Když rostla víra křesťanská (bavorská recenze)
2. část: Zavraždění knížete Václava, translace světcova těla

   [Pokračování ...]
   Tehdy však jeho mladší a horší bratr jménem Boleslav dal se ošálit ďáblovou lstí a s bezbožníky pojal proti řečenému blahoslavenému muži zločinný záměr, že ho zahubí. Václav o tom věděl, a jako muž v úpalu dne trávu kosící žízní po vodě, tak sám nepochybně toužil dojíti smrti mučednické; nepřál si však, aby se to stalo rukou vlastního bratra, protože ho měl rád, a protože věděl, že by bratr pro takovýto čin neušel věčnému peklu.
   Tou dobou zamýšlel vystavět chrám Hospodinovi. I obrátil se po poslech na zbožného biskupa města Řezna, jménem Tuto, s tímto vzkazem: „Můj otec vystavěl chrám Pánu Bohu, já pak zamýšlím založit s Tvým svolením¹ kostel Pánu Bohu ke cti svatého Víta, mučedníka Kristova“. Biskup Tuto tehdy rozpjal ruce s díkůvzdáním Hospodinovi a s jásotem řekl: „Toto vyřiďte mému synovi, blahoslavenému Václavovi: Tvůj kostel již stojí před tváří Pána Boha co nejpůvabněji zbudován“. A když to poslové podle biskupova rozkazu vyřídili, velice se Václav zaradoval a svolav všechny, sám s pomocí Boží položil základní kámen² k podivuhodné stavbě kostela zasvěceného svatému Vítu.
   Tou dobou chtěl jít do Říma, aby ho papež oděl rouchem mnišským;³ hodlal se totiž pro lásku k Bohu vzdát svého knížetství a postoupit je bratrovi. Nemohl však tak učinit pro shora jmenovaný kostel, protože nebyl ještě dostavěn.
   Tehdy jeho svrchu řečený bratr, stejně jako kdysi, uradil se s bezbožníky a poslal k němu posla, aby jej lstivě pozval do jeho domu⁴ jakoby na hostinu, ve skutečnosti však na smrt. Ani toto nebylo Václavovi tajemstvím. A když nadešla doba k odchodu, naposled pozdravil všechny své přátele, hned se vydal na cestu a toho dne pobyl na hostině s těmito zarputilými nepřáteli. Tenkrát se kdosi nahnul k jeho uchu a pošeptal mu: „Prchni, můj pane, co nejrychleji, protože tihle lidé tě chtějí co nevidět zabít!“ On však nechtěl utéci, znovu vešel mezi hodovníky a chopiv se číše, přede všemi nebojácně pravil zvýšeným hlasem: „Ve jménu blahoslaveného archanděla Michala vypijeme tuto číši s prosbou, aby nyní uvedl naši duši k pokoji věčného radování, amen.“
   Oné noci, ještě před úsvitem následujícího dne, jak míval často v svém obyčeji, šel do kostela na jitřní pobožnost. Na cestě se potkal se svým bratrem a řekl mu: „Včera jsi nám pěkně posloužil, Bůh ti to odplať!“ On však vytasil z pochvy meč a udeřil jím svatého muže do hlavy se slovy: „A dnes ti chci takhle posloužit!“ Svou ranou způsobil jen lehké škrábnutí, protože ho opustila síla pro strašlivou bázeň. Blahoslavený Václav byl by ho mohl snadno přemoci, protože se mu podařilo vychvátit mu meč z ruky, ale nechtěl se sám poskvrnit. Ale bratr se dal do křiku: „Hola, kde jste? Pomozte mi!“ Tu přiběhli všichni oni zlovolníci ze skrýší a drásajíce Václava mnoha ranami mečů i kopí jej zabili. Na tomto tedy zápasišti jeho duše vysvobozena z vězení pozemského života a ověnčena krvavým vavřínem odebrala se k Pánu dne osmadvacátého září.⁵
   Jeho bezduché tělo chvatně uložili do hrobu a jeho nevinnou krev, která postříkala zemi i prkna, smyli vodou. Když však vstali druhého dne ráno, spatřili na témž místě prolitou krev a znovu ji vodou smyli. A když vstali třetího dne, opět spatřili na řečeném místě prolitou krev a musili ji vodou smývat po třetí. Tenkrát snad hned se chvatně rozběhli do města Prahy, povraždili všechny jeho přátele⁶ a pronásledovali jeho kleriky, jakož psáno jest (Zach. 13, 7; Mat. 26, 31; Mar. 14, 27): „Bíti budu pastýře, a rozprchnou se ovce.“ Ale oni vrazi sami, kteří jej udolali, štváni jsouce zlými duchy uprchli a víc se neobjevili; jedni z nich pomřeli štěkajíce jako psi a skřípějíce zuby, druzí zase setrvali až do smrti vychrtlí a ohluchlí.
   Jeho tělo odpočívalo na témž místě po tři roky. Tu měli kteřísi lidé vidění ve snách, že by je měli přenést do kostela, který on sám vystavěl. I vstali o půlnoci, vyzvedli jeho tělo z hrobu,⁷ naložili na vůz a přijeli s ním k bystřině, jejíž vzduté vody se přelily přes břehy a nedovolovaly přechod. Tu sklíčeni nesmírným žalem vydali se hledat dříví, aby vystavěli most. Při návratu však shledali, že vůz se svatým tělem stojí na druhé straně bystřiny beze známek smočení. Co máme o tom poznamenat, než že jej tam přepravil zásah všemohoucího Boha? I vozkové vidouce tento zázrak velice se divili. A tak s ním přijeli k řečenému kostelu. Tehdy rozžehli světlo, prohlédli tělo a shledali, že je neporušené a všechny jeho rány zacelené; jenom jediná rána mokvala krví, ta, kterou mu na začátku zasadil bratr. Světcovo přenesení se slaví čtvrtého března.

Překlad Bohumil Ryba (1969)

Poznámky:

Petr Šimík (2005).

Zpět:
Crescente – 1. část: Zavraždění kněžny Ludmily.

Pokračování:
Crescente – 3. část: Zázraky.

Literatura:
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho „politického“ národa (I.). DaS 4/2000, s. 6-11.
• Petr Sommer: Začátky křesťanství v Čechách. Kapitoly z dějin raně středověké duchovní kultury. Garamond, Praha 2001.