|  
 
 
   PŘENESENÍ
      VÁCLAVOVA TĚLA Z BOLESLAVI DO PRAHY 
        
          | KRISTIÁNOVA
            LEGENDA, KAP. 8. |  
          | [Pokračování
            ...]. (79)
              Krev blaženého mučedníka, od bezbožníků bezbožně
            prolitá, jež se rozstříkla po zemi a po zdech, byla pečlivě
            vodou smývána a utírána. Ale na druhý den ti, kteří ji předešlého
            dne smyli, vrátivše se shledali zdi i zemi krví nasáklé,
            jako by se jich vodou ani nebyli dotkli. I spěchají znovu
            krev utírati. A to i do třetice učinivše, zase odcházeli
            vidouce, že nic nepořídili.1   Ale též vrahové svatého mučedníka
            ani po smrti nechtějíce šetřiti toho, jehož až k smrti
            byli pronásledovali, divoce se ženou na hrad pražský a všecky
            přátele jeho, kteří jsouce
            dobří k dobrému, jak věříme, přilnuli, rozličnou
            a ukrutnou smrtí zahubili a dítky
            jejich za živa v hloubi řeky Vltavy utopili.2 A poněvadž
            podíl s ním přijali v utrpení, věříme, že účastni
            se stali i slávy. A ačkoli my nehodní jejich počtu ani
            jmen pro množství jejich neznáme, přece věříme, že Bůh je
            vpravdě zná a že jsou mezi vyvolenými. Bylť shromáždil
            muž svatý ještě za svého života  nemálo kleriků a služebníků
            Božích a ty pronásledovatelé svatého mučedníka tak stíhali,
            že stěží který z nich zůstal ve vlasti, abychom v tom
            vpravdě poznali splnění toho, co, jak víme, o Pánu zvlášť
            bylo předpověděno: Bijte pastýře a rozprchnou se ovce stáda
            (Zach. 13, 7).
 Než aj, když přicházím
            k vypravování o tom, jak veliký hněv a pomsta Páně
            vzplály proti nepřátelům, jest mi hlásati moc a divy Boží,
            který vždy jako nejspravedlivější mstitel se zjevuje, aby jakožto
            věrný ručitel vyplnil, co byl kdysi připověděl: Má
            jest pomsta, pravil, a já odplatím (Řím. 12,
            19). Neboť ti, kteří s ukrutnou myslí proti svatému Božímu
            povstali nebo kteří aspoň souhlasem se hrozného toho zločinu
            stali účastni, zčásti od zlých duchů štváni po místech pustých
            se rozprchli a zaslouženou smrtí potrestáni již se (80)
            neukázali,
            zčásti zchřadlí a neplodní zůstali až do smrti. Někteří
            pak z nich ceníce zuby štěkali jako psi a skřípějíce
            zuby pomřeli a všecek jejich rod, abych tak řekl, byl z kořene
            vyhlazen. A zbyli-li nějací, vlastníma rukama dobývají si
            živobytí.3
 Tělo blaženého mučedníka odpočívalo pohřbeno po
            tři léta v chrámě svatých
            Kosmy a Damiána. Později však zjeveno bylo některým
            služebníkům Božím, aby toho služebníka Božího z místa,
            kde byl pochován,  přenesli do basiliky svatého
            Víta mučedníka, kterou v metropoli pražské z vůle
            Boží od základu vystavěl a okrasami chrámovými znamenitě
            vyzdobil a ve které prý jednou, když se stavěla, procházeje
            se pronesl tento verš žalmistův:  Toto odpočinutí mé na věky věků
            (Žalm 131, 14).4
 |  
          | Obr. 1.  Hrob sv. Václava v jižní
            apsidě Václavovy svatovítské rotundy na Pražském hradě (podle K. Hilberta). Legenda: 1 – po r. 926, 2 –
            starší, 3 – po r. 1060,
 4 – 13. až 14. stol., 5 – kolem r. 1360.
 |  
          | 
               A to k chvále a slávě svého jména a na
            rozhlášení zásluh blaženého muže milostivý Pán ráčil způsobiti,
            aby se nad slunce jasněji ukázalo všem národům, že Bůh všemohoucí
            národu českému, již nějaký čas na víru obrácenému, velikého
            svou dobrotou přichystal patrona, jehož dosvědčuje Písmo, že v každém
            národě, kdož se ho bojí a koná spravedlnost, příjemný
            jest jemu (Skutk. 10, 35) – a že kde se rozhojnil hřích,
            ještě více se rozhojnila i milost (Řím. 5, 20).Oznámeno to bylo onomu bratrovrahu, a poněvadž
            se kryl pláštěm křesťanské služby, nemoha odolati zázraku Božímu,
            jat byl přece, ač pozdě, úžasem. I poslal tam a poručil
            tělo svaté  přenésti v noci, s tou podmínkou,
            nebudou-li svaté údy  dopraveny na místo nového uložení
             do svítání,
            všichni, kterým to bylo svěřeno, bez nejmenší pochyby že
            budou  mečem utraceni. I přišli v noci, vzali přesvaté
            tělo, a naloživše je na vůz, jeli, až přijeli k potůčku,
            jenž slove Rokytnice. A ejhle, voda byla tak vystoupla, že i přes
            břehy se valíc všechny lučiny zaplavila a těm, kteří
            svaté tělo přiváželi, nezbývala naděje kromě smrti. Ale když
            v takové tísni byli, přišlo jim na mysl, aby prosili samého
            blaženého Václava, by se nad nimi smiloval; neboť již předtím
            mučedník přemnoha zjeveními ráčil nabádati, aby byl přenesen.
            I řkou: Ó blažený mučedníku, protože s nábožnou
            myslí dbali jsme tvého příkazu, nyní všichni jsme v nebezpečí,
            že vražedným mečem budeme odpraveni. Ale zároveň pracují, aby
            jakýstakýs most postavili. Co toto dělají, vzhlédnou a uzří
            náhle sebe i vůz s tělem vzácného mučedníka na tom
            břehu řeky, kam směřovali.
 To vidouce sluhové svatého mučedníka mohutným
            hlasem a celým srdcem velebí Boha i světce svého, kterýž
            služebníky svoje z takové (81)
            nesnáze tak mocnou silou
            vysvobodil. Takto se zázrakem ukázala dobrotivost Páně, takto zásluha
            jeho služebníka, takto sláva Boží a takto moc mučedníkova
            byla dosvědčena, když i tělo jeho důstojným přenesením
            bylo uctěno i nosiči takovým divem byli vysvobozeni.
 Pospíchajíce pak dále k řece Vltavě a most
            pobořený nalézajíce, jali se bědovati. Nadto počali i síly
            ztráceti, nemohouce nikterak ho pozdvihnouti. I utekli se
            znovu k modlitbám, aby jim známou svojí dobrotou přispěl, by
            nepozbyli života časného, neboť právě nastávalo jitřní
            kuropění, knížetem za lhůtu určené. Brzy viděli, že jsou
            vyslyšeni, berou jej na ramena, a jako by žádné břemeno
            ani nenesli, přes zlámaný most se s radostí bez nesnází
            dostali. I přišli tedy beze vší překážky nebo zdržení
            na místo, které sobě světec byl kdysi připravil.  A rozžehnuvše
            světlo, aby viděli, zřeli tělo jeho neporušeno a všecky rány
            zhojeny, kromě té jediné, kterou mu do hlavy zasadil bratr jeho přeukrutný.
            Ta totiž, ač byla také zhojena,5 od ostatních se přece lišila,
            jako by byla potažena nějakou bílou mázdrou. Ale když ji omyli,
            ukázalo se, že se podobá ostatním.
 V té chvíli byl prý mezi ostatními lidmi, kteří
            se starali o pohřbení jeho, nějaký klerik ctnostného života,
            který se světcem, dokud žil na tomto světě, byl spjat nejvěrnějším
            přátelstvím. Ten dotýkaje se úd po údu těla přesvatého,
            proudem slz maje zality oči, vložil ruku světcovu v ruku
            svoji, a zlehka ohmatávaje nehty, ucítil, že jeden se viklá.
            I mluví klerik k druhům: Běda nám, hříšníkům,
            neboť viděti, že toto přesvaté tělo je velmi blízké
            rozkladu. Hle, již nehty povolují. Ostatní však obořivše se naň
            praví: Proč, bratře, tak mluvíš, což tvůj bystrý rozum
            neprohlédl, že pro oddanost, s jakou jsi ho miloval, chce ti
            poskytnouti částku svého těla? Tu on bije se pěstí v prsa:
            Právě, praví, právě; domnívám se sám, že tak tomu bude. A uchopiv
            znovu ruku přesvatou, dotkl se znovu nehtu; leč shledal, že tak
            pevně tkví v prstě, jako by ani známka viklání se na něm
            nebyla ukázala.
 Také ucho jeho, kteréž bylo mečem nadobro uťato a od
            sestry jeho podle pokynu ve zjevení bylo nalezeno, našli přirostlé
            na své místo a úplně zhojené. Byla pak ona ctná paní, 
            sestra blaženého mučedníka, jménem Přibyslava,
            již od kolébky zvyklá Kristu Pánu sloužiti podle přikázání
            evangelia bez úhony. Když ji Pán byl zprostil jha manželského,
            všecka se oddala službě Boží, prahnouc a žízníc po tom,
            aby v posvátný závoj byla zahalena, a dnem i nocí
            bez ustání na modlitbách, bdění a postech trvajíc. K ní
            ve vidění přistoupil blažený Václav a pravil: Pronásledovatelé
            uťali mi ucho (82)
            a dosud leží mezi stromem, který stojí u kostela,
            a zdí toho chrámu od chvíle, co bylo uťato. Tímto zjevením
            ctná paní vytrhla se ze spánku, vyhledala to místo u kostela,
            nalezla tam jako vzácný poklad přesvaté ucho jeho. S úctou
            a radostí velikou jej zdvihnuvši a Bohu všemohoucímu děkujíc,
            šla k hrobce bratra a pána svého a mučedníka, s několika
            nejvěrnějšími ji u veliké uctivosti otevřela, ucho tam
            vložila a pečlivě ji zavřela. A po přenesení jeho
            ctihodných ostatků tak neporušené a k tělu přirostlé
            je nalezli, jak jsme prve pověděli, jako by meč se ho nikdy nebyl
            ani dotkl.
 Shromáždivše se tedy, co se jich jen mohlo sejíti,
            kněží i lid, s hymnami a zpěvem  uložili svaté tělo
            v rakev a pochovali v basilice svatého Víta mučedníka,6 
            kdež z milosti Páně pro zásluhy svatého mučedníka Václava
            dějí se mnohé a přímo nesčíslné zázraky k chvále
            a slávě jména Krista Pána našeho.  Slaví pak se přenesení
            jeho 4. března.7
 Tak dopřál
            Pán náš Ježíš Kristus, jenž s Otcem a Duchem svatým
            živ jest a kraluje na věky věků.
 Kristián: Život a umučení svatého
            Václava a svaté Ludmily, báby jeho, 
 kap.  8. Přeložil Antonín
 Stříž (1969).
 
               [Kap. 9-10]. [Přídavek].
 
 Poznámky:
           |  
          | 
              
                | 1  – | Zázrak
            s krví se objevuje již v Crescente. |  
                | 2 – | Přesto
                  se D. Třeštík pokoušel vysvětlit Václavovu vraždu jako
                  „nešťastnou náhodu“, neboť chtěl z bratrovraha
                  Boleslava vytvořit českého národního hrdinu –
                  zakladatele „státu“, a našli se i tací, kteří
                  tento nesmysl byli ochotni po něm opakovat. |  
                | 3 – | Zasloužený
                  trest stihl zřejmě všechny kromě Boleslava I. |  
                | 4 – | Zde si Kristián
                  zjevně protiřečí. Tato zmínka vylučuje předchozí
                  Kristiánovu domněnku (Kristián, kap. 6),
                  převzatou z Crescente,
                  že Václav snad chtěl vstoupit v Římě do kláštera. |  
                | 5 – | V
                  roce 993, kdy Kristián psal svoji legendu, měl zřejmě možnost,
                  prohlédnout si Václavovu lebku. |  
                | 6 – | Podstatné
                  je tu právě ono „uložení svatého těla v
                  rakev“, zatímco jeho předchůdci na pražském
                  stolci, Bořivoj (hrob K1 ve Václavově svatovítské rotundě
                  – obr. 1) a Spytihněv
                  (hrobka kostelíka P. Marie Na baště), byli pohřbeni
                  ještě bez rakve. Srovnej článek:  „Jak starý je hrob K1
            ve Svatovítské rotundě? Je starší, nebo mladší než sama
            rotunda?“ |  
                | 7 – | Protože
                  Kristián datoval Václavovu vraždu rokem 929, přenesení
                  jeho těla se mělo podle něj odehrát 4. března roku
                  932. |  |  
          | Petr Šimík (2006).
            
 Jednotlivé části Kristiánovy legendy:Předmluva.
 1. kap.: Vynález písma, jeho
            obhajoba v Římě, ustanovení Metoděje
            arcibiskupem a Svatoplukova zrada.
 2. kap.: Pověst o Přemyslovi,
            pokřtění Bořivoje a přenesení
            křesťanství do Čech, pohanská
            reakce.
 3. kap.: Bořivojovi potomci,  Václavovo vidění a proroctví.
 4. kap.: Vražda Ludmily, dopadení
            vrahů, stavba kostela nad Ludmiliným
            hrobem.
 5. kap.: Převzetí moci, vyhnání
            matky, přenesení Ludmilina těla.
 6. kap.: Vojín Kristův a jeho Boží zbroj,
            stavba kostela sv. Víta, záměr odejít do Říma.
 7. kap.: Vražda knížete Václava.
 8. kap.: Povraždění Václavových přátel
i dítek jejich, translace Václavova těla, zázraky.
 Přídavek.
 
  
    | Srovnání: • I. stsl. legenda (charv.): Václavovo mládí
            a skutky, Vražda
            Václava a translace těla   (vraždu Lidmily vynechává).
 •
            I. stsl. legenda (Vost.): Václavovo mládí
            a skutky,  Vražda
            Václava a translace těla (vraždu Lidmily vynechává).
 •
            I. stsl. legenda (Min.):  Václavovo mládí
            a skutky,  Vražda
            Václava a translace těla (vraždu Lidmily vynechává).
 •
            
            Crescente (bav.): Zavraždění kněžny
            Ludmily, Zavraždění
            knížete Václava a translace těla
            (chybí motiv vražd).
 •
            Gumpold (překl. Z. Kristen): Předmluva,
            Václavovo mládí, 
            Václavovy skutky, Václavovo vidění a
            proroctví, Z jinocha mužem, obnovení chrámů,
Stavba a posvěcení chrámu, Pozvání
na hostinu, Zavraždění Václava, Translace.
 •
            Kristián: Stáří
            prvních Přemyslovců,  Václavovo vidění a proroctví,
Vražda knížete Václava, Přenesení
těla.
 •
            II. stsl. legenda (Nikol.): Předmluva, Václavovo mládí,
            
            Václavovy skutky, Václavovo vidění a
            proroctví, Vražda Ludmily, Převzetí
            moci a vyhnání Drahomíry, Stavba
a posvěcení chrámu, syn Zbraslav, Pozvání
do Boleslavi, Přípitek archandělu
Michaelovi, Účast na jitřní, Potyčka
s Boleslavem, Zavraždění Václava, Vyhubení jeho přátel, kněží a služebníků a jejich dětí, Zázrak
s krví, Odplata Nejvyššího, Translace Václavova těla, Zázraky.
 •
            
            Fuit (překl. B. Ryba): Vražda
            kněžny Ludmily (Boleslava nejmenuje, translaci Ludmilina těla neuvádí).
 •
            Prolog o Ludmile (překl. J. Vajs): Vražda
            kněžny Lidmily a přenesení jejího těla 
            (chybí motiv vraždy).
 •
            Prolog o Ludmile (překl. J. Vašica): Vražda
            kněžny Lidmily a přenesení jejího těla
            (chybí motiv vraždy).
 •
            Prolog o Ludmile (překl. E. Bláhová-V. Konzal): Vražda
            kněžny Lidmily a přenesení jejího těla
            (chybí motiv vraždy).
 •
Prolog o sv. Václavu (překl. J. Vajs): Zabití
Lidmily, Vyhnání a návrat matky, Vražda Václava, Přenesení těla.
 |  
            Srovnání:„Rodokmen »Přemyslovců«“.
 Zavraždění Václava: Kristián, Kosmas,
            Dalimil, Přibík
            Pulkava, Marignola, Neplach,
            „Granum“, Palacký.
 Hroby: „Hrob knížete Václava“.
 Tabulka   4: „Životní data knížat
            podle legend“.
 Tabulka 5a: „Věk a období vlády
            knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
 Tabulka   6: „Životní data kněžny
            Ludmily“.
 Tabulka   7: „Životní data knížete
            Václava“.
 Tabulka 12: „Dožitý věk knížat
            podle výsledků antropologicko lékařského průzkumu“.
 Tabulka 13: „Průběžný věk
            členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových
            letech“.
 Symbolika: „Přilba jako
            atribut svatého Václava“.
 Otázka: „Jak staří umírali
            staří »Přemyslovci«?“
 Otázka: „Jak starý je hrob K1
            ve Svatovítské rotundě? Je starší, nebo mladší než sama
            rotunda?“
 Otázka: „O čem svědčí kousky
            malty nalezené v zásypu hrobu K1?“
  
 Literatura:• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech.
            Vyšehrad, Praha 1969, s. 58-87.
 • 
            Jaroslav Ludvíkovský: Kristiánova legenda. Vyšehrad, Praha 1978.
 • 
            Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin
            (530-935). NLN, Praha 1997.
 • 
            Jaroslav Kolár (ed.): Středověké legendy o českých světcích.
            NLN, Praha 1998, s. 78-128.
 • 
            Anežka Merhautová: Vznik a význam svatováclavské přilby. Kol.
            aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. († 7. února
            999). NLN, Praha 2000, s. 85-92.
 |  
 
      aktuality 
      • zajímavosti 
      • kontakt 
      • naše cíle 
      • ohlasy  
      • sponzoři 
      • archiv
      mýty a pověsti  
      • legendy 
      • kroniky
      • dokumenty
      • jiné texty
 lokality 
      • archeologie   
      • hroby   
      • antropologie 
      • historie   
      • otázky
 jazyk  
      • písmo 
      • písemnictví 
      •  víra   
      • symbolika 
      •  artefakty 
      • vlivy
 mapky   
      • plánky 
      • tabulky 
      • rodokmeny 
      • osobnosti
 úvahy 
      • komentáře  
      • odkazy 
      • časová osa 
      • rejstřík  
      • obsah
 |