O poustevníku
Ivanovi, kraleviči korvatském.
Bořivoj, kníže moravský,
křesťan řeckého vyznání. Událo se mu jeti na lov, i uviděl laň a ubil ji z luku. Ona pak
postřelena běžela a přiběhla pod hory k velikému a hustému lesu. A z těch hor voda
teče čistá, a laň tuto lehla. I vyšlo z ní mléka tak mnoho, že lidé Bořivojovi všechno to mléko
pili dosyta. A po malé chvilce vyšel z těch hor člověk strašlivý, kosmatý, a počal mluviti
k Bořivojovi, nazývaje jej jménem:
„Proč jsi laň mou ubil?“
Kníže pak a všichni jeho velmi se ho zděsili. I otázal se ho kníže: „Kdo jsi ty a jaké
je zde tvé dílo?“
On pak řekl:
„Já jsem Ivan Korvacký, žiji v pustině této pro Boha 42 let, nikdo neviděl mne až po tento den,
kromě tebe. Toto pak zvíře mi dáno od Boha na výživu.“
A Bořivoj zval jej s sebou, aby okusil pokrmu. On pak odpověděl: „Pošli kněze.“
A Bořivoj poslal k němu kněze i koně. On však nesedl na kůň, šel pěšky do chrámu, a přijav
svaté svátosti, jiného nic nejedl a nepil. A opět se navrátil do pustiny, kde žil. A přijav
pergamen a inkoust, napsal jim, nazývaje sebe synem krále korvackého. I umřel
a pohřben byl Bořivojem čestně. Po pohřbení pak jeho mnoho daroval
Bůh uzdravení lidem.
Překlad Josef Vašica.
Komentář:
Sv. Ivan je pohřben ve Svatém Janu pod Skalou u Loděnic (JZ od
Prahy – viz mapka), v kostele bývalého kláštera sv. Benedikta.
Kosterní pozůstatky zkoumal v roce 1991/1992 antropolog E. Vlček.
Jednalo se o muže zralého věku (kategorie maturus – 50-55 let).
Přibližná výška jedince „robustní postavy“ byla stanovena
na 170 cm. Kostní tkáň vykazovala dlouhodobý pobyt jedince ve
vlhkém a studeném jeskynním prostředí. Působiště poustevníka sv. Ivana přibližuje také
stará mapka Podbrdského kraje.
Staroslověnská legenda „O pustynnike Ivaně“ byla nalezena v několika pozdních
cyrilských opisech na Rusi. Podle
mínění odborníků její staroslověnská předloha psaná
hlaholicí musela vzniknout v Čechách: „Její text je při vší
stručnosti přesný a vyrovnaný, každé slovo má svůj plný význam.
Vedle přesmykání slov z důvodů melodických je to i starobylost
jazyka, která řadí slovanskou legendu ivanskou po bok první
slovanské legendě svatováclavské. S ní je spřízněna i svým
primitivismem názorovým i střízlivostí dikce“ (J. Vašica
1995, s. 81).
„Legendární motiv laně živitelky dosvědčuje
prastarý původ pozdně dochovaných zpráv o sv. Ivanu. Jak vysvítá
z uvedených příkladů, nevyskytuje se leda u světců, kteří
žili před X. stoletím“ (J. Vašica 1995, s. 75).
Pro J. Dobrovského však „legenda o vybájeném
poustevníku Ivanovi zdá se tak pošetilou, že si ani nezaslouží
přísnějšího rozboru, ostatně je to jen nepodařený padělek
legendy o sv. Jiljí“. J. Dobrovský odmítl paušálně celou
legendu s tím poukazem, že před XV. věkem není nikoho, kdo by
znal poustevníka Ivana. Přitom záznam kronikáře a opata
Neplacha (1322-1368) k roku 1030, kde se praví, že Břetislav
uvedl mnichy „in heremum b. Ivani“, do pustiny bl. Ivana,
vykládá o sv. Janu Křtiteli. Tedy nic než pohrdavé gesto osvícence
k přežilé literární formě starých hagiografů (J. Vašica
1995, s. 73). Za „nehistorického“ považuje sv. Ivana i dnes
např. J. Sláma (2006, s. 99), aniž by uvedl jediný důvod. Snaží
se tak odstranit z cesty vše, co dokládá Bořivojův moravský původ
(P. Šimík 2006, s. 329n), vše, co by nějak mohlo zpochybnit
existenci „starobylých českých předků“ Bořivoje (v tom i hrob
K1).
Protože se legenda zmiňuje o moravském
původu knížete Bořivoje, vznikla patrně za
existence Velké Moravy (před rokem 906) (F. Tichý 1945), v každém případě
ale rozhodně ještě za života Bořivojovy manželky kněžny
Ludmily (do roku 921). Musí být tedy starší než I. stsl.
legenda václavská, s níž bývá po jazykové stránce srovnávána, protože ta již
o Bořivojovi mlčí
(zmiňuje se pouze o Václavově bábě Lidmile), tak
jako o něm mlčí všechny ostatní legendy až do roku 992, tzn. všechny, sepsané před
Kristiánem. Teprve ten udělal z Bořivoje potomka „prozíravého a rozvážného
muže, kterýž jen vzděláváním polí se zabýval, jménem Přemysl“,
jehož Slované čeští na
radu hadačky panny někde „nalezli“.
Až poté se Bořivojovo jméno mohlo objevit také v dalších latinsky
psaných legendách: v české recenzi Crescente, v legendě Fuit
a také ve staroslověnském přepracování Gumpolda: ve
II. stsl. legendě a v (nedochované) předloze Proložní legendy
o sv. Ludmile. O jeho moravském původu však tyto legendy
již mlčí
(i u Kristiána je velmi pečlivě zamaskován
odkazem na Ovidiův příběh Asklépiův příchod do Říma)
– v ludmilských legendách (závislých na Kristiánovi) se z něj proto mohl stát
pohan, jenž přijal křest – v rozporu s Kristiánovým
podáním – dokonce až po sňatku s Ludmilou (Fuit,
Proložní legenda).
Proto i v pozdějších latinsky sepsaných verzích
svatoivanské legendy, rozšířených o další motivy, je Bořivojův
moravský původ zamlčen. Je tu zván „knížetem českým“,
„knížetem této země“ („Kapitulní“ legenda 1465). V české
„Hájkově“ legendě (1541) pak „Bořivojem Tetínským“ (J. Ševčík 2002, s. 21, 35).
Na Rus se mohl dostat její původní
hlaholský opis snad ještě za Vratislavova a Ludmilina života (do
roku 921) – „spojení s Kyjevem bylo živé již někdy v době
Vratislava I. 915-921“ (D. Třeštík 2000, s. 59), ale i za
Boleslavů I. a II. –, tzn. ještě před vznikem Kristiánovy legendy
(992-994), nebo pak za Břetislavovy správy Moravy (1019-1034) či
za jeho pražské vlády (1035-1055). Tyto pozdější možnosti se jeví jako
pravděpodobnější vzhledem k tomu, že Vladimír (vnuk kněžny
Olgy) přijal křest roku 988 (L. Marek 1996, s. 31; J. B. Lášek 1997, s. 165).
V současné době je staroslověnská ivanská legenda na
indexu (J. Sláma 2001), protože
zpochybňuje, ba vyvrací kosmovské pojetí českých dějin. Proto
ji také nenajdeme v žádném souborném vydání nejstarších českých
legend. Tak jako Bořivojův hrob K1 ve Václavově svatovítské
rotundě byla i ona odsouzena k věčnému zapomenutí.
První český poustevník měl být původně součástí
Svatováclavského pomníku v Praze (J. V. Myslbek měl již připraveny
studie pro jeho sochu). V konečné podobě byl ale sv. Ivan nahrazen
sv. Anežkou (J. Ševčík 2002, s. 139).
Pro širokou veřejnost staroslověnskou svatoivanskou legendu
„znovuobjevili“
a zpřístupnili: brněnské nakladatelství Atlantis (1995), František Borák (1998, s. 149-153), Jiří Ševčík
(2002, s. 15n) a J. Svoboda (2004, s. 78). O možných
souvislostech se sv. Orosií (Eurosií, Dobroslavou), Bořivojem
a Ludmilou, Rostislavem a jeho manželkou Miloslavou (snad Ivanovou
sestrou) se zmiňuje Jan Svoboda (2004, s. 80-82).
Petr Šimík (2006).
Srovnání:
„Údaje pozdní tradice“.
„Rodokmen Mojmírovců“
dle současného stavu poznání.
„Rodokmen mytických knížat“
aneb Kde Kosmas našel jejich jména?
„Rodokmen »Přemyslovců«“
čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
„Historie
psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen.
„Lenní hold Břetislava I.
králi Jindřichovi III. v Řezně roku 1041“ aneb Lež má
krátké nohy.
„Biskupské mitry Spytihněva
II. a Vratislava II.“.
„Soběslav I., Jindřich Zdík a
znojemská rotunda“.
„Rytý nápis na západní stěně
znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum.
„Bořivoj – Svatoplukův místodržící
v Čechách“.
„Kníže Bořivoj v písemných
pramenech a problematika jeho hrobu“.
„Přemyslovská pověst podle
Kristiána“.
Mapky: „Územní vývoj Velké
Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
Mapky: „Dějiště Kosmových mýtů
a nejstarších českých legend“.
Tabulka 3: „Pokusy
historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu
podle Kristiánovy smyšlené historky“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády
knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 5b: „Srovnání
životních dat a doby vlády Svatopluka a Bořivoje“.
Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy
a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani
české mýty!
Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč
a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové
interpretaci.
Artefakty: „Plaketa
velkomoravské kněžny ze Želének“.
Symbolika: „Asketa s jelenem,
hadem a ptákem“.
Symbolika: „Oráčská scéna na
malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec.
Symbolika: „Tažné zvíře“.
Symbolika: „Přilba jako
atribut svatého Václava“.
Aktuality: „Česká
televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v
moravské křesťanské kapli.
Legendy: „Legenda o sv. Dobroslavě,
zvané Eurosia, též Orosia, královně, panně a mučednici,
patronce Jacy“.
Otázky: „Proč se založení hradu Praha
upírá Bořivojovi?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj
Rostislavovým synem?“
Otázky: „Mohl být Bořivoj, zřejmě
vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem
opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj,
2. Ludmila, 3. Strojmír.
Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když
Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem
pánů svých!«?“
Otázky: „Proč bavorská recenze legendy
Crescente vynechala Bořivoje?“
Otázky: „Mohl
Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
Otázky: „Jak starý je hrob K1
ve Svatovítské rotundě?“
Otázky: „O čem svědčí kousky malty
nalezené v zásypu hrobu K1?“
Úvahy „Vznik
a původ přemyslovské pověsti“.
„Mytičtí
Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1.
moravská historie, 2.
Kristián, 3. Kosmas).
• F.
Palacký (1848), • R.
Turek (1963), • A.
Friedl (1966), • V. Karbusický
(1995), • D. Třeštík
(2006).
Literatura:
• Václav Vladivoj Tomek: Ze života českých poustevníků. Praha 1918.
• Bedřich Briedel-Josef Vašica: Život sv. Ivana, prvního v Čechách
poustevníka a vyznavače. Praha 1936.
• František Tichý: Z legend Svatoivanských. Grafická škola v
Praze, Praha 1945.
• Rudolf Turek: Čechy na úsvitě dějin. Academia, Praha 2000 jako
reprint 1. vydání (Orbis, Praha 1963), s. 68, 268.
• František Graus: Slovanská liturgie a písemnictví v přemyslovských
Čechách 10. století. ČsČH 14, 1966, s. 483.
• Rudolf Turek: K problému Jan-Ivan. Zpravodaj místopisné komise ČSAV
20, 1979, s. 68-74.
• Ivo Kořán: Legenda a kult sv. Ivana. Umění 35, č. 3, Praha
1987.
• F. V. Mareš: Otázka svatoivanská. Sborník Bohemia sancta,
52. Česká katolická charita, Praha 1989.
• Emanuel Vlček: Osudy českých patronů. (Antropologický výzkum).
Praha 1992.
• Josef Vašica: Legenda svatoivanská. In: České literární baroko.
Atlantis (reprint 1.
vydání, Vyšehrad, Praha 1938), Brno 1995, s. 61-84, 283-294.
• Luboš Marek: Dějiny křesťanství na Rusi. I. Kyjevská Rus.
Rubato, Hostinné 1996.
• Jan Blahoslav Lášek: Počátky křesťanství u východních
Slovanů. Síť, Praha 1997.
• František Borák: Bánov. Příspěvek k historii dolnomoravského
úvalu v 10. až 13. století. In: Moravský historický sborník, Ročenka Moravského
národního kongresu 1996-1998. MNK, Brno 1998, s. 69-161.
• Dušan Třeštík: „Veliké město Slovanů jménem Praha“. Státy
a otroci ve střední Evropě v 10. století. In: Přemyslovský
stát kolem roku 1000. Na paměť knížete
Boleslava II. († 7. února 999). Edd. Luboš Polanský, Jiří Sláma,
Dušan Třeštík. NLN, Praha 2000, s. 49-70.
• Jiří Sláma: K údajnému moravskému původu Bořivoje, s. 350,
pozn. 7. Velká Morava mezi Východem a Západem. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké
konference, Uherské Hradiště, Staré Město, 28.9.-1.10.1999, AÚ
AV ČR Brno, Brno 2001, s. 349-353.
• Jiří Ševčík: Album svatoivanské. Vyšehrad, Praha 2002. (Zde
soupis další literatury).
• Jan Svoboda: Přes propast věků. Tři kapitoly z našich nejstarších dějin. Ed. Bohumil Svoboda, Vyšehrad, Praha
2004, s. 78.
• Jiří Sláma: Svatý Prokop – život v legendě a ve skutečnosti.
In: Petr Sommer (ed.): Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa. NLN, Praha 2006, s. 99-103.
• Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského
hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského
národního kongresu 2002-2005. MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl.
s. 48-32. |
