Tak trochu ve šlápotách pánů Mordovceva,
Puškina,
Hanzelky, Zikmunda,
Marco Pola a
Kryštofa Haranta.
Možná by nebylo úplně na škodu, pány do těch jejich příběhů následovat a nechat se jimi krapet i inspirovat.
K téhle štrapáci mě ale vlastně vyhecoval můj brachus Míra, a to už před drahnými lety třiceti, sám ji ale nějak nestihl.
Proto mu tyto zápisky, jako projev díků, věnuji.
Už tehdá jsme jí do nejmenšího detailu nalajnovali nad žinčicí u bači na Piatře.
Uzavírám s tebou smlouvu,
kterou prohlašuji,
že už nikdy nepřivedu potopu na svět
a že nezničím najednou vše, co žije,
jako jsem to udělal tenkrát.
Dokud zůstane země zemí,
budou se střídat noc a den,
léto a zima, horko a chladno,
doba setí a žní,
Ale už nikdy nepřivedu potopu.
Oblouk, který vidíš na obloze,
je zjevným znamením této smlouvy.
Kdykoli jej spatřím,
vzpomenu si na svůj slib,
který jsem dal.
Starý zákon ... Jako motto si vybral v osmašedesátém Arnoštkem Lustigů pro svoji „Hořkou vůni mandlí“.
.Archa má směr, Archa má cíl, plaví se za Araratem na sever . . .
Další cíle výpravy:● ztéci bájný Ararat v království Urartu
● nalézt alespoň tříšťky Archy Noemovy
● smočit palce v pramenech Eufratu
● zachytit otisk umu lidu domorodého a popsat dovednosti jeho
● představit na odiv i tváře tamní
- Pro sichr nutno předeslati ještě. Jakákoli podobnost s osobami světa tohoto jest čistě náhodná. -
Kdesi dole na jihu pod Araratem, pašeráky právě odhalena, a následně financi zadržena bible na pergamenu načmáraná ve století pátém po narozeni Krista. To dílko s přespříliš zašmodrchaným jak syžetem, tak fabulí a přehršlí štěků roliček vedlejších. Přes tyto zjevné nešvary později hojně vydávané. Sepsána tudíž ještě před zrozením Mohamedovým, to jest před rokem pětistým sedmdesátým, zvěstuje zrození proroka tohoto z úst přímo Ježíšových. Ukrývá stále dosti horké evangelium Barnabášovo, co hicuje jako horká brambora v ústech neškolených. Není-liž toto ale náhodou z brků pana Dana Browna, či našeho Václava Hanky, pak evangelium to smířlivými tóny svými polechtá nejeden lalůček ušisek musulmanských. I mnohých co nechají svorně sedat prach na hřbety Koránu, Bible i knížky své modré, pěkně bok po boku v knihovničce příruční; respekt, pochopení i úsměv zaslouživších si. Neb ten poslední kořením jest života našeho. Voda čistá jest to na žentoury zastánců společných kořenů víry mohamedánské i křesťanské, kteréžto trnem a solí jsou odjakživa i za dnešních časů v očích ajatolláhů a ještě méně hodíce se do krámu v táboře Vatikánském. Se stejným programem na obou stranách. Potírání jinověrců a hledání strašáků v protějších zákopech. Od úst jim přitom ukapává kapka po kapce medu neupřímnosti a všechno jest od něj ubleptáno. Taková idea společných kořenů víry není ale vůbec myšlenka špatná, ať by byla zhola smyšlená, jsouce s nějakými prvky ració spojena. Oproti těm druhým je bratrovražd statisticky zanedbatelně, i když i svaté knihy o nich mluví, ale spíše pro výstrahu. Jedna větev klerikální může se ledasčemu přiučit vždy od té na straně protější. Ve svatých knihách musulmanských mají úrok označený za lichvu a bankovní domy jejich živy jsou jen z podílu na zisku. „Nicht schlecht.“
2.7.2005 V předvečer odjezdu jsme zašli do, Terkou doporučené a dosud neotestované, čerstvě otevřené prodejny poněkud starších potravin u Nákladového nádraží Žižkov “Ráj bezdomovců“. Sešlo se tam několik právě odjíždějících expedic a pár homelessáků. Sušená bramborová a ovesná kaše po bednách. Vše řádně prošlé a za jednu desetinu ceny pomáháme ekologicky spálit. Plný kletr za 340 korun českých a ještě jako pozornost podniku tři sáčky černých oliv na cestu. Postačí přibalit briketu od Simonky. Stogramový bobek uzeného čaje Junnansheng Xiaguan zabaleného v tenkém houževnatém čínském papíru, do kterého naškrábáte, nejlépe nožem Gurků, něco drobků. Připomíná sušené yačí lejno na otop a podobně i chutná, ale nastartuje Vás to do nového dne i když náhodou opomenete přidat řádně žluklé yačí máslo. Vkusná, snad poněkud až praktická cestovní ambaláž v kulaté zelené papírové krabce posypané fonty rozsypaného čaje s jediným rozpoznatelným znakem, pro nás analfabety, ptákem plameňákem. Procestovala s námi již kus světa a vůbec neubývá. Ještě Californské obří mandle od Zdendy, co ubývají kalupem a neuvidí ani Žitný ostrov, jako Terčiny marhule z chodníků levad Madeiry i ty boží křížaly ze Semilských švestek od Drahušky Erbanů. Rychle upéci cihlu chleba. Spěch se nevyplácí, zmaštěný technologický postup, pozdě přidaná sůl, způsobí v autobuse vodní deficit. Sůl je holt v mouce nerozpustná.
Terka s Tomem nás ještě zavedli mezi pyramidy převzácného matroše v jinak prázdné hale druhého štoku vybydlené tovární haly, patřící donedávna místní Koloře a.s. v Poniklé. Dnes nějakému Rock Pointu patřící. Vše řádně spíchnuto zde v okolí, v sednicích chaloupek podhorských, kde nouze vždy zručně učila ruce šikovné míti. Horolezci, horolezčata i jiná verbež podobná toulala se bezcílně od hromady k hromadě. Tu či tam něco oprubovala a přihodila na hromadu svojí, placenou nakonec této seance až u jediných dveří odchozích. V koutě postávaly majitelky těch zmiňovaných šikovných pazourů, bedlivě vše pozorujíce jako matróny s aprobací garde na tanečních kurzech svých ratolestí v domě Obecním. Cestou nazpět jsme to vzali neprozřetelně zkratkou polem ne úplně ještě zralých zrádných, ale právě božích lusek hrachových na krmení dobytka. Noc následná byla velice krušná, ale za tu gurmánskou slast to stálo. Ihned začali jsme přemýšleti o plánu nastávající cesty. Bylo třeba všechno náležitě uvážiti, zejména jaké pokrmy a nápoje třeba vzíti s sebou na cestu a jaká opatření bude třeba učiniti k přenocování na hoře. Bylo umluveno nakoupiti kávy a čaje pokud možno v konservách, neboť na sněhu ve výši 10.000 stop i více nelze vařiti kávu po domácku se vším pohodlím; pak bylo třeba vzíti z lékárny léky pro případ náhlého onemocnění na hoře následkem prostuzení, zatočení hlavy, dusnoty v rozředěném vzduchu a pod. Také musili jsme připraviti cestovní stany, třínožku a kotlík k vaření čaje a kávy. Opatřiti se najisto provazem asi šedesát sáhů dlouhým aneb ještě lépe, provazy na koně, aby, kdyby někdo sletěl s příkré cesty neb octl se v propasti, bylo možno mu přispěti.
18:10 Na Florenci opět předčasně.
Zpožděná Karosa tankovala. V Makru ještě dokupuje basy piv pro celníky a dá šanci opozdilci otci Švestkovi.
Ten nás 19:55 dohání taxíkem k nevelké radosti dvou vytáhlých potomků na zadním pětisicu. Poznávají pocit závisti, při pohledu na zbylé dredaře, siroty.
Kytka slibovala patrový autobus. Přidrkocala se Karosa z roku dva.
Ven z města kolem zelené louky plné podivných misionářů.
Předhánějí se, kdo máchne exotičtější holí a největší radost jim působí obrácení nové duše na víru svoji golfovou.
Akvizicí další ovečky nebohé.
Před více než dvěma sty lety zanikl řád jezuitů a někdo to dělat musí.
Léta páně patnáctistého šestnáctého k tomu vysmahnul Sir Thomas More skromnou kuchařku pod názvem
„Utopia“.
Asi každičkej lidskej červ má v sobě dobře uschovanýho takovýho malilinkýho misionáříka, co mu pořád našeptává, aby převracel na víru svojí ostatní kolem stojící či plahočící se červíky.
Povětšinou to nebejvá přímo víra svatá.
Jako třeba ti praví vojáci Armády spásy v podivných hranatých klobrďónech bedlivě se rozhlížejí koho by v nejbližším okolí spasiti mohli.
A tihle golfisté, není známo proč zrovínka oni, jsou v tomhle ohledu přímo posedlí a mistři.
Prvně jsem si tohoto přírodního úkazu povšimnul u našeho pana direktora v Holidáči.
Pořádá gremiální porady přímo na greenech, dělá osvětu, půjčuje knížky nejenom o tom jak se rozkročit nad míčkem, při ráně jej nehypnotizovat, naslinit prst pro zjištění odkud vítr fouká, máchnout jednou jen naoko a nakonec se trefit tím nejpříhodněji fortelným dřevem, nebo karbonem co nejblíže, nebo nejlépe přímo do té směšně malé jamky.
Nabádá co si vzíti za vohoz, jaká perka nazouti, by trávník netrpěl a jak se chovati při hře k dámám.
Prostě chce předat to nejcennější, co má a zná.
Oni to všichni ti misionáři nedělaj proto, že by měli svoje ovečky zas tak příliš v lásce, to všecičko dělaj vypočítavě jen a jen proto, aby si mohli o té své víře s někým nad lobsterem u vínka z hroznů prošlých prvním mrazíkem, pěkně poklábosit.
Třeba našemu Toníkovi pochází každá, i takto velká láska skrzevá bachor jeho.
A protože, je to zřejmě dosti nakažlivá choroba, jsou pak, po křtu golfovém ti blázni až na do smrti smrťoucí virulentní.
Nedělaj to jen ti s těma šměšnejma hůlkama ale třebas hodináři zas chytají na špek někoho, kdo by se obdivoval pidikolečku, které právě vypilovali, čerstvě navinutýmu mikrovlásku nepokoje, nebo největšímu hodinovýmu stroji co vyštrachali někde na věži a co se jim náhodou vešel do kuchyně na kredenc.
Stejně tak i spiťouři saďouři lanaří nové novice spiťoury, ochmelkové ochmelky aby v tom údělu nebyli tak sami kdo financuje státní kasu.
Tlouštíci obracejí na víru svoji tlouštíkovskou, hubeňoury a hubeňourky.
Ani takoví včelaři nezůstávají pozadu.
Maminy z řad příznivců kasty Montessori a Waldorfské školy v těžkých bavlněných hábitech vždy krapet dost propocených z toho snažení jak se děje i Svědkům Jehovovým při obracení na víru svou, prý jedinou tou pravou.
A to není výčet zdaleka kompletní, neboť i další potrefení hračičkové, šachysté, feťáci a úchylové vůbec, vedle těch k tomuto poslání s glejtem řádným, obracejí rádi okolní domorodce a domorodkyně, krásné na víru svatou svojí.
Jsou to vlastně všechno společenstva misijní, jako je to mohamedánské a konečně i naše křesťanské.
Pozadu nehodlají ale zůstat ani jinak tolerantní ateističtí dědulové.
Kdybyste to čirou náhodou nevěděli, ta jejich misijní conquista spočívá třeba v tom, jak tihle conquistadoři přemlouvají potomstvo svoje ale nejen to svoje, i robata těch druhých spřátelených dědků, by se rychle množilo. Tlačí na to, aby jim pořídilo co nejvíce matroše, objektů pro předávání zkušeností o svých šlépějích po slepých cestách životem a zkušenostmi s nimi. Aby měli pro koho stavět dřevěné hrady v korunách stromů, kam vede jen lanovka z převislé hrany včelína a odkud se dá jen seslanit. Pročeš jsou nedostupné pro dospěláky. Nebo co nejvyšší vysuté hrazdy. A protože si nic nepamatují, musí to vše vyšpekulovat znovu a často originálněji. Přemýšlejí o tom na zdravém městském vzduchu již při tlačení kočárků, v lepším případě dvojkočárků.
Protože takové projekty musí dozrát jako hrušky máslovky, než jednomu spadnou přímo rovnou do klína.
Od předvčerejška vstupují v platnost nové revalvované bankovky. Rumun škrtl čtyři nuly. Platí staré i nové. Žádné fronty před bankama jako u nás v třiapadesátém. Hurá do říše Dáků.
15:25 Vesnice Sacama s kočičíma karbanátkama. Všude vůkol kožky vypnuté na rámech a pozor specialita největší, naštěstí nutno objednat den předem, žáby obalované ve strouhance.
15:40 Hrad Deva vpravo. Všichni spolucestující stále vytahují z tajných skrýší řízky a bagety a my jsme naše dva karboše zapomněli na kuchyňském stole. Kručí nám v břiše. Přesolený domácí chleba není špatný, ale po dvou dnech se trochu přejí. Pořád prší. Kytka dočetla Frýštu od Procházkové a sedí přes půlku sedačky. Za trest namaluje autobus v dešti.
19:45 Smutná událost. Došel chleba. Zastavujeme na třetinku Cabernet Sauvignon za nekřesťanských sedum pětek. Trhají se dešťové mraky. Tři bocani hnízdí na telegrafním sloupu.
Noc pod Drákulovým hradem, tím fajnovějším. Pohádková fotena od Lucky.
V den brannosti vcházel děda do sednice na Hrádecké s rukou za zády a naše babka říkávala: “už jsi zase tajemnej jako ten hrad v Karpatech“. Konečně chápu proč, tenhle je némlich stejně tajemnej. Děda schovával povětšinou jen nanukovej dort, ale tenhle ten hrad skrývá určitě mnohem víc. Večeře s expedičním lékařem Honzou. Vypráví o Islámu, o životě v Libyi a plánech na Island. Jako náš dědeček před dvaceti lety. Precizní příprava, odlehčená půlka důstojnického dalekohledu Wermachtu.
4.7.
Ve čtvrt na sedm vyhlašuji budíček. Kdo tady rozbil teploměr? Úžas na pomuchlaných ksichtech a dvě malé dírky na krční tepně.
Opomenutý česnekový věnec na noc. Venku rozvodněná Arteš. V sedm otvírá konzum.
Jako první rozrážíme dveře pro pecen chleba a zlatavý Tramín, co už asi nestačí řádně vyšámbrovat.
„U pultu bylas zasejc prvá. Ty na ty svý rychlý haxny holka jednou dojedeš.“
Učíme se turecky a všechno je mokré.
Vybitá baterie autobusu. To si chudák Kytka jen chtěla ohřát vodu na polévku v kávovaru Karosy.
Pomůže stop školního autobusu milionovou bankovkou v ruce.
10:15 Pitešti a zasněžený hřeben Piatry. Zavzpomínáme na prvou návštěvu Rumunska a tábořiště u pěti napajedel pod hřebenem, už večer avizovaný povědomou odbočkou na Zarnešti, hluboko vrytou do podvědomí tvrdnutím na stopu.
Při silnici stoly prodavaček oštěpků. Nekonečné vlásenkové serpentiny a zahrada bílých soch. Malíř drží grošáka za žíně na nový štětec. Domorodci skočili přímo z doby kamenné do doby plechové. Několik mikrospánků naučených od paragánů na dluh z předešlé noci. Hovor se točí stále kolem vrcholu Araratu. Cesta asi bude lemována ampulemi Speed8. Ještě pořád vůkol voní mumie řízků. Vyladění mikrofonu přes kapesník.
12:45 V Diesti nedaleko Bukurešti musíme opravit životně důležitou součást expedičního vozidla, mikrofonní zesilovač. Trochu všichni trnou, že se oprava zdaří. Na resume čekáme u výčepu, kde zastaví vozka se senem. Diskusi o krizi vstupu Turků do EU přetrhne až rychlonohý Marťas. Tranzistory už jedou. Předčasný optimismus vystřídá skepse. Michalova vlasová nekázeň a umělé květy na rumunských hřbitovech, jsou snad zdůvodnitelné okusem skotu. Cikánské písně a vesnice v pustě před Bulharskými hranicemi. Fotogenický výlov rozvodněné říčky čeřeny.
19:00 Bulharská hranice. Nátlakové ucpání celního prostoru karosou na štorc, ani fingovaná srdeční příhoda neprošly. Rezignace za 180.- US, za fiktivní průjezdní bumážku. Nepřátelská nadnárodní kasta celníků s podivným kodexem. U Puškinovo cikánů v pustě s naftařskými věžemi bylo lépe.
21:00 Opouštíme neúplatné rumunské žandáry a jdeme do čelovek. Zbývá dlouhý most přes Dunaj na jehož opravu jsme právě troškou přispěli a plni dekadence vjíždíme do země Thráků s azbukou. Po nekompromisním postřiku Karosy proti vším, airbag kolem krku na noční přejezd a hurá na Balkán přes kopce v mlze.
Hovno nosí štěstí.
5.7. 6:30 – 9:04 Bulharsko – Turecká hranice. Částka diskrétně načmárána do prachu mimo záběr kamer. Velký nápis. Máte-li podezření na korupci volejte číslo zavřené ambasády a pět závor před námi. Čím dále na východ, závor přibývá a býti bidelníkem jest dobré bydlo. (homonymum)
Krištof Harant: 1584 Potom přijel jeden slavně oděný Turek se dvěma služebnými pacholaty, a nám všecky věci v karnýřích a tlumocích našich (zdalibychom co proti zápovědi měli) přehledával a nic jiného nevzal, nežli co mu se hodilo a líbilo, jako hřebeny, štětičky, konfekty a jiné pilné potřeby k zdraví posilnění; tak nám toliko samých košilí zanechav ... Šebela v jedné ze čtyř škodovek Popular v roce 1934 si zapisuje do svého deníku. Na tureckých hranicích naši výpravu zdržela první opravdu důkladná prohlídka, která nepostrádala rysy grotesky. Celníci nám chtěli zabavit hodně věcí a odnáší si je do svého domku a my zase je druhou stranou odnášeli zpět. Když našli lékárnu, vyplazovaly jazyky a klepali se. Naznačujíce tím chorobu. Dostali nějaké prášky a chinin a dali pokoj. Následoval průstup pohořím Taurus silnicemi zbudovanými Alexandrem Velikým. Hanzelka: Obrácený půlměsíc, 1961 Yayladag a živý sen.Robert měl na dnešek živý sen. Zdálo se mu, že už jsme byli na turecké celnici a že odbavení se odbylo jenom shovívavým mávnutím ruky. „Jéjej, tos neměl říkat, tos neměl říkat, to bude úplně obráceně. Kdyby se ti tak bylo zdálo o rakvi nebo o funusu..." Vida, celníci z nás udělají pověrčivé báby, ještě abychom si opatřili snář! Cesta se zatím znovu vkradla do hor, slunce se kloní níž a níž, teď je přiskřípla silueta hory, kterou zátočina posunuje po hasnoucím obzoru a je konec dne. U cesty stojí pasák ovcí, právě padl na kolena, aby se poklonil Alláhovi. Ani se po nás neohlédl, tak je pohroužen do modlitby … osmdesáte let před Hanzelkou tu projížděl i Honzík Nerudů.Kytka: „Na tureckých hranicích jsem se přesvědčila o tom jací Turci jsou. Nejdřív se mi snažil uklízeč na záchodku podrazit nohy proudem vody. Zkusila jsem mu turecky poděkovat. To se mu stalo záminkou ke koketérii. Špulil na mě ústa a chtěl mě líbat a táhl mě za roh. Ubránila jsem se. Měřil 150 cenťáků i s podpatky.“
Malá upravená políčka velkých žlutých kompasů – slunečnic. Kebab a čaj za foto u opravářů starých traktorů FIAT v Edirne. Být tu naše babka, měla by drzé poznámky, že většina z nich asi nebude moc na holky.
13:00 Zátoka Sargasového moře
13:50 Marmarské moře. V Dardanelách nám ujel první trajekt a zbyl tak čas na Sardinkový kebab. Kytka dala svoji půlku psiskům. Turecká myčka autobusů. Obrovská sprcha na telegrafním sloupu a je vymalováno. Naučil jsem se vázat turban a mám takový neblahý pocit, že více nemohu překročit práh křesťanského svatostánku. Naše trasa nebude ještě moc profláknutá, nepotkáváme dosud jediného Čehůna.
16:10 Konečně Asie. Za humny nebo za Bosporem omšelá Osmanská říše Otomanská.
Za okny počínají se míhati povědomá gatiska a v nich ku spatření konečně několik příslušníků civilizovaného národa, kterýžto poznáte snadno podle těch pověstných plandajících gatí, zvaných harémky, aladinky, nebo také "nasrávačky".
Mužských i ženských, s rozkrokem proklatě nízko střiženým, čím více na stranu orientální, tím ještě níže nošeným.
U některých ženských, hábity s nohavicemi sešitými až někde mezi kotníky.
Natuti inspirovaných naším Hanáckým krojem.
Určitě ne naopak, jak tvrdí někteří zlí jazykové, neb Hanáci v nemlich stejných pohodlně rajtovali odjakživa a Turci jich několik ukořistili při svých válečných výpravách k nám na západ a byla to ta nejcennější kořist válečná, co domů maminám dovlekli.
Taková normální čorka gatí, jaká tak ráda a s takovým šarmem nosí Květíno rodná ségra, byvše pro ně přímo stvořena byla a dokonale ji seknou.
Dále míjíme domky uplácány z toho co bylo zrovna po ruce.
I srdce řezbářovo zaplesá. Olivovníky, olivovníky, … s překrásně kudrnatým dřevem.
A hurá na Tróju.
150 km kolem zátoky do Ayvaliku. Předčasný a nevhodný dotaz, kdo staví stan? Hledání nocležiště. Voňavý stařík, vytipovaný jako navigátor, se nechal dovézt domů. Vlažná voda ohřátá v trubkách. Luxusem se stává studená sprcha. Dvojku Merlotu na terase nad mořem. Indiánská píseň lásky v kožichu si ustele vedle nás. Těsně před odjezdem si Kytka zašla na řasy a obočí. Kabelku si odložila mimo zorné pole a jak po ní stále pošilhávala, vzniklo poněkud asymetrické dílko. Proto se přihlásila jako dobrovolný nosič těžkého švýcarského nože s pinzetou a ještě jsme museli jako jediní zbudovaviti stan.
Řítili jsme se hromovou rychlostí, často předjížděni koňskými potahy, ale s minimální spotřebou drahé nafty, širokou silnicí bez krajnic a středních svodidel, jako po Moskevském prospektu. Pomoc USA při budování infrastruktury je vidět na každém kroku. Obří stavební stroje nejenom na předpotopních dálnicích, ve smyslu biblickém. Pravděpodobně fejvr za tolerování vojenských základen. Turecká silnice, široký pruh úhoru, stále v rekonstrukci a to minimálně od návštěvy Hanzelky a Zikmunda. Semafory svítí až za křižovatkou jako ve státech a často jsou doplněny ukazately odpočítávajícími zbývající vteřiny do změny barvy. Před námi krásný turecký Litvínov Izmír.
Turecko, hodně oliv, málo martini. Ayran je naředěný jogurt, něco jako Activia, zakysaný nápoj od Danone. Turk kahvesi Vás nastartuje jako Speed8. Kafe oárta je středně slazený turek s lógrem potřikráte ze žhavého popela ztažené džezvy. Aby přetrumfli Rumuny, škrtli Turci hned šest nul na svých bankovkách. Devalvace bývala tak razantní, že od bankomatu bylo dobré pospíchat rovnou do pekárny pro chleba, jako v dobách předhitlerovského Německa. Jednoduchý solární ohřev vody ve dvou sudech nad sebou, téměř na každé střeše.
Martin předvádí krásné kombi kleště od firmy Camel, ke kterým se prokouřil za necelý rok.Kytka pokukuje po haciendách na pobřeží, já po ohnutých zádech nad nekonečnými lány rajčat.
Efes není jen Artemidin chrám jako jeden ze sedmi divů světa. Ani věhlasné pivo, ale i amfiteátr pro 25tis diváků, Arkádiova cesta starého vynálezce arkád, antický bordel a prdelemi ohlazené mramorové záchody evropského střihu. Původní keramické vodovodní trubky, ornamentální svastiky podle meandrů řeky Kaystros, kameny a reliéfy gladiátorů. Takový ornament má svůj hluboký význam, je to symbol abstrakce reality.
Ave, caesar, morituri te salutant. Za chrámem panny Marie se šesti kříži v mramoru kolem křtitelnice malý, skromný křížek vytesaný do paty Iónského sloupu. Při aranžmá přirozené momentky zachrastí had za povaleným sloupem na kterém se Kytka uvelebila. Odhodila hedvábný šátek, který jsme pak hodinu vyplétaly z krásného bodláčí, jako nedávno rogalo po nezdařeném přistání v koruně dubiska pod Kozákovem. „Pozornosti ct. návštěvníků se doporučují jedovatí hadi". Výstražná tabulka v překladu pana Zamarovského. Ještě Goetheho Grota sedmi spáčů a knajpa pod fíky se špenátovýma plackama od třech tlustejch bab. A propos, víte že „sedmispáč“ neboli „Siebenschläfer“ je v němčině Plch velký neb tento slušný spáč prospí sedm měsíců v roce. Co to má společného s touto jeskyní se nám dosud nepodařilo zjistit. Možná by to věděl pan Schliemann, co kousek odsud kopal, ale už neřekne.19:50 Slané jezero Bafa. Babky, prodavačky paličkovaných ubrusů se sesypou na Karosu jako roj včel. Chrám Herakleia na ostrově při západu slunce a půlnoční koupání. Mořské řasy jemně šimrají na břiše. Nocleh na břehu dříve mořské zátoky v olivovém háji. Knajpa na skále a jen pro nás. Propařit noc, abys nepropásl východ slunce, ke kterému se lze tak krásně draze propracovat.
7.7. 5:03 těsně před rozbřeskem průzkum antických sloupů rozházených v olivách, sloupy v zídkách mezi poli. Přístav ztratil na významu po odchodu moře. Ze zálivu se stalo jezero. Vesnice postavená z menhirů. Po návratu musím Kytku vysvobodit. Náš bivak obležen psisky, se kterými se dělí o moji snídani.
Bodrum. Vodnice není žínka od vodníka. Antiq farm je záhon koberců zalévaných kropáči v řadě s rajčaty, aby řádně vyšísovaly. Bílé a starorůžové oleandry. Muzeum podmořských vykopávek v pevnosti Sv.Petra. V amfiteátru lze potkat jistého Terry Hayese co hledá inspiraci pro svůj thriller „Já poutník“ co za deset let vydá. A The Guardian se může hnedka chválou přetrhnout.
12:00 45 st. ve stínu. Nástup na naši pirátskou loď. Na palubě se každý zouvá jako v čajovně. Boty neradno ponechat na molu. Trochu to houpá. Skoky z horní paluby do tyrkysové vody. Zastavení u bahenní jeskyně s termálním, podmořským pramenem. Nazpět kolem otoparku plného opraváren. Zvolit za check point otopark – parkoviště, bylo poněkud riskantní. Bylo jich v Bodrumu kolem dvou stovek a nejeden pasant je poctivě přepočítal. Nastupujte, nezdržujte se, lednice je prázdná. Točíme Karosu v úzké jednosměrce. Domorodci v ulici mají první brázdu k stání na bidýlku, šťastnější lóži před oficínou. Bordel v Karose se po týdnu ustabilizuje a nevzrůstá, už nemůže.
22:20 Asi až do konce svého bytí to budu mít před očima. Právě probuzeni, jako ve snu, jako ve zpomaleném nočním filmu, co pomalu skáče z jednoho filmového okénka na druhé. Dudka vyskakuje za jízdy z předních šoférovo dveří té naší Karosy. Snaží se založit přední kolo šutrákem, co fofrem zvedne u pangejtu. Pneumatika se rozvážně převalí a nezadržitelně pokračuje dál z krpálu, se stále větším fofrem až do dalšího Dudkova kamene, opět ne dost fortelného aby ji zastavil.
Trochu moc adrenalinu. Dusná noc, táhlý skopec, přehřáté brzdy, prasklá vzduchová hadice, podřazení na jednotku. Po jednom pokusu opřít Karosu čelem o skálu v protisměru a druhém pokusu přibrzdit o svodidlo, až pátý kámen zastavuje jízdu do nenávratna.
Kouře, že by se dal krájet a chaotický úprk.
Po výměně tlakové hadice buchla levá zadní vnitřní pneumatika.
Třaskavý vzduch vezený až z Čech, u žádné pumpy ještě neředěný tím mohamedánským.
Rána jako z děla. Po chvíli další. Pár centimetrů od uskladněných butanových lahví.
Záďové osazenstvo autobusu se s přiotrávenými usměvy pokouší podpálit vyprahlý borový les nervózními oharky cigaret.
Takovou silnicí, při tomhle stylu jízdy ve staré konzervě se to dalo tímto tempem stihnout na věčnost dřívějc nežli by nám milo bylo.
Následuje ale profesionální zásah policistů. Po explozi duchapřítomně zalehnou a ještě stačí tasit. Potom nás doprovází a chrání jako hejno hus až k nejbližší benzínce.
Chudák Honzík ještě stačil přepadnout do suti a řádně se zrakvit. Nečekaně skončilo svodidlo, které kopíroval jak pantograf šaliny svoji trolej.
„Pane doktore, toho adrenalinu bylo dnes večer krapet nějak dost“.
Jakmile se Karosa začala nekontrolovaně rozjíždět, mnozí začali závidět Zuzaně její včerejší pneumotorax a pokojík na JIPce. Při sjezdech jsme byli následující dny poněkud nervézní, jako za komančů. Nebylo jasné kde to skončí.
„Já bych to pustil,“ „Nevíš co se mu pod nohou děje“. Umím si představit lepší lokalitu pro výsadek, např. meruňkový sad.
8.7. 4:15 pozdní příjezd do polokempu s chaloupkami v korunách stromů u kaňonu Saklikent. Repelent na nos vykukující ze spacáku a k ránu dvě hodinky spánku v houpacích sítích, abychom byli první v kaňonu, proti proudu dravého potoka a proklouzli spícímu strážci. Jen v plavkách a zapůjčených gumových botkách, pomalováni černým bahnem na tváři. Spát možno i na rohožích přímo nad peřejemi. Budíček obstarala kropenatá slepice, která nám přišla představit své mnohačetné potomstvo. Kaňoning začal už na WC čerstvě politou podlahou. Po zdolání prvních peřejí za visutým mostem, čekaly čiperné babky se svými sporáčky a vařenou kukuřicí. Jako neohrožený fotograf se v kaňonu vyznamenal Michal se svým šerpou. Soutěska končila po jedné hodině těžko prostupným vodopádem. Neprošel ani kovář Vladimír co dělá šneky pro Patium. Maskotem expedice se stal pan Švestka se svým čerstvě nalezeným, ztraceným pasem v tajné přihrádce peněženky. Z kaňonu jsme si přinesli natlučená kolena, vzpomínku na blankytně modrý proužek oblohy vysoko nahoře a bláto ve vlasech od hravého Švestky mladšího a platit budeme už jen mokrými bankovkami. Kytka durch prošlapala prvé botky.
Skalní hroby u cesty, hospůdka pod pergolou. U vchodu proud z hadice ochlazuje příchozí. Opulentní oběd, každý čínskou nudlovku zahuštěnou instantní brokolicovou za 90 hal. a kus melounu od souseda hospodského, cestovatele z Islandu. Mladý dorost rozesílá zoufalé SMSky s donorskými požadavky ke svým nejbližším a začíná obcházet popelnice. Dudčí expedice jsou jako prezenční vojenská služba, nebo spíše francouzská legie i když na ně jezdí spíše modroknížáci.
Benzínka. Z naší Karosy se vyřítí několik individuí v černém, bílém a růžovém sárí a to pár hodin po nové vlně pumových atentátů v Londýnském metru.
Myra.
Na ceduli: "Po trávě se nešlape, po trávě se směje."
Profláknuté tábořiště v korunách stromů U Baby Jagy, spíš smeťák, pod horou Olympos, 2375 m, pár set metrů od mořského pobřeží s opuštěným, stejnojmenným, antickým přístavem.
Kdykoli se někde usadilo pár Řeků a trochu se rozkoukali, hnedka vylezli na nejbližší nejvyšší kopec a pojmenovali jej Olymp, obydlili ho bohy, prostě usadili na něj svojí božskou suitu.
A tak má takový i nedaleký Kypr kousek odsud přes moře.
Tam se určitě vypravíme někdy příště.
A vznikl tak jistojistě i ten prvně profláknutý poblíž Soluně.
Jen v pustě Uherské to nějak nešlo neb kopců nemá a tak táhli dál až na Moravu.
Starší z bratrů věrozvěstů přišedších na Velkou Moravu - Moravia Magna – megáli Moravía, Metoděj, rozhodnut skoncovat s životem světským, uchýlil se do střediska řeckého mnišstva s množstvím klášterů, tady jihovýchodně od Cařihradu.
V jednom z mnoha klášterů na úbočí tohoto asijského Olympu, Kešiš-Dag, mnišské hory, masívu jižně od města Bursa se stal mnichem a diákonem a při té příležitosti přijal mnišské jméno Metoděj.
Mladší z bratrů, Cyril se do stejného kláštera o něco později taktéž uchýlil.
Řeholní sliby však nesložil. Soluňští bratři se v klášteře oddávali studiu a pravděpodobně již tady začal vznikat teoretický základ slovanského písemnictví, pro které zde získali první žáky, mezi nimiž byl i Kliment Ochridský.
Nové světlo do téhle naší dost už zamotané historie prý vnáší řecký ortodoxní KLÁŠTER ARDENICA na pobřeží Albánie s freskou – Gorazda, Klimenta, Nauma, Angelára a Sáva, sedmipočetníků misionářů - učedníků svatých Cyrila a Metoděje, vyhnaných v roce 886 z Velké Moravy.
Na svahu hory, směrem k moři, na dvou místech uniká metan a po smíšení se vzdušným kyslíkem samovolně hoří.
Vznikla tak pověst o Chimérách vábících mořeplavce.
Neplésti si se sirénami, po našem ochechulemi, lákajícími zas zpěvem svým.
Tak tedy kousek od těch plaménků tu o pár set let později spřádali ti dva bratři ze Soluně plány na svoji misi do říše Velkomoravské, smolíce tu na zakázku již zmíněné hlaholné písmo zvané Cyrilice, sesmolené až jejich žáky.
Hlaholice, umělecké geniální to dílko sroubené z koleček a obloučků jen tak od stolu.
Z hebrejštiny převzalo měkké „š“ a zbytek z řečtiny, písma samaritánského i z abecedy koptské, gruzínské, s příměsí ještě několika dalších měkkých slovanských hlásek.
Následnou životaschopnou cyrilici tedy stvořili až jeho žáci a do pražských Emaus přitáhli chorvatští mniši Glagoláši, které objevil na jednom zapomenutém ostrově v Jadranu u břehů Dalmácie, a k sobě povolal o půl milenia později, jako velký sběratel všeho, náš Karlík IV., při úprku nebo možná hře na schovávanou se svým fotříkem Janem.
Odvěkým dilematem našeho nárazníkového pásma v České kotlině ale na přetřes a stále na pořadu dne je, deroucí se otazník, zda provýchodní-slovanská orientace nám neuštědřila více šrámů nežli ta prozápadní-frankofonní.
Noční útěk s čelovkami a tramínem na vyhřátou pláž z žulových oblázků s oleandry při ústí říčky.
Dokonalá masáž zad a akupresura chodidel.
Karimatku je dobré zašpalkovat čtyřmi kameny, jako Karosu, aby jste se ráno neprobudili v moři.
Hrál kdosi na hoboj, a hrál již kolik dní,
hrál vždycky na večer touž píseň mollovou
a ani nerozžal si oheň pobřežní,
neb všecky ohně, prý, tu zhasnou, uplovou.
9.7.
Probouzí nás Australan putující již druhý měsíc k Olympu s folkovým bendem.
Propařil se až k východu slunce u ohně s rakijí.
Za námi ruiny a pootevřený mramorový sarkofág. V noci nás překročilo několik toulajících se dvojic. Kus dál se probouzí
Ludvík s přetrženou teorií o pomnožném čísle piva ve slovním spojení „jít na pivo“.
Po ránu byl vždicky moc poučnej, chca recyklovat starý mýtus o Chimérách. "Víno musí šámbrovat."
Exhostinský se udělal na velkovývařovně s ovary a bůčánky light a low fat. Hezká myšlenka.
Bydlí ve srubu bez elektřiny na okraji Prahy a škobrtá z jednoho continentu na druhý.
Na Kytku zbyla jen zelená kůrka z pětiliberního melounu a kus bílého chleba.
Lachtana jsme z moře nemohli dostat. Solanka bylo mnohem teplejší než sladkovodní přítok. Plechy se Tureckem asi jen projedou.
V půl osmé se začali trousit první osadníci z vnitrozemí a my jsme se dali na úprk.
Být jarním prohrabávačem pláží je stejně dobrej job jako jarní čistič sjezdovek ve Špindlu.
Nechal jsem Kytku připsat něco do deníku. Přiškrábla lakonickou vsuvku do seznamu pro nákup. „Víno“. Neb si odjakživa stojí za tím, že hlad je vlastně převlečená žízeň.11:30 Antálya. Start od cihlového minaretu s půdorysem čtyřlístku pro štěstí. Na hradby, na čaj a tureckou kávu, cestou několik fresh orange střihnutých grepem. Pozvání do rodinného harému, expozice koberců a perských kolébek, kde kytka usmlouvala před 14 lety, za své úspěšné UNICEF mise, ošlapaný modlitebák. Sklenka čaje je za stejný peníz jako kadibudka, proto je výhodné tyto požitky kombinovat, jako v kavárně na musulmanských hradbách u skorem suchého olivovníku rašícího z kmene. Chladivý vánek a posezení vynesené jen pro nás dva na trávník a jako pozornost ještě dva čaje kičiky. Email a proutěné sofa alias cheslong u kavárníka z Ankary. Sklo na kičik, ve tvaru baňky, vás nutí přidržet slamák z arizonského Stetson City, když dopíjíte do dna.
17:00 Řeka padající z náhorní desky přímo do moře v barevné duze a školky vzrostlých palem. Ještě kousek dál po pobřeží na stranu východní leží Antiochie s prvním křesťanským chrámem, starověké sídelní město Syrské. Tam už nestíháme. Odbočujeme na sever.
10.7. 6:00 Budíček na kamenném plató nad řekou v kaňonu Köprülü. Vlastně na náhrobním kameni měkce pokrytém zelenkavým lišejníkem, po tom včerejším božském chardonay.
7:30 Vyrážíme jako první raft za deset euráčů bez smlouvání. Pan Švestka se domáhá na molu zásuvky pro nabíječku své Nokie z Finlandu. „Kam to mám strčit?“ a pak ještě stačí zapálit vyprahlý les při podpalování vařiče pod svým hromovým očazeným hrncem.
Patnácti kilometrový sjezd dvojkovou vodou, jak by to otaxoval P3k. Skoky s rozběhem do středu peřejí. Za pár let se tomu možná začne říkat canyoning. V březích řeky hnízda volavek jako ve stěnách Korintského průplavu. Přes palubu shozený třináctiletý kormidelník raftu se uraženě až do konce plavby tváří jak kakabus. Adrenalinu bylo o poznání méně než při selhání brzd, o to více humoru. Zpět na korbě náklaďáku v poloze sardinka. Špatný by nebyl ani hydrospeed na tašce Lidel neb pytli plném PET lahví. Nový Olympijský sport domorodců od hory Olympos. Přebalování bagáže na starém lesním mameluckém hřbitově na ranní aklimatizační výstup na Hromovou horu, rovnou po nočním přejezdu, zpestřil Bizon nepálivými rohy v kyselém nálevu se šmakem po bobkáči. Schovával je chudák jako bombu na Ararat, ale někdo mu otočil kletr s nápisem NEKLOPIT a byly k okamžité spotřebě. Dojel je šťastný turecký bezdomovec. Na kyselo byl i spacák. Nad Římským mostem, rekonstruovaným 13. div. silničářů roku 1997 jsou ještě čtyři serpentiny na náhorní planinu. Napravo dolů malým kaňonem a skok do vyhřáté, tyrkysové tůně dlážděné kameny náhorní desky. K obědu jsme dostali od Ludvíka na dojetí větší půlku vepřového plechu, půlku cibule a pecen francouzského chleba. Kytka se samozřejmě podělila s tureckým, smutně koukajícím, psiskem. Turecké kozy slézají maximálně čtyřky plus. Čím dále na východ se dříve stmívá.
19:30 Zastavení pod cedry na žluté melouny, sirup z granátových jablek, medovinu a plástve medu.
11.7. Skorokulaté výročí svatby a Hromová hora – Erciyes Dag vyhaslý vulkán se dvěma vrcholy dal vzniknout magické Kapadocii, „zemičce krásných koní“ a rodišti svatého Jiří.
5:45 Start nám odpískali svišti nebo snad dokonce svišťové, těžko říc. Ovčáčtí psi nahánějí trochu strach. Hlídají svá stáda označkovaná různě barevnými puntíky. Bazaltové (čedič) osmihranné sloupy jako na čertovo varhanách u Kamenického Šenova. Bazická vulkanická hornina. Na hřebenu vichr, že se dá postupovat jen mezi poryvy. Kus pod námi tufové muchomůrky proděravěné jak ementál. Můj šerpa v červené větrovce stále v patách se svým parťákem Bizonem. Horolezecké a vojenské tábory rozložené po úpatí jako mušince. Pod vrcholem prohodíme pár slov s profesorem Frýdlantské polytechniky. Nocovali u horních Chimér 30min. nad spodním výronem metanu.
11:30 Malý vrchol 3700m. Poslední zub před hlavním vrcholem se traverzuje zprava od strany polední po sněhu. Z oparu vystupuje masiv Hasan Dega na SV a shluk skalních paneláků Antonio Gaudího. Tam někam směřujeme. Zdlouhavý sestup oživí až kvetoucí voňavý vřes.
Jedna katedrála Sagrada Familia vedle druhé, vytesané z tufu Anatolské Bílé hory. Moře meruněk a hroznového vína mezi homolemi a hřiby s nazelenalými klobouky.Dále pár postřehů Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky před půl stoletím v knize : Obrácený půlměsíc (Praha 1961) Lazebník Mersinský „Nač se dřít a rozbíjet další, když klenba stejně nespadne!" řekli si Arabové a nechali ostatní sloupy na pokoji. Zato pečlivě, s důsledností fanatiků, rozryli na nich všechny tváře a vyškrábali jim oči. Svými meči pak ještě rozryli strop i zdi s barevnými freskami, které tu před věky zanechali Byzantinci, zbožní křesťané. Je to vskutku divný pocit, když si tak prohlížíte kostelní klenbu, které kdosi sebral podpěrný sloup - a ona si klidně drží dál. Právě tam, kde by měl dosedat plnou váhou na podpěru, končí oblouk v prázdnu, na podlaze zbyl po sloupu jen kruhový obrys patky. Jenomže věc má háček. Celý ten kostel, s výklenky, sloupy, kupolemi i s okny, je vytesán v útrobách pískovcového pahorku, jednoho z desítek a stovek, jaké jsou roztroušeny po Göreme i dalekém okolí. Už před mnoha tisíciletími prý si do nich člověk kutal své jednoduché příbytky. Chetité v nich hledali útočiště před slunečním žárem, křesťané před pronásledovateli. Žil prý v Göreme i svatý Pavel, když prchal před nepřáteli, a založil tu křesťanskou obec. Nástěnné fresky, které si podržely obdivuhodnou svěžest barev, přece jen chátrají dál. Ani ne tak pod tíhou času jako pod kudlami a dýkami turistů, kteří hnáni neodolatelnou touhou po věčnosti, ryjí do byzantských fresek své podpisy podle osvědčené průpovídky: jména hloupých na všech sloupích. Na jeden sloup se podepsat nemohou. Sebrali jim ho jejich vandalští předchůdci. Ementál, kostel a lednička Byli jsme toho dne jako posedlí, nevěděli jsme, kam dřív skočit, kam dřív namířit objektiv. Ne proto, že tenhle přírodní div uprostřed Kapa-docie je světovou raritou, že kdo byl v Turecku a neobtěžoval se zajížďkou do Göreme a Ürgüpu, nemůže dost dobře tvrdit, že Turecko viděl. Ona totiž tahle Kapadocie je vysloveně výtvarná záležitost. Zrovínka tady, v kaňonech pokrytých vinicemi a sady meruněk, si příroda usmyslela vytvořit obrovské bludiště pískovcových homolí a kuželů a věží, promíchat je pitvorně vyhlížejícími hrby, všelijak orašplovanými hříbky a kuželkami a všechno to narafičit tak záludně, že do člověka vjede jakási mánie vyhledávat stále tajuplnější zákoutí, stále rafinovanější seskupení. Naneštěstí -a vlastně ne! - naštěstí jsme v žádné z příruček a cestovních lákadel nenašli zvěst o tom, jak rozsáhlé ono bludiště je, kolik metrů či kilometrů měří, jak se do něho dostat a kudy z něho vylézt. Mapy se spokojí výčtem jmen Göreme, Ürgüp, Üchisar, Ortahisar, Macan. A dost. Vyber si, hledej... Deštěm, sluncem, větrem i sněhem jsou ony tufové pahorky opracovány tak, že jsou rozkošně hladké, místy svítí oslnivou bělobou, jinde zas smetanovou žlutí a tamhle okrem. Z dálky vypadají jako procesí Ku-Klux-Klanu, zblízka je to však obrovské skladiště ementálského sýra, hmota plná dutin, otvorů, slují, bublin, komínů, komůrek, kapes a chodbiček. Něco vytvořila příroda, něco člověk. Prohloubil si původní jeskyňku, zvětšil, přikrášlil - a měl pojednou ve skále ložnici, dílnu, skladiště obilí. Nebo kapli. Nebo kostel. Dokonce záchod jsme našli v tufovém vydání, hned vedle kostela s byzantskými freskami a chybějícím sloupem, v těsném sousedství strážnice, kde sídlil samotář a prodával návštěvníkům vstupenky. A pivo. Pochopitelně, že i pokladna, kde lístky razítkoval, byla z bílého tufu. Pivo pak bylo uskladněno v tufovém sklípku, a přestože byl den jako rozpálená pec, měli jsme pocit, že hlídač vytáhl láhve rovnou z ledničky. Meruňky z Trojhradu Kromě biletáře nežije v Göreme ani duše. Je to mrtvé město. Zato o dva kilometry dál je obec Macan, rozhozená podél vyschlé říčky. Krajina vyceněná vorvaními zuby tufových kuželů, do nichž člověk nastrkal bílé hranůlky svých novějších obydlí, takže to vypadá, jako by vorvaň chroustal velikánské kostky cukru. V těch zubech pak žijí lidé spolu s osly a koňmi, v některých si vyvrtali točitá schodiště, jimiž stoupají až do jakýchsi hradních hlásek, do bizarního cimbuří, čekali jsme už jenom jedno: v těch vchodech a okenních otvorech měli mít také masivní tufové dveře a okenice na způsob kamenných desek, jakými kdysi Římané zavírali své obytné pevnosti. Dřevěné dveře do toho úbělového tufu dost dobře nezapadají. Vržou vzhledem i materiálem... Nad Macanem je obec Üchisar. Výslovnost dělá potíže zejména Američanům, protože si nedají práci s rozborem slova. Üchisar je Trojhrad, neboť uc znamená turecky tři a hisar — slovo, jímž oplývají jak mapy, tak turecké dějiny - je hrad. A je to vskutku hrad, ementálský hrad dominující celému dalekému okolí, pohádkový hrad. Až do té chvíle, než se k němu přiblížíte na dostřel fotoaparátu. V intimní blízkosti pojednou ztratí onu pohádkovost, kvůli níž jsme se za ním drali prašnou silnicí a po krkolomných serpentinách, když nás předtím celý den dráždil na obzoru, z každičkého zákoutí goremského bludiště. Vosková běloba stavení v Trojhradu je pokropena bezpočtem oranžových obdélníků a čtverců. Vpadli jsme totiž do Uchisaru v okamžiku, kdy meruňkové sady vydaly bohatou úrodu, kdy se metráky zlatových plodů odstěhovaly na střechy domů. Sluneční sušárny tu padají kaskádami do hlubokého kaňonu, připomínají jakési bohaté orientální město se střechami ze zlatých plátků. Ale zas jen do okamžiku, kdy máte sušárny na dosah ruky. Hemží se mračny much, které na schnoucí meruňky přilétají z žump a splašků, tekoucích prostředkem ulic.
12.7.2005
5:30 Probuzeni hukotem ohně hromského balónu těsně nad hlavou.
Dalších osm bráchů se schovává mezi skalními hřiby.
Celé hejno Piccardů tůruje svoje hořáky. Na chlup před stodesíti lety napadlo Augusta Andrého zaletět si na severní točnu.
To je ale celému táboru šumafuk. Ctělo by to dospat po včerejším aklimatizačním výstupu a pařbě.
Padají nadávky slušného kalibru.
Takový balon v barvách duhy budou mít za pár let vyšita Terčina dvojčata na nosítkách pro batolata, aby byla dost cool.
My musíme rychle, ještě za rozbřesku prolézt skalní doupata. Některá mají až šest podzemních pater.
Tuf z Hromové hory je ideální stavební i sochařský materiál.
Dvacet bazénů a lukulská snídaně.
Krupičná kaše s čerstvě natrhanými malými meruňkami barvy tufu na kterém rostly. Muzeum koberců
s disputací v chladném, skalním podzemí. Vystavené exponáty v 30% komisi přímo od vesničanů.
Zásilková služba stačí dodat Vámi vybraný, úhledně zabalený exemplář do Vašeho Istanbulského hotelu za dva dny.
Propašovat, nebo proclít si ho musíte už sami. Vyhlášená vína z tufových vinic. Úpony keříků často podpírají ve skále
vytesané lezecké hodiny. Stan se nám, včera za hvězdné noci podařilo postavit tak geniálně, že i v pravé poledne stojí ve stínu velké moruše. Jsou v tom léta dřiny. Napříště bude, ale lepší spát přímo v opuštěných a chladných skalních příbytcích. Dobrodruh Ludvík se loučí. Setkáme se až za pět dnů v průsmyku, východně od města Sivas. Kytka trochu lituje, že tu také nezůstala. Denně by byl na oběd vepřový plech.
14:00 u benzínky, která nás nalákala na cenu nafty svým zaseknutým ukazatelem od posledního zdražení, měli dobrou musacu a z
okna výhled
na Hromovou horu. Marketing bychom se mohli od Turků učit.
Málokterý cizácký autobusák odolá dvaceti procentní fiktivní slevě. Dveře pumpařské vývařovny se netrhly.
Měsíční krajina. Karosa zastavuje. Šťastný majitel konzumu se vším možným chvatně vynáší židle. Každá ruka pomáhá.
"Po té nám byl servírován čaj zcela zvláštně tvarované chuti", to si do svého deníku načmáral hrabě Ervin Dubský před 120 lety .
Dosti černý čaj v herně plné staříků s "Carpe diem" nade dveřmi.
Koláče s povidly švestkovými, jaké uměla i moje babka, z matčiny strany, Ema.
Po dvě noci vařenými ve smaltovaném kastrólu na hospodských litinových kamnech, na Hrádecké.
Dala se krájet na tenké plátky, které se rozplynuly na kořeni jazyka. Štamprdle rumu tuzemáku jim propůjčila dlouhý konec.
Její máma zas dělala do medových koláčů na které si točila zlatavý proviant přímo z medometu a od vlastních včel.
Slušnost velí objednat ještě jednu rundu. V horku dopsal i druhý a poslední mikrofix.
Novou tužku s logem preclíku jako prezent od cukráře s chlebovými plackami přímo z pece.
14:30 se za jízdy otevřely zadní dveře. Jdeme hledat spacáky.
Dále kolem stolových hor se skalnatým rantlem, zkrouceným jak turban mameluka.
Horůčava.
Rozteklou asfaltku posypávají, z korby za jízdy, lopatama bílého písku, jako u nás náledí.
Bylo takový horko, že ptáci padali na rozehřátý asfalt, opodál stála auta s propíchanejma pneumatikama od těch malejch zobáčků.
Zkostnatělí designéři tkaných výrobků nepřišli nejméně tisíc let s ničím převratným.
Například s potahy na polštářky pod hlavu do naší Karosy.
Asi proto, že harémy neměly dost busů. Z každé vesnice, uplácané z hlíny, vykukuje
štíhlý minaret, jako u nás věž kostelíku.
Nebo prostě trčí jen tak z přízemní mlhy jako prst prorokův z husté smetany.
Ač zarytý pohan z přesvědčení, musím uznat, že to jeho okázalé gesto je celkem působivé a má něco do sebe.
Všade na placatých hliněných střechách se suší marhule. Někde i na méně frekventovaných asfaltkách.
Ty mají obzvláště nedostižný šmak a zaručeně se zjeví v BIO koutku těch nejdražších hotelů, od pěti hvězd nahoru.
Půlnoc. Přejíždíme most přes bájný Eufrat. Za hodinu míjíme pohaslý osobák čumákem zabořený v neoznačeném překopu.
13.7. 5:14 V zemi Alláhově. Svítání v Kurdistánu. K tomu ještě sedíme uprostřed autobusu po střechu plného arabistů a kurdologů. Co více si přát. Mnohem zelenější příroda než včera večer. Zelená je barva naděje. Vůně sušeného sena. Morálka dobrá. U benzínek je nejčepovanější LPG a Efes. Šetrní Kurdové.
Eufrat, židovsky Ararath, tohle údolí obtéká velkým obchvatem za nevysokým východozápadním hřebenem na straně půlnoční a vytváří tak oblouk kolem nedalekých pramenů svého Mezopotámského bráchy Tygridu na straně polední. Ještě kousek dále na stejnou stranu, u Tigranocerty porazil roku 69 př. n. l. Lucius Licinius Lucullus Armény a ještě se stihl zapsat se do dějin svým nezřízeným hodováním za arménské peníze. Není ale čas.
6:45 město Ahlad u největší louže mýdlové vody zvané Van.
Urarťany nazývané Tuspa v nadmořské výšce ještě o dobrou stovku metrů vyšší než ten slavný Petříkův Issyk-kul.
Nemnohé stopy tu zanechali Římané, Seldžukové i kočka Vanská s bílým kožichem, s jedním okem modrým, druhým žlutým.
Jeho protější břeh se ztrácel v mlžném oparu.
Neplánovaná osmi hodinová koupačka v uhličitanu sodném.
Na břehu velké brusy kamenné. Voda příhodná pro brusiče yataganů, kteří určitě nebyli leví jak zmíněná šavle turecká.
I u nás přidávají cikáni sodu do van brusů svých vodních, obcházejíce usedlosti české s pokřikem, „nůžky, nože, ...“.
Prošedše městečko, rychle do hotelu na pobřeží, kde pracovaly naštěstí stroje zimotvorné.
17:06 odbočujeme na Irán údolím, ve kterém řeka odhaluje čedičové sloupy, podobné těm na Hromové hoře. První a po chvíli druhá vojenská kontrola. Vlevo lávové pole s velkými kusy.
Při světle slunečním, ačkoliv pohled na hroznou horu byl děsný, ačkoliv hrozné byly její propasti a skály, se sněžnou pokrývkou, jež se třpytily jako obrovské brilianty, ačkoliv před našima očima vznášel se nedosažitelný ledový vrchol velikána, přece jsem cítil, že mám dosti sil k zápasu s překážkami, ať jsou jakkoliv mocné a hrozné, jen když spatřím je za světla denního. Obraz, rozkládající se před mýma očima, byl neobyčejně velkolepý.18:40 za sedlem prvý nezapomenutelný pohled na Ararat s bílou šálou kolem krku. Na tachometru 5420 km.
... Arménské pláně se táhly jako dlouhé šedohnědé role šmirglpapíru, na který občas ukápla ostře oranžová, jak u silnice prodávaly staré ženy v černých šatech trsy nádherných mrkví. Z dlouhých kopců jsme sjížděli s vypnutým motorem, abychom ušetřili šťávu a tak jsme dojeli až do Jerevanu. Tam svítila ze šmolkového nebe bílá špička hory Ararat – jako papírový drak, jako plivnutí do moře, jako tečka za těmi nesmyslnými radami, které jsme po cestě museli vyslechnout.Ozónové díry se nevyhnuly ani černým nomádským stanům. Největší zájem měli domorodci o opalovací krémy s nejvyšším faktorem.
Můj stan — jest tvou konírnou." Největší zdvořilost orientálců. 14.7. Vyrážíme hledat zbytky fošen, co tam zbyly po té slavné čorce dodavatelů truhlářů dveří Hagia Sophie z té profláknuté Archy ze dřeva stromu gofer, z něhož byla zbudována, spáry řádně vymazány smolou by nepropouštěly vodu. „Rozumný má smolu vždy po ruce,“ praví úlomek klínovým písmem z Říše mezi řekami. Gofer „pryskyřičný strom“ bývá považován za cypřiš, který je velmi vhodný ke stavbě lodí, protože je odolný vůči vodě a hnilobě. Husté lesy kdysi pokrývaly břehy Černého moře i toho středozemního a pro vlastnosti tyto vymíceny záhy byly na stavbu nejenom Archy.Pastvy okolo toho vrchu znamenité jsou, že každé léto několik tisíc koní tatarských a jiných hovad nesčíslný počet tam se pase. Za času Strabona pásávalo se tam pospolu do padesáti tisíc koní, stáda králův Perských a to za příčinou vlhkosti, kteráž se z toho vrchu dolů od sněhu táhla. Kryštof Harant.
Rychlý sprint na největší černý balvan dokud nevychladne, s naivním předsevzetím dyslektika. Do zubů znárodněnou lipovou tužku IKEA nabroušenou řeznickým košerákem obtaženým na tomhle černym balvanu, pokorně uchopit myš Lenku a hodit na papír vše tak aby to bylo dost syrový a současně skromný a srozumitelný jako sanskrt. Skorem každej má skrytý ambice a tíhne k tomu dělat to, k čemu není shora zrovínka předurčen ale přesto a asi proto ho to přitahuje.Někdo nás dostrkal až sem a nechce nás pustit dál. Nepojmenovatelná posvátná úcta, která na mého šerpu i na mne padla za měsíční noci, nás nepustila na vrchol, svítící co by yaččím lejnem dohodil. Možná negativní energie voodoo zavátá sem z černého Beninu brnkla omylem o první větší kopec, jako kdys archa a jako na potvoru to musel bejt zrovínka náš Ararat na kterej se škrábem s mojí Kytkou. Vybaveni geny otužilého pradědka Špirka. Přes dokonalé počasí, které šerpové nepamatují, s dokonalým vybavením, po dobré aklimatizaci a zkušenostech z mnohem prekérnějších výstupů v Himálaji, na Pamíru, in "gemütliche Alpen" i v našich Brdech. Na horské cestě z Golmudu do Lhasy bloudil náš domorodý autobus zkrze pas vyšší než je vrchol Araratu.
Ráno, Ararat zasejc zůstal v turbanu. Hnedka po tom, co přišli škemrat dafini, vypustíme milosrdnou lež, že nemůžeš dejchat. Stejně by nám nikdo neuvěřil. Sípavě opáčila: „Hrobka bude proti mně mluvka." Zdá se mi, že koketní a tajemná pravda se ráda zahaluje závojem.
Ishak Pasha Sarai, strážce Hedvábné cesty do "Říše Středu" v blízkosti posvátné hory tvořící čtyřmezí, úhelný kámen civilizací Arménie, Iránu, Kurdistánu – Turecka a Ázerbájdžánu. Takový když se vytáhne z klenby, vše se zřítí. Zákonitě tu muselo docházek k disputacím, které učí toleranci. Proto si mohli Rusové půjčit zlatá vrata do své Ermitáže. Zbyl, z nádvoří strážců vyrůstající bíle a karmínově pruhovaný minaret. Ratolesti stromu života vyšité kameníkem do růžového tufu. 336 komnat. Harém vytápěný horkým vzduchem s dveřmi do vysutých zahrad a balkóny na perutích dřevěných orlů, pasujících krásně i do našeho svatovítsky moralizujícího bestiáře, krapet početnějšího se svými mlsnými medvědy, fénixi, pelikány a pštrosy. Panoptikem křesťanských atributů a insignií. Vedle fiál, maskaronů – dementních hlav s vypoklejma i vpadlejma očima, slintajícíma držkama bláznů, s placatejma boxerskejma nosíkama. Oheň plivajícími draky, chymérami, gryfy a salamandry. Šklebily se tam na nás i chrličové všelijací. Ksichty majíce ne nepodobné těm z nichž dští a crčí dešťovka ze střechy chrámu Matky boží v Paříži nebo našeho sv.Víta, kteréžto tlamy jsou ale kamenné. Od těch gotických svatovítských draků se přeci jen krapet lišily. Neměly ve svých otevřených držkách zelenou měděnkou potažená brčka, zezelenalá dešti kyselými, dnes kyselejšími, nežli tehdy, kdy je tesaly.
Chladné hrobky a umrlčí komory. Velká knihovna též s teplovzdušnými průduchy ale ještě bez tlusté roury na internet. Klimatizace, kterou odvážně zatracuje rozhořčený patriarcha kamnářů pan Hefaistos Pešek z Vimperka a naopak do oblak vynáší pan Burrian, možná způsobila vyhynutí strážců Hedvábné stezky. Fenomén "teplo". Profláknutý již v době kamenné. Krásná pohádka o princezně a ovčákovi, který měl postavit strom na vrcholu Araratu, který nebyl jinak z oken paláce vidět. Dnes by postačil jeden klik na livewebcam z Jerevanu. Po návratu žlutým taxíkem z paláce Ishaka Pashi, na periferii Dogubeyazitu. Do tmy nažloutlým svitem slabé krásně neúsporné žárovky, kterážto by obešla befél z Bruxelles, pohotově ona ukryta byla pod název vláknový vyhřívač. Vlk Unijní se nažral a ovce, podle řecké mytologie kráva Evropa, zůstala celá, svítí oko krámku pokorného kobercáře Sharifa kustoda muzea Newyorského, s rozpíchanými prsty, rozeného na svazích Araratu v pasteveckém stanu (Kalmycká kibitka, síťovité pletivo, obalené bílou plstí. Obydlí z plsti velbloudí). Fyziognomie nemlich podobné jako jeho jmenovec Omar rodným jménem Michel Demitri Chalhoub z daleké říše pyramid ale s kořeny syrsko-libanonskými.
16.7. po dlouhé době si můžeme trochu pospat, ale už ve čtvrt na sedm dojídáme meloun, pozor změna, s kilovkou bílého jogurtu. Hotelier, recepční a horský vůdce v jedné osobě ještě vyspává na sofa u vchodu. Objev pekárny s božskými plackami, na sedmém schodu do sklepa hned vedle noclehárny. U nás doma takhle schováváme pivka. Cena hotelového lůžka byla toho roku kolem dvou doláčů.
Na tržišti předhánějí se brusiči oblázků. Na techniku glyptiky prý přivedl brusiče a rytce ve starém Sumeru sám Eufrat, ale možná to byl brácha Tigris. Ve svých řečištích, na horním toku převalovaly a obrušovaly se pruhované balvany s různě barevnými vrstvami, až čirou náhodou vznikly kameje s portréty a profily lidiček. A v nedalekém starém Egyptě pomohl inspiraci dovezený, pískem ohlazený nigerijský eben, jež má zas rezavě hnědé nerovnoměrné vrstvy a v podlýkové bělové partii s ostrou hranicí je bílý až nažloutlý. Tam pak zrodily se masky, kde pod dlátem odhaleny byly černé tváře starců i hrdých žen pouště s vlasy bílými jak slonovina. A v prachu před dostavníkem naším zas šlápoty Marco Pola zjevily se. Prořekl se v kapitole třinácté, O Větší Armenii ve svém dílku Milion, roku 1299. Armenia Většíe Tataróm také v plat poddána jest. Veliká země jest a mnoho měst v sobě má a městeček. Hlavné město slove Artinga. Tu postavce výborné dělají. Tu sě zdmú z země horké vody, v nichžto jsú velmi dobré lázni. A po tom městu Artinga jsú jiné dvě městě, z nich slovutnejšie Argiron a Dartirym. V létě přebývá tu mnoho Tataruóv s stády a s dobytkem svým, neb tu jest pastva velmi hojná. Ale zimě odcházejí odtud pro veliké sněhy. V horách téj Armenie jest koráb Noe. Tato země arménská k vejchodu slunce najblíž jest země mosulskéj. V krajině téj země ku puólnoci jest jedna studnice veliká, z niežto sě zdme některaká mastná mokrost k oleji podobná, ale k krmiem nehodná, než k mazání a k lampám velmi dobrá, neb všechni lidé, kteří tu o blízce jsú, téj mokrosti požívají k mazání a k lampám. A tak mnoho téj mokrosti z té studnice teče, že z niej pojednú sto lodí spolu naplniti muóž. Před pár lety tu brouzdal pan Kryštof Harant než-li jej naši domácí cizinci stihli pokrátit o hlavu i s kámošem Jeseniem a pětadvaceti dalšími na náměstí Staroměstském. Měl tu raději zůstat v zemi Tatarónské mezi zákeřnými musulmany a hrabat v zemi třísky ze staré archy.U prostřed Armeniae veliké jest hora, řečená Archa Noë, široká a dlouhá, že se sotva ve dvou dnech objíti může; u prostřed má špici vysokou velmi a sněhy každoročními, nikdá nescházejícími, přikrytou, pro kteréžto není možné tam vjíti, nebby se probořiti a zasuti musil. Na té špici praví, že archa aneb koráb Noë po potopě se zastaviti a za mnoho set let tam trvati měla, i ještě něco dříví, co neshnilo, tam zůstávati má.
Zaskočí si sem P3K. A byl tu i Svatý Agát, který se narodil v Kapadokii v prvním století a byl váženým důstojníkem v římském vojsku. Legenda hovoří, že velel velkému množství vojáků v bitvě na hoře Araratu a její průběh nebyl příznivý do té chvíle, než se z nebe zjevil anděl a přislíbil jim vítězství, pokud se obrátí na křesťanskou víru. Ačkoli římští legionáři obdrželi rozkaz, že ten, kdo odpadne od státem stanovené víry bude bičován trním a potom ukřižován, nechalo se velmi mnoho vojáků pokřtít a přijalo stanovené mučednictví. Nakonec zůstalo na místě pro svou víru deset tisíc zavražděných. a A.S.Puškin Vyšel jsem ze stanu na svěží, jitřní vzduch. Slunce vycházelo. Na jasném nebi bělala se sněhová dvojhlavá hora. "Jaká je to hora?" otázal jsem se, protahuje údy, a uslyšel jsem za odpověď: To je Ararat. Jak silný účinek má zvuk slova! Dychtivě hleděl jsem na biblickou horu, viděl koráb, přirazivší k jejímu vrcholu s nadějí na obnovení a život, - i havrana a holubici vylétající, symboly trestu a smíření ... Kůň můj byl připraven. Vyjel jsem s průvodcem. Jitro bylo překrásné. Slunce svítilo. Jeli jsme po širokém luhu, po husté, zelené trávě, porosené rosou i krůpějemi včerejšího deště. Před námi blyštila se říčka, přes kterou jsme se museli přepraviti: "To je Arpačaj", pravil mně kozák. Arpačaj! Naše hranice! To nebylo méně významné než Ararat. Cválal jsem k řece s nevyslovitelným citem. Neviděl jsem ještě nikdy cizí země. Hranice měla pro mne něco tajemného; od dětských let cestování bylo mým oblíbeným snem. Dlouho jsem vedl potom život kočující, bloudil brzo po jihu, brzo po severu a nikdy ještě jsem se nevyrval s území neobsáhlého Ruska. Vesele jsem vjel do významné řeky a dobrý kůň vynesl mě na Turecký břeh. Ale ten břeh byl už vydobyt; nalézal jsem se stále ještě v Rusku.11:30 Na radu pánů z National Geographic Archa Noemova. Skalní útvar objevený ze satelitu. 33 kilometrů na straně polední od Araratu, u vesnice Üzengili, profláknutý již v eposu o Gilgamešovi a mýtu o Arachasísovi.
13:00 Iránská hranice a kráter po meteoritu z roku 1892.
Ďuzna zející do hlubiny stodvaceti sáhů. Ve skále dokonale vyfrézovaná studna po kouli obřího kanónu o kalibru bezmála šedesáti sáhů, ale bez vody.
Vůkol na písku jen kapky černého skla. Nescházelo moc a vylétla někde v Austrálii, stačilo aby zlobři přidali špetku toho svého vesmírného střelného tabáku.
Kousek odtud za čárou operuje ten jejich T.G.M. státotvůrce.
Kousek jižněji sousedí Turecko s Irákem a ještě níže se stáčí tahle čára na jihozápad a hraničí se Syrským Kurdistánem. Toho času pod Damoklovým mečem dynastické diktatury Bašára Háfiz al-Asada a to vlastně už od dob jeho otce a předchůdce kruťase generála Háfiz al-Asada. Držené nad vodou tou osou zla, zločinnými režimy Ruska a Íránu. Přítomností ruských vojenských základen jak námořních tak leteckých a militantními jednotkami Íránu. Soused Krupajzník od nás z Nedweisu Vám to může dosvědčit, neb tam něco montoval v roce 1986 a to už tam Rusové prý základny měli.
17:30 Diadyn. Siřičitanové lázně v údolí smrďáků. Nejeden pukavec by před nimi zbledl závistí. Zdobené jsou bílým a růžovým krajkovím. Přírodní vývěr s nefalšovanou Punkvou plnou šaratice. Jeden z nejhornějších přítoků Eufratu, největší řeky Blízkého východu. Mateřské mléko, v sympatickém balení, pro kolébku lidstva, zemi mezi dvěma řekama, má před sebou ještě 2760 kilometrů. Tuší to ovčáci s napsanými anglickými frázemi na umorousaném taháku v zadní kapse kalhot? Pasou u pramenů nejprofláknutější, hnedka po Nilu, řeky světa.
A.S. Puškin Při vchodu do lázní seděl držitel, starý Peršan. Otevřel mi dvéře; vešel jsem v rozsáhlou síň, a co jsem spatřil? Více než padesát ženštin, mladých a starých, polooblečených a zcela neoblečených, sedíce i stojíce svlékaly se, oblékaly se na lavicích, rozestavených okolo stěn. Zastavil jsem se. "Pojďme, pojďme", pravil mně hospodář: "dnes je úterek, ženský den. Nic nevadí, žádné neštěstí." Ovšem, žádné neštěstí, odvětil jsem mu, naopak. Objevení se mužů nezpůsobilo žádného dojmu. Smály se a hovořily dále mezi sebou. Ani jedna nespěchala zakryti se svou čardou; ani jedna nepřestala se svlékat. Zdálo se, jako bych byl vešel neviditelný. Mnohé z nich byly opravdu překrásny a odůvodňovaly fantasii Thomase Mora. Baňa P3kova, známého to turkologa. 18.7. Cestou zpět do Evropy, před branami města Erzurum, které pomáhal při ruském tažení r. 1829 pokořit pan Puškin s knížetem Potěmkinem, na nás čekal jiný dobrodruh Ludvík. Arzrum (nepravidelně nazývaný Arzerum, Erzrum, Erzron) byl založen okolo r. 415 v době Theodosia II. a nazván Theodosiopolis. Věděl jsem o něm jen to, že zde podle svědectví Hadži-Baby, podány byly perskému vyslanci, zadostiučiněním za nějakou urážku, telecí uši místo lidských. Arzrum je pokládán za hlavní město v asiatském Turecku. Počítalo se v něm do jednoho statisíce obyvatel. Domy jsou v něm kamenné, střechy pokryty drnem, což dodává městu neobyčejně divného vzezření, díváme-li se na ně s výše. Hlavní pozemní obchod mezi Evropou a Východem vede se přes Arzrum. Ale zboží se v něm prodá málo; ani se zde nevykládá, což poznamenal i Tournefort, píšící, že v Arzrumu může nemocný umříti pro nemožnost, dostati lžíci rebarbory, kdežto v městě se jí nalézají celé pytle. Podnebí arzrumské je drsné. Město vystavěno v úžlabině zvedající se nad mořem na sedm tisíc stop. Hory, obkličující je, jsou pokryty sněhem větší část roku. Země bez lesů ale úrodná. Je svlažena množstvím pramenů a se všech stran proťata vodovody. Arzrum je oslavován pro svou vodu. Eufrat teče tři versty za městem; ale studní je všude množství. U každé visí plechový pohár na řetězu a dobří muselmané pijí a nemohou se vynachválit. Dříví dopravuje se ze Sagan-lu.
19.7.
Istanbul.
Se slzou v oku zavzpomínáme na Boba Hurikána, jak tu bloudil v třiatřicátém, těsně před svou nejslavnější poutí k Laponcům.
Kalené kobercářské kladivo podobné teslici v železářském krámku západně od pravobřežního úpatí Galatského mostu.
Tvrdost řádně předvedena na železné trubce ústředního topení. Čím hlouběji do domorodých uliček, tím nižší cena a příjemnější obsluha. Ještě nakouknout do malých, povětšinou sklepních kamrlíků. Výroba pekařských lopat na vkládání pecnů.
V železářské uličce se pasíři potí nad obřím kotlem z Cu. Foto řemeslníků po řádné neverbální prosbě o svolení.
Ruský obřad smlouvání na Starém Istanbulském bazaru. „Dnes ráno jste můj první zákazník."
Po nepatrných iteračních krocích se dostáváme na poloviční cenu. Krásně dramaticky zahrané zklamání, z toho, že děti nebudou mít Vánoce.
V červenci poněkud předčasné a k tomu ještě od musulmana. Stočené bankovky, na místo poplivání, otře o naše šaty, hodí na zem a pošlape.
Proto jsou Turecké bankocetle vždy v tak zuboženém stavu.
A výsledek. Trapárna. O měsíc později na vernisáži v Rudolfínu svojí nelepší kamarádkou nalezených pár písmen XXXL na špatně zamaskované cedulce za krkem a
ještě ten pocit, že Vám ten kabát z nejjemnější kozinky padne jak ulitej. S tím vstupem Turků do Unie si to ještě rozmyslíme.
Před medresou u Velkého bazaru odpočívá dokonalá ikona ke starému českému přísloví, možná Komenského bonmodu: "Jak udrží moč a křídu, může učit svoji třídu."
U Galatského mostu, ještě rychle smaženou rybu do rozkrojené francouzské
veky s cibulí a rajskými přímo z kotvící loďky, slávky s citronem a rychle
nazpět na zasněžený Fagaraš
odříznutý povodněmi. Snídaně na ledu v mlze.
Všechno se to mohlo přihodit, tak jak říkám, Kytka a SMSky Vám to mohou také dosvědčit.
Rychle domů a ještě za tepla šoupnout mokré foteny i s deníkem do mraveniště zvaného internet. Profik programátor vymlaskne stránku html kódu v Notepadu jako dobrý dřevorubec postaví dům pouhou sekerou, řezbář oltář jedním žabikuchem a hodinář orloj vypůjčeným tupým šroubovákem. Internetový absťák zažehnán. Pomalu, jen co trochu dorostou nehty u omrzlých palců, mohou začít přípravy na výpravu za bunkry do Albánie. Možná i s naší staronovou Pragovkou V3S, Daliborem, Sajdíkem, tím skromným hrdinou od Monte Rosy a světoběžným hospodským Ludvíkem. Neúprosně poodhalit jedno z posledních tabu. Trochu smutné zjištění. Těch lákadel už moc nezbylo. Nad postelí na šikmé podkrovní stěně na Hráchách nám visela temně červená, ne rudá, vlajka s černým orlem, modrá hvězda Davidova a hnedka vedle plakát Annapurny, stará rytina Araratu a Fitz Roy v Patagonii. Ale to už je strašně dávno.
