|   
            [Pokračování ...]Potom Agaréni, zvaní Saracéni,1
            podnítili rouhání proti jedinému božství svaté Trojice a
            pravili: „Kterak vy křesťané, přestože se domníváte že
            jest jeden Bůh, rozdělujete
            jej na tři, když tvrdíte že jest Otec i Syn
            i Duch? Můžete-li to jasně vyložit, tedy pošlete
            muže, který dovede o tom promluvit a naše námitky vyvrátit“.
            Filozofu bylo tehdy čtyřiadvacet let. Císař
            svolal poradní sbor, pozval ho a řekl mu: „Slyšíš,
            filozofe, co mluví nečistí Agaréni proti vaší víře? Nuže,
            jsi sluhou svaté Trojice a jejím učedníkem, jdi a postav se
            jim na odpor, a Bůh, dovršitel každé věci, v Trojici
            velebný Otec, Syn a Duch svatý, dej tvým slovům milost a sílu
            a učiň tě druhým novým Davidem, jenž zvítězil třemi
            kaménky nad Goliášem, a přiveď tě nazpět k nám,
            uznaného za hodna království nebeského“.2 
 Když to
            vyslechl, řekl: „Rád tam půjdu pro víru křesťanskou. Vždyť
            co je mi na tomto světě sladšího, než pro svatou Trojici být
            živ a umřít?“ Přidělili mu tedy tajemníka Georgia
            a poslali je tam.
 Když tam dospěli, spatřili podivné a ošklivé
            věci od nich tam zhotovené, které vytvořili na potupu a posměch
            všem křesťanům žijícím na onom místě a nemálo je tím
            sužovali. Byly tam totiž namalovány zvenčí na dveřích všech
            křesťanů obrazy ďáblů, jimiž je chtěli ohromit a pohanět.3 
            I otázali se filozofa: „Můžeš poznat, filozofe, co je
            to za znamení?“ On řekl: „Vidím podoby démonů a mám
            za to, že tu uvnitř žijí křesťané, oni nemohou s nikým
            žít a utíkají pryč od nich, a kde toho znamení zvenčí
            není, tam jsou s nimi uvnitř“.
 Při obědě seděli Agaréni, moudří a vzdělaní
            muži, zběhlí v geometrii a astronomii i v ostatních
            vědách, a zkoušeli ho a kladli mu otázky. Pravili: „Vidíš,
            filozofe, ten úžasný div, jak boží prorok Mohamed,
            který nám od Boha přinesl blahou zvěst, obrátil množství
            lidu? A my všichni se držíme jeho zákona a v ničem ho
            nepřestupujeme, ale vy křesťané, kteří se držíte zákona vašeho
            proroka Krista, tak se chováte
            a děláte, jak se komu z vás zlíbí, ten tak, onen onak“.
            Na to filozof odpověděl: „Náš Bůh je jako hlubina mořská.
            Prorok dí o něm: Rod jeho kdo vypoví?4  Neboť život jeho
            bude vzat ze země. Proto se mnozí pouštějí na tuto hlubinu, aby
            jej hledali. Silní duchem ji přeplavou
            s jeho pomocí a vracejí se s bohatou kořistí, ale
            slabí, ježto se pokoušejí přeplout
            v shnilých lodičkách, jedni se potápějí a druzí stěží
            sotva dechu popadají zmítáni chorobnou netečností. Vaše moře
            je úzké a pohodlné, každý je může přeskočit, malý i velký,
            nevymyká se z lidského obyčeje, ale jen co může každý dělat.
            A pak nic vám nezakázal.
            Když nespoutal váš hněv a chtíč, do jaké propasti vás
            uvrhne! Rozumný ať uváží.  Ne tak Kristus. Ten zvedá, co je těžké,
            zdola nahoru, vírou a Božím působením učí člověka. Jakožto
            tvůrce veškerenstva stvořil člověka
            uprostřed mezi anděly a zvířaty, řečí a rozumem
            jej odlišil od zvířete, hněvem pak a chtíčem od andělů,
            a které stránce se kdo blíží, tou se stává více účasten
            bytostí buď vyšších, nebo nižších“.5
 I tázali se ho dále: „Když je Bůh jeden, proč
            jej slavíte ve třech? Pověz, víš-li. Nazýváte jej otcem i synem
            i duchem. Když takto mluvíte, dejte mu tedy i ženu, ať
            se z toho naplodí mnoho bohů“. Na to filozof odpověděl:
            „Nerouhejte se tak bezbožně, neboť my jsme se dobře naučili
            od proroků a otců a učitelů slavit Trojici: Otce,
            Slovo i Ducha, tři osoby v jedné bytosti. Slovo pak se
            vtělilo v Panně a narodilo se pro naši spásu, jak i váš
            prorok Mohamed svědčí, když takto píše: Poslali jsme ducha svého
            k panně s přáním, aby porodila. Odtud já vám podávám
            důkaz o Trojici“.
 Poraženi těmito slovy, obrátili se k jiným věcem
            a pravili: „Tak jest, hosti, jak pravíš. Je-li však
            Kristus váš Bůh, proč nečiníte, jak přikazuje? Neboť v evangeliích
            je psáno: Modlete se za nepřátele a dobře čiňte těm, kdo
            vás nenávidí a pronásledují, a nastavte tvář těm,
            kdo vás bijí.6  Vy však ne tak, ale ostříte zbraň na ty, kdo vám
            tak činí“.  Filozof na to odpověděl: „Jsou-li v zákoně
            dvě přikázání, o kom platí, že splnil
            zákon, ten, kdo zachovává jedno přikázání, či ten, kdo obě?“
            Oni odpověděli: „Ten, kdo obě“. Filozof na to: „Bůh
            řekl: Modlete se za ty, kdo vás tupí. A dále řekl: Větší
            lásku než tuto nemůže nikdo projevit v tomto životě, než
            aby položil život za své přátele.
            A my to činíme za přátele, aby se zajetím těla nebyla též
            jejich duše zajata“.7 Opět řekli: „Kristus dal daň za
            sebe i za jiné, proč vy se neřídíte jeho skutky? A když
            se tomu sami bráníte, proč aspoň za své bratry a přátele
            nedáváte daň takovému velkému a mocnému národu izmailskému?
            Žádáme toho málo, jen po jednom zlatníku, a co svět světem
            bude, zachováme spolu mír jako nikdo jiný“. Filozof se jich
            otázal: „Jestliže někdo následuje svého učitele a chce
            kráčet v jeho šlépějích a někdo jiný se s ním
            potká a odvrací jej od toho, je to jeho přítel, či nepřítel?“
            Oni odpověděli: „Nepřítel“. Filozof se tázal dále: „Když
            Kristus dával daň, jaké bylo tehdy království, izmailské, či
            římské?“ Odpověděli: „Samozřejmě římské“.
            „Proto se nesluší“, pravil on, „nám to vyčítat,
            neboť všichni dáváme daň Římanům“.
 Potom mu kladli i mnohé jiné otázky a zkoušeli
            ho ze všech věd, které sami znali, ale on jim vše vysvětlil. A když
            i v tom je překonal, pravili mu: „Jak to všechno víš?“
            Filozof jim odvětil: „Nějaký muž nabral z moře vody a nosil
            ji v měšci a chlubil se před cizinci: Vidíte vodu,
            jakou nemá nikdo mimo mne? Namanul se však k tomu jeden muž
            pomořan a pravil mu: Cožpak ses zbláznil, že se chválíš
            jen smrdutým měšcem? A my toho máme celé moře. Tak děláte
            i vy. Vždyť  od nás vzešla všechna umění“.8
 Poté aby vzbudili jeho úžas, ukázali mu nesázenou
            zahradu, jež občas vyrůstá ze země, a když jim vysvětlil,
            jak se to děje, ukázali mu zas všecko bohatství, paláce zdobené
            zlatem a stříbrem i drahokamy a perlami, a pravili:
            „Viz, filozofe, tento divuplný zázrak. Veliká je síla a mnohé
            je bohatství Amerumna, vladaře saracénského“.9 On však jim
            řekl: „To není žádný div. Bohu však sláva a dík,
            který to vše stvořil a dal lidem na útěchu, neboť jeho to
            jest a ne jiného“.
 Naposled obrátili se ke své zlobě a dali
            mu pít jed.10 Ale milosrdný Bůh, který řekl: „I kdybyste
            něco smrtonosného vypili, neuškodí vám“, ochránil jej a přivedl
            zdravého nazpět do jeho země.
 [Pokračování ...]
 Život
 sv. 
            Konstantina-Cyrila (kap. VI). 
 Poznámky: | 
        
          | 
              
                | 1  – | Řekové nazývali všechny
            mohamedány Agarény, odvozovali totiž původ Arabů od Izmaela,
            syna Abrahámova z Agary (Hagary). Jiný středověký název
            pro Araby a vůbec pro vyznavače islámu byl Saracéni, nejasného
            původu. Od počátku 7. století, kdy islám
            byl Mohamedem uveden v život, ztratila byzantská říše v boji
            s ním rozsáhlá území a v polovici 9. století
            za císařovny Theodory postupovali Arabové hlavně na Sicílii.
            Kromě toho ohrožovali také vyznavači islámu svou
            útočnou polemikou, namířenou hlavně proti učení o sv.
            Trojici, samé základy křesťanské víry. Proto vznikla
            proti nim hojná literatura apologetická
            v jazyce řeckém i arabském, poněvadž šlo především o křesťany
            pod panstvím arabských kalifů. Konávaly se též veřejné
            disputace na obhájení křesťanské víry. Takoví
            apologeté křesťanství byli i mezi Araby, jako proslulý žák
            sv. Jana z Damašku, Theodor Abú
            Quarra  (Abucara) za kalifa Mamúna (813-833). Disputace
            Konstantinova, jak ji podává ŽK v 6. kap., má ráz spíše populární a vyznačuje se jistou samostatností proti běžným polemikám
            byzantským. Jinak však je věrným ohlasem soudobých
            hádek o víru, o nichž vyprávějí i jiné legendy té doby. |  
                | 2 – | Davidovy tři
            kaménky značí sv. Trojici. Myšlenka tato je převzata
            ze sv. Otců (srovnej Řehoře Naz. Patrol. Gr. 35, 704), vyskytuje se též
                   ve Chvalořeči
            o sv. Cyr. a Met., nemá však základu v Písmě, kde se mluví
                  o pěti kaméncích Davidových (1 Král. 17, 40). |  
                | 3 – | Nepraví se, kam dospěli. Ale
            třebaže toto poselství, jež podle ŽK mělo oficiální ráz,
            není jinde historicky dosvědčeno, zapadá do rámce tehdejších
            dějin a nelze o něm pochybovat. Bylo vypraveno z Cařihradu
                  nejspíše roku 851. Cílem jeho bylo sídlo kalifovo,
            po roce 836 byla to Sámarrá
            (do roku 892), ležící na Tigridu severně od Bagdadu. Kalifem byl tehdy Mutawakkil
            (847-861), který obnovil v letech 849-850 proti neislamitům, zvláště
            proti křesťanům, stará nařízení, mezi nimi
            i ta, o nichž se zmiňuje ŽK, o obrazech ďábla
            na domech křesťanů. |  
                | 4 – | Iz
                  53, 8. |  
                | 5 – | Alkoran, sura 19, 17.
                  Srovnej Konstantinův Proglas
            (46). |  
                | 6 – | L 6, 27n; Mt 5, 44. |  
                | 7 – | L 6, 28; J 15, 13. |  
                | 8 – | Pozdější kalifové se zřekli
            puritánské prostoty prvních nástupců Mohamedových a pěstili
            ve svých pohádkově krásných sídlech umění a vědy po způsobu
            řeckém, učili se řecké filosofii, matematice, přírodovědě a lékařství, řídili se řeckými vzory i ve
            stavitelství, vojenství a námořnictví. Řekové si byli vědomi
            své kulturní převahy a jejich smýšlení dobře vystihují uvedená
            slova Konstantinova. |  
                | 9 – | Řecký titul Amerumnés značí
            kalifa, nikoli snad jen emira. Byl jím tehdy, jak již shora řečeno,
            Mutawakkil. |  
                | 10 – | Pokus otrávit Konstantina svědčí
            o tom, že poselství nemělo příznivého výsledku. Jak víme
            odjinud, propukla znovu válka Arabů proti Řekům v letech
            851-853. |  |