Josef Formánek: Prsatý muž a zloděl příběhů.

Str.272.

Pláž

Odletěl pracovně na Srí Lanku. Neskutečně lilo a špatně se dýchalo. V těžkých kapkách na sklech mikrobusu se odrážel celý svět. Lidičky s véthí na kolech, pěšky. Spěchající s deštníky nebo s velkými zelenými listy nad hlavou. Žebráci, děti, ženy Tamilů, Sinhálců a muslimů. V jedné kapce na skle se jako ve vypouklém zrcadle na křižovatkách objevil pitoreskně zdeformovaný slon. Smrad benzinu přerušovala jen omamná vůně koření, hniloby, všudypřítomných vonných tyčinek, moře a zeleně po dešti. Nasládlý kořeněný parfém. Byla to vůně hluboké džungle okolo Mayangany v deltě široké Mahatveli Gangy, kam chodí pít leopardi. Vůně čaje na drsných úbočích sráznatých hor Nuwara Elija.
Seděl na břehu oceánu. Podvečer maloval na pláži žlutavým světlem. Oblohu ovládli kaloni a neslyšně nalétávali nad vrcholky palem. Byla to chvíle před tím, než se měly rozsvítit pestrobarevné žárovičky v baru nad pláží. Už se tam se svými dívkami sjížděli návštěvníci na mopedech. David zvažoval lákavou možnost zvednout se z vychládajícího písku k živé zábavě, ale únava z cesty ho přemohla. Otočil se na bok a díval se po zrcadlící se laguně.
Po chvíli to uviděl. Skoro se to nehýbalo. Nejdřív to vypadalo jako toulavý pes hledající mezi tlejícími řasami něco na zub. Zaostřil. Byla to lidská postava, či spíš jen torzo bez nohou, co se rytmicky naklánělo, jak se ten člověk odrážel dřevěnými madly upevněnými na rukou od země ztvrdlé příbojem.
Pláž zaplavil dětský smích. Bylo jích pět nebo šest. Jeden chlapec tu dětskou tlupu vedl. Samozřejmě je zaujala stejná silueta jako Prsatého muže. Děti běžely k lidskému torzu a s vřeštěním ho povalily do písku. Jejich velitel mu vyrval cosi z ruky, zřejmě to dřevěné madlo, a hodil ho do oceánu. Zajíc se vymrštil a cítil, jak mu buší srdce. Vyběhl za dětmi, ale zůstala po nich jen ozvěna smíchu. Zadýchaný doběhl k tomu člověku, který hleděl směrem k příboji, jako by čekal na mořské vlny, jež mu donesou jeho madlo. Neobrátil se a promluvil: „Nezlobte se na ně, sire, jsou to jen děti. Některé z nich jsem dokonce učil chytat kraby. Nejsou zlé, možná mají jen špatné rodiče neboje v dalším životě čeká nějaké neštěstí."
David zůstal mlčky stát, potom si sedl na bobek a s tím mužem zkoušeným osudem pozoroval oceán. Nikdy nemůžeme vědět, jak skončíme. Najednou vlny přinesly zpět dřevěné madlo a mrzák se opět pomalu vydal za svým cílem. Asi k domovu.
Zajíc se za ním díval, dokud mu v západu slunce úplně nezmizel z očí. Seděl tam dál a vlny mu lechtaly prsty u nohou. Nevěděl proč ani jak, najednou měl jen dojem, že život je jako oceán. Cokoli špatného nebo dobrého do něj vhodíme, se nám vrátí.