kapitola 49.

Patagonie je pro samotné Argentince synonymem odloučenosti hraničícího s vyhnanstvím. Milión kilometrů čtverečních, jedna a půl Francie. Obrovské území bičované vichřicemi, v nichž létají i kameny.
Tony Saint-Exupéry postupně létal nad oblastí sem a tam, aby našel nejvhodnější trasu. Bahía Blanca, odtamtuddo San Antonia Oeste, pak Trelew, Comodoro Rivadavia, Puerto Deseado, San Julián... až do Río Gallegos při ústí do Magalhaesova průlivu. Za jeho práci v těchto pustých končinách ho Francouzi jmenovali rytířem Řádu čestné legie. Ve vzduchu mu však pařížské pocty nejsou k ničemu.
Přelétá oblast řeky Río Negro, osm set kilometrů od Buenos Aires, a dívá se dolů. Stáda huňatých a kudrnatých ovcí se na nesmírných polopouštních planinách přesouvají z místa na místo v tanečních útvarech jako hejna bílých sardinek. Zelenožluté roviny jsou obrovskou, seschlou a nikde nekončící zahradou.
Tony převáží na klíně malý poštovní vak, neboť dráha v San Antoniu nedlouho po svém otevření suchem rozpukala a letadla na ní nemohou přistávat. Vedoucí poštovní stanice v San Antoniu však celý zoufalý Tonymu zatelefonoval.
»Lidé tady na dopisy netrpělivě čekají!"
Přistávací plocha sice neexistuje, ale není důvodu, proč by Pošta neměla dorazit. Na prašné stezce vedoucí k letišti na něho čeká pošťák na koni. Tony klesne s Laté těsné nad zem a jezdec pobídne koně do cvalu tak, aby tryskem sledoval dráhu letu. Tony vyhodí poštovní pytel z kabiny. Dopisy se toho dopoledne snesou na pampu z nebe jako déšť. I ony se ve vzduchu s letadlem otočí a pošťák na koni mu kloboukem zamává na pozdrav.
Po natankování paliva v Trelewu se pouští ještě hlouběji na jih, kde příroda člověku nahání strach. Vichr smetává oblaka sněhu z horských štítů i ze zamrzlých jezer ukrytých v ledovcových horských kotlinách, nad nimiž krouží kondoři. Každý den ráno, než odstartuje z letiště v buenosaireském Pacheku, si kupuje deník La Razón. Ani ne proto, aby se lépe vyznal v nekonečných skandálech argentinské politiky, nýbrž proto, aby si jeho listy ihned po přeletu Trelewu vycpal flanelovou košili. V Patagonii vládne královna Příroda a Vítr je její nejkrutější ministr. Laté 25 váží bezmála dva tisíce kilogramů, ale tady je pouhou papírovou vlaštovkou. Skalní věž Fitz Roye s čepicí sněhu Tonymu z dálky připomíná Olymp. Uprostřed patagonské nezměrnosti, která je stvořená na míru gigantům, se ho zmocňuje pocit lidské nicotnosti.
Doplnil palivo ve městě Comodoro Rivadavia a pak v Puertu Deseado. S přibývajícími stupni jižní zeměpisné šířky se svět stává stále opuštěnějším. Přistane na dráze z udusané hlíny v Puertu San Julián. Pytle s poštou nejsou objemné, ale očekávání je obrovské. U letištní plochy lidé čekají na Tonyho přílet, mnozí z nich bosí, a jakmile se letoun zastaví, s nespoutaným nadšením se k němu rozběhnou. Tony vyskočí z kabiny a lidé se shluknou do půlkruhu kolem něj. Přistoupit blíž se ale neodvažují, jako by byl nadpozemskou bytostí. A pro ně opravdu je. Vzápětí se objeví velitel letiště pan Vitoco, následován policejním strážníkem ve stejnokroji ošuntělém stejně jako oblečení všech ostatních. Zvou ho na doušek horkého Čaje mate. Velitel letiště Tonyho přemlouvá, aby se zdržel déle, že ho zavede do nevěstince La Catalana, kde jsou nejkurážnější zen z celé Argentiny.
„Když před lety vyslali z Buenos Aires hordu vojáků s plukovníkem, hotovým řezníkem, aby skoncovali s dělnickými stávkami, nechali postřílet spousty krajanů, mužů i matek od rodin, a pak vojáky za odměnu poslali, aby si jaksepatří užili v bordelu La Catalana. Všech pět ženských tenkrát odmítlo být vojákům po vůli. Nic s nimi nezmohli. Představte si, jaká to byla pro takové chlapáky potupa." „A co bylo dál?“
„Všechny je zabásli. Pak je ale radši pustili, aby nenastal ještě větší virvál. Ty ženské byly jedinými rebely, kteří dokázali té podělané soldatesce z hlavního města vyprášit kožich. Kamaráde, musíte je poznat!"
„Strašně rád... Ale pošta musí letět dál, pane Vitoco!"
Startuje s myšlenkami na ty úžasné ženy, jež ho smiřují s lidským druhem. Cesta z Buenos Aires do Río Gallegos trvá nekonečných osmnáct hodin, během nichž turbulence prakticky neustávají a z And jako rány pěstí dopadají poryvy větru, jež mohou jeho chatrné Laté 25 kdykoli srazit k zemi.
Únava se však rázem rozplyne ve chvíli, kdy přelétává nad dlouhými šedavými a bezútěšnými plážemi s bělostným kobercem guána, jež po sobě zanechávají kormoráni. Zdejší pobřeží, stejně krásné jako divoké, má v sobě cosi znepokojujícího a zároveň úchvatného. Když se ocitne nad mořem, v jednom okamžiku mu pokyne na pozdrav obrovský ocas velryby a pak opět zmizí v temně modrých, téměř černých vodách, v nichž přebývá tajemství stvoření. Po písečných březích a příkrých sopečných svazích pobíhají houfy drobounkých lidiček. Tučňáci mu připomínají tuláka Charlieho. Filmy s Chaplinem má rád. Doletí k mysu Punta Loyola a nasměruje stroj podél mořského fjordu, který vede k Río Gallegos a v tuto odpolední dobu se celý třpytí sluncem. Uvědomí si, že patagonské město mu připomíná městečka, jak je viděl v Chaplinově Zlatém opojení. Ulice neúměrně široké na chatrné dřevěné domky, dvě kavárničky z prken, kudy profukuje chlad, a jediný kabaret, kde si děvčata barví šediny. Také Río Gallegos zažilo před desítkami let svou zlatou horečku, která přivedla hrstku dobrodruhů a zvědavců do zdejších nehostinných krajů, kde málo prší, ale zato hodně fouká vítr. Letiště v Río Gallegos je na lince konečnou stanicí a z celé trasy má nejdokonalejší vybavení. Lodí sem z Francie dokonce nechali přivézt vlnitý plech na stavbu hangáru. V poryvech větru kolébavě přistává. Očekává ho tu celý průvod. Dorazila i městská kapela—tříčlenná kutálka hudebníků v sešlapaných botách a červených kalhotách a kabátcích napoleonských admirálů. Klarinet, trombón a buben hlučně vyhrávají vojenské pochody.
Tony se chystá přenocovat v hotelu Paříž přímo v centru města. Připravují tu vynikající ryby na roštu. Zamíří s pytli k vedoucímu poštovní stanice oblečenému do šedého pláště a na hlavě s brigadýrkou, který mu spěchá v ústrety, aby zásilku osobně převzal. Náhle před Tonyho předstoupí drobná žena s téměř bezzubými ústy, s vyrůstajícími drátky chlupů na bradě. Něco se snaží Tonymu naléhavě říct. Je neodbytná, a protože jí Tony nerozumí, poklekne před něj a žadoní, jako by byl Pánbůh, jenž sestoupil z nebe.
„Pane Erasme, co ta žena chce?"
„Chce, abyste se podíval, jestli v pytli není dopis z Buenos Aires od jejího syna. Nevšímejte si jí! Ženská bláznivá!"
Tony se však skloní, měkce ji vezme za paži a pomůže jí vstát.
„Musíte počkat, až se korespondence v kanceláři roztřídí. Bude-li tam pro vás dopis, včas vám ho přinesou domů."
Žena má tvář plnou vrásek, ošlehanou větrem, který proměňuje pleť v nevydělanou kůži. Z očí jí však vyzařuje neoblomné odhodlání. Nehne se ani o centimetr.
„Prosím. Prosím vás, pane pilote... Můj syn. Jmenuje se Lucho. Už rok o něm nemám zprávy. Ani nevím, zda ještě žije. Nemáte ponětí, jak jsem smutná..."
Tony pohlédne na poštmistra.
„Pane Erasme, mohli bychom udělat výjimku? Dopisů není moc, stačí chvilka. Podívejme se, zda tu pro paní nějaký není.“
„Pane Saint-Exupéry, to ale není podle předpisů."
„Být rok bez zpráv o synovi také není podle predpisu.
Poštovní úředník zalomí rukama jako patagonský Kristus.
Ukáže na stůl sbitý z prken, který stoji u vchodu do hangáru.
Zamíří k němu s poštovním pytlem. Za ním vykročí žena, městská kapela, rozcuchaný strážník a zbývající půlka města. Tony se usadí za stůl.
„Jak se jmenujete?"
„Mecha, pane. Mercedes."
Zezadu se ozve nějaký soused. Paní Mercedes Agregación Galeano Gonzálesová.
Tony otevře kožený vak a začne se probírat dopisy. Všechny jsou přetištěny červeným nápisem «Aeroposta». Žena ho s napětím pozoruje a dlaněmi si netrpělivě přejíždí po sukni. Život umí být občas laskavý. Tony vytáhne jeden z dopisů.
„Paní Mercedes Galeanová..."
Podává jí psaní, ale žena dál muchlá zástěru v dlaních. Zářícíma očima se dívá na Tonyho.
„Tak si ten dopis vezměte, paní!" vyzve ji poštmistr. Žena se ani nehne.
Soused, který předtím doplnil její jméno, vystoupí z řady.
„Paní neumí číst."
„Buďte tedy tak hodný a přečtěte jí ho," požádá Tony lámanou španělštinou.
Muž sklopí oči.
„Ani já neumím číst, pane."
„Banda nevzdělanců!" rozčílí se poštmistr, ale vzápětí si dopis bere. „Dejte to sem. Já jí to přečtu."
Pan Erasmo s profesionální pečlivostí otevře obálku a přečte pár nedbale nasmolených řádek. Synovi se daří dobře, má práci v továrně na barvy, jí dosyta a až něco našetří, vrátí se domů... Žena přikyvuje a po záhybech kůže na skráních se jí koulejí slzy štěstí.
Promiňte, pane!" přistoupí další ze sousedů. „Nemohl byste se podívat, jestli tam není něco pro Leandra Luchettiho Sáneheze?“ Tony se koutkem oka podívá na pana Erasma a ten jen pokrčí rameny. Pak se začne horlivě probírat poštou. Před stolem se vytvoří fronta, z níž se po chvilce stane improvizovaná štafeta. Tomy mnohému z toho, co mu říkají, nerozumí, ale chápe dokonale. Ty dopisy obsahují něco cennějšího než zlato. Na nejjižnějším letišti světa, kde sviští vítr ostrý jak břitva, u stolu stlučeného z prken a zachumlaný v kožené letecké bundě Tony sleduje, jak se lidé nejrůznějšího věku i společenského postavení chvějí dojetím. Cítí, že jeho život je spojen s životy ostatních. Světla v temné noci zazáří.

.

.

.

Kapitola 58.

Linka v Patagonii je už v pravidelném provozu a má i stalý seznam pilotů, kteří se na jednotlivých úsecích střídají. Tony pravidelně létá do města Puerto San Julián, kde ho vždy očekává pan Vitoco s nádobkou horkého mate. Tony ví, jak je Vitoco mlsný, a proto mu vždycky přiváží pár sladkosti, které kupuje v cukrárně na třídě Corrientes. Ve městě Río Gallegos večeří a rozmlouvá s panem Erasmem, jenž je členem dělnického družstva a sní své anarchistické sny. Občas doletí až k ústí Magalhaesova průlivu a přelétává nad spícími sopkami, jež připomínají jinou, vzdálenou planetu. ...

Tony usilovně pracoval také na svém románu o nočních letech. Popsal už více než čtyři sta listů. Připadá mu, že je to příliš mnoho slov. Jako patagonský pastevec ovcí zanechávající na pampách stopy po malých ohništích, i on věnuje hodiny a hodiny tomu, aby text prostříhal a odstranil z něj chomáče vlny.
Nemohl by být architektem. Přestavuje dům, a přitom neodstraňuje jen příčky a zbytečné přepážky, nýbrž bourá i nosné zdí a hlavní vzpěry románu. Ale nevadí mu to. Nenávidí nalinkované a předem dané rovnice. Život je neuspořádaný, překotný a on chce na stránky směstnat veškerý ten životní vír. ...

Antonio G. Iturbe: A cielo abierto, 2018