|  
 
 
   I.
      STAROSLOVĚNSKÁ LEGENDA O SV. VÁCLAVU Pokus
      o rekonstrukci původního znění *) – 1. část 
        
          | „Sě nyně“
             |  
          | 
            V 28. den měsíce záříZabití svatého Václava, knížete českého.
 Pane, požehnej, Otče.
    Hle, nyní se naplnilo prorocké slovo, které řekl sám náš Pán Ježíš Kristus: Přihodí se zajisté v posledních dnech, a ty, jak se domníváme, jsou právě nyní, povstane bratr proti bratru svému a syn proti otci svému, a člověku budou jeho domácí nepřáteli. Neboť lidé budou k sobě nemilosrdní, ale Bůh odplatí jim podle skutků jejich.[1]  Byl jeden kníže v Čechách jménem  Vratislav a jeho žena se zvala
             Drahomíra.1 I narodil se jim prvorozený syn a na křtu dali mu jméno
             Václav.  Když povyrostl a bylo třeba mu udělit postřižiny, otec jeho Vratislav pozval k nim jednoho biskupa s 
            jeho notářem i s jeho duchovenstvem. V chrámě svaté Marie byla proň odzpívána mše, a potom biskup vzal hocha a postavil jej na rohu stupně před oltářem a požehnal jej slovy: „Pane Ježíši Kriste, požehnej tohoto hocha, jakos požehnal všechny své spravedlivé“.2 
 A tak s požehnáním byl postřižen. Proto se domníváme, že hoch požehnáním tohoto biskupa a jeho zbožnými modlitbami počal růst chráněn milostí Boží. Jeho bába
              Ludmila dala jej vyučit
             v  knihách slovanských pod vedením kněze, a on si dobře osvojil jejich smysl. Vratislav pak jej poslal do Budče, tam se hoch počal učit
             knihám latinským a osvojil si je dobře.3
 [2]  Když otec jeho Vratislav zemřel, dosadili Češi na dědičný trůn jeho syna, knížete Václava. Jeho bratr
             Boleslav vyrůstal pod ním, neboť
             oba byli ještě malí.  Ale matka jejich
             Drahomíra zajistila zemi a spravovala lid, dokud Václav nedospěl, a když dospěl, sám se jal spravovat svůj lid.4
 Měl čtyři sestry, ty provdali a vybavili do různých knížectví.
 Milostí Boží vskutku kníže Václav nejen se dobře naučil knihám, ale i ve víře byl dokonalý. Všem nuzným prokazoval dobrodiní, nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle slov evangelia, vdovám nedával ukřivdit, všechny lidi chudé i bohaté miloval, přisluhoval služebníkům Božím, kostely zlatem zdobil. Ježto věřil celým srdcem v Boha, konal za svého života všechny dobré skutky, jaké jen mohl.
 [3]  I zpychli mužové čeští, vždyť kníže jejich
             byl ještě mlád, a ďábel vnukl jim do srdce dřív jako do srdce Jidášovi, zrádci Páně, aby povstali proti svému pánu Václavovi jako Židé proti Kristu. Neboť je psáno, že každý, kdo povstává proti svému pánu, podoben je Jidáši. Ti tedy namluvili Boleslavovi: Bratr Václav tě chce zabít a dohodl se o tom se svou matkou a se svými muži.
 Ti zlí psi i  Václava před tím
            navedli,  aby vyhnal svou matku bez
            viny. Ale Václav byl si vědom, co je to bázeň Boží, a ulekl se slova, jež dí: Cti otce svého i matku svou a milovat budeš svého bližního jako sebe samého. Aby splnil všelikou spravedlnost Boží,
             přivedl svou matku nazpět a velmi se kál a s pláčem pravil: Pane Bože, nepokládej mi to za hřích. A připomínal si též slova proroka Davida, jenž řekl: Hříchů mé mladosti a mých nevědomostí nevzpomínej, Pane.5
 Kál se tedy a ctil svou matku, ona pak se radovala z jeho víry a z dobroty, kterou konal. Neboť nejenže chudým a ubohým a pocestným a mnohým jiným prokazoval dobrodiní, jakož jsme shora řekli, nýbrž vykupoval i ty, kteří byli prodáni do otroctví.
            
             Na všech hradech vystavěl kostely velmi krásně a v nich se postaral velkolepě o služebníky Boží z mnohých národů, kteří tam konali bohoslužby dnem i nocí podle ustanovení Božího a jeho služebníka Václava. A jak mu Bůh vložil do srdce,
             vystavěl kostel svatého Víta.6
 [Pokračování ...].
 Překlad Josef Vašica
            (1969)  
 Poznámky: |  
          | 
              
                | *) – | Jak uvedl editor publikace o nejstarších legendách  Oldřich
            Králík (1969, s. 224), „jsou nesnáze s ustálením
            textu I. stsl. legendy, protože se zachovala v rukopisech velmi pozdních, oddělených mnoha staletími od
            originálu. Dnes je celkem shoda, že k původnímu znění
            mají nejblíže rukopisy charvátské, ale v jejich emendování
            nejsou učenci jednotní. Nejznámější je 
            Weingartův pokus o rekonstrukci původního znění (r. 1934),
            prof.  Vašica se
            v drobnostech od ní – i od charvátských
            rukopisů samých – odlišuje. Vnesl jsem do jeho znění dvě
            emendace, Havránkovu (biskupský notář místo „jménem
            Notar“) v 1. kapitole a Jakobsonovu („při stavbě
            chrámu“ místo
            „že postaví chrám“) v 7. kapitole. Prof. Vašica
            zrevidoval a hlavně zmodernizoval své překlady staroslověnských legend pro tento soubor, byla to snad jeho
            poslední literární práce před smrtí“. |  
                | 1  – | O křtu Vratislava ani
            Drahomíry se nemluví. Předpokládá se zcela automaticky, že
            byli oba křesťané. Proto také dávají Václava s naprostou samozřejmostí
            pokřtít hned po narození, jak se slušelo. |  
                | 2 – | Postřižiny se udělovaly chlapcům
            v sedmi letech věku. Severoruská redakce legendy (text Minejní) se
            v tom od charvátské významně liší ve znění biskupova požehnání,
            uvádí jej v celé nezkrácené podobě – viz „Srovnání“ níže. |  
                | 3 – | Jestliže Ludmila dala vyučit
            Václava v knihách slovanských
            pod vedením kněze (a on si dobře osvojil jejich smysl)
            a pak byl otcem poslán do Budče (patrně dodatek podle
                  legendy X), aby se vyučil v knihách latinských
            (zde ho učil kněz, zvaný Učen, jak praví Crescente
            a II. stsl. legenda, podle Kosmových anagramů
            totožný s moravským biskupem Gorazdem), potom logicky v sídle Vratislavově (což zřejmě nebyla Praha,
            kde vládl Spytihněv) by musel tehdy působit pouze slovanský kněz, latiny neznalý. Je ovšem možné, pokud
            Ludmila sídlila na Budči (D. Třeštík 1997, s. 364-366), že
            knihám slovanským i latinským Václava učil
            tentýž kněz – biskup Gorazd-Učen
            – viz „Rodokmen Mojmírovců“.
 |  
                | 4 – | Po smrti knížete Vratislava
            (†921) dosadili Václava
            na trůn a „Boleslav vyrůstal pod ním“. Ale  „oba byli ještě
                  malí“, a tak vládla Drahomíra. Z této nelogické změti
            informací má racionální jádro asi jen zpráva o Drahomířině
                  regentské
            vládě, o níž Crescente
            vůbec nemluví. Proč k ní vůbec došlo? Vždyť Václav už nebyl žádný mladíček,
            v roce 921 měl asi 26 roků, jak vyplývá z antropologicko lékařského
                  průzkumu
            jeho kosterních pozůstatků, který provedl E. Vlček (1997,
            s. 112, 126, 134-135, 137), čili ve Václavově věku příčina v žádném
            případě nebyla. Svůj lid tedy nezačal
            spravovat  „až dospěl“, když dospělý byl již v roce
                  otcova úmrtí, ale zřejmě až po Arnulfově zásahu v Čechách
            v roce 922, kdy Drahomíra byla donucena odstoupit, či spíše byla vyhnána. Tehdy měl Václav 27 let a Boleslav asi patnáct (nebo méně), a jak uvádí I. stsl.
                  legenda, „rostl pod ním“ (charv.),
            resp.  „počal mu býti poddán“ (Vost.,
            Min.). Jeho skutečný věk ovšem legendista
            uvést nemohl, protože pak by Václav vypadal
            jako slaboch, který si svoje právo na stolec nedokázal vůči „matce“
                  prosadit. Proto se také   v   ž á d n é
              václavské legendě nemluví
            o Václavově dožitém věku!
 K dožitému věku Vratislava a Václava srovnej článek:
            „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“.
 |  
                | 5 – | Legendista se vůbec nezmiňuje
            o Ludmilině vraždě, proto může mluvit  „o matce bez
            viny“,
            chybí mu pak motiv pro Václavovo vyhnání Drahomíry. K tomu
            stejně mohlo dojít až po Arnulfově zásahu (922), tedy až poté, co
            se Václav ujal vlády. Je proto možné, že
            v době, kdy tato legenda vznikla, se kult sv. Ludmily buď ještě
                  neprosadil, anebo naopak legendista nechtěl opakovat
            to, co v té době již bylo zaznamenáno ve staroslověnské legendě
                  ludmilské – dnes ztracené. Ta musela
            vzniknout ještě za života knížete Václava, když se v ní mluvilo
            jen o Václavově matce jako o vražedkyni a Boleslav I. tu vůbec nebyl jmenován. Co bylo jejím
            obsahem můžeme dnes usuzovat jen ze staroslověnského Prologu o sv. Ludmile nebo z latinské
            Fuit. |  
                | 6 – | „Na všech (»přemyslovských«)
            hradech nechal postavit kostely“, nad tím se asi pozastavovat
            nebudeme. Proč však na Pražském hradě staví právě rotundu?
            Stavbu podle velkomoravských vzorů. Stál
            zde již kostel P. Marie, kde byl pohřbený jeho strýc Spytihněv,
            a bazilika sv. Jiří, v níž nalezl spočinutí jeho
            otec Vratislav. Pro svoji bábu Ludmilu dává postavit při bazilice samostatnou
            kapli. Nabízí se tu tedy logické vysvětlení, že
            svatovítskou rotundu dal Václav postavit nad
            hrobem svého děda Bořivoje. Byl to přece právě Bořivoj, kdo přenesl
            moravské křesťanství do Čech (Kristián, kap.
            2). Kromě toho Václav zřejmě usiloval o to, aby staroslověnská liturgie
                  zazněla i na Pražském
            hradě, nejen v rotundách v jeho blízkém či vzdálenějším
            okolí – rotunda (?) sv. Klimenta na Levém Hradci, rotunda sv. Petra na Budči,
                  rotunda sv. Kosmy a Damiana v Boleslavi. |  |  
          | Petr Šimík (2005). Komentář:„Víme dnes bezpečně, že typ rotundy
            byl do Čech přinesen právě z Velké Moravy a bylo by tedy možné,
            že byl použit již u nejstaršího v Čechách postaveného
            kostela“ (D. Třeštík 1997, s. 330), tj. kostela sv.
            Klimenta na Levém Hradci, který dal postavit kníže Bořivoj.
 „Zákoník  Lex Salica Karolina hovoří o prastarém zvyku budovat
            nad hroby významných mrtvých memoriální sakrální stavby.
            Taková stavba, nejspíše dřevěný kostel sv. Michala, vznikla
            nad prvním hrobem kněžny Ludmily na Tetíně“ – uvádí P. Sommer (2001, s. 7-8). Lze proto předpokládat, že nad hrobem svého
            děda nechal Václav také postavit kostel, v tomto případě
            kamennou rotundu.
 „Rotundy a vůbec centrální
            stavby nebyly původně určeny pro bohoslužby, stavěly
            se nad hroby mučedníků nebo se
            zřizovaly na zvláště památných a posvátných místech.
            Později se z nich staly normální kostely, ale tento »památeční«
            ráz na nich přece jenom zůstal. Václav dal svou rotundu postavit
            na místě, které bylo jistě památné. Postavil ho totiž na
            pahorku Žiži (nebo spíše Siži), »uprostřed hradu«, kde už  dávno
            předtím stál knížecí stolec, onen symbol vlády, pro nějž
            pak čeští bojovníci »činili ze svých lebek most« pro ty, kteří
            na něj chtěli usednout. Hned vedle rotundy se nacházelo pohřebiště,
            vzniklé nejspíše delší dobu před jejím postavením. Při její
            stavbě se jeden či dva z hrobů ocitly uvnitř rotundy,
            kostel byl možná postaven nad již existujícím hrobem či hroby.
            E. Vlček se domníval, že v tomto hrobu (označeném K1) byl
            pochován Bořivoj. Ve svém
            kostele P. Marie totiž Bořivoj pohřben nebyl, leží v něm
            nepochybně Spytihněv se svou manželkou. Pahorek Siži s kamenným
            knížecím stolcem a snad i hrobem
            Václavova děda, prvního křesťanského
            knížete, by však byl vskutku památným a posvátným
            místem“ (D. Třeštík 1997, s. 409-410).
 
  
    | Srovnání: • I. stsl. legenda (charv.): Václavovo mládí
            a skutky, Vražda
            Václava a translace těla   (vraždu Lidmily vynechává).
 •
            I. stsl. legenda (Vost.): Václavovo mládí
            a skutky,  Vražda
            Václava a translace těla (vraždu Lidmily vynechává).
 •
            I. stsl. legenda (Min.):  Václavovo mládí
            a skutky,  Vražda
            Václava a translace těla (vraždu Lidmily vynechává).
 •
            
            Crescente (bav.): Zavraždění kněžny
            Ludmily, Zavraždění
            knížete Václava a translace těla
            (chybí motiv vražd).
 •
            Gumpold (překl. Z. Kristen): Předmluva,
            Václavovo mládí, 
            Václavovy skutky, Václavovo vidění a
            proroctví, Z jinocha mužem, obnovení chrámů,
Stavba a posvěcení chrámu, Pozvání
na hostinu, Zavraždění Václava, Translace.
 •
            Kristián: Stáří
            prvních Přemyslovců,  Václavovo vidění a proroctví,
Vražda knížete Václava, Přenesení
těla.
 •
            II. stsl. legenda (Nikol.): Předmluva, Václavovo mládí,
            
            Václavovy skutky, Václavovo vidění a
            proroctví, Vražda Ludmily, Převzetí
            moci a vyhnání Drahomíry, Stavba
a posvěcení chrámu, syn Zbraslav, Pozvání
do Boleslavi, Přípitek archandělu
Michaelovi, Účast na jitřní, Potyčka
s Boleslavem, Zavraždění Václava, Vyhubení jeho přátel, kněží a služebníků a jejich dětí, Zázrak
s krví, Odplata Nejvyššího, Translace Václavova těla, Zázraky.
 •
            
            Fuit (překl. B. Ryba): Vražda
            kněžny Ludmily (Boleslava nejmenuje, translaci Ludmilina těla neuvádí).
 •
            Prolog o Ludmile (překl. J. Vajs): Vražda
            kněžny Lidmily a přenesení jejího těla 
            (chybí motiv vraždy).
 •
            Prolog o Ludmile (překl. J. Vašica): Vražda
            kněžny Lidmily a přenesení jejího těla
            (chybí motiv vraždy).
 •
            Prolog o Ludmile (překl. E. Bláhová-V. Konzal): Vražda
            kněžny Lidmily a přenesení jejího těla
            (chybí motiv vraždy).
 •
Prolog o sv. Václavu (překl. J. Vajs): Zabití
Lidmily, Vyhnání a návrat matky, Vražda Václava, Přenesení těla.
 |  Tabulky:4. „Stáří prvních »Přemyslovců«“.
 5. „Věk a období vlády knížat
            v grafickém znázornění“ (do roku 960).
 8. „Srovnání motivů v
            ludmilských a václavských legendách“.
 12. „Dožitý věk knížat
            podle průzkumu kosterních
            pozůstatků nejstarších »Přemyslovců«“.
 13. „Průběžný věk členů
            prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových
            letech“.
 Pokračuje 2. částí: Vražda
            Václava a přenesení jeho těla. Literatura:• Josef Vajs (ed.): Sborník staroslovanských literárních památek
            o sv. Václavu a sv. Lidmile. ČAVU, Praha 1929.
 • Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
 • Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin
            (530-935). NLN, Praha 1997.
 • Petr Sommer: Začátky křesťanství v Čechách. Kapitoly z dějin
            raně středověké duchovní kultury. Garamond, Praha 2001.
 |  
 
      aktuality 
      • zajímavosti 
      • kontakt 
      • naše cíle 
      • ohlasy  
      • sponzoři 
      • archiv
      mýty a pověsti  
      • legendy 
      • kroniky
      • dokumenty
      • jiné texty
 lokality 
      • archeologie   
      • hroby   
      • antropologie 
      • historie   
      • otázky
 jazyk  
      • písmo 
      • písemnictví 
      •  víra   
      • symbolika 
      •  artefakty 
      • vlivy
 mapky   
      • plánky 
      • tabulky 
      • rodokmeny 
      • osobnosti
 úvahy 
      • komentáře  
      • odkazy 
      • časová osa 
      • rejstřík  
      • obsah
 |