XII

   [Pokračování ...].
   Když došli do bezvodé pustiny, nemohli vydržet žízní. Nalezli sice vodu ve slatině, ale nebyla k pití, neboť byla jako žluč. Všichni se rozešli hledat vodu. Tu řekl filozof bratru Metoději: „Už nesnesu té žízně, naber této vody. Jistěže ten, jenž kdysi změnil Izraelitům hořkou vodu v sladkou,¹ učiní to i nám na útěchu“. Když ji nabrali, shledali, že je sladká a jako medová a studená. Napili se a slavili Boha, který činí takové věci svým služebníkům.
   V Chersoně večeřel filozof s arcibiskupem² a přitom mu pravil: „Pomodli se, otče, za mě, jak by se otec za mě pomodlil“. Když se ho někteří soukromě otázali, proč to udělal, odpověděl filozof: „Zítra jistotně od nás odejde k Pánu a opustí nás“. To se i stalo, a co řekl, se splnilo.
   V národě fulském³ nacházel se veliký dub, pod nímž Fulští konávali své oběti. Nazývali jej jménem »alexandr«⁴ a nedovolovali ženskému pohlaví ani k němu, ani k jeho obětem se přiblížit. Když to filozof uslyšel, nelenil a vypravil se k nim, postavil se uprostřed nich a řekl jim: „Heléni propadli věčným mukám za to, že se klaněli jako bohu nebi a zemi, stvoření tak dobrému a velikému, jakpak chcete uniknout věčnému ohni vy, kteří se klaníte stromu, věci tak nicotné, určené pro oheň?“ Oni odpověděli: „My jsme to nezačali dělat teprve od nynějška, ale přejali jsme to po otcích. Tím se nám splňují všecky naše prosby, hlavně že mnoho pršívá. A jak my to učiníme, co se neodvážil učinit nikdo z našich? Neboť opováží-li se to kdo učinit, tu zří smrt a deště již neuvidíme do skonání“. Odpověděl jim filozof: „Bůh mluví o vás v Písmě, a proč vy se ho zříkáte? Vždyť Izajáš volá od tváře Hospodinovy: Já přijdu shromáždit všechna plemena a všechny národy, a přijdou a spatří mou slávu a zanechám na nich znamení a pošlu z nich ty, kteří byli spaseni, k národům do Tharsu a do Fulska⁵ a Ludska a Mosochu, do Thubalska, do Hellady a na daleké ostrovy, kde neslyšeli mého jména, a budou zvěstovat mou slávu v národech,⁶ praví Pán všemohoucí. A dále: Hle, já pošlu rybáře a lovce mnohé a z chlumů a ze skal kamenných uloví vás. Poznejte, bratři, Boha, který vás stvořil. Hle, evangelium nového zákona Božího, v němž jste byli pokřtěni“.⁷ Takto je přemluvil sladkými slovy a rozkázal jim, aby strom vyťali a spálili. Stařešina se poklonil a šel a políbil evangelium, a podobně i ostatní. Potom přijali od filozofa bílé svíce a šli ke stromu zpívajíce. Filozof vzal sekeru a udeřil třiatřicetkrát a kázal všem, aby sekali a vykořenili jej a spálili. V tu noc pak ihned byl od Boha seslán déšť. I poděkovali Bohu s velikou radostí a Bůh se z toho velmi těšil.
   [Pokračování ...].

Život sv. Konstantina-Cyrila (kap. XII).

Poznámky:

Josef Vašica (1966).

Život sv. Konstantina-Cyrila (869):
kap. I • II • III • IV • V • VI • VII • VIII • IX • X • XI • XII • XIII • XIV • XV • XVI • XVII • XVIII

Život sv. Metoděje (886):
kap. I • II • III • IV • V • VI • VII • VIII • IX • X • XI • XII • XIII • XIV • XV • XVI • XVII

Literatura:
• Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské 863-885. LD, Praha 1966.
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992.
• Jaroslav Kolár (ed.): Středověké legendy o českých světcích. NLN, Praha 1998.
• Vladimír Vavřínek: Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem. Velká Morava mezi Východem a Západem, Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Uherské Hradiště, Staré Město 28.9.-1.10.1999, ed. Luděk Galuška, Pavel Kouřil, Zdeněk Měřínský, AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 413-419.