|  
 
 
   ŽIVOT
      SV. METODĚJE 
        
          | XI |  
          |   
            [Pokračování ...].Byl u něho také dar prorocký,
            neboť mnohé z jeho předpovědí se splnily. Uvedeme z nich jednu
            nebo dvě. Jeden velmi mocný kníže
            pohanský sídlící na Visle1
            tupil křesťany a činil jim násilí. Metoděj mu vzkázal po
            poslech: „Dobré ti bude, synu, dáš-li se pokřtít dobrovolně
            v své zemi, abys nemusel být pokřtěn násilně jako zajatec v cizí
            zemi. Pak si vzpomeň na mne“. To se i stalo.2
 Jindy zase bojoval Svatopluk s pohany a neměl žádný
            úspěch, ale otálel, tu Metoděj, ježto se blížila mše svatého
            Petra3 čili služba, poslal mu tento vzkaz: „Jestliže mi slíbíš,
            že strávíš svátek Petrův se svými vojíny u mne, důvěřuji
            v Boha, že ti je vbrzku vydá“. Což se i stalo.
 Jeden člen knížecí družiny, velký boháč a rádce,
            oženil se s matkou svého křtěnce4 a Metoděj, ač jim mnoho
            domlouval, je poučoval a utěšoval, nemohl toho docílit, aby se
            rozešli. Neboť jiní, vydávajíce se za sluhy Boží, potají je
            kazili a lichotili jim pro majetek, až je konečně vyloučili
            z církve. I řekl Metoděj: „Přijde čas, kdy tito pochlebníci
            vám nebudou moci přispět, ale kdy si vzpomenete na má slova, jenže
            se pak nedá nic dělat“. Tu znenadání, když je Bůh opustil,
            na oba padla pohroma a nenašlo se místo jejich, ale jako když vítr
            prach zvíří a rozvěje. A mnoho jiných případů těmto podobných,
            které zjevně vykládal v podobenstvích.5
 [Pokračování ...].
 Život sv. Metoděje
            (kap. XI). 
 Poznámky: |  
          | 
              
                | 1  – | ...kníže
            pohanský sídlící na Visle: Byl pravděpodobně později
            podroben Svatoplukem a pokřtěn Metodějem. Kraj, kde tento kníže
            Vislanů vládl, bylo nepochybně Krakovsko (Malopolsko), které patřilo
            k staré Moravě a diecézi Metodějově. Zpráva tato je
            prvním údajem o pronikání křesťanství do krajů polských.
            Křesťanské Krakovsko tíhlo pak více k Moravě a později
            k Čechám a bylo až na konci 10. století za knížete
            Měška I. připojeno k polskému státu, který ve starších
            dobách měl své středisko v Hnězdně a jehož politický
            zájem byl obrácen více k severu a do krajů pobaltských.
            Na základě této zprávy ŽM o pokřtění vislanského knížete
            Metodějem nelze ovšem činit žádné závěry o šíření
            slovanské liturgie na území nad Vislou v tzv. Malopolsku
            (srov. T. Lehr-Spławiński, Rozprawy i szkice z dziejów
            kultury Słowian, Varšava 1954, 183-4). |  
                | 2 – | Metodějův životopisec se tu
            zmiňuje o pokřtění jakéhosi vislanského knížete, ale o křtu
            „českého“ knížete Bořivoje Metodějem nic neví. Je to
            pochopitelné, protože Bořivoj, syn moravského
            vládce Rostislava, byl pokřtěn hned v raném věku (před rokem
                  853), jak se slušelo a jak
            bylo mezi moravskými knížaty a velmoži zvykem. Kristiánova
                  historka o jeho křtu až v dospělém věku (Kristián,
            kap. 2) je proto kompletně vymyšlená (P. Šimík 2006, s. 359-363).
                  K tomu srovnej tab. 3: „Bořivojův
                  křest“ a otázky: „Mohl být Bořivoj
            synem Rostislava?“
                  a „Mohl být Bořivoj, zřejmě
            vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
                  (pozn. PŠ). |  
                | 3 – | ...mše
                  svatého Petra: Domnívám se, že se tím chce označit
                  ne latinská mše na svátek sv. Petra, nýbrž slovanská mše
                  západního obřadu, jakou zavedli slovanští apoštolové na
                  Moravě, a která byla schválena v Římě.
                  Podkladem jejím nebyla římská mše latinská, ale její řecký
                  překlad, který vznikl někdy v 1. polovině 9. století
                  v Illyriku a byl nazýván liturgií sv. Petra. Později
                  byl k tomuto prvotnímu útvaru přidán jakýsi byzantský
                  rámec tím, že hlavně první a poslední část mešní
                  liturgie, před kánonem a po něm, byla přizpůsobena
                  mešnímu obřadu byzantskému. Jazykový rozbor nejstaršího
                  typu mešního kánonu, zachovaného v charvátských
                  hlaholských misálech, dokázal nepochybně, že jeho překlad
                  byl pořízen z řecké liturgie Petrovy, nikoli z latinské
                  mše římské. Tento charvátský text má všechny znaky
                  jazyka cyrilometodějského, proto můžeme i tyto stopy
                  liturgie Petrovy v něm zachované pokládat za pozůstatek
                  prvotního znění kánonu a důkaz jeho petrovské
                  formy. Zmínka o mši sv. Petra v ŽM je významná
                  také jako svědectví o praktickém užívání této
                  liturgie, o němž byly vysloveny pochybnosti, jako by to
                  byl jen produkt konfesní polemiky. Na zajímavý fakt, že o existenci
                  slovanské liturgie Petrovy věděl Kozma „prezbyter“,
                  bulharský spisovatel z 2. poloviny 10. století,
                  a myslil, že jí užívají katolíci, pravděpodobně
                  slovanští („juže i nyně Rimljane drъžatь“),
                  poukázal Dm. Čiževskij (Slovo 2, Zagreb 1953, 37-41). – V tomto
                  pozvání Svatopluka s jeho vojíny (sъ 
                  
                  voi svoimi), k účasti na mši sv. Petra, aby strávil
                  svátek Petrův „u něho“ („u mene“),
                  tj. aby byl ten den se svou vojenskou družinou jeho hostem,
                  jeví se Metoděj, tento někdejší „kníže slovanský“
                  v byzantské říši, jako rovnocenný partner moravského
                  panovníka. |  
                | 4 – | ...oženil
                  se s matkou svého křtěnce: Slovansky to zní: oženi
                  sę kupetroju svojeju rekъše
                  jatrъvьju.
                  Jde tu o zakázaný sňatek pro překážku duchovního příbuzenství
                  2. stupně mezi kmotrem a ovdovělou matkou křtěnce
                  (inter patrium et matrem baptizati). Zákaz ten byl vyhlášen
                  na Trullském sněmu roku 692 (kánon 53) a na římských
                  sněmech 721 a 743. Byl pojat též do byzantské Eklogy
                  (XVII. 25) a z ní do Zakona sudného ljudem (stať
                  7). Je o něm také zmínka v adhortaci
                  Metodějově k soudcům-knížatům. Kdežto první
                  dvě památky mají stejný termín kupetra pro označení
                  matky křtěnce, který ve většině rukopisů Zakona sudného
                  je zkomolen, adhortace má místo toho rovněž starobylý výraz
                  kъmotra.
                  Spor o platnost tohoto sňatku mezi Metodějem a latinskými
                  kněžími mohl vzniknout i tím, že na západě, např.
                  na britském území v 8. století, tato překážka
                  nebyla známá, jak vysvítá z projevů sv. Bonifáce.
                  Proto asi na Moravě v době předcyrilometodějské kněží
                  iroskotští mohli mít v té věci odchylný názor.
                  Dodatek rekъše
                  jatrъvьju
                  ( = tj. švagrovou) je asi pozdější glosa vzniklá
                  z textové koruptely. Je ovšem možné, že někdo byl
                  kmotrem dítěte své švagrové. Pak by šlo o dvojí
                  překážku, švagrovství (affinitatis) a duchovního příbuzenství
                  2. stupně, a případ by byl tím pohoršlivější. |  
                | 5 – | Ž
                  1, 4; 36, 36; Oz 13, 3. Příklad jiného takového
            podobenství jsme mohli zaznamenat již v VII.
                  kap. ŽM, v níž Konstantin přirovnává sebe a bratra k býčímu souspřeží, jež táhne jednu brázdu, potažmo
            ke dvojici oráčů. Objasnění významu této symboliky
            najdete na stránce „Býk –
                  dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“ (pozn. PŠ).
 |  |  
          | Josef Vašica (1966). Život sv. Konstantina-Cyrila (869):kap. I •
II • III •
IV • V •
VI • VII •
VIII • IX •
X • XI •
XII • XIII •
XIV • XV •
XVI • XVII •
XVIII
 Život sv. Metoděje (886):kap. I •
II • III •
IV • V •
VI • VII •
VIII • IX •
X • XI •
XII • XIII •
XIV • XV •
XVI • XVII
 Srovnání:„Rodokmen Mojmírovců“
            dle současného stavu poznání.
 „Bořivoj – Svatoplukův místodržící
            v Čechách“.
 „Kníže Bořivoj v písemných
            pramenech a problematika jeho hrobu“.
 Mapka: „Územní vývoj Velké
            Moravy za Rostislava a Svatopluka“.
 Symbolika: „Mor – nákaza
            (epidemie), anebo symbol pohanství?“
 Symbolika: „Býk – dobytče,
            nebo apoštol, kazatel evangelia?“
 Symbolika: „Tažné zvíře“.
 Tabulka   3: „Pokusy
            historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu
            podle Kristiánovy smyšlené historky“.
 Otázka: „Proč se Bořivojovi upírá
            založení hradu Praha?“
 Otázka: „Mohl být Bořivoj
            synem Rostislava?“
 Otázka: „Mohl být Bořivoj,
            vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“
 Otázka: „Není Bořivojův křest
            Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj,
            2. Ludmila, 3. Strojmír.
 Otázka: „Co chtěl říci Kristián,
            když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: „Staneš se
            pánem pánů svých!«?“
 Otázka: „Proč bavorská recenze
            legendy Crescente vynechala Bořivoje?“
 Otázka: „Mohl
            Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“
 Úvaha: „Vznik a původ přemyslovské
            pověsti“.
 
 Literatura:• Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské 863-885.
            LD, Praha 1966.
 •
            
            Lubomír E. Havlík:
            Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992, s. 162.
 •
            
            Jaroslav Kolár (ed.): Středověké legendy o českých světcích.
            NLN, Praha 1998.
 •
            
            Petr Šimík: Pocházel kníže Bořivoj, zakladatel Pražského
            hradu, z Moravy? Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 2002-2005.
            MNK, Brno 2006, s. 329-407, bar. příl. s. 38-42.
 |  
 
      aktuality 
      • zajímavosti 
      • kontakt 
      • naše cíle 
      • ohlasy  
      • sponzoři 
      • archiv
      mýty a pověsti  
      • legendy 
      • kroniky
      • dokumenty
      • jiné texty
 lokality 
      • archeologie   
      • hroby   
      • antropologie 
      • historie   
      • otázky
 jazyk  
      • písmo 
      • písemnictví 
      •  víra   
      • symbolika 
      •  artefakty 
      • vlivy
 mapky   
      • plánky 
      • tabulky 
      • rodokmeny 
      • osobnosti
 úvahy 
      • komentáře  
      • odkazy 
      • časová osa 
      • rejstřík  
      • obsah
 |