Ottův slovník naučný

Tibet, Thibet (u Idrísího Tobbat, u Marka Pola Tebot, u Odorika de Pordenone Tibet, u Číňanů Si-tsang nebo Vej-tsang, u domorodců však užívá se názvu Bod-jul, snad »země Bodů«, v církevních knihách Thod-bod nebo Thö-pö), rozsáhlá krajina ve střední Asii a poplatný stát říše Čínské, rozkládá se mezi 79° až 103° v. d. a 28° až 36° s. š. Hranice jeho nelze udati přesně, protože mnohé krajiny jeho jsou nám posud málo známy. Všeobecně řečeno, T. mezuje na jv. s britským Assamem, na j. se samostatným Bhutánem a britským Sikkimem, mezi něž vkládá se výběžkem údolí Čumbi, na jz. a z. s britským Kumáonem a Kašmírem, na sev. s čínským Vých. Turkistánem a na sev. a v. s říší Čínskou, ale i tu někdy území Kuku-norské počítá se k Číně. Na všech stranách jest uzavřen proti svému okolí, ať je to na j. jižní pásmo Himálaje, nebo na sev. srázný okraj Kven-lunu, či na z. neobydlené a pusté krajiny anebo na v. hornatá, divokými nezávislými kmeny obývaná vrchoviska mohutných řek, které se valí hlubokými, nepřístupnými cañony. Rozsah T-u s územím Kuku-norským odhaduje Wagner na 1,900.000 km2, tedy třikrát tolik jako naše mocnářství, bez onoho pak na 1,400.000 km2 Ještě větší potíž je s počtem obyvatelstva, které se páčí na 1,500.000 (Wagner) až 3,000.000 duší (Grenard, Rockhill).

Tibet: Celý T. jest ohromnou spoustou horskou, která svou výškou i rozsahem nemá na světě rovné. Avšak nelze si jej představovati jako rovnou náhorní planinu, neboť obojí okrajní horstvo Himáláje i Kven-lun prostupují celé území nesčetnými pásmy a hřbety, třeba že jejich vrcholky nevynikají tolik nad průměrnou výši 5000 m planiny jako na okraji. Jihozáp. a jižní okraj T-u tvoří Himálaja, které dostupují sice v jižním pásmu největší výše (Dhaulagiri 8176, Gaurisankar 8840, Kinčindžinga 8580 m), avšak nejsou přece úplně neschůdné, ponechávajíce řadu vysokých průsmyků mezi jednotlivými massivy. Druhé hlavní pásmo, snad pokračování, Karákorum, skládá se z četných rovnoběžných hřbetů, které lemují severní stranu jez. Manasovarského (Kailas čili Gangrí 6650 m), údolí Sang-po a otáčí se na vých. k jižnímu břehu Tengri-noru (Nyn-čen-tangla 7300 m). Ač je nižší, je mnohem neschůdnější prvého, neboť následkem nedostatku řek vyplněna jsou údolí jeho štěrkem a jiným udrobeným materiálem se strání sříceným. Na sev. podobnou přirozenou hradbu tvoří Kven-lun, mnohem starší než Himálaja, postupující rovněž hojnými hřebeny T-em od z. k v. Jeho srázný svah na sever Altyn-tag podobá se mohutné, srázné, ale pusté stěně, za níž následuje řada hřebenů 5 – 7000 m vysokých, oddělených širokými údolími rázu stepního, namnoze tak málo prohnutými, že je lze pokládati za roviny. Hřebeny však s výškou údolí diferují pouze 1500 – 2000 m. Vlastní okraj tibetské planiny tvoří záp. čásť Altyn-tagu, pohoří Prževalského (7720 m) a Marka Pola, která Sven Hedin shrnuje obyčejně pod názvem Arka-tag (t. j. zadní pohoří). Čím dále k jihu, zdá se výška Kven-lunu stoupati, jak tomu nasvědčuje Dupleixovo pohoří (8000 m) a Tangla (7500 m). Východní a jihovýchodní okraj čitá Richthofen k sinskému systému podle hlavního směru od sz. k jv., avšak spousty horské jsou tu tak nahromaděny, že je Desgodins srovnává se smačkaným tvrdým papírem volně na stůl položeným. Ačkoliv jsou nižší, nejsou o nic schůdnější následkem úzkých, ostře zakončených hřebenů, prorvaných hlubokými cañony čínských a zadoindických veletoků, kudy možno prodrati se pouze pomocí galerií nebo pomocí bídných mostů, namnoze jediného lana, dostati se na druhý, schůdnější břeh.

Tibet: Nehledě k tomu, že vylíčená okrajní horstva zabírají značné plochy vnitřku, lze rozděliti T. na 1. severní a sev.-záp. čásť Čang-tang (t. j. severní rovina) zvanou mezi Sang-po, Tengri-norem, prameny Jang-tse-kiangu, Arka-tagem a Karákorumem; 2. na jižní a jihovýchod. čásť, vlastní Bod-jul, k němuž čítáme i údolí Satledže a Sang-po, a 3. severovýchodní stupeň, území Kuku-norské. Prvá oblast je nejpustší a nejdivočejší. Tu střídá se step pokrytá štěrkem, nad níž zdvihají se skalnaté svahy buď úplně holé nebo s bídnou vegetací, solné bažiny, v nichž i velbloud mizí, i mrtvá jezera, vzniknuvší na místě řek. Je to vlastně sřícené horstvo rozrušené činností větru, jehož rozdrobený materiál zůstal ležeti na úpatí svahů. Následkem vysoké polohy a nedostatku dešťových srážek je podnebí typicky vnitrozemské, vyznačujíc se zvláště drsnou zimou polární a rozdílem mezi teplotou denní a noční, jenž dosahuje výše neobvyklé. Vzduch je tak suchý, že sníh netaje, nýbrž se vypařuje a cestovatelům puká kůže i lámou se nehty. K obtížím cestování ovšem náleží horská nemoc, kterou trpí i zvířata. Prževalskij pozoroval noční teplotu v květnu – 23°, v zimě až – 35°, ještě v červnu i čci někdy – 5°. Na západě ve výši 4500 m teploměr nestoupne nikdy nad nullu. Občas rozzuří se tu prudké sněhové vánice, v létě pak dostavují se denně s pravidelnou určitostí pískové bouře trvající až do západu slunce. Následkem těchto poměrů celé území jest neobydleno a cestovatel celé týdny, ano i měsice nepotká člověka. Za to prohánějí se tu volně nesčetná stáda yaků, divokých oslů a antilop nikým nerušených. Na východě tato oblast přechází ponenáhlu do druhé části vlastního Bod-julu. Hojné pršky, monsúny sem zanesené, dávají vznik mohutným veletokům Jang-tse-kiangu, Mekongu, Saluenu a Brahmaputry, i umožňují obyvatelstvu zemědělství. Nicméně v odlehlých zákoutích hor udržely se nezávislé, divoké kmeny nepřátelské Evropanům. Tak Dutreuil de Rhins a Rijnhart zaplatili své výzkumy v těchto končinách životem. Podnebí je mnohem mírnější než v Čang-tangu, na př. v okolí Lhassy (3630 m), kde sice panuje drsná zima, ale jaro i léto je příjemné; prům. teplota únorová činí 2,2°, červnová 16,1 °C. V utěšených údolích těchto končin vznikla tibetská kultura. Třetí oblast, Kuku-norské území, leží značně níže (2200 – 2800 m), skládajíc se z rozsáhlé pánve Cajdamské, vrchoviska Hoang-ha a okolí Kuku Noru (3040 m). Pánev Cajdamská vyplněna je hojnými jezery i solnými bažinami, a lze jí pokládati za zbytek vnitrozemského moře. Směrem k východu přibývá dešťových srážek, step množí se oasami, až úrodná sprašová (lössová) půda umožňuje usedlý život rolnický, mezitím co na západě kočuje klidný Mongol a obávaný Tangut.

Tibet: Ráz květeny řídí se výškovou polohou. Čang-tang je z větší části pustý, zvláště na hlinitých, štěrkovitých rovinách. Trnité křoví, Astragalus, Artemisie, suché Gramineae (zvl. Kobresia Tibetica) sahají do značných výšek až 4000 m. Kolem jezer často se zazelená step svěžím, nízkým trávníkem. K jihu vegetace přibývá, takže v Bod-julu, zejména v údolích větrem chráněných střídá se zelená pastvina s háji topolovými, ano, na př. kol Lhassy, i sady ovocnými. Zeleň údolí pak tím více se odráží od holých úbočí hor. V jihovýchodě rozkládá se však rozsáhlý prales jehličnatý i listnatý. Cajdamské bažiny porostlé jsou hustým rákosím, nad něž místy na způsob oas vynikají skupiny stromů listnatých. Z toho viděti, že zemědělství zde bude na nízkém stupni a obmezeno je pouze na jižní údolí. Tu pěstuje se oves, ječmen i pšenice, místy i hrách a čočka; k východu vzmáhá se pěstění bramborů, kukuřice, pohanky a j. Důležitou rostlinou je také divoce se dařící rebarbora. Mnohem bohatěji a hojněji je zastoupena zvířena. Prževalskij odhadoval v Čang-tangu počet yaků, někdy ve stádech až o 1000 kusech, džiggetajů (Asinus kiang), i antilop, hl. Procapra a Pantholops, pižmoňů, na milliony kusů. Přirozeno, že na stepích hemží se různé druhy hlodavců, zvláště lumíkův a bobákův. Arkhar (Ovis Hodgsoni) vyskytuje se hlavně na okrajných pohořích. Dravci zastoupeni jsou medvědem (Ursus lagomiarius) – někteří cestovatelé zmiňují se o bílém medvědu, – tibetským vlkem (Canis chanco), liškou (Vulpes ferritatus), šakalem a j. Nápadně slabě zastoupeno je ptactvo počtem i druhy. V sev. T-ě Prževalskij napočítal pouze 51 druhů a z těch ještě bylo 29 přelétavých. Nejhojnější jsou supi a havrani, kolem Cajdamu vodní ptactvo, na př. jeřábi, na vých. četní bažanti. Mezi domácími zvířaty vyniká yak, který je menší než divoký a bývá křížen s indickým zebu. Jeho huňatý kožich dává hrubou plsť, jemnou vlnu i kůži, rohů se užívá rozmanitým způsobem, trus (argol) slouží za palivo. Bez něho by se člověk nesnadno obešel, neboť kráčí pomalu, ale bezpečně neschůdnými cestami nesa ohromný náklad. K témuž cíli užívá se vedle oslův a mezkův i ovcí, jež unesou 8 – 12 kg a statně překonávají i nejvyšší přechody horské, kde yak vypovídá službu. Ovce je vedle yaka nejdůležitějším zvířetem, neboť dává Tibeťanu maso i šat. Jezdci tibetští užívají také hojně malých, dlouhosrstých koní; stálým průvodcem kočovníků a hlídačem ovcí je pěkné, dlouhosrsté plemeno psa. V jihových. T-ě rozšířen je i chov dobytka vepřového, na západě koz, dávajících výborný materiál pro hledané šály. Na sev. chová se i velbloud.

Tibet: Jádrem obyvatelstva jsou Tibeťané sídlící hlavně v jižních podélných údolích, ale zasahující také až do území Kuku-norského, vlastní Číny, mnohých údolí himálajských a do kašmírského Ladáku. Na severozáp., pokud je krajina obydlena, kočují turecké kmeny, Khor, a sev.-vých. mongolské Sok. V jihovýchodě drobní nárůdkové tvoří přechod od Tibeťanů k čínským Miaotse nebo k barmanským Mossům. Ač typ Tibeťana není ustálený, možno říci, že je to lid postavy prostřední (1,60 m), údů složitých, brachycefální jako všichni Mongolové; tvář rovná se smáčknutým nosem a velikými otvory nosními, s očima mírně šikmýma, barvy tmavé nebo nahnědlé, vlasy černé a hrubé, vousů málo. Barva pleti kolísá od světlé skoro bělošské u vznešených Tibeťanů do tmavé, bronzové s nádechem do ruda u kočovníků. Povahu jejich líčí cestovatelé nestejně, ale původ špatných vlastností hledají ve staletém zotročení lidu od kněží a vlády vedle tuhých životních podmínek. Jsou sice veselí, tance, hudby, zpěvu milovní, povídaví a dětsky naivní, ale při tom bojácní, podezřívaví, pověrčiví i úskoční, avšak u vědomí své převahy pánovití i ukrutní. Pohostinnost zvláště k Evropanům snad teprve čínská vláda u nich hleděla vykořeniti. Nejméně dobrých vlastností najdeme u kmenů horských, kteří jsou pověstnými lupiči. Duševně však Tibeťan stojí výše než Mongol jak nadáním, tak i vzděláním, neboť většina usedlého obyvatelstva umí čísti i psáti. Oděvem jest Tibeťanům přepásaná, až po kotník sahající dlouhá říza, jež při chůzi ohrnuje se až ke kolenům. Pravá ruka a rameno zůstává však obnažené. Boty jsou obyčejně plstěné, kůži podšité; na hlavě rozmanité pokryvky: od turbanu až po chlupaté čepice s ušima a slaměný klobouk na způsob tyrolského, nebo namnoze vůbec nic. Lepší třídy odívají se do hedvábí na způsob čínského šatu, a nosí boty určitých barev podle hodnosti. Ženy splétají si vlasy do hojných, drobných copů, jež zdobí pak rozmanitými přívěsky a stužkami. Čistotou těla příliš nevynikají, ježto se nikdy nemyjí ani nečešou, naopak ještě se natírají máslem, aby jim kůže nepukala, tak že prach nalepený na tváři utvoří silnou vrstvu. Z nedostatku čistoty vznikají hojné, ba odporné nemoci. Ve společenském zařízení je základem rod, v jehož čele stojí nejstarší syn; s tím souvisí i polyandrie, poněvadž žena jednoho stává se manželkou všech, jakož veškeren majetek je společný a nerozdílný. Bohatí Tibeťané žijí však také v polygamii.

Tibet: Snad v žádné zemi náboženství a církev nehrají v životě národa úlohu tak důležitou jako u Tibeťanů. Náboženství je sice buddhistické, ale pokažené silně lamaismem, o němž více v dějinách T-u. Snahou každé rodiny je dostati své dítky za mnichy do klášterů, které jsou rozšířeny po celém T-ě, ano i v těch nejpustších končinách, čítajíce někdy až tisíc členů. Veškerá vzdělanost vychází z těchto míst, jen zde smějí se tisknouti knihy, všechna světská i duchovní moc náleží tomuto kleru, všechny úřady a hodnosti zastávají kněží. Nejvyšší pak hlavou je dalaï-lama sídlící ve Lhasse, po něm následuje hodností taši-lama (tešu-lama) sídlící v klášteře Taši-lhumpo u Šigatse. Nápadná je veliká podobnost mezi bohoslužebnými obřady v těchto klášterech a ritem katolickým, takže missionáře katolické uváděla v úžas i hrůzu. Na všech čelných místech, ve městech i u cest viděti lze posvátné modlitby »Om mani padme hum«, kterou Tibeťan od kolébky až do hrobu stále opakuje, ba i ručních i vodních mlýnků používá k stálému vzývání Padmapaniho. Hluboké náboženské názory rozdělily společnost na několik vrstev, ač Buddha sám kastovnictví potíral, ba vznikla i docela jakási hierarchie v řemeslech. Nosiči mrtvol po případě i na kusy rozsekaných, které místo pohřbívání pohazují se na břehy řek, dále kováři a nejvíce řezníci pokládáni jsou za nečisté. Jeť požívání masa Tibeťanům zakázáno, ale nedostatek potravy rostlinné musí se nahrazovati stravou masitou. Národním jídlem je dzamba, připravovaná z mléka a másla, jakýsi druh piva a zvláště pak čaj s máslem.

Tibet: Co se týče zaměstnání obyvatelstva, bylo již uvedeno, že chov zvířectva převládá nad rolnictvím. Řemeslo je nevyvinuté a mnohé výrobky musí se dovážeti z ciziny. Nejvýše stojí tkaní pevných látek a ozdobné práce kovové, ale hlavní část potřeby kryje se přece dovozem.

Tibet: V obchodě Tibeťan jeví veliké schopnosti a věnuje se mu horlivě; každý klášter má svého skladníka a je zároveň kommissionářem obchodním. Zahraniční obchod je téměř výhradně monopolem čínským; tu padá na váhu cihlový čaj, o němž se praví, že jím a nikoli zbraní Čína ovládla T. Roční dovoz hlavně přes Ta-tsien-lu činí podle Rockhilla na 6,115.000 kg, v ceně asi půl čtvrta millionu K. Angličané však marně se namáhají získati odbyt čaji assamskému. Dále Čína dováží koberce, likéry, hedvábné látky, Mongolsko dodává kůže, sedla, ovce, Bhután a Sikkim tabák a rýži, Nepál oděv, korále, perly, cukr, rukodílné zboží. Ve vývoze T-u převládají produkty domácího chovu dobytka, jako výborná vlna hledaná v anglických přádelnách, i hotová sukna, kůže, oháňky yaků, pižmo hlavně do Číny, živý dobytek, bórax, sůl, zlato a stříbro. Do očí bije okolnost, že vývoz z T-u do Indie daleko přesahuje indický dovoz, neboť r. 1902 – 03 činil tento pouze 1,152.672, vývoz téhož roku 1,990.229 rupií. Rusko je obchodu tibetského účastno jen nepatrně. Hlavními obchodními středisky jsou Lhassa a Šigatse, pohraničními tržišti Si-nin-fu pro Mongolsko a sev. Čínu, Ta-tsien-lu pro Ši-čuen, Davangiri a Udalgori pro Assam, Dárdžiling pro Sikkim, Patna pro Nepál a Leh pro Kašmír. Následkem neschůdnosti krajiny vyvinuly se pravidelné obchodní cesty, z nichž nejdůležitější byly skoro vesměs prozkoumány cestovateli. Nejprve je t. zv. Džong-lam (»úřední cestæ), protože tudy cestují úředníci a prochází pošta vycházející z Ta-tsien-lu na Batang, Čiamdo do Lhassy, odtud dále přes Šigatse průsmykem Mariam-la na horní tok Satledže nebo do Ladáku, druhá Čang-lam (»severní cestæ) počíná opět v Ta-tsienlu, jde na Kanzego a Kegudo do Lhassy; je méně obtížná, ale četnými lupiči stále ohrožována. V jižní části připojuje se k cestě mongolských poutníků z Lan-čou na Si-ning do Lhassy putujících. Cesty na sev.-západ užívané jsou nám posud neznámy; jdou z Lhassy kol Tengrinoru průsmykem Keríjským do Chotanu anebo rovně na východ do Lehu. Na jih do Sikkimu vedou celkem čtyři cesty, vesměs jako všechny indické linie dobře střežené.

Tibet: Politicky rozdělen je T. na tři provincie: Tsang na západě, od něhož odděluje se někdy jako samostatná provincie Gnari Khorsum, s hlav. městy Šigatse a Gartokem, Vej nebo Ü ve středu se Lhassou a Kham na východě s hl. m. Čiamdo. Území Kuku-norské spadá sice rovněž pod svrchovanost dalaï-lamy, ale obydleno je nezávislými Mongoly a spravováno čínskými úřady. Hlavní město celého státu od r. 1720 Číně poplatného je Lhassa, kde sídlí dalaï-lama a 2 ambanové zastupující čínského místokrále v Si-čuenu.

Tibet: Jazyk tibetský náleží ke skupině jazykův indočínských, jest jednoslabičný, isolující, avšak u některých sloves jeví se již stopy flexe a agglutinace. Slova kořenová jsou jednoslabičná, pády a časy vyjadřují se jednak zavěšováním částic, jež byly původně samostatná slova, ale pozbyly svého významu, jednak změnami hlásek, na př. praes. ghebs, kryju, perf. bkab, kryl jsem, fut. dgab, přikryju, imper. khob, kryj a p. Písmo vzniklo z indického dévanágarí. Jelikož písmo již bylo ustáleno a výslovnost ještě se měnila, následek toho byl, že nyní mezi pravopisem a výslovností jsou veliké rozdíly, podobně asi jako ve frančtině (píše se na př. phjag-pa, ruka, a vyslovuje tšagpa a j.). – Mluvnice jaz. tib. vydali: Alex Csoma, J. F. Schmidt (Petrohr., 1839 až 1841), Foucaux (Pař., 1858), obzvl. Jäschke (Tibetan grammar, 2. vyd. Lond., 1883), jenž vydal též Tibetan-english dictionary (t., 1882) a Handwörterbuch der tibet. Sprache (Gnadau, 1871 – 75); Desgodins, Dictionnaire thibétainlatin-français (Hongkong, 1896 – 99).

Tibet: Literatura jest většinou náboženská, posud málo prozkoumaná. Obsahuje hlavně překlady spisův indických, jež jsou sebrány ve dvou sbornících zvaných Kandžur (100 až 108 sv.) a Tandžur (225 sv.). Kromě toho jest dosti hojná literatura světská, jež obsahuje spisy historické, písně a pověsti národní a pod. (Srv. Schiefner, Tibetan tales derived from Indian sources, 1882). Hodgson, Essays on the languages, literature and religion of Nepal and Tibet (Lond., 1874).

Tibet: Dějiny. Za obyvatelstvo Kuku-norského území a sv. T-u uvádějí čínské prameny z XI. stol. př. Kr. mongolské kmeny kiang, pod něž možno zahrnouti i nynější Tibeťany. V VI. stol. podrobeni byli tito tatarskému králi sídlícímu na ř. Ja-lung-kiangu. Tato starší doba v tibetských pramenech psaných buddhistickými kněžími vyplněna je všelikými legendami, které mají ten cíl, aby ukázalo se na dávné styky T-u s Indií. Od II. stol. př. Kr. máme seznamy tibetských králů, ale tak nejasné, že nelze říci, zda panovali po sobě či několik touže dobou. Řadu tu zahajuje Na-kri-tzanpo. Historickým panovníkem je však Srong-tzan-gam-po (616 – 650), jehož předchůdce Nam-ri Srong pěstoval čilé styky s Čínou. Za tohoto krále vzniká veliká říše Tibetská sahající od Si-čuenu až k Báltistánu, zaveden jest z Indie buddhismus a počínají se překládati indické knihy náboženské. R. 639 založena je Lhassa zbudováním kláštera a hradu na pahorku Potale. Buddhismus se šíří dále za následujících panovníků Kri-sronga a Ralpačena, kterému jest vésti divokou válku s Čínou. Po jeho zavraždění nastává doba domácích rozbrojů, které ve XII. stol. přemění se v zápas předních klášterů o nadvládu v zemi. Tu jest často povolávána Čína na pomoc. R. 1253 Kubilaj-chán zmocní se celého T-u, a když se stane čínským vládcem, jmenuje velkého lamu Pag-pa za jeho horlivé hlásání buddhismu mezi Mongoly vrchním správcem T-u. Tím počíná se upevňovati kněžská vláda, takže Odorico z Pordenone (kol. r. 1325) mluví o tibetském papeži. Po krátké době úpadku povstává reformátor, vrstevník M. J. Husi, Tsong-kapa, jenž silně se podobá papeži Řehoři VII. Zavedl dokonalé hierarchické zřízení a nařídil kleru coelibát. Jeho opravy vsak přivodily v církvi rozkol až posud trvající. Stoupenci reform nosí žluté čepice a mají velikou převahu, odpůrci soustředěni kolem kláštera Sakia pak červené. V revoluci čínské dynastie Mingů proti nadvládě tatarské Tsong-kapa přidržel se strany čínské. Ale po smrti jeho T. stává se předmětem sporů mezi Čínou a Mongoly, kteří jej konečně opanují a přiznají r. 1576 velikému lamovi Sodmam-Gyam-tso titul dalaï-lamy. Když jeden jeho nástupce hledal ochrany v Číně, Mongolové pod Gušri-chánem vpadli do země, několik menších panovníků bylo sesazeno a dalaï-lama prohlášen za vrchního vládce celého T-u. Vláda čínská uznala dalaï-lamu v této hodnosti. Proto také když Dzungaři vpadli do T-u a zmocnili se dalaï-lamy, císař Kang-si vyslal pomocné vojsko, které r. 1720 Dzungary vypudilo a dalaï-lamu osvobodilo. Ale T. zůstal od té doby pod svrchovaností čínskou, ačkoliv kněžstvo se pokoušelo několikerými vzpourami nadvládu tu odstraniti. Od té doby zůstaly v zemi čínské posádky. Dalaï-lama odesílá čínskému císaři každých pět let drahocenné dary, za něž se mu dostane darů ještě cennějších. Není to tedy materiální zájem Číny na T-u, ale spíše ryze politický, neboť ona může uzavírati hranice T-u cizímu obchodu a pomocí dalaï-lamy míti vliv na milliony buddhistův. Ale uzavřenost T-u a zvláště Lhassy proti Evropanům pochází teprve z dob novějších. První styky T-u s Evropany datují se od r. 1624, kdy jesuita Antonio d'Andrada založil ve Lhasse katol. missii. V l. 1661 – 1716 dlelo tu stále několik jesuitů, až se jim vyskytli konkurrenti v kapucínech, přišedších sem po cestě Orazia della Penna. Kapucínská missie trvala tu od 1719 do 1741, ale když kapucíni chtěli se plésti do domácích sporů, byli vyhnáni a přístup Evropanům do Lhassy uzavřen. Po dobytí Indie Warren Hastings snažil se vejíti ve styky s T-em, ale marně. R. 1792 vpadli do země Gurkhové, avšak byli čínským a domácím vojskem vypuzeni. R. 1834 kašmírský panovník zmocnil se Ladáku a Nari-Khorsumu, a onen, přes veškero úsilí Číny, zůstal v jeho moci. Když r. 1854 vypukl nový spor s Nepálem, Tibeťané byli donuceni platiti Nepálu poplatek a svoliti ke zřízení obchodního skladiště ve Lhasse. Mnohem větší potíže nastaly tibetské vládě od té doby, co Angličané se usadili v Sikkimu, kam zasáhli v l. 1814 – 17 a najali si Dárdžiling; r. 1850 zabrán byl jižní Sikkim, r. 1861 i severní a tak dostali se do přímého styku s T-em. Hned potom počali budovati vojenskou silnici k průsmyku Dželepskému. Tu r. 1886 tibetské vojsko obsadilo okolí tohoto průsmyku, tak že r. 1888 Angličané po marném jednání byli nuceni vypraviti vojsko, které proniklo až do Gnothongu. Potom r. 1890 následoval mír v Dárdžilingu (potvrzený r. 1893), jímž uznána britská svrchovanost nad Sikkimem a měly se ujednati obchodní smlouvy. Za pohraniční tržiště stanoven byl Yatung, kde však britští kupci marně čekali na odběratele tibetské, neboť vláda zakázala Tibeťanům usazovati se tam. Když pak bouřemi čínskými moc Číny byla zeslabena, tibetská vláda hleděla navázati spojení s Ruskem. I vypravila v listopadu 1900 poselství k caru do Livadie, načež car se odvděčil hojnými dary, které dalaï-lamovi odevzdal Burjat Zybikov. Rusko podezříváno z tajné smlouvy s T-em, což zvláště Angličanům bylo solí v očích. R. 1902 lord Curzon prohlásil T. za koliště indické pevnosti, které nesmí býti v jiných rukou než v anglických, a hned použito nastavších Rusku nesnází na Východě k expedici do T-u. Důvod výpravy této, již vedl výborný znalec střední Asie Younghusband, byl jalový a přes protesty ruské vlády zahájen postup do T-u za účelem »sjednání obchodních smluv«. Poselstvo provázeno 3000 muži prodralo se po několika potyčkách a bojích, z nichž poslední bylo hotové vraždění zaskočených Tibeťanů, do Lhassy, kde stanulo 4. srp. 1904. Dalaï-lama prchl na sever a jménem jeho sjednal 3. září 1904 Taši-lama podmínky míru, jímž měly Gyantse, Yatung a Gartok otevřeny býti anglickému obchodu, všechny pevnosti na cestě do Gyantse rozbořeny, zaplacena válečná náhrada 500.000 l. st. Do splnění podmínek mělo býti údolí Čumbi obsazeno angl. vojskem, čemuž však vzepřela se Čína. Na místě dalaï-lamy ustanoven za vládce lama ze Šigatse. Dále bez svolení angl. vlády nesmí T. žádné území cizí vládě postoupiti aniž dáti svolení ke stavbě drah a telegrafů jakož i k otevření dolů.

Tibet: Dějiny výzkumu T-u tvoří důležitou čásť dějin odkrytí Asie, pročež odkazujeme na příslušné heslo. Zvláště však v moderní době T. stal se předmětem horlivého badání cestovatelů všech národů. Tak z Rusů ponejvíce v severním T-ě pracovavších vedle Prževalského a Pěvcova Grombčevskij, Bogdanovič, Obručev, Rusy vyslaní Barza Norzunov a Zybikov; Angličané pracovali jednak pomocí panditů, z nichž uvésti jest zvláště Nain-Singa, A. K. (Kišen-Sing) a Sarat-Chandra-Das, ale jednak sami: Carey, Wellby, Bower, Littledale, Miss Taylor, Rawling s Ryderem a Woodem; z Francouzů Desgodins, Bonvalot a princ Henri Orléanský, Dutreuil de Rhins s Grenardem, Gervais-Courtellemont; z Američanů vyniká Rockhill; z Němců nedávno Futterer, Filchner s Tafelem a Švédy čestně zastupuje Sven Hedin. Hlavním cílem byla Lhassa; úřady všechny pokusy Rockhillovy, Sven Hedinovy, Littledaleovy šťastně zmařily, avšak panditům, Norzunovu, Zybikovu a konečně tajně i Japanci Kavagučímu podařilo se pobýti ve Lhasse a přinésti bezpečnější zprávy o tajemném městě, s nímž nás nejblíže seznámili francouzští missionáři Huc a Gabet, jejichž spolehlivost v líčení Lhassy plnou měrou se osvědčila. Důkladné zprávy ovšem přinesla poslední anglická výprava, jíž byla celá cesta a i vlastní Lhassa podrobně vyměřena. Starší literatura o T-ě sebrána jest u Ganzenmüllera, T. (Štutgart, 1878), novější množí se rok od roku. Uvádíme hlavni a zároveň odkazujeme na životopisy jednotlivých cestovatelů: Sarat Chandra Das, Indian Pandits in the land of snow (Kalkutta,1893); Bishop, Among the Tibetans (Lond., 1894); Marston, The great closed land (t., 1895); Basa Bakča, Popsání cesty do T-u kalmyckým jazykem s ruským překladem (Petr., 1897); Dutreuil de Rhins a Grenard, Mission scientifique dans la Haute Asie 1890 – 95 (Pař., 1897 – 98, 3 sv.), z toho výňatek: Grenard, T. (t., 1904); Wellby, Trough unknown T. (Lond., 1898); Rijnhart, With the Tibetans in tent and temple (Edinb., 1901); Deasy, T. and Chinese Turkestan (Lond., 1901); Das, Journey to Lhasa and Central T. (t., 1902); Carey, Travel and adventure in T. (t., 1902); Sven Hedin, V srdci Asie (Praha, 1904); t., Meine letzte Reise durch Innerasien v »Angewandte Geographie« 1904; týž vědecké výsledky podal v Peterm. Mitt. Ergzshft; Futterer, Durch Asien (Berl.,1904), Geographische Skizze von Nordost-T. (Ergzshft-Peterm. Mitt. č. 143, Gotha, 1904). Zprávy Zybikova v »Izvěstijích« petrohr. zeměp. společnosti (1903); L. Austine Waddel, Lhassa and its mysteries (Lond., 1905); Filchner's Expedition zum Oberlauf des Hoangho (»Zeitschr. der Gesellsch. für Erdkunde«, Berl., 1905). V české literat. pak máme vedle druhé cesty Sven Hedinovy přeloženy Huc a Gabet, Cesty po Mongolsku, T-u a Číně, přelož. P. Jindřich (Praha, 1887) a nespolehlivý cestopis Landorův: Zakázaná země (Praha, »Mat. lidų, 1905).