Už stisk jeho ruky prozradí, že ta ruka nepatří ani náhodou nějaké leklé rybě v rybníku zvaném svět.Letadlo se kolébá mírně ze strany na stranu. Drobná letuška nás přivítala a dala nám napít. Pak už jsme se všichni věnovali výhledům z kulatých okének. Poušť je svým způsobem krásná. Zvláště zapadající slunce, co máme v zádech z ní dělá plastickou mapu s tmavými rozvětvenými stromy vyschlých údolí a plynulými oblouky řečišť, kde se jen místy zatřpytí zbytky vody. Za tím vším ční nad hladinu oparu bílé vrcholky pohoří, které se táhne několik tisíc kilometrů na západ od Alma Aty. Krajina pod letadlem se nemění. Hory v dálce tam jsou po celou cestu. Už to chápu, teď už jo. Cestou ze záchodku na autobusovém nádraží ve Frunze-Biškek na mě zavolal milicionář. Vy staršij grupy? A pak to šlo všechno rychle za sebou. Přineste si bagáž! Jak jste sem dostali, předjavtě dokumenty, bilety, maršrut a znovu jak jste sem dostali. Vysvětluju, kecám, vymýšlím si. Hned na začátku se nechat chytit. Dalo se to ale čekat. Čekat na autobus tři hodiny na veřejnosti se nesmí. Lidi si všimnou. Odkud vy? My Pribaltiky ... Nemohli jsme přiznat, že jsme ze země krapet západněji od zde akceptovatelného Stalinovo "blodlandu". Mlčení a odchod tazatele. Jeden z nich však odešel na milici a ohlásil. Dál vysvětluji a vymýšlím si. Několikrát trochu drze útočím, ale ani to nepomáhá. Ibragim Rezvanovič je muž na svém místě. V károvaném saku za stolem na kterém je jen telefon s dvěma vyznamenáními tiše poslouchá. Chápu vás, ale pochopte vy mě. Zvedá telefon a mě mrzne pot na zádech. Úřady ne, jen to ne. Vždyť kluci ještě nic neviděli. Jogín je klidný, má asi hlášky od Hada. Jirka Bíbrle ví o co jde, ale nezná rusky. Finčové si z toho zatím dělají srandu a Žralok má svou vrásku z toho jak se soustředí. A ty Honzo proboha už mlč, když nevíš kam to chci dostat. Nebudeme z toho dělat diplomatickou aféru, říká Ibragim. Je to moje práce a vy jste narušitěli. Je to porušení zákona. Teď ještě pár otázek do protokolu. Partajnyj? Ženatyj? Kolko zarplata? Řekni mu hodně, ať se z toho třeba podělá, říká Martin. Sepsáno a podepsáno. Protokol nedostanete. Teď jděte na letiště přímo za ředitelem do Alma Aty vás dostaneme třeba Migem. Autobusem se cizincům nepovoluje jezdit. Už to chápu.
Nejbohatší domy v nejluxusnější čtvrti pamatují Interhelpo, relativně úspěšný československý výsadek civilizace do rudého teroru těsně po první světové válce.
Poznámka cenzorova: Autorem “Matyldy na Indu” je Petříkův odvěký rival a kamarád. Vycítil jsem, že se dnes moc nemusí. Holt konkurence. A ke všemu má taky dnes ještě ten teplý sic v senátu. To je v očích rivala těžký neodpustitelný hřích. Jaromír Štětina popisuje podobnou situaci v nedalekém Gigetu, v naší společné bibli všech vodáků slovy: Zevlounův dědeček byl Čingischán. Fousky mu svědecky trčely v širokých lících. Víc z něho nebylo vidět, stál na špičkách za zdí a povídá: „Chcete se ubytovat? Byl nejvyšší čas někam zmizet, byli jsme nenápadní jako cirkus Humberto a každou chvíli si mohl někdo vzpomenout, že nám odpoledne letí letadlo zpátky do Rávalpindí. „To se ví, mladíku,“ řekl Wolfík. „Ano, pane, jste velmi laskav,“ přeložil jsem mu to. Pověsili jsme se na džíp a provláli Gilgitem stejnou cestou zpět až k automobilovým dílnám. Džíp vrazil do vrat a zastavil na dvorečku. Na vratech byla cedule JUBILEE - HOTEL & RESTAURANT. Naším předjezdcem přeci byl i ten Slovák, spoluautor pražského jara. Ale o tom Ibragim neměl naštěstí ani páru. Někde tady v Biškeku proháněl kačera mezi lety 1925 až 38 malý Saša Dubček syn tesaře.Honem pryč
Řidič se vyklonil znechuceně z okénka do tmy. "Né, do Alma Arasan nejedu a dnes tam už nic nejede, až ráno." Koukli jsme na sebe s rozpaky. Okénko se opět otevřelo. Davajtě rebjata. Ja vam skažu. Nevíme sice, co nám řekne, ale je to jedno. Všude líp než tady ve městě. Je tma lidé jedou domů a my jim překážíme na chodbičce autobusu. Radši nemluvte, už toho bylo dneska dost, říkám. Klídek, opáčil Finča, vždyť jsme tady na čas, autobusem by to trvalo dýl. Uprostřed tmy se dveře otevřely, řidič vylezl ze své kabiny a ukazuje někam do tmy. Tam. Třebaže autobus stojí mimo stanici, dokonce snad i mimo svoji trasu, lidé neprotestují a spořádaně čekají až se šofér dobaví s námi. Fffííí, udělají dveře a autobus zmizí. Za námi sídliště, před námi tma. Nad námi plné nebe hvězd. Za nejbližší, poslepu ztečenou zdí uléháme v ovocném sadu do spacáků. Nemáte něco k jídlu, já mám děsnej hlad, říká Žralok. A já, já taky. No něco malého by bodlo, přizvukujeme všichni. Jirka tahá slaninu a pak ještě jednu. Mizí v nás jako ve studni. Usínám s pohledem na ponuře osvětlené panoráma paneláků s mihotajícími okny televizních obrazovek. Co asi dělá Ibragim? Nikdo už neodpovídá, bylo toho dnes na všechny nějak moc. Někdo tu je. Cítím to. Slyším to. Tak už se proboha probuď. Hledám šňůru od tanky. Vystrkuji hlavu a zdá se mi, že jsem v pohádce. Kousek od nás stojí víla. Spoře, po anticku, tak trochu chatrně oblečená na to jaká je zima. Jen v promočené blůzičce a sukénce. Je bosa. Boty v ruce a celá se třese. Mlčí. Třes roste a končí v několika prudkých škubnutích celého těla. Pak konečně promluví. "Ja upála v rjéčku." A znovu. "Ja upála v rjéčku." Tomáš zcela nelogicky a rozespale reaguje. "My turísty, inostránci" a když se mu nedostává odpovědi dodá, "panimáješ". Víla se nehýbá a neodpovídá, znovu se roztřese. Evidetně nepanimáje. Mám strach. Už v duchu vidím jak poklesává v kolenou, lehá si pod jabloň a vylétá z ní bílá dušička. My balíme, prcháme do hor. Honí nás Ibragim s bandou šedých milicionářů. Víla se po chvíli dá do pohybu směrem ke světlům probouzejícího se sídliště. Nikdo nenašel odvahu vzít ji do spacáku, jako Robert Jordan z Komu zvoní hrana. Usínáme znovu, ale jen lehce. Máme pocit jako by jen na chvíli. Probouzíme se do světla. Tam co stála víla stojí mužík s holí a ptá se kde je jeho bílý kůň. pohádka pokračuje. Za chvíli mizí směrem, kde zmizela víla. Velím k ústupu, další pohádková bytost by byl milicionář. Nebezpečí sice končí tam, kde začínají hory, ale my ještě nejsme v horách. Na kritické podchlazení i omrzliny je nejlepší živočišné teplo nejlépe pohlaví opačného, třeba rozhicovaná ženská. To ví každý správný horolezec, vlastnící dva spacáky se zipy na stranách opačných, sepnutelných uprostřed ale i Hemingwayův partyzán. Žádná horká voda ani rozpálená kamna. Takové ohřívadlo vyžaduje kůži na kůži. Ti, co báli se tehdá, čerství ženáči i ti bez doma čekající milé, by se dnes možná nejspíš o svoji pověst už tolik nestrachovali, ale nikdo to od nich už vyžadovat nebude. Dobře jim tak. Tehdá nešlo o žádný sex jen o přežití toho z mlhy zjevení, zimou drkotající se chudinky. ...totéž radil by praktik, můj fotřík Přemýk domorodým šerpům v Nepálu.Vzhůru do Švýcarska
Podle říčky stoupáme stále vzhůru. Konečně jsme mezi horama. Zasněžené vrcholky jsou okolo nás a stále znovu přitahují naše pohledy. Za každou zatáčkou se objevuje nová scéna ve které bychom chtěli hrát alespoň vedlejší roli. Při každém pohledu si znovu klademe otázku, jestli bychom v hlavní roli obstáli. Jestli by ten film nebyl propadák. Na stráni nad silnicí poprvé jíme z vlastních zásob. Každý nabízí něco ze své krosny, aby ulehčil. Sundaváme propocené košile a vystavujeme svá těla mrazivému rannímu sluníčku. Všichni pomalu polykáme snídani a cítíme kolem sebe pohodu a bezpečí. Bezpečí samoty a mlčenlivosti hor. Já cítím ještě napětí z neznámé budoucnosti. Máme dost jídla? Vylezeme někam? Máme vůbec na to všechno? Pozoruji ostatní. Nejméně problémů čekám u Jogína, ví co chce, ale je schopen udělat maximální ústupky. Navrhuje však už teď v legraci neuvěřitelné výstupy a pozoruje reakce dalších členů expedice. Ten Jogín, co spí v bonekanu, co připomíná medvědí kožich Vaška z Prodanky a spíchla mu ho bábrlinka Květka.Když Japonci nemohou
Rána v našich základních táborech jsme prožívali důkladně. Každý náš tábor byl základní a i když jsme z něj nikam nestoupali, slezli jsme očima a slovně kdejaký vrcholek okolo. Všechno je to choďák. Pojďte, šoupnem si támhle tu čtyřku. Já vám to říkal, abychom si vzali cepíny. Takové a mnohé další připomínky nám vycházeli z úst, ale nikdy nebyly velkou překážkou. Těžká místa se dala vždy obejít, hřebínky byly průchodné a skála nebyla lámavá. Vrchol jsme pokořil a pokřtili po někom známém. Bylo příjemné pozorovat ranní cvrkot v táboře. Jako by automaticky šel někdo pro vodu. Když někdo nešel stačilo říct, Kdo je nejmladší ? Strojníci se starali o svoje vařiče, jeden bytelný a jeden Jogínův speciálně odlehčený aljoša, určený pro vrcholové kávičky. Protože jeden z Finčů nemněl lžíci dělily se výsledky vaření často podivným způsobem. Buď kolovala jedna lžíce což vedlo k tomu, že ten kdo jedl první si vzal málo, protože by se spálil. Ostatní na něj povykovali. Dělej, dělej, ale jakmile na ně došla řada snažili se cyklus co nejvíce brzdit, aby měli klid na svoje vlastní sousto. Jídlo zatím úspěšně vychladlo a často někdo nevydržel a odpadl ještě před koncem posledního kruhu. Domníval se, že tím unikne mytí. U kusů které, které šly špatně dělit prosazoval Tomáš dělení pomocí tak zvaného slepého dítka. Komu dáš tohle, zeptal se a slepé dítko v domnění, právě teď ukazuje na největší kus řeklo tu strašnou větu, sobě. Pokud to byl kus skutečně největší, vypukli všichni v nepřátelský jekot. Pokut to byl naopak kus nejmenší, následoval jásot. Později se tento systém zdokonalil tak, že se dělilo o jeden kus méně než bylo nás. Když Tomáš dvakrát za sebou přisoudil sám sobě coby slepé dítě jenom vzduch, bylo nám ho líto. V sedle pod pikem Legostajeva jsme čekali s vařením až k nám dorazí slunce. Někteří odešli dokonce vstříc jeho hřejivým paprskům a zdaleka na nás pokřikovali. Urychleně se však vrátili k snídani. Balíme, mažeme se zinkovými mastmi z kuchyně Jogínovo slavné Akademie Běd a pevně věříme, že nás ochrání před puchýři a opary. Balíme útočné vaky, jídlo, mačky a lano do panenky. Avanti, banzááj, volám a vyrážím vzhůru k vrcholu. Stoupám po kamenité suti a kamarádi mizí za hřebínkem. Jde to pomalu, ale jde. Cítím tu výšku až v nohou a v plicích. Často vydechuji až úplně do konce všech plicních sklípků, abych vyměnil vzduch. V okamžicích odpočinku obdivuji panoráma všech protějších svahů a vrcholků se sněhovými čepicemi. Tak o to mi šlo, vlastně nám šlo. O ten vzduch o ty pohledy, o ten pot na zádech a sůl na čele. O tu známou mužskou ješitnost, že to ještě dokážu. Překonat všechna úskalí výjezdu, cesty, všech Ibragimů. Jsem tu a nade mnou kopec plný zatracenýho kamení, které né a né držet když na něj stoupnu. Opírám se o hůlku a znovu oddychuji. Dělá mi dobře, že jsem zvolil lepší cestu než ostatní. Terén je přinutil trochu odbočit. Konečně lezu na malou plošinku a zhluboka dýchám při pohledu, který mi byl do té doby skryt. Přede mnou leželo ledovcové jezírko a nad ním téměř kolmá stěna ledovce padající přímo do vody. Zatím co jezírko je pokryté žlutou souvislou krou, kameny okolo jsou příjemně vyhřáté a lákají k odpočinku. Podléhám tomu kouzlu rád a usedám. Přicházejí ostatní a jen symbolem vztyčeného palce dávají najevo, že to je ono. Vybírám příplatky, tohle nebylo v ceně zájezdu, říkám. Fakultativní výlety se platí vždycky zvlášť. Jestli vylezu nahoru a stačím se vrátit, tak ho u mě máš, podléhá Finča. Jogín všechny přemlouvá, aby vyzkoušeli mačky. Naletěli mu oba Finčové. Pojď Jiří, vybízím ho, řekli jsme přeci, že to je až nahoru choďák. Jdeme bez maček a taky to jde. Zdá se, že to jde dokonce dobře. Když jsme se dostali na rovinu ledovce, popadl nás amok. Co dělají Japonci, když už nemohou jít do kopce? Ptám se nahlas. Běží, volá Jirka. Běží, volám já, a běžím, popadám dech, ale to nevadí. Na kameném hřebínku nad ledovcem vaříme a jíme. Panoráma kolem mi dává iluzi Himaláje a pohled do vedlejší doliny je fascinující. Vzadu stéká další ledovec a trhá se ve vodorovných pruzích v séraky. Teplý čaj a sušenky přinášejí neuvěřitelnou pohodu. Finčové jsou samozřejmě nadržení a Jogín se nedá zahanbit. Žralok se lehce nechá strhnout a Jirka a já, aby se neřeklo jdeme taky. Kam, no předci ještě výš, možná až nejvýš, ale podle hesla "Ať jsme, kde jsme ve čtyři to balíme a jdeme dolů". Brzy mi všichni mizí mezi kamením hřebínku. Je horší než vypadal. Hůlky jsou v kamení na hovno, všechno odnesou rukavice. Často odpočívám a je mi brzy jasný, že až na horu nepolezu. Na konci kamení začíná skutečný ledový kopec - skleněná hora z pohádky. Jirka zkouší jak to tu hoří a sjíždíme po zadku dolů. Jedůůůů, mizí pode mnou ve svahu. Usedám do jeho bobové dráhy a frčím až mi bubínky zaléhají. Vlci se vracejí dolů do tábora. Šťastní a hrdí. Tak jaký to bylo nahoře? Normálně normální. Postupně to z nich lezlo. Jogín spadl do ledovcové spáry nesouc jediné lano na zádech a kaťata nevydržela sjezd. A pořád syčí aljoša a pořád koluje čaj a kávička a čaj a čaj a polévka a zase čaj. A kdo půjde teď pro vodu? Nejmladší a pak zase nejmladší a pak, no přeci Japonci ti můžou přeci furt a když nemůžou pro vodu jít tak pro ni doběhnou. Jenže se ukázalo, že ani Japonci nemohou nebo nechtějí a jde se spát.Řezníci
Vememe ji sebou, bylo první co někdo řekl. Hr na ní, zavelel jsem. Martin sundal krosnu a nadběhl jí. Na obloze kroužili mlsně dva orli. V poledne jsme totiž dohonili kulhající ovci. Bylo to snadné, téměř se nehýbala z místa a když jsme ji dohonili, lehla si a už nevstala. Byla odevzdaná jako když přiletí vrtulník horské služby. V ten okamžik se vytratí ten poslední zbytek vůle, vydržet, nezmrznout. V tom okamžiku se jen myslí: Tady mě máte, do této chvíle jsem bojoval s živly, zimou, hladem a teď už nebudu, teď za mě bojujte vy. Vzali jsme ji každý za jednu nohu a nesli směrem NĚKAM. Někam kde jsou ovce, koně lidé, tráva teplo lidé, kde je prostě ráj ovcí. Zvrátila hlavu, neměla už sílu jít ani nést svou hlavu, držet oči otevřené. A v tu jednu chvíli, kdy se nedívala jsem tiše řekl: řízneme ji. Kdo? Já. Já to umím. Bylo to konstatování pravdy a usnadnilo vyřešení celé situace. Bylo to vyústění všech argumentů které jsme mezitím našli. Sama tu nemůže přežít, ani nemůže jít, za nedlouho napadne sníh a pastevci se už nevrátí, nespěcháme a maso se hodí a máme někoho kdo to udělá. Vždyť mi ji vlastně uděláme dobro. Na malém rovném plácku u potoka jsem ji říznul. Jako Samaritán. Do nablejskaný obětní kudly měl můj žabikuch hodně daleko. Martin ji podržel, Tomáš zpěnil v eschusu cibulku do zlatova ještě před puštěním žilou, Žralok se přiučoval a ostatní následně vařili. Na malém plácku u potoka mi umrzali ruce, když jsem rovnal kameny kolem zbytků aby na ně mohli dravci a aby je neroznesli po okolí. Mrzli mě ruce, když jsem porcoval maso, když jsem si myl ruce pískem, abych setřel zbytky zaschlé krve a mrazilo mě, nebyla nemocná? Odnášeli jsme si dva eschusy plné masa a nad námi ještě pořád létali dravci. Nejprve světoběžník Finča prosazoval vehementně patagonskou specialitu „Nache“. Naštěstí nebylo nikde nezbytných ingrediencí. V hlubokém údolí pod námi se kroutila řeka Čong-Kemin. Bylo pozdě odpoledne a údolí bylo rezavě žluté a světlé tečky se měnily ve skupiny volně se pasoucích koní. Tím vším protékala řeka. Na první pohled divoká. na druhý jetelná a mizící v údolí daleko od nás, obklopená před zimou vypasenými loukami a neposkvrněná civilizací. Každé stádo mělo svého hlídače. Vybledlé teplé kalhoty a vatovaný kabát, u pasu omšelé pouzdro na dalekohled. Viděli jsme jich málo, nikdy neleželi poblíž sebe, vždy sami, zamlklí ani neodpovídali na pozdrav. Asi si za tu dobu vše řekli, vodku vypili a teď už jen čekali až budou muset hnát stáda dolů. Koně před námi utekli do stráně a na louce zůstala stát jen stará a u ní leželo mládě. Slabé, nezvedlo se na nohy, aby se mohlo napít, odsouzené k smrti vyslábnutím. Kdo teď? Podjal se nečistého úkolu, který měl přivést ovečku Ráchel do našich eschusů. Myslím, že nůž ještě zcela neoschnul. Postávali jsme a pokecali. Kdyby to ... a kdyby ono ... Když vono má takové voči. Žralok a všichni ostatní řezníci se otočili a odcházeli. Vraždění dnes bylo dost. Ale nebylo. Za chvíli mě přinutili brodit přítok řeky. Divoká, prudká a strašně studená bystřina mě řezala, píchala do lítek a kotníků. Vrážela do mě tisíce jehel, aby to co nejvíce bolelo. Uprostřed, kde mě nikdo neslyšel, jsem volal: Dám dvacet korun na modlení. Právě uprostřed toho brodění podrazil P3kovi mainstream obě haxny jeho nebohé, pak nezbylo než se přidat a zaplavat si. Spásná ruka Jogína mě vyrvala smrti nachlazením z řeky Ak-su. ("Bílá voda" je zmiňována již v 2.století před Krystem na nažloutlých mapách severní větve Hedvábné cesty.) Pojď, slibuji, že dneska už nepůjdeme dál než co dohlídneš. Vzal bych ho kamenem, údolí před námi bylo do nedohledna. Dávno padla tma, na vařiči klokotal eschus, ze kterého stoupala vůně vzácně lahodná. Z ruky do ruky koloval jiný eschus se specialitou dne JÁTRA NA CARVI S TIBETSKOU RÝŽÍ, k tomu VYCHLAZENÝ POMERANČOVÝ TANG.Proč to vlastně děláme
A tak to šlo dál. Maminko má, mám já to zapotřebí, křičel jsem uprostřed proudu a kotníky mi upadávaly zimou. A kluci se váleli smíchem na druhé straně veletoku, při pohledu na tu trosku uprostřed proudu, 100 m od vývěru z jezerní morény. Žralok se už nemohl ani smát a volal: Už přestaň, prosím tě už dost. Ale já pánové opravdu nemohl.Ty moje nohy ty bych měl nemít, nebo alespoň dřevěný, pak bych se smál já, hodně hlasitě. A teď se máti zeptá to svoje. Proč to vlastně děláš? Protože to teď jinak nejde. Přeci nezůstanu uprostřed tý prokletý bystřiny. Protože na břehu mi bude krásně a teplo, chytnu se za kotníky a budu je třít. A budu si říkat: To brnění v zimě ve Slovenském ráji to byla jenom hra, to byla procházka teplým minerálním bazénkem. A přitom budu koukat na ty vysoký hory okolo a s naprosto jasnýma konturama proti modrý obloze. Budu se těšit na ten kousek suchýho salámu, který Honza krájí každému po dvou centimetrech a pak ještě po dvou a pak ještě a ještě. A ten salám po babičce, řádně vyškolený, úplně vyschlý a krásně slaný ve mě mizí pěkně pomalu jako hostie. Každé sousto vychutnám, vysaju, rozžvýkám a pak teprve polknu. Zapiju vodou z potoka. Prostě jen tak z toho co teče okolo. Je tak průzračný, že mne z toho zapíchá v kotníku. A pak se rozvalím do trávy spálený horským sluncem a větrem a čekám až se kluci vrátí od jezera. Čekat, umět čekat je umění, velké umění. Nic nedělat a přeci se nenudit, jen tak koukat a rozebírat myšlenky, co se honí hlavou. A největší je že se to zase povedlo a jaká je to radost se dívat na to jak z toho ostatní mají taky radost, i když dělají, že je to všechno normálka a jaksi by the way.A co ti ostatní?
Ze všeho trošku. Sebeuspokojení, trocha budoucí slávy, romantika, a hlavně možnost. Jen Jogín je tu z jediného důvodu, hory, hory a hory. Ani neví že jsem ho koupil za malinkou naději na pomoc jednoho dobrodruha, který mi ji slíbil při mých dalších bláznivých plánech. Byla to od něho i ode mne sázka do loterie. Zdá se, že v rozporu s tehdejším zákonem. Vyhráli jsme oba.Za devatero horami je jedno údolí a v tom údolí ...
Z počátku to bylo nádherné údolí. Při pohledu ze sedla se nabízelo panoráma několika ledovců, kamenných polí a suťových lavin. To vše se spojovalo někde dole a zmizelo v zatáčce doliny. To všechno dávalo tušit, že to za rohem bude stejně hezké, ale ... To ale se jmenovalo čas. Dolina byla fantastická. Opět se vysoko nad námi pásli koně. Určitě museli mít dvě nohy delší. Stejně jako my. Po pěšině ve strmém svahu se špatně spěchá. Kotníky bolí, kamení neláká ani k odpočinku, protože stín nás nemilosrdně dohání a to znamená ukrutnou zimu. Kromě toho je voda až hluboko v dolíku. Makáme. Jogína lákají boční údolí, ale nikdo se nepřidal. Suťoviska se střídají pravidelně s horskými loučkami. Míjíme kostry právě opuštěných pasteveckých přístřešků. Okolo nich se povalují plechovky, hadry, kosti. Tráva je vydupaná stádem ovcí a zčernalá trusem a pozůstatkem nesčetných ohňů. Na kůlech visí zbytky nestáhnutých koster ovcí. Žili tu prostě divocí lidé a sověty to rozhodně nemají tak pevně v rukou, jak si myslí. Kolchoz nekolchoz šla jedna ovce za druhou, kdo ví kolik jich bylo. Objevila se první obydlí. Chýše pastevců jsou snad na celém světě stejné. Nic obklopené kouskem látky nebo dřevěnou stěnou vytváří na mnoho měsíců domov. Viděl jsem jeden. On a ona spali na zemi na silné kůži, přikrývali se kůží, na kostře stanu viselo několik pytlíků s moukou, cukrem, solí a tukem. U vchodu bahno, kde se co chvíli zastavila ovce, koza nebo pes, aby zkontrolovali co pán a paní dělají. K večeři pro hosty byl chleba a hořký čaj. Nemyslím si, že by po našem odchodu vytáhli odněkud kotlety a řízky. Objevili se také lidé. Za žvýkačku nám půjčili koně. Všichni byli na chvíli kovbojové, gaučové, pánové stád z hor. U nohou pobíhali psi. Určitě jsem to už někdy zažil. Četl jsem jako malý knížku, kde to všechno bylo. Jmenovala se Čing, hrdý orel Tádžikistánu. Byla určitě tady o těch lidech. Mluvili o penězích, o volnosti, o ženách, které na ně čekají, o množství ovcí v jejich údolí. Mluvili o tom, že není vodka. Mluvili o tom, že když nebude vodka nebudou mít práci rádi. Odešli jsme dál. Minuli jsme místní Matterhorn, Pík Dítora, neboť každé pohoří musí mít svůj Matterhorn, jako Kavkaz má svoji Bělalakáju. Ne to není choďák, to je tak pro Jogína. Bylo to krásné údolí, ale bylo takové dlouhé. Večer jsme tábořili u staré složené jurty. Žralok přinesl vodu z řeky se slovy "Přicházím z Řecka". Nikdy v Řecku nebyl, ale prej to tam musí vypadat přesně takhle. Ráno se zubním kartáčkem v ruce jsem mu musel dát za pravdu. Bylo to krásné údolí. Východ slunce jsem si prožil. Prožil jsem i pozůstatek zemětřesení. Tam kde byla dvě jezera tam jsme našli kilometrovou lavinu kamení a písku. Než jsme ji překonali, snad stokrát jsme otočili hlavu tam co ďábel vertikálně a čistě uřízl polovinu kopce. Údolí pokračovalo a my s ním. Doháněla nás stáda v mračnech prachu. Bylo jasno, že si údolí vychutnáme ještě jeden den.Zelené poznámky cenzorovy:
Autorem je nějakej P3k, otec expedice, co kulhá, neb spadl, co by mlád z hrušky a haxnu si dorakvil utíkaje před verbíři se zeleným suknem v předvečer odvodu. Knížku, co nesměla tehdáž chybět v knihovně žádného mladého intelektuála uhrál, ale šmajdá dodnes. Had mi varoval před odjezdem. "Je nějakej divnej, ale umí krásně vyřezávat štempilku OBMĚN z brambory." Až o mnoho let později jsem se čirou náhodou dozvěděl, od koho to odkoukal. Před odjezdem na Alataj dostáváme záchytný kontakt od Ivana Slaměníka na pohlavára mafiána soudruha Plechanova. Jméno jsme měli vypustit z úst v nouzi nejvyšší, jako zaklínadlo. Nebylo použito ani po zatčení a nucené deportaci do Moskvy. Zda by zabralo se asi už nikdy nedozvíme. Vztahy s medvědem jsou a vždy byly v našich končinách stejně jako v ostatních satelitech historicky napjaté. Doplnění proviantu na tržišti a balení ve Frunze. Mocná přitažlivost přeplněných trhů, jež zrychlovala dech a podlamovala kolena hojností neznámé zeleniny, ovoce, kořeněných sýrů, čpavých pachů a ostrých jídel, jež ji tak mučila a vzrušovala, ty nenechává ruce, které ohmatávaly a bořily se do nejintimnějšího nitra ovoce a zeleniny, čili papriček a kořeněných oliv, nahota všeho toho zralého, obnaženého červeného masa, z něhož kapala krev, jak nestydatě viselo z řeznických háků, to omamné množství koření, bylin a prášků; všechna ta pestrobarevná svůdná lákadla čpícího, kořeněného světa, nemluvě o pronikavé vůni čerstvě pražené kávy ochucené kardamomem, o skleněných nádobách plných pestrobarevných nápojů s hroudami ledu a plátky citrónu a svalnatých, do hněda opálených, polonahých a zarostlých nosičích, kterým se námahou vlnily svaly pod horkou kůží lesknoucí se potůčky potu, jež po ní na slunku stékaly.Kolem se vine Hedvábná stezka
mapa sever
mapa jih
Žraloka jsem potkal o pětadvacet zim později na zápraží P3kovo hacieny, s kopou děcek kolem sebe. Měl propůjčenu Petříkovu chalupu v Tatobytech, odkud jsme odváželi traktorem ořech na pilu v Nedvajzu, co vyhrožoval, že zbuchne na střechu. Nepoznali jsme se a já si říkal, co to je za mrzouta. Na pilu jsme dorazili s panem Petrem muzikusem z hořejšího statku, co tak rád chodil naboso i ve sněhu, za pořádného slejváku. Správce pily nás uctivě přivítal: „To si chlapy rovnou odvezte. Je to o patnáct čísel kratší, než mohu upnout do katru.“ ... Fošny se už suší na půdě.Na velikonoce léta páně 2024. Vyzvedni prosím u Květy a dalších osob ženského pohlaví vajíčka a řekni přitom moji pomlázku. Na zadeček šupy dupy dup....ať tam nemáš ani chlup....dej mi něco za odměnu.....jinde už nic neseženu.......Příležitostně si vajíčky vyzvednu. Hezké Velikonoce vám všem.
Ahoj venkovane, tak jsem snad vyléčil černý kašel a všechno jsem si přeházel v programu a jesltiže mě vyzvedneš z bačkor a zase mě do bačkor vrátíš, tak bych s Tebou (vámi) mohl strávit pár dní na konci týdne na vašem venkovském sídle - velkostatku. Si to vymysli, rozmysli, zorganizuj a dej mi vědět. A dej mi vědět včas, abych mohl zorganizovat nějakou stravu.
Kudrnči všech zemí pročesejte se !!!
Už jsi se vyléčil z toho černého kašle?
Spadl mi webový server a jsem ve fázi hledání nového webhostingu a proto ti posílám pro pobavení poslední cestovatelský přírůstek tímto emailem.
