Kniha o rodu a utrpení knížete Václava

V 28. den měsíce září.
Počíná se předmluva o sv. Václavu,
mučedníku Kristově.
Požehnej, Otče.

   Přerozmanité obory vědeckých studií budívají zajisté v každém ze smrtelníků zájem o rozličné dovednosti. Jimi tento výkvět inteligence jak silou své niterné obrazivosti, tak vrozeným smyslem, nebo též s námahou, rád zkoumá věci kdekoli dostupné a dotváří je podle lidské touhy ku potěše života. Ten zajisté, kdo je rozvážné mysli, zřekne se světských hříček a zatouží po vyšších metách. Jiný zas prahne žíznivě po věcech prchavých a s prahnutím ducha si žádá nejvyšších poct. Toho mladistvý věk mnohdy proti mravům svádí k přestupkům, onoho zas přezralá letitost studeného stáří nutí k mravům přísným a spasitelným. Tomu smělá mysl sjednává v umění válečném pochvalu a čest, jiného pak umělecká výroba rozličných věcí vytrhuje z netečnosti a mučivě napíná přirozený důvtip jeho ducha. Někteří, pohrouženi do hluboké knižní spekulace, oddávají se svým literárním zálibám s podivuhodným půvabem řeči a snaží se hojnými výpočty a přesnými výpočty vyzpytovat, jaký řád a jaké neměnné zákony určují pohyb hvězd, která a jaká míra zmenšuje pomocí geometrických vzorců objem velikosti zemské jakoby nějakým tajemným kouzlem až tak, že jej možno změřit, aneb na čí rozkaz se vše, co má kvantitu a hustotu, hýbe v souladu, nebo jakými pravidly harmonie ladí se přirozený popěvek, neb jaké je schéma úsudků, jimiž se proplétá hluboká disputace řečníků a jejichž předmětem je pravda a klam a jejich nepostižitelné změtení. Jiní konečně, podníceni studiem básní, věnují svou pozornost hříčkám poezie, a tak chtí druh druha zjemnit a zušlechtit. Zvěst pravdy však o divuplných skutcích světců Božích, ač byla dobrotivostí nebeskou lidským zrakům tolikrát ukázána, neostýchají se, zamilováni do svých bajek, zahrnovat pohrdavou a zhoubnou nevšímavostí. Není divu, jestliže věci vznešené a dávající podnět k úvahám filosofickým odvedly takovéto mudrce od prostinkého skládání, když mnozí z nich příliš horlivě ulpěli na spisech   p o h a n s k ý c h   a nejenže jim dali přednost před tím z posvátných dějů, co byli měli ku poctě Boží hlásat a šířit mezi potomstvem písemnými záznamy, nýbrž oni vše to, co je Božské a zbožné mysli se jeví prostinkým a bez těžkopádné složitosti přelíbezným, zhola odhodili jako bezcennou tretku.¹
   Když se tedy věci tak mají, jak mnozí myslí, a ostrovtip skvělých krasořečníků si hledí věcí vznešených, třebas že jsme příliš vzdáleni od této veliké a učené povídavosti mudrců, nechť přece tato krátká úvodní poznámka, byť sebechybněji pověděná, předchází řídkost následujícího sepsání, uloženého naší neumělosti svatým rozkazem nejvítěznějšího císaře a světovládce Oty II.,² které hned dále bude líčit jméno nezapomenutelného muže a vzácnou paměť jeho skutků. A čím je slabší vinou špatného spisovatele, tím větší jeho ozdobou jest vznešená důstojnost světce, jenž oprávněnost látky označil posvátnou autoritou svých skutků.
   [Pokračování ...].

Překlad Josef Vašica (1969).

Poznámky:

Petr Šimík (2005).

Literatura:
• Josef Vajs (ed.): Sborník staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile. ČAVU, Praha 1929, s. 69-135.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Emílie Bláhová-Václav Konzal-A. I. Rogov (edd.): Staroslověnské legendy českého původu. Nejstarší kapitoly z dějin česko-ruských kulturních vztahů. Vyšehrad, Praha 1976.
• Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků. Atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Vesmír, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Mýty kmene Čechů. Tři studie ke „starým pověstem českým“. NLN, Praha 2003.