Theofylakt, arcibiskup ochridský (1094-1107)

   ... Avšak drzý a opovážlivý zástup heretiků nesnesl, aby měl Metoděje i po smrti živým protivníkem. Pravili: »Pojďte, potlačíme Gorazda a nastrojíme mu úklady, protože jeho život je nám nepodobný, odchylné jeho cesty a vyčítá nám hříchy. A ponechá-li se mezi živými, ožil by sám Metoděj.« I zbavili ho biskupského stolce a nějakého Vichinga, který byl opojen běsněním hereze a mohl opojit i jiné, jenž byl proto Metodějem s prokletím vydán Satanovi spolu se společností těch, kteří běsnili s ním, tohoto člověka – ó námahy a zápasy Metodějovy, ó trojice v jedno spojující osoby – povýší na stolec či skrze něho [stolec] ponižují. A nakolik byl díky Metoději slavný a nad jiné vynikal, natolik upadl Vichingem do propasti zneuctění.
   Takto [Viching] protizákonně a zcela bezprávně uchvátil biskupský úřad, sám si přisvojil hodnost, získal ji v kořist a povolaného Bohem odstrčil tyranskou silou a ramenem hříšníka. Hereze zvedá hlavu a vypíná se nad pravověrnou družinou Metodějových učedníků... Ti pak odpovídali svými mluvčími Gorazdem a Klimentem...
   Při jejich slovech si Vichingovi straníci, kteří ho nesnášeli, zacpali uši jako jednou ti, kteří kdysi ukamenovali Štěpána, pravého svědka Slova – dobře to učinili, neboť nebyli hodni slyšet tato slova. Začali křičet a zavádět zmatek a taktak, že se rukama nepustili do bitky s pravověrnými, přidávajíce umělému jazyku na pomoc své paže.
   Nakonec se pak vyřítili a utekli se k svému poslednímu útočišti, k proradnému Svatoplukovi. Pomluví pravověrné, že vymýšlejí novoty, a kdyby nesouhlasili s vladařem v učení, lehce by mohli povstat proti jeho vládě, neboť rozdílné učení působívá rozbroje. Ten si pak povolal Metodějovy učedníky a praví: »Jaký to rozkol se mezi vámi děje a proč se každý den mezi sebou nepřátelsky napadáte? Což nejste všichni bratři a součást křesťanstva? Proč se tedy mezi sebou nesnášíte a nesnažíte se o jednotu?«
   A oni pravili ústy Gorazda a Klimenta, neboť ti vedli rozhovor: »Ó vladaři, dlouhé řeči bychom o tom museli vést...«

   Následují věroučná expozé...

   Tak odpověděl zástup pravověrných skrze své mluvčí Gorazda a Klimenta. Panovník sotva pochopil něco málo z toho, co říkali, neboť byl úplně neschopný pochopit nějaké Božské věci, jednak proto, že byl vychován zcela barbarsky a zkrátka řečeno bez všeho vzdělání, jednak proto, že byl mrzkou rozkoší zbaven rozumu. Jak by mohl vniknout do úvah o Trojici člověk úplně vzdálený svatosti zdrženlivého života, bez níž nikdo neuzří Pána?
   Byv pak naveden heretiky, neboť jim byl zcela oddán, dal pravověrným takovou odpověď: »Uznávám svou velkou nevědomost a jsem neučený v článcích víry. Nejsem než nevzdělaný člověk. Avšak ke křesťanství se hlásím a budu hlásit. Nejsem ale schopen rozumnou úvahou rozřešit spory, které u nás vyvoláváte, ani rozlišit lžiučitele od pravověrného. Rozsoudím vás tedy jako křesťan. I o tomto dogmatu vyslovím samozřejmě rozhodnutí tak, jak jsme uvykli vynášet i v jiných záležitostech: Kdo přistoupí a první odpřísáhne, že věří správně a pravověrně, je podle mého soudu tím, který se ničím neprohřešuje proti správnosti víry, a tomu odevzdám i církev, a jak se sluší, svěřím úřad představenému církve.«
   Tu Frankové, jsouce velmi ochotni k této přísaze, nepočkali ani na ukončení panovníkova výroku, složili přísahu a setrvali při svém zlém učení, učinivše nerozumnému soudu odpovídající konec.
   Za takových soudců se hereze ověnčila vítězstvím nad pravou vírou a obdržela plnou moc utlačovat a trápit pravé služebníky Krista a strážce víry. »Jestliže by byl někdo,« pravil [Svatopluk], »usvědčen, že nevěří v souhlase s učením Franků, bude jim vydán, aby s ním učinili, co chtějí...«
   Které slovo může vyjádřit, co potom napáchala zloba, když se ujala moci? Vskutku [to byl] oheň v lese rozdmýchaný větrem. Jedni byli nuceni, aby se připojili k lživému učení, druzí se odvolávali na víru [svatých] Otců. Jedni se připravovali učinit vše, druzí všechno trpět. Jedny nelidsky mučili a druhým vykrádali příbytky, spojujíce ziskuchtivost s bezbožností. Jiné vláčeli nahé v trní, a to lidi staré a takové, kteří již překročili Davidovy hranice věku. A kteří z kněží a jáhnů byli mladší, ty prodávali Židům, [sami] hodni Jidášova osudu a oprátky. Neboť jak on Krista, tak prodávali tito [lidé] Kristovy služebníky či spíše podle jejich vlastních slov přátele, ba osmělil bych se říci christy-(pomazané) lidem stále vzpurným. A nebylo služebníků oltáře nijak málo, ale jak jsme řekli již dříve, počítalo se jich na dvě stě.
   Kdo měli hodnost učitelů, jako byl onen Gorazd, jehož jsme častokráte vzpomněli, kterého jako rodáka z Moravy a zcela zběhlého v obou jazycích, jak ve slovanském, tak i v řeckém, povznesla ctnost na Metodějův stolec, avšak zloba heretiků odstraněním toho muže zbavila onen stolec ozdoby, a rovněž kněz Kliment, muž nejznamenitější, i Laurentius, Naum a Angelár, tyto tedy a ještě více jiných významných mužů zavřeli v okovech do vězení, kde se jim odepřela veškerá útěcha, když ani příbuzní [je] nesměli nijakým způsobem navštěvovat... Bůh, který shlédl na zemi, způsobil, že se otřásla a nastalo veliké zemětřesení, podobně jako když se kdysi Pavel modlil v žaláři a s nebe jako by zazněl hukot a padaly okovy a ti, kteří byli dosud v poutech, byli volní, jsouce nerozlučně poutáni pouze touhou po Kristu.
   Zatřásl Bůh zemí a uvedl ji ve zmatek. Zatřásli se obyvatelé města a byli tou událostí uvedeni ve zmatek, takže se divili a nechápali, co by znamenalo to Boží znamení. Když se však přiblížili k vězení a uviděli, co se stalo uvězněným a že ti po spadení okovů byli úplně na svobodě, zaslechnuvše Boží radost, jak praví David, běželi rychle k vladaři a děli: »Co se to děje? Jak dlouho se budeme vzpírat moci Boží? ... Nedáme se raději sami spoutat úctou k těm, kteří byli zbaveni pout?«
   Avšak jazyk heretiků se naopak snaží pomlouvat ten údiv... Potom svíraly světce zase okovy ještě těžší než prve a trápení v žaláři bylo bezútěšnější než prve, neboť nemoudrý panovník neměl se o tom všem dovědět. Přešly tři dny a znovu, po večerní modlitbě o třetí hodině, se děje totéž co předtím: zemětřesení s hukotem s nebe a padaly řetězy. A zase tito protivníci Boha neohlásili panovníkovi nic o tom, co se stalo, a uvrhli světce do týchž běd, kterých byli podle soudu pravdy sami plně hodni...
   Protože obdrželi od panovníka povolení jednat s nimi podle svého uvážení, vyvedou je z žaláře, trýzní je bitím, jak se praví, nelidským, a neslitovali se ani nad šedinami ani nad slabostí, kterou tělům světců způsobilo mnohonásobné trýznění.
   O ničem z toho nevěděl panovník, sloužící oněm heretikům, protože právě nebyl přítomen. Neboť kdyby byl býval doma, ti [heretici] by si [to vše] nebyli mohli dovolit vůči vyznavačům pravdy. Přestože se tisíckrát přikláněl na stranu Franků, přece – ačkoliv byl napolo zvířecký a člověk nemilosrdný – obával se síly svatých mužů a zvláště Boha, který učinil třikrát zázrak. Po oněch nelidských ranách, když světcům nedovolili ani přijímat pokrm, protože nedovolili nikomu hodit ani kousek chleba Kristovým služebníkům či spíše Kristu, vydali je vojínům, aby odvedli každého do různých míst při Dunaji, a odsoudili občany nebes k věčnému vyhnanství z města.
   Vojíni [byli] lidé barbarští, totiž Němci již od přírody suroví, a když tuto jejich vlastnost posílil ještě obdržený rozkaz, převzali světce, vyvedli je z města a svléknuvše je, vlekli je nahé. Takto jim současně působili dvojí zlo: hanbu a utrpení z mrazivého větru, který ustavičně v podunajských končinách doráží. Ba i meče jim přikládali na šíje, jako by je chtěli zabít, a k bokům přikládali kopí, jako by je chtěli do nich vrazit, aby neumírali jedinou smrtí, ale tolikrát, kolikrát ji očekávali. I toto vojínům přikázali nepřátelé. Když pak již byli daleko od města, tu ti, co je vedli, je propustili a vraceli se do města...
   Kliment pak, vzav s sebou Nauma a Angelára, ubíral se cestou vedoucí k Dunaji...

znovu¹ přehlušil² třesk³ zbraní⁴ a⁵ ruch⁶ válečných⁷ příprav.⁸ Český⁹ kníže¹⁰ se¹¹ znovu¹² chystal¹³ k¹⁴ boji...¹⁵ boji...¹⁶ boji...¹⁷ boji...¹⁸ boji...¹⁹ boji...²⁰

Theofylakt: Život Klimenta, biskupa Bulharů,
kap. VII, 24; VIII, 25, 26, 27, 28; IX, 29, 30; X, 31, 32;
 XI, 33, 34; XII, 35, 36, 37, 38, 39; XIII, 40, 41; XV, 43.
L. E. Havlík: Kronika o Velké Moravě, 1992, s. 211-214.

Poznámky:

Petr Šimík (2007).

Srovnání:
Metoděj arcibiskupem: „Život sv. Metoděje (kap. VIII)“, „Kristián (kap. 1)“, „Diffundente sole“.
Metodějův nástupce Gorazd: „Život sv. Metoděje (kap. XVII)“, „Komonitorium papeže Štěpána V. (886)“, „Kosmovy anagramy“.
„Život Naumův“ (starší).
„Život Naumův“ (mladší).
„Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání.
„Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve Mojmírovců.
„Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“.
„Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“.
Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).
Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“.
Tabulka 17: „Arcibiskupové a biskupové moravští“.

Literatura:
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969, s. 58-87.
• Jaroslav Ludvíkovský: Kristiánova legenda. Vyšehrad, Praha 1978.
• Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992, s. 211-214.
• Jaroslav Kolár (ed.): Středověké legendy o českých světcích. NLN, Praha 1998, s. 78-128.