fragmenty deníku z jedné kavalírské cesty do Tibetu za časů nomádských, které se už nikdá nevrátí
Biblí naší výpravy se stal pergamen jednoho Čehůna z řádu františkánů, Odorica z Pordenone.
Dále zápisky dvou Žabožroutů a později ještě taktéž dvou Pšonků, plahočících se stejnými končinami v různě nesvobodných dobách pod jhem mrazivé Moskvy s jejími imperiálními choutkami.
Ten druhý zdroj byl přeložen do jazyka českého čirou náhodou na fous přesně před rovnou stovkou let.
Bylo by dost odvážné si vytahovat šle a tvrdit, že my tři vlastně jedeme do té říše Středu také misionovat, ve smyslu myšlenek šíření našeho západního, asi jen v očích našich světa kulturního. Kultura zdejší je o tisíce let starší té naší.
Paulo Coelho se probírá zrovna z opice, byvše právě včera zadupán do země svým nakladatelem. Přinesl mu svého Alchymistu.
Věnováno mé milované lvici polovici, která musela zůstat doma za pecí. Té patří dík za neomylnou navigaci na trapinku směřující z nebeských výšin bezpečně zpět na zem. Hnedka po návratu. Pocity při loučení, o mnoho let později krásně vystihl Tomáš Šebek, hnedka na samém začátku svého útlého dílka: „Nebe nad Jemenem“.
Když můžeš odejít si kamkoli,
nač na svou škodu lpět zde na poli?
(Tibetská lidová)
A jedno podobné moudro z Albionu.
108 copánků mladých tibeťanek
v osadě Gobi na břehu největšího solného jezera světa
108 černých čerstvě useknutých bůvolých hlav před kasárnami královské gardy
108 mosazných kravských hlav chrlí posvátnou vodu v Muktinathu
108 modlitebních mlýnků se roztáčí u vstupní kani do Kagbeni
108
krát obejdeš Kailas a dosáhneš spásy již na tomto světě
108 rohů obřího čortenu v Gyantse
108
úderů jezuitského zvonu
108 korálků růžence
108
knih ...

Jak tak na Vás koukám, tak si tu dlouhohrající desku už ani nekupujte.
Jehla infuze v žíle levého předloktí nejenom osvobozuje od každodenního maratonu a hecuje jednoho, na rozdíl od leváka, i ku psaní. Dva litry solutio glucosi ochucené všemi možnými vitaminy pozřete po kapkách za pár hodin stejně jako zástup exotických chodů počínající kaviárem a končící kremrolemi se šlehačkou. Chuťové pohárky ale v prvém případě vyjdou na prázdno. Ten zástup nás čekal v tranzitu letiště Šeremetěvo, kam nás na omluvu za zpoždění pozvala před více nežli dvěma měsíci stevardka na nevyčerpatelné konto ČSA.
Při dlouhodobé extrémní zátěži začne lidský organismus trávit sám sebe. Po energetických zásobách v játrech si pochutná na svalové hmotě a až nakonec se pustí i do skromných zásob podkožního tuku. Žínka tě pak odmítne vpustit do dveří s poznámkou, že kostry vykupují v anatomickém ústavu na Karláku a nebýt dětí nocuješ ve fantomárně.Krátká aklimatizace a nácvik stavby iglú s brachusem, Finčou a Martinem pod Ostrým Roháčem. Pár rozumů. A ještě rychle spíchnout výbavu.
Fotřík nás vedle jednodolarovky, jeho obligátní výbavy pro nouzi nejvyšší, vybavil i chlebem na dvakrát pečeným, biscot se zove.
Tak tvrdým a tak suchým, že je vošajstlich nesmočený kousati a jím sobě zuby do kořene vylomiti možno lehce.
A pro tu příčinu tvrdý a dvakrát pečený na lodě a do pevností se brává, že jsa dobře vypečený a suchý, neplesniví, ale několik let v své dobrotě trvati může.
A přes to když na lodích na vodě člověk vlhkostí mnohých, jako flusův, rýmy atd. nabude, tím suchým chlebem s mnohým prospěchem zdraví je, suší a přemáhá; čemuž podobného dobrého v knihách mých lékařských mnohoby se najíti mohlo.
To od nějakého Krištofa Haranta z nedalekých Polžic a Bezdružic prý zvěděl, vece on.
Finové postavili v Moskvě moderní letiště a díky nim strávila naše spolucestovatelka Monika část doby vyhrazené pro nabírání expediční váhy, na plánované společné dva metráky, v prostorách toalety.
Pružina finského zámku není dimenzována pro dívčí zápěstí.
Situaci Monča vyřešila kondičním alpinistickým přechodem několika přepážek a ještě stihla osvobodit Japonce zabloudivšího na dámské kadibudky.
Před několika měsíci, přesněji letos v květnu přistál o fous odsud, na mostě kousek od Rudého náměstí, kde právě probíhala pompézní vojenská přehlídka, Němčour Mathias Rust s vypůjčenou Cesnou. Než li ho stihli zhaftnout a poslat do ťurmy tak ještě zaroloval až k samotným hradbám Kremlu a hlavně se nechal vyfotit přihlížejícími novináři a už to nešlo ututlat. Zapsal si tím na přední místo předlouhého playlistu podobných úsměvných průserů. Gorbimu paradoxně pomohl tento čin jako záminka pro vyhození starých neschopných generálů. Nebetyčná úsměvná ostuda z dlouhé řady těch carských, sovětských i ruských. Nezřídka ale spíše tragikomických. Ten strašlivý pekelný stroj započal tikat již v 17. roce minulého století, nejprve v Petěrburku, pak ho soudruzi přemístili do Moskvy, přesněji za vysoké zdi kremelské. A tiká a tiká stále hlasitěji až dodnes.
Tam někde hluboko dole pod námi se krčí ty nechvalně známé gulagy carovy i ty novější rudé.
Těch je prý o poznání více. Takový místní kolorit. Pokrok nelze zastavit.
Malá zastávka u vysychající kaluže zvané Bajkal. Na Kamčatku s jejíma vyhlášenejma borůvkama to je pořád ještě řádnej flák cesty.
Tak snad někdy příště.
N atěšeni na zemi Čingischána jako malí kluci a holka vystupujeme z dvojplošníku u z prken sbitého terminálu, velikosti Hrádecké kadibudky. Tak tedy na vysvětlenou. Tamní alcízák nám prošmejdí všechna zavazadla a nebyl, jak se za okamžik ukáže prvním. Na mé krosně chybí horolezecká karabina. Taky blbej nápad ji tam jen tak přiheftovat, jako bychom už byli někde ve stěně. Čornul ji už při nakládání nebo třeba až v letadle, ale to by v zavazadlovém prostoru umrznul, zmetek jeden. Ale poznej ho, všichni jsou si tak podobný. Tady u akcízácké kůlny, pardón přistávací a odbavovací haly byl jako akcíz vyměřeno to ZX Spectrum. Byla to taková hra, co jako pasant, to jest tady, jako na potvoru zrovna já, snese.
Víte vy vůbec, že pojem akcíz doopravdy patřil do slovníku celníků před a za té druhé války světové. Byla to potravinová daň při příjezdu z vesnice do města, když jste vezli hroudu másla, vajíčka, krůtu anebo něco podobného. Jen na lesní plody včetně hub se nevztahovala. Po válce jsme převzali tenhle žargon my páni kluci při hře v kuličky, ve smyslu „zabavuje se“.V Urgře, dnes hlavním městě země Tatarské, vymáháme omylem na puklém sloupu plodnosti, plném zápalek, přízeň bohů pro naši cestu, která dále již pokračuje po zemi.
Na ajrak ke Kalmyčkám koňmo. Silnice značená v naší mapě, jsou jen koleje vyjeté v trávě pro naše hostitele geology. "Mine, all mine."
Dokonale čisté, 4x denně luxované, čínské vagóny transsibiřského expresu nás odvážejí pouští Gobi kolem karavan klátivých dromedárů k hranici Říše středu.
Koule bodláčí si to fičí po Gobi, váleny rozmarným všudypřítomným větrem.
Nastoupili jsme pro sichr až do rozjíždějícího se vlaku.
Jediný anglicky mluvící průvodčí nám poradil vepsat si rezervaci do jízdenky vlastní rukou
(tuto službu Čedok nezajišťuje).
Od tohohle pana konduktérka jsme byli nuceni vyslechnout i ponaučení, že bez skrupulí bude každý ožrala štandopéde na nejbližší zastávce vylifrován, třeba bez kalhot a třeba by to měla být zastávka uprostřed Gobi.
Neber si to tak osobně, utěšuje mě Finča a se všemi našimi jízdenkami se jde raději uklidit na toalety, neb rozjíždějící se vlak ještě jednou zastavuje na červené návěští.
Touhle odbočkou BAMU už ale nemohl pokračovat jako my tři roku 1890 Anton Pavlovič Čechov směřující k lágrům na ostrově Sachalin a to z jednoho prostého důvodu, BAM se začala stavět až o rok později. A on chtěl jet stejně pořád rovně na východ. Jeho celá cesta, pravděpodobně také z Moskvy, ale povozy, trvala celých 11. týdnů.
Různorodá společnost ve třídě II. Američané, Australané, Francouzi, Maďaři, Němci, Novozélanďané, Poláci, Švédi a Švýcaři cestují, trochu pod vlivem módy, tímto vlakem již z Moskvy.
A v tom vagonu magistrály transsibiřské i staré historky dostavníkové na přetřes přišly.
Babylonské zmatení jazyků v Ruském vlaku integruje všudypřítomná angličtina.
Několik spolucestujících směřuje ve stopách Marca Pola dále na Pákistán.
Pouze Japonec dokončuje cestu kolem světa se znalostí svojí mateřštiny a velkým kufrem, který nedá z ruky.
Na všech přechodech za něho vyplňujeme celní a různá zdravotní prohlášení pro Velkého bratra.
Všichni s námi,
jedinými třemi Čechy, obdivují dokonalý servis čínského personálu. Hned po nástupu dostane každý cestovatel do vínku porcelánový hrnek na čaj s pokličkou a kobaltovým drakem. V každém kupé je stále doplňována vroucí voda do tuzexové termosky.
Slušivé širmy lampiček v apartmá I.třídy připomínají atmosféru profláknutého Orient expresu nějaké Agáty.
To křeslo vyštracháno bude už o tři roky později, chvilku po Sametové revoluci, v době kdy budeme s mladou naší firmou CT-Prague obývat likusák vmáčknutý mezi Vltavu a zbraslavskou dálnici.
A to v jednom skladišti za Holešovickou tržnicí.
Později na místě jeho pod okny Tomášova druhého mládeneckého mezaninu postavena bude budova celá ze skla.
To skladiště bude napěchováno teakem právě dovezeným z dalekého Cejlonu.
Stavebnici teakových latí roštů a šteftů za hubičku, jako vše v té době.
Dřeva stejného, jako to ze kterého tesaři spíchli u Temže kdysi pradávno prkna, co znamenají svět, nějakému Williamovi Shakespearů.
Později madla jeho řádně zaoblena rašplí velkou a ohlazena šosy kacabajky Nepálské z tohoto vejletu přivezené.
Hlavice madel v dví tlap lvích neuměle vyřezány, jen tak stylizovaně pro radost.
Po návštěvě u Tamilských tygrů, deset let po té velké tsunami mu na zádech ještě přibyla staletá řezba poprsí Kristova z nějakého ostění chrámu svatého zachráněná, z neznámého tvrdého dřeva. A pod područky dvě hlavy z třešňového, z lišt skříní selských z blešáku, ze zakopce v Tuháni.
A o mnoho let později poslouží to vše coby přístřeší pro myšilova našeho Edu, v košíku s kůrou březovou na zátop dobrou, tamtéž toho času dlícího.
Toho kocoura, co si nás vybral. A to měl z čeho vybírat v údolí našem.
Krupkovi, Janatovi, Bogotajovi, Zástěrovi, doktorovi. Samí kočkomilové.
Po levé ruce křesla toho špalek bude jabloňový na třísek štípání dobrý, barvy zelenkavé, s tělem tvrdého torza svalovce.
Jeden zašmodrchaný sval vedle druhého.
Možná to ale spíše svalnatá vietnamská žena byla, co stála stvořiteli vzorem.
Hlavolam srovnatelný s tou kvadraturou kruhu, od nepaměti lákavou i v kraji tomto.
Ale to krapet předbíhám.
Hned po probuzení na polštářích plněných tisícem semínek soji, nakukují oknem věže kouřového telegrafu a rozpadávající se Čínská zeď
profláknutá z přebalů konzerv vepřového Lunchmeatu.
Obé sloužilo proti nájezdům prapředků našich mongolských přátel, těch z obydlí z plsti velbloudí, kteří nás vybavili tolikerým proviantem a znemožnili nám ochutnat prvé lákavé čínské lahůdky v rakvičkách s víčkem a párem bambusových tyčinek na jedno použití.
Něco jako horké párky v našich nádražních bufáčích.
Z našeho posledního kupé posledního vagónu byl pěkný pohled na ubíhající duny, velbloudy a koleje sbíhající se až někde daleko vzadu v Mongolsku.
V pravotočivých zatáčkách se vždy ukázala parní lokomotiva a zatáčky byly pořád, neboť trať se před Pekingem proplétala členitým pohořím s vytesanými reliéfy Buddhů, tunely a čínskou zdí.
V jednom místě musí vlak dokonce zajet na slepou kolej a pozpátku pokračovat dál, aby stoupání zvládl.
V další zákrutě zase jako bájný had Úroboros zakousnutý do vlastního ocasu. Motiv vyskytující se nejenom v Tutanchamonově sarkofágu ale i tady jako drak se stejnou zálibou v sebereflexi.
Za okny se započnou míhat pagody, ohlašující pupek světa. Patra navlečena jako kousky masa na jehle šašliku a při zemětřesení, v kraji tomto nezřídkavém, se prý jen zavlní.
Dvaatřicet hodin neodfláknutých vandrovnicko-krajánkovských storek uteklo jako voda.
Švédové, potomci těch Vikinských nájezdníků z Karlova mostu, nás ještě vybavují dehydratovanou armádní stravou, která nám za měsíc příjemně zpestří monotónní vločkový jídelníček pod Annapurnou.
Toho času deseti milionový Beijing je velký jak západní Čechy, ale mnohem placatější, což předurčuje volbu ideálního dopravního prostředku. Archaicky vyhlížející černý bicykl s SPZ a brzdami našich babiček má vtipně řešený zámek. Velký zvonek připomínající modlitební mlýnek Lámů. Vlastní jej asi polovina obyvatel Říše středu, ta bohatší miliarda.
Chodci zdravotníci, nosiči slasti. Na bambusovém vahadle kolem krku se jim houpe místo věder s vodou, po jedné taktéž bambusové haprťačce na konci jednom a na druhém košík se šťourátky uší. Později stejné máme potkát i New Delhi před pevností Redfortskou. Půjčovny kol jsou na každém rohu, ale ještě hustěji jsou po starém městě roztroušeny malé knajpy. Jejich majitelé se o vás doslova perou. Dokonalý start na hosta. Po krátkém vnitřním boji s předsudky o orientální hygieně se necháte zlákat. Pro uklidnění svědomí si alespoň odskočíme do hokynářství naproti pro vlastní jídelní tyčinky. Neverbálními výrazovými prostředky si poroučíme to co vidíme u spolustolujících rikšů. Chuťový požitek ještě předčí zrakový a shodujeme se na tom, že do Číny lze jet jen kvůli jídlu. Osazenstvo kuchyně se snaží předvést výhody jídelních tyčinek a výuka probíhá neobvykle rychle díky vzájemné konkurenci stolovníků. Pomalejší jedinci při prastarém způsobu čínského stolování, brát si z libovolného talíře na stole, utřou hubu, neboli ústa.Abychom přes nemístné přežírání příliš nepřibrali, přemlouvám rikšu k výměně místa na kozlíku
a za bouřlivého povzbuzovaní celé chutangy , se snažím rozšlapat trojkolku vezoucí rozvaleného, smějícího se majitele a Moniku s obrovským černým deštníkem namísto slunečníku.
V mírném kopečku vzpomínám na pražské taxikáře, že to mají přeci jen o poznání lehčí.
Řetěz vesele přeskakuje po převodovém ozubeném kolečku.
Díky dobře utajené brzdě mohla krátká exhibice skončit fiaskem.
Finča zas přišel na fintu, jak se za plné jízdy vyptávat na cestu, aniž by zpomalil svého těžkého oře se zlatým nápisem Pelikán a červenou státní poznávací značkou. Strkal před udivené oči vedle jedoucích zápisník s otázkou, připomínající rozsypaný čaj.
Fráze si nechal napsat od obrýlených Číňanů o kterých tvrdil, že si oči zkazili při učení angličtiny.
Jízda na kolech, pro cizince bez jinak nezbytného řidičáku, se změnila v bláznivou honičku a hru na babu končící před branami Zakázaného města Gugong (Ku-kung). Na jeho gigantická červená vrata na sucho lepíme, mezi tisíce jiných, drobné mince držící jen vírou v návrat. Ověřit si pověst o 9000 komnatách bylo nad naše síly. Skončili jsme u slabé stovky. Zato je možné se postavit na kámen označující střed světa, kde je a odjakživa vždy prý byla řádná tlačenice. Stejně přecpaný je i městský autobus, kde kontaktujeme obrýleného mladého Číňana, ze kterého se vyklube aspirant ruského jazyka, aspirující na vědátora v tomto, pro místní domorodce jistě potřebném oboru. Doma v našem údolí zase aspiruje skorem v každé chaloupce alespoň jedna ženská na titul čarodějnice nebo alespoň léčitelka jako byla ta slavná bába Radnická na Plzeňsku a podobně jako tomu je i v naší Akademii Běd, domu tomu plném aspirantů na vědátory všeho druhu. Ale to mu nějak nedokážu uspokojivě vysvětlit. To mu hlava nebere. Jen se chechtá. Je teprve devět let po znovuotevření vysokých škol po té kruté kulturní revoluci strýčka Mao Ce Tunga.
"Samostatné, svobodné myšlení je nevyřčené státní tabu. Tenhle odvěký strach z něčeho tak nemístného se odbourává mnohem pomaleji, než to zvládá letní monzun s novými silnicemi a to nejen tam, kam máte mířeno." Jasmínový čaj servíruje, tady tak trochu nepatřičně, na skořepinovém až průsvitném rýžovém porcelánu z bílého tady bahýnka Žluté řeky páleného. Tak krásně zranitelného, protože krása je téměř vždy křehká. Čím kratší životní exposé ku stádiu střep, tím krásnějšího. „Nesmíš si toho našeho Konfucia malovat jako filosofa vznášejícího se na načechraném namodralém obláčku, ač ještě dole v podnebesí na pevné zemi dlejícího. Byla to pěkně těžká váha zidealizovaná a ohlazená a uhlazená žáky jeho žáků po mnoho následných století až do té dnešní ušlechtilé podoby. Jeho krédem dycinky bylo nespokojit se s prostředností.Dezorientaci v metru zažehnává konduktér pozváním do kabiny strojvedoucího, kde je ve čtyřech poněkud těsno, ale kdo se zas může pochlubit, že otevíral 27 dveří jedním prstem.
Na rozloučenou zveme nové kámoše na večeři do kolejní menzy ke kulatému otočnému stolu. Třináctero doporučených a ochutnaných chodů z jídelníčkem nabízených sedmaosmdesáti se popsat slovy nedá. Podobně jako v nedaleké „Říši vycházejícího slunce“. Píše se rok 87. Každý študák je z jiného zákoutí „Říše Středu" a tak se dozvídáme mnoho tajů, a to nejenom o stolování jednotlivých provincií. Sem k tomu kulatému stolu sedne ČTENÍ PODIVUHODNÉHO TESTAMENTU PANA TENA od Vládi Síse. Prostě jak taková degustace-žranice probíhá Vám mnohem zasvěceněji a fundovaněji raději povypráví on sám.
Bylo po bitvě? Nebo vyhazovali nepohodlného hosta, kterému pitím ztěžklo tělo, že unést ho bylo obtížnější než zasadit mohutný schod z mramoru doprostřed kopce, na němž stojí chrám Modré vody?Když uviděli Finčův i můj nehraný zájem a obdiv pro ten jejich muzejní šachový skvost na pokoji začali nám nosit další exempláře ze svých kolejních kamrlíků. Kostěné, kamenné, z různých, pro nás cizokrajných dřevin. Hotové šachové muzeum. Kdyby tohle uviděl můj děda Václav tak by se odsud asi už nehnul a nadosmrti by jenom tady s těma študákama hrál partičku za partičkou.
Většinu z toho co jsme tu tehdy viděli se mi později podařilo schrastit a vydražit na eBay a to hlavně od Amíků a Anglánů, kteří v té době nejvíce cestovali a netrpěli nedostatkem, prostě uměli schrastit tintily vantily na takové rozhazování. Naneštěstí pro sběratele z Evropy, se nákupy dnes od nich prodražují DPH, clem a extrémně nákladnou dopravou.
Tajemná je otázka alkoholismu. LI PO i WANG CHAN sepsali mnoho pijáckých veršů, přesto
po celou cestu Čínou jsme se nesetkali s opilcem, a to je rýžová pálenka vyhlášená a kdekoli k dostání za několikanásobně nižší cenu než za hranicemi.
Šťastná to země.
Bahnem a kořením každého velkoměsta jsou vexláci, pouliční směnárníci neboli penězoměnci.
Stále ulicemi bloumající bankomaty, budoucí podnikatelská elita, jako u nás doma.
Rostou všude, kde si chce stát ponechat monopol na směnu valut a profit z ní.
Přemnožení těchhle dobrodinců neomylně vyčmuchavších valuty nás inostranců bezpečně diagnostikuje vážnou poruchu společnosti.
Po odhalení finty s přeloženými a na dvakrát rychle přepočítávanými bankovkami nám malý čínský podvodníček velkoryse přidal bankovku k domluvené sumě.
Průběh směny.
V ústraní poblíž rušné ulice, za pootevřenými dveřmi starého činžáku.
Dohodnutý kurz a částka vepsána do dlaně, jako řádný dokument.
Předání dohodnuté částky k přepočítání. Chybí jedna bankovka.
Komplic přidá chybějící bankovku a manipulátor znovu pro jistotu přepočítává.
To je nejobtížnější fáze transakce. Několik bankovek přehne a tím počítá dvakrát,
stejný počet bankovek nepozorovaně stopí.
Komplic přitom pantomimicky naznačuje strach, gesta bázně z policie a nabádá ke spěchu.
Dokonale kalí vodu a odvede na zlomek vteřiny pozornost od rukou manipulátora.
Cizinec již po druhé obnos nepřepočítává a až pozdě zjistí, že přišel asi o desetinu částky.
Nejlepší kurz je ve velkých městech, kde je větší konkurence směnárníků.
Tržní mechanismy fungují na periferii lépe než na Oxford street.
Pro smlouvání na tržnici je vhodné se naučit počítat na prstech po asiatsku, jinak se vám může přihodit, že dostanete, jako my, sedm melounů místo dvou požadovaných. Za války tento podvědomý reflex pomáhal odhalovat špióny na obou stranách fronty.
Velká čínská nádraží připomínají evropská letiště.
Každý vlak má dlouho před odjezdem vyhrazenu vlastní část čekárny, kam bez příslušné jízdenky nikoho nevpustí.
Start, na čtvrt míle k našemu nástupišti, odpískne velmi rezolutní a hlasitá železničářka.
Hlasitá proto, že čínština svojí fonetickou stavbou prý neumožňuje šeptat, a proto ji to odpouštíme.
Severní magistrála a Hedvábná cesta na Urumdži dlouho sleduje Žlutou řeku. Na druhé straně trati svádějí Číňané sisyfovský zápas s pohyblivými písečnými dunami za pomoci nekonečných slaměných mříží. Zavodňovací systém vyživující ostrůvky vegetace je neustále ucpáván pískem. V pahorcích nezřídka vidět díry tavičů mědi a bronzu.
... z Pekinu vypravili se roku 1719 tři kapucínští bratři, aby hledali zbytky nestorské víry, která by se snad byla udržela ve vnitrozemí. "Po mnoho měsíců putovali k jihozápadu přes Lanchou a Koko-Nor, odolávajíce trampotám, které si můžete jen stěží představiti ..."Dále cestujeme již bez místenek a závod k vlaku bereme vážně. Předbíháme důstojně kráčející rodinku převyšující okolní dav o hlavu nejenom vzrůstem. Není pochyb,
že to je pravá tibetská princezna jako vystřižená z ilustrace ke starému cestopisu.
Její šlechetný ochránce byl vyzbrojen dlouhým nožem částečně uschovaným v záhybech dlouhého, těžkého kabátu - čuby.
Urostlý kmet v širokém klobouku jihoamerických indiánů a ve stejném kabátu navlečeném pouze na jedno rameno nesl v náručí malé spící dítě. To bylo prvé setkání s Tibeťany.
Stály stejně jako my celou noc v přeplněném vlaku.
Podařilo se nám sice vybojovat malý výklenek napolo naplněný pytli oproti nevoňavému sociálnímu zařízení.
S neverbálními omluvami jsem ho ale přenechal malému dědečkovi s kozí bradkou a plačící copatou holčičkou.
Velká černá kukadla potom dlouho rozmlouvala s exotickým pánem s chlupatejma rukama, dokud je nesklížil spánek.
Xining, údolní město se zbytky původního opevnění.
Kluci, stejní na celém světě, mění vzácné vyasfaltované cestičky v závodní dráhy pro své motokáry bez motoru zato s velkými, dávno vysloužilými ložisky místo kol.
Svah pod ementálem neolitických děr, umožňuje dnešním pravnukům nabrat značnou rychlost.
Z města nesmí nikdo zapomenout zajet do nedalekého lámaistického kláštera Tearsi
v Cibulovém údolí. Za dopravní prostředek si můžete zvolit autobus nebo zapůjčené archaické kolo.
Autobusy jsou značně přecpané a dimenzované na čínské postavy minulých generací. Tzn.
Evropan průměrného vzrůstu se v nich ani nepostaví ani pohodlně nesedne.
To, že se nevejdete ani do sedačky Vás nemusí tak mrzet, neboť se k ní ani nepřiblížíte.
Při výběru bicyklu dbejte na to, aby měl vedle brzd v pořádku hlavně zvonek.
Jako brzda Vám v nejhorším vypomůže podrážka, ale při výpadku výstražného signálu brzo ochraptíte.
V klášterní farnosti se narodil poslední, dnes v exilu (v Indii) žijící 14.dalajláma.
Klášter je opět živý a pod jeho čerstvě pozlacenými střechami se pozastavil čas.
Počáteční ostych a částečně i jazykovou bariéru při kontaktu s osazenstvem kláštera pomohl odstranit na prvý pohled bezvýznamný doplněk budící větší uznání než-li kamera Asahi Pentax.
Mončinu myšímu smaltu na koženém řemínku kolem krku přičítala většina mnichů funkci amuletu nebo znaku příslušnosti k neznámé myší sektě.
Možná měli pravdu?
Naše disputace se pořád stáčí k volbě posledního Dalajlámy. Rozdíl je prý v tom, že si při ní nehrají na pískovišti pokrevní nebo DNA dědičnosti. Ale na principu převtělovacím, lehce šimrajícím, ne plemenné příbuzenské dědičnosti praktikované u samozbožňujících se vladařů a vládců v našich končinách.
Stále opakující se převtělovací se móresy zevrubně rozvádí později třeba Nietzsche. Myšlenku věčného návrat považuje za ”das schwerste Gewicht”. Později i náš Milan Kundera ve svém božím dílku: “Nesnesitelná lehkost bytí”. Vyšla u Škvoreckých v Torontu před dvěma lety a nám se dostala do rukou až těsně před naším odjezdem sem, do pravlasti převtělování.
Nejmladší adepti lámaismu v purpurových hábitech leští mosazné kahánky věčných plamenů, nosí vodu a vaří čaj na kamnech uprostřed atria obklopeného tmavými kobkami.
Nevysoko šlehá plamen z koláče sušeného lejna, spíše jen skomírá, živoří, doutná a čadí.
Místní konkurence má roucha i v barvě šafránu.
V takovém komorním společenství jsou zastoupeni mniši všech věkových kategorií od desetiletých noviců až po vetché kmety.
Společné hospodaření žáků a učitelů slouží k jednoduššímu předávání vědomostí.
Den začíná v pět hodin meditací. Na první pohled není zcela zřejmé, zda meditují či klimbají. Hranice mezi těmito stavy je hlavně u starších veteránů nezřetelná ale prý ostrá jak dědova břitva.
Kromě spánku všichni setrvávají na společných modlitbách a meditacích v centrálním chrámu a to počínaje ranní bohoslužbou spojenou se snídaní i pro příchozí poutníky i poutničky.
Modlitby jsou pro zpestření prokládány hudebními vložkami na roztodivné bubínky a trubky všech velikostí.
U nás doma by se jim to meditování asi nezapočítávalo do důchodu, ale tady na to asi kašlou a mají raději klid v duši než plný bachor. Možná se ale mejlím.
Odjezd z Xiningu připomíná spíše útěk před prachovou bouří, před kterou nechrání ani uzavřená okna vlaku.
Míjíme terasy malých obilných políček sklízené srpem a mlácené kopyty do kruhu chodících krav.
Vidím před očima plátno Jana Zrzavého, který tu musel taky projíždět.
Slaměné špičaté klobouky v mlžném oparu. Vlak sleduje proti proudu řeku.
A aby nabral dech zajede si do bočního údolí, kde vytočí elegantní piruetu a vrací se 100m výškovým ziskem.
Profláknutý západ slunce s kulisou rybáře po pás ve vodě roztahujícího dlouhé sítě.
Za soumraku pijící bělouš v temně zeleném rákosí.
Celou nekonečnou cestu kolem největšího solného
jezera Quentin (ve stejnojmenné provincii) se snažíme na střídačku neusnout a hlídat zavazadla.
Vodní ploše dominuje hornatý Ptačí ostrov nasvětlený Chittussovskými paprsky skrze bouřkový mrak.
Jezero to se leskne, jakoby po okraj plné rtuti bylo.
Vedle v kupátku se strhne řádná mela. Náš novej kámoš učitelskej, nám osvětluje příčinu.
Pře ta má pragmaticky kulinářskej důvod. Řeší problém, zda jísti, či nejísti psi.
A to se doma u nás traduje, že tuto otázku mají místňáci už dávno zodpovězenu.
Až při výstupu se dozvídáme od tohohle profesůrka angličtiny bez Oxfordské výslovnosti, že v životě nemluvil s cizincem a že nejpodezřelejší osoby, kvůli kterým jsem nezamhouřil oka,
hlídaly po celou noc naši bagáž.
Omluvný úsměv na tváři. „Víte, naše země je pro demokracii příliš veliká.“
Jednomu z našich strážců klečícímu čelem k nám na tvrdé dřevěné lavici a zády ke svým, padala v pravidelných intervalech hlava na hranu opěradla a já jsem pevně věřil, že čeká jen na okamžik, kdy usneme.
Stejně jako na sedadle a na bobku spoludřepící soused.
Nejlepším receptem proti spánku byly pokusy o komunikaci se svéráznými spolucestovateli a nepřetržité popíjení čaje.
Na rozdíl od luxusního pekingského expresu bylo nutné se poptat ve kterém vagónu voda právě dospěla do bodu varu, a protože chyběly i termosky, vypravovali jsme se pro každý hrnek často až na opačný konec vlaku.
Oproti mně sedí žena neurčitého věku patřící ke klanu vlakařů, jak jsme říkali příležitostním, čiperným vlakovým obchodníčkům.
Popíjí čistou horkou vodu.
Zastydělo se srdce bílého sáhiba. Gentlemansky nabídl prvotřídní anglický sáčkovaný čaj.
S úsměvem a grácií pravé dámy sáček přetrhla a vysypala, dříve než-li jsem jí v tom mohl zabránit do smaltovaného hrnku.
Obsah zamíchala náplní od propisovačky, která mi až do té chvíle tak dobře sloužila při psaní deníku.
Tím započal veselý pantomimický kontakt, okořeněný mezinárodními citoslovci, s celou bandou prodávající s malým ziskem vše, co mohli levně nakoupit na řídkých zastávkách.
Pochybuji, že jim výdělek pokryl
alespoň cestovné, neboť nás hostili neprodaným artiklem, uzenými rybami u nichž ani nemuseli zdůrazňovat, že jsou ze slaného jezera, u stanice Gobi.
Po půlnoci přivlekli kamaráda s fotoaparátem. Těším se, až u nás doma zazvoní
pošťačka s balíkem fotografií a nalepeným inkriminovaným sáčkem od čaje a mojí vlastnoruční adresou.
Po krátkém zaklimbání nás budí rvačka našich hlídačů se sběratelem suvenýrů lupičů kmene Si-fanů a Ngoloků.
Po rozednění se vlak proplétá posledním řetězcem hor.
Krystalická sůl a ledek na vzácné trávě připomíná jinovatku, nebo čerstvě pocukrovaný švestkový koláč naší babky.
Dále jsou podél trati už jen solivary a nekonečná solná poušť, kde dlouho nevydrží ani vybělené kosti.
Před nejošklivějším městem Číny Golmudem (Gormo) a konečnou stanicí železnice se od severu k naší trati připojila silnice s konvojem náklaďáků v oblaku prachu.
Před vjezdem do země solných plání stihne ještě frizér-bradýř zbavit na tržnici
Finču několikadenního strniště, Monča tamtéž prozíravě koupila pitnou konzervu se zelenou slupkou a červeným lahodným obsahem a já do třetice, ztratit zápisník se všemi záchytnými adresami a tibetskými frázemi.
Po té smutné zprávě vyrážíme dokonale vyrovnáni s osudem po 1127 km dlouhé a na světě asi nejvýše položené silnici do Lhasy s různorodou společností vesničanů a několika lámů.
Stihli jsme to ještě zavčasu, nežli tam „Velkej brácha“ stihne dotáhnout železného oře, pak už to jistě bude stát za velký prd neboli houbeles.
Vše kolem si zaslouží přívlastek "NEJ", jako ta přívlastková ledová vína z téměř zmrzlejch hroznů.
Čínský autobus hrozí rozsypáním, ale statečně se protlouká. Často, jen díky solidárnošti ostatních řidičů, kteří nás svými nákladními vozy, jejichž komfortem jsme pohrdli, vytahují z bláta.
Sedmnáctiletý monzun překročil hradbu Himaláje.
Nedaleko prvého pasu, kde se silnice podle výškoměru vyšplhala do 5300 m, přinutil vedle sedící muslim řidiče k prvé zastávce.
Rozbalil svůj modlitebák Ferahan kork neomylně k Mece.
Na okamžik se nechápavě otočil, proč ho nenásleduji přesto, že mám kolem hlavy obtočený šátek a zklamaně si odkroutil svůj aktuální dluh u Mohameda.
Druhou modlitební zastávku si vynutil Finča. Po melounu musel před oběma řidiči předvést pantomimu hodnou Bolka Polívky.
K večeři suchá rýže v zájezdní hospodě.
Západ slunce. Tanggula-Shan 5180m n.m. vystupujeme v sandálech do bahna. V noci monzun rozbahňuje cestu.
Několik brodů. Cesta se prodlužuje, autobus zapadá do bahna.
Ráno si nás prohlíží yaci, kozy, vrány, dudkové a Tibetské antilopy s vpletenou stuhou do srsti na šíji.
Na toulavé křustky, co se k sobě tulí svázány tkaničkami k sobě, visíce za ně na hřebu na hambalkách, sedá smutně a beznadějně prach. Pohružme se tedy spolu do vzpomínek, neb ty jsou již podruhé nebo posté, přítomností.
Znáte ten okamžik, kdy přelétne teplý letní déštík. Časně zrána si dřepnete na zápraží a z empétrojky doléhá něžně k vašim bubínkům Vláďík Mertů se svým božským Pařížským trojalbem. Tomu předpotopnímu přehrávacímu bazneku se do šišky vtěsnají jen autoři do písmene „M“, od pana Armstronga, Baezové, Beatles přes Hegerku až po Mertu, Mišíka a Mozarta, neb tam v ní byli pěkně sesortýrováni. Vládík, jako dítě štěstěny, nebo ke své smůle musel trápit hlasivky až do ochraptění od rána do večera, byl ale v dobré společnosti výše zmíněných dam a pánů. Až bude více času vystřídají je Nirvana, Santana nebo Zepelíni.V šuplíku nalezený téměř nečitelný a útržkovitý deník.
Byl psán tak malým písmem pro úsporu váhy, že mu nepomáhá ani obří lupa a než se prokoušeme až k pasáži kdy Finča ve velbloudích kristuskách s šerpskou páskou na čele nesoucí nůši s naším skromným majetkem dorazí nazpět k udiveným celníkům v Ruzyni chvilku to ještě potrvá.
26.8.1987
Mrazivé ráno.
Střapce trávy posypané solnou jinovatkou vyčuhují ze země jako košťata vysázená himalájským Mičurincem.
Krátká pauza, jen na přepudrování. Natažené zkřehlé ruce nad voňavý čmoud z barelu, z jalovcového jehličí.
Je v tom krapátko něco prvobytněpospolného.
12:00 Zastávka u hospody.
Kamna vyhřívají s hukotem motorů Boeingu, dvě letlampy.
Tibeťané s ležérně navlečeným jedním rukávcem. Druhý za pasem ukrývá dýku. Vlasy s červenou vlnou spletenou do turbanu, na nohou čínské kecky.
Neuvěřitelné fyziognomické kopie jihoamerických indiánů (z Peru). Kdo je čí kopie?
Nebo formuje vysokohorské klima fyziognomii a tvar buřinek.
Aniž by přerušil rozvážnou chůzi svého dopravního prostředku s dlouhou černou hřívou spletenou barevnou přízí do tenkých copánků stejně jako vlasy místních žen, vytáhne mladý poutník ze záhybu rukávu těžkého hábitu trumf moderního nevěřícího světa.
Jeho úkryt prozrazuje jen tenký kablík sluchátek. Aby ušetřil baterie svého walkmanu, nasadil hrot hranaté tužky do jednoho ze dvou otvorů magnetofonové kazety a s nonšalancí pěstovanou generacemi předků při točení modlitebních mlýnků, převíjí pásek. Směřuje jako my k Mecce všech lámaistů.
15:10 Křižovatka Yonga-Bajing.
Výškoměr klesá na 4300m n.m. Malovaný Buddha
vlevo na skále. Barevné skály. Provazový most a kamenné vesnice s modlitebními praporky.
Tisíce psů po ulicích a draků v oblacích.
Míjíme rodová kamenná sídla s obranými čtvercovými věžemi jako na Kavkaze nebo na prostředním jižním prstu Peloponnésu v Meni.
Podivné znaky svastiky točící se proti směru hodinových ruček.
Jako onehdy ta v severní Etiopii, symbol ženského principu, (zv. sauvastika, swastika, fylfot nebo čtyřnoh).
Na těžkých domovních dveřích, dává všem na vědomí, že za nimi vládne žena.
Jsme v zemi matriarchátu.
Náramně připomínají zrcadlový obraz emblému dávno mrtvého Adolfa o jehož existenci a jednostranném zájmu o jejich
kulturu neměla většina Tibeťanů ponětí. Snad až na těch několik, kteří měli v jeho hlavním stanu kdesi daleko v neznámé Evropě zprostředkovat protekci
na božství. Věřil asi, že k němu mají nejblíže, bydlíce nejvýše.
Svastika, kříž s rameny zalomenými do pravého úhlu. Užíván jako ornament již v pravěkém výtvarném umění. V hinduismu, buddhismu a džinismu magický symbol přinášející štěstí a zdar a odvracející zlé síly. V hinduismu je pravostranná svastika symbolem slunce, boha Višnua a mužského principu, levostranná svastika symbolizuje ženský princip, podzimní a zimní slunce. V buddhismu svastika znázorňuje otisk Buddhova chodidla a též tzv. „kolo zákona“, jež Buddha uvedl v pohyb svými prvními kázáními. Ve 20. stol. převzata pravostranná svastika (postavená napokos) jako symbol nacistického hnutí. Encyklopedie Diderot 2002.
Před necelým měsícem jsme stáli na Žižkovské tramvajové refuge a čekali jako Jan
Werich při jízdě do Říma, že se nás někdo zeptá. "Kam jedete s tak velkým ruksakem?"
Dostal by lakonickou odpověď "ale do Lhasy". Nikdo se neoptal.
Staří
Tibeťané mají pěkné přísloví "Procestovat 10 000 li je jako přečíst 10 000
knih." Při vjezdu do Lhasy
jsme tedy měli přečtenou značnou část knihovny
Strahovského kláštera.
Na rozdíl od cizinců, kteří sem přiletěli, jsme absolvovali dokonalou aklimatizaci doporučenou již starými Vídeňáky pro konzumaci alkoholu a to i díky stále snižujícímu se komfortu a rychlosti použitých dopravních prostředků.
Od luxusního mezinárodního expresu přes tvrdší a tvrdší lůžka a sedačky kolejových dostavníků až po špičkově neanatomická sedadla čínského vysokohorského autobusu.
17:00
Konečně Lhasa, kde jsou i ulice dlážděné tajemnem, mystikou a blátem ale to je převážně zmrzlé na kámen.
Město nás přivítalo štěkotem čtyřnohých a v minulém životě méně úspěšných mnichů.
Je jich tu více než těch usedlíků dvounohých.
Podezřele hodně školáků drbajících se na hlavě. U nás vší trhy ve školách i školkách doznají boom až po sametové revoluci za necelé tři roky.
Z čistě racionálního pohledu se všem těm iracionálním náboženským modelům musí nechat, že dávají žití vyšší smysl.
Víra v odměnu a trest posmrtný, pomáhá morálce a spravedlnosti ještě na světě tomto.
V bouřce kolem Jokhangu.
V příšeří jeho chrámovém nás flegmaticky pozorovaly lhostejné oči zlatého Buddhy a plaménky malých kahanů, živených yačím máslem si hrály na jeho blahobytném pupku.
Nocleh v Kirey s nezaslouženým přívlastkem „hotel“.
27.8.
6:00 O budíček se postaral Jokhang.
Poutníci se klaní mezi psisky.
Ti ne světští příchozí se lehko poznají podle mundúrů barvy šafránu, nebo okru.
Bosi padají na své kabáty a jako zrcadlo vyhlazují megalitickou dlažbu před hlavním chrámovou branou.
Uvnitř přilévají do misek yačí máslo, potravu pro věčné plameny.
Točí modlitebními mlýnky a v bočních lodích třou zády stěny čelem k věčnému ohni.
Z vykuřovadel na prostranství před chrámem věčně stoupá dým jalovce a vonných trav k poctě bohů.
8:00 Trhovci kolem Jokhangu s otepmi vonných trav a tyčinkami se probouzí poměrně pozdě.
"Lasa polasa", poslední slovo při smlouvání o šňůru nepravých tyrkysů, které slepují z drti.
14:30
Mniši obkreslují uhlem nástěnné malby na pauzák. Starý Láma pročítá pečhu.
Tradiční tibetské buddhistické knihy, nejsou vázáné.
Volné listy obdélníkového tvaru se jen skládají na sebe, ukládají se mezi dřevěné desky a balí se do látky.
To by děda Jaroslav koukal.
Nebeské pohřebiště s železnými palicemi, zbytky provazů a havrani.
Krchov, jako v mnoha jiných kulturách, na kamenitém kopci, kde nebožtíci neujídají lepší půdu svým vnukům.
Tuhle podívanou podává ve svém vyprávění poprvé náš předjezdec Odorico z Pordenone zvaný též Oldřich Čech z Furlánska v "Cestě do říše Velkého chána" z roku 1316 – 1330.
21:00 Utíkáme před deštěm přespat zpět do kláštera Serra.
Se – růže, ra – zahrada, ve které dlel a študýroval L. P. 1717 otec „Bílá hlava“ Ippolito Desideri.
Gesto pozvání dvou noviců se žlutými čepicemi ze střechy v noci zapovězeného kláštera.
Ale hlavně jdeme za myšlenkovými nákupy.
Kradmý ostražitý pohledem vzad, zda je stařešinové nepozorují.
Nakvartýrováni tajně za zády kvartýrmajstra v čepici stejně žluté jako slepice na curri.
Usadili jsme se „pohodlně“ po vzoru krejčovském, jak je zvykem v kraji tomto.
Oboustranné nutkání po poznání a pokusy o překonání jazykové bariery pomocí posunků a nedostatečného anglo-tibetského slovníku.
Funkce amuletu.
Na fous za 31 let potkám na blešáku v Tuháni jednoho z mála přemožitelů K2, který tu pobýval 3 měsíce nějaký čas po nás.
Domluvíme se, že mi přiveze jedna a půl centovou kovadlinu, neb tohle řemeslo prý už definitivně pověsil na hřeb a to je stejný ročník jako já. Už se té srabákovo návštěvy nemohu dočkat.
Kafe namleto.
23:00 Uléháme v lámově kobce, vzor strohosti a střídmosti. Ze všech stran k nám doléhá melodické modlení. Neodolatelné nutkání rozsvítit a přiřadit k těm hlasům obličeje. žádný vypínač, ani elektřina v dosahu mnoha verst. Stropní rudou látku prohýbají myší drápky. Představa, kolik mníšků už tady před námi nocovalo, nenechá moc usnouti, cožpak by to ale šlo vyhnat ty přeludy ven do toho marastu.
28.8.
V oděvu tunga smaží a vaří velké koule z campy a slaný čaj s yaččím máslem.
I voda v čínské termosce je od másla.
Z toho podtónu asi vycítíte, že nikdo z nás tří nepatří ke gurmánům, kteří by se navzájem utloukli pro tuhle delikatesu.
Teorií proč takový humus píti je nemnoho. Nejpravděpodobnější hned vedle výživnosti jsou izolační vlastnosti yačí tukové vrstvy na čajové hladině udržující tekutinu déle vlažnou nebo alespoň nezamrzlou, podobně jako mastná oka ze lžičky nežluklého másla na babiččino polévkách.
Ani Tyčka nenechal tomto místním labužníků lahůdce nitku suchou: Paní domu nás zve na tibetský čaj. Marně vzpomínám, kolik jsem ho už vypil při svém putování kolem Himálaje. Ne, že by mi chutnal. Mám raději silný černý čaj z čínských rovin či z Dardžilingu a ať se na mě ortodoxní čajaři nezlobí, i mírně oslazený. A ze všech nápojů nejvíc miluji pivo. Avšak podávání slaného čaje v Tibetu a přilehlých zemích je rituál, nabídnutá ruka k přátelství a vykouřená dýmka míru.
Sedíme v temné zakouřené kuchyni, která je o něco lépe zařízena než obývák, mezi zašlými předměty jevícími stopy dlouholetého užívání. Mladá, i když dost vrásčitá žena se dvěma dlouhými tlustými copy, do nichž má po místním zvyku vpleteny prameny červené vlny, připravila čajový vývar a teď ho přelévá do štíhlé dřevěné nádoby skoro metrové délky. Z díže přidá hrudku starého zažloutlého jačího másla a hrstičku soli. Tyčí s dřevěným pístem pak směs promíchá, až to v nádobě chrochtá, šplouchá, mlaská. Vzniklou emulzi nalévá do misek a ihned nedočkavě a labužnicky ochutnává. Člověk musí umět hrát hru sám se sebou. Jako čaj je tibetská směs opravdu odporný nápoj. Ale při představě, že srkám výživný polévkový vývar, si na něm mohu i pochutnat...
Zážitkem jsou i kadibudky v bludišti hliněných chodeb bez jediného světla.
V Tibetu patří k dobrému mravu nechodit na toaletu sám.
Má to být nejméně ve trojici - je to výraz toho nejdůvěrnějšího soužití.
Ráno mohou mladí almužníci odejít do Lhasy přivydělat klášteru žebrotou.
Jako mniši žebravých řádů starého kontinentu. Možná vliv misionářů řádu sv. Františka z Assisi, zvaných též minorité, nebo bosáci, neb štrádovali bosi, pohrdajíc pozemskými statky.
Jako Jezuité v dobách, kdy ještě vše co vyprosili, házeli do jednoho společného pytle odkud kdykoli kdokoli z nich mohl si bráti na živobytí svoje. A když nášmátrali dno, důkaz to byl špatného hospodaření celého společenství a nepomohlo jim ani těch třiatřicet knoflíků na hábitu, Kristových roků, ani kolárek pod bradou zvaný mezi žabožrouty camembert.
A stejně jako před nedávnem mladičká řeholnice spěchající s plecháčem na almužnu na schody před Saint Sulpice.
V krajích našich by mohli vyrazit s krapet většími žebradly třeba i pro Svatomartinskou husu, jako koledníci.
Legenda říká, že sv. Martin byl původně římským vojákem.
Křesťanskou víru přijal poté, co daroval kus svého pláště nahému žebrákovi, aby jej ochránil před umrznutím. Později se však ukázalo, že to nebyl žebrák, ale sám Ježíš. A tak po zjevení přijal křesťanskou víru a stal se misionářem, následně biskupem.
Tomu však předcházela příhoda …Martin při své skromnosti nechtěl biskupskou hodnost přijmout a schoval se do husince mezi hejno hus.
Ty jej však svým hýkáním prozradily.
Storku tuto oba žáci, jestli ji dobře pochopili, řádně ocenili.
Zdrháme společně před jejich představenými.
My tři cizáčci navrch ještě kvůlivá té žluklé delikatese, yaččím máslu, které ulpívalo a vystupovalo na a ze všech nádob na truňk, prostě ze všeho z čeho se dalo napít.
14:00 Norbu-linka - park Skvostů, drahokam a letní sídlo Dalajlámy.
Jeden zlatý trůn, archa na obraze, Holandské rádio PHILIPS, dar od Ghándího, nemlich stejné jako měl náš děd Václav v kuchyni na Hrádecké.
Ten si na něj ale musel našpóroval sám.
A navrch nemělo tu geniální vyndavací udělávku proti cenzuře, zvanou „churchilka“, pro příjem zakázaného Londýna, stanice BBC na vlnách krátkých, jako to dědovo za války.
A stačilo by se poradit.
Na obal mucholapky navinout 10 závitů drátu, dovnitř vložit bloček 25 mikrofaradů, konce vodiče napojit na žhavicí lampu.
Tento baznek se hodil i později po osmačtyřicátým.
Vyjímatelnou, kdyby náhodou zrovna přišlo na návštěvu gestapo nebo Stb.
Dalajlámovi by ale tahle rada byla stejně k ničemu neb neuznával mucholapky a ke všemu s obstrukcemi gestapa ani Stb se do příchodu Rudého bratra nesetkal.
Náhodný průvodce si stěžuje: „Tibet není svobodný, Vy ostatní jste šťastní lidé“.
Pozvání na tibetský piknik v trávě. S pastevci přikusovat divokou cibuli k ušmudlaným plackám.
Hra v kostky na koženém bubínku. Dřevěná miska a dvě kostky s červenými a černými tečkami.
Za červenou tečku se platí nejdrobnější mincí – mořskou mušličkou z Tibetské náhorní plošiny.
Původní platidlo, jako neplatné halíře u nás doma v mariáši.
Soused mi učí roztáčet kostku v misce a bravurní číslo sejmutí kostek z bubínku rychlým pohybem misky.
Hraje se i o staré stříbrňáky.
Čekání na Nepálská viza. Ulice lemují opraváři bicyklů, ševci, hodináři, kteří si troufnou na fotoaparát Zenit.
Krejčíci vás změří a nechají vybrat z předválečné Burdy.
Vizionářsky ještě stačí přiheftnout náprsní kapsu, přesně pro dnes poslední model telefonu Nokia, který se objeví na pultech u nás doma přesně za jednadvacet zim.
Míjí nás nosič vody pro obřad čajový. V jamce mezi obratli toho shrbeného atleta, mezi atlasem a čepovcem rozvážně pohupuje se vyvážené vahadlo dvou věder na jeho koncích zavěšených a rozvážně vyvážených. Navrch každé ono je přikryto plovoucí pokličkou z listu banánového vykrouženou, by se hladiny jejich zklidnily a ani krůpěj jedna, převzácné té kapaliny uvnitř, nakapané kapku po kapce, za vlahé poslední noci, do kameninového džbánu, z velkého bambusového listu, u zdi zahrady Norbulingky, letního sídla Dalajlámova, neskanula do prachu cesty a nepřišla tak zbůhdarma ku zmaru.
Stejného efektu využíval při roznosu pivek po šenku, Váš praprapraděd šenkýř Josef, se svojí široko daleko vyhlášenou pivní pěnou na půllitrech v knajpě Na Hrádecké u hladinky, pro říz čepované pro štamgasty na jeden zátah až po sklenice okraj nebo koštovacího šnytu, pročež zvaného též košt.
Nezaměňovat s těžko nevybryndnutelným čochtanem, nemajícím naopak ale pěny žádné, na zahnání žízně sekáčů ideálním a toho nezaměňovat s odstátým kapákem.
Kája Čapků se zmiňuje již o šnytu v Lidových novinách těsně před příchodem Hitlera k moci za pomoci pivních spolků.
„Piják piva, když se nechce napít, nýbrž toliko se zavlažit, nedá si třetinku, za niž by se jaksi před celým světem styděl, nýbrž šnyt.“
Donáška čaje do hotelu přímo od šicího stroje na chodníku se rozumí samo sebou.
Před čajovnou vysedávají truhláři s malovaným nábytkem.
Před stánky optiků si lámové zkoušejí vhodnou optiku na zkažené oči od pečhy a svitků.
Za Jokhangem je slepá ulička tkalců koberců, podobná Káhirské ležící ve stejné zeměpisné šířce.
22:00 Večeře v S'čchuanské hospodě Kirey.
Kulaté stoly s otáčecím středem pro pospolité čínské stolování, na rozdíl od pouličních stánkových večeřadel ohraničených suknem s ornamenty.
Yak, příbuzný toho, co místního kuchařskýho, fistulkou právě prezentujícího svoje kulinářské výtvory, od té trapné epizody, co byl onehdy zneškodněn v okamžiku nestřeženém, nakopnuvše jsouc do rozsochy gatisek plandavých. Od té doby denně na jídelníčku, jako trapně neférová odplata.
Navrch dle ctěného vlastní volby v kuchyni kulinářská fantazie ze železné pánve Wok ze sojových omáček.
Smluvní ceny, když po chvíli přijdou Číňané z Hongkongu a chtějí totéž co má Finča, hospodská na nás mrkne a suverénně si řekne o dvojnásobek. Kuchařinu jsem vždy řadil mezi řemesla umělecká, koření ze Jun-nanu, čaje ze S'čchuanu.
Kohoutek s vodou na dvorku u dobytka, přístupný po prkně nad močůvkou.
Spíme u Pšonků.
V pokoji pro dva je nás sedm.
Trmáceli se měsíc z Čcheng-tu-fu alias Chengdou a v Lhase na uvítanou dostali za propadlý permit dva dny v lapáku.
Poláci přesně vědí, kde musí v Moskvě nakoupit laciné kopie zápaďáckých fotoaparátů a prodat je v New Delhi.
Tam nakoupit tyrkysy a topasy velikosti nezralého hrášku.
Bavlněné jupky sbalit do balíků a rozeslat všem důchodcům z širokého příbuzenstva.
Doma si pak koupí, s laskavým svolením Vojtěcha Šlepóty, malucha a po cestě si s námi dopřávají rozmařilé večeře pod Pothalou o mnoha chodech, kde by soudruzi z DDR, kdyby omylem vypuštěni za železnou oponu byli, pojídali z domova dovezené vločky ovesné.
23:30 Na Barkkóru, jednosměrce obcházející Jokhang, spí psi a poutníci stočeni do klubíčka.
Anglicky mluvící mnich až z Indie. Mrzáci s životními příběhy vypsanými u nohou a klobouky v očekávání.
Pochodující koště obalovaného ovoce v červeném karamelu.
29.8.
7:30 Nosiče vody prozradí vrzání vahadla. Svítá.
Poláky nelze vzbudit a tak jde Tomáš sám na autobusové nádraží pro jízdenky ale díky starému Tibetskému času se nesejde s prostředníky.
9:00 Pothala, v ambientním až ponurém přítmí ...“tam kde krása nadbíhá stínům.“
Mrtvé bludiště ale s překrásným rozhledem na Lhasskou kotlinu.
Cáry mraků ovíjejí vrcholy okolních hor.
Děti pouštějí z placatých střech draky z bílého papíru na velkých dřevěných navijácích. Jeden takový vezeme domů malému Tomášovi.
Obzvláště se vyjímají oproti černým mrakům.
Prvního draka si prý vyrobil čínský farmář. Vytvořil řetězec z bambusu, pospojovaný hedvábím, aby mu ve větru klobouk neuletěl.
Kromě Číňanů a Tibeťanů pouštějí draky i Indové, během zimního slunovratu.
V Bangkoku při svátku Sanam Luang po celý měsíc březen.
Tito národové věří, že drak poletující vysoko na nebi se domluví s bohy a dokáže zahnat třeba bouřky.
V zemi vycházejícího slunce měl drak kromě dobré úrody taktéž uhlídat zdraví dětí.
Na den dětí, který se také nazývá Svátek chlapců dodnes Japonci vypouštějí 5.máje nad své domy malované hedvábné draky v podobě kaprů.
Kapři dávají chlapcům sílu a odvahu „plout proti proudu".
Zubař ve stánku nasazuje zlatý zub. Opodál porcují řezníci na ulici maso v šouletu much.
Žebráci nás tahají za nohavice.
Strážník v bílé uniformě s přilbou řídí pelotony cyklistů.
Koupel v Barakshall bez lístků, typ od prodavačů vzácného dřeva.
Elektroinstalace v koupelně by přivedla pana Křižíka k infarktu.
Prodavači suchého Yačího trusu na otop.
Zkoušíme stop od Norbulinky s nákladními Kamazy, je příliš drahý.
V rozvodněné řece perou poutníci na kamenech.
Zavěšený most na ostrov je posetý modlitebními praporky.
30.8.
10:00 Muslimská čtvrť.
Šířku ulic vyměřovali posvátné krávy svými rohy. Muslimové s čepicemi v bílé barvě smutku.
12:00 Prvně vidíme poutníka, který odměřuje cestu za spásou duše své délkou těla jako svého přerostlá píďalka . Jedinou vymoženost dnešní civilizace, na loktech a kolenou návleky z pneumatik Kamazů. V dlaních šutrák, který posune co nejdále a vzpřímeně dojde k němu. Kratší píďaláci jsou značně hendikepováni. K profláknutým poutním místům svatým pro pokání svoje asketické, cestu si i jinak svorně všichni všemožně znesnadňujíce.
Tyčka mě doplňuje prostě mi do pera už zase kafrá a je dost poučnej. "Barkhor neboli Barkkor kolem chrámu Džókhang ve Lhase ...
Khora, neboli pouť po posvátném okruhu, je jedním z nejdůležitějších projevů zbožnosti buddhistů v Tibetu. Dochází pří ní k pročištění těla, řeči a mysli - třech základních složek lidské bytosti - a hromadí se jimi zásluhy ulehčující vstup do dalších vtělení. Obcházejí se chrámy, jezera i hory. Pověstný je sedmisetmetrový okruh Barkhor kolem chrámu Džókhang ve Lhase, po kterém v každé denní době krouží stovky lidí. Zhruba třídenní obchůzka kolem hory Kailas patří k nejtěžším, protože cestou se musí překonávat průsmyk ve výši 5 630 metrů, který často i v létě leží pod sněhem. Řada zbožných poutníků si okruh ještě znesnadňuje tímto svérázným píďalkovým cvičením."
Permanentní stupenka - bilet za oponu věčnosti je vystavována pro vyznavače různých filozofických směrů a náboženství za rozličné poutě. Někdo musí doputovat alespoň jednou za život do Mekky, jednoho z pěti pilířů islámu, někdo za obchvat posvátné hory Kailas. Křesťané třeba rádi prošoupou křusky svoje cestou do Compostely.
Když ukazoval Zeyer Zdence Braunerové tři sta padesát schodů spojujících starou Příbram s hradem Panny Marie, nabádal jí. „Tu má stoupat po kolenou.“ A Vrchlický si povzdechl. „To je učiněný Tibet.“ ... Jan Němec: Dějiny světla. O Drtikolovi, překladateli několika upanišád.
Psí sněm uprostřed nejfrekventovanější ulice šoféři uctivě objíždějí jako posvátné krávy.
18:00 Chrám Jokhang – nejsvětější katedrála Tibetského Buddhismu.
Jokhang po kterém pojmenoval svůj nový exulantský domov – klášterní komplex v indickém Namgjalu Dalajlama XIV.
Po příchodu do kláštera obdrží novici po dlouhé rozvaze a dlouhých disputacích pečlivě zvažované nové jméno jako ta Dalajlamova kočka od Davida Michieho.
Tibeťanky s vetkanými šňůrami tyrkysů do vlasů.
Nad čelem velký tyrkys vsazený do bronzu upnutého do temně rudé čelenky. Na krku několik řad, pro změnu, tyrkysů a růžových mořských
korálů. A copy, to je kapitola sama pro sebe, složitý síťovaný závoj, pavučina
z vlasů. Muži podobni Americkým indiánům s cůpky a černými buřinkami.
Čínští prominenti přijíždějí ve Volhách se záclonkami v oknech a šoféry
uctivě čekajícími na jejich návrat. Rikšové, místní taxikáři se překřikují
navzájem. Malé děti i dospělí zvědavě nahlížejí do mých zápisků. Kdo je tady
větší atrakce? Většina postarších lidí neodkládá modlitební mlýnky a růžence ani za chůze.
Jedna kulička růžence je vždy větší a počítá kolo, 108.
Možná racionální kořen akupresury, určitě počitadlo při
směnném obchodu.
Mnich nahlíží oknem na TV. V interiérech bytů látka na stropech. Místo dveří prkna vsazovaná do žlábků.
31.8.
11:00
Švec
u Pothaly mi
přišívá utržený pásek a slepuje žraloka. Nanese lepidlo na obě plochy, vykouří
cigaretu než oschne. Jeho žena mu roztáčí šicí stroj. Podrážky vyřezává ze
starých pneumatik. Stopem na nosiči kola jedeme pro permit do Gyantse a Sakie.
V tržnici závěsné váhy. Ceny píše prodavač na ruku.
14:00 K obědu
po třetině těžce usmlouvaného melounu.
18:00 Poláci se vracejí z neúspěšného stopu a můj sen o vlastní posteli se rozplynul.
Lhasa je zlatá klec. Prodáváme pět filmů a Monika hned vyráží na trh pro zeleninu na salát s bedýnkou Lunchmeatu a sladkým jogurtem proti kurdějím. Jogurt
je balen v malých keramických soudcích.
Večeře na střeše jídelny ověnčené květinami.
Pivo, zasněžené vrcholy, modlitební praporky, Pothala
a věčně kouřící komín kotle na teplou vodu, pod kterým se stopí vše.
Babrlinka štípe pařezy železnými klíny.
Blíží se černý monzun s jasně modrými otvory a bílými draky.
Loučení se švédy a Kaliforňany z expresu. Pět piv a politická situace světa pro podporu Tibetské nezávislosti. Oproti Tibeťanům se cítíme i v socializmu trochu svobodněji.
1.9.
Svítání osvětluje na západě pouze zasněžené štíty.
10:00 Jdeme
s magnetofonem nahrávat do Jokhangu, domu páně.
Před chrámem odkládají všichni pokrývku hlavy a věřící i boty.
Bohoslužba a cesta kolem obřích zlatých modlitebních mlýnků, marikhorlo, promazávaných Yačím lojem.
Dlouhé trouby vydávají hluboký žalostný hlas. Zlaté kolo zákona čhokhor na střeše chrámu, symbol nahrazující zakázané Buddhovo zobrazení.
Tímto obdobím si prošlo skoro každé náboženství. Prvním svým kázáním to Buddha roztočil.
16:00 V největším vedru osvěžuje na střeše větřík. Snažíme se přežít do večeře. Odpolední siesta spolu s místními světáky plivajícími na podlahu.
Samoobslužná kuchyně v naší útulně. Strávníci postupují v řadě a nakládají si syrové ingredience, předají je kuchaři na železnou pánev a zvolí si přílohu.
20:00 Večeře na rozloučenou s Poláky, Lhasou s vůněmi a olověnými mraky těhotnými deštěm, U Sebastiána pod Pothalou. Ryba nakládaná i sladká. Vítek si jde do kuchyně dosmažit brambory. Jako tečka zmrzlina s ananasem.
21:30 Západ slunce a červánky nad Pothalou, srpek měsíce a vysoko kosočtverce bílých draků.
Drakiáda ručně malovaných příšer, přeřezávajících provázky sousedů, doprovází vítězoslavné výkřiky drakovodičů „a mám tě“, přehlušují bolest do krve rozřezaných prstů.
Slunce za horizontem pozvolna mění draky v černé tečky na pozadí náhle zesvětlené oblohy.
Rotaci Země sleduje i rotace černých mraků a draci přelétají z pozitivu do negativu. Ten kýč dokreslují blesky na severu.
Monzun se nechce vzdát.

Dalajláma láme slámu
já si z toho jazyk zlámu
(dětská lidová)
2.9.
3.9.
++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
Britské expediční vojsko, došlo roku 1904 až k obrané kamenné zdi napříč celým údolím poblíž Guru.
Naproti koloniálnímu sboru 3000 mužů stálo 1500 Tibeťanů.
Plukovník Younghusband svolil s vyjednáváním pod podmínkou, že Tibeťané odstraní doutnáky ze svých starodávných předovek.
A jeho vojáci jim ukázali své moderní opakovačky, že oni doutnáky už dali pryč. Vojáci stříleli potom bezbranné Tibeťany jako sviště.
Tibeťané se zformovali až v pevnosti Gyantse a drželi se svými primitivními houfnicemi ještě dlouhé týdny proti moderním britským dělům. Mise, přestože došla až do Lhasy, nesplnila svůj účel.
9:00 Snídaně v klášteře. Ranní rituál.
Před roztaženými rohožemi truhly slouží jako stoly pro dvě řady mnichů sedících oproti sobě po celé délce lodi se zkříženýma nohama na svých nočních matracích.
Svorně bok po boku tu k časné snídani usedají v řadách zbožníci i tolerantní bezbožníci, tj. my tři. Půtky malicherné až nicotné, hlavy obou táborů spolehlivě míjejí.
Lámové v čele nejblíže Buddhovi předčítají modlitby, cinkají na zvonky, bubnují na malé i velké dvojité bubínky, mosazné činely, troubí na mušle, rohy a trubky.
Zpěvný monotóním hlas podezřele připomíná projev bezdomovce před Willsoňákem.
Toho co potkávám deno-deně cestou do fachy. V parnu i mrazu.
"Kupte si Nový prostor, zajímavé reportáže." Intonace toho hlasu až nepatřičně stejná.
To by mě vážně naštval, byl-li tu před námi.
Na bíledni vtíravý otazník, kolik sem nedorazilo krajanů z našich luhů a hájů.
Představený kláštera zná Čehůny a píše nám místní názvy měst v jazyce „bodik“.
Pak nám perfektní angličtinou dává krátkou nalejvárnu.
Stúpa, obří čorten Kumbum s dvaasedmdesáti kaplemi. Na trhu máslo
prodávané na zeleném listu. Stržený most a brod s mezky.
Trus yaka přilepený na venkovním zdivu jako tepelná izolace a sušící se na otop.
Kolony povozů tažených oslíky, jezdci na koních a pěšáci s nůšemi na zádech.
Zavodňovací a sběrné kanály na pole se stojící vodou. Cesta není nikde drenážovaná a proto přejezd každého potoka znamená řadit na jednotku bez synchronu.
Vesnice z kamene a vepřovic, na pálení cihel není dřevo, topí se jen sušenými lejny.
Spíše pevnosti s rodovými znaky na dveřích, nejčastěji obrácený hákový kříž s tečkami mezi paprsky.
Na plochých střechách suší rolníci skromnou úrodu.
Silná eroze okolního terénu.
15:50 Benzínka chráněná hliněnou věží se střílnami a třemi uvázanými koni. (3900m n.m.)
16:00
Žigadse.
Malý zájezdní hostinec s honosným vývěsným štítem Hotel Tändzin dongkhang.
Unikátní stavba, ani dva pokojíky nejsou stejné. Vchod přes krám, musíte zvednout pult na kovaných pantech.
Ze dvou teras výhled na tržnici a hrad. Plachta nad dolní terasou, kde se vaří v hrncích zvaných tajine nebo tagine (arabsky Tajin z perštiny Tabe) je historicky Berberský pokrm ze severní Afriky , který je pojmenovaný podle speciálního kameninového hrnce, v němž se vaří.
Podobné jídlo, známé jako tavvas, se nachází v kuchyni na Kypru.
V neposlední řadě i v Číně. Tradiční hrnec Tajine je tvořen výhradně z těžkého jílu, s glazurou. Skládá se ze dvou částí: základní jednotka, která je plochá kruhová s nízkými boky a velká kuželovitá nebo kopulovitá poklice, která sedí na základně během vaření.
Poklice je navržena tak, aby podporovala návrat všech kondenzovaných par zpět na dno vyhřívané nejčastěji dřevěným uhlím.
Různorodá společnost.
Hostinský Radžim, jeho děd Gurk bojoval za anglického krále, podává čaj a učí nás jak správně napružit bambus na kostru draka. Naviják na
lněnou šňůru s bambusovými příčkami si vzal inspiraci ze špulek
tkalcovských stavů na vyhlášené Tibetské koberce, dnes tkané spíše
v manufakturách emigrantů v Nepálu a severní Indii.
Procházím se sám klášterem. Sídlo Pančenlámy je jedno velké staveniště.
Jeden z dělníků zlatících velkého Buddhu mi obezřetně v ústraní nabízí zlaté pečetidlo válcového
tvaru z dokonale nablýskané mosazi.
Prozrazen čarou na bílé ruce jako ta cikánka na Plzeňském Jižním předměstí se zaručeně pravými snubáky.
Strašně lákavé ale znamenalo by to jít do Prahy pěšky.
Babky tu mají zdravější zábavu než být vykloněny z okna a stěžovat si na regma a mládež.
Baví se obcházením klášterů ve větších či menších kruzích a někdy lze takové pokání přirovnat k Messnerovu alpinismu, když je klášter náhodou vytesán do skalní stěny.
4.9.
11:00 Odbočka na Sakyu – Sakju
12:00 Sakya. Celý klášter včetně ochozů i střech obležen barevnou směskou věřících.
Třídenní slavnost je pompézní a přilákala poutníky z dalekého okolí, neboť okolo kláštera je jen málo usedlostí.
Dav nemá daleko k hysterii a když na ochozu neprozřetelně vyndám fotografii Dalajlámy jsem rád že
vyváznu s natrženou parkrovkou a útočným kletrem.
Barevní aktéři dole na nádvoří s měděnými klobouky a pavími pery tančí podivnou pantomimu.
Oběd v trávě před klášterem v kruhu zoufale špinavých děcek pijících z louže.
Přežívají jen ta s nejtvrdším kořínkem. Taky Darwin.
Podle posledních výzkumů je ale náš autoimunitní systém pěkná mrcha. Je zmaten, když mu nepředhodíte důstojného protivníka, pustí se z nudy do Vás. Díky všeobecné hygieně se v uplynulých dvou staletích podařilo ze západního světa odstranit většinu nebezpečných parazitů, bakterií a virů, náš imunitní systém, jenž se v dětství utváří v kontaktu s nimi, ale nečekaná sterilita prostředí mate.
Bez důstojných protivníků v dosahu zleniví nebo, a to je ještě horší, začne napadat vlastní organismus, ten Váš.
18:30 Cestou na Lhatse pas 5240m n.m. Zvedá
se opona mraků a jako špatná kulisa řetěz růžových Himalájských štítů
vystupující z temných travnatých kopců.
19:10 Výhled na zasněžené New Tingri 6500m n.m.
20:00 Stopařka s dítětem na odbočce na Šhegar.
Asi sbírala s ostatními ženami na protějším svahu ty profláknuté housenky.
Prý nejúčinnější afrodisiakum, co svět světem stojí, hned vedle ženšenu.
Další závora a kontrola pasů a permitu.
20:40 Západ slunce s duhou a odbočka vlevo na Rombuk.
Kůň směřující k našemu vysněnému západnímu pasu Čo-oji, Cho Oyu, Qowowuyag, „Tyrkysové bohyně“ s modrozeleným náhrdelníkem z ledu.
Sedlu zvanému Nangpa La (5716 m), kudy jsme chtěli původně přejít do Nepálu.
22:00 Everest - modelka Čomolungma se nestoudně producíruje v zapadajícím slunku, kus od nás, na straně polední od naší blátivé silnice.
Odtud George Mallory zaútočil na vrchol.
Když se ho ptali, proč ho chce zdolat, lakonicky odvětil: „Protože tam je.“
Štrapác k jeho base campu brilantně zachytí za jednadvacet zim náš rodák Tomáš Etzler, toho času v žoldu CNN.
Konečně Tingri.
Spíme a vaříme v busu.
5.9.
8:30 Východ nad Everestem.
Jsme jediní v autobuse s mapou Tibetu. Ostatní jedou naslepo.
Hladké věže a kaňon. Jihozápadně je Šišipangma s Jurikem Kukučkou na vrcholu.
Následuje dvakrát sedlo.
12:30 Přítok zleva se strážním hradem.
Flóra dostává vysokohorský ráz, vidíme alpské protěže.
13:00 Nyalan a odbočka k basecampu Šišipangmy proti proudu přítoku jeden den. Svérázná benzínka. Údolí řeky Sun-kosi lemují na každém kroku vodopády a trochu připomíná Rumunskou Piatru. S klesající nadmořskou výškou stoupá vlhkost. Autobus dále neprojede. Za poslední juany kupujeme sušenky. Stovky nosičů obrovských balíků vlny u Čínské celnice, zmatek. Loučíme se s Radžimem. Další pochod blátivou strání do Kodari.
15:30 Uprostřed mostu přátelství 1770 m n.m. vstupujeme do nefalšovaného království.
Hodinky o 2:20 nazpět. 5:40 oproti GT, kterýžto čas jsme si s Reezeesem nedávno štelovali v observatoři v Greenwich.
Časový posun ne na celé hodiny, jak bývá dobrým zvykem jinde na světě ale na minutu přesně podle minuty poledníku procházejícího hlavním městem, Kathmandů.
Za dřevěnou budkou celnice, kde necháváme panu králi 5US za vstupní visum, dáváme na oslavu se Švýcarem Jackem CocaColu.
17:00
Po dalších dvou kilometrech Totopani s útulnou za patnáct rupek oproti pohraniční škole do páté třídy.
Nechtějí po nás žádné pasy.
Kdysi odtud vyrážely karavany obchodníků mezi Tibetem a Nepálem. Kilogram rýže se měnil za tři kila soli, stavební dříví za vlněné koberce a jiné textilní výrobky. Jako v mnoha jiných izolovaných oblastech kolem Himálaje, bývala na obou stranách častá polyandrie - mnohomužství. Dodnes je tu už jen pár takových manželství.
Z lesů stoupá pára a do okna u kterého píši vůně z hospůdky v přízemí.
Svoboda je relativní.
Lázně. Pět horkých pramenů ze skály nad řekou Sun-Kosi.
V šatech se necháme masírovat téměř vroucí vodou. Prvé tričko nevydrželo
tu slast a rozpadlo se na těle. Jsme v zemi, kde nepřečteme už ani číslovky ale bez diskriminace cizinců.
Naštěstí druhým úředním jazykem je Angličtina.
6.9.
7:00 Na korbě náklaďáku uvězněného mezi dvěma sesuvy 25 km za 40 rupek.
Dále pěšky bez bosých šerpů.
Tekuté bahno až metr hluboké. To, co se tímhle nepálským údolím chvilku před naším příchodem prohnalo, nebyla typická povodeň, jakou si běžně představíme po silném dešti. Byla to povodňová vlna tvořená směsí vody, bahna, kamení, kusů ledu a dalšího materiálu, který po cestě nabrala.
10:30 Druhý stop na střeše, 4 km za 5 rup.
Po utopení kletru se na chvíli zazdálo, že se k nám štěstí točí zády ale
všude rostou banánovníky, grepy, rýže a jdeme alespoň nalehko. Propadli jsme se
kouzelnou studní do tropů, prošli kolem celníka Rousseaua bez celních
prohlášení. Tvrdil, že jsme první Češi. Pronájem šerpů by znamenal další výdaje
za převoz náklaďáky a stravu. Mezci a ještě několikrát stržená silnice.
Na úzkých chodnících provizorní stánky s Nepálským čajem z mléka.
Pitoreskně
o dva metry propadlá a neporušená silnice. Křižovatka na JIRI.
14:35 Autobus z Barabize. Mončin dotaz
„za co“ budí nepochopitelný smích všech pasažérů. Konduktér vybírá jízdné za jízdy, protahuje se akrobaticky oknem
několikrát na přeplněnou střechu autobusu. Pravý přítok zcela zkalené modři se
dlouho nemísí s hlavním tokem. Nespočet závor. Ověnčená střecha autobusu i
s kozami se musí vtěsnat při příjezdu do Kathmánského údolí dovnitř.
Max. povolená rychlost 40 km/hod je nedostižnou šoférovou metou a nebyla co pamětníci řidiči pamatují stejně nikdy překročena.
20:30
Konečně Kathmandů, někdejší Mekka hippie, odkud se zrovínka moc nepěstovali zpáteční jízdenky, jako z té enklávy německých vystěhovalců v Chile v polovině století devatenáctého nebo ta křesťanská v nedaleké portugalské državě Goa v minulosti ještě dávnější.
Taxi do GC Lodge. Tři lůžka plus
teplá voda za kulatých 222.- rupek.
7.9.
Na snídani mléko s gogoši a chlebem. Půjčovna kol.
Jezdí se jen vlevo, neb sem šílený Adolf už nestačil dorazit. Opičí templ.
Vůdce hlídačů s leprou. Velká část života Nepálců se odehrává na střechách i náš hotel má terasovitou střechu s datlovou palmou na které se suší chilli papričky, kukuřice a taky se na ní vegetí.
Hotely a hotýlky se předhánějí, kdo bude mít vyšší terasu s lepším výhledem a přiláká tak více turistů.
Stále se přistavují patra. Venku se připravuje fest, svátek bohyně Chomury.
Tančící masky, tisíce lidí v oknech i na ulicích.
Zkuste si nasadit takovou kultovní obřadní masku na ksicht a mžouráte na ten svět venku škvírami řezanými do růžového, pro nás dost exotického dřeva roďáku, jakoby zevnitř z vlastní lébi skrz střílny. Pokud možno očima tanečníka v transu. Dřevo Vás přestane tlačit na lícní kosti, spánky, na nos i čelo. Jako praštěni vůní vosku od divokých včel skalních, kterým je napajcována, řádně profunělá kadidly z jalovcového jehličí.
Apropo, to všudypřítomné kadidlo má asi přeci nějaké ještě jiné racio.
Mouchy poletuchy opřekot zdrhají z jeho kouřového dosahu.
Nevím jak jinak si špendlírovat a okoštovat transcendentno.
A jestli někdo z Vás to ví a zná, tak fofrem ven s tím.
Stovky krámků s čímkoliv, posvátné krávy.
Ulice hrnčířů, truhlářů a řezbářů. Zlatníckých krámů.
V bazaru kupujeme zrcadlovku Minoltu za porouchaného Minoxe a
k večeři ananasový kompot, dvacet banánů, dvě kila pomerančů a na ozdobu
jedno drahé jablko.
8.9.
Snídaně v baru.
Nejlacinější ovoce jsou banány, 40h kus. Busem do kláštera Posku-Patinath.
Nefalšovaní jogíni a leprosárium.
Pohřebiště chudých, bohatých a královské rodiny. Poslušně čím dále k pramenům.
Čekárny na smrt.
Pozůstalí s vyholenou lebkou a šešulkou pro vytažení nahoru do nebe.
Valná většina jogínských prostocviků prapůvod má, vycházeje z postoje neb sedu, kdy vás ON vytahuje za takový pramínek vlasů na šešulce temene hlavy tam nahoru k sobě, by páteř vám narovnal.
Obrazně i fyzioterapeuticky.
Tenhle fígl vytahovací znali už šerifové na divokém západě, můj děd Václav a všichni mistři jógy si jej nemohli vynachválit, neb krční páteř šetří a je pro jogíny základním ásanem.
Opičí cirkus na římsách. Pagoda pouze pro Hinduisty hlídaná vojákem s flintou.
Červenou šmouhu nad tečkou na čele mají jen vdané ženy. Obnovují si ji barvičkami u modlitebních kamenů, třeba u otisku Buddhových chodidel, které tu zanechal cestou ke svému osvícení. Opuštěný chrám na kopci plný polorozpadlých čhortenů.
9.9.
Mladičký fakýr si dlouhou kudlou probodává hrdlo.
Jeho pomocník ho zvedá za nůž do vzduchu. Všude plno krve.
Ještě netušíme, že máme před sebou více než měsíc dalšího rajzování a průserů téhle pozdní kavalírské cesty završující vlastně nikdy nekončící vzdělávací životní štaci každého z nás tří.
16.9.
Na pět dní zanecháváme Monču v Tatopani, na cestě do Mustang pasu, aby si odpočinula.
Škoda, že sesuvy, před několika dny zničily termální prameny.
Byla by v lázních s koupačkou.
Je jediným hostem v lodge s trávníkem, jako s čokoládovou polevou na pařížanu.
Trojúhelníkový skrojek obřího dortu na podnose z žulových balvanů stržené ploty nepotřebuje.
Necháváme ji ještě vynést stůl na tenhle ostroh kousku nestržené zahrady nad řekou a naposledy spolu povečeříme, mandarinky a silný čaj.
17.9.
Nepálský rozhlas oznámil oficiální konec monzunu. Můžeme vyrazit.
5:15
Zlaté vrcholy
6:00
Ke snídani dva druhy chleba s medem. Tibetský se dvěma zářezy nožem v kůrce bochníku a tmavý Thrácký, nepečený a mazlavý. Hašiš, malá šiška uválená dlaní na nohavici.
Nabídka od špinavého kluka.
7:40
Podobně jako Hertzogovi se nám Annapurna od západu schovávala za modrou horu Nilgiri.
Z nejhlubšího údolí světa sevřeného dvěma osmitisícovkami, na západě Dhaulagiri “Bílá hora”, nad řekou Kali Gandaki „Černou Gandaki“, jsme si najali nosiče s přikrývkou hlavy ve tvaru posvátné hory Kailás a nožem Gurků za pasem.
Své koloniální choutky si zdůvodňujeme faktem, někdo nám přeci musí ukázat jak prokličkovat bambusovým pralesem až nahoru na náhorní pastviny.
Deurali lodge a nový nosič.
Dohoda 130 těch jejich finďárů za jeden náš kletr až do sedla.
S jedinou zastávkou vyběhl více než 2000 m a do tmy se ještě stačil vrátit domů.
8:10 Lyžařské hůlky jsme tahali zbytečně, všude kolem rostou v bambusových hájích. Penbadur nese v polokeckách jeden náš kletr, který jsme řádně vytížili a my s Finčou se střídáme o splasklý útočný. Kolem skalního žebra pod vodopádem po vrstevnici k říčce Tangdum. Mostek, stále vpravo. Himalájské ostružiny se sametovými listy. Kolmá stráň a bivak plató.
Mezicamp expedičních nosičů. Ohromné jedle s kmeny přes metr v pase.12:30 Sedlo ThuloBugin 4328m. Bačův útulek. Pastuchovo bydlo sestává ze dví půlkulatých kamenných čel. Jedno proti severáku plné a na strně protější, s vchodovou ďourou. Jedna rákosová rohož, coby střecha. Uvnitř ohniště se sušákem dřeva, baterka, chilli papričky a ovčí kůže. Příchod k salaši předchází seznámení se psy ovčáckými. Ceremonie vyžaduje slušně usednout a nechat se očichat. V péřových mumiích ležíme do setmění na nedalekém pahorku a čekáme až klesne mrak a odhalí okolní modré štíty Nilgiri South, Dhaulagiri a kroužícího orlosupa.
Tak jako kdysi kdosi sestavil škálu tvrdosti podle nerostů, zkoušíme s Finčou za následné bezesné noci vyšpekulovat něco podobnýho pro měkkost postelí. Inspirováni asi tou společnou pasteveckou zablešenou ovčí kůží na rákosové rohoži, té bezhvězdné noci, pod cemrem. Prachové peří
17:00
Mlha si definitivně sedá na pastviny.
Berani se pro prču přetlačují rohama až to praští.
Celé stádo se samo bez bačů vrací z pastvin u pramene a rozloží ležení vůkol našeho útulku.
Ještě na okamžik vykoukne západní stěna.
Z Annapurny padají hlučné laviny. Bača jen v krátkých kalhotách a tričku chce rozdělat oheň u
kterého by shořely i naše spacáky. Raději ho hostíme čajem z vařiče.
Projevuje eminentní zájem o naše lano a odchází spát neznámo kam.
I tak je v salaši pro dva těsno.
V noci snad poprvé neprší a skrze děravou rohož sedá jinovatka.
18.9.
5:25
Zamrzl MINOX i vločky o které se dělíme s bačou.
Poprvé jí lžící a kape si obsah do úst. Vaříme na vnitřním ohništi.
Na podpal obstará něčím hořlavým napuštěné dřevo a bambus.
Na oplátku mu pomáhám svařit větnamky rozžhaveným nožem.
8:10
Start do basecampu.
Kuřecí polévka vylepšená špekem ale bez podezřelé houby kterou naštěstí v noci snědly kozy.
10:00
Vodopád s brodem a několik kamenných zdí po salaších.
11:00
Oběd nad Hertzogovým basecampem.
Křížaly a poslední Delli tyčinka napůl.
13:30
Polévka opět u bači. Pozdní
orchideje. Věnovat Nepálské ženě takový plevel je možná urážka. Naopak
pampeliškou by možná nepohrdla. Odkvetlé rododendrony s kmeny tlustými jak
sloní chobot. Z údolí stoupají horká mračna. Nekonečný sestup pralesem s
nesčetnými lesními plody z nichž důvěřujeme jen ostružinám a některým houbám.
18:20 Bezejmenná vesnička nebo snad Deurali, jestli jsme domorodcům dobře rozuměli. Deurali leží ale podle mapy hodně daleko, někde jižně pod Pokharou.
Finča marně čeká na drobné od nosiče. Ve tmě nemůžeme najít provizorní most, který jsme včera pomáhali dostavět.
Černý les plný kamení a překážková dráha přes kamenné zídky.
Když jsme se už pozdě za tmy vraceli, kamenné zídky, ty za chatrčemi, střežili jejich nuzná kukuřičná políčka a my je s Finčou bez uzardění přelézali, spěchajíce na polévku k našemu učitelskému.
Zídky byly vyskládány z placáků, z těch políček vybraných.
Musela to být sisyfovská dřina, neboť krom kamení tam moc sprašové země nebylo.
A ta ke všemu, do černozemě měla hodně dost daleko.
S odřenými koleny a popálenýma nohama od kopřiv, útulek v Lete.
Nekonečná rozprava do ranního kuropění s místním učitelem.
O životě ve zcela izolovaném světě během monzunu, o nemohoucnosti změnit svůj úděl, který se nám z povzdálí zdá exotický, o výpravě a troskách vznášedla v korytě Kalí Ghand. Na cestě do Lete letos na jaře zasypala lavina Američana a tři Španělky.
Disputace o hypertrofovaném pojetí cti.
Většině útulen při cestě šéfuje žena s dobrou angličtinou. Muži i chlapci jsou věčně na cestách jako nosiči a horští vůdci.
Pan Karl Baedeker by mohl doporučovat: hotel plaťte denně dokud si ještě pamatujete co jste snědli a na motýly si přibalte síťku a éter.
19.9.
6:25
Finča mě budí, objednavá ku snídani brambory na loupačku s jogurtem.
Check point, kde se chce opět fotografovat s puškou hlídkujících Gurků, systém Henry Martin.
Vybral si nemlich stejnou pušku, přes mušku které si nás nedůvěřivě přeměřoval a prověřoval divoch v sedle pod Annapurnou I. , zjevivší se najednou z mlžného pralesa.
Dusno se tam dalo krájet jak v Květíno novém kanadském skleníku v Nedvězí za nějakých pětadvacet let.
8:10
Předčasně uhýbáme do stráně. Vesnice zavěšená na protějším asi 100m vysokém břehu.
Brod přítoku a kolem hlavního toku stále proti proudu. Vesnice Landrung s klášterem.
Čorten i charakter přírody, holé stráně připomíná Tibet.
Vlevo odbočka do basecampu Dhaulagiri.
Nad námi několikrát přelétne malé letadlo do Jomosomu. Kamenité řečiště asi 500m široké.
Tyče s modlitebními praporky a ploché střechy na sušení úrody prosa. U jezera tisy vysoké jak smrky, zbořeniště.
Vzdáváme pro tentokrát Mustang a vracíme se kolem check pointu, kde se od rána krmí tři Izraelci.
Jeden připomíná Bud Spencera. Koupačka v mělké tůňce řeky (14C podle hodinek, sponzorský dar fy Casio).
Žena roztlouká cihlu na barvy do omítky.
Spáleni do puchýřů na ramennou dáváme pozdní oběd.
Didi vyběhne před chatrč aby nám natrhala cosi zeleného do omelety.
Česnek medvědí - bärlauch - Allium ursinum, antisklerotikum.
A ještě něco o fous zdravějšího, podobného cibulce sibiřské - Allium proliferum.
15:15
Skrz kamennou bránu opevněného Gumnareku.
16:45
Ghasa Mustang Lodge. (2017m) noc
pro dva za 10.- rupek.
V celém údolí potkáváme několik bělovlasých jogínů s červenou tečkou na čele,
jimž náboženství zakazuje stříhání vlasů i vousů. Za co by je pak vytáhl jejich dobrodinec nahoru k sobě?
17:15
Výborné rizoto s výhledem na jesle s buvoly a stavbu střechy z udupané hlíny.
„Rýže se štěstím“, míněno tímto eufemismem štěstí z nálezu kousíčku čehosi zeleného v talíři rýže.
Obdobně pojmenovali rizoto asi stejně bohatí Kubánci pod šťastným jhem hlavního protagonisty vousáče Fidela na ostrově v protějším konci zeměkoule.
Důkaz to, že se už zasejc vesele cestuje.
Doporučení abychom jedli jen pravou rukou a levou určenou k jiným účelům nechávali pod stolem.
Nekonečný proud ovcí a koz měnil barvy jak duha, snad podle vkusu pasáčka.
Před každým visutým mostem, kudy mohla projít vždy jen jedna, se hromadil chumel jak u hrdla nálevky, jak my informatici říkáme bottle neck. Občas některá koza šlápla vedle. Doslova a do písmene a jen dlouhé zakroucené ozdoby na hlavě, podle pana Darwina vypěstované matkou přírodou jen proto, aby se zaklínily do větví rododendronů pod okrajem kamenného chodníčku a zabránili několikasetmetrovému pádu do hlubin. Blížil se výroční trh v Pokhaře na počátku svátků boje bohyně K.... s démony podsvětí v podobě kačerů, beranů, buvolů a prostě všech mužských z živočišné říše.
25.9.
26.9.
5:20 B.C. Annapurna z jihu rudě ozářená sluncem.
Necháváme Monču spát. Při svíčce balíme, lano, žďárák, mačky a vločky na dva dny.
Sestupujeme s posledními hvězdami a bez snídaně kolem mužíka, kterého včera Finča postavil v místě možného sestupu na zledovatělou morénu.
Černé kameny mají větší námrazu.
6:25 Tunový serak dopadá na cestu kudy jsme právě prošli. Mám nohy jako z olova.
Snídáme na travnatém břehu morény pod Tent Peakem.
Ocas posvátné ryby Mačo-Pokare stále proti slunci.
Stření část Annapurny zahalena v mracích.
Tři ledopády spadají do závěru morény, každý asi po kilometru zakončuje plató.
Ledopády oddělují dva travnaté hřbety. Ledovcové sedlo z namodralého sněhu a ledu.
Nepřestávající hukot vodopádů ztrácejících se v suti.
Koupačka v ledovcovém jezírku barvy khaki.
Shora moréna vypadá jako vybagrovaná obřím buldozerem.
Jinovatka krystalizuje před očima těsně za čarou stínu.
11:05
Nebe konečně vymetené nějakým nebeským smetákem.
27.9.
28.9.
Vykreslení tohohle právě blížícího se svátku si s dovolením půjčím od Tyčky. Neb on je na to prostě machr.
“V Nepálu se v nadcházejících dnech bude slavit Dassain, velký hinduistický svátek k poctě krvelačné bohyně Durgy, Šivovy manželky, v jednom ze svých nejstrašnějších vtělení. Při Dassainu je uctívána krvavými obětmi. S Durgou je třeba být zadobře, protože trestá zlo a zabíjí zlé démony. Bývá zpodobňována s mnoha rukama, ve kterých drží zkrvavené uťaté hlavy. Káthmándú je vzhůru nohama. Oficiálně je volno jen pět dnů, ale řada lidí si bere delší dovolenou a světí svátky se vší parádou pěkně postaru, kdy se slavilo patnáct dnů. Na úřadech se nepracuje. V osmý den Dassainu jsme svědky velkolepé rituální ceremonie, ve skutečnosti nechutného masakru obětních zvířat, na dvoře vojenského velitelství, kousek od Palácového náměstí Dárbár. Má to být připomínka jiného velkého krveprolití, které se odehrálo v těchto místech v roce 1846, kdy dvořané z rodu Ránů zlikvidovali přes padesát šlechticů a důstojníků věrných králi a na sto let se ujali neomezené vlády nad zemí. Moudří muži tu žijí v souladu s přírodními zákony a zaobírají se hlubokými filozofickými myšlenkami, jimž každý naslouchá a hlásá je dál. Ve skutečnosti ale ani tady nebyla nikdy nouze o pletichy, intriky, spiknutí, podvody i masakry. Lidé jsou všude stejní.
Hodnostáři města a naparádění důstojníci přihlížejí utínání hlav desítkám černých buvolů. Ve vzduchu čpí krev, dvůr je prosycen úzkostí umírajicich zviřat. Fanfáry, úsečné povely, dusot vojenských bot. Při vší úctě ke zvykům jiných národů a respektování jejich tradic se mi tento svátek nelíbí. Navíc v tom cítím rozpor mezi tradiční zásadou hinduistů, vyjádřenou pojmem ahinsa - neubližovat živým tvorům, ze které pramení i poměrně rozšířené vegetariánství.
Jenže Nepál je zemí zakořeněných pověr a kdo při Dassainu neobětuje alespoň beránka či kohouta, může mít příští rok smůlu. Městem proudí věřící, kteří už složili obětinu a obřadník jim namaloval na čelo krví tiku - obřadní tečku. Dokonce na mezinárodním letišti v Káthmándú zabíjejí berany a kůzlata a krví pomazávají motory letadel, aby po celý rok dobře sloužily.
Desátý den Dassainu se nazývá Vidžája Dašami. Je to den vzájemných návštěv známých a přibuzných, den hodování. K vidění jsou tance v maskách, kdy spolu ve velkolepých hodinových představeních zápasí Dobro a Zlo.
V tento jediný den je přístupný i současný královský palác. Obřadní tečku lidem na čelo maluje sám nepálský král Biréndra Bír Bikram Šáh Déva. ...”
108 bůvolích hlav .
Jako mužové víry je vojáci královské gardy podřízly hlavou ve směru kde tušili svoji Mekku.
16.10. New Delhi
19.10. Moskva
Po krapet dost krkolomném přistání na letišti Šeremetěvo, povstane vedle mě sedící pasant a do trochu rozpačitého až hrobového ticha se odhodlá uklidnit spolucestující a také poděkovat i když není úplně na bíledni zač: “Не волнуйтесь, все устройства, приборы работают нормально. Спасибо капитану самолета.”
Načež chce zatleskat. Vsune ale jen prsty do přihrádky s propagačními materiály a pytlíky pro případ nevolnosti, které zřejmě při předchozím přistání došly. Následně zbledne a zděšen ruce pomalu vytahuje s jakýmsi odporným slizem, co mu odkapávává od prstů. Potlesk už asi nenásledovat nebude.
Pachy a vůně boršče, cibule, česneku a kyselého zelí. Pokrmů chudých aškenázských Židů.
Při téhle první služebce do Moskvy si na skok nočním lůžkovým vlakem do Petěrburgu. Stevard podává čaj v praktických sklenicích s kovovými držadly. Kromě promočené Ermitáže to ještě stíhám poklusem k Foucaultovu kyvadlu do katedrály “Isakijevskij sobor”, to názorně dokazuje otáčení zeměgule naší. Babizna na ochozu věže třímá vytažený a osvícený kinofilm, čímž názorně výmluvně i pro inostránce předvádí, co se mi stane když odsud shora budu fotografovat. Kyvadlo při pohybu od pólu k pólu protíná uprostřed okultní čtverec sil. Více o tom prý ví a prozradí Umberto Eco ve svém “Foucaultovu kyvadlu”, co pojednává o tajném spiknutí, to bylo tak tajné, že o něm nevěděli ani jeho autoři, kteří zkoumali dějiny konspirace.
Po prospektu jede buldozer a seškrabuje bláto u obrubníku. Za chvíli je radlice plná. Za slimákem se tedy táhne stejně blátivá stopa, kterou Volhy okamžitě rozjezdí. Toť „Perestrojka".
Ta maršrůtka vede až k tomu náměstí, kde se dá dokázat pouhým okem, že země je kulatá, jako u oceánu, žádná placatá pizza. Tam prý nejkulatější, to tvrdí nějaký Osip Mandelštam. Á propós, plácek ten má podezřelé přízvisko „Rudý“. Chce to ovšem vše řádně ověřit. Vyrážíme.
Věrchuška - vládní limuzínové stejně jako muezzinové Mohamedovi dále vyřvávají z ochozů a tribum.
Že prý spustí pod vodu další jádrovou ponorku. Ježatou hlavicemi s ještě delším doletem a více trinitrotunami ničivé síly.
Světe, střes se, ještě se nevzdáváme.
A my pomalu přicházíme do let, kdy jeden najednou zjistí, že klidný spánek je proklatě drahá komodita.
To nemluvím o míru, ten stojí přímo majlant.
Tchaj-wanské šachy od Čankajška, 24 pionů vás i nechá hrát i plnohodnotnou dámu. Patentové upnutí v pravděpodobně neoriginální krabce, po rozevření s šachovnicí, pomocí kožených pásečků s proříznutými konci pro bambusové fixační štefty. Vlastní šachovnice je nalepena na rudimentární překližce, kterou Číňané znali již během dynastie Tang. Tenké dřevěné fornýry lepili na sebe s opačným směrem vláken, aby zvýšili pevnost a flexibilitu finálních desek. Většina figur asi z poloviny minuláho století.
Řezané ze zimostrázu. Červené s politurou, do hloubky napuštěnou.
Jeden Bishop později dovyřezán z neznámého růžového řeckého dřeva, co jsme dovezli s naší Terkou v roce 2000.
král 5“ – císař Říše Středu
dáma – císařovna, co musí pro svůj účes obětovat zdravý spánek na dřevěném podhlavníku
věž – (rooks, slon, (válečný slon s věží na zádech), roch, (sanskrt … “rátha” dvoukolý válečný vůz), rotunda, bašta, rook, hroch) – pagoda
jezdec - (knight, kůň, rytíř, rejtar) připomíná draka, nebo podle Ondřeje Klimeše z Orientálního ústavu spíše kapra s bublinami ve vodním proudu.
On totiž pan doktor sídlí v tom domě na malostranské straně Karlova mostu, kde bydlel i P3k a ten tam býval pečenej – vařenej.
střelec – (bishop, pop) - mandarín - vezír s rozevřeným zákoníkem v rukou
třípalcoví pioni – (pawn, sedlák, drab, pěšec, pešek, piešek) osm typologií poddaných, podle pana Konfucia
Dalších sedm nesmrtelných mudrců stejného vzrůstu ale mnohem starších, později objeveno u jednoho sběratele na Floridě, jen bylo nezbytno vyřezat osmého z Evropy přivandovalého, co by matroš padl podezřele opět los na oblíbenou olivu.
stejní mudrcové jsou vyřezáni po obvodu zimostrázové dózy na štětce i na
kostěné pochvě dýky tanto.
Motiv profláknutý již dávno před narozením našeho Ježíše Krista.
Tímto rozšířením dovršena univerzalita sady této na dvakrát dvanácte kamenů pro plnohodnotnou dámu.
Všem figurám by ještě slušelo sjednotit sokly podle piedestalů starších mudrců, zvyšujících i stabilitu jejich a co se týče sjednocení patiny ještě kartáčování nebo pískování a nejméně jedna tuhá, ale slunečná zima na střeše našeho včelína.
To se dobře osvědčilo už u čerstvé Buddhovy masky naší Terkulky.
Tuhle patinovací fintu mi u druhého pivka na tom svém poněkud jetém kšeftmanském lajntuchu o pěknou řádku let později ráčil prozradit nebo spíše prásknout na svoje kumpány dodavatele jeden Tamilský Tygr z toho ostrova, kde se prý sloni dožívají sta let.
Brahmánské šachy kultury Rajasthani I. a II.
Černé figury z ebenu a bílé z voňavého santalu s kostěnými kli, vyřezané údajně kolem roku 1949.
Králové i sloni čtyřpalcoví.
Chyběla dvojka pionů, těch černých.
Jeden černý kůň u I. má ulomenou hlavu, neuměle nahrazenou dřevěným korálkem nasazenou na mosazném hřebu.
Tři chybějí, taktéž černé figury u II. Dva pioni a poněkud baculatejší sloník alias věž z předešlého nebo spíš následného vrhu jsou naštěstí řezáni z ebenu a ne z voňavého santalu kterého je obecně ale hlavně u nás v podkroví nedostatek. Což mezi řádky prozrazuje autora těch třech chybějících kamenům. Nevím zda je úplně na místě a košer se optat. “Ze kterého vrhu jste pane pione, pane slone?”
Brahmánské I. - zn. MAHARAJA vyfasovaly krabku z lehkého cizokrajného dřeva, takovou, asi cedrovou truhličku. Původně pro 50 kusů čehosi, možná viržinek, a to od nevystopovatelné firmy se znakem letícího ptáka nad hladinou vodní letícího. Pioni toho mančaftu jsou lučištníci na koních, zmenšené kopie střelců. U Brahmánských II. to jsou pěšáci s vytasenými meči, či kopími. Tato mladší sada hostuje ve vlastní, modrým voskovaným plátnem potažené, krabici. Sloni králů a králek mají kostěné kly, královští i falangy ze stejného matroše. V jednom londýnské muzeu jsem onehdá viděl i variantu, kde byl ze slonoviny i sám pidi král i králka vezoucí se každý na svém slonu. Jakmile někdo, byť jen omylem, některou z těch krabek nastevře, praští ho přes frňák brutální vůně santalového dřeva, i když od doby, kdy se zuby pily řezbářovy zakously do santalové haluze uplynula drahná řádka let. A protože a neboť je to dřevina hodně vzácná, zbytek byl určitě rozemlet na prach kterým se obalily vonné tyčinky pro tamní hinduisty i budhisty.
I zásoby ebenu se povážlivě tenčí ale na tyhle mini piony to ještě postačí.
Nejvyšší čas dojet pro nové špalíky na Srí Lanku.
Střelci u I. jsou jezdci na velbloudech.
Koně klasicky jezdci na koních a věže na slonech.
Jak už jsem řekl pioni jsou malé kopie koňáků.
Masivní menší šachovnice u I. s rastrem 42mm, žádná dýha, pěkně ze špalíků dvou druhů dřev je skládací na dvou mosazných pantech.
II. s etují na uložení, bez šachovnice.
Rádžasthánci se proslavili jako zruční obchodníci v době středověké Indie.
Rádžasthán patřil mezi důležitá centra obchodu s Římem, východním Středozemím a jihovýchodní Asií.
Delfíní šachy Ramayana.
Set podle eposu Ramayana.
Řezbáři byla inspirací pověst o princi Rámovy a Sitře, jak překračovali oceán při cestě do Lanky, snášíce pýchu mořského krále, který se nakonec Rámovi vzdává.
Bishop je velký delfín, rytíř je mořský koník, věž mořská želva a pěšáci mladí malí delfíni.
Řezba z místního tvrdého makassandrového dřeva nebo pravděpodobněji z tvrdého tropického dřeva ze stromů rodu Shorea (Meranti), rostoucích v nížinách i výšinách jihovýchodní Asie.
Vzhledem k velkému počtu druhů jsou vlastnosti tohoto dřeva značně rozmanité a identifikace jednotlivých druhů je dosti obtížná.
Shorea je rod asi 196 druhů stromů a je pojmenován po Siru Johnu Shoreovi, který byl v letech 1793 - 1798 generálním guvernérem British East India Company.
Dřevo rodu Shorea se rozděluje do čtyř skupin – světločervené, tmavočervené, žluté a bílé. Právě ze žluté varianty jsou světlé delfíní figury.
A tmavé jsou ze dřeva rosewood.
Tento palisandr pochází ze stromu Dalbergia latifolia, známého jako Sonokeling právě z Indonésie.
Mistrovské řezbářské dílo z malé rybářské vesnice na utajeném ostrově poblíž australských břehů.
Ráma má na výšku 4” a Sitra taktéž stojící na ocasní ploutvi stejně tak jako i o fous menší delfíni - bishopové a mořští koníci.
Ještě vzrůstu menšího jsou želvy chechtající se vzedmuté na zadních, coby věže, a prťavých dvakrát osm delfínků - pionů tvořících armádu.
Vyšší figury mají v soklu pro stabilitu celkem cca 300g Pb/Sn.
Otvor s rantlem vydlabán tak, aby balast po ztuhnutí, ochlazení nekloktal nebo nedejbože nevypadl.
Vlastnoruční fixační patent pro nalití olova nebo cínu do soklu. Hlavu figury zastrčit do písku, jak pštrosové s oblibou a rádi činívají. A poslední fáze balastového procesu je obroušení přebytečného cínu aby nevykukoval, na velkém brusném kamenném kole vodorovně přiheftovaném na štíhlém hexagonálním čedičovém krystalu z nedalekých Čertovo varhan na Panské skále u Kamenického Šenova. A to bezprostředně po nalití nebo nakapání cínu. Stále hlavou dolů pěkně od spodu otřít o ten brusný kámen, pro sichr v tlustých rukavicích.
Bílé i černé figury váží neuvěřitelně, na chlup shodně po 370 gramech.
Oproti podobným sadám má tato navíc vodní kruhy kolem ocasní ploutve bishopů a mořských koníků.
Figury plné nesčetně mnohokráte látaných šrámů utržených v herní eufórii.
Hlavně na bočních titěrných subtilních ploutvičkách.
Vše to je uplacírováno v krabce z blešáku v Tuháni, navrch vytuněno dvěma patenty, jedním zabraňujícím vylomení pantů a druhým na zafixování soklů pionů příčnými provazy.
Keltské.
Řezbářův cíl byl na první pohled jasný: vytvořit figury, které vyniknou svým výjimečným charakterem a zaujmou svou osobitostí. Odtržení od konvenčních trendů.
Koncept se zřejmě vyvinul v harmonické spojení kultur a mytologií, jehož výsledkem je mimořádná šachová souprava.
V těchto šachových figurkách se setkáte s králíky a králkami keltského původu, z nichž každá se vyznačuje hrdým výrazem obličeje, který odráží jejich bohaté dědictví.
Přesto je to jen letmý pohled do tohoto širšího vyprávění.
Pioni, inspirovaní starověkou skandinávskou mytologií, vnášejí do tohoto setu atmosféru tajemna a rafinované síly. Převezmou roli strážců, připravených chránit své královské protějšky a přidat hloubku zážitku ze hry šachu.
Pečlivé řemeslo snoubené s elegancí. Vyráběné s láskou a péčí jsou vyrobeny z prémiových materiálů – tmavé středové partie
ořešáku na černé straně, ty nabízí vynikající a teplou texturu, a lipové dřevo na straně bílé dodávají sofistikovanost a svěžest.
K úplné dokonalosti jim bylo nutno dodat jen trocha propolisu a pár kapek Květíno cínu na pájení vitráží, do soklů.
Zní to trochu jako pohádka. V roce 2022 vezl jeden můj kamarád humanitární pomoc na Ukrajinu na předměstí Charkova, kousek za frontovou linií a setkal jsem se tam s jedním staříkem, který se odmítl evakuovat a ukrýval se ve sklepení jednoho paneláku.
V jedné sklepní kóji našel větve lípy a ořešáku, zřejmě určené na topení.
Aby se z toho všeho nezbláznil, začal vyřezávat tuhle šachovou sadu.
Zbývalo mu ještě dokončit asi 12 pionů. Při příští návštěvě mu ji věnoval.
Když DHL konečně přiveze tu dlouho očekávanou krabku, nebyl jsem jako obvykle doma a tak jí dali, taky jako obvykle, za dveře aby nezmokla. Jsme tak nějak se všemi přepravci domluveni. Spěchám od vlaku a rychle netrpělivě rozbaluju. A ejhle, hnedka mi padne do oka jeden bílý pion, notně na první pohled ošuntělejší nežli ostatní funglovky. Má ve tváři vepsáno, že je o pěkných pár let starší než ty jeho bráškové a vůbec nevoní čerstvým dřevem, ani nenese punc zrovínka vyřezaného kousku. Nelením a píši hnedka na Ukrajinu a pravda vystrčí holý zadek, prostě vykoukne na povrch. Ten děda rezbářskej podědil po nějakým svým předkovi tenhle jeden skvostný kousek a podle něho řezal i ty další tváře pěšáků. Ostatní figury už jsou ale výtvorem čistě jeho imaginace. Možná se ale inspiroval řezbáři z Betléma. Ve Svaté zemi jsme s Daliborem narazili na podobné pojetí figur, tedy vyjma věží. Je s podivem, že si ten vzácný poděděný kousek neschoval na památku, má myslím určitě neskonale větší hodnotu, než celá ta nová souprava. Mohl on vyřezat o jedno pióna navíc. Chtěl ale asi, aby zvostaly i se svojí historii na věky věkoucí pěkně pohromadě. Vřelé díky mu nastokrát. Což je veľmi pravděpodobně poněkud zromatizované ale o tom tyhle zápisky vlastně trochu jsou.
Z růžového dřeva túje, neb palisandr mi právě došel, je v převelkých křečích vyřezán chybějící pion šachové sady Garuda I. z Bali, vůní svojí konkurující úspěšně i santalu.
Garuda (v sanskrtu) je legendární ptačí bytost z hinduistické, buddhistické a džinistické mytologie.
V hinduismu je Višnuovým jízdním zvířetem "váhanou", v buddhistické tradici působí jako Dharmapála – ochránce dharmy a v džinismu je jakšou, polobohem spojeným s XVI. tírthankarou jménem Šántinátha.
Garuda je popisován jako „král ptáků“ a bývá ztotožňován s luňákem brahmínským (Haliastur indus).
Je zobrazován buď ve zvířecí podobě jako obrovský pták s částečně roztaženými křídly a nebo v lidské podobě jako muž s křídly a ptačími rysy.
Garuda je obecně považován za bedlivého ochránce, který může přispěchat kamkoliv na pomoc a též je považován za nepřítele nágů.
V některých krajích je znám jako Tárkšja a nebo Vainatéja.
Bílé ze světlého palisandru a černé z tvrdšího tmavohnědě žíhané dřeviny, co neplave stejně jako eben.
Králíci jsou čtyřpalcového vzrůstu. Králky o pět milimetrů nižší.
Některé hrací kameny jsou mozolnatýma rukama hráčů více ohlazeny, což nahrává teorii, že jsou starší provenience.
Vše uschované v bohatě vyřezávané krabici, navrchu s šachovnicí, na půl sklápěcí, vykládané stejným dřevem jako černé a bílé hrací kameny.
Pták Garuda se taktéž ocitl ve znaku Ulánbátaru, viz zmíněno výše.
Klasický Hindu chess set v Indonésii řezaný, kde proti sobě stojí armády dobra a zla. Good vs evil. Dramaticky vepsáno toto, do výrazu tváři králů i královen. Každá figura stojí na stupňovitém podstavci, který má představovat chrám Borobudur. Tahle Balijská hinduistická šachová sada je z ebenu makasar a teakového dřeva. 4,5" král je sám Borobudur. Obě dřeviny jsou tvrdé a těžké. Černé kusy neplavou, narozdíl od lehčích teakových.
Jogínské “Z” - Zetka. Buddhistická šachová souprava taktéž spatřila světlo světa na Bali. Jogíni a jóga jsou primárně spojováni s hinduismem, ve kterém má jóga své kořeny a je považována za jednu ze šesti ástika škol indické filozofie. Nicméně, jógu a meditační techniky praktikují také buddhisté a další duchovní směry, neboť jóga je spíše univerzální filozofie a cesta k sebepoznání než exkluzivní náboženství. Impozantní koně, z tmavého a světlého palisandru. Šachové koně jsou jinak u řezbářů na Bali velkou vzácností, poptány zřejmě hlavně cizáky, jako jsme my Evropané. Odstín dřeva je zvýrazněn lesklou polychromií. Zbytky hnědé a černé netransparentní polytury se zachovaly pouze pod tlamou koní a v dalších, hůře ohmatatelných (dřevo je velmi dobře leštitelné) zákoutích a záhybech všech rouch, i toho Buddhova“kāṣāye”. Jako král 5-1/2” dřepí, stejně jako králka a střelci-rádcové na lotosovém květu. Jeden je holohlavý a druhý se zkříženýma nohama má čepici, jako má sám Buddha. Ten rádce co o půl hlavy převyšuje toho ustaraného s vrásky, a má čepici možná též na lebce holé, je zhýčkanější, neboť sedí na dvou polštářích, vlastně je vyšší jen o ten polštář. Povětšinou holohlaví jogíni-pioni jsou usazeni jen na polštáři se zvýrazněnými rohy, v pozici lotosového květu se zkříženýma nohama, nazývané v sanskrtu “padmāsana”. Padma znamená "lotos" a Asana "pozice" nebo "sed". Písmeno “Z” na vratech do věží může být buďto řezbářův podpis - značka nebo obecně balijský/indonéský abstraktní řezbářský prvek - “patra”. Vzor, který je typický pro domorodé umění.
Tmavé figury jsou podstatně tvrdší a těžší, to platí pro dreva obecně protože tmavá mají vyšší hustotu a obsahují více ligninu a extraktivních látek (tříslovin, olejů a pryskyřic) než dřeva světlá. Tento vztah mezi barvou, hmotností a tvrdostí je dán především rychlostí růstu a buněčnou strukturou daného stromu.
Střízlivé Boxwood Regency šachové figury. Neuvěřitelně jemná soustružnická prácička s teňoulinkými krky a pasy, v krabce se šoupacím víkem jištěným mosazným hřebíkem. Francie, druhá polovina XIX. století.
Fotbalové z Erzgebirge.
Styl setu tzv. "Runners", odkazující na biskupy zobrazené jako běžce?
Mapučské s lamama mámama, s nepopiratelnými rysy aztécké kultury. Ze světlého a tmavšího palisandru pravděpodobně mnohem později dokompletována souprava, podle několika starších fragmentů z mnohem tvrdších dřevin. Nebo naopak. Krk jedné lamy, zřejmě po ulomení, vyztužen mosazným drátem.
Anglické Barleycorn - kostěné barvy mléčné slonoviny a červené polytury:
Moje babička byla obchodnice se starožitnostmi. Hned po válce, té druhé, měla stánek na Bermondsey Market v tehdy ještě rozbombardovaném Londýně. Když se k ní přidal můj otec, otevřeli si obchod v Cobhamu v Surrey a tuto sadu zakoupili na trhu už jako notně ošuntělou. (Podle verze prvé.) Byla používána v jejich starožitnictví jako lákadlo, výstavní sada na prodávané šachovnice, které se dávaly do auslágu. Obchod se zavřel, když moje babička na začátku 80. let zemřela a můj otec měl tyto šachové figurky z nostalgie vystavené doma ve svém domě, dokud loni neodešel na věčnost.
(Verze druhá.) Podle jednoho člena rodiny tato sada zjevně původně patřila pradědečkovi v Nizozemsku nebo tomu druhému v USA na konci XIX. století.
Pravděpodobně jsou vyřezány z kosti nebo slonoviny. Věže točeny z dutých kostí.
Červené a slonovinové kusy se šroubují do základny jako u králů a králek, kteří jsou vyrobeni z několika kusů sešroubovaných navzájem, do kosti řezanými imperiálními závity, stejně jako sokly které by si zasloužily zelený plstěný potah. Stejně tak hlavičky dutých věží, často lámané, které jsou proto navíc ještě zpevněny v průběhu let následujících mosaznými hřeby. Králky dostaly, zřejmě až později po náhrdelníku z černých lávových kamínků navlečených na stříbrném drátku.
“Na opravu není vhodná rohovina ani paroží z jelena, po shozu přibývajícího příliš rychle, prej ani hoxxo, prej tahle část je dost provzdušnělá. Prej je dobrá hovězí kyčelní hlavička a kus stehenní kosti. Tam je prý nejhustší matroš, nebo taky koleno.” Rady mého rádce Rudy z kopce Kozákovského. Zašel jsem ale pro jistotu ještě za sousedem nimrodem Nedvědem a ten prý na půdě vyštrachá a přinese nějaké shozy srnčího a úlomky paroží. A přinesl a ještě poradil.
Před vlastní řezbou se paroží a kosti na několik dní namáčí. Kosti ale nejprve dokonale vyvař v papiňáku a nechej několik let uzrát. Co dům to jiný názor.
Později jsem na jedné aukci narazil na velmi podobnou, pravděpodobně ze stejné manufaktury nebo dílny taktéž nekompletní a rozlámanou sadu, evidentně novější, s otevřenými smějícími se koňskými hlavami a vyčerněnýma očima. Na tu jsem už nedosáhl, vydražila se neskutečně vysoko.
Soustružníci vyráběli tyhle sady z kravských kostí od konce 18. do začátku 20. století.
Často byly dražší než dřevěné, ale vyrobilo se velké množství i levnějších sad.
Slovo Barleycorn se často používá jako obecný termín pro tyto sady, ale tento popis by se měl přísně vzato vztahovat pouze na ty, které jsou zdobeny ornamentálním rytím, představující pšenici, ječmen a podobné dekorace. Naše pocházejí pravděpodobně z 30-40 let 19. století. Tvary kusů jsou omezeny povahou kosti. Duté válce jako části věží, králů a královen jsou soustředěny kolem dřeňové dutiny v kosti, rytíři bývají vysoustruženi z ploché částí kosti. Typicky ošklivě vyhlížející hubení rytíři (od Jaquese). Ten vyrobil řadu kostěných sad, včetně těch s typickým designem, bez zdobení ječmenem. Jiné sady jsou z krásné kvalitní kosti, která vypadá jako mléčná slonovina.
Rodina Lundů (1796-1961)
Výzkum Jona Crumillera zjistil následující data pro otce, syna a vnuka této dlouhověké firmy:
Thomas 1804-1814 - 57 Cornhill; 1815-1845 - 56, 57 Cornhill.
William 1835-46 - Fleet Street 24; 1846-1915 - 56, 57 Cornhill (+23, 24 Fleet Street, 1845-1880); William & Son po roce 1873.
Sady Thomase, otce, jsou velmi vzácné. Jediné sady známé pro Wiliama Lunda jsou ze slonoviny. Občas jsou raženy pod bílým králem atraktivním razítkem.
Soustružení je vždy té nejvyšší kvality. Naše sada je velmi typická pro styl Lund.
Ball Carved Red Dyed XIX. století. Složitá řezba - nadčasový design dodává sadě tajemný nádech. Sokly jsou tvořeny koulemi na kterých se jednotlivé figury jakoby vznášejí, jako na mýdlových bublinách. Dovolte, neodpustím si dva malé oslí můstky, které přímo miluju. Sedm bylo sfér - koulí do sebe vnořených, inspirovaných sedmým nebem. Sedm dní trvalo Pánubohu stvoření světa. Ale tenhle výtvor je pravděpodobně inspirován čínskými Magic Ball’s, taktéž s koulemi v kuželkách soklů ale se složitěji propracovanými a většími koulemi, nezřídka i dutými. Koule jsou pravděpodobně řezané z hlavic kyčelních kloubů. Tenhle konvolut pochází z akademického domu v Cambridge po jeho rekonstrukci. Ostatní předměty v podkroví byly vesměs z konce viktoriánského období. Následný pěkně dlouhý domino efekt na ruby, namotivoval další starožitníky dražitele aby vytáhli do boje a vyšroubovali ceny následně dražených až do oblak. Díky nepozornosti dražitelů a nevhodně zvolené době konce dražby se mi podařilo, tři vteřiny před uzávěrkou ještě vydražit jeden hodně rozlámaný vytopený konvolut. Ten byl však z nepochopitelných důvodů ještě na americkém území při překládce detekován jako nebezpečný a okamžitě spálen. “Dnes jsem mluvil s člověkem na eBay. "Hub", který zpracovává mezinárodní přepravu u nás v USA není ve vlastnictví eBay. Proč předmět neprošel kontrolou, nedokázal vysvětlit. Položka byla „zlikvidována“ 9. června. Nebyla žádná možnost ji vrátit a žádný pokus vysvětlit proč. Tato šachová souprava byla, jak píšete, jedinečná a je nesmírná škoda, že byla zničena. Je mi to moc líto.” Guy Edson.
Kostěné Mandarinské III., někdy též nazývané, Asian Emperor Taoist Chess set.
Čerstvě dokompletovaný chybějící pion připomíná svým sveřepým postojem spíše postaršího surfaře - začátečníka u nás na Hráchách, těch, co skončí vždy v zátoce a za námi a musíme je zachraňovat.
Šachová sada s neporazitelným don Quijote de la Mancha ztělesňujicím šachového krále 6-1/4" a i s dalšími postavami románu z období renesance, sepsaného během autorova pobytu za mřížemi v letech 1597–1602. Mezi lopatkami jednoho ze dvou olivových větrných mlýnů vykukuje sám autor Miguel de Cervantes y Saavedra. S jeho obličejem z nepálského roďáku se dá nepatrně pohybovat, tak nějak kroutí hlavou nad tím dnešním světem. Ten ksichtík je navlečen na vertikální hřídeli, nepostradatelné to součásti asi každé strojovny větrného mlýna otáčejícího se kolem své osy, odvazně vždy proti větru. Rytíř don Quijote ve staré rezaté zbroji po předcích, paní jeho srdce Dulcinea de Tobosa je královna šachová i královna jeho srdce. S věrným zbrojnošem Sanchem Panzou jako střelcem, nejlepším rytířským koněm pod sluncem je stará Rozinanta, věžemi, větrnými mlýny se kterými rytíř bojuje a pióni jsou ovce. Tmavé figury jsou zřejmě řezané z tvrdého hnědého ořechového dřeva, krom krále, královny a věží, ty jsou ze světlého měkčího, následně napuštěné na tmavohnědou a všechny světlé z olivového dřeva a spatřily prý světlo světa koncem IX. století v malé řezbářské dílně v Andaluské provincii Córdoba, proslavené právě svými nekonečnými olivovými háji, kousek na jih od oblasti kde se odehrává celý děj románu.
“Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha” je hned po Bibli druhá nejpřekládanější kniha v celé historii světové literatury. Není tudíž s divu, že neunikla ani pozornosti řezbářů.
V 1. dílu v 18. kapitole Don Quijote uvidí na cestě velký oblak prachu a představí si, že se blíží dvě obrovské armády, které spolu svedou nelítostnou bitvu. Ve skutečnosti jde o dvě velká stáda ovcí a skopců, která se blíží proti sobě. Zaslepen svými představami z rytířských románů, navzdory varování Sancha Panzy zaútočí na „vojska“ a zabije několik ovcí. Svůj omyl si následně vysvětluje tak, že zlí čarodějové proměnili nepřátelské rytíře v ovce, aby ho připravili o slávu z vítězství. Scéna je často citována jako ukázka „donkichotství“ – boje proti fantaskním nepřátelům, který je v rozporu s realitou. 2 a 3/4” pióni - ovce s dlouhými visacími ušisky. Každá právě zdolavší a vítězoslavně stanuvší na vrcholku svého vlastního kopečku - soklu, ve kterém je odspodu otvor pro madlo, ale jen u některých. Za kteréžto mohl řezbář bezpečně držet a vyřezat i ty jemnější detaily takové malé figurky aniž by se fiknul. Takzvaná španělská řezbářská finta. Dominantními figurami téměř všech šachových sad jsou králové, králky, často koně nebo i věže a střelci. U této jsou to bezesporu pióni - ovce.
Tři druhy dřevin a rozdílný stav jednotlivých figurek s vysokou pravděpodobností napovídá spíše něco o tom, že jde minimálně o dva konvoluty, vzniklé možná v rozmezí mnoha let, nebo i generací této řezbářské dílny, dědící styl z otce na syna, vnuka.
Asi nejlepší přírodní barvivo na tmavé figury čirou náhodou objeveno při čistění našeho stařičkého pákového kávovaru DeLongi. Zbylo v odkapávacím prostoru, kde zůstane to, co ukápne nebo ubrindne pod hrnek. Taková hnědočerná sedlina.
Kávovou sedlinou pomalu usazovanou po mnoho let v kávovaru tedy například zvýrazněny černé oči Španělů a ještě přeleštěny pro zafixovaní propolisem od našich včelek.
Apropos, kdybych si někdy zpětně dělal žebříček, kolik krve pokropilo při renovaci, ty či ony šachy, tyhle by bezpečně vedly. Nešikovné maso musí pryč, říkával můj děda Václav.
Čínské kamenné
Čínský znak „寿“ (šóu) představuje dlouhověkost, dlouhý život a znak „福“ (fú) „štěstí“ nebo „požehnání“. Oba na vnitřním víku rozevřeného boxu tvořícího šachovnici s rastrem - velikostí políčka 45x45 mm. Král 3,5” a pioni dvoupalcoví. Všechny figury z malachitu nebo masteku. Octový test, kapka do lžičky naškrabaného prášku ze soklů obou odstínů vyloučil mramor, překrystalizovaný vápenec, do té doby favorita. Odstínu žíhaného růžového se záhnědovým šlicem a bíle žíhaného černého … Pro transport ze států byly amatérsky zabaleny, hlavně pioni, kteří byli vždy po dvou v přihrádce úložného boxu. To zapříčinilo dekapituaci dvou z nich a rozlomení třetího v pase. Restaurátorské práce zaberou drahnou řádku hodin. Krom lepení dvousložkovým pryskyřičný lepidlem ještě přeleštění všech herních kamenů oťukaných při náruživých partiích a úpravu úložného boxu se šachovnicí, aby k podobné kolizi v budoucnu nedošlo. To vše v předlouhé frontě nedokončených projektů netrpělivě čeká na dlouhé zimní večery. Nejtěžším úkolem ale bude nepoztrácet do té doby pidi kamenné úlomky hlav a tělíček.
Další naše šášky můžete Vážení dohledat v indexu těchhle webovek, ale jen těch kompletních. V předlouhé frontě ještě čeká trpělivě na kompletaci za dlouhých zimních večerů u kamen nekonečná řada, hlavně těch kostěných konvolutů, s pestrými životními příběhy ale bohužel ne těch co nedorazily pro hloupost nějakého úředníčka.
“Získal jsem tyto kusy z domu, který utrpěl velké škody způsobené vodou. Majitel mě požádal, abych zachránil, co půjde, protože byl v té době invalidní. Sada patřila jeho otci, který zemřel před 30 lety. Figury byly v kdysi krásné krabičce z masivního dřeva orámované sametovou podšívkou, ale když jsem je zvedl, rozpadla se - nejspíše slepená, z vodou rozpustného lepidla na dřevo, které selhalo poté, co se koupalo ve vodě déle než týden - a celý nepořádek byl nenávratně pokryt plísní. Původní majitel byl známý jako šachový nadšenec a já jsem tam našel ještě dvě další šachové sady vysoké kvality, které nedávno odešly na eBay. Strávil jsem několik dní hledáním shody s touto sadou, ale nic podobného jsem nenašel. Jen na One Source Auctions byla jedna trochu podobná, byla krásně čistá a v pěkné krabici. Věřím, že tyto kusy jsou z ručně vyřezávané kosti. Bledě zbarvené byly obarveny čajem a bílé kousky vyběleny. Na mnoha byla výrazná plíseň. Namočil jsem je přes den a měkkým kartáčkem jsem odstranil většinu plísně. Nepoužil jsem tvrdý kartáč nebo kovový kartáč nebo silný čisticí roztok, protože jsem je nechtěl poškodit nad jejich současný stav. Věřím, že se dají vyčistit mnohem lépe než se to podařilo mě.” .
Větší Křižácké - Jeruzalémské I. nebo možná spíše Olivové - Bethlehem I.
Na rozdíl od II. jsou u pionů s bohatými plnovousy a u rytířů, jen obličeje, králky a králové naopak zobrazeny jako celé postavy bez soklů, vše ze dřeva olivového, podle poloměru letokruhů řezané ze silnějších kmenů, pod kůrou notně prožraných červotočem. Tmavé, s odvážně hnědo fialovou polychromií. Král 6”, pion 4”. Pioni mají na sobě pokrývku hlavy připomínající arabský kefíj / šemagh (angl. keffiyeh, shemagh), tedy tradiční látkový šátek, jenž se nosí přes hlavu a bývá upevněn provazcem zvaným agal. V křesťanském a biblickém kontextu se taková pokrývka často stylizovaně používá k vyobrazení postav z Blízkého východu (např. U Ježíše a apoštolů). Stejnou pokrývku hlavy mají i rytíři z II. sady. Podle Dalibora, se kterým jsme tenhle nekompletní konvolut bez dvou věží objevili, v zastrčené uličce cestou z Chrámové hory u jednoho hokynáře, nezrcadlí prý výraz jejich obličejů, těch pionů veselí ani smutek. Takový neutrální pohled, to je zajímavé. Nechtěj se přiklonit na žádnou stranu šachového klání a nechtějí nikoho urazit nebo někomu ublížit. Docela by mi myšlení, toho řezbáře zajímalo. Královnina tvář vyjadřuje dobrosrdečnost, králova moudrost, rytíři bojovnost. Je to možná umění vyjádřit mimikou psychické rozpoložení šachové figury. Chybějící věže pojmu jako mešitu al-Aksá „nejvzdálenější mešitu“ nebo podle Židů Har ha-Bajit - Chrámovou horu. V útrobách těch budoucích dutých věží bude pro změnu uvězněna a jen okny prosvítat bude tajuplné nic. Ten hokynář se dušoval že si s nimi zahráli už křižáci při deváté, té své poslední křížové výpravě do Svaté země, té co skončila grandiózním vítězstvím mamlúků a naprostým fiaskem těch křižáků. Věřte, nevěřte!
Krabka na tyhle olivové z Bethlema dostane jako vystýlku, aby se navzájem protagonisté moc neotloukly, nepolámaly, Nadin svetr od Benetonu, proslaveného svými decentními barvami. Prezent od vnučky Terky. Tehdy, kdy létala jako letuška a byla v balíku. Ten svetr chudák vyprala v příliš horké vodě a on krásně zfilcovatěl a napříště už sednul jen větším panenkám.
Křižácké - Jeruzalémské II. nebo možná spíše Nazaretské,
jsou splácané ze dvou nekompletních konvolutů. Taktéž ze dřeva olivového, podle letokruhů, viditelných odspodu soklů jsou řezané z tenčích větví. A na opačné straně, přímo do šešulky pokrývky hlavy je vždy nacentrován nultý letokruh. Tmavě fládrované figury z lehčího žlutého dřeva, možná buxusu. Všechny figury jako celé postavy na soklech. Pešci třímají v pravé ruce různé sečné nebo bodné zbraně. Nejprve odstraněn tlustý lak novou metodou, delším povařením s několikerou výměnou vody. Zvláště světlé a zvláště tmavé. Lák od tmavých pečlivě uschován na polychromii později dovyřezaných. Vrstva laku po vyschnutí zbělela a dala se vykartáčovat mosazným kartáčem. Do soklů vyvrtány a následně vydlabány otvory pro cínový balast. Uloženy na zimu na střechu včelína, kde trpělivě vyčkají jara na vyleštění včelím voskem.
Prvních osm, čtyři plus čtyři 4 a 1/2” pionů s dvojím typem přileb, jakožto příslušnosti ke dvěma armádám a dva rytíři jsou od sběratele předmětů kolem Dona Quijota z Palos Verdes v Kalifornii.
Z počátku 20. století z Nazaretu v Izraeli. Na tmavé straně jsou rytíři jako vzpínající se koně; král je Herodes, dáma má dlouhé vlasy, pěšci - pióni jsou vojáci. Věž na světlé straně je zakončena kopulí, král má čelenku, dáma je v arabském ustrojení, rytíř je detailně vyřezávaný velbloud.
Reference: sada je zobrazena v knize "The Illustrated Guide to World Chess Sets" (1985) od Victor Keats, str. 194-197. Tato literatura ale podle jednoho starožitníka z Barcelony nezmiňuje některé starší dochované exempláře, zcela bez povrchové úpravy. Odlišující světlé a tmavé figury pouze barvou nezvykle dobře přirozeně leštitelného dřeva, pravděpodobně jen generacemi prstů hráčů.
Zakarpatské (Pracovní název, protože jejich původ je zahalen a obestřen dosud neproniknutelnou temnotou, možná ale spíše proto, že jejich rekonstrukce započala hnedka jak jsme se vrátili s mojí Kytkou z hranice Zakarpatské Rusi. I když použití bishopů ji lokalizuje spíše do anglosaských končin. Žádná z figur nemá ale celou palcovou míru což zase hraje proti anglosaskému původu.) Prostě křišťálový dotek nostalgie a tajemna. On je to vlastně takový více civilizační, transkontinentální konvolut, protože za bílé věže zaskakují na šachovnici sloni indičtí, taktéž na osmihranném soklu se producírujíčí. To ale určitě nebude původní autorův úmysl. Pak tedy bez těch slonů pětadvacet figur, zřejmě z palisandru, zbylých sedm určitě rozkousáno nějakým domácím zloduchem - mazlíčkem, dokladem tohoto masakru je jedna polorozžmoulaná figura pióna s otisky jehlových zubů. Raťafáky psí já dobře poznám. To naše psisko přesně takhle dokáže ohryzat aportovací kolík. A proto věřte, zuby psí si nespletu. Psisko to muselo být natuty vzrůstu vyššího, ani náš Toník by se nesnížil k tomu aby aportoval a za odměnu žvýkal nějakou prťavou figurku. Protože i pioni z téhle sady jsou řádné špalky, hodné aportu. Poslední majitel byl z Polk city na Floridě a ten nám více nestihl sdělit. To půlroční smlouvání, že kompletní sada má zlomkovou cenu oproti kompletní. Takové to úsměvné handrkování přes velkou louži není zase tak špatný lingvistický trénink. Dříve bohatí Amíci mají na svých půdách a ve sklepech asi nejvíce nebývalých opravdových skvostů. Dříve tohle prvenství měla koloniální Anglie. Teď, co si zvolili Trumpa tak to často a neradi musí pustit do světa i oni.
Za dlouhých zimních večerů zbývá tedy vyřezat povětšinou jen figury světlé, které tomu psisku asi šmakovaly více, prostě byly chutnější, možná jen s voňavější polychromií. A všechny znovu podlepit, protože starý zelený samet byl už notně prožrán moly šatními. A původní věže, jak velí rodiná tradice vydlabat, aby byly duté a z skrz okénka možno bylo nahlédnout do strohého interiéru.
- [ ] 2 věže - rooks, za ty slony
- [ ] 1 koně - jezdce
- [ ] 1 bishopa - střelce - běžce
- [ ] 2 pióny světlé
- [ ] 1 černého pióna
- [ ] Krabici ... vylepit víko hnědým sametem a opásat starým opaskem, nejlépe přiheftovaným, třeba šrouby mosaznými
král má úctihodných 216 mm - cca 8+1/2" a 218 g
nejtěžší věž váží přesně čtvrt kilča
kůň má na výšku 175 mm - 7"
Vždy jeden z páru biskupů nese na svojí šišce mitru neboli infuli světlejšího a druhý zase odstínu tmavšího, jak to bývá u střelců - běžců zvykem dobrým. Biskupové, se pohybují jako vždy po úhlopříčkách, šikmo, tak trochu konspiračně, neférově a prostě podezřele. Úlisní bishopové, jako byl kupříkladu ten Richelieu, i když ten vlastně byl kardinál. Na rozdíl od přímočarých věží, které naopak chodí vzpřímeně, přímo a rovně. Tyhle hanlivé invektivy se ale nevztahují na střelce středoevropského, pokrevního to sourozence bishopa, ti střílejí naopak férově přímo šikmo rovně. Pojmenovaní šachových figur se výrazně liší podle jazykových a kulturních oblastí. Bishop (biskup) je typický pro anglosaský svět, zatímco slovanské a germánské jazyky používají spíše střelec/běžec a románské jazyky často odkazují k jezdcům. Kdysi dávno zřejmě doplněno o vzedmutého koně na zadních s méně detaily a také bez jezdce. Kůň má levé ucho uražené nebo jen šibalsky sklopené. Trochu poddimenzované, spíše subtilní šunky. Je to tak trochu kobyla s takovou malou prdelkou jako dva stroužky česneku, v předlouhé splývající sukni až na zem. Ze sokolu ale tim pádem vyvěrá jako vodní fontána, to se mu musí přiznat. V dlouhé večerní, až na samou zem splývající róbě, kterou tak lehounce zametá taneční parket, v tomto případě šachovnici. I ty její šachové tahy se podobají spíše tanečním kroků tanga. Figura je celkově o fous vyšším než zbylé komoňstvo a je dokonale, jako ementál provrtána červotočem. Dozajista řezáno z lípy, dříve možná již prožrané. Ten děravý kůň byl na pár dní uplacírován do toho čerstvě pomalovaného kýble ke Květíno leknínům, do jejich kalné vody, aby chytnul ten správnej štych. Původně byl totiž příliš světlej.
Asymetrické osmihranné sokly, krom čtvercového půdorysu věží, jsou zality olovem a to i u piónů.
Rastr 94 mm, krapet tenčí šachovnice (dosud největší ze všech co máme), na piánovém pantu na polovinu skládací. Po vyleštění těch, až do dnešních časů dochovaných kousků, z čehož jeden ještě zkušebně na pár deštíku uplacírován je na střeše včelína. Prostě střídavě chytá bronz a slejváky. Další se už pohodlně uvelebily ve staronové krabici s částečně vlepeným hnědým sametem ve výku. Byla to makačka vybrat takovou úschovnu, aby i králové se vtěsnali i se svojí královskou korunou na výšku. Chybějících šest kousků zatím zraje jen v mé šišce. Tahle fáze se nesmí nikdy uspěchat. Ale řezbářský matroš na ně již čeká a odpočívá drahnou řádku let pod včelínem. Volba padne zřejmě na řezbářskou klasiku - lípu, jen s více olovem do soklů, protože je to dřevo lehčí než tmavý palisandr a tyto světlé figury nebude pak potřeba ani dodatečně polychromovat, jen je postačí vyleštit propolisem. Býčí krev, jako při výmalbě kapličky na Vyskeři, zvýrazňuje polychromii tmavých figur.
Jedna taková sada bude asi zákonitě pojmenována jako „Nedokončená“, inspirována tou slavnou Symfonií č. 8 h moll od Franze Schuberta nebo 10. symfonií Ludwiga van Beethoven. I když jí třeba jednou dovyřeže Tomajda, jméno jí zůstane.
Když přiveze, samozřejmě diskrétním utajení, paní přepravní společnost, eBay, DHL nebo jiná, nový skvostný a dlouho vyhlížený přírůstek, vždy se krom na obsah, těším i na čerstvé tiskoviny, do kterých jsou ony figury nezřídka pečlivě zabaleny. Zajímavá sociologická sonda, vypovídá i něco víc o tom, kdo věc odeslal. Často to bývá bulvár. Když balí, třeba na Bali do neekologických bublinek, převeliký smutek dne toho zavládne.
Ale rychle nazpět ještě k jedné epizodě dokreslující poměry v té říši Zla na východ od nás. Více se dozvíte v záznamu z výpravy na Kavkaz.
Den po našem návratu uzavřeli Číňané Lhasu pro cizince a asi pro to následovalo několik přednášek v Národním museu na Koňském trhu, v Planetáriu ve Stromovce, večeře u Naumů s farářem Kánským z Břevnovského kláštera. Prostě tehdá šli cestovatelé do těhle krajů dost na dračku.
Ríša Kořán, mladý kustod musea Národního, tehdy s kamrlíkem svým badatelským až úplně nahoře na balustrádě, s výhledem na Prahu, z pod velké kopule. V dolní dvoraně pak, kde se později odehrávaly i koncerty, nám, právě navrátivším se z Tibetu domluvil prezentaci naší velké pouti. Hosté naši postávali všude na širokém dech beroucím schodišti. Prsty v tom měli tehdy i kolegové z Akademie. Vláďa Pejša a Ivan Slaměník, později působící ve Slušovicích soudruha Čuby.
Když chtějí Tibeťané projevit zájem o své přátele, vyplazují jazyk, cvakají zuby a navzájem se šimrají na uších.
V Tibetu pramení většina velkých řek centrální, jižní a jihovýchodní Asie. V západním Tibetu u posvátné hory Kailás pramení Brahmaputra, Indus, Satladž a Karnálí, na severovýchodě Chuang-che a Jang-c'-ťjang a ve východním Tibetu Mekong, Salwin a Irawady
Podle hinduistických legend Ganga vytéká ze Šivových vlasů a Šiva má svůj trůn na Kailásu. Ve skutecnosti Ganga pramení o 200 kilometrů jihozápadněji, už na indickém území, na druhé straně hor kousek od Badrinathu. Tamní nevelké okolí obou jezer je prameništěm čtyř důležitých veletoků, které zásobují vodou začnou část Asie. Podle symboliky tyto řeky vytékají z úst zvířat: na severu Indus ze lvího hrdla, na jihu Karnali z pavího zobáku, na západě Satledž z úst slona, na východě Cangpo, níže známá jako Brahmaputra, z tlamy koně.
V nepálském domě nikdy nesfoukávej svíčky.
Má to svůj poetický důvod: byl by to projev nedostatku úcty ke světlu a rovněž ke slunci, protože každé světlo je jeho součástí.
Na východ od Evropy neexistuje tradice dochvilnosti, s výjimkou
Japonska.
Misky
z rýžového porcelánu podbarveného kobaltem.
Na první misijní cestu do Tibetu se vydal mnich Českého původu.
Těžko ale převracet na křesťanskou víru, když vašeho boha bez řečí akceptují a klidně ho zařadí do svého pantheonu. Proti takové asimilační vlastnosti se těžko bojuje a obrací na víru mečem, když vám nikdo neoponuje.
Počet porcí: 4 – 6 Doba přípravy: 40 minut
Přísady:
·
3 střední jemně nakrájené cibule
·
2 polévkové lžíce oleje
·
1 polévková lžíce soli
·
1 kávová lžička
sezamového oleje
·
900 g mletého jehněčího
nebo hovězího masa
·
3 šálky polohrubé mouky
·
1 kávová lžička čerstvě umletého zázvoru a česneku
·
1/2 kávové lžičky
mletého kmínu
·
2 polévkové lžíce
sojové omáčky
·
3 šálky mouky s
přísadou kypřícího prášku
·
studená voda
Návod:
1.
Promíchejte oba druhy
mouky a postupně přidávejte vodu.
2.
Asi 4–5 minut zadělávejte těsto.
3.
Nechte těsto nějakou
dobu odstát v pokojové teplotě.
4.
K mletému masu přidejte
horkou vodu, nakrájenou cibuli, olej, sůl a koření; dobře promíchejte.
5.
Z těsta vyválejte co
nejtenčí placku (na dobře pomoučeném válu) a vykrájejte kolečka o průměru
přibližně 10 cm.
6.
Na dně pařáku nechte vařit vodu.
7.
Na každé kolečko vložte
lžičku masové směsi a v polovině jej přehněte, okraje pevně přitiskněte.
8.
Pařák namažte olejem a
do oleje namočte i každé momo.
9.
Naklaďte momo do pařáku
tak, aby se vzájemně nedotýkaly.
10.
Zakryjte pařák
přiléhající pokličkou a vařte v páře asi 15–20 minut.
11.
Podávejte horké s čili
omáčkou.
Jiné zdroje informací:
Buddha probuzený,
osvícený
Buddhismus Buddhovo učení o toleranci
campa mouka,
která se mele z praženého tibetského vysokohorského ječmene se smíchá s čajem a
po přidání másla vznikne kaše. Ječmen roste až do n. výšky 4600 m.
congkhapa člověk z kraje divoké cibule
čhang alkohol z ječmene, připomíná burčák
čhorten relikviář
čhura sušený tvaroh z Yačího mléka
dawa měsíc
di samice jaka
dilbu ruční zvonek
dordže hromoklín
gau malá schránka buddhistických
předmětů a drobností, nosí se na krku
nebo u pasu
gelugpa škola žlutých čepic
Gurkha knížectví v západním Nepálu. Nárájan Prthiví, vládce 1743-69 si podrobil knížectví v údolí Káthmándú a položil tak základy centralizovaného Nepálského státu. Gurkhové jsou vyhledávaní žoldáci. Tělesná stráž papeže. K jejich uniformě neodmyslitelně patří dlouhý zahnutý nůž. Jako u nás ...Latyši, dokonalí vojáci-námezdníci, jacísi Švýcaři sovětských papežů, věrní a čestní svým chlebodárcům, ... Frant. Langer: Železný vlk, 1925, str. 169.
chutanga úzké
uličky starého čínského města
ješe moudrý
ju tyrkys, tibetský národní kámen
karmapa prvním vědomě inkarnovaný lama v Tibetu, založil tak instituci převtělenců, v zahraničí známou zejména z linie dalajlamů.
kjanga bílý divoký osel, jehž stáda lze
ještě dnes zahlédnout v západním Tibetu
li délková míra 0.5 km
lingkor vnější okruh kolem Lhasy
mantra posvátný text tesaný do břidlice
marikhorlo modlitební mlýnek
momo taštičky vařené v páře, pokrm podobný ruským pelmeňům
namaste pozdrav
norbu drahokam, klenot
ňima slunce
om mani padme hum ó zrozený z lotusu modlitba
pečha tradiční
tibetské buddhistické knihy, nejsou vázáné, volné listy obdélníkového tvaru se
jen skládají na sebe, ukládají se mezi dřevěné desky a balí se do látky
phurbu rituální nůž
reinkarnace převtělení řídící se zákonem karmy, odplaty za vykonané skutky
sengge lev
Serkhang
mincovna zlatý dům (u Norbulingky)
stůpa čorten
šo desková
hra starších Tibeťanů. Obdoba naší hry v kostky. Hraje se dvěma kostkami, 64
mušličkami a třemi sadami různých mincí po devíti kusech na kožené podložce
tašidele děkuji
thangka obraz na plátně
thengwa růženec
khatag obřadní šátek z bílého
hedvábí
žaser žlutá čepice
Místopisné názvy:
Annapúrna osmitisícovka (8091m n.m.) v Nepálu
Chagpori kolébka
klášterní mediciny
Daulágíri osmitisícovka
v Nepálu
Jokhang nejsvětější
templ všech Tibeťanů v cenru Lhasy
Jamdogccho tyrkysové
jezero se mnoha rameny
Jomosom poslední
letiště pod pasem Mustang
Kailás posvátná hora, tibetsky Gang Rinpočhe, poutní místo pro hinduisty
i buddhisty
Kjičhu řeka u Lhasy
Lhasa země bohů
Namccho Nebeské
jezero, 150 km severozápadně od Lhasy leží ve výšce 4718 m n.m.
Pothála dnes
mrtvý klášter, dříve zimní sídlo Dalajlamy světského představitele Tibetu
Sakja
šedá země, klášter jihozápadně od Žigadse
Serra klášter na severním okraji
Lhasy
Žigace Šigadse sídlo Pančhenlámy duchovního představitele Tibetu
Heinrich Harrer: Sedm let v Tibetu, 1952, Návrat do Tibetu, 1982, Přicházím z doby ledové
Milaräpa (poustevník) (básník hor 12.stol. skalní klášter Dagkar Taso - Koňský zub)
P.H.Lehman: geografie
Frank Smyth objevil
1937 Údolí květin
Maurice Herzog franc.horolezec 1. osmitisícovka-Annapúrna
Jaromír Štětina: Století zázraků str.122 Cigánská kouzla
Brierer Pavol, Josef Ptáček, Zdeněk Thoma, Josef Kolmaš: Svět Tibeckého Buddhismu
šachy:
Garuda, Krylovky i ty Mandarinské, Mandarinské II, Marleyovky, Tchaj-wanské, Delfíní, Brahmánské voňavé I.a II. kultury Rajasthani, Erzgebirge, Keltské, Florencie a Černouškovské, Mapučské, kamenné čínské, křižácké - jeruzalémské I. a II., možná spíše Bethlehem I. a II., Barleycorn anglické kostěné Štrúdl