„Sě nyně“

   [Pokračování ...]
   Avšak Boleslavovi vsel ďábel do srdce, aby jej navedli proti bratru jeho a aby nebyla spasena duše jeho na věky. Přišel den svatého Emerama, k němuž [jsa] zaslíben sv. Václav, veselil se v Bohu. Ti však zlí ďáblové tehdy vyzvali Boleslava, radu činíce nepřátelskou o Václavovi, jako i Židé o Kristu v prvá léta.
   Bývala pak „Posvěcení chrámu“ ve všech hradech. Václav pak jezdíval po hradech; zajel [i] do hradu Boleslavova. V neděli byla liturgie Kosmy a Damiana, a vyslechnuv liturgii, chtěl Václav odjeti domů do Prahy. Boleslav však nedal jemu, prose plačtivou myslí, prose jej a řka: Proč chceš odjeti? Nápoj zdravý mám. On pak neodřekl bratru, nejel domů. A vsed na kůň, začal hráti a veseliti se s druhy svými na dvoře Boleslavově.⁷
   Pročež míníme, že pověděli jemu na dvoře a řekli mu: Boleslav tě chce zabíti. A neuvěřil tomu, [ale] na Boha [věc] vložil. V touž noc se sešli nepřátelé do Hněvysova dvora a pozvali si Boleslava a dovršili tu zlou, nepřátelskou radu. Jako i k Pilátovi se sešli Židé proti Kristu myslíce, tak i oni zlí psi, těm se podobajíce, radili se, jak by zabili pána svého. Řekli pak: Půjde na jitřní, tehdy ulovíme jej.
   Když bylo ráno, zvonili na jitřní. Václav pak, uslyšev zvon, řekl: Sláva tobě, Pane, že jsi se mi dal dočkati jitra tohoto. A vstav šel na jitřní. Zastihl pak jej Boleslav ve vratech. Václav pak ohlédl se a řekl: Dobrý byl jsi nám pán večer. K Boleslavovi však přiklonil se ďábel k uchu a rozvrátil srdce jeho; i tasiv meč odpověděl: Takto ti chci lepším býti. A udeřil [jej] mečem po hlavě. Václav pak obrátiv se řekl: Co jsi si usmyslil? A chopiv jej porazil a padl nad ním a řekl: To ti Bůh, bratře, [odpusť?]. Tuža přiběhnuv udeřil [jej] do ruky. Václav pak pustil bratra a běžel k chrámu. Dva ďáblové Česta a Tira zabili [jej] v chrámových vratech. Hněvysa pak přiběhnuv probodl mu bok mečem. I vypustil ducha svého řka: V ruce tvé, Pane, odevzdávám ducha svého.
   Zabili pak v tom hradě s ním nějakého Mstinu, ale jiní mužové utekli rychle. Jedny pobili a druzí se rozběhli po zemích, děti zahubili pro něj. A Boží sluhy oloupili [a] vyhnali z města a ženy [jejich] za jiné muže provdali a všecku zlou žádost vyplnili: zabili knížete svého. Tira pak řekl: Pojďme na paní, ať najednou přemůžeš bratra svého i matku svou. Boleslav však řekl: Nikam se nepoděje, než jinými [jí] dosáhneme. Václava pak rozsekavše odešli, nepochovavše ho.⁸
   Krastěj však kněz vzav jej před chrámem jej položil a pokryl tenkou plachtou. Uslyševši pak matka o zabití syna svého a přiběhnuvši, hledala ho; uzřevši pak jej, padla na srdce jeho a plačíc sbírala údy těla syna svého. Sebravši [je] pak neosmělila se nésti jej do domu svého, ale v jizbě knězově umyvše a oblékše jej, položil jej uprostřed kostela. Obávajíc se však matka jeho smrti, utekla se do Charvát; nebo strašné jest, aby od cizích rukou ji utrpěla. Poslav pak Boleslav, nezastihl ji. Povolav pak kněze Pavla, aby vykonal modlitbu nad ním, pochovali ctné jeho tělo, dobrého a spravedlivého panovníka a ctitele Božího a milovníka Kristova, neboť mu sloužil s pobožností a s bázní. Krev pak jeho, když nechtěla po tři dni jíti do země, v třetí pak večer, ani [to] všichni viděli, chrám vzešel nad ním. I divili se tu všichni, a ještě doufáme v Boha, že se na přímluvu [modlitby] a víru [pravověrnost] dobrého Václava i větší zázrak ukáže. Nebo vpravdě Kristově muce a svatých mučedníků rovnala se muka jeho; neboť se radili o něm jako Židé o Kristu, rozsekali jej a děti pro něj zahubili. Vpravdě všechen národ lidský velmi ho želel a oplakával.
   Zabit pak byl kníže Václav léta 6337, indikce 2., kruhu (slunečního) 3., 28. dne měsíce září;⁹ a Bůh dejž pokoj jeho duši na místě věčného pokoje, se všemi vyvolenými, [zabitými] pro něj bez viny, kde všickni spravedliví odpočívají ve světle života tvého, Pane.
   Nezůstavil však Bůh vyvolených svých na potupu nevěrným, ale navštívil milostí svou a obrátil i zatvrzelá srdce na pokání a poznání hříchů svých. Boleslav pak, rozpomenuv se na Boha, jak veliký hřích učinil, pomodliv se Bohu a všem svatým a poslav sluhy, přinesl tělo bratra svého Václava z hradu Boleslavi do slavného hradu Prahy, řka: „Zhřešil jsem a hříchu svého i nepravostí svých jsem si vědom“.¹⁰
   I položili jej v kostele svatého Víta po pravé straně oltáře „dvanácti apoštolů“, kdež byl sám řekl: Vystavím chrám tento. Přenesen pak byl knížete Václav měsíce března 3. [sic] dne. Bůh dejž pokoj jeho duši na lůně Abrahámově, Izákově i Jakobově, kdež všichni spravedliví odpočívají, očekávajíce vzkříšení Pána našeho Ježíše Krista, jemuž sláva na věky, amen.

Překlad Josef Vajs (1929)

Poznámky:

Petr Šimík (2005).

Zpět 1. část: Václavovo mládí a skutky.

Tabulky:
  4. „Stáří prvních »Přemyslovců«“.
  5. „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
  8. „Srovnání motivů v ludmilských a václavských legendách“.
12. „Dožitý věk knížat podle průzkumu kosterních pozůstatků nejstarších »Přemyslovců«“.
13. „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.

Literatura:
• Josef Vajs (ed.): Sborník staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile. ČAVU, Praha 1929.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho „politického“ národa (I. a II.). DaS 2000, č. 4 a 5, s. 6-11 a 29-32.
• Petr Sommer: Začátky křesťanství v Čechách. Kapitoly z dějin raně středověké duchovní kultury. Garamond, Praha 2001.