MM - legendy - Život Metoděje 17. kap.

MORAVIA MAGNA

ŽIVOT SV. METODĚJE

XVII

   [Pokračování ...].
   A tak když kolem pozutínal všechny viny¹ a zacpal ústa mnohomluvných,² běh života dokonal, víru zachoval a očekával korunu spravedlnosti. A poněvadž se tak zalíbil Bohu a byl jím milován, počal se přibližovat čas, aby přijal odpočinutí od utrpení a odměnu za mnohé své námahy.³ I otázali se ho: „Koho pokládáš, otče a ctihodný učiteli, mezi svými učedníky za hodného, aby se stal tvým a tvého učení nástupcem?“ Metoděj ukázal jim na jednoho ze svých spolehlivých učedníků, zvaného Gorazd, a řekl: „Je to muž svobodný a z vaší země, dobře obeznalý v latinských knihách a zbožný.⁴ To budiž Boží vůle a vaše láska, jakož i má!“
   Když se na Květnou neděli shromáždil všechen lid, vešel Metoděj do chrámu, a poněvadž byl nemocen, vyslovil požehnání císaři⁵ a knížeti i duchovenstvu a lidu, a řekl: „Opatrujte mne, dítky, do třetího dne“. Tak se i stalo. Když svítalo na třetí den, řekl naposled: „V ruce tvé, Pane, poroučím svou duši“.⁶ Zesnul v rukách kněží v šestý den měsíce dubna v třetí indikci roku šest tisíc tři sta devadesát tři od stvoření světa (tj. 6. dubna 885).⁷ Učedníci jej zavinuli do rubáše a učinili mu důstojné pocty, smuteční obřady vykonali latinsky, řecky a slovansky a pochovali jej v katedrálním chrámu.⁸ I přidružil se k svým otcům a patriarchům a prorokům a apoštolům, učitelům a mučedníkům.⁹ Lidí pak se sešel nesčíslný zástup, provázeli jej se svícemi a oplakávali dobrého učitele a pastýře, mužské pohlaví i ženské, malí i velcí, bohatí i chudí, svobodní i otroci, cizí i tuzemci, nemocní i zdraví, všichni toho, který se stal všechněm vším, aby všechny získal.¹⁰
   Ty pak z výše, svatá a ctihodná hlavo,¹¹ shlédni svými přímluvami na nás, kteří toužíme po tobě, a zbav své učedníky od všelikého nebezpečí a rozšiřuj učení, kacířstva však vyhlaď, abychom zde žili důstojně podle svého povolání a potom stanuli s tebou, tvé stádo, po pravé straně Krista Boha našeho a přijali od něho život věčný. Jemu zajisté náleží sláva a čest na věky věků. Amen.

Život sv. Metoděje (kap. XVII).

Poznámky:

1 –	...A tak když kol kolem pozutínal všechny viny: Slovanské partic. praet. otsěkъ (od slovesa otъsěšti, otъsěko), tj. odseknuv, uťav, má zde význam vyobcovav, jako v témž ŽM kap. 7 ke konci: Makedonija otsěъše – vyobcovali Macedonia. Ponechávám v překladu na tomto místě obrazné rčení slovanské, za kterým se tají tragika posledních let Metodějových, kdy byl nucen vyslovit exkomunikaci proti svému sufragánu Wichingovi a jeho stoupencům, mezi nimi i proti Svatoplukovi, jak svědčí řecká legenda o Klimentu Bulharském (N. Tunickij, Sv. Kliment ep. slovenskij, Serg. Posad 1913, 76-78), list papeže Štěpána V. Svatoplukovi (koncem roku 885; viz Pastrnek Dějiny 264; Grivec, Fontes 76) a také Kristiánova legenda (J. Pekař, Die Wenzels- und Ludmila-Legenden u. die Echtheit Christians, 1906, 91). Srov. též Grivec, Fontes 236 p. 1.
2 –	...zacpal ústa mnohomluvných: Rčení „zacpat ústa mnohomluvných“ v byzantské liturgii značí odsoudit kacířství (Grivec, Fontes 236 p. 1). Srov. v ŽK kap. 18: Zbav je ... mnohomluvného rouhavého jazyka kacířského. Místo „mnohomluvných“ (řec. polyglótos), mohlo by se říci „žvanivých“.
3 –	Ž 62, 12; 2Tm 4, 7n; Mdr 4, 10; Zj 14, 13.
4 –	...Gorazd... dobře obeznalý v latinských knihách: Ohledy na mocenské poměry a snaha vyhnout se konfliktům vedly Metoděje k tomu, že doporučil za svého nástupce Gorazda, který dobře byl vzdělán nejen v slovanském a řeckém jazyku, ale i v latině. Sám jej nemohl ustanovit svým nástupcem, bylo to výslovně zakázáno 23. kánonem Antiochijským, který je také obsažen v VI. titulu Metodějova nomokánonu. Jestliže v instrukci biskupu Dominikovi a kněžím Janu a Štěpánovi, kteří byli posláni koncem roku 885 na Moravu uspořádat tamní církevní poměry, se praví (cap. XIV): Successorem, quem Methodius sibimet contra omnium sanctorum patrum statuta constituere praesumpsit, ne ministret, nostra apostolica auctoritate interdicite, donec suam nobis praesentiam exhibeat et causam suam viva voce exponat – (Nástupci [Gorazdovi], kterého se Metoděj odvážil ustanovit proti všem ustanovením svatých otců, zakažte naší apoštolskou mocí vykonávat úřad, dokud se nám sám osobně nepředstaví a svou záležitost nevysvětlí živým slovem) – podle něhož v římské kurii pokládán byl Gorazd za biskupa ustanoveného Metodějem a patrně i vysvěceného, možno si to vysvětlit jen klamnými informacemi Wichingovými. V slovanských a řeckých pramenech není Gorazd nikde označen jako biskup. Je uctíván mezi tzv. svatými sedmipočetníky (řec. hoi hagioi heptarithmoi), k nimž náleželi kromě Konstantina-Cyrila a Metoděje Kliment, Naum, jeho rodný bratr a spolupracovník v Ochridě, Gorazd, Sava a Angelar. Gorazd byl od wichingovců vězněn a mučen a zahynul (?) za tohoto pronásledování. Jsou sice zprávy o klášteře sv. Gorazda poblíž albánského města Berata (Arnaut-Bělgrad), ale to se zakládá na záměně jména Gorazdova s Erasmem, který byl apoštolem tohoto kraje; nebo o jeho ostatcích v katedrálním chrámu beratském, což rovněž nespočívá na tradicích zaručených (J. Vašica 1966, s. 254). O tom, že by mezi vězněnými a mučenými „sedmipočetníky“ byl i Gorazd, však nemáme zprávu. Ani o Gorazdově smrti se nic určitého neví a je docela dobře možné, že odešel k Bořivojovi do Čech. Je tu totiž jistá možnost, že Gorazd byl Rostislavův syn a tudíž Bořivojův bratr – viz „Rodokmen Mojmírovců“. Nebylo by nijak neobvyklé, že mladšímu synu panovníka byla určena církevní dráha. Za svého nástupce si jej Metoděj vybral patrně i z tohoto důvodu. V Kosmových anagramech, pokud je lze pokládat za seriózní a spolehlivé, je na několika místech biskup Gorazd ztotožněn s knězem Učenem, působícím na Budči, pod jehož vedením se mladý kněžic Václav měl učit rozumět knihám latinským (Crescente, II. stsl. legenda). Podle I. stsl. legendy Ludmila dala Václava „vyučit v knihách slovanských pod vedením kněze, a on si dobře osvojil jejich smysl“. Přitom D. Třeštík (1997, s. 364-366) vyslovil názor, že Ludmila bydlela na Budči. Pak by knihám staroslověnským i latinským učil Václava na Budči tentýž vzdělaný kněz Gorazd-Učen, „dobře obeznalý v latinských knihách“ (pozn. PŠ).
5 –	...vyslovil požehnání císaři...: Tento překlad slov. kazavъ blgdati zdá se mi správnější než ten, který jsem podal v knize Na úsvitu křesťanství 1942, 53: kázal žehnati, což akceptuje např. V. Tkadlčík ve Slavii (32, 1963). Místo toto působí značné interpretační potíže, jak znovu upozornil J. Kurz ve Slavii 30, 1961, 350. Přijímám Šafaříkovo rozdělení slova kazavъ v kaza vъ (Život sv. Methodia 1851, 10), ale nemyslím, že by smysl byl: „Method, kázaje, žehnal císaře...“. Opírám se o rčení v 2. lekci Novljanského hlaholského brevíře v officiu sv. Cyrila a Metoděje, kde se praví, že apostolikь filosofa v’ blagoe iměše, tj. že papež filosofu byl nakloněn, že mu přál. Podobný frazeologický útvar je i zde: vъ blago dati carja, ve významu staročeského blahati – blahořečiti, benedicere (J. Gebauer, Slovník staročeský I, 58), což se dá přeložit: blahořečil, vyslovil požehnání císaři, nebo: přál všeho dobra císaři apod.
6 –	L 23, 46; Ž 30, 6.
7 –	Arcibiskup Metoděj zemřel roku 6393 byzantské mladší éry (II), tj. 6. dubna 885: 6393 – 5508 = 885. Srovnej „Granum“ k roku 900 (A) (pozn. PŠ).
8 –	...v katedrálním chrámu: Podrobnější údaj o místě, kde Metoděj byl pohřben, se čte v staroslověnském krátkém prologu o Cyrilu a Metoději (Lavrov, Materialy 101): „Leží ve velikém chrámu moravském po levé straně ve stěně za oltářem svaté Bohorodičky“. Vysvětlení této zprávy proložní legendy věnoval J. Cibulka obšírnou studii: První tři velkomoravské kostely objevené na hradišti u Mikulčic, jejich význam a otázka Metodějova hrobu (Soluňští bratři, Praha 1962, 87-159; 2. vyd. 1963, 85-157). Je tam zvláštní kapitola „Hrob ve stěně“ (121-128, 2. vyd. 119-126). Znovu se k této otázce vrací v článku: Grossmährische Kirchenbauten (v Sborníku: Sancti Cyrillus et Methodius, Leben und Wirken, Praha 1963, 57-58). Mikulčický kostel B, který měl takový hrob „ve zdi“, se datuje asi z 1. čtvrtiny 9. století; byl v něm pohřben patrně nějaký velmož. Nejde tu o hrob v samé zdi (stěně), která bývala jen asi 60 cm silná, nýbrž o zvláštní přístavek na severní straně kněžiště. Kde stál tento katedrální chrám Metodějův, legenda nepraví. Je pravděpodobno, že to bylo někde v blízkosti Velehradu na Moravě. Dosud však přes veliké úspěchy archeologických vykopávek nepodařilo se najít nějaký objekt, který by mohl být pokládán za jeho pozůstatek. V poslední době obrací se pozornost archeologů k „biskupskému chrámu“ v Uherském Hradišti-Sadech, který patří „k nejvýznamnějším lokalitám z doby velkomoravské vůbec“ (V. Hrubý, Staré Město – Velehrad, ústředí z doby Velkomoravské říše, Praha 1964, 25n) a mohl by být místem pohřbu Metodějova. Jeho průzkum však ještě není ukončen. (J. Vašica 1966, s. 254-255). Místo Metodějova hrobu se dosud nepodařilo bezpečně určit. L. Galuška (1996, s. 118-122, 125) vyslovil hypotézu, že původní Metodějův hrob se nacházel v chrámu církevního komplexu na sadské výšině u Uherského Hradiště, kde byl pak později nejspíš pohřben i moravský král Svatopluk (hrob 12/59 uprostřed samostatné hrobní kaple) (pozn. PŠ).
9 –	Sk 13, 36; 1Mak 2, 69.
10 –	1K 9, 22.
11 –	...Ty pak z výše, svatá a ctihodná hlavo: Tato hymnická invokace oslaveného Metoděje je složena, jak ukázal Dragutin Kostić (BZS 7, 1937-8, 209) veršem 15- a 13-slabičným. Grivec (Fontes 238) našel její látkovou předlohu u Řehoře Naziánského, Athanasia a Basilia, a také v některých životopisech světců, jako Nikefora a Metoděje, patriarchů cařihradských. Také v řecké legendě o Klimentu Velickém (srov. L. N. Tunickij, Grečeskoje prostrannoje žitije sv. Klimenta Slovenskogo, 1918, 136-8) lze pozorovat vzdálený ohlas tohoto patetického zakončení Života Metodějova.

Josef Vašica (1966).

Život sv. Konstantina-Cyrila (869):
kap. I • II • III • IV • V • VI • VII • VIII • IX • X • XI • XII • XIII • XIV • XV • XVI • XVII • XVIII

Život sv. Metoděje (886):
kap. I • II • III • IV • V • VI • VII • VIII • IX • X • XI • XII • XIII • XIV • XV • XVI • XVII

Srovnání:
„Rodokmen Mojmírovců“. Dle současného stavu poznání.
„Rodokmen Karlovců“.
„Komonitorium papeže Štěpána V. (886)“.
„Život Klimenta, biskupa Bulharů“.
„Kosmovy anagramy“.
Kroniky: „Granum k roku 900 (A)“ (po přepočtu 885).

Literatura:
• Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské 863-885. LD, Praha 1966.
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992, s. 209.
• Luděk Galuška: Uherské Hradiště-Sady. Křesťanské centrum říše Velkomoravské. MZM, Brno 1996.
• Jaroslav Kolár (ed.): Středověké legendy o českých světcích. NLN, Praha 1998.

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah