Tomáš Šebek: „Nebe nad Jemenem“.

Doprdele! Tohle nesnáším. Musím hned v první větě knihy nadávat? No musím! Je to touha verbalizovat ten pocit.
Pocit, co máte, když se loučíte s milovanými. Nejradši bych hned použil další vulgarismus, ale musím se krotit. Slíbil jsem mamince i dalším dobrým lidem, že budu slušný.
Jemen. Tam teď mířím. Podle mých zkušeností to mají horší ti, kdo zůstávají.
Nejsi smutná? Je ti dobře? Myslím fyzicky.
Nejsem smutná! Na to s tebou nikdy nebyl čas. Jsem nasraná!
To já dobře vím. A je to naprosto v pořádku. Mnohem lepší, než kdyby byla smutná. Být mou ženou není jednoduché. Skoro bych řekl, že není nic těžšího. Je právem naštvaná. Ať uděláte dopředu cokoliv, necháváte v tom toho druhého vlastně samotného. Jistě, napíšete, zavoláte, jste tam někde na druhém konci světa. Je to tíživý pocit vlastní nezodpovědnosti a neschopnosti být tam i tady, když vás potřebují.
Tak opravdu nejsi smutná?
Ne, opravdu jsem jenom nasraná...