RUMUNSKO On The Road

Často vidím sama sebe na kvetoucí, ještě neposečené louce nad říčkou Putnou. Od pravoslavného kláštera Mănăstirea Putna za mnou stoupá Kytka. Od východu po svahu se plouží potah plný sena, tažený dvěma volky, neb tam dál už jsou otavy posečeny. Je čas senoseče a ten se tak krásně vleče.

Kytka Paichlová (Eurotel-How Tot )  ... e-mail

L.P. 1980

Na poslední chvíli, v nestřeženém okamžiku se Kytce podaří vtulit do baťohu ještě broušený flakón parfému. Pro kočovný život, který nás čeká zvláště důležitý. Vynálezci všech pičmuchů nešetřili nikdá na skle na úkor toho, co uvnitř ukrývá. A to kánon poutnický praví, že dobře vytížený hrb poutníkův by měl nésti jen desetinu váhy jeho. Jen ti korpulentnější poutničky si mohou přibalit nějaký ten plech a primus na ohřátí jeho. Přiznám bez mučení, oba jsme ten poměr krapet přepískli.

31.7. Loučení

Vlak odjíždí v 8:36. Helenka s Jardou nám pomáhají balit a jdou nás vyprovodit. Platíme doplatek 91.- Kč za I. třídu lůžkového vlaku dražšího než letadlo.

1.8. Noc pod vrcholem

Vypřáhneme velblouda a zapřáhneme ťavu.

Poprad s hodinovým zpožděním. Snídaně v mléčném baru ve Starém Smokovci - lívanec byl perfektní a slečna prodavačka sčítala rychleji než sčot. V Tatranské Lomnici kupujeme za 6 Kč meruňky a vyrážíme směr Havran přes Tatranské Matliare, Biely potok, Kopské sedlo - skrz kleč na Štefanku, kousek pod vrcholem Havranu, kde se zřejmě uložíme ke spánku u napajedla. Kamzík s medvědem nám v noci brnkali o stan i na nervy.

2.8. Inverze

Probuzení nad mraky ze kterých vykukují jen vrcholky Ladového a Kolového štítu. Vylezli jsme ještě výš, až do sedla mezi Havranem a Žďárskou Vidlou (já jsem se tam spíš vyškrábala, počítala jsem si každých 30 až nakonec 10 kroků, jako Messner za mlada). Hřeben byl ostrý jako nůž Stubai, který Jirka stále tahá sebou. Pod námi skála. Po suťovém svahu jsme dospěli k potoku s mnoha vodopády. Viděli jsme čtyři kamzíky a dva pískající sviště, Kteří byli stejně vylekaní jako Jirka protože mu z blízka pískli do ucha. U výběžku smrkového lesa se Jirka marně snažil najít cestu k seníku, vyplaší tedy alespoň dva jeleny velké jako krávy. Potom jsme se motali zhruba tak dvě hodiny po lese, doprovázeni rojem much, ona totiž cesta v bolševičníku není žádný med. Ztrácela jsem trpělivost. V kotlině pod seníkem jsme narazili na lesnický párek, pohled do dvouhlavňovky nebyl příjemný, zato večeře byla skvělá. Havran se zahalil do mlhy.

3.8. Mouchy

Půl páté ráno. Za utemovanou, dobře zarýglovanou okenicí našeho seníku čeká svítání, temně modrá obloha a zářící štít Nového vrchu. Ptáci už řvou a zvou nás na ochutnávku nového dne. Nenecháme se dlouho prosit a vybatolíme se podívat na tu nádheru. Zalezeme ještě na chvilku do pelechu a v sedm vstáváme úplně. Ke snídani chleba s čokoládou a vyrážíme na Havran. Mouchy se nad námi shlukují ve stále větší a větší roje. Cesta nahoru pro mne nebyla nejradostnější, obzvláště prohulené plíce si stěžovaly a mouchy nám nedaly moc šancí k odpočinku. Konečně jsme dorazili na hřeben. Svlékli jsme se a nechali svá těla laskat paprsky slunce. Pohodu nám kazily jen ty mouchy. Jirka se potom vydal na vlastní túru, což znamená, že zdolával špic nejvyššího vrcholu Belánek. Mezi Havranem a novým vrchem je sedlo dobře přístupné z obou stran. Jsou tam trosky zátaras proti přebíhání zvěře. To vše tam zjistil a na vlastní oči viděl. Sešli jsme se u vodopádu ve Škaredé dolině, která naopak mě připadá velmi pitoreskní. Ve vodopádu jsme se vykoupali a umyli vlasy. Voda byla studená až hlava brněla. Sušili jsme se na kamenech a pozorovali stádo kamzíků až do dvou hodin, kdy nad vodopády v tuto roční dobu slunce zapadá. K seníku jsme přesupěli přes malý hřebínek, kde mě Jirka upozornil na medvědí stopu. Ačkoli jsem jindy dost liknavá, teď jsem mu byla stále v patách. Stopa zřejmě splnila svůj účel. Teď jsme tady uvnitř a nemůžeme ani ke studánce, neboť prostor okolo je opět doménou much.

4.8. Napříč Maďarskem

V sedm opouštíme seník a vydáváme se do Žďiaru, kde stopneme náklaďák do Popradu. Asi po čtvrt hodině nám staví Škoďárna dvanácettrojka a sveze nás až do Rožňavy, kde posvačíme v mléčném baru. Pak jsme avštívili místní trh a zakoupili sobě 1 kg meruněk a papriky. Z Rožňavy nás veze autobus na státní hranici. Cestou míjíme Ziaďelskou dolinu. K hranicím jdeme pěšky. Na hranici nás proklepli jako nikdy. Když zjistili, že nemáme skoro žádné české koruny, asi se domnívali, že chceme vzít kramle. Byl to asi nejméně frekventovaný přechod v celé ČSR. Naštěstí nás dál vzalo první auto. Sympatický Slovákomaďar nás sice svezl do úplně jiného města, zato silnice odtud byla docela frekventovaná. Tady nám začala potíž s maďarštinou. Nemtudum byla naše jediná konverzace. Miskolc jsme objeli se dvěma mafiány. Do Debrecenu jsme jeli snad deseti auty a ta klobáska za to nestála. Dále jsme pokračovali se dvěmi dívkami, z nichž jedna právě dostudovala teologii. Značně si kvůli nám zajely aby nám našli místo na spaní. Protože, ale moje chuť na cigaretu byla už strašlivá, šli jsme pěšky přes další vesnici ve které jsme stopli český autobus, který nás vzal až do posledního většího města před Rumunskou hranicí. Jeho jméno bylo nějak zdlouhavé až nezapamatovatelné. Stan si stíháme vztyčit v rekordním čase, honěni tmou a komáry. Ležíme na spacácích. Jirka má v sobě litr čerstvě nadojeného mléka a já popíjím Kádárku, starší ročník.

5.8. Italové ve Volkswagenu

Uhry opouštíme v devět ráno. K hranicím nás popovezl náklaďák a kus jsme ještě museli po svých. Na celnici nebyli tentokrát žádné problémy, zato auto dál nás nechtělo vzít žádné. Dál bychom tedy rádi poputuvali krajem – kolébkou malých náklaďáků Žuk. Těch, co pohrdají změkčilosníma vychytávkama, jako jsou tlumiče. Strýci Kšandovi z Hrádecké, nejmladšímu ze tří synů Lochmanovic, těch od bráchy dědy Václava, naklepal, vyrajbloval a úplně zrychtoval jeden takovej kostitřas tak dokonale meziobratlové destičky, že mohl spát už jen na zádech, naštajfovanej na prkně a to nebyl žádná měkota. Tedy to o sobě alespoň tvrdil.
Takže krajem kde Jirkovo milovanému strýci a učiteli definitivně přivodili hexnšus.
Vzali bychom za vděk svezením i takovým Žukem ale do Oradey jedeme po drahné době nakonec autobusem. Oradea je česky Velký Varadín, Velké Varadino a Velký Varaždín, maďarsky Nagyvárad, německy Großwardein, kde odpočívá, i trochu náše liška ryšavá, Makiaveli, Zikmund Lucemburský. Tady se zdržíme asi do půl druhé obědem a jdeme na stop. Krize. Je tady spousta domorodých stopařů, kteří jsou jednak jak šunky a nemají vůbec smysl pro fair play. Ztrácím trpělivost a propadám beznaději. Slunce svítí stále úmorněji. Musíme se jít vykoupat. Od šesti čekáme další hodinku, až nás vezme sympatická paní asi 20 km k jakémusi motorestu. Odtud vyjíždíme Volkswagenem se dvěma Italy, pro něž jsme se stali načas osudem. Domlouváme se mezinárodní směsicí jazyků a rukama. Jsou fajn, rozhodnou se zajet si kvůli nám asi 100 kiláků. Je noc. Silnice je neosvětlená. Potkáváme jen cikánský vůz spoře osvětlený petrolejkou mezi zadními koly. Koník táhne sám bez kočího. Jak ze starého němého filmu. Déja vu. Zdá se mi, že jsem to už někde viděla. Snad v předešlém životě. Okolo půlnoci jsme v Reghinu. Spím v autě a zbytek v našem stanu.

6.8. Obchody připomínají šatny

V půl osmé jsme všichni vzhůru a dost polámaní. Stařenka nás zve k sobě na čaj a snídani a neustále nás upozorňuje na nedostatkové zboží, to znamená všechno. Zanecháváme ji několik konzerv a propisovačku. V centru Reghina se loučíme s Pietrem a Paulem a jdeme na nákup. Nutno říct, že obchody zde připomínají ještě víc šatny než u nás. Na stopu stojíme asi dvě hodiny, před námi jen dva s uhry, ale byli to Rumuni, kteří mají jen o málo větší štěstí. MB1000 (1000 Malých Bolestí) nás bere 7 km. A potom celé tři stovky kilásků sanitka sbírající stopaře zdravé i nemocné. Při zpětném pohledu dost riskantní. Míjíme Bikarskou soutěsku a přijíždíme do Tirgu Neamt. Všechna města mě připadají jak za válečného stavu. Na trhu kupujeme sýr, rajčata. Víno bohužel nemají. Jdeme k řece. Cestou jsme objevili krámek s gogoši. Potom putujeme do kláštera Neamt. Prší, sedíme v místní palírně. Jsou tady dost zajímavé típky. Mniši v klášteře jsou holohlaví. Místo to působí dojmem svérázné krásy a ubohosti a v tom cahotu násobně se nám zdá ještě krásnější, ubožejší a smutnější.
Ku spánku se ukládáme za klášterem v zubřím výběhu, což zjišťujeme až ráno.

7.8. Zubří lejno

Za stanem jsme ráno našli ještě kouřící zubří stopu velikosti listu Victoria Regni. Odjíždíme autobusem na nějž čekáme 3/4 hodiny. V Tyrgu Neamtu jdeme na trh, kupujeme gogoše a jedeme autobusem do kláštera Agapia. Tady jsou jeptindy. Když přicházíme, táhnou čtyři káru plnou zelí, bude povznášecí den. Odtud jdeme pěšky do kláštera Varatec, přes les asi 7 km. V polovině cesty na kopci je útulná kabana, kde ochutnáváme mamaliku - kukuřičnou kaši s brynzou (již nikdy více) a popíjíme s dřevorubci víno (možno opakovat). Klášter Varatec vypadá útulněji, protože jeptišky bydlí v domcích okolo kostela. V klášteře je vystavena mumie sestry Angeliky. Po vizitaci pospícháme na autobus, který už ale žádný nejede. Jdeme tedy pěšky než nám sám od sebe zastaví pop. Za Tyrgu Neamtem chytíme autobus okolo deváté jsme v Sučeavě. Objevili jsme tady opět trh, takže se zřejmě zdržíme. První náš kemp stojí 18 Lejek. Kolem jezdí vlak, který si vždy houkne.

8.8. Putna

Časně ráno vyrážíme do centra Suceavy. Hned za městem by se měl rozkládat rozlehlý komplex klášterních budov. Namísto toho tam je jakási zřícenina. Vybíráme si talíř, měníme šeky a vracíme se zpět do tábořiště pro věci. K našemu velkému překvapení tam jsou. Slunce je v nadhlavníku. Na trhu ještě kupujeme zásoby na weekend. Objevili jsme výborný sýr, který chutná, podržte se nám oběma. Ve stylové restauraci jsme chtěli ochutnat typické bukovinské žraso. Bohužel jsme se nechali opět nachytat. Autobusem pokračujeme do Radauti. Tady máme přestávku. Jdeme na trh, kupujeme meruňky a Jirka usmlouvá kravský zvonec. Kupci se okolo nás srotili jako mouchy pod Havranem. Neumím smlouvat a Jirka je naštván. V parku u kostela jsme centrem pozornosti malého kluka, který nakonec od nás vyškemrá propisku. Cesta autobusem na jedné noze, ani ne vlastní. Kemp v Putně je útulný. Klášter zatím nejhezčí jaký jsme viděli. Lezeme vysoko nad vesnici. Krajina je tu moc hezká. Stáda se vrací z pastvy, muži s koňskými potahy z lesa. Stěny domků jsou zdobeny dřevěnými, jednotně vyřezávanými došky, malovanými na žluto. Každá vesnice má svůj osobitý kolorit. Na pahýlech větví a na plaňkách plotů se suší smaltované, pastelově barvené nádobí. Červené konvice, modré kastróly, zelené plecháče na mléko. Nejhezčí jsou konvice. Jednu takovou Jirkovi později přiveze jeho kolegyně z Akademie věd, Rumunka. Na hřbitově je dřevěný starobylý kostel. Nemůžeme najít poustevnu Daniela Sikastra a tak končíme na terase taverny u poháru vína. Jedinými cizinci mimo nás tu jsou Francouzi. Severně od vesnice se táhne od konce II. světové války hranice Sovětské Moldávie, země pod knutou Velkého bratra.
Coby kamenem dohodil, hnedka kousek za čárou v Černivci, prý dodnes stojí největší projekt našeho velkého mecenáše Hlávky. Snad někdy příště...

9.8. Odpočinkový den

Pusgéř nemá ještě ty správný grády vytáhnout nás z kachního peří. Dnes je odpočinkový den. Jdeme asi tím směrem, kde by měla být kýžená poustevna. Konečně ji nalézáme, předválečný průvodce nelhal. Nic se tu asi nezměnilo. U říčky Putny ležíme v trávě společně s domácím zvířectvem. Husy, krávy. Vydatně poobědváme mamaliku s něčím docela chutným, v knajpě u cesty. Podvečerní procházku nám překazí déšť. Slivovice cujka ukrutně smrdí a tak raději jdeme do kláštera na mši. Před spaním deux blanc na terase.

10.8. Bludný kořen

Obloha je zatažená. V hotelu pijeme kávu s mlékem, okolo nás krouží typický rumunský wechsel-boy. Penězoměněc zklamaně odchází. Opustili jsme Putnu via Sucevita. Cesta je značená modrým křížem. Začíná dost silně pršet. Schováváme se pod stromy, po chvíli do krmelce. Další cesta je zkomplikovaná tím, že dřevorubci porazili strom se značkou. Motáme se kolem do kola, stoupáme korytem potoka. Nakonec se vracíme k boudě jako vystřižené z filmu "Once Upon a Time in The West". Kolem se pase spousta koní. Kočí nám jde ukázat cestu, vedoucí lesem přes kopec. Sucevita je klášter nazývaný ilustrovaná bible. Kromě toho nás vítá vtíravá vůně gogošů. Do vesnice Solcy vzdálené asi 30 km od Guru Homorulu se dostáváme dvěma autobusy. Pěšky jdeme dalších 8 km, Jirka prý necítí ramena. V chalupě se smečkou psů poprosíme o vodu a končíme asi dva km od vesnice. V noci těsně za plátnem našeho stanu štěká osamělý srnec.

11.8. Siesta

Ráno jdeme pěšky dalších sedm kilásků. Kolem dokola je čarokrásná krajina. Autobusem se dostáváme do Gura Humurulu. Na nádraží se dozvídáme, že ve tři čtvrtě na deset jede rychlík až do Oradey. Putujeme, ale ještě do kláštera Veronety, který má být nejlepší. Proto patří mezi evropské památky. U potoka držíme siestu tak dlouho až nám ujede autobus. Pokračujeme proto pěšky směrem do Gury. Poslední kilometry se svezeme na bryčce tažené jedním koněm. Opět autobusem do Humoru, který je také krásně zdoben freskami. Šplháme do věže, je jen pro štíhlé. Bukovina ozářená zapadajícím sluncem vypadá moc hezky. Rozhodneme se, že zůstaneme ještě jeden den. Tábor jsme rozbili za vesničkou u potoka.

12.8. Den poslední

Celý den jsme prolenošili, speciálně já. Jirka zmáknul dvě hodinové túry, zatímco mě příjemně obtěžovali pastevci ovcí. Cestou na autobus jsme udělali výhodný směnný obchod. Litujeme, že sebou nemáme víc propisovaček. V Guře nakupujeme zásoby. Za městem u pěkné řeky je veliká zahrada, hospoda jako U Rozvědčíka a mostek osvětlený lucerničkama. Nocoviště si zbudujeme ve společnosti Rumunů a Anglánů. Jinak na polích vůkol kamení jen jim tu roste. Požehnaná to úroda.

Opouštíme zemi, kde můžete v jedné vesnici jako v Jeruzalému najít svatostánky pěti různých vyznání, kde vlaky jezdí na minutu přesně, ale jinak jste v jednom velkém vykřičeném domě.

Direct domů s jedinnou zastávkou v Pešťských lázních na radu pana Nerudy a P3ka, dorazivšího právě z úpatí Marockého Atlasu. A jednou krušnou nocí v nějakém Pešťském parku, kdy došly lopuchové listy.

Příště uděláme Piatru od severu k jihu. Co to tady plkám a zahrávám si s časovou osou jako nějaký pisálek sci-fi s časoprostorovým dopravním vehiklem, vždyť se to už přeci všechno odehrálo před celými dvěma lety.
Vlastně utekly už zimy dvě, co jsme Plzni U Havránka zabodli prst do mapy a za čtrnácte dní se sešli v hodinu H s Pepou Holých, Mírou, Jirkou Bláhovcem, Zuzkou a Slíprsem, v jedinné naštěstí dosud buldozery nezbourané knajpě na rynku plném zvířeného prachu. Slíprs v pořadí již Jára třetí, samozřejmě přibalil ministan po Jaroslavovi druhém, fotříkovi, z té jeho přeslavné tříměsíční Islandské anabáze za tamními tiplicemi, vyfutravané finančně Édou Benešů. Té z osmačtyřicátého. Těsně než-li definitivně spadne železná opona. To áčko pro jednu osobu, co mu všichni závidíme, jako Pepovi ty triplexy po mrtvym horolezci, co vyhrabal ze závěje.
Ten Slíprs, co rozšiřoval naše obzory, vždy při návratu domů na prázdniny z Dijonského lycea. Vedle LPíčka Leonarda Cohena, také o opiňolku No.8. O tu, co se žabožroutům obzvláště povedla. Prostě přivezl kousek té své Francie domů na prázdniny i nám.
Přesun do místa určení zajistí opět adrenalinový ale občas krapet ponižující autostop, ale s žádným jiným dopravním prostředkem se nedostanete domorodcům tak blízko na tělo ža přímo pod kůži. Za zmínku jistě stojí příprava Pepka Holého, který v rámci tréninku nosil svoji první drahou těhuli po slatích a kopcích Jizerských. A protože dělal a dělá dycinky všecičko poctivě a z gruntu, má dnes zubní ordinaci se scanovacím roentgenem ve Vancouveru, kterou mu závidí i můj brachus Míra. Stejně jako ten papundeklový expediční sud s nastříkaným černým netopýrem na žlutém pozadí a nápisem expedice Transylvánie. A jetě vlastní jeden vápencový šutrák z hřebene Piatry.

Za pokus a za hřích by určitě stál i Pop Ivan ve stopách Standy Neumanů.

foteny