Hedvábná cesta. Silk Road

Označení pro karavanní trasy napříč Střední Asií mezi čín. prov. Gansu a Sýrií; existovala nejpozději od 2. st. př. n. l. V západo-východním směru se na ní obchodovalo se sklem, ušlechtilými kovy, luxusním zbožím, ve směru od V putovalo hlavně čín. hedvábí a koření. Cesta jedné karavany od Středozemního moře do Číny a zpět trvala asi 7 roků. Obchodní cesty existovaly zřejmě již před dynastií Chan, ale hedvábná cesta byla oficiálně otevřena za císaře Wu-ti (vládl 140 – 87 př. n. l.), zejm. zásluhou Čang Čchienových cest do Střední Asie. Cesta začínala v Xi’anu (Si-anu), vedla přes Gansu (Kan-su) do Tun-chuangu, kde se rozdělila na severní a jižní větev kolem pouště Taklamakan. Odtud pokračovala přes Pamír, středoasijskými státy k Středozemnímu moři a dále do římské říše. V dobách válek a nepokojů byla pozemní cesta nahrazena cestou námořní kolem Indie.

Cenné informace lze získat na:

například v knize pana Mgr. Petra Bláhy, M.A.

Dobrodružství Hedvábné cesty –  (str. 259-267)

Z Lan-čou Kansuským koridorem na západ Číny

V Lan-čou a Wu-wej se spojilo několik různých tras ze Si-anu do jedné hlavní cesty. Na jih od ní se do nadmořské výšky 4000 metrů tyčí pohoří Čchi-lien-šan (dříve známé též jako Nan-šan, „Jižní hory“), na sever se táhne poušť Gobi, známá v Číně pod několika lokálními jmény¹, a občasná nízká pohoří. Mezi nimi se na severozápad táhne přerušovaně zelený Kansuský (podle čínského názvu též Chesiský) koridor v délce více než 1200 kilometrů, s pásem měst v oázách, původně zbudovaných během chanské dynastie jako součást úspěšného vojenského úsilí zatlačit útočící Siungnuy. Koncentrace obchodu na hlavní cestě z nich učinila bohatá střediska. Protože leží na okraji Číny, těžila tato města i ze statutu pohraničních pevností, s výjimkou období za dynastií Tchang a Jüan, kdy hranice ležely několik tisíc kilometrů dále. V dobách zmenšení čínských říší byl Kansuský koridor pod kontrolou Ujgurů, Tibeťanů nebo Tangutů.

S úpadkem Hedvábné cesty význam oáz poklesl a v moderní době pouze Lan-čou vyrostlo v roztažené znečištěné město. V době převratných změn mezi lety 1911 a 1949 byla Císařská cesta zřídkakdy bezpečná, a proto obchod mezi Sinťiangem a východní Čínou probíhal na velbloudech z blízkosti Urumči přímo přes Mongolsko do Chöch-chotu, čímž se zcela vyhnul Kansu. Postavení železničních tratí po roce 1949 znamenalo opětovný návrat obchodu.

Lan-čou (Lanzhou) a okolí

Průmyslové Lan-čou s více než dvěma milióny obyvatel (druhé největší město severozápadní Číny) patří k několika málo hospodářským centrům v západní Číně a je správním střediskem provincie Kansu. V posledních více než čtyřiceti letech zaznamenalo bouřlivý rozvoj – z pouhých 16 km² v roce 1953 se rozrostlo na dnešních 2000 km². Město má protáhlý tvar a je rozloženo po obou březích Chuang-che v délce 35 kilometrů (na šířku měří pouhých 5 kilometrů).

Kdysi zde bylo obchodní středisko dostatečně bohaté na to, aby se od roku 81 př. Kr. jmenovalo Ťin-čcheng („Zlaté město“). Stejně jako další města v severozápadní Číně se stalo důležitou obchodní stanicí na Hedvábné cestě. Ve 4. století bylo Lan-čou (Ťin-čcheng) nakrátko hlavním městem státu Západní Čchin (388–400). Za dynastií Suej a Tchang bylo sídlem prefektury Lan-čou. V roce 763 byla oblast dobyta Tibeťany a pod správu Tchangů se dostala až roku 843. Později se město dostalo do rukou tangutské říše Si Sia a bylo dobyto zpět Sungy v roce 1041. Po roce 1127 se Lan-čou dostalo do rukou Džürčenů a po roce 1235 Mongolů. Když se Kansu stalo v roce 1666 samostatnou provincií, Lan-čou dostalo statut jejího sídla. Za povstání kansuských muslimů v letech 1864–1875 bylo město vážně poškozeno.

Ve 20. a 30. letech se stalo střediskem sovětského vlivu v severozápadní Číně. V roce 1935 bylo Lan-čou spojeno silnicí se Si-anem a za čínsko-japonské války (1937–1945) zde končila 3200 km dlouhá čínsko-sovětská silnice, využívaná jako cesta pro sovětské dodávky určené pro oblast Si-anu. Za čínsko-japonské války bylo město těžce bombardováno Japonci. Po roce 1949 se Lan-čou stalo důležitým železničním uzlem.

Ve městě i blízkém okolí je řada zajímavostí. Jednou z nich je 230 metrů dlouhý Tchie-čchiao („Železný most“) přes Chuang-che, postavený německou společností v roce 1907. Stojí v místě, kde za dynastie Ming stával pontonový most Čeng-jüan-čchiao. Podle místní kroniky most hrál rozhodující roli pro obchodní cesty do Čchingchaje a Ningsia. Na severní straně mostu leží Paj-tcha-šan („Hora bílé pagody“), kdysi vojenská základna, jejíž vrcholek je 1700 metrů nad mořem. Je pojmenována po 17 metrů vysoké Bílé pagodě, postavené za dynastie Jüan. Hora je pokryta řadou chrámů a pavilónů a je z ní prý krásný pohled na devět zákrutů Chuang-che.

Západně od Lan-čou leží skalní komplex Ping-ling-s’. Od konce 4. století bylo do skalní stěny o délce 2 kilometry vytesáno 184 jeskyní a výklenků, v nichž lze spatřit nástěnné malby a skulptury se stylovými prvky ještě silně ovlivněnými indickým uměním. Mnohé z malých reliéfů bódhisattvů svou ladností připomínají indické tance. Největší ze soch je 27 metrů vysoký Maitréja, nejmenší soška měří kolem 20 cm. Najdou se zde místa, kde karavany dávných dob překračovaly Chuang-che. Například 33 centimetry vysoké znaky na skalní stěně připomínají, že tam stál „první most na světě“. Tento most byl zkonstruován za dynastie Východní Ťin (317–420).

V blízkosti Lan-čou se do nadmořské výšky 2400 metrů zdvihá hora Sing-lung-šan, která nabízí mnohé přírodní i historické památky, včetně jeskyní, chrámů, věží a soutěsek. V zapomnění dnes již upadl někdejší Čingischánův hrob, jehož poslední zbytky se rozpadají na úbočí hory. Hrob byl odtud přestěhován dočasně do kláštera Kumbum v Si-ningu a v roce 1954 přemístěn na jeho dnešní místo blízko Pao-tchou ve Vnitřním Mongolsku. V okolí převládají zelené lesy, které by člověk v pouštním okolí Lan-čou neočekával.²

Wu-wej (Wuwei)

Wu-wej je prvním větším městem na trase z Lan-čou na severozápad a vstupní branou do Kansuského koridoru. Přestože Wu-wej je podle mínění cestovatelů dosti ošklivé město, jež „přes svou velkou minulost vyzařuje pouze málo z někdejší atmosféry“³, pro dějiny Hedvábné cesty má jistý význam. Dříve než mohl první čínský císař Čchin Š’-chuang-ti sjednotit mnohé státy do jednoho celku, žily zde nomádské kmeny, jako Š’-čchiangové, Siungnuové, Jüe-č’ové a další, které zde měly svá pastviště. Jejich vyhnání a otevření Kansuského koridoru pro obchodní cesty vedlo na počátku vlády dynastie Západní Chan k založení města Ku-cang (dnešního Wu-wej), pravděpodobně prvního čínského města západně od Chuang-che (Žluté řeky).⁴

Ve 4. a 5. století Wu-wej bylo třikrát hlavním městem několika menších států Liang (Přední Liang 320–376, Pozdní Liang 386–403, Jižní Liang 406–410 a Severní Liang 412–439). Za dynastie Tchang se Wu-wej stalo sídlem prefektury Liang-čou, která byla zrušena až roku 1913. V 11. století se stejně jako další města Kansuského koridoru dostalo pod kontrolu tangutské říše Si Sia a v letech 1225–1227 bylo dobyto Mongoly. Ve druhé polovině 13. století tudy procházel Marco Polo, který o království Ergimul (Erguiul apod. = prefektura Liang-čou)⁵ napsal: „Po pěti dnech dorazíme do království Ergimulu, které leží ve velké provincii Tanguthu. Toto království je podřízeno velkému chánovi, žijí v něm v mnoha městech a hradech křesťané nestoriáni, modláři a stoupenci Mohamedova zákona.“⁶ Dodnes zde žijí Ujgurové, Chuejové, Mandžuové, Tibeťané⁷ a další národnosti.

Protože leží v místě, kde se setkávají cesty z Lan-čou a Jin-čchuanu, aby pokračovaly po hlavní trase na západ, bylo Wu-wej tradičně strategickým bodem na Hedvábné cestě. Od konce 50. let 20. století je důležitých železničním uzlem na trati z Lan-čou do Sinťiangu. Doby zašlé slávy připomíná dnes již jen několik památek. Za všechny jmenujme Kumáradžívovu pagodu (Luo-š’-s’ tcha). Wu-wej bylo jedno z měst, kde buddhistický misionář Kumáradžíva (344–413) z Kuče na cestě do tehdejšího Čchang-anu po sedmnáct let (mezi lety 384 a 401) vyučoval a zároveň se učil čínštině. Na jeho počest byla za Tchangů postavena dvanáctiposchoďová oktagonální cihlová pagoda.⁸

Čang-jie (Zhangye) a okolí

Cesta do Čang-jie prochází oblastmi, kde se ve starověku chovaly „nebeské koně“, které za dynastie Chan byly za značných vojenských výdajů nakonec získávány z malých království ve střední Asii. Poloha města v Kansuském koridoru zajišťovala, že Čang-jie mělo období prosperity i úpadku v závislosti na historické situaci Hedvábné cesty. Městem prošlo mnoho známých návštěvníků: Čang Čchien tudy procházel na cestě do Západního kraje, později tudy prošel i Pan Čchao, aby převzal nad ním protektorát. Buddhističtí mnichové Fa-sien a Süan-cang rovněž procházeli Čang-jie, když putovali za posvátnými texty do Indie. Později tudy prošlo i mnoho obchodníků.

Předpokládá se, že Marco Polo v tomto městě, které nazývá Campichu (Campion apod.) podle jeho tehdejšího jména Kan-čou, strávil jeden rok („Můj otec Nicolò a jeho bratr i já Marco jsme v tomto městě Campionu zůstali kvůli nějakým obchodům celý rok.“).⁹ V době, kdy v Čang-jie byli Polové, byla Čína již sjednocena pod vládou Mongolů, předtím však město patřilo Tangutům, kteří ho v roce 1031 vybojovali na Ujgurech. Mongolové Tanguty vyhnali kolem roku 1226. Dodnes je zde mnoho národů – Chuejové, Mandžuové, Tibeťané a Jugurové, jako ostatně ve většině měst na této cestě, i když Chanové převládají.

Na přelomu 19. a 20. století městem prošlo také několik archeologických výprav: Aurel Stein v letech 1907 a 1914, Langdon Warner v roce 1926 a několikrát i Sven Hedin, který mimo jiné v letech 1933 a 1934 zkoumal realizovatelnost stavby autostrády podél staré Hedvábné cesty. Výsledkem byla moderní silnice.

Ve městě, které se z někdejší zelené oázy za staletí (stejně jako řada dalších na této cestě) proměnilo v neútulné industrializované město, a jeho blízkém okolí se nachází několik pozoruhodných památek. V chrámu Velkého Buddhy (Ta-fo-s’), jehož stavba byla zahájena za tangutské dynastie Si Sia v roce 1098 a rozšířena za dynastií Ming a Čching, se nachází největší ležící socha Buddhy Šákjamuniho v Číně. Tento kolos 34,5 metru dlouhý a v ramenech 7,5 metru široký doprovází stojící sochy žáků a arhatů. Podle pověsti se zde narodil první císař dynastie Jüan Chubilaj (vládl 1271–1294) a jeho matka zde byla po smrti vystavena na katafalku.¹⁰ Jinou zajímavou stavbou ve městě je chrám Dlouhověkosti (Wan-šou-s’) s dřevěnou oktagonální devítiposchoďovou pagodou. Pagoda byla postavena roku 582 a každý roh je zdoben vyřezávanou dračí hlavou s perlou.

Ve vzdálenosti 62 kilometrů jižně od Čang-jie leží skalní komplex chrámu Koňského kopyta (Ma-tchi-s’). Chrám je vytesán do skály a najdeme zde zasklenou značku ve tvaru koňského kopyta. Ta je údajně otiskem nadpřirozeného oře, jenž tak označil místo, kde má být chrám zbudován. Lokalitu navštívil v roce 1914 Aurel Stein a později misionářky Mildred Cable a Francesca French, které cestu prošly oběma směry pětkrát mezi lety 1923 a 1936. Jeskyně byly vytesány za dynastie Severní Wej (386–535). Důležitou část tvoří Jeskyně 33 nebes (San-š’-san tchien š’-kchu) s 19 jeskyněmi v pěti úrovních. Dochovaná sochařská výzdoba pochází až z doby po dynastii Tchang.

Zajímavým místem je také pohoří Jen-č’-šan s nejvyšším vrcholkem 3978 metrů. Zde v roce 121 př. Kr. zvítězil nad Siungnuy slavný chanský generál Chuo Čchü-ping (140–117 př. Kr.). Suejský císař Jang-ti (vládl 604–618) nechal při své inspekční cestě na Západ na Jen-č’-šanu stát špalírem krále Kao-čchangu Ťü Po-ju (vládl ?–613) a vyslance 27 království Západního kraje. Tím chtěl císař demonstrovat „všemocnost Říše středu“ a získat Západní kraj pro intensivní obchodní kontakty.¹¹

Ťiou-čchüan (Jiuquan)

Ťiou-čchüan, malé město západně od Ťia-jü-kuanu, býval důležitým obchodním městem na Hedvábné cestě a stále je důležitým dopravním uzlem. Byl založen mezi lety 121 a 115 př. Kr. generálem Chuo Čchü-pingem jako vojenské strážní místo proti Siungnuům. Pověst o jménu města, které znamená „Vinný pramen“, praví, že císař Wu-ti poslal Chuo Čchü-pingovi po jeho vítězství nad Siungnuy jako odměnu císařské víno. Generál ho však nechtěl pít sám, a proto ho nalil do pramene, aby ho mohl pít každý. Dokonce se dodnes tento pramen ukazuje v místním parku.

V době velkých obchodních karavan se zde nacházelo shromaždiště obchodníků ze Západního kraje. Od dynastie Suej až do roku 1913 byl znám pod jménem Su-čou (psáno jinými znaky než dnešní město Su-čou v provincii Ťiangsu). Pod tímto jménem ho znal i Marco Polo (v jeho verzi Sukchur, Succuyr apod.), který zaznamenal, že se všude „nachází v převelikém množství rebarbora a obchodníci ji odtud vyvážejí do celého světa“.¹² Portugalský jesuita z Láhauru Bento Goes (též Benedict de Goëz, 1562–1607), jenž v letech 1603–1605 putoval pozemní cestou z Indie přes Kašgar, Aksu, Kuču, Turfan a Chami do Číny, v Ťiou-čchüanu (Su-čou) po těžké nemoci zemřel. Goes byl první, kdo identifikoval Cathay starých cestopisů poutníků po souši s Čínou, kterou obchodníci a misionáři dosáhli po moři. Místo jeho hrobu je neznámé, údajně je označuje pouze mohyla z nasypaných kamenů.

Ťiou-čchüan má pro dnešní Čínu i jistý strategický význam. Nedaleko leží jedno ze středisek pro vypouštění umělých družic. Čína jich vypustila již několik desítek.¹³

Asi 15 km jižně od města byl na hoře Wen-šu-šan (Hora Maňdžušrího) za dynastií Wej a Tchang vybudován komplex skalních chrámů. Komplex se stal nejdůležitějším náboženským centrem oblasti. Wen-šu-šan je tvořen dvěma horami–na přední jsou buddhistické jeskyně, na zadní taoistické jeskyně.

Ťia-jü-kuan (Jiayuguan)

Ťia-jü-kuan označoval tradiční hranici chanské říše na západě. Zde také končí Velká čínská zeď z mingské doby. V roce 1372 zde byla zahájena stavba velké pevnosti, která po dlouhou dobu tvořila poslední vnější stráž čínské říše. V té době také dostala přízvisko „poslední brána pod nebesy“.¹⁴ V Ťia-jü-kuanu získávali příchozí povolení ke vstupu do Říše středu a mohli pak pokračovat do Ťiou-čchüanu. Pevnost stála téměř celá obklopená velkou pouštní pustinou, v níž i neohrožený mnich Süan-cang téměř zahynul a vrátil se zpět. Ťia-jü-kuan byl také jedním z oblíbených míst, kam byli posíláni provinilci do vyhnanství. Stejně jako v Jeruzalémě mají Zeď nářků, v Ťia-jü-kuanu je Brána vzdechů, která je pokrytá nápisy těch, kdo sem byli posláni do doživotního vyhnanství.¹⁵ V moderním Ťia-jü-kuanu žije okolo 100 000 obyvatel, převážně nechanských národností (Chuejové, Ujguři, Mongolové, Tungsiangové a další).

Rozsáhlá stavba pevnosti, která leží severozápadně od města Ťia-jü-kuan, je obklopena 10 metrů vysokou a 730 metrů dlouho zdí. Uvnitř sestává z množství dalších zdí a strážních věží, ubytoven vojáků a dalších budov. Kdysi zde bylo umístěno až 30 000 vojáků. Vystavuje se zde cihla, která podle legendy zůstala jediná po stavbě pevnosti, tak dobře prý byl spočítán počet nutných cihel. Zbytky zdí, které je zde možno spatřit, byly částečně postaveny již v době dynastie Chan.

Asi 20 km severovýchodně od města jsou hroby z doby dynastií Wej (220–265) a Ťin (265–420). Osm hrobů bylo otevřeno roku 1972 a obsahují velmi dobře zachované nástěnné malby se scénami ze života tehdejší doby.

Tunchuang (Dunhuang) a okolí

Oázové město Tunchuang leží na západě provincie Kansu a bylo považováno za nejzápadnější hranici tradičního čínského (chanského) osídlení. Bylo to první obchodní město, jímž poutníci ze Západu vstupovali na čínské území. Ve starověku se za ním Hedvábná cesta dělila na dvě větve, obcházející Tarimskou pánev ze severu a z jihu. Ještě dávno před tím, než se tato oblast stala součástí Číny, zde nejméně od 11. století př. Kr. žily rozličné kočovné kmeny. Za nejslavnějšího siungnuského náčelníka Motuna (vládl 201–174 př. Kr.) byly z Kansu vytlačeny kmeny Jüe-č’ a založena federace nomádských kmenů pod vedením Siungnuů. Oblast jejich vlivu sahala od jezera Balchaš až k Bajkalu na východě a na jihu až ke 40. rovnoběžce (Vnitřní Mongolsko a severní Sinťiang). Siungnuský svaz tak byl největší hrozbou expandující chanské říše.

V té době byla čchinská Velká zeď prodloužena až k Tunchuangu a dosáhla tak své největší délky (její zbytky jsou ještě dnes vidět severně od Tunchuangu). V roce 139 př. Kr. byl do střední Asie vyslán generál Čang Čchien a úspěch jeho diplomatické mise následovaly vojenské mise. Mezi lety 124 a 119 př. Kr. došlo ke třem velkým ofenzívám proti Siungnuům, jichž se účastnilo na 100 000 vojáků. Výsledkem bylo zřízení komandérií Wu-wej, Čang-jie, Ťiou-čchüan a jako nejzápadnější komandérie Tunchuang.¹⁶ Proti útokům mongolských kmenů ze severu byla postavena obranná linie a umístěna silná vojenská posádka.

Po úpadku chanské ústřední moci se Tunchuang stal polonezávislým. Ve 4. a 5. století postupně tvořil součást království s centrem v Kansu. Po celé toto období zůstával důležitým karavanním městem a střediskem obchodu se střední Asií. Na konci 5. století se Tunchuang za dynastie Severní Wej (386–534) znovu stal součástí Číny pod jménem Kua-čou. V roce 618 se dostal pod správu dynastie Tchang (618–907) a v roce 633 byl přejmenován na Ša-čou.¹⁷ Pod tchangskou vládou zůstal Tunchuang do roku 781, kdy ho dobyli Tibeťané. Po rozpadu tibetského státu ve 40. letech 9. století byl nominálně navrácen Tchangům, ve skutečnosti však zůstal v rukou místních vládců. V 11. století byl dobyt Tanguty, které v roce 1227 vystřídali Mongolové. Po nástupu dynastie Ming (1368–1644) v Číně zde byla zřízena vojenská posádka. V 15. století byl však Tunchuang opět dobyt, tentokrát turfanským sultanátem, a zůstal součástí Ujgurska až do roku 1723, kdy oblast obsadila mandžuská dynastie Čching (1644–1911/12). V roce 1760 byla obnovena civilní vláda.

V době největší slávy, kdy jím procházel veškerý obchod na Hedvábné cestě, patřil Tunchuang mezi nejbohatší města Asie¹⁸ a žilo zde daleko přes 100 000 obyvatel (dnes má město pouze kolem 20 000 obyvatel). Na počátku 70. let 20. století význam Tunchuangu jako obchodního centra značně poklesl, protože nová dálnice a železnice přes Sinťiang prochází asi 150 km severněji. V hospodářství moderního Tunchuangu tvoří hlavní složku příjmy z turistického ruchu.

Asi 25 km jihovýchodně od Tunchuangu leží slavné jeskyně Mo-kao, známé též jako „Jeskyně tisíce buddhů“ (Čchien-fo-tung), které patří k nejvýznamnějším buddhistickým památkám v Číně. První buddhistické komunity se v oblasti Tunchuangu nacházely již v 1. století po Kr., tehdy je však tvořili hlavně buddhisté ze Západu. Ti již ve 2. století zahájili misionářské aktivity, avšak teprve od 3. a 4. století nastal vzestup buddhismu na čínském území. Tunchuang byl jedním z hlavních míst, kudy do Číny přicházeli ze středoasijských království buddhističtí mniši a misionáři.¹⁹

Tito buddhisté již roku 366 vybudovali první z tunchuangských jeskyní. Od této doby až do pádu dynastie Si Sia na počátku 13. století se město stalo hlavním buddhistickým centrem a poutním místem. V místní společnosti hrála převažují roli četná mnišská společenství (mnohá z nich nečínského původu) a místní guvernéři byli jejich štědrými mecenáši. Jeskyně stále zdobí nástěnné malby, pokrývající asi 50 000 čtverečních metrů stěn, a kolem 3000 polychromovaných soch. Kromě toho bylo nalezeno téměř 1000 maleb na hedvábí, dřevě a papíru.

V jedné z jeskynních svatyň byla nalezena bohatá sbírka asi 60 000 rukopisů, tištěných dokumentů a zlomků datovaných do 5. až 11. století. Spisy byly zazděny kolem roku 1015 a objeveny v roce 1900.²⁰ Sbírka obsahuje nejen buddhistické, ale také taoistické, zoroastrijské a nestoriánské posvátné spisy i velký počet světských textů. Rukopisy a dokumenty byly částečně prodány cizincům, částečně jsou uchovány v tuzemských muzeích. Velké soubory těchto památek jsou součástí sbírek pařížské Národní knihovny, Louvru a Britského muzea v Londýně. Většina ze 492 jeskyní byla pro veřejnost otevřena po roce 1949 a v roce 1987 byly jeskyně zařazeny mezi památky světového dědictví.²¹

Jü-men-kuan (Yumenguan) a Jang-kuan (Yangguan)

Na severozápad a jihozápad od Tunchuangu leží dva opevněné průsmyky, označující původní trasy na Západ severně a jižně kolem pouště Taklamakan. Jü-men-kuan („Nefritový průsmyk“), asi 100 kilometrů severozápadně od Tunchuangu, byl vstupní branou na severní větev Hedvábné cesty, a protože tudy ze Západu procházely karavany se vzácným nefritem, dostal uvedené jméno. Dosud se uchovaly mohutné hradby chanského opevněného města, kde Aurel Stein odkryl důležité důkazy obchodu na Hedvábné cestě. Zde začínají signální věže, které stojí podél celé Hedvábné cesty vždy ve vzdálenosti několika málo kilometrů. Již v době Chan byly na těchto věžích konstrukce, na nichž visely klece se senem a dřevem. V případě nebezpečí bylo seno zapáleno a nepřátelské útoky mohly být ve velmi krátké době, během jednoho dne, odtud oznámeny až do Pekingu (ve dne kouřem a v noci daleko viditelným ohněm).

Asi 76 kilometrů na jihozápad od Tunchuangu se nachází druhý z obou opevněných průsmyků, Jang-kuan („Sluneční průsmyk“), jenž býval vstupní branou na jižní větev Hedvábné cesty. Z celé pevnosti se dochovalo pouze několik základů.

1 Gobi se skládá z Kašunské, Džungarské a Zaaltajské Gobi na západě, Východní (Mongolské) Gobi ve středu a na východě a Alašanské Gobi na jihu.

2 Srv. Andrea a Oliver Fülling: Chinas Norden – die Seidenstraße, s. 417.

3 Andrea a Oliver Fülling: Chinas Norden – die Seidenstraße, s. 439.

4 Z této doby pochází slavná bronzová socha cválajícího koně a letící vlaštovky, podivuhodné umělecké dílo, představující koně se třemi nohami ve vzduchu a jednou nohou na vlaštovce. Socha byla nalezena roku 1969 s 200 dalšími bronzovými předměty v hrobu v klášteře Boha hromu (Lej-tchaj-s’) z doby dynastie Východní Chan, severně od Wu-wej.

5 Musíme si uvědomit, že Marco Polo vzhledem k tom, že čínsky zřejmě neuměl, zato však se dorozuměl persky a mongolsky, přebíral místní názvy většinou v jejich mongolské podobě. Uvedené jméno je zřejmě zkomoleninou mongolského jména pro tehdejší prefekturu Si-liang-čou (Západní Liang-čou).

6 Marco Polo: Milión neboli O zvycích a poměrech ve východních krajích, s. 66. Srovnej též text v Marka Pavlova z Benátek Milion. Dle jediného rukopisu spolu s příslušným základem latinským, s. 63.

7 Pro Tibeťany byl mezi Lan-čou a Wu-wej zřízen Tibetský autonomní okres Tchien-ču.

8 Podle pověsti Kumáradžíva tvrdil, že pokud jeho překlady budou prosty zkomolenin, jeho jazyk po jeho smrti nezpráchniví. Tato pagoda prý tedy stále uchovává Kumáradžívův neposkvrněný jazyk.

9 Marco Polo věnoval Campionu celou jednu kapitolu. Kromě křesťanů a muslimů ve městě našel i tibetské duchovní: „Jsou tam také nějací modlářští mniši, kteří žijí počestněji než ostatní modláři. Někteří z nich zachovávají čistotu a dávají si velký pozor na to, aby neporušili zákon svých bohů. Rok dělí na lunární měsíce, jiné rozdělení na měsíce nebo týdny neznají. V některých lunárních měsících mají v úctě pět dnů jdoucích bezprostředně za sebou a během nich nezabíjejí ptáky, ani zvířata a nejedí ani maso zvířat zabitých v těchto dnech někým jiným. V těch pěti dnech žijí také počestněji než v ostatních dnech roku.“ – Marco Polo: Milión neboli O zvycích a poměrech ve východních krajích, s. 55–56. Srovnej též text v Marka Pavlova z Benátek Milion. Dle jediného rukopisu spolu s příslušným základem latinským, s. 49–50.

10 Podle Peter Neville-Hadley: China – the Silk Routes, s. 188.

11 Andrea a Oliver Fülling: Chinas Norden – die Seidenstraße, s. 444.

12 Marco Polo: Milión neboli O zvycích a poměrech ve východních krajích, s. 55. Srovnej též text v Marka Pavlova z Benátek Milion. Dle jediného rukopisu spolu s příslušným základem latinským, s. 49. Rebarbora (Rheum palmatum), která se ve velkém množství rodí právě v dnešní provincii Kansu, byla jednou z důležitých komodit obchodu na Hedvábné cestě. Nedaleké pohoří Jen-č’-šan bývá též nazýváno Rebarborovým pohořím.

13 Do března 2000 bylo vypuštěno celkem šedesát raket nesoucích umělé družice. 20. listopadu 1999 byla ze základny v Ťiou-čchüanu vypuštěna i první čínská nepilotovaná vesmírná loď. – Viz oficiální stránky Čínské akademie technologie kosmických lodí http://www.calt.com.cn/.

14 Pojem „průsmyk“ (kuan) v tomto případě, stejně jako v dalších na Hedvábné cestě (zejména Jü-men-kuan a Jang-kuan) však neznamená „horský průsmyk“, nýbrž hrad či pevnost, jimiž musel každý na své cestě do Číny nebo z Číny projít.

15 „Dlouhý klenutý průchod byl pokryt nápisy a každý s dostatečnou znalostí čínské kaligrafie, mohl ihned zjistit, že to je dílo vzdělaných mužů, kteří upadli do období hlubokého zármutku. Byly tam verše citované z Knihy písní, básně složené v čisté tradici čínské literatury a verše inspirované zármutkem příliš těžkým pro pečlivou vyváženost literárních hodnot.“ – Mildred Cable a Francesca French: The Gobi Desert (1942). Citováno podle Peter Neville-Hadley: China – the Silk Routes, s. 199.

16 Existuje několik datací vzniku uvedených komandérií. Podle čínského vědce Čang Čchun-šua byl Ťiou-čchüan založen roku 111 př. Kr., Čang-jie mezi 111 a 109 př. Kr., Tunchuang mezi 101 a 94 př. Kr. a Wu-wej kolem 72 př. Kr. Podle nizozemského sinologa Hulsewé byly Ťiou-čchüan a Čang-jie založeny v roce 104 př. Kr., Tunchuang krátce nato, nejpozději před rokem 91 př. Kr. a Wu-wej pravděpodobně mezi 81 a 67 př. Kr. – Viz A. F. P. Hulsewé: China in Central Asia. The Early Stage: 125 B.C.–A.D. 23, s. 75–76, pozn. 40.

17 Ša-čou doslova znamená „Písečná prefektura“, což velmi dobře popisovalo polohu Tunchuangu obklopeného písečnými dunami.

18 Samo jméno Tunchuang původně znamenalo „prosperující, kvetoucí“, což dokazuje, že to skutečně muselo kdysi být důležité město. Starý Tunchuang, ležící asi půl kilometru západně od dnešního okresního města Tunchuang, měl pravoúhlý půdorys. Od východu k západu měřil 718 metrů, ve směru sever–jih 1132 metrů. Část původních hradeb se dodnes dochovala.

19 Kuan Yu-Chien, Petra Häring-Kuan: Magnificent China. A Guide to Its Cultural Treasures. Hong Kong, Joint Publishing Co. 1987, s. 394–395.

20 Jejich objevitelem byl taoistický mnich Wang Jüan-lu, strážce tunchuangských jeskyní.

21 Podrobné popisy tunchuangských jeskyní obsahuje každý lepší knižní průvodce. – Viz např. Kuan Yu-Chien, Petra Häring-Kuan: Magnificent China. A Guide to Its Cultural Treasures, s. 394–397; Peter Neville-Hadley: China – the Silk Routes, s. 206–212; Andrea a Oliver Fülling: Chinas Norden – die Seidenstraße, s. 459–465.

Dalším zajímavou publikací na webu:

http://cz.chinabroadcast.cn/chinaabc/chapter20/chapter200301.htm

Do třetice doporučuji Vaší ctěné pozornosti cestopis Lucie Kinkorové a Petra Drbohlava:

http://www.tiscali.cz/trav/trav_center_050530.855923.html

Zasněžené vrcholky na Karakoram Highway

Z příjemného klimbání mě vytrhává prudký náraz. Přistání zpět na tvrdé lůžko mi téměř vyráží dech. Za okny se v měsíčním světle tyčí skalnaté hory a autobus si mrazivou nocí statečně razí cestu do 3600 metrů vysokého sedla. Další katapult z lehátka. Kyrgyzská strana silnice vedoucí na čínskou hranici Irkeštam je vlastně jen místy zasněžená, věčně děravá prašná cesta.

Po celonoční jízdě nás vítá Sinťjang. Největší čínská provincie, na jejíž ploše větší než rozloha celé západní Evropy žije roztroušených pouhých 15 miliónů lidí. Sinťjang je jednou z nejúžasnějších oblastí Číny, co se přírodní scenérie týče.

Tahle příroda dokáže vyrazit dech

Drsný a nehostinný. Jeho srdce tvoří pohyblivé písky nedozírných pouští, z nichž jméno té největší - Taklamakan - znamená "nevyjdeš živý, kdo sem vkročíš". Hluboko v horké turpanské pánvi, přes 100 metrů pod hladinou moře, se nachází jezero Lop, kde Čína předaleko od veškeré civilizace provedla své nukleární testy. Přímo z poušti vyrůstají vysoká pohoří, která stráží Sinťjang ze tří světových stran. Za Altajem začínají na severu pláně mongolské, Tian Šan tvoří hranici na straně bývalé sovětské Střední Asie, za Pamírem, Karakoramem a druhou nejvyšší horou světa K2 leží Pákistán, přes vysoké zasněžené pasy Kunlunu se jezdí na jih do Tibetu.

Ač je Sinťjang tak obrovský, jeho scenérie nikdy nenudí. Zlaté duny přechází v kamenité pouště, z nichž jako fata morgana vyrůstají ruiny starých buddhistických království, rozervané skály jsou tu zasypané navátým pískem, tu mění svou barvu až do krvavě rudé, náhle přerušené hlubokým říčním údolím. Po travnatých náhorních plošinách se prohání ledový vítr, bílé vrcholky hor se zrcadlí v tyrkysových vodách ledovcových jezer. Vysoké topoly podél vesnic a zelené vinice. Horké slunce a důmyslné zavlažovací kanály tu dávají dozrát slaďoučkým hroznům, meruňkám a melounům.

Střední Asie nebo Čína?

Taškurgan - poušť, led a hrobky

Ač je Sinťjang již přes 120 let oficiální čínskou provincií, je kulturně, historicky i nábožensky stále silně spojen se Střední Asií. Většinoví obyvatelé Sinťjangu - Ujguri - pocházejí stejně jako předci ostatních Středoasiatů z mongolsko-sibiřského pomezí a mluví turkickým jazykem podobným uzbečtině. I ujgurská kuchyně nese silný středoasijský vliv. Lagman - silné nudle zalité vývarem a zeleninou jsou k dostání na každém rohu. Stejně jako samsy, houstičky plněné kousky skopového masa, vnitřností a tuku. Rychlé míjíme stánky s napařovanými plněnými kozlími střevy, srdci, ledvinkami a koláči sádla. Z vedlejšího kotle se na nás "smějí" ovařené kozí hlavy. Déle postáváme u stánku s tureckými medy z vlašských ořechů a jinými sladkostmi na ujgurských trzích.

Vousatí Ujguri a jejich po muslimsku zahalené ženy však nejsou jediní obyvatelé Sinťjangu. Na severu a na západě se prohánějí na svých koních za stády jaků nomádští Kazaši a Kyrgyzové, na severovýchodě žije mongolská menšina, na jihu se zdaleka lesknou flitry zdobené pestré oděvy a čepičky tádžických dívek. Kromě Hui Číňanů muslimského vyznání přichází v současnosti do Sinťjangu také stále větší počet etnických (Chán) Číňanů.

Boj za vlastní stát - Východní Turkestán

Turkičtí obyvatelé Sinťjangu se celkem logicky nikdy jako součást Číny necítili. Jejich snaha po vlastním státu - Východním Turkestánu opakovaně ústila do povstání proti centrální vládě. V roce 1955 udělila Čína Sinťjangu oficiální statut "autonomní" oblasti. Pouhá změna názvu provincie však Ujgury neuspokojila a jejich protesty a občanské nepokoje v ujgurských městech pokračují dodnes. V devadesátých letech bylo zabito několik Číňanů při bombových atentátech v Kašgaru a další Ujguri zemřeli během ozbrojených potyček s čínskou armádou a policií.

Pro Čínu je Sinťjang strategicky důležitý. Nejen proto, že hraničí s Indií, Pákistánem, Afghánistánem, Mongolskem a hned třemi zeměmi postsovětské Střední Asie, ale také proto, že pod jeho pouštěmi leží značné zásoby ropy.

Číňané místo turkickéch Ujgurů

Poušť Taklamakan

Proto Čína neváhala a i zde už od padesátých let aplikovala svoji "oblíbenou" politiku sinizace. Ujguri se sice nadále mohou klanět Alláhovi, mluvit ujgursky a svůj jazyk si psát arabským písmem, ale proti tomu, že se pomalu stávají menšinou ve své vlastní zemí, už nic dělat nemohou. V současnosti proudí údajně do Sinťjangu (název znamená čínský celkem výstižně: Nová území) několik set tisíc etnických Číňanů za rok. Pod jejich rukama vyrůstají ve starých ujgurských městech moderní čínská centra, široké bulváry a nákupní zóny. Programový rozvoj a investice mířící do Sinťjangu mají zvednout životní úroveň v jedné z nejchudších provincií Číny. Industrializace se zde značně zrychlila po osamostatnění bývalých sovětských středoasijských republik. Postupné otevírání nových hranic ještě zvýšilo důležitost této severozápadní provincie.

Velké dny Východního Turkestánu

Nebyla to však pouze poslední desetiletí, která vyzdvihla význam této provincie. Bohatá historie Východního Turkestánu sahá daleko před nás letopočet. Již ve druhém století před naším letopočtem, tudy vedly karavanní cesty z východní Číny na západ do Střední Asie a do Evropy, později souhrnně nazvané "Hedvábná stezka". Dodnes připomínají ruiny "ztracených" měst v poušti slávu dávných buddhistických království. Koncem 11. století se ve Východním Turkestánu, stejně jako po celé Střední Asii, rozšířil islám, náboženství, které zde přetrvalo dodnes.

Sinťjang byl také jedno ze zásadních míst, kde se koncem 19. století střetly imperiální mocnosti - Rusko a Velká Británie během rozšiřování svých sfér vlivu. V té době byly v Kašgaru založeny honosné konzuláty obou těchto zemí, kde si podávali dveře špióni a tajní agenti monitorující region. Pověst britského konzulátu jakožto ostrůvku staré dobré Anglie uprostřed barbarského kontinentu vznikly na základě píle konzulovy choti, která obklopila konzulát nádhernou zahradou, nechala z Evropy dovést piano a gramofon...

Ač dny vyhlášených zahradních party na britském konzulátu v Kašgaru už dávno minuly, a mnohé bohaté oázy lemující Hedvábnou stezku navždy leží pohřbené pod masami písku, fluidum velkých časů Východního Turkestánu zůstává. Jedinečná směsice vůní, zápachu, hluku a barev zahlcuje všechny naše smysly na ujgurských bazarech. Hemžení a prodírání se v prašných uličkách ujgurských měst nám připadá po nekonečném klidu v kyrgyzských horách neuvěřitelně exotické. Zhluboka nadechujeme tu opravdovou asijskou atmosféru. Užíváme si naplno, protože víme, že za chvilku nás hlavní silnice zase vyvede přímo do srdce moderní průmyslové Číny.