|  
 
 
   ŽIVOT
      SV. KONSTANTINA-CYRILA 
        
          | VIII |  
          | 
               [Pokračování ...].Přišli pak k císaři poslové od
            Chazarů1  a pravili: „Známe
            od počátku Boha, který je nade vším, jemu se klaníme na východ
            a držíme se také jiných svých obyčejů.2 
            Židé nás však přemlouvají, abychom přijali jejich víru a způsob
            života, kdežto Saracéni z druhé strany nám nabízejí mír
            a hojné dary a chtějí nás přetáhnout na svou víru,
            říkají: Naše víra je lepší než víra všech ostatních národů.
            Z té příčiny posíláme k vám, věrni starému přátelství
            a lásce, – neboť jste velkým národem a máte od Boha
            císařství –, tážeme se vás o radu a prosíme od vás
            nějakého učeného muže: zvítězí-li v hádce nad Židy a Saracény,
            přijmeme vaši víru“.
 Císař jal se hledat filozofa, a když jej našel,
            vyložil mu chazarskou záležitost a řekl: „Jdi, filozofe,
            k těm lidem a sestav si pro ně odpověď a řeč o svaté
            Trojici s její pomocí, neboť nikdo jiný to nesvede, jak náleží“.
            On pravil: „Poroučíš-li, pane, pro takovou věc půjdu s radostí,
            pěší i bos i bez všeho, co Kristus zakázal svým učedníkům
            s sebou nosit“. Císař odpověděl: „Kdybys to hodlal
            konat o své újmě, tu bys mi to byl dobře řekl, ale znáš
            císařskou moc a důstojnost, jdi tam tedy důstojně s císařskou
            pomocí“.
 I  vydal se ihned na cestu. Když dospěl do
            Chersonu,3 
            naučil se tam židovské řeči a knihám a překladem
            osmi částí mluvnice ještě víc do ní vnikl. Žil pak tam nějaký
            Samaritán a přicházel k němu a disputoval s ním.
            Přinesl též knihy samaritánské a ukázal mu je. Filozof si
            je od něho vyprosil, zavřel se doma a oddal se modlitbám a od
            Boha osvícen začal číst knihy bez chyby. Když to Samaritán
            spatřil, zvolal hlasem velikým: „Vpravdě, kdo věří v Krista,
            rychle přijímají Ducha svatého a milost“. Jeho syn byl
            ihned pokřtěn a on sám se dal pokřtíti po něm. Našel tu
            také evangelium a žaltář psaný  syrskými písmeny, a když
            nalezl i člověka mluvícího touto řečí, hovořil s ním
            a osvojil si smysl té řeči, rozlišil srovnáváním se svou
            mluvou písmena, samohlásky a souhlásky a po vytrvalých
            modlitbách k Bohu začal číst a vykládat, takže mnozí
            se tomu divili a chválili Boha.
 Když slyšel, že  svatý Kliment posavad leží v moři,
            pomodlil se a řekl: „Důvěřuji v Boha a mám naději
            v svatého Klimenta, že jej najdu a vynesu z moře“.
            I pohnul arcibiskupa i s duchovenstvem a zbožnými
            muži, že vsedli na loď a vypravili se s ním na to místo.
            Moře se velmi utišilo, a když tam dospěli, začali kopat zpívajíce.
            Ihned tu byla veliká vůně jako z mnohého kadidla, a potom
            se ukázaly  svaté ostatky. Vzali je s velikou uctivostí a slávou
            a za účastenství všech měšťanů je zanesli do města,
            jak je psáno v jeho Nalezení.4
 Tehdy chazarský vévoda přitáhl s vojskem, obklíčil
            křesťanské město a obléhal je. Když se o tom filozof
            dověděl, nelenil a šel k němu, rozmlouval s ním
            a poučné řeči s ním vedl, a tak jej uchlácholil.
            I slíbil mu vévoda, že se dá pokřtít, a odešel, aniž
            učinil nějaké příkoří těm lidem.  Filozof se pak vrátil svou
            cestou. A tu, když v první hodinu konal modlitbu, přepadli
            jej Uhři5 vyjící jako vlci a chtěli ho zabít. Ale on se
            nezalekl ani nenechal své modlitby, toliko jen volal „Pane,
            smiluj se“, neboť již skončil officium. Když jej spatřili,
            uklidnili se na rozkaz Boží a počali se mu klanět. I vyslechli
            poučná slova z jeho úst a propustili jej s celou
            družinou.
 [Pokračování ...].
 Život
 sv. 
            Konstantina-Cyrila (kap. VIII). 
 Poznámky: |  
          | 
              
                | 1  – | ...poslové
            od Chazarů: Chazaři nebo, jak je nazývá ŽK, Kozaři, byli původně
            kočovný kmen turecký, který se usídlil v kraji severně od
            Černého moře od Donu po Kavkaz. Udržovali po staletí přátelské
            styky s byzantskou říší. Dvě z císařoven 8. století,
            Theodora, manželka Justiniána II. (705-711), a Eirena, manželka
            Konstantina V. Kopronyma (741-775), byly princezny chazarské.
            Křesťanství pronikalo sice i do jejich vzdálených oblastí
            hlavně z Krymu, ale během 8. století přijali Chazaři
            náboženství židovské. Podle D. M. Dunlop (The History
            of the Jewish Khazars, 1954; srov. Grivec, Fontes o. c. 183) se
            to stalo okolo roku 800. Obrana proti společným nepřátelům,
            Arabům a Rusům, sblížila však obě říše v 9. století
            a jejich přátelský svazek byl utvrzován poselstvími. Jedním
            z nich bylo i to, o kterém vypráví ŽK. Bylo posláno
            roku 860 řeckou vládou za účelem politickým přímo do letního
            sídla chazarského chagana, Semenderu u Derbentu. Zúčastnili se ho
            oba soluňští bratři. Měli tam hájit zájmy náboženské. Ta
            okolnost, že na sebe vzali tento nesnadný úkol, může být svědectvím,
            že mezi nimi a režimem Bardovým, k němuž náležel i nový
            patriarcha Fotios, došlo k jistému sblížení. |  
                | 2 – | ...jiných
                  svých obyčejů: Všechny rukopisy zde čtou: obyčaja
                  svoja iny studny(a), tj. obyčejů svých jiných
                  hanebných. Není však myslitelné, aby Chazaři sami označili
                  v listě své náboženské obyčeje za hanebné. Jde tu
                  patrně o pozdější přídavek, původně snad byla to
                  postranní glosa nějakého čtenáře. V našem překladě
                  je proto toto slovo vynecháno. |  
                | 3 – | ...Když dospěl do
                  Chersonu: Delší zastávka v Chersonu (Korsunu), jež
                  sotva byla nahodilá, měla dalekosáhlý význam pro celou
                  další působnost Konstantinovu. Naučil se zde důkladněji
                  hebrejštině, což mu pak posloužilo v disputaci s židovskými
                  učenci na dvoře chaganově. Znalost samaritánštiny se
                  odrazila také v písmě hlaholském, v němž některé
                  znaky prozrazují původ samaritánský (srov. J. Vajs,
                  Rukověť hlaholské paleografie, Praha 1932, 51). Dále se
                  zde praví, že našel v Chersoně též evangelium a žaltář
                  psaný „rusьskymi pismeny“.
                  Tím se nemyslí památky slovanských Rusů, u nichž
                  tehdy ještě nelze předpokládat existenci slovanských
                  rukopisů. Zpráva ŽK se vykládá dvojím způsobem: buď že
                  šlo o texty Góthů-Rósů (Varjagů), kteří obývali
                  tyto kraje kolem Černého moře a na Krymu, tedy o gótský
                  překlad Wulfilův, nebo že je zde přepsání rus –
                  místo původního sur-(syr-) a že jde o texty
                  a překlady syrské.
                  Tento druhý výklad, který je nejpravděpodobnější,
                  navrhl A. Vaillant již 1935 (RÉS 1935, 75) a obšírně
                  jej odůvodnil R. Jakobson, St. Constantin et la langue
                  syriaque (Anuaire de l’Institut de Philologie et d’Histoire
                  Orientales et Slaves, t. 7, New York, 1939-1944, 18-186).
                  K tomu srov. D. Gerhardt, Goten, Slaven oder Syrer
                  im alten Cherson? (Beiträge zur Namenforschung 1953, 78-88) a Grivec
                  (Fontes, 184), který pokládá rovněž syrskou verzi za
                  pravděpodobnou. |  
                | 4 – | ...jak je psáno v jeho
                  „Nalezení“: Konstantin-Cyril sepsal řecky zprávu o nalezení
                  ostatků sv. Klimenta Římského, ale ze skromnosti zatajil,
                  že to byl on, který je nalezl. Římský bibliotekář
                  Anastasius ji přeložil do latiny pro velletrijského biskupa
                  Gaudericha, chystajícího spis o sv. Klimentu, jehož
                  sepsáním pověřil jáhna Jana. Spis ten je tzv. Vita cum
                  translatione S. Clementis neboli legenda Italská.
                  Zachoval se také list Anastasiův biskupu Gauderichovi, týkající
                  se nalezení ostatků svatoklimentských Konstantinem, důležitý
                  dějinný pramen pro tento úsek dějin cyrilometodějských,
                  otištěný poprvé J. Friedrichem v Mnichově 1892,
                  potom v Mon. Germ. Hist. Epp. VII, 1, 436-438;
                  Pastrnek, Dějiny 246-249; Grivec, Fontes 64-66. Grivec také
                  ve svých Fontes (59-64) vydal legendu Italskou podle rukopisu
                  pražské metropolitní kapituly (č. XXIII, fol.
                  147-150), na nějž upozornili nedávno P. Devos a P. Meyvaert
                  (viz v seznamu literatury). Text pražského kapitulního
                  rukopisu je na některých místech zachovalejší a správnější
                  než dosud známý vatikánský text, vydaný v Acta
                  Sanctorum (Martii t. II, Antverpiae 1668, 19-21). Tohoto
                  vatikánského textu se týká studie M. Tadina: La Légende
                  intitulée Translatio corporis s. Clementis (Paříž
                  1955). Nejvěrněji se obráží prvotní spis Konstantinův o nalezení
                  ostatků Klimentových v staroslověnském jeho překladě,
                  který má nadpis: Slovo na prenesenie moštem preslavnago
                  Klimenta, nebo také jinak takzvaná legenda Chersonská.
                  Kritické vydání slovanského textu s latinským překladem
                  a obsáhlým komentářem jsem podal v AAV XIX,
                  1948, 38-80. Její český překlad je pojat do tohoto našeho
                  souboru velkomoravských literárních památek. Sám fakt přenesení
                  nepodléhá žádným pochybnostem, ale o tom, zda
                  nalezené ostatky byly skutečně relikviemi sv. Klimenta, římského
                  papeže, panují mezi církevními historiky různé názory.
                  Většina z nich je toho mínění, že to nebyly ostatky
                  papeže Klimenta, nýbrž nějakého jiného mučedníka toho
                  jména (srov. Dvorník, Les légendes 190-196; Grivec, Fontes
                  184 p. 6). Přenesením ostatků sv. Klimenta do Říma
                  chtěli slovanští apoštolé zdůraznit ideu ekumenické
                  jednoty církve. |  
                | 5 – | ...přepadli
            jej Uhři: Uhři-Maďaři se tehdy skutečně zdržovali poblíž
                  Krymu na stepích mezi Dněprem a Donem. Autor ŽK
                  prozrazuje touto zmínkou o Uhřích dobrou znalost
                  etnografických poměrů na Krymu v době chazarské mise
                  Konstantinovy. Brzy potom pod náporem Pečeněhů hnuli se Uhři-Maďaři
                  směrem na západ. Srov. Šestakov o. c. 50. |  |  
          | Josef Vašica (1966). Život sv. Konstantina-Cyrila (869):kap. I •
II • III •
IV • V •
VI • VII •
VIII • IX •
X • XI •
XII • XIII •
XIV • XV •
XVI • XVII •
XVIII
 Život sv. Metoděje (886):kap. I •
II • III •
IV • V •
VI • VII •
VIII • IX •
X • XI •
XII • XIII •
XIV • XV •
XVI • XVII
 
 Literatura:• Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské 863-885.
            LD, Praha 1966.
 •
            
            Lubomír E. Havlík:
            Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992.
 •
            
            Jaroslav Kolár (ed.): Středověké legendy o českých světcích.
            NLN, Praha 1998.
 •
            
            Vladimír Vavřínek: Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem.
            Velká Morava mezi Východem a Západem, Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké
            konference, Uherské Hradiště, Staré Město 28.9.-1.10.1999, ed.
            Luděk Galuška, Pavel Kouřil, Zdeněk Měřínský,
            AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 413-419.
 |  
 
      aktuality 
      • zajímavosti 
      • kontakt 
      • naše cíle 
      • ohlasy  
      • sponzoři 
      • archiv
      mýty a pověsti  
      • legendy 
      • kroniky
      • dokumenty
      • jiné texty
 lokality 
      • archeologie   
      • hroby   
      • antropologie 
      • historie   
      • otázky
 jazyk  
      • písmo 
      • písemnictví 
      •  víra   
      • symbolika 
      •  artefakty 
      • vlivy
 mapky   
      • plánky 
      • tabulky 
      • rodokmeny 
      • osobnosti
 úvahy 
      • komentáře  
      • odkazy 
      • časová osa 
      • rejstřík  
      • obsah
 |