Stalo se v provincii Čechů (Utrpení mučednice Ludmily)

   1. Byl v zemi české jeden kníže, jménem Bořivoj, žijící tehdy ještě v obyčejích pohanských, a vzal si za manželku z jiné země¹ dceru knížete Slavibora, jménem Ludmilu. Ta, když byla ještě mladičká, obětovala modlám a často velmi zaníceně se oddávala jejich uctívání. Když tak oba žili pospolu, z Božího pokynu a přání byvše přivedeni k lítosti přijali očistu svatého křtu a s nimi tak učinil zároveň i jejich poddaný lid.²
   2. Narodili se jim pak tři synové a tři dcery, a od toho dne, kdy přijali milost křtu, všecko jejich království vzrůstalo víc a více. Kníže Bořivoj potom, naplniv šestatřicet let svého života,³ odebral se z tohoto světa. Po něm ve vládě nastoupil jeho prvorozený syn jménem Spytihněv. Shromažďuje kněží a kleriky, žil s odevzdaností ve víře Kristově. A naplniv čtyřicet let svého života,⁴ rozloučil se s tímto světem. Po jeho skonu ujal se kormidla vlády bratr jeho Vratislav.
   3. Jejich matka, vznešená paní Ludmila po svém obrácení od pohanských bludů každodenními slzami hořce lkala, že dříve modly uctívala. Sama to však v lepší stránku obrátila; stala se totiž matkou chudých, nohou chromých, okem slepých (Job 29, 15), vlídnou utěšovatelkou sirotků a vdov. Když však řečený kníže Vratislav, dovršiv třiatřicet let svého života,⁵ opustil skličující pouta tohoto světa a syn jeho Václav, tou dobou ještě chlapec,⁶ ujal se vlády a říše otce svého, matka chlapcova, jménem Drahomiř, setrvala ve stavu vdovském.
   4. Tehdy nepřítel lidského pokolení, ďábel, záviděl, že zbožná služebnice Boží Ludmila vynikala tolika přednostmi. I konala knížecí matka poradu se svými nespravedlivými rádci a jala se míti v nenávisti svou tchýni Ludmilu. Říkala totiž: „Proč ona má být takřka mou paní? Zahubím ji, zdědím všechno, co má, a budu vládnout svobodně“. Byl totiž její syn Václav posud mladíček. Jakmile ctná a oddaná služebnice Boží Ludmila seznala takovýto úmysl, řekla své snaše: „Netoužím vládnout a nepřeji si mít ani sebemenší částečku tvé moci. Naopak žádám, abysi mi povolila nerušeně sloužiti Bohu až do skonání mých dnů“.
   5. S těmito slovy opustila Ludmila hrad Prahu a přišla na jeden hrádek, který se zve Tetín. Tam pak řečená služebnice Boží, předem tušíc budoucí umučení, pevně se utvrdila ve znalostech věcí posvátných a se vzrůstající horlivostí prokazovala dobrodiní chudým, aniž mohla zcela naplnit svou touhu. Po jejím odchodu matka mladičkého knížete, poradivši se se zločinnými rádci, vyslala muže, aby ji zahubili. Ti si přibrali veliké vojsko a táhli na hrádek Tetín.⁷
   6. Tehdy připomenutá služebnice Boží v předtuše věcí budoucích povolala si jednoho zbožného kněze, jménem Pavla, a vybídla ho, aby sloužil mši svatou. Po ní se upřímně vyzpovídala před tváří Nejvyššího Soudce a posílila se přijetím těla a krve Páně. A vědoma si jsouc své smrti, počala se odívati zbraněmi víry a vytrvávala na modlitbách, aby duši svou, ozdobenou dobrými skutky, poručila Bohu.
   7. Když se pak zšeřilo, řečení ukrutníci zamířivše k jejímu obydlí rozrazí bránu a vběhnuvše ke dveřím domu, v němž byla služebnice Boží, vylomí veřeje a vejdou dovnitř. I řekla jim: „Bratři, proč jste přišli s takovou zuřivostí? Cožpak jsem vás neživila jako syny? Své zlato, stříbro a drahocenná roucha dala jsem vám; a dopustila-li jsem se nějaké viny na vás, povězte mi!“ Oni však nedbajíce mírumilovných slov stáhli ji z lože a vrhli ji na dlažbu. Tu s pláčem jim řekla: „Zadržte, bratři, maličko, aspoň než dokončím svou modlitbu!“ A s rukama sepjatýma modlila se k Pánu. Domodlivši se řekla jim: „Zapřisahám vás, bratři, setněte mne!“ To totiž říkala, aby si prolitím krve zasloužila přijetí koruny mučednické. Oni však nesvolili, nýbrž vložili provaz na hrdlo její a zardousili ji. Tak ona, naplnivši ve veliké víře a oddanosti jedenašedesát let svého života,⁸ odebrala se k Pánu. Byla tak umučena oddaná služebnice Kristova Ludmila v sobotu patnáctého dne měsíce září v časných hodinách nočních.

Překlad Bohumil Ryba (1969)

Poznámky:

Petr Šimík (2005).

Legenda: ь – měkký jer; ъ – tvrdý jer.

Komentář:
   K otázce výkladu „vládnuv – dosáhnuv – dovršiv“ či „vladěja – maje“ (pozn. 4): Slovo „vládnuv“ lze chápat jako snahu opravit chybu v Kristiánovi. Vratislavův věk 33 let je zcela nereálný – ve svých sedmi letech se nemohl stát Václavovým otcem – srovnej antropologem E. Vlčkem (1997, s. 105, 108, 112, 137) stanovený dožitý věk Vratislava (45-50 let) a Václava (40 let) – viz tabulka 12.
   H. Łowmiański (1970, s. 413) k tomu říká: „Údaje o věku členů dynastie nemohou být »úředního« původu, tj. pocházet z nějakého oficiálního seznamu knížat, protože takovéto seznamy pravidelně uváděly data nastoupení vlády a délku panování a ne délku života“. Takto autora citoval D. Třeštík (1997, s. 142), sám však údaj „33 let“, použitý v legendách u Vratislava, stereotypně považuje za délku jeho života (D. Třeštík 1997, s. 206).
   Dožitý věk prvních „Přemyslovců“ podle E. Vlčka ve srovnání s údaji uvedenými v legendách přibližuje tabulka 4, dobu jejich vlády v grafickém znázornění najdete v tabulce 5. Životní data Ludmily a Václava, podle současného stavu poznání, obsahují tabulka 6 a tabulka 7. Průběžný věk členů prvních tří generací „Přemyslovců“ v některých klíčových letech obsahuje tabulka 13.
   Na základě chybných údajů legend o dožitém věku Vratislava se pak někteří odborníci pokusili zpochybnit i výsledky Vlčkova antropologicko lékařského průzkumu kosterních pozůstatků Vratislava a Václava – viz článek: „Jak staří umírali staří Přemyslovci?“

Srovnání:
Rodokmeny: „Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
Rodokmeny: „Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
Legendy: „O pustynnike Ivaně“ aneb Nejstarší staroslověnská legenda sepsaná hlaholicí v Čechách.
Kroniky: „Fuldské anály k roku 871“.
Kroniky: „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!).
Tabulka   3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka   4: „Stáří prvních »Přemyslovců« podle legend“.
Tabulka   5: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka   6: „Životní data kněžny Ludmily“.
Tabulka   8: „Srovnání motivů v ludmilských a václavských legendách“.
Tabulka 12: „Výsledky průzkumu kosterních pozůstatků nejstarších »Přemyslovců«“.
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Hroby: „Hrob K1-Bořivoje“.
Hroby: „Hrob knížete Vratislava“.
Hroby: „Hrob knížete Václava“.
Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“

Literatura:
• Josef Vajs (ed.): Sborník staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile. ČAVU, Praha 1929, s. 64-65.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• H. Łowmiański: Początki Polski II., III., IV. Warszawa 1963, 1967, 1970.
• Staroslověnské legendy českého původu. Nejstarší kapitoly z dějin česko-ruských kulturních vztahů, ed. A. I. Rogov-Emílie Bláhová-Václav Konzal, Vyšehrad, Praha 1976, s. 273-274.
• Naďa Profantová: Kněžna Ludmila. Vládkyně a světice, zakladatelka dynastie. Epocha, Praha 1996.
• Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků. Atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Vesmír, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.