Psi jsou tu nyní v opovržení, ale byl doby, kdy sobě jich Východ a Jih vážil. Již co pokrmu sobě jich vážil, vždyť je známo, že jako nyní ještě někteří národové asijští a američtí psy krmí a jakoby brav na trh přihánějí, pojídali jich také národové  „klasičtí“. Hippokratés praví, že psí maso dodává síly, a Virgil odporučuje úpravu „máslem a syrovátkou“. Vážili sobě také co věrných strážců: císař Hadrián dal psa zvláště věrného pohřbít za velké pocty, Alexandr pojmenoval město podle psa, u Aténčíků měli dle Plutarcha  psa jistého, který prozradil chrámové lupiče, za státního penzionistu, a Korintští postavili onomu hafanu, který při nepřátelském  nočním útoku na jejich tvrz jediný z 49 bdělých naživu zbyl a stráž probudil, čestný sloup, dali mu stříbrný obojek a měl se dobře až do smrti. Zato byl v Římě  zas o výroční paměť oné noci, za které husy kdys byly bdělostí svou zahanbili psy, vždy na Kapitólu pes nějaký ukrutně ubičován. U Řeků a Římanů platili psi, .jejichž štěkot plašil strašidla a zlé duchy, za oběť bohům milou, třeba jich tolik neutráceli jako staří Švédové, kteří v žertvu ubíjeli po devět  dní vždy devadesát devět denně. Jako měli Egypťané býka za boha, měli Etiopové psa za krále – a když ztučněl, snědli ho. Psy považovali Egypťané za  svaté. Scípnul-li jim nějaký, ostříhala si rodina  vlasy na znamení smutku. Slavená Anubis  měla lidské tělo s psí hlavou, obraz to moudrosti spojené s věrností. Sirius, jehož zjevení se na obloze  věrně oznamovalo vystupováním Nilu, dostalo příjmí „ psí hvězda“ Atd. abych neunavil.

V tomtéž Egyptě  je nyní „pes“ nadávkou nejstrašnější, tak pro křesťany, nad něž není horší na světě. Jen Hindu, který věří, že duše zlých se ve psím těle kaje, vyrovnává se záští svou mohamedánům. Mohamedán považuje psa za „niggis“ – nábožensky nečistého - a naučil se tomu nejspíš od starých Hebreů, jež Mojžíš  očišťoval z modloslužeb egyptských a jichž knihy svaté, zákon Starý i Nový, psa připomínají jen s opovržením. A přec byl pes dle pověsti Talmudu stvořen ze zbytku téže hlíny, z níž stvořen člověk! Podivno, jedinou „výtvarnou“ okrasou, kterou vidíš  v zahradách moslémských, jsou právě psi hlinění a porcelánoví, ale originál musí přespávat venku na ulici a uložit se v blátě.  V orientu nedostane se  pes nikdy do lidského bytu. Člověk ho nemiluje a vytrpí leda před domem nebo poblíž táboru co stráž proti zvířatům horším. Prší-li, odežene psa i z ulice, neboť jediná kapka, která by z otřásajícího se zvířete přelítla na něho, znečistila by ho nadlouho.  Toliko k čubám s mláďaty má mohamedán trochu ohledu, ačkoliv vůbec psům málokdy ublíží ranou: jeť i přísně zapovězeno psy týrat.

Bídným páriou je pes po veškerém Orientu, od východnějšího břehu Jaderského moře až po vesnice  hindostánské. Zato se také chová a mstí jako pária. Nikoho nemiluje mimo svou rodinu, k žádnému se nelichotí, nikomu není k radosti a jedinou jeho pohnutkou je hlad.  Scéna mezi novým Ulyssem a jeho Argem - jak ji Homér tak podrobně  až na každou veš popisuje - není tu možna.  Pes na Východu nemá žádného pána a bylo by mu milo, kdy mohl mrtvolu pána, před jehož domem sbírá odpadky, volně sežrat.  Také se velmi často, zvláště v Kahíře stává, že pes vyhrabe  na hřbitově mrtvolu z písku, - šel soucitně  za pohřbem, schoval se pak mezi náhrobky a vyčkal noci. Domnívá se mít právo na každý „odpadek“ a každé tělo mrtvé. A v tom leží zároveň jeho společenský význam  zdejší, jeho pravý poměr k člověku. Je-li jinde „okem pastýřovým“, „pravicí myslivcovou“,  „nohou žebrákovou“, „přítelem opuštěného“, „vůdcem zbloudilého", je-li vůbec podle místa, kraje a lidí vždy tím, čím má býti, zvířetem nejužitečnější, tím je také zde: zde také na Východě  je policajtem, zdravotním úředníkem.  Beze psů by mor a cholera  ve větších městech ani nepřestaly. V parných pásmech  západní polovice naší zeměkoule slouží sup, na východní polovici pes stejnému účeli. Pes Východu je tedy „dobrý“, ale jen z hladu. Pes je orientálnější než orientál sám, o tom se praví, že jí a stráví vše, mimo věci nábožensky nečisté, pes se neohlíží po nečistotě pražádné.

Nynější khedive Ismail paša začal psy kahírské utrejchem otravovat – aby kahírské ulice zpodobaly se evropským-, ale již toho zase moudře nechal. Přec přichází na ně zase jinde  a občas velké umírání. V Jeruzalémě kvůli návštěvě císařově, byli otráveni skoro všichni ( již se zase vzmohli) a v Cařihradě  otravují křesťanští obyvatelé čtvrti Pery je vždy zas, kdykoliv se jich v ulicích trochu pomnoží. Nemoci má pes na Východě velmi málo, psinku nikdy.

            Bůhví kdy a jak orientální pes zdivočil a z kterého vyšel plemene. I původ našeho domácího psa sahá do dob předhistorických- jakž psí historik Walther dovozuje-, kterak bychom mohli poznat původ na psu zdivočilém! Myslí se jen, že „buansu“ z Nepálu byl praotcem. Pes cařihradský, pro blízkost psů evropských, ukazuje různé formy, a tedy původ  rozdílný. Je zcela nestejné výšky, srsti rozmanité, od světle šedivé a žlutavé až do leskle černé. Někteří se podobají našim psům ovčáckým, jiní zas našim řeznickým,  ještě jiní liškám atd.  Psi syrští, palestínští a egyptští jsou již  zevnějšku jednolitějšího a zároveň divočejštího.  Jejich výška obnáší průměrně dvě stopy, jejich je tvrdá barva žlutošedá jako poušť, hlava trojhranná, skoro jako hlava vlka.  Vycházejí ven do pouště, a dravci pouště, šakáli a hyény, vnikají zas za noci do měst, i děje se divoké páření. V Suezu můžeš v noci slyšet v ulicích stálé vytí šakálů. Ale i pes suezský ještě štěká, a není tedy dravcem zcela divokým.

            Bídný, mizerný a protivný je orientální pes všude stejně. Jenže například  pes kahírský je ještě bídnější než cařihradského, pravý skelet, zhubenělý, vyhladovělý na pouhý stín zvířete. Cařihradský v některé čtvrti nebo ulici, jež přísně střeží proti návštěvám psů sousedních, přece je trochu krmenější, zvláště kde se nalézají evropské hostince. Před hostincem, ve kterém jsem bydlel, mělo pětmecítma  psů  štaci, a pak  ovšem zas  vybývá málo na jednotlivého. Jich síla je pak také jen skrovna, a viděl jsem, jak jediný  buldog cestujícího Angličana  hnal celou psí kolonii před sebou, - ani utéci mu nemohli.  Jsou tak upoutáni na ulici svou, že lehne-li požárem, po měsíce ještě sídlí na spáleništi a vyhrabávají seškvařené zbytky.  Lidé vytáhli z ulic, psi v nich zůstali – co je jim po lidech, oni mají jen smysl místní, jako kočky.

            Plíží se se svěšenou hlavou, vyceněnými zuby nebo líně visícím jazykem  a vždy stáhnutým ocasem.  Jich srst je  nečistotou a prašivinou spečena, prašivina  žere na nich všude, těla jsou na několika místech otevřena, vidíš až na  bělící se kosti. Celý výraz jich je  neskonalý smutek, ani štěňata  nevidíš, že by si hrála.  Štaci svou mají vždy uprostřed ulice, nevyhnou se nikomu, ani koňům, kteří přes ně kráčejí co nejopatrněji.