obstarávají vždycky čistotnější muži.
Naše loď mířila přímo na ostrov Herschlův, kde přistála. Ted už přicházely starosti. Jednak jsme se museli postarat, aby byla loď řádně vytažena na souš, kdo měl pokdy, cho­dil ještě po skladištích, jistě nejsevernějších na celém světě, a dokupoval všelijaké potřeby, které nám chyběly. Já sám jsem šel nakoupit, abych měl také zboží na výměnu, doplnil jsem ještě svou velkou zásobu rezervních nových pastí, nakoupil jsem munice, ještě jsem si přibral dynamitu, abychom si popřípadě mohli vystřílet obydlí v nějaké skále, a tak jsem měl pomalu všechny potřeby pro pochod k jihu i na celou zimu.
Z Herschlova ostrova netáhneme k lovištím ve Skalných horách vždycky touže cestou. V nejpříznivějším případě, podaří-li se nám vyrazit z ostrova Figurinu hodně brzy a dosáhnout Herschlova ostrova před prvními mrazy, jedeme lodí proti proudu řeky Mackenzie, až asi sto osm­desát kilometrů do nitra země, kde se začínají pralesy. Tady zastavíme a zhotovíme z poražených stromů klády, po kterých jako po kolejích povytáhneme loď kladkostro­jem na břeh. Dva lidé zpravidla zůstanou na lodi, která nás na jaře, až led s řeky odejde, zaveze zpátky k Herschlovu ostrovu. V řece pluje v té době velmi mnoho žlutého bahna a břehy jsou všude jako stvořené pro bezpečné při­stání, zvláště tam, kde jsou písečné pahrbky.
Jestliže je už na řece Mackenzie led aspoň deset palců silný, pak je taky hej, to si to natíráme přímo po řece ve­lice pohodlně a bez nebezpečí. Mnohem hůře však je, když řeka ještě dobře zamrzlá není, nebo, zvláště na zpáteční cestě, když led už odešel. Tak tomu bývá nejčastěji. Pak musíme po tundře, několik kilometrů nebo i desítek kilo­metrů od řeky, až k úpatí Skalných hor.
Tento rok se na řece Mackenzie už sice tvořil led, ale byl to ještě jenom škraloup. Viděli" jsme hned, že letos ne­bude nijak lehká cesta, protože to po řece nepůjde. Pravda, mohli jsme čekat, až led zesílí, ale takové čekání je trochu drahé, protože tu člověk může trčet i týdny. Nebo uhodí krutá zima naráz, přijdou vánice, mrazy, a to se potom těžko jde. Bylo jisté, že musíme vyrazit ihned, že tedy po­táhneme tundrou.
Loď se zatím pilně připravovala, aby byla zajištěna před nečasem a před zloději. Kdo mohl, upravoval náklad na svých saních, krmil psy a chystal se na tu těžkou cestu.
Co se tak hmoždíme, vrací se z potulky po ostrově a po lodích můj starý přítel, náš novosibirský náčelník MacDonald. Přichází radostně, volá nás všechny dohromady a povídá:
„Hoši, připluli sem zlatokopové, máme společnou cestu. Chtěli by jít s námi. Mají toho tolik, že to sami nezmohou."
Vida, začíná se to dobře, pomyslili jsme si.
„No, ale jenom jestli nám mohou tu dopravu zapla­tit?"
MacDonald nato, že to už je jeho věc, ti lidé prý jsou na tom tuze dobře, ztratit na nich nemůžeme. Obhlédl si už jejich stroje, psy i saně, a je vidět, že to není žádná žebrota. Jenom by snad vadilo, že toho nákladu je moc.
To se rozumí, MacDonald jenom žertoval. Pro nás bylo tím líp, čím toho bylo víc, aspoň jsme si mohli přivydělat povoznickou prací, půjčením psího spřežení a hlavně přilo­žením vlastních dlaní k práci. Konečně nebylo nás málo, taková spousta bílých silných mužů, psů a Eskymáků, ti už přece dovedou něco dopravit.
Jdeme tedy k té zlatokopecké výpravě, prohlížíme si ty muže, a řeknu hned, že se nám zdáli dobří. Tak jsme se s nimi dohadovali. Měli těch kotlů, motorů a všelijakých věcí, potřebných pro dolování, trochu moc, ale všechno jsme to hned začali urovnávat. Kdo mohl, vzal na své saně něco z jejich věcí, některé saně jsme vůbec vyklidili a zatížili těžkým strojem, mnoho se toho vešlo také na saně jejich, a tak netrvalo ani dvě hodiny, a všecky ty ve­liké náklady byly pořádně naloženy a první saně se vydá­valy na cestu. Za chvilku byla v pohybu celá karavana psích smeček. Někde bylo zapřaženo psů více, jinde míň, podle toho, jak těžký byl náklad.
Ale popsat nedovedu hrůzy toho pochodu. Cesta trvala dvanáct dní; museli jsme dělat velké okliky, obcházet di­voká, holá pohoří. Denně jsme urazili někdy padesát kilo­metrů, ale někdy jenom pět. Všude po tundře ležel sníh, ale nebylo ho mnoho, což bylo tím nepříjemnější, protože na tundře, rozsekané polárními bouřemi, jsou mezi lišejní­kovými pahrbky na metr hluboké klikaté příkopy, a když nejsou vysoko zasněžené, je hrozně svízelné táhnout tudy se psy a s těžce naloženými saněmi. Opravdový sníh tu napadne teprve v polovici listopadu, v té době však už musí být lovci z tunder venku na místech, kam mají namířeno a kde se míní usadit přes celou zimu, protože už zvolna při­cházejí polární tmy.
Takové tmy tady nejsou sice tak hrozné jako na Novo­sibiřských ostrovech, tu a tam kolem poledne jsme přece jenom zachytili nějaký ten paprsek, ale musili jsme být na pochodu denně mnoho hodin, často jsme musili svítit reflektory. Člověk, který tady nebyl, sotva si dovede před­stavit zápas s tundrou, když za svitu reflektorů zdvíhají vysílení lovci převržené saně z příkopu, kde voda. Pořádně tu mohou žít lidé, třebas jenom přechodně. Takový lovec tu loví tuleně, mrože a ryby.
Někteří tu vydrželi i několik let a žili někdy bezmála bez ohně, naučili se jíst syrové maso a podobali se nakonec svými zvyky skoro zvířatům. Francouz Syljean, kterého jsem osobně dobře znal, byl právě jeden z nich. Jeho ži­votní příběh je opravdu neuvěřitelný.
Byl to bělovlasý stařec s vousy spadajícími pod pás, ale dosud statný. V obličeji byl zarostlý jako opice, měl vousy dokonce i pod očima. V létě chodil ze tří čtvrtin nahý. Byl z nejotužilejších lidí, jaké jsem kdy znal. Zpravidla od nás koupil sůl a koření, trochu mouky, čaje a cukru. To mu stačilo, kávu ani čokoládu nebo kakao si nebral, ba ani fazole. Zásoby si odvážel s dvěma medvědy, kteří byli kro­mě několika psů jediní jeho přátelé. ®il vždycky mezi námi kratičko, pak si všecko odvezl k mořskému pobřeží do tunder. Vyznal se dokonale ve všech krajích severní Kanady i na ostrovech severně od americké pevniny. Zde v Kanadě nelovil nic než právě pišťuchy. Zimu co zimu míval osm až deset tisíc takových kožišin. Takto žil v nejsevernější Kanadě mnoho let, jenom tu a tam se objevil mezi Indiány a Eskymáky na řece, kam už za ním zajížděli obchodníci s kožišinami, kteří ho dobře znali. Někdy se však pustil na ostrovy severně od Kanady a lovil tam tuleně, mrože a lo­sosy. Zmiňoval se o Eskymácích, kteří žili a umírali v nej­severnějších končinách, o domorodcích, kteří přitáhli na tyto ostrovy z grónské strany a žili tam několik let, ale pak se zase vytratili, kam, to nevěděl. Jednou žil prý s několika Eskymáky společně v jedné díře, až všichni pomřeli; zůstal tu sám krátkou dobu a pak zase táhl na jih do severní Kanady. Ten člověk prožil na těchto ostrovech mnoho let.
Vypravoval nám vždycky rád o svých osudech. Když mu bylo sedmnáct, přijel na sever z Ameriky na velrybářské lodi. Zaměstnání se mu nelíbilo, měl surového kapitána, a tak mu nakonec zároveň s pěti nebo šesti námořníky poblíž Herschlova ostrova utekl. Kapitán s ostatním muž­stvem, se pustil za nimi do tunder, ba až k pralesům severní Kanady, protože mužstvo potřeboval jako soli. Ale hledali marně. Uprchlíci dosáhli pralesa a hor a tak se stihatelé musili vrátit na loď. Syljean se svými druhy táhli dál na jihovýchod pralesy a živili se jenom masem zvěře. Naštěstí si s sebou při útěku vzali zbraně a stříleli; brzy jim však došel oheň a museli se učit jíst syrové maso. Jak tu žili, sám pánbůh ví. Syljean vypravoval vždycky dojat o ně­jakém Oskarovi, který s ním zůstal nakonec sám, když ostatní nevydrželi strasti tohoto života a pomřeli.
Tito dva osamělí druhové počali ponenáhlu lovit pišťu­chy. Donutila je k tomu, jak Syljean vypravoval, nouze. Viděli je pobíhat na tundrách a napadlo je, nemohli-li by se živit jejich masem. Pustili se mezi ně a začali je tlouci klackem. Měli však co dělat, aby vyvázli se zdravou kůží, protože zvířata, která napřed nevěděla, oč jde, se na ně nakonec vrhla a zle je pokousala zuby ostrými jako břitva. Krysy jim výtečně chutnaly, zároveň si však všimli jejich hebkého kožíšku a kožišiny schovávali.
Na svých toulkách pralesy dostali se konečně až k esky­máckým rezervacím na řece Mackenzie, a tu jim nastal nový život. Prodali kožišiny velmi dobře a zmiňovali se o tom, že v krajích, kde žijí, je těchto krys nesmírná spou­sta. Dobří Indiáni jim poradili, že mají tato zvířata lovit pomocí cvičených psů a vody. Za kožišiny, které zde pro­dali, koupili si obrovské zásoby všeho, co potřebovali, nadělali si klecí, koupili si cvičené psy a táhli zpět k svému lovišti.
Nového pohodlného způsobu života Oskar nesnesl. Změna, hlavně vařené jídlo, působila na něho tak, že náhle onemocněl a zemřel. Od té doby neměl Syljean žádného přítele a ani nikoho nevyhledával. Stal se mistrem v lovení pišťuch vodou, a zajížděl tu a tam na řeku, kde prodával ohromná množství krysích kožišin. Trvalo to, pravda, několik let, než se seznámil se všemi obchodníky, ale pak sem přijížděli za ním. Když potom začal prodávat pravidelně, poptávka po těchto kožišinách stoupla, ruka­vice z pišťuch přišly do módy a cena kožíšku stoupla v jednom roce až na šedesát dolarů za kus. Myslili jsme na Syljeana všichni, protože jsme byli zvě­daví, zda je ten člověk ještě vůbec mezi živými. Najednou volání zpředu: „Syljean! Syljean!" a brzo zastavovaly jedny saně po druhých na známé kótě, a protože už byl čas nechat odpočinout psy i lidi, rozbili jsme tu tábor, když jsme se s dědou jaksepatří uvítali. Ten člověk už zase prosmýčil celé světy, nic se na něm nezměnilo, byl jako vždycky, čekal na nás, aby si koupil věci, které potřebo­val.
Vyptávali jsme se ho na kdeco. Vykládal nám o novin­kách celého severu, a když už nebylo o čem vypravovat, spustil svou starou historii, kterou jsme od něho slyšeli už nejméně desetkrát.
Ale jednak z úcty k němu a jednak proto, že tu byli také lidé, kteří ten příběh neslyšeli z úst samotného Syljeana, nechali jsme ho vypravovat, a dokonce jsme si to i rádi zno­vu poslechli, protože člověk přece v denních starostech leccos z toho zapomněl. Sám jsem ten příběh vypravoval nesčetněkrát a rád vypravuji i teď, protože mimo jiné je dobrým obrázkem tehdejších poměrů v těchto ztracených pustinách.
Benzínová kamínka ve stanu dobře hřála, když Syljean začal;
„Víte, jací jsou v Dawsonu blázni." Podíval se kolem dokola, a když jsme všichni přisvědčili, že to dobře víme, pokračoval:
„Dnes jsou blázni. Ale to ještě není nic proti tomu, jací byli před lety. Tak si dovedete dobře představit, jací to byli lidé. Bláznění za zlatem tam bylo zrovna největší, každý chtěl být milionářem, když se najednou začala po­maloučku šířit zpráva, že ty pravé zlaté poklady nejsou na Aljašce, ale že jsou u Velkého Mrtvého Medvědího jezera. Tehdy se o tom jezeře vědělo málo, myslím zrovna tolik, co se o něm ví dnes. Já jsem to tam sám projezdil, znám tu krajinu trochu, ale zlato jsem tam nehledal, ne­vím, je-li tam jaké. Mé hnáty už na to nejsou. Dobrá. Já tam ty cesty znám, ale v Dawsonu se o nich vědělo málo. Zato však pověst o ohromných bohatstvích toho jezera rostla a rostla, a najednou se v Dawsonu v ba­rech, na ulicích a vůbec všude o ničem ne­mluvilo, než o Velkém Mrtvém Medvědím jezeru. Tu se našlo několik podnikavých lidí, kteří začali pátrat, kdo vlastně tu pověst roztrušuje a kdo ji sem přinesl. Ti lidé si dali práci, pátrali a hledali, až zjistili, že si to poví­dají mezi sebou Indiáni. Prospektoři se k nim vypravili, vyptávali se na to, a konečně našli mladého Indiána, který jim mohl celou tu věc vyložit od samého počátku. Dejte dobrý pozor, co ten mladý Indián vypravoval prospektorům. Tohle:
Jeho otec a ještě jeden Indián se vypravili s Eskymáky na lov ryb vysoko na sever. Nalovili a vraceli se. Dosáhli až mysu Columbia na konci světa, tady pak usušili na slunci ryby, aby měli dost potravin pro sebe a pro své psy. Když práci ukončili, pustili se zpátky do věčných pustin severní Kanady. Cestovali dlouho, až konečně přišli na Ztracené cesty. Tu musili udělat velkou okliku a dostali se k Ďáblovým horám. Obešli je a zvolna se blížili k Medvědí pustině.
Ale ještě než vkročili do pustiny, rozhodli se u jedné skály, že se tady utáboří. Vypřáhli psy, rozdělali oheň a vařili si. Ale když přicházel podvečer, řekli si, že bude dobře vypátrat zde zvěř. Tak se vydali po skupinách různý­mi směry. Otec a druhý Indián šli spolu, protože to byli nejvěrnější přátelé. Chodili, prohlíželi každou jeskyni, ale nikde nic živého. Najednou přijdou do jeskyně, která vy­padá jako ráj krápníků. Prohlížejí si to a říkají si, že by se zde nocovalo lépe než na tom prvním místě. Tak jdou a volají Eskymáky, kteří sem hned běželi, a jak tu díru spatřili, hned pobíhali z místa na místo a všechno si důklad­ně prohlíželi. A tu objevili v jeskyni, hádejte co, neuvěříte, velké otevřené jezero tam objevili, věřte nebo nevěřte.
Celá výprava se ubytovala v jeskyni. Eskymáci hned ulehli a spali. Ale oba Indiáni dlouho ještě spolu hovořili o tom, co by měli podniknout. Byla už pokročilá noc, vykládají, vykládají, a tu najednou se rozšíří po jeskyni velká záře. Indiáni skočí jako střelení a hned spěchají...

... str.292.

Místy v pralesích jsme si musili pracně prosekávat stezku, když jsme neměli namířeno směrem, kudy vedly prosekané stezičky. Takových stezek ostatně bylo na severu ještě velmi pořídku; některé se teprve prosekávaly. Obvyk­le vedly k větším indiánským rezervacím. Nejčastěji jsem však cestoval palouky mezi pralesy. Obcházením pralesů jsme leckde ztráceli hrůzu času, protože jsme musili dělat ohromné okliky; často dny a dny jsme obcházeli prales, kterým by člověk jinak prošel za nějakou hodinu. Ale měli jsme saně a psy, a s tím vjet přímo do pralesa by byla marná námaha.
Ale teď jsme tu šťastně byli; to znamenalo především přesně rozdělit práci v loveckém táboře. Někteří rubali a sváželi dříví, jiní zase vařili pro všechny, protože ti, kdo jsou zatím v pralese na lovu, přicházejí až k večeru. Nej­více se nadřou ti, kteří kácejí stromy. Ale topit se musí, kamínka musí být stále rozpálená, proto vždycky v noci každý z lovců na dvě nebo na tři hodiny bdí a udržuje oheň, aby dotěrný mráz zahnal.
Když jsme v jiných letech lovili přímo mezi skalami ve Skalných horách, nebydlili jsme v kabinách, ale vystříleli jsme si dynamitem díry ve skalách, a tam jsme také po třech nebo po čtyřech žili. Taková díra je ještě bezpečnější útulek než kabina, protože ve dne, kdy zuří bouře a z hor lítají kamínky a vichr vrhá s hvízdotem písek proti všemu, vniká i do kabin nejlíp stavěných krutá zima. Po takové bouři zato najdeme často tu a tam padlou zvěř, která včas nenašla závětří, byla zasažena orkánem a ubita.
Na tomtéž místě bydlíváme celou zimu. Ráno vstáváme ve tři, v pět odpoledne jdeme spát. Před vlky není stra­chu; kolem hoří ohně, aby naši psi, kteří spí venku na plachtě, netrpěli zimou. Často se stane, že vlci obklopí naše obydlí v kruhu a vyjí. Pak začínají výt naši psi taky; v tomhle pekelném koncertě nemůže znavený lovec usnout, převaluje se z boku na bok a proklíná hlasitě všechny vlky i psy na světě.
Začátek lovu, to znamená klást pasti. Nakladou se asi deset kilometrů od tábora, daleko od míst, kde se střílí, aby lišky, rosomáci, chocholiny, zajíci, rysi, havoliny a jiná srstnatá zvěř, pro kterou jsou pasti určeny, nebyla střelnými ranami plašena a z kraje neprchala. Pasti klademe vždycky poblíž řek nebo potoků, kam zvěř houfně chodívá. Pastí je dlouhá řada; jsou od sebe vzdáleny jenom asi dvě stopy. Před pastí ve sněhu je položeno maso, ze strany pak leží kus masa otráveného. Těsně u pasti otrávené maso není, protože lovec je raději, chytí-li zvěř živou. Prodá ji pak Indiánům do farem u řeky Mackenzie na křížení. Každá past je uvázána na řetězu. Kus dřeva se zarazí hluboko do země a řetěz i s pastí se upevní. Nemůže-li se dřevo pro tuhou půdu hluboko zarazit a viklá se, udělá se silnějším dřevem hluboký a široký otvor, menší klacek se pak postaví do otvoru a zalije vodou. Voda zmrzne, a dře­vo drží pak ještě pevněji. Chycená zvěř sebou může mlátit celé hodiny, kolík ven nedostane a neosvobodí se.
Past je zasypána sněhem, a zvěř, která táhne za nalíče­ným masem, chytí se obvykle za hlavu nebo za tlapu. Vždycky třetí nebo čtvrtý den se jdeme na pasti podívat. Někdy člověk spráskne ruce a skáče radostí, když obchází své pasti. Myslel jsem si leckdy, že ta zvěř přece jenom nemá všech pět pohromadě, vždyť někdy bylo vedle pastí plno vzácných zvířat, jejichž kožešina představuje hezkou hromadu dolarů.
Někdy zase ovšem chodí zklamaný lovec od pasti k pasti, a nikde nic. Stalo se už dokonce, že některý lovec neulovil Ba celou zimu vůbec nic. Někdy totiž, jak jsem se už zmínil, určitý druh zvěře docela vymře, a objevuje se v nesmírných silách na jiném místě, nebo zase v jiném roce. Vždycky do údobí čtyř až sedmi let nějaké zvíře vymizí, a jinde zase pobíhá v takovém množství, že člověk nepotřebuje ani pušky, stačí jenom chodit mezi zvěří a mávat kolem sebe klackem. Někteří moji přátelé nalovili tak přes zimu kožišin až za stopadesát tisíc dolarů v severských cenách, ale pak třebas tři nebo čtyři roky za sebou skoro vůbec nic. V hubených letech je ovšem návrat domů trpký. ...

... str.303.

Když lovec zastřelí medvěda po zimním spánku, by nesmrděl po rybách, podívá se mu nejprve na zuby, jak je starý. Kýty z mladého medvěda, které jsou pořádné, se pak rozřežou na řízky, tlusté asi půl druhého palce. Řízky se pověsí a dají se sušit. Visí pět až šest týdnů. Maso vyschne tak, že všech řízků z obou kýt je pak sotva na stopu tlusto, když visí vedle sebe. Až je maso suché, teprve se sundá. Vezme se slanina z japonských vepřů, na dlouho řezaná, takové dlouhé pentle to jsou, řízky se pentlemi obtočí a hřebíčky se přibijí do masa. Teprve, když je slanina obtočena kolem řízků, stáhne se všechno drátem a hřebíčky se vyndají. Teď se řízky s touto slaninou udí osm dní v kouři z doutnajícího dřeva sibiřských bříz. Jakmile se maso vyudí, kýty se rozřežou na kostky a ty se naloží do sudu. Zalijí se vodou, trošku osolí, do vody se dá ocet, suchá jablka, suché švestky, všelijaké koření, podle toho jak se komu ráčí. Nahoře se pak sud přikryje deskou, převalí a několikrát překulí, načež se postaví. Tak se nechá v sudě šest týdnů. Čím déle je maso v tom láku, tím více zase nabývá na objemu. Jednoho krásného dne, to už obvykle v jeskyni na Nové Sibiři, mne napadne udělat si dobrý den. Tu vezmu maso ze soudku a uložím do vlažné vody, aby se lák vyluhoval. Ve vodě se maso nechá celou noc, ráno se voda sleje a maso se poleje novou vodou, tentokrát však vařící. Tím se docela zbaví octové příchuti. Pak se omyje znovu ve vlažné vodě a hodí do hrnce, vezme se sádlo, cibulka a dusí se. Na kastrůlek se dá kousek másla, které tu míváme v sudech po padesáti až sto librách. Máslo se rozškvaří a přidá se kmín, kousky masa se opekou, hodí se do hrnce zpátky a povaří. Tu dostane maso krásně hnědou barvu. Teď si uděláme omáčku ze smetany, všelijakého koření, rajských jablíček a worcesterské esence; té dáme do celé dávky asi dvě nebo tři lžíce. Snědl jsem často za měsíc tři medvědy...

Losos na másle...

... str.337.

Za 70 dní arktického léta... Často jsme pozorovali lední medvědy, jak loví tuleně a mrože. Medvěd pluje v jezeře, jenom čenich mu čouhá z vody; pluje neobyčejně tiše, při přílivu vystoupí nenápadně na té straně jezera, kde stádo neleží, pak je obejde zezadu a odtud přepadá zvířata, která civějí k vodě. Vrhne se mezi ně a fackuje je předními tlapami tak, že ta zvěř lítá na všechny strany. My se krčíme opodál za krou a válíme se smíchem, protože medvědovi ovoce jeho námahy ovšem vezmeme...
Když zvíře uhynulé v ledové bouři dobře rozmrzne, stahuje se prostě rukama; ale když není dosti změklé, tak se pověsí na koly s roztaženýma nohama hlavou dolů jako prase u řezníka, kůže se na nohách rozřízne a zavěsí se na ní těžký kámen, načež se postaví na slunce. Působením slunka maso měkne a váhou kamene se kožešina pomaloučku stahuje. Tak slunko pracuje za Eskymáka.

... str.348.

Proti skvělým kožešinám zvěře v Ledovém moři jsou i báječné kožešiny zvěře kanadské a aljašské utěrkami na prach... Nejkrásnější arktické vydry žijí mezi 84. a 86. stupněm. Jejich kožešina je bílá jako sníh a krásně zkadeřavá. Eskymačky češou takovou kožešinu někdy až dva měsíce. Mají dvě dřívka proti sobě jako stříšku. Kožešina se na dřívka natáhne a upevní, a teď do ní Eskymačky bijí z obou stran dlouhým hřebenem a rozčesávají sněhobílý vlas. Dřív ještě se ovšem kožešina pořádně vypere jemným práškovým mýdlem. Když se uloží ve vodě, řádně nabobtná. Tak si Eskymačka jednou za dlouhatánský čas umyje důkladně ruce.

Davsoňe dňe 21/5 1931.

Važeny pane Kunovsky. Dneska 21/5 jsem obdržel od Vas to psaňi ktere jste mňe zeslal. To psaňi bylo 35 dňi na cestě. Daleje vam zděluji, že jsem tu častku od 3 dollaru od vas obdržel. Zeslal jsem vam taky zato veliko novinu všelijakech objeveňi a popisi stoho kraje. Zeslal jsem vam taky všelijake obrazky ktere jsem pravoručňe a přirodňe těch pamatňich objeveňi odebiral. Pravda! bylo to na lovu dobra příhoda k takovem mistam přijit. Odeberte jsi to kresleňi na podobizňi stroj a dělejte si kartečky stoho na prodej. Jeto vzacna pamatka z polarnich končin, ktera už je millioni roku stara. A, když jsi dobře při tom vydělate, tak jsi možete zas nějakou častku peňez zeslat, na vaše poštovňi outrati. Ja jsem zeslal panu Kostroňu všelijake kreslene obrazky a ja myslim že on vam jich pokazal. Dalejc jsem mu zeslal dva ročňi kalendaře, bez psaňi, ten jeden patři vam a ten druhi jemu. Tak jestli jste ho nedostal, tak ho od něho požadejte. Stalo by jse že by on o tom ňic nevěděl tak jse možna ty kalendaře po cestě ztratili! Já jsem jich zeslal druhou třidou počtou v měsici březnu. Nedostali jste jich ale, tak mňe nechejte o tom vědět pro jistotu. Dalejc vam pišu že jsem byl 48 dňi na cestě nazad do Davsonu. Zajimal jsem jse naramňe na tom kraji těch věčnych pustin a pralesoch. Po cestě jsem zetkal zcelema stadama karabu a musu. Nestřelil jsem ale po žadnym těch zvěři, poněvač byl ten čas, když jse zvěře běha, a to maso byva nechutne. Zmedvědama jsem jse jen dvakrat zešel, ale bez nebezpeči. Zyma je tady neustale, dešt a sněh pada neustale. Na velky patek, jsme mňeli 60 stupňu pod nulou polarňim kruhu. Ten čas když jsem odcestoval tak jsem mňel pruměrňe zymu od 20 do 48 stupňu pod nulou. Deň jako deň.

Davson dne 11/11 1931

33 roku synem zlateho a dalekeho severu! Kapitan Jan Welzl slavil začatek jeho 34teho roku dně 27tého řijna 1931 za polarniho obyvatele, a oznamuje: Od roku 1883 byl jsem světskym tulakem a tak až do dnes. Procestoval jsem neskorem celou Evropu pěšky. Potem jsem byl na talianskich a anglickich namořňich loďich zaměstknam za namořnika. Byl jsem topičem. Cestoval jsem do Asiji, do Afriki, Australije, a nazad kolem jizdňi a severňi Ameriki do Evropi. Vroce 1888 byl jsem volani k vojsku sloužil jsem v Brňě a Krakově u dělostřelcu. Vroce 1891 jsem byl propuštěni na dovolenou. Přijel jsem domu, a vzal jsem kratky odpočinek. Za nejaky deň jsem odcestoval do Vidně, kde jsem dostal Arsenali praci. Prace trvala jen 3 tydňe a skončila. Pusťil jsem se potem do Triesta, a pracoval jsem tam Arsenale na opravach namořňich loďich. Brzy potem matka zemřela, kde jse mňe ňic otom neoznamilo. Když jsem přišel potem domu tak jsem slyšel tu smutnou novinu potej zemřele. Studeno krvavě jsem zas odcestoval, a v roce 1893 jsem, jsi vyložel plan na cestovaňi kolem světa. Muj majetek byl 4 krejcari. Vzal jsem směr do Janova talianska. Tam jsem se dostal za topiče na jednu Anglicko lodě, ktera mňe do Vladivostoku přivezla. Tam jsem odešel, dostal jsem praci do Port Arthura Mandžuriji na kratky čas, a stam odsuď jsem odcestoval na transsibirijanskou železňici, a tam jsem pracoval, až jse prace skončila. Potem jsem zajel do Irkuska tam jsem jsi koupil koňika a vozek a odcestoval jsem přes Sibiriju do polarňich končin ledoveho moře. Cesta trvala 4 roky. Tak odroku 1883 až do roku 1898 jsem procestoval 108.000 kilometru. Stoho bylo 17.000 kilometru přes Sibiriju a 3.000 km kolem a křižem po Evropě ňekolikrate. Tu cestu jsem konal po Evropě pěšky. Dneska už je 33 rok co stravuju muj život vtěch dalekych polarňich končinach. Žiju osamotě, v pralesoch, a pusťinach. Živim jsem zlovu. Muj nedelši čas stravim kolem jezer, kde chytam rybi, a ten druhi čas zalovce. Druhym padem žiju jako poustevňiček vtěch věčnych pustinach. Mam k radosťi sobu a dvě veverky, kterem jsem dal dobre poučeňi. Tu sobu jsem potkal pralesi vnaramne smutne postavě. Soba ochroměla na uťeku jejich nepřiteloch tak sylňe že ji nebylo možna, dalejc uťikat. Slitoval jsem se naňi, vzal jsem ji domu, a tam jsem ji vyličel tu pořezanou nohu, ktera byla od padanych stromu poškozena. Sobu když jse uzdravila, tak zvostala zrovna umě, a pasla jse kolem chatrči. Mam radosť že mam zajem na tom zviřatku.

Když jsem potem přijel kvam na navšťevu do čecho slovenska, tak za dva dňi potem mňeli mňe juž stary a mlady klepni prace, taky i klepaři. Po celim městě už jse bubnovalo že Eskimak Welzl je v Zabřeze. Davno ještě nebylo 48 hodin, a juž mňe mňeli fabricki klepni vprace. ta prvňi povdala Vyďite tady toho stariho chcaba, ten je ještě svobodne. Druha nato povdala, von jsi ňic neumi uvařit na to ho taky žadna nechce. ta třeti povdala kerapak be ho take chtěla, von pre jsi neumi vyprat, a je velke vožralec. ta posledňi byla vdova ktera hledala muže, a ta mňe o těch klepach vypravěla. Za nějaky deň jsem jse zešel zjednou tou klepnou, a poděkoval jsem jse ji zatu čest co mňe tady udělala. Ta klepna jse namě poďivala a povdala: Poslouchejte Strečku, ta potvora co vam to vekladala, jeta největši klemperňica s Krumpachu. Vona ma takovo zlosť že ju žadne nechce, nato děla na mužsky klepe, a potem to svaďi na nas. Šel jsem potem dalejc, a od sameho smichu jsem se sotva na nohach držel. Jeden klepař jse vyjadřil že de namě vyšetřovaňi u četňictva odkuď jsem ty peňze dostal na otraty tej cesty. Když jsem ho potem chtěl nechat k soudu přivolat, tak mňe prosil, abych mu to odpusťil, že on to nemislel tak jak to povedal. Vzal jsem nato slitovaňi poněvač to byl jeden zmojich kamaradu našeho mlaďi. Jedno mlady děvče z Rovenskyho vypravěla po městě Zabřeze že jeji matka mňe nedavno vyděla za Krumpachem jse tahat zcigankama a potem slyšela že jsme kradli slepice ve Svebohově u faraře a potem nas četňici chytli u Pisarova zavezli nad do Olomouce, a tam nas odsouďili na dva roky do trestňice. Teď jsem přišel z mirova z trestňici, a vypravim že jsem přijel ze severu. Jeji matka mňe dobře znala když jsem ja choďil do školy. Jeji matka je dneska sotva 40 roku stara, a ja už jsem 49ti rok světskym cestovatelem, a jeji matka mňe dobře znala když jsem choďil v Zabřeze do školy. Ta vyborna slečna je dneska mezi 19 a 20 roku stara. V roce 1929 choďila ještě do školi v Zabřeze, nevim ale do kterej. Ta novina mňe bila pisebňe oznamena ten čas když jsem přijel nasever a tym padem jsem to taky nechal padnout. Tak to byla moje česť a přivitaňi za 32 roku spolarňich končin, do moje stare vlasťi.

Jan Welzl polarňi cestovatel oznamuje: Pro moje cestovaňi co jsem ja na dalekem severu konal, prišel jsem na všelijake ostrovy, kde jsem tam všelijake jeskině po vymřelích Eskimaku našel. Ty jeskyně jsou sta a sta roku opuštěne a v jse najdou naramne, a všelijake pamatňi věci, do jedne jeskině jsem přišel kde byli všelijaké ruzne věci. Na zemi lezeli kosťi těch mrtvol, které už skorem s chnile bili. Moh jsem ale poznat že to bili Eskimaci, ktery vtech jeskiňi žili. Nemoh jsem se ale tam dlouho držet poněvač ten zduch naramňe zapachal. Šel jsem na ven a vylomil jsem tu díru tak široko až jsem tam dost zduchu dostal. Mezy tym časem jsem šel a hledal jsem po druhych jeskiňách, a našel jsem ještě štyri. Ty diri byli tak ouzke, že jsem se tam mohl sotva dostat. Vylomil jsem jich zasej tak dalece, abych dostal čerstvého zduchu tam. Potem jsem šel zas spatky k tej starej jeskyně a počal jsem hledat. V tej jeskyně bylo všelijake harabuzi, kde jsem mněl velkou praci to ostraňit. Když jsem to ostraňil, tak jsem teprve přicházel na všelijaké věci, co oňi mněli. Našel jsem všelijaké ručňy harpuni, bodlaki, šípi, kuchyňské nádobí z kamenu a slonových kosťi. Mála Bedna, která byla vypracovaná z Velrybské kosťe, našel jsem vňí všelijaké lékařské Instrumenti, které byli krasňe z kosti vypracované. Vedleva byla druha bedna vktere byli všelijaké jehli, nůžky, nuž, niti ze kůže řezané, i tak i náprstky. Poznamenal jsem si to místo a odešel jsem do druhých ďir, a pátral jsem tam co bych tam mohl najit. Byl jsem tam pro plných tří dňi nežli jsem to skoumaňí končil.

Rejstřík a fotodokumentace:

Arctic bird
auto
Čukčové jedou do města na trh
Death bird
deník, registr
fotografem
kamna
kožešiny
London Jack
losos
maklaky
Malemute Kid
medvěd
medvěd na smetaně
náčelníkem
nože
obchodníkem s kožešinami
omrzliny
pasti, oka
pasti
pleskánky
pošťákem
u pana presidenta
psí spřežení
psí tuláci
rybolov
spravedlnost
spřežení sobů
sýr
vlci
výbava
vynálezce
zatmění
zlatokopové
u zubaře
zubařem lékařem
ženy

mapa ... rekonstrukce

Monografie: Země kožešin, str.116.

Bedřich Golombek, Edvard Valenta: Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě, neprodejná členská prémie Klubu čtenářů, Odeon 1971

Jan Ferdinand Körningh: "Pražský" Švéd v Laponsku", Zpráva o laponské misii roku 1659. ČR3 20.11.2012

Literatura:

Franta Jeřábek: Dobrodružná cesta kolem světa, V. Kotrba Praha II. 1942, str. 170

Eskymo_Welzl_Polarni_cestovatel.pdf

Následovníci:

Karel Bublák

Martin Strouhal