MM - legendy - Kristián: Zbraně víry

MORAVIA MAGNA

VOJÍN KRISTŮV A JEHO BOŽÍ ZBROJ

KRISTIÁNOVA LEGENDA, KAP. 6.

   [Pokračování ...].
   (72) Když tedy blažený kníže Václav s pomocí Kristovou spořádal a upevnil svoji říši, ani můj duch, jazyk, řeč ani papír by nestačily vystihnout, jak se osvědčoval před Kristem a jakou nádobou vyvolenou se ukázal, a také proto, že břemenem hříchů jsem obtěžkán, nemohu vylíčiti, jakých škod vojín Kristův, Pánu svému slouže, ďáblu nadělal a co snopků do stodoly Kristovy jakožto věrný sluha jeho sklidil.¹ Ale abych přece z mnohého něco málo pověděl, Václav (73) od dětství nijak se neuchyluje od kázně Páně, pravdomluvný byl v řeči, spravedlivý na soudu, věrný ve všem, co mu svěřeno, míru lidské dobroty překonávaje. Neboť když nějaký provinilec octl se před sborem soudců a soudcové se za jeho přítomnosti chystali nad ním vyřknout ortel smrti, vycházíval pod nějakou záminkou ven a skrýval se, kam mohl, pamětliv hrozby Kristovy v evangeliu: Nesuďte a nebudete souzeni, neodsuzujte a nebudete odsouzeni (Luk. 6, 37). Žaláře a šibenice za starodávna postavené a až do jeho doby stojící bořil, sirotků, vdov, chudých, lkajících a raněných neúnavným byl utěšovatelem, hladové nasycoval, žíznivé občerstvoval, nahé odíval, nemocné navštěvoval, mrtvé pochovával, cizince a pocestné jako své nejbližší příbuzné přijímal, kněze a kleriky a mnichy jako Pána ctil, bloudícím cestu pravdy otvíral, pokoru, trpělivost, tichost, lásku, která všechno převyšuje, zachovával, násilím a lstí nikomu nic neodňal, vojsko své netoliko nejlepšími zbraněmi, ale i oděvem opatřoval.
   Těmito a takovými ctnostmi již od útlého mládí znamenitě kvetl a kříž Kristův na své údy klada, pamětliv byl přikázání Božího, jímž se praví: Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám a vezmi kříž svůj a následuj mne (Mat. 17, 24). Chodívalť v době postní – ještě zimní – ledovitou a sráznou stezkou bos od hradu k hradu, chrámy Kristovy pěšky navštěvuje, takže bývalo vidět, jak jeho šlépěje jsou krví zvlhlé. Kromě toho pro uchování cudné čistoty, k níž se zaslíbil, chodil v předrsné košili žíněné, která z úcty k němu až podnes se chová a vypadá jako nová, a jsa ustavičně vespod jako mnich oděvem vlněným oděn, navrchu však zahalen v nejkrásnější roucho knížecí, skvěl se před Bohem i před lidmi. Na posílení údů skrovné potravy požíval, a vytrvale bdě, díky neskonalé Bohu samému vzdávati neustával. A přihodilo-li se mu někdy, když jako kníže mezi takovými zvířaty hodoval, že pozdním večerem nad obyčej hojněji se napil, ze spánku časně ráno se vytrhl a rychle spěchal do chrámu, a jakmile nějakého kněze nebo klerika tam zastihl, z roucha, v které byl oděn, ať bylo sebelepší, se svlékl a dal mu je. A padaje mu k nohám snažně prosil, aby se zaň co nejúsilovněji u Krista Pána přimlouval, by mu milostivě prominul hřích, jehož se včerejší noci dopustil.

Obr. 1. Sv. Václav sklízí snopky úrody víry do stodoly Kristovy (15 kB)

Obr. 1. Sv. Václav sklízí snopky úrody víry do stodoly Kristovy.
Velislavova bible (po roce 1340).

   V službách Božích tak byl horlivý, že denně obětní chléb vlastníma rukama připravený Pánu přinášel. Neboť v čas žní v tichu tmavé noci na své pole vycházel a s nejvěrnějším sluhou svým, o kterémž později budu vyprávět zvláštní zázrak, znamenitě dokazující zásluhy jich obou, pšenici žal a na svých ramenou domů nosil, (74) na ručním mlýnku mlel, sám zároveň jsa pekařem i knížetem mouku prosíval, pro vodu chodil a v noci ji vážil, říkaje: Ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svatého; a také domů ji donášel, s onou jemnou moukou ji mísil a hostie dělal. Též na vinici pospíchal, hrozny trhal a vlastníma rukama vymačkával, víno do džbánů naléval a k svaté oběti uchovával. A poněvadž pověrečné obřady pohanské nebyly ještě z kořene vymýceny a přemnoho mužů chvátávalo obětovat ohavné žertvy démonům, a jídlem a nápojem z nich se poskvrňovali, on nikdy s nimi nedržel spolku, nýbrž vždy se jim vyhnul, vymysliv si nějakou záminku. Žaláře pobořil, šibenice a mučidla, jež až do té doby sloužily k popravování lidí, ve svém milosrdenství do základů strhal a chrámy pohanské se zemí srovnal.
   Když se o tom dověděli křesťané, jako včely do úlu se k němu hrnuli, kněží, jáhnové a přečetní sluhové Boží z Bavor, Šváb a jiných zemí, s ostatky svatých a hojnými knihami. Tyto všecky s velikou ctí přijímal a radostně vítal, jak se slušelo, a bohatě zlata nebo stříbra hojnost, krzen, otroků i oděvů mnoho rozdával a všem, jak potřebí bylo, sloužil.
   Všichni ti učitelé se divili jeho moudrosti, takže zřejmě mohl prohlašovati se žalmistou: Nade všecky učitele své jsem porozuměl, neboť přikázání tvá jsou rozjímáním mým (Žalm 118, 99); v jeho mysli drahocená perla zářila nezkaleným jasem. Také mu Pán ráčil uděliti milost své nepřeberné laskavosti, že v přemnoha bitvách byl vítězem.
   Vznešený v tváři, v cudnosti maje zalíbení, ačkoli tato cudnost je řídká i u ženatých, život pozemský touže ukončiti mučednictvím, přívětivě vždy rozmlouval s tichými, avšak na neurvalce, tuláky, na lidi oddané obžerství a pijanství i ty, kteří se uchylovali od pravé víry a přímé cesty, božským rozhorlením býval popuzen. Jestliže je nemohl jinak postihnouti, aspoň pod záminkou společného stolování je k sobě pozval a ohromnými důtkami je zbil, vždycky proti starému nepříteli chápaje se štítu víry a kopím Ducha svatého, jež je slovo Boží, neústupně porážel povětrné mocnosti tohoto světa.²

Obr. 2. Kristus nasazuje sv. Václavovi přilbu spasení (Ef 6, 17).
Wolfenbüttelský rukopis Gumpoldovy legendy (před rokem 1006).

   Bylť pravým ctitelem Kristovým bez nejmenší úhony, mnohé podle apoštolských příkazů přesvědčoval, zapřísahal a káral neúnavně, všecky k večeři pravého Hospodáře zval a z chřtánu ďáblova vyrvané do lůna svaté matky církve uváděl, božskou potravou ustavičně se posiluje. Když potom, jak milost Boží v srdce mu vnukla, chrám Páně ke cti blaženého Víta mučedníka pomýšlel založiti, poselstvo vypravil do Řezna k biskupovi, k jehož diecézi, jak jsme již dříve poznamenali, Čechy tehdy náležely, aby mu biskup podle kanonických předpisů dovolil vystavěti basiliku,³ řka: Otec můj vystavěl kdysi kostel Páně ke cti blaženého Jiřího, já pak s vaším povolením toužím založiti týmž způsobem chrám ke cti blaženého mučedníka Kristova Víta. To uslyšev ctihodný biskup, a díkůčiněním rozepjal ruce ke Kristu Pánu a děl: Synu mému přešťastnému Václavovi tento vzkaz, až se vrátíte, vyřiďte: Kostel tvůj již před Pánem stojí, překrásně vystavěn. Když to kníže uslyšel, zaradoval se v srdci, základy kostela brzy položil a zdi výborně postavil.
   A nemaje na tom dosti, i k prahům blažených apoštolů Petra a Pavla do Říma chtěl putovati, aby tehdejšího papeže požádal, by jej oblékl v roucho mnišské a na klerika ostříhal. Potom z lásky k Bohu knížectví chtěl se vzdáti, bratru svému, příliš, běda, oddanému věcem světským, je zůstaviti a sám v pokojném ústraní něco málo oveček Kristu Pánu přimnožiti. A to by byl i skutkem vykonal, kdyby řečená stavba basiliky mu v tom nebyla zabránila.⁴ Leč nepřítel pokolení lidského, jenž od samého počátku doráží na stáda věřících oveček, nemoha nezdolného služebníka Kristova nikterak překonati, k starým zbraním se obrací a víru křesťanskou vyvrátiti usiluje. Jeho mladšího bratra totiž, kterého již v předchozím výkladu ke Kainu jsme přirovnali⁵ a kterému, jak jsme se později zmínili, všech světských okázalostí se zříkaje, všecko hodlal odevzdati, svedl mnohými domluvami zlých lidí, kteří litovali, že byli nuceni špatných zvyků zanechati a věcí nedovolených že nesměli páchati, a proti jeho přesvatému bratru zbraněmi vražedné nenávisti jej ponoukal. Leč on všeho vnuknutím Ducha svatého předem jsa vědom, nejinak než jelen žíznící po tocích vodních⁶ přál sobě dojíti palmy mučednické slávy, avšak přece nikterak z ruky bratra svého, neboť jeho věčné záhuby se obával a v Krista vždy měl důvěru.
   [Pokračování ...].

Kristián: Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho, kap. 6.
Přeložil Antonín Stříž (1969).

Poznámky:

1 –	Sklizni snopků úrody víry do stodoly Kristovy (obr. 1) musela nutně předcházet orba a setba. V této kapitole Kristián Václava nazývá „vojínem Kristovým“, v následující kapitole dokonce „vojínem Bohem vyvoleným“. Přiděluje mu proto také Boží zbroj (Ef 6, 10-17): štít víry a kopí Ducha svatého, jež je slovo Boží; jsou to zbraně víry, mezi něž patří i „přilba spasení“, jehož Václav nepochybně dosáhl. Proto je touto Boží zbrojí vybaven také sv. Václav v řadě pražských knížat na malbách ve znojemské rotundě a samozřejmě také přilbou, podle níž ho můžeme v kruhu knížat snadno identifikovat.
2 –	Stejnou citaci z Pavlova listu Efezským (6, 11-17) „o zbraních víry“ najdeme již v legendě Crescente. Na nejstarším známém vyobrazení sv. Václava ve wolfenbüttelském rukopisu Gumpoldovy legendy (před rokem 1006) mu nasazuje přilbu spasení sám Kristus (obr. 2). V přilbě se potom sv. Václav objevuje i na řadě moravských a českých denárů. S přilbou spasení ho konečně známe i z Myslbekova pomníku na Václavském náměstí. Jako vzor Myslbek použil přilbu ze svatovítského pokladu, kde je chována jako Václavova relikvie asi od doby vzniku pražského biskupství (A. Merhautová 2000, s. 92). Tuto přilbu s nánoskem ve tvaru kříže měl asi Kristián na mysli, když popisoval Václavův boj s kouřimským knížetem (D. Třeštík 1997, s. 128, 412). Viz „Přídavek“ Kristiánovy legendy. Iluminátor Gumpoldovy legendy, který měl zřejmě k dispozici i Kristiánův text, si „znamení kříže“ na jeho čele vyložil po svém a kříž namaloval na přilbu nahoru. Srovnej článek „Přilba jako atribut sv. Václava“.
3 –	Rotundu sv. Víta, kterou nechává kníže Václav postavit, Kristián důsledně nazývá kostelem, chrámem, nebo dokonce bazilikou! Žádat řezenského biskupa Tutona († 12. října 930) o povolení stavby ale jistě nemusel (D. Třeštík 1997, s. 258). Spíše zkoumal, podle Rostislavova vzoru, možnosti založení vlastního biskupství.
4 –	D. Třeštík (1997, s. 257) se domnívá, že Václavova rotunda byla posvěcena nejpozději 22. září 930. Pokud měl Václav v úmyslu odejít do Říma (jak uvádí již Crescente), nebylo to kvůli vstupu do kláštera, ale nejspíš kvůli založení pražského biskupství. Tomu totiž řezenský biskup mohl být sotva nakloněn. Podle D. Třeštíka (1997, s. 258) však byl Václavův zamýšlený odchod do Říma pouze běžné legendistické schéma (?). Srovnej P. Charvát (2004, s. 102n).
5 –	Kristián v kap. 3 přirovnal Drahomíru k biblické Evě a Václava s Boleslavem k jejím synům, Abelovi a Kainovi.
6 –	Srovnej Ž (92, 2): Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože.

Petr Šimík (2005).

Jednotlivé části Kristiánovy legendy:
Předmluva.
1. kap.: Vynález písma, jeho obhajoba v Římě, ustanovení Metoděje arcibiskupem a Svatoplukova zrada.
2. kap.: Pověst o Přemyslovi, pokřtění Bořivoje a přenesení křesťanství do Čech, pohanská reakce.
3. kap.: Bořivojovi potomci, Václavovo vidění a proroctví.
4. kap.: Vražda Ludmily, dopadení vrahů, stavba kostela nad Ludmiliným hrobem.
5. kap.: Převzetí moci, vyhnání matky, přenesení Ludmilina těla.
6. kap.: Vojín Kristův a jeho Boží zbroj, stavba kostela sv. Víta, záměr odejít do Říma.
7. kap.: Vražda knížete Václava.
8. kap.: Povraždění Václavových přátel i dítek jejich, translace Václavova těla, zázraky.
Přídavek.

Srovnání:
• I. stsl. legenda (charv.): Václavovo mládí a skutky, Vražda Václava a translace těla (vraždu Lidmily vynechává).
• I. stsl. legenda (Vost.): Václavovo mládí a skutky, Vražda Václava a translace těla (vraždu Lidmily vynechává).
• I. stsl. legenda (Min.): Václavovo mládí a skutky, Vražda Václava a translace těla (vraždu Lidmily vynechává).
• Crescente (bav.): Zavraždění kněžny Ludmily, Zavraždění knížete Václava a translace těla (chybí motiv vražd).
• Gumpold (překl. Z. Kristen): Předmluva, Václavovo mládí, Václavovy skutky, Václavovo vidění a proroctví, Z jinocha mužem, obnovení chrámů, Stavba a posvěcení chrámu, Pozvání na hostinu, Zavraždění Václava, Translace.
• Kristián: Stáří prvních Přemyslovců, Václavovo vidění a proroctví, Vražda knížete Václava, Přenesení těla.
• II. stsl. legenda (Nikol.): Předmluva, Václavovo mládí, Václavovy skutky, Václavovo vidění a proroctví, Vražda Ludmily, Převzetí moci a vyhnání Drahomíry, Stavba a posvěcení chrámu, syn Zbraslav, Pozvání do Boleslavi, Přípitek archandělu Michaelovi, Účast na jitřní, Potyčka s Boleslavem, Zavraždění Václava, Vyhubení jeho přátel, kněží a služebníků a jejich dětí, Zázrak s krví, Odplata Nejvyššího, Translace Václavova těla, Zázraky.
• Fuit (překl. B. Ryba): Vražda kněžny Ludmily (Boleslava nejmenuje, translaci Ludmilina těla neuvádí).
• Prolog o Ludmile (překl. J. Vajs): Vražda kněžny Lidmily a přenesení jejího těla (chybí motiv vraždy).
• Prolog o Ludmile (překl. J. Vašica): Vražda kněžny Lidmily a přenesení jejího těla (chybí motiv vraždy).
• Prolog o Ludmile (překl. E. Bláhová-V. Konzal): Vražda kněžny Lidmily a přenesení jejího těla (chybí motiv vraždy).
• Prolog o sv. Václavu (překl. J. Vajs): Zabití Lidmily, Vyhnání a návrat matky, Vražda Václava, Přenesení těla.

Palackého vyprávění o dějích historických:
20. část: Svatoplukova zrada, oslepení Rostislava.
21. část: Přepadení průvodu české nevěsty.
22. část: Pokřtění Bořivoje a Ludmily.
25. část: O zmizení Svatopluka.
27. část: Bořivojovi synové.

Literatura:
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969, s. 58-87.
• Jaroslav Ludvíkovský: Kristiánova legenda. Vyšehrad, Praha 1978.
• Jaroslav Kolár (ed.): Středověké legendy o českých světcích. NLN, Praha 1998, s. 78-128.
• Anežka Merhautová: Vznik a význam svatováclavské přilby. Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. († 7. února 999). NLN, Praha 2000, s. 85-92.

aktuality • zajímavosti • kontakt • naše cíle • ohlasy • sponzoři • archiv
mýty a pověsti • legendy • kroniky • dokumenty • jiné texty
lokality • archeologie • hroby • antropologie • historie • otázky
jazyk • písmo • písemnictví • víra • symbolika • artefakty • vlivy
mapky • plánky • tabulky • rodokmeny • osobnosti
úvahy • komentáře • odkazy • časová osa • rejstřík • obsah