|  
 
 
   GUMPOLDOVA
      LEGENDA 
        
          | Život Václava, knížete
            českého
             (Václavovo mládí) |  
          |     [Pokračování
            ...].1.  Když
            tedy pro svátost nerozdílné Trojice dávným a případným
            odporem katolíků byly olámány trnité odnože nakažlivého kacířství,
            z milosti Boží třpyt živoucí pravdy osvítil jasným rozzářením
            svět černou mrákotou bludů zatemněný. Přičiněním dřívějších
            teologů, kteří se plněji skvějí proniknutím spasitelných
            textů, zachovaly se, jak víme, zprávy zapsané v knihách a věrně
            zaznamenané pro věřící potomstvo, o vzmáhání spásné víry
            a o počátcích upevnění církevní organizace: přece nestaly se
            všechny národy světa, byť k tomu byly předurčeny, zároveň účastnými
            daru této milosti, i když některé kmeny po dlouhých a bludných
            zacházkách a oklikách byly uvedeny na přímou a pravou stezku;
            řízením nebeské velebnosti, jako by potření ďábla bylo dokonáváno
            poznenáhlu, víra se šířila do krajů postupně. Jeden pak z těchto
            krajů, osídlený obyvateli slovanskými, hodlám vylíčiti v tomto prostinkém sepsání. Naší pozornosti se nabízí krajina
            severní, nad ostatní drsnější a ve víře opožděnější,
            kterou sama milost Ducha svatého ráčila získati pro křesťanské
            vyznání obrácením sice pozdním, ale požehnaným.
    2. Od samých zajisté obyvatelů země bylo dáno tomu kraji jméno Čechy (Boemia). V něm již za panování blahé paměti přeslavného krále
             Jindřicha jeden muž toho kmene, rodem vznešenější a mocí nad své spoluobčany značně vynikající, jménem
             Spytihněv,1 vedl správu knížectví pod svrchovaností královou a jsa zasažen sladkou touhou po službě Bohu a dychtě nemálo po tom, aby se obrodil tajemstvím svatého pramene, očistil se křtem svatým a zahořev novou vroucností, vystavěl chrámy Boží k uctívání nejblahoslavenější Rodičky Boží Marie a svatého knížete apoštolů
            [sv. Petra], v nichž potom každého roku nesčíslné zázraky se zaskvěly přičiněním pomoci Boží.
 3. Když se zatím přirozeným během skonaly dny jeho života, v němž chvályhodně dal příklad šlechetných skutků, nastoupil na knížecí trůn, byv obecným souhlasem vyvolen, jeho věkem mladší bratr
            Vratislav, který rovnaje se bratru zbožností, vystavěl, uvěřiv pravdě křesťanské, basiliku blaženému mučedníku Jiřímu, vítěznému bojovníku Božímu, a zasvětil ji bohoslužbě. Když i on po delším prodlení času sešel přirozenou smrtí, zůstavil po sobě ratolest, již smrtelníci s hlubokým údivem musili potom chválami velebit, totiž Bohu milého
             Václava, věkem i činy staršího ze synů – a pro věci nebeské mnohem zanícenějšího než on sám.
 
 4.   Jakmile tento hoch nápadné sličnosti a roztomilé povahy dospěl jarého věku jinošského, ještě za života otcova přál si býti vzdělán v znalosti písma, a když byl častým žadoněním obměkčil srdce otcovo, byl dán s jeho dovolením na hrad
             Budeč, aby se tu přiučil umění číst.2 
 Jelikož pak jeho rozum byl od Boha nadán rychlou chápavostí, naučil se po krátkém studiu důkladně knize žalmů i četným jiným knihám Písma a vše si vštípil hluboce v paměť.
             Když pak otec, jak už bylo řečeno, nastoupil cestu všeho tělesného, jinoch sám, činy svými připomínající příklady starců,
             byl vyvolen pod zářivou mocí nejjasnějšího Oty – s příznivým souhlasem lidu,
             ač se sám tomu velmi bránil – za nástupce otcovy vévodské hodnosti
             a vyzdvižen na stolec knížecí důstojnosti.3
 [Pokračování
            ...].
 Překlad Zdeněk
            Kristen (1969) 
 Poznámky:  |  
          | 
              
                | 1  – | Podobně
            jako bavorská recenze   Crescente ani Gumpold neříká, že by,
            za panování krále Jindřicha (919-936), Spytihněv měl být prvním pokřtěným
            knížetem Čechů. Bořivoje pouze
            nejmenuje, protože byl  kníže moravský,
            jenž přišel do Čech
            šířit křesťanství z Moravy. Na druhou stranu ovšem „za
            panování krále Jindřicha“ byl Spytihněv již několik let po smrti
            (srovnej „Rodokmen »Přemyslovců«“
            a „Rodokmen Otonů“). V roce 983 to Gumpold sice mohl tušit, ale chtěl
            vyzvednout zásluhy na christianizaci Čech
            především právě předka císaře Oty II., z jehož pověření
            legendu sepsal. S legendami proto nelze pracovat
            jako s věrohodným historickým pramenem. |  
                | 2 – | Ještě za života Vratislava se Václav
            ocitá mimo otcovský dům – na Budči. Podle  I. stsl.
            legendy se zde měl učit knihám latinským, Crescente
            pak doplňuje, že to mělo být pod vedením
            kněze  Učena. Gumpold jeho jméno vynechává, ale objevuje se
            znovu ve staroslověnském přepracování Gumpolda (II. stsl. legenda).
                  Z Kosmových anagramů
            se dovídáme, že kněz  Učen by měl být totožný s moravským biskupem Gorazdem
            – viz „Rodokmen Mojmírovců“. |  
                | 3 – | Václav byl vyzdvižen na stolec, ač
            se tomu velmi bránil. O Drahomířině regentské vládě Gumpold přímo
            nemluví. |  |  
          | Petr Šimík (2005). 
  
    | Srovnání: • I. stsl. legenda (charv.): Václavovo mládí
            a skutky, Vražda
            Václava a translace těla   (vraždu Lidmily vynechává).
 •
            I. stsl. legenda (Vost.): Václavovo mládí
            a skutky,  Vražda
            Václava a translace těla (vraždu Lidmily vynechává).
 •
            I. stsl. legenda (Min.):  Václavovo mládí
            a skutky,  Vražda
            Václava a translace těla (vraždu Lidmily vynechává).
 •
            
            Crescente (bav.): Zavraždění kněžny
            Ludmily, Zavraždění
            knížete Václava a translace těla
            (chybí motiv vražd).
 •
            Gumpold (překl. Z. Kristen): Předmluva,
            Václavovo mládí, 
            Václavovy skutky, Václavovo vidění a
            proroctví, Z jinocha mužem, obnovení chrámů,
Stavba a posvěcení chrámu, Pozvání
na hostinu, Zavraždění Václava, Translace.
 •
            Kristián: Stáří
            prvních Přemyslovců,  Václavovo vidění a proroctví,
Vražda knížete Václava, Přenesení
těla.
 •
            II. stsl. legenda (Nikol.): Předmluva, Václavovo mládí,
            
            Václavovy skutky, Václavovo vidění a
            proroctví, Vražda Ludmily, Převzetí
            moci a vyhnání Drahomíry, Stavba
a posvěcení chrámu, syn Zbraslav, Pozvání
do Boleslavi, Přípitek archandělu
Michaelovi, Účast na jitřní, Potyčka
s Boleslavem, Zavraždění Václava, Vyhubení jeho přátel, kněží a služebníků a jejich dětí, Zázrak
s krví, Odplata Nejvyššího, Translace Václavova těla, Zázraky.
 •
            
            Fuit (překl. B. Ryba): Vražda
            kněžny Ludmily (Boleslava nejmenuje, translaci Ludmilina těla neuvádí).
 •
            Prolog o Ludmile (překl. J. Vajs): Vražda
            kněžny Lidmily a přenesení jejího těla 
            (chybí motiv vraždy).
 •
            Prolog o Ludmile (překl. J. Vašica): Vražda
            kněžny Lidmily a přenesení jejího těla
            (chybí motiv vraždy).
 •
            Prolog o Ludmile (překl. E. Bláhová-V. Konzal): Vražda
            kněžny Lidmily a přenesení jejího těla
            (chybí motiv vraždy).
 •
Prolog o sv. Václavu (překl. J. Vajs): Zabití
Lidmily, Vyhnání a návrat matky, Vražda Václava, Přenesení těla.
 |   
 Literatura:•
            Josef Vajs (ed.): Sborník staroslovanských literárních památek
            o sv. Václavu a sv. Lidmile. ČAVU, Praha 1929, s. 64-65.
 •
            Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech.
            Vyšehrad, Praha 1969.
 •
            Staroslověnské legendy českého původu. Nejstarší kapitoly z dějin
            česko-ruských kulturních vztahů, ed. A. I. Rogov-Emílie Bláhová-Václav Konzal, Vyšehrad, Praha 1976, s. 273-274.
 •
            Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých
            panovníků. Atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců
            s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Vesmír,
            Praha 1997.
 • Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin
            (530-935). NLN, Praha 1997.
 |  
 
      aktuality 
      • zajímavosti 
      • kontakt 
      • naše cíle 
      • ohlasy  
      • sponzoři 
      • archiv
      mýty a pověsti  
      • legendy 
      • kroniky
      • dokumenty
      • jiné texty
 lokality 
      • archeologie   
      • hroby   
      • antropologie 
      • historie   
      • otázky
 jazyk  
      • písmo 
      • písemnictví 
      •  víra   
      • symbolika 
      •  artefakty 
      • vlivy
 mapky   
      • plánky 
      • tabulky 
      • rodokmeny 
      • osobnosti
 úvahy 
      • komentáře  
      • odkazy 
      • časová osa 
      • rejstřík  
      • obsah
 |