Max Eiselin: Úspěch na Dhaulagiri, 1960

. . . Také postup při sestavování družstva byl zcela nekonvenční. Vedoucí nehleděl na majetkové poměry, ani na žádné jiné aspekty a vybíral jen podle kvalit sportovních i lidských. Tak se stalo, že se ve výpravě sešli příslušníci pěti národností, mezi nimi i dva Poláci.
Obdivu zaslouží i to, že celá výprava včetně obou vrcholových družstev vystupovala bez dýchacích přístrojů, což podstatně zvyšuje hodnotu jejich sportovního výkonu. Eiselin však nedělá z tohoto faktu zvláštní zásluhu, ale objektivně přiznává, že to byla z nouze ctnost. Firma jim totiž prodala prakticky bezcenné bomby, protože byly naplněné kyslíkem sotva z poloviny. Takový je už bezohledný zákon kapitalismu; zcela podvědomě se mu podřizuje i sám Max Eiselin. Horlí sice proti nesolidnosti firmy, která za drahé peníze prodala špatné zboží, ale svému pomocníkovi v Káthmándú nařizuje, aby najal jen mladé a nezkušené chlapce ze zapadlých šarpských vesnic, protože prý nejsou zkažení civilizací, jsou výkonnější a lépe po­slouchají. Jinými slovy: neumějí se ještě tak bránit proti vykořisťování.
Ovšem ani vykořisíování nepálských vesnických chlapců není již dnes tak snadné jako dřív. Svědčí o tom příhoda z podvrcholového tábora, kdy Nima Dordže sám k smrti unavený odchází raději beze slova ze stanu ven do třicetistupňového mrazu, než aby do nekonečna posluhoval Kurtu Diembergerovi. . . .
Eiselin zaznamenává různé jevy, se kterými se při cestě do Nepálu setkal. Píše například o nezměrné bídě, kterou viděl na některých místech Iránu a Indie, podiví se nad tím, že ubozí lidé, kteří jsou jí postiženi, snášejí svůj osud celkem apaticky a nijak se nesnaží jej zlepšit. Nevidí, a ze svého hlediska ani nemůže vidět, že tato nezměrná bída je přímým následkem britského kolonialismu, že apatičnost podporovalo a pěstovalo náboženství.
Max Eiselin není spisovatel z povolání, ale přesto je jeho kniha výstiž­ným dokumentem o vítězném boji člověka s přírodními překážkami. A touha po poznání, touha jít stále dál k novým cílům, nespokojovat se s dosaže­ným, ta vždycky stála a bude stát na straně pokroku.

REDAKCE

BÍLÁ HORA

Nad osamělým divokým údolím Majangdikhóla visí nízké mraky. Tu a tam je vidět za hbitě ubíhajícími mlhovými mráčky nezřetelnou a nejasnou skalní stěnu. Hned ji však zase zakryje vše pohlcující šeď. Na svazích Dhaulágiri bouří laviny a na ledovcích kraluje vichřice. Prostě „dhaulágirský" nečas. Celé dny již fičí kolem vrcholu a hřebenů vítr podobný orkánu. Dhaulágiri, Dhauláhimál, Široký štít a Tukučhský hrot, ba ani táhlé suťové svahy Sedla Francouzů nejsou vidět. Jejich místo zaujala neproniknutelná šeď.
Vracíme se promrzlí do stanu. Dnes je 15. květen 1958. Datum vyvolává zamyšlení. Nebude již dlouho trvat a monzun znemožní jakýkoliv postup na úbočí. Bouře pak budou ještě hrozivěji, ještě strašlivěji bičovat nechráněné stany, a čerstvý sníh se bude řítit v ohromných masách po holých strmých svazích. Když zuřivá monzunová vichřice vrhá člověku do tváře ledové krystalky ostré jako jehly a tělo tuhne chladem, nelze pomýšlet na další výstup. Tehdy se i ústup stává problémem.
Vážíme si ochrany stanů a útulného tepla spacích vaků zde dole v základním táboře. Vedle mne leží Jiří. Celé jeho jméno zní Jerzy Hajdukiewicz. Domov má v Polsku, povoláním je chi­rurg. Se svými jednačtyřiceti lety je náš expediční lékař nejstarší ze všech a něco jako náš „expediční táta". Proti očekávání se odpoledne trochu vyjasnilo. Svět kolem nás je vysoko zasněžený. Na několik okamžiků se ukázal také vrchol Dhaulágiri a tak můžeme spatřit mohutnou skalní baštu „hrušky", onoho pověstného místa stěny, nad nímž strmí hora kolmými skalními věžemi. Ještě nikdy neprošla těmito stržemi noha člo­věka. Ještě nikdy se nepodařilo žádné výpravě dobýti této pevnosti.
Dalekohledem zkoumáme svahy Dhaulágiri, nadarmo však pátráme ve sněhu po stopách. Naši přátelé ve výškových táborech byli odsouzeni v poslední době k nečinnosti. Umíme si to dobře představit. Dhaulágirské počasí se neřídí přáním horolezců.
Krátké vyjasnění nás přimělo k procházce do okolí tábora. Je tuhá zima. Vybaveni tlustými vlněnými rukavicemi a holínkami ze sobí kožešiny se vydáváme na cestu směrem k Sedlu Fran­couzů.
Ocitáme se na plochém jazyku ledovce Majangdi; nedaleko pod námi pramení pěnící se Majangdikhóla, která se u vesnice Beni vlévá do Kálí Gandakí.
Ledovec zde nemá trhliny, povětšinou je pokryt drobnými ka­mennými valounky. Jeho okraj lemují obrovské morény, porůznu kolem leží gigantické skalní bloky. Pohyb nám dělá dobře. Již dva dny vězím v základním táboře, Jiří dokonce ještě déle. Já jsem sestoupil s Dava Tensingem, sardárem našich Šarpů, abych vypravil skupinu poštovních poslů a odeslal domů no­vinky o naší výpravě. Již dlouho jsme nedostali „zdola" žádnou zprávu. Minule měli pro nás naši poslové pramálo porozumění: vrátili se po čtrnáctidenní cestě do základního tábora. Ani je ne­napadlo počkat na příští poštu. Odevzdali prostě naše dopisy na letišti v Pokhaře a tím považovali svou povinnost za splněnou.
Zabočili jsme k „Eigeru". Tak jsem pokřtil téměř dva tisíce metrů vysokou stěnu, jakýsi základ Dhaulágiri, který zdola vypadá jako samostatný vrchol. Tvarem poněkud připomíná stěnu našeho bernského velikána, ba zdá se mi dokonce, že od svého alpského vzoru odkoukal i kamenné salvy.
Tam, kde splývá divoký zlom ledovce Majangdi s nekonečnými suťovisky Sedla Francouzů, se zdvihá ze skalní a ledové pustiny vysoký ledovcový stůl. Vyvolili jsme si ho za cíl dnešního výletu. Na štíhlé ledové noze se kupí do výše dvě mohutné žulové desky. Celý křehký útvar se může každým okamžikem zřítit jako domek z karet, přesto však na něj chceme vystoupit. Batohy jsme nechali na ledovci a opatrně se suneme po strmé žulové hraně nahoru. Navrchu je sotva metrová plošinka; usedáme na ni a nohy nám visí do prázdna. Náš „vrchol" mi připomíná Zadní Feldschijen v Urnských Alpách, na kterém jsem jednou před lety podobně seděl.
Mlhy se rozplývají stále častěji, tu a tam dokonce svítí slunce. Přímo před námi trčí rozervaný zlom ledovce Majangdi, změť zelenavě se třpytícího ledu. A hned za ním, ale v neskutečné dálce, stoupá k nebi sněhobílý hřeben. Oba o hřebenu víme a oba tušíme totéž: tento hřeben by mohl být klíčem k vrcholu Dhaulágiri! Je to Severovýchodní ostruha, dosud ještě nedotčený okrajový pilíř Bílé hory s výhledem daleko do Tibetu. Oprav­dový žebřík do nebe!
Nebezpečným ledovcovým zlomem si poprvé před pěti léty razil cestu s dvěma průvodci Bernhard Lauterburg, vedoucí švýcarské dhaulágirské expedice; pořádal ji Akademický alpský klub z Curychu. Průzkum ledovce Majangdi přinesl tehdy plný úspěch. Ještě téhož dne stáli Lauterburg a jeho druhové jako první na 5700 metrů vysokém Severovýchodním sedle Dhaulágiri. Tím se ocitli bezprostředně na úpatí Severovýchodního hřebenu. Popsali sedlo jako obrovskou kompaktní ledovcovou plošinu. O Severo­východním hřebenu se však vyjádřili skepticky. A jejich expedice se také skutečně rozhodla pro cestu přes „hrušku", to jest severo­západní stěnou. Daleko příhodnější Severovýchodní ostruhu ne­chali stranou . . . Již dávno začalo zase sněžit a náš sněhobílý hřeben zmizel za hustou clonou mlhy. Ale my stále ještě mrzneme na ledovcovém stole a kujeme smělé plány. Kdyby bylo po našem, nebyla by se ani naše expedice pouštěla do skal nad „hruškou", výškové tábory by nestály v severozápadní stěně, nýbrž kolem Severovýchodního dhaulágirského sedla. Dnes 15. května je ovšem již pozdě na sebemenší obměny výstupové cesty. Za dva týdny zde může být monzun, nemáme již žádnou naději. Jediné, co nám ještě zbývá, je vynaložit vše, abychom na „hrušce" pronikli co nejvýš. Je to však beznadějná opovážlivost. Kromě toho vědomí nesprávné volby cesty skrývá v sobě nebezpečí, že ztratíme veškerou iniciativu.
V květnu 1950, před osmi lety, působilo v této oblasti rozhodně nejlepší mužstvo, jaké kdy přišlo na Dhaulágirí. Útok na Bílou horu byl tenkrát ještě senzací. Vždyť ještě nikdo do té doby nestanul na vrcholu žádné osmitisícové hory.
Pod vedením Maurice Herzoga se shromáždila skupina smělých horolezců, kteří si vzali do hlavy, že se pokusí o toto neznámé dobrodružství. Lionel Terray a Luis Lachenal, Gaston Rébuffat a dr. Oudot se po týdny lopotili v nehostinné a tehdy ještě úplně neznámé oblasti Dhaulágiri. Podstoupili nelidské útrapy, než dosáhli jenom úpatí hory svých snů. Druhého května překročili 5200 metrů vysoké ne­známé sedlo, které bylo později nazváno Sedlem Francouzů. Zde zažili trpké zklamání: Dhaulágiri se před nimi zdvihal s odstrašující strmostí a jeho stěny se těmto horolezcům, přivyklým již na ledacos, jevily tak nebezpečné, že pro ně měli jen jediné, slovo: nezlezitelné! Poraženi sestoupili po příkrých svazích sedla Dambuš do Tukučhe a vyhledali si nový cíl: Annapúrnu. Třetího června 1950, odpoledne ve 2 hodiny, stáli Maurice Herzog a Luis La­chenal na vrcholu první osmitisícové hory. Boj o nejvyšší hory vstoupil tím do nového stadia - první ze čtrnácti osmitisícovek byla zlezena, to byl signál k výstupům na ostatních třináct.
Dva roky byl na Dhaulágiri klid. Potom před monzunem roku 1953 přišel Bernhard Lauterburg s mužstvem Akademického ho­rolezeckého klubu v Curychu. Podobně jako Francouzi museli Švýcaři vykonat nejtvrdší pionýrskou práci. Vědělo se sice alespoň, kde vlastně hora leží, byla však stále zcela neprobádána. Nebyl zlezen ještě ani metr. Na jejím úpatí ještě nikdy nestál horolezec. Expedice volila jinou přístupovou cestu. Strmé svahy sedla Dambuš jsou do pozdního léta pokryty sněhem a pro domorodé nosiče - kulie, neschůdné. Pusté údolí Majangdikhóla s džunglí slibovalo lepší přístup. I tato cesta však měla svůj háček. Je sice bez lavin, ale v husté vegetaci džungle se mohla výprava sotva hnout z místa. Museli prosekávat cestu mačetou a kukri, bodákem gurkhských vojáků, než konečně dosáhli posledních bříz Tsaura-bonu na hranici lesů ve výši 3800 metrů. A když šťastně nalezli příchod k hoře, museli ještě hledat výstupovou cestu. André Roch, známý ženevský horolezec, vystoupil na horském řetězu Dhaulá-himál v 6000 metrech na skvělou vyhlídku. Ačkoliv posuzoval naději na úspěch velmi pesimisticky, postupovala výprava na „hrušce" dobře kupředu, dokonce dosáhla neuvěřitelně rychle výšky 7600 metrů. Odtud se museli Rudi Schatz (jeden z elitních švýcarských horolezců) a Peter Braun vrátit. Obtížnost skály byla příliš velká na himalájské poměry a nezbýval již čas na hledání vhodnější cesty. Francouzi mají zásluhu, že v roce 1950 hledali a našli příchod k Dhaulágiri z Tukučhe, Švýcaři naproti tomu prozkoumali majangdiskou část hory a současně podnikli poprvé vážný pokus o výstup. Že se pokus sotva mohl zdařit, bylo jasné vlastně již od začátku. Dosažení vrcholu osmitisícovky, zejména tak obtížné jako je Dhaulágiri, vyžaduje spolupráci řady výprav, a to tím spíše, nejsou-li ještě probádány ani přístupové cesty.
Od té doby měl Dhaulágiri návštěvu téměř každý rok. Avšak žádná z nových výprav nevykonala ani zdaleka tolik průkopnic­kého jako Francouzi a Švýcaři pod vedením Bernharda Lauter-burga. Nikdb si nevzal poučení z ústupu Rudi Schatze a Petera Brauna, naopak všichni zarputile doráželi na „hrušku", dostávali se však přitom vždy jen o málo metrů výše.
V letech 1954 a 1956 svedli tvrdošíjný zápas s horou Argentinci. Sardárem jejich Šarpů byl Pasang Dava-láma z Dardžílingu, Šarpa se značnými horskými zkušenostmi a se sportovní ctižádostí. Družstvo zkušených horolezců z And doplňoval Gerhard Watzl, Rakušan, který se vystěhoval do Argentiny. Ačkoliv Argentinci vynaložili vše na překonání enormních technických obtíží hory, nezdolali Dhaulágiri ani oni. Nakonec vedoucí expedice odvážný vyzývatel Francisco Ibaňez zaplatil pokus o výstup životem. Mezi oběma argentinskými výpravami se konala v roce 1955

MUSÍME MÍT LETADLO

Stále vzhlížíme s Jiřím ke svahům Bílé hory. Čím blíže při­cházíme k Tukučhe, tím výrazněji vystupuje severovýchodní hřeben jako jediná rozumná cesta pro výstup. Nemůžeme pochopit, že žádná ze šesti dosavadních výprav se tudy nikdy nevydala. Zacházka do Muktináthu, poutního místa hindů blízko tibetských hranic, nás utvrzuje ještě pevněji v našem názoru. Vidíme jasně svou „cestu" vedoucí vysoko do mraků. Již nyní se pokoušíme rozmístit tábory. Velký problém tvoří ohromná ledová stěna uprostřed. Bude to tvrdý, ale ne neřešitelný oříšek. Odhadujeme ji na sedm set metrů. Hned pod ní musí být vybudován spolehlivý tábor, z něhož by mohl být proveden dobře organizovaný pokus o výstup. A hned na konci ledové stěny je - a to vidíme zřetelně dalekohledem i odsud - skalní police, na niž se určitě vejdou jeden nebo dva stany. Odtud jsou pak dvě možnosti: buď po hřebeni až k vrcholu, nebo traverzovat napravo do mírného sně­hového úbočí, které by mohlo vést bez technických obtíží až na vrchol.
Již při sestupu do Tukučhe ve mně uzrál ztřeštěný nápad. Zdlouhavý pochod nazpět je jako stvořený k vymýšlení plánů. Vzpomněl jsem si na Lauterburgova slova, že Severovýchodní sedlo Dhaulágiri tvoří ohromná sněhová plocha bez trhlin. Tady po­užijeme ledovcového letadla! „Doma navážu ihned styk s Her­mannem Geigerem", říkám Jiřímu, kterého, jak se zdá, tento nápad nijak nenadchl. Ale odpadlo by tím věčné plahočení ná­stupových a zpátečních pochodů. S letadlem bychom měli přitom také rychlé spojení s civilizací. Kdoví, zda to někdy nebude nutné, například, kdybychom museli dopravovat do nemocnice v Pokhaře nemocného nebo zraněného. Obešli bychom se bez poštov­ních poslů - a což teprve možnosti rekognoskace terénu! O fo­tografování v Himálaji ani nemluvě. Letadlo musí být!
V Pokhaře dostáváme první studenou sprchu. Čeká tu na nás hromada pošty, mezi ní též odpověď nepálské vlády na žádost o povolení výpravy pro rok 1959. Dopis je psán zdvořilou an­gličtinou, ministr zahraničí však velmi lituje, ale Dhaulágiri pro rok 1959 už přidělili rakouské expedici. Kdyby moje žádost přišla jen o několik dní dříve, činilo by vládě potěšení rezervovat Dhau­lágiri pro mne. Velmi hezké od nich, ale rozhodně málo potě­šitelné.
Tedy příští rok budou mít jiní horolezci naději dosáhnout vr­cholu Bílé hory. Jak bychom rádi viděli nahoře vlastní výpravu! Doufáme, že přece jen bude tato osmitisícovka konečně zlezena. Avšak nepodaří-li se to v roce 1959 - a byla by to sedmá pora­žená výprava na Dhaulágiri - přijdeme v roce 1960 ještě jednou my.
Při audienci na rozloučenou na ministerstvu zahraničních věcí, projevuji přání, podržet pro sebe Bílou horu na rok 1960 a dávám to na podzim potvrdit švýcarským politickým departementem z Bernu. Koncem listopadu konečně přišlo diplomatickou cestou z Dillí psaní, v němž nepálský vyslanec v Indii oznamuje, že mi je pro rok 1960 uděleno povolení k expedici na Dhaulágiri. Do měsíce jsem měl poukázat polovinu povolovacího poplatku ve výši 2700 švýcarských franků.
Mezitím jsem se dozvěděl, že expedice 1959 bude složena z ra­kouského mužstva, v němž je také zařazen můj přítel Erich Vanis z Vídně. Výpravu organizuje Rakouská himálajská společnost a vede ji zkušený himálajec Fritz Moravec. Do družstva jsou za­řazeni horolezci zvučných jmen, kteří již něco v Alpách a v Hi­málaji vykonali, a takoví, kteří již jednou stanuli na vrcholu osmitisícovky. Vedoucí skupiny Moravec patří ke schopným organi­zátorům velkých expedic, takže kurs Rakušanů na Dhaulágiri stojí velmi vysoko. Organizace, to je to nejdůležitější na himálajské výpravě. Přistoupí-li k tomu ještě bezvadné horolezecké mužstvo, může při nejhorším chybět jen dobré počasí.
Za těchto okolností se mi zdá poněkud riskantní zaplatit vysoký povolovací poplatek. Kdyby Rakušané dosáhli vrcholu, neměla by expedice v roce 1960 smysl. A poplatek by mi nepálská vláda ne­vrátila! Přesto však sázím na jednu kartu a posílám peníze do Káthmándú. Kdo neriskuje, nevyhraje!
V únoru 1959 jedu za Jiřím do Polska. Hovoříme o nejdůleži­tějších věcech, především o rakouské výpravě. Jiří pevně věří v její úspěch a chtěl by provést druhý výstup na Annapúrnu. S tím vůbec nesouhlasím. Pro druhý výstup na osmitisícovku a k tomu ještě stejnou cestou, ne, pro to nejsem, to nestojí za obrovskou pří­pravu. V útulném srubu v Zakopaném mluvíme i o výzbroji a vý­živě. Na nic se nesmí zapomenout. Výživa je mimořádně důležitá. Nechceme opakovat chyby poslední výpravy, která se živila vege­tariánsky. Každý má jíst dostatečně podle své chuti. Odpoledne chodíme na lyže do Vysokých Tater a radujeme se z prachového sněhu na Kasprovém vrchu poblíž československých hranic. V lesích tu jsou ještě vlci a medvědi. Protože ohrožují v noci vesnické usedlosti, vyplácejí místní úřady prémie za odstřelené šelmy. Můj polský pobyt se však vůbec nepodobal lyžařské do­volené. Dopoledne a v noci se pilně pracovalo: přípravy na novou výpravu - Dhaulágiri 1960 - se rozběhly již na plné obrátky.
Při zpáteční cestě do Švýcarska se setkávám ve Vídni se svým dlouholetým přítelem a druhem z hor Erichem Vanisem. Za několik málo dní startuje do Nepálu na Dhaulágiri! Fritz Moravec chce vést expedici přes „hrušku", protože mu ji doporučují všechny dhaulágirské autority. Jen s námahou přesvědčuji Ericha, že by to bylo to nejhloupější, co by mohli učinit. Náčrtky s fotografiemi obou výstupových cest mu konečně ujasňují, že „hrušková" cesta proti Severovýchodnímu hřebenu má jen samé nevýhody: enormní lavinové nebezpečí, především v kuloáru „hrušky"; na himálajské poměry příliš obtížné skalní lezení; stálé vystavení nečasu, pro­tože je exponována k západu; špatné možnosti táborů, zejména v horní části; začátek největších obtíží ve výši 7700 metrů, zatím co na Severovýchodním hřebenu by mohlo být klíčové místo v sedmi tisících metrech. Jedině přístup k Severovýchodnímu sedlu přes ledovec Majangdi je obtížnější než spodní část „hruš­kové" cesty. To však příliš nerozhoduje, protože na ledovci se dají obtíže vždy překonat a ve výši pod 6000 metrů se s nimi nemusí vůbec počítat. Tato pro Ericha zcela nová situace mu poskytuje mnoho látky k zamyšlení. Uznává však moje důvody a je zaujat cestou po Severovýchodní ostruze. Ostatní Rakušané, které tak dobře neznám jako Ericha, jsou skeptičtější. Myslí si asi:,, Švýcar chce v roce 1960 na Dhaulágiri, nehodilo by se mu, aby Rakušané měli úspěch. Proto jim zřejmě chce namluvit ještě nikým nevy­zkoušenou cestu!" Nemám však nikterak v úmyslu bránit milým Rakušanům v úspěchu, jinak bych totiž o našich objevech na Severovýchodní ostruze pomlčel a doporučoval bych jim jako druzí „hruškovou" cestu! Erich se chce na místě postarat o to, aby vedoucí výpravy odbočil před konečným rozhodnutím o vý­stupové cestě přes „hrušku" na Sedlo Francouzů, aby si alespoň Severovýchodní hřeben prohlédli. V tom případě jsem si byl jist, že rakouská výprava na Dhaulágiri nevstoupí v roce 1959 na „hrušku". Jsem zvědav, budou-li mít úspěch. Mají velikou naději, svou expedici připravili dobře a nastupují s mužstvem nejzdat­nějších horolezců. A přesto nemohu čekat na výsledek jejich vý­pravy. Příprava pro rok 1960 musí začít již nyní. . .

V ŘÍŠI OSMITISÍCOVÝCH VRCHOLŮ

Nadešla chvíle prvního průzkumného letu k Dhaulágiri, na kterou jsme tak dlouho čekali. I když náš Jeti nemá ještě lyže, přece jen můžeme létat kolem hřebenů a stěn hory. Potěšíme trochu letem přátele z Ekántakúna. Z expedice letím s piloty jediný. Do kabiny nastupuje starý himalájský bojovník Peter Aufschnaiter a Alois Lutolf. Naším cílem je průzkum kolem Tukučhe, kde bychom, pokud to půjde, chtěli zřídit svou údolní základnu, protože tato vesnice (2650 m) je nejen v blízkosti Dhaulágiri, nýbrž i pobyt by zde byl rozhodně pilotům příjemnější než v horké a na pitnou vodu chudé Pokhaře nebo dokonce Bhairavě. Dále se chceme porozhlédnout po vhodném aklimatizačním táboře a prozkoumat pěší cestu k 5200 metrů vysokému sedlu Dambuš. Mám vážné pochyby, zda výstup do tohoto velehorského sedla bude v tuto roční dobu schůdný pro domorodé kulie. Od poslední expedice si vzpomínám na množství sněhu, který zde ležel dokonce ještě v červnu. Samozřejmě v případě nutnosti, kdyby snad náš Jeti jednoho dne neměl fungovat, našly by se jistě pro­středky i cesta, jak tento výstup provést třeba v dubnu. Myšlenka aklimatizačního tábora ve výši pokud možno nad 4000 metrů a co nejblíže vystupuje mi sympatičtější. Bohužel nebude asi možné přistát na ledovci Majangdi, v oblasti dřívějších základních táborů. Ledovec je příliš drsný, má na povrchu jen rozpukaný čirý led a ka­meny. Příhodná sněhová nebo firnová pole tady vůbec nejsou.


Ledovcové plató mezi Severovýchodním sedlem Dhaulágiri a zá­kladním táborem leží již ve výši 5200 metrů a je silně ohrožováno ledovými lavinami. Také sedlo Dambuš leží v této výšce a rovněž Neznámé údolí mezi Dambušem a Sedlem Francouzů je nad 5000 metrů. V paměti mi uvízla fotografie Východního ledovce Dhaulá­giri z knihy o Annapúrně od Maurice Herzoga. Na patě tohoto ledovce, ve výši asi čtyři a půl tisíce metrů, je ideální sněhové pole pro tréninkové túry. V blízkosti jsou vrcholy dosažitelné na lyžích - Francouzi je pokřtili Sněhové vrcholy - které by byly jako stvo­řeny pro účinnou aklimatizaci. Tento projekt má však jeden ne­dostatek, a to tak velký, že ho musíme také zavrhnout: aklimatizační tábor by totiž ležel stranou výstupové cesty a při vší sympatii pro toto místo by byla expedice doslova odříznuta, neboť bychom museli nejprve všechna zavazadla z aklimatizačního tábora do­pravit do Tukučhe. Nebo snad přece jen existuje nějaký příchod odtamtud na Severovýchodní sedlo?

Všechny tyto otázky mě zaměstnávají již po měsíce. Za ně­kolik hodin napětí povolí. Let Jetiho vnese potřebné jasno do ta­jemství naší hory.

Dnešní jitro je obdivuhodně průzračné. Bohužel jsme odletěli z letiště teprve v půl deváté, takže jsme již trochu opožděni. Bude-li zítra třeba ještě jednoho průzkumného letu, budeme žádat o speciální povolení, abychom mohli opustit letiště dříve. Na nej­vyšších vrcholech hor se již ukazují první mraky. Včerejší bouře přinesla nový sníh až k předhůřím Káthmándú. Letíme nejprve nad střechami Káthmándú a pak podél nové silnice Trisuli přes pěkné nepálské vesničky s dekorativními, červenými hliněnými domky pokrytými slámou. Při pohledu na ně si vzpomínám na dlouhý pochod podél Majangdikhóla. Osmnáct dní jsme putovali v žáru a prachu, než jsme zřídili tábor. A nyní s Jetim překonáváme tutéž vzdálenost za půl hodiny a přitom ještě pěkně podrobně pozorujeme zemi i lidi. Míříme k vysokému vrcholu. Jeti zdatně šplhá do výše, brzy jsme už v 5000 metrech. Začínáme být trochu malátní a unavení a někteří z nás se potýkají s bolestmi hlavy a s ospalostí. Venkovní teploměr ukazuje minus 35°  Celsia, díky našemu vydatnému topení necítíme však zimu. Jaký je venku mráz, zjistíme, jen když se dotkneme kovového okraje okna. Motoru není právě nejlíp v takovém mrazu, běží neklidně, dívám se s obavami na Emila a Ernsta. Avšak vzápětí se to zlepší. Emil zatáhne za nějakou páčku, kterou se zabraňuje zamrzání splynovače a let pokračuje. Plachtíme těsně kolem bílých vrcholů Gonešhimálu, hrobu Erika Gauchata, a vzpomínáme na mladého odvážlivce, který sotva dvacetiletý položil na této nádherné hoře svůj život. Přes náhlou nezvyklou výšku nejsme ospalí. Čarovný svět Himaláje nás udržuje v bdění. Šiša Pangma: Jedna ze dvou posledních osmi-tisícovek se objevuje před námi. Ještě nikdy nestanul člověk na vrcholu této 8013 metrů vysoké hory, která se v překladu indického názvu nazývá „Obydlí světce". Je to ze všech nejméně známá osmi­tisícová hora. Tyčí se zcela na půdě Tibetu a pro povolení k výstupu na ni není příslušný Nepál, nýbrž Čínská lidová republika.

Obdivujeme osmitisícovky Manaslu a Annapúrnu a před tím ještě úžasně smělý hrot Mačapi Čare. Norman tento neobyčejně divoký svět osmitisícovek nafilmoval. Bohužel od západu vane dosti značný vzdušný proud, musíme proto dodržovat jistou bez­pečnostní vzdálenost mezi propastmi a letounem. Podél odstrašují­cích ledových a skalních srázů dosud nedotčené Nilgiri (Modré hory), se dostáváme do hluboko zaříznutého údolí říčky Kálí Gandakí a na jejím břehu poznáváme vzápětí naší Tukučhu, kde tábořila již francouzská expedice na Annapúrnu; Francouzi podnikli v roce 1950 první pokus o výstup na Dhaulágiri. Zřetelně rozeznáváme pěkné kamenné domky a dlouhé modlitební zdi této vesnice. Děti vybíhají na plochou střechu jednoho domu a užasle na nás zírají. Nu ovšem, v Tukučhe ještě nikdy neviděli letadlo zblízka. Tu a tam snad zabloudí do této oblasti čínský tryskový stihač, ale ti létají tak vysoko, že jsou zdola těžko vidět. Jsme nyní těsně u hranic Tibetu a Peter Aufschnaiter, který v této zemi žil sedm roků, nám ukazuje posvátnou horu Kailás, která je každému hindovi stejně svatá jako jezero Mánasaróvar. Aufschnaiter nám dělá největší radost. Je výborně uvyklý na výšku, minulý podzim podnikal opět jednu z velkých himalájských cest, nepociťuje proto vůbec potíže z nedostatku kyslíku. Působivý pohled ho vzrušuje, říká stále znovu a znovu o hoře Kailásu: „Nikdy jsem si nepomyslil, že ji ještě někdy spatřím!"

Vidíme také nepálskou pohraniční stanici Mustang a Muktináth. Také Muktináth vyhledávají zbožní hinduističtí poutníci. Severní Nepál se podobá již pustině Tibetu a také obyvatelstvo tohoto výběžku je tibetského původu.

Silné termické proudy z údolí Kálí Gandakí, jehož pusté kame­nité dno odráží sluneční žár, pohazují s námi sem a tam, takže nás skoro přechází chuť se rozhlížet. Ale hned je let klidnější, jakmile se opět ocitáme nad oblastí sněhu. Letové podmínky jsou v dosahu himalájských vrcholů značně lepší než nad horskými doli­nami, kde se vyvíjí vyzařovaným teplem silná termika již za čas­ného odpoledne.

Plujeme nyní podél vysoko zasněžených a mně tak důvěrně známých strmých svahů dambušského sedla, kde jsme sestupovali před dvěma léty s družinou nosičů do Tukučhe. Je poměrně málo sněhu — ale jsem si jist, že ještě před létem přijdou nové mocné vrstvy. Těsně nad sedlem Dambuš, kde dokonce rozeznáváme rohy baralů a buddhistické modlitební praporky, které sem vynesli pastevci, vlétáváme do Neznámého údolí, oné velehorské doliny, jejíž dno leží ve výši 5000 metrů. Po několika minutách se objevuje historické Sedlo Francouzů a nyní se ocitáme tváří v tvář Dhaulá­giri, Bílé hoře. Uchvacuje nás mohutnost a nepředstavitelná veli­kost kolosu, jeho strmé [ledové svahy nám nahánějí opravdovou úz­kost. Konfrontace přišla příliš neočekávaně. Jsme prostě ohromeni! Vrchol ční neuvěřitelně vysoko do éteru. Nahoře již zuří vichřice a dlouhý sněhový praporec se táhne na východ. Všem horolezcům, kteří poprvé přistupují blíže k této hoře, hned vlaje v ústrety. Když roku 1950 poprvé přišla francouzská himalájská expedice z Neznámého údolí před mohutnou severní stěnu, obrátila se, aniž by si jen prohlédla úpatí hory. Jejich úsudek zněl jedno­myslně: „Nemožné!" Stěna vysoká tři tisíce pět set dvacet dva metry je zastrašila. Když jsem se potkal před půl rokem na mezinárodním horolezeckém setkání v Trentu s Lionelem Terrayem, říkal, že ho Severovýchodní hřeben Dhaulágiri již tehdy napadl, ale celek, že přece jen příliš odrazuje.

Kroužíme nad pustým údolím Majangdikhóla, kde jsem onoho 15. května 1958, v den zrodu naší expedice, seděl s Jiřím na ledovcovém stole, nyní již propadlém, a sotva chápeme, že díky tomuto malému letadlu jsme pronikli v tak krátké době z rovin až do říše mocného světa hor. Přímo pod námi stál základní tábor, tam leží nyní osamělý horolezecký hrob Heiniho Roisse, který na­lezl smrt v ledu Bílé hory.

Fantastický let, který nám připadá jako sen, pokračuje podle obrovských stěn Tukučhského hrotu, přes Sedlo Francouzů a Neznámé údolí zpět na sedlo Dambuš. Dlouhými skoky se vrhá Jeti do hloubky, jako by klouzal po svazích dambušského sedla. Do údolí Dapakhóla se vplížila mezitím tmavá mlha a divadlo se stává ještě dramatičtějším. Avšak nesmíme ztrácet zdravý úsudek, jsme zde přece proto, abychom prozkoumali povrch hory, a ne aby­chom na sebe dali působit omračujícím prostředím.

Teď už je jisté, že nemůžeme postavit aklimatizační tábor v údolí ledovce Majangdi ani v Neznámém údolí, protože tu nelze přistát. Totéž platí také o ledovcovém plató mezi Severovýchodním sedlem Dhaulágiri a bývalým základním táborem. Také sněhové pole ležící pod Východním dhaulágirským ledovcem je nevhodné a navíc je příliš odříznuté od Severovýchodního dhaulágirského sedla. V úvahu tedy přicházejí jedině dhaulágirské Severovýchodní sedlo (5700 metrů) a sedlo Dambuš (5200 metrů). První musíme bohužel zavrhnout, protože nelze z doliny naráz vystoupit hned tak vysoko, takže zbývá jako jediná možnost sedlo Dambuš. Musíme se s tím spokojit. Se svými 5200 metry je sice ještě dosti vysoké, avšak kdyby bylo nutné, lze z něho bez nejmenších obtíží sestoupit na libovolnou výšku ve směru do Tukučhe. Jediná nevýhoda sedla Dambuš spočívá v tom, že je vzdáleno tři až čtyři dny pochodu od Severo­východního sedla a tím je vzdáleno vlastní výstupové cestě. Vždy by však bylo stejně možné v případě poruchy letadla poměrně rychle se připojit ze sedla Dambuš k výškovým táborům na hoře.


Letíme nyní těsně nad střechami Tukučhe a pátráme ostřížím zrakem po nějaké možnosti přistání. Nemusíme se dlouho namáhat. V Tukučhe nelze zřídit základnu pro letadlo. I kdyby šlo vybudo­vat zde malou přistávací plochu pro Jetiho, nebyla by nám nic platná pro zdejší extrémní atmosférické poměry. V termických bouřích, které zuří v tomto údolním kotli i za nejkrásnějšího po­časí, bylo by možné nanejvýš nouzově přistát, ale ne regulérně létat. Tím je i Tukučhe pro nás tabu. A jako letiště jsou nám v celé oblasti Dhaulágiri k dispozici pouze Severovýchodní sedlo a sedlo Dambuš. Přece jen to stačí — a výsledek průzkumného letu nás již staví před nejbližší úkol: celou expedici co nejrychleji vysadit na dambušském sedle!

Tím, že používáme v expedici letadla, které bude obstarávat především veškerý přísun materiálu, vypadá plán nástupu zcela odlišně než jindy. Při dosavadních himalájských výpravách byl veškerý expediční náklad mnoha tun rozdělen na jednotlivá břemena asi po 30 kilogramech, která pak několik set nosičů namáhavě dopravovalo do základního tábora. My nosiče nepotře­bujeme. Materiál  pro  aklimatizační  tábor vyveze  na Dambuš (5200 m) Jeti a zbývající zavazadla složí pokud možno současně hned na Severovýchodním sedle  (5700 m). Protože je to však experiment, který ještě nikdo v Himálaji nezkoušel —  výškový světový rekord přistání činí pouhých 4200 metrů — budeme opatrní a letadlo, které má únosnost 700 kilogramů, budeme nakládat pouze 320 kilogramy. Mimoto chceme provádět lety jen za skutečně dobrého počasí a rozhodně ne za silného větru. Záměrně tím poněkud snižujeme výkonnost našeho letadla, počítáme též s časovou ztrátou, zato pokus o přistání na ledovci v Himálaji uskutečníme s nejvyšší jistotou. Každý pokus vždy žádá trochu průkopnické práce. Abychom byli zcela bezpečni, počítáme od začátku s pěší variantou pro případ selhání letadla. Bylo by příliš riskantní pro himalájskou expedici, která chce dosáhnout ještě nedotčené osmitisícovky, vázat vše na zdar dosud nikdy neprováděného experi­mentu.

Podél strží Annapúrny letíme zpět do Káthmádú...

Mapka

Kasprův vrch

Maurice Herzoga

Muktinath