„Sě nyně“

Měsíce září 28. dne.
Usmrcení svatého Václava, knížete českého.
Pane, požehnej, Otče!

   Hle, nyní se vyplnilo prorocké slovo, jež mluvil Pán náš Ježíš Kristus. „Neboť bude“, pravil, „v poslední dni“, které, jakož míníme, [nyní] nastaly: „povstane totiž bratr proti bratru svému a syn proti otci svému, a nepřátelé [budou člověku] domácí [jeho], neboť budou lidé k sobě nelaskaví. Ale odplatí jim Bůh podle skutků jejich.
   Byl pak kníže veliký slávou, který žil v Čechách, jménem Vratislav, a žena jeho se zvala Drahomiř.¹ Zplodili pak syna prvorozeného, a když jej pokřtili, dali mu jméno Václav. I vzrostl pacholík, že mu bylo třeba ujmouti vlasů; i pozval Vratislav kníže jakéhosi biskupa se vším duchovenstvem. A když odzpívali liturgii v chrámě svaté Marie, vzav pacholíka, postavil [jej] na stupních před oltářem a požehnal jej, takto řka: Pane Ježíši Kriste, požehnej toto pachole požehnáním, jímž si požehnal všechny spravedlivé své.² I postřihli [jej] knížata jiná. Míníme tedy, že požehnáním toho biskupa a modlitbami pravověrnými počal pacholík růsti, milostí Boží chráněn [jsa]. I dala jej bába jeho Lidmila učiti písmu slovanskému po návodu knězovu, i naučil se smyslu [jeho] dobře. Poslal pak [jej] Vratislav na Budeč, i začal se pacholík učiti písmu latinskému, a naučil se [mu] dobře.³
   V ten pak čas umřel Vratislav kníže; i posadili knížete Václava na stolec dědičný, a od té doby Boleslav počal mu býti poddán. Byli pak oba malí, a matka jejich Drahomiř upevnila zemi a lidi svoje spravovala, až vychovala své syny, takže počal Václav spravovati svůj lid.⁴ Měl pak čtyři sestry, i provdali je v rozličná knížetství a vybavili je.
   I vložil Bůh takovou milost na Václava knížete, i počal pak rozuměti knihám latinským jako dobrý biskup nebo kněz, že, když vzal řeckou knihu nebo slověnskou, přečítal [ji] zřetelně bez chyby. Nejen pak knihám rozuměl, ale [i] víru plně všem chudým dobře činil, bídné krmil a jednal podle evangelského učení: nemocné sluhy nasycoval, vdovám ublížiti nedával, lidi všechny, chudé i bohaté, miloval. Chrámy všecky zlatem ozdobil, věřil v Boha vším srdcem, vše dobré konal v životě svém.
   Zhrdli pak mužové čeští a povstali proti sobě, neboť mlád jim byl kníže; bylo mu totiž osmnáct let, když mu zemřel otec. A když vzrostl a rozumu nabyl i bratr jeho, tehdy ďábel vešel do srdce zlých rádců jeho, jako kdysi do Jidáše zrádce. Neboť psáno jest: Každý, kdo povstává proti pánu svému, Jidáši jest podoben. Ti pak namluvili Václavovi, [a] řekli: Boleslav tě chce zabít, s matkou se uradiv i s muži svými.
   Psi zlí jižto byli Václava naučili vydati matku svou bez viny. Václav však, znaje bázeň Boží, pomněl na slova apoštola řkoucího: Cti otce i matku svou jako sám sebe, a milovati budeš bližního svého jako sám sebe. Chtě vyplniti všecku spravedlnost Boží, přivedl zpět matku svou, velmi plakal a kál se řka: Pane Bože, nepokládej mi to za hřích. Pomněl pak na slovo proroka Davida: Hříchů mladosti mé a nevědomosti mé nevzpomínej, ó Pane!⁵
   Proto ctil svou matku, ona pak se radovala z víry syna svého a z milosti, kterouž prokazoval ubohým. Jestliže nemocného [nalezl], krmil [jej]; jestliže sirotek kde [byl], to nedával mu ublížiti; jestliže pocestným, tu dobře činil, jakož totiž řečeno jest: pocestným jsem byl, [a] přijali jste mě. Jestliže [nalezl] služebníky Boží i domácí, a jestliže cizince [nalezl], a jestliže kde kdo zimou trpí, to všecky rád odíval a krmil. A jestliže některý kněz prodán [byv] přišel k němu, on vykoupil jej vším. Kostely pak zřídil ve všech městech velmi krásně, služebníky Boží shromáždiv ze všech národů. Služba se konala po všechny dni Bohu stále, jako u velikých národů, zařízením dobrého a spravedlivého vladaře Václava. I vložil Bůh v srdce [jeho], [a] vystavěl chrám sv. Víta,⁶ nemysle zle.
   [Pokračování ...].

Překlad Josef Vajs (1929).

Poznámky:

Petr Šimík (2005).

Komentář:
   „Víme dnes bezpečně, že typ rotundy byl do Čech přinesen právě z Velké Moravy a bylo by tedy možné, že byl použit již u nejstaršího v Čechách postaveného kostela“ (D. Třeštík 1997, s. 330), tj. kostela sv. Klimenta na Levém Hradci, který dal postavit kníže Bořivoj.
   „Zákoník Lex Salica Karolina hovoří o prastarém zvyku budovat nad hroby významných mrtvých memoriální sakrální stavby. Taková stavba, nejspíše dřevěný kostel sv. Michala, vznikla nad prvním hrobem kněžny Ludmily na Tetíně“ – uvádí P. Sommer (2001, s. 7-8). Lze proto předpokládat, že nad hrobem svého děda nechal Václav také postavit kostel, v tomto případě kamennou rotundu.
   „Rotundy a vůbec centrální stavby nebyly původně určeny pro bohoslužby, stavěly se nad hroby mučedníků nebo se zřizovaly na zvláště památných a posvátných místech. Později se z nich staly normální kostely, ale tento »památeční« ráz na nich přece jenom zůstal. Václav dal svou rotundu postavit na místě, které bylo jistě památné. Postavil ho totiž na pahorku Žiži (nebo spíše Siži), »uprostřed hradu«, kde už dávno předtím stál knížecí stolec, onen symbol vlády, pro nějž pak čeští bojovníci »činili ze svých lebek most« pro ty, kteří na něj chtěli usednout. Hned vedle rotundy se nacházelo pohřebiště, vzniklé nejspíše delší dobu před jejím postavením. Při její stavbě se jeden či dva z hrobů ocitly uvnitř rotundy, kostel byl možná postaven nad již existujícím hrobem či hroby. E. Vlček se domníval, že v tomto hrobu (označeném K1) byl pochován Bořivoj. Ve svém kostele P. Marie totiž Bořivoj pohřben nebyl, leží v něm nepochybně Spytihněv se svou manželkou. Pahorek Siži s kamenným knížecím stolcem a snad i hrobem Václavova děda, prvního křesťanského knížete, by však byl vskutku památným a posvátným místem“ (D. Třeštík 1997, s. 409-410).

Tabulky:
  4. „Stáří prvních »Přemyslovců«“.
  5. „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
  8. „Srovnání motivů v ludmilských a václavských legendách“.
12. „Dožitý věk knížat podle průzkumu kosterních pozůstatků nejstarších »Přemyslovců«“.
13. „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.

Pokračuje 2. částí: Vražda Václava a přenesení jeho těla.

Literatura:
• Josef Vajs (ed.): Sborník staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile. ČAVU, Praha 1929.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Petr Sommer: Začátky křesťanství v Čechách. Kapitoly z dějin raně středověké duchovní kultury. Garamond, Praha 2001.