Kniha o rodu a utrpení knížete Václava

(Václavovo převzetí moci, Vyhnání Drahomíry)

   [Pokračování ...].
   [11] Takto šťastně uplynula léta světcova jinošství. Když kníže sám dospěl k síle mužného rozumu, odmítal ponenáhlu od sebe rázně pošetilé rady svých dvořanů a hrozil se nemálo jejich poblouznění a neznalosti pravého Boha. Jednoho dne svolal všechny své zemany a přátele do paláce a jal se k nim káravě mluvit takto: Ó, družino věrná, nikoli však v  Kristu. Když jsem byl dán od svých rodičů, abych se učil Písmu, našel jsem v něm toto naučení Pavlovo, kde praví: Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, ale když jsem se stal mužem, odložil jsem, co bylo dětské (I. Kor. 13, 11). Ve světle tohoto výroku nyní opravdu sám na sebe pohlížím, a jako jsem byl podle těch slov dříve hůř na tom, toužím s vroucností srdce po tom, abych dospěl k mužnosti. Byl jsem však ještě jako pachole zvolen vámi za knížete po smrti otcově jakožto rodem starší z bratří a vstoupil jsem na knížecí trůn, spravoval a řídil jsem všecek stát za přispění Božího. Upevnil jsem mocně vlast proti nepřátelům¹ a chci naplnit slovo řečené prorokem Davidem: Nad starce stal jsem se rozumnějším, neboť rozkazů tvých vyhledávám (Ž. 118, 100). Vy však jste neteční srdcem k chápání nejvyšší pravdy a zůstáváte vírou odlišní ode mne. Posavad jsem až tuze trpěl oblíbené vaše zvrácené názory, ale dále toho trpět nechci, neb jsem podle slov Písma pryč od sebe odvrhl mládí, a ježto jsem se stal mužem, odstraním, co je dětského v mých skutcích a nebudu více poslouchat vaší nepravosti. Posílen milosrdenstvím Nejvyššího chci plnit příkazy Páně. Proto ať již umlkne repot vašich piklů proti mně, ať přestanou mezi vámi kruté záměry zlých na veřejných shromážděních. Láska k míru ať vzplane v mém panství venku i doma. Ať se žádné záležitosti na soudu křivě nesoudí. Mužové, skutečných otcovražd, jimiž jste se až doposud poskvrňovali, ať se toho již nikdo budoucně neodváží. Nezaleknete-li se ustanovení tohoto zákona z bázně před nejvyšším králem, náš hněv proti přestupníku, roznícený horlivostí Boží, dá stít hlavu každému, kdo bude shledán vinným v té věci.
   Když domluvil, svou matku, která byla v čele tohoto odboje, vyhnal pryč od sebe ze země.² Velmožové zemští a spiklenci i rádcové po skončení knížecí řeči vrátili se ustrašeni do svých domovů a zkrušeni odložili na nějaký čas své pyšné záměry.
   Již tehdy bylo přízní Boží pod jeho rukama potlačeno několik vzpour v pohanských krajích a oživl radostný vzrůst katolického náboženství. Když pak chrámy zřízené ke konání Božích a krátce před tím odporem nevěřících polozbořené byly znovu pevně vybudovány, byli s milostivou štědrostí nazpět povoláni kněží, zapuzení ze země a ze svých statků, a ti všichni zbohatli na svém jmění, ježto jim byly nejen ihned vráceny jejich statky, nýbrž ještě byly rozhojněny množstvím darů tohoto svatého muže. A tak veškerá církev v těch končinách plesala a radovala se pod takovýmto knížetem.³
   Na zvěst o této štědrosti svatého knížete sbíhali se mnozí z Bavor a Frank a Saska, a též z jiných zemí přicházeli a přinášeli jemu ostatky a rozličné knihy, a on je platil zlatem svým a stříbrem a drahocenými rouchy a krzny. A tak upevnil víru křesťanskou po celé zemi.⁴
   [Pokračování ...].

Překlad Josef Vašica (1969).

Poznámky:

Petr Šimík (2005).

Literatura:
• Josef Vajs (ed.): Sborník staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile. ČAVU, Praha 1929.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Staroslověnské legendy českého původu. Nejstarší kapitoly z dějin česko-ruských kulturních vztahů, ed. A. I. Rogov-Emílie Bláhová-Václav Konzal. Vyšehrad, Praha 1976.
• Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků. Atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Vesmír, Praha 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.