Tenhle nápad vypáčit z P3k dávno zasuté vzpomínky z cesty na Popo dozrál vlastně nad talířem pálivého mexického guláše v hospodě U císaře mexického a cestou k další knajpě Na Prdku na mistrovství světa v čamburíně. Pro nezasvěcené, tam někde kde začínají Jizerky.

POPOCATEPETL - Mexiko

Nějak jsem se dostal v roce 1981 do Mexika, díky Hanko, a má mysl byla zatížena myšlenkou vylézt na Popocatepetl. Sopka o něco málo vyšší než 5000 metrů podle zpráv, které jsem sehnal byla „choďák“. To znamená, že se dá vylézt nahoru bez jakéhokoliv vybavení.

    Jak jsem vylezl na "POPO"

Jednoho dne zrána jsem se na autobusovém nádraží v Mexico City vžebral do autobusu tím správným směrem. Autobus byl beznadějně vyprodaný, ale řidič si vzal něco pro sebe a posadil mě na schůdky u předních dveří. Nebylo to tak úplně za rohem, jeli jsme několik hodin. Poklimbával jsem na schůdkách a vždy, když autobus zastavil jsem musel vystoupit a když lide vystoupili a nastoupili, tak jsem si zase sedl na schody. Amecameka seňor, řekl řidič a vykopl mě definitivně ven.
    Malé nezajímavé městečko jsem rychle opustil po silnici směrem k horám. Zdálo se, že jsou nedaleko. To asi tím, že byly tak vysoké. Jezdit stopem v Mexiku nebyl problém. Za chvíli jsem vystupoval na odbočce do hor. Nahoru do sedla mezi Popocatepetl a Ixtacihuatl to bylo asi 12 km do kopce. Tam měla být poslední civilizace. Šel jsem pomalu a čekal, že někdo pojede. Nebylo kam spěchat, ten den mě již nic jiného nečekalo. Nikdo nejel. Dorazil jsem do sedla kde stála moderní stavba s hospodou a ubytovnou a pár dalších domečků. Ubytoval jsem se za nehorázné peníze v té moderní budově. Evidentně jsem tam byl sám. Večer přijel Herman z Brém. Dali jsme si fazole a hezky si pokecali, byl šťastný, že někdo umí německy.
    Další den jsem věnoval aklimatizaci. Kousek za domem končil les a odtud byl super krásný výhled na přilehlou stěnu Popocatepetlu a další sopky Ixtacihuatlu. K obědu jsem si dal fazole. Jen tak bez ničeho. Můj rozpočet byl velmi napjatý, žil jsem v Mexiku za 1.35 USD na den (to jsem spočítal na konci cesty). Mezi těmi malými domky jsem narazil na další dva cestovatele, Francouze a Holanďana. Ten Holanďan se pak stal mým spolucestovníkem po zbytek pobytu v Mexiku. Zahynul později někde v útrobách brazilského pralesa. Oba dva byli velmi přátelští a Francouz mě pozval na večeři. Byla to vařená rýže s rozvařenými rajčaty a okurkami. Asi na tom byli s rozpočtem podobně jako já. Jejich bytný, stařík s ošlehanou tváří mi půjčil mačky a cepín. Říkal, že bez toho to nahoru nejde, že tam chodí s turisty pravidelně.
    Další ráno jsem musel vyřešit nejdříve malý problém. Praskla mi jizva na palci u nohy. Požádal jsem Hermana, aby mi odlil trochu teqily. Snad si myslel, že potřebuju panáka a tak nešetřil. Rozdělil jsem dávku na dvě nestejné části. Do té malé jsem naložil bavlnku a jehlu a větší jsem vypil. Pak jsem si kůži sešil hezkým křížovým stehem, vydrželo mi to až domů. Lékařka zuřila. Odpoledne jsem pomalu vyrazil vzhůru. Svítilo sluníčko, bylo příjemně. Často jsem odpočíval a doplňoval kyslíkový dluh. Na cestě byl velmi často sypký sopečný tuf, který zalézal všude do bot a do ponožek. Skoro večer jsem dorazil do jakési plechové boudy na svahu hory ve výšce 4300 m. Měl jsem v plánu tady přespat a zítra dojít nahoru a až dolů. Herman už tu byl a přivítal mě douškem tequily. Dlouho do večera jsme seděli venku a obdivovali jak padá tma.
    Vstávali jsme ve tři. Sněhové pole začínalo asi 200 m nad boudou. Tam jsme nazuli mačky, popřáli si úspěch a každý šel svým tempem. Já šel pomalu, často jsem odpočíval předkloněný přes cepín a dýchal co to šlo. Potom jsem si musel na chvíli sundat mačky, protože mi to nedělalo dobře na prsty u nohou. Neměl jsem totiž žádné pohorky ale jen semišové kotníkové maratonky. Na celý den jsem sebou měl tři mandarinky a to bylo vše. Dal jsem si jednu. Když jsem došel na okraj kráteru tak jsem si dal pauzu. Zvenčí hrany byl sníh, uvnitř hrany jsem si našel místo, kde se dalo sedět, zul jsem boty a zahrabal nohy do teplého písku. Přede mnou byl kráter o průměru jistě 1000 metrů a pode mnou díra kráteru alespoň 200 metrů. Zezdola se valily různé sirné smrady a pára. Úbočí bylo místy krásně žluté. Po hraně kráteru vedla na vrchol docela dobře vyšlapaná stopa. Dalších 350 výškových metrů. Zbytek cesty pro mě nebyla žádná radost. Musel jsem spěchat, protože na okraji kráteru se sedělo moc hezky a když jsem to chtěl stihnout, musel jsem přichvátnout. Při zastávkách byla mou jedninou starostí, aby mi při loupání nespadla mandarinka někam dolů. Měl jsem trochu promrzlé ruce. Neměl jsem totiž rukavice a cepín jsem držel celou cestu přes navléknuté vlněné ponožky. Jak říká klasik „největší frajeřina je to dělat a nemít na to“. Když se to pak povede, tak je člověk frajer, když se to nepovede, nemá to už komu říct.
    Výhledy z vršku bylo něco. Bylo dost pozdě odpoledne. A pak rychle dolů, v plechové boudě sbalit věci a pak „domů“ na fazole. Večer přišli Francouz s Holanďanem, koupili mi pivo a já jim všechno dopodrobna vysvětlil. Zítra půjdou oni. S Holanďanem jsme se domluvili, že se sejdem další dny v Mexiko City. Cesta dolů do civilizace byla paráda. Pořád jsem se ohlížel na horu a říkal si „ty vole až tam jsi byl". Popocatepetl je sice choďák, ale bez maček… No nevím.

POZNÁMKA

Po několika letech Popocatepetl vybuchnul, celou oblast uzavřeli a nikdo už tam nesmí. Když jsem se vracel v roce 2003 z Guatemaly, viděl jsem ho z letadla, nebyla na něm ani krůpěj sněhu. Maček asi více netreba.

Sem tam úředník v kravatě,
občas tramp v dlouhém kabátě,
špinavý, zarostlý ve světě,
žádná krása.
Až budou hory ve zlatě,
je to div, srdce jásá.


Když z okna ven se podívám,
co bych chtěl ještě víc.
Byl jsem tam
a výš nebylo už nic.

Díl II. Návrat na místo činu po čtyřiatřiceti letech

P3k


A kde zůstala ta tenoulinká pláštěnka na místo spacáku, ve které jsi prodrkotal noc v té plechovce pod vrcholem? ... Přepracovat !!!


Další cesty autorovy.