Miroslav Zikmund, Jiří Hanzelka: Světadíl pod Himalájem, Praha 1969, str.308

Postavit nepostavitelné ...

V Hitauře, na sedmapadesátém kilometru od hranic, džungle končí. Předtím se ovšem musíte prodrat pitoreskním tunelem, úplnou myší dírou, kterou tu vytesali někdy za vlády ministerského předsedy Čandry Šamšéra Rány pro povozy tažené koňmi a mezky. Ke všemu je ta díra dvakrát zalomená, jen taktak jsme se do ní vešli, po stranách zbylo po pěti centimetrech; stačí jen maličko pootočit volantem, a už máte zpětné zrcátko ohnuté nebo šrám na boku; stačí najel na kámen, a už ohrádka na střeše drcne do stropu. V dvacetimetrových odstupech jsou v boku tunelu vytesány mělké výklenky pro pocestné, hotové egyptské sarkofágy. Odfoukli jsme si, když nám po druhém zabočení zasvítil románským okénkem v ústrety den a když jsme se konečně zas octli na světle božím.

Scenérie, jaké se pak odvíjejí po desítky kilometrů podle cesty, mají obdobu málokde na světě. Snad odbočka z náhorní roviny Kordiller u La Pazu do tropického Yungasu; snad kousek silnice z peruánského Ticlia do Limy; guatemalské hory kolem Sololy; silnice z Masávy do Asmary v Africe; kus Kašmíru za Baníhalem — ale to všechno umocněno na druhou, na třetí, na desátou. Filmoví režiséři, kteří hledáte exteriér pro film zasazený do exotiky nebo dějiště příští Mzdy strachu nebo zas krajinu, která bere dech a je plná romantiky, nezdržujte se hledáním jinde ve světě, nechceme za tuhle radu žádnou provizi, jenom vstupenku na premiéru, abychom se mohli do těch čarovných koutů vrátit ještě na skok, vychutnat, nač nezbyl čas. A nedejte se odradit ani zkušeným pisatelem příruček pro turisty Johnem G. Caldwellem („silnice se točí a kroutí — the road is twisting and tortuous — a já vám doporučuju, abyste její poznání omezili na pohled z letadla ..."); ten, koho do Káthmándú dopravili letadlem, aby se proběhl mezi jeho pagodami a  honem zas lezl na přistávací schody, ani netuší, o kolik byl oloupen.

Vynálezci automobilového periskopu nebo radaru, jímž by bylo před zatáčkou vidět, co se děje o jednu galérii výš, by asi do smrti zvonilo v uších. Tak vydatně by na něho vzpomínali řidiči na vysokohorských silnicích, kde konec jedné vlásenky tvoří začátek další a kde před zatáčkou do poslední chvíle nevíte, zda se na vás nepřiřítí někdo shora. V Nepálu zatím tak velké nebezpečí nehrozí jenom proto, že uživatelů silnice není mnoho. Za první den

z jsme

jsme jich potkali pět šest, mezi nimi hromskou cisternu s letící a nápisem Mobilgas na bocích. Zakvičely brzdy naše i Pegasovy m ostalo snad deset centimetru Kolena se nám začala třepat, teprve když jsme vylezli a odhadovali, jak hluboká je propast pod námi. Podruhé jsme se potkali s náklaďákem pomalovaným hinduistickými božstvy (řidič byl Sikh, Kašmír znal jako své boty); couvat se nedalo, a když, tak bůhví kolik set metrů a couvejte nad propastí! Hákem postranice se nám tedy podepsal po celé délce modrého vozu, který jel vpředu. Svérázným rukopisem nepálských ve-lehor. Být to o chlup níž, bylo by to odneslo okno. A být to o dva chlupy dřív mohli jsme se kutálet do propasti.

Než se začala stavět nová silnice, nazvaná Tribhuvanova královská cesta na počest otce dnešního panovníka Mahéndry, býval v osadě Bhainse konec světa. Dál vedla jen úzká kozí stezka, na kterou se odvážili nejvýš s mezkem nebo s mulou. V třiapadesatém se tu pustili do odvážného díla, jehož autoři zůstávají anonymní. Není o nich zmínka dokonce ani na skromné tabulce, kterou zasadili do skály na kilometru 147 a která lakonicky oznamuje, že tahle silnice TRIBHUVAN RÁDZPATH, vedoucí z Bhainse přes Dhóban do Thankótu, je dlouhá 72 mil a stavěli ji od ledna 1953 do prosince 1956 indičtí inženýři v rámci Kolombského plánu. Dost. Museli mít v žilách stejnou řvavost a stejný nepokoj a stejnou smělost, jaká hnala Amundsena a Shackletona do ledových plání Antarktidy, Malloryho, Irvina nebo Hillaryho k vrcholku nejvyšší hory světa, Ghichestera k samotářskému obeplutí světa směšně malou plachetnicí. Ano, směšný se často jeví světu člověk, který si vzal do hlavy provést neproveditelné, lapit nepolapitelné, postavit nepostavitelné.

A tak je tu dnes vysokohorská silnice, které každým okamžikem hrozí, že ji jediná vteřina a jediné škubnutí, jediný záchvěv zemského nitra smete do hlubin a že bude trvat týdny a možná měsíce, než se zas po ní vydají lidští mravenečkové s těmi svými směšnými starostmi, zásobičkami cukru, potištěného papíru či benzínu. Díváte-li se na ni přes takové údolí Lamidanda nebo Přes kotlinu Palung, připadá vám z dálky na tmavém pozadí jako stužka s bělostným třepením, svatební vlečka spuštěná do hlubin: z lůna země rvali bílý pískovec, a jak šli dopředu, házeli ho do propasti, z filigránské cukřenky posypávali jako podle pravítka boky těch nebetyčných hor. A zůstal svatební mušelinový šlojíř. Díváte-li se však na to gigantické dílo smělců shora, kdy horské boky pohltí hloubka, máte pocit, že jste se ocitli ve stavu beztíže, stromy a lidské příbytečky se vznášejí pod vámi, plavou údolím jako pestrobarevným vesmírem, najednou je vám lehko na duši a chtělo by se vám létat jako těm káňatům a orlům, kteří nastavují křídla vzdušnému víru a donekonečna krouží prostorem, bez jediného pohybu. ...