|  
 
 
   CRESCENCE
      FIDE CHRISTIANA 
        
          | Když rostla víra
            křesťanská (bavorská recenze)1. část: Zavraždění kněžny Ludmily
 |  
          | Za vzrůstu křesťanské víry v oněch dnech odvrhl z Božího
            pokynu a podnětu mrzkou modloslužbu a dal se dobrovolně pokřtít
            vévoda český Spytihněv spolu
            s vojskem, jakož i veškerým svým lidem.1 
 Ten také vystavěl  zděný
            kostel svaté Boží rodičky Marie a ještě jiný ke cti svatého
            Petra, knížete apoštolů. V obou se štědrostí Boží milosti dělo
            přemnoho zázraků. A když svrchu řečený ctihodný muž vykročil z
            tohoto života, shromáždili se všichni jeho lidé a zvolili si místo
            něho za vévodu a knížete jeho mladšího bratra jménem Vratislav.
            Ten rovněž pilně setrvával při křesťanském náboženství a zbudoval
            kostel zasvěcený blahoslavenému Jiřímu, velikému mučedníkovi.2 
             
            Vratislavův starší syn, blahoslavený Václav,
            Božím vnuknutím již od útlého věku vždy toužil po vzdělání.
            
            Jeho otec, přeje si vyhovět touze synova srdce, poslal jej do města
            jménem  Budeč, aby ho tam cvičil v žaltáři jistý kněz, zvaný
            
            Učen.3
             Tehdy se blahoslavený Václav s chápavou myslí rád
            pustil do učení a den ode dne se stále více zdokonaloval.
 Potom se však jeho otec rozloučil s tímto světem.
            Tehdy sešel se veškeren lid oné země, zvolil blahoslaveného Václava
            za vévodu na místě otcově a dosadil ho na jeho stolec. Tenkrát
            svrchu řečený  mladíček,4
             
 i když již byl v hodnosti knížecí,
            nijak nezapřel svého dobrého vychování. Byl totiž věrný a moudrý, v řeči pravdivý, na soudu spravedlivý. A když chtěli
            jeho soudcové někoho odsoudit k smrti, hned si bral nějakou záminku
            a odcházel ze soudu, jsa pamětliv toho, co je řečeno v evangeliu
            (Luk. 6, 37): „Nesuďte, a nebudete souzeni“. Rovněž boural vězení
            a pozutínal všecky šibenice. Měl také mnoho soucitu k sirotkům a byl otcem naříkajících a vdov i utěšitelem raněných;
            hladovějící krmil, žíznícím poskytoval nápoj, nahé odíval
            svými šaty; nemocné navštěvoval, mrtvé pohřbíval, hosty a cizince
            vlídně přijímal jako své příbuzné; kněžím a klerikům
            uctivě posluhoval, zbloudilým ukazoval cestu pravdy. Nadto osvědčoval
            také pokoru, trpělivost, mírnost a především lásku. Násilím
            a lstí nikomu na světě nic neodňal. Své vojsko vybavoval
            nejenom zbraněmi, ale i nejlepším oděvem.
 Takové a jim podobné vlastnosti osvědčoval již od
            útlého věku, duchovně napodobuje činný život církevní. A také v postním čase putoval do kostelů od města k městu
            po strmých stezkách pěšky a bos, takže se dokonce v jeho šlépějích
            objevovala krev. Na těle oblečen drsnou žíněnou košilí a přes
            ni ozdoben královským rouchem bez ustání vzdával díky jedinému
            Bohu.
 Proto v době žní, vstávaje ještě  za
            noci,  tajně
            vycházel do polí, požínal pšenici, nosil ji na ramenou do svého
            domu, zde mlátil, v mlýncích smílal a mouku přesíval. 
            Podobně ještě za hluboké noci brával s jediným panošem vědro
            a chodil pro vodu, při jejím čerpání říkal slova: „Ve
            jménu Otce i Syna i Ducha svatého“, nosil ji domů a z ní
            i z připomenuté mouky pekl oplatky. Stejně tak s věrným
            služebníkem chvátal za nočního ticha  na svou
            vinici, zde česali
            hrozny, hustě je nakladli do putny, skrytě nosili do jeho světničky,
            tam lisovali víno v lisu a nalévali do džbánu. A to vše dělal
            proto, aby tak mohli kněží přinášet Pánu oběť spásy.5
 Ale bylo by nevhodné, abychom mlčky pominuli také
            to, co jsme se doslechli z vypravování hodnověrných lidí, že
            totiž již tehdy z vnuknutí Božího předvídal budoucnost.
            Z množství jeho věšteb připomenu aspoň jedinou: Jednoho dne,
            který nadešel v pravidelném toku času, vystoupil do hořejší
            části paláce a vyhlédnuv z okna řekl jednomu žákovi: „Tenhle
            příbytek staršího kněze  Pavla mi připadá jakoby pustý“.6
             
            Mezitím Václavova matka, která
            zůstala pohankou, vešla v radu s nejukrutnějšími muži a zde
            vznikla otázka: „Co uděláme? Vždyť měl být knížetem, ale
            
            dal se pokazit od kněží a je z něho mnich!“7  I poslala ony
            neblahé muže ze zášti k své tchyni, přeblažené stařeně jménem
            Ludmila, aby ji zavraždili. Ti
            vskutku vykonali, co jim bylo přikázáno; její duše oproštěná
            od těla, v slávě mučednické se odebrala k Pánu. Tehdy také
            oloupili mnoho kněží a kleriků o vše, co měli, a vyhnali je ze
            země. Tím se naplnilo Václavovo  proroctví, které nedávno
            vyslovil.
 A od onoho dne doráželi na přeblaženého Václava
            spoustou hrozeb požadujíce, aby vystřízlivěl z duchovního vzdělání,
            a hlídali ho. On však vytrvale s sebou nosil malou knížku,
            ukrývaje ji pod šatem, na každém příhodném místě pilně v ní
            čítal a těžce vzdychaje neobyčejně želel zaslepenosti jejich
            srdce. Když se pak všichni ti řečení zlovolníci ubírali, aby
            obětovali modlám berany a selata a pojídali z těchto ohavných
            žertev, sám se od nich pod vhodnou záminkou vzdaloval a nikdy se
            nepotřísnil jejich hodováním; ani nápojů, které ku poctě model popíjeli,
            nikdy neokusil.
 Když však dospěl v muže, svolal všechny své muže
            i  matku a vytýkal jim jejich nevěru i zatvrzelost srdce, řka:
            „Proč
            jste mi bránili učit se zákonu mého Pána Boha a sloužit jemu
            jedinému? Ale byl-li jsem dosud ve vaší moci, od této chvíle
            vypovídám vám poslušnost a chci sloužit Bohu“.8
            
 I povolal zpět
            z vyhnanství kněze a kleriky k velikému veselí; též kostely
            byly otevřeny, křesťanské náboženství počalo vzkvétati a ďábel
            utrpěl přemnohou újmu.
 Tou dobou mnoho kněží ze země Bavorské a Švábské,
            k nimž došla pověst o něm, proudilo k němu se svatými ostatky
            a knihami. Těm všem daroval v hojnosti zlata, stříbra,
            krzen, služebnictva i šatstva, jak kdo právě potřeboval. Také
            se všichni tito mistři podivovali jeho učenosti. Mohl totiž být
            napodobitelem žalmisty, který z vnuknutí Ducha svatého řekl (Ž. 118, 99): „Nade všecky své učitele rozumnější jsem učiněn,
            neboť svědectví tvá jsou má přemyšlování“.
 Též v jeho mysli třpytil se jas vzácné perly a Pán
            ráčil mu udělit tak významnou milost, že i z bitev vycházel vítězně.
            Byl urostlé postavy a těla tak cudného, že si vroucně přál
            prožít život neženat. Mírné lidi oslovoval vlídně; o kterých
            se však dozvěděl, že jsou surovci nebo bezdůvodně se toulají,
            popíjejí v krčmách a odpadají od křesťanství, hned je dával
            přivazovat břichem ke stolu a přísně mrskat mnoha biči.
 |  
          |  
               Ani ve dne ani v noci neustával v modlitbách.
             Proti
            starému nepříteli lidského pokolení, ďáblovi, vždycky pozvedal
            štít víry a neviditelný meč Ducha svatého, jímž je slovo Boží.9 
            Byl totiž bez reptání pravý ctitel Boží a podle předpisů apoštolových
            poučováním, zapřísaháním a káráním zval mnohé k hostině
            Hospodářově; vyrvav je z moci ďáblovy a posadiv na klín svaté
            matky církve, vytrvale je živil nebeskými krměmi.
            [Pokračování ...].
 Překlad Bohumil
            Ryba (1969)  
 Poznámky: |  
          | 
              
                | 1  – | V legendách je vždy zdůrazněn
            křest prvního knížete dosud pohanského národa. Fakt, že křesťanství
            přenesl z Moravy do Čech již Spytihněvův otec 
            Bořivoj, tato legenda velkoryse přehlíží. Nepovažuje
            ho za českého knížete. Bere na vědomí až
            Spytihněva, který, na rozdíl od svého otce Bořivoje, se v Čechách
            již narodil. Kromě toho to byl právě Spytihněv, jenž se roku 895,
            tj. rok po Svatoplukově smrti (†894), poddal v Řezně východofranskému králi Arnulfovi (viz
            „Rodokmen Karlovců“). |  
                | 2 – | Mezi vladařské povinnosti každého křesťanského
            panovníka patřilo další šíření křesťanství. Stavěli
            proto kostely a shromažďovali kněze a kleriky. Pokud 
            Crescente zdůrazňuje, že Spytihněv postavil zděný
            kostel P. Marie, je docela dobře možné, že Bořivojův
            kostel stejného zasvěcení, který dal podle Kristiána postavit
            na hradě pražském, byl pouze dřevěný. Na možnost
            existence dřevěných církevních staveb (ecclesia lignea)
            v míře větší než se dosud předpokládalo upozorňuje P. Sommer (2001, s. 76-85). |  
                | 3 – | Byl-li Václav poslán právě
            na Budeč, kde již v té době nejspíš stála rotunda postavená
            Spytihněvem (podle moravských vzorů), lze předpokládat, že
            kněz, zvaný  Učen, ho učil knihám latinským,
            jak víme z I. stsl.  legendy. Podle Kosmových
            anagramů by tento kněz Učen měl být totožný s moravským
            biskupem Gorazdem. V sídle knížete Vratislava (kterým až
            do roku 915 asi nebyla Praha) tedy v té době museli působit pouze
                  slovanští
            
            kněží. I v místě, na němž žila Václavova
            bába Ludmila, které nemuselo být nutně totožné se sídlem Vratislavovým, působil slovanský kněz, který Václava
            učil  knihám slovanským. Podle D. Třeštíka
            (1997, s. 364-366) žila právě na Budči. Nasvědčovalo
            by tomu i zdejší pohřebiště velkomoravského typu (J. Frolík-Z. Smetánka 1997, s. 34n). Pak je ovšem na místě
            předpokládat, že onen učený kněz vzdělával Václava v knihách
                  slovanských i latinských. Víme, že
            arcibiskup Metoděj učinil svým nástupcem právě Gorazda,
            jednoho ze svých spolehlivých
            učedníků:  „Je to muž svobodný a z vaší země, dobře
            obeznalý v latinských knihách a zbožný. To budiž Boží vůle a vaše láska, jakož
            i má“ (ŽM VII.). Kosmovo ztotožnění
            biskupa Gorazda s knězem Učenem je proto zcela na místě. Protože bezpečně
            víme, že do Bulharska se svými druhy neodešel, je předpoklad,
            že odešel do Čech, pochopitelný a zcela
            logický. Navíc, když nemůžeme zcela vyloučit předpoklad, že
            mohl být Bořivojův mladší bratr, jemuž
            Rostislav předurčil církevní dráhu. Srovnej „Rodokmen
            Mojmírovců“.
 |  
                | 4 – | Informaci, že –  v rozporu
            se skutečností – byl Václav při ustanovení knížetem ještě
            
            mladíček, si autor nemohl vymyslet. Musel ji převzít z nějaké své
            předlohy. Za ni je považována ztracená „legenda X“ (D. Třeštík
            1997, s. 248). Ta však žádné údaje o věku
            knížat neobsahovala, jak je patrné z Crescente i z Gumpolda.
            Obsahovat je však mohla nedochovaná staroslověnská
            ludmilská legenda – viz např. údaj „33 let“ ve Fuit a Proložní
            legendě. Za povšimnutí také stojí, že
            legendista nic neví o Drahomířině regentské vládě, nebo se mu
            do jeho koncepce legendy nehodila – Václav byl zvolen na
            stolec bezprostředně po
            Vratislavově smrti. |  
                | 5 – | Václav samozřejmě nemohl
            „tajně“ sklízet, co nezasel. Jednalo by se o polní pych. Tuto
            pasáž asi nemůžeme brát úplně doslova, ale v jejím
            symbolickém významu. Sklizni nutně musí předcházet setba a setbě zase orba.
                  Podobně Kristián říká o Metodějovi (kap. 1) i o Václavovi (kap. 6), že „mnoho snopků
            [úrody víry] do stodoly Krista Pána sklidili“. Předtím ovšem Konstantin s Metodějem
            coby souspřeží táhli jednu brázdu
            (resp. tlačili pluh do stejné brázdy). Konstantin-Cyril také „pečoval všude,
            kamkoli přišel, o setbu semen
            z proroků a evangelií“. Řeč je tedy o šíření
                  křesťanství
            a zajištění nezbytných potřeb kněží pro posvátný
            obřad proměnění chleba a vína v tělo a krev Kristovu.
 |  
                | 6 – | Tento motiv s Václavovým  viděním
            a proroctvím „o jakoby pustém příbytku
            kněze Pavla“ najdeme pak u Gumpolda (kap. 9), Kristiána (kap. 3)
            a ve II. stsl. legendě (kap. 9). |  
                | 7 – | Protože se Václav dal
            pokazit od kněží, zamýšlí Drahomíra, která tu vystupuje 
            bezejmenná, zavraždit Ludmilu. To postrádá logiku, motiv vraždy byl
            nepochybně jiný. Srovnej I. stsl. legendu,
            kde se Drahomíra naopak „radovala z víry jeho“. Tehdy také oloupili a vyhnali ze země mnoho
            kleriků a kněží. Tedy  ne všechny! Má to snad
            znamenat, že vyhnali jen ty, co kazili Václava? Nebo ty, kteří přišli
            z Bavorska?
 |  
                | 8 – | Václav vytýká svým mužům
            a matce, že mu bránili sloužit Bohu (hrozili mu a hlídali ho), nikoliv, že mu bránili vládnout! Legendista vynechává Drahomířinu 
            regentskou vládu. Nezmiňuje se o jejím vyhnání ani o přenesení
                  Ludmilina těla. Musel tedy náměty vybírat a upravovat nějaký
            rozsáhlejší text, který tyto náměty obsahoval – viz např. I. stsl.
                  legenda. Drahomíra také sotva mohla zůstat pohankou,
            autor tu zřejmě podlehl legendistické šabloně
            – pohanská vražedkyně a křesťanská světice jako její oběť.
 |  
                | 9 – | „Štít víry a meč (resp. kopí)
            Ducha svatého, jímž je slovo Boží“ jsou zbraně víry (Ef 6,
            16-17; Kristián,  kap. 6), součást Boží zbroje. |  |  
          | Petr Šimík (2005). 
  
    | Srovnání: • I. stsl. legenda (charv.): Václavovo mládí
            a skutky, Vražda
            Václava a translace těla   (vraždu Lidmily vynechává).
 •
            I. stsl. legenda (Vost.): Václavovo mládí
            a skutky,  Vražda
            Václava a translace těla (vraždu Lidmily vynechává).
 •
            I. stsl. legenda (Min.):  Václavovo mládí
            a skutky,  Vražda
            Václava a translace těla (vraždu Lidmily vynechává).
 •
            
            Crescente (bav.): Zavraždění kněžny
            Ludmily, Zavraždění
            knížete Václava a translace těla
            (chybí motiv vražd).
 •
            Gumpold (překl. Z. Kristen): Předmluva,
            Václavovo mládí, 
            Václavovy skutky, Václavovo vidění a
            proroctví, Z jinocha mužem, obnovení chrámů,
Stavba a posvěcení chrámu, Pozvání
na hostinu, Zavraždění Václava, Translace.
 •
            Kristián: Stáří
            prvních Přemyslovců,  Václavovo vidění a proroctví,
Vražda knížete Václava, Přenesení
těla.
 •
            II. stsl. legenda (Nikol.): Předmluva, Václavovo mládí,
            
            Václavovy skutky, Václavovo vidění a
            proroctví, Vražda Ludmily, Převzetí
            moci a vyhnání Drahomíry, Stavba
a posvěcení chrámu, syn Zbraslav, Pozvání
do Boleslavi, Přípitek archandělu
Michaelovi, Účast na jitřní, Potyčka
s Boleslavem, Zavraždění Václava, Vyhubení jeho přátel, kněží a služebníků a jejich dětí, Zázrak
s krví, Odplata Nejvyššího, Translace Václavova těla, Zázraky.
 •
            
            Fuit (překl. B. Ryba): Vražda
            kněžny Ludmily (Boleslava nejmenuje, translaci Ludmilina těla neuvádí).
 •
            Prolog o Ludmile (překl. J. Vajs): Vražda
            kněžny Lidmily a přenesení jejího těla 
            (chybí motiv vraždy).
 •
            Prolog o Ludmile (překl. J. Vašica): Vražda
            kněžny Lidmily a přenesení jejího těla
            (chybí motiv vraždy).
 •
            Prolog o Ludmile (překl. E. Bláhová-V. Konzal): Vražda
            kněžny Lidmily a přenesení jejího těla
            (chybí motiv vraždy).
 •
Prolog o sv. Václavu (překl. J. Vajs): Zabití
Lidmily, Vyhnání a návrat matky, Vražda Václava, Přenesení těla.
 |  Srovnání:„Předmluva“ ke Kristiánově
            legendě.
 „Rodokmen Mojmírovců“
            dle
            současného stavu poznání.
 „Rodokmen »Přemyslovců«“
            čili pražské větve mojmírovského rodokmenu.
 Mapky: „Územní vývoj Velké
            Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
 Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském
            vévodství“.
 Legendy: „O pustynnike Ivaně“
            aneb Nejstarší staroslověnská legenda sepsaná hlaholicí v Čechách.
 Kroniky: „Granum k roku
            894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše
            však sňatku (!).
 Tabulka   3: „Pokusy
            historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu
            podle Kristiánovy smyšlené
            historky“.
 Tabulka   4: „Životní data knížat
            podle legend“.
 Tabulka   6: „Životní data kněžny Ludmily“.
 Tabulka   7: „Životní data knížete Václava“.
 Tabulka 12: „Dožitý věk knížat
            podle výsledků antropologicko lékařského průzkumu“.
 Tabulka 13: „Průběžný věk
            členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových
            letech“.
 Otázky: „Proč se založení hradu Praha
            upírá Bořivojovi?“
 Otázky: „Mohl být Bořivoj synem
            Rostislava?“
 Otázky: „Mohl být Bořivoj,
            vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný,  nepokřtěný?“
 Otázky: „Není Bořivojův  křest Metodějem
            opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj,
            2. Ludmila, 3. Strojmír.
 Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když
            Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: »Staneš se pánem pánů svých!«?“
 Otázky: „Mohl
            Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
 Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“
 Pokračování:Crescente – 2. část:  Zavraždění knížete Václava,
            translace světcova těla.
 Literatura:• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
 • 
            Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin
            (530-935). NLN, Praha 1997.
 • 
            Jan Frolík-Zdeněk Smetánka: Archeologie na Pražském hradě.
            Paseka, Praha a Litomyšl 1997.
 • 
            Petr Sommer: Začátky křesťanství v Čechách. Kapitoly z dějin
            raně středověké duchovní kultury. Garamond, Praha 2001.
 |  
 
      aktuality 
      • zajímavosti 
      • kontakt 
      • naše cíle 
      • ohlasy  
      • sponzoři 
      • archiv
      mýty a pověsti  
      • legendy 
      • kroniky
      • dokumenty
      • jiné texty
 lokality 
      • archeologie   
      • hroby   
      • antropologie 
      • historie   
      • otázky
 jazyk  
      • písmo 
      • písemnictví 
      •  víra   
      • symbolika 
      •  artefakty 
      • vlivy
 mapky   
      • plánky 
      • tabulky 
      • rodokmeny 
      • osobnosti
 úvahy 
      • komentáře  
      • odkazy 
      • časová osa 
      • rejstřík  
      • obsah
 |