|
[Pokračování
...]
Boleslavovi však, bratru jeho, poštvanému
proti němu, vsel ďábel do srdce zlobu, aby jej zabil, aby nebyla spasena duše jeho na věky. Když
pak přišel den svatého Emerama, jejž Václav (zvláště) ctil a v ten den se veselil, ti zlí vrahové, pozvavše Boleslava, konali s ním
nepřátelskou
poradu o bratru jeho Václavovi, jako
dříve Židé o našem Pánu Ježíši Kristu.
Když pak bývala „Posvěcení chrámů“ v hradech, Václav jezdil
po všech.1
Vešel pak do hradu Boleslavova
v neděli, an byl svátek Kosmy a Damiana;
vyslechnuv mši, chystal se jeti domů do Prahy. Boleslav však jej zadržel,
zlobnou myslí řka: „Proč odcházíš, bratře, vždyť i nápoj zdravý mám?“
Tento pak neodřekl bratrovi, ale vsed na koně počal hráti se
služebníky svými.
Tu pak myslíme, že mu pověděli řkouce:
„Bratr Boleslav tě chce zabíti“; on však tomu neuvěřil, ale
vložil věc na Boha. Když pak přišla noc, sešli se ti zlí nepřátelé
na dvůr jakéhosi vraha Hněvyse, a povolavše Boleslava, utvrdili s ním
onu nepřátelskou radu o bratru jeho. Neboť jakož se dříve sešli Židé,
proti
Kristu obmýšlejíce, tak i tito zlí nepřátelé sešedše
se radili, jak by zabili svého pána knížete Václava.
Řekli pak: „Až půjde na jitřní, tehdy vyčíháme jej“.
Když pak bylo ráno, zvonili na jitřní. Václav pak,
uslyšev zvon, řekl: „Chvála tobě, Pane, jenž jsi nám dal dožíti
se tohoto jitra“, a vstav šel na jitřní. Ihned pak zastihl
jej Boleslav ve vratech. Václav pak ohlédl se na něj a řekl: „Bratře, dobrý
jsi nám byl služebník včera“. Boleslav však, an se ďábel
přiklonil k uchu (jeho) a rozvrátil srdce jeho, tasiv meč odpověděl
mu řka: „Nyní chci tobě lepším býti“; to pak řekl,
udeřil jej po hlavě mečem. Václav, obrátiv se k němu, řekl: „Co
jsi si usmyslil, bratře?“ a chopiv ho, povalil jej na zemi.
Tuža
pak jakýsi přiběhnuv udeřil Václava do ruky. Tento pak, jsa raněn na ruce,
pustiv bratra, utekl do kostela. Dva vrahové však, řečení Tira a Česta,
zabili jej ve vratech kostelních. Hněvysa pak přiskočiv probodl mu bok mečem. Václav
pak ihned vypustil duši svou řka: „V ruce tvé, Pane, odevzdávám ducha svého“ (Luk. 23, 46).
Zabili pak tamtéž v tom hradě i jakéhosi Mstinu,
ctného muže Václavova. Ostatní pak hnali do Prahy, některé
zabili, a někteří se rozprchli po zemi. Děti
pak pro něj zahubili, ženy však mnohé za jiné muže
vdali, služebníky Boží pak vyhnali a všecko ďábelství učinili.
Tira pak řekl Boleslavovi: „Půjdem, abychom
zabili i paní matku vaši, abys oplakal bratra i matku zároveň“. Boleslav však řekl:
„Nikam se nepoděje, než jinými dosáhneme ji“. Odešli
pak od Václava rozsekaného a nepochovaného.2
Kněz pak jakýsi Krastěj, vzav jej položil jej před
kostelem, přikryv jej plachtou. Uslyševši pak matka
jeho, že je zabit syn její, přišedši hledala ho. A uzřevši padla na srdce jeho
plačíc, a sebravši údy těla jeho, neodvážila se nésti ho do
svého domu, ale v jizbě knězově jej oblékla, umyvši jej, a nesouc položila jej v kostele. Bojíc se pak, aby ji nezabili,
utekla do Charvát. Boleslav
pak (poslav) nezastihl ji tu. Zavolal pak kteréhosi kněze, jménem
Pavla, aby vykonal modlitbu nad tělem Václavovým.
Pohřbili pak ctné tělo Václavovo, dobrého a spravedlivého ctitele Božího a milovníka
Kristova. Duše pak jeho vzešla k Bohu, jemuž sloužil s pobožností a s bázní; krev však jeho po tři dny nechtěla jíti do země. Třetí
pak den, ani to všichni viděli, chrám vzešel nad ním, takže se všichni divili.
A ještě doufáme v Boha, že se na přímluvu (modlitby) pravověrného a dobrého muže Václava větší zázrak ukáže. Neboť vpravdě
muce Kristově a svatých mučedníků rovnalo se mučednictví
jeho; nebo radili
se o něm jako Židé o Kristu, a rozsekali jej jako Petra
(sic) a děti kvůli tomu zahubili,
jako i kvůli Kristu.
Zabit pak byl kníže Václav 28. dne měsíce září; Bůh
pak dejž pokoj duši jeho v svatém místě pokoje se všemi spravedlivými
a s těmi, již pro něj byli zabiti, jsouce nevinni.
Nezůstavil však Bůh věrných na
potupu nevěrných, ale, shlédnuv milostí svou, obrátil zatvrzelá
srdce na pokání a poznání hříchů svých (Ezech. 11, 19; 36, 26), že i Boleslav vzpomenuv, jak veliký hřích učinil, pomodlil se k Bohu a všem svatým
jeho a přenesl tělo svého bratra, spravedlivého muže Václava,
do Prahy
řka: „Zhřešil jsem a hříchu svého jsem si vědom“ (Ž 50, 5-6).3
Položili jej v kostele svatého Víta, po pravé straně oltáře
„dvanácti apoštolů“, kdež byl sám poručil vystavěti
kostel. Přeneseno pak bylo tělo knížete Václava, milovníka
Kristova, 4. den měsíce března. Na lůně pak Abrahámově a Izákově a Jakobově umístiž Bůh duši jeho, kdež všichni spravedliví odpočívají,
očekávajíce vzkříšení těl svých v Kristu Ježíši, Pánu našem.
Ty pak (Hospodine, smiluj se nad námi).
Překlad Josef Vajs
(1929)
Poznámky:
|
