|  
 
 
   ŽIVOT
      SV. KONSTANTINA-CYRILA 
        
          | XVI |  
          |   
            [Pokračování ...].Za jeho pobytu v Benátkách1 
            shromáždili se proti němu  biskupové, kněží a mniši jako
            havrani na sokola a vytasili se s trojjazyčným kacířstvím,2 
            když řekli: „Člověče, pověz nám, jak to, žes ty nyní
            Slovanům pořídil knihy a učíš jim, předtím však  nikdo jiný
            jich nevynalezl, ani apoštol, ani římský papež, ani  Řehoř
            Veliký (Theolog),3 
 ani Jeroným, ani Augustin? My známe jen tři
            jazyky, kterými lze Boha v knihách slavit: hebrejský,
            řecký a latinský“. 
            Filozof jim odpověděl: „Zdaž nepadá déšť od Boha na všechny
            stejně? Nebo slunce také nesvítí na všechny? Nedýcháme na
            vzduchu všichni stejně? Jak se tedy vy nestydíte připomínat jen
            tři jazyky a chcete, aby všechny ostatní jazyky a národy
            byly slepé a hluché? Povězte mi, pokládáte Boha za bezmocného,
            jako by to nemohl dát, či za závistivého, jako by nechtěl? My
            přece známe mnoho národů, kteří mají své knihy a vzdávají
            Bohu slávu každý svým jazykem. Jsou, to jak známo, tito: Arméni,
            Peršané, Abasgové, Ibeři, Sugdové, Góti, Avaři, Tursi, Chazaři,
            Egypťané, Arabové, Syřané a mnozí jiní“.4
 Nechcete-li však tomu rozumět,
            poznejte aspoň, jak o tom soudí  Písmo. Vždyť David volá:5 Pějte
            Hospodinu všecky země, pějte Hospodinu píseň novou. A opět: Jásejte
            Hospodinu všecky země, pějte a veselte se a plesejte. A opět: Všechna
            země ať se pokloní a pěje ti, ať pěje jménu tvému, Nejvyšší.
            A opět: Chvalte Boha, všechny národy, vychvalujte jej, všichni
            lidé, a vše, co dýchá, ať chválí Hospodina. 
            V evangeliu pak dí:6 Kdožkoli ho přijali, dal jim možnost stát
            se dítkami Božími.  A v témž evangeliu opět dí:7 Neprosím
            toliko za ně, ale i za ty, kdo pro jejich slovo ve mne uvěří,
            aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě.
             Matouš
            pak dí:8 Dána je mi všeliká moc na nebi i na zemi, jděte tedy a učte
            všechny národy  a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat vše, cožkoli jsem vám přikázal.
            A hle, já jsem s vámi po všecky dny do skončení věku, amen. A Marek opět:9 Jděte do celého světa, kažte evangelium všemu stvoření,
            kdo uvěří a bude pokřtěn, bude spasen, kdo neuvěří, bude
            odsouzen. Těm pak, co uvěří, dostane se těchto znamení: mým
            jménem běsy vyženou, novými jazyky
            budou mluvit.  Praví také i k vám, učitelům zákona:10 
            Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci, že zavíráte království
            Boží před lidmi, neboť sami nevcházíte a těm, kdo chtějí
            vejít, nedovolujete.  A jinde:11 Běda vám, zákoníci, že jste
            vzali klíč poznání a sami jste nevešli a těm, kdo chtěli vejít,
            jste zabránili.
 Korinťanům pak pravil Pavel:12 „Přeji
            si, abyste všichni mluvili jazyky, raději však abyste
            prorokovali, neboť větší je ten, kdo prorokuje, než ten, kdo
            mluví jazyky, leda by snad i vykládal, aby si církev vzala poučení.
            Nyní však, bratři, přijdu-li k vám a budu mluvit jazyky, co vám
            to prospěje, nebudu-li vám mluvit ve zjevení nebo poznání, v proroctví nebo nauce? Přece i věci neživé, které vydávají
            zvuk, buď flétna, nebo citera, nevydají-li různost zvuků,
            jakpak se pozná, co se píská nebo hraje? A vydá-li polnice hlas
            nejistý, kdo se bude hotovit k boji? Tak i vy, nevydáte-li jazykem
            srozumitelné slovo, jak se porozumí tomu, co mluvíte? Budete
            mluvit jen do vzduchu. Na celém světě tuším je totiž tolik
            druhů řečí a žádná z nich není bez hlasu. Neznám-li smysl
            hlasu, budu cizincem mluvícímu a mluvící bude mně cizincem.
            Podobně i vy, jež horlíte o dary ducha, hleďte, abyste jimi oplývali
            ke vzdělání církve. Kdo tudíž mluví jazykem, ať se modlí,
            aby mohl i vykládat. Neboť modlím-li se jazykem, duch můj se
            modlí, ale rozum můj nemá z toho užitku. Co tedy s tím? Pomodlím
            se duchem, pomodlím se i rozumem. Zapěji duchem, zapěji i rozumem.
            Vždyť, budeš-li blahořečit duchem, jak řekne k tomuto tvému díkučinění
            ,amen‘ ten, kdo je v postavení nezasvěceného, když neví, co
            mluvíš? Ty sice dobře díky činíš, ale druhý není vzděláván.
            Děkuji svému Bohu, že mluvím jazyky víc než vy všickni, ale
            ve shromáždění chci raději říci pět slov svým rozumem,
            abych též jiné poučil, než tisíce slov jazykem. Bratři, nebuďte
            děti rozumem, ale co do zloby buďte jako nemluvňata, rozumem však
            buďte jako dospělí. V zákoně je psáno: Cizími jazyky a rty
            cizími promluvím k tomuto lidu, a ani tak mne neposlechnou, praví
            Hospodin. Proto jazyky nejsou znamením pro věřící, ale pro nevěřící,
            proroctví však je ne pro nevěřící, ale pro věřící. Vždyť,
            sejde-li se celá církev dohromady a všichni budou mluvit jazyky a vejde nezasvěcený nebo nevěřící, neřekne, že blázníte?
            Jestliže všichni prorokují a vejde některý nevěrec nebo nezasvěcenec,
            před všemi bude usvědčován, ode všech bude posuzován a tajnosti jeho srdce vyjdou najevo. I padne na tvář a bude se klanět
            Bohu a vyznávat, že vpravdě Bůh je ve vás. Oč tedy jde, bratři?
            Když se scházíte, každý má žalm, má nauku, má zjevení, má
            jazyk, má výklad: ať se vše děje ke vzdělání. Mluví-li kdo
            jazykem, tedy nejvýš po dvou nebo po třech a postupně, a jeden ať
            vykládá. Nebude-li tu vykladače, ať ve shromáždění mlčí,
            sobě však a Bohu ať si mluví. Proroci, mluvte dva i tři, ostatní
            pak vykládejte. Dostane-li se však zjevení jinému, jenž sedí,
            první ať mlčí. Neboť můžete všichni prorokovat jeden po druhém,
            aby se všichni poučili a všichni potěšili. A duchové proroků
            prorokům bývají poddáni, neboť Bůh není Bohem rozbroje, ale
            pokoje. Jako ve všech obcích světců ať vaše ženy ve shromážděních
            mlčí neb se jim nedovoluje mluvit, ale ať jsou poddány, jak i zákon
            praví. Chtějí-li se něčemu naučit, ať se ptají doma svých
            mužů, neboť je hanba pro ženu mluvit ve shromáždění. Či
            snad vyšlo slovo Boží od vás, nebo dospělo jen k vám samým?
            Domnívá-li se kdo, že je prorok nebo že má Ducha, ať pochopí,
            že co vám píšu, jsou příkazy Páně. A pakliže to nechápe, aťsi
            nechápe. Proto, bratři, horlete o prorokování a nebraňte
            mluvit jazyky.13 A všechno ať
            se děje způsobně a v pořádku“.  Opět pak dí: „A každý
            jazyk ať vyzná, že Ježíš Kristus jest Pánem k slávě Boha
            Otce.14 
 Amen“.
 Těmito a jinými, hojnějšími řečmi je zahanbil a nechal je tak a odešel.15
 [Pokračování ...].
 Život sv.
            Konstantina-Cyrila (kap. XVI). 
 Poznámky: |  
          | 
              
                | 1  – | Konstantinovu obranu slovanského jazyka
            pak Kristián (kap. 1)  
            o
            120 let později  
            přesunul v čase
            a místě – z Benátek do Říma, neboť Benátky byly tehdy
            byzantskou výspou.
            Kdo až dosud považoval Kristiánovy historky za „literaturu faktu“ bude asi zklamán,
            ale takových partií najdeme v jeho legendě hned několik. Např.
            mezi „nalezeného“ oráče Přemysla a jeho potomka Bořivoje
            vkládá neurčitý počet nikdy neexistujících pohanských knížat (viz Kristián,
            kap. 2). Bořivojův křest (asi 851) zase posunul asi o 20 let do
            doby mladší (871) a přimyslel si u něj přítomnost
            arcibiskupa Metoděje (viz Kristián,
            kap. 2), ačkoliv ten na Moravu přišel až v roce 863 a v roce
            871 byl již rok vězněn bavorskými biskupy (L. E. Havlík
            1992, s. 153). Viz také tab. 16: „Zdroj
            Kristiánovy a Kosmovy inspirace“. Ludmilinu
            výchovu   m l a d i č k é h o
              kněžice Václava (asi od roku 904) přesunul
            asi o 17 let až
            do doby po úmrtí jeho otce Vratislava (†921), kdy měl Václav již
              2 6   r o k ů
              (viz Kristián, kap. 3).
            Kněžnu Drahomíru, Vratislavovu druhou manželku, nazývá Václavovou
            rodičkou, ačkoli ta byla ve
            skutečnosti jeho macechou. Zavraždění
            knížete Václava klade do roku 929, přestože k němu došlo o 6 let
            později (viz Kristián, kap. 7). Václavovo
            tělo mělo být podle něj přeneseno z Boleslavi do Prahy tři
            roky po vraždě (viz Kristián, kap. 8),
            ve skutečnosti však až třicet let po ní (D. Třeštík
            2000, I., s. 11), ne-li ještě později
            (srov. Vavřincovu legendu),
            atd. (pozn. PŠ). |  
                | 2 – | ...s
                  trojjazyčným kacířstvím: V Benátkách pobývali Cyr. a Met.
                  někdy na podzim 867. Tehdy právě se stal v Cařihradě
                  krvavý státní převrat. V září (23.) se zmocnil trůnu
                  Basil Makedonec, jenž dal zavraždit Michala III. Benátky
                  byly hlavní západní přístav pro cestu do Cařihradu. Bylo
                  tam také mnoho Řeků. Smrt Michala III., který je
                  poslal na Moravu, uvolnila jejich svazky s Cařihradem do
                  té míry, že nyní nebylo vážných služebních důvodů,
                  aby se vrátili domů, kdyby byli na to vůbec pomýšleli.
                  Zajímavý je Grivcův poukaz na význam akvilejského
                  patriarchy pro jejich moravskou misii, neboť korutanští
                  Slované spadali do jeho kompetence. V ŽK a ŽM není
                  sice zmínky o tom, že by byli vešli s ním ve
                  styk, ale není to vyloučeno, neboť museli do Benátek přes
                  Akvileji. Srov. Grivec, Slovenski knez Kocelj o. c. 67. Tato kapitola je ukázkou Cyrilovy polemiky
                  proti trilingvismu. Podnět k ní, jak myslí
                  Grivec (Fontes 205, p. 1), nevyšel od latinských kněží,
                  nýbrž buď odtud, že Cyril se svými učedníky sloužil veřejně
                  slovanskou mši, nebo že jednal o té věci s patriarchou
                  akvilejským. Je také jisto, že sepsal spis na obranu
                  slovanské liturgie, jehož stopy možno poznat v papežských
                  projevech Hadriána II. (Slava vъ
                  
                  vyšьnichъ
                  
                  Bogu, v ŽM kap. 8 a v chvalořeči
                  sv. Cyr. a Met., kap. 12) a Jana VIII.
                  (Industriae tuae z roku
                  880). V podstatě týchž důvodů jako zde ŽK užívají
                  na obranu slovanské liturgie latinské legendy cyrilometodějské
                  českého původu (Diffundente
                  sole, Kristián a legenda
                  moravská). S trojjazyčníky polemisuje také nepřímo
                  staroslověnský traktát mnicha Chrabra (O písmenech).
                  Otázkou trilingvismu se obíral také Iv. Dujčev ve své
                  studii: Il problema delle lingue nazionali nel Medio Evo e gli
                  Slavi (Ricerche Slavistiche 8, 1960, 39-60. Srov. rec. E. Follieri
                  v BZS 24, 1963, 393). Dujčev zkoumá svědectví ŽK o užívání
                  řečí lidových v církevní praxi proti teorii
                  trojjazyčníků, a také jiných památek velkomoravských
                  i staročeských, a vyzvedá byzantskou ideu o užívání
                  národních jazyků v křesťanské liturgii. Myšlenka
                  ta odpovídala snahám různých národů spojených s Byzancí
                  o vytvoření samostatných národních církví, ale vždy
                  v mezích byzantských. „Uznání
                  principu národních jazyků – což v té době značilo
                  také jazyků živých – neznačilo pro Slovany a zvláště
                  Slovany jižní a východní v prvních dobách víc
                  než vytvoření vlastní abecedy a uznání jazyka národního,
                  ale velmi záhy staly se tyto dvě koncese základem nesmírného
                  významu pro celý další vývoj slovanských středověkých
                  jazyků a literatur. Toto porušení zásady takřka
                  dogmatické, otevřelo jednu z hlavních drah kulturního
                  vývoje slovanského“. Srov. zde s. 33n.
 |  
                | 3 – | ...Řehoř
                  Veliký: Většina rukopisů čte „bogoslovъ
                  
                  (feologъ)
                  grigorij“, což by byl Řehoř Naziánský; jen čtyři rkp.
                  mají místo toho správné „dialogъ
                  
                  Grigorij“, tj. papež sv. Řehoř Veliký. Tak i prology
                  (srov. Lavrov, Materialy 100; Lavrov, KM 122n; Grivec, Fontes
                  205, p. 2). |  
                | 4 – | ...Arméni,
                  Peršané, Abasgové...: Cyril vypočítává dvanáct východních
                  národů, náležejících do okruhu byzantského křesťanství,
                  kteří užívají svého jazyka v liturgii. O některých
                  je to všeobecně známo, jako o Arménech, Peršanech (v syrském
                  jazyku), Iberech neboli Gruzíncích, Gótech, Egypťanech,
                  Arabech a Syřanech. O ostatních nemáme odjinud
                  zpráv, ale jsou to vesměs národy, sídlící na Krymu a v jeho
                  okolí, takže Cyril se mohl s nimi za svého tamního
                  pobytu seznámit. Abasgové neboli Abchazové užívali gruzínštiny
                  jako svého literárního jazyka; pod Sugdy se rozumějí asi
                  Alanové; Chazaři snad užívali hebrejštiny v liturgii.
                  Co značí Tursi, není jasné; Marquart v nich viděl
                  slovanské Tiverce, Dvorník myslí spíše na Huny nebo Maďary,
                  kteří v byzantských pramenech často se jmenují
                  Turci. O avarské bohoslužebné řeči mohl se Cyril něco
                  dovědět na Moravě. Srov. Dvorník o. c. 207-209;
                  Pastrnek, Dějiny 83. Zmínka o gruzínském překladu
                  liturgie je zvlášť pozoruhodná tím, že překlad liturgie
                  Petrovy do gruzínštiny vznikl asi v téže době jako
                  slovanský, a že prvotní typ slovanské liturgie
                  Petrovy třeba hledat v překladu gruzínském. Srov. zde
                  s. 40. |  
                | 5 – | Ž 96, 1; Ž 98, 4;
                  Ž 66, 4. Ž 117, 1; Ž 150, 6.
 |  
                | 6 – | J
                  1, 12. |  
                | 7 – | J
                  17, 20n. |  
                | 8 – | Mt
                  28, 18-20. |  
                | 9 – | Mk
                  16, 15-17. |  
                | 10 – | Mt
                  23, 13. |  
                | 11 – | L
                  11, 52. |  
                | 12 – | 1K
                  14, 5-40. |  
                | 13 – | Srovnej „Cyrilovu obranu“ v
            Kristiánově legendě  (1. kap.). Kristián
            tu zcela nepochybně čerpal právě z této kapitoly staroslověnského Života sv. Konstantina-Cyrila.
            Z toho ovšem vyplývá, že na konci 9. století se musely
                  v knihovně svatojiřského kláštera na
            Pražském hradě, kde Kristián asi působil, nacházet staroslověnské
                  rukopisy a Kristián také musel ovládat hlaholské
            písmo. Nelze však předpokládat, že by se mu naučil v řezenském
                  klášteře sv. Jimrama, musela tedy v Čechách (nebo
                  Moravě) tehdy existovat škola, kde se staroslověnština a
                  hlaholské písmo vyučovaly (pozn. PŠ). |  
                | 14 – | Fil
                  2, 11. |  
                | 15 – | Mt
                  16, 4. |  |  
          | Josef Vašica
            (1966). Život sv. Konstantina-Cyrila (869):kap. I •
II • III •
IV • V •
VI • VII •
VIII • IX •
X • XI •
XII • XIII •
XIV • XV •
XVI • XVII •
XVIII
 Život sv. Metoděje (886):kap. I •
II • III •
IV • V •
VI • VII •
VIII • IX •
X • XI •
XII • XIII •
XIV • XV •
XVI • XVII
 
 Literatura:• Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské 863-885.
            LD, Praha 1966.
 •
            
            Lubomír E. Havlík:
            Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992, s. 137.
 •
            
            Jaroslav Kolár (ed.): Středověké legendy o českých světcích.
            NLN, Praha 1998.
 • Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho
            „politického“ národa (I. a II.). DaS 2000, č. 4 a 5,
            s. 6-11 a 29-32.
 •
            
            Vladimír Vavřínek: Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem.
            Velká Morava mezi Východem a Západem, Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké
            konference, Uherské Hradiště, Staré Město 28.9.-1.10.1999, ed.
            Luděk Galuška, Pavel Kouřil, Zdeněk Měřínský,
            AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 413-419.
 |  
 
      aktuality 
      • zajímavosti 
      • kontakt 
      • naše cíle 
      • ohlasy  
      • sponzoři 
      • archiv
      mýty a pověsti  
      • legendy 
      • kroniky
      • dokumenty
      • jiné texty
 lokality 
      • archeologie   
      • hroby   
      • antropologie 
      • historie   
      • otázky
 jazyk  
      • písmo 
      • písemnictví 
      •  víra   
      • symbolika 
      •  artefakty 
      • vlivy
 mapky   
      • plánky 
      • tabulky 
      • rodokmeny 
      • osobnosti
 úvahy 
      • komentáře  
      • odkazy 
      • časová osa 
      • rejstřík  
      • obsah
 |