Servác B.Heller: Život na Rusi, Matice lidu. č.3. Praha 1868

Ruské lázně.

Koupele a lázně, jichž u nás zcela nepravidelně a jen dle nahodilých zdravotních a čistotních potřeb se používá, na Rusi od věků nepamětných již s národními obyčeji tak se slily a srostly, že bez nich žádného Rusa nalézti, ba ani si představiti nemůžem. Láznice nalézají se všude, každá i ta nejmenší vesnička má alespoň jednu společnou a několik soukromých; v městech pak všemu obyvatelstvu otevřeny jsou lázně („báni") ohromné velikosti a úpravy co možná nejpečlivější, a za cenu pranepatrnou (5 a 10 kopek) použíti jich může každý, kdo neostýchá se tam velké společnosti. Návštěva jest vždy hojná, obzvláště ale v sobotu a před velikými svátky uzříš četné zástupy mužů, žen i dětí s uzlíčky prádla pod rameny do lázní se hrnoucích a potkáváš jiné davy, jež s rozpařenými a co krev rudými tvářemi z koupele pospíchají.
Žádný, byť i sebe nedbalejší a zanedbalejší člověk neopomine alespoň dvakráte do téhodne v lázni se vypařiti, očistiti a převléci, i jest zcela bezpodstatná žaloba, jakoby ruský lid v nečistotě si liboval, i jsem přesvědčen, že ani ten nejosvícenější Šváb a nejčistotnější Brandenburák za celý život tak často se nekoupá, jako „surový a nečistý Rus" v jednom roce.
Toto bývá nejobyčejnější zařízení láznic: Ve velikém, ze dřeva vystaveném sále stojí obrovská pec, kteráž až do řeřavosti se roztápí a pak občas vřelou vodou polévá, tak že v krátké době celá síň horkými se naplňuje parami. Ustavičná vlhkost zajisté škodlivě by působila na zdi kamenné, z nichž brzo by nezdravý pot a shnilé výpary vystupovaly, a proto jsou v láznicích ruských zdi dřevěné, kteréž mnohem zdravější jsou a stálejší teplotu udržují. Na stěnách kolkolem od podlahy až ke stropu připevněny jsou široké dřevěné lavice, a poněvadž vřelé páry vždy vzhůru se povznášejí, chladnější ale vespod zůstávají, jest horko tím větší a pot tím silnější, čím výše po lavicích vystupuješ. Propotivše se natírají si Rusové tělo mydlinami a nechávají se od sluhů listnatými březovými metlami lehce a jemně šlehati, což velmi příjemný a lahodný pocit v celém těle vzbuzuje. Vstoupiv ponejprv do takového sálu myslíš, že nesmírné tam panující parno v několika okamženích udusiti tě musí; však hnedle přivykneš tomu teplu a přesvědčíš se, že pravá to rozkoš, když nejvíce jsi rozpařen, když celé prameny potu po těle ti sbíhají, a najednou lázeňský sluha na tě kbelík studené vody vyleje. Na vesnicích stojí láznice obyčejně u rybníka neb u řeky, a Rusové z největšího parna a potu, červení jak vaření raci ven vybíhají a otvorem v ledu vysekaným do mrazivé vody se vrhají a ochladivše se náležitě, opět do láznice zpět uhánějí. Pro vznešenější hostě zařízeny jsou v městech zvláštní malé koupelny a komnaty, kde na měkých pohovkách si odpočinouti, prospati, jídlem a pitím posilniti a ještě jiným spůsobem pobaviti se mohou. Po takové koupeli jsi jako znovuzrozený, i neznám lepšího prostředku proti rheumatismu, bolestem v krku, rýmě atd., nežli ruskou lázeň.
Trpívám častým a krutým hlavy bolením; všichni známí odporučovali mi co nejvřeleji ruskou lázeň, ale pravou, staroruskou. Procházím se tedy na zdařbůh moskevskými ulicemi hledaje „pravou ruskou" lázeň; lázní všude dost, ale podobají se spíše knížecím palácům a velikolepým hostincům, než tomu, co hledám. Nápisy jsou ruské a francouzské, někdy též rusko-francouzsko-německé, a to právě mne odstrašuje; větřím tu něco moderního, pro mne tedy starého a mimo to bojím se, že hlava má ještě více se rozvzteklí, bude-li s ní ve třech jazycích nakládáno.
Zostřil jsem krok směrem k odlehlým Moskvy končinám, o nichž cizinec by tvrdil, že to nejkrajnější předměstí, jež ale „izvoščík" (sánkář, drožkář) vnitřním městem býti praví. Po ulicích veliké ticho, a okna z větší části jsou zastřena aneb okenicemi zabedněna. Izvoščík, jehož jsem si — velice jsa zemdlen — najal, šeptá mi, aby nikdo z kolemjdoucích toho nezaslechl: zde žijí starověrci. „Starověrci", opakuji si v duchu, „kde starověrci jsou, tam budou též staré ruské lázně", a bedlivě prohlížím si staré nápisy nových, kamenných a dřevěných domů. Dlouho jsem nehledal; na jednopatrovém, dřevěném a šedě natřeném domě visí jednoduchá tabule a na ní jednoduchým písmem napsáno : „báni". Krátce a dobře; to odporučuje. Zhurta vrazím do dveří a dveřmi do chodby, temné jak zimní noc; nemohu dále. Pojednou ale cítím, že uchvátila mne s obou stran svalovitá páže — lázeňských posluhů; vedou mne tmavou chodbou do jizby nepříliš světlé. Zde v pološeru vidím prostřenou — nevím či lavici, či tabuli, a na ní vysokou podušku; jest to předsíň, a ta pokrytá lavice je pohovka. Sluhové svlékají ze mne jeden šat po druhém, já ale nepohnutě stojím, nemluvím a sotva dýchám; jen na tu osudnou lavici vyděšený zrak upírám, as tak, jako když při nezbednosti postižený klouček na mravokárnou metlu smutně pohlíží.
Svlékli se mne poslední kus oděvu a zvou mne — k mému nemalému překvapení — velmi zdvořile a laskavě, abych — jsem-li unaven — na lavici trochu si oddechnul. Děkuju uctivě za zdvořilost, jen radši hned do láznice — anebo na popraviště. Vešli jsme tam. Jest to prostranná, ani ne světlá, ani ne tmavá, nýbrž jak říkáme, pošmourná jizba, naplněná rozličnými přístroji a aparáty; krve nikde jsem nespatřil, i upokojila se tedy duše má.
Po levé straně visí na prkenné stěně veliký kotel na vodu, a kolem něho řada lesklých mosazných nádob, o jichž účelu, jsem-li svědomitý, ni čeho povědíti neumím; na pravé straně stojí ohromná pec, tuším že z porcelánových kachlů, ač jistě toho tvrditi nemohu, a od středu podlahy jdou úzké schody vzhůru až skoro ke stropu na jakési neohrazené lešení, čím výše po nich vstoupám, tím prudčeji bije mi krev v tepnách, tím větší parno mne svírá. Po obou stranách onoho lešení vystupují jako otesané žulové balvany veliké pece, na jichž svrchní straně z rákosí pletené rohožky jsou rozloženy, a přes ně bílé plátno.
Vůdcové moji vyzvali mne, abych na to lůžko (rozuměj: na pec) se uložil a pak, jak dlouhý, široký jsem, se roztáhl. V této poloze dotýkal se nos můj stropu, a žár vystupující páry tak byl prudký, že jsem se po celém těle potit začal, jako kdyby mne ždímal. V tom parnu jistě by se mohly vařit brambory. Jakmile jsem se zapotil, přistoupil ke mně jeden ze sluhů na ruce maje nastrčený tlustý soukenný (bezpochyby něčím vycpaný) pytlík, a tím počal mne na všech údech s takovou horlivostí tříti, že se mi celá svrchní kůže jaksi svlékla a setřela. (Nemuselo to ale být pravda, neboť kůže má po lázni zcela zdravá a hladká byla, jako před ní.) S tou prácí když hotov byl, musel jsem po schodech dolů, a zde vylil mi přes hlavu několik džberů studené vody, až mnou mráz otřásal; pak sedl jsem na zem, a lazebník můj vymyl mi vlasy až do kořínků. Na to vlezl jsem opět nahoru, na pec, an zatím průvodce velikou mísu mydlin nadělal, kterýmiž pomocí soukené rukavice celé tělo mi natřel. Po té zase jsem slezl, a on mne zase řádně polil. Pak hnal mne opět vzhůru na pec řka, že nyní teprv největší horko přijde, abych si tedy na obličej lehl a hlavu hezky do rohožek zabořil. To když jsem učinil, přinesl listnatých březových metel a šlehal mne nimi (ovšem jen lehounce) kam jen mohl. A mezi tím poléval druhý sluha na dolejší peci rozpálené železné koule, z nichž tak vřelá pára vzhůru ke stropu se valila, že jak ohnivý příval po kůži se mi rozbíhala. Kdykoliv jsem se odvážil obličej z rohožek povznésti, zdálo se mi, že ne páry, ale plameny do sebe vdýchám.
Ale teď jsem toho měl již dost; nemoha ni slova promluviti skočil jsem na schody a uháněl jako posedlý dolů a ven z láznice do předsíně kde při otevřených dveřích brzy jsem se ochladil. Bolest v hlavě zmizela; i oblékl jsem se rychle a zaplativ opouštěl jsem s veselou myslí staroruské „báni", od nichž moderní lázně jen skvělejší úpravou a větší mírností se rozeznávají.

O pokrmech a nápojích.

Podav v největší stručnosti nástin ruských příbytků, osad a chrámů, jež v nejužším jsou s nimi spojení, seznámím nyní čtenáře (ovšem že zase jen v stručném přehledu) s národními pokrmy a nápoji, jakéž nejvíce jsou v obyčeji a užívání. — Pokrmy připravují si Rusové tak prostě a jednoduše, že cizozemec jen poznenáhla a s velkým často sebezapřením jim přivykati musí; v bohatých městských rodinách ovšem i v jídle a pití velikou nalézáme nádheru a okázalost, zde ale především na zřeteli mám lid obecný a venkovský.
Na rychlo dušené aneb vařené maso s vodnatou omáčkou, „pirogy", t. j. paštiky z chutného, však nesmírně mastného těsta s masem na drobno rozsekaným, aneb s celými rybami, v slané vodě vařené ryby bez omáčky, kapusta, zelí, mrkev, botviňa, t. j. studená krmě z rozličných zelin zadělaných kyselým šumivým nápojem (kislyja sčí), k čemuž se ještě přidávají vejce, pak masová sekanina s česnekem, „bliny" (zvláštní druh lívanců), svítek, sčí (polévka z rozličných zelin, někdy jen ze šťovíku), která skoro nikdy scházeti nesmí, polévka z konopného a lněného semena, krupková kaše a polévka, rosol z mouky a kyselého mléka, — toť nejobecnější ruské pokrmy, k nimž skoro vždy ještě cibule a česneku a pepře se přidává. K nim druží se tvaroh a sýr, všeho druhu houby, z nichž obzvlášť lahodný druh pečárky (šampiňon) velmi rozmanitě připravují. Před obědem milují „rjumku", t. j. kalíšek samožitné; po obědě pak louskají ořechy, požívají štěpné a plané ovoce, borůvky, jahody atd.
Mluvě o pokrmech nemohu mlčením pominouti lahůdky, kteráž na Rusi v nesmírném' množství se vyrábí a do celého světa rozesílá a zde pod jménem kaviár velmi draze se kupuje. Neníť kaviár nic jiného, než připravovaná jikra rozličných ryb (vyzy, bělúgy, sumce atd.), a Rusové krátce a dobře nazývají jej „ikra". Připravují se tři druhy kaviáru: lisovaný (papusnaja ikra), zrnatý (zernistaja ikra) a žokovaný (měšešnaja ikra). Lisovaný kaviár takto se připravuje: jikra vyrve se z ryby, očistí se ode všech mázdrovitých a masitých částek, prosuší se na slunci, nasolí a pak do sudů našlape. Jesť to nejsprostší druh kaviáru. Vzácnější jest zrnatý kaviár. Jikry vysypou se do velikých necek, poleji se slanou vodou, promíchají a procedí se hrubým řešetem, čímž mázdry a maso od zrnek se odloučí. Na to vsype a natlouká se do sudů. Nejlepší druh jest žokovaný kaviár, kterýž z nejčerstvějších jiker a velmi čistotně jsa připravován výborně chutná. Očištěné jikry vloží se do solné rapy (jíchy), kdež zůstati musí, až by zrna změkla. Pak vsypou se do špičatých zavěšených žoků, a přidá se jim opět solné rapy. Ta když se procedila, ždímají se žoky ještě tak dlouho v rukou, až všechna tekutina zmizí, načež žoky i s jikrami několik hodin vysychají, a hotový kaviár do beden se ukládá.
Z nápojů nejoblíbenější jest čaj, kterýž se na Rusi skoro tak hojně pije, jako u nás voda, a proti jehož lahodnosti zdejší čaje jsou jen břečky.
V každém domě, v každé hospůdce, i na ulici můžeš pít výtečný čaj, jemuž Rusové nikdy ne přidávají rumu, nýbrž zcela bez přísady jej pijí, aneb se smetanou, s citrýnem, a někdy též s malinovou šťávou. Po čaji nejobecnější domácí nápoj je „kvas", který z žitné mouky a sladu se připravuje, nakyslou chuť má, žízeň dobře hasí a službu našeho piva zastává. Podlé zvláštních přísad (jakéž jsou k. p. máta kadeřavá, hrozínky, maliny a p.) rozeznává se vícero druhů kvasu, z nichž každý jinou má barvu a jiné jméno. Po ulicích roznášejí krásně červený a hnědý kvas v sklenných baňkách nebo v malých „bočkách."
Nejlepší druh kvasu je „kislyja sčí", šumivý to a velmi lahodný nápoj.
Pálenka (chlěbnoje víno, t. j. obilní víno) a přeháněná samožitná kořalka neb „vodka" též hojně se pije; však v lepších rodinách připravují si místo ní ovocná vína (malinovku, višňovku, těrňovku atd.) z ovocných šťáv, medu a kořalky.
I medoviny (mjod) velmi mnoho se vyrábí.
V zimě podává se též místo studených nápojů „sbitin" t. j. spařenina z medu a španělského pepře, kteráž příjemně chutná a velmi rozehřívá. Pravé pivo ještě málo jest v obyčeji, víno jen u zámožných.

Jak se po Rusi cestuje.

Cestování po Rusi nad míru jest zajímavé a zábavné, však pro cizince velmi nepohodlné, obtížné a útrap plné, v neskonalé jednotvárnosti nepřehledných planin a rovin, přec neskonalá panuje rozmanitost, obrazy – jeden zvláštnější a podivnější než druhý – střídají se v nepřetržitém postupu, a každá krajina, každé místo i každé zastavení nové chystá překvapení; ale mezi tím co oči na strakatině nevídaných úkazů hltavě se pasou, co duch novinku za novinkou dychtivě pochycuje, dřevění tuhne a zase boří se tělo nesmírnou pohodlností (!) povozů až na smrt ztýrané, a ustavičným zmítáním, třískáním a otloukáním jsou všechny kosti v těle jakoby rozházeny a rozmetány.
Chceš-li si čtenáři, učiniti alespoň jakýsi takýs pojem o cestování na Rusi, musíš z mysli a paměti své nejdříve vymazati všeliké obrazy silnic, pošt a rychlíků, dostavníků, kočárů, eliášků na pérách a pryček, ano zapomenouti musíš na slamou vystlané naše nákladní vozy, neboť vše to otužilým Rusům buď příliš je pohodlným, nebo zcela nepohodlným...

Po cestách, na něž by se našinec doma nespustil, leč by dříve, poslední vůli sepsal, pořádnost udělal a všechny přátele a příbuzné až do devátého kolena, navštívil a s nimi se rozžehnal, uhání, ba letí veselý ruský vozka hvízdaje si veselou písničku nemaje ani zdání o úzkostech, v nichž ubohý cestující za ním ve voze trne. Poštovní silnice, jež středem rozsáhlých bahnišť, močálů a bařin zakládati se musí, mnohdy ovšem s velikým nákladem dubovými neb březovými kmeny jsou pokládané, a je-li suché počasí, dosti sjízdné, — ale takový štěrk na dřevěném základě trvá jen krátký čas, bahnitá vlhkost brzy jej prožere, těžké vozy jej prolámou, i nastanou rokliny a hrboly, přes kteréž povoz když uhání, člověku duše z těla vytlouci se může. Mají-li se těžké náklady přes taková místa přepraviti, musí každý vozka slézti, cestu vypraviti a pak celý náklad kus po kuse převážeti. Všude na Rusi najdeš cesty, kteréž nejkratším směrem, t. j. rovnou čarou místo s místem spojují, přes hory a doly, přes bařiny a slatiny. Srázné svahy, po nichž nejprudším tryskem a s velikým křikem se sjíždí, tak že cestující oči zamhuřuje a křečovitě vozu se drží stále jsa připraven, že vylítne a hlavu srazí, — střídají se s dřevěnými, třeba na kolik hodin dlouhými cestami, kteréž jako dlouhé vory tu na vodě plovou, tu nad bahnem houpavě se vznášejí. V největší napnutosti, v strachu a zlosti ubíhá ale cesta tak rychle, že přišed na stanici myslíš, že ze strašného snu k skutečnosti se probouzíš — možno-li ještě strašnější. Na severu táhnou se cesty bezkonečnými pralesy a bažinami, a veliká tu nouze o vzduch a světlo; v středním Rusku, kde lesy dávno již jsou vymítěny, vroubeny jsou cesty břízami, stromem na severu zajisté nejkrásnějším a nejpřívětivějším; hodíť se pro štíhlý svůj vzrůst, pohyblivost a vlídnost tak trefně k povaze ruské. Dále na jih ale i toto stromořadí mizí, cesta rozplývá a rozbíhá se zcela neurčitě na všechny strany, a jen tu a tam naznačuje stará, shnilá vrba směr, kudy jeti se má, až konečně v zemi kozáků i tento cestník se ztrácí, a nepřehledná rovina neobmezenou volnost a nejistotu cestujícím poskytuje. V létě bývají mnohé cesty v dobrém pořádku, t. j. když car, anebo některý gubernátor, nebo někdo z ministrů po říši cestuje. Tu vyskytují se, jakobys čarovným proutkem do země byl udeřil, zástupy mnoha set lidu, kteříž v největším spěchu hlavosrázné a krkolomné díry v cestě vypravují a novými kmeny vykládají. Zima ale nejlepším a nejrychlejším jest cestářem na Rusi: přes noc vysoko napadá sněhu, vítr zanese jím každou prohlubeň a rokli, silný mráz vše utvrdí a upevní, a jako po uhlazeném mlatě lítají již lehounké sáně tam, kde včera ještě vozy o četné hrboly se rozrážely a rozsýpaly. V dobách ale, jimž jaro a podzim u nás říkáme, jsou cesty tak vyjezděny a vymlety, že bezedným nádržkám na bahno a bláto se podobají. Podívejme se nyní na ruské povozy.
Nejobyčejnější z nich jest „těljega", a kdo v ní cestoval, toho hrůza obchází, když jméno to jen se vyslovuje. Těljega jest malý a nízký, vrchem širší a dolem užší prkenný truhlík na čtyřech nízkých, ale silných kolesách.
S předu na obě strany vybíhá jakýsi dřevěný roh. Několik přes jmenovaný truhlík napnutých provazů jest sedadlem pro vozku, kterýž takovým spůsobem měkčeji a pohodlněji sedí, nežli host ve vozíku, obzvlášť když na ty provazy několik kožichů si rezestře; obyčejně ale sedá si na vysokou hranu předního prkna, tak že mu nohy zcela svobodně dolů visí, a on sám, nechce-li do kol spadnouti, tělem ustavičně semotam klátiti musí, aby je v rovnováze udržel. Ale každý "jamaščík" (kočí) má v té věci takovou sběhlost a jistotu, že i v nejprudčí jízdě pevně sedí a jakoby doma na peci se protahoval, vesele si zpívá, až vše vůkol se rozléhá. Jinak ale cestovatel; ten v těljegě na otepi slámy, neb jen na holém dřevě jako v neckách sedí s nohami na dně nataženými, zády opírá se o zadní prkno a lokty o postranice, aby co možná pevné měl posezení a se strany na stranu se neotloukal.
Na delších cestách používá se jiného, mnohem již pohodlnějšího vozu, kterémuž „tarantas" se říká. Hlavní rozdíl mezí těljegou a tarantasem jest, že u tohoto truhlík již polovičnou střechu má a na dvou ohebných a pružných březových tyčkách spočívá, tak že skoro jako na pérách se houpá. Délka březových těch tyček a tudíž i vzdálenost předních kol od zadních obnáší 12 až 13 stop; blíže ku předním kolům připevněn truhlík (kterýž často úhlednou podobu hořejší části letního kočáru má), a nad zadní kola uvážou se kufry, vaky, tlumoky, atd. I kočí má svůj pevný kozlík se železným zábradlím. Tarantas jest zajisté dle okolností povoz dosti pohodlný, ale velmi křehké stvoření; přec však prozrazuje celá jeho úprava důvtip a mysl velmi praktickou. Zláme-li se ku př. některá březová tyčka (což velmi často se stává), jest v několika minutách novou nahrazena, kdyby ale ocelové péro v šíré stepi se rozlámalo, jak by se dalo nahraditi? — Nezřídka se přihází, že tarantas stejnou rychlostí několik tisíc kroků dále ujíždí, aniž by kdo z cestujících byl zpozoroval, že se některé kolo potají odkutálelo; kočí ovšem brzy ztrátu zpozoruje, sleze, doběhne pro kolo, zatluče je dřevěným kolíčkem a jede lhostejně dál dobře věda, že tutéž operaci za chvilku na jiném kole bude muset opakovati.
Zimního času cestuje se v „kibitce", kteráž pro ten čas na sáně se předělává; z přiloženého obrázku sezná čtenář na první pohled její zařízení, pročež vypsání jeho si uspořiti mohu.
Spřežení, jakéž u ní vidíme, nazývá se trojka, a užívá se ho na všech větších cestách a u každého povozu. Tři koně klušou podle sebe; střední, obyčejně největší a nejsilnější cválá mezi dvojatou, skobovitým obloukem („duga") spojenou vojí, oba postranní pak s hlavami stranou od něho ven odvrácenými v napnutém trysku uhánějí. Na duze zavěšen veliký zvonec, jehož tlukot dusotu dvanácti kopyt lahodně přizvukuje. K ruským povozům, cestám, zemi a celé přírodě nelze si mysliti příhodnějšího spřežení, než-li trojku, a v několika hodinách pocítíš, že jest jakási hluboká, tajemná podobnost a spřízněnost ruské povahy s oblíbenou trojkou. Panujeť vskutku něžná, utěšená vzájemnost mezi Rusem a jeho trojkou; na sta ruských písní opěvují nerozlučné přátelství trojky a jejího vůdce. Příjemněji nezaznívá alpský roh švýcarskému pastevci, lahodněji nedorazí v jeho sluch harmonický hlahol zvonců po stráni se pasoucího stáda, než ruskému jamščíku jednotvárné cinkám „kolokolu" nad středním koněm se houpajícího. Tenké, věčně se opakující zvuky jeho pronikají jako čarovná píseň mysl i srdce ruské budíce v nich všechny dřímající city radosti a touhy; a citové ti propukají brzy v bujný jásot, brzy v sladkobolnou píseň, brzy v pronikavé hvízdání — oj, krásná ta hudba na obtížné cestě!
Rozjařený takto jamščík - kočí po celou cestu nepřestává baviti se s koni aneb zpěvem doprovázeti zvonec nikdy neumlkající. Staří kočí neustálý mají hovor se svým potahem, a jestliže hovor ten hned hromobitím započíná, bud jist, že výborně pojedeš; čím více však lichotivých slov koním se dostává, tím horší jest jízda.
Jsou-li cesty špatné, připřahuje se k trojce ještě jeden, mnohdy i více párů koní.
Na Rusi jinak se necestuje, nežli poštou; stanice po celém severu jsou tak zvané poštovní kolonie čili osady, kteréž potřebný počet koní pohotovu míti a vůbec všechny poštovské služby konati musí, za to ale mnohých práv a výsad požívají. Kancelářské práce obstarává dozorce čili písař, jehož úřad se čtrnáctým stupněm činovního šlechtictví jest spojen. Sotva že nějaký cestující přijel, shrne se hned zástup lidu kolem jeho povozu, odpřahají staré a zapřahají čerstvé koně, aniž by k tomu zvláštního vyzvání bylo zapotřebí. Někdy ovšem není dostatečný počet koní ve vsi, a tu musí cestující posečkati, až po stepi se jich nachytá, což ostatně mnoho času nevymáhá; jiná to ale věc, oznamuje-li dozorce, že není vůbec žádných koní doma, pak arci na další jízdu nelze ani pomýšleti. — Kdo poštou chce cestovati, musí si v některém gubernském městě podorožnu vymoci ; tato „podorožnaja" (za niž se určitá taxa zaplatiti musí) jest průvodním listem a poukázkou, na jak dlouho a na jak daleko cestovatel poštovních koní používati smí. Doraziv na stanici vykáže se cestující listem tím, a beze všeho průtahu obdrží novou přípřež; bez něho ale nemohl by z místa. Takové jest pravidlo; stává se však velmi zhusta, že navzdor správné podorožně pro všelijaké zavinělé i nezavinělé překážky cestující dále nemůže. Nepořádky takové přiměly sedláky některých krajin k tomu, že mezi sebou jakousi poštovní jednotu zarazili.
Cestující najme si sedláka na jistou vzdálenost a na jistý čas; sedlák ten jede však k nejbližšímu jen stanovišti, zjedná zde nového vozku, béře částku, která na něj připadá, a jede domů.
Totéž opakuje se na každé stanici, aniž by cestující oč starati se musel.
Vší chvály zasluhuje vzorná rychlost na ruských poštách : na severu ujede každý dobrý vozka, je-li jen dráha poněkud snesitelná, 12 až i 14 verst (tedy dvě naše míle) za hodinu, a čím dále na jih, tím více rychlosti přibývá, tak že Kozák již nemnoho si na tom zakládá, ujede-li 21 verst t. j. tři míle za hodinu. V zimě pak do konce rychlost ta ani měřiti se nedá; tu vidíš po nepřehledných sněhových rovinách bezčíslné někdy množství polokrytých saní semotam se kmitati; na jaře ale a na podzim denně sotva 50 verst se ujede. Kdo Rusko seznati chce, nesmí ani jinak cestovati, než poštou; kdyby ku př. pěšky chodil, uviděl by za celý den tak málo nového a rozmanitého, že by jen nuditi a dlouhou chvílí trápiti se musel. Podobalť by se plavci, který dlouhá léta po moři se plaví, aby jen pojem o nesmírné spoustě vod mořských učiniti si mohl. Cesta po Rusi jen tehdy očím tvým bohaté poskytuje pastviny, jestliže daleké ty kraje prolétáš rychlostí ruské pošty, kteráž tak veliká jest, že by naše rychlíky závrať dostaly, kdyby ji uzřely. U nás za 5 mil více rozmanitostí spatříš, než na Rusi za 20 i 25 mil, a proto tam 4 i pětkrát tak rychle cestovati musíš, chceš-li, aby cesta tvá zde i tam stejně byla zajímavou a zábavnou. — Vždy ale musíš si s sebou vézti celou postel, t. j. přikrývky, peřiny a žíněnky, dle toho, jak pohodlné chceš míti noclehy; pak zásobu potravy: vajec, másla, věřeného masa, šunky, atd., čašky a balík čaje ; neboť na poštách ničeho nedostaneš, leda dříví, uhlí dřevěné a samovar s vařící vodou. — Učiň nyní, laskavý čtenáři, se mnou v duchu kus cesty, jejíž všeobecné vlastnosti svrchu jsem naznačil; pocestujem spolu z některého gubernského města středního Ruska na jih.

Říjen blíží se ku konci. Hustá mlha visí nad městem a tlačí se vždy níže a níže k zemi zahalujíc celé město neproniknutelnou rouškou šedých oblaků, tak že jen střechy a obrysy nejbližších nám domů rozeznati můžeme. Mlhové oblaky stále houstnou, začíná pršeti, napřed drobňounce, jako kdyby jemný vlhký prášek na zem se sypal, pak ale houšť a houšť, již prudký liják se valí dolů, a ulicemi uhánějí přívaly, jako kdyby všeobecná záplava měla nastati. Skormouceně díváme se z okna na tu spoustu, ale pršet nepřestává, — a tarantas již čeká. Konečně se oblaka nad námi slitovala, déšť ochabuje, a my sedáme do tarantasu, jamščík zahulákal na koně, zvonec na duze se rozhoupal, ujíždíme zavodněnými ulicemi, pak přes most řeky rozkypělé a vysoko se dmoucí, a v několika minutách jsme z města a z údolí venku. Tarantas škrábe se na návrší.
Ohlížíme se nazpět na město, ale smutný jest na ně pohled: země, voda i vzduch jakoby v blátě tonuly, a tož město všeho půvabu jsouc zbaveno nudně vystrkuje špičáky svých zlatolesklých věží, kteréž včera ještě v slunce a měsíce záři tak ohnivě planuly. — Loučíme se s ním, a tarantas vždy ještě pracně dere se po silnici blátem a kalem zanesené nahoru. A již zas se leje! Vždy větší a hustší krůpěje sypou se dolů, vozka kleje, koně popohání, tarantas jen letí, bláto stříká nám do obličeje, a déšť šlehá nám do očí — ó radostné cestování! — Uzavíráme a zabedňujem tarantas se všech stran, sedíme ve tmě jako v pytli, — ale co škodí; nezmoknem alespoň, a tu rozkošnou výhlídku na oslizlou červenou hlínu, na několik bříz a jedlí velmi lehce oželíme. Čas po čase vypouštíme hladového krkavce zvědavých svých očí ze zabedněné archy, ale on jako holubice spěšně se vrací, nesa smutnou zprávu, že deště neubývá. Naopak, vždy zvučněji buší to do kožené střechy našeho temného žalářku, vždy hlasitěji šplíchají dešťové proudy do řídnoucího bláta, a vichr vztekle burácí, jako by jej zlobilo, že nemůže nás se světa sfouknouti. Tarantas se zastavil; jsme na hospodě. Lezem z vozu do čiré deštivé noci, i vedou nás do hostinské jizby. Jizba naše jen poloviční prkennou stěnou od rodinné ložnice jest oddělena; vizmež její nářadí. Na místě pohovky stojí tu lavice z drsnatých prken sbitá, a sem tam hrubá židle, z jejíhož sedadla ostré hřeby vyčuhují, pak jakási truhlice (snad na dříví), na stěně kus zrcadla a uprostřed jizby čtverhranný stůl. V rohu u dřevěné zdi, jejímiž štěrbinami vítr pohodlně jako do věže fouká, ustláno lože, t. j. leží tam svázaná otep slámy a — nic více. Kdo na holé zemi, nebo na pichlavé lavici odpočinouti si nepřeje, může se tam nějak uhnízditi. Dům jest ze dřeva, a stěny sestávají z těl mohutných jedlí; jen svatý roh ze zvláštní úcty papírem polepen. Zde visí několik malých, černých obrázků kolem velké „ikony" v mosazném rouše, a nad nimi nějaký papírový svatý, velice podobný vůbec známému „špádskému kavalu".
Jamščík přinesl z tarantasu samovar, čašky, lžičky a bedničku s pokrmy a připravoval čaj; my pak prostírali jsme přivezené peřiny na zem chystajíce si lůžko pro osudný snad nocleh. Pojedli, popili, pokouřili jsme a nyní léháme v sladké naději, že občerstvující spánek brzy nás pojme do svého náručí. Dvě svíčky z naší zásoby planou posud na stole, ale ustavičný průvan plameny zmítá, tak že světlo po světnici se kmitá, jako když protrhané mraky přes měsíc se přehánějí; nemoha toho „blikání" snésti, vstávám a zhasínám jednu po druhé. Čirá tma v jizbě; venku litá vichřice skučí, a teskný vřesk její v štěrbinách dřevěné stěny na tisíc tenkých hlásků se rozštěpuje, a as padesát takových hlásků s ledovým dechem táhnou nám přes hlavy. Vtažené chlupaté čepice, kožichy, houně a peřiny naše nemohou odolati pronikavé vlhkosti rozjitřeného vzduchu, choulíme, krčíme a stáčíme se do kulata jako ježci, a konečně, ó krásný, krásný sen. Nevím, jak dlouho jsme spali a co se nám zdálo, pojednou ale za hlavami padla rána; vyskočili jsme, nasloucháme, ale po ráně opět ticho, pak jakési protahování, kňučení, pláč a vřískání — dítě svalilo se s palandy ve vedlejším přístěnku. Brzy se však upokojilo a spalo na zemi dále. Díváme se na hodinky: jest hodina s půlnoci. Poznovu halíme se do kožichů, do slámy, dřímota či spíše mrákoty nás objímají, na polo spíme, na polo bdíme, neb burácení větru a plískání deště ve světnici nedá nám pevně usnouti. Jamščík, který v protějším rohu na holé lavici leže až posud hlasitě, jako kdybys kamení strouhal, chrápal, nyní povstal, udělal světlo a odnáší všecko naše nářadí opět do vozu. Ve čtyry hodiny sedíme zase v tarantasu, a otloukání našich kostí znovu započíná. Déšť a vítr nepřestává, a tma pořáde jako v pytli; potkáváme jen hejna ukrajinských volů, jež honáci nahoru, snad do Moskvy ženou, a houkáním a hulákáním svým tu noční slotu ještě děsnější nám činí. — Konečně se rozednívá. Vidíme řeku podle naší cesty jílovitým a písčitým ložiskem líně se valící, spatřujem již i vesnice, jejichž domky prkenné mají střechy, a na střechách — aby vítr jich neodnesl — příční klády, vidíme již — ó jaká slast, město dosti rozsáhlé, naši novou stanici. Město na pohled jest velmi pěkné, a i ulice jsou spořádané, ale všude tolik bláta, že není možná rozeznati, je-li kamenná, čili jen „husí" dlažba; teprv na náměstí silně s kopce sbíhajícím objevuje se pevná, dešťovými přívaly čistě opláknutá dlažba, na niž nás jinak též notné rachocení a otřásání tarantasu upozorňuje. (Prosím však každého, aby si o ulicích ruských měst netvořil obrazu příliš špatného, nevypadat to tam hůře, nežli v naší zlaté Praze, kde ulice po celou zimu velikému se podobají bahništi.) Tarantas zastavil na poště na dvoře, a my vcházíme do pěkné hostinské světnice, jejíž příjemné teplo a vzduch vonnými výpary nasycený nám tak nevýslovně lahodí, jako kdybychom vstupovali do otvoru některého květinatého údolí planoucí Arábie, přes jehož fialové luhy teplý větérek vane a všechnu jejich vůni k nám donáší. V pravém rohu světnice na pestrém koberci visí několik svatých obrazů, a před nimi houpá se na stříbrném řetízku krásná pozlacená lampa.
Sotva několik minut uplynulo, a již stojí před námi na stole velký, postříbřený samovar, v němž voda klokotem se vaří a sluha v červené, černým pásem sepjaté košili podává nám na stříbrném talířku chléb, sůl a jídelní lístek, dlouhý jako litanie ke všem svatým. Podškrtali jsme tužkou jídla, z nichž snídaně naše sestávati měla, a sklepník s velikou poklonou odchází, slibuje, že tu hned zase bude; toto „hned" ale trvalo dobrou půl hodiny, a jamščík náš pil již sedmou sklenici čaje, když žádaná snídaně přicházela. Čekali jsme dlouho, ale nelitujem toho; jídla jsou výborná, a my nemáme jiného přání, než — aby takových hostinců více nás očekávalo. Na těle i duchu posilněni, ale s těžkým srdcem a žaludkem opouštíme přívětivou poštu, a již nás zase tarantas unáší do bezkonečného podzimního bláta. Krajina za městem jest nepřehledná rovina, již několik menších řek malebně prorývá; všude vidíme husté ale nízké křoviny a jen tu a tam březový lesík hustým křovím kolkolem vroubený. — Povětrnost nechce se polepšiti; husté šedé mraky visí tak nízko nám nad hlavami, "že bychom jich časem holí snad dosáhli, a déšť neustále se sype, jako kdyby v škaredých těch oblacích celé moře se bylo přestěhovalo a nyní všechnu zem zaplaviti chtělo. Od západu tak prudký duje vítr, že štíhlé větve každé břízy ustavičně vodorovně jsou sehnuty, a celý les směrem větru se prohýbá a prohnut zůstává. Cesta tak jest rozkošná, že kdyby každý kmen, přes nějž kola jedou, až příliš citelně nám se neoznamoval, my bychom za to míti museli, že středem obrovského bahniště se brodíme. Celá krajina podává obraz velmi smutný podobajíc se nesmírné vodní hladině, z níž jen jednotlivé kopečky, jako ostrůvky, a tu i tam kulatá křoviska, jako vadnoucí rákosí vyčnívají. Černý les po pravé straně připomíná nám, že ještě na pevnině se nalézáme. Zabednili jsme opět tarantas, abychom netrápili se tím teskným pohledem. Asi za hodinu utišil se vítr, déšť nešlehá již do střechy našeho temného příbytečku, a jen šplíchání koňských kopyt se ozývá, jako kdybychom rybníkem ujížděli. Otvíráme tarantas doufajíce již modré nebe a usmívající se tvář malomocného podzimního slunce spatřiti, však jalová byla naděje naše. Jedem vysokým březovým lesem. Z vysoké vodní náplavy strmí tu vzhůru staré, zamyšlené břízy svěšujíce větve, jako by odpočívaly po divokém tanci, jakýž nelítostný vítr s nimi, stařenami, prováděl. Hlavy t. j. vrcholy jejich obklopeny jsou modravou mlhovou korunou, jako kdyby nebe uznávajíc, zásluhy přestálého mučenictví na důkaz zalíbení svého svatou září skráně jejich bylo ověnčilo. Pohrouživše se do toho neobyčejného zjevení mysleli jsme, že nalézáme se uprostřed čarovného kruhu lesních panen, ale divoký vichr, který zas se rozburácel, vytrhl nás z krásného toho přeludu a uchvátiv znovu velebné břízy počal jimi tak zlomyslně potřásati, že koruny jejich jako viklavé hlavičky „pimprlat" semotamo poskakovaly. Mrzutě zavřeli jsme se do tarantasu a jedem stále po tmě, až pod námi opět dlažba zarachotila; jsme opět na poštovní stanici. Poněvadž počasí na brzkou změnu nepoukazuje, zůstanem pro dnešek zde; zítra snad vyjasní se nám nebe k veselejší jízdě. Příbytek, jejž nám poštmistr vykázal, je teplý a přívětivý, což nám tedy schází? — Dobře jsme pojedli a popili, přišel večer i klademe se na lůžko, jež nám jamščík z tarantasu přinesl, a brzy zapomínáme v objetí sladkého spánku na útrapy právě minulého dne.
Ale tak zcela sladký ten spánek nebyl; často budily a znepokojovaly nás ledajakés neposedné maličkosti, jimž u nás pro upokojení „perského prášku" se dává. Ráno, když jsme dále jeti chtěli, neměla pošta koní; neměla a neměla. My tohoto nechápali, ale hovořivý poštmistr nám to tak obšírně a důkladně vysvětloval, že jsme konečně sami nevěděli, zda-li jsme včera s poštovskými koňmi přijeli anebo s ukrajinskými voly. Jamščík, který nás dnes vézti měl, odešel do města hledat nějaké přípřeže. Konečně našla se přec trojka, i jedem tedy dále. Cesta jde opět podél řeky, na jejíž březích, a ještě daleko v polích veliké žulové balvany leží; ostatní krajina velmi jest jednotvárná. Vůkol samá rovina, kolem žulových balvanů nízké křoví, málo kde nějaký strom, a jen tu a tam při osamělém hřbitovu skupiny jedlí a smrků kolem černých pomníků. V nížinách a hlubokých úvalech leží něžné, šedé vesničky, nejutěšenější to obraz celého dalekého obzoru, jejž proti nám temný borový les jednotvárně ohraničuje. Když jsme ráno vyjížděli, bylo ještě počasí deštivé; nyní však ponenáhle se oblaka protrhávají, modré oblohy ukazují se kusy vždy větší a větší, již i jednotlivé sluneční paprsky na zem dopadají, a hnedle na to vidíme slunce celé. Světlo jeho nás úplně rozjařilo, i vypili jsme na tu radost každý „rjumku" žhavé lihoviny, a náš vozka čtyry. Jedem, jedem, ale pojednou zůstal tarantas v písku vězet; marné bylo prošení, marné namáhání, koně nemohli z místa. My slezli a procházíme se po návrší, na němž archa naše se zastavila; kdyby bylo léto a zem suchá, udělali bychom výlet do okolí, poněvadž ale tak není, zůstanem při chuti. V dálce vidíme několik „mužíků"; kýváme, pískáme, voláme na ně, — neslyší nás. Tu přišla jamščíkovi zvláštní myšlenka: přiskočil k střednímu koni a smáčkl mu rukou tak silně hubu a nozdry, že strašně zařehtal; řev ten upozornil mužíky na nás, a brzo na to seděli jsme opět v tarantasu, jenž nás po cestě již mnohem sjízdnější k stanici unášel. Po krátkém odpočinku jedem dále. Ni jízda, ni krajina nepřináší nic zajímavého; jedem as dvě hodiny, a tu teprv blížící se mohutná řeka počíná pozornost naši napínati. Jsme u břehu. Na hladině řeky plove most, od něhož dlouhý provaz k protějšímu břehu se táhne. Na most ten musí vůz i s nádkladem vjeti, i lidé na druhé straně provazem přitáhnou jej k sobě. Aby most po proudu neodploval, jsou po stranách silné koly do řečiště zatlučeny a příčními kládami spojeny, přes tyto klády položeno podle kolu dlouhé prkno, aby po něm pěšky projíti se mohlo. Příční ty klády slouží za podlahu, aby se most, kterýž mezi koly se pohybuje, nepotopil.
My přešli, vlastné přeskákali jsme na druhou stranu, a tarantas vjel na most; sedláci připřáhli se k němu a šťastně dotáhli jej až na několik kroků od břehu. Zde ale vysmekly se koním nohy, a tarantas probořil se až nad kola; důmyslní venkované ale ihned tomu odpomohli. Vyzdvihli nejdříve zadní kola, podložili jim nová prkna, napnuli pak všechny síly a s velikým křikem vytáhli vůz na břeh. My vsedáme opět do vozu šťastně přepraveného a po třech hodinách vjíždíme do bran gubernského mésta, kde alespoň dva dny pobýti jsme si umínili.
Dva dny našeho odpočinku uplynuly; chystáme se opět na cestu. Deště a bláta se nemáme co báti; neboť včera byl silný mráz a v noci napadalo množství sněhu. Náš povoz je tentokráte těljega, t. j. na. čtyřech kolech ležící, krátké a široké, hluboké a dole zakulacené necky, a v nich asi hrst slámy. Usadili jsme se do nich, nohy na dně roztáhnuvše. Jedem teprv chvilku, ale jsme již každý po jedné straně do modra otlučen, a v nohou rozhostil se pocit, jako kdyby všechno maso od kostí se bylo odtřáslo. Jamščík zastavil, my vyndali všechnu zásobu houní a přikrývek, udělali z nich vysoké sedadlo, zavěsili rámě v rámě, abychom jeden o druhého se neotloukal, a zbývající rukou držíme se každý pevně okraje kolísavých necek. Krajina sněhem pokrytá bavila nás až k lesu, jímž cesta točitě jako had se vine; zde stromy pod sněhem se prohýbající tak těsně k cestě přiléhají, že hlavami ustavičně sníh s větví na sebe srážíme. Kola vysokým sněhem se valící vždy více a více rostou, následkem čehož celý povoz do výšky vystupuje; již sedíme jako na věži, tu ale odloupl se sníh od kol, i jedem zase nízko při zemi. Hustá mlha pokazila nám vyhlídku. Nesčíslné množství drozdů a strnadů poletují semo tamo nevědouce kudy kam, a vyděšené, pronikavé jejich kvíkání a pískání rozmnožuje mnohonásobná ozvěna hlubokého lesu. Z hustiny každé jedle cvrliká roj sýkorek, a hejna šedých vran rozložila se po haluzích každé břízy.
Čím dále, tím hůře vleče se těljega; nejbližší stanice uvidí nás vsedat do kibitky. Po krátkém odpočinku unášejí nás tedy odtud lehounké sáně letem bystrého sokola po sněhové hladině, od koňských kopyt sypký sníh jako lehounký prach v obláčcích odskakuje, a zvonec na „duze" vesele cinká. Nepřehledná sněhová rovina, z níž jen tu a tam bíle zahalená vesnička vyčnívá, rozkládá se na vše strany, všude ticho a mrtvo, jen stáda psů po mrchách slídíce od místa k místu pobíhají, a hejna krkavců na místa se slétají, kde pod sněhem bezpochyby nějaký zdechlý kůň leží. Jamščík nyní cesty a stanic si nehledí, nýbrž jede rovnou čarou k městu, jež cílem jest naší jízdy.
Již několik hodin jedem, zima stává se vždy citelnější, a i žaludek k právu svému se hlásí.
Na prvním pahrbku zastavili jsme, vozka předhodil koním otep sena, položil přes kibitku široké prkno a na ně postavil samovar, rozdmychal na plechové míse dřevěného uhlí, vsypal je do kamínek uvnitř samovaru, a na místo vody přikládal do něho čistého sněhu. Brzy byl samovar plný vody, my vyndali z bedničky čaj, sklenice a zákusky, a za čtvrt hodiny srkáme s nevyslovenou rozkoší horký nápoj přikusujíce chléb a studenou uzeninu. Ohlodané kosti házíme ven do sněhu, kde již hejna lačných havranů se shromáždila a o každé sousto zuřivě mezi sebou zápasí. Když pak vozka dvanáctou sklenici čaje dopil a vše na patřičné místo byl uložil, práskl do koní, a rychle jako na perutích větru ujíždíme dalekou stepí. Zatím skleslo již slunce za obzor, a večer rozkládá se po sněhových rovinách. Jasně jiskří se hvězdy, a měsíc, přes nějž slabý vítr lehounké obláčky přehání, rozlévá bledou záři po třpytící se stepi. Konečně potkáváme dlouhé řady saní, jisté to znamení, že blízci jsme cíle svého.
V úplné jistotě, že nejdéle za půl hodiny na místě budem, stali jsme se dovádivými, a žertovné řeči promíchané veselými povídkami řinou se nám z úst tak plyně, jako bychom již v teplé světnici městského hostince u hrnců masa sedili a vína pili do sytosti. Ale ostrý, vždy rostoucí mráz stahuje nám pysky silou neodolatelnou, slova váznou na jazyku, mlčky již sedíme podle sebe do kožichů jako dvě mumie zahaleni, napínáme zrak do dálky, zdali se osvětlené město ještě neukazuje, ale nadarmo. Každým okamžením roste v nás přesvědčení, že jedeme směrem nepravým, neboť kam jen oko dohlednouti může, vidíme jen sníh a sníh a sníh. Aby bída naše se dovršila, spustila se chumelice tak hustá, že na několik kroků ničeho více rozeznati nemůžem; k tomu fičí štiplavý vítr žena nám sníh přímo do tváří, tak že ani oka otevříti nelze. Vozka ujišťuje nás, že tisíckráte již cestu tuto konal a aby slovům svým důrazu dodal, slízá s kozlíku, hrabe rukama nohama v kyprém sněhu hledaje křoví a jistá znamení, po nichž že cestu pozná, svatosvatě se dokládá. Ale všechno jeho úsilí a namáhání zůstává bez výsledku: přiznává se, že bloudíme. Jedem as hodinu i slyšíme konečně z veliké ovšem vzdálenosti zpěv kohouta a štěkot psů. Vozka zabočil ihned v tu stranu, popohání koně, že po hladkém sněhu jen jen letíme, a zvuky ony stávají se vždy jasnějšími, však světla nižádného nespatřujem. Snad hustá chumelice nám je zastírá. Pojednou umlkly štěkot i kokrhání, a na místě nich slyšíme, kterak hladoví vlci, v tlupách po stepi těkající žalostni vyjí nouzi svou větrům žalujíce. Nevrlost mizí, ale strach se nás zmocňuje: nemámeť ni pušky ni bambitky a bič slabá jest zbraň proti žravému šakalu; ale jamščík se nám směje řka, že pokud zvonec na „duze" se houpá, žádného vlka na blízku neuvidíme. A vskutku nepřiblížil se ani jeden, snad ale jen proto, že v několika minutách ve vesnici jsme se octli, aniž bychom ji byli dříve spozorovali. Však ticho všude, jako o půl noci, a osvětleného okna marně bys hledal; pojednou ale zaštěkal někde pes, a v tomtéž okamžiku hafalo několik ze sna vyburcovaných psích hrdel z každého dvora, z každé boudy. Zastavili jsme před velkým statkem, po jehož dvoře tři koně volně se procházeli. Jamščík tluče do vrat, ale nikdo nepřichází ; jamščík bije bičištěm do nich, co jen síly mu stačí, — ale nikdo se nehýbe. Poděšené kobyly po dvoře divoce se prohánějí, a psi sběhli se k vratům štěkajíce div že neochraptěli, — ale nic na plat; v domě snad zůstávají samí hluší. Než, — jamščík je důvtipný chlapík: pod sedadlem má několik větších a několik menších kamenů ; ty vyndal, každému z nás podal asi tři napomínaje, abychom vše po něm dělali.
Pak odskočil na několik kroků od vrat a házel menší kameny do dvoru, tak že zrovna do psů padaly, kteříž takovou opovážlivostí na nejvýš rozdrážděni strašný řev a jekot spustili ryčíce, až nám uši zaléhaly. Nyní jamščík zase ke vratům přiskočil a kamenem do nich tak prudce mlátil, že každé udeření jak hromová rána po dědině se rozléhalo. Konečně otevřela se vrata, a my vešli. Jizba, do níž nás rozespalý mužík uvedl, tak jest obsazena, že skoro ani není místa, kam bychom nohou kročiti mohli. Nejblíže dveřím nastláno něco slámy, a na ní leží pět kožichů; kožichy se začínají hýbat: z jednoho vylízá hlava, z druhého noha, z třetího ruka, čtvrtý celý vstává, a pátý je prázden ; leželť v něm hospodář, který byl vyšel, aby nám otevřel. Na peci leží as půl tuctu dětí a matka mezi nimi; děti se protahují, a jedno se dalo do křiku: matka trochu povstala, hodila na ně kožíšek a — spí dále. Dítě následuje jejího příkladu. Každá lavice má několik spáčů; bydlíť tu nejméně tři rodiny. Udělali nám místo u stolu, přinesli samovar, rozdělali oheň a ohřáli večeři; my pak vyzvídáme, jak daleko jsme zabloudili a jak daleká nám ještě zbývá cesta. Odpověd zní dosti příznivě: do města není dále tří hodin. Zpráva ta vrátila nám všechnu zmužilost, i vidouce, že by domácí lidé bdíti museli, kdybychom nabízeného noclehu přijali, jeli jsme po dvouhodinném pobytu dále. Časně ráno vítali nás přátelé naši v městě.
Z přečetných, v ruské říši žijících národů, kteří rozličným asiatským i americkým plemenům přináleží, tři položím ukázky: Tatarů, Kalmyků a Baškýrů, kmenův to z veliké rodiny plemen uraloaltajských; budouť jimi jaksi zastoupeny tři hlavní větve téže rodiny: větev tatarská, mongolská a čudská.

Tataři

ruští jsou poslední zbytek středověké mongolotatarské záplavy, kteráž všechny země od hranic „nebeské" říše čínské až k Olomúci, od Sibiře až indickému moři zatopila a ruskou říši v koňském objetí držíc a krev i šťávy její, jako nenasytný upír střebajíc konečně železnou pěstí probuzené síly slovanské rozpoltěna jest a rozdrcena, poskytnuvši výstražný příklad odvěkým vrahům a nepřátelům Slovanstva, kdyby též někdy o porobu jeho pokoušeti se chtěli. Třásla se druhdy celá Evropa slyšíc jen jméno zlaté hordy vyslovovati, chvěli se národové již z úkladného vraždění Slovanů řemeslo dělali, děsili se státové velicí i mocní nájezdů půlměsíce a koňského ohonu, ale jich zkrotiti, jich zbaviti se nedovedla Evropa, moc mongolo-tatar-skou roztřepilo a roztříštilo rámě Slovanstva, i zbyly jen dva chatrné pomníky bývalé její slávy: doklepávající Turecko, jemuž co nevidět zase Slovanstvo poslední zasadí ránu, a „veliký magyar-ország," kterýž nemoha se též konce svého dočekati, slovanský svět všemožně škádlí a dráždí. — Jen strpení, baratom, i na tebe řada dojde. Odehravše dávno již svou roli válečnou a světobornou, žijí vlastní Tataři nyní, v nesčíslných větvích a hordách rozptýleni, v rozličných částech ruské říše tiše a klidně přivykajíce pod mírnou a vlídnou vládou slovanskou životu spořádanému, jinak ale zcela volnému. Rusko neutlačuje, neodnárodňuje jich, ale vedouc je k životu právě lidskému ponechává jim řeč, mrav, náboženství ano i zřízení, jakéž od otců svých zdědili, i takž podávají nám malebný a velezajímavý obraz orientálského života kočovnického i rolnického.
V ruské říši rozeznáváme Tatary kazaňské, astrachanské, krymské a sibiřské; ale nejznamenitější jich větev tvoří Tataři nogajští, kteří přímými jsou potomky hordy Čingise chána, a po ohromném prostranství mezi Bessarabií, Kavkazem a Astrachanem roztroušeni jsou. Všech Tatarů jest asi 2,190.000 duší; sami Nogajci čítají as 500.000 rodin čili „kotlů."
Tvář Nogajců jest barvy žlutě hnědé, tělo silné, složité a svalovité, spíše hubené než tučné, prsa a plece rozložité, oči černé, ohnivě planoucí, uši daleko od hlavy odstávající, ústa prostřední, pysky tlusté a válcovité, zuby krásně lesklé, krk tlustý a vous slabounký. Mužové mají vlasy černé, zřídka jen rusé nebo rudé (obyčejně ale až po temeno oholené) a chodí tělem zpřímeným, zvolna a váhavě. Tatarky, jež brzy se vdávají a vadnou, mají pleť mnohem světlejší, mnohdy jasně bílou, husté, černé a lesklé vlasy, tvář půvabnou a rysů velmi pravidelných. Zrak i sluch Tatarů nad míru jest vyvinutý a bystrý, tak že v ohromné vzdálenosti, kde my jen černý bod bychom viděli, oni s velikou jistotou buď koně, voly neb ovce rozeznávají, a ze vzdáleného, nejasného bečení a řehotání hlas svého a cizího stáda poznávají. Co do povahy jsou Tataři prchliví a popudliví, jinak ale dobromyslní a mnohem čilejší, než ostatní muhamedáni; s velikou samolibostí a lakotou spojují poctivost a německou „bodrost", jsou úskoční, licoměrní a při tom přec upřímní. Tatar lže, jak jen promluví, a kolikrát zalhal, tolikrát odvolá, když na něho zhurta udeříš; slibuje mnoho, a málo plní, činí ale mnoho, kde nic neslíbil; je nedůvěřivý jako kocour, zlodějský jako straka, potměšilý jako stepní lišák, věrný jako pes, hltavý jako vlk, pohodlný jak medvěd, bystrý jako pstruh, zlostný jak holub (o němž se praví, že žluče nemá, poněvadž by mu každou chvíli překypěti musela), pracovitý jako kůň a poslušný jak mezek. Kdybych povahu tatarskou všestranně znázorniti měl, namaloval bych na lidský trup hlavičky všech charakterních zvířat. Kazanétí Tataři jsou ze všech nejšlechetnější a v mnohém ohledu vskutku roztomilí lidé. Jako u všech asiatských národů, jest i u Tatarů oděv věcí nad jiné důležitou, třeba tedy o něm poněkud šíře promluviti.
Nejobyčejnější roucho Nogajcův jsou koze a rouna ovčí; v zimě zahaluje se Nogajec do kožichů, a v létě často jen kožich obrací. Na velkou zásobu prádla Tatar nedrží: tři košile již dostačují, aby se sousedé divili a žasnuli; obyčejně má jen jednu košili a sice bez záhybů, bez varhánků — však důvtipný čtenář sám uhodne, proč. Na košili oblékají chudší lidé často jen široký a pohodlný kaftan z hrubého sukna, bohatší ale krátký kabátec z modrého hedvábí s nízkým, stojatým límcem a kapsami na prsou; kabátec ten stahují dvakráte kolem těla obtočeným pásem z jemného bílého plátna, za nějž nůž v pochvu vražený zastrkují. Na kabátec navlékají kožich, krátký — je-li zima mírná, — dlouhý pak a široký — když ostrý mráz uhodil; zevnější, hladká jeho strana křidou je pečlivě obílena a vyleštěna. Začne-li pršet, musí Tatar honem kožich obrátit, sic by s něho brzy mlíční potůčky sbíhaly, a v několika minutách bylo by po parádě; ale i obrácený kožich na déšť velmi jest choulostivý, poněvadž i vlna i kůže vodou snadno prosákne : Tatar obléká tedy přes něj ještě kaftan z hrubého domácího sukna. Kožich na zevnější, křidované straně má rozmanité, pestré a umělé ozdůbky i okrasy. V zimě obléká tedy Tatar na košili ihned kaftan, potom krátký kožich, pak dlouhý kožich a ještě svrchní kaftan. V létě nosí buď jen široké plátěné spodky, aneb přes ně ještě jedny z rudohnědého, domácího sukna; široké ty spodky nahoře provlečenou tkanicí jsou staženy a dole třepením a žlutou koží ozdobně obloženy. V zimě oblékají na plátěné šaravary kožešinové nohavice a teprv soukenné. Při domácí a polní práci má Tatar jen košili a plátěné spodky na sobě; vychází-li z domu, oděje se úplně a obuje krátké botky ze žluté kůže nebo safianu, s ostrými, vzhůru zahnutými špičkami; na cestách ale má větší, červené nebo černé boty. O velkých svátcích odívají se muži červenými spodky a plášti ohnivě rudými, tak že mnohá vesnice o slavnostech jako osada katanů vypadá. Na hlavě nosívají z pravidla tři čepice, jednu na druhé: nejdříve malou červenou čepičku (noční), na té uměle pracovanou a bohatě zlatem a stříbrem vyšívanou „módní" šapku a přes obě velikou, černou, hluboko přes uši staženou beranici (a v létě též turban). — Mladíci a obzvlášt námluvčí nastrkují si na prsty množství stříbrných a mosazných prstenů s červenými kameny a broušenými skly. Děvčata nosí na hlavě vysokou, z červeného aksamitu zhotovenou a všelijakými drobnými i většími stříbrnými penízky kolkolem ověšenou čepici, od níž přes čelo hrubé kusy korálů, vzadu pak šňůry sekaných korálů, mušlí, skleněných kuliček a rozličných kovových ozdůbek splývají; — často ale jen nízkou a velmi vkusnou čepici s kožešinovým okrajem, s aksamitovou, drobnými perličkami posetou stříškou. Bohaté černé vlasy splítají si dívky v několik menších anebo do dvou silných vrkočů, aneb dělají z nich jeden veliký, často až na paty dosahující cop, jemuž na konec přivazují velký, bílý plátěný šat ve dvou křídlech; ... obě části šatu splítají — jako provazy — dohromady a stahují je uzlem. — Jíž v útlém mládí prostrkují si děvčata nosem, buď na pravé straně aneb střední jeho přehrádkou prsteny buď ze stříbra nebo z drátu, na nějž drobných perlí byly navlékly. Do uší zadělávají těžké náušnice, kteréž řetízkem přes prsa od jednoho ucha k druhému jdoucím spojují. O svátcích a slavnostech šustí skoro každá Tatarka nádhernými šaty hedvábnými, na nichž celý krám stříbrných a pozlacených ozdůbek, spon a přesek přidělán jest, tak že při každém kroku jak chřestějš šumí a řehtá. Hedvábný sarafan spínají sponou a širokým opaskem, obloženým četnými ploskými a kruhovitými přeskami z čistého stříbra. Přes sarafan, kterýž obyčejně barvy modré jest a široké rukávy s červenou podšívkou má, odívají ještě otevřený, lehounkou kožešinou obložený kabátec bez rukávů, jehož těžká hedvábná látka hojně vetkanými, pestrými nebo stříbrnými květy jest proložena. Tatarky, jako vůbec všechny ženské, milují světlé a křiklavé barvy, a sváteční jejich roucha —jedno vždy kratší než druhé — všemi možnými míhají se barvami. Tatarka v úplné parádě podobá se staromédskému městu Ekbataně, o němž dávno již zplesnivělí kronikáři vypravují, že mělo sedm zdí, každou jinak obarvenou, tak že z daleka vypadalo jako duha, z níž škatuli stočili. Zimního času ovšem tu duhovinu zakrývá kapitální kožich. Mladíkům k vůli nosí tatarská děvčata — jako v Němcích huntýři — na prstech nehorázné prsteny s červeným, strakatě žilkovaným kamením a na ramenou široké stříbrné obruče. Všechny ženské nosí veliký, bílý, na konci strakatě pruhovaný a třepením obšitý závoj; provdané ženy házejí jej na zad, děvčata pak zastírají jím obličej, ale tak, že jejich mlsné oči jako dvě zvědavé kavky vykukují; jsou-li mezi známými, musí závoj do tylu. Na ulicích zahalují se děvčata často velikými hedvábnými plášti a procházejí se, rámě v rameni, v chumelici vždy jako dvě srostlé mumie. Pod závojem nosí ženy pestrý, dlouhý a úzký šat, jejž na spíisob turbanu kolem hlavy obtáčejí; pod šatem tím na čele nachází se malý polštářek, a k polštářku připjat jest tuhý čelák (diadexn) s perlami, korály a zasazenými kameny. — Svobodné i vdané ženštiny chodí v širokých, až po kotníky sahajících kalhotách; ženská bez kalhot považuje se za darebné zboží. Na nohou mají Tatarky velmi pěkné a vkusné žluté botky, přes kteréž — když z domu vycházejí — červené střevíce nebo stříbrem protkané trepky obouvají.
Obzvláštní péči věnují Tatarky okrase svých rukou: majíť vesměs nehty a spodní stranu ruky na červeno obarvené; barvivo připravují si z jakési rostliny, již k tomu účelu sbírají a suší. Když uschla, rozetrou ji s kamencem na prášek, promíchají husími výkaly a uhnětou na jemné těsto, a těstem tím obkládají na noc nehty a vnitřní stranu ruky; ráno pak jsou dlaň, prsty i nehty jak pivoňka rudé a lesklé. — Móda tato zajisté hodná jest, aby našla milost před tváří našich fiflen a šviháků, které a kteří nehty v dlouhé, rýčovité drápy si vyrůstati nechávají, je pečlivě do špičky přistřihují, pilují atd. Byla by to krása: červená dlaň, a na prstech červené rýčky! — Někteří tatarští kmenové vedou ještě život kočovnický přebývajíce zimního času v hliněných boudách a létem v plstěných stanech; většina jich ale řádné již zakládá osady a pravidelné staví domy.
Tatarské domky jsou z cihel na slunci sušených, dvéře a krovy ze dřeva, střecha z rákosí, křoví, země a popele sešlapaná. Uvnitř tatarského domku slušnou (však jen povrchní) nalezneš čistotu: stěny pečlivě jsou obíleny, a podlaha, ač jen hliněná, přece úplně jest rovná a hladká, suchá, rohožkami a koberci pokrytá. Obydlí Nogajců má dva oddíly: ložnici a příbytek pro den, často ale má každá žena zvláštní světnici; u jiných Tatarů obývají jedno oddělení ženy a děti, druhé pak hospodář se svými bratry a hostmi.
V ložnici uvidíš žíňovky, kožené polštáře, velkou hliněnou pec a skříň na peníze, skvosty a všelijaké drobotiny; v druhé jizbě, kteráž u chudších zároveň kuchyní jest, narovnáno na policích i po zemi množství dřevěného nádobí (mísy, lžíce, věderce, máselnice), pak železný kotel a měděná konev na vodu. U bohatších jest ovšem příbytek rozsáhlejší, více komnat, příhodnější rozdělení a vkusnější úprava; židlí ale nenajdeš nikde, nýbrž všude jen několik palců vysoké stoličky, na něž při jídle mísy se kladou. Stoličky takové bývají ze dřeva uměle vyřezány a perletí pěkně vykládány. — Vesnice tatarské, jež vždycky několik ulic mají, v některých krajinách velmi jsou bídné a holé, v jiných ale má každý domek svou zahrádku, a Tataři velikou z toho mají radost, je-li příbytek jejich lupením zarostlý, tak že vesnici jen po hustém lesíku, v němž skryta jest, poznáváš ; jsi mnohdy skoro u samé vesnice, a nemůžeš přec ještě ani jediného domku vypátrati, a teprv, když u prostřed ní se nalézáš, vidíš domky hustě zastíněné ořechy, morušemi a vinními keři, jinde zase houštím stromů fíkových, olivových, granátových, broskvových, meruňkových, višňových atd.
V tatarských vesnicích bývá bláta vždy dostatek, a jakmile začne pršet, chodí muži i ženy po dřevěných chůdách aneb připínají si k podešvům vysoké špalíčky, aby čistými botkami bahnem břísti se nemuseli. (Obyčej tento našim pražským rodákům co nejvřeleji poručena činím, aby se zbavili útrap a zlých následků věčného kalu a bláta.)
Jediným skoro jměním Tatarů jsou stáda hovězího, skopového dobytka, a koní, i spatříš nezřídka na stepi mnoho tisíc, kupů, jež všechny jednomu hospodáři náleží; mezi těmi stády pasou se někdy hejna velbloudů, majetek to kočujících Tatarů, kteří jimi na nízkých, krytých vozíkách celou rodinu, nábytek i všechno nářadí z místa na místo stěhují a převážejí.
Tataři vyznávají víru muhamodánskou zachovávajíce skoro tytéž náboženské obřady a obyčeje, jako Turci; chrám nebo modlitebnice nazývá se mečet, kněz jejich mollah. Jen zcela dospělé osoby, mezi 40tým a 50tým rokem jsou k modlitbě zavázány, mladší lid modliti se nemusí; při modlitbě přebírají růženec o 33 kuličkách opakujíce při každé jakési „střelní modlitbičky." Konají časté oběti, za zemřelé, při svatbách, před každou delší cestou a po ní, aby smyli se sebe hříchy zanedbáváním náboženských povinností spáchané : zabije se ovce, a celá rodina s účastenstvím mnoha chudých ji pojídá. Náboženství jim přikazuje, aby hojně dávali almužny, a poněvadž nábožní Tataři povinnost tuto svědomitě konají, povstaly mezi nimi celé žebrácké gardy a cechy; ale tatarský žebrák nekulhá se o berli od prahu k prahu, on statně si sedí na koni po stranách maje pytle na rozličné obilí, hrnce na maso, na tuk a p., a tak jezdí od vesnice k vesnici, staví se u každého domu a přijímá dárky z lásky. — O polednách umyje si kněz hlavu, ruce a nohy, vezme růženec a ubírá se zvolňounka do chrámu; zde odříká sám za sebe krátkou modlitbu, pak vystoupí na vrchol minaretu a provolává z plna hrdla, co jen plíce stačí, smutným a táhlým hlasem známou náboženskou formuli: „bůh jest bůh, a Muhamed jeho prorok!" (Turci ale volají: bůh jest velik, není boha, než-li boha samého; Muhamed jest jeho prorok.)
Zavítá-li cizinec do domu tatarského, ihned bývá uveden do komory hospodářovy, kdež jemu umývadlo, vodu a čistý ručník podají, aby ruce si umyl, pak předkládá se mu jídel, jakých právě po hotovu jest, mléka, smetany, pláství medu, vajec, pečené drůbeže a ovoce. Po jídle přinesou zase umývadlo, poněvadž se ne jinak, než holýma rukama do mísy sáhá, a když host se umyl, podají mu dlouhou dýmku s višňovou, na obou koncích slonovou kostí nebo jantarem ozdobenou trubicí; pak snášejí těžké perské koberce a podušky, aby host pohodlně si odpočinul.
Nogajci (i ostatní Tataři) požívají nejvíce pokrmů z látek zvířecích, a ze všeho nejraďěji koňské maso porážejíce k tomu účelu vetché a neduživé klisny. Jest u nich oblíbená krmě jakési koňské řízky, jež muži sami připravují a co důkaz obzvláštní lásky podávají; těch řízků, muž když strojí, žádná žena dotknouti se nesmí. Tataři, poslušní náboženské zápovědi, nejedí vepřového masa a nepijí vína, jsou ale náruživí kuřáci (kouření říkají Tataři: „tabák píti"), připravují si kořalku z kobylího mléka a pijí rádi čaj po mongolsku vařený. Mongolové totiž užívají — i na Rusi vůbec známého — „kirpičného" t. j. cihlového čaje; jest to hrubší druh čajových lístků stlačených do forem na spůsob cihel. Mongol ulomí kus takové cihly, rozetře ji na jemný prášek a vaří tak dlouho až voda zčervená; pak přisype trochu soli a nechá vše znovu vařit; pak přelije čistou odvárku do jiné nádoby a pije ji bez přísady, nebo s mlékem a někdy též s máslem. Chléb u Tatarů jest věcí neobyčejnou; z mouky nepekou nic, leda hrubé koláče.

Zvláštní jsou u Tatarů obyčejové svatební. Dceru svou chová, pěstuje a ošetřuje Tatar jen na prodej, a přední jeho starostí jest, aby ji záhy prodal; mnohdy jesle v kolébce; se houpá a již jest prodáno děvče spanilé, a osud jeho ukován pruty tu zlatými, tu železnými, — však ony stejně je budou tlačiti. Má-li který Tatar dceru a soused jeho syna, smlouvají se o jich zasnoubení. Zda-li dívka, až doroste, úmluvě té těšiti se bude čili nic, nikdo nedbá; tatarské děvče nesmí míti vůle, nesmí míti citu, ono jest majetkem, bohatstvím rodiny: musí na trh. Když oba otcové o cenu děvčete se dohodli, slaví se předběžná svatba, děvče ale zůstává na vychování v domě otcovském. Cena za děvče stanoví a vyplácí se dobytkem, a rozepře, bez nichž taková výplata obejíti se nemůže, rovnají a rozsuzují kněží a starší lidu. Jak jen smluvená cena jest vyplacena a hoch alespoň k 14. roku dospěl, konají se přípravy k vlastní svatbě, a děvče tomu odporovati nesmí. Chce-li nezasnoubený Nogajec o nějakou dívku se ucházeti, požádá a objedná si některého přítele nebo známého, aby mu byl námluvčím; však duší celého obchodu a vyjednávání jest ženský námluvčí, který důkladné zprávy podati musí, jakého je děvče vzezření, jakých mravů, jakého zdraví. Jest-li že ale ženich dívku, již otec mu kupuje, zná, nesmí ji — ode dne prvních námluv počítajíc — tak dlouho spatřiti, dokud smluvená za ni cena úplně zaplacena není. Ale mnohem lépe prý jest, když ženich nevěsty své vůbec ani nezná, a proto vyhledávají a zakupují se nejraději nevěsty ze vzdálených vesnic, při čemž nejvíce na cenu a výbavu, méně již na krásu a půvabnost se hledí. Rod děvčete ale nad míru důležitou jest věcí, a za děvče čisté, nesmíšené krve nogajské mnohem více každý zaplatí, než za holčici z jiného tatarského kmene nebo krve smíšené. Obyčejně stojí děvče 30 krav (na penězích asi 600 rublů banko = 171: rublů stříbra = 276 zl. r. č.), může ale až 1000 r. banko státi; krymské nebo kalmycké děvče stojí 5—10 krav. Vdovy jsou velmi laciné, však i zde stáří a rod rozdíly činí. Děvče, které zapovězeného ovoce bylo okusilo, nekoupí nikdo, leda jen člověk chudobný a to za cenu zcela nepatrnou; nestojí za mnoho. Seznal-li Nogajec, že nevěstou ošizen jest, mstí se strašně na jejích příbuzných a béře výplatu svou nazpět. Jest pravidlo, aby se svatba slavila ve čtvrtek, kterýž u Tatarů jest svátkem, jako u nás neděle. K veliké svatební hostině zvou se nejen všichni obyvatelé vesnice, kde svatba se odbývá, ale i známí z jiných, vzdálených vesnic, i jest veliké pití a hodování všech přítomných, a nepřítomným posílají se do domů koláče, kusy masa, ovoce i kořalka. Svatba slaví se nejprve ve vesnici, do níž nevěsta přísluší a několik dní na to v rodišti ženichově i trvá po každé několik dní. První svatební den nachází se ženich v jiném, a nevěsta též v jiném domě, obě strany volí si zástupce, a ti podají si jménem snoubenců ruce: toť celá kopulace. Ženich ale smí teprv večer, když slunce již za hory zašlo, svou vyvolenou spatřiti; když totiž smrákati se začíná, berou staré, příbuzné ženy nevěstu stranou, odejímají čepici a připínají jí do vlasů závoj i vedou ji k manželu. Po prvé hledí si ženich a nevěsta tváři v tvář! Druhý den přijímají novomanželé návštěvy a blahopřání všech příbuzných i známých, a mladá paní ukazuje se jim ve vší své slávě a kráse. — Svatební veselí a radovánky když konce svého došly, nastává doba líbánek, tatarské paničce zajisté velmi trpká a perná. Slyšte všechny, jež dcerami Evy se zovete: po celý rok nesmí s nižádným cizincem promluviti, a se známým smí hovořiti jen za přítomnosti bratří a sester, ale jen zcela po tichu! Ale slyším mnohou z vás podotýkat: „Však ona krutý ten zákon obejde, nemohla by jinak ani ženou býti", — i jest tomu tak. Zastihne-li host mladou paničku samotnu, anebo je-li — jak říkáme — domácím přítelem, hovoří se na hlas, šeptem — jak toho účel návštěvy vyžaduje, ale v společnosti musí být němá, jako sv. Jan na kamenném mostě. Když pak rok s rokem se sešel, slaví se slavnost slavná, celý dům přetéká mlékem a medem, i rozvázána jsou ústa ženy druhý roční běh své manželské pouti nastupující.
— Korán povoluje mužům 4 ženy řádné a mimořádných tolik, mnoho-li jich uživiti může. Ruská vláda netrpí nikde otroků a otrokyň, a poněvadž po tatarském mravu žádná dívka do cizého domu sloužiti nejde, jedna žena ale všech domácích prací zastati nemůže, jest Tatar nucen ženě své některou pomocnici přibrati. Po právu má první žena přednost před druhou, druhá před třetí, třetí před čtvrtou; v skutečnosti ale nebývá první žena, již Tatar pojal, aniž by ji byl dříve seznal, nýbrž ta, která všech sličnější jest a spanilejší, vládkyní domu. Majíť pak ženy tatarské život plahočivý a krušný: jsou majetkem a jaksi živým jen nářadím svého muže; kolem něho přejíti nesmí, nýbrž musí se pozastaviti a posečkati každá, až by on přešel; nesmí s ním z jedné mísy jísti a bez něho z domu vyjíti; pokoje a odpočinku nemá, až muži v skutku nižádných již nezbývá přání. Jest tudíž zcela přirozeno, že první žena často sama na to naléhá, aby manžel její ještě jednu nebo dvě ženy pojal; těm pak přikáže všechny těžší a hrubší práce v domě ponechávajíc si vrchní dohlídku a výkony druhu lehčího a příjemnějšího. Ženy musí obstarávati děti a kuchyň, mají pečovati o zevnitřní i vnitřní čistotu domu, musí dojiti krávy, máslo a mléčnou kořalku připravovati, z hnoje palivo dělati, vodu nositi atd. Mimo to vydělávají zvířecí kože a šijou z nich oděvy, vaří si samy mýdlo a zhotovují lojové svíčky, předou vlnu a tkají sukno, koberce, čalouny atd.
— Tatarka velice by se prohřešila, kdyby střevíce muže svého podešvem vzhůru obrátila, byloť by to znamením, že mu všelikou vážnost, šetrnost a poslušnost vypovídá; muž pak hříchu se dopouští, když ženě vlasy — rve. Zemře-li Nogajec, jest druhý den již pohřeb. Před domem shromažďují se ženy a baby celé vesnice a konajíce zoufalé skoky i posuňky hlasitě bědují a hořekují; zatím vynesou muži oblečenou mrtvolu na nosítka a mollah přišed vykoná nad ní modlitbu, pak provází je na hřbitov za vesnicí a všechen lid za ním. Do hrobu kladou nebožtíka — ne na znak, nýbrž na stranu, aby obličejem obrácen byl v tu stranu, kde svaté město Mekka leží. Nad hrobem přečítají kněží některá místa z koránu (muhamedánské bible), a lid stojí několik sáhů opodál; pak zasypou všichni přítomní hrob prstí a nakupí na něm mohylu. První žena (vdova) musí ještě po několik neděl, vždycky když slunce zapadá, bědovati, kdežto ji příbuzní na novo třeba již prodali.
Harém Nogajcův jest jejich ložnice, do níž každý host volný má přístup.

Kalmyci

jsou větev plemene mongolského, nazývají se sami „Děrbén orét" t. j. čtyři spojenci, a též „kalmyk", což znamená lidi, kteří se osvobodili. O dějinách a osudech jejich zde šířiti se nemohu. Stepi, po nichž Kalmyci se svými stády se potloukají, rozprostírají se mezi řekami Donem a Volgou, od carycinské čáry až po Kavkaz, mezi Volgou a řekou Uralem, pak od Irgiše až po moře chvalínské. Jílovaté a solnaté tyto roviny s mnohými solnatými i sladkými jezery hujné a zdravé rodí traviny, jsou tedy chovu dobytka a pastýřskému živobytí velmi příhodný.
Kalmycký národ dělí se na tři stavy: šlechtu, kterouž „bílé kosti" nazývají, lid obecný čili „černé kosti" a kněžstvo, kteréž buď z bílých aneb z černých kostí pochází, svobodné jest a ve vyšších hodnostech práv a výsad šlechtických požívá. Největší vážnosti těší se rodiny, jež původ svůj od samého Čingise chána odvozují. Ženské z krve šlechtické nazývají se „bílé maso", a ženštiny z lidu „černé maso"; rod a původ ale odvozuje se toliko od „kostí" bez ohledu na „maso." Moc a bohatství kalmyckého knížete spočívá v množství a zámožnosti jeho poddaných; poddaní jednoho knížete tvoří jeden ulus, každý ulus má několik ajmaků, a ajmak 150—300 ohnišť, stanů čili rodin. Každý ajmak má svého sajsána čili velitele, a každých 40 stanů svého dozorce („achcha"). Těch 40 rodin rozděleno jest na 5 skupin (chatunů), jichž každá svého náčelníka má. Knížeti svému lid nad míru jest oddán i zachovává rozkazy jeho s největší svědomitostí. Celý národ rozdělen jest na 4 hordy; zřízení hordy jest patriarchální a zároveň válečné. Každý poddaný musí k rozkazu knížete bez prodlení do táboru jeho se dostaviti, a jakmile rozkaz ten ohlášen, spěchá všechno v divém chvatu tam, odkud hlas knížete zazněl. Kníže přehlíží pak lid k boji shromážděný a posílá slabochy a neduživce domů.
Hlavní zbraň jejich jsou šípy, luk a toulec, ale i kopím, šavlí a puškou výborně umějí zacházeti. Branný lid rozdělen jest na pluky (ottoky) a každý pluk na setniny. Pluku velí „zeregin jasool", a setnině „soom jasool." Každý pluk má praporec, na němž odznaky válečných bohů, hadi, tigři, lvi a p. v zlatě a stříbře se lesknou, — ale žádnou hudbu.
K řadovému vojsku jich ruská vláda nerada přibírá, poněvadž jsou v boji rota nevázaná, na bojišti zvěř litá, krvelačná, bez bázně a kázně, poněvadž je samým masem živiti musí a žádnému pořádku naučiti nemůže. Kdyby na jednom místě shromáždili se zástupcové všech národů světa, Kalmyka mezi nimi ihned vynajdeš; jest tvář kalmycká podoby tak neobyčejné a přepodivné, že jednou na ni popatřiv na vždy v paměti podržeti ji musíš. A kdyby na hromadu naházeny byly lebky lidské a zvířecí, na první pohled poznáš, která z nich na Kalmykově sedala trupu. Obličej Kalmykův jest ploský a stlačený, jako by jej matka hned po porodu prkýnkem byla smáčkla, oči jsou úzké, od nosu vzhůru se rozbíhající, pysky tlusté, skoro žádná obočí, nos malý a stlačený, jako by seříznutý, zuby lesklé a bílé. Přirozená barva obličeje je načervenalá a přihnědlá, jasná, ale nečistotou a špinavým tukem tak zanesena, že jako začernalý měděnec vypadá. Kalmyk má velké, odstávající uši, tvrdé, černé vlasy a kolena ven vymknutá, ne tak od přírody, jako spíše od ustavičné jízdy a od toho, že vždy jen na patách sedá. Zrak, sluch a čich jeho ku podivu jest ostrý, hmat ale hrubý a chuť tupá. Kalmyci jsou praví obři a špinaví, jako snad žádný pronárod země; Kalmyčky ale jsou postavy mnohem menší, pleti jemné, bílé a červené (totiž ty, které se myjí a špinavým tukem nenatírají) a prozrazují mnohé stopy orientalských vnad a půvabů. Co do povahy jsou Kalmyci suroví, však nikoliv tak divocí a zlomyslní, jak na první pohled bys mysleti mohl; u nich vládne jen cit a smyslnost, rozum na jich počínání mnoho vlivu nemá, ačkoliv dosti bystrým býti se zdá. Jsou zvědaví a k mnohým věcem učeliví, hostinští a úslužní, rozmarní a vilní, pánům svým věrní a oddaní, zmužilí a odvážní, někdy též — tak když pán bůh dopustí — pracovití, ale vždycky s osudem svým spokojeni. Kal myčky pak, když dobrá jim přišla chvíle, jsou čilé, úslužné, — vždycky ale pilné a svobodné. — Ohnivá krev Kalmyků, jejich bezstarostnost a náchylnost k lenivé pohodlnosti a bujné rozkoši táhne je k podvodu, krádeži, loupeži a špíně. Obzvlášť v loupežném přepadání pocestných jsou praví mistři, používají ale více jen lsti, než násilí a nezabíjí nikoho. Kalmyci mají psané zákony a policejní předpisy, kteréž povstaly z přirozeného citu právního, z obyčejů a rozkazů knížat a zvlášť pozoruhodný jsou tím, že ženskému pohlaví velice nadlehčují. Několik těch zákonů pro příklad: Kdo v boji zbaběle si počínal, budiž ženskými šaty oděn celým táborem prováděn. Kdo by ruky své pozvedl proti rodičům a velitelům, platí pokuty 27 kusů dobytka. Vrahu odejmiž se žena i majetek. Kdo by v pranici soupeři svému palec vylomil, platí 18, za střední prst 8 kusů dobytka atd. Zloděj, jenž by nahraditi nemohl, ať dostane výprask, ať nosí klacek na zádech, ať se žhavým železem na tváři poznamená. Kdo by pannu zhanobil, zaplatí 9 kusů dobytka, jež soudce si vezme; cizoložství stojí totéž. Nikdo nesmí přijati za dceru svou od ženicha bohatého více než 50 velbloudů a 400 ovcí, od chudého více než 15 koni, tolik též krav a 20 ovcí. Ženitby ať se podporují; nikdo ale nevdávej dcery své před 14tým rokem. Sajsan smí o svatbě poraziti 8 kusů velkého dobytka a 4 ovce, chudší ale jeden toliko kus a 8 ovce atd. Oděv Kalmyků Jest obyčejného asiatského kroje, úprava hlavy zcela jako u Číňanů, na nohou nosí červené nebo černé botky (někdy kratší, někdy delší), široké modré nohavice, na těle lehký červený kabátce s opaskem. Za opasek zastrkují šavli, nože a dýmku Svrchní kabátec jest soukenný, s širokými rukávy všecek jasně modrý. Slabému vousu nechávají růsti, hlavu pak pečlivě oholují, až na mohutný cop na temeni, a přikrývají ji žlutou čepicí s kožešinovým okrajem a střapcem. Chudší lidé nosí v létě žlutý klobouk s ochlípenou střechou a oblékají i v největším parnu ovci kožich na. nahé tělo; když pak horko nesnesitelným sestává, svlékají kožich, zavěšují jej na opasek a jezdí zcela nazí na koních. Kalmyci když, do boje táhnou, přikrývají hlavu ocelovou přilbou s vysokým, pozlaceným hřebenem, od něhož, kolem do kola pletivo ze železných, kroužků splývá, i předu čelo až po obočí, vzadu celý týl až po ramena zakrývajíc.
Podobné pletivo z drátěných kroužků nebo ocelových šupin mají i na těle. Jen bohatší Kalmyci mají pušky, jež pečlivě do jezovčích pouzder ukládají. — Oblek ženských sestává skoro z těchže kusů, jako oděv mužů, jen barvy jinak jsou uspořádány: svrchní kabát červený, spodní kabátec modrý, boty žluté. Vlasy splývají v několika copech, v uších houpají se těžké náušnice, na prstech lesknou se tlusté prsteny. Mnohé ženy užívají též líčidla, jiné prostrkují nosem zlaté kroužky.
Příbytky Kalmyků jsou skládací stany neboli jurty, kteréž z dřevěné kostry a plstěných přikrývek se skládají. Kostra sestává z kruhovité, několik stop vysoké, mřižovité stěny, z níž dlouhé obloukovité žebry vybíhají a v kulatou střechu se Měnou. Se všech stran přikryta jest kostra bílou, červeně prošívanou a vroubenou plstí nebo též hrubými vlněnými látkami, přitaženými pomocí silných popruhů. Aby čerstvý vzduch přístupu měl, odhrnují a překládají se některé pokrývky na střeše. Stany Kalmyků jsou složení pevného a silného, prostorné, pohodlně a někdy i nádherně zařízeny. Uprostřed stanu jest ohniště, na něm s vysoké třínožky na řetězu visí železný kotel; po stěnách rozvěšeny jsou zbroj, zbraně, nářadí, náčiní kuchyňské a jezdecké; po zemi rozestřeny jsou koberce, podél stěny stojí pohovky, upraveny jsou ložnice, před nimiž strakaté záslony vlají. Stranou od vchodu stojí skříň na peníze a skvosty, na ní domácí bůžek a před ním kadidla, obětní misky s vařenou rejží, hrozinkami atd. Nábytek Kalmyků tentýž jest, jako u všech kočovníků asiatských: žádné stoly, žádné židle, žádné skříně na šatstvo a prádlo; sedají na zemi a sáhají rukama do mísy. Před kalmyckým stanem povalují se obyčejně děti nahé, osmahlé, umouněné, černé; hrají si s ohlodanými hnáty bůh ví jakých zvířat. U vchodu do jurty vzhůru strmí jako šibenice, zaneřáděné tyčky, a na nich visí koňské kýly, kusy masa ze psů, koček a svišťů, rozpárané a stažené krysy, na slunci osušené a černé jak saze. Nahledněm do stanu: na levo od dveří sedí několik bez mála zcela nahých ženštin; od hlavy až k patě natřeny jsou nečistým tukem, havraní vlasy splívají jako proudy asfaltu po masitých, kulatých ramenou a po obrovských prsou. Co dělají t ženštiny? Vískají jedna druhé v hlavě. Vejdi do stanu, a ženy neustanou v rozkošném tom zamestnání, ba ani po tobě se neohlédnou , jeť parno, že to nejsou děvčata. Naproti ňim ale ihned rozhrne se záclona a zní zvědavě pohlížeti bude několik děvčat, čistších již a hezčích, přec ale pravých Kalmyček; po obou stranách obličeje copy na koncích kusy olova, neb cínu obtěžkané, v uších mušle a veliké nepravidelné perle. Některé ze starších ženštin rukama třímají krvácející koňské hnáty a trhají z nich syrové maso svými jak slonová kost bílými zuby, jiné pak z krátkých dýmek vyluzují oblaka modrého, tabákového kouře. Ale ne v každém stanu takový uzříš obraz — ovšem zase jiný. Byť i úprava jurty sebe byla vkusnější a bohatší, čistoty nikde nenajdeš. Potravou jejich jest maso zvířat krotkých i divokých, vyjma dravce čtvernohé a okřídlené, pak krev, tuk, sýr a máslo. Náboženství jejich učí, že lidská duše ze zvířete do zvířete se stěhuje, aby setřela se sebe hříchy v lidském těle spáchané a na ní lpící, i zapovídá tedy zdravých zvířat zabíjeti. Kalmyci, sprostí i vzneseni, jedí tudíž zvěř padlou a zdechlou, nezoškliví si ničeho, ani svého masného trhu, kterýž jako mršinec na kalmycké kuchařky se usmívá a na hodinu cesty páchne. V pohraničných místech kupují Kalmyci od Rusu zcíplý dobytek za ovčí koze, slonovou kost a. p. Mimo tuto naturální zvěřinu jedí též rozličné stepní kořínky a z nouze též ryby, moučné polévky, kaše a chléb. Vařené jejich krmě (nepekou ničeho) chutnají jen solí, tukem a vodou; na zimu mají zásoby masa uzeného a sušeného na slunci. Nejlepší jejich pokrm jest skopovina, poněvadž ovce labužnickou tvoří výjimku: porážejí se zdravé kusy a pekou se v celosti; hostí předkládají ocas ze samého loje sestávající. Jejich nápoje jsou: mléko, podmáslí, odvárky z masa, čaj se solí a mlékem, medovina a kumys čili kořalka z kobylího mléka. Kumysu jsou dva druhy, poloviční a celý; poloviční kumys jest kyselé, na pólo vykvašené kobylí mléko, a celý kumys jest z předešlého dalším kvašením a přeháněním připravená, ohnivá kořalka. Připravuječ se kumys takto: 5/6 teplého kobylího mléka smíchá se s jednou šestinou teplé vody; smíšenině té přidá se něco droždí nebo starého kumysu, pak se jí na teplém místě tak dlouho míchá, až se kvasiti započne. To když se stalo, udělá se prudší teplo a urychlí se míchání; tak povstává poloviční kumys. Má-li se z něho státi kumys celý, přehání jej Kalmyčka v hliněné baňce přepalovací. Kumys slově u Kalmyků též „rak" tedy právě tak, jako vůbec známá indická rýžová kořalka (rak, arrak). Žádá-li cizinec čerstvého kumysu okusiti, vezme Kalmyčka hůlku, na jejímž konci chumáč velbloudích chlupů jest připevněn, a smočí jí v kumysu. Pak vytáhne ji ven a nechá jednu část nabrané tekutiny na zpět vykapati, druhou ale obětuje bohům t. j. točí hůlkou prudce a rychle nad hlavou, tak že všechna kořalka z chlupů vystříká a vůkol se rozlítá. Na to omočí hůlku po druhé v kořalce, vyždímá chlupový střapec na špinavé, mastné dlani, scedí vytlačený mok na dřevěnou misku, okusí jej a podává hosti. A hosť?
Hlavním a předním zaměstnáním mužů jest chov dobytka; mimo to zhotovují klece čili kostry na stany, všelijaké nářadí, sedla, nože a zbraně. V každém skoro táboru jsou kováři, řemeslníci, kteří mědí, mosazí a železem pracují, stříbrníci a zlatníci, kteří ženské skvosty, zlaté a stříbrné bůžky, nádoby pro oltář atd. zhotovují. Majíť mezi nimi mnozí ve výtvarných uměních zručnost znamenitou, jaké bychom nehledali u lidu živobytí tak surového a prostě přirozeného. Kalmyci, jak ústní jejich podání, národní báje a staré ruské cestopisy dosvědčují, od nepamětných dob již připravují si střelní prach, a přec vytrubují Němci do světa, že oni jsou jeho vynálezci, ačkoliv sami dobře vědí a znají, že i Arabové již v 11. století střelné zbraně užívali. Ženy kalmycké tytéž konají práce, jako Tatarky; co palivo hnětou též cihly a placky z koňských a kravských výmětů.
Kalmyci dlouho na jednom místě se nezdržují; četná jejich stáda brzy ohlodají a ušlapou pastviny kolem stanů se rozkládající, a pak táhne obyčejně celý ulus najednou v jinou krajinu, letního času na sever, v zimě na jih. Pochody ty nad míru jsou malebné a skoro slavné: tučná, veselá stáda pozvolna ku předu postupují štípajíce šťavnatou trávu pod nohami, mužští oblétajť je a harcují kolem nich co ozbrojení pastevci na svižných běhounech stepních, voli a velbloudi nesou domy a nářadí; za nimi jedou při zpěvu děvic ženy a děti v svátečním rouše, na nejlepších koních. — Potká-li poddaný svého knížete, pokloní se před ním hluboce, dotkne se plochýma rukama okraje knížecího roucha, a za poděkování obdrží lehké udeření do ramene; čepici ale smeká jen když rozkazy přijímá. Pozdravení kalmycké v tom záleží, že přiloží každý známý prsty pravé ruky na čelo řka: „mendu," t. j. nazdar! Jen o jisté slavnosti líbají se všichni vespolek, jinde nelíbají se ani zamilovaní. Staří lidé u všech veliké požívají úcty a vážnosti, jinak ale nemají Kalmyci zvláštních „pravidel slušnosti". Lože i přikrývky jsou velbloudí plsti a koberce. Státi kalmyk dlouho nevydrží, nýbrž sedá, jakmile se zastavil, obvyklým spůsobem na paty. Hostiny a pitky odbývají se na zemi, na rozestřených kobercích; jeden krájí maso na kolenou, a druzi odbírají mu je hned od nože. Pitky trvají obyčejné celého půl dne bez přestávky; každý přináší svůj podíl kořalky a kumysu, celá pak zásoba sestaví se na zemi, a hosté rozsednou se kolem ní v pravidelném kruhu. Jeden z nich schoulí se mezi nádobami i koná úřad číšníka, mladší ženy přisedají ke svým mužům i pějí písně mongolskému uchu lahodné opěvujíce lásku ohnivou a medu sladší, rekovné skutky a báječná dobrodružství, nesmrtelného Cingisa a božského Timura. Dokud slavnost trvá, obchází dřevěný pohár ustavičně z ruky do ruky, až konečně i poslední kapkal kobyliny svou vezdejší pouť vykonala. Podivná věc, že po celou tu dobu nikdo z místa se nehýbá (!), nehuláká, nevýská, svornosti a klidného veselí neruší. Jiné zábavy jejich jsou: honba, zápasy, střelba a koňské dostihy, jichž i děvice se zúčastňují. Za dlouhých zimních večerů odbývají taneční zábavy a posunkové hry, jež dívky zpěvem a loutnou s dvěma strunami doprovázejí; nápěvy jejich jsou smutné, rozervané.
Muži náruživí jsou karbaníci, a hra v šachy nikdy jich neomrzí; hrajíť mnohdy celou noc, a ráno, když nad stepí slunce vychází, jest v táboře o několik žebráků více.
Kalmyci jsou jezdci nad míru obratní, a ženy i dívky jejich — možno-li — v jízdě ještě větší mají zručnost, sběhlost a jistotu. Kalmyk na koni se kolísá, jako kdyby opilý byl a každou chvíli spadnouti chtěl, ač nikdy z rovné váhy nevychází; Kalmyčka ale sedí na koni tiše a pevně i jezdí s takovou smělostí a obratností, že by ji v berlínském cirkuse jistě 20krát — vyvolali.
Ano i námluvy na koni se konají. Dívka vyšvihne se na kůň a uhání úprkem do daleké stepi; milenec její pronásleduje ji, a jest-li že ji dohoní, jest jeho ženou, ať chce nebo nechce; svatba pak mnohdy hned na místě se slaví, a dívka vrací se již co žena do stanu muže svého. Často vsak se přihází, že dívka, zadavší srdce jinému, nápadníka za ní cválajícího za muže pojati nechce, a pak přísahali by všichni diváci, že pod nezvaným ženichem dříve upachtěný a zapocený kůň klesne a ve vlastní pěně utone, než-li dívce jen na několik skoků se přiblíží. Neníť prý příkladu, že by nenáviděný ženich dívky své kdy byl dohonil; neboť tato vidouc za sebou hocha, k němuž náklonnosti nemá, na bujném hřebci jen jen letí, až na nepřehledném obzoru zmizí, jako vlaštovice k moři se stěhující. Když pak ženich od dalšího pronásledování upustil, může se dívka svobodně zase navrátiti.
Velmi zhusta se však nevěsta prostě jen zakoupí, a kněz ustanoví den svatby podle běhu hvězd. Oddavky koná kněz v novém stanu: odříkává několik modliteb, podkuřuje čepici, jakou ženy nosí, a udílí nevěstě požehnání. Pak zapletou příbuzné nevěstě vlasy na spůsob vdaných žen, a veliká hostina ukončí slavnost. Při hostinách vůbec velká jeví se nečistota ; náboženství zapovídá Kalmykům nádobí říční vodou umývati, i vytírají tedy mísy koženými hadry, a k otírání rukou podávají si zakulacené smolnaté dřevo. Když Kalmyk se žení, musí nevěstě a pak každému dítěti stan zakoupiti. Zemře-li muž, stane se vdova majetkem jeho bratra, jestli že tento volen jest za manželku ji pojati. — Kněží, kteří jen ve hvězdách moudrost si hledají, ustanovují z doby, kdy Kalmyk zemřel, spůsob pohřbení a předpovídají příští osudy zemřelého. Pohřby konají se trojím spůsobem: nebožtíka oblekou rouchem svátečním a vynesou daleko do stepi, kde na holém místě nebo v křovině jej zůstaví, aby sežrali jeho tělo dravci a ptactvo nebeské, čímž putování duse prý se usnadňuje; na některá těla nanesou hromadu kameni, jiná pak, obzvlášť dětí vrhají do vody; nejslavnější pohřeb ale jest upálení, jehož se obyčejně jen knížatům a vyšším hodnostářům kněžským dostává. Sestrojí se klenutá pec s několika otvory; uprostřed ní stojí železná třínožka, na niž mrtvolu posadí; kolem pece rozdělá se veliký oheň, do něhož tak dlouho tuku a mastnoty přilívají, až tělo v prach a popel se rozsype. Mezi tím konají kněží bohoslužebné obřady a vřískavou hudbu. Druhého dne seberou příbuzní zemřelého kosti a popel a odešlou je s mnohými dary do Tibetu vrchnímu pastýři lamaické církve, kterýž slově „talelama." Talelama pak odešle nazpět návěští, do kterého nebe ohněm znovuzrozená duše — beze všeho putování skrze zvířata — se dostala, a některé svěcené drobnůstky. — Kalmyci mají přenosné chrámy ; na oltáři stojí rozličné modly a bůžky a před nimi stříbrné misky s rejží, pšenicí, ořechy, a před těmi kadidla a svítilny. Kolem oltáře rozestaveny praporce a obrazy bohů (burchanů) knihy, bubny, píšťaly, trouby a pozouny, talíře a zvonce. Kněží při bohoslužbě mají čistá žlutá roucha, provozují hřmotnou a nepěknou hudbu, zpívají, padají na zem, hulákají, čtou modlitby, — a věřící lid sedí kolem nich s hlavou obnaženou v nábožném rozjímání se dívaje na své „lámy'', kteří vyschlé chřtány cukrovou vodou si prolévají. Lámové jsou zároveň lékaři; tvrdit, že každý nemocný zlým duchem jest posedlý, a umění lékařské v tom prý sestává, jak ducha toho vypuditi ; nemají-li léků pohotově, napíšou jméno toho kterého léku na papírek, recept ten rozmočí Blinami, sbalí z něho pilulku, již pak nemocný s největší důvěrou polyká. Dějou-li se v táboru nepořádky, aneb zmatek-li mezi „kostmi" vznikl a nepokoj, chodí lámové v špinavě žlutém rouše od stanu k stanu vyvěšujíce všude červené praporečky, na nichž svatým písmem policejní zákony jsou napsány. Praporečky ty všichni u veliké mají uctivosti a dokud se stanů vlají, jest každý majetkem svým zcela jist a bezpečen. — Kalmyk, když přísahá, klade meč na šíji a šíp na jazyk aneb hlaveň ručnice na ústa a říká: „bůh zmař mne! ať znovu nenarodím se v žádném zvířeti, jest-li že v slovech mých není pravdy" a. t. d. Kalmyci dříve přiznávali se k šamanské modloslužbě, až chán jeden náboženství lamaické násilně zavedl. Učíť náboženství to mezi jiným: svět vznikl z chaosu (chaos = směs všech živlů a prvků) sám sebou, bez stvořitele. Chaos stal se deštěm, a déšť mořem. Z pěny tohoto moře rodily se rostliny, zvířata, lidé a naposled bozi.
Ze samého pak moře živlů vypnul se sloup veliký velmi, a kolem toho sloupu vznášejí a otáčejí se všichni svétové světa. Slunce sestává z ohně a skla, měsíc ze skla a vody. Jest 10.000 milionů světů. Jen bozi mohou s jednoho světa na druhý přecházeti. Všechny světy jsou železným kruhem upevněny. Burchaiiů (bohů) jest nesmírně mnoho; jsouť oni synové bohů a lidí, kteří skrze úplné duší svých putování slavného znovuzrození došli. Jsou hodnosti rozličné a důstojenství nestejného; buď dobročinní, bud trestající. ,,Erlík chán" jest šeredný bůh pekel. Není žádné nejvyšší bytosti. Trvání našeho světa má 4 doby. V první době bylo stáří lidské 80.000 let; po smrti všichni do nebe se ubírali. V druh é době vzešla š í m e , rostlina medu sladší, kterouž lidé požívajíce, obrovskou velikost a dlouhý věk ztráceli. Ctnost se světem se rozloučila, lidé počali zem vzdělávati a zvolili si vladaře. To jest naše doba. Čas po čase přicházejí burchani na zem, ctnost hlásajíce. V třetí době bude velikosti a stáří vždy ubývati, koně budou konečně tak malé, jako zajíci, lidé budou v 5tém roce se ženiti a v 10. umírati, až konečně jen pár jich zbude. Krvavé moře vše zatopí. — Čtvrtá doba bude věkem znovuzrození, jež postupně díti se bude. Peklo vydá zemřelé všech dob a věků, jemný déšť očistí zemi, lidé budou zase ctnostní a dosáhnou v několikátém pokolení opět stáří 80.000 let. Atd.

Baškýři

Zmiňuji se o národu tomto, ne snad že by buď v národopisném, historickém nebo politickém ohledu nějak byl důležitým, ale spíše kvůli Maďarům, jichž rodnými bratry Baškýři býti se zdají. O Maďařích se posud tvrdilo, že nemají národa sobě příbuzného, — a o Baškýřích nevědělo se, jakého jsou rodu a původu; nyní však nade všechnu pochybnost zjištěno jest, že Maďaři četných mají pokrevníků mezi surovými, malými a roztroušenými finskomongolskými pronárody v říši ruské uváznuvšími, a zejména o Baškýřích se mluví, že jsou krev z jejich krve a masa z jejich masa. Jistý, v ruské armádě vysoce postavený Baškýr učinil Maďarům minulého roku toto poslání: „Vyřiďte Maďarům, aby si tak hřmotně avelkopansky nepočínali,poněvadžnástímjennasebe upozorňují. My, Baškýři, nezapomněli j směje ště, že nám utekli i mohli bychom snadno dostati chuť, pro utečence ty si dojíti a nazpět jich přihnat i." Nejsem v otázce té soudcem kompetentním, poukazuji spíše jen na výroky znalcův, kteří ujišťují, že baškýrský jazyk maďarské řeči se podobá jako vejce vejci. Ostatně viděli jsme, že Maďaři jednak k Finům čili Čudům, jednak k Turkům co příbuzným svým se hlásili, mužem tedy z toho zcela určitě souditi, že rodem a krví stojí uprostřed mezi oběma; Baškýři pak dle obecného náhledu povstali smíšením plemen finských a tureckých, — nuže není bratrství čackých těch dvou národů zjevno a patrno ? Baškýři sami nazývají se Turky, a v mravech jejich a obyčejích jeví se veliká podobnost s živobytím Tatarů, čehož příčinou blízké jich sousedství býti se zdá. Bydlí v guberniích orenburské, permské a vjatské, na řekách Bělé, Iku a Sakmaře. Tvářnost jejich ničím neobyčejným se neodznačuje majíc obyčejnou podobu národů severní a východní Asie; všichni mají malé oči, skoro všichni tmavohnědý vous a mnozí veliké uši.
Jsouť u nich zajisté mnohé a pěkné vlohy, ale navzdor vlohám těm jsou Baškýři národ surový, necvičeny, nemravný, nečistý, lenivý, vzdorovitý a kde dohlídky není, loupežný, — pravý beťár ruské stepi. Jsou muhamedáni a mají tedy i písmo i školy, ale člověka, jenž psáti by uměl, marně hledá staršina volosti; gubernator přiděluje tedy každému představenému tatarského písaře, kterýž zákony a rozkazy předčítati, vykládati, zároveň ale dohlížeti musí, aby jich šetřeno bylo. Až do úplného jich pokoření ruskými cary vedli Baškýři život kočovnický, pak ale spojili kočování se stálými příbytky a sídly, tak že nyní letního času v jurtách, v zimě pak v dřevěných chalupách přebývají. Zimní jejich vesnice čítají 20 — 50 bídně a nedbale stavených chatrčí s rovnou střechou a jednou toliko světnicí, upravenou po tatarském spůsobu, plnou nečistoty a neřádu. Do dveří musí namnoze po břiše lézti, na místě oken mají několik měchuřinou zalepených děr, pohovky jsou zároveň posadami a chlívky pro mladý dobytek, komín a krb sestrojen jest ze svázaných a hlinou oházených tyček, nádobí vesměs dřevěné a špinavé, na zemi a na pohovkách rozestřeny jsou plstěné přikrývky, nikde koberce a polštáře.
Skoro v každé chalupě nalezneš džbery z březové kůry, měchy na kumys a dřevěné hmoždíře na tlučení krupice a mouky. Znechutí-li se jim krajina, již právě obývají, táhnou jinam a zakládají vesnice nové. Letní vesnice sestává asi z 20 kulatých, po mongolsku sestrojených stanů, jež plstí, kožemi a březovou korou pokrývají; uprostřed stanu jest ohniště, na něm třínožka s visacím kotlem.
— Roviny a údolí baškýřského území mají ornou a nad míru úrodnou půdu, do níž jen zrní naházeti třeba, aby hojná byla úroda, ale Baškýři ani toho nečiní, leda jen na několika dosetinách, a když obilí uzraje, sežnouje a vženou do něho dobytek nebo jezdí po něm na koních, aby vyšlapali a vydupali zrní (jak to i Madaři činí). V lesnatých jejich horách mnoho jest zvěře, na niž Baškýři spíše pro zábavu, než pro potřebu honby dělají se psy, vycvičenými supy, jestřáby atd. Chov dobytka a obzvlášť koní předním jest jejich zaměstknáním a jedinou skoro výživou; kůň dává jim maso, mléko, kůži na oděv, mnohé nádobí a nářadí, srst na přikrývky a provazy. Mimo koně mají též veliká stáda ovcí, o něco méně skotu, někteří též kozy a velbloudy. I nejchudší Baškýr má alespoň 30 koní, bohatší mají jich na sta, ba na tisíce, — všichni pak jsou výteční a bohatí včelaři (často s 2, 3 i 6 sty oulů), i samo jméno jejich, baškýr čili baškurt znamená prý včelaře.
Ale všechno to jen málo vymáhá času a práce, i sedají tedy muži pocelou zimu u krbu s dýmkami v ústech, v létě pak u měchů s kořalkou a kumysem bavíce se tlachem a huňatými šprýmy, — any zatím ženy jejich kobyly dojí, máslo a sýr dělají, maso a ryby na vzduchu suší, koze vydělávají, sukno tkají, šaty šijí atd. V zimě jedí sušené maso a ryby, sýr, někdy též moučné krmě a nekysané, na uhlí pečené placky; letního času skoro jen mlékem se živí nepekouce chleba, nelovíce ryb a porážejíce jen nemocný, na pólo zdechlý dobytek. Pokrmy i nádoby jejich až ku podivu jsou špinavé; mléka nikdy nepřecezují, a je-li v něm chlupů a jiné nečistoty příliš mnoho, vybírají je rukama. Skopové nožičky hází hospodyně neopařené, nestažené, s vlnou i hlinou do ohně, a když se opálily a upekly, přináší je jako dříví v náručí a rozdává po jedné všem přísedícím. V jídle jsou Baškýři nesmírně hltaví a nenasytní, tak že očima polykají, čeho ruce podávati nepostačují, a jest-li že co zbylo, nastrkají si hosté do kapes; 10 liber masa a soudek kumysu jsou jedné osobě jen mírná porce na posezení.
Krmě slavnostní „bišbarmak" zvané, nejedí vlastníma rukama, nýbrž jeden podává druhému sousta, a každý tak dychtivě po nich lapá, že přisluhující mu ruka u velikém se nachází nebezpečenství. Vecpal-li Baškýru soused jeho příliš velký kus do huby, vrátí část žvance sobě na dlaň a donáší ji zase k ústům. — Největší ctností Baškýrův jest jejich hostinnost: kumysem a koninou nikdy neskrblí. V létě, když druh druha navštěvuje, přináší si každý měch kumysu, aby sousedu neubylo; tu pak sedají na výsluní trávíce krásný čas v sladké nečinnosti, a osedlaní koňové netrpělivě hrabou nohama čekajíce až kumys dojde, na divokou projížďku v stepi. — Baškýři jsou jezdci s koni takřka srostlí: bujně porostlou stepí uhánějí orla letem, před zrakem tvým kmitají se blesku vznětem, a v nejprudčím letu zvučí pružný luk bystré, jedem vraních ok kalené šípy vypouštěje. V boji a rvačkách jsou Baškýři praví tigři, tak že i loupežní Kirgizové před nimi se třesou. Jde-li tedy o to, aby Kirgizové pro zbujnost svou ztrestáni byli, požádá gubernátor baškýrskou některou osadu, aby vykonala na nich úřad „metly boží", — a již hemží se vesnice osedlaným koňstvem, již vsedají bojovní muži do sedel, již valí se, jako by divým větrem štváno, živé mračno kopinníkův a střelcův rovinou nenáviděným Kaizakům záhubu nesouc.
Každý Baškýr má obyčejně dvě ženy, jež po tatarském spůsobu jistým počtem dobytka si zakoupil. Před svatbou mají ženy a dívky spor o nevěstu, v němž ženy zvítěziti musí, ty pak zmocnivše se nevěsty rozličné s ní konají tajemné obřady, o nichž ale šíře mluviti slušnost nedovoluje. Ženichu pak podává kněz při oddavkách nový šíp napomínaje ho: „Buď statečný a udatný, své ženě pak obživou a ochranou". K vůli kumysu a medovině konají se svatby jen v létě, a ke každé svatbě porážejí zdravého koně. První noci mají novomanželé čestnou stráž dvou mužů a dvou žen, druhého dne pak podělují všechny hesti rozmanitými malými dárky. Pak následují hostiny a pitky, píšťalová hudba a zpěvy, tance a hry posunkové, dostihy a zápasy; a když konečně ženich nevěstu domů odvádí, loučí se tato s pláčem a díků vzdáváním v každé jurtě a dostává dárky na památku. Přišedši do otcovského stanu objímá měch kumysový děkujíc mu, že tak dlouho ji živil, i zavěšuje naň malý dárek. Na to vyprovází celá osada novomanžele několik verst cesty, a při rozchodu ještě vypije se několik měchů kumysu na rozloučenou. — Podivný jest spůsob baškýrského pohřbu: včele průvodu na koních jedou hrobníci a knězi, za nimi mezi dvěma kouma visí na prknech přivázaná mrtvola, a za ní jedou truchlící přátelé v úplné zbroji; po pohřbu slaví se u stanu, v němž nebožtík zemřel, úmrtní slavnost, a památce zemřelého věnují všichni hlasité modlitby. Baškýři, ač víru muhamedánskou vyznávají, přece k šamánské ještě modloslužbě lnou, zachovávajíce mnohé pohanské obyčeje a obřady, a šamani (kněží pohanští) posud u nich mají práci a výdělek.

Kozáci.

Země jejich málo jest navštěvována, málo známa. Však svobodný a neodvislý život jejích obyvatelů, jejich nečinnost doma, jejich ohnivá činnost ve válce, jejich poměr k ostatní Evropě a místo, kteréž ve velikém pořadí společnosti lidské zaujímají, — vše to zasluhuje, abychom blíže si jich povšimli. Kozáci tvoří jen historickou, a ne národopisnou haluz ruského národa. Nevím, jak povstalo mínění, že by Kozáci polského byli původu, kterýžto náhled naprosto jest mylný; neboť že Kozáci — ačkoliv v zřízení svém a živobytí mnohou mají podobnost, se sousedními Tatary — ruského jsou původu a plemene, najisto jest postaveno, což i z toho již vysvítá, že nikdy jiného, než ruského jazyka neměli. Poslyšme, co donští Kozáci sami o sobě (či lépe: o svých předcích) vypravují: „Houf Kozáků vyšel si na honbu blíže k horám kavkazským, tu přirazil k nim zástup cizinců, kteří na východ se ubírali. „Kam vaše cesta?" tážou se Kozáci, a cizinci odpovídají: „My jsme polští vystěhovalci a utíkáme z vlasti, abychom ušli trýznění a sužování, jakéhož se nám od našich šlechticů dostává; ubíráme se do Persie, chtíce tam proti Turkům bojovati." Na to Kozáci: „Vám-li jen na tom záleží, abyste s Turky se mlátili, uspořtev si dalekou cestu a vraťte se s námi do města Cerkasku. Tam prozatím pokojného a pohodlného najdete přístřeší, a brzy bude vám příležitost proti Turkům polem táhnouti a pevnosti azovské dobývati." — Poláci svolili a Kozáci jimi značně sesíleni učinili útok na Azov a dobyli ho prý jen se čtyřmi děly. Toto dočasné spojení s polskými emigranty, s jejichž pomocí Kozáci poprvé důrazně a s úspěchem proti Turkům zabojovali, dalo bezpochyby podnět doměnce, jakoby Kozáci z Polska se byli vystěhovali. Vývin kozačiny jest jen úkazem národního života ruského; v kozáckých obcích zachovaly se obyčeje i podání volných lidí; odtud přísloví: „svobodný jako kozák." Odkud by název „kozaki" byli vzali, mezi historiky různá jsou mínění a v náhledech veliký zmatek; já pak stranou nechávaje všechen ten učený krám mám za to, že tak pojmenováni jsou od tatarských „kazaků" čili „kazachů." V tatarské řeči znamená slovo „kazach" muže ozbrojeného, t. j. vojáka; i jest tedy pravdě podobno, že po tatarských bojovnících ruští bojovníci jméno to zdědili. S názvem tím setkáváme se již v 9. století a sice ve spisu „de administrando imperio", kde spisovatel Constantinus Porphyrogenetes praví: „Za popagickou zemí leží krajina, kteráž „Cozachia" se nazývá, ale hned za kozachy vypíná temena svá Kavkaz." Patrno, že tu řeč jest o jakési tatarské hordě. Kozácké obce, kteréž vždy demokratickým zřízením svým vynikaly nepřipouštějíce nižádných zákonů, kromě těch, jež z vůle lidu vyšly, a kteréž ještě v 16. století zřizovati se vidíme, povstaly tím spůsobem, že sbíhali se odvážní a bojechtiví Rusové (hlavně z novogorodského kraje), aby hranice ruského území proti rozličným tatarským pronárodům chránili a mezi těmito kořistili. Štěstí jim přálo, vlády jich potřebovaly a podporovaly i byl tedy sběh vždy větší a větší a když i pozemků jim vykázáno, z nichž žádných daní platiti nemusí, ustálily se malé ty vojenské demokracie na pevném a trvalém základě. Zdá se, že první kozácké osady utvořily se v krajinách na řece Donu, tak že donští Kozáci prvními svého druhu byli. Donští Kozáci obývají lesů pražné roviny a stepi po obou stranách Donu a Voroněže až k Azovskému moři a na přítocích Donu, jakéž jsou Donec, Medvědica, Choper, Bazuluk a j. K rozšíření a upevnění kolonie Donských Kozáků nejvíce přispěla veliká svoboda, jíž od vždy se těšili. Kdežto vůkol všude jen libovláda soustavně panovala, podávaly kozácké obce obraz vždy vzmáhající se a vnitřní síly nabývající republiky; jako obrovský strom zapouštěla tato kořeny a rozkládala větve své po všech částech ruské říše, a vláda moudrou sledovala politiku nepomáhajíc jejímu vzrůstu a rozšiřujíc její práva a výsady. Od nepamětných dob bylo ve vojenské soustavě kozácké ono moudré zařízení, dle něhož všem vojenským zajatcům , kteříž by zde usaditi se chtěli, všech svobod a privilejí se dostávalo, jakých Kozáci sami požívali. Následkem toho všeho Kozáků vždy více a více přibývalo, i museli si občas nová hledati bydliště, a tak povstávaly na rozličných místech kozácké osady, dle kterých Kozáci nyní se rozdělují na donské, grebenské, astrachanské, orenburgské, uralské a sibiřské. Kozáci tvoří nyní nepravidelné zemské vojsko, kteréž z oddělených houfů čili pluků sestává. Zřízení jejich jest vojenské a přec demokratické; u nich není šlechty, nýbrž všichni jsou bratři i mohou střídavě jeden po druhém veleti i poslouchati. Představené své volí si sami a sesazují je opět. Země jejich rozdělena jest na stanice; každá stanice skládá se z několika vesnic. Každému kozáku vykázán jest kus země a okršlek, v němž ryby loviti smí, a mimo to dováží se jim každoročně ze severnějších krajin poměrné množství obilí. Pozemky a zaslané sobě obilí rozdělují obyvatelé stanice sami mezi sebe, ovšem za předsednictví atamana čili představeného stanice. Pozemek svůj jakož i okršlek k lovení ryb může každý kozák opět propachtovati, což také obyčejně se stává. Příslušníci jedné stanice tvoří dohromady jednu setninu, mají svého atamana, sotníka, jesaula (pobočníka) a písaře; dále mají radnici, praporec a 4 děla. Mnohé stanice mají dva kostély. Má-li se hromada odbývati, vyvolává jesaul po návsi: „Synové atamanovi, pojďte do rady!" Ataman jest ve všech (obecních) záležitostech nejvyšším soudcem, z výroků jeho však odvolati se možno. Dříve musíval ataman sám v čele své stanice do boje táhnouti, nyní však posílá jen žádaný počet mužů, a důstojníky si ustanovuje koruna. — Všichni kozáci osvobozeni jsou od všelikých daní, ano i od daně ze soli a kořalky, t. j. mohou si zcela bezplatně sůl z jezer přinášeti a kořalku páliti. Jsouce takto vládou vším potřebným obmyšleni, musí za to vždy hotovi a připraveni býti, aby jakmile vyzvání jich dojde, ihned vytáhnouti mohli do boje proti kterémukoli nepříteli a do kteréhokoli dílu světa; však služba tato nesmí déle tří roků trvati. — K tomu účelu musí si sami oděv, zbraň, koně a vůbec vše, co k úplnému ozbrojení náleží, opatřiti; vláda pak pečuje o jejich výživu, dává jim žold a obrok pro koně. Když tři léta v polním tažení ztrávili, nejsou více povinni — aneb jen velmi zřídka bývají vyzváni, aby v cizích zemích službu konali. Mimo to používá se jich co průvodní stráže při poštovních zásilkách a při konání zemské policie; po dvacetileté pak službě i této povinnosti jsou sproštěni, i nesmí se od nich nic jiného požadovati, než aby v dědinách svých policii konali a lodě, kteréž s obilím přicházejí, přes mělčiny Donu přepravovali. Však po pěti letech i tato povinnost jim přestává, a od té doby sproštěni jsou všeliké práce a služby. Kozák v úplné zbroji jest obraz vtělené bojovnosti, neohrožené odvahy a železné vytrvalosti, pln života a ohně; z tváře jeho vane dech volnosti a svobody, na vysokém, sklenutém čele v četných vráskách stahuje se bouře, již šlechetné, však ocelové srdce na nepřítele strojí, a z planoucího oka srší zkázonosné blesky, jež pádná ruka hromovými ranami doprovázeti se chystá. Toto, na první pohled snad děsivé vzezření doplňují prohnutá obočí, černé lesklé valousy, ztepilost a souměrnost údů, ušlechtilé držení těla, lehkost v chůzi i v každém pohybu a pěkný oděv jeho v zjev příjemný a úctu vzbuzující. Na hlavě sedí mu vysoká čepice z černé, kudrnkovité vlněné látky, kteráž svislým, temně červeným pytlíkem se zakončuje; po stranách ověšená jest šňůrami, a nad bílou kokardou houpá se pestrý chochol. Oblek lidu, ač veskrz jednoho kroje a tvaru, skvostný jest a bohatý. Každý má zlatem a lesklým třepením obloženou, hedvábnou látkou podšitou a na prsou stříbrnými sponami sepjatou kamizolu, a pod ní hedvábnou vestu, jejíž dolejší čásť bohatě vykládaný pás zakrývá. (Na místo kamizoly nosí v čas míru velmi často jen úzký kabát bez knoflíků.) Široké a dlouhé jejich šaravary (nohavice), buď z bílé aneb z téže látky jako kamizola, v hojných záhybech dolů splývají zakrývajíce větší část černých telecích nebo safianových botek. Čepice ale nejkrásnějším jest kusem celého obleku. Husté, černé vlasy kolem hlavy na krátko si sestřihují nechávajíce jich jen na temeni delší chumáč státi. Pás obyčejně jest černý, někdy též žlutý, zelený neb červený. Snad žádný národ nehledí si více čistoty v oděvu, nežli tito synové boje a války. Každý kozák musí dva koně míti a předepsaného kroje se držeti, však látka, její jakost a barva vkusu a libovůli jeho jsou ostaveny, pročež obyčejně velmi pestře se odívají. Zbroj jejich tvoří: oštěpy neboli kopí, nasazené na 1,5 sáhu dlouhých tyčkách, pušky a bambitky, aneb jen šípy a lučiště. Oštěp, jenž nikdy scházeti nesmí, vztýčují pomocí řemene, jejž k rameni, k noze neb k hrušce u sedla připevňují; ostatní zbraň volí si každý dle libosti. Jedni jsou bez palaše, druzí bez ručnice. Ti, kteří pušku si zvolili, zavěšují přes rameno prašnici, a ti, kteří šípy milují, připínají si toulce k boku. Oštěpy okrašlují si krátkými praporečky. K zbroji kozácké dlužno připočísti též býkovec čili kančuk, kteráž pochoutka vlastně koňům náleží; ale kozáci jím do pomatených a odzbrojených nepřátel s velikou rozkoší práskají ženouce je před sebou, jako vlci stádo pitomých ovcí. V jízdě na koních jsou praví, ať nedím nepřekonatelní, mistři, a nepatrné jich kobylky tak jsou vycvičené, že každému písknutí a hvízdnutí pána svého rozumějí a jeho poslušny jsou. Kozák vyjde si před dům, zapíská obvyklým spůsobem, a obě jeho někde v stepi se pasoucí klisny již úprkem uhánějí do vsi. — Šavli připíná si kozák jen když na kůň vsedá; jinak ale vykračuje si vždy s dlouhou, hlavicí ze slonové kosti opatřenou holí, jež strakatý jeho oblek vážně doplňuje. Každý pluk (1 až 3 tisíce mužů) má špičatý nebo čtverhraný, zbraněmi, páskami, atd. ověšený prapor s obrazem některého svatého patrona, ale žádných bubnů, žádných trub a vůbec žádné hudby. Jako výprava do boje lehká jest a rychlá, tak i pochod jejich a celé polní tažení jednoduchým se děje spůsobem. U nás ještě mnozí lidé pamatují se na tlupy kozácké, kterak klusajíce na hubených kobylkách na cestu do Paříže se ptali; neviděli zajisté, že by pluky jejich za sebou byly vlekly děla, stany, vozy s torbami (tornistry), s obuví, potravou a jinými zásobami a zavazadly. Takových zdlouhavých aparátů čilý a praktický kozák nemiluje; plstěná přikrývka jest jeho stanem, plášť, žíněnku a něco potravy nese druhý jeho kůň, ač ne vždycky, poněvadž kozák všude, čehož potřebuje opatřiti si dovede, a kůň — ten ledakdes se napase. Proti řadovému vojsku neradi se čelem staví; ale proti neseřaděnému nepříteli, jakož i při nájezdech konají pravé divy. Nejraději však číhají a napadají na zavazadla a nepřátelské zásoby; v čas míru pak neocenitelné konají služby, když se shání kontribuce. Kozáci jsou lidé srdce upřímného a sdílného, povahy ryzé a otevřené; ve všem jednání a počínání jeví se veliká živost, čilost a pohyblivost, ale i náruživost až bezuzdná. Smyslným radovánkám a rozkošem u vysoké míře jsou oddáni a nanejvýš prudcí i prchliví, když vášně jejich se pobouřily. V tancích, v zpěvích a při pití propuká veselá mysl jejich v nevázanost, v hádce pak a ve sváru vyšlehuje popudlivá povaha plameny nekrocené prchlivosti. Poněvadž silné a výborné potravy vždy mají hojnost, a obzvlášť že vodky píti mohou kdy a mnoholi se jim zlíbí, jest věru ku podivu, že přec v stanicích jejich tak slušný pořádek a pokoj se zachovává. — Klidné a pokojné živobytí povaze jejich nemálo se zprotivuje; nemají-li zaneprázdnění k válečnému umění se vztahujícího, cárají se po celý den z místa na místo, a poněvadž vojně a dobrodružstvím z celé duše jsou oddáni, činí je nečinnost dlouhotrvajícího míru dokonale nešťastnými. Atamanu čili hetmanu svému prokazují velikou, však jen občasnou úctu. Svolá-li tento v nějaké, třeba sebe nepatrnější záležitosti několik kozáků, dělají mu hluboké poklony a zůstávají před ním, jakoby před nějakým mocnářem s obnaženými hlavami státi; jakmile však jednání ukončeno, a hromada se rozešla, nikdo více hetmana si nevšímá, a tento prochází se mezi ostatními obyvateli, aniž by se mu jen nejmenší známky nějaké úcty a vážnosti dostávalo. Kozačky z pravidla jsou ztepilé a úhledné postavy, příjemných tváří a jiskrného oka; nosí dlouhé spodky a přes ně košili s pestře vyšívaným límcem, ostatně pak obyčejný ruský kroj. Jen úprava v ozdobách hlavy poněkud jest zvláštní; nosíť čepce s vyvstávajícím okrajem čtverrohým aneb na spůsob půlměsíce zahnutým. Na korálové šňůry kolem krku zavěšují tolik mincí, že jako šupinovitý krunýř mohutná prsa jim zakrývají. Dívky chodí prostovlasé majíce kolem hlavy pásku třepením a perlami posetou a šňůrami korálů, penízů a cinkavých drobnůstek ověšenou. Ženy kozácké, ani mužové jejich často a dlouho bývají vzdáleni, a když i doma jsou, neradi pracují, musí všechnu polní a zahradní práci skoro samy obstarávati, žijí zcela dle vzoru silného pohlaví co se pití týče a hledí si, pokud mohou nepřítomné muže všelijak nahraditi. — Řemeslem a uměním žádný kozák se nezabývá, přec ale jsou krámy u nich rozmanitým, dosti umělým a nádherným zbožím naplněny, což ale od jinud se přiváží; první místo v každé výloze zaujímají však šavle, pušky, bambitky, luky atd. — Z hudebních nástrojů milují nejvíce dudy, s nimiž tak obratně zacházeti umějí, jako s loutkami při divadelních představeních. — Tance kozácké podobají se křepčení ruských cikánů a anglických námořníků, jimž i v neslušnosti úplně se vyrovnají. Kdykoliv totiž tanečnice svému tanečníku se přibližuje aneb od něho se vzdaluje, dává jí tento ohnivou touhu aneb nelibost svou (totiž nad tím, že zase ubíhá) tak zřetelnými a výmluvnými posuňky na jevo, že o výklad jejich nikdo v pochybnosti býti nemůže.

Úvaha

Obrázky a ukázky, jež v knížce této jsem sestavil, ač neúplné jsou a nedostatečné, přece snad čtenáři možnost podávají, aby nahlédl třeba jen jako klíční dírkou do vnitřního ústrojí života na Rusi, aby pojem si utvořiti dovedl o vlastnostech, zvláštnostech a poměrech ruských Slovanů, aby alespoň v hrubých, byť i mlhou zahalených obrysech představiti si mohl nesmírný, velikolepý, věčně živý a rozmanitý obraz říše ruské, která již sama v sobě takřka zvláštní svět tvoří vynucujíc cizinci obdiv, vzdělanci úctu, nepříteli — postrach. Přítel pak a příbuzný, Slovan, s hrdostí, potěchou a povznesenými city pohlíží na východ a na sever, kde Slovanstvo v jediném samostatném, za to však obrovském, bohatém, mocném a vždy ještě vzrůstajícím kmeni sílu svou a velikou budoucnost světu představuje. Ano veliká jest budoucnost světa slovanského, veliká budoucnost říše ruské, a ti, kdož ji popírají a o Rusku jako o velikánu na hliněných nohou stojícím mluví a říši carů brzký konec předpovídají, lživým a strojeným tím chvastem jen vlastní svůj strach anebo záší anebo hrozby zlého svědomí zakryli a utlumiti hledí; však ale vývin člověčenstva a děje národa pořáde ještě pohybují se věčným proudem světového pořádku, a zlolání Němců i Maďarů proudu toho zastaviti nedovede. Člověčenstvo, přehlížíme-li je co celek, podrobeno jest nezbytným, posud ovšem nedostatečně proskoumaným zákonům, od nichž uchýliti se nesmí, ba ani nemůže, jako člověk jednotlivý určiti a ustanoviti si nemůže, aby tak a tak vysoko vyrostl, aby takové a takové tlouštky a síly nabyl, aby tvář jeho tu a ne jinou podobu na se vzala, aby v něm ty a takové schopnosti se zrodily, aby vytknutého postavení a vlivu dosáhl, aby nabyl moci a důležitosti, jaké v hlavě si byl usmyslil; — zákony ty, jimž člověčenstvo, národové i jednotlivci jsou podřízeni, nazval bych zákony přírodnými, ale mnohý by mne snad z toho pokáral, i jmenuji je tedy zákony světového pořádku. Aby pak člověčenstvo ve smyslu zákonů těch se vyvinovalo, rostlo a pokračovalo, přidělen jest každému národu jistý úkol, na jehož uskutečnění on bud s vědomím, buď nevědomky pracuje. Úkol ten nazýváme posláním, povoláním neb missí národa. Život, vývin a postup člověčenstva jest jen — jako veškerý život v přírodě — výsledek vzájemného na sebe působení jednotlivých částí, z nichž každá vnitřním jakýmsi puzena jsouc tlakem úlohu svou odehrává, ať si jí vědoma, jest čili nic.
Vnitřní ten tlak čili pud již v každém jednotlivci jest zase jen výsledek rozličných na sebe působících sil přitažlivých a odtažlivých, kteréž v něm vůli a snahu jakousi rodí, dodávajíce činnosti jeho určitý, buď stálý buď proměnlivý směr. Stejná aneb alespoň příbuzná snaha spojuje jednotlivce ve spolky, jednoty a strany, a v každém spolku, v každé jednotě a straně (frakcí) jeví se každý úd prvotní, jednotnou silou, a z jednotlivých těch snah čili sil vyplývá pak — co součin — směr, snaha a působení celku. Z činnosti spolků, stran a společenstev vychází pak — co výsledek — činnost a působení národa zase co jednotná síla, a tím, že tyto národové síly na sebe účinkují, vznikají proměny, vývin a děje člověčenstva. Nelze nám ovšem neustále ohledu míti na nejmenší síly, jimiž ústrojí člověčenstva se pohybuje, i považujem tedy každý výsledek postupně za jednotnou a jednoduchou sílu, poněvadž se ve velkých rozměrech vskutku takovou též býti osvědčuje. Jest ale patro, že všechny tyto síly, byť, i sebe více od sebe se různily a sobě odporovaly pícce jen k jednomu pracují cíli (k dokonalému rozvoji člověčenstva) a že tedy podléhají rozličným zákonům (slova toho užívám ne v obyčejném jeho smyslu, nýbrž k vůli krátkosti). Životům národů vládnou tedy zákony. Každý národ musí k rozvoji člověčenstva něčím přispěti, a to nazývám jeho posláním. Poslání toho někteří národové jsou si vědomi, někteří ale nevědomky je konají. Mnohý pak národ ze samolibosti, domýšlivosti a přeceňování sebe vymyslil a připisuje si nějaké obzvláštní poslání i domnívá se, že pro toto (usmyslené ovšem) poslání všechny nepravosti, všelikou nespravedlnost a každé násilí provozovati může a smí na každém menším národu, jejž okamžik pod ruku a ránu mu přivádí. Když pak věci zcela jinak dozrávají a dějiny lidstva přece jen svými ubírají se cestami, pak teprv poznává, že z jedné „tísně" do druhé jsa tlačen mimovolně docela jinakou plní úlohu, často dosti podřízenou. Poslání národů představiti si mužem co konečné, povšechné — a co částečné t. j. úkoly pro každou jednotlivou dobu přechodnou. Prvnější poznáváme z povahy, síly, schopnosti, vzdělanosti národa, ze zeměpisné polohy a pozorování dějin světových; — druhé pak z povšechného poslání a okamžitých zápletek a poměrů mezinárodních. Jest věcí vládnoucích státníků, aby úlohu, jakáž národu pro tu kterou dobu povstává aneb povstati může, v pravý čas pochopili, proskoumali a na jejím rozřešení tak pracovali, aby národu z toho trvalý prospěch vyplynul. Neníť ovšem ani nejhlubšímu důmyslu lidskému možno do podrobna vyskoumati a nakresliti dráhy, po nichž děje a osudy národů pohybovati se budou, tak asi, jako hvězdář běh a pohyby světových těles s největší jistotou napřed určuje a vypočítává, — přec ale mužem z důkladného proskoumání poměrů časových a místních, z bedlivého pozorování dějin světových alespoň v hlavních obrysech seznati a předvídati, jakou roli ten který národ napříště hráti bude uzavírajíce s velikou dosti pravděpodobností z minulosti na budoucnost. Jak svrchu již řečeno, má každý velký národ zvláštní své poslání pro rozvoj člověčenstva, a menší národové co druhové jednoho rodu svým působením toto poslání podporují. Někteří národové poslání své buď již zcela aneb částečně vykonali; jiní vstupují teprv na kolbiště.
Tak vykonali již poslání své Židé přinesše národům ostatním ideu o jednotě božství a člověčenstva ; staré asiatské říše přinesly a v praxi uvedly ideu království, poslušnosti a podřizování se jednotlivců pod vrchní a jednotnou moc státní. Velké pak světové říše starého věku trhajíce a kácejíce hranice i přehrady mezi jednotlivými malými národy poprvé hlásaly ideu velikých států. Řekové stali se sloupem a pramenem osvěty, vzdělanosti a umění, zakladateli republikánské svobody a zřízení městského. Obchod, plavbu a vzájemné národů stýkání založili Feničané a Karthagové. Posláním národa římského bylo, aby zdokonalil a k nejvyššímu rozkvětu přivedl ideu státu vůbec a republiky zvlášť, aby založil a vzdělal dokonalou soustavu právní. Nejmocnější národové, jmenovitě Římané, z malých počátkův pozvolna, ústrojně a harmonicky vzrůstali, vyvinovali se a sílili a poslání jejich pro člověčenstvo vždy bylo nesmírně důležité a celkem i prospěšné a blahodárné. Jsou ale národové, kteří po celé věky na dně člověčenstva jako života prázné bahno leželi, pojednou ale jako obrovská bublina, jako rozkypělé vnitřnosti sopky na povrch se prodrali a jako krupobití, jako bouře zkázonosná, jako divoká záplava po sousedních říších se rozlili a rázem takřka ohromné moci dobyli, ale právě tak rychle, jak vzrostli, zase ochabli a zanikli. Dokladem toho jsou Skythové, Vandalové, Hunové, Mongolové, Tataři, Maďaři atd. Poslání jejich bylo a jest posud čistě záporné: stavěti a zakládati nedovedou ničeho, oni umějí jen bourati a káceti; účelem jejich jsoucnosti jest, aby čas od času, když by lidstvo v nečinnost a ospalost kleslo, k novému životu, k nové činnosti je probudilo aneb pro lenivost je ztrestali. Oni jsou jaksi hmyzem mezi národy, žíravou kyselinou, která nový ruch, nový odpor a nový oheň rozněcuje, což někteří z nich sami jaksi tušili a poznávali; tak nazýval se Atila, strašný král Hunův, bleskem božím (též metlou boží), a pověstný chán Čingis, o němž národní báje tatarská vypravuje, že zpíozen byl v čisté panně paprskem slunečním, odebral se do samoty a po několika dnech předstoupil před národ a zvěstoval mu, že povolán jest, vésti lid svůj na ztrestání a zhubení národů. — Naskýtá se tu otázka: zda-li by se ruská knížectví kdy v jednu velikou říši byla scelila, zda-li by Rusko té ohromné moci a síly bylo dosáhlo, kdyby nebylo po dvě stě let úpělo pod ranami biče mongolotatarského, kdyby nesnesitelný útisk nebyl v národě vzbudil novou ráznost, odhodlanost a sílu? A titéž nájezdní Mongolové zdaliž nejsou příčinou, že ustálila se veliká a poměrně dosti mocná říše čínská? Přistupme nyní k Rusům a k Rusku. Poslání Ruska zajisté veliké jest důležitosti světové: máť ono osvětě a vzdělanosti získati a lidskosti navrátiti národy pobloudilé, zanedbalé a hluboce kleslé, zároveň ale záštitou a pramenem životní síly býti rozdrobeným, nepřízní osudu a diplomatickou štvanicí rozervaným národům slovanským. Pro tuto dobu jest bez odporu úkolem Ruska, aby — jako druhdy z panství Mongolů a Tatarů samo sebe osvobodilo — rozbilo zpuchřelou a veskrz nemravnou říši tureckou a slovanský Balkán vytrhlo z otroctví koňského ohonu. Kdy a jak by úlohu tu rozřešiti mělo, jest jeho starostí, že jí ale dostojí, za to ručí jeho moc, jeho stav, zdravé základy, jeho životní zájmy a veliká budoucnost, jíž patrně vstříc kráčí. Rusko ještě nedospělo k svému vývinu, nedosáhlo ještě úplného rozkvětu, ono se teprv vyvinuje, ustanovuje, sesiluje, zkrátka: ono ještě roste. Pozvolný jest jeho vzrůst a vývin, ale tím jistější, tím skvělejší bude jeho budoucnost. Právě tak dělo se s říší římskou : pamalounku, ale jistě a pevně se vyvinovala, sílila a kráčela ku předu a teprv bezmála po 8 stech let dostoupila vrcholu svého lesku a svojí slávy. Ale s mocí její a slávou rostla i nemravnost, spustlost a nevázanost, kteráž zase úpadek říše za sebou vlekla. Toho zla ale Rusko nezná a bohdá ani nepozná; neboť ačkoliv u vývinu svém daleko již postoupilo, nejeví se přece nikde ještě známky mravního úpadku, nikde ještě nevyklají se žulové základy vnitřní mravnosti, ba naopak, zde s mocí a zevnějším leskem i mravnost roste neustále se tužíc, tříbíc a šlechtíc. Rusko a Slovanstvo vůbec, ač nečiní-li zvláštní výjimku v hlavních a patrných pravidlech „světového řádu", musí v budoucnosti snad dosti blízké hráti velikou roli, musí — ač nemíním na vždy — opanovati proud událostí a situaci Evropy, jak jiní národové toho již dosáhli. Jsouť hlavně tři rodiny národů důležitosti svétové: národové románští (Italové, Francouzové a Spanělové), germánští (Němci, Angličané, Švédové a Dánové) a slovanští; obě prvnější rodiny vykonaly již na člověčenstvu díla veliká, obě vládly již a z části posud vládnou Evropě, — jen Rusko s ostatním Slovanstvem v pozadí ještě prodJívá a čekajíc, až na ně ráda dojde, volá: „Sižu u morja i ždu pogody" (sedím u moře i očekávám větru. Ruské nár. přísloví"). Jsouť Slované počtem nejsilnější rodina národů evropských, obývají země požehnané a příznivou polohou nad jiné vynikající, jsou plémě jádra zdravého, pevného a zajisté velmi nadaného, — či jen oni snad vzešli na povrch země bez úlohy, bez poslání, bez podílu? Či myslí snad někdo, že Slovanstvo jen proto se zrodilo, aby bylo činu a duchapráznou hmotou, na níž ostatní národové by pracovali? — Řekne snad mnohý: „Čechové, Poláci a Srbové odehráli již svou úlohu"; ale kdyby tomu i tak bylo, kdeže zůstává více jak 50 milionový národ ruský kde Slavonstvo vůbec? Či myslí někdo, že nemá ruský národ vloh, schopností a oprávněnosti, aby vykonal dílo veliké ? Nikoliv; doznávajíť sami mnozí Němci — totiž ti, kteří známosti o Rusku mají a tupením Slovanstva kšefty neprovozují — že národ ruský jest vysoce nadaný, krve čacké a smýšlení mravného, čistě lidského. My všichni o veliké budoucnosti Ruska a Slovanstva nepochybujem; my majíce zrak neskalený vidíme, že příznivé okolnosti místní a časové, co očekávaný „vítr" samy poženou státní loď ruskou do moře šírého, aby tam zapustila kotvu velikosti své a slávy. Ano, ta státní loď ruská! — jak chválili by ji fabrikanti veřejného mínění, kdyby jen nebyla tak skálopevná; ale ona sbudována jest jakoby na vzdor vídeňským židům, tak tuze a nerozborně, že nerozmetají, ba ani neporouchají ji vlny, kdyby i rozvzteklily se všechny vody celého moře. — Co jest stát, co stát ruský? Stát jest společnost, jež na venek chráněna jest mocí v ní samé spočívající. Účelem jeho jest, aby byl pramenem a záštitou všelikého práva, aby podporoval rozvoj národa (aneb národů) a aby byl vykonavatelem jeho poslání; říkáme v té příčině, že má každý stát svou základní ideu. Tak bylo by ku př. ideou státu rakouského, aby byl útulkem, záštitou a obráncem všech národů, kteří jej založili a udržují, i práv jejich. — Stát tedy v první řadě spravuje všechny životní zájmy svých údů (nikoliv ale p od daných, poněvadž stát vůbec žádných poddaných nemá, ba ani míti nemůže. Americký neb africký sadař má snad otroky a poddané, nikdy ale stát; ten jsa společností nebo spolkem má jen údy, občany). Spůsob, jakým správa ta se koná, nazýváme vládní formou. Vyvinulyť se pak během věků hlavně tyto vládní formy: absolutismus čili vláda neobmezeného panovníka (monarchický stát), a vláda svrchovaného národa čili republikánské zřízení (republika, kde národ sám sobě jest vladařem a zákonodárcem); mezi oběma stojí konstituční monarchie, kterouž všude nalézáme, kde absolutismus nemožným se stal, a republika ještě na čase není. Konstituční zřízení pak v tom sestává, že národ skrze vyslance své státní správy jest účasten a zákony společně s panovníkem svým vydává. — Základem každého státu jest poslušnost jeho občanů; tato poslušnost byla v pohanských státech otrocká t. j. lid poslušen byl jen z bázně a strachu libovůle a zákonů panovníka, kterýž obyčejně násilně trůnu se zmocniv železnou pěstí, mečem a ohněm mu vládl, aneb byla to poslušnost instinktivní t. j. lid poslouchal z tupého pudu těch, kteří vyššími tvory a pány jeho se býti pravili. Vznešená mravouka křesťanská ale vyvrátivši z kořene všeliké otroctví nakázala poslušnost dobrovolnou, poslušnost pro boha, poslušnost rozumnou. (Pravit veliký apoštol národů Pavel: „obsequium vestrum sit rationabile" (poslušnost vaše budiž rozumná.) Jest tedy patrno, že křesťanství odporučujíc poslušnost mocnosti „buď dobré buď zlé" na zřeteli mělo poměry doby tehdejší, kdy skoro každá vrchnost byla „zlá", a tudíž na všech stranách vzpoura by byla propukla, kdyby prostě jen dobrovolné a rozumné poslušenství bylo hlásalo; muselo tedy jakýsi přechod zavésti (od naprosté k dobrovolné a rozumné poslušnosti), a ten přechod obsahují slova „všeliké? mocnosti".
Novější pak doba odvodila — po mém náhledu zcela důsledně — z nauky křesťanské pojem a pravidlo rozumné, t. j. z přesvědčenosti vycházející poslušnosti, tak aby národ zákonů, jež bud sám aneb společně se svým panovníkem byl utvořil a prohlásil, poslušen byl, jsa přesvědčen, že potřebám jeho vyhovují, spravedlivé a k zachování pořádku nevyhnutelné jsou.
Rusko jest dosud stát absolutní, základem státu absolutního jest ale bezvýminečná poslušnost národa vůli panovníkově, tedy - panuje na Rusi snad otroctví? Nikoliv. Poslušnost, již národ ruský panovníku svému prokazuje, nevyplývá ani z otrocké bázně, ani z nevědomého pudu, ani z přemáhání sama sebe, nýbrž z lásky. Rusové považují „carja" svého za otce celého národa, spatřují v něm soustředěná a vtělená svá práva, svou vlastní moc a svrchovanost; oni jsou toho nezvratného přesvědčení, že ten cař o ně pečlivě se stará, s nimi otcovsky smýšlí a mají pevně za to, že ani nic chtíti, nic ustanoviti nemůže, co by jejich dobru a blahu na úkor bylo. Národ ruský poslouchá care svého z těchže příčin a pohnutek, z nichž dobrý syn vždy bedliv jest vůle otcovy. Pojmu o majestátu císařském obyčejní Rusové nemají; caři říkají prostě hosudár, baťuška. Když po ukončení nešťastné války krimské, v níž car Mikuláš zemřel, syn jeho Aleksander již co vladař z bojiště se vracel, potkal cestou zástup rolníků, kteří s obnaženými hlavami státi zůstali. Aleksander zpozorovav, že by mu venkované rádi něco sdělili, zastavil, a rolníci domlouvali mu: „Baťuška, něbojsja, Angličané ušli!" (baťuško, neboj se, Angličané již odešli.) Rusko jest stát skrz na skrz patriarchální představujíc velikou, ústrojně složenou a v duchu národa zařízenou rodinu, již cař co otec národa a vlasti spravuje, tak že každá rodina venkovská malým však věrným obrazem a vzorem jest celého státu. V čele každé rodiny ruské stojí otec co neobmezený vladař a správce; jeho všichni členové na slovo jsou poslušní, on samojediný platně rozhoduje, jak nakládati se má s jměním, kteréž — pokud rodina pohromadě se udržeti může — nedílné jest, jeden celek tvoří a rodině co celku náleží. Když pak otec zemře, nastoupí nejstarší syn na jeho místo a pořádek rodinný v ničem se nemění; teprv když rodina tak četně vzrostla, že pohromadě zůstati a jedno hospodářství vésti nemůže, nastává nutné dělení pozemků, jež ale tak jest neoblíbeno, že vůbec „černým" dělením se nazývá. Širší rodinou pak jest obec majíc v čele zvoleného „otce" — starostu ; starosta jest obci tím, čím otec rodině svojí. I obecní jmění jest společné, všichni stejně ho užívají, ale nikdo není vlastníkem svého podílu; každý mužský člen má právo na stejný podíl obecních pozemků, ale podílu toho nedostává se mu co dědictví po otci, nýbrž obec musí jej co svému oprávněnému členu ze společné pozemnosti vykázati. Jako rodinné pozemky co celek rodině, a všechny rodinné pozemky obci jakožto celku přináleží, tak patří po všeobecném náhledu celá zem národu, co společné veliké rodině, jejímž otcem a hlavou jest jako synům zcela po právu býti se vidí, když otec sám jim vládne a jmění jejich spravuje, tak necítí se celý národ ruský ve svých právech skrácena, když i cař neobmezeně nad ním panuje. — Toť duch i podstata absolutismu ruského. Seznáváme z něho, že jest poměr ruského caře k lidu zcela jinaký nežli u ostatních evropských mocnářů i pochopujem, že absolutismus na takových základech až posud udržeti se mohl, aniž by všeobecnou nespokojenost vzbudil. Prohřešil bych se zajisté proti svému svědomí, kdybych vychvalovati chtěl absolutismus, nechť si on spočívá na základech jakýchkoliv, kdybych snad vynášeti jej chtěl co vládní formu přirozenou, spravedlivou a člověčenstva důstojnou, nenávidím ho, poněvadž i rozum i cit, ano i příroda sama jej od sebe odstrkuje a odmítá, — avšak mluviti o ruském absolutismu jako o „soustavě národně bičovací", jako o tyranii, kteráž by tak zvanou „svobodu" Evropy zahrožovati mohla, jako o zkamenělém vzoru starověkého násilnictví — přece nikdy nemohu vida, kterak bez mála celých 50 milionů lidu ruského k němu lne s úctou zděděnou a s jakousi houževnou oddaností, vida, kterak lid ten šťastným se cítí a v soukromém i obecním životě zcela volně se pohybuje. Zdá se mi, jako kdyby genius ruského národa okouzlující září byl ověnčil všude jinde nenáviděný obraz libovlády císařské, jako kdyby ruský absolutismus žil z vděčnosti a zásluh, jichž dříve o národ si byl získal a vydobyl. Či nebyla to právě nejstrašnější libovláda Ivana Hrozného, která v prach pokořila a k nohoum ruského národa zdrceného položila vraha a nepřítele, která hlavu rozšlápla neskrotitelnému ještěru tatarské sveřeposti, která hrdý půlměsíc podnožím učinila posvátného kříže, která dovršila a upevnila jednotu, moc a sílu ruské říše, která hrůzou a postrachem učinila asiatským pronárodům jméno ruské ? A týž Ivan Hrozný, jehož skutky krvavým písmem zapsány jsou v deskách dějin ruských, jehož železným bodákem okované žezlo v moskevské pokladní komoře se ukazuje, jest nejslavnějším snad hrdinou národním, jejž nadšené písně lidu s velikým zápalem opěvují, na nějž lid s velikou úctou a pýchou co na svého osvoboditele „ot iga Tatar" (od jha Tatarů) vzpomíná.
Nedá se ovšem upříti, že samovláda carů na ruském národě veliká vykonala díla, nedá se též upříti, že libovláda tato, když účele svého dosáhla, zcela mírnou na se vzala podobu stávajíc se zase jen vládou otcovskou, pečlivou a laskavou, a že zejména v posledních dobách vše učinila, aby požadavkům lidskosti, spravedlnosti a práva zadost učinila, — ale mravní oprávněnosti jí přec přisouditi nelze, poněvadž jest nástroj tvrdý a břitký, jehož dovedná a laskavá ruka ku prospěchu, ruka nemotorná nebo nesvědomitá ale na škodu národa používati může. Nynějšímu caru nikdo spravedlivý lidumilnost, ano i svobodomyslnost upírati nebude, — opravy, jež zavedl, a zásady, jež prohlásil, patrně ukazují, že chce, aby státní mašina do nových zabočila kolejí, aby se pohybovala směrem novověkých ideí; — nuže proč neodloží svou moc svrchovanou, proč neprohlásí Rusko za monarchii konstituční ? Odpovím krátce : poněvadž jest státník.
Absolutismus ruský, jak dříve jsem ukázal, opírá se o smýšlení a názory národní, on nikdy zúmyslně nekřivdil životním zájmům národa, nevzbudil nenávist proti sobě, nýbrž připodobňuje se rodinným poměrům hlubokých zapustil kořenů. (Jednotlivé osoby a jednotlivá zařízení vzbuzovaly ovšem a vzbuzují na Rusi, jako všude jinde nechuť a odpor jednotlivých tříd, ale národ co celek na soustavu co celek nikdy nezanevřel.) Dříve tedy než tento absolutismus se bude moci odstraniti, musí se přeměniti smýšlení a názory lidu, musí se zavésti a provésti náležitý přechod. Hlavosrázný by zajisté učinil kotrmelec, kdo by přes koleno přelomiti chtěl to, co jen pozvolným postupem odstraniti nebo přeměniti se dá. Začátek ovšem učiniti musel car sám a on jej též učinil a sice se stejnou opatrností jako rázností, což z přehledu státního zřízení každý snadno sezná, tlak hluboce v ducha a podstatu národa ruského car vnikl, jak důkladně potřebám jeho porozuměl, vysvítá již z toho, že umínil si zrušit nevolnictví právě tehda, když jiní státníci (ano i němečtí) učili, že nevolnictví na Rusi čím dále tím více potřebou se stává, když pro případ jeho zrušení nepokoje a jitření lidu předpovídali a zhoubných následků předvídati se domnívali. Aleksandr však znal již lépe svůj lid, než státníci z řemesla a platu, on nebál se ani šlechty — jako jeho otec Mikuláš — ani osvobozeného lidu — jako šlechta — a prohlásil volnost lidu selského; šlechta ze strachu všechna všudy do Moskvy se utekla, tak že po ulicích více knížat bylo lze spatřiti nežli proletářů, a lid — dobrořečil caru, zůstal klidným a pokojným podávaje důkaz, že nikdo mu neporozuměl, jen „baťuška" jeho. O dalších opravách a novotách šířiti se nebudu. Když tedy s trůnu začátek učiněn, bylo též žádoucno, aby lid procitl k novým myšlenkám. Důležitá, ale nesnadná úloha: probuditi lid, roznítiti mysl jeho duchem novověkého pokroku a přeměniti trpnou masu v snaživý, činný národ — úloha ta ovšem přísluší učencům a učitelům národa, a ti chopili se jí s horlivostí a vroucností vší cti a chvály odnou. Však ačkoli všichni měli vůli stejně poctivou a dobrou, v prostředcích přec valně se rozcházeli; jedna strana chtěla přetvořiti společnost ruskou podlé vzorů anglických a francouzských, druhá pak s velikým důmyslem zastávala stanovisko čistě národní. Jest patrno a zřejmo, že prvnější snaha naprosto byla pochybena a že nižádného příznivého úspěchu dosíci nemohla; chtělať ona, aby se všeobecně ujal a zdárného ovoce nesl duch anglický a francouzský tam, kde žádné proň nebylo a nen půdy: na slovanské Rusi a v pravoslavném národě ruském. Duchu slovanskému vůbec a povaze ruského národa zvlášť nehodí se hotové názory moderního světa západního, Slovanstvo, jež samo o sobě svět tvořiti může, nemá zapotřebí, by žebralo na Temži a na Sekvaně, aby se opičilo po Londýně a po Paříži, ono má samo v sobě krásné zárodky duševního života, a těch dlužno pěstovati; ono má svého vlastního ducha a v tom duchu musí díti se všeliký pokrok, má-li míti základu a kořenů. Novověké idey nejsou ani majetkem ani dílem Angličanů, Francouzů nebo Němců; jsouť ony zákony, jimiž celé člověčenstvo a všehni národové vyvinovati se musí; zákonů těch jsme si vědomi, umíme je jmenovati, a proto říkáme jim idey; my víme jakou cestou a za jakým účelem nám jest kráčeti, my všichni musíme na uskutečnění těch ideí pracovati, ale každý svým spůsobem, a nikoliv prostým nápodobováním jiných národů a sousedů. Doposud viděti jest na Rusi, jakého ovoce přineslo přenášení němčiny, angličiny a frančiny.
Strana, která přetvořiti chtěla Rusko napodobováním ciziny, škodila více, než prospěti mohla: zadržovala domácí rozvoj, odcizovala a odnárodňovala vyšší společenské kruhy, kazila starý a dobrý mrav kalíc jej dechem francouzské nákazy a budila vášně tam, kde měla pěstovati rozum. Strany té a zásad jejich mezi vzdělanci více nenajdeš; co zástupcové a dědici její marně namáhají se jen ještě francouzskoněmečtí a německofrancouzští informátora, kejklíři a jalové guvernantky, jimž francouzský slabikář jest koránem a knihou vší moudrosti. Nyní pak všeliký pokrok na Rusi jediným ubírá se proudem, proudem idey národnosti. Nyní vzdělané kruhy s velikou pílí a horlivostí hledí si na starší doby ruského národa zanášejíce se proskoumáním dějin, jazyka, mravů, obyčejů a názorů jeho; usilujít nejprve o to, aby ve všech společenských vrstvách procitla a utužila se uvědomělost i hrdost národní, aby každý Rus vážnost a lásku měl k svému jazyku, kroji a mravu, aby poznal, že jest členem veliké rodiny slovanské, kteráž mnohými krásnými vlastnostmi vyniká a veliké budoucnosti vstříc kráčí. Mladší pokolení ruské všemožně se vynasnažuje, aby vymítilo všechno cizáctví, kteréž se na úkor ruské národnosti, cti a pokročilosti v životě, v zákonodárství i v literatuře zahnízdilo, aby při stálém pokroku přec zachovala se starobylá prostota mravů, a aby každá oprava měla ráz původnosti a pečeť ducha slovanského. Úkol veliký, práce ohromná! Jeť známo, že car Petr Veliký založiv politickou moc Ruska o překot učiniti chtěl z patriarchální říše slovanské stát moderní podle vzoru německého, že s velikou přenáhleností do země volal Němce a přednost jim dávaje před silami domácími do nejvyšších úřadů a hodností je usazoval a vůbec velikou jevil chuť vecpati národ ruský do těsného fraku německého. Jaký tedy div, že nastalo v krátce veliké stěhování se apoštolů osvěty do nové zaslíbené země, kteráž vskutku ještě medem přetékala a mlékem, že započalo horlivé vydělávání v „barbarském" národě, že stala se bohatá Rus eldorádem v Germanii přespočetných světoběžníků a dobrodruhů? Kateřina II. pak, kteráž „císařovnou" se nazvala, nemilovala Němce, tím více ale Francouze i činila pro ně totéž, co Petr pro Němce; tak sesílen německý příval přívalem francouzským, domácí řeč, mrav, i literatura ustupovati musely cizí záplavě, a národ — ten zanedbáván, ne snad náhodou, nýbrž zúmyslně. A právě toto zanedbání lidu největší jest škodou, jež z převrácenosti tehdejších petrohradských vlád vzešla, neboť nákaza cizinská postihla jen velkých měst, kdežto lid venkovský od přistěhovalců ničeho nepřijal, v ničem se po nich neopičil, ale vždy za, to je považoval, čím vskutku byli: za vetřelce a obtížné pijavice. Proti tokovému hospodářství vzmáhal se vždy větší a větší odpor, tak že přítoky cizinců vždy více ochabovaly, vliv jejich stále klesal, až zanikl. Však nezanikl beze stopy — jako obraz ze zrcadla mizí — zanechali po sobě nepěkné dědictví, jež aby vyklidila, mladá Rusie všemožně se přičiňuje.
Tedy vyklizení cizoty a omlazení lidu, toť úkol těm, kteří novému ruchu v čelo se postavili. V tom ohledu velepamátným zůstane r. 1867, jenž přinesl Rusku národopisnou výstavu v Moskvě, v němž podivným řízeném osudu osvědčila se Moskva opět srdcem a ohniskem národního života ruského. Národopisná výstava přinesla lidu nové světlo, nový oheň, ona rozehřála ideou národnosti, co posud bylo studeného, obrátila těch, kteří k cizině zraků upírali a roznítila ve všech společenských vrstvách nadšení, jež rozumu i vůli křídel dodává. Národopisná výstava zahájila novou dobu života na Rusi: ruský národ přestal býti trpným on vstupuje — ovšem pozvolna — na jeviště světové. Dráha pokroku jest tedy otevřena, nová doba zahájena, a příznivý vítr, jehož Rusko očekává, snad brzo zaduje do plachet jeho. S mnohých stran ozývají se hlasové, že prý Rusko pro ohromnou svou rozsáhlost v celosti udržeti se nedá, nýbrž že prý složiti se musí na několik menších, třeba federativně spojených států, — kterémuž náhledu však rozhodně odporuji; neboť předně duch času zajisté nesměřuje k tomu, aby velké státy drobil, nýbrž spíše aby malé stejnorodé státy sceloval, za druhé jest jednota a celistvost říše ruské nutností a požadavkem samé přírody. Sestávať Rusko (co do povahy země) ze čtyř částí, z nichž žádná o sobě obstáti by nemohla; severní část má jen ohromné lesy, z nichž jeden rozsáhlostí větší jest nežli mnohé velké království evropské; pak následuje pásmo úrodnosti jen prostřední však s průmyslem a obchodem nad míru živým a rozmanitým, kteréž pásmo by ale obstáti nemohlo, kdyby nemělo nad sebou krajiny lesnaté a pod sebou nesmírně úrodné pásmo „černé zemi" Toto jest kraj, který co do úrodnosti a rozsáhlosti snad v světě rovného nemá; zde roste třeba 100 let po sobě pšenice na poli, jež nikdy hnojiti, ba ani hluboce orati se nesmí, — však lesů zde není, pročež sláma a hnůj palivem býti musí. Jižně a jihovýchodně odsud rozkládají se daleké stepi s půdou větším dílem úrodnou, však nevzdělanou a jen kočovníky obydlenou. Již ale i tyto prázdné pusty vzdělávati se počínají a není pochybnosti, že nejkrásnějším krajinám světa se po bok budou moci postaviti, až dostatečně obydleny, vzdělány a lesy vysázeny budou. Důležitou podporou jednoty říše ruské jest jednota spisovního jazyka a náboženství v panujícím národě. Sestávať národ ruský ze tří větví: velkoruské, maloruské a běloruské; každá větev má sice své vlastní nářečí, ale nářečí tato jen málo od sebe se různí, tak že Velkorus Malorusovi dobře rozumí, a Malorus s Bělorusem velmi snadno se domluví; nářečí tato nelze považovati za zvláštní řeči, nýbrž spíše za krajinomluvy a odstíny společného jazyka spisovního. U Rusů, nechť si oni kterékoli větvi přináleží, nenalezneš ni stopy jakési řevnivosti nebo žárlivosti; všichni se stejnou láskou lnou k společné svojí matce, „svaté Rusi," všichni cítí a uznávají, že jsou syny jednoho národa a že jen v pevném, nerozlučném svazku silnými a šťastnými býti mohou. — Kdyby u ruských Slovanů taková nesjednocenost panovala, kdyby tak na malé národnosti se byli rozštěpovali, jak to západní a jižní Slované činí, nikdy by nebyli takové moci a světové důležitosti nabyli, a naopak : kdyby západní a jižní Slované takovou jednomyslnost byli jevili, kdyby pod ochranná křídla společného písma a spisovního jazyka se byli utekli, nikdy by nebyli podléhali soustavnému poněmčování a hrubému násilí malinkého pronároda maďarského a sveřeposti turecké. Smutný to zajisté obraz, když o sobě slabé a bezbranné větve národa českého, Lužičané, Kašubové, Slováci atd. místo aby těsně přilnuli k silnému kmeni českému a ve spojení s ním obrany hledali a síly čerpali proti němčině a maďarštině, v dětinské svéhlavosti se odštěpují, zvláštního písma (na př. švabachu) užívají, zvláštní spisovní jazyk a literaturu zakládají, ačkoli každý z nich nahlédnouti může, že dílo jejich zaniknouti musí jako kapka vody, jež do žhavého železa padá.
A jižní Slované, přisámbůh, jaká by to byla moc, kdyby se nedrobili na národnosti, jež pouhému oku skoro unikají: a té jednomyslnosti mezi nimi! Zdaliž není nesmysl do nebe volající, když na př. Chorvaté a Srbové, kteří přec jeden národ jsou a jedním jazykem mluví, za dva oddělené národy se považují a dvě literatury mají užívajíce jedni písma latinského a drazí slovanského. Kdyby Chorvaté latinku odhodili a slovanským písmem psali, nebyloby mezi nimi a Srby podstatného rozdílu, oni splynuli by zase v jeden celek, ne sice politický, ale dle národnosti; a tato jednota jak výhodná by jim byla v zápase proti nadutým a surovým Maďarům! Za důvod té roztržky udává se rozličnost náboženského vyznání, poněvadž Chorvaté katolíci jsou a Srbové k pravoslavné církvi se přiznávají; není to sice důvod rozumný, ale přece důvod. (Němci alespoň dokázali, že rozličnost náboženského vyznání národnímu sjednocení na ujmu není.)
Ruským Slovanům však ani náboženství není a nebude příčinou roztržky: jsouť všichni víry pravoslavně. — Již z toho, co jsem vyložil, vysvítá, že jednota a nedílnost Ruska jest věcí nutnou a přirozenou, a že tedy o nějakém „přirozeném" rozkladu říše té mluviti nelze.

OBSAH:
O říši a zemi ruské vůbec .... 3
Jižní pásmo .... 7
Střední čili mírné pásmo .... 8
Chladné pásmo .... 9
Ledové č. arkticképásmo .... 11
Stepi .... 12
O ruském národě .... 15
Oděv a obydlí .... 22
Osady a chrámy .... 32
O pokrmech a nápojích .... 39
Národní ruské mravy a obyčeje .... 42
Křest .... 44
Svatba .... 48
Pohřeb .... 55
Slavnost svěcení vody .... 58
Slavnost svěcení ovoce .... 61
Svěcení stád .... 63
Svěcený chléb ....
Maslenica a slavnosti velikonočního téhodne .... 64
Jarní projíždky .... 75
Svaté obrazy .... 77
Zapalování svíček . . 79
Ruské lázně .... 80
Hudba a tance .... 85
Některé národní hry a zábavy:
Gorělki .... 90
Žmurki .... 92
Kuljučki .... —
Koršun .... 93
Rěďka .... 95
Čižík .... 96
Jáša .... 97
Pověry .... 98
Náboženství .... 101
Ruské sekty .... 105
Duchovenstvo .... 111
Kostelní zpěv .... 119
Mše .... 121
Šlechta .... 127
Stav kupecký .... 129
Rolnictvo .... 140
Stručný přehled zřízení politického a zemského .... 150
Obecní zřízení.... 154
Obce korunních sedláků .... 159
Sedláci s vlastní pozemností .... 163
Soukromí sedláci .... 164
Malorusové .... 171
Kozáci .... 176
Jak se po Rusi cestuje .... 186
Tataři .... 207
Kalmyci .... 221
Baškýři .... 234
Úvaha .... 240

Obrázky:
Ruští rolníci .... 21
Venkovští vozkové .... 23
Selský dům z okolí Moskvy .... 26
Selský dům v severní Rusi .... 27
Selská světnice .... 29
Vesnice v gubernii moskevské .... 34
Ruský kostel .... 36
Svatba .... 51
Pouliční výjev z masopustního téhodne .... 66
Národní tanec .... 89
Světští kněží — Mnich .... 114
Jeptišky .... 117
Malorusové .... 172
Kozáci .... 181
Kibitka (trojka) .... 191
Poštovská stanice .... 203
Mongol — Tataři .... 210
Kalmykové .... 222
Baškyrka — Šamán .... 38

Rejstřík:
Baškýři
čaj
čaj Fjodora Dostojevského
čaj Karla Havlíčka Borovského
čaj Julia Verneho
blechy a "perský prášek"
duga
chůdy
jamščík
Kalmyci
kibitka
korán
Kozáci
kumys
nevěsta
samovar
samovar na sněhu
šachy
tarantas
Tataři
těljega
Titanic
žena tatarská

^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^

Tataři, poslušni náboženské zápovědi, nejedí vepřového masa a nepijí vína, jsou ale náruživí kuřáci (kouření říkají Tataři: „tabáku píti"), připravují si kořalku z kobylího mléka a pijí rádi čaj po mongolsku vařený. Mongolové totiž užívají — i na Rusi vůbec známého — „kirpičného" t. j. cihlového čaje; jest to hrubší druh čajových lístků stlačených do forem na spůsob cihel. Mongol ulomí kus takové cihly, rozetře ji na jemný prášek a vaří tak dlouho až voda zčervená; pak přisype trochu soli a nechá vše znovu vařit; pak přelije čistou odvárku do jiné nádoby a pije ji bez přísady, nebo s mlékem a někdy též s máslem. Chléb u Tatarů jest věcí neobyčejnou; z mouky nepekou nic, leda hrubé koláče...

http://www.paichl.cz/paichl/cestopisy/alatau/Zivot_na_Rusi.html