„Sě nyně“

V 28. den měsíce září
Zabití svatého Václava, knížete českého.
Pane, požehnej, Otče.

   Hle, nyní se naplnilo slovo prorocké, jež řekl sám Pán náš Ježíš Kristus: „Neboť bude“, řekl, „v poslední dny“, jež myslíme nyní že jsou, „povstane bratr proti bratru, syn proti otci, a nepřátelé člověka (budou) domácí jeho“. Neboť lidé k sobě budou nelaskaví, a odplatí jim Bůh podle skutků jejich.
   Byl jakýsi kníže v Čechách, jménem Vratislav, a žena jeho jménem Drahomíra.¹ Zplodivše syna svého prvorozeného, pokřtili jej a dali mu jméno Václav. Když vzrostl, takže mu měli (po prvé) ostřihnouti vlasy, povolal Vratislav, otec jeho, k postřižinám biskupa jménem Notara s kleriky jeho.² Když odzpívali mši, biskup pojav pachole postavil je na úhlu stupňů před oltářem a požehnal jej řka: „Pane (Bože) Ježíši Kriste, požehnej toto pachole, jakož jsi požehnal všecky spravedlivé své“;³ a tak s požehnáním byl postřižen. Protož míníme, že požehnáním toho spravedlivého biskupa a jeho modlitbami začal pacholík růsti, milostí Boží jsa chráněn. Naučil se pak písmu slovanskému i latinskému dobře.⁴
   Když pak umřel jeho otec, ustanovili Čechové knížetem tohoto Václava, syna jeho. Boleslav pak, jeho bratr, rostl pod ním; neboť byli oba ještě malí. Ale máti jeho Drahomíra upevnila zemi a spravovala lid, až vzrostl Václav; a když vzrostl, začal sám spravovati svůj lid.⁵
   Milostí pak Boží se kníže Václav ne toliko knihám dobře naučil, ale i ve víře byl dokonalý. Všem pak ubohým dobře činil: nahé odíval, lačné krmíval, pocestné (do domu) přijímal, podle evangelského slova. Vdovám ublížiti nedal, lidi chudé i bohaté miloval, služebníkům Božím posluhoval, mnohé chrámy zlatem okrašloval. Věře zajisté v Boha celým srdcem svým, všecko dobré činil, cokoli mohl, v životě svém.
   Zhrdnuvše však čeští muži, a když ďábel vešel v jejich srdce, jakož i dříve v srdce Jidáše, zrádce Páně, povstali proti pánu svému Václavovi, jako Židé proti Kristu Pánu. Neboť psáno jest, že každý, kdo se pozdvihne proti svému pánu, podoben jest Jidášovi. A namluvili Boleslavovi řkouce: „Bratr Václav tě chce zabíti, uradiv se s matkou a se svými muži“.
   Tito zlí psi dříve navedli Václava, aby vyhnal bez příčiny matku svou. Ale Václav, porozuměv bázni Boží, zalekl se slova řkoucího: „Cti otce svého i matku svou“, a „Milovat budeš svého bližního jako sám sebe“. Chtěje pak naplniti všecku spravedlnost Boží, povolal matku svou zpět a velmi se kaje a s pláčem pravil: „Pane Bože, nepokládej mi to za hřích“. A pamatuje na slovo Davida proroka říkal: „Hříchů mladosti mé a nevědomostí mých nevzpomínej, Hospodine“.⁶
   Kaje pak se ctil matku svou, ona pak se radovala z víry jeho i z milosti, kterou prokazoval.⁷ Neboť netoliko chudým a ubohým a cizincům a ostatním mnohým, jakož jsme zpředu řekli, dobře činil, i ty, kteří prodáni byli, vykupoval. Kostely pak ve všech hradech velmi dobře zřídil a služebníky Boží do nich velmi krásně uvedl z mnohých národů, kteří konali služby Boží dnem i nocí, zařízením Božím a služebníka jeho Václava. Vložil mu pak Bůh do srdce, a vystavěl kostel svatého Víta.⁸
   [Pokračování ...].

Překlad Josef Vajs (1929)

Poznámky:

Petr Šimík (2006).

Komentář:
   „Víme dnes bezpečně, že typ rotundy byl do Čech přinesen právě z Velké Moravy a bylo by tedy možné, že byl použit již u nejstaršího v Čechách postaveného kostela“ (D. Třeštík 1997, s. 330), tj. kostela sv. Klimenta na Levém Hradci, který dal postavit kníže Bořivoj.
   „Zákoník Lex Salica Karolina hovoří o prastarém zvyku budovat nad hroby významných mrtvých memoriální sakrální stavby. Taková stavba, nejspíše dřevěný kostel sv. Michala, vznikla nad prvním hrobem kněžny Ludmily na Tetíně“ – uvádí P. Sommer (2001, s. 7-8). Lze proto předpokládat, že nad hrobem svého děda nechal Václav také postavit kostel, v tomto případě kamennou rotundu (viz hrob K1).
   „Rotundy a vůbec centrální stavby nebyly původně určeny pro bohoslužby, stavěly se nad hroby mučedníků nebo se zřizovaly na zvláště památných a posvátných místech. Později se z nich staly normální kostely, ale tento »památeční« ráz na nich přece jenom zůstal. Václav dal svou rotundu postavit na místě, které bylo jistě památné. Postavil ho totiž na pahorku Žiži (nebo spíše Siži), »uprostřed hradu«, kde už dávno předtím stál knížecí stolec, onen symbol vlády, pro nějž pak čeští bojovníci »činili ze svých lebek most« pro ty, kteří na něj chtěli usednout. Hned vedle rotundy se nacházelo pohřebiště, vzniklé nejspíše delší dobu před jejím postavením. Při její stavbě se jeden či dva z hrobů ocitly uvnitř rotundy, kostel byl možná postaven nad již existujícím hrobem či hroby. E. Vlček se domníval, že v tomto hrobu (označeném K1) byl pochován Bořivoj. Ve svém kostele P. Marie totiž Bořivoj pohřben nebyl, leží v něm nepochybně Spytihněv se svou manželkou. Pahorek Siži s kamenným knížecím stolcem a snad i hrobem Václavova děda, prvního křesťanského knížete, by však byl vskutku památným a posvátným místem“ (D. Třeštík 1997, s. 409-410).

Tabulky:
  4. „Stáří prvních »Přemyslovců«“.
  5. „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
  8. „Srovnání motivů v ludmilských a václavských legendách“.
12. „Dožitý věk knížat podle průzkumu kosterních pozůstatků nejstarších »Přemyslovců«“.
13. „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.

Pokračuje 2. částí: Vražda Václava a přenesení jeho těla.

Literatura:
• Josef Vajs (ed.): Sborník staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile. ČAVU, Praha 1929.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Petr Sommer: Začátky křesťanství v Čechách. Kapitoly z dějin raně středověké duchovní kultury. Garamond, Praha 2001.