JIŘÍ SOBOTA, ANDREA PROCHÁZKOVÁ

...

SNĚNÍ O REFERENDU

Lidové hlasování nemusí být tak demokratické, jak se na první pohled zdá

Svět propadá kouzlu přímé demokracie. Všelidová hlasování o konkrétních politických otázkách jsou na vzestupu a jejich popularita roste. V Evropě se jich nyní koná třikrát více než v sedmdesátých letech, průměrně osm ročně, ve Spojených státech a Kanadě je hodnotí kladně dvě třetiny obyvatel, v Rusku plných 75 procent. Teď šance na zavedení celostátního referenda vstoupila i do České republiky. V nové povolební sněmovně myšlenku nejhlasitěji podporují komunisté a Strana přímé demokracie Tomia Okamury, a příliš se jí nebrání ani Piráti nebo část sociální demokracie. Pokud přidá svůj souhlas i vítěz voleb, Babišovo hnutí ANO, ocitne se Česko na krok od přijetí zákona o celostátním referendu. V záplavě fanoušků se ale najdou i kazisvěti, které tato možnost vůbec netěší. Jsou totiž přesvědčeni, že všelidové hlasování může být pro demokracii smrtelnou hrozbou.
K dobru i pro vztek.
Měsíc před hlasováním Britů o vystoupení jejich země z Evropské unie napsal tamní týdeník The Economist, že „referenda jsou dobrá pro nedůležité věci, třeba pro písňovou soutěž Eurovize, v žádném případě to ale není způsob, jak řídit zemi, nebo dokonce kontinent“. List The New York Times zase ve své analýze citoval profesora ekonomie z Harvardu Kennetha Rogoffa, podle kterého referenda „hrají ruskou ruletu o osud národů“. „Většina zemí klade větší překážky rozvodu manželství, než premiér Cameron kladl rozhodnutí Británie odejít z EU,“ napsal Rogoff a narážel tím na to, že v hlasování o brexitu nebyla stanovena žádná nejnižší hranice účasti či rozdílu v podpoře mezi oběma názory, jež by podmiňovala platnost výsledku. Financial Times se nedávno přímo děsily toho, že budeme zavaleni vlnou referend, a jejich komentář tvrdil, že přímá demokracie je dnes větší hrozbou než diktatura. A rektor brněnské univerzity Mikuláš Bek mluvil v projevu k výročí 17.listopadu dokonce o „diktatuře referend“.

Stoupenci referenda se odvolávají na to, že se jedná o nejdemokratičtější myslitelný způsob vládnutí. Že referenda přitahují zájem veřejnosti o dění ve společnosti a zvyšují účast občanů na správě státu. Referenda podle jejich názoru mohou kompenzovat zkostnatělý stranický systém, kdy partajní disciplína dávno převážila nad věcným řešením problémů. Mohou vyvážit vliv různých nátlakových a podnikatelských skupin. Dnešní vlna referend odráží podle některých politologů celkový odklon voličů od klasických velkých stran, je vlastně doplňkovým projevem nástupu populismu a narušování zaběhaných pořádků, které již celým velkým skupinám voličů nevyhovují. Populismus tato optika vidí jako budíček upozorňující na neřešené společenské problémy, přičemž referenda umožňují rozčísnout zablokované napětí a upustit páru.
Odpůrci referend zase namítají, že plebiscity tupě redukují složité problémy na pouhé ano či ne. Že ve svém důsledku naopak napětí stupňují, protože znemožňují kompromis – a každý problém tak nakonec vyprodukuje jenom vítěze a poražené, často v podstatě dvě stejně silné skupiny. Další názor říká, že větší rozšíření referend může vést k válcování menšin, a jiný zase, že nečestně rozehraná referenda mohou chytře pomoci prosadit názor menšiny proti apatické většině téměř silou – poslední takový pokus se odehrál před pár týdny v Katalánsku. Důležité místo má i obava z možné manipulace veřejným míněním, zvlášť v dnešní době, které se často přezdívá postfaktická. Zdá se, že smysluplnost referend stojí a padá na schopnosti voličů racionálně se rozhodovat a zodpovědně vážit pro a proti obou nabídnutých možností.
Rovnou si můžeme říct, že na každý argument existuje protiargument a že spor o referenda není vyřešen ani v tlustých odborných pracích politologů. Zdá se, že referendum je prostě nástroj fungující podle toho, kdo a jak poctivě ho použije. Referenda tak využívají demokratické vlády se zcela čistými úmysly, i se záludnými úmysly, právě jako ve zmíněném Katalánsku. Využívají ho diktátoři, ke kumulaci funkce kancléře a prezidenta třeba v roce 1934 jistý Adolf Hitler. Jindy se ale zase před hlasem lidu skloní i autoritář, například Hugo Chávez, když mu Venezuelané v referendu odmítli schválit žádané změny ústavy.
S referendem lze nepochybně podnikat dobré věci. Ke klasickým příkladům patří příběh Švýcara Bruna Kaufmana, který v osmdesátých letech odmítal nastoupit povinnou vojenskou službu. Místo aby putoval do vězení, sehnal 100 tisíc podpisů, na jejichž základě vláda podle zákona musela vypsat hlasování o zrušení povinné vojny. Kaufman a jeho stoupenci v hlasování prohráli, příběh má ale přesto happy end. Jelikož vítězství tradice bylo poměrně těsné, vláda se zamyslela a zavedla nakonec nový institut odmítání vojenské služby z důvodu svědomí. Kaufman a lidové hlasování vedli k zásadní změně přijatelné pro všechny.
V Austrálii zase před dvěma týdny skončilo hlasování o sňatcích gayů a leseb. Vláda, která se na věci neuměla shodnout ani mezi sebou, uspořádala referendum, označila ho za nezávazné a nechala ho probíhat korespondenční cestou více než měsíc. Hlasování se nakonec zúčastnilo 80 procent voličů a 62 procent z nich souhlasilo s návrhem premiéra sňatky povolit. Více než o výsledek jde ale o účast, korespondenční forma a dostatek času totiž voličům umožnily nejen vše v klidu zvážit, výrazně však také vyšel vstříc lidem žijícím na odlehlém australském venkově, tedy těm většinou konzervativnějším. Z procedury bylo jasné, že vláda myslela konzultaci poctivě. V každém případě nemůže mít nikdo pochyby o tom, že hlasování pomohlo uvolnit politický propletenec a že výsledek legitimně odráží názor Australanů.
I ve vyspělých a v referendech zběhlých zemích však může referendum dopadnout fiaskem. Klasikou je tady opět švýcarské referendum, tentokrát z roku 2014, v němž Švýcaři rozhodovali o omezení počtu přistěhovalců ze zemí Evropské unie. Přestože Švýcarsko má v pořádání plebiscitů mnohasetletou tradici, jejíž součástí je i systém informovanosti veřejnosti, tentokrát se zkušenost neprojevila. Švýcaři, částečně pod vlivem nacionalistických politiků a aktivistů, hlasovali pro omezení počtu cizinců, podle všeho jim však nikdo dostatečně nevysvětlil, že se nejedná o izolovaný problém, ale součást komplikované, mnohostranné dohody s EU. Brusel rozhodně žádné úpravy ve smlouvě dělat nehodlal a švýcarská vláda, pokud by měla názoru svých voličů dostát, by musela obětovat významnou část švýcarských obchodních vztahů s Unií. Výsledkem byla tichá kapitulace, švýcarská vláda se sice verbálně sklonila před rozhodnutím občanů, v praxi ale k omezení migrace nikdy nepřistoupila.
Kdo je pro oddlužení?
I plebiscitům naklonění politologové, jako třeba profesor politologie z Univerzity v Coventry Matt Qvortrup, o referendech tvrdí, že nejlépe fungují, pokud jsou v podstatě výjimečným doplňkem klasické parlamentní demokracie. Argumentuje se tím, že voliči musí mít dostatek času dospět ke kvalifikovanému rozhodnutí, a je to vlastně logické: například český parlament schválil v uplynulém funkčním období 338 zákonů, tedy průměrně 85 ročně. I ve Švýcarsku se prostřednictvím referend řeší jenom zlomek legislativy.
Švýcaři nepochopili, že nehlasují o izolovaném problému, ale o složité smlouvě.
Procedurální otázky se nicméně v jednotlivých zemích zásadně liší a je obtížné z nich vyvodit nějaký obecný návod. Jsou státy, které k zajištění legitimity referenda požadují nějakou stanovenou minimální účast, jiné však nikoli. Nízká účast v každém případě dává příležitost referendum zneužít k prosazení názoru úzké, ale nadšené zájmové skupiny. Je dobré mít na paměti, že v Británii vlastně o odchodu z Unie rozhodlo necelých 38 procent oprávněných voličů. V Katalánsku dodnes separatisté trvají na tom, že k zajištění legitimity odtržení země od Španělska stačí, když pro ten krok hlasovalo 32 procent dospělých Katalánců (vynechme fakt, že referendum bylo neústavní). Pojistkou proti excesům může být právě minimální hranice účasti, ale třeba také určený minimální rozdíl ve výsledku mezi oběma tábory. V Kolumbii například lidé zamítli vloni podmínky ukončení desítky let trvajícího konfliktu s marxistickou guerillou FARC rozdílem necelého půl procenta hlasů při velmi chabé účasti okolo 37 procent elektorátu. V reálu šlo přitom o velmi komplikovaný proces doprovázený vyhroceným názorovým sporem dvou nesmiřitelných táborů, takže nepatrný rozdíl a slabá účast mohou jen těžko zajistit kterékoli ze stran skutečnou legitimitu. Vláda ostatně výsledek ignorovala, podmínky příměří kosmeticky upravila a nechala je odsouhlasit parlamentem.
Právě to nás přivádí k jedné ze zásadních otázek debaty kolem referend: o čem je vlastně možné hlasovat. Právě v tomto bodě jsme přitom svědky zásadní změny kurzu: jestliže do nástupu nové vlny referend se hlasování téměř vždy omezovalo na srozumitelné vnitřní záležitosti, nyní se začíná hlasovat o komplexních otázkách zahraniční politiky. Připomeňme si tak, že v létě 2015 nechala řecká vláda vedená populistickou Syrizou voliče rozhodnout o tom, zda chtějí či nechtějí nadále splácet zahraniční dluh země. Řekové celkem pochopitelně rozhodli ve prospěch zrušení vlastní zadluženosti, zapomněli se ale zeptat na názor samotných věřitelů. Když se během několika dní ukázalo, že ti – také celkem pochopitelně – s výsledkem lidového rozhodnutí nesouhlasí, a že tudíž země míří k bankrotu, prázdným bankomatům a celkové panice, vláda rychle hodila výsledky hlasování za hlavu a přijala ještě tvrdší podmínky věřitelů, než jaké Řekové předtím odmítli.
Jak jsme viděli na příkladu Švýcarska, podobné přešlapy se začínají objevovat se stále větší pravidelností. Nizozemsko nemělo až do roku 2015 podobně jako Česko zákon o všeobecném referendu. Když si ho odhlasovalo, uspořádalo hned první plebiscit o názoru obyvatel na mezinárodní dohodu Evropské unie s Ukrajinou. Dva a půl milionu Nizozemců (tedy zhruba 19,5 procenta celkového elektorátu země) bylo proti a zbytek Evropy se překvapeně ptal, co bude dál: Je opravdu možné, aby malá menšina vzbouřenců – vystavená navíc masivní propagandě zahraniční mocnosti – zablokovala dohodu půlmiliardového bloku s jinou zemí? Zjevně není, výsledkem nizozemského hlasování je dodatek ke smlouvě, který ovšem nikdy nepodepsala ani Ukrajina, ani Brusel, a dohoda fungující v podobě, v jaké byla uzavřena.
Prostor pro MáruZásadním problémem referend je samozřejmě již zmíněná schopnost či neschopnost voličů zorientovat se zodpovědně a informovaně ve složitých problémech. Kdo viděl kampaň třeba před referendem o vystoupení Británie z Evropské unie, nejspíš potvrdí, že o klidné racionální vážení argumentů, jež předpokládá teorie, se nejedná ani omylem. V Británii se voliči ještě pár dní před referendem dožadovali těch nejzákladnějších informací o fungování EU. V kampani se používaly otevřené lži. Hřebík do rakve představy o zodpovědném vážení argumentů zasadil jeden z vůdčích stoupenců odchodu, ministr Michael Gove. Ten v rozhlasové debatě, tísněn argumenty ekonomů o hrozících hospodářských následcích odchodu, emocionálně prohlásil, že „lidé už mají expertů beztak plné zuby“.
O rozhodování voličů se dnes píšou tlustá vědecká pojednání kombinující poznatky behaviorální psychologie a politologie. Průměrný občan z nich nevychází nijak skvěle. Je úplně jasné, že představa racionálních bytostí studujících před cestou k volební urně nezbytné podklady, zvažujících všechny možné důsledky a uvážlivě rozhodujících ve jménu příštích generací se s pravdou významně rozchází. Mnohé nasvědčuje tomu, že zájem voličů je obvykle velmi omezený, jejich časové možnosti pro zamyšlení limitované. V praxi používají pro rozhodování různé „zkratky“ a náznaky, se kterými lze umně pracovat. Politologové například považují za hotovou věc, že výsledek referend doložitelně souvisí s délkou vládnutí konkrétní administrativy, jejíž popularita téměř vždy zákonitě klesá a s ní také veřejná podpora jakéhokoli postoje, kterou v kampani zastávají. Ostatně když se týdeník Time ptal několik měsíců před britským referendem již zmíněného Marka Qvotrupa na odhad výsledku, nepoužil teoretik žádnou složitou argumentaci, pouze porovnal již značnou délku vládnutí Davida Camerona s nepříliš výrazným ekonomickým růstem Británie v daném okamžiku a s mírou inflace. Výsledkem byl téměř přesný odhad těsného vítězství stoupenců brexitu.
Takový pohled na referenda jistě vede k oprávněné skepsi, zároveň lze však naprosto stejně pochybovat o „běžné“ zastupitelské demokracii. Racionalita je v dnešní „postfaktické“ éře problémem demokratické politiky ve všech jejích podobách, běžní Češi si to možná poprvé plně uvědomili ve chvíli, kdy vítěz posledních voleb Andrej Babiš před televizními kamerami vděčně políbil „svého Máru“, jinak mága marketingové kampaně Marka Prchala. Jisté je, že voliči slyší na marketingové triky o to více, o co je řešený problém složitější a vzdálenější jejich běžné praxi a jeho důsledky hůře představitelné.
Mezi zastupitelskou demokracií a referendem je nicméně ještě jeden zásadní rozdíl. I po pokřivené volbě politických stran zde stále zůstává jasná zodpovědnost za jednotlivá rozhodnutí. Ta leží na ramenou konkrétních politiků. Pokud chce někdo například vyvést Česko z EU, musí se k tomu jednoznačně přihlásit, musí to vyložit v programu, uspět s tím ve volbách, najít v parlamentu a ve vládě dostatečnou podporu partnerů a nést pak s nimi za své rozhodnutí politické i osobní následky. V učebnicích bude jednou stát, že ke zmíněnému kroku zemi dovedli konkrétní jmenovaní lidé. S referendem lze zacházet zcela jinak. Můžete voličům kupříkladu tvrdit, že pouze chcete dopřát lidu hlas s tím, že ovšem vy sám budete samozřejmě hlasovat pro setrvání v evropské sedmadvacítce nebo v NATO, jak ve svých výzvách k zavedení referenda často opakuje prezident Miloš Zeman. Pokud pak voliči vystavení kakofonii všech možných moderních komunikačních strategií včetně dezinformací a otevřených lží „náhodou“ rozhodnou jinak, co už s tím naděláte. Rozhodl lid, jehož jste vy sám pouze pokorným služebníkem.
Česko o budoucích podmínkách referend začíná právě v tomto okamžiku rozhodovat. Ne že by Češi nemohli hlasovat v referendu vůbec. Jeho vypsání je dnes ale jen v rukou poslanců a senátorů. K jeho uspořádání musí parlament přijmout speciální ústavní zákon, na základě kterého se poté vyhlásí jednorázové referendum o předem určené otázce. Občané tedy nemohou sami iniciovat žádné hlasování na celostátní úrovni. Po letošních sněmovních volbách ale politicky posílily nejméně dva subjekty, které si občanské referendum kladou za jeden ze svých základních sněmovních cílů.
Hlavně vystoupitJosef Skála se v KSČM specializuje na problematiku referend už několik let. Komunisté s prvním návrhem o obecném referendu přišli v roce 1993, KSČM navíc patří k jeho nejčastějším navrhovatelům. Podle Skály šance na jeho přijetí však nikdy nebyly takhle vysoké. „Vždy jsme narazili na vůli parlamentní většiny. Do sněmovny se ale v těchto volbách bohudík dostaly strany, které se přímé demokracii a referendu nebrání,“ komentuje povolební situaci Skála. Referendum je podle komunistů potřeba, protože zásadní otázky doteď závisely pouze „na politické libovůli“ a lidé si nemohli odhlasovat, zda kupříkladu souhlasí se zdaněním církevních restitucí nebo zda chtějí vystoupit z Evropské unie. Proto by na základě komunistického návrhu měli mít právo iniciovat závazné celostátní referendum kromě poslanců a senátorů i samotní občané. A to za podmínky sesbírání 250 tisíc podpisů a nejméně padesátiprocentní účasti.
Co by mělo být předmětem hlasování, má komunistická strana promyšlené. Chce prosadit hlasování o otázkách týkajících se změn ústavy a Listiny základních práv a svobod, o zásadních otázkách bezpečnosti, svrchovanosti, územní integrity i ochrany lidských práv – tedy o nejdůležitějších tématech, která doposud měl v rukou pouze zvolený parlament. Komunisté dodávají, že by se však referendum nemělo stát „nástrojem agresivních menšin“ ani „diktatury většiny“ – konečné slovo o přípustnosti otázky by proto měl mít Ústavní soud.
„Referenda mají být doplňkem zastupitelské demokracie, ne ji přímo bourat. Pokud by se závazně hlasovalo o podobných tématech na základě iniciativy občanů, může to být ošemetné,“ říká právník a politolog Jan Kysela. Podle Marka Antoše, právníka působícího na pražské katedře ústavního práva, jsou v řadě zemí oblasti jako lidská práva nebo mezinárodní závazky z hlasování úplně vyloučeny.
„To je totální nesmysl, to já nemohu nikdy přijmout. Občan má jako suverén právo rozhodovat o tom, zda chce být součástí například mezinárodní organizace. Žádný právník mě nepřesvědčí o opaku. Někdo svévolně kabinetně rozhodl o našem členství v NATO a občané na to nemohou nic říct? V ústavě se přece neříká, že máme být členy NATO,“ reaguje Skála.

Dalším a nejhlasitějším zastáncem celostátního referenda je Tomio Okamura, kterého téma přímé demokracie už podruhé dostalo do sněmovny. Za minulé vlády Okamurova strana Úsvit iniciovala ve sněmovně všelidové hlasování dokonce třikrát. A současný návrh se od předešlých příliš neliší. SPD chce na rozdíl od komunistů umožnit hlasování úplně o všem, přičemž by komukoli na jeho uspořádání stačilo 100 tisíc občanských podpisů. Pro srovnání – jen voličů SPD bylo něco přes půl milionu. Okamura zároveň nepočítá ani s minimální dolní hranicí účasti coby podmínky, aby výsledek platil. Podle SPD není žádná hranice potřeba, neboť volby zákonodárců žádné povinné kvorum účasti také nemají.
S racionalitou má problémy přímá i zastupitelská demokracie.
Okamurova úprava se včetně počtu podpisů inspiruje švýcarským modelem, právní experti ale namítají, že to pro Českou republiku nemusí být vhodná cesta. „ČR má asi o čtvrtinu více obyvatel než Švýcarsko, takže i kdybychom to chtěli úplně mechanicky přenášet, dávalo by asi smysl spíš 125 než 100 tisíc podpisů. Nicméně hlavní pozornost si zaslouží skutečnost, že je Švýcarsko v rámci západní Evropy skutečně výjimkou, a to výjimkou jedinou, což není náhoda. Důvodem je mimořádně dlouhý vývoj prvků přímé demokracie, který ve Švýcarsku začal dokonce dlouho před rokem 1848, kdy vznikla Švýcarská konfederace. Švýcarská zkušenost je tedy unikátní a nelze ji jen tak bez dalšího přenášet jinam,“ vysvětluje Antoš.

Mezi stoupence obecného referenda se řadí i Piráti. Ačkoli do voleb šli s hesly o odvolatelnosti politiků nebo právě o všelidovém hlasování, dnes jsou ohledně těchto témat opatrnější. Podle šéfa poslaneckého klubu Jakuba Michálka strana celostátní úpravu referenda podporuje, přesto nepatří mezi jejich hlavní sněmovní priority. Širší stranickou diskusi si prý Piráti nechávají na dobu, kdy bude návrh zákona o referendu aktuální – tedy až ho někdo ze stran předloží. Piráti se ho sami navrhnout nechystají. Pokud by k uzákonění celostátního referenda mělo dojít, dali by přednost rozhodování občanů o tématech, na kterých je napříč společností shoda, ale sněmovna je nedovolí. Nově zvolený pirátský místopředseda Poslanecké sněmovny Vojtěch Pikal uvádí, že by se mohlo jednat například o registr smluv nebo legalizaci konopí. „Navíc bychom nejdříve byli pro takovou podobu referenda, která nezahrnuje ústavní změny a mezinárodní smlouvy. Hlasovalo by se o přijetí, změnách či odmítnutí běžných zákonů. Ale ústavní zákony a mezinárodní smlouvy by do něj nespadaly,“ vysvětluje strategii Pirátů Pikal.
Naopak komunisté i SPD považují za klíčové, aby z celostátního hlasování v příštím návrhu nebyly vyřazeny mezinárodní otázky. Jednou z hlavních motivací, proč by takový zákon chtěli prosadit, je u KSČM vystoupení z NATO, u Okamury zase czexit. Komunisté a SPD chtějí v referendu jinými slovy rozhodovat o tématech, pro jejichž odhlasování by v parlamentu jinak nenašli dostatečnou podporu. „V parlamentu mají většinu strany, které soutěží o přízeň západních protektorů a o spojeneckou vděčnost. A ve volbách nerozhoduje síla myšlenek, ale peněz. Jsou tu subjekty, které určují zpravodajství televizí a jiných médií, mají peníze nakradené z různých tunelů. To pardon, to nejsou rovné podmínky při volbě stran tak, aby reprezentovaly názor všech občanů,“ říká Skála.
Na tahu je ANOJestli celostátní referendum sněmovnou projde, ve finále záleží na vítězném hnutí ANO. Od Tomia Okamury a šéfa KSČM Vojtěcha Filipa se veřejnost dozvídá, že Babiš je otázce všelidového hlasování poměrně nakloněn. Rozdílně nemluví ani poslanci za ANO. „Nebráníme se tomu, aby referendum bylo mezi prioritními legislativními kroky,“ říká za hnutí Helena Válková, která bude mít právní úpravu společně s šéfem sněmovny Radkem Vondráčkem na starosti. V posledních dnech Andrej Babiš zároveň dokončuje programové prohlášení vlády a podle informací Respektu by mezi klíčovými body nemělo chybět ani zmiňované referendum. Do logiky Babišova postupu zapadá i fakt, že komunisté zmínku o všelidovém hlasování označili za podmínku při vyslovení důvěry menšinové vládě ANO.
Hnutí ANO ale nemá o podobě referenda příliš konkrétní představu. Nicméně Válková dodává, že nebudou vyjednávat o návrhu, který by neměl stanovenou dolní hranici účasti nebo požadoval méně než 250 tisíc podpisů na vypsání referenda. Andrej Babiš navíc několikrát prohlásil, že by hlasování týkající se Evropské unie nebo NATO nepodpořil. Jestli to však znamená, že by z referenda měly být vyňaty mezinárodní otázky, není v tuto chvíli jasné. Nikdo z hnutí ANO včetně Babiše tuto informaci nepotvrdil ani nevyvrátil.
Zavedení celostátních referend ve finále závisí na hnutí ANO.
Jednání jsou naplánována na konec tohoto týdne. Radek Vondráček se chystá seznámit s představou ostatních stran, porovnat ji s předešlými vládními návrhy referend a najít společný průnik. To nemusí jít snadno. Partaje se v minulosti nedokázaly ani jednou dohodnout na žádném rozumném kompromisu. A dá se předpokládat, že díky poměrně vyhraněným postojům komunistů i SPD se ani nyní nenajde 120 poslanců, kteří jsou pro podporu návrhu potřeba. Přesto do vyjednávání mohou zajímavě vstoupit i strany jako Piráti nebo sociální demokracie, které jsou obecnému referendu nakloněny, ale o svých preferencích zatím příliš konkrétně nemluví.

Pokud by se hnutí ANO, komunisté a SPD na společném návrhu zákona o obecném referendu nakonec dohodli, stačí v Poslanecké sněmovně najít už jen dalších pět hlasů. Možné také je, že snaha poslanců narazí – stejně jako v minulosti – v Senátu, který se k prvkům přímé demokracie staví skeptičtěji než sněmovna. Přesto právníci dodávají, že odmítavý postoj senátorů nemusí být definitivní. Podobně prošla v Senátu několikrát odmítnutá přímá volba prezidenta – senátoři nakonec podlehli tlaku veřejného mínění, protože se pro ni v průzkumech vyslovilo přes 80 procent obyvatel. „Předání části moci občanům se velmi dobře prodává voličům a ten, kdo se mu brání, působí jako nepřítel lidu,“ uzavírá Kysela. „Tlak na Senát bude v takovém případě značný, zvlášť pokud bude ve sněmovně silná vůle zákon zavést.“

RESPEKT 27.11.2017