Arnošt Černík: Trůny bohů. 1962
... V Tukučhe je dlouhá kolona nosičů u cíle. Údolí se náhle otevřelo do Šíře. Po celém obzoru je věnci bílé štíty. Tukučhe leží na soutoku Káli Gandakí a Dambuškhóly na karavanní stezce do západního Tibetu ve výši 2 600 metrů. Z Tibetu putuje přes Tukučhe borax a sůl, z Nepálu mouka a čaj.
Bludiště klikatých uliček, krabice stavení z kamení a hlíny, obehnaná vysokými zdmi, které nedovolí jediný pohled z ulice do vnitřku domů, honosná svatyně, 800 obyvatel a padesát metrů dlouhá zeď s modlitbanú a modlitebním mlýnem — šest metrů zdi na stovku obyvatel -- to je Tukučhe.
Jako na povel se ze všech stran sbíhají děti, starci, řemeslníci, ženy i ctihodní lámové. Ještě nikdy nevtáhlo do zapadlé vsi tolik bělochů. Pochod k úpatí Himálaje skončil. „Nylonová expedice", jak nazvali novináři Herzogovu výpravu, rozbila základní tábor. Hned zítra odchází na průzkum první skupina.
Ang Tharke, sardár Šarpů, se v Tukučhe cítí jako doma. Zítra vyrazí do hor. Kolikátá je to jeho výprava k vrcholům trůnu bohů? Desátá, jedenáctá... ani si nevzpomíná. Je dobře, že francouzští sáhibové zvolili Tukučhe za výchozí bod expedice. Bude moci před odchodem důstojně vzdát hold Nejjasnějšímu Buddhovi. Ang Tharke roztočil kovový válec tukučžského modlitebního mlýna. Válec začal jednotvárně cinkat. Svatá slova vyrytá na jeho obvodu splynula otáčením v několik klikatých nití. Odvíjela se z nich modlitba za zdar výpravy... Je to mnohem praktičtější než odříkávat modlitby osobně.
Ang Tharke stál v mlčenlivém zamyšlení. Když se válec přestal točit, splynulo mu ze rtů: „Óm mam padme húm“ ...
ZÁHADA TILIČSKÉHO SEDLA
Herzog se ocitl uprostřed kolosálního věnce hor, jemuž na západě vévodí Dhaulágiri a na východě Annapúrna. Oba lákavé cíle však vězí ve spletl zkřížených hřebenů a kotlin, obehnány baštami ledovcových zlomů a strmých několikakilometrových stěn. Nikdo se dosud k těmto dvěma osmitísícovkám nepřiblížil na dosah. Francouzi jsou první.
„Nejdřív musíme najít přístup k Dhaulágiri určuje Herzog úkoly.
Couzy se Šarpou Sarkím vystupují na bezejmenný štít nad Tukučhe, aby získali přehled o Dhaulágiri — Zářivém štítu shora. Pohled na něj je nádherný. Jak nevinně a lákavě ční bílý vrchol! Vysoko a strmě přečnívá ostatní štíty. Couzy má před očima celý jihovýchodní hřeben a sevěrní úbočí. Zkoumavě upírá zrak do zrcadel vypuklých srázů, na ostří tenkých hřebenů zalitých ledem a ověšených převislými ledovci. Brázdy po lavinách berou dech. Není to věru povzbudivý pohled pí o horolezce, který má přinést zprávu o schůdnosti této části hory!
„Od severu to nepůjde,“ oznamuje Couzy v táboře nevesel. Herzog pokrčí rameny a rozděluje mužstvo do několika skupin. Obklíčí Dhaulágiri ze všech stran. „Uvidíme, kdo s koho!"
Východní ledovec si bere na starost sám vedoucí výpravy. Doprovází ho Rébuffat, Lachenal a tři Šarpové. Ang Tharkeje mezi nimi. Husím pochodem sestupují k vesničce Lardžungu, aby se dostali snáze k ledovci. Příroda je již v plném květu. Lardžung leží přímo pod východními svahy Dhaulágiri. Jeho uličky jsou překlenuty střechami na ochranu proti sněhu.
Šestice stoupá k západu. Stromů ubývá, bujná tráva řídne. Objevují se firnová pole z hrubých sněhových krystalů. Hranice věčného sněhu je v Himálaji ve výšce 5 500 — 6 000 metrů. Horolezci dosahují morény — kamenného lemu ledovce. Jeho jazyky splývají až pod suť, která chrání led před horkým sluncem.
Herzog se svou skupinou vstupuje poprvé na himálajský led. Je to slavnostní chvíle. Co přinesou příští dny? Povrch ledovce je měkký a rozpukaný. Všude je vlhko a při každém došlápnutí prýšti do stopy kalná voda. Slunce pálí, těžko se dýchá. Ledovec se zdvihá do výše a vrásní se, jako by měl málo místa. Ohyby jsou posety trhlinami. Svah je čím dál strmější.
Velikými oklikami získávají horolezci výšku. Obloha se mezitím zatáhla, začíná sněžit. Herzog váhá. Mají pokračovat v cestě po neznámém ledu? Rozhoduje se pro tábor.
Druhý den ráno překvapivě svítí slunce. Prvních několik set metrů šlo všechno hladce. Až narazili na zlom ledovce. Je to obrovská hradba rozdrceného ledu, kterým se proplétají hluboké trhliny, na jejímž dně hučí voda. Balvany ledu s vysokými věžemi — seraky — jsou naskládány přes sebe. Při sebemenším otřesu se musí zřítit.
Herzog je bezradný. Vítr zesiluje. Najednou se horolezci ocitají v oblacích mlhy, sněží. Blíží se pravidelná odpolední bouře. Ne, tudy neproniknou...
Vtom se uvnitř ledovce rozlehl zlověstný praskat. Muži strnuli. Pukající led vydává rány jako z děla. Obloha se zcela zatahuje. Mdlé světlo teče do svahů. Půda se chvěje pod nohama. Do sinavého šera začíná hřmít. Nepřetržitý rachot doprovázejí biče blesků. Míhají se krátkými oslňujícími šlehy. Závan větru přináší krupobití. Bílá hora ožívá. Balvany ledu se daly do pohybu...
„Pryč odtud!" vykřikl Herzog a hází svým druhům lano.
Laviny začaly hučet. Mlha zalévá led neproniknutelnou lepkavou blánou. Bouře se rozzuřila plnou silou. Lidi zachvacuje úzkost.
„Navázat se a pryč odtud!"
Východním ledovcem tedy také nevede cesta na Zářivý štít. Nevede ani jižními svahy, ani severním hřebenem. Lachenal, Rébuffat, Oudot i Terray nenašli jedinou skulinu, kde by se člověk mohl protáhnout ledovými pancíři hory.
Již více než měsíc jsou Francouzi v Asii. Ke svému cíli se však nepřiblížili ani o píď.
Před jídelním stanem francouzské expedice se zastavil buddhistický mnich v ušmudlaném, kdysi červeném rouchu. Přešlapoval zvědavostí, nahlížel dovnitř. Ichac si ho povšiml.
„Pozvi ho dál," pravil Tharkovi.
Láma váhavě vstoupil. Kroutil hlavou na všechny strany, nejistě se vrtěl.
„Z daleká přišli sáhibové?" zeptal se po chvíli Ang Tharka.
„Z Francie."
„To je dál než Lhasa... to je hodně daleko. ... ,“ kýval láma horlivě.
„Řekni jim, když vážili takovou cestu, že musí spatřit svaté místo Muktináth! Muktináth je dva dny odtud. Plameny šlehají ze země, kněží prorokují budoucnost..."
„Ty také umíš předpovídat budoucnost?" zeptal se ho náhle s pomocí Ang Tharka Ichac.
Láma se usmál. Neodpověděl.
„Řekni, vystoupíme na Dhaulágiri?" dorážel Ichac dál.
Láma se zamyslil. Pohroužil se do sebe, sklopil hlavu, vrásčitá tvář se mu scvrkla. Zračilo se v ní napjaté soustředění. Mezi prsty odměřoval kuličky růžence. Přítomní tiše přihlíželi. Láma mlčel. Po dlouhé chvíli zdvihl nepřítomné oči k nebi a nehýbal se. Kudy se ubíral jeho nevyzpytatelný duch? Nikdo se ho neodvážil vyrušit.
Potom jako by se láma pomalu vracel na zem. Váhavě, trhaně odpovídal:
„Zářivá hora... není.. . příznivá... ,“ a po chvilce dodal: „Obraťte se na druhou stranu...“
„Na kterou stranu?"
„K Mukdnáthu," uzavřel věštbu mnohoznačně. Pak vstal a odešel.
„Měl na mysli Annapúrnu?" tázali se Francouzi sami sebe.
„Přesvědčíme se," pravil Herzog. Po neúspěšném průzkumu Dhaulágri byl již pevně rozhodnut přesunout činnost expedice na neméně pyčý protějšek Zářivé bory - k Bohyni žatev.
Podle indických map by neměl výstup na Annapúmu činit potíže."Rébuffat dokonce prohlašoval, že to bude procházka:
„Kvůli tomu jsme nemuseli jezdit až sem!
Brzy se mělo ukázat, jak se mýlil.
Z masívu Annapúrny vytéká podle mapy říčka Mirstikhóla, která se vlévá u vesnice Dana do Kálí Gandakí. Údolí Mirstikhóly by mlo dovést výpravu k sedlu v severním hřebenu nazývaném Tilič. Sedlo prý spojuje Danu s vesnicí Manangboth za hřebenem Annapúrny.
G. B. Raná, nepálský styčný důstojník, který doprovázel výpravu, přívlekl odněkud do tábora šikárího, lovce z Thinigáonu, který prý dobře zná Tiličské sedlo.
Výborně: Francouzi mu jeden přes druhého ukazují mapu. Zasypávají ho otázkami. Muž je celý vyplašený.
„Tiličské sedlo na úpatí Bohyně žatev? Ne, tady je!" ukazuje šikárí s pomocí G. B. Ránáa o celý jeden hřeben severněji.
„To není možné!"
Je si tím jist?
„Dovedu vás tam, chcete-li. Dva dny cesty," trval na svém Thinigáonec.
„Což není žádný přechod mezi Danou a Manangbothem?"
„Nikdy jsem o něm neslyšel."
„Tady není něco v pořádku," zamyšleně si Herzog mnul zarostlou bradu. Komu věřit? Šikárímu, nebo indické mapě?
„Jdeme,“ rozhoduje, „a hned ráno!"
Na Tilič?“
„Ano, podíváme se na Annapúrnu z boku."
„Už jsme v tom zas," výstižně podotkl Ichac, „hledali jsme cestu k Dhaulágiri, teď ji budem hledat k Annapúrně."
Ichac, RébuíFat a Herzog prošli buddhistickou vesmcí Marfou a po několika hodinách dorazili do Thinigáonu.
Dhaulágiri září na jihozápadě jako vzácná perla. Nedotknutelná, odmítavá.
Několik místních občanů doprovází Francouze na cestě k Amiapúrně. Šikáríjde v čele. Nosičům půjčil Herzog boty, aby šli rychleji. Nikdo z nich si je však neobul dřív než na sněhu. Podrážky jsou zde vzácné ...
Kolona táboří v bouřlivé noci. Na druhý den stojí konečně trojice Francouzů na Tiličském sedle.
Jaké překvapení! Podle mapy měli před sebou uvidět manangbothské údolí a severní stěnu Annapúrny. Místo ní mají před očima nespočet přibližně stejně vysokých štítů tvořících úchvatnou skalní bariéru!
„Tenhle mohutný řetěz sedmitisícovek není přece Annapúrna! A zamrzlé jezero pod sedlem jistě není Manangboth!"
„Ale kde tedy vězí Annapúrna?"
Za jezerem je další sedlo, snad tam... Herzog se rozhoduje přejít sedm kilometrů dlouhou zamrzlou hladinu. Hned poté stoupá malá skupina nekonečným suťoviskem na protější sedlo. Vítr se prohání údolím, fičí kolem uší.
K polednímu se Francouzi ocitají na sedle ve výši 5 000 metrů. Konečně! To je pravé sedlo. Dole se zelená malebné údolí s osadou Manangboth. Tu se Francouzi na sebe zaraženě podívají. Herzog se dává do křečovitého smíchu: „Šálí nás oči nebo co? Kde je, proboha, Annapúrna!" Žádný z okolních vrcholů nedosahuje výšky osm tisíc metrů! Po týdny se plahočili po ledovcích, v suťoviskách, proplétali se bujným porostem. Dhaulágiri i Annapúrna jim z dálky svítily nad hlavou. Sotva se však Evropané přiblíží, štíty zmizí nebo jim postaví do cesty takové překážky, že jsou se svým uměním v koncích. Je to jako začarované...
Sedlo, na němž Francouzi stáli ráno, pokřtili Západní Tiličské sedlo, protější — Východní Tiličské sedlo. Záhadu Tiličského sedla vyluštili. Tiliče měli teď dokonce dva, avšak ani jeden jim nebyl nic platný. Annapúrna byla stejně daleko jako ve chvíli, kdy výprava odjížděla z Paříže.
PEVNOST ANNAPÚRNA
Den za dnem ubíhal stále bezúspěšně, časová tíseň francouzské expedice se stávala vážnou. Blížil se monzun. Monzun znamená obrat počasí a konec práce ve výškách. Příchod monzunu je hrozba, která nutí vedoucí expedic přísně hospodařit s časem.
Himálaj leží v tzv. monzunové oblasti. Vlahé letní jihozápadní větry zvané vlhké monzuny, vanoucí v květnu až říjnu, přinášejí z Indického oceánu vláhu, která padá na jižních svazích Himálaje. Přítoky velkých řek Indu, Gangy a Brahmaputry se vláha opět vrací do moře. V zimě vanou monzuny od severovýchodu a přinášejí chlad z kontinentu. Proto jsou v podnebí těchto hor tak ohromné rozdíly. Na jižních svazích je dostatek vláhy, severní úbočí jsou suchá. Počasí je charakterizováno náhlými prudkými změnami. Vichřice dosahují rychlostí až 150 kilometrů v hodině, mrazy až minus 40 st. C v zimě ve větších výškách nebyly mrazy ještě vůbec změřeny, protože se dosud v tuto dobu nikdo do hor neodvážil.
Pro úspěšnou výpravu zbývá proto zpravidla v květnu až červnu jen krátké období asi jednoho měsíce mezi suchým monzunem a začátkem vlhkého monzunu. Na podzim po skončení vlhkého monzunu nejsou již podmínky tak příznivé jako zjara. Je větší mráz a častější vítr. Francouzům tedy záleželo na každé hodině. Herzog jednal.
Ichac měl na Tiličském sedle ověřit výšky vrcholů, zakreslit je do mapy a pokusit se výstupem na některý z nich zjistit, kde je vlastně Ainnapúrna. Sám s RébufFatem sestoupil do Manangbothu pro potraviny a aby se dozvěděl něco bližšího o hoře. Byli první běloši, kteří tuto vesnici navštívili. Jejich příchod vzbudil mimořádný rozruch.
Po Šarpovi Phu Tharkovi posílá Herzog Ichakovi na sedlo zprávu:
Manangboth 11. května, 5 hod.
Milý Ichakuy,
posílám za Tebou Phu Tharka. Měli jsme velmi dlouhou cestu...
Mezitím Ichac vystoupil s Ang Tharkem na šestitisícový vrchol nad sedlem. V
„Tak je to tedy... Už to chápu!" zvolal náhle Ichac nad výsledky měření. „Velká bariéra sedmitisícových vrcholů zakrývá Annapúmu! Jinde být nemůže!"
Hustá mlha na vrcholu štítu však Ichakovi zabránila ověřit si správnost svých předpokladů.
Jisté však bylo, že nemohou počítat s krátkým výstupem z výškového sedla. Takového něco existuje pouze na nespolehlivých indických mapach. Tato skutečnost byla to jediné, co přinesl průzkum Tiličských sedel.
Do příchodu monzunu zbývaly tři týdny. Pouhé tři týdny. Průzkum na severu tedy potvrdil, že nejkratší nástupová cesta k Annapúrně, ať se tomu Francouzi bránili jakkoli, vede z Tukučhe, a to směrem, kudy pronikl Schatz, Oudot a Couzy již při jednom z prvních průzkumů dne 24. dubna. Vede přes hřebeny Nílgiri údolím horního toku Miristikhóly.
Francouzi ovšem znali pouze přístup k severozápadnímu úbočí Annapúny. Nic víc. Jaké odtud budou vyhlídky vlastního výstupu, nedovedl nikdo odhadnout. Což jestli je to takové jako na Dhaulágiri? Proto Herzog usilovně ověřoval možnost krátkého výstupu z Tiličského sedla. Bylo příliš málo času na dlouhé obléhání hory.
Příští dny musejí přinést rozhodnutí.
Herzog okamžitě stáhl veškeré mužstvo do Tukučhe a dal povel k zahájení přesunu k úpatí Annapúrny. Na místě se pak rozhodne, kudy k vrcholu.
14. května.
Cela výprava kromě zásobovatele Noyella, který zůstal na základně, opustila Tukučhe.
Putují na jih přes Lardžung až ke vsi Lete, kde odbočují k říčce Čhadziukhóla.Brodí se divokou bystřinou, aby se dostali na svahy jižního štítu Nílgiri. Prodíraqjí se pralesy, zdolávají travnaté svahy. Musejí se dostat do hučící soutěsky řeky Miristikhóly. Hukot řeky doléhá až do štrbiny. Voda se řítí ohromnou rychlostí v neschůdných temných roklinách.
Konečně se výpravě podařilo sestoupit až k Miristikhóle: před nimi leží severní úbočí Annapúrny.
Annapúrna vyrostla před Francouzi jako ohromná pevnost. Není to ideální pyramida, nýbrž impozantní masív, jehož osmitisícový vrchol dominuje jistě padesáti sedmitisícovým vrcholům. Francouzi neměli ještě o hoře přehled. Přiblížili se jen k jejímu severozápadnímu pilíře který ústil někde vysoko v nedohlednu do vrcholového hřebene, jenž by snad mohl vést na štít.
Ve výšce 4 600 metrů vzniká dočasný základní tábor. Leží uprostřed nekonečné morény, v níž se tu a tam blyští hladina modrozelenéha jezírka.
Lachenal a Terray se dali na pilíři do práce. Slavná alpská horolezecká dvojka, netrpělivá po činnosti, měla nalézt schůdnou cestu labyrintem skalních věží pilíře. Po prvním dni dosahuje výšky 5 500 metrů a vrací se s nepořízenou. Dostala se do obtížných skalních lezeckých partií, které ji donutily obrátit.
Ani zde štěstí Francouzům nepřeje. Nastoupila další dvojice. Herzog a Terray dosahují po celodenním úsilí výšky 6 000 metrů. To je však maximum. S nákladem by nikdo dál neprošel. Výstupová cesta v Himálaji musí být schůdná i pro nosiče.
Počasí je nádherné. Vrchol Annapúrny svítí na dosah, avšak obtíže jsou nad síly Francouzů. Nezbývá než se na severozápadním pilíři vzdát. První obranný val pevností odolal.
Mezitím Lachenal a RébufFat zkoumají ledovec, který obtéká východní hranu pilíře. Spolu se Schatzem objevili, že pravý okraj ledopádu je schůdný. Zdá se, že by se tudy dalo vystoupit až na velkou sněhovou plošinu, kterou spatřili z pilíře. Odtud vede k vrcholu dlouhý ledovcový svah.
To byla první příjemná zpráva od počátku expedice. Francouzům jako by vlila do žil novou energii. Zastavují práci na pilíři a chvatně. přesouvají tábor pod ledovcový zlom. Všichni hoří netrpělivostí. ...