Tak jsme se dostali k Ránům, kteří od roku 1846 přes sto let hnětli dějiny Nepálu. Je pozoruhodné, že u startovní čáry této neslavné běžecké trati, na níž si štafetu samovlády podával jeden dědičný ministerský předseda za druhým, stála žena. Ctižádostivá a žárlivá královna Ráni Rádžja Lakšmí Déví, druhá choť nerozhodného a zbabělého krále Rádžéndry Víra Vikrama Šáha. Na radu britského rezidenta v Káthmándú dala zavraždit ministerského předsedu a vrchního velitele armády Mathbara Sinha a za nástroj si vybrala mladého Mathbarova synovce Džanga Bahádura Ránu. Měla ještě tolik smělosti, že vyzvala krále, aby generálovým nástupcem jmenoval jejího milence, strážce pokladu Gagana Sinha. Král povolil jen zčásti, státní správu vložil do rukou kvadrumvirátu, jehož členy byli Gagan Sinh i Džang Bahádur Rána. Džang vytušil, že nadešla jeho chvíle. Zabil Gagana Sinha a za pachatele označil královně samotného krále, prý i jí hrozí nebezpečí, protože král její nevěru odhalil. A nabídl jí pomoc.

Noc sedmnáctého září 1846 vešla do nepálských dějin pod jménem Kót. Masakr. Bartolomějská noc, kterou zaplatilo životem přes třicet nejvlivnějších politiků a generálů. Rozzuřená královna si je pozvala do paláce a jednoho po druhém dala zavraždit. Konečně vešel do komnaty král. Zděsil se mrtvých i královny. Ztratil hlavu a uprchl na anglické vyslanectví, kde marně prosil o azyl. Vrátil se tedy do paláce a nevyžádal si ochranu u nikoho jiného než u Džanga Bahádura. Ještě za svítání doprovodil Džang ustrašeného krále i spokojenou královnu do paláce Hanumán Dhóka a s okázalou skromností jim oběma vzdal hold. Položil svůj turban králi k nohám a žádal, aby byl buď propuštěn z jeho služeb, nebo aby mu král poskytl plné moci. Rádžéndra — dojatý, zmatený a zároveň k smrti vyděšený — udělal nečekané gesto: udělil Džangu Bahádurovi i jeho potomkům titul mahárádži, svěřil mu dědičný úřad ministerského předsedy s právem rozhodovat o životě a smrti poddaných, jmenovat a odvolávat vládní úředníky, vyhlašovat válku, uzavírat mírové smlouvy, podpisovat a rušit zákony. Mahárádža Džang Bahádur Rána, klečící u králových nohou, se rázem stal vládcem Nepálu. Úlohy se vyměnily až na to, že místo krále třtiny se do čela státu dostal rvavý, ctižádostivý a bezohledný muž, odhodlaný prosadit každý svůj záměr do posledního písmene. Netrvalo dlouho a ukázal pravou tvář i královně. Nejenže nedosadil na trůn jejího syna Ranéndru, kvůli němuž vlastně rozpoutala celý ten řetěz vražd, ale poslal ji i se synem do vyhnanství. Krále dal deportovat do Váránasí a jako loutku posadil na trůn povolného prince Suréndru, králova syna z prvního manželství. Zpupnost a despotismus Ránů rostly od pokolení k pokolení. Jeden z nich, Čandra Šamšér Rána, přiměl krále Prithví Víra Vikrama Šáha, aby jeho plné moci ještě rozšířil. Vynutil si právo zbavovat občany příslušnosti ke kastě, odsuzovat je k doživotnímu trestu na svobodě, vyvlastňovat jejich majetek, vypovídat je do vyhnanství a zbavovat státního občanství i dříve udělených hodností. V jednom z královských dekretů stálo výslovně: Každý, kdo by se pokoušel bránit ministerskému předsedovi ve výkonu jeho úřadu, bude považován za neloajálního králi a podle toho se s ním naloží... Strach, nedůvěra, podezíravost a udavačství se zahnízdily i v nejodlehlejších koutech země. Zdi dostaly uši, otcové nedůvěřovali dětem, děti pohrdaly rodiči. Trvale platil zákaz nočního vycházení, města a dědiny navečer umíraly. Šel-li Rána po ulici, děti před ním prchaly jako před ohněm, dospělým se třásla kolena, nikdo nesměl vyhlédnout z okna. Nesměly se stavět domy s taškovou krytinou, protože tato výsada patřila jen rodu Ránů a jejich chráněncům. Domy nesměly mít okna na straně obrácené k jejich palácům, obyčejní lidé se nesměli oblékat do dražších látek, jež se staly výsadou privilegovaných. Platil přísný zákaz dovozu zahraničního tisku. Na soudcovská křesla dosedli lidé bez znalosti práva, učiteli se stali lidé bez vzdělání, plukovníky a generály lidé bez vojenských škol. Generálem se člověk rodil — stačilo, aby byl z krve Ránů. Ještě roku 1946 platilo nařízení, že žádný Nepálec kromě Ránů nesmí být vlastníkem rozhlasového přijímače.

Miroslav Zikmund, Jiří Hanzelka: Světadíl pod Himalájem, Praha 1969, str.329