[ ... ] [ další ]
Výprava do země kde jistojistě poznáte cenu čisté vody. Afrika z perspektivy Antoine de Saint-Exupéryho a Henrika Ibsena Stejná jako v zemi Trollů ... „Zatrollená věc ... ta okna samozřejmě byla ze skla, by se do daleka leskla ...“ Peer Gynt trilobiti Jana Otty předjezdec předjezdec druhý předjezdec třetí a jeho AVIE podobná expedice 2. Řezbářské inspirace. Dovolujeme si čerpat z těchto materiálů, neb sami jsme se navrátili bez fotoaparátů, kamer jen v trenkách, neb lapkové měli o fous strašnější zbraně.Tak tuhle výpravu se študáky za šutráky ale hlavně zkamenělinami spunktoval jedem můj kolega prófa z Akademie Běd. Uspořádal ji vlastně pro své študentíky z katedry geologie a paleontologie Přírodovědecké fakulty UK, a protože se těchto, roku toho zas tolik neurodilo, přenechal mi pár sitzů ve staré, již dosluhující, poněkud dýchavičné Karose, co se chudák holka jen s vypětím posledních sil, jen tak tak dokodrcala napříč celým Deuchlandem, zemí Žabožroutů i té Hispánské až na ten lákavý černo-černý kontinent.
Pro ilustraci dalšího ukázkového mimo studijního formování studentů, vedle krásně profláknutého příkladu klábosení pana Sókrata si tady dovolím ocitovat sloupek v týdeníku Respekt mého o patnáct let mladšího kolegy z AV ČR Pavla Jungwirta z Ústavu fyzikalní chemie Jaroslava Heyrovskeho. Setkal jsem se s ním v rámci svého působení jako konzultant počítačové gramotnosti, těsně po revoluci, té Sametové. Tehdy přicházeli do ústavů první počítače IBM XT a u nás v matematickém oddělení jsme měli to štěstí, že se mi poštěstilo zakoupit jeden z prvních exemplářů. To znamenalo náskok a mohli jsme školit ostatní.
23. dubna L.P.1994 vstáváme v 5:48 a dohráváme rozehrané naše pidi-šachy od večera. V noci jsme naivně hodlali profrčet durch Dojčlandem ale na hranici na nás somrovali pět set mařen za stovku kilásků dálnice, tak kličkujeme po okreskách, což nás docela zbrzdí.
Tomáš pečlivě probádá se smrtelně vážnou tváří oba své kompasy a lakonicky konstatuje: “jedeme rovně”. Na snídani jsme stříháme o “slepé dítě”. Petříkův vynález z Absurdistánu. Původně je to ale nápad jeho Nohybáků.
Tomík prokaučoval banán a ofrňoval nad buchtou.
BLUDENZE - výstup k Brandu kaňonem, který se tak zúžil, že jsme byli nuceni utéci vpravo nahoru direttisimou. Návrat ve 20:00, odjezd odložen o půl hodinky kvůlivá čmuchání butanu. Opět planý poplach, byl to jen dlouhozrající francouzský sýr, jako byl onehdy odhalen žabožrouty ten odvážný pašuňk pašeráka dědy Přemdy.
24. dubna 1994 v 8:00 Valance, snídaně, pozor změna, u benzínky. Čtyři přesnídávky s vločkami pro pět kaštanů.
AGDE - procházka tufovým městem.
16:00 Campus na pobřeží poblíž starého trojstěžníku. Když už jsme byli v kempu tak začalo strašně pěkně lejt a foukal vítr, až to úplně spláclo náš stan. Následně dvakrát přenášíme Daliborův prťavý stan do závětří. Stejně se probouzí se dvěmi prasklými tyčemi. Ráno vločky s jogurtem a zelený čaj.
Obdivujeme Petříku švédský nůž, kterým krájí průsvitné plátky špeku. Prý má v Tatobitech ještě dvojče. (Po příjezdu jsme ho od něho samozřejmě vyškemrali.) V autobusu študujeme výstupu na Tubkal.
25. dubna
10:48 španělská hranice
15:00 k obědu lečo s vajíčky vyválenými na čistém chodníku větrem
18:30 zastávka v sadu mandarinek. Tomáš budoval, věda jak poznat tu zralou od nezralé. Šachmat střelcem v devětadvacátém tahu hlásí dvojice TP + JP. Tak trochu díky velikosti našich pidi figurek a nedostatku dioptrií v brýlích soupeřových. Velké až neuvěřitelné vítězství nad DN + MP, kteří to nějak nemohou vydýchat ještě několik let po návratu, a mají spoustu výmluv na neférovost. Pro sichr pro příště, bude-li nějaké, vyřežeme raději ještě titěrnější figurky než tyhle vezené přes kořeny až z New Delhi. Po večerní partii povečeříme rajdu s noky bramborovými, pod fíkusem s kmenem jako borovice. Dlouhá noc v autobusu, řidiči se střídají a jedou pořád osmdesátkou aby šetřily naftu, skrblíci. Noc nám zpestřuje jen žlutý velký úplněk.
Ráno 26. dubna nás zastihne v 7:45 ještě pěkný ranec kilásků od Cadizu s tou nezaměnitelnou originální architekturou přímořského letoviska.
11:30 vyplouváme z Gibraltaru do Španělské enklávy Ceuty, už na africkém kontinentu. Cestou potkáváme několik skákajících, možná hrajících si delfínů. Hodinová plavba. Tomáš s Petříkem líbají islámskou půdu. Pravá maurská stavba se zelenými glazovanými taškami.
Zelená je barva ráje a oáz s vodou. Černá je barvou radosti a bílá naopak smutku.
14:17 nákup neodolatelné bíločervené čokolády pro Tomáše. Posouváme si hodinové rafičky, v Maroku je o 2 hod. méně.
KONEČNĚ AFRIKA!!!
přijímáme sázky jak dlouho zkysneme na celnici. Ženy tahají kolem zdvihnuté závory obrovské rance, muži přihlížejí, jsme přeci v orientu.
13:50 nakonec jedinou moji maličkost vytáhli z autobusu pro chybějící razítko v pasu u marockého víza. Pomohli až 4 láhve Plzeňského Prazdroje, vezené prozíravě právě za tímto účelem.
14:20 konec pasové a začátek celní kontroly.
Stejnou kavalkádu protrpěla s námi i CZ TATRA expedice Afrika.
Tomáš nám krátí čas výukou horolezeckých uzlů.
15:45 směna v bance s dokonalými toaletami. Ode dneška má každá ruka svůj vyhraněné poslání. Příkaz proroka Mohameda. Pravá výhradně na jídlo a psaní a na ostatní podřadnější práce poslouží levačka.
18:10 projíždíme les korkových dubů oloupaných až k větvím. Jejich kůra je sušena v dlouhých hranicích. V dáli prvá Ťava.
18:20 na kopečku v Africe hledáme místo na spaní. Nakonec zkejsneme kousek za desítkou pecí na pálení keramiky, cihel a střešních tašek, až následně na zeleno glazovaných.
18:35 jsme zajeli do městečka CHEFCHAOUEN, máme pocit obležení. Jen s největším sebezapřením odmítáme nabízený hašiš. Jako nevěřící psi jsem s Tomášem raději město opustili, i když Tomáš hned po přistání islámskou půjdu prozřetelně políbil.
19:00 Campus v piniové háji. DN + TP vyspravují naším motouzem tyčku daliborova stanu. Potom všichni dohromady vaříme špagety s červeným vínem, sýrem, lunchmeatem a kečupem. Výsledkem je prostě nefalšovaná pohádka.
27. dubna
Budíček opět v 5:45. Tomáš si vaří sám krupicovou kaši. Noční incident s Berberkou, zastávka u korkové sušárny. Staleté olivové háje a lisy na olivový olej.
12:25 vstupujeme do ruin antického města VOLUBILIS. Na dohled mekka afrického kontinentu - Moulay-Idriss. Tam se musí vypravit za život alespoň 7 krát každý správný muslim.
13:30 padáme už vedrem
14:00 projíždíme Moulay Idriss s největšími stájemi, kde koně měli stejný luxus a privilegia jako dvořanė. Na střeše vonné zahrady a bazén o rozloze 4 hektarů.
FEZ
Od 15:00 až do 19. hod. návštěva barvírny kůží v kamenných lázních, šlapáním naboso.
21:45 rozbíjíme tábor 70 kilometrů za Fezem. Od spaní pod širákem nás zrazuje nález první štírů.
28. duben
5:45 budíček po noci plné hvězd. Výhoda nocování ve stanu bez tropika. Světonázorová orientace podle hvězd. Čeká nás nedaleká vesnice s nalezištěm antracitů a galenitů. Dvě hrsti aragonitů hnědo černé barvy tvrdosti 4,5 dostává Tomáš zdarma od majitele lomu na mramor.
Balíme do ruksaku čerstvě nabroušená kladiva a majzlíky a vyrážíme na 3 kilometry vzdálené naleziště. Cesta se vyplatila, synáček náčelníka vesnice dostává dárky z Čech. Pan profesor, náš geologický a paleontologický průvodce tu není očividně poprvé. Autobus nás čekal u malého akvaduktu. Náš šofér odmítl vpustit do autobusu v domnění že je arabské dítě, jedno z těch které obléhaly vaše vozidlo. Neuvěřitelné mimikry. Jak neuvěřitelně rychle se adaptoval. Kroužící Luňák hnědý pronásledovaný krkavcem – dravcem s ocasem do V.
29. duben 1994
2:38 nepříjemné probuzení. Dalibor křičí: “Někdo chodí kolem stanu”. Někoho přistihne zloděje jak u něho otevírá zip stanu krátkými trhavými pohyby. Jiné stany by potichu rozříznuty. Zlodějíčků muselo být pravděpodobně vic. Po krátké inventuře zjišťujeme s Tomášem že nám chybí útočný kletter se všemi cennostmi, s kamerou, Nikonem s objektivy a většinou peněz. Poprvé jsme si na noc vzali kamery a fotoaparáty do stanu, protože Cedry byly prostě neodolatelné. Nočnímu přepadení se smějí jen opice. Mírovi nezůstává ani kartáček na zuby. Alibaba má vystaráno možná na 100 let, nebo to je jen běžný denní výdělek. Kousek od stanu leží pouze pasy, asi to byli profíci, kteří dobře vědí, ze se tak nebudeme muset doprošovat spravedlnosti a hlavně provizorních dokumentů na milici. Čas je proste moc drahý, jako tahle zkušenost. Utěšujeme se, že to zřejmě nebyly děti. Jdeme upozornit zbytek výpravy aby drželi do rána hlídky.
30. dubna
4:45 budíček čaj a vydáváme se po čerstvých stopách lapků, nacházíme palouk kde si Babinský dělil lup a přebaloval. Nalézáme Mírův kartáček na zuby, toaletní papír. Věci které domorodcům možná nic neříkají. To bylo řečeno ale spíš v afektu. Dan s Mírou zůstávají zcela bez peněz a musíme je dál živit, z toho, co nám zbylo. Budeme spíš už jen měnit.
6:10 cestou na Midelt první plameňák.
U pumpy - vodovodu myje Petřík Tomáše, prý má za to od Kytky přislíbený štrůdl.
Míjíme černé Nomádské stany Berberů z těžké vlněné látky. Naše kolekce šutrů utěšení roste pod sedačkou. Včera Tom směnil hodinky a zapalovač za unikátní kousky. Dostáváme se na náhorní planiny bez vegetace, v nadmořské výšce 1750 m n. m. Pouze pastviny a kamení. Sedlo 2178 Col- du-Zad dál cedrová hřebenovka s deštníkovými korunami. Hledání dřeva na oheň. Zasněžené vrcholy se blíží. Prostě Kanada. Tomáš hledá Aragonity - vláknité a hnědé.
Od 12 do 16 hodin průzkum Galenitových štol. Ihned po našem příjezdu se sjíždějí prvé otlučené dodávky obchodníků s nerosty, minerály a zkamenělinami.
Žíly rudy jsou v červeně zbarveném vápencovém sedimentu. Míjíme další hliněné kazby, mlýn na potoce a kolmo zvrásněné úbočí hor. Zmije levantské neutečou když zadupeš, vylézají mršky dicinky večer, v moment, kdy se chystáme do spacáků.
19:00 tábor u rodinného sídla na břehu řeky Zis, pramenící ve vysokém Atlasu, severozápadně od vesnice Rich na úpatí horského hřebenu. Naši rogalisté vystoupali ve večerních stoupavých proudech těsně u vyhřátého úbočí až nad hřeben, za kterým objevily další přítok. Pod sebou nechali devonské kolmé vrásy.
Jedno přistání končí v řece, kde rogalista srazil koupající se kolegyni. Obešlo se to jen se škrábanci. Voda je tu jen po kolena.
Na druhé straně úžiny té modré louže plné delfínů nás konečně čekala černá Afrika.
Tam si celníci maročtí vybrali na podušení pro výpalné, jako na potvoru moji maličkost, padla na to naše jediná basa plzeňskýho.
Nevím, zda mám být na to pyšnej nebo naopak, že jsem vypadal jako nejzazobanější. To mě spíše děsí.
1. květen 1994
5:00 budíček na verandě meteorologické stanice s tím krásně upovídaným hostitelem.
5:40 východ slunce nad Saharou.
a už v 6:20 zastavuje naší Karosu brod přes řeku. Najímáme si Land rover pro 8 osob s Berberským šoférem vyzdobeným dvoubarevným turbanem. Po hodině jízdy cestou-necestou je nutno přesednout na velbloudy. Vysoké duny žlutého písku dobré i pro lyžování. Takového písku bez prachu, co pokrývá Saharu jen z jedné pětiny její rozlohy, zbytek je hamada - skalnatá poušť.
Poušť, stopy zanechává Vruboun posvátný, nebo také hovnivál, krátce skarabeus či skarab, zavrtává se do písku. Po vzoru Alexandra velikého obcházíme obloukem jeho posvátné stopy. A konečně už víme, jak cestuje duna? Poutníci přejdou poušť, vysypou si svoje křusky a duna o kousek popoleze. A naopak, když dupneš na hranu přesypu, duna cestuje proti proudu. A ještě dnes do setmění stíháme centrální kamennou plošinu Tassiliji se skalními malbami starými asi 5000 let. Míjí nás ležérní osel núbijský.
Vracíme se do města kde protřelý obchodník Tomáš mění láhev Božkovského rumu, co sebou taháme právě pro tento účel, za modrý turban Touaregů, dva stříbrné prstýnky pro holky doma a starý dřevěný hmoždíř na šafrán, ve kterém si prý pouštní Tuarežské děvy míchaly barvičky na své ksichtíky. Na zakončení obchodu jako vždy doušek příšerně přeslazeného mátového čaje. Před kvelbem zastavuje svérázný prvomájový průvod a usedá znaven na prašnou ulici.
To byla tedy obhlídka dun na kterých nouzově přistál nebo spíš havaroval se svým letadlem Exupery a to jej zřejmě inspirovalo k napsání Malého prince. DUNY ERG CHEBBI leží asi 40 kilometrů od oázy Erfoud. Tahle poušť je prý krásná právě proto, že někde hluboko ukrývá vodu. Cesta k „Jakubově studně“ poblíž bájného Erfudu, kde masakr francouzských legionářů a Marocká Johanka posloužili jako záminka ke sjednocení kočovných Nomádu.
Ve filmu "Pochoduj, nebo zemři", s Genem Hackmanem.
2. května 1994 Marrakech, berbersky tamurt'n'Akkuc, „Boží země“.
3. května 1994 stále tamtéž.
Jeepák vypadal na první pohled celkem zachovale. Měl i přední sklo a nepostradatelnou v kraji tom houkačku neboli klakson, dokonce z něho ani moc necrčel, ba ani nekapal olej i po delším odpočinku. Pouštní písek by to ale kolegiálně stejně ututlal. Startoval se klikou, jako tátova první Oktávka, ale ta ji měla spíše jen pro ozdobu a taky v záloze pro ty nejkrutější mrazy. Startér beztak považovali domorodci za zbytečný luxus. Jen na můj vkus poněkud sjeté protektory a to se mu stalo osudným. Před tím strašným karambolem jsme se s ním, s kanistry pro vodu, jen s Petříkem, také kousek svezli. Cestou toho magora šoféra, jeden hluboký výmol vymrštil tak vysoko, že jsme se do sedačky vrátili až za zatáčkou, kterou díky tomu skoro minul. Všechny nás to vymrštilo, ale on byl jediný z nás tří neevropan, frajersky tudíž nepřikurtován, spoléhaje na to, že se drží volantu, kterým naštěstí uměl kroutit jako kosmonaut i ve stavu beztíže.4. května 1994 táboříme u pramene na břehu polovyschlé řeky Oued Rheraya,která se občas ztrácí v šutrech. Takových 5 kilometrů jižně za Asni. Nutiči uměleckých cetek a hlavně barevných drůz, všeliací vtěrkové a obtěžovači, na které jetento kraj obzvláště bohatý, se na nás sesypou jako komáři.
5. května 1994 v noci prší. Budíček v 6:00, stan necháváme v táboře, pohlídá ho zraněný Pavel.
8:00 taxi přistaveno. Korba toho malého náklaďáku pojme 12 človíčků na dalších 12 kiláků do vesničky Imlil, dále musíme po svých 5 hodin k poslední chatě Neltner ve výšce 3207 m.n.m. Cestou k chatě držíme jedinou zastávku, zpestřenou cocacolou, u bílé mešity. Nad námi krouží kavky a je mlha, ta se roztrhá až před setměním. Tomáš doráží k chatě jako první. V zaprděné kuchyňce si lze za úplatu uvařit z doneseného. Budeme mít Petříkovu zeleninovou směs pro světoběžníky a dobrodruhy. Já s Tomem, Mírou a Danem si usteleme pod širákem za velkým balvanem asi 50 metrů pod chatou. Ostatní spí jak herinci v chajdě společně se zelenou plísní, domorodci a těmi anglickými vojcly. Ty pochodující tragédy jsme celou cestu sem nahoru předháněli, táhli se za svým holohlavým ušatým velitelem jak šneci s ulitami obřích ruksaků na hrbu. Srabáci, společně s Petříkem někteří z nich používají mezky a nosiče. Trochu to připomíná scénu z filmu Pahorek. Před usnutím každodenní historky z dobrodružných výprav po celém světě. V noci přišel vlk a se svojí partnerkou dojíždějí hlasitě konzervy. Neověřeno.
6. května 1994 je budíček jako už tradičně v 5:45 a v 7:15 už stoupáme po zledovatělém sněhu. Tomáše projistotu navazuji na lano. Alláh je k nám ale milostiv. Ten Kaprál, nejspíše francouzké cizinecké legie, si teatrálně holí hlavu pod samým vrcholem Toubkalu. A i my jsme 10:15 konečně u vrcholového jehlanu. Příznaky menší výškové nemoci. Jako první Evropané před námi, na vrchol vystoupili 12. června 1923 markýz de Segonzac, Vincent Berger, Hubert Dolbeau. Přesně měsíc před narozením mého táty Přemdy.
Tomáš sjíždí dolů na bundě, pro jistotu opět navázán na laně. Najednou mě podtrhne nohy a mám co dělat abych ho zabrzdil s pomocí cepínu. Ten dále již nepotřebný titanový jisticí baznek měníme o 800 m níže u bílé mešity za dva vlněné hacafraky. Petřík odbouchne svoji masovou bombu se kterou se vláčí až z Prahy, jako flastr na čerstvě zrakvenou ruku po svém pádu z traverzu. Bratrsky, jak jenom on to umí, se s námi pozdělí.
7. května 1994 modré čelo od turbanu.
7. května 1994 pád do pryžců znamená sebevraždu.
7. května 1994 vodopády Uzúd (berbersky Imuzzar n wuẓuḍ, francouzsky Cascades d'Ouzoud) nedaleko vesnice Tanaghmeilt v provincii Azilal, asi 150 km severovýchodně od města Marrákéš. Tvoří je tři stupně, dohromady měří 110 m. Délka nejdelšího jednotlivého vodopádu je 75 m. Uzúd v berberských jazycích mlít či drtit. Proto tolik mlýnů a lisoven oleje ku spatření v okolí.
8. května 1994 fosfátové naleziště a stará studna, do které letí šutr 4s. Kdyby takový test hloubky provedl každý tak už je plná.
9. května 1994 Exupéryho Casablanca u hučícího Atlantiku - město, kde věčně svítí slunce a jeho profláknutý pension Glaoui v ulici Nolly.
Místo navigace mapka načmáraná dikobrazím ostnem do písku Sahary.
Na krapet jinou baňu narazí P3k o šest let později na úpatí Marockého Atlasu. A ještě dvacet let poté na další, neb má na ně prostě čuch.
V Rabatu přijde dost překvapený Dalibor v bričce, k nemalé své žalosti o profunělou sváteční jeansovou kšiltovku. Krátký sprint vyhrává loupežník Babinský. Rabat v perštině prý značí karavanseráj, turecky kervansaray, anglicky caravanserai, han, khan, qaisariya, funduq, wakala, bedesten nebo ribat. Postaveny ony den chůze velbloudí karavany od sebe. Poprvé je zmiňuje Herodotos z Halikarnasu v V.stol. př.n.l.. Největší rozmach však mají při šíření islámu, až mezi VIII. až XVII. stoletím A.D.. Při následném přesunu se zrodí mezi akademickým osazenstvem autobusu odvážná hypotéza, že takový karavanseráj má hodně společného s řeckými stavbami peristyl (peristylion, od peri-, kolem a stylos, sloup), což je taktéž dvorek obehnaný kobkami. Kdo se kým inspiroval nezjištěno. Možná tohle srovnání úplně košer není, krapátko napadá na haxnu. "Ale ta podoba, paní Nováková, jako u dvojčat jednovaječných!"
10. května 1994 nám budíček ještě před rozedněním obstará chudák právě postřelený pes. Srdceryvné kňučení. Ke snídani dojíždí Tom rizoto co zbylo od večeře a odmítá umýt pánev. Krab malý hloubí v bahnitém břehu pěticentimetrové otvory a mění ho pomalu v ementál. Vraky lodí v tom bahně chycené a uvězněné odlivem. A za svítání bere ptáčník Pavel, za doprovodu domorodců Tomíka konečně na jeho vysněné plameňáky. Při zpáteční cestě vrcholí odliv. Míra zachraňuje druhý člun s domorodci. Napočítali 72 plameňáků - ibisů, co umí tančit flamingo a kteří při tom odhalují svá červená křídla. Dále několik volavek s čupřinou na hlavě a jednoho kolpíka s placatým zobákem, přes který filtruje vodu. Oběd už dáváme všichni v rybárně. Salát a čtyři druhy neznámých mořských stříbrně blýskavých ryb, co před chvilkou vytáhli ze sítí a přinesli rybáři.
Kousek pod Casablankou, nevěstou pouště se Tom druží s o fous starším černouškem, rozverně házejíce se navzájem do dvoumetrových vln té velké louže s přízviskem Atlantik, za menší to bouře, dne toho právě strhnuvší se. „To jsi mu mohl dát do ruky rovnou břitvu“. Okomentovat počínání toto, přihlížející P3k, když jsme ho za odlivu poloutonulého vytahovali z vlnobití. Mohl se ale jako první z famílie podívat na nedaleké Kanárské ostrovy. Asi to v něm muselo zanechat hlubokou stopu a o řádku let později se z něho stává urputný surfař, několikrát do roka vyrážející za mořskými příboji od Bali přes Srí Lanku po Porto a také Tenerife.Pont d'Avignon (Pont Saint-Bénézet) přes Rhône z XII. století
Na zpáteční cestě načajových plantážích nás zastihlo totální zatmění.
Platany zevlovaly kolem jako šediví duchové a koruny stromů se leskly zeleně jako email machomedánské mešity. Hvězdy, které prokukovaly listím, pohasly, les byl však osvětlen jako o chrámové slavnosti a stoupající dým se podobal děkovné oběti. Sven Hedin: Tibet - objevitelské výpravy, Stocholm 1934. Březen 2015 ... včelky jsou celé zmatené, jako faraonovi poddaní. Neví podle čeho se orientovat a jaký taneček mají na česnu zatancovat, nebo se raději rovnou schovat před tímhle koncem světa. Než tato anomálie pomine ještě stihnou pro pil na jívu. Tom volá jako v Maroku ale tam to bylo větší, koukala jen koróna kolem slunce jako vlasy medúzy. Až pětadvacet let po našem návratu restaurována okenice Dogon nesená sem jen kousek po písku z nedalekého Mali.
